Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-05 09:15:00

Koudelka (Trikolora): Vládnoucí věrchuška na jižní Moravě privileguje poslance

SPOLU a STAN, jež mají těsnou většinu členů Zastupitelstva Jihomoravského kraje, se obávají, že ji mohou pozbýt. Mezi nimi jsou sběratelé funkcí, kterým se od pradávna říká mnohoobročníci – členové zastupitelstva a poslanci. Vedení jižní Moravy lidoveckého hejtmana Grolicha rozhodlo, že těmto členům zastupitelstva umožní účast distančně, když budou na jednání Poslanecké sněmovny v Praze.

Čas načtení: 2020-05-13 05:08:39

Hanebné pražské přepisování dějin

Česká veřejnoprávní média a s nimi spojení politici mají svůj způsob práce zapsán v memech (a v genetickém výběru redaktorů) už z doby tzv. druhé Československé republiky. Podlézavost vůči protektorům (bez ohledu na jejich momentální destinaci), okázalá nenávist vůči jejich současným protivníkům, nadřazený a vychovatelský přístup vůči divákům, posluchačům a čtenářům. Dědičnost zachází do takových detailů, že vztah ke dvěma posledním prezidentům, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi, (i používaná rétorika) nápadně připomíná vyjadřování druhorepublikových a protektorátních médií o Edvardu Benešovi. Inu, zvyk je železná košile.  Jejich další geneticky podmíněnou vlastností představuje návyk plnit ideologická zadání kampaněmi, které zcela zaplní éter a noviny, což už také má nepřetržitou tradici dlouhou přes osmdesát let. Proto jsme byli od léta loňského roku systematicky připravováni na to, že letošní 75. výročí osvobození Československa bude znamenat zásadní změnu v náhledu na historii. V předstihu nám to předvedla Česká televize, která již 10. června 2019 v den vypálení Lidic přinesla v pořadu Reportéři ČT příspěvek o udání v předvečer tragédie. S podtextem – všechno bylo jinak, nešlo o žádné nevinné mučedníky. Zavinili si to sami. Chyběl jen povzdech: chudáci Němci. Proto se v létě naplno rozhořel boj se symboly. První na řadě byla socha maršála Koněva na Praze 6. Vidím dva hlavní důvody, proč se terčem snah o revizi historie roku 1945 stal právě tento památník z roku 1980. Na pražském šestém obvodě je už málo volných parcel, které by se daly využít třeba pro výstavbu podzemních garáží, a maršálova socha tomuto záměru překážela. Druhý důvod je také docela logický – za každým nekalým záměrem musí stát člověk, který má v této věci silnou osobní motivaci. V tomto případě šlo o starší paní ruské národnosti, shodou okolností obdivovatelku válečného zločince generála SS Helmutha von Pannwitze, který velel nacistickým ruským kozáckým jednotkám v Jugoslávii. Maršálu I. S. Koněvovi při demonstracích a vandalských útocích mimo jiné vytýkali činnost jednotek SMERŠ v roce 1945 v Československu, které zatkly a odvlekly ruské emigranty. Zejména ty, co se angažovali na straně hitlerovského Německa.  Pravda, spory o maršála se vedly několik let, doprovázely je „tabulkové války“, kdy jednu sundali ze staroměstské radnice, jiné dvě přidali k soše. Panu starostovi městské části Praha 6 Ondřeji Kolářovi tyto taškařice vydržely do dalšího volebního období. Zlom přišel vloni po 21. srpnu, kdy po dalším útoku „neznámých vandalů“ se zastupitelstvo rozhodlo pomníku zbavit. V kontextu dalších událostí se zdá, že šlo o začátek širší koordinované akce, již zaměřené k nadcházejícímu 75. výročí osvobození Československa a skončení II. světové války. Na pomníkovou válku Prahy 6, která vynesla Ondřejovi Kolářovi z ruské strany označení místní gauleiter (nacistický župní vedoucí), plynule navázal starosta Řeporyjí Pavel Novotný se svým záměrem postavení pomníku vojákům ROA (Ruské osvobozenecké armády – vlasovcům) v Řeporyjích. Přišla pochopitelná reakce z ruské strany, následovalo vystoupení řeporyjského starosty v ruské televizi, které muselo ruské diváky přesvědčit o tom, že v členských zemích NATO se dostali k moci rusofobové, kreténi a sexuální zvrhlíci (tak nějak to shrnul Vladimir Žirinovskij). Pavel Novotný přitvrdil a slíbil, že pověsí ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pirátský primátor Prahy Zdeněk Hřib se nenechal zahanbit. Nejprve odmítl vrátit Koněvovu pamětní desku na budovu radnice, pak vypověděl nedávno podepsanou smlouvu mezi Prahou a Pekingem a začal chystat přejmenování náměstí Pod kaštany. Komunální politici se ve svých snahách o vyostření vztahů s Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou mohli opřít o neskrývanou podporu ze strany veřejnoprávních médií a českého ministerstva zahraničí. Ostatní členy vlády paralyzovala hrozba další demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Pandemie koronaviru další vlnu provokací (po přejmenování náměstí Pod kaštany) výrazně přibrzdila. Na straně protiruských aktivistů navíc vládlo jisté rozčarování, protože RF na rozdíl od ČLR na kroky samosprávy nereagovala. Proto musel starosta Prahy 6 přitvrdit. Svolal noční zastupitelstvo a 3. dubna nechal sochu maršála Koněva demontovat a uložit do depozitáře. Doprovodil to rádoby vtipnou poznámkou o nenošení roušky. Odpůrce odstranění sochy nazval spodinou. Nevědomky tak potvrdil slova bývalého ruského ministra kultury Medinského, který jej označil za nacistického gauleitera. V sovětských (ale také amerických) válečných filmech podobnými žertíky esesáci komentovali popravy partyzánů. Označování