Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-01-22 21:28:45

Pro to Omikronem nejspíš neskončí?

Covid 19 je extrémně nepříjemný virus a v tuto chvíli jsem přesvědčen, že tu s námi zůstane a bude nás trápit dál. Proč? Nejsem lékař a následující vyjadřuje pouze můj vlastní laický názor. Dle evoluční teorie je Omikron verze, která správně zmutovala do méně zlobivé, avšak vysoce nakažlivé verze. Na rozdíl od jiných respiračních onemocnění … Pokračování textu Pro to Omikronem nejspíš neskončí? The post Pro to Omikronem nejspíš neskončí? first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2022-01-22 21:28:45

Pro to Omikronem nejspíš neskončí?

Covid 19 je extrémně nepříjemný virus a v tuto chvíli jsem přesvědčen, že tu s námi zůstane a bude nás trápit dál. Proč? Nejsem lékař a následující vyjadřuje pouze můj vlastní laický názor. Dle evoluční teorie je Omikron verze, která správně zmutovala do méně zlobivé, avšak vysoce nakažlivé verze. Na rozdíl od jiných respiračních onemocnění … Pokračování textu Pro to Omikronem nejspíš neskončí? The post Pro to Omikronem nejspíš neskončí? first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2024-12-16 17:00:01

Rusové nemají v čem létat, spojenci jim nepomůžou, říká expert. A tak náhradní díly shání Putinovi agenti

Sedm civilních letadel. Jen tolik dokázali Rusové vyrobit od počátku invaze na Ukrajinu v roce 2022. Na jejich požadavky je to zoufale málo. Ani před válkou to ale nebyla žádná sláva, podle Moscow Times v roce 2021 Rusko vyprodukovalo třináct kusů komerčních strojů. Důvod je jednoduchý: teď mají prostě přednost vojenské stroje, píše list. Drtivá většina letadel, které v Rusku létaly, tak byla západní výroby a tamní aerolinky teď mají obrovské problémy se sháněním dílů kvůli sankcím.  Jako zvěř na porážku. Zpověď Kimova vojáka o podmínkách na Ukrajině Číst více Mají tak často jedinou volbu - takzvaně kanibalizovat jeden stroj, aby se stal sadou náhradních dílů pro další stejné typy. Ani to se ale nedá držet věčně. Redakce ČtiDoma.cz tak oslovila odborníka Jiřího Vojáčka, který nastínil možnosti ruského režimu. Ten potvrdil, že se Rusko i přes sankce snaží sehnat náhradní díly na letadla, jak to jde. Díly shání Putinovi agenti „Tajné služby se hlavně pro Aeroflot snaží získat náhradní díly kde se dá, zejména přes svoje firmy na Západě, stejně jako to dělali s technologiemi během studené války. Ale stejně jako tehdy je ten přísun dílů velmi nákladný a vždy bude nedostatečný," uvádí Vojáček a zároveň dodává, že ač se Rusko tváří, že si  s výrobou civilních letadel vystačí samo, situace rozhodně není tak růžová. Pokud válka brzy neskončí, Putin zřejmě se bude muset poohlédnout po úplně jiných strojích. Ruský letecký průmysl v krizi „Problém je, že ruský letecký průmysl a to nejen vojenský, ale i civilní, je v krizi, existuje řada návrhů nových letounů, ale jejich výroba, stejně jako se to ukazuje u mnohem štědřeji financovaných typů vojenských, stagnuje a nijak se nerozvíjí," konstatuje analytik a ačkoliv připouští, že třeba ruský Iljušin měl několik zajímavých projektů na civilní letadla, stačit to rozhodně nebude. Nepomůžou ani spojenci „Rusko se bude muset - pokud válka brzy neskončí - obrátit na třetí země, zejména Čínu, protože ani ostatní státy BRICS, které dělají vlastní letadla (Indie, Brazílie) nechtějí jít do sporu se Spojenými státy," nastiňuje Vojáček očekávaný vývoj do budoucna, pokud neskončí válka na Ukrajině a neuvolní se sankce. Putin tak má za současné situace velmi svázané ruce. „Jediné řešení je začít investovat do vlastního leteckého průmyslu, na to ovšem Rusko nemá, nebo ukončit válku a pak se vrátit k obchodování se západními výrobci. Podobné potíže sledujeme i v jiných odvětvích ruského hospodářství, proto si myslím, že válka pomalu spěje ke konci," dodává analytik.  Špatně vybavení, demotivovaní, podvyživení. Přesto Kimovi vojáci mohou Putinovi vyhrát válku Číst více Aibus v kukuřičném poli Skvělým důkazem o krizi tamního letectví je příběh Airbusu A320, se kterým piloti společnosti Ural Airlines museli v září 2023 dosednout v kukuřičném poli na Sibiři. Nikdo nebyl zraněn, ale letadlo zůstalo uvězněnu v poli. Ačkoliv aerolinky původně plánovaly, že letadlo vrátí do provozu, museli od toho upustit, píše Business Insider. Důvodem je právě nedostatek dílů a také „nulová podpora ze strany Airbusu za současných podmínek," na kterou si stěžoval zástupce letecké společnosti tamnímu deníku Izvestia. Airbus tak zřejmě v kukuřičném poli zůstane navždy, nebo bude rozřezán na díly a odvezen po kusech.

