Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-03-11 09:19:42

Meze soudcovské nezávislosti

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné. Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců. Nastávají ale situace, ve kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo. Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní. Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obžalovaného Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství. Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od roku 2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi, z. s., jsou stále stopy mého působení, na webu navíc anonymizované kopie důležitých rozhodnutí. Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce Radomír Koudela zřejmě ve vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na sedm a čtyři roky. U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí čtyři roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest tři roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“. Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval článkem Kdo se má bát božích mlýnů ze 14. ledna 2022. Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž rezignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu. Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval článkem Kdo se nemusí bát božích mlýnů? z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo. Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal. Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu se žalobcem obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.

Čas načtení: 2020-11-03 15:11:22

Pokáraná ministryně

Před pár dny jsem v článku Kolik stojí podjatost soudce? upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například, ale nejen, Česká justice. Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové a její vztah ke mně je prokazatelně nenávistný. Tento článek tedy není v žádném případě přátelskou úsluhou kamarádce. Případ mě zaujal jako ilustrace stavu justice, nastoleného polistopadovým ideologickým blouzněním, jež vedlo k absolutizaci soudcovské nezávislosti, vykládané jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech. Skutkový děj sporu, pozorovaný očima laika, obsahuje na samém začátku nedostatečnou pozornost, kterou samosoudkyně Kateřina Vltavská věnovala znaleckému posudku, jehož akceptováním jako vydavatelka trestního příkazu pomohla vyvolat tříleté obtěžování představitelů obce Postoloprty orgány činnými v trestním řízení s konečným výsledkem zproštění obžaloby. Nejde o nic zcela neobvyklého. Stává se dosti často, že soudci, vydávající trestní příkazy, se s podklady pro rozhodnutí příliš „nepárají“ a spoléhají se na to, že v krajním případě se až při hlavním líčení věc řádně objasní. Případů odmítnutí trestního příkazu je poměrně hodně a stává se, že v navazujícím hlavním líčení soud zprostí obžalované viny. Tato nehoda se přihodila samosoudkyni Kateřině Vltavské v kauze „Postoloprty“. Nic na tom nemění skutečnost, že znalecký posudek byl zřejmě součástí podkladů k návrhu na potrestání, který předložily soudu státní zástupkyně. Paní ministryně usoudila, že vyvolání trestního stíhání nebylo nezbytné, mělo se mu zabránit, a pečlivost státních zástupkyň a samosoudkyně Kateřiny Vltavské mohla jeho vyvolání předejít. Správnost jejího úsudku potvrzuje zprošťující rozsudek. Není přesně známo, kolik zaplatili daňoví poplatníci za zbytečné trestní řízení. Jistě jde o částku řádově ve stovkách tisíc korun, ne-li v milionech. Naproti tomu je známo, že neoprávněně stíhaní se dožadují, aby je stát odškodnil částkou zhruba 20 milionů korun. Důsledky narušení jejich osobních životů, jejich psychického strádání a utrpení jejich rodin nelze exaktně změřit ani odčinit finanční náhradou.   Selhání státních zástupců a samosoudkyně v této kauze neušlo paní ministryni, která se zřejmě domnívá, že z titulu své funkce odpovídá občanům za stav resortu spravedlnosti a má dbát o ochranu jejich práv. Podala tedy kárnou žalobu na všechny tři zúčastněné státní zástupkyně a soudkyni udělila výtku, což je nejmírnější potrestání, jež mohla podle zákona udělit. Se zlou se potázala. Kárný soud kárným žalobám nevyhověl a odezva Městského soudu v Praze byla pro ni nepříznivá. Účast na vyvolání obrovských škod finančních i morálních, jež v kauze Postoloprty vznikly, by měla vést k pokání a pokoře viníků. Očekával bych, že si samosoudkyně Kateřina Vltavská posype hlavu popelem, poděkuje aspoň v duchu Marii Benešové za výstrahu a napříště bude dbát, aby se jí podobná nehoda už nikdy nepřihodila. Ve skutečnosti se ale nad svou vinou nezamyslela a rozhodnutí ministryně napadla správní žalobou. Nepokusila se věcně vyvrátit tvrzení, že něco zavinila, ale pouze poukazovala na zpochybnění své soudcovské nezávislosti. A soudci úseku správního soudnictví Městského soudu v Praze jí přisvědčili. Rozhodnutí o udělení výtky zrušili jako nezákonné. To je klasický příklad vztahu části soudců k občanům, státu a jim způsobeným škodám: přisvojují si právo škodit a nenést za způsobené škody odpovědnost. Nejen to. Považují se za nadřazené nad ostatní složky státu a zejména nad ministra spravedlnosti (to se netýká ministrů obecně, nikoli pouze Marie Benešové). Neuvědomují si, že nesoudí z vůle boží, ale z vůle moci výkonné. Neuvědomují si, že žijí a své provozní náklady kryjí z peněz daňových poplatníků. Neuvědomují si, že působí v demokratickém státě, v němž prvotním zdrojem moci je vůle občanů, kteří ji uplatňují prostřednictvím příslušných orgánů. Ministr spravedlnosti odpovídá vládě a parlamentu a jejich prostřednictvím národu za pořádek v resortu spravedlnosti, tedy i v soudnictví. K tomu samozřejmě patří i ochrana soudcovské nezávislosti, ale na druhé straně výtka nedostatečné pečlivosti v práci není zásahem do soudcovské nezávislosti. Tento případ odhaluje nešvar, jehož potírání je hlavním motivem polské reformy soudnictví: porušení rovnováhy mezi hlavními složkami státní moci. Soudci se staví do postavení nadřazeného ostatním složkám státní moci, zde jmenovitě moci výkonné. Zakazují ministryni jemně projevit nevoli nad nedbalostí soudkyně, jejíž selhání mělo za následek velké finanční a morální škody. Je to projev snahy o nastolení soudcokracie, která je v rozporu s demokratickým uspořádáním státu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-07 10:27:46

Pasivní příjem jako cesta k finanční nezávislosti

Pasivní příjem může mít mnoho podob a je přístupný téměř každému, kdo je ochoten investovat čas a zdroje do jeho budování. Nabízí nejen finanční stabilitu v […] Článek Pasivní příjem jako cesta k finanční nezávislosti se nejdříve objevil na Michal Seidler.

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2024-10-10 19:05:42

Tyto 3 britské akcie by mohly být vaší vstupenkou k finanční nezávislosti!

Britský akciový trh nabízí řadu investičních příležitostí, ale které akcie stojí za váš čas a peníze? Podívejme se na tři společnosti, které mají potenciál přinést velké výnosy. Článek Tyto 3 britské akcie by mohly být vaší vstupenkou k finanční nezávislosti! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-12-19 15:09:00

Společnost Aghanim oznamuje okamžité výplaty pro vývojáře mobilních her

Los Angeles 19. prosince 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Aghanim, průkopnická fintechová společnost v oblasti mobilních her, hrdě oznamuje funkci, která mění pravidla hry pro vývojáře mobilních her. Jmenuje se Okamžité výplaty. Platforma společnosti Aghanim, kterou založili absolventi Harvard Business School s – v souhrnu – více než 40 lety zkušeností v oblasti videoher a finanční technologie, nyní zajišťuje vývojářům okamžité platby. To je v ostrém kontrastu s průmyslovým standardem pětačtyřicetidenních platebních cyklů, které používají takzvané „vnitřně propojené a uzavřené podniky", jako jsou Google a Apple.Vývojáři her, kteří jsou hnací silou mobilního herního ekosystému v hodnotě 107 miliard dolarů, často přicházejí o značnou část svých příjmů kvůli dominantním obchodům s aplikacemi. Čekání 45 dní na výdělek jim dále ztěžuje možnost reinvestovat do získávání uživatelů, vývoje a marketingu. Společnost Aghanim obnovuje rovnováhu a umožňuje vývojářům přejít na přímý prodej spotřebitelům (DTC) a zvýšit jejich příjmy a čisté zisky až o 200 % mimo platformu. Tento posun pravomocí umožňuje vývojářům převzít kontrolu nad svými příjmy a investicemi, což podporuje pocit nezávislosti a kontroly.Aghanim, který je navržen tak, aby zvýšil čisté příjmy a čisté zisky vydavatelů mobilních her až o 200 % mimo platformu, je prvním plně samostatně spravovaným komplexním řešením v odvětví mobilních her. To nabízí tvorbu a správu herního centra na bázi webu, integrovaný elektronický obchod, automatizaci operací naživo, zapojení komunity a platební platformu jako sadu interoperabilních nástrojů. Její webová herní centra nabízejí hráčům významnou hodnotu prostřednictvím soutěžních, sociálních a metaherních funkcí spolu s cílenými propagačními nabídkami, které zvyšují zapojení hráčů. Tím, že Aghanim umožňuje vývojářům přijmout model DTC, otevírá nové zdroje příjmů a podporuje hlubší spojení mezi vývojáři a jejich publikem. Takto dává vývojářům možnost znovu získat kontrolu nad svými příjmy a podporuje pocit nezávislosti a kontroly.„Jsme velice rádi, že můžeme vývojářům mobilních her využívajícím naši platformu představit Okamžité výplaty," řekl Constantin Andry, spoluzakladatel společnosti Aghanim. „Naším cílem je změnit prostředí mobilních her spojením našich odborných znalostí v oblasti herních finančních technologií s pokročilými platebními řešeními. Vývojářům a vydavatelům po celém světě tak nabídneme bezkonkurenční hodnotu. Od nynějška to bude nový výplatní standard pro toto odvětví."Nabídkou Okamžitých výplat bez dodatečných nákladů poskytuje společnost Aghanim kvalifikovaným herním vývojářům a vydavatelům nebývalou finanční flexibilitu, která jim umožňuje reinvestovat do kritických oblastí, jako je získávání uživatelů a rozvoj komunity. Vývojáři mohou dodatečné příjmy využít například k provádění cílených marketingových kampaní, vylepšování herních funkcí nebo pořádání komunitních akcí. Tento krok výrazně zvyšuje schopnost mobilních herních studií rychle získávat a rozmisťovat dodatečné čisté příjmy, což nabízí konkurenční výhodu v rychle se rozvíjejícím odvětví.Služba Okamžité výplaty je v současné době ve fázi „měkkého spuštění". Je zavedena na určitém počtu území, přičemž mohou platit další omezení. Zákazníci společnosti Aghanim mohou nyní podávat žádosti o Okamžité výplaty na ovládacím panelu společnosti Aghanim dashboard.Další informace a zkušenosti s výhodami Okamžitých výplat naleznete na websitu Aghanim a na Linkedin. Přidejte se ke společnosti Aghanim a společně vyvolejte převrat v oblasti mobilních her.O společnosti Aghanim:Aghanim, založená v červnu 2023, je fintechová společnost zaměřená na mobilní hry, která se specializuje na integrované obchodování, automatizaci operací naživo, zapojení komunity a platby. Posláním společnosti Aghanim je převratně změnit způsob zpeněžování a distribuce mobilních her. Její webová herní centra umožňují vývojářům cílit přímo na spotřebitele a zpřístupnit nové zdroje příjmů.Kontakt pro média: press@aghanim.comLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2582196/Aghanim_Logo.jpg 

