Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2017-05-23 22:49:52

Bosna v deseti dnech

Bosna ve zkratce. Přiletěli jsme do Tuzly, přejeli do národního parku UNA, po cestě do Mostaru jsme se zastavili v ... Read more

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2012-04-05 05:00:00

Psaní všemi deseti – pište rychle a efektivně!

Proč psát všemi deseti? Běžně se setkávám s názorem, že psaní deseti prsty je dnes přepychová a vlastně nadbytečná věc. Tvrdí to především líní uživatelé, kteří se snaží omluvit svou neschopnost a nedostatek odhodlání. Ti, jež deseti píšou (nebo chtějí začít) ví, že tato schopnost je opravdu k neza ...

Čas načtení: 2024-06-26 10:47:00

Více než 4 z 10 zaměstnanců dává pro úspěšný start kariéry přednost firemnímu školení před vysokoškolským vzděláním, ukázal průzkum Amazonu

Praha 26. června 2024 (PROTEXT) - Kromě rozsáhlé studie Amazon při příležitosti desetiletého výročí programu Career Choice oznámil další investice ve výši 40 milionů eur do odborné přípravy zaměstnanců společnosti v celé Evropě.Více než čtyři z deseti Čechů (46 %) věří, že odborná příprava na pracovišti nebo učňovské vzdělání dnes představují lepší způsob přípravy lidí na výkon zaměstnání než tradiční vysokoškolské vzdělání. Ukázala to nová studie zaměřená na kariéru a pracovní trendy, kterou si nechala vypracovat společnost Amazon. V době, kdy studenti čekají na výsledky vysvědčení a maturitních zkoušek, studie zjistila, že pouze třetina (34 %) pracovníků se domnívá, že tradiční vysokoškolský titul je pro dobrou kariéru stejně nezbytný jako před deseti lety.Evropská studie s názvem Amazon Future of Work & Career Development, kterou provedla společnost Ipsos, také zjistila, že většina českých zaměstnanců* (84 %) si myslí, že získávání nových dovedností v příštích dvanácti měsících bude nezbytné pro úspěšný rozvoj jejich kariéry - s tímto tvrzením souhlasilo dokonce vice lidí než s výrokem, že jsou nové dovednosti důležité pro povýšení (61 %). Při úvahách o přechodu na novou pozici tři čtvrtiny dospělých (76 %) uvádějí, že rozvojový trénink je klíčový, velmi důležitý nebo poměrně důležitý. Školicí programy nabízené potenciálním zaměstnavatelem jsou pro uchazeče dokonce stejně důležité jako firemní kultura (74 %) a flexibilní pracovní doba (71 %). Mnoho pracovníků v průzkumu uvedlo, že by se cítili motivováni (40 %), povzbuzováni (29 %) a podporováni (28 %), kdyby pracovali pro společnost, která poskytuje školení pro rozvoj kariéry. Navíc každý šestý dospělý Čech (17 %) přiznává, že by si nemohl školení dovolit.Společnost Amazon klade důraz na oblast kariérního rozvoje a vzdělávání již od roku 2014, kdy v Evropě zahájila svůj program Career Choice, jehož prostřednictvím investovala do vzdělávacích programů více než 100 milionů eur. Účastníci programu mohou od Amazonu získat až 95 % nákladů na libovolný vzdělávací kurz ze sedmi škol po celé České republice. Na vzdělání tak může Amazon zaměstnanci přispět až 120 000 korun během čtyř let. Svým kmenovým i sezonním zaměstnancům po celé zemi nabízí různé možnosti vzdělávání v řadě populárních a žádaných pracovních oborů, od techniky a dopravy až po obchodní administrativu a logistiku.Při příležitosti desetiletého výročí programu Career Choice v Evropě do něho plánuje společnost Amazon v roce 2024 investovat 40 milionů eur. V současné době mají čeští zaměstnanci Amazonu přístup ke dvanácti různým programům, které jim pomáhají naplnit jejich potenciál jak v rámci společnosti, tak i mimo Amazon.Od zahájení programu Career Choice před deseti lety se ho v Česku zúčastnilo jíž více než 800 zaměstnanců. Zatímco někteří zaměstnanci po dokončení programu přešli k jinému zaměstnavateli, aby se díky získaným dovednostem a certifikátům věnovali novým kariérním příležitostem, mnozí ve firmě zůstávají a přecházejí na nové pozice. Obliba programu stále roste, jen v roce 2023 se ho v Česku zúčastnilo 200 zaměstnanců. Oblasti studia sahají od technologických kurzů přes strojírenské a průmyslové systémy, dopravu a logistiku, administrativu a obchodní studia až po kurzy anglického jazyka.Svou zkušenost s programem Career Choice má například Adéla, která je součástí Amazon týmu v severních Čechách. Původně vystudovala ekologii a životní prostředí a vždy ji lákalo stát se veterinářkou. Po čase se rozhodla přihlásit o práci v Amazonu. "V roce 2019 jsem v rámci programu Career Choice absolvovala kurz personalistiky. Chtěla jsem se dozvědět více o lidských zdrojích nebo pracovním právu. Tehdy mě ještě nenapadlo, že to pro mě bude nový kariérní směr," popisuje Adéla. Dnes bychom ji v Amazonu našli v HR týmu a dle jejích slov ji její práce velmi baví. "Jsem ráda, že mohu pracovat s lidmi. Jsem hlavní kontakt pro zaměstnance v budově na Chomutovsku. Bez kurzu, který mi zprostředkoval zaměstnavatel, bych takovou práci vykonávat nemohla," uzavírá.Jazyková škola Jipka moje jazykovka v rámci programu Amazon Career Choice nabízí studentům výuku angličtiny a češtiny pro cizince. "Největší věkovou skupinu našich studentů tvoří lidé ve věku 31-41 let, kteří představují 38 % všech studentů," říká Lucie Kratochvílová, Director of Customer Sales. Výuka je rozdělena mezi prezenční a online lekce, přičemž 52 % studentů preferuje osobní výuku a 48 % upřednostňuje online lekce. Hlavním cílem studentů je zlepšení všeobecné angličtiny nebo češtiny pro cizince (66 %) následované kombinací konverzačních a gramatických dovedností (19 %). Zbývající studenti (15 %) mají zájem o konkrétní vylepšení jazykových dovedností jako je např. slovní zásoba nebo porozumění textu. "Co se týče jazykového zaměření, 62 % studentů studuje angličtinu a 38 % se učí češtinu pro cizince," dodává Kratochvílová.Ohledně budoucnosti pracovního trhu studie ukázala, že školení a vzdělávání hraje klíčovou roli při zmírňování obav pracovníků z budoucnosti. Více než pětina (21 %) se totiž obává, že v příštích letech nebude mít dostatečné vzdělání a dovednosti, aby mohla vykonávat svou práci. Nadpoloviční většina dotázaných (58 %) se také domnívá, že lidé, kteří dnes pracují, se budou muset v budoucnu rekvalifikovat a aktualizovat své dovednosti, aby se byli schopni dále prosadit. Pouze 10 % zaměstnanců však má přístup ke školení, které jim pomůže změnit jejich profesní dráhu, a více než čtvrtina (27 %) zaměstnanců si myslí, že u svého současného zaměstnavatele nemají přístup k vůbec žádnému školení.Další spolupracující školou je ENGETO zaměřující se na IT dovednosti. "Je úžasné, že Amazon v tomto svým zaměstnancům fandí a podporuje je v získávání nových znalostí. Je to výrazný aspekt programu Career Choice a je to ostatně i něco, co rezonuje s hodnotami ENGETA. Naším cílem je nabídnout dostupné IT vzdělání co největšímu počtu lidí a pomoci jim s uplatněním. Po kurzech mají k dispozici kariérní konzultace, konzultace s lektory nebo například praktický workshop a z rozhovorů víme, že i toho si zaměstnanci Amazonu cení. Našeho partnerství si velmi vážíme," komentuje Klára Minaříková, Business Development Director v ENGETU."Výsledky průzkumu i růst našeho programu Career Choice v posledních deseti letech jasně ukazují, že zaměstnanci v České republice mají velký zájem o kariérní rozvoj prostřednictvím školení a vzdělávání," řekl Michal Šmíd, generální ředitel Amazonu pro Českou republiku. "Amazon je hrdý na to, že může oslavit desáté výročí vzdělávacího programu Career Choice v České republice a rozšířit nabídku dostupných kurzů, aby zaměstnanci v celé zemi mohli rozvíjet své dovednosti a využívat nové kariérní příležitosti jak ve společnosti Amazon, tak i mimo ni."Program Career Choice je momentálně k dispozici zaměstnancům Amazonu v Austrálii, České republice, Francii, Irsku, Itálii, Kanadě, Kostarice, Německu, Polsku, Slovensku, Spojeném království, Španělsku, Jihoafrické republice a USA. Amazon provádí přísný výběr partnerských vzdělávacích institucí třetích stran a vybírá partnery, kteří se zaměřují na pomoc zaměstnancům při realizaci vzdělávacích programů, pomáhají jim při hledání zaměstnání a celkově nabízejí vzdělávání, které vede ke kariérnímu úspěchu. Zdroje:Výzkum byl proveden společností Ipsos UK pro společnost Amazon. Ipsos UK provedl rozhovory s reprezentativním kvótním vzorkem 2000 dospělých ve věku 16-65 let v České republice. Z tohoto vzorku bylo 1492 pracovníků (1383 zaměstnanců a 109 samostatně výdělečně činných dospělých). Získaný vzorek je reprezentativní pro populaci s vnitřními kvótami na věk v rámci pohlaví a kvótami na region a pracovní status. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-12-09 08:40:15

