Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-10-25 13:35:12

Jaké je to tisknout 3D tiskárně, aneb mini recenze Prusa MINI

Je tomu cca měsíc, co mi byla po 8 týdnech doručena moje nová Original Prusa MINI. Konečně, osm týdnů je docela dlouhá doba a já samou nedočkavostí posledních několik dní 20x denně kontroloval status objednávky a tabulku s expedičním datem (zas tak moc často jí neaktualizují). Po obvyklých komplikacích s DPD, který je bohužel jediný … Pokračování textu Jaké je to tisknout 3D tiskárně, aneb mini recenze Prusa MINI The post Jaké je to tisknout 3D tiskárně, aneb mini recenze Prusa MINI first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2020-02-08 07:22:22

Pozapomenuté osobnosti: životní drama dramatika Josefa Mikuláše Boleslavského

Poprvé jsem se s jeho jménem setkal, když jsem psal o velkém českém nakladateli Ignáci Leopoldovi Koberovi a jeho tiskárně. Líčil jsem tehdy jeho vzestup a s tím také připomínal některá díla a časopisy u Kobera vycházející. A právě tehdy jsem Josefa Mikuláše Boleslavského objevil. Proč, to zjistíte dál. Každopádně jde o příběh velkého vlastence, divadelního nadšence a nakladatele, jehož život se sám měnil často v drama.  „…muž, jehož jméno bude v dějinách nového českého knihařství povždy s uznáním pronášeno.“ To je věta, kterou obsahuje nekrolog Boleslavského uvedený 29. července 1892 ve Světozoru. Jak by se dnes asi autor těchto slov divil… Mládí doma a v Praze Ve staroboleslavské farní knize s matričními záznamy se nachází dnes už jen těžko čitelný zápis o jeho narození. Na svět přišel 2. února 1829, tehdy jen jako Josef Mikuláš, bohužel do nikterak bohaté rodiny. Dokud chodil do obecní školy v rodném městě, zřejmě mu to tak ani nepřišlo. Sice toho o jeho mládí příliš nevíme, ale lze očekávat, že nijak nevybočoval z řady ostatních chlapců. Snad ale už tehdy projevoval zájem o divadlo, který u něho později přerostl v profesní zaměření a celoživotní dílo. O mnoho horší to s finančními prostředky bylo až později, když se dostal do Prahy na gymnázium. Život v Praze nebyl levný ani tenkrát a už vůbec ne pro obyčejného studenta. Nekrolog ve Světozoru, a podle něj i některé další prameny, uvádí, že právě nedostatek peněz byl důvodem, proč musel svá studia ukončit. Jindy se zase hovoří o tom, že ho trápil zdravotní stav a kvůli tomu nemohl ve škole pokračovat. Ať tak či tak, domů se vrátit neplánoval. Namísto toho nastoupil do učení. Kariéra začíná Mezi lety 1842 a 1871 vedl v Praze úspěšné nakladatelství, tiskárnu a knihkupectví Jaroslav Pospíšil pocházející z významné nakladatelské rodiny. Šlo o důležitou osobnost tehdejší doby a knihkupectví, které měl v Liliové ulici na Starém Městě pražském, navštěvovala celá řada tehdejších literárních osobností, mezi kterými nechyběli Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Boleslav Jablonský a další. Hovořilo se zde o literatuře, divadle i politice, probíraly vlastenecké otázky i otázky kulturní – zkrátka knihkupectví Jaroslava Pospíšila bylo důležitým centrem tehdejších českých vlastenců. O to důležitějším, že jich v té době nebylo zrovna mnoho. Inspirativní prostředí, zvlášť pokud jste mladý člověk se zájmem o umění a krásu. Právě k Jaroslavu Pospíšilovi totiž nastoupil v roce 1843 Josef Mikuláš Boleslavský jako učeň do sazečské dílny a poprvé se tak zblízka seznámil s tiskárenským provozem. Opravdu dnes netušíme, čím vlastně toužil být, když nastupoval do gymnázia, ale řemeslo sazeče se mu nejspíš zalíbilo a podle všeho byl celkově velmi zdatný, pokud šlo o tiskárenský provoz. Jinak by se jistě nestal hlavním sazečem další tehdejší tiskárny patřící Kateřině Jeřábkové. V jeho nekrologu je zmíněn jako faktor (ředitel), což se ovšem neshoduje s některými dalšími prameny. Každopádně se v tiskárně stal sazečem Národních novin Karla Havlíčka Borovského, za což si po revoluci v roce 1848 i krátce poseděl ve vězení. Naštěstí pro něj se mu nikdy nepodařilo nic prokázat a byl volný už po pár dnech. U Kateřiny Jeřábkové a Ignáce Leopolda Kobera Kateřina Jeřábková byla poslední příslušnice nejdéle působící české knihařské dynastie Jeřábků, jejíž kořeny sahaly do 17. století. Ona sama tiskárnu a nakladatelství zdědila po svém manželovi Františkovi Jeřábkovi v roce 1834, kdy zemřel. Podnik nejdřív sama vedla a v roce 1861 prodala Karlu Seyfriedovi. Mimochodem právě z této tiskárny vznikl po roce 1945 podnik známý jako Práce. Ignác Leopold Kober se zase díky svým obratným podnikatelským aktivitám stal jedním z nejvlivnějších nakladatelů své doby a také vydavatelem skutečně první velké české encyklopedie. U Marie Jeřábkové pracoval Boleslavský až do roku 1862. Během té doby se ve svém oboru prosadil, a kromě toho se také začal sám věnovat literatuře. Přispíval drobnými povídkami a články do řady tehdy populárních periodik, mezi které patřily Květy, Pražský posel, Zlaté klasy nebo Lumír. Právě v Lumíru se objevovaly jeho první referáty o dění na české divadelní scéně – zvláště té ochotnické. Už v tiskárně Jeřábkové začal uvažovat o něčem zcela novém, totiž o edici, která by byla zaměřena vyloženě na hry určené především ochotníkům. Tak vznikly mezi let 1861 a 1863 dva svazky pod názvem Divadelní ochotník. Později se právě vydávání této edice (v menších svazcích) stalo hlavním způsobem Boleslavského obživy a vydal na dvě stovky pokračování. Sám také několik divadelních her napsal, většinou na motivy tehdy populárních autorů. Nejznámější z nich se stala tragédie Katovo poslední dílo, inspirovaná Klicperovou novelou Točník. V roce 1862 se stal faktorem u Ignáce Leopolda Kobera. Nutno podotknout, že šlo o působení sice krátké, trvající jen do roku 1866, kdy kvůli úmrtí Kobera a také kvůli prusko-rakouské válce musel tiskárnu opustit, ale že šlo zároveň o vrchol Boleslavského kariéry. Za přibližně čtyři roky se dostal k přípravě nejvýznamnějších děl, na nichž měl možnost pracovat. Tím největším byl ojedinělý Riegrův Slovník naučný, který je někdy také označován za první českou encyklopedii. Zhruba ve stejné době řídil také redigování Kroniky práce a unikátní Českomoravské kroniky od Karla Ladislava Zapa. Tu z pochopitelných důvodů nemohl dokončit celou, poslední (třetí) svazek totiž vyšel až v roce 1872. Na vlastní noze Za dobu jeho práce v tiskárnách se podařilo Boleslavskému našetřit menší kapitál, a tak