Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-08-24 05:37:16

Reakce na článek – Helpful Content Update

Toto je reakce, na článek Helpful Content Update Pavla Ungera. Docela jsem se rozepsal, tak jsem si řekl, že bych to hodil na svůj web, na který nemám poslední dobou moc času. Moje reakce: Já bych to tak úplně neviděl. Je potřeba tolik nepřeceňovat algoritmy strojového učení. Ty třeba nejsou schopny posoudit, co je správně a … Pokračování textu Reakce na článek – Helpful Content Update The post Reakce na článek – Helpful Content Update first appeared on Birknet.

Čas načtení: 2024-03-05 15:58:02

Škola smyku Most: Zážitek, který si užijí i ostřílení řidiči

Cítíte se za volantem jako doma? I domov je potřeba jednou za čas hodit do pucu, stejně tak to platí i o řidičských dovednostech. A právě toho docílíte ve škole smyku v Mostě. Řada řidičů má dojem, že po letech řízení jsou na všechny situace na silnici připraveni. Zvládnutí extrémních a nečekaných situací však vyžaduje […]

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2024-07-03 06:30:33

iPhone 16 dostane nový typ baterie. Dočkáme se lepší výdrže a snadnější výměny

Apple chystá do příštího iPhonu nasadit nový typ baterie s delší výdrží Plášť z nerezové oceli baterii umožní navýšit hustotu článků o 5 až 10 procent Zároveň by měla jít snadno vyměnit kvůli nařízení Evropské unie Výdrž na baterii je dlouhodobě jedno z nejvíce diskutovaných témat ve světě chytrých telefonů. Nejedna společnost se snaží hledat stále nové způsoby, jak se současnými technologiemi prodloužit výdrž smartphonů, aniž by to mělo vliv na hmotnost či velikost baterie. Výjimkou není ani Apple, který se snaží na delší výdrži pracovat nejen softwarově, ale také hardwarově. A právě chystaný iPhone 16 by mohl nabídnout nový typ baterie, jenž prodlouží výdrž, alespoň podle známého analytika Ming-Chi Kua. Přečtěte si celý článek iPhone 16 dostane nový typ baterie. Dočkáme se lepší výdrže a snadnější výměny

Čas načtení: 2024-09-17 13:30:24

iOS 18 přináší zásadní bezpečnostní vylepšení: iPhone již nepůjde rozebrat na součástky

Apple posouvá ochranu svých zařízení o další úroveň Součástky uvnitř zařízení budou uzamčené na váš Apple účet Týká se to například displeje, baterie nebo fotoaparátu Aktualizace iOS 18, která dorazila na podporované iPhony v pondělí večer, přináší i jednu velmi zajímavou bezpečnostní novinku. Ta vám umožní uzamknout si součástky uvnitř telefonu k vašemu Apple účtu. Pokud vám pak někdo iPhone ukradne a bude jej chtít využít na náhradní díly, ty mu nebudou fungovat. Přečtěte si celý článek iOS 18 přináší zásadní bezpečnostní vylepšení: iPhone již nepůjde rozebrat na součástky

Čas načtení: 2024-06-18 05:05:49

Ford Mustang slaví 60leté výročí, vzali jsme tři kousky na největší sraz amerických aut v České republice

Když se řekne americké auto, spoustu lidí hned napadne Ford Mustang. Tahle americká ikona právě letos slaví své 60leté výročí. A jak lépe jej oslavit, než na sraze amerických aut? Společně s kolegy jsme tedy vzali trojici zbrusu nových Fordů Mustang a vyrazili jsme na největší sraz amerických aut v České republice. 60 let ikony […]

Čas načtení: 2024-07-05 11:00:46

Největší evropské politické uskupení v EU plánuje přezkum zákazu spalovacích aut od roku 2035

Všimli jste si, jak se stále víc začíná mluvit o tom, že to s tím pevně daným nástupem elektromobility nebude tak horké. Zatímco ještě tak před dvěma lety bylo naprosto bez debat jasné, že si v Evropě od roku 2035 nekoupíme žádné nově vyrobené auto se spalovacím motorem. Jenomže dnes se ze stále více stran ozývá, že […]

Čas načtení: 2026-02-11 15:30:24

Jak si rozjet úspěšný web na WordPressu a nezapomenout na to podstatné

Chcete rozjet web na WordPressu, který nejen vypadá dobře, ale taky funguje jako […] Článek Jak si rozjet úspěšný web na WordPressu a nezapomenout na to podstatné se nejdříve objevil na Včeliště.