Čas načtení: 2016-09-24 22:45:00

Éra nízkých úroků jen tak neskončí | InvestPortal.cz

Éra nízkých úroků jen tak neskončí | InvestPortal.czKatalog CZIN.eu

Čas načtení: 2024-11-04 09:16:15

Medveděv: Trump může být zavražděn, ukrajinská války neskončí

Donald Trump může „čelit atentátu ve stylu JFK“, pokud se pokusí ukončit ruskou válku na Ukrajině, varoval místopředseda ruské bezpečnostní rady. (Foto: Flickr) Dmitrij Medveděv, který v minulosti zastával... Článek Medveděv: Trump může být zavražděn, ukrajinská války neskončí se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-14 17:10:52

Tipy na dárky pro děti, co neskončí v koutě: Zkuste domácí laboratoř, chytrý časopis nebo cukrářský kurz

Děti nemusí najít pod stromečkem jen hračky. Radost může udělat i dětská kosmetika nebo historické pexeso. A když na to přijde – LEGO to jistí vždycky. Článek Tipy na dárky pro děti, co neskončí v koutě: Zkuste domácí laboratoř, chytrý časopis nebo cukrářský kurz se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-01-19 10:54:51

Trump nechává vydělat spekulanty i své fanoušky, jeho memecoin letí vzhůru. Neskončí to výplachem?

Token s názvem $TRUMP už v tržní kapitalizaci prorazil hranici 10 miliard dolarů a dál stoupá. Nejasnosti rostou spolu s ním. Článek Trump nechává vydělat spekulanty i své fanoušky, jeho memecoin letí vzhůru. Neskončí to výplachem? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-17 12:23:00

SNS navrhuje obnoviť skupiny priateľstva s Ruskom a Bieloruskom

Skupiny by nemali fungovať, kým sa neskončí vojenská prítomnosť Ruska na území Ukrajiny.

Čas načtení: 2014-08-01 00:00:00

Ronnie Fieg x ASICS / KITH Football Equipment pack

Známý návrhář Ronnie Fieg proslul tím, že si oblíbil kultovní model značky Asics s pojmenováním Gel Lyte III, takže z jeho dílny již vzešlo mnoho barevných kombinací těchto tenisek. A tato sága jen tak neskončí, protože nyní přinášíme další tenisky Asics, na kterých Ronnie spolupracoval – Gel Lyte ...

Čas načtení: 2012-02-29 00:00:00

A Complete History of Nike x Stussy / Zlomový rok 2000

Spolupráce firmy Nike a labelu Stussy se už táhne pěknou řádku let, tak proč si nepřipomenout tenisky, které za tu dobu sjely ze společné linky. Když se v roce 2000 obě značky domlouvaly na první modelu, pravděpodobně tušili, že neskončí pouze u modelu Air Huarache LE. Taky tomu tak bylo a vy může ...

Čas načtení: 2010-07-18 13:00:00

Reebok Pump Fury Superlite 2010 / Dopřejte nohám pohodlí

Nabídnout co největší pohodlí pro vaše nohy – o to se snaží každá obuvnická firma již od dob Baťy a předchozích. Tento boj nekončí, a zdá se, že ani nikdy neskončí. Přední světové značky se předhánění ve vyvíjení čím dál dokonalejších systémů, jako je Shox, Air Max nebo Pump. Dnes vám představujeme ...

Čas načtení: 2010-04-30 00:00:00

CLOT x Star Wars x adidas “Darksidestars” Superstar / Tenisky představující zlo

Pokud sledujete Stylehunter, určitě vám neutekly zprávy o četné kolekci oblečení a tenisek Star Wars od značky adidas. Zdá se, že kolekce inspirovaná tímto filmem nikdy neskončí. Nedávno jsme vám představovali tenisky Superskate Star Wars od značky CLOT a dnes vám ukážeme další sneakers patřící do t ...

Čas načtení: 2011-12-22 00:00:00

Microsoft Office vs. OpenOffice.org – boj, který nikdy neskončí

Kancelářský balíček je základní programovou výbavou každého počítače. Jako v každé oblasti i zde existuje několik východisek. Někteří uživatelé sáhnou po placené a funkčně velmi vybavené variantě od Microsoftu, jiným se pro změnu nechce platit a bohatě si vystačí se zdarma dostupným balíčkem OpenOff ...

Čas načtení: 2022-04-27 14:40:43

Vesmírná sonda OSIRIS-REx prozkoumá planetku Apophis

Sonda OSIRIS-REx v říjnu 2020 posbírala vzorky hornin z povrchu planetky Bennu. V září 2023 proletí kolem Země a kontejner s materiálem vypustí do atmosféry. Tím ale její mise neskončí, NASA ji totiž plánuje poslat k dalšímu cíli: planetce Apophis. Mise zároveň dostane nové jméno: OSIRIS-APEX (OSIRIS-Apophis Explorer).

Čas načtení: 2021-04-29 19:30:36

Chcete si udržet váhu? Zkuste si zapamatovat 3P: pohoda, pohyb, potrava

Shodit nadbytečná kila je úkol, který vyžaduje alespoň nějakou vytrvalost. Pro někoho může právě to být překážkou. Chce to hodně pevnou vůli, silnou motivaci, podporu okolí i chuť být najednou úplně jiní. Když se vám podaří dosáhnout svého cíle, jste na sebe samozřejmě hrdí. Jenže tím to neskončí. Možná ještě těžší je totiž vysněnou váhu si udržet. To se totiž mnoha lidem nepovede a zase začnou nenápadně přibírat.