se po odchodu z podniku Kobera rozhodl zkusit podnikání na vlastní pěst. Tedy ne tak úplně. Společníkem se mu stal karlínský knihkupec a nakladatel Mamert Knapp. S ním právě v Karlíně založili podnik Mikuláš&Knapp a otevřeli vlastní tiskárnu a knihkupectví, kde prodávali svoji produkci. Jak už bylo řečeno, byla soustředěna především na ochotnická divadla. Hned z počátku zde vyšel titul Příruční kniha pro divadelní ochotníky, která se stala důležitou publikací pro všechny tehdejší ochotnické spolky. Vznikal zde také časopis Česká Thalie, jehož redaktorem Boleslavský byl. Vzhledem k jeho kontaktům s nejrůznějšími divadelními kruhy dokázal Boleslavský zajistit také tisk divadelních lístků, programů, plakátů a dalších účelových tisků, které v podstatě firmu z velké části živily. Bohužel měl Boleslavský opět smůlu, a to velikou. Tiskárna sice jakž takž prosperovala, ale Boleslavský jako skutečný vlastenec a zapálený divadelní nadšenec udělal v roce 1872 svoji velkou životní chybu. V té době si Jaroslav Hof, divadelník, pronajal na žižkovské usedlosti Komotovka (dnes mezi ulicemi Seifertova, Příběnická a Řehořova) pozemek se záměrem vybudovat zde divadelní arénu. „Nová česká aréna staví se na návrší v prodloužené Hyberňácké ulici pražské (…) k vysočině divadelní na vinici Komotovské…“ psalo se tehdy v deníku Pokrok. Boleslavský byl Hofovými plány nadšen a rozhodl se, že se do celého podniku zapojí. Investoval tak, jako tichý společník, do nového divadla nemalé peníze s nadějí, že se ujme a peníze se mu jednou vrátí zpět. I když finanční zisk pro něj byl zřejmě na posledním místě. Investice se mu však nevyplatila. Hofova společnost se už v příštím roce rozpadla, a i když se Boleslavský snažil svoji investici zachránit a sám si zažádal o divadelní koncesi, arénu, která mu zbyla, musel v roce 1874 hluboko pod cenou prodat. Tím začal řetězec finančních potíží, ze kterého se již nedokázal odpoutat. V roce 1880 přišel o společníka a musel dál podnikat sám. Jeho vlastenectví ho ale přivedlo podruhé a naposledy do problémů, a to nemalých. Ve stejném roce, kdy se musel osamostatnit, se veškerým svým majetkem zaručil za závazky takzvaného Nového českého divadla, které sloužilo v překlenovacím období mezi zavřením Prozatímního a otevřením Národního divadla. Majetek tak během neuvěřitelně krátké doby ztratil. Tři roky se ještě snažil vymanit z dluhů, ale nakonec byl nucen prodat jak tiskárnu a knihkupectví, tak i svůj dům. „…a když mu pak byl prodán dům i závod a on se svou rodinou stěhoval se z vlastního domu pryč, měl v kapce 40 kr…“ vzpomíná autor příspěvku k Boleslavského narozeninám v roce 1890. Odkaz Josefa Mikuláše Boleslavského Hovořili jsme už o hlavní části Boleslavského života, ovšem nemálo zajímavé jsou i jeho činnosti další. Kromě toho, že investoval hned dvakrát do zkrachovalých divadelních podniků, se sám zabýval ochotnickým hraním a deset let byl ředitelem karlínského Besedního divadla. Herci a především principálové ochotnických hereckých společností v celých Čechách jeho jméno brzy znali, a to jak díky jeho hrám a Divadelnímu ochotníku, tak i díky jeho divadelním recenzím a sloupkům v časopisech. Boleslavský tak měl velký podíl na tom, že se pokládání základního kamene Národního divadla účastnilo na osm stovek herců z ochotnických divadel. Jako vyučený sazeč se také velmi intenzivně věnoval svému oboru a jeho rozvoji. Velký problém viděl v nedostatku komunikace mezi lidmi z profese, a tak od roku 1863 začal na vlastní náklady vydávat a redigovat první odborný časopis v tomto odvětví nazvaný Veleslavín. Odborná publikace Typografové 1468–1939 tuto událost zmiňuje takto: „V roce 1863 musíme zaznamenat jednu důležitou událost: Josef Mikuláš (Boleslavský), faktor v tiskárně I. L. Kobera, se rozhodl vydávat vlastním nákladem odborný časopis Veleslavín. 1. číslo vyšlo 1. října 1863 a s vydáváním, které bylo na několik málo roků přerušeno, se přestalo až v roce 1940.“ To byl Boleslavský samozřejmě již dávno po smrti. „Časopis napomáhal spolkovému životu, povzbuzoval i kritizoval nesprávné poměry v tiskárnách a káral nekolegiální chování. Je třeba vyzvednout, že časopis byl jediným odborným listem knihtiskařů v Rakousku.“ V roce 1865 byl Boleslavský u toho, když byla zakládána Typografická beseda. Sám se stal na krátkou dobu jejím prvním vedoucím pracovníkem. Poslední velkou Boleslavského stopu bychom našli kupodivu v našem včelařství. Založil časopis České včelařství a byl také u toho, když vznikla první česká včelařská společnost. Jako její jednatel zorganizoval v Praze velkou mezinárodní výstavu. Závěr života Poté, co Boleslavský jako soukromý podnikatel a investor zkrachoval, mu nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějaké práci v jiných tiskárnách. Naštěstí jeho jméno mělo v oboru velmi dobrý zvuk, a tak se mu vcelku rychle podařilo získat místo v tiskárně nakladatele Františka Šimáčka. Opět se stal faktorem, ovšem ne na dlouho. Odešel do Beaufortovy tiskárny a potom se odstěhoval z Prahy do Jindřichova Hradce. Tam se stal redaktorem úspěšného časopisu Ohlas Nežárky a na nějakou dobu měl zajištěnou bezpečnou obživu. Ovšem finanční potřeby rodiny měly přednost před osobním uspokojením. Poslední tiskárna, kterou Boleslavský převzal jako faktor pod svoje vedení, se nacházela v Moravské Ostravě. Šlo o kdysi známou a ve své době velice moderní tiskárnu Julia Kittla, kde pod Boleslavského dohledem začal vycházet časopis Práce. Krátce před svojí smrtí se Josef Mikuláš Boleslavský vrátil do Prahy do Karlína. Měl zde mnoho přátel, a i když jeho finanční situace nebyla nejlepší, nežil zde v úplném nedostatku. Díky jeho zásluhám se mu dostávalo stále dostatečné pozornosti, a i když se jako literát nikdy neprosadil mezi nadprůměrné autory, jeho hry se ještě dlouhá desetiletí běžně hrály. I po jeho smrti, která si pro něj přišla 21. července 1892. Naposledy dejme slovo autorovi jeho nekrologu ve Světozoru, který píše: „Jím odchází z řad našich zase jeden z vlastenců z let šedesátých, generace, která nynější všeobecný a všestranný rozkvět veřejného života českého připravila a do jisté míry i podmínila,“ a vše končí výstižnou větou pro pozapomenutého dramatika a nakladatele: „Vlasteneckému působení jeho buď zachována vděčná vzpomínka!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-25 13:35:12