Čas načtení: 2026-03-30 11:46:59

Jak řídit marketingové oddělení v praxi: kompletní návod pro manažery a majitele firem

Vybudovat marketingový tým je jedna věc, udržet ho efektivní v každodenním provozu je věc […] Článek Jak řídit marketingové oddělení v praxi: kompletní návod pro manažery a majitele firem se nejdříve objevil na Včeliště.

Čas načtení: 2021-02-17 14:06:51

New York Times versus blogující psychiatr: prozatímní výsledky

Scott Alexander Siskind je kalifornský psychiatr, který roku 2013 založil blog jménem Slate Star Codex. Na něm vystupoval pod svými prvními dvěma jmény – Scott Alexander. Samotné jméno blogu, které asi na první pohled působí malinko divně (co je to břidlicová hvězda?), vzniklo ze jména Scott Alexander přeuspořádáním jednotlivých písmen. Příjmení autora mělo zůstat tajné navěky, což bylo z jeho strany trochu naivní a nereálné očekávání; ale humanitnímu intelektuálovi můžeme trochu naivity v internetových poměrech odpustit. Předem upozorňuji, že ve věci Scotta Alexandera nedokážu být neutrální, protože jeho blog pro mě byl nekalorickým ekvivalentem královské, ba přímo císařské žranice. Jedna lahůdka střídala druhou. Nikdy a nikde jsem neviděl tak konzistentní míru kvalitního a poctivého uvažování v kombinaci s originalitou, vtipností a navíc ještě neuvěřitelným objemem textové produkce. Jak tenhle chlapík dokázal vedle psaní svého blogu ještě vykonávat profesi psychiatra na plný úvazek, je mi záhadou; snad se někde poblíž jeho bydliště nachází trhlina v časoprostoru, kde den trvá nejmíň 36 hodin. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Hanopis na blogera Po sedmi letech existence se Slate Star Codex dostal do krize, když jeho autora kontaktoval reportér New York Times Cade Metz, který prý původně chtěl psát článek o tom, jak je racionalistická komunita (ke které Scott Alexander patří) zajímavá a jak včas odhadla riziko covidové epidemie v době, kdy ostatní ještě situaci podceňovali. Nicméně při té příležitosti se Metz rozhodl zveřejnit celé jméno autora blogu, jak mu údajně ukládala interní politika NYT (ta má, ehm, řadu výjimek). Scott Alexander, v obavách z toho, jaký dopad bude mít toto odhalení na jeho pacienty, raději smazal celý svůj blog a na internetu se strhlo haló mezi jeho fanoušky. Stalo se, co muselo. V dnešní době je pro populárního autora víceméně nemožné udržet si anonymitu, zvlášť když hned zpočátku nemoudře prozradil svá první dvě skutečná jména. Bývalý autor Slate Star Codexu si ji také neudržel a musel si přeuspořádat podstatnou část života. S bývalým zaměstnáním se rozloučil a založil si vlastní psychiatrickou kliniku, Lorien Psychiatry, která si mimo jiné dala za cíl být cenově dostupná i chudším pacientům. (Ceny zdravotní péče v USA by vydaly na několik nesouvisejících článků…) Založil si také nový blog Astral Codex Ten na serveru Substack a od té chvíle píše tam. Na Substacku mohou populární autoři slušně vydělat a tamní vedení se hlásí ke svobodě projevu, takže z tohoto pohledu zatím Scott Alexander dopadl dobře. Nicméně celá odysea nebyla u konce, protože právě před pár dny vydaly New York Times konečně ten hanopis, pardon, článek, o který původně šlo. Kdo by narazil na paywall, případně nechce z nějakého důvodu lézt na stránky NYT, může si jej přečíst zde. Schválně si jej tedy přečtěte, než půjdeme dál. Jak najít špínu Nevím, jak na vás, ale na mne působí tenhle text velice divně. Jedno z údajných zamýšlených témat – jak racionalisté předpověděli obtížnost covidové situace – se tam ani neřeší. Jediné místo, kde jsem pocítil aspoň záchvěv kladných emocí k autorovi, je to, kde si stěžuje na příval