Čas načtení: 2021-04-06 19:28:13

Jaro pomáhá i vaší psychice, deprese a úzkosti díky němu mohou mizet rychleji

Není žádným tajemstvím, že současná situace se všemi svými důsledky těžce zkouší naši psychiku. Nejde jen o to, že nám umírají příbuzní a známí, ale jsme odtrženi od své práce, od přátel, od svých normálních životů. Po rok trvající krizi už je mnoho lidí na pokraji svých sil. Nevědí, jak dál. Bojí se, že to nikdy neskončí. Ale pomoc je nablízku – stačí se soustředit na hezké věci a nebát se říct si o pomoc.

Čas načtení: 2016-02-19 13:00:00

Last minute február

Február je tým zimným mesiacom, kedy už máte pocit, že sa zima neuveriteľne vlečie a snáď ani nikdy neskončí. Vianoce sú dávno preč, Veľká noc v nedohľadne, ako sa teda cez studené februárové dni a noci zabaviť? Vydajte sa na krásnu zahraničnú dovolenku, kde si užijete nielen veľa toho odpočinku, al ...

Čas načtení: 2016-02-19 13:00:00

Last minute únor

Únor je tím zimním měsícem, kdy už máte pocit, že se zima neuvěřitelně vleče a snad ani nikdy neskončí. Vánoce jsou dávno pryč, Velikonoce v nedohlednu, jak se tedy ve studené únorové dny a noci zabavit? Vydejte se na krásnou zahraniční dovolenou, kde si užijete nejenom spoustu toho odpočinku, ale t ...