druhých za podlidi k tomu patřilo. Očekávaná ruská reakce se konečně dostavila. Má podobu nového zákona (okopírovaného z legislativy USA), který umožňuje ruským orgánům činným v trestním řízení trestné činy hanobení památek vojenské slávy Ruska spáchané v zahraničí stíhat. Zdá se, že dejvická demontáž pomníku byla onou poslední kapkou, která k přijetí zákona vedla. Dá se proto předpokládat, že snaha literu zákona naplnit bude enormní. V době, kdy hlavním principem mezinárodního práva je právo silnějšího (a použití síly), členům zastupitelstva hlasujícím na nočním zasedání pro demontáž památníku to v budoucnu nejspíš ohrozí kvalitu jejich životů. Pokud jde o Řeporyje a starostu Pavla Novotného s jeho plánem pomníku vojákům Ruské osvobozenecké armády, teoreticky může narazit na problém z nečekané strany. Ten souvisí s minulostí jejich velitele Sergeje Buňačenka a jeho mužů. Objektivně vzato, proti Rudé armádě během II. světové války bojovali jen v březnu 1945 někde na Odře, a to necelý den. Předtím se většinou zúčastnili jen represí civilního obyvatelstva během protipartyzánských operací v Bělorusku, na Ukrajině a v Polsku, včetně Varšavy. S jedinou výjimkou – tou bylo nasazení na západní frontě v Normandii, kde Buňačenkovi muži zdrželi po vylodění postup Američanů téměř o dva měsíce a způsobili jim těžké ztráty.  Tento faktor rozhodl, že generála a jeho muže Američané vydali Sovětům, přes jejich nesporné zásluhy v Praze. Takže řeporyjský pomník bude postaven na počest příslušníků SS, válečných zločinců a hrdinných bojovníků proti spojenecké invazi v Normandii. Pan starosta Novotný se zřejmě chce dodatečně symbolicky přidat na stranu poražených, tedy nacistické Velkoněmecké říše. Zapadá to do trendu revize historie, který k nám do České republiky přichází zejména z univerzit v USA. Poprvé na to upozornila ve své knize Dlouhé stíny předsudků historička Eva Hahnová v roce 2015. (K tématu viz strana 6 tohoto vydání Literárních novin.) Pro toto nové překreslování historie jsou charakteristické hned tři zásadní tendence. Snaha odhalit první československou republiku jako nedemokratický stát utlačující menšiny. Naopak popírají nedemokratický a nacistický charakter sudetoněmeckého hnutí poukazem na jeho vnitřní pluralitu. Konečně třetí nejnovější trend představuje pokus usvědčit Čechy z podílu na holokaustu. Poprvé to zaznělo v roce 2016 od americko-německého historika Wolfa Grunera v knize Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Letos v únoru to završila publikace Mezi Prahou a Mikulovem, kterou editovala Kateřina Čapková. V ní americký historik Benjamin Frommer obviňuje český národ a jeho vládu nejen z vrozeného antisemitismu, ale z aktivního podílu na holokaustu, který Češi dokonce iniciovali. Jen na vysvětlení – v roce 1939 odmítla protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou generálem Eliášem zavést protižidovské zákony, takže je musel vyhlásit říšský protektor von Neurath po linii německé správy. Takže poselství, které nám postupně vnucují veřejnoprávní média u příležitosti 75. výročí osvobození Československa, nakonec bude znít přibližně takto: Nemáte být na co hrdí. V roce 1938 jste nebojovali, celou válku jste kolaborovali a udávali se navzájem, na holokaustu nesete stejnou vinu jako Němci a po válce jste své německé spoluobčany brutálně vyhnali a tvářili jste se jako vítězové. Sovětský svaz vás neosvobodil, ale okupoval, a jeho role v druhé světové válce je přeceňována. Prahu přece osvobodili vlasovci. Následky ruské okupace byly horší než té německé. A kdo toto nechápe, patří do pravicové nebo levicové spodiny, nebo je rovnou agent Kremlu.  Toto poselství našich pokrokářů jim bude komplikovat přístup Ruské federace, která už začala vůči ČR postupovat recipročně. Tak jako se nikdy nepodařilo dopadnout vandaly, kteří poškozovali sochu maršála Koněva, nikdy se nevyšetří útoky na naše zastupitelské úřady v Rusku. Dá se očekávat mezinárodní zatykač na starostu Koláře a další členy zastupitelstva Prahy 6, včetně snahy ho realizovat. Nemohu vyloučit, že se situace vyhrotí natolik, že česká vláda bude muset změnit svůj dosavadní alibistický postoj a konečně reagovat na porušování práva ze strany samospráv. Skandál s pomníky se projeví i ve výsledcích podzimních voleb.  Doba roušková se zdánlivě hodí k prosazování revizionistického pohledu na dějiny a plíživé rehabilitace nacismu, neb my všichni (kromě médií) máme náhubky a nemůžeme odporovat. Až je konečně sundáme, měli bychom využít všechny možnosti, jak vysvětlit podrazákům a zákeřníkům, že některé věci si mohli dovolit jen jednou. A víckrát ne. {/mprestriction}  Jaroslav Bašta (*1948 v Plzni) je český politik a diplomat, původním povoláním archeolog, za normalizace disident a signatář Charty 77. Byl ve vězení a po propuštění pracoval jako dělník a technik. V osmdesátých letech byl také vědecky činný v archeologii, napsal přes 130 odborných článků v prestižních československých i německých časopisech. Po sametové revoluci byl náměstkem ředitele tajné služby a dva roky vedl lustrační komisi federálního ministerstva vnitra. V letech 1998–2000 byl ministrem bez portfeje ve vládě Miloše Zemana, 2000–2005 velvyslancem v Rusku, 2007–2010 velvyslancem na Ukrajině. Členem ČSSD se stal v roce 1994, v roce 2019 ze strany vystoupil.