Čas načtení: 2019-08-21 07:35:56

Afghánistán bude dříve nebo později obsazen islamistickým Tálibánem

Počátkem srpna vyšel v Respektu článek Kudy z Afghánistánu, ve kterém Fareed Zakaria navzdory své reputaci píše opakuje nepravdivá tvrzení, třeba že "existují náznaky, že se mění také pákistánský pohled na Afghánistán. Pákistánská vláda údajně pomohla zahájit zmíněné rozhovory mezi Spojenými státy a Tálibánem." Ve skutečnosti neoficiální oťukávání Tálibánu a USA probíhá již řadu let. Pákistán se z toho jenom pokouší vytěžit, co se dá, zvláště, když k tomu vyzval Trump. Pro Pákistán by byl nejpřijatelnější Afghánistán s režimem podobným pákistánskému, čili tálibánský bez tvrdých islamistických excesů popuzující veřejné mínění. Pákistán v tom podporuje i Čína, ale jenom do té míry, že potřebuje přes Afghánistán ve směru do Evropy prorvat svou hedvábnou dopravní dálnici. "Mizející" afghánští vojáci Politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem lze uskutečnit jenom tak, že se jedna strana (současná západem dotovaná vláda) vzdá budoucnosti. Přijme kompromis, o kterém ví, že bude fungovat omezeně a psychologickou výhodu budou mít povstalečtí islamisté. Ostatně Tálibán už delší dobu získává moc opotřebovací válkou a mocenským "kapilárním vzlínáním". Vojenský a policejní rozpočet afghánských sil platí USA, spolu s dalšími dárcovskými státy se podílí i na financování afghánské státní administrativy. Síla bezpečnostních sborů (armády a policie) čili ANDSF se snížila (ke květnu 2019) o 41 777 zaměstnanců oproti přibližně stejnému období v roce 2018, a dokonce o 50 277 ve srovnání se stejným obdobím v roce 2017. Letos je náhle o 9 554 méně vojáků a o 24 788 méně policistů, než kolik bylo evidováno začátkem roku. Ne, že ozbrojené složky měly tak strašlivé ztráty: ozbrojené síly Afghánistánu přišly o 34 342 osob kvůli chybám v evidenci mužstva, kromě toho vládní úředníci se snaží bagatelizovat vykazování takzvaných mrtvých duší. K tomu je třeba dodat, že Američané sami upozorňují, že nejsou schopni ověřit přesnost údajů o síle ANDSF. I v afghánském tisku se píše o denních ztrátách "mladých lidí" kolem 200 denně, jak uvedl 5. srpna 2019 Mohammad Karim Khalili, předseda Vysoké rady míru (Chairman of the High Peace Council), pro deník Afghan Times. Bez USA se afghánská armáda a policie zhroutí Zakaria se bojí, aby odchod Američané neodbyli. Píše: "Záleží na tom, jakým způsobem Trump odchod uskuteční. Správně by se měl zaměřit na politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem. Takový postup by mohl zachovat úspěchy reálně dosažené od vypuknutí konfliktu. Pokud však odchod Američané odbudou, může to znovu rozpoutat afghánskou občanskou válku, dodat odvahu teroristickým skupinám a uvrhnout zemi do další dekády všeobecného rozvratu – což může nakonec donutit Spojené státy k nějaké formě návratu." Ale co mohou Američané odbýt? Bez intenzivních leteckých útoků amerického letectva, bez technické a štábní podpory a bez pomoci amerických komand by afghánské ozbrojené síly nebyly schopné dlouhodobě odolat náporu partyzánů. Tato fakta si lze přečíst ve zprávách oficiální americké organizace (agentury) Special Inspector General for Afghanistan Reconstruction – SIGAR. Poslední vydala 30. července. V jiných textech publikovaných v rámci SIGAR je uvedeno, že podle vyšších amerických vojenských funkcionářů bude ANDSF (afghánské bezpečnostní síly) v dohledné budoucnosti vyžadovat podporu USA, i když se americké bojové síly stáhnou. USA pravděpodobně budou i nadále nasazovat poradce pro podporu armády a policie a radit afghánským velitelům a úředníkům. Kromě toho bude ANDSF nadále vyžadovat finanční podporu a další vojenské vybavení z USA. Bez této podpory ANDSF hrozí zhroucení. Budoucnost předznamenává i sdělení ze 17. srpna o tom, že kulturní komise pro pořádání 100. výročí Dne nezávislosti Afghánistánu uvedla v sobotu, že kvůli bezpečnostním výzvám v celé zemi se bude oslava o dva dny později konat pouze v Kábulu. "Plánovali jsme oslavit 100. výročí Den nezávislosti v sedmi zónách země a chtěli jsme vytvořit zábavné tábory pro děti a otevřít výstavy. Oslavy měly trvat tři dny," povzdechl si Feraidoon Ilham, člen výboru. Fascinace Vietnamem Fareed Zakaria stejně jako řada jiných vztahuje afghánský ústup k Vietnamu. Podobně titulek v Právu (6. srpna) zněl Bude Afghánistán druhý Vietnam? Spíše by měli autoři ptát, zda bude Afghánistán druhým Afghánistánem, protože odjezd a odlet sovětských jednotek z divokého Afghánistánu provázely podobné diplomatické tanečky a dohody o dohodách atp. (tehdy za mírné asistence OSN). Tálibán má výhodu institucionální paměti. Řada starých mužů s ním spojených (samozřejmě i v nejvyšších pozicích Tálibánu) si pamatuje, co se na skryté politické, oficiálně diplomatické i prakticky vojenské scéně dělo při vyštvávání sovětské branné moci z Afghánistánu od druhé poloviny 80. let. Do značné míry je to dnešní situaci podobné. Sovětům také šlo o zachování tváře, tehdy i dnes se básní o přechodové či prozatímní vládě jakési národní jednoty atp. Tálibán se stává součástí oficiální moci Tálibán již "přiměřeně" infiltroval afghánskou společnost: v rámci korupce, kmenového a mafiánského domlouvání musí každý předvídavý politik počítat s čímkoliv. Během 18 let po svržení Tálibánu se zvýšila značně míra vzdělání Afghánců, nemalá část mladších Afghánců nemá radost z toho, že bigotní Tálibán opět vstoupí do afghánské politiky. Ale vyšší vzdělání také zvyšuje schopnost mnohaúrovňové vyčůranosti v rámci spolupráce každého s každým, tedy i s Tálibánem. Ani o demokratizaci Afghánistánu není třea mít velké iluze. Zhruba 3200 delegátů mírového poradního sboru (džirgy) jednajících o míru možnostech a jednání mezi prozápadní vládou s Tálibánem uvedlo v bodě 7 dokumentu o tom, jak by měl mír vypadat: "Základní práva všech Afghánců, včetně práv žen a jejich práv na vzdělání, by měla být v mírovém procesu zachována." Ovšem 2. května v jednom článku zaznělo varování, že někteří členové výborů poradního sboru „trvají na omezení práv žen“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  K tomu dodejme, že již dnes mocenským "kapilárním vzlínáním" se stává Tálibán součástí oficiální moci i v oblastech, které nemá plně pod kontrolou. Na stále větším území uplatňuje čím dál silněji vliv na poskytování veřejných služeb afghánskou vládou. S Tálibánem musí spolupracovat sponzoři, neziskové organizace a nic jiného nezbývá ani afghánským vládním službám, pokud v některých oblastech chtějí zachovat zdravotnické služby a školský systém. Tálibán například hrozil útokem na afghánskou vládní elektrickou infrastrukturu, pokud nezajistí stát elektrickou energii i vesnicím pod jeho kontrolou. Ve více okresech Tálibán údajně přebral různé vládní služby a zdanění poskytovatelů služeb. Také o tom si může Zakaria přečíst v poslední zprávě SIGAR. Trump by měl být spokojen Zakaria radí: "Dalším krokem by mělo být rozšíření rozhovorů tak, aby zahrnuly i afghánskou vládu. Konečným výsledkem by byla vláda národní jednoty, jejíž součástí by byla dnešní afghánská vláda i Tálibán. Zdá se to být nepředstavitelné, časem a postupnými kroky toho ale dosáhnout lze." Jenže Tálibán začne jednat s afghánskou vládou teprve v okamžiku, když dohoda s USA bude jistá. A Trumpovi jistě slíbí všechno možné, neboť platí, že slibem nezarmoutíš. Tálibán předpokládá, že bude dále probíhat rozklad vládní struktury kvůli vzrůstající nejistotě jako po odchodu sovětské armády. Vláda se bude držet v omezené míře při životě, dokud budou přicházet sponzorské miliardy. Lze očekávat, že Tálibán nadělí před volbami Trumpovi na první pohled líbivou dohodu o ukončení války v Afghánistánu. Dokonce ji zpočátku bude více méně dodržovat, protože mu zajistí počáteční pomalé oficiální prorůstání do politických a vládních struktur. Mezitím přitvrdí při kapilárním vzlínání tálibánského vlivu, když budou Tálibánci různé činovníky poučovat, proč je zdraví škodlivé být oddaný současné vládní struktuře. Prioritní bude pro Tálibán (jako v době odchodu sovětských vojsk) nenápadně získat ve vybraných oblastech na svou stranu vojenské jednotky a místní policejní útvary. Současná vláda je odsouzena k zániku V knize Bombardovat nemocnice je normální v roce 2017 jsem uvedl: "Padne kolem roku 2020 prozápadní vláda v Afghánistánu? Autor knihy to předpokládá." Dnes na otázku, zda se Tálibán zmocní opět vlády v Afghánistánu, lze odpovědět, že k tomu dojde zhruba po dvou letech od odletu posledního amerického vojáka. Zakaria se mýlí, když píše: "Washington by mohl něčemu podobnému (pozn.: jako obsazení Jižního Vietnamu vojsky komunistického Severního Vietnamu) v Afghánistánu zabránit tak, že by odložil stažení až do chvíle, kdy bude dosaženo hmatatelného pokroku ve sdílení moci a národním usmíření." Tálibán (podobně jako protisovětští povstalci koncem 80. let) odpor neukončí, dokud cizinci v uniformách nezmizí z Afghánistánu. S vojáky USA (a s mírnou podporou vojáků NATO) je vláda nepopiratelně silnější a může vůči Tálibánu vystupovat více z pozice síly. Pokud by Tálibánci polevili v ozbrojené aktivitě, využila by situace automaticky oficiální afghánská armáda. Americké ministerstvo obrany uvedlo, že s podporou USA a koalice se afghánská ANDSF "stále více zaměřovala na Tálibán vojenským tlakem přes zimu a na jaře s cílem přesvědčit Taliban, že nemohou dosáhnout svých cílů prodloužením konfliktu a vyžadováním podmínek za urovnání." (DOD, Enhancing Security and Stability in Afghanistan, 6/2019.) Zvýšení počtu ofenzivních operací bylo především řízené afghánskými speciálními bezpečnostními silami (ASSF) zaměřenými na narušení pohybu Tálibánu a obranu "klíčových oblastí", jako jsou velká populační centra, kritická infrastruktura a silnice. V západních zemích se psalo jednostranně o ofenzívě Tálibánu, přitom ale jde o vzájemné boje. Obě strany si jdou stále po krku a z hlediska Tálibánu pokračuje opotřebovací válka. Zakaria nepochopil, že dokud nebude afghánská vláda odkázána jenom sama na sebe (bez přímé americké, byť omezené, infuze), boje neskončí. Po dvou třech letech většinu Afghánistánu bohužel obsadí islamistický Tálibán, ale taková je "objektivní realita" mocenské krutosti. Nelze vyloučit chronické lokální ozbrojené střety. Současná vláda snažící se zachovat zdání prozápadních demokratických postupů, je ale odsouzena k zániku, protože žádný ze sousedních států nemá zájem aktivně podporovat proamerické směřování Afghánistánu.

Čas načtení: 2024-04-24 13:19:45

Fotovoltaika – Co je třeba vědět při přechodu na solární energii

Fotovoltaika – Co je třeba vědět při přechodu na solární energii redakce St, 04/24/2024 - 13:19 Stavba a Rekonstrukce Klíčová slova: Fotovoltaika fotovoltaika přes ČEZ ČEZ Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Výběr kvalitních solárních panelů Při přechodu na solární energii je klíčové investovat do kvalitních solárních panelů. Moderní technologie umožňují výrobu panelů z vysoce výkonných materiálů, jako jsou monokrystalické nebo polykrystalické křemíkové panely, které nabízejí vysokou účinnost a dlouhou životnost. Kvalitní panely jsou základem pro zajištění maximálního využití sluneční energie a dlouhodobou spolehlivost systému. Můžete se třeba podívat na zkušenosti s fotovoltaikou přes ČEZ, případně jiné prozkoumat jiné možnosti a společnosti. Optimalizace orientace a sklonu panelů Správná orientace a sklon solárních panelů jsou klíčové pro jejich účinnost. Optimální orientace směrem na jih umožňuje maximalizovat využití slunečního záření během dne. Pokud není možné dosáhnout ideální orientace, je možné použít solární sledovací systémy nebo upravit sklon panelů pro optimalizaci výkonu a zvýšení celkové účinnosti systému. Finanční aspekty a investice Přechod na solární energii vyžaduje určitou finanční investici do zakoupení a instalace solárních panelů. I když počáteční náklady mohou být relativně vysoké, dlouhodobě může přechod na solární energii přinést úspory na energiích a případně i získání dotací nebo daňových úlev. Při plánování finančních zdrojů je důležité zvážit dlouhodobé náklady a přínosy solárního systému. Technická analýza a plánování instalace Před instalací fotovoltaického systému je nezbytné provést detailní technickou analýzu vhodnosti střechy nebo jiného místa pro umístění panelů. To zahrnuje posouzení nosnosti a stability konstrukce, jakož i dodržení místních stavebních předpisů a omezení týkajících se umístění a velikosti solárních systémů. Pravidelná údržba a dlouhodobá udržitelnost Pravidelná údržba je klíčová pro zachování optimálního výkonu a dlouhou životnost fotovoltaického systému. To zahrnuje čištění panelů, kontrolu elektrických připojení a monitorování výkonu. Pravidelná údržba může snížit riziko poruch a prodloužit životnost solárního systému, což přispívá k dlouhodobé udržitelnosti a efektivitě. Úložiště energie a optimalizace využití Zvýšení efektivity a nezávislosti lze dosáhnout pomocí úložišť energie, jako jsou bateriové systémy pro ukládání přebytečné energie pro použití v době nízké produkce sluneční energie. Úložiště energie mohou pomoci optimalizovat využití solární energie a snížit závislost na síti, což přispívá k celkové efektivitě a udržitelnosti solárního systému. Závěr Závěrem lze konstatovat, že solární energie není jen technologií budoucnosti, ale také mostem k udržitelnější a efektivnější energetické realitě. Je to investice do samostatnosti, ekologické odpovědnosti a finanční úspory. Představuje nejen změnu způsobu, jakým získáváme energii, ale také transformaci našeho vztahu k životnímu prostředí. Přechod na solární energii je zkrátka nejen ekonomickým, ale i morálním imperativem pro budoucnost naší planety. Přidat komentář Zdroj obrázku: Halfpoint / stock.adobe.com Přechod na solární energii je důležitým krokem směrem k udržitelnějšímu a ekologičtějšímu energetickému modelu. Při rozhodování o instalaci fotovoltaického systému je klíčové zvážit několik důležitých faktorů, které mohou ovlivnit jeho účinnost, náklady a dlouhodobou udržitelnost.