Čas načtení: 2022-05-03 18:23:21

Das ist (noch) kein totaler Krieg – polemika s D-Fensem

Vážení a milí, dostal jsem hned od několika čtenářů odkaz na D-Fensův prvomájový článek „Wollt ihr den totalen Krieg?“, ve kterém se provozovatel serveru vypořádává se současnou situací. A k tomu samozřejmě dotazy, co si o něm myslím. Jelikož nemá moc smysl na tak opakované otázky odpovídat separátně, a jelikož ten výše zmíněný článek podle mého názoru reprezentuje sice asi menšinovou, ale nezanedbatelnou perspektivu na pravici, rozhodl jsem se na něj zareagovat určitou polemikou. Nebude to kompletní rozbor „řádek po řádku“, to by byla nuda, a navíc by to bylo zbytečně nepřátelské. Ale některé ty věci vidím zásadně jinak a pokusím se vyargumentovat „proč“. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů Začněme těmi několika položkami, na kterých se shodneme. O těch nemá moc cenu se rozepisovat, „ano“ je kompletní věta. Dodám ale aspoň nějaké zpřesňující detaily. Text z původního D-Fensova článku bude vždy vysázen jako citát. „Doufám, že Ukrajinci Rusáky z jejich země vyženou, a to čistě jen proto, že tak je to správně.“ Yep. „A pokud chce někdo válčit tady v Čechách, ať se sebere a odjede tam, není to tak daleko a pan premiér slíbil abolici.“ Však jo, ostatně se tak i děje. Pokud vím, dobrovolníků je relativně málo, oni ostatně Ukrajinci berou jen lidi s vojenským výcvikem – což je v mladších generacích české populace vzácnost. „Vzhledem k antagonistické povaze konfliktu skončí konflikt, až jedné ze stran dojdou síly.“ Ano, je to opotřebovávací válka a ty vesměs končí vyčerpáním jedné ze stran. „To je ale zase než spekulace, ve skutečnosti nikdo neví, kde se soudruh Putin zastaví, stejně jako před třemi měsíci nikdo spolehlivě nevěděl, zda napadne Ukrajinu.“ Pravda, byť zde nutno říci, že toto je věc, kterou můžou ostatní státy svou aktivitou ovlivnit a také tak činí. Spekulacím se ale stejně nelze úplně vyhnout. D-Fens sám za chvíli spekuluje o tom, že nově vzniklá až pětiprocentní menšina Ukrajinců se už domů nikdy nevrátí. Taky je to spekulace, a ne zas tak jistá k tomu; hodně to bude záležet na tom, jak dlouho ta válka potrvá, jaký bude její výsledek, a kolik peněz se nalije do následné obnovy země. Pokud hodně, tak tam vzniknou zajímavá pracovní místa a zcela nová infrastruktura – může to hrát roli pull faktoru zpět. Život někde v Praze nebo Brně je proti Kyjevu či Charkovu dost drahý, a část těch lidí tam má (nepoškozený) nemovitý majetek. „…cenzuru prováděnou soukromými subjekty za laskavého dohledu bezpečnostních složek a provládních NGO v pozadí, vytváření Českomandnazoru, podporu udavačství a pronásledování lidí s nepovolenými názory včetně chlebíčkového teroristy.“ Ano, a kvůli tomu jsem se rozhádal i s řadou jinak solidních liberálů, protože tenhle proces, nebude-li zabrzděn, rozhodně neskončí u Ivanů šířících bludy na povel. Ten skončí mazáním skutečností a názorů nepohodlných panu ministrovi, tady funguje princip šikmé plochy docela spolehlivě. Čím víc toho zakážete, tím se posouvá mez „hraničních“ názorů, které jsou dalšími kandidáty na likvidaci. Rusové překročili Rubikon Dobrá, tak se trochu podívejme na ty body, kde se naše perspektivy rozcházejí. Zásadní otázky na té celostátní úrovni jsou dvě. Otázka číslo 1: Je ve středně- až dlouhodobém zájmu ČR a potažmo i jiných států zpoza bývalé železné opony, aby si Rusko v té současné takzvané speciální operaci nabilo pěkně hubu a přišlo při ní o značnou část svých konvenčních sil? Na to já osobně říkám „ano“, jednak vzhledem k naší dlouhodobé historii s východem (však i D-Fens sám konstatuje, že z tohoto rohu nikdy nic pozitivního nepřišlo), jednak proto, že v tom Rusku se poslední léta systematicky kultivovala stará imperiální kultura, která ve zbytku Evropy dávno vymřela. Přečtete-li si například aspoň kus Základů geopolitiky od Alexandra Dugina, je to docela svistot, a přitom Dugin patří ke dvorním intelektuálům dnešní Ruské federace. Kdyby se reálně Moskva ve svém snažení omezila na nějakou tu Transnistrii, Krym a Donbas, asi by situace byla jiná. Ale po letech, kdy se celkem úspěšně soustředili na pouhé „rozesírání” v podobě drobných místních konfliktů, teď rozjeli mnohem větší válku a tím překročili Rubikon, který se nedá jen tak odpřekročit. Mají podstatně větší ambice, než by odpovídalo jejich schopnostem, což je u mocností vždycky průšvih. Tahle situace se dá korigovat v podstatě jen jedním způsobem, a to, že na té Ukrajině utrpí jejich staronové impérium porážku podobně jako v rusko-japonské válce (1905) nebo v první světové válce (1917). Taková porážka může, i když nemusí, vést k nezbytným reformám i přes jinak silně zakořeněnou potřebu zachovat tvář. Tak například o kus dál na Blízkém východě se sousední arabské státy nakonec naučily, že navážet se vojensky do Izraele se prostě nevyplatí. Bylo k tomu sice potřeba několik pokusů, ale nakonec tam ten mír, byť třeba chladný, přece jen nastal. Nicméně co se této otázky týče, skutečně lze mít zcela odlišné názory i mezi naprosto racionálními lidmi. Někdo třeba přikládá určitým rizikům větší váhu a určitým vyhlídkám váhu menší, pak mu to vyjde jako „ne“. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let Otázka číslo 2, podmíněná: Pokud tedy na otázku číslo 1 odpovíme „ano“, jaká aktivní opatření má za tímto účelem Česká republika přijmout? Odpovídá tomu situace v médiích? Mezi „0“ (v podstatě nedosažitelný stav, už od 90. let máme nějaké vojenské mise ve světě) a „totaler Krieg“ (musíte-li jej opravdu vyhlásit, je to znamení, že jste v pěkném loji) je celé kontinuum možných stavů. To, co poněkud vadí i mně, je značná vzdálenost „dvou střelek“: v médiích je skutečně střelka panující atmosféry někde tak na dvou třetinách, kdežto naše reálné zapojení do ukrajinského válečného úsilí je tak na jedné pětině ciferníku. Na rozdíl od D-Fense z toho ale nechci odvozovat, že třída nějakých méněcenných pisálků systematicky manipuluje s lidmi nadšeným hýkáním v médiích, nebo že by opravdu chtěla vidět české pluky valit se skrze Donbas na bídného Rusa. Coby člen týmu Echo 24 znám různých pisálků dost, sám jsem jeden z nich (a D-Fens snad není? Pokud se pisálek vyznačuje hlavně psaním, tak on píše ostošest už asi dvacet let déle než řada kariérních publicistů). Z tohoto vzorku mně známých novinářů bych řekl, že vysvětlení je podstatně jednodušší a není třeba tam automaticky předpokládat zlou vůli a manipulativní úmysly. Velká pozemní válka v Evropě se odehraje tak jednou za čtyřicet let. Většina z nás zažije něco takového jednou za život, asi jako přílet Halleyovy komety; na rozdíl od Halleyovy komety je to ale brutální a krvavý jev. Navíc máme díky technologii celkem unikátní proud videí a fotek přímo z bojiště, což má emocionální dopad. Někdo je v tomhle naprosto teflonový a steče to po něm, ale takové typy lidí zase většinou nejdou dělat do novin. Připočtěte skutečnost, že rok 1968 je tady dědičné trauma srovnatelné s Mnichovem, a že rozdíl proti dnešku je, že ti Ukrajinci teď (i když s významnou cizí pomocí!) udělali to, co tehdy naši předkové nikoliv, a co zde dodnes posiluje národní mindrák. Pak je ale celkem přirozené, že se daleko více a intenzivněji píše o válce než o pěstování cibulí nebo o oslavách Svátku práce. Samozřejmě by si ten novinář měl hlídat svoji dlouhodobou kredibilitu a pokud možno ověřovat informace z jiných zdrojů (u takového „Ghost of Kiev“ bylo celkem jasné, že jde o klasickou válečnou urbánní legendu srovnatelnou s naším protektorátním Pérákem), ale úplná emoční neutralita je asi v tak extrémní situaci nedosažitelná. Považoval bych ovšem skutečně za žádoucí, kdyby naši novináři trochu „zklidnili hormon“, a aby se ta naše mediální střelka vrátila aspoň do první půlky ciferníku, kde bezpečně trčí (a jen tak se nepohne) ta střelka reálná. Nepohnutelnost té reálné střelky je mimochodem dána hlavně tím, že na rozdíl od Britů či Poláků nemáme k žádné eskalaci svých závazků příslušné vojenské kapacity. S tím bezprostředně nikdo nic nenadělá, i kdyby se na vládě nebo v televizi řečnilo sebeohnivěji. Takové kapacity se budují léta, a za tu dobu se spektrum hrozeb beztak totálně promění. Neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství Dobrá, nyní k těm věcem totálně rozporným. Podívám se na tři. „Denně jsme tak zahrnováni nejrůznějšími detaily, jak ruská branná moc terorizuje civilní obyvatelstvo, krade jim majetek, mučí a popravuje zajatce a podobně. Na základě znalosti dějin různých dalších ozbrojených konfliktů z moderní historie jsem bohužel přesvědčený, že ukrajinská strana dělá to samé. Jen se o tom nedozvídáme, protože nám ji média idealizují. Ukrajinci jsou vykreslováni jako kreativní a čestní bojovníci, Rusové jako podlá pakáž. Jak naivní. Tohle je válka a všechny strany udělají všechno možné, aby se té druhé dostaly na kobylku.“ O pár řádek dál vyčítá D-Fens Ukrajincům, že „bez důkazů“ prohlašují referenda pořádaná Ruskem za zmanipulovaná. Tady ale činí totéž; to není konzistentní. Buď tedy ty důkazy máte, nebo odvozujete své přesvědčení na základě předešlých zkušeností. Ukrajinci nepochybně nejsou svatí, ale bojují na vlastním území. To jim vůči civilnímu obyvatelstvu zase dává trochu jiné motivace než útočníkovi. Platí to i v daleko extrémnějších scénářích. Vezmeme-li si třeba východní frontu za druhé světové války, tak frekvence různých znásilnění, rabování apod., kterých se na jaře 1945 dopustili někde kolem Odry ustupující Němci vs. postupující Sověti, nebyla ani přibližně stejná, a nebylo to přitom dáno tím, že by snad Třetí říše byla lidštější a mírumilovnější stát než SSSR. Ale ani ona nechtěla dělat takové věci vlastním občanům. Něco jiného jsou ti zajatci, tam si bohužel myslím, že se kompletní pravdu jen tak nedozvíme. Tam by ale bylo divné, kdyby k žádným zločinům typu poprav nebo mučení na ukrajinské straně nedošlo, vždyť i Spojenci na západní a italské frontě nějaké takové věci napáchali. (A to ani nemluvíme o Pacifiku, tam byla vzájemná nenávist válčících stran opravdu silná.) To bohužel od té války opravdu oddělit nelze. Mimochodem, z hlediska těch strategických cílů, tj. „dostat se na kobylku“, se zrovna excesivní ukrutnost nemusí vyplácet, a dokonce může být na škodu. Dává to protistraně motivaci bojovat do poslední kulky, i kdyby se třeba ocitla v situaci, kdy by bylo rozumnější se vzdát. Moderní zákony války nařizující slušné jednání se zajatci nemají jen etický základ. Je v nich i hodně poznaného pragmatismu, který je potřeba vynucovat i vůči vlastním vojákům; rozhodně neplatí, že větší bestie má automaticky větší vyhlídky na vítězství. Žádná událost není úplně izolovaná „Myslím, že žádný soudný člověk by neměl válku podporovat, za jakoukoli stranu, a to ani v případě, že zatím nekácí v jeho lese. Propojenost různých procesů a ekonomik má totiž za následek, že se v jeho lese kácí, jen to nevidí.