Jaké je to tisknout 3D tiskárně, aneb mini recenze Prusa MINI

Je tomu cca měsíc, co mi byla po 8 týdnech doručena moje nová Original Prusa MINI. Konečně, osm týdnů je docela dlouhá doba a já samou nedočkavostí posledních několik dní 20x denně kontroloval status objednávky a tabulku s expedičním datem (zas tak moc často jí neaktualizují). Po obvyklých komplikacích s DPD, který je bohužel jediný … Pokračování textu Jaké je to tisknout 3D tiskárně, aneb mini recenze Prusa MINI The post Jaké je to tisknout 3D tiskárně, aneb mini recenze Prusa MINI first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-28 17:36:42

Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (ukázka z knihy)

Kniha Vojtěcha Klimta detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Autor prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Jeho součástí je obsáhlá obrazová příloha. Kniha vyšla za přispění Nadace Český literární fond.   Ukázka z knihy: Mezi posledními tisky, jež se Karlu Krylovi ještě realizovat podaří, budou příznačně výňatky z Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské a básně Jaroslava Seiferta, který se o šest let později spolu s Františkem Hrubínem veřejně zastane na sjezdu spisovatelů našich vězněných a zakázaných autorů. V listopadu 1949 se u Kryla začal připravovat tisk Veršů pro Pavlíčka věnovaných Jaroslavem Seifertem synovi Pavla a Mahuleny Parmových. Vánoční vydání se však kvůli byrokratickým překážkám nestihlo. Parma nakonec 14. prosince zažádal o povolení Okresní národní výbor. „Bezpečnostní referent“ Myslikovjan o pět dnů později odeslal rozhodnutí: „K Vaší žádosti ze dne 14. prosince 1949 povoluje Vám Okresní národní výbor – Okresní velitelství ve Frenštátě p/Radh. soukromé vytisknutí básně Jaroslava Seiferta: Frenštátská koleda, s ohledem na skutečnost, že tato báseň byla věnována básníkem Vašemu synovi Pavlovi. Báseň bude vytištěna na dvojlistu normalisovaného formátu A5 a v počtu dvouset číslovaných výtisků v úpravě profesora Vysoké školy umělecko-průmyslové Antonína Strnadla. Výtisky této básně nesmějí být prodávány, jen věnovány přátelům a příznivcům za účelem regionálně propagačním. Jeden výtisk předložte zdejšímu úřadu.“ Libor Knězek: „Kryl však Seifertovu báseň přece jen vytiskl se Strnadlovými kresbami a ve vlastní grafické úpravě v podobě vkusné knížečky s barevnou obálkou a 18. ledna poslal už hotové tisky i s rukopisem a štočky Parmovým. V připojeném dopisu upozorňuje:“ ‚Výměr ONV přikládám a žádám tě, abys jej dobře uschoval, protože nikdy člověk neví, kdy přijde kontrola. (…) Situace je velmi svízelná, poddat se nemíním, řekl jsem to včera kontrole z kraje, našemu novému referentu ‚přes tisk‘.“ (…) Pěkné pozdravení mil. paní a Pavlíčkovi, ať si toho tisku v budoucnu váží, každé děcko něco takového mít nebude.‘“ Po Novém roce 1950 bibliofilie se Seifertovou Frenštátskou koledou konečně vychází. Jaroslav Seifert za ni Pavlu Parmovi děkuje v dopisu z 24. ledna 1950: „Knížka je roztomilá a potěšila nás všechny. Jediné skličující je, že tento vánoční pozdrav přichází, když ta kouzelná doba svátků je nenávratně za námi.“   ZLOČIN Všichni živnostníci bez ohledu na svůj přístup k zaměstnancům získávají statut vykořisťovatele. Podnikavost je na obtíž, což bude mít samozřejmě brzy fatální dopad na ekonomický vývoj. Podobně i na zaměstnanost, jež bude často uměle navyšována vytvářením neefektivních pracovních míst. Tiskař Kryl si klíčovou úlohu svých zaměstnanců uvědomuje a bude ji oceňovat i po letech: „Nebyla to však jen zásluha Kryla a Scottiho. Je třeba vzpomenout všech těch spolupracovníků, působících v této tiskárně před prvou světovou válkou i po ní. Byli to pracovníci přesní, svědomití, milující své povolání. Byli to tvrdí odboráři, ale lidé čestní a přímí. Jen jejich přesnou prací bylo možno dosíci takových úspěchů. A věnoval-li Oldřich Menhart otci Krylovi k jeho šedesátinám překlad hesla slavného antverpského knihtiskaře Christophe Plantina a překlad jeho sonetu, byl to dar i jeho spolupracovníkům, dar jistě oprávněný, zasloužený.“ V květnu 1949 ve firmě z jedenácti zaměstnanců zbývají dva. Karel Kryl mladší: „Že se starají i na jiné straně, aby mně zlikvidovali, je samozřejmé. Provádějí se různé podpisové akce, ale já zůstávám klidný.“ Zanedlouho už ale tuší, že „…znárodnění se asi stejně nevyhnem.“ Pokud psal tiskař Karel Kryl mladší o znárodnění, netušil, že v jeho případě bude zvolena ještě tvrdší varianta: likvidace podniku pod národní správou. 7. dubna 1950 odebírají kroměřížští komunisté Krylovi knihtiskařskou koncesi a do Kojetínské ulice číslo 31 vyráží připravená pracovní četa. Karel Kryl nejmladší: „Pamatuji si jako dnes, že jsem stál na chodníku Kojetínské ulice, velitel gardy v bílých rukavičkách velel na protější straně ulice revolučnímu hnutí, sestávajícímu z maníků s krompáči a kladivy. Tatínek a maminka mě drželi za ruce, zatímco dědicové nejlepších kulturních tradic národních, jak se komunisté zvali, měnili sazbu a stroje naší tiskárny na šrot pro novou huť, kterou právě poslali budovat mého otce. Plakal jsem, protože slzeli mí rodiče. ‚Nebreč,‘ řekl táta, ‚chlapi nebrečí.‘ Nebrečel jsem, vždyť kolem stáli lidi, které jsme znali, po léta znali, a mlčeli, jiní procházeli lhostejně kolem.“ Sazby, včetně sbírky básní Zdeňka Řezníčka jsou rozmetány, všechno kromě zničených tiskařských strojů zabaveno, přesněji řečeno ukradeno. Alexander Koenigsmark: „Nějaký idiot tehdy vymyslel i akci proti tiskárně pana Kryla. Do tiskárny vtrhla horda zfašizovaných elementů, rozbila kladivy stroje, zničila zařízení tiskárny a radujíc se z toho, jakou ránu zase dostal světový imperialismus a jak jsme se tímto hluboce humanistickým počinem dostali blíže k vybudování socialistické společnosti, vydala se někam jinam šířit humanismus. Že dali ránu hlavně československé kultuře, jim bylo jedno.“ Likvidátor Krylovy tiskárny, bývalý strojní sazeč Josef Zimák byl dosazen jako národní správce do všech knihtiskáren v Kroměříži. Guskovu německou firmu zkonfiskoval, „ostatní kroměřížské tiskárny byly zrušeny a vše soustředěno do budovy bývalé Guskovy tiskárny ve Farní ulici číslo 4.