Čas načtení: 2024-10-05 07:51:26

Co je FIRE?

FIRE (Financial Independence, Retire Early) je životní filozofie a finanční hnutí, které získává stále větší popularitu, zejména mezi mladší generací. Cílem tohoto hnutí je dosáhnout finanční nezávislosti a možnosti odejít do předčasného důchodu pomocí disciplinovaného spoření a investování. Základní myšlenkou FIRE je drasticky snížit životní náklady a zároveň maximalizovat míru úspor a investic. Stoupenci tohoto […]

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2020-05-11 09:01:07

Limity ministryně spravedlnosti

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 5. května (stojí za poslech ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Odškodnění by mělo být spravedlivě přiměřené Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: „Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala.“ „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila. Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje agenda. Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná. Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale koronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože koronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi dobře ví, že z nezbytí škody způsobila a průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Například pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci. Máme příliš mnoho soudců? S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu, a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně na tři pražské obvodní soudy. Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů. Marie Benešová se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tisíc obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí. Hranice soudcovské nezávislosti Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla, jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční. Paradoxní ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé, vyhodnocení kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil. Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem. Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly. Projev přátelství z moci úřední Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal. Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla, že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti procesním postupem soudce ve věci a „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“. Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání. Beztrestná libovůle Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy. Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2022-03-11 09:19:42

Meze soudcovské nezávislosti

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné. Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců. Nastávají ale situace, ve kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo. Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní. Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obžalovaného Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství. Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od roku 2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi, z. s., jsou stále stopy mého působení, na webu navíc anonymizované kopie důležitých rozhodnutí. Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce Radomír Koudela zřejmě ve vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na sedm a čtyři roky. U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí čtyři roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest tři roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“. Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval článkem Kdo se má bát božích mlýnů ze 14. ledna 2022. Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž rezignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu. Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval článkem Kdo se nemusí bát božích mlýnů? z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo. Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal. Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu se žalobcem obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.

Čas načtení: 2019-09-13 07:12:04

Proti novele zákona o státním zastupitelství se nemá protestovat v ulicích

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš. Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů. Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená. Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný. Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání. Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců. Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství. Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců. Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce. Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku. Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít. Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje. Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit. Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Potřebujeme "českou cestu" Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství. Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií.  Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra. Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.

Čas načtení: 2020-11-03 15:11:22

Pokáraná ministryně

Před pár dny jsem v článku Kolik stojí podjatost soudce? upozornil na ekonomické důsledky soudcovské arogance, a již je zde příklad ještě výraznější. Mám na mysli případ chomutovské soudkyně Kateřiny Vltavské a jejího vítězství nad ministryní Marií Benešovou v soudním sporu, o němž referuje například, ale nejen, Česká justice. Nejsem v žádném případě fanouškem Marie Benešové a její vztah ke mně je prokazatelně nenávistný. Tento článek tedy není v žádném případě přátelskou úsluhou kamarádce. Případ mě zaujal jako ilustrace stavu justice, nastoleného polistopadovým ideologickým blouzněním, jež vedlo k absolutizaci soudcovské nezávislosti, vykládané jako nezávislost na zákonu a dobrých mravech. Skutkový děj sporu, pozorovaný očima laika, obsahuje na samém začátku nedostatečnou pozornost, kterou samosoudkyně Kateřina Vltavská věnovala znaleckému posudku, jehož akceptováním jako vydavatelka trestního příkazu pomohla vyvolat tříleté obtěžování představitelů obce Postoloprty orgány činnými v trestním řízení s konečným výsledkem zproštění obžaloby. Nejde o nic zcela neobvyklého. Stává se dosti často, že soudci, vydávající trestní příkazy, se s podklady pro rozhodnutí příliš „nepárají“ a spoléhají se na to, že v krajním případě se až při hlavním líčení věc řádně objasní. Případů odmítnutí trestního příkazu je poměrně hodně a stává se, že v navazujícím hlavním líčení soud zprostí obžalované viny. Tato nehoda se přihodila samosoudkyni Kateřině Vltavské v kauze „Postoloprty“. Nic na tom nemění skutečnost, že znalecký posudek byl zřejmě součástí podkladů k návrhu na potrestání, který předložily soudu státní zástupkyně. Paní ministryně usoudila, že vyvolání trestního stíhání nebylo nezbytné, mělo se mu zabránit, a pečlivost státních zástupkyň a samosoudkyně Kateřiny Vltavské mohla jeho vyvolání předejít. Správnost jejího úsudku potvrzuje zprošťující rozsudek. Není přesně známo, kolik zaplatili daňoví poplatníci za zbytečné trestní řízení. Jistě jde o částku řádově ve stovkách tisíc korun, ne-li v milionech. Naproti tomu je známo, že neoprávněně stíhaní se dožadují, aby je stát odškodnil částkou zhruba 20 milionů korun. Důsledky narušení jejich osobních životů, jejich psychického strádání a utrpení jejich rodin nelze exaktně změřit ani odčinit finanční náhradou.   Selhání státních zástupců a samosoudkyně v této kauze neušlo paní ministryni, která se zřejmě domnívá, že z titulu své funkce odpovídá občanům za stav resortu spravedlnosti a má dbát o ochranu jejich práv. Podala tedy kárnou žalobu na všechny tři zúčastněné státní zástupkyně a soudkyni udělila výtku, což je nejmírnější potrestání, jež mohla podle zákona udělit. Se zlou se potázala. Kárný soud kárným žalobám nevyhověl a odezva Městského soudu v Praze byla pro ni nepříznivá. Účast na vyvolání obrovských škod finančních i morálních, jež v kauze Postoloprty vznikly, by měla vést k pokání a pokoře viníků. Očekával bych, že si samosoudkyně Kateřina Vltavská posype hlavu popelem, poděkuje aspoň v duchu Marii Benešové za výstrahu a napříště bude dbát, aby se jí podobná nehoda už nikdy nepřihodila. Ve skutečnosti se ale nad svou vinou nezamyslela a rozhodnutí ministryně napadla správní žalobou. Nepokusila se věcně vyvrátit tvrzení, že něco zavinila, ale pouze poukazovala na zpochybnění své soudcovské nezávislosti. A soudci úseku správního soudnictví Městského soudu v Praze jí přisvědčili. Rozhodnutí o udělení výtky zrušili jako nezákonné. To je klasický příklad vztahu části soudců k občanům, státu a jim způsobeným škodám: přisvojují si právo škodit a nenést za způsobené škody odpovědnost. Nejen to. Považují se za nadřazené nad ostatní složky státu a zejména nad ministra spravedlnosti (to se netýká ministrů obecně, nikoli pouze Marie Benešové). Neuvědomují si, že nesoudí z vůle boží, ale z vůle moci výkonné. Neuvědomují si, že žijí a své provozní náklady kryjí z peněz daňových poplatníků. Neuvědomují si, že působí v demokratickém státě, v němž prvotním zdrojem moci je vůle občanů, kteří ji uplatňují prostřednictvím příslušných orgánů. Ministr spravedlnosti odpovídá vládě a parlamentu a jejich prostřednictvím národu za pořádek v resortu spravedlnosti, tedy i v soudnictví. K tomu samozřejmě patří i ochrana soudcovské nezávislosti, ale na druhé straně výtka nedostatečné pečlivosti v práci není zásahem do soudcovské nezávislosti. Tento případ odhaluje nešvar, jehož potírání je hlavním motivem polské reformy soudnictví: porušení rovnováhy mezi hlavními složkami státní moci. Soudci se staví do postavení nadřazeného ostatním složkám státní moci, zde jmenovitě moci výkonné. Zakazují ministryni jemně projevit nevoli nad nedbalostí soudkyně, jejíž selhání mělo za následek velké finanční a morální škody. Je to projev snahy o nastolení soudcokracie, která je v rozporu s demokratickým uspořádáním státu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-04-04 16:43:42

Ministr a panská svévole

Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu. Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“. Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 milionů korun, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat. Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu odsouzené Michaely Schneidrové. Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na osm let a šest měsíců. Skutečně pak strávila sedm měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Novotný soudí klidně dál, zatímco Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce. Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným napadeným kárnými podněty přicházejícími z občanské společnosti. S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům. V těchto dnech se Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu. Ani jako kárný žalobce se Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brigádní generál Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry. Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby. Soudce Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Šperlichová soudila v podstatě správně. Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Dufka zčásti stojící na viditelných nepravdách. Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi, čímž porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo dané soudcovskou nezávislostí. Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil. Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto 10. října 2021 ministryni Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Angyalossymu a místopředsedovi Šukovi. Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu šest měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. V daném případě Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ministerstvo neshledalo důvod“. Ministr Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz: 1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou. 2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje. 3/ Místopředseda soudu smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon jej nezmocňuje. V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště. Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.

Čas načtení: 2022-03-22 14:42:23

Pohoršení vzbuzující Andrej Babiš

Čekal jsem napjatě, jak kunktátor Jaroslav Šaroch naloží s obviněním Andreje Babiše teď, kdy již není předsedou vlády, když kdysi dávno jeho trestní stíhání zastavil. Nejistota skončila: 21. března 2022 se národ dověděl, že Andrej Babiš čelí obžalobě, podané k Městskému soudu v Praze, kde napadla senátu předsedy Jana Šotta. K tomuto bodu se státní zastupitelství propracovalo po sedmi letech trestního řízení. Průtahy řízení jsou trestem samy o sobě.   Na událost pružně reagovala Česká televize krátkým pojednáním v pořadu Události, komentáře. O věci samé se diváci mnoho nedověděli, protože u tohoto případu kupodivu nedošlo k velkým únikům informací z přípravného řízení a obžaloba se dosud na veřejnost nedostala. Osvědčená „speciální mluvčí hnutí ANO“ profesorka trestního práva Helena Válková usvědčila státní zastupitelství ze šlendriánu upozorněním, že vymezení skutku v žádosti o vydání Andreje Babiše ke stíhání neodpovídalo skutečnému právnímu stavu řízení. Pozoruhodné bylo vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky, který projevil mravní pohoršení a Babiše znectil kvůli jeho vystoupení ve Sněmovně při projednávání žádosti o jeho vydání. Podle jeho názoru neměl Babiš dlouze napadat obvinění jako nástroj, určený k jeho vypuzení z politiky, ale pokorně se podrobit nezávislému soudu a nejlépe se vzdát mandátu a funkce předsedy ANO. Srovnal jej v jeho neprospěch s poslancem Bohuslavem Svobodou, který bez dlouhých řečí požádal o vydání. Jeho vystoupení nepřímo potvrzuje, že trestní stíhání Andreje Babiše má napravit to, co jeho protivníci nedokáží politickými prostředky: má být touto cestou vypuzen z politického života státu. Válková horlení Jurečky objektivizovala upozorněním na to, že Svoboda se domáhal vydání, protože ví s jistotou, že na něj čeká zprošťující rozsudek v ukončeném řízení, jehož se nemůže dočkat, kdežto Babiš má před sebou martyrium trestního řízení soudního s nejistým výsledkem. Vystoupení místopředsedy vlády Jurečky považuji za typickou ukázku myšlení politických pseudoelit, jehož základním stavebním kamenem jsou různá klišé neodpovídající skutečnému stavu věci. V tomto případě jde o klišé o důvěryhodnosti nezávislých soudů. Politiky nezajímá, jaká je skutečnost: považuje se za patřičné takto se vyjadřovat, aniž by se vědělo, o čem se mluví. Souhlasím s tím, že průběh většiny trestních řízení soudních je v souladu se zákonem a soudy vydávají spravedlivé rozsudky. Ale někdy dochází k výchylkám, jež se dokonce dají předjímat již na základě znalosti dřívějších výkonů předsedy senátu. Jsou přece známy případy zřejmě nespravedlivých rozsudků, které se podařilo napravit až po letech usilování. Jako příklad připomínám trestní stíhání bývalé místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové, které senát Aleše Novotného odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, ale obě nakonec dosáhly zprošťujícího rozsudku, přičemž Schneidrová musela nejdříve strávit sedm měsíců ve vězení. Bohužel se stává, že ve vězení skončí nevinný člověk, a ne vždy se zdaří pokusy o nápravu. Je to ošklivá skvrna na štítě státu, jenž se sebevědomě prohlašuje za právní. Tato skutečnost politické pseudoelity nijak neznepokojuje, protože pár desítek tisíc odsouzených není významná voličská skupina. Případ Aleny Vitáskové nastavuje zrcadlo názorům, že obžalovaní mají opustit svá místa. Vybudovat si kariéru není snadné. Vzdát se jí kvůli nesmyslnému obvinění by bylo pošetilé. Pro Vitáskovou byl výkon náročné funkce v době, kdy se musela dostavovat k hlavnímu líčení, nesmírně namáhavý. Ale pokud by v době trestního stíhání rezignovala na funkci, znehodnotila by výsledky své práce za několik let. Přibližně totéž se týká Babiše. Ostatně jeho domnělý skutek je velmi starý a nemá nic společného s jeho veřejnou činností. Dne 9. března 2022 jsem vydal článek Meze soudcovské nezávislosti, v němž jsem se zamýšlel nad zdánlivým rozporem mezi soudcovskou nezávislostí a povinností respektovat právní názory odvolacího soudu. Shodou náhod jsem se v něm mimo jiné zabýval jednáním soudce Jana Šotta, jenž bude soudit Andreje Babiše. Nevylučuji, že pan soudce během let dozrál. Ale v procesu s bývalým ministrem dopravy Vítem Bártou byl přímo posedlý úmyslem jej odsoudit. Rozsudek zatížil právními vadami. Jeho zrušení odvolacím soudem jej popudilo, ale s reptáním se mu podřídil. Proslavil se pak podáním neúspěšného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti vlastnímu prvostupňovému rozsudku. Takový nápad neuplatnil patrně nikdo jiný před ním ani po něm. Jsou to náhody! Podnikatelský klan Zemků, Vitáskovou a Schneidrovou soudil Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání drakonických trestů, Andreje Babiše a Janu Nagyovou (dříve Meyerovou) bude soudit Jan Šott, jenž v kauze Víta Bárty předvedl unikátní výkon. Ale nezbývá než věřit v nezávislost, nestrannost a objektivitu soudu. Projednání věci ve veřejném procesu před očima celého národa je nejlepším možným způsobem jejího uzavření. „Zametení pod koberec“ by zanechalo nepříjemná podezření.