“ Toť otázka. K rozpoutání války notoricky stačí jedna strana, všichni ostatní se v ní (nebo kousek vedle ní, což taky není příjemná pozice) ocitnou do nějaké míry vynuceně. I když se třeba předtím vztahy dlouho zhoršovaly, někdo ten Rubikon překročí jako první a ostatní na to musejí nějak reagovat. Válka je destruktivní už svojí samotnou podstatou a těch opravdu neutrálních hráčů, kteří dokážou dlouhodobě vycházet se všemi a nenaštvat nikoho, je poměrně málo. Taky to u nich mívá určité psychické následky, například určitá část dnešního švédského „hypersluníčkářství“ se dá vystopovat k mindráku ze skutečnosti, že za druhé světové války Švédsko notně zbohatlo na dodávkách surovin Třetí říši, kdežto sousedi si tu válku různou měrou odtrpěli. (Švýcaři mají v tomto směru kachní žaludky.) Lze si samozřejmě říci, že nám do Ukrajinců nic není a ať si je Putin pošlape dle libosti. Někdo si to zdůvodní ekonomickým pragmatismem, jako třeba v citovaném textu, někdo možná „koupí“ alternativní vysvětlení o tom, že ta Ukrajina Rusům vlastně patří právem. Ale nejsem si vůbec jist, nakolik se tímto postojem úspěšně vyhnete nějakému tomu „kácení ve vlastním lese” do budoucnosti. Světová politika se hraje na kola, žádná ta událost není úplně izolovaná, a dlouhodobá dějinná zkušenost říká, že projde-li agresorovi A, časem pokročí k nějakému B a později C – a někde v této abecedě dojdete k punktu, kdy se i ve vašem lese a na vašem území bude kácet ostošest. Jistotu samozřejmě nemáte, tu ohledně budoucnosti nikdy nikdo nemá, ale svoje rozhodování musíte založit na historickém precedentu, že „s jídlem roste chuť“ a země, která úspěšně pozřela jednoho či více svých sousedů, bude na mezinárodní scéně vystupovat o hodně bojovněji a agresivněji než dříve – protože získala (skutečností podložený) dojem, že se takový postup vyplácí, a že potenciální protivníci se nikdy na nic nevzmůžou. A takto bude nejspíš vystupovat i vůči vám. Pak je ovšem naopak celkem soudné snažit se ten proces zbrzdit nebo zastavit o něco dříve, než se k vám přiblíží „až na dostřel děla“. Je to jeden z důvodů, proč různé mezinárodní koalice vznikaly už ve starém Řecku, do kterého zase systematicky „lezla” sousední Persie. A vznikaly i mezi státy, které za jiných okolností měly dost nepřátelské vztahy mezi sebou (Sparta, Atény). Byla ruská armáda opravdu silná? „Rusko reálně disponuje silou, která už dávno měla srazit Ukrajinu na kolena.“ Tenhle druh tvrzení opakovaně slýchám od lidí starších 40 let, kteří si nosí v hlavě koncept Ruska coby nepřekonatelného medvěda a nějak nejsou ochotni jej opustit. Zároveň to často bývají lidé nedůvěřiví k médiím, stejně jako D-Fens, ba i více. (Opravdu to jde i více.) První problém je v tom přímém srovnání Ukrajiny a Ruska; dnes stojí za Ukrajinou reálně mnohem ekonomicky silnější koalice bohatých států, takže je to proxy válka jako vyšitá. Ale co ta druhá část výroku … kurňa, přátelé, odkud vlastně všichni víte, jakou Rusko reálně disponuje silou? Není to náhodou z médií? Nikdo z nás přece osobně inspektorem ruské armády nebyl. Všechno, z čeho v takových odhadech v mírové době vycházíme, jsou silně zprostředkované a profiltrované údaje odjinud. Podobně jako u soukromých firem, ani u armád se nedá jejich životaschopnost a funkčnost posoudit mimo krizové situace. Na přehlídkách lze předvést to nejlepší, co máte, a na veletrzích rozdávat krásné křídové letáky s impresivními čísly. V reálné krizi se ukáže, co se za nimi tedy skrývá ve skutečnosti. Jediným skutečně tvrdým a neošiditelným testem schopností ozbrojených sil je právě ta válka, a v ní zatím Rusové nepodávají nějaké extra výkony. K tomu se stačí podívat na mapy a časový vývoj, k tomu nemusíte slepě věřit nějakým propagandistům. * Nevěřím, že původní plán Kremlu byl ten, že se boje s regulérní ukrajinskou armádou potáhnou celé měsíce. Vybavujete si, jak státní agentura RIA Novosti už 26. února vydala a pak zase stáhla oslavný článek o tom, jak Rusko zavedlo na Ukrajině nový řád? Jistě, mohli jim to tam podvrhnout nějací hackeři, ale za pravděpodobnější scénář považuji, že jejich očekávání bylo, že organizovaný odpor se zhroutí během pár dní a zbydou maximálně nějací partyzáni v lese. * Nevěřím, že nepovedená expedice Rusů do bažin v okolí Kyjeva, kde pak při ústupu zanechali ohromné množství rozbité techniky (a Oryx měl problém to vůbec zpracovat), byla jen klamným manévrem na odvedení pozornosti odjinud. Na to byla krapet moc drahá. * Nevěřím, že Rusové počítali s potopením křižníku Moskva, nebo že současný postup-nepostup na Donbase či kolem Chersonu je vlastně záměr atd. * Nevěřím, že Rusům vyhovuje, že mediálně známé a široce oslavované jednotky jako VDV (parašutisté, kolem kterých panuje v Rusku slušný mediální kult) nebo Čečenci utrpěly na reálném bojišti krvavé ztráty. Zato se musím vracet ke knize Viktora Rezuna, píšícího pod pseudonymem Suvorov, která se jmenuje Můj život v sovětské armádě. Odehrává se o padesát až šedesát let v minulosti, ale je to „nářez“: víceméně v ní píše o obří Potěmkinově vesnici, ve které nic nefunguje, jak by mělo, strašně moc věcí se jenom předstírá, hodně se toho rozkrade, zašantročí, zanedbá, nadřízení se nezajímají o skutečný stav věcí – hlavně aby to vypadalo dobře navenek atd. Když jsem ji četl poprvé, říkal jsem si, že to možná trochu přibarvil pro západní publikum, aby se trefil do předsudků čtenáře. Ale současné výkony či nevýkony Rusů na Ukrajině jsou konzistentní s jeho líčením. A silovici, kteří dnes hrají rozhodující roli v Moskvě, jsou vesměs lidé, jejichž kariéra sahá až do pozdní sovětské éry. Kdyby v ruské armádě roku 2022 panovaly stejné poměry jako v té sovětské 60. let, asi by to nebylo zas takové překvapení. Nezmění-li se příliš samotné načálstvo, těžko čekat, že na úrovni řadového vojáka nebo řadového pluku to bude zcela jinak.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-13 14:28:18