urážek v e-mailu; ani idiotům, respektive lidem, kteří se jako idioti chovají, by se nemělo vyhrožovat, ať vás vytočí jakkoliv. Nicméně jinak je ten článek podivným, křečovitým pokusem o to, olíznout aspoň trochou špíny člověka, na kterého jinak nedokázali najít nic pořádně negativního. Základní naladění textu, už asi od šestého odstavce dál, je to, že kolem racionalistické komunity se vyskytují rasisti a jiní podezřelí jedinci, přičemž Metz, aby tuto temnou asociaci co nejvíce podpořil, místy kroutí s realitou značně zákeřným a zavádějícím způsobem. (Chcete-li vědět jak, dobře to shrnul jiný bloger Scott Aaronson zde nebo Matt Yglesias zde.) Hojně se tam používají strašidelné uvozovky, takové ty, kterými zpochybňujete uvedený výraz, například napíšete-li Erdogan je opravdový „demokrat“. Dokonce i sám Metz na závěr článku uvádí kritiku od své známé, která mu řekla, že jeho text neférově prezentuje Alexandrův blog jako dálniční odbočku k radikalismu (on-ramp to radical views). Ale stejně ho v téhle podobě vypustil. Scott Alexander zareagoval na Metzův článek na svém blogu, kde také vyjmenovává místa, jež považuje za neférová. Těžko říci, zda tím celá záležitost skončí, já už jsem si z ní ale odnesl dost. Kádrování novinářů První věc: New York Times se posouvají kamsi do pekel a tento článek je toho jen dalším důkazem. (Jejich listopadová reportáž o Emmanuelu Macronovi do toho zapadá – podařilo se jim nemožné, po tom článku bych jej snad skoro volil.) Když loni opustila New York Times novinářka Bari Weiss, stěžovala si ve svém rezignačním dopisu na velmi nepřátelskou atmosféru a osobní napadání v redakci, jakož i na čím dál fanatičtější přístup k tomu, co smí a nesmí spatřit světlo světa. „Naším editorem se stal Twitter.“ Tehdy její dopis rozvířil hodně debat, a ne každý jej bral úplně vážně. Ale současná aféra ohledně vyhození Donalda McNeila mladšího, reportéra, který pro NYT pracoval čtyřicet let, Weissové slova docela potvrzuje. (Shrnující článek ve Washington Post, kde najdete popis celé kauzy.) Nejtěžším konkrétním obviněním proti McNeilovi bylo, že když byl roku 2019 dotázán na případ, ve kterém figurovalo „N-slovo“ (nigger, pro české čtenáře), ve své odpovědi to zapovězené slovo zopakoval. Ne vůči někomu konkrétně, jen v kontextu věci, na kterou byl tázán. Dále byl obviněn z toho, že nevěří v koncept bělošského privilegia a dalších ideozločinů, například toho, že se vysmíval tradiční šamanské medicíně v Peru. Vedení redakce jej v roce 2019 jen formálně pokáralo a život běžel dál. Událost asi rok a půl spala, pak ji někdo vyhrabal a na McNeila dopadlo klasické Molochovo kladivo. Ani obřadná omluva mu nepomohla; nepřátelský dopis podepsaný více než 150 zaměstnanci požadoval přísnější trest, načež, právnicky řečeno, McNeil a New York Times rozvázaly svůj pracovně-právní vztah. (Další komentátor NYT Bret Stephens k tomu případu napsal kritický článek, který mu odmítli otisknout; nakonec vyšel v konkurenčních novinách.) Metzův článek je pro mne dalším kamínkem do této mozaiky. Metz patří ke starším kádrům, jeho parketou byly technologie a nemíval pověst někoho, kdo píše „hit jobs“ (články, jejichž cílem je někoho zostudit). Dost možná ale v současné atmosféře pochopil, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. A tak ve svém článku udělal ze Scotta Alexandera Siskinda, liberálního kalifornského Žida a voliče demokratů, podezřelého pomahače a možná i spojence bílých nácků. Blbé je, že vzhledem k nashromážděné reputaci můžou ty noviny ještě dlouho žít a dokonce být používány jako etalon pravdy při fact-checkingu, ačkoliv na jejich stránkách aktivismus