EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || V Sobotu 13. Zářà se konal jiĹľ ÄŤtvrtĂ˝ roÄŤnĂk slavnostĂ cibule v RaÄŤeticĂch, organizovanĂ˝ ObÄŤanskĂ˝m SdruĹľenĂm Přátel RaÄŤetic a OkolĂ (OSPRO ).
Čas načtení: 2021-01-01 18:00:55
Gurmet je labužník, gurmán je žrout (z archivu LtN)
Úvahy o jídle patří podle obecného názoru do oblasti pokleslých filozofií. Tento vžitý omyl je však nutno znovu a znovu vyvracet. Argumentů je bezpočet. Vždyť už starověká „sympozia“ a potom papežské renesanční slavnosti jsou dvěma typickými příklady tradičních událostí, kdy se u jídla a pití moudře diskutovalo – o jídle a pití. Řecký filozof Epikuros ze Samu prohlásil v roce 306 před naším letopočtem, že nejvyšší hodnotou, kterou může člověk získat, je pocit slasti. A slast definoval jako okamžik, kdy tělo necítí žádnou bolest a duše žádný neklid. Později se začali stoupenci této myšlenky nazývat epikurejci nebo hédonisty. Dnes bychom je nejspíš nazvali labužníky nebo gurmety. Prosím, jen ne gurmány, to je něco úplně jiného! Gurmet je labužník, kdežto gurmán je žrout. Nejčastějšími diskutéry na kulinářské téma jsou určitě Italové. Vždyť také je u nich o čem mluvit, dějiny italské kuchyně začínají už před více než 2500 lety, kdy kuchaři na jihu dnešní Itálie (pocházející ovšem nejčastěji z Řecka) provozovali první „haute cuisine“ (vysoké vaření) na evropském území. Sicilští Arabové pak do této kultury přinesli cukr a pomeranče, rýži, artyčoky a lilek. Rizoto v dóžecích Benátkách bylo jedním z prvních kroků ke zrodu zdravé středomořské stravy, které se říká Cucina Povera a v níž hraje důležitou roli čerstvá zelenina. Když se pak v Itálii objevily špagety, byl směr této cesty jasný. A zde už máme první velký námět k diskusím: těstoviny. Vymysleli je opravdu Italové? Nebo Číňané? Nebo kdo vlastně? Nejčastěji je v souvislosti s těstovinami zmiňován Marco Polo, který strávil 17 let v Číně na dvoře chána Kublaje a prý odtamtud přivezl v roce 1294 těstoviny do Benátek. Podle některých historiků se však první zmínky o těstovinách objevují už dávno před Marco Polem – a nepocházejí dokonce ani z Číny! Zákon z Janova, vydaný roku 1279, nařizuje, aby každý voják dostal při vstupu do služby koš plný nudlí. Už ze 3. století před naším letopočtem pochází záznam v talmudu o rabínově ženě, která připravila hallal (tedy košer), proužky těsta vařeného ve vodě. Šlo o pokrm, který byl obětován bohům a kuchařka se ptala rabína, jestli je takové spojení možné, nebo zda má raději těsto upéct. Je tedy zřejmé, že těstoviny (neboť co jiného je vařené těsto?) znali už tehdy lidé z židovsko-arabské hybridní kultury Středního východu. Tam někde bychom měli hledat primární původ středomořských těstovin. Mladší zmínka o vařeném těstu pochází z Egypta, z 1. století př. n. l. – zastánci „čínské“ teorie sice tvrdí, že v Číně se těsto vařilo už 3000 let před naším letopočtem, avšak nemělo tvar nudlí, nýbrž knedlíčků nebo plátků. Z 11. století pak existuje dopis muslima Al-I drisiho, který popisuje pokrm hodně podobný nudlím. Ochutnal ho na Sicílii. Jisté ovšem je, že těstoviny, jak je známe dnes, jsou zaznamenány už ve 13. století také v Palestině, kde se jim říkalo „itriyya“. Řekové pak vařili nudle „kritharakia“. Možná bude pro mnohé čtenáře překvapením, že slovo „makaroni“ má jednoznačně řecký původ! Byly to už tenkrát nudlové trubičky, jaké se dnes vyrábějí na celém světě, většinou pod italskými názvy maccheroni, penne, tubetti, tortiglioni, ditali, rigatoni, sedani, cannelloni atd. Italská literatura je ostatně propletená údaji o jídle. Neapolský filozof Giambattista Vico (1668–1774) napsal, že dobré spaghetti jsou mistrovským uměleckým dílem! Boccaccio píše v Dekameronu (1353) o nudlích vařených v mandlovém kozím mléce a podávaných se šafránem a cukrem. Sladké makarony prý miloval císař Bedřich II. Spisovatelka a novinářka Matilde Serao v románu Ventre di Napoli (Břicho Neapole) v roce 1884 napsala: „Jakmile má pár halířů, kupuje si každý Neapolitán talíř vařených makaronů politých rajčatovou omáčkou a posype si je strouhaným pikantním sýrem z Crotone. Tohle dostanete v každé neapolské uličce, na každém kroku jsou taverny, kde na sporáku stojí hrnec s rajčatovou omáčkou a makarony jsou uvařeny za chvilku.“ Recept na tuto rajčatovou omáčku poprvé zveřejnil v roce 1797 Francesco Leonardi, císařovnin kuchař. Ippolito Cavalcanti doporučuje v roce 1835 nudle s rajčaty a olivovým olejem jako nejrychlejší občerstvení. Neapolský novinář Giuseppe Marotta přirovnal v roce 1947 pojídání špaget k sání mateřského prsu. Těstoviny jsou prostě Piatto Unico, hlavní italské jídlo. Byly dokonce inspirací pro mnoho umělců. Například sicilský recept Norma (špagety s lilkem a bazalkou) oslavil svou skladbou operní skladatel Vincenzo Bellini. Pikantní je příběh neapolského receptu „alla puttanesca“, což doslova přeloženo znamená „po kurevsku“. Toto jídlo s ančovičkami a černými olivami miluje (a skvěle vaří) slavná místní rodačka Sophia Lorenová. V její knize se však tato lahůdka jmenuje „alla Sophia“. Není divu, že si město Neapol začalo dávat pod svůj název hrdé označení „citta di pasta“ (město těstovin). Čtenáři na celém světě znají od roku 1995 román Francesca e Nunziata, který napsala Maria Orsini Natale a který pojednává o neapolské nudlové dynastii. Podle románu natočila režisérka Lina Wertmüller film, v němž hlavní roli svěřila „nejkrásnější kuchařce všech dob“, již zmiňované Sophii Lorenová. V tomto směru jsme my Češi přece jen zatím trochu pozadu. Ale i na území dnešních Čech a Moravy se o jídle a pití psalo už v dávné historii. Tak třeba kronikář Kosmas má ve své kronice několik velice zajímavých zmínek – například o pražském knězi Šebířovi, který se prý stal biskupem především proto, že knížete Oldřicha pohostil vlastnoručně upečeným a skvěle chutnajícím kančím ocáskem. Jan Neruda dokonce napsal dvě básně, jejichž obsahem jsou zveršované recepty: skopové na majoránce a husí krev na cibulce. A napsal také tuto pozoruhodnou báseň: Spisovatel, jak všichni lidé vědí, sám málo čte a v hospodě jen sedí. Toť stará litanije! Vždyť přece vidíš na kuchaři, že málo jí, kdo jídla vaří, však skoro pořád pije. Spaghetti alla Sophia 4 porce: 800 g špaget, 30 g piniových semínek, 4 ančovičky, 1 cibule, 3 stroužky česneku, 10 černých oliv, 2 lžičky kaparů, 0,6 dl olivového oleje, hrst čerstvé hladké