Papež František osobně požehnal ve Vatikánu zástupcům spolku Svatá Ludmila 1100 let

Papež František se 10. listopadu v rámci své generální audience ve Vatikánu osobně setkal se zástupci spolku Svatá Ludmila 1100 let. Při krátkém přijetí jim Svatý Otec požehnal a převzal kopii ikony sv. Ludmily, první doložené české ženy, babičky, učitelky a světice. Důvodem přijetí byla především pozitivní komunikace osobnosti matky českého národa a jejího příběhu směrem k věřícím i široké veřejnosti. Práce spolku navíc nekončí. Organizace začne pracovat na projektu České nebe, který představí další tuzemské světce stojící v počátcích příběhu českého státu. Cílem je pomocí historie posílit ve společnosti hodnoty jako je křesťanství, rodina, tradice a národní hrdost. Silný ženský příběh na počátku našich dějin odstartoval zájem o českou historii. Práci zástupců spolku na popularizaci sv. Ludmily ocenil 10. listopadu krátkou audiencí také papež František. „Chápu to jako velkou poctu pro Českou republiku i pro nás pro všechny, kteří jsme se se Svatým Otcem setkali. Osobně požehnal mě i předsedovi spolku a předala jsem mu kopii ikony sv. Ludmily, která putuje po celý letošní rok po České republice. Cítím obrovskou hrdost, dojetí a také pokoru, že jsem se mohla s papežem Františkem alespoň takto krátce setkat,“ říká Miroslava Janičatová, ředitelka spolku Svatá Ludmila 1100 let. Do Vatikánu byli pozvaní zástupci spolku spolu s českými řemeslníky díky diplomatické intervenci velvyslance při svatém stolci, Václavu Kolajovi, který chtěl tímto gestem ocenit práci v připomínání sv. Ludmily a také úspěšně zakončený Rok sv. Ludmily. Představitelé spolku otevřeli současně ve Vatikánu výstavu Kněžna sv. Ludmila, kterou mohou shlédnout jako putovní obyvatelé několika regionů Itálie. Vernisáž se uskutečnila přímo ve Vatikánu v úterý 9. listopadu. Současně tato výstava putuje již v těchto dnech po Ukrajině. Projekt České nebe Projekt České nebe chce postupně představit světce v historických souvislostech tak, aby se tato témata v české společnosti diskutovala a rozvíjela. Díky silným příběhům jako je sv. Ludmila – matka, učitelka a babička, si klade za cíl rozvíjet hodnoty v oblasti školství, výchovy i mezigeneračních vztahů. „Povedlo se nám částečně probudit zájem o naši historii, počátky křesťanství a s tím spjaté hodnoty, a to díky realizaci 1100. výročí smrti sv. Ludmily. Současně jsme si vědomi, že téma je sice nosné, ale přes svou důležitost potřebuje v této snaze posílit, a to čerpáním z potenciálu dalších našich světců. Rádi bychom vytvořili galerii českých světců, projekt České nebe, které se stane inspirativním pilířem naší národní identity. Ukazuje se totiž, že jde o symboly a témata, které jsou pro společnost srozumitelné,“ upřesňuje Janičatová. Národní kořeny a hodnoty i praktické cíle Cíle projektu České nebe u vzdělávání rozhodně neskončí. V plánu je rozšířit a udržovat poutní turistiku, seznamovat veřejnost s místy spojenými s českými světci, ale také díky moderním technologiím – například rekonstrukci obličejů světců, přibližovat jejich život široké veřejnosti. Chybět nebude vytváření programů pro školy, nebo pořádání mezigeneračních setkávání. K tomu může do budoucna sloužit například organizování hudebního festivalu, s koncerty na místech spojených se sv. Ludmilou a další aktivity.