vytlačuje dřívější snahu o neutralitu. Než úplně skácíte k zemi slavnou a velkou instituci, nějakou dobu to trvá. Kdy se racionalismus dostane na černou listinu? Druhá věc: Substack utěšeně roste, přestěhovala se tam řada zajímavých autorů a vypadá to, že se aspoň na nějakou dobu stane útočištěm nezávislých myslí. Pro mě osobně je nejzajímavější, že si tam založila svůj blog i Zeynep Tufekci, což je původně programátorka, která se časem stala novinářkou a hodně se věnuje tématům prorůstání vědy, techniky a společnosti. V České republice by se jí nejspíš podobal nedávno oceněný Petr Koubský. Podobně jako on, i Zeynep Tufekci píše do mainstreamových médií (The Atlantic, New York Times). Nicméně stejně tak bychom asi mohli říci „podobně, jako tam psával Donald McNeil“. To, že si zrovna Zeynep Tufekci založila vlastní Substack, mi nepřijde jako úplná náhoda. Možná jí jde jenom o boční příjem, ale moc nevěřím, že by zrovna výše zmíněné instituce platily špatně, zejména pak tak slavné autorce. Spíš si myslím, že je to z její strany – kromě zábavného dvorečku pro vlastní hraní – taky pojistka pro případ, že se racionalismus definitivně dostane na černou listinu, nebo že někdo přece jen úspěšně vyhrabe něco z její dávné minulosti a předhodí ji Twitteru k roztrhání a sežrání. Nakonec vyrostla v Turecku devadesátých let, má tedy svoje zkušenosti. Vrátím-li se ještě jednou a naposled k tomu Metzovu článku, negativní postoj ke „studenému“ racionálnímu uvažování je z něj dost zřetelně cítit. Je možné, že nedostatečně ideologicky zapálení, skeptičtí intelektuálové budou časem na indexu; ostatně by to v dějinách lidstva nebylo poprvé ani podruhé. (Mimochodem, když už jsme u Turecka a intelektuálů. Nedávný vtip přímo od zdroje: Sedí novinář v tureckém vězení a čte zajímavou knihu. Když je na konci, zjistí, že existuje i druhý díl. Ptá se tedy dozorce, jestli by jej ve vězeňské knihovně sehnal. „Ne,“ odpoví dozorce, „ten tady nemáme, ale s autorem vás seznámit můžu, ten sedí o patro výš.“) Přichází vláda davu Třetí a pro dnešek poslední věc: jednou skutečností mě Substack přece jen znepokojuje. Technicky řečeno je to single point of failure, tedy místo, kam když zatlačíte, můžete způsobit zhroucení celého systému. Nashromáždí-li se tam dostatečné množství neortodoxních a přitom zajímavých autorů, určitě vznikne snaha o jeho zničení. Minimálně proto, že kontrast mezi kvalitou tvorby svobodných lidí a těch běžných zaměstnanců, jejichž ultimátním editorem je Twitter, bude moc velký. Nejde jenom o talent, bez náhubku se zkrátka píše podstatně líp. Kdybych byl zlý lord Inkluzor a chtěl ve jménu Univerzálního Dobra rozdrtit Substack na prach, útočil bych na něj přes peníze a pokoušel bych se přesvědčit firmy jako Visa, MasterCard, PayPal a Stripe, aby s ním rozvázaly spolupráci. Schválně, jestli takový pokus během následujících dvou či tří let nastane… Pokud ano, jedinou obranou potrefených by bylo to, že lidé jako Greenwald, Tufekci a Yglesias mají opravdu početné a věrné publikum, které by asi zvedlo rebelii. Nikterak se mi nelíbí vize budoucnosti, ve které o přežití té či oné organizace rozhoduje otázka, kdo dokáže na svoji stranu sehnat početnější a vzteklejší zástup lidí, ale to je holt taky určitá zdegenerovaná forma demokracie. Přesně té, před kterou kdysi varoval Aristoteles a říkal jí ochlokracie, vláda davu. Stejně je zajímavé, jak se ty dějiny občas pohybují v kruhu. Starořecký politik by nejspíš na počítač hleděl zcela zmateně, ale kdyby se mu vysvětlilo, co se na těch sítích děje, zorientoval by se jedna radost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-29 17:25:14