petrželové natě, pepř, sůl Ančovičky vyjměte z konzervy, omyjte pod tekoucí vodou, zbavte páteře a ploutví, nakrájejte na kostičky. Piniová jadérka rozmačkejte v hmoždíři, přidejte nakrájené ančovičky a rozmačkejte je na kaši spolu s česnekem a kapary. Cibuli nakrájejte na jemno, olivy vypeckujte a rovněž nakrájejte na jemno. Potom přidejte do omáčky a rozmačkejte na kaši. Petrželovou nať (výhradně z hladké petržele, ne kudrnky!) nakrájejte na jemno a rozmačkejte na kaši, přidejte k omáčce a rozřeďte olejem (musí být za studena lisovaný neboli extra vergine). Podle potřeby osolte a opepřete. Těstoviny uvařte al dente (ani málo, ani moc) a ještě horké je zamíchejte do omáčky. Skopové na majoránce podle Nerudy 4 porce: 600 g skopového masa, 600 g brambor, 4 stroužky česneku, 2 cibule, 1 rajče, 50 g hovězího loje, 1 dl mléka, 1 lžíce mouky, 1 chlebová kůrka, 2 lžíce majoránky, čerstvá hladká petržel, pepř, sůl Skopové maso (nejvhodnější je přední zvané „vysoký ocásek“ nebo „šrútka“) nakrájejte na kostičky. Brambory oloupejte a také nakrájejte na kostičky, vařte je zvlášť. Cibuli jemně nakrájejte, česnek rozmačkejte. Lůj nakrájejte a na pekáči ho nechte škvařit. Po chvilce přidejte cibuli, maso a česnek. Posypte majoránkou, osolte, opepřete, nakonec přidejte rozmačkané rajče. Zalijte troškou horké vody z brambor a duste do změknutí. Vypečený lůj seberte, usmažte na něm jíšku z mouky, zalijte ji studeným mlékem, zahustěte jemně nakrájenou chlebovou kůrkou, povařte a přilijte k masu. Přidejte brambory a podle potřeby i vodu, v níž se vařily – tak, aby výsledná šťáva nebyla ani hustá, ani řídká. Nakonec ještě vše dobře povařte za stálého míchání. Text původně vyšel v Literárních novinách 2/2012. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-06-19 07:15:52
Česko–americké slavnosti synkop
JazzFestBrno, Divadlo Husa na provázku, neděle 2. 6. 2024 Slavnosti synkop, které má už tradičně v programu jarní část JazzFestuBrno, přinášely v minulých letech reprezentativní a rozsáhlou přehlídku československého jazzu. Letošní třetí ročník Slavností synkop tentokrát poprvé přinesl do útulného sálu a na dvorek Divadla Husa na provázku česko–americký program. Při přípravách potrápilo organizátory bouřkové počasí, které se během koncertů bohudíky uklidnilo. Úvod Slavností synkop patřil v divadelním sále velmi nadějné čtveřici mladých muzikantů 2in2out, kterou založili saxofonistka Nela Dusová a […] The post Česko–americké slavnosti synkop first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Česko–americké slavnosti synkop
Čas načtení: 2020-07-21 12:56:51
Zažít město jinak 2020: Nádech pro sousedy
Nadechni se pro město, udělej něco pro své okolí a zapoj se do sousedského dění. K tomu nabádá 15. ročník sousedských slavností Zažít město jinak v režii spolku AutoMat a místních organizátorů. V sobotu 19. září oživí stovky ulic v Praze i v dalších městech. Burza vinylů, soutěž pomazánek, komentovaná procházka po okolí… Nejen do těchto aktivit se zapojí účastníci zářijových slavností. Rekordní počet místních organizátorů se rozhodl po období karantény znovu rozproudit dění ve svém okolí. Letošní slavnosti čítají už 85 přihlášených lokalit v