Čas načtení: 2020-02-05 12:34:30

O mostech, zdech a pokličkách přiklápějících vroucí kotle

Netušil jsem, že tweet pana Bartoše mě inspiruje k dalšímu článku, ale stalo se. Delší zamyšlení o tom, co EU toleruje a co ne. Politika je umění možného, což znamená, že kdo se začne moc hlásit k nějakému vznešenému idealismu, nutně časem zabředne do pokrytectví. To ještě není samo o sobě taková hrůza a dalo by se s tím žít… Osobně si více cením těch politiků, kterým různá hladká a krásná slova z úst tak snadno neskáčou, a kteří jsou naopak ochotni přiznat, že podstata jejich činnosti má veškerý půvab syrového prejtu rozházeného po kuchyňské lince. Ale ve svých jednačtyřiceti letech jsem se dávno smířil s tím, že lepší to nebude. Pro politiky, kteří usilují o status morální (a moralizující) figury, tu vždycky bude existovat jistý trh. To je ta část politického spektra, kterou v minulých staletích pokrývali kazatelé. Za normálních okolností na polemiky s nimi kašlu, času je málo a spousta knih ještě čeká na napsání. That said, tentokrát mám pocit, že páně Bartošův názor, že současná EU je rodina stavějící mosty mezi národy, si přeci jen zasluhuje podrobit kritickému pohledu a zamyšlení. Tahle a podobné formulace se totiž opakují až příliš často, aniž by se zároveň spravedlivě dodalo, že výjimky existují, a že jsou dost bolestivé. Je patrné, že poválečné evropské struktury postavily jeden skutečně významný „most“, a to ten francouzsko-německý. To, že si tyto dva státy konečně přestaly jít po krku, je nepochybně kladný jev. Můžeme se dohadovat, do jaké míry na tom měla podíl okupace Německa spojeneckými silami a následná hrozba expanze sovětského bloku směrem k Rýnu, ale určitě se na tom podílely i evropské integrační procesy. Už Charles de Gaulle a Konrad Adenauer se upřímně snažili předejít další válce mezi svými státy, ideálně nejen na pár let, ale napořád. Spousta dalších konfliktů nám tu ale vesele žije a doutná, a to i těch tradičních, celá staletí starých. (Raději ani moc nebudu zabředávat do otázky soužití původní populace s přistěhovalci, o tom jsem už napsal jedny Krvavé levandule.) V některých případech se zhoršují. Jako by se občas to stavění mostů nějak zanedbalo. Touha po návratu parádních uniforem a nakroucených knírů  Začněme zase na chvíli u toho Gibraltaru. Španělsko je na evropské poměry obrovská země, jedna z největších v EU. Má půl milionu kilometru čtverečních a skoro padesát milionů obyvatel. Nedostatkem půdy ani lidí tedy rozhodně netrpí. Kdyby se Španělům podařilo vymoci po Britech nějakou tu sdílenou suverenitu nad Gibraltarem, vzrostlo by jejich území o zhruba 0,001 % a populace o 0,06 %. Jinými slovy, žádný velký zisk z toho mít nemůžou. Tím spíše působí to neustálé vracení se k otázce suverenity nad Gibraltarem dojmem jakési duševní regrese do období parádních uniforem, nakroucených knírů a holínek dupajících po dláždění. Tedy přesně toho, co by EU měla krotit a utlumovat, protože takových potenciálních ohnisek konfliktů je na mapě Evropy habaděj. Stačí si vzít libovolný historický atlas a sledovat, jak se ty hranice v průběhu uplynulých staletí kroutily jak žížaly. Tři sta let stará okupace Gibraltaru je přitom v zásadě dávná historie, máme tu i daleko čerstvější a bolestivější jizvy. Z hlediska moderního Španělska jde navíc o naprosto zástupný problém. Hlavním úkolem španělských politiků by mělo být dát svoji zemi aspoň trochu dohromady, ať v ní mladá generace vidí nějakou budoucnost a neutíká po tisících do ciziny. Možná by stačilo zvýšit životní úroveň průměrného Španěla aspoň na dvě třetiny té gibraltarské. Ovšem v tomto úkolu jim zisk onoho malého, i když bohatého poloostrova nijak nepomůže. Tím se jde chvíli prsit na přehlídkách a sjezdech, nic víc; bylo by to vítězství s příchutí marnosti. Člověk by pomalu čekal, že EU, ona nositelka myšlenky budování mostů mezi národy, se bude snažit tuhle myšlenku španělským politikům nějak vštípit. A že by od roku 1986, kdy se Španělsko stalo její součástí, by s touto výukou mohla mít určitý úspěch… Nestalo se, respektive žádný úspěch není na španělské politické scéně vidět. Levice či pravice, obě se ženou po Gibraltaru jako slepice po flusu, aniž by je trápila myšlenka, že je to už po staletí domov zcela cizích lidí, kteří s nimi nechtějí mít nic společného. Provokace Donalda Tuska Pojďme dál. Skotsko, rebelská část Spojeného království. Není žádným tajemstvím, že ve Skotsku mají lepší vztah k EU než v Anglii a při brexitovém referendu tam Remain vyhrálo nad Leave vcelku jednoznačným poměrem 62:38. Není ani tajemstvím, že ve Skotsku existuje poměrně významné hnutí za nezávislost, i když na rozdíl od toho brexitového referenda se nedá říci, že by mělo jednoznačně navrch. V průzkumech veřejného mínění jsou zatím tábory separatistů a unionistů skoro vyrovnané a těžko říci, jak by s těmito poměry zakývala kampaň. No, tak v téhle situaci začne Donald Tusk prohlašovat, že nezávislé Skotsko bude nadšeně přivítáno v unii. Co je tohle, když ne provokace? Podle britského ústavního uspořádání je další referendum o skotské nezávislosti výlučnou záležitostí Westminsteru, nepatří mezi devolvované pravomoci, o kterých by rozhodoval Edinburgh. Má snad Boris Johnson začít oplácet Tuskovi tím, že bude pošťuchovat Nizozemce nebo Dány k odchodu z EU s tím, že je pak uvítá třeba v Commonwealthu? To by bylo řevu! A přitom by to bylo právně průchodnější, protože o vystoupení z EU si podle Lisabonské smlouvy aspoň ta země může rozhodnout sama. Pro úplnost, kdyby to čtenáře zajímalo: já jsem zastánce toho, poskytnout Skotům možnost hlasovat o nezávislosti znova. A to zhruba v roce 2024, protože to už bude deset let od minulého referenda, a hlavně bude roku 2024 ten po-brexitový vývoj trochu jasnější. Zcela upřímně si přitom myslím, že nakonec do té nezávislosti nepůjdou. Proč? Protože hlavní, kdo tohle téma tlačí, je Skotská národní strana (SNP), která má nejspíš už svůj zenit za sebou. SNP žila dlouho z glorioly protestní strany, která to od řečnického pultu tak krásně nandává těm pitomým Anglánům. Jenže teď už je SNP ve Skotsku nějaký čas u moci, musí tedy skutečně zajišťovat fungování státu, a ono jí to praktické vládnutí zas tak moc nejde. Kritizovat je jedna věc. Dělat to pak sám skutečně lépe – druhá, podstatně obtížnější. No, a nezávislost by znamenala svěřit těmhle lidem osud Skotska kompletně do rukou, což si podle mého názoru i nemálo skotských nacionalistů důkladně rozmyslí. Na Anglány se sice někde v glasgowském pubu dobře nadává, ale přeci jenom vybudovali jednu z ekonomických velmocí světa a mají potřebné know-how k tomu, jak ji kormidlovat skrze lepší i horší časy; a skotské hospodářství začalo s tím anglickým srůstat v roce 1707, tedy zatraceně dávno. (Aby si to český čtenář lépe představil: to ještě Marie Terezie ani nebyla na světě.) Proto si myslím, že v tomhle případě zvítězí pragmatismus a určitá nedůvěra, kterou Skotové – stejně jako Češi – k vrchnosti chovají. Ono se to totiž týká i jejich vlastní vrchnosti. Ta sice měla zpočátku k dispozici určité období hájení, ale to už pozvolna pomíjí. Samozřejmě je těžké takové věci říkat s jistotou dopředu, ale toto si myslím. Každopádně je vidět, že Tusk, vysoce postavený činitel EU, nemá v tomhle případě problém „stavět mosty mezi národy“, a to povzbuzováním separatistických hnutí u sousedů. Belgie je dysfunkční stát Nechejme Skotsko Skotskem. Pojďme se podívat na takovou Belgii, jednu z ústředních zemí EU, kde sídlí řada evropských institucí. Belgie je dysfunkční stát, živící opravdové pluky politiků obývajících nepřehlednou změť federálních, komunitních a provinčních sborů. Vztahy mezi Valony a Vlámy jsou tak vřelé, že dát po volbách dohromady vládu je úkol pro Chucka Norrise zkříženého s Batmanem. Fragmentace jde tak daleko, že hlavní město Brusel má šest separátních policejních sborů se šesti různými šéfy, kteří odmítají centralizaci do jedné organizace, i když by to efektivitě policejní práce ve městě velikosti Prahy dosti prospělo. I to je ovšem pokrok, ještě před časem bylo těch vzájemně nezávislých sborů totiž devatenáct. Tahle patová situace se za poslední desítky let nijak nezlepšila, spíše se zhoršuje úměrně tomu, jak valonská část federace hospodářsky pokulhává. Valonsko bylo centrem těžkého průmyslu, ten dávno zkolaboval, zato silná socialistická hnutí přežila a požadují přerozdělování peněz z kapes Vlámů, kteří mají daleko silnější podnikatelskou kulturu, a tudíž jsou bohatší. Valoni si od Vlámů vymohli zhruba sedm miliard euro ročně, což „dárce“ pochopitelně dosti nasírá. Není tedy divu, že v posledních volbách do vlámského parlamentu (2019) šlo o to, zda vyhrají nacionalisti (N-VA), nebo ještě větší nacionalisti (Vlámský blok). Nakonec tedy ti první. Jak to, že představitele Evropské unie neznervózňuje tento neutěšený stav, panující všude kolem jejich úředních budov? Proč se nesnaží ty dva znenáviděné národy nějak smířit? Katalánci nejsou evropský národ? Poslední zastávka dnešní cesty: opět Španělsko. Baskové si v rámci království vybojovali rozsáhlou autonomii; do jaké míry v tom hrála roli brutální teroristická kampaň, se můžeme dohadovat, ale já si myslím, že dost podstatnou. Katalánci se rozhodli pro nenásilí a podle toho je s nimi taky zacházeno. Katalánsko-španělské vztahy jsou daleko horší než před deseti či dvaceti lety a momentální situace je opravdu k pláči a vzteku zároveň. Obuškové orgie, které rozpoutala policie na separatistech, si ve střední Evropě snad ani neumíme představit. Několik význačných politiků skončilo mezi čtyřmi mosty … eh, zdmi. Zrovna teď se v Evropském parlamentu přerozdělují křesla, protože po odchodu Britů došlo ke změně číselných poměrů. Španělská delegace vyfasovala jedno křeslo navíc. Měla by ho dostat katalánská politička Clara Ponsatí, jenže španělské úřady prohlásily její křeslo za „dočasně uprázdněné“, protože se nedostavila do Španělska na jakési komisionální předvolání. Nedostavila se z dobrého důvodu, protože jí hrozí, že ji tam zavřou. Evropský parlament v tomto případě uštědřil Španělsku facku, když Claru Ponsatí jako poslankyni stejně uznal. Toto ostatně není první takový případ. Dva současní katalánští poslanci EP (Puigdemont a Comín) totiž žijí v Belgii v exilu, a třetí, Junqueras, s nimi nezasedá, protože holt sedí. Hádejte, kde a za co. Dívám-li se na toto, jeví se mi názor bývalého šéfa EK Jeana-Clauda Junckera, že jde o vnitřní záležitost Španělska, jako naprostá fraška a výsměch celé té myšlence o budování mostů mezi národy. Katalánci snad nejsou evropský národ, nebo co? Abych nějak zamířil ke konci tohoto dlouhého přemítání. Mám dojem, že EU v takových situacích, jako je ta belgická či španělská, kašle na nějaké budování mostů. Prostě ten kotel přiklopí pokličkou a tváří se, že se nic neděje. Funguje to tak dlouho, dokud ten přetlak uvnitř není moc silný (Katalánsko), nebo dokud nezačne být výhodné tu pokličku zase sundat (Gibraltar). Asi nebude úplná náhoda, že přesně ten samý princip svého času evropské politické špičky uplatňovaly u problémů, které doprovázejí koexistenci původního obyvatelstva a převážně muslimských paralelních společností. Tam se postupovalo úplně stejně: přiklopit kotel pořádnou pokličkou, utěsnit její okraje verbální kolomazí v podobě slov jako „rasismus, xenofobie, islamofobie“, aby se jí každý bál dotknout a umazat se, a tvářit se, že vevnitř se nic neděje a všichni se krásně kulturně obohacujeme navzájem. Nevyšlo to, problémy se vyhrotily do té míry, že už se nedají schovávat. Násilné incidenty těžko odmávnout a někteří lidi mají dostatek pudu sebezáchovy na to, aby se ani verbálními nálepkami nenechali odradit. Časem se změněné situaci přizpůsobili i středoví pragmatici jako Sebastian Kurz – a vyhrávají s tím volby. Aspoň nějaká kladná změna, ale na idealistické budování mostů mezi národy Evropy nevěřím. Možná to tak kdysi někdo upřímně myslel; jenže současný establishment má tuhle myšlenku v paži. To už jsou zcela jiné typy lidí než ti, kteří kdysi dávali dohromady Evropu z válečných trosek a sovětský medvěd jim přitom bručel za zády. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2019-11-15 12:36:24