Oslava deseti let Cotatcha Orchestra

Divadlo Husa na provázku Brno, úterý 26.11.2024 Slavnostní koncert brněnského bigbandu Cotatcha Orchestra v přeplněném Divadle na provázku rozdělil kapelník Jiří Kotača na dvě části. V první polovině večera se ověřená sestava orchestru: Marek Kotača, Radek Zapadlo, Petr Smékal, Ivan Podhola, Radim Hanousek – saxofony, klarinety, Matthias Zeindlhofer, Jan Galia, Ivan Melin, Michal Motýl – trombony, Jiří Kotača, Jan Kozelek, Jan Přibil, Jaroslav Konečný – trubky, Martin Konvička – piano, Peter Korman – basa, baskytara, Kamil Slezák – bicí. zaměřila na jazzovou […] Zobrazit celý článek Oslava deseti let Cotatcha Orchestra

Čas načtení: 2017-05-23 22:49:52

Bosna v deseti dnech

Bosna ve zkratce. Přiletěli jsme do Tuzly, přejeli do národního parku UNA, po cestě do Mostaru jsme se zastavili v ... Read more

Čas načtení: 2024-03-03 17:48:23

Psaní všemi deseti online: tip na kurs, který se mi osvědčil

V tomto článku vám podrobně představím kurs psaní všemi deseti online, který jsem osobně vyzkoušel a výrazně mi pomohl při mé práci. Jmenuje se Psaní hravě a můžete si ho vyzkoušet zdarma. Pokud byste chtěli přejít na placenou verzi, můžete využít slevový kupón, který najdete na konci článku. Hned v […] The post Psaní všemi deseti online: tip na kurs, který se mi osvědčil appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2024-03-21 15:00:28

Generování her s pomocí AI v reálném čase? Podle šéfa Nvidie do deseti let realita

Umělá inteligence se stále více prosazuje v různých odvětvích, hry nevyjímaje Podle šéfa Nvidie se do deseti let dočkáme generování her v reálném čase Viceprezident zodpovědný za technologii DLSS je nicméně odlišného názoru Počítačové hry vždy byly jedním z hlavních motorů vývoje hardwaru, ať už jde o procesory, paměti či grafické karty. Jinak tomu není ani dnes, ostatně americká Nvidia se svou přirozenou náklonností k hrám a hráčům netají. Změnu v posledních měsících a letech nastartoval až rapidní rozvoj umělé inteligence, na kterém Nvidia velmi vydělává – bez pořádného hardwaru je totiž umělí inteligence jen poloviční. V rámci konference GTC 2024 se ohledně budoucnosti her a umělé inteligence rozpovídal také generální ředitel Nvidie Jensen Huang. Přečtěte si celý článek Generování her s pomocí AI v reálném čase? Podle šéfa Nvidie do deseti let realita

Čas načtení: 2024-05-06 07:54:00

Živě: Výsledky druhého průzkumu Ipsos k volbám do EP

Zájem o evropské volby mírně roste, zajímá se o ně šest z deseti lidí. Osm z deseti Čechů ví, že se letos volby do EP konají. A čtyři z deseti znají i termín hlasování. ...

Čas načtení: 2024-05-09 14:00:00

Živě: Výsledky druhého průzkumu Ipsos k volbám do EP

Zájem o evropské volby mírně roste, zajímá se o ně šest z deseti lidí. Osm z deseti Čechů ví, že se letos volby do EP konají. A čtyři z deseti znají i termín hlasování. Takové jsou jedny z hlavních závěrů šetření agentury Ipsos, které je součástí...

Čas načtení: 2024-05-09 14:00:00

Sledujte živě: Výsledky druhého průzkumu Ipsos k volbám do EP

Zájem o evropské volby mírně roste, zajímá se o ně šest z deseti lidí. Osm z deseti Čechů ví, že se letos volby do EP konají. A čtyři z deseti znají i termín hlasování.

Čas načtení: 2024-08-08 04:00:00

Za mobilní tarify Češi utratí i stovky korun měsíčně. Srovnali jsme ceny na trhu

Na pláži, v hromadné dopravě, v hospodě i na procházce se psem chtějí být Češi online. V roce 2023 používalo internet v mobilu téměř osm z deseti Čechů starších 16 let, před deseti lety to byly pouze dvě osoby z deseti. Kolik lidé za data největších operátorů zaplatí, zjišťovala datová redakce Deníku.  

Čas načtení: 2024-08-08 04:00:00

Za mobilní tarify Češi utratí i stovky korun měsíčně. Srovnali jsme ceny na trhu

Na pláži, v hromadné dopravě, v hospodě i na procházce se psem chtějí být Češi online. V roce 2023 používalo internet v mobilu téměř osm z deseti Čechů starších 16 let, před deseti lety to byly pouze dvě osoby z deseti. Kolik lidé za data největších operátorů zaplatí, zjišťovala datová redakce Deníku.  

Čas načtení: 2010-03-10 06:00:00

Rozhovor s mistryní světa v psaní deseti - Barbora Stejskalová

**Plníme svoje sliby, a tak Vám přinášíme první ze série rozhovorů, tentokrát jsme vyzpovídali Barboru Stejskalovou, mistryni světa v psaní deseti prsty na PC. Ta se spolu s českou reprezentací utkala v Pekingu s těmi nejlepšími doslova z celého světa. Peking 2009 Tak první otázka Báro. Jak ses k  ...

Čas načtení: 2024-02-09 10:26:01

Do 10 nejprodávanějších mobilů 2023 se dostali pouze tři Androidi. Které to jsou?

Rok 2023 nebyl ve znamení zajíce, jak prorokoval čínský kalendář, ale ve tvaru jablka. Podle posledních zpráv analystické firmy Canalys se totiž Apple může pochlubit tím, že sedm z deseti nejprodávanějších smartphonů patří právě iPhonům. Tento úspěch vede až k historickému milníku, kdy se Apple po deseti letech opět vyšplhal na pozici nejprodávanějšího výrobce smartphonů, […] The post Do 10 nejprodávanějších mobilů 2023 se dostali pouze tři Androidi. Které to jsou? appeared first on Toply.cz.