S dvěmi/dvěma aneb skloňování číslovek dva a oba

Při skloňování číslovky dva se lidé často nechají zviklat koncovkami podstatných jmen, což je chyba. Pro správné skloňování úplně stačí zapomenout na koncovku -mi, případně si vzít na pomoc číslovku oba. Není to žádná věda. Pojďte se podívat, které tvary jsou spisovné, a které naopak nepřípustné. Zjistěte: Proč chybujeme Tvar číslovky dva patří k tzv.… The post S dvěmi/dvěma aneb skloňování číslovek dva a oba appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2024-05-16 17:56:43

Osvěžte svou komunikaci dynamickými a interaktivními e-maily

Statické e-maily jsou již v dnešní době raritou. Běžně se setkáváme s prvky, které svou formou rozbíjejí strohost klasických e-mailů. Jde o dynamické a interaktivní (nebo také kinetické) prvky. Tyto dva pojmy se často zaměňují (či sjednocují). Pojďme se na ně podívat blíže a inspirovat vás , čím můžete svůj e-mailing ozvláštnit. The post Osvěžte svou komunikaci dynamickými a interaktivními e-maily appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2024-10-03 13:59:48

Tajemství efektivní kombinace obsahového a výkonnostního marketingu pro vyšší konverzní poměr

V digitálním marketingu je klíčem k úspěchu kombinace dvou strategií, které se navzájem doplňují: obsahový marketing, který přitahuje a vzdělává vaše publikum, a výkonnostní marketing, který z tohoto publika vytváří zákazníky. Správná kombinace přístupů vám může pomoci dosáhnout vyššího konverzního poměru. Jak na to? V článku se podíváme na praktické tipy a osvědčené postupy. Tento… The post Tajemství efektivní kombinace obsahového a výkonnostního marketingu pro vyšší konverzní poměr appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2024-10-15 16:50:57

Od chaosu k systému: jak naplno využít nástroje pro řízení projektů?

S týmem pracujete na několika projektech současně. Termíny se blíží, úkoly se hromadí a vy máte pocit, že jste ztracení – o nákladech nemluvě. Zní vám to povědomě? Není divu. Data ukazují, že pouze třetina firem dokončuje projekty včas a v rámci rozpočtu. Dobrá zpráva je, že stačí jen pár kroků, abyste patřili mezi ně!… The post Od chaosu k systému: jak naplno využít nástroje pro řízení projektů? appeared first on Včeliště.

Čas načtení: 2025-08-25 15:00:18

Apple nenápadně zpoplatní umělou inteligenci. Čechů se to ale nebude týkat

Příští rok by měl Apple nabídnout nové funkce pro aplikaci Zdraví Informovali jsme o tom již dříve, mělo by jít o chytrého „AI doktora“ v aplikaci S tím spojené předplatné však nemusí být v Česku hned dostupné Apple už před lety nasadil nový typ monetizace, kdy vám sice prodá za ne zcela levné peníze iPhone nebo Mac, ale k tomu nabízí i širokou škálu zpoplatněných služeb. Ať už jde o streamovací služby Apple Music a Apple TV+, případně nejnovější přírůstek v podobě aplikace na cvičení Fitness+. Příští rok doplní seznam placených služeb aplikace Zdraví+ prošpikovaná umělou inteligencí. Přečtěte si celý článek Apple nenápadně zpoplatní umělou inteligenci. Čechů se to ale nebude týkat

Čas načtení: 2025-09-05 15:42:00

10 kroků, jak napsat dokonalý článek pro čtenáře i vyhledávače

Aby vám blog dobře fungoval jako marketingový nástroj, nestačí do něj jen „něco […] Článek 10 kroků, jak napsat dokonalý článek pro čtenáře i vyhledávače se nejdříve objevil na Včeliště.

Čas načtení: 2025-09-15 15:00:39

iOS 26 je tady! Inženýr z Applu nám exkluzivně prozradil největší novinky

Dnes večer vychází iOS 26, na který se spousta uživatelů těší kvůli novému designu a funkcím Podívali jsme se na to, jak se v průběhu 3měsíčního beta testu systém změnil a zlepšil Některé klíčové novinky nám navíc okomentoval inženýr Applu, který na iOS 26 pracoval Klíčová aktualizace iOS 26 vychází vychází již dnes večer pro všechny podporované iPhony. V redakci testujeme novou verzi od první vývojářské beta verze, tedy od chvíle, kdy byla představena na konferenci WWDC 25. Jak se aktualizace od té doby proměnila a jaké jsou hlavní novinky? Některé z nich exkluzivně pro SMARTmanii okomentoval jeden z inženýrů společnosti Apple, který se na vývoji podílel. Přečtěte si celý článek iOS 26 je tady! Inženýr z Applu nám prozradil největší novinky