Shaun Bythell: Deník knihkupce (ukázka z knihy)

Shaun Bythell si otevřel knihkupectví, ale chodili mu tam lidé. Malebné městečko na pobřeží a desítky tisíc všemožných knih na skladě, co by si člověk mohl přát víc? Jsou tu bohužel ještě zákazníci, ten nejhorší mor na světě. Ať už vykřikují, jací jsou milovníci knih, a nikdy nic nekoupí, brouzdají mezi regály a pak si titul stejně pořídí levněji na Amazonu, nebo si ti ještě nestydatější klidně sundají boty a na hodiny se uvelebí s kupou knih u krbu. Vydávají podivné zvuky, smějí se svým banálním vtipům, otravují svými rozumy, různě překážejí a tlačí se za pult nebo se obchod rozhodnou navštívit těsně před zavírací dobou. Případně drze smlouvají. Je toho hodně, co z obyčejného misantropa udělá misantropa žijícího v neustálém stavu frustrace. Bez zákazníků to ale bohužel nejde, takže majitel zatne zuby a uleví si alespoň na stránkách deníku. Autorovy lakonické postřehy plné suchého humoru přinášejí svérázný pohled na obyvatele městečka a lidstvo vůbec. Aneb jak usmířit dvě protikladné potřeby, nutnost ticha a klidu a finančního přísunu bez interakce s těmi prokletými lidmi?   Ukázka z knihy   STŘEDA 10. ZÁŘÍ   Objednávky online: 3 Nalezené knihy: 3   Dnes přišla Nicky. Zvládla najít dvě knihy, u kterých se mi to včera nepodařilo. Zanesla je a umístila na úplně odlišné police, než říká lokátor kódů.      Znovu volala sklíčená Velšanka, s obvyklým výsledkem. Říkám si, jestli má snad dlouhý seznam knihkupectví a celý den tráví tím, že je obtelefonovává a pokládá jim tutéž otázku. Podle mého výpočtu by takový seznam musel být dost rozsáhlý na to, aby ji zaměstnal na dva měsíce, než se vrátí znovu na začátek, což více méně časově odpovídá četnosti jejích telefonátů.      V jedenáct dopoledne přinesl Norrie s Muirem za velkého rozruchu a úžasu přihlížejících knihy z betonu a vyztužující ocelový prut na výrobu nových spirál.      Okolo půl čtvrté jsem Nicky nabídl šálek čaje. Odpověděla: „No ba, ale jenom v šálku z kostního porcelánu a s podšálkem. Žádný z těch tvých mameluckých hrnků nechci.“      Po práci jsem vyplnil žádost o knihkupecký grant Jamese Pattersona. Později to ještě zkontroluji a pošlu.      Stále ani stopa po kočce.   Pokladna 273,94 celkem 24 zákazníků     ČVRTEK 11. ZÁŘÍ   Objednávky online: 4 Nalezené knihy: 3   Dnes tu zase byla Nicky. Přinesla mi jako dárek čtyři promáčklé konzervy s rajčaty, které v konzumu měli s velkou slevou.      V deset dopoledne jsem jel do Newton Stewartu vyzvednout stavební materiál. V zadní části obchodu vytvořím prostor pro festivalové představení. Když jsem byl ve stavebnictví, vrazil jsem do Ronnieho, elektrikáře, a připomněl mu, že mi ještě neposlal fakturu na práci, kterou pro mě vykonal někdy před třemi lety.      Ve čtyři odpoledne zavřel wigtownský konzum kvůli menší renovaci. Musíme nyní chodit nakupovat do Newton Stewartu. Otevírá znovu osmnáctého. Někteří ve městě tuto zprávu přijali se stejným nadšením jako referendum o skotské nezávislosti konající se stejného dne.   Pokladna celkem 411,44 liber 19 zákazníků     PÁTEK 12. ZÁŘÍ   Objednávky online: 4 Nalezené knihy: 4   Dnes byla v obchodě znovu Nicky. První věcí, kterou pronesla, bylo: „Chtěl bys ostružinovej džem? No, neni to doopravdy džem. A je celkem dost nechutnej, je příliš sladkej a přidala jsem do něj chilli koření. Může se hodit k nějakýmu masu.“      Našli jsme všechny objednávky a já jsem požádal Nicky, aby vyřídila poštovné na stránce Královské pošty a hodila balíky Wilmě na poštu. V pět odpoledne jsem si všiml, že stále sedí v obchodě, tak jsem ji ohledně toho konfrontoval. Odvětila, že to může počkat do zítřka. Vytkl jsem jí, že zákazníci, kteří si objednali knihy ve čtvrtek, je teď obdrží až v pondělí nebo v úterý, přičemž náš obchod slibuje dodání do osmačtyřiceti hodin. Uklidňovala mě: „Nébudé jim to vadit.“      Po obědě jsem jel na glasgowské letiště vyzvednout Annu, která většinu cesty domů strávila vymýšlením všemožných nereálných teorií ohledně toho, co se asi mohlo stát Kapitánovi, té zatoulané kočce.      Když jsem zavíral obchod, všiml jsem si na polici, kam Nicky předtím umístila ceduli „romány na domácí frontě“ (kterou jsem odstranil) — nového označení s nápisem „životní trauma/ zneužívání“. Ihned jsem je zlikvidoval. Evidentně je tam umístila proto, aby mě dopálila.      Při odchodu mi Nicky řekla, že možná přijde v pondělí, ale jenom pokud se jí bude chtít.   Pokladna celkem 141,22 liber 17 zákazníků SOBOTA 13. ZÁŘÍ   Online objednávky: 6 Nalezené knihy: 4   V deset dopoledne se objevila velmi pohledná blondýna a představila se jako Bethan, která mi devátého napsala e-mail. Vypadala milá a bystrá, takže jsem jí nabídl několik příležitostných dní mezi dneškem a koncem festivalu, v závislosti na tom, jak Nicky bude nebo nebude moci.      Zákaznice vzala do ruky výtisk jedné knihy Lyn Andrewsové a oznámila své přítelkyni: „Teď to zrovna čtu na kindlu.“ Upřímně doufám, že v obchodě narazila na mou zmrzačenou památku na kindle a zvážila potenciální následky, které mohou e-čtenáři znamenat pro knihkupectví. Vážně ale pochybuji, že její mysl nějak zvláště trápí myšlenky jakéhokoli druhu.      V době oběda koupil zákazník v placaté čepici a slevou nohavicí vyrolovanou ke koleni a pravou nad kotníkem knihu o tantrickém sexu.      Na Annino naléhání jsem vytiskl plakáty se slovy Ztratila se kočka a vylepil je po městě.      Konala se večeře s přáteli na ostrově Whithorn, kterou doprovázela hlasitá diskuse ohledně brzkého referenda za nezávislost. Anna, která byla kvůli svému pochopitelnému odporu vůči nacionalismu (prarodiče z matčiny strany oba přežili holokaust, její dědeček byl v době osvobození Osvětimi vězněn v táboře) zpočátku proti nezávislosti, se teď, zdá se, přiklání k myšlence, že nacionalismus a nezávislost nutně nemusí znamenat totéž. Polovina z nás u večeře byla pro nezávislost, druhá by hlasovala proti. Pokud bude výsledek referenda stejně vyvážený, jako tomu bylo v našem případě, pak by to osmnáctého při sčítání hlasů mohlo znamenat zajímavou noc.      Jedním z neočekávaných přínosů toho večera byla diskuse o poezii. Christopher, náš hostitel, je farmář, který na univerzitě studoval čistou matematiku, a je to poslední člověk, kterého bych podezíral z vášně pro básně. Znám ho celý život, ale až dodneška jsem neměl tušení, že projevuje sebemenší zájem o cokoli jiného, než je množství dešťových srážek a velikost úrody. Recitoval zpaměti Yeatsův „Zpěv bludného Aenguse“. Bylo to neobyčejné a překvapivě dojemné.   Pokladna celkem 239 liber 17 zákazníků     PONDĚLÍ 15. ZÁŘÍ   Objednávky online: 5 Nalezené knihy: 5   Nicky dnes nemohla přijít, takže jsem napsal Bethan, že pokud bude moci, je vítána.      Naše hodnocení na Amazonu kleslo z „dobrého“ na „uspokojivé“, pravděpodobně kvůli nesplněným objednávkám. Z těch dnešních byla jedna zaslána do Belgie a další šla do Německa. K častějšímu posílání do zahraničí obvykle dochází tehdy, když je libra slabá, jako je tomu v tuto chvíli, za což částečně — jak říkají účastníci kampaně proti nezávislosti — může nejistota vzniklá referendem konajícím se ve čtvrtek.      Bethan se ukázala v jednu. Provedl jsem ji obchodem a uvedl ji do toho tak, že jsem jí navrhl, aby dala do pořádku knihy na policích. Má to dvojí přínos, jednak se tím obchod trochu uspořádá a jednak díky tomu zjistí, kde se nacházejí různá oddělení.      Krátce poté, co přišla Bethan, se na čaj zastavila Anupa, jedna z rezidentních umělkyň festivalu. Zoufale jsem se snažil vyřídit nahromaděnou práci, ale tak hodinu jsme si stejně povídali. Probírali jsme čtvrteční hlasování a možnost, že až se příště, někdy za týden, uvidíme, bude to možná již v nezávislém Skotsku. Pokud nic jiného, alespoň bude znovu otevřený konzum.      Jeden belhavý starý vousatý muž se otázal na knihy o „Cumbrianě a Northumbrianě“, čímž ještě zintenzivnil mou neoblibu lidí, kteří kvůli zdání vyšší inteligence používají zbytečná slova. S „filatelií“ se u mě daleko nedostanete. O pár minut později se vrátil, neschopen najít oddělení místopisu, a zeptal se: „Kde je Northumbrie?“ Odolal jsem pokušení odpovědět, že hned na jih od Skotska. Jeho žena přistoupila k pultu se sedmi knihami o Northumbrii, mezi nimi bylo i téměř nové první vydání knihy Hlavní silnice a vedlejší cesty. Celková cena byla 27 liber. Muž upřel pohled na zem a zamumlal: „Za kolik mi je můžete dát?“   Pokladna celkem 211,17 liber 28 zákazníků   Nakladatelství Dybbuk 2019, z originálu The Diary of a Bookseller přeložila Markéta Hofmeisterová, vázaná, 352 stran, 13 × 20 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-05 21:37:00