“ Většina dokumentačně cenného archivu knihtiskárny je ztracena. Největší část vzala zasvé při stěhování ze Sudet do vnitrozemí před nacisty, zbytek při likvidaci tiskárny komunisty. Karel Kryl nejmladší: „Archiv, který byl plný Reynků, Demlů, Zahradníčků, si odvezl pan Václav Kopecký a někde ho zašmelil.“ Tiskař Kryl se vůči otřesnému jednání, jemuž byla jeho rodina vystavena, písemně ohradí. Strohé odpovědi Krajského národního výboru se dočká za dlouhých osm měsíců, dva dny před vánočními svátky: „‚Úplná likvidace Vaší tiskárny‘ byla provedena, aby podnik mohl být jinak hospodářsky využit.‘“ Jen pár měsíců po zničení Krylovy tiskárny ranila mrtvice jeho frenštátského nakladatele Jana Jelínka, poznamená jej to na zbytek jeho života. Dodnes není v úplnosti zdokumentováno, kolik lidí u nás bude režimem KSČ přímo postiženo, natož aby byli započítáni lidé, kteří skončí sebevraždou nebo s těžkými zdravotními následky. Komunisté zničí a majitelům de facto ukradnou desetitisíce do té doby prosperujících podniků a zemědělských živností. V případě Krylovy tiskárny a dalších firem, spolků a institucí se navíc jedná o ztrátu, která přispěje k následnému úpadku naší kultury. Likvidační správce Josef Zimák: „Likvidaci jmenované firmy, kterou jsem byl pověřen, jsem provedl, takže dnem 31. 12. 1950 firma zanikla.“ Na konci tohoto i jiných se zničením Krylovy tiskárny souvisejících lejster, se Zimák loučí pozdravem „Pětiletce zdar!“ Karel Kryl nejmladší: „Byla to škoda, že tyhlety podniky zanikly. Byly kořením i solí normální spotřební tiskařské a nakladatelské činnosti. Nebyla to žádná lukrativní činnost, vydávat bibliofilie, to byla láska k řemeslu a preciznímu tisku. Vytisknout spotřební knihu je mnohem snazší než vytisknout dvanáctibarevný dřevoryt… Já si tu tiskárnu pamatuju jenom tak, že mě maminka držela za ruku a z té dědečkovy a tatínkovy pýchy na Kojetínské ulici létal prach a třísky. Můj tatínek o tom nerad mluvil, protože mu to činilo bolest. Větší, stokrát větší, než když se tahle tiskárna musela v roce 1939 přestěhovat z Nového Jičína do Kroměříže…“ Rok po likvidaci tiskárny soudní znalec Josef Sedlák sepíše a ohodnotí Krylův zničený a zabavený majetek, včetně papíru, písma a veškerého inventáře. Na prvním místě podrobného sedmistránkového seznamu odevzdaného 5. dubna 1951 figurují tiskařské stroje a u každého z nich je uvedena poznámka: „šrot“. Dozvídáme se tak, že Krylova strojovna disponovala následujícím zařízením: příklopovým lisem Reform Grosse a Kurz Drážďany, příklopovým lisem Anger a syn Vídeň, rychlolisem Koenig a Bauer (rok výroby kolem roku 1910) a rychlolisem Kaiser. V dokumentech se stroje popisují jako zastaralé a nepoužitelné, čímž se má zakrýt jejich skutečný osud. Čtyři elektromotory na střídavý proud značky Bovert nebyly zničeny, ale zabaveny. V knihárně se mimo jiné nacházela ruční řezačka Anger, ruční drátošička, perforovací stroj Anger, knihařský lis a knihařský stůl. Nejvíce položek obsahovala sazárna: množství takzvaných amerických a běžných regálů, 3 658 kilogramů písma a 1 842 kilogramů sazby. Skladové zásoby činily mimo jiné 1 681 kilogramů různých druhů papíru. Do té doby plně funkční stroje jsou na úředním lejstru z 12. října 1950 popsány jako 2 925 kilogramů odpadové litiny prodané sběrným surovinám za 1 165 korun. Za zničený a zabavený majetek odhadnutý soudním znalcem Sedlákem na 286 tisíc Karel Kryl ve dvou splátkách 3. a 6. listopadu 1952 obdrží necelých třicet tisíc korun. I o tuto hubenou kompenzaci však rodina záhy přijde, když se z ní půl roku nato další státem řízenou krádeží, nazvanou měnová reforma, stane bezvýznamná částka. Správce Zimák 21. srpna 1951 formálně sepíše kupní smlouvu s olomouckým národním podnikem Moravskoslezské tiskárny, zastoupeným Miroslavem Štefkem. Bez Krylovy účasti si tak mezi sebou přehazují zbytky jeho majetku. Jde ale spíše o byrokratickou komedii, neboť v té době už dávno bylo nejcennější strojní zařízení zničeno. Co zbývá, likvidační správce postupně rozprodá. Na kroměřížskou restauraci Ostrý roh jsou kupříkladu převedena kamna za 2500 korun, další topná zařízení, stoly a hasicí přístroj obdrží Družstvo Stavbyt. 30. června 1951 obdrží od národního správce Zimáka 1565 korun za „pomocné práce při likvidaci“ Krylovy knihtiskárny František Kytlica. Josef Zimák si v únoru 1952 vyplatí úhrnem 15 530 Kč, přičemž konfiskaci nakladatelství ohodnotí třikrát dráže než likvidaci tiskárny. To ale likvidátorům nestačí, 19. září 1952 zasílá Jednotný fond pracujících jménem Ervína Tichého a Františka Jámy stížnost, že ačkoli Kryl odvedl fondu desetiprocentní podíl ze zisku za roky 1947 a 1948 v částce 21 724 korun, podíl ze zisku za období 1945–1946 ve výši 25 tisíc zůstal neuhrazen. Likvidovaný tiskař tuto skutečnost rozporuje tvrzením, že uhrazeno bylo vše, jak mělo být. 27. března 1953 částku s pozdravem „Pětiletce zdar!“ urguje H. Havlena za Středomoravské tiskárny v Olomouci. Následně správce Zimák zasílá Jednotnému fondu pracujících zbývající zůstatek účtu tiskárny 19 347 korun a doporučuje vymáhat zbytek částky na jejím nebohém bývalém majiteli Krylovi. Úřední tečkou za případem bude dopis finančního referenta Šmedka zaslaný 16. října 1954 „dlužníkovi Karlu Krylovi“ do Pavlovského ulice číslo 11, aby uhradil 214 korun za inventář a zásoby. Sídlo knihtiskárny v Kojetínské ulici dnes není nijak připomenuto, prostory projdou částečnou devastací a přestavbou, v roce 2017 budou nabízeny k prodeji. Jako v drtivé většině ostatních případů nebude za tento zločin z počátku padesátých let nikdo po roce 1989 odsouzen ani vyšetřován. Příkoří na rodině Krylových tak nad městem stále visí ve vzduchu.   Vojtěch Klimt (*1973) je od roku 1991 předsedou Klubu Karla Kryla. Je autorem biografie Karla Kryla nazvané Akorát že mi zabili tátu (2006).   Nakladatelství Galén, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-12 06:30:48