Praze a ulice v dalších 33 městech. Právě koronavirové jaro přineslo na několik týdnů možnost se zastavit, rozhlédnout se po své ulici nebo čtvrti a popřemýšlet, co by mohlo být jinak. Město se vylidnilo, známý prostor dostal nový kontext. Nový zážitek z města a vlastní čtvrti teď chtějí organizátoři předat i svým sousedům. „A třeba je namotivovat, aby kromě návštěvy jednodenních slavností zapojili i do komunitního dění během roku nebo se rozhodli pomáhat ´na vlastní pěst´ - třeba tím, že budou zalévat stromy v ulici, občas sesbírají odpadky, pohlídají sousedům psa nebo vyrobí pískoviště pro děti z domu,“ popisuje hlavní koordinátor akce Martin Šotola ze spolku AutoMat. Minuta společného „dýchání pro město“ se pak uskuteční v odpoledních hodinách během samotných slavností Zažít město jinak. „Doufáme, že tato chvíle bude natolik silná, že nám dá energii uvést věci skutečně do pohybu,“ říká Martin Šotola. Témata sousedských slavností se každý rok mění, ale princip zůstává stejný. Akce je nekomerční, založená na dobrovolnickém nasazení organizátorů a apolitická. Spolek AutoMat zajišťuje pražským lokalitám zábory veřejných prostranství, předává know-how a pomáhá s propagací. Jednotliví organizátoři pak připravují program a produkci akce přímo na místě. Více informací, seznam jednotlivých lokalit a postupně i jejich program najdete na www.zazitmestojinak.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-05-22 12:55:19
Soutěž o 2× 2 vstupenky na JFB – Slavnosti synkop
I letošní ročník „festivalu na festivalu“, který si do znaku vepsal rytmický útvar tradičně úzce spojený s jazzem, totiž synkopu, se odehraje na třech pódiích CED – Divadla Husa na provázku. Tentokrát poprvé s česko-americkým programem, rozděleným půl na půl. Zakladateli kapely 2in2out jsou saxofonistka Nela Dusová a kytarista Jan Lacina, kteří jsou zároveň i autory repertoáru. Ke spolupráci přizvali kontrabasistku Kláru Pudlákovou a bubeníka Adama Sikoru. Skupina se v posledních letech vypracovala ze studentského projektu v jeden z nejzajímavějších […] The post Soutěž o 2× 2 vstupenky na JFB – Slavnosti synkop first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Soutěž o 2× 2 vstupenky na JFB – Slavnosti synkop
Čas načtení: 2021-07-15 17:00:21
Letní slavnosti staré hudby zahájí příští týden německý vokální soubor Calmus Ensemble
Zahájení 22. ročníku festivalu Letní slavnosti staré hudby bude 20. července pod monumentální klenbou kostela Panny Marie Na Slovanech patřit nejstaršímu a nejúžasnějšímu hudebnímu nástroji – lidskému hlasu. Renomovaný německý soubor Calmus Ensemble provede posluchače pozoruhodnou duchovní meditací prostřednictvím děl mistrů 16. století Orlanda di Lassa, Thomase Stoltzera a Leonarda Lechnera. Hluboce kontemplativní, mystické biblické texty, zhudebněné třemi mistry renesanční vokální polyfonie tak přednese jeden z nejlepších středoevropských vokálních souborů současnosti. Festival Letní slavnosti staré hudby zve letos mezi 20. červencem a 5. srpnem především na hudbu šlechtických dvorů – od středověku přes renesanci a baroko až po období rokoka. Láká do inspirativního světa, jež je neodmyslitelně spjat se vznikem mnoha mimořádných