Čas načtení: 2026-01-10 12:00:37

Máte už iOS 26? Prý na něj přešlo minimum uživatelů, druhý průzkum ale tvrdí opak

iOS 26 možná není tak populární, jako předchozí verze operačního systému Podle některých dat má v lednu 2026 pouze 16% podíl na trhu Jiný průzkum ale potvrzuje trend z let minulých, iOS 26 podle něj používá přes 60 % uživatelů Mobilní operační systém Android vždy stál ve stínu své konkurence v podobě iOS, minimálně v otázce toho, jak rychle uživatelé updatují na nejnovější verzi. Nejnovější čísla ale ukazují, že iOS 26 se takové oblibě netěší, ve skutečnosti má poslední verzi jablečného systému nainstalovanou jen něco málo přes 16 % uživatelů. Přečtěte si celý článek Máte už iOS 26? Prý na něj přešlo minimum uživatelů, druhý průzkum ale tvrdí opak

Čas načtení: 2021-07-27 13:05:00

O Afghánistánu II. aneb Armáda, která neodpovídá stavu vlastní země

Matyáš Zrno, veterán české mise v Afghánistánu, líčí ve svém nedávném článku afghánskou národní armádu v nepříliš pozitivním světle. Negramotní rekruti, kteří nechápou význam učení, nedokážou udržovat v provozu vojenskou techniku, jejichž loajalita ke kmeni je důležitější než vojenská přísaha … utíkají nyní před Tálibánem, který je, pravda, stejně tak složen z nepříliš vzdělaných bojovníků, ale dokáže i bez znalosti čtení a psaní fungovat jako kohezivní bojová síla. Věřím mu to na sto procent, protože úplně stejné stížnosti jsem během let slyšel od jiných lidí, kteří v Afghánistánu byli, případně četl na anglosaských fórech tam, kde se shromažďovali britští a američtí veteráni. Všichni říkají víceméně totéž: afghánská národní armáda je na papíře daleko silnější než ve skutečnosti. Pokud jsme se teď dvacet let podíleli na budování takto nefunkční ozbrojené síly, byla to chyba; investor by si měl svoji investici hlídat a mít připravený scénář i pro situaci, kdy už další investování přestane dávat smysl. Nicméně tento článek píšu hlavně proto, že při čtení páně Zrnova textu se mi vybavily texty jiné – a o ty bych se rád podělil. Proč Arabové prohrávají války Ten první z nich napsal penzionovaný plukovník americké armády Norvell B. De Atkine. Atkine za své kariéry působil jako vojenský atašé a poradce v řadě zemí Blízkého východu a jeho článek se jmenuje naprosto nekorektně Why Arabs lose wars čili Proč Arabové prohrávají války. (Než na mě někdo skočí, že tento článek má být o Afghánistánu a Afghánci přece nejsou Arabové: bez obav, vím to. Ale schválně si ten článek přečtěte a zkuste jej srovnat s tím Zrnovým. Do budoucna se pokusím zajistit český překlad pro čtenáře, kteří angličtinou nevládnou.) Seznam stížností v článku o tom, proč Arabové prohrávají války, je dost podobný tomu z Afghánistánu. Snad jen ten bod týkající se sociální hierarchie se liší; arabské společnosti jsou hodně společensky rozvrstvené, od princů a králů až po žebráky, kdežto Afghánistán je daleko více egalitářský. Ale jinak je to dost podobný seznam problémů, kulminující konstatováním, že americký model armády, založený mimo jiné na rozsáhlém technickém aparátu pro udržování techniky a zbraní ve funkčním stavu, se nedá snadno transplantovat do jiných zemí. Autor je tak hodný, že to neříká úplně na plnou hubu, ale do výrazně primitivnějších zemí. Druhý článek není vlastně článek, ale celý blog psaný americkým vojenským historikem Bretem Devereauxem pod jménem A Collection of Unmitigated Pedantry. Čtu jej s  oddaností mladého kněžice. Dobře, to jsem trochu přehnal, ale je to výborný – a velmi čtivě psaný – zdroj pro každého, koho zajímá historie, a jediný moment, kdy vás Devereaux může naštvat, je