Čas načtení: 2024-01-18 13:07:58

Kvíz: Vlasta Burian jeho život a film v deseti otázkách

Kdo by neznal komediálního herce Vlasty Buriana. Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian (podle matriky Josephus Wlastimil Burian) ztvárnil mnoho komediálních rolí a hrál v mnoha filmech. Byl jedním z nejpopulárnějších herců a vůbec celebritou první republiky. Vlasta Burian byl i nadšený sportovec a nejvíce miloval fotbal. Hrál za fotbalový klub Union Žižkov později za Viktorii […] The post Kvíz: Vlasta Burian jeho život a film v deseti otázkách first appeared on Online Kino Filmy.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-25 14:05:33

Zašmodrchané řetězce III. – čipy aneb Proč automobilky nečeká právě lehká zima

Načasování události opravdu nemohlo být lepší: v březnu 2021 vyhořela v Japonsku továrna na čipy firmy Renesas. Jednalo se o specializované čipy pro automobilový průmysl. Efekt nebyl okamžitý, protože Renesas měl ještě určitou zásobu čipů na skladě. Ředitel severoamerického Volkswagenu, zpovídaný v tomtéž článku, vyjádřil naději, že do podzimu se situace zklidní. Podzim je tady a situace se nezklidnila; naopak, odhady, o kolik peněz letos automobilky přijdou, se postupně zvyšují. Konzultantská firma AlixPartners předpovídala v lednu 2021, že letošní globální výpadek v tržbách automobilových firem bude 60,6 miliardy dolarů. V květnu upravila svůj odhad na 110 miliard dolarů a v září na 210 miliard dolarů (jsem zvědav, co budou říkat v listopadu). Pěkná částka, zhruba srovnatelná s HDP celé České republiky. A nedostatek čipů je jedním z nejdůležitějších faktorů. Úplně rozdílné čipy Kořen problému je hlavně ve vzájemné nezastupitelnosti jednotlivých čipů. Chips jsou v britské angličtině i bramborové hranolky, naprosto uniformní produkt. A laik může při pohledu na hromádku zubatých čtverečků, které vypadají všechny podobně, snadno dospět k názoru, že s počítačovými čipy je to stejné jako s těmi hranolky: když jedna značka došla, prostě použij jinou. V tomto případě tedy: Renesasu vyhořela továrna? Přejděte na Intel! (Slavný Intel už teď nějakou dobu své vlastní čipy ani nevyráběl a outsourcoval jejich fyzickou produkci do jiných továren. Pod vedením nového ředitele Pata Gelsingera ale vzniká nová továrna nedaleko města Phoenix v Arizoně.) Není to tak jednoduché. Dokonce ani čipy určené k témuž účelu – dejme tomu do notebooků – nelze úplně hladce zaměňovat mezi sebou, nepatří-li k téže výrobní řadě téhož výrobce. A chcete-li mít v počítači AMD místo Intelu, znamená to vyměnit celou základní desku. No, a v případě automobilů se čipy používají ve zcela odlišném kontextu a architektuře než v počítačích nebo mobilech, což znamená, že jde o úplně jiné čipy. Počítače a mobily jsou vysoce centralizované stroje – mají hlavní procesor (CPU), který je jejich mozkem a srdcem. Požadavky na CPU jsou hlavně dva: procesor musí být rychlý, aby si uživatel nestěžoval na pomalost svého přístroje, a nesmí přitom žrát příliš mnoho energie, aby přenosná zařízení nějakou dobu vydržela jet i na baterii a nerozžhavila se člověku v ruce (nebo na klíně). Naproti tomu víceméně nikoho nezajímá, jestli taková CPU dokáže fungovat v –50 nebo +70 stupních Celsia, případně jestli snese intenzivní vibrace nebo prach, protože za normálních okolností lidé používají svoje počítače a mobily v poněkud civilizovanějších podmínkách. (Tady je ale nutno upozornit, že existuje speciální třída takzvaných houževnatých notebooků, které lze používat ve sprše, házet z okna, sprejovat yperitem nebo přejíždět autem. Bohužel jsou taky adekvátně drahé a těžké.) To, že zákazník vyžaduje rychlé a úsporné procesory, vede mezi výrobci k technologickým závodům. Vývoj v procesorech jde velmi rychle dopředu, asi nejrychleji ze všech technických oborů. Tři roky starý procesor už začíná být malinko zastaralý a po deseti letech jde o muzeální záležitost, vzbuzující soucitné pohledy u počítačových fanatiků. Automobilky žijí v úplně jiném světě, kde čas běží odlišným tempem. Tři roky staré auto je zánovní a po deseti letech stále ještě nepatří do šrotu. Jednotlivé čipy, které kontrolují například vstřikování paliva, ABS nebo stěrače, nemusejí být rychlé ani extrémně úsporné, ale musejí být odolné vůči nepříznivým podmínkám a vydržet v nich fungovat dlouho. Selhání jednoho čipu nesmí způsobit kaskádu chyb u ostatních atd. Zkrátka to, co nechcete, je, aby se vám palubní počítač „zhroutil“ a zastavil auto přímo na dálnici, jako se prý teď stalo jedné hypermoderní Tesle (majitel přežil). Automobilky nemají na výběr moc možností To znamená, že do aut se typicky dávají čipy „staré, ale osvědčené“, z technologického hlediska ovšem velice zastaralé. Udržovat výrobní linky pro takové staré čipy je pro většinu výrobců nevýhodné. Raději by vyráběli a prodávali moderní čipy pro počítače, tablety, grafické karty atd., se kterými jsou spojeny nejenom vyšší marže, ale i vyšší prestiž v oboru. (Což je nezanedbatelné! Geekové jsou dost hierarchická komunita a platí to i o šedovousých inženýrech sedících ve správních radách firem.) A také je po nich větší poptávka, protože spotřební elektroniky se ročně vyrobí mnohem více než aut. Tak například čínský Foxconn má kapacitu vyrobit půl milionu iPhonů za jeden den, a to je jen jedna (i když velká) firma mezi tisíci dalšími; pro srovnání, všechny automobilky světa dokázaly v roce 2019, na historickém vrcholu produkce, vyrobit za den asi 300 tisíc nových aut. A zde nastává jeden z mnoha problémů se zásobováním čipy, který se podle mého názoru potáhne ještě minimálně rok. Automobilkám se nechce do toho, přizpůsobit svá auta k použití nejnovějších čipů ARM, Intel, AMD, M1 a tak dále; částečně proto, že je to drahé, ale také proto, že jim úplně nedůvěřují. A výrobci, kteří byli dříve ochotni tento „zastaralý segment“ obsluhovat, se mezitím přeorientovali na lukrativnější zboží. Nedůvěra je totiž oboustranná. Když velké automobilky na začátku covidové epidemie usoudily, že se propadne zájem o nová auta, některé z nich jednostranně a velice krátkozrace zrušily svoje již dohodnuté objednávky čipů. To je přesně ten druh miliardového podrazu, který uděláte jenom jednou, načež se s vámi bude každý bát obchodovat. A zejména kvůli vám nepostaví novou specializovanou fabriku na zastaralé zboží, které by v případě dalšího „podrazu“ neměl komu prodat. Popravdě řečeno si myslím, že v téhle situaci mají automobilky jen dvě možnosti dlouhodobého řešení své současné prekérní situace. * Buď si postaví vlastní čipovou továrnu, třeba i nějak kartelově, jenže to se nedá udělat za den a bude to trvat odhadem dva roky, jestli vůbec tak rychle. (Pro srovnání: dvě nové továrny, které teď za 20 miliard dolarů staví zkušený veterán oboru Intel v Arizoně a o kterých byla řeč na začátku článku, dosáhnou plné produkční úrovně roku 2024.) * ¨Nebo skutečně předělají současné modely aut k použití moderních čipů určených pro mobily nebo tablety a přizpůsobí se rychlému až hektickému tempu technologického pokroku ve zbytku křemíkového světa. To nebude o moc rychlejší, protože taková upravená auta musejí, mimo jiné, projít důkladnými bezpečnostními zkouškami. Tak jako tak bych teď odhadoval, že automobilové firmy včetně naší Škody čeká velice krušná zima a možná i příští jaro. S adekvátními dopady na českou ekonomiku. Začne-li někdo jako Škodovka hrozit krachem, bude je z toho nová vláda muset vytáhnout, dost pravděpodobně opět na dluh. (Ostatně: Pat Gelsinger, ředitel Intelu, vyjádřil názor, že obecný nedostatek čipů potrvá do roku 2023. To ovšem není zrovna nestranný jedinec.) Co se stane? Mluvili jsme hlavně o automobilkách, ale problémy s nedostatkem čipů panují i v celém IT průmyslu. Jednou z příčin je obtížná covidová situace v Malajsii. Je celkem všeobecně známo, že hlavním hráčem ve výrobě těch špičkových čipů je tchaj-wanská firma TSMC, jejíž nejdůležitější továrny stojí přímo na Tchaj-wanu. (Mimochodem, TSMC založil v 80. letech inženýr jménem Morris Chang, kterého krátce předtím jeho bývalý zaměstnavatel, Texas Instruments, začal neoficiálně postrkávat do důchodu s tím, že ve 52 letech už pomalu patří do starého železa. Byl to katastrofálně mylný odhad; ve své nové firmě byl Chang ředitelem až do 87 let a za tu dobu nechala TSMC firmu Texas Instruments daleko za sebou.) Jenže tam se ty čipy vyrábějí jen „nahrubo“, tj. jejich struktura se vypálí a vyleptá do křemíku. Pak se tyto polotovary zabalí a putují do Malajsie, kde jsou firmy specializující se na konečné zapouzdření a testování čipů, nejenom těch od TSMC, ale všech možných; tato práce vyžaduje stále ještě hodně lidské pozornosti a nedá se úplně automatizovat. Ale právě Malajsie zažila letos v létě velké lockdowny kvůli covidu, při kterých se provoz těchto továren zastavil. Tím pádem došlo k dalšímu „zakuckání“ výrobních řetězců v polovodičovém průmyslu. Teď se situace konečně zlepšuje. Je to ale další ilustrace toho, jak těžké je zajistit hladký chod tak složité branže, jako je výroba čipů. Mluvil jsem nedávno s jedním ekonomem právě o čipech. Vyjádřil přesvědčení, že trh se o to postará. Ano, ale bude to trvat dlouho, protože i když několik velkých firem jako Samsung a Intel investuje do svých výrobních kapacit, jejich uvedení do provozu bude trvat roky; úzkým hrdlem je jak nutnost sehnat specializované vybavení, tak omezený počet odborníků na trhu práce. Za tu dobu mohou další firmy vyhladovělé nedostatkem čipů zkrachovat klidně třikrát. Zajímavá otázka je i ta, co se vlastně stane potom. Dejme tomu, že všechny ty současné plány na strategickou výstavbu dalších čipových továren v Japonsku, USA, EU a tak dále se uskuteční. Nebude pak té celkové výrobní kapacity pro změnu příliš? A nestane se z dosud ziskového polovodičového průmyslu další moloch podporovaný státními dotacemi jen pro to, aby se důležité továrny opět nezavřely a výroba neodstěhovala jinam? No, to budeme řešit roku 2025.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-15 14:27:27