děl i specifických hudebních forem. Právě při dvorech působila celá řada špičkových skladatelů. V podání předních zahraničních ansámblů a tuzemského souboru Collegium Marianum zazní například díla zkomponovaná pro španělské krále, dvory jeho francouzských kolegů Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. nebo britskou princeznu Annu Hannoverskou. Vedle nejstaršího hudebního nástroje, tedy lidského hlasu, mohou posluchači obdivovat i netradiční a mnohdy pozapomenuté hudební nástroje, jako jsou středověká loutna, fidula, irská harfa či vihuela de arco. Fidulu a středověkou loutnu rozezní italský ansámbl la fonte musica, belgičtí A nocte temporis zavedou posluchače do irských zahrad a hudbu zpoza Pyrenejí představí proslulé španělské soubory La Ritirata a Capella de Ministrers. V programu nechybí ani rezidenční ansámbl festivalu Collegium Marianum. Ten spolu se septetem francouzských pěvců uzavře 22. ročník Letních slavností staré hudby novodobou světovou premiérou divertissement Le Retour des dieux sur la terre Françoise Colina de Blamont, složeného pro francouzský královský dvůr. Podtitulem 22. ročníku festivalu je „NOBILITAS“, koncerty tak budou sledovat urozenost, ušlechtilost, „nobilitu“ a její podoby v širokém slova smyslu, a také jak se měnila v průběhu času ve vazbě k evropské hudební kultuře. Koncerty se budou konat v sakrálních i světských historických prostorách hlavního města; v jednom případě festival využije i atmosféru zámecké zahrady a nově se s festivalem návštěvníci podívají do nově zrekonstruovaného prostoru tzv. Šlechtovky ve Stromovce. Spojení šlechty a hudby v sobě zahrnuje nejen rovinu dvorské zábavy, ale také velice důležitou potřebu reprezentace a symbol ukotvení pozice v dobové společnosti. Tím se hudební produkce stávaly na jedné straně estetickou zálibou či projevem více či méně zapáleného hudebního mecenášství, na straně druhé nepřímým nástrojem politiky a vítaným prostředkem ke zviditelnění panovnického či aristokratického majestátu a jeho nedotknutelnosti. Tato rovina se promítá nejen do šlechtické hudební kultury raného novověku jako takové, ale také do námětů provozovaných děl. Festivalový program zavítá na královské, místodržitelské, vévodské, papežské, dóžecí a další dvory vysoké aristokracie. Program festivalu doprovodí také mezinárodní mistrovské interpretační kurzy Akademie Versailles a interpretační semináře se členy souborů Calmus Ensemble a La Ritirata. On-line rezervace a předprodej vstupenek na všechny festivalové koncerty a více informací na www.letnislavnosti.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2025-01-08 10:19:03
Slavnosti moravského uzeného v únoru opět rozvoní hrad Veveří
Brno, 8. ledna 2024 – Když se 22. a 23. února 2025 otevřou brány hradu Veveří, návštěvníci budou mít jedinečnou příležitost zažít slavnost, která je oslavou moravské tradice, poctivého řemesla a lahodného uzeného masa. Slavnosti moravského uzeného letos vstupují do svého jedenáctého ročníku a opět přináší nejen skvělé chutě, ale také příběhy lidí, kteří stojí za těmito jedinečnými produkty. Celý článek...
Čas načtení: 2019-11-22 06:27:30
Co vlastně zbylo z listopadových nadějí?