CMF Phone 1 má skvělou vychytávku: na 3D tiskárně si vytisknete vlastní zadní kryt

Značka CMF zveřejnila oficiální 3D schémata zadního krytu pro CMF Phone 1 Tvůrci si tak budou moci vytisknout kompletně vlastní zadní stranu Kryty je možné sdílet a stahovat v rámci komunitního fóra Značka CMF, za kterou stojí britská společnost Nothing, v uplynulém týdnu představila svůj první smartphone. Nese označení CMF Phone 1, a přestože se jedná o telefon z nižších cenových pater, přináší několik velmi originálních řešení včetně částečné modularity. A stejně originální je i přístup samotné značky, která je výrazně otevřenější než veškerá konkurence. Přečtěte si celý článek CMF Phone 1 má skvělou vychytávku: na 3D tiskárně si vytisknete vlastní zadní kryt

Čas načtení: 2024-02-16 09:55:00

Chcete novou Škodu Octavia nebo Enyaq Coupé? Tak si je doma vytiskněte!

Mladoboleslavská automobilka zveřejnila vzory pro modely omlazené Škody Octavia a elektrického Enyaqu Coupé, které si můžete vytisknout na domácí 3D tiskárně.

Čas načtení: 2024-02-09 07:10:00

Výzkumníci na ČVUT vyvíjí ekologické elektrosoučástky z PET lahví

Praha - Odborníci z Českého vysokého učení technického (ČVUT) ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou (VŠCHT) vyvíjí na 3D tiskárně ekologické součástky do elektroniky z plastu, takzvané...

Čas načtení: 2021-03-31 00:00:00

Repasované náplně do tiskárny jsou bezpečné a výhodné řešení

Věděli jste, že Česko patří k těm nejzodpovědnějším zemím v třídění odpadu? A také další ekologická řešení u nás získávají na popularitě. Patří k nim i renovované tonery, které kromě přírody uleví i vaší kapse. Tiskárna A je to tady, došla náplň v tiskárně… Domácí tisk je drahý, to ví všichni, kd ...

Čas načtení: 2014-04-12 16:00:00

Novojičínské dětství Karla Kryla: První kytaru dostal od maminky

Ostrava - Výjimečný písničkář a právě oslavovaná ikona národa Karel Kryl (* 12. 4. 1944) by pravděpodobně nebyl takovým bardem, nebýt inspirativního prostředí, ze kterého vzešel. Díky uznávané bibliofilské tiskárně svého otce, kterou před více než sto lety založil v Novém Jičíně Karlův dědeček, byl od dětství obklopený graficky dokonale provedenými díly básníků, jako byl Bohuslav Reynek, František Halas, Jan Zahradníček a mnoha dalších umělců. Domov mu poskytl dobrý základ i v dalších směrech.

Čas načtení: 2019-11-03 00:00:00

Modrá faktura bez modré barvy

Někteří z vás říkali, že by na modré faktuře mělo být možné vypnout podbarvování. Že prý ji i v dnešní době někdo tiskne a že to pak spotřebovává moc barvy v tiskárně. Hmmm, tak jo... Proč ne :-)

Čas načtení: 2022-05-31 16:00:16

Galerie Tančící dům vystavuje originály kreseb komiksu Muriel a andělé Káji Saudka