Vězení místo vděčnosti

Proti záměrům Evropské unie se Česká republika zpožďuje v rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Každý, kdo přispěje k zrychlení vývoje, zasluhuje vděčnost státu. Budování fotovoltaických elektráren zabrzdila náhlá změna ekonomických pravidel koncem roku 2010, jež existenčně ohrozila mnoho investorů. Byl to neomluvitelný podraz ze strany státu, jenž nejdříve rozmařilým nastavením podmínek vylákal investory k budování obnovitelných zdrojů, a pak je bez varování vehnal do situace ohrožení krachem. Významným investorem v oboru fotovoltaických elektráren je podnikatelský rodinný klan Zemků, který je mimo jiné vlastníkem největší průmyslové střešní elektrárny v zemi. Také zdar jejich podnikání stát hrubě ohrozil změnou podmínek na sklonku roku 2010. Přesto se jim podařilo dokončit výstavbu dvou pozemních a jedné střešní elektrárny a v posledních hodinách 31. prosince 2010 získat licence Energetického regulačního úřadu ještě za platnosti původních výhodných podmínek. Významnou měrou přispěli k plnění zadání vytyčeného České republice Evropskou unií. Vděčnosti se nedočkali. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Pro údajné podvody v řízení o získání licencí je správní soudy o ně připravily a všichni, kdo se podíleli na licenčním řízení na straně investorů a dodavatelů stavby pozemních elektráren, se stali počátkem roku 2011 předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení. Soudní řízení s nimi začalo v roce 2014 a skončilo rozhodnutím odvolacího soudu o tři roky později. Žalobce Radek Mezlík rozhlašoval lež, že v době, kdy Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností převzali protokolárně od subdodavatelů do vlastnictví svých firem téměř dokončené zařízení elektráren, ty nebyly ani zčásti dokončeny. Protože viděl do hlav obžalovaných lépe než oni, vymyslel si, že protokoly pořídili za účelem oklamání Energetického regulačního úřadu v licenčním řízení, ač ve skutečnosti měly sloužit jako doklad o vlastnictví elektráren žadateli. Vyvolal dojem závažného zločinného jednání, čímž nahrál na smeč soudci Aleši Novotnému, vyznačujícímu se sklonem k ukládání vysokých trestů. Jeho senát nepravomocně zprostil jednoho z obžalovaných, jenž se pak právní moci nedožil, a úřednici Energetického regulačního úřadu, která vydala licence, neuložil trest při uznání viny. Ostatní putovali do vězení. Nezodpovědní úředníci Nejvyšší tresty dostali Zemkové junioři jako jednatelé investujících společností (nepřihlížím k Aleně Vitáskové a Michaele Schneidrové, které zlomyslný žalobce přihodil k obžalovaným, ač s věcí neměly nic společného). Dnes již mají za sebou více než jednu třetinu trestu, takže získali právo požádat o podmíněné propuštění. Soud jejich žádostem bez problémů vyhověl, protože naplnili všechny zákonné předpoklady. Jenže státní zástupci se vzepřeli a nepřiměřeně tvrdě potrestaní nyní čekají na rozhodnutí stížnostního soudu, který nespěchá. Nakonec došlo i na hlavu klanu, generálního ředitele holdingu Zdeňka Zemka, jednatele společnosti, která nechala vybudovat největší střešní fotovoltaickou elektrárnu v ČR. Pomsta v podobě trestního oznámení jej stihla až v roce 2017 a spolu s ním další tři pracovníky, činné v přípravě licenčního řízení. Trestní oznámení přerostlo v obžalobu z 30.května 2018. Na podání trestního oznámení se podílel jeden z úředníků Energetického regulačního úřadu, kteří v roce 2010 provedli revizi této elektrárny svérázným způsobem a v podstatě umožnili vydání licence. Tři spoluobžalovaní již byli pravomocně odsouzeni. Věc Zdeňka Zemka st. soud vyčlenil do samostatného řízení s ohledem na jeho vážný zdravotní stav. Základem, na němž stojí obvinění a obžaloba, jsou výsledky obhlídky střešní elektrárny, provedené komisí pracovníků Energetického regulačního úřadu. Energetický regulační úřad vyslal dvakrát na obhlídku všech tří elektráren tříčlennou komisi úředníků. Když přijeli na místo poprvé, obhlídka pozemních elektráren jim zabrala tolik času, že na střechu by se museli vydat za tmy. A výstup po žebřích by byl kvůli náledí nebezpečný. Byla sice k dispozici vysokozdvižná plošina, ale její obsluha byla již dávno doma. Nedělali si s tím starosti a odjeli.   Když se na místo vrátili v rozhodující den 31. prosince 2010, vedli si stejně neodpovědně. Nešli se za denního světla podívat na střechu s pomocí vysokozdvižné plošiny, ale nechali to opět na konec a pro zatmění odjeli, aniž by stav střešní elektrárny prověřili. Byl-li skutečně tak neuspokojivý, jak se tvrdí v obžalobě, při odpovědném výkonu povinností měli vydání licence znemožnit a tím zabránit vzniku škody řádově v desítkách milionů Kč. Jenže orgány činné v trestním řízení pochybení úředníků neviděly, protože jejich cílem byl Zdeněk Zemek st. a jako kompars lidé, kteří se podíleli na přípravě licenčního řízení. Úředníky Fiřtova vedení úřadu neměly orgány činné v trestním řízení v zadání. Žalobce obvinil Zdeňka Zemka st. stejně jako jeho syny, že jako jednatel investující obchodní společnosti protokolárně převzal do vlastnictví firmy zařízení elektrárny, ač nebyla dokončená. Měl při tom nepřihlédnout ke skutečnosti, že výchozí revizní zpráva neodpovídala skutečnosti. Podobně jako jeho synové měl to podle žalobce učinit s úmyslem oklamat Energetický regulační úřad za účelem neoprávněného získání licence, nikoli za účelem povinného prokázání vlastnictví, jak obžalovaní tvrdí. Dále měl oslovit Energetický regulační úřad dvěma písemnými úkony, jimiž usiloval o neoprávněné vydání licence pro údajně nedokončenou elektrárnu. Ponechám nyní stranou otázku, zda stav střešní elektrárny byl skutečně neutěšený a nebudu přemýšlet nad tím, jak jej orgány zjistily, když se nemohly opřít o správně provedenou obhlídku zařízení. Nebudu také přemýšlet nad tím, zda zpráva zesnulého revizního technika byla skutečně podvodná a zda měla elektrárna i ostatní vady, zaznamenané obžalobou. Investor ani Energetický regulační úřad nebyli tehdy oprávněni přezkoumávat správnost revizní zprávy. Je trestně odpovědný vrcholový manažer? Zajímá mě ale obecná otázka, zda je správné, že vrcholový manažer realizace investičního záměru má být automaticky trestně odpovědný za nepravosti, k nimž během ní došlo. Každý pachatel má být dle mého názoru trestně odpovědný jen za to, čeho se sám osobně dopustil. Kromě uplatnění zásady „in dubio CONTRA reo“ při vyhodnocení cíle protokolárního převzetí nedokončené elektrárny do majetku firmy žalobce napadá obžalovaného Zdeňka Zemka za vadné plnění zakázky spoluobžalovanými. V daném případě byla struktura řízení projektu komplikovaná a na jeho provedení se podíleli zaměstnanci subdodavatelských firem, o jejichž činnosti se Zdeněk Zemek st. dovídal pouze zprostředkovaně. V rozlehlé struktuře se mohl orientovat převážně na základě nepřímých informací. Pokud někdo zneužil nepřehlednosti soustavy a neodvedl práci v požadované kvalitě, úplnosti a včas, měla by odpovědnost dopadnout na jeho hlavu, nikoli na špatně obslouženého objednatele. Investor, jenž si objedná dodávku zařízení „na klíč“, předpokládá, že dodavatel bude při plnění zakázky jednat věcně správně, v souladu s platnými předpisy a splní zadání ve lhůtě, stanovené smlouvou. V našem případě investor nepověřil subdodavatele, aby vypracováním revizní zprávy pověřil pochybného jedince. Určitě si neobjednal nepravdivou revizní zprávu a neměl pravomoc prověřit, zda je v souladu se skutečností. Zajistil zásobování stavby potřebnými díly tak, aby subdodavatel mohl zakázku splnit ve smluvní lhůtě a byl jím ujištěn, že dílo bylo včas dohotoveno. Neměl důvod v den konečného projednání žádosti o udělení licence vydat se sám na střechu za účelem prověření, zda je elektrárna skutečně dokončená: za soulad mezi doklady o dokončení výstavby elektrárny a skutečností odpovídal statutární zástupce subdodavatelské firmy. Případ má ještě jeden aspekt, jenž by měly orgány činné v trestním řízení vzít v úvahu. Zdá se, že výběr revizního technika a jiné akce subdodavatelů nenaplnily očekávání investora na věcně správné a včasné splnění zakázky, provedené v souladu s právními předpisy. V důsledku různých pochybení subdodavatelů mu nakonec vznikla obrovská škoda. Soud by měl uvážit, co váží více: možná nedůslednost při přebírání zakázky či utrpěná škoda. Elektrárna byla skutečně uvedena do provozu v souladu s licencí a od té doby plynule vyrábí, aniž by jakákoli nehoda zpochybnila její bezpečnost. K domnělému trestnému činu mělo dojít před více než deseti lety. Trest po více než deseti letech od činu postrádá smysl. Obžalovaný Zdeněk Zemek st. má navíc smůlu, že budoval své elektrárny v době platnosti časem překonaných tuhých byrokratických právních předpisů. Od té doby došlo k legislativnímu vývoji ve směru liberalizace poměrů. V současnosti již lze spustit solární elektrárnu bez licence. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-20 18:25:50