USA si připomněly Den nezávislosti. Oslav se účastnil i prezident Biden

Obyvatelé Spojených států oslavili 248. Den nezávislosti. Svátek trávili tradičně s rodinami, přáteli, grilovali doma i v parcích a přihlíželi velkolepým ohňostrojům. Ohromná barevná show, ohňostroje z parku National Mall, který se táhne od budovy Kapitolu až k Lincolnovu památníku, byly vidět a slyšet na kilometry daleko. Sledoval je i šéf Bílého domu. Lidé slavili Den nezávislosti celý den a k večeru se vydali do centra, aby si zajistili dobrý výhled. Oslavy Dne nezávislosti v centru Washingtonu tradičně patří k těm nejoblíbenějším v celých Spojených státech. Na ohňostroj se sem přicházejí dívat desítky tisíc lidí.

Čas načtení: 2024-02-07 10:27:46

Pasivní příjem jako cesta k finanční nezávislosti

Pasivní příjem může mít mnoho podob a je přístupný téměř každému, kdo je ochoten investovat čas a zdroje do jeho budování. Nabízí nejen finanční stabilitu v […] Článek Pasivní příjem jako cesta k finanční nezávislosti se nejdříve objevil na Michal Seidler.

Čas načtení: 2022-08-15 07:08:17

Milost, ze které pohoršení přichází

V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že se Jakl jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných. Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Balákem. Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem důkaz, že chtěl s Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek. Postavení předsedy Nejvyššího soudu je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokou prestiží soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, se kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé. Zcela nepochybně to platí i v případě Angyalossyho. Pokud by se za ním Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním. Angyalossy není v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat. Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku. Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát soudců Nejvyššího soudu rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná. Pozornost, věnovaná ze strany novinářů setkání Mynáře s Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o ovlivňování soudu. Ale ani toto obvinění nebylo průkazné.

Čas načtení: 2021-01-24 13:29:40

Indián miluje svobodu a přesto „poslouchá“ náčelníka?

Indián, i když se to možná tak nezdá, je sociální osobnost. Indián má rád svobodu své osobnosti, kterou si ochraňuje jako svůj největší poklad. A proto se rád potuluje, brouzdá lesem i bezcílně, aby cítil propojení s přírodou jako zvíře. A proto nerad cítí nějaká omezení, nějaké ploty či drátěné hranice, protože se potřebuje volně, svobodně rozběhnout kamkoliv jej vede jeho myšlenka, jeho duše. Na druhou stranu také miluje společnost obřadů, tanců, slavností, rituálů s péřovými ozdobami, maskami, malováním, křepčením, pitím opojných nápojů. Ano, rád se baví, zpívá, tancuje a směje stejně tak, jako se v tichosti ponoří sám do sebe na osamoceném místě hluboko v džungli bez jídla a pití. Týdny tak soustředěně sleduje přírodní fenomény a síly a čeká na svého duchovního ochránce. Nikdo mu to nepřikazuje. Je to v jeho přirozenosti, je to jeho svobodné rozhodnutí, je to součást jeho kultury, je to součást jeho tradic? Indián vyznává svobodu jednotlivce, když se může rozhodovat podle své nálady, svého přesvědčení, bez ohledu na kohokoliv. Ale přesto je členem komunity, bez které by nemohl existovat. Vyznává volnost své vůle, nemá v popisu své existence hlasovat pro velkohubost někoho jen pro jeho velkou hubu, nerad se podřizuje vůdcům, ale uznává jejich schopnosti. Už sám název vůdce, náčelníka vypovídá o mnohém. My máme vůdce či vládce, oni mají „Ten, který jde první“. Nebo „Ten, který zná“. Když Motilonům, lovcům savan severovýchodní Kolumbie, někdo vadil jejich konceptu svobody a nezávislosti, tak jej nelítostně eliminovali, i kdyby patřil do vlastní rodiny. Je to tvrdé, kruté, ale po staletí jsou právě proto stále svobodní a žijí si podle svých představ. Arawete, lovci a sběrači z brazilské Amazonie jsou také velcí individualisté odolávající jakékoli formě „kolektivismu“ a velení. Odmítají někoho následovat a raději se chlubí svou tvrdohlavou nezávislostí. Kolektivní jednání je však i u nich nutností, avšak sám pojem náčelníka, vůdce, tenotã mõ pouze znamená „to, co jde vpřed“, „to, co začíná“. Tedy je to ten, co začíná, ne ten, co přikazuje. Ale všimněme si správného překladu názvu: není to „ten, který jde vpřed“, jak se nám přirozeně vnucuje, ale „to, co jde vpřed“! Zdá se nám to až ponižující, ale v jejich kontextu kultury zřejmě ne, protože se vždy někdo najde, kdo to bude provádět, kdo má v sobě tu potřebu něco udělat pro ostatní, aniž v tom hledá nějaké ocenění. Když se tedy prostě někdo rozhodne, že začne něco dělat, třeba vyrábět luk, ostatní se přidají a všichni dělají luk. Protože je to asi správné. Když se někdo rozhodne kácet les nebo tancovat, ostatní se prostě přidají. Ten někdo bývá ten vůdce, který cítí, že je něco zapotřebí udělat, provést a ostatní jej jakoby v nákaze následují. V zásadě se u náčelníka jedná o respekt jedince, respekt jeho schopností. Jinými slovy se jedná o přirozenou autoritu, přirozené charisma, které však není absolutní. Nikdo totiž není povinován ji respektovat, nikdo není povinován třeba jít stavět nový společný dům, nebo jít na společný lov nebo jít do války. Náčelník to nikomu nepřikazuje! Ani o to nežádá! Vlastně nepoužije ani jediné slovo! Když můj náčelník Aritana kmene Yawalapiti na řece Xingú rozhodne, že je opravdu na čase postavit nový společný dům, vezme sekeru a jde kácet strom, aby zasadil první kůl do země. Beze slova, bez přikázání. A ostatní se seberou a jdou taky. Když se rozhodne uspořádat společný lov, začne si připravovat lovecké zbraně a chystat k loveckým tancům a obřadům a všem je jasné, co se chystá, co je správné a nutné a přidají se. Když se Aritana, dej mu jejich Pánbůh věčnou slávu, rozhodne k válce, začne se beze slova malovat válečnými barvami a ostatní si řeknou: „Ha, Aritana jde do války, jdeme taky.“ Většina či dokonce všichni to respektují, protože v tom cítí nutnou potřebu, správné rozhodnutí. Cítí v tom totiž cestu přežití: v jeho činnostech, v jeho názorech, v jeho aktivitách, v jeho nápadech. Ale i když momentálně je to jediná správná cesta, přesto se někdo třeba rozhodne, že se nepřidá, že nepůjde stavět s ostatními nový dům, že nepůjde na společný lov, že nepůjde do války. Nikdo mu to však nevyčítá nebo se mu neposmívá, že se bojí, ani ten vůdce se nezlobí, protože všichni vědí, že k tomu ten jedinec měl asi moc dobrý důvod, proč se nepřidal. A nemusí ani přinést nějakou omluvenku! Je to projev jeho osobní vůle a svobody. Nicméně k tomu dochází málokdy, protože věří schopnostem svého náčelníka. Kdyby se však nepřidala většina, znamenalo by to, že náčelník už není náčelník, že někdy zklamal, neodhadl situaci a zvolí si nového náčelníka. Jenže, milí přátelé, to jsou jen obyčejní divoši, je jich jen pár stovek, zatímco nás jsou milióny! A hlavně jsme už civilizovaní lidé mající své příkazy, zákony, vyhlášky, pokyny, svobodné volby, partaje vyjadřující naší vůli, vlády, parlamenty a senáty se stovkami poslanců, senátorů, zastupitelů, ministrů a jejich nohsledů, sekretářek, řidičů, hlídačů, poradců, lobbyistů, fámulů, podržtašků, influencerů.... Co to máme za svět, milí přátelé? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2019-10-21 07:31:00