Galerie Tančící dům vystavuje originální kresby komiksu Muriel a andělé, který Kája Saudek vytvořil podle scénáře Miloše Macourka. Po desítky let ztracené podklady tohoto zásadního díla českého komiksu, posléze záhadně nalezené, ale překupníky utajené, se po dlouhých letech soudních sporů konečně dostaly jako jeden celek zpět do rodinné sbírky Saudkových. Těchto 130 původních kreseb komiksu Muriel a andělé představují autorovi dědicové veřejnosti úplně poprvé. Kromě toho jsou součástí aktuální výstavy také desítky originálních Saudkových maleb a grafik. Komiks Muriel a andělé má v českém umění a kultuře jedinečné místo. Kája Saudek jej vytvořil podle scénáře Miloše Macourka. Příběh krásné a odvážné Muriel, jejích mocných souputníků z budoucnosti i proradných současníků v čele s generálem Xeronem měl být honosnou ouverturou kolosálního díla: plány autorů zahrnovaly celý tucet rozsáhlých kreslených příběhů. Komiks bývá považován za autorův mistrovský kus: „Mělo to být vpravdě veledílo. Komiks samotný, v západních produkcích obvykle tvořen celými týmy kreslířů a letteristů, měl vytvořit Kája sám dle Macourkovy scénáristické předlohy. O jeho úspěchu neměli pochybností, a tak hned plánovali také filmové zpracování,“ přibližují podle vzpomínek Johany Saudkové pozadí vzniku komiksu kurátoři výstavy a dodávají: „Na knize Kája pracoval den co den, celý rok: vždyť první díl, Muriel a andělé, tvoří 130 kolorovaných obrazů s precizní a detailní perokresbou!“ Osud tomu však chtěl jinak. Euforii pražského jara, v níž Saudek s Macourkem spřádali své plány na budoucnost, zarazil vpád armád Varšavské smlouvy, tvůrčí volnost plíživá ustrnulost a „normalizace“. Použitý výtvarný formát, výrazy a podoby postav, vtipné skryté významy kreseb, ale především evidentní odkaz na západní kulturní kontext se tak staly nastupujícímu režimu trnem v oku. Přestože publikace komiksu byla dávno domluvená a odsouhlasená, najednou bylo vše jinak a režim vydání komiksu zamítl. Originální kresby prvního dílu plánované epopeje o Muriel, přes 130 velkých a těžkých papírových listů, skončily před plánovaným vydáním v nakladatelství či tiskárně, kde se po nich po čase slehla zem. Dokončený druhý díl, Muriel a oranžová smrt, Saudek už do tisku ani neodevzdal, a tento projekt tak byl ukončen ještě dřív, než pořádně uzřel světlo světa. Osud však tomuto komiksu připravil další příběh, který by sám vydal za román. O dvacet let později se jako zázrakem objevily tiskařské podklady připravené v roku 1969 k původnímu plánovanému vydání. Komiks tak v roce 1991 mohl konečně vyjít – byť v nevalné kvalitě tiskového zpracování a s nepůvodní obálkou, neboť ta originální v nálezu nebyla. Přesto jsou dodnes tyto tisky žádanými sběratelskými kousky. Saudek sám byl nadšen, že alespoň „něco“ se podařilo zachránit, že tato – jeho slovy – „podivná pohádka“ vyšla na světlo světa. Přes veškerou radost z nálezu však i nadále zůstávaly původní kresby ztraceny. O dalších 20 let později se však přeci jenom objevily – Kája Saudek sám je již však nespatřil, neboť tou dobou již několik let ležel v kómatu. Murielin příběh tak musela dokončit jeho rodina. Společně s policií zabránila aukčnímu rozprodání souboru a po vleklých soudních sporech nakonec docílila toho, že se toto dílo vrátilo do rodinné sbírky. Autor sám se toho však již nedožil. Samotný příběh originálních kreseb komiksu lze považovat za odkaz na příběh dějin české společnosti i kultury. „I dnes je možné konstatovat, že album Muriel a andělé zřejmě představuje vůbec nejzásadnější dílo českého komiksu. Nikdy předtím ani potom zde nevznikla práce, která by byla svou progresivitou, ambiciózností a výtvarnou suverenitou podobně srovnatelná s tím nejzajímavějším, co se souběžně rodilo v západní Evropě a ve Spojených státech. Kdyby ovšem tento komiks vyšel už v roce 1969 v zamýšlené podobě a rozsahu (a kdyby na něj navázaly další plánované díly), bezpochyby by katapultoval Československo na mapu komiksově vyspělého světa,“ komentuje současnou výstavu historik komiksu Tomáš Prokůpek. Výstava Kája Saudek: Muriel a andělé a další poklady je k vidění od 1. června do 31. března 2023 každý den od 9 do 19 hod.