Podcast Českého rozhlasu Filtr nabídne dalších pět dílů

Český rozhlas uvedl na začátku září desetidílný podcast Filtr zaměřený na cílovou skupinu teenagerů ve věku 12 až 15 let. Na základě kladných ohlasů přidá do konce roku ještě pět dílů, v nichž posluchačům nabídne další témata ze světa médií a sociálních sítí. Nová jedenáctá epizoda bude posluchačům k dispozici na audioportále mujRozhlas v pondělí 23. listopadu. Novými epizodami i doprovodnými rozhovory s odborníky bude opět provázet opět Lukáš „Lukefry“ Fritscher. „Velmi nás těší dosavadní poslechovost Filtru i reakce posluchačů na jednotlivé díly. Zejména proto, že v Českém rozhlase jde o první podcast, který jsme zveřejnili pro tuto věkovou skupinu. V době, kdy se teenageři učí z domova, je Filtr může nejen bavit, ale lze jej výborně využít i pro distanční online výuku, například v hodinách občanské či mediální výchovy,“ uvedla vedoucí projektu Filtr a šéfredaktorka Radia Wave Iva Jonášová. Podle editora Filtru Lukáše Sapíka bylo už během psaní scénářů k prvním dílům jasné, že témat je více, než lze v deseti dílech probrat. Díky přídavku se autoři mohou podrobněji věnovat třeba chování na sociálních sítích, vlastnictví médií, nebo seznámit posluchače s některými konkrétními českými novináři. Stejně jako v prvních deseti dílech se tvůrci drží zásady, že to musí být kromě předávání důležitých informací hlavně zábava. „Příjemně mě překvapilo, kolik zpráv o Filtru každý den dostávám a jsem rád, že si spousta lidí tento podcast oblíbila a nedočkavě mi píšou, kdy už bude další díl,“ dodal moderátor a youtuber Lukáš „Lukefry“ Fritscher. Jednotlivé díly Filtru naleznou posluchači na audioportále mujRozhlas a poslechnout si je mohou rovněž prostřednictvím aplikace mujRozhlas, která umožňuje i poslech v offline režimu. K dispozici jsou rovněž bonusové rozhovory s odborníky, pracovní listy a kvízy zaměřené na konkrétní témata podcastu, které si mohou posluchači vyplnit sami, nebo v rámci distanční online výuky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-15 19:07:47