Když jsem se dozvěděl, že zemřel režisér Vojtěch Jasný, tak první, na co jsem si vzpomněl, byla píseň z filmu Všichni dobří rodáci. Určitě ji znáte: Naším údolím přes vodu vede most / jeho každý trám už dobře znám / ale já to vím, že včera zpíval drozd / abych nechodíval přes něj sám… Ve filmu zazní – pokud si to pamatuju dobře, ale je možné, že se pletu – dvakrát. Na jeho začátku v hospodě. Všichni se dobře baví, tančí, atmosféra je uvolněná, radostná, přirozená – aby ne, vždyť je těsně po válce, nacismus je minulostí, a každý do budoucna pohlíží s nadějemi. Podruhé ji – už jen instrumentálně – můžeme slyšet na oficiálně zorganizované slavnosti o pár let později. Atmosféra se změnila. Tančí se – ale na pódiu. Někdo se sice stále ještě i baví, ale už ne všichni. Naděje hlavních hrdinů se vytratily, a spolu s tím i štěstí. Opakování té písně, jež je vlastně všechno jiné než opakování, je pro mě velice silným obrazem konce jedné naděje. Jasný zemřel vpředvečer třicátého výročí toho, čemu říkáme sametová revoluce. Byly to dobře zorganizované oslavy, že ano? Všude se komemorovalo – zřejmě abychom neztratili (nebo si nenechali ukrást?) naši paměť. Noviny měly své výroční seriály (i já jsem byl na jednom z nich účasten…), natočilo se plno rozhovorů, demonstrovalo se všude možně a za všechno možné i nemožné, přednášky se odpřednášely, a v různých městech jsme mohli jsme sledovat dokonce už i videomappingy (doba kráčí kupředu!). I kvůli tomu jsem si vzpomněl na Jasného film a píseň z něj. Zdá se mi, že se historie, byť samozřejmě ne úplně ve všem (minimálně kulisy jsou jiné), jistým způsobem opakuje. Po třiceti letech jsme byli svědky velice dobře zorganizované slavnosti se spoustou písní a veselí, ale vůbec nejsem si jistý, že se baví všichni; možná je nějak víc těch, kteří jenom přihlížejí. Co vlastně zbylo ze všech těch listopadových nadějí? Je ještě hodně těch, kteří je mají, nebo to už vyvanulo, a zbyla jen ta dobře zorganizovaná slavnost s tanečníky na pódiu? Ten Jasného film se mi zdá dost jasnozřivý. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52
Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy
Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.
Čas načtení: 2024-03-29 06:00:35
Slavnosti pětilisté růže jsou městskou historickou slavností situovanou... | Český Krumlov - (2024-06-21 16:00:00 - 2024-06-23 00:00:00)
Čas načtení: 2024-04-16 15:05:00
Slavnosti pětilisté růže se blíží. Na návštevníky čeká bohatý historický program
Slavnosti pětilisté růže jsou městskou historickou slavností situovanou do doby panování šlechtického rodu Rožmberků, převážně pak posledních Rožmberků, Viléma a Petra Voka. Koncem června si tak můžete naplánovat výlet do Českého...
Čas načtení: 2024-04-22 22:41:00
Rozhovor: Slavnosti pětilisté růže představují oživlou historii v srdci památky UNESCO
Slavnosti pětilisté růže jsou městskou historickou slavností situovanou do doby panování šlechtického rodu Rožmberků, převážně pak posledních Rožmberků, Viléma a Petra Voka. Koncem června si tak můžete naplánovat výlet do Českého Krumlova! Tento mimořádný kulturní...
Čas načtení: 2024-05-05 15:26:06
FOTO: Plzní projel Konvoj svobody. Veteráni chyběli
Tři sta historických vozů v čele s třicetitunovým tankem Sherman projelo v neděli dopoledne Plzní v rámci tradičních Slavností svobody. Letos uběhlo 79 let od osvobození západočeské metropole americkou armádou na konci 2. světové války. Ulice Plzně zaplnily tisíce lidí s americkými a českými vlaječkami, aby pozdravily projíždějící veteránské vozy. Letos chyběli veteráni z druhé světové války, kteří se slavností v minulosti účastnili, zejména kvůli vysokému věku a zdravotnímu stavu.
Čas načtení: 2024-05-14 05:00:00
Benátky připluly do Prahy! Unikátní loď Bissona Praga Nepomuceno je plovoucí umělecké dílo
Pražské svatojánské slavnosti letos ozvláštní vzácná osmiveslice Bissona Praga Nepomuceno. Loď byla v pondělí spušetěna na hladinu Vltavy, aby v dalších dnech místo Benátčanů vozila Pražany. Bissona Praga se do Česka podívá po pěti letech, kdy jí čeští řezbáři předali Italům, kde od té doby reprezentuje Prahu i celé Česko.