Čas načtení: 2024-03-01 09:00:00

Zastupitelé budou zasedat v pondělí 11. března 2024

13. zasedání zastupitelstva města Šumperka se uskuteční v pondělí 11. března 2024 od 15:00 hodin v zasedací místnosti úřadovny Městského úřadu, Rooseveltova ul., Šumperk. Zpět Pozvánka na 13. zasedání zastupitelstva…

Čas načtení: 2024-04-23 15:08:00

Hejtman Půta se nechystá rezignovat v souvislosti s korupční kauzou

Liberec - Liberecký hejtman Martin Půta (Starostové pro Liberecký kraj) se na dnešním jednání krajského zastupitelstva nechystá rezignovat. Před jednáním zastupitelstva to řekl novinářům. K odstoupení...

Čas načtení: 2024-04-23 15:08:00

Hejtman Půta se nechystá rezignovat v souvislosti s korupční kauzou

Liberec - Liberecký hejtman Martin Půta (Starostové pro Liberecký kraj) se na dnešním jednání krajského zastupitelstva nechystá rezignovat. Před jednáním zastupitelstva to řekl novinářům. K odstoupení...

Čas načtení: 2024-06-16 23:05:00

Pozvánka na 15. zasedání zastupitelstva

Veřejnost je srdečně zvána na 15. zasedání zastupitelstva města Šumperka, které se koná v pondělí 24. června 2024 od 15:00 hodin v zasedací místnosti MěÚ v Rooseveltově ulici. Zpět Pozvánka na 15. zasedání zastupitelstva…

Čas načtení: 2024-06-24 07:48:53

Výsledky nových voleb do Zastupitelstva obce Vyšehoří

22. června Nové volby do Zastupitelstva obce Vyšehoří v okrese Šumperk. Přílohy V sobotu zvolili v osmi obcích nová zastupitelstva Odkaz [nové okno]

Čas načtení: 2024-08-22 12:51:27

Krajská koalice na jihu Čech vznikla brzy po posledních volbách

Jihočeský kraj má necelých 653 tisíc obyvatel. Do krajského zastupitelstva lidé vybírají 55 zastupitelů. Po volbách v roce 2020 se do zastupitelstva dostalo sedm uskupení. Koalici se krátce po volbách podařilo složit stranám ODS, KDU-ČSL a TOP 09, ČSSD a hnutí Jihočeši 2012. Hejtmanského křesla se ujal Martin Kuba (ODS).