Čas načtení: 2020-05-09 08:25:35

Martin Vopěnka: Hlavní a největší hrozba je přelidnění

Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.   Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání? Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.   Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek? To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život. A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.   Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy? Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec. Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.   Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování? Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky. Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ze všech stran je slyšet pseudomoudré konstatování, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co dobrého se pro vás osobně i profesně rýsuje jako poučení, zážitek či zkušenost ze současného nouzového stavu? Pokud koronavirus do léta odezní a už se nevrátí, tak to lze brát jako určitou výstrahu a lze se z toho poučit. Pokud se ale bude vracet v nezmenšené síle, může to vést k problémům, které už západní svět přestane zvládat. Pak by se mohlo stát, že se dosavadní hodnoty zhroutí. Nepovažuji to v této chvíli za pravděpodobný scénář, ale zcela vyloučený není. Já osobně jsem několik týdnů pracoval z chalupy v Jizerských horách a užil jsem si tam předjaří jako nikdy předtím. Také jsem pokročil v psaní svého románu Smrt v Hamburku.   Kolik tipujete, že vznikne nových českých „románů z karantény“? V každém případě je mi předem líto všech, kteří se toho tématu chopí. Já jsem svůj román o rozkladu civilizace napsal už na konci devadesátých let a vyšel v roce 2003 pod názvem Konec zákona. Tehdy jej česká kritika i někteří mí přátelé zcela zavrhli. Byl prý příliš sadistický až brutální. Mezitím se mi už někteří omluvili a uznali, že byl vlastně spíš vizionářský. Literární téma by mělo mít nějaký přesah a nějakou hloubku a nemělo by být poplatné momentální situaci. Což neznamená, že nelze i současnou situaci hluboce literárně uchopit.   S výjimkou několika málo let po roce 1990 slýchám od českých nakladatelů stesky. Mnozí věštili zhroucení knižního trhu vždy nejpozději příští rok. Ono se však hroucení nekonalo a některým majitelům nakladatelství se očividně daří dobře. Není ten současný tlak na vládu právě proto neefektivní, protože si všichni zvykli, že tahle branže prostě bez nářků nevyžije? Tak to jste mne překvapil originálním pohledem na situaci. Je pravda, že jsme poměrně nestabilní obor a ty nářky tady byly. Také ovšem nevím, kde bychom dnes byli, kdyby se stalo to, co plánovala Nečasova vláda: totiž zvýšení DPH na knihy na 17,5 procenta. I s těmi deseti procenty je to na hraně. Podle mého názoru by se teď mělo začít uvažovat o osvobození knih od DPH. Vezměte si, že DPH je daň ze spotřeby. Stát na kupujícího uvaluje daň za to, že si něco koupil. Nezdá se vám nemravné, aby si stát bral svůj desátek z toho, že se někdo rozhodl koupit si knihu? Ale zpátky k vaší otázce: Tím DPH jen ilustruji, že my jsme se občas ozvat museli, abychom nedopadli ještě mnohem hůře. A pořád si myslím, že podpora ze strany státu je fatálně nedostatečná. Při obratu knižního trhu přes osm miliard jsou granty na vydávání knih cca 20 milionů. Vedle toho jsou tragicky podfinancované nákupy knihoven, takže obměna knihovního fondu u nás vychází asi na 50 let. Představte si, kde bude svět za 50 let. V posledních letech už bylo velice obtížné vydávat tituly, které bych třeba já osobně vydal rád. Rozvíraly se nůžky mezi úspěchem a neúspěchem a troufám si říct, že většina vydaných knih zůstala ve ztrátě. A teď přišla skutečná pohroma, pokles trhu odhadujeme až na tři miliardy, a to se v dobré kondici přežít prostě nedá. Základem ovšem je udržení sítě knihkupectví. Bez toho se knižní trh nenávratně zmenší co do objemu i pestrosti.   Jste šéfem organizace, která sdružuje knihkupce a nakladatele. Jak se vám daří slaďovat jejich zájmy, když je zřetelné, že zvyšování rabatu jedněm prospívá, druhé ničí? Abychom udrželi jednotu, musíme se zaměřit přednostně na průniková témata. Zásadně neřešíme obchodní vztahy našich členů – to by se Svaz mohl rovnou rozpustit. Ale protichůdné zájmy tu někdy jsou. Nejvíce se to projevuje při diskusi o pevných cenách knih. Zákon o pevných cenách knih by knihkupce chránil před slevami e-shopů, takže by jej většinou vítali. Na druhou stranu se ale řada nakladatelů bojí, že nemožnost poskytování slev u novinek by náš obor učinila nekonkurenceschopným vůči jiným oborům. Že by to prostě uškodilo trhu jako celku. A samozřejmě lze nějaký zákon prosadit jen za předpokladu, že se na něm shodne velká většina trhu. Takže zákon o pevných cenách knih zatím není na stole.   Ve své adrese odpovědným ministrům požadujete miliardu, která by pomohla uchovat knižní trh v chodu. Jak si představujete její rozdělení? Knihkupci, které stát svým nařízením zavřel, často nebudou schopní vydělat ani na odložené nájemné a ani na případné úvěry. Knihkupectví je dnes spíš služba veřejnosti než obchodní model. Často si síť knihkupectví drží distribuce, aby měla kde knihy prodávat, přičemž samotná knihkupectví nevydělávají. Odhadli jsme, že pokud by stát knihkupcům nahradil 100 procent nájmu v době zavření a 50 procent nájmu do konce roku (předpokládáme totiž spíše pomalý náběh tržeb), dělalo by to asi 450 milionů. To by tedy byla potřebná podpora pro knihkupce. Další hrozbou ale je, že vyjde dramaticky méně titulů, což také znamená dramaticky nižší příjmy pro autory, překladatele, redaktory, grafiky… ale také pro české tiskárny. Proto si myslíme, že by stát měl letos podpořit vydání téměř každé knihy – podpořit trh v jeho šíři. Navrhli jsme zastropovat takovou pomoc u každého nakladatele počtem titulů vydaných loni, zprůměrovat i počet stran, aby se nevydávaly dotované tenké brožurky, a dále podporu podmínit členstvím v SČKN, abychom eliminovali vznik účelových firem nebo třeba vydání nějaké neonacistické literatury apod. Svaz by měl roli jakéhosi etického garanta, ale samozřejmě by přijímal automaticky za členy důvěryhodné subjekty, které dosud členy nebyly. Vyšlo nám, že kdyby stát nakladatelům v souhrnu nahradil necelou polovinu jejich ztráty, jednalo by se o částku asi 550 milionů, což by znamenalo podporu na titul 46 tisíc Kč. Ta by byla splatná proti zaslání povinného výtisku a faktuře z tiskárny. Peníze by tak zůstávaly v českém polygrafickém průmyslu. Asi by přes veškerou snahu nevyšlo letos tolik titulů jako loni, takže by se nevyčerpala celá částka, ale nejspíš 400–500 milionů. Připomínám, že v běžném roce odvede knižní trh do státního rozpočtu více než miliardu. A teď, jednou, bychom potřebovali podporu my. A také připomínám, že knihkupci nemohou přežít jen s grantově podpořenými tituly, které navrhuje podpořit Ministerstvo kultury. Takové tituly dělají jen zlomek obratu. Knihkupci potřebují sortiment v celé šíři, stejně jako veřejnost.   Počet vydaných knih v České republice se pohybuje kolem patnácti tisíc titulů. Z toho je jen část beletrie, ale stejně, nepřipadá vám to jako příliš velké množství? Jak vypadá Česká republika v mezinárodním srovnání? Pestrost je na knižním trhu nejcennější. Každý si může vybrat knihu podle svého vzdělání, zájmu, životní situace, rozpoložení… Skoro každá kniha může plnit společenskou funkci. Zúžení sortimentu by znamenalo velké ochuzení pro českou společnost, a protože jako první začnou odpadat ty náročnější a odbornější tituly, odrazilo by se to i v konkurenceschopnosti. Ostatně, když v Německu vyjde 80 000 titulů ročně, tak těch našich 15 000 není číslo, ze kterého by se měla zatočit hlava.   Často se mluví o probíhající centralizaci jak v oblasti nakladatelství, tak v distribuci a knihkupeckém odvětví. Má tento proces negativní důsledky a v čem? Nepřispívá naopak třeba k profesionalizaci práce v redakcích? Ano, centralizace má pozitivní i negativní dopady. Negativními dopady je tlak na efektivitu a pomalé vymírání takových těch individualit – lidí, kteří svůj obor milují a vydávají knihy především z jiných než ekonomických motivací. Na druhou stranu ale opravdu většina těch velkých firem si počíná velmi profesionálně a svým způsobem přibližuje český knižní trh světovým standardům.   Je známo, že už po vzniku republiky nařizoval zákon zřizování obecních či lidových knihoven ve všech správních jednotkách, což síť půjčoven velmi zahustilo a víceméně s potížemi přetrvalo až do dnešní doby. Zájmem nakladatelů a knihkupců by mělo být, aby si lidé knihy více kupovali, než si je půjčovali. Jaký je váš názor na postavení obecních knihoven vůči knižnímu trhu? Je opravdu velmi specifické, když podnikáte na trhu, kde zároveň funguje na 6 000 bezplatných půjčoven. Přesto jsem od nástupu do funkce předsedy Svazu velmi zlepšil naše vztahy se zástupci knihoven. Musíme nalézt vzájemný balanc, protože společenskou prospěšnost knihoven nelze popřít a knihovny nám i vychovávají budoucí generaci čtenářů. I knihovníci si uvědomují, že potřebují fungující vydavatelský trh. Před vypuknutím krize bylo jednou z našich priorit významné navýšení nákupů ze strany státu – řádově o stovky milionů – a dále pak zvýšení náhradních odměn z výpůjček autorům a zavedení náhradních odměn pro nakladatele v rámci novelizace autorského zákona.   Český stát financoval v loňském roce poměrně masivní kampaň na podporu české literatury v zahraničí se speciálním zřetelem na německy mluvící země. Nemyslíte si, že vynaložení podobných prostředků by bylo z hlediska původní tvorby efektivnější, kdyby se představovali čeští spisovatelé domácí veřejnosti a podporovalo se české čtenářství? Jako český autor publikující v zahraničí vím, že bez významné grantové podpory malý jazyk v dnešním světě nemá šanci. Světové ambice si musíme zachovat – i jako stát i jako spisovatelé. Obracet se jen k českému čtenáři by bylo málo, i když mnozí mí kolegové spisovatelé se s tím spokojí. Je ale pravda, že pokud chceme uchovat nezanedbatelné množství autorů, kteří mají psaní alespoň z větší části jako svou profesi, musíme hledat možnosti jejich podpory. Protože český trh je až na výjimky nemůže uživit. A bohužel u nás není tradice placených čtení a besed jako v Německu. Stejně jako jsou u nás poloprázdné tribuny na fotbalové lize, jsou poloprázdné i besední sály při čtení autorů. Srovnání s fotbalem zde uvádím záměrně – je to zřejmě něco v české povaze, že se do toho veřejného prostoru příliš neženeme – lidé se drží v soukromí nebo jdou radši posedět do restaurace.   Týdny komerčního půstu vedou mnohé lidi k úvahám, na které jindy nebývá čas. Co kdyby někoho napadlo zprůsvitnět knižní trh tak, že by se profesionálně nakladatelstvími připravené knihy posílaly bez prostředníků přímo čtenářům a oni si je mohli vytisknout doma. Tisknou se dnes respirátory, proč by to nešlo s knihami? Zájemce by si v katalogu našel svazek, o který má zájem, zaplatil nakladateli on-line a vzápětí by přihlížel, jak se mu na psacím stole rodí kniha. Uvítal byste takový vývoj? Rozhodně by bylo skvělé, kdyby knihkupectví budoucnosti měla dokonalé 3D tiskárny a sloužila jako vzorkovny. Zákazník by si vybraný produkt nechal na místě zhotovit. Mělo by to úžasné pozitivní dopady na životní prostředí: Netiskl by se přebytečný náklad, takže by se šetřila energie i papír. Odpadla by i doprava knihy z tiskárny k nakladatelům, od nakladatelů k distributorům a knihkupcům. Místo hmoty by se posílala jen data. Ušetřily by se velké peníze za skladování. A nakladatelé by neměli peníze uvězněné ve vytištěných knihách. Zásadní otázkou je, jak už to bývá, cena. Toto řešení by mohlo fungovat teprve až by pořízení jedné kopie v 3D tiskárně nevedlo ke zvýšení ceny. Dosud je tomu tak, že čím větší náklad nakladatel vytiskne, tím nižší kusovou cenu u tiskárny dosáhne.   Domnívám se, že jsem poměrně informovaným čtenářem současné české beletrie. Někdy mě nad tím chaosem napadá, jestli má dnes ještě smysl mluvit o národní literatuře. Nevypařil se z tohoto pojmu dnes obsah? Jako spisovatel bych nerad hodnotil současný stav české beletrie. Řeknu ale to, čím jsem tady vždycky provokoval, že totiž se cítím být světovým spisovatele, tak trochu pohřbeným v malých českých literárních poměrech. Ty velké ambice se tady prostě nějak vytratily. Stačí se podívat na český film. {/mprestriction}  Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.