Čas načtení: 2024-05-14 10:40:00
Radujme se, vévoda opět míří do Jičína! Zveme všechny na Valdštejnské slavnosti, které se konají od čtvrtka 16. května do neděle 19. května. Hlavním dnem festivalu bude sobota. Valdštejnské slavnosti, které se v Jičíně konají každý sudý rok
Čas načtení: 2024-05-21 08:19:00
Lachnit (ANO): Malostranský hřbitov má svého genia loci
V neděli se na Malostranském hřbitově konal již patnáctý ročník obnovených Májových slavností. Na úvod slavnosti vystoupil se svým projevem zastupitel městské části Praha 5 JUDr. Petr Lachnit.
Čas načtení: 2024-05-30 08:00:00
ŠUMNÝ ŠUMPERK - DEN OTEVŘENÝCH GALERIÍ
ČTVRTEK 30. května od 8 HODIN ŠUMNÝ ŠUMPERK - SLAVNOSTI MĚSTA ŠUMPERKA 2024DEN OTEVŘENÝCH GALERIÍ Čtvrteční program slavností Šumný Šumperk představí "Den otevřených galerií", do kterých máte možnost náhlednout…
Čas načtení: 2024-05-29 08:27:26
Na slavnosti Legendy v Holešovicích dotazí nejen dakarská Kachna.
Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 UNIKÁTNÍ „QUATTRO KACHNA“ MÍŘÍ NA MOTORISTICKÉ SLAVNOSTI LEGENDY! Od dakarského týmu DUCKAR závodnice Báry Holické přichází skvělé zprávy! Na slavnosti Legendy v pražských Holešovicích se v expozici Citroën 2CV DUCKAR ukáže nejen dakarská kachna, ale také světový unikát – QUATTRO KACHNA, neboli Citroën 2CV 4×4 Sahara. Proč je Quattro kachna tak jedinečná?
Čas načtení: 2024-06-01 18:00:00
ŠUMNÝ ŠUMPERK - SLAVNOSTI MĚSTA ŠUMPERKA 2024
SOBOTA 1. ČERVNA od 18 H v PAVLÍNINĚ DVOŘE ŠUMNÝ ŠUMPERK - SLAVNOSTI MĚSTA ŠUMPERKA 2024JELEN, MICHAL HORÁK, TROCHA KLIDU, UNO TRIO, POSTRPOI Zveme vás do krásného prostředí Pavlínina dvora na koncert k příležitosti Slavností…
Čas načtení: 2024-06-01 13:31:35
Letošní motoristická slavnost Legendy se koná o tomto víkendu. Na pražském holešovickém výstavišti je podle pořadatele přes tisíc aut. Návštěvníci si mohou prohlížet klasické vozy a youngtimery, ale také závodní stroje nebo nejnovější modely některých značek. Ten největší stánek tu má Mercedes-Benz, který ukazuje novinky, sportovní modely AMG, ale také exkluzivní koncepty. Německý výrobce si […]
Čas načtení: 2024-06-12 18:10:12
A zase tady máme léto a k němu nezbytně patří Shakespeare
Brno, 12. června 2024 - Léto ve znamení Shakespearovských slavností v Brně na Špilberku zahájí 15. a 16. července první z letošních premiér veselohrou VEČER TŘÍKRÁLOVÝ ANEB COKOLI CHCETE v podání ostravské produkce. Následovat bude 18. a 19. července tragédie MACBETH, kde se v hlavní roli představí Marek Němec. Celý článek...
Čas načtení: 2024-06-17 18:40:06
Běh poslů o prapor. V Jemnici se odehrála jedna z nejstarších slavností
Jemnice o víkendu žila tradičním Barchanem. Slavnost patří mezi jedny z vůbec nejstarších městských slavností v tuzemsku. V Jemnici se každoročně koná po svátku svatého Víta. Slavnosti Barchanu se tu prokazatelně uskutečnily už v roce 1713. Je ale hodně pravděpodobné, že jsou ještě starší.