Hongkong Evropy aneb Pendrekové orgie v Katalánsku

Ve velkém procesu v Madridu dostali katalánští politici dohromady sto let vězení. Jejich odsouzení vyvolalo v Katalánsku nepokoje, tvrdě potlačované policií. Žaloba vinila politiky ze vzpoury, podvracení státu (sedición, pokud má někdo lepší překlad, ozvěte se) a zneužití veřejných financí při organizování samotného referenda, které bylo podle soudů nelegální. Španělský nejvyšší soud však ve svém rozsudku první skutkovou podstatu odmítl, protože podle něj nebylo nijak prokázáno, že by obžalovaní vyzývali k násilí. Tato skutečnost „ořezala“ udělené tresty zhruba na polovinu, protože za vzpouru by podle španělského trestního práva hrozilo 20–25 let vězení. Rozsudky mezi 9 a 13 lety jsou i tak na evropské poměry dost drastické, zvláště vezmeme-li v úvahu, že hodně západních zemí vůbec nenásilné „podvracení státu“ jako trestný čin nemá. (Sloupek Leonida Beršického v Bloombergu – až na nezbytné kopnutí do Poláků a Maďarů vcelku věcný.) To je paragraf typický spíš pro totalitní státy a v Československu jsme se jej také hned v roce 1990 promptně zbavili. Zůstalo nám jen rozvracení republiky, které zní podobně, ale je násilné; tedy to, co ani u soudu v Madridu Kataláncům „nepřišili“. Na lavici obžalovaných scházela osoba nejvyšší, bývalý katalánský premiér Carlos Puigdemont, který celý pokus o vyhlášení nezávislosti řídil a následně ze Španělska uprchl. Momentálně se nachází v Belgii, jejíž orgány řeší otázku, zda jej do Španělska vydat či ne. Sousední Německo jej svého času vydat odmítlo, protože považovalo obvinění z násilné vzpoury za neprokázané a španělské úřady do Německa jiné zdůvodnění pro zatčení Puigdemonta neposlaly. Podle španělského trestního práva není možné vést proces v nepřítomnosti obžalovaného, takže Puigdemont zatím nic „nevyfasoval“. Klasické odvolání je v tomto případě nemožné, ale je skoro jisté, že odsouzení a jejich obhájci se pokusí napadnout rozsudek ještě u Ústavního soudu, což může a nemusí dopadnout v jejich prospěch. Španělský právní řád zná také institut milosti, kterou uděluje král na návrh ministra spravedlnosti. To by podléhalo poradě celé vlády. Jelikož ovšem současná španělská vláda nezískala důvěru a v listopadu se budou konat předčasné volby (tento rok již druhé), je pravděpodobnost, že by ještě schválila udělení milosti v tak politicky palčivém případu, srovnatelná s pravděpodobností sněhové vánice v pekle. Už se, pravda, jednou stalo, že odcházející vláda na poslední chvíli omilostnila kontroverzního jedince – byla to Zapaterova vláda roku 2011 a požehnaným trestancem byl vrchní bankéř Banky Santander Alfredo Sáenz Abad. (Jeho milost byla později částečně zneplatněna rozsudkem Nejvyššího soudu.) Tehdy, v roce 2011, však bylo před volbami patrné, že socialisté je prohrají na celé čáře – a také prohráli, poměrem 45:29 vůči lidovcům. Update: Upozornil mne jeden čtenář, že odsouzení by své tresty vykonávali v Katalánsku a že by je mohla předčasně na podmínku propustit místní regionální vláda, třeba už po roce či dvou. Už předtím by nejspíš mohli požívat i výhod typu „propouštění domů na víkendy“, což je přeci jen daleko lepší než standardní věznice s ostrahou. Takže to „natvrdo“ v nadpisu článku se pravděpodobně nenaplní. Nicméně součástí takových trestů je i mnohaletý zákaz výkonu veřejných funkcí, který místní vláda zrušit nemůže. U vrcholných politiků je to docela zásadní překážka profesního života. Tento druh postihu byl původně zamýšlen proti korupci, která je ve Španělsku velkým problémem; teď je tedy užíván jinak. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Rozsudek vyvolal v Katalánsku pouliční protesty, davy dosáhly statisícových rozměrů, fotky a videa jsou jen těžko uvěřitelné. Současně došlo k různým akcím občanské neposlušnosti, jako třeba k zablokování barcelonského letiště, byla vyhlášena generální stávka, na některých místech vznikly barikády, policie zareagovala velice tvrdě. Katalánské separatistické hnutí se obecně pyšní svojí nenásilností (na rozdíl od baskického), ale tentokrát začalo přibývat i násilí ze strany demonstrujících. Když jsem vybíral titulek pro tento článek, říkal jsem si, zda to s tou formulací „Hongkong Evropy“ nepřeháním, ale některá ta videa jsou opravdu docela drsná. Čína to pořád ještě není, ale k téhle mezi by se snad západní státy neměly ani přibližovat. (Mimochodem, když už turecký reportér Ali Özkök, který se specializuje na blízkovýchodní konflikty, kritizuje chování španělské policie, je to docela vysoká laťka.) Zatím se situace nijak nezklidňuje, spíš naopak, protože násilnější individua, která se v takovém davu vždycky vyskytnou, podobné eskalace milují a berou je jako pobídku řádit ještě více. A těch policistů není tolik, aby dokázali zastrašit odhadem půl milionu stávkujících. I některé detaily jsou znepokojující. Použití gumových projektilů (ve většině Evropy zakázaných) vedlo u jednoho protestujícího ke ztrátě oka. A soud nařídil uzavření webových stránek a účtů na sociálních sítích organizace Tsunami democrátic, které sloužily ke koordinaci protestů. Zdůvodnění? Vyšetřování terorismu, jehož detaily jsou utajované. Mimochodem, vymazat Tsunami democrátic z internetu se zatím nepodařilo, na to je Španělsko moc malý pán. Nyní hostují na GitHubu, což je původně čistě technický server, kde programátoři z různých koutů sdílejí svůj open-source kód; dnes patří Microsoftu, ale zrovna tamní programátorská komunita patří k těm nejsvobodomyslnějším. Ani Twitter zatím neposlechl. Co k tomuhle šílenství dodat? Některé státy mají problém zvládat své vnitřní problémy, které přitom nejsou nijak unikátní. Separatistických hnutí je po Evropě asi dvacet, některá z nich významná (skotské, vlámské, jihotyrolské). Brexit samotný je jedna velká separatistická akce, navíc trpce rozdělující národ až na úroveň rodin. Ale i takové záležitosti umí většina zemí zvládat, aniž by hořely ulice, tekla krev a šatlavy se plnily podvraceči státu. Prostě se trochu kecá v parlamentu a na sociálních sítích létají nálepky, ale nic horšího. Současný stav v Katalánsku je jenom výsledkem dlouhé série chybných rozhodnutí – snahy potlačit separatistické tendence silou. Přitom vůbec není jasné, zda by v případném referendu o odtržení většina místních hlasovala pro. Snadno by to mohlo skončit jako ve Skotsku poměrem 45:55, protože v regionu žije dost lidí, kteří se za Katalánce ani nepovažují, nebo lidí narozených ve smíšených rodinách. Nezávislost podporují spíše bohatší vrstvy a etničtí Katalánci, kterých zase není tolik. (Něco jsem o tom psal zde, najděte si sousloví „katalánská otázka“, tam začínají čísla a grafy.) Ale Španělsko, pozůstatek velkého impéria, má natolik „zhužvenou“ ústavu, že uskutečnit takové referendum je prakticky nemožné – musel by s ním souhlasit celý zbytek Španělska. Což vzhledem k tomu, že Katalánsko je jedním z ekonomicky nejsilnějších regionů a jeho daně pomáhají udržet v provozu regiony jiné, zbytek Španělska prostě neudělá. Toto by se dalo řešit jedině změnou ústavy. Takže situace – v absenci reálného práva na politické sebeurčení – nutně časem zdegenerovala k občanské neposlušnosti na straně jedné a pendrekovým orgiím na straně druhé. To je chyba celého systému, to se nedá zažehlit poukazy na to, co je technicky vzato legální a co ne. Kdejaká sviňárna v historii byla legální. Přál bych si, aby v Bruselu měřili trochu rovným metrem a za tyhle akce kritizovali Španělsko aspoň stejně, jako Polsko a Maďarsko, ale raději víc. Protože přes všechny chyby, které strany jako PiS nebo Fidesz mají, zatím svoje země do takových těžkých krizí nedovedly. Obávám se ale, že se tak nestane. Španělští politici jsou totiž tzv. dobří Evropané. A mezi velmi tvrdé odpůrce katalánské nezávislosti patří Ciudadanos, „liberální“ strana, která sedí v Evropském parlamentu ve frakci Renew Europe s hnutím Emmanuela Macrona (a taky Andreje Babiše). Ach ano, Macron, další pendrekový král. Liberalismus s takovými výsledky je opravdu neprodejné zboží. Když už jste ti dobří Evropané, nechtěli byste jednat aspoň trochu po evropsku?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-21 07:35:56

Afghánistán bude dříve nebo později obsazen islamistickým Tálibánem

Počátkem srpna vyšel v Respektu článek Kudy z Afghánistánu, ve kterém Fareed Zakaria navzdory své reputaci píše opakuje nepravdivá tvrzení, třeba že "existují náznaky, že se mění také pákistánský pohled na Afghánistán. Pákistánská vláda údajně pomohla zahájit zmíněné rozhovory mezi Spojenými státy a Tálibánem." Ve skutečnosti neoficiální oťukávání Tálibánu a USA probíhá již řadu let. Pákistán se z toho jenom pokouší vytěžit, co se dá, zvláště, když k tomu vyzval Trump. Pro Pákistán by byl nejpřijatelnější Afghánistán s režimem podobným pákistánskému, čili tálibánský bez tvrdých islamistických excesů popuzující veřejné mínění. Pákistán v tom podporuje i Čína, ale jenom do té míry, že potřebuje přes Afghánistán ve směru do Evropy prorvat svou hedvábnou dopravní dálnici. "Mizející" afghánští vojáci Politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem lze uskutečnit jenom tak, že se jedna strana (současná západem dotovaná vláda) vzdá budoucnosti. Přijme kompromis, o kterém ví, že bude fungovat omezeně a psychologickou výhodu budou mít povstalečtí islamisté. Ostatně Tálibán už delší dobu získává moc opotřebovací válkou a mocenským "kapilárním vzlínáním". Vojenský a policejní rozpočet afghánských sil platí USA, spolu s dalšími dárcovskými státy se podílí i na financování afghánské státní administrativy. Síla bezpečnostních sborů (armády a policie) čili ANDSF se snížila (ke květnu 2019) o 41 777 zaměstnanců oproti přibližně stejnému období v roce 2018, a dokonce o 50 277 ve srovnání se stejným obdobím v roce 2017. Letos je náhle o 9 554 méně vojáků a o 24 788 méně policistů, než kolik bylo evidováno začátkem roku. Ne, že ozbrojené složky měly tak strašlivé ztráty: ozbrojené síly Afghánistánu přišly o 34 342 osob kvůli chybám v evidenci mužstva, kromě toho vládní úředníci se snaží bagatelizovat vykazování takzvaných mrtvých duší. K tomu je třeba dodat, že Američané sami upozorňují, že nejsou schopni ověřit přesnost údajů o síle ANDSF. I v afghánském tisku se píše o denních ztrátách "mladých lidí" kolem 200 denně, jak uvedl 5. srpna 2019 Mohammad Karim Khalili, předseda Vysoké rady míru (Chairman of the High Peace Council), pro deník Afghan Times. Bez USA se afghánská armáda a policie zhroutí Zakaria se bojí, aby odchod Američané neodbyli. Píše: "Záleží na tom, jakým způsobem Trump odchod uskuteční. Správně by se měl zaměřit na politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem. Takový postup by mohl zachovat úspěchy reálně dosažené od vypuknutí konfliktu. Pokud však odchod Američané odbudou, může to znovu rozpoutat afghánskou občanskou válku, dodat odvahu teroristickým skupinám a uvrhnout zemi do další dekády všeobecného rozvratu – což může nakonec donutit Spojené státy k nějaké formě návratu." Ale co mohou Američané odbýt? Bez intenzivních leteckých útoků amerického letectva, bez technické a štábní podpory a bez pomoci amerických komand by afghánské ozbrojené síly nebyly schopné dlouhodobě odolat náporu partyzánů. Tato fakta si lze přečíst ve zprávách oficiální americké organizace (agentury) Special Inspector General for Afghanistan Reconstruction – SIGAR. Poslední vydala 30. července. V jiných textech publikovaných v rámci SIGAR je uvedeno, že podle vyšších amerických vojenských funkcionářů bude ANDSF (afghánské bezpečnostní síly) v dohledné budoucnosti vyžadovat podporu USA, i když se americké bojové síly stáhnou. USA pravděpodobně budou i nadále nasazovat poradce pro podporu armády a policie a radit afghánským velitelům a úředníkům. Kromě toho bude ANDSF nadále vyžadovat finanční podporu a další vojenské vybavení z USA. Bez této podpory ANDSF hrozí zhroucení. Budoucnost předznamenává i sdělení ze 17. srpna o tom, že kulturní komise pro pořádání 100. výročí Dne nezávislosti Afghánistánu uvedla v sobotu, že kvůli bezpečnostním výzvám v celé zemi se bude oslava o dva dny později konat pouze v Kábulu. "Plánovali jsme oslavit 100. výročí Den nezávislosti v sedmi zónách země a chtěli jsme vytvořit zábavné tábory pro děti a otevřít výstavy. Oslavy měly trvat tři dny," povzdechl si Feraidoon Ilham, člen výboru. Fascinace Vietnamem Fareed Zakaria stejně jako řada jiných vztahuje afghánský ústup k Vietnamu. Podobně titulek v Právu (6. srpna) zněl Bude Afghánistán druhý Vietnam? Spíše by měli autoři ptát, zda bude Afghánistán druhým Afghánistánem, protože odjezd a odlet sovětských jednotek z divokého Afghánistánu provázely podobné diplomatické tanečky a dohody o dohodách atp. (tehdy za mírné asistence OSN). Tálibán má výhodu institucionální paměti. Řada starých mužů s ním spojených (samozřejmě i v nejvyšších pozicích Tálibánu) si pamatuje, co se na skryté politické, oficiálně diplomatické i prakticky vojenské scéně dělo při vyštvávání sovětské branné moci z Afghánistánu od druhé poloviny 80. let. Do značné míry je to dnešní situaci podobné. Sovětům také šlo o zachování tváře, tehdy i dnes se básní o přechodové či prozatímní vládě jakési národní jednoty atp. Tálibán se stává součástí oficiální moci Tálibán již "přiměřeně" infiltroval afghánskou společnost: v rámci korupce, kmenového a mafiánského domlouvání musí každý předvídavý politik počítat s čímkoliv. Během 18 let po svržení Tálibánu se zvýšila značně míra vzdělání Afghánců, nemalá část mladších Afghánců nemá radost z toho, že bigotní Tálibán opět vstoupí do afghánské politiky. Ale vyšší vzdělání také zvyšuje schopnost mnohaúrovňové vyčůranosti v rámci spolupráce každého s každým, tedy i s Tálibánem. Ani o demokratizaci Afghánistánu není třea mít velké iluze. Zhruba 3200 delegátů mírového poradního sboru (džirgy) jednajících o míru možnostech a jednání mezi prozápadní vládou s Tálibánem uvedlo v bodě 7 dokumentu o tom, jak by měl mír vypadat: "Základní práva všech Afghánců, včetně práv žen a jejich práv na vzdělání, by měla být v mírovém procesu zachována." Ovšem 2. května v jednom článku zaznělo varování, že někteří členové výborů poradního sboru „trvají na omezení práv žen“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  K tomu dodejme, že již dnes mocenským "kapilárním vzlínáním" se stává Tálibán součástí oficiální moci i v oblastech, které nemá plně pod kontrolou. Na stále větším území uplatňuje čím dál silněji vliv na poskytování veřejných služeb afghánskou vládou. S Tálibánem musí spolupracovat sponzoři, neziskové organizace a nic jiného nezbývá ani afghánským vládním službám, pokud v některých oblastech chtějí zachovat zdravotnické služby a školský systém. Tálibán například hrozil útokem na afghánskou vládní elektrickou infrastrukturu, pokud nezajistí stát elektrickou energii i vesnicím pod jeho kontrolou. Ve více okresech Tálibán údajně přebral různé vládní služby a zdanění poskytovatelů služeb. Také o tom si může Zakaria přečíst v poslední zprávě SIGAR. Trump by měl být spokojen Zakaria radí: "Dalším krokem by mělo být rozšíření rozhovorů tak, aby zahrnuly i afghánskou vládu. Konečným výsledkem by byla vláda národní jednoty, jejíž součástí by byla dnešní afghánská vláda i Tálibán. Zdá se to být nepředstavitelné, časem a postupnými kroky toho ale dosáhnout lze." Jenže Tálibán začne jednat s afghánskou vládou teprve v okamžiku, když dohoda s USA bude jistá. A Trumpovi jistě slíbí všechno možné, neboť platí, že slibem nezarmoutíš. Tálibán předpokládá, že bude dále probíhat rozklad vládní struktury kvůli vzrůstající nejistotě jako po odchodu sovětské armády. Vláda se bude držet v omezené míře při životě, dokud budou přicházet sponzorské miliardy. Lze očekávat, že Tálibán nadělí před volbami Trumpovi na první pohled líbivou dohodu o ukončení války v Afghánistánu. Dokonce ji zpočátku bude více méně dodržovat, protože mu zajistí počáteční pomalé oficiální prorůstání do politických a vládních struktur. Mezitím přitvrdí při kapilárním vzlínání tálibánského vlivu, když budou Tálibánci různé činovníky poučovat, proč je zdraví škodlivé být oddaný současné vládní struktuře. Prioritní bude pro Tálibán (jako v době odchodu sovětských vojsk) nenápadně získat ve vybraných oblastech na svou stranu vojenské jednotky a místní policejní útvary. Současná vláda je odsouzena k zániku V knize Bombardovat nemocnice je normální v roce 2017 jsem uvedl: "Padne kolem roku 2020 prozápadní vláda v Afghánistánu? Autor knihy to předpokládá." Dnes na otázku, zda se Tálibán zmocní opět vlády v Afghánistánu, lze odpovědět, že k tomu dojde zhruba po dvou letech od odletu posledního amerického vojáka. Zakaria se mýlí, když píše: "Washington by mohl něčemu podobnému (pozn.: jako obsazení Jižního Vietnamu vojsky komunistického Severního Vietnamu) v Afghánistánu zabránit tak, že by odložil stažení až do chvíle, kdy bude dosaženo hmatatelného pokroku ve sdílení moci a národním usmíření." Tálibán (podobně jako protisovětští povstalci koncem 80. let) odpor neukončí, dokud cizinci v uniformách nezmizí z Afghánistánu. S vojáky USA (a s mírnou podporou vojáků NATO) je vláda nepopiratelně silnější a může vůči Tálibánu vystupovat více z pozice síly. Pokud by Tálibánci polevili v ozbrojené aktivitě, využila by situace automaticky oficiální afghánská armáda. Americké ministerstvo obrany uvedlo, že s podporou USA a koalice se afghánská ANDSF "stále více zaměřovala na Tálibán vojenským tlakem přes zimu a na jaře s cílem přesvědčit Taliban, že nemohou dosáhnout svých cílů prodloužením konfliktu a vyžadováním podmínek za urovnání." (DOD, Enhancing Security and Stability in Afghanistan, 6/2019.) Zvýšení počtu ofenzivních operací bylo především řízené afghánskými speciálními bezpečnostními silami (ASSF) zaměřenými na narušení pohybu Tálibánu a obranu "klíčových oblastí", jako jsou velká populační centra, kritická infrastruktura a silnice. V západních zemích se psalo jednostranně o ofenzívě Tálibánu, přitom ale jde o vzájemné boje. Obě strany si jdou stále po krku a z hlediska Tálibánu pokračuje opotřebovací válka. Zakaria nepochopil, že dokud nebude afghánská vláda odkázána jenom sama na sebe (bez přímé americké, byť omezené, infuze), boje neskončí. Po dvou třech letech většinu Afghánistánu bohužel obsadí islamistický Tálibán, ale taková je "objektivní realita" mocenské krutosti. Nelze vyloučit chronické lokální ozbrojené střety. Současná vláda snažící se zachovat zdání prozápadních demokratických postupů, je ale odsouzena k zániku, protože žádný ze sousedních států nemá zájem aktivně podporovat proamerické směřování Afghánistánu.