Čas načtení: 2024-02-21 15:35:50

Prodej • Vozíky Hiwin HGH25CAH 4ks zánovní

Ahoj,Prodám 4ks zánovních vozíků lineárního vedení Hiwin HGH25CAH, byly kupovány nové, jezdilo to v prototypové 3D tiskárně na silikon, cena za všechny 4ks je 900kč, kolejnice můžu poskytnout také, ale původně jsou z jiného stroje a mají místy lišku, tyto vozíky chodili na nové kolejniciStatistiky: Napsal od Maty_Sch — 21. 2. 2024, 2:35

Čas načtení: 2024-02-24 05:00:00

Známý podnikatel, hlasitý za covidu, nyní vše řekl: Nechtějí další odpor, takže...

„Fiala je diletant tak, jako celá česká vláda. Vládu by měli převzít lidé, kteří mají praxi v řízení firem. Myslím si, že celá vláda ještě věří, že peníze vznikají v tiskárně,“ sdělil ParlamentnímListům.cz bývalý politik a v dobách covidu protivládní aktivista Jiří Janeček, jenž se podílel na iniciativě Otevřeme Česko – Chcípl PES. Je majitelem pivovaru Malý Janek v Jincích a říká, že na podnikatele přichází jedna rána za druhou a vláda se zbláznila.

Čas načtení: 2024-02-25 17:59:00

Pár dolarů za rychlejší smrt. Vychytávka z 3D tiskárny změní pistoli na automat

Americká policie se musí v posledních měsících potýkat s nebývalým množstvím nelegální úprav příručních zbraní. Zejména majitelé oblíbené pistole od firmy Glock si mohou za pár desítek dolarů obstarat nenápadný doplněk vytištěný na 3D tiskárně, který z ní udělá plně automatickou zbraň. Následky v ulicích jsou podle strážníků vidět na každém kroku.

Čas načtení:

Obsluha 3D tiskáren a příprava tiskových souborů

[skoleni-kurzy.eu] Základní délka kurzu jsou dva dny. Výuka probíhá na počítačové učebně vybavené 3D tiskárnami a datovým projektorem. Optimální počet posluchačů v kurzu je šest až osm. Každý posluchač má k dispozici samostatný počítač, přístup k 3D tiskárně a obdrží zdarma kvalitní literaturu ke kurzu. V průběhu kurzu je k dispozici občerstvení a během přestávek možnost volného přístupu na internet. Po absolvování kurzu je absolvent připraven pro komplexní činnost ...JUBELA, s.r.o.

Čas načtení:

Pracovník pro obsluhu 3D tiskáren a tvorbu tiskových podkladů s praxí

[skoleni-kurzy.eu] Certifikovaný rekvalifikační kurz První rekvalifikační kurz pro práci s 3D tiskárnami v ČR ! Na kurzu Vás připravíme pro komplexní činnost týkající se práci na 3D tiskárně. A to od návrhu prostřednictvím 3D skeneru a následného upravení ve specializovaných 3D modelovacích programech, přes volbu vhodného materiálu a technologii tisku, až po vlastní 3D tisk a dokončovací úpravy tisku. Součástí kurzu je práce s 3D modelovacími programy.[b ...JUBELA, s.r.o.

Čas načtení:

Pracovník pro obsluhu 3D tiskáren a tvorbu tiskových podkladů

[skoleni-kurzy.eu] Certifikovaný rekvalifikační kurz První rekvalifikační kurz pro práci s 3D tiskárnami v ČR ! Na kurzu Vás připravíme pro komplexní činnost týkající se práci na 3D tiskárně. A to od návrhu prostřednictvím 3D skeneru a následného upravení ve specializovaných 3D modelovacích programech, přes volbu vhodného materiálu a technologii tisku, až po vlastní 3D tisk a dokončovací úpravy tisku. Součástí kurzu je práce s 3D modelovacími programy.[b ...JUBELA, s.r.o.

Čas načtení: 2024-03-13 21:01:55

Prezident Pavel se objevil na desetimilionové bankovce

Prezident Petr Pavel má svou podobiznu na bankovce. S touto ale bohužel nezaplatíte, jde o pamětní list k výročí jednoho roku od jeho inaugurace. Výtěžek z prodeje deseti tisíc sběratelských kusů, které jsou k dostání od středy odpoledne, poputuje na charitativní účely. Ve Státní tiskárně cenin na pražském Novém Městě, která bankovky tiskne, natáčela kamera Novinek.

Čas načtení: 2024-03-14 06:45:00

Druhý stupeň poplachu v Praze 10: Hořelo v tiskárně, 27 evakuovaných

Pořádně napilno měli hasiči ve čtvrtek časně ráno v Praze 10. Začalo tam hořet v tiskárně, 27 zaměstnanců se ještě před příjezdem jednotek evakuovalo, jeden zskončil v péči záchranářů. Hořely tiskoviny v peci na sušení, příčinu a rozsah škod zjišťují vyšetřovatelé. Kvůli počtu jednotek byl vyhlášen druhý stupeň poplachu.