Zuzana Rampichová: Ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé

Držitelku čtyř cen za detektivní povídky Havrana, Zuzanu Rampichovou baví psaní od dětství. A protože detektivky „hltá“ od svých deseti let, rozhodla se později je také psát a v roce 2011 debutovala detektivním románem. Ráda píše povídky, které jí vynesly několik cen, letos si svého čtvrtého Havrana odnesla za povídku Letní kachna z Polky, která získala také třetí místo v Ceně Společnosti Agathy Christie.    Tvrdíte o sobě, že od dětství trpíte grafomanií. O čem jste ráda psala a jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Moje první knížka, psaná do linkovaného sešitu zbylého z první třídy a mnou osobně i ilustrovaná, se odehrávala ve vesmírné raketě, dnes vůbec netuším proč. Psala jsem v družině, v tendru s mojí školní láskou. On psal o výpravě do džungle, pokud si dobře vzpomínám. První povídka, kterou jsem opravdu dopsala, byla o partě holek ze třídy, přepsala jsem ji dokonce na stroji a následně „vydala“ ve vlastním nakladatelství Černý mustang (v té době jsem byla uhranuta příběhy Karla Maye) a psaní na dalších dvacet let přerušila. Vyrůstala jsem v typické vesničce střediskové, když jsem byla ve druhé třídě místní základní školy, přišel listopad 1989. Jsem ráda, že jsem součástí generace, která ještě může srovnávat na základě osobní zkušenosti, i když útržkovité. Svobodná devadesátá léta jsme si jako děti velmi užívaly, zejména z toho titulu, že rodiče trávili čas podnikáním a nás nechávali růst jako dříví v lese. V raném dětství jsem měla několik vysněných povolání, kromě prezidenta zeměkoule, na kterého aspiroval i můj mladší bratr, jsem se chtěla stát třeba popelářem a samozřejmě i spisovatelem. Mimochodem se mi úplně nesplnilo ani jedno, ale koneckonců ještě není všem dnům konec.   Svoji první knihu, detektivku Příliš hořká čokoláda jste vydala v roce 2011. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky hltám od svých asi deseti let, kdy jsem dostala od Ježíška nádherného Muže s dýmkou a houslemi, sbírku povídek A. C. Doyla ilustrovanou Adolfem Bornem. Po Holmesovi jsem navázala případy Perryho Masona, Soudce Ti a pak jsem narazila na příběhy Agathy Christie, která mne „drží“ dodnes, ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé. Byla jsem tak vášnivým čtenářem klasických detektivek, že jsem v jednu chvíli neskrovně usoudila, že jsem z tohoto žánru přečetla již vše, co za přečtení stálo (většinu popravdě i několikrát) a rozhodla se pokusit nějakou detektivku sama sepsat.       V roce 2011 jste také získala své první literární ocenění, a to Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Případ podivuhodné amnézie, a o rok později Cenu Společnosti Sherlocka Holmese za povídku Případ vyloupené laboratoře. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Příběhy mne prostě napadají. Ráda se inspiruji nějakou reálnou situací, která mě zaujme a kterou pak domýšlím do krajnosti. V posledních letech, poté, co vešlo ve známost, že mám ráda záhady a mrtvoly, mi pomáhají i kamarádi, kteří mě upozorňují na rarity, které by se mi mohly hodit do příběhů nebo se mnou vymýšlejí zápletky.   Na blogu: rampichova.blog.idnes.cz, je možné si přečíst vaše detektivní povídky, které vám čtyřikrát vynesly vítezství v Ceně Havrana: Bodycaching, Taková malá nehoda, Ostatky dětství a letos za Letní kachnu z Polky. Co to pro vás znamená? Z ocenění mám ohromnou radost. A z toho letošního obzvlášť, protože zápletku Letní kachny z Polky vymyslel můj syn. Předloni o prázdninách právě na šumavské Polce, já ji jen sepsala, takže letošní ocenění náleží z větší části jemu.   Po detektivce Příliš hořká čokoláda přišly další: Příliš vysoké podpatky, Příliš tichá Šumava, Ve znamení zvěrokruhu, Bodycaching a jiná hledání a Mrtvý muž a další záhady šumavských kešek. Pracujete na další knize?   Mám rozepsaný další detektivní příběh, tentokrát z horkého Egypta, ale nějak se nemůžu chytit a domyslet detaily zápletky, takže se v poslední době věnuji kratším literárním útvarům.   Co raději píšete, povídky nebo romány? Povídka je pro radost, aktuální nápad, který dokážu napsat obvykle během několika málo dnů. Román je pro mne těžká práce, kromě výjimečných chvilek osvícení, kdy se to píše samo, je to pro mne dřina, u které nejsem schopna dohlédnout konce. Nesmírně se vždy těším, až detektivku dokončím, a následný pocit lehkosti mi pak vydrží přesně do chvíle, než se pustím do další. Takže jednoznačně vítězí povídky.   Dočetla jsem se, že mezi vaše vzory na poli detektivní tvorby patří Agatha Christie… A jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbený žánr, autora či knihu? Čtenářka jsem vášnivá. Klasiky, jako je Dostojevskij, Poe nebo Kafka, jsem se pročetla během studií, momentálně už dávám přednost lehčí a svižnější četbě, kromě detektivek včetně severských mám nejraději thrillery a horory, zejména Stephana Kinga, a moderní romány. Třeba Chuck Palahniuk je výborný, sarkastický a pokaždé dokáže pořádně překvapit. A nikdy si nenechám ujít Tanu Frenchovou, která píše brilantní romány s detektivní zápletkou, pomalé a tajemné.   Někde jste přiznala, že psaní je vaším velkým koníčkem a píšete pro radost a uživit se psaním nedá. Jaké je vaše civilní zaměstnání? Jsem typická kancelářská krysa, takže psaní si dosyta užívám i v rámci zaměstnání.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Touláním a přemýšlením. Většinu času trávím samozřejmě se svým synem, je mu osm let, tak se snažím načerpat ještě co nejvíc z magického dětského světa. Hodně cestujeme, nejraději vlakem nebo pěšky. Moc ráda se vracím na Šumavu, nejraději ji mám v červnu a červenci, kdy je zelená a rozkvetlá a plná zajímavých lidí a příběhů.   Zuzana Rampichová čtyřikrát obdržela Cenu Havrana (2015, 2016, 2019 a 2020) a za povídku O kachničce z Costa Calida, kterou by chtěl každý získala 3. místo v Ceně Havrana (2018). V roce 2017 získala cenu Společnosti Sherlocka Holmese za Případ nenalezeného zlata (2017). v roce 2019 skončila druhá v Ceně Společnosti Agathy Christie za povídku Nejchladnější zločin a letos získala třetí místo za povídku Letní kachna z Polky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-10 10:12:46

Stanislav Češka: Při psaní každé knížky myslím především na čtenáře, který investuje svůj čas do mého příběhu

Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka, jsou tři série detektivní tvorby spisovatele Stanislava Češky, který je také autorem pohádek O Mlsálkovi a knížky O plyšáčcích, která čeká na vydání. Třináctý příběh ze série Zločiny na Velké Moravě, nazvaný Případ mrtvého krále a věnovaný úmrtí krále Svatopluka, vychází před Vánoci.    Vyrůstal jste ve Šlapanicích u Brna a své první literární pokusy jste zaznamenal na škole, když jste psal poezii, texty písniček a krátké povídky. Už tehdy vás psaní bavilo? Čím jste chtěl být a jak vzpomínáte na své dětství? Na dětská léta ve Šlapanicích, městě východně od Brna s necelými 8000 obyvatel, vzpomínám moc rád. Odstěhovali jsme se odsud v roce 1969, když rodiče dostali družstevní byt v nově budovaném krásném brněnském sídlišti Lesná. Tehdy jsem chodil do osmé třídy ve šlapanické základce a mohl přestoupit do nové, supermoderní školy v Brně-Lesné. Ovšem k údivu všech kolem mě jsem to odmítl, byl za exota a půldruhého roku brzy vstával a pozdě odpoledne se vracel domů, protože jsem denně strávil dvě hodiny v autobusech a trolejbusech brněnské MHD cestami mezi Lesnou a Šlapanicemi. V té tehdy obstarožní šlapanické škole jsem se prostě mezi spolužáky a vynikajícími učiteli, kteří nám toho dali strašně moc, cítil náramně dobře. A do dneška na Šlapanice a jejich základní školu vzpomínám moc rád a rád se tam vracím. I když dnes už to je většinou pouze na hrob rodičů. Pokud jde o to psaní, tak v dobách základky to bylo spíš čtení všeho možného. Číst jsem uměl už při nástupu do první třídy a třeba v takových deseti letech se zájmem louskal příběhy Raymonda Chandlera. Ovšem četl jsem všechno možné. Ke psaní jsem se dostal až v dobách studií na brněnském gymnáziu na Křenové ulici. Byly to ovšem spíš takové neumělé pokusy – básničky, texty písniček na školní ples, také mi jednou četli povídku v brněnském rozhlase. Pak s maturitou tyhle pokusy ustaly. No, a čím jsem chtěl být? Už od dětských let mě moc bavilo vše kolem trolejbusů, autobusů, tramvají a vlaků. A potom také vše kolem cestování a poznávání cizích zemí. Ovšem nebyl jsem nějak vyhraněný humanitně nebo technicky. Když se blížil konec mých středoškolských studií a já se rozhodoval, co dál, měl jsem takové tři favority – studium geografie, žurnalistiky a matematiky, či fyziky. Všechno ovšem dopadlo trochu jinak.   Po gymnáziu v Brně jste vystudoval technickou kybernetiku na VUT v Brně a řadu let jste působil jako softwarový specialista a nějakou dobu jste pobýval také ve Vídni. Co Vvs přivedlo právě ke studiu tohoto oboru?   Do mých úvah o dalším studiu zasáhl strýc, který byl profesorem na strojní fakultě brněnské techniky. Upozornil mě na tehdy nový obor na elektrofakultě VUT Brno, technickou kybernetiku. S tím, že se jedná sice o jeden z tehdy nejtěžších vysokoškolských oborů, který nebude jednoduché vystudovat, mimochodem víc matematiky se tehdy učilo snad pouze na odborné matematice na univerzitě, ovšem pokud to zvládnu, budu mít o zajímavou budoucnost postaráno, jak mi strýc řekl. Byl to moudrý muž a já posléze pochopil, jak dobře jsem udělal, když jsem se řídil jeho radou. Toto studium opravdu lehké nebylo a jeho „specialitou“ bylo také to, že když jste „přežili prosívací síto“ v prvním ročníku, čekalo vás něco podobného ještě jednou v ročníku třetím, kde se začala učit tzv. „teorie řízení“, tedy řízení technologických procesů. To bylo něco, co se nedalo naučit, to jste museli pochopit a zkouška byla přímo „lahůdkou“. Několik hodin jste počítali návrh nějakého řídícího průmyslového systému, načež vás čekala ústní část, kde vás vyučující důkladně „rozebral“ a neomylně poznal, jestli „na to máte“. Nicméně studium to bylo náramně zajímavé, které nám skutečně dalo dobré základy pro náš další odborný život. Měl jsem navíc i to štěstí, že prvních deset let, co jsem pracoval doma, jsem uplatnil přesně to, co jsem se na technice naučil. Byl jsem například jedním z otců prvního plně automatického stroje, barvicího aparátu, v československém vlnařském průmyslu, který jsme vyvinuli na dnes už neexistujícím Výzkumném ústavu vlnařském, kde jsem tehdy pracoval. No, a když jsem posléze strávil osmnáct let u jednoho velkého mezinárodního koncernu ve Vídni, pracoval jsem už v trochu jiném oboru, ovšem díky základům z domova jsem s tím neměl nejmenší problém. Důkazem kvality studia v 70. letech na brněnské elektrofakultě bylo i to, že jsem si na přání zaměstnavatele také bez problémů nostrifikoval svůj inženýrský diplom na vídeňské Technické univerzitě.   K psaní jste se vrátil a napsal 26 pohádek o zajíčkovi a jeho kamarádech v knize O Mlsálkovi a na vydání čeká knížka O plyšáčcích s deseti příběhy sourozenců Haničky a Staníčka a jejich plyšových přátel. Jak se vám píše pro děti?  K tomu návratu došlo někdy v 80. letech minulého století, po seznámení s mojí manželkou, kdy vznikly pohádky o zajíčkovi Mlsálkovi. Nejprve jich bylo osm. Když je manželka četla dětem ve školce, kde učila, a pohádky se dětem líbily, psal jsem další, až jich nakonec bylo dvacet šest. Při tom psaní jsem ovšem zjistil, že psaní pro děti, pokud k němu tedy přistupujete zodpovědně, je ta nejtěžší spisovatelská disciplína. Musíte si dávat pozor na každé slovo. Příběh by měl být alespoň trochu výchovný, ovšem ne moc, aby děti nenudil. Měl by je především pobavit. A musíte si také dávat pozor na slovník, který používáte. Dobrá pohádka by měla přispět i k tomu, aby si děti rozšířily a osvěžily slovní zásobu. Když jsem ty pohádky napsal, narazil jsem ovšem na drobnou potíž. Věděl jsem, že jsou dobré, protože mi to jednak potvrdila jako expertka v oboru má paní jako učitelka, ovšem především měly úspěch u dětí. Opačné to však bylo u nakladatelů. Vzhledem k tomu, že jsem nevládl ani penězi, ani styky, nikdo o pohádky neměl zájem. Nakonec se však na mě usmálo štěstí, když začátkem tisíciletí začínalo vysílat Rádio Proglas. Tam pohádky moc krásně načetli a od té doby už několikrát reprízovali se slušným ohlasem u svých malých posluchačů. Část těch pohádek posléze zpracovali i v TV Noe.   Jako spisovatel jste se představil v roce 2010 knihou Starožitná smrt a tehdy se poprvé také objevil soukromý detektiv Stanislav Berka, který svůj zatím poslední 13. případ řeší v knize Smrt místostarosty (2020). Co vás přivedlo k psaní detektivek a jak se zrodil Stanislav Berka? Máte spolu něco společného kromě křestního jména Stanislav? Nápad na psaní detektivek a prvních 40 stran Starožitné smrti vznikl už ve Vídni. Když jsem napsal 26 pohádek, tedy povídek, řekl jsem si, že se zkusím pustit do románu. A když jsem přemýšlel, o čem budu psát, bylo rozhodnutí jednoduché – detektivka. Protože ten žánr miluji. A protože mám rád americkou drsnou školu, tak jsem si řekl, že zkusím napsat knihu tak, jak ji mám rád, ovšem „po brněnsku“. Protože prostě nemám rád takové to hraní si na světovost, když u nás vznikne detektivka „severská“ nebo třeba „z New Yorku“. Jsme prostě, jací jsme a měli bychom psát po našem a o sobě, protože v Americe nebo ve Skandinávii je dost místních autorů. Navíc jsem se rozhodl, že se mé knihy musí co nejvíc blížit realitě a musím se vystříhat nepřesností a někdy i pitomostí, kterými se detektivky mnohdy jen hemží. Takže jsem si něco nastudoval o policejní práci a při psaní mám vždy po ruce vysokoškolské učebnice kriminalistiky, soudního lékařství a případně i literaturu z jiných oborů, kterých se mé případy týkají. Když třeba „vraždím“ jedem, vždy si nastuduji maximum o dané problematice. A tak se zrodil Standa Berka. Bývalý šéf brněnské mordparty, který v turbulentních 90. letech podobně jako mnoho jiných schopných policistů znechucený věčnými „reformami“ od sboru odešel a stal se soukromým detektivem. Nechtěl jsem ovšem upadnout do obvyklých klišé žánru, takže Berka není chudý, rozvedený alkoholik, který je na kordy s policií, jak tomu zhusta u románových „soukromých oček“ bývá. Naopak, díky svému soukromničení můj Berka přišel k velkému majetku, takže může pracovat pro radost a dělat, co jej baví. Žije ve spokojeném vztahu se svojí partnerkou a se svými bývalými kolegy udržuje ty nejlepší vztahy a v posledních románech se dokonce k policii vrací. Tenhle odklon od klišé žánru mi mimochodem vytkl před lety jakýsi literární vědátor ve své bakalářské práci a dost mě tím pobavil. Původně jsem zamýšlel takovou hru se čtenářem v tom, že se Berka nebude jmenovat Berka, nýbrž Češka. Ovšem pak jsem zůstal pouze u stejného křestního jména. A společného toho máme dost, oba léta žijeme spokojeně se svojí partnerkou, Berka s přítelkyní, já s manželkou, oba máme rádi ony autobusy, trolejbusy, tramvaje, vlaky a jejich modely, oba máme rádi dobré jídlo a pití a oba také máme podobný náhled na svět kolem nás. Pouze má kariéra u policie trvala na rozdíl od Berky pouhou asi jednu minutu, což by bylo na jiné vyprávění.   