ten, když zabrousí do přítomnosti a začne zaujímat politická stanoviska. Ale čím vzdálenější dějiny, tím méně to hrozí. (Speciální lahůdkou jsou odborné vojensko-historické analýzy fantasy knih jako Pán prstenů nebo Hra o trůny; nepřekvapivě z nich původní Tolkienův text vychází celkem dobře, kdežto filmová adaptace velmi špatně. Pokud vás takové věci baví, strávíte tam čtením asi tak týden.) Společným prvkem Devereauxova psaní, které skáče od staré Sparty až po moderní dějiny, je tvrzení, že struktura armády odpovídá struktuře celé společnosti. Ve feudálních armádách budete mít šlechtickou vrchnost, v komunistických budou na vrchních pozicích soudruzi, kmenová vojska nebudou ochotna se podřizovat velkým pánům. V moderní Evropě je voják zaměstnání jako každé jiné, takže většina z nich bude mít pracovní dobu “od-do” a jelikož ČR je vcelku rovnostářská země, velitel v rámci AČR nebude mít ani zdaleka tak absolutní mocenské postavení jako někde v Saúdské Arábii. Atd., atd. Toto je vlastně triviální pozorování, znějící zcela samozřejmě. Jenže to se právě v tom Afghánistánu z nějakého důvodu nedělo. Místo toho se západní mocnosti snažily vystavět tam poměrně sofistikovanou armádu, která by dobře fungovala v Kanadě nebo v Itálii, ale ne v afghánských poměrech. Těžko říci, proč se tak stalo – jestli proto, že na tom někdo dobře vydělával, nebo proto, že moderní člověk se nemůže vcítit do předmoderní společnosti a vymyslet pro ni něco „na míru“. Klidně to může být kombinace obou těchto důvodů s nějakými dalšími faktory. Tálibán každopádně takovou drahou chybu neudělal – dost možná proto, že ani nemohl – a místním poměrům je tedy přizpůsoben. Pak ani nemusí vynikat příliš velkými kvalitami na to, aby nad afghánskou armádou vítězil. Máme se pouštět do akcí v islámském světě? Ještě dvě drobnosti k minulému článku. 1. Turci dokončují dlouhou zeď na hranici s Íránem. Důvody jejího zřízení jsou různé, ale patří mezi ně i snaha podvázat ilegální migraci z východněji ležících států včetně Afghánistánu. Ani Turci totiž nejsou z přílivu migrantů z rozvojového světa nadšeni. Lídr republikánské opozice před pár dny slíbil, že bude deportovat i Syřany a že nemá zájem, aby Turecko sloužilo jako záchytný tábor pro zbytek světa. 2. Pár čtenářů mi vytklo, že je potřeba myslet na překladatele, kteří naší armádě sloužili. K tomu mám tříbodovou odpověď: ٭ komentář paní Procházkové nemluvil o vojenských překladatelích, ale o blíže nespecifikovaných obyvatelích utečeneckých táborů, kterých je o několik řádů více a o jejichž ideologické orientaci apod. se můžeme jen dohadovat; ٭ možná by stálo za to přehodnotit otázku, zda se do takových akcí v islámském světě příště vůbec pouštět, respektive účastnit se jich, když už se do nich pustil někdo jiný; ٭ a konečně, když už tedy třeba ano, tak zda se přitom neporozhlédnout po takových překladatelích, u nichž je riziko zavlečení extremismu do ČR nízké. Dejme tomu po gayích, kteří nemají vlastní rodinu a jejichž postavení v islámské společnosti je krajně nejisté. Asi by to dalo trochu práce – právě proto, že mají důvod se ke své orientaci moc veřejně nehlásit – ale od toho přece máme různé orientalisty a akademické odborníky na gender, nebo snad ne?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2025-05-23 13:21:44

Jak AI Overviews mění pravidla hry v SEO: Jak si stojí vaše viditelnost?

Před několika dny spustil vyhledávač Google novou funkci AI Overviews (přehledy umělé inteligence) […] Článek Jak AI Overviews mění pravidla hry v SEO: Jak si stojí vaše viditelnost? se nejdříve objevil na Včeliště.