Čas načtení: 2021-04-11 09:48:06

Kniha Jezuita v Číně popisuje první závažné setkání dvou tisíciletých civilizací

Kniha Jezuita v Číně líčí životní dobrodružství Mattea Ricciho (1552-1610) ctěného jako symbol prvního setkání Evropy a Číny. Tento jezuitský misionář jako první Evropan dlouhodobě pobýval v Říši středu. Oplýval nejen silnou osobností, ale také výjimečnou pamětí, ovládal dokonale čínskou řeč a stal se i prvním překladatelem děl klasického čínského kánonu do latiny, prvním zprostředkovatelem čínské kultury Západu. Jezuita v Číně je zpráva o prvním závažném setkání dvou tisíciletých civilizací, text, který přibližuje pochopení současné Číny, Číny tisícileté, a snad i Číny budoucí. V této velmi důkladné biografii se autorce, uznávané historičce vědy, podařilo shrnout důležité peripetie nekonečné cesty, kterou Li Madou, jak je Ricci čínsky nazýván, v čínské zemi a kultuře na konci významné dynastie Ming podnikl. Portrét, který životopis načrtl, ukazuje energického, odvážného misionáře obdařeného silnou láskou k vědě a podivuhodnou intelektuální zvídavostí, díky níž pronikl do tajů konfuciánské filozofie, čínské mentality a zároveň významně přispěl k vývoji matematicko-astronomického poznání v tehdejším čínském světě. Na rozdíl od předchozích pokusů o Ricciho biografii tento životní příběh neglorifikuje hrdinu či světce, neupřednostňuje apoštola či vědce, nýbrž ukazuje Ricciho jako člověka, historické a lidské rozměry kolosálních výzev, kterým musel v Číně čelit. Možná nejzajímavějším objevem však bude, jak relevantní jsou Ricciho poznatky, které nám i dnes, navzdory dobovým předsudkům, umožňují osvětlení toho, co se děje v Číně současné.   Ukázka z knihy   Prolog: V hábitu mandarína Zhaoqing, Čína, 10. září 1583 Za Japonskem se rozkládá ohromná říše těšící se hlubokému míru, jež je podle portugalských obchodníků v otázkách uplatňování spravedlnosti na vyšší úrovni než kterýkoli z křesťanských států […] Číňané, které jsem zahlédl […] se velmi ochotně a se zapálením učí […] nic ovšem nenaznačuje,že jsou mezi nimi křesťané. František XaveriusJ   Audience Prefekt Wang Pan byl oděn v širokou tuniku z růžového hedvábí, na prsou mandarínský čtverec s delikátně propracovanou výšivkou dvou divokých husí. Rukávy měl dostatečně dlouhé a široké, aby zakryly ruce. Na bohatě zdobeném pásu visely ozdůbky ze stříbra, dřeva a slonoviny. Pokrývku hlavy, černou jako jeho kožené botky, tvořila tvrdá čepička s prohnutým okrajem, jenž po obou stranách směřoval k ramenům. Z šatu i postoje tohoto funkcionáře středního věku spravujícího jihočínský kraj velký jako menší italský stát čišela vážnost. Jeho vzezření nebylo otázkou osobního vkusu, náhody či touhy po okázalosti, nikoliv, vše odpovídalo přesnému protokolu stanovenému v hlavním městě, na dvoře císařově. Jisté detaily v ošacení, především druh ptáka vyšitého na náprsence, ukazovaly, že „mandarín“ – termín, kterým Portugalci označovali vysoké čínské hodnostáře, vzešlý ze slovesa mandar, tj. rozkazovat – zastával čtvrtý z devíti stupňů císařské byrokracie. Ačkoliv se nenacházel na samém vrcholu státní administrace, jeho moc stačila bohatě k tomu, aby v člověku tváří v tvář vyvolával silný pocit bázně. Seděl na trůnu s vysokými opěradly a impozantním lenochem, ruce opřené o stůl z tmavého dřeva, na němž ležely svitky pokryté damaškem. Na elegantním stojánku ze dřeva a malovaného porcelánu s motivem draka byly uloženy štětce s dřevěnou a bambusovou rukojetí různých velikostí, vedle jako obvykle ležel hlazený černý kámen na roztírání inkoustu spolu s ptáčkem z bílého jadeitu sloužícím jako konvička na vodu. Za prefektem se vyjímala knihovna s asymetrickým dělením, v které byly vystaveny modrobílé porcelánové vázy a nefritové sošky zdobené jemnou intarzií. Spolu s několika čínskými občany klečí před hodnostářem i dva mladí misionáři s evropskými rysy a vyholenou hlavou, v jednoduché tunice z šedé bavlny, ne nepodobné šatu buddhistických mnichů. Řeholníci sotva rozuměli nelehkému jazyku svých společníků, teprve se seznamovali s kulturou a zvyky této vzdálené říše ležící na samém okraji Orientu, tak odlišné od světa, který znali. Čína, s níž se nikoli bez obav pouštěli do křížku, byla zemí tajemnou a nevraživou, odmítající vstup cizincům, které považovala za nevzdělance a nepřátelskou hrozbu. Za pomoci tlumočníka a podle pravidel složitého ceremoniálu, jehož smysl jim unikal, se oba italští jezuité, Matteo Ricci a Michele Ruggieri, snaží získat od mandarína povolení k pobytu v jeho kraji. Rádi by též obdrželi pozemek ke stavbě domu a kostela, kde by v míru a v rámci platných zákonů uctívali svého Boha, Pána Nebe i Země. Je to slavnostní okamžik a datum 10. září roku 1583 si oba jezuité zapamatují na celý život. Po třiceti letech marného snažení, kdy se západní misionáři pokoušeli usadit se na území císařství, se první jezuitská mise v Číně dynastie Ming stává skutečností. Díky ní se otvírá jedno z nejdůležitějších období v kulturní výměně mezi Západem a Východem. Pro Mattea Ricchiho, jemuž bude za měsíc jednatřicet, začíná dobrodružství lidské, intelektuální a duchovní, které se nikdy neskončí.   Michela Fontana je vysokoškolská pedagožka na Università degli studi di Milano, publicistka a sinoložka. Po studiích matematiky se věnuje převážně historii věd. Držitelka Knight Science Fellowship na MIT, vítězka Glaxo Prize za úspěchy ve vědecké žurnalistice, Pirelli Internation Award za propagaci vědy a Grand Prix de la Biographie Politique z roku 2010 za životopis italského misionáře, překladatele, vědce a cestovatele Mattea Ricchiho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}