Další detektivní sérii jste, díky svému velkému zájmu o historii, nazval Zločiny na Velké Moravě, kdy se v historické detektivce Případ úzké dýky v roce 2012 poprvé představili kníže Slavomír a jeho přítel viking Erik a svůj nejnovější případ řeší v knize Případ mrtvého krále, která vychází letos. Proč jste si vybral právě období Velké Moravy? Odpověď je jednoduchá. Když vyšly první dva příběhy Standy Berky Starožitná smrt a Hořká smrt a setkaly se vcelku se slušným ohlasem, řekl jsem si, že zkusím zabrousit také do žánru historické detektivky, která zažívá docela rozkvět. A protože jsem Moravan, Brňan, zajímám se nejen o politiku, kriminalistiku, ale i historii, vždy mě štvalo to, že Velká Morava je v dějepise takovou polozapomenutou kapitolkou mezi Sámem a svatým Václavem. A že pro většinu lidí začínají dějiny našeho státu někdy v desátém století na pražském Hradě. Jenže už o pěkných pár let dřív tu byla mocná říše s centry na Moravě a Slovensku, která se za dob krále Svatopluka stala dost významným hráčem i v celoevropském měřítku. A historie Velkomoravské říše pro nás může být poučná i dnes po téměř 1200 letech. Je totiž příkladem vlastenectví svých obyvatel, kteří dokázali obětovat své životy ve věčných bojích s Franky a posléze i Maďary za svobodu a suverenitu své země. Je ale také ukázkou toho, jak politikaření a bezohledný kariérismus některých jedinců dokáže škodit a ubližovat. A také je hodno našeho obdivu to, jaká umělecká díla tehdy dokázali naši předci vytvořit. Jak píše docent Galuška, úrovně řemeslné výroby, jaká byla na Velké Moravě, se v Čechách dosáhlo snad až o tři sta let později. K tomu všemu je historie té doby, byť o ní nevíme mnoho, nebo možná právě proto, prošpikována řadou tajemství. Jako je třeba to, které zmiňuji v 10. dílu svých velkomoravských příběhů Případu českého knížete. Že totiž možná Přemyslovci jsou vlastně potomci Mojmírovců, vládců Velké Moravy. Tedy, aby bylo jasno, zdůrazňuji to „možná“ a netvrdím, že tomu tak opravdu bylo. Bližší vysvětlení čtenář najde v historickém doslovu na závěr knihy. A tak jsem se rozhodl, že nebudu psát klasické historické detektivky, na jaké jsou čtenáři zvyklí. Že vytvořím sérii příběhů, které vás provedou nejvýznamnějšími padesáti lety historie Velkomoravské říše. Vždy si zde vezmu nějakou významnou historickou událost, kolem které vystavím kriminální příběh, který vám tu dobu zábavným způsobem přiblíží. Průvodci vám bude dvojice přátel – mojmírovský kníže Slavomír, skutečně zmiňovaný ve Fuldských letopisech, a viking Erik, věrný Slavomírův druh. Každou knihu vždy navíc uzavírá historický doslov, ve kterém čtenáři prozradím, co vzniklo v mé fantazii a jaká byla historická skutečnost.   Letos před Vánoci by měl vyjít třináctý díl této série Případ mrtvého krále věnovaný úmrtí krále Svatopluka.   Třetí série Brněnská mordparta vyšetřuje je inspirovaná současnými případy, které řeší brněnská krajská kriminálka v čele s šéfem Jaroslavem Motlem, která má zatím šest příběhů od Nezralé vraždy z roku 2016 po Oprávněnou vraždu (2020). Co vás přivedlo k psaní této série, v níž se inspirujete případy, které se odehrály v současné době? Už jsem řekl, že se ve svých knihách, současných i historických, snažím maximálně držet reality. V pátém Berkově příběhu, románu Krutá smrt zavedlo Berku vyšetřování do Bad Tölzu v Bavorsku. Potřeboval jsem si ujasnit práci bavorské kriminálky, abych o ní prostě nepsal nesmysly. Poslal jsem tedy zdvořilý dotaz prostřednictvím webového formuláře bavorské policie. Do dvou dnů mi přišla odpověď od šéfa „Polizeiinspektion“, tedy obvodního policejního oddělení z Bad Tölzu. Evidentně pobavený vrchní komisař mi ochotně zodpověděl mé dotazy a já mu pak napsal věnování do knížky, které jsem mu po vydání knihy ofotil a poslal, načež následovalo nadšené poděkování pana vrchního komisaře. O dva příběhy dál to potom byla Smrt z minulosti, která se odehrává v současnosti, ale také na konci 80. let minulého století, kdy byl mladý Berka už náčelníkem brněnské krajské mordparty v tehdy Veřejné bezpečnosti. Mám čtyřdílné Dějiny četnictva a policie, ze kterých jsem vyčetl tehdejší organizaci kriminálky u Veřejné bezpečnosti. Román se týká také Státní bezpečnosti, o které jsem literaturu také našel, takže se čtenář třeba podívá do skutečné kanceláře náčelníka II. správy StB. Jenže jsem zjistil, že vlastně nevím, jaká je struktura kriminálky dnes. Policie ČR sice má rozsáhlé webové stránky, ovšem tohle tam není. Tak jsem si řekl, že když mi odpověděla bavorská policie, jistě se na mě nevykašle policie jihomoravská. A nezklamal jsem se. Odpověď s požadovanými informacemi přišla od paní tiskové mluvčí do půl hodiny! A za dva dny následoval telefonát od šéfa brněnské mordparty, tedy brněnského „1. oddělení“, který mě pozval na návštěvu. Vzal jsem na ukázku pět svých románů s detektivem Berkou. Za dva týdny jsem přišel znovu a kolem mě se posadil pan plukovník a čtyři jeho kolegové, kteří mě zahrnuli chválou, až jsem se červenal. A od té doby si už tykáme a já chodím na brněnskou mordpartu na návštěvy více méně pravidelně. Skutečné případy brněnských kriminalistů se staly také inspirací pro některé z románů o detektivu Berkovi   Knížky vám vynesly také několik ocenění jak v literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce (3. cena za knihu Starožitná smrt v 6. ročníku, opět 3 cena v 8. ročníku za knihu Mnohomluvná smrt a kniha Hořká smrt vyhrála 7. ročník soutěže). Případ úzké dýky získal 3. místo v 2. ročníku literární soutěže nakladatelství MOBA Brněnský dukát. Co pro vás tato ocenění znamenají? Píše se vám lépe současná nebo historická detektivka? Ocenění jistě potěší. Co si budeme nalhávat, pochvala je milá. Ovšem, a teď nechci, aby to znělo namyšleně, ale co vám je platné hejno cen, když si vaše knihy nenajdou čtenáře. Knihy prostě nemůžete psát pro ceny nebo pro kritiky. Knihy se píší pro lidi, kteří si je půjčí v knihovně, dokonce do nich investují vlastní peníze a koupí si je v obchodě, a hlavně věnují čas jejich četbě. A já při psaní každé knížky myslím především právě na toho čtenáře, či čtenářku investující svůj čas a peníze do mého příběhu, cítím před nimi velkou zodpovědnost a snažím se je nezklamat. Ovšem pro mě to první ocenění románu Starožitná smrt mělo význam přímo osudový, protože odměnou byla smlouva na vydání románu. A já tak měl to štěstí, že jsem mohl nastartovat svoji spisovatelskou kariéru. Pokud jde o to, jaká detektivka se píše lépe. Samozřejmě ta současná a vymyšlená. Pokud jde o příběhy historické, vzhledem k tomu, že jsem elektroinženýr a pouze historik-amatér, znamená pro mě historická detektivka někdy i přímo detektivní práci navíc s nastudováním příslušných reálií.   Knížky věnujete své manželce Hance, která, jak jste někde řekl, je vašim prvním čtenářem a rádcem, ale i přísným a zároveň laskavým kritikem…  Přesně tak. Jak říkám, každý umělec potřebuje svoji múzu. Tou mojí múzou je má paní, se kterou se známe 37 let a letos před Vánoci oslavíme 36 let našeho manželství. Moje Hanka mi nejen poskytuje cenné rady a připomínky k mému psaní a je také vždy prvním čtenářem mých románů. Ona také vlastně může za to, že jsem spisovatel. Když jsme totiž byli v roce 1983 na svém třetím rande, vraceli jsme se vlakem z Nedvědice z výletu na hrad Pernštejn. Já se tehdy kasal, že dokážu promluvit na jakékoliv téma, aniž bych o něm něco věděl. Což je pravda, ukecaný jsem od mala. Hanka, už tehdy učitelka mateřské školy, mi řekla, ať jí na místě, v kupé vlaku, vymyslím pohádku. A tak vznikl Mlsálek. Původně to ovšem byl dospělý zajíc, postava vcelku odpudivá, opilec, přímo ožrala, odpovědný vedoucí hospody Pod drnem. Jeli jsme totiž zrovna kolem jakéhosi pole. A později se potom ten opilec zmenšil a stal se z něj roztomilý zajíček, jedno oušku nahoru, druhé dolů, student zaječí mateřské školy.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? No jéje. Teď jsem už v penzi, takže bych odpočíval pořád. Do práce mě ovšem spolehlivě dokope blížící se termín u nakladatele. Rád chodím po procházkách, kolem Brna je moc pěkně. Také se rád podívám na zajímavý film, či seriál, hlavně detektivku. A manželka ze mě má legraci, když jí vždycky vysvětluji, že to či ono je pitomost a dělá se to jinak. Také se rád věnuji svému už zmiňovanému koníčku, hromadné dopravě a jejím dějinám. Což znamená, že se s chutí probírám také odbornými časopisy a knihami z oblasti dopravy. Čas si najdu také na zajímavou detektivku nebo jiný román. A samozřejmě je svátkem pro mě i moji paní výlet někam za Velkou Moravou.       Stanislav Češka se narodil v Brně 30. dubna 1955. Vystudoval technickou kybernetiku na Elektrofakultě VUT v Brně. Pracoval jako softwarový specialista a od roku 2010 je spisovatel detektivek. Série – Zločiny na Velké Moravě, Brněnská mordparta vyšetřuje a Stanislav Berka. Napsal 26 pohádek o zajíčkovi (O Mlsálkovi) a na vydání čekají pohádky O plyšáčcích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}