Čas načtení: 2024-04-18 09:00:01

Po dlouhém hledání našla policie tělíčko měsíčního chlapce. Matka z jeho smrti obvinila média

Oslavy Dne nezávislosti se nesly městečkem, které v té době zažívalo baby boom padesátých let. Čtvrtý červenec roku 1956 se ale změnil v noční můru, zvláště pro rodiče malého Petera, teprve měsíčního vysněného miminka. Rodina Weinbergerova, o níž zanedlouho psaly všechny noviny široko daleko, toho dne neslavila Den nezávislosti s ostatními, ale raději si se svým dvouletým synem a novorozeným Peterem užívala soukromí na terase. Ztracenou dívku našli policisté utopenou v kanálu. Zjistili, že do něj sama nespadla Číst více Zahradu považovala za bezpečnou Zatímco otec Morris se starším synem Lewisem se později vydali na procházku, zůstala maminka Betty s novorozeným synem doma. Uložila ho do kočárku se síťkou proti komárům a odběhla do domu. Když po několika okamžicích vyhlédla z okna, zjistila, že s kočárkem něco není v pořádku. Síťka vypadala podle podcastové série o skutečných kriminálních případech jako roztrhaná. Vyběhla se tedy podívat, co se stalo.  Prázdný kočárek! Každá matka si jistě dokáže představit, jaký musela nešťastná žena zažít šok ve chvíli, kdy zjistila, že je kočárek prázdný. Po chvíli bezradnosti se dozvěděla krutou pravdu. Její dítě bylo uneseno a zločinec požaduje za jeho vrácení dva tisíce dolarů. Alespoň tak zněl podle FBI vzkaz, který našla na stole. Samozřejmě byla připsána také výhrůžka smrtí chlapce, pokud by se rodina rozhodla obrátit na policii.  Hodně netypický únos Weinbergerovi se ve strachu o osud svého dítěte ale přece jen rozhodli policisty kontaktovat. Detektiv Curran, který hlášení přijal, nemohl věřit vlastním uším. V rodinách střední třídy k únosům dětí běžně nedocházelo – proč také? Žádné velké sumy peněz neměli, většinou žili sice slušně, ale na velké šetření se nezmohli. Malý Peter ale v kočárku nebyl a vzkaz zněl jasně. Dva tisíce druhého dne v deset hodin v obálce na stanoveném místě. O dvě hodiny později na stejném místě měli pak rodiče najít zdravého syna. O opaku nikdo nechtěl ani přemýšlet.  Neudělala to matka?  Policista zpočátku teorii o únosu v takové rodině příliš nedůvěřoval, dokonce podezíral samotnou matku, že mohla dítěti třeba nechtěně ublížit a nyní se snaží svoji chybu zamaskovat. Brzy ale od své teorie upustil, když viděl, jak moc jsou Weinbergerovi ze zmizení dítěte zničení. Pustil se tedy do vyšetřování skutečného, i když velmi nepravděpodobného únosu. Z dopisu s pokyny k předání výkupného bylo zřejmé, že jej psal celkem vzdělaný a inteligentní člověk. O to byla situace ve své podstatě horší.  Malý Adam se ztratil z hracího koutku. Tragédii se pak nepodařilo zabránit Číst více Média všechno zničila I když se rodiče i policie snažili vše utajit, jak jen to bylo možné, média se o únosu přece jen dozvěděla. Psal se rok 1956, internet neexistoval, a tak bylo možné požádat novináře, aby se zveřejněním informace počkali až po předání výkupného. Vyhověli všichni, kromě jediného, a tak se zpráva přece jen bohužel objevila v New York Daily News, a to včetně podrobností o požadavcích únosce a místě předání výkupného. Není divu, že se v deset hodin na místě doslova přetlačovali další novináři. I když se je podařilo policii vykázat, únosce se neobjevil. Vyděšená Betty z nezdaru akce obvinila média, která na místo vyslala svoje lidi, a tak celou akci zhatila. Jak se později ukázalo, měla bohužel krutou pravdu.  Náhoda pomohla, jako v mnoha případech Následovalo ještě několik dalších výzev k předání výkupného, policie vždy místo sledovala, ale únosce se nikdy nedostavil. Až jednou udělal osudovou chybu, když požadoval vložit výkupné do hromady vysloužilých autopotahů u silnice. Podle nich se policii podařilo zjistit, z jakého typu auta pocházejí, a dokonce i přibližnou hmotnost řidiče, tedy majitele. Později se navíc přihlásil kurátor, který měl na starosti problémové lidi v té oblasti, a řekl, že rukopis, který byl rozeslán na všechna místa, jež mohla pomoci s pátráním, je velmi podobný jednomu jeho klientovi. Hledání bylo téměř po dvou měsících šílenství u konce.  Nešťastný táta od rodiny Kdo stál za únosem měsíčního chlapce a proč se k takovému činu odhodlal? Angelo LaMarca byl, jak tehdy informovala všechna média, otcem mladé rodiny, která se začala topit v dluzích. Ty narůstaly a cesta ven byla téměř nemožná. On sám navíc propadl jen těžko řešitelným depresím, což také nevedlo k rozumným úvahám. Proto se uchýlil k činu, který by jinak pravděpodobně nikdy neudělal, a proto také požadoval tak neobvykle nízké výkupné. Dva tisíce dolarů by mu bývaly stačily na zaplacení dluhů i s úroky a zbavil by tak rodinu vymahačů, kteří kolem jejich domu kroužili ve stále menší vzdálenosti. Únosce tedy policie měla, teď ještě stáli před úkolem vrátit rodičům jejich dítě.  U jezera se ztratil malý chlapec. Policie zpackala vyšetřování a způsobila tragédii dvou rodin Číst více Přiznal smrt dítěte LaMarca nejprve tvrdil, že Petera předal svému komplici, který se o něj stará. Jenomže po žádném takovém muži nebylo ani vidu, ani slechu. Až po několika dalších výsleších, dokonce za přítomnosti únoscovy manželky, která jeho činu nemohla uvěřit, se únosce přiznal, že dítě druhý den po únosu zemřelo. Zanechal je tedy v křoví u silnice. Policisté prohledali označená místa a na druhý den bohužel „slavili“ úspěch. Dětské tělíčko ve vysokém stupni rozkladu podle popisu jeho úkrytu skutečně našli. Nešťastným rodičům už tak nezbyla žádná naděje, že se se svým miminkem ještě někdy shledají, a nezbylo nic jiného než vypravit smutnou poslední cestu.  Smrt za smrt, tak zněl rozsudek A LaMarca? Ten byl ještě před koncem roku odsouzen k trestu smrti. Protože už ale o případu psaly všechny noviny a informovala o něm i televize, měli lidé předem jasno, jak má soud dopadnout. Proti tomu se LaMarcův právník několikrát odvolal, tvrdil, že verdikt byl vynesen lidem a ještě před jednáním poroty. Žádná ze stížností však únosci a vlastně ani nešťastnému otci dvou malých dětí, pro které se odhodlal k tak šílenému činu, nepomohla. V létě roku 1958 byl popraven na elektrickém křesle.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Muž strávil deset dnů mezi mimozemšťany: Teď tvrdí, že ovládají naši mysl a jsou všude kolem nás.

Čas načtení: 2024-06-03 10:00:00

Spojené království ohledně britského impéria je jako poslední člověk, co zbyl na večírku, říká historik David Olusoga

Foto: Historik David Olusoga, známý především z britské televize Snad všechny národy na světě zápolí s přehnaným a falešným sebehodnocením, s mytologickými konstrukcemi minulosti, podle nichž byl každý národ "veliký a slavný" a je dodnes neuvěřitelně populární. Totéž si o sobě myslí Češi, jsou na světě údajně všude nesmírně slavní a populární, ale na druhé straně "nesmíme dovolit cizákům, aby ovlivňovali náš vnitřní svět!" Británie má úplně stejný problém: především Angličané žijí v absolutně neexistující minulosti. Argumentace historika Davida Olusogy absolutně platí i pro Čechy (JČ):  Historik argumentoval na literárním festivalu Hay, že Británie se musí „osvobodit a mít den nezávislosti na své vlastní historii“Historik David Olusoga prohlásil, že Spojené království je jedinou zemí, která zůstavá v britském impériu, a přirovnal ji k poslední zapomnětlivé osobě na večírku.Na otázku, zda britské impérium skončilo, odpověděl v neděli na festivalu Hay: „V britském impériu zbyla jediná země, která se musí osvobodit a mít svůj den nezávislosti na své vlastní historii, a to je Británie.“