Čas načtení: 2024-10-07 08:09:16

Výsledky nových voleb do Zastupitelstva obce Otinoves

5. říjnaNové volby do Zastupitelstva obce Otinoves v okrese Prostějov.V jedenácti obcích zvolili nová zastupitelstva

Čas načtení: 2024-10-11 10:25:30

Pardubický kraj má nové vedení: Zastupitelé složili slib a zvolili hejtmana

(pardubicednes.cz) V pátek odpoledne proběhlo první zasedání nově zvoleného Zastupitelstva Pardubického kraje, které vzešlo z krajských voleb konaných ve dnech 20. a 21. září 2024. Jednání zastupitelstva se uskutečnilo jako první ustavující schůze v České republice. Na programu bylo nejen složení slibů jednotlivých zastupitelů, ale také volba krajské rady včetně hejtmana. ...

Čas načtení: 2024-10-22 16:18:00

Soudkyně řešila SPD. Odsoudit nemůže, ale ostrá slova si neodpustila. Plete si svou pozici, nechápe docent

Jestliže některé kraje už naplno začaly pracovat v novém složení, tak jiné kraje na své ustanovující zasedání zastupitelstva, a tedy i volbu hejtmanů a členů krajských rad, teprve čekají. Soudy totiž až v těchto dnech rozhodly o stížnostech, kterými se po letošních krajských volbách zabývaly. Jedním z takových případů je i Jihomoravský kraj, kde volby sice drtivě vyhrál současný hejtman Jan Grőlich, ale na své potvrzení ve funkci hejtmana musí počkat až do 4. listopadu, na kdy je do Brna svoláno první zasedání nově složeného jihomoravského krajského zastupitelstva.

Čas načtení: 2025-01-06 17:24:48

Soud znovu zamítl návrh Stačilo! na zneplatnění voleb v Libereckém kraji

Liberecký soud znovu zamítl návrh Stačilo! na zneplatnění voleb v Libereckém kraji. Koalice Stačilo! se ani po přepočtení hlasů v pěti okrscích do krajského zastupitelstva nedostala, soud chybějící hlasy nenašel a složení krajského zastupitelstva se proto nezmění. Soud při kontrole lístků objevil chyby, které naznačují nepříliš svědomitou práci okrskových komisí v obcích Kacanovy a Křižany, na výsledek to ale vliv nemělo, konstatoval soud v usnesení.

Čas načtení: 2025-01-06 18:10:54

Místo devíti hlasů pro Stačilo! se našly jen čtyři. Volby v Libereckém kraji platí

Liberecký soud znovu zamítl návrh koalice Stačilo! na zneplatnění voleb v Libereckém kraji. Ani po přepočtu hlasů v pěti okrscích se do zastupitelstva nedostala. Soud sice našel chyby v obcích Kacanovy a Křižany, ty však na výsledek neměly vliv. Složení krajského zastupitelstva se nemění.

Čas načtení: 2025-01-06 18:38:00

Místo devíti hlasů pro Stačilo! se našly jen čtyři. Volby v Libereckém kraji platí

Liberecký soud znovu zamítl návrh koalice Stačilo! na zneplatnění voleb v Libereckém kraji. Ani po přepočtu hlasů v pěti okrscích se do zastupitelstva nedostala. Soud sice našel chyby v obcích Kacanovy a Křižany, ty však na výsledek neměly vliv. Složení krajského zastupitelstva se nemění.

Čas načtení: 2025-01-06 23:41:00

Stačilo! se po přepočtení hlasů v Libereckém kraji do zastupitelstva nedostalo

Liberecký soud znovu zamítl návrh Stačilo! na zneplatnění voleb v Libereckém kraji, vyplývá z informací na webu soudu. Koalice Stačilo! se ani po přepočtení hlasů v pěti okrscích do krajského zastupitelstva nedostala, soud chybějící hlasy nenašel a složení krajského zastupitelstva se proto nezmění.

Čas načtení: 2018-06-03 18:27:00

Proměna ostravských jatek podle návrhu Roberta Konieczného

Výstava, která původně byla zahájena u příležitosti konání 33. zasedání Zastupitelstva Statutárního města Ostravy ve foyer Radnice Magistrátu města Ostravy (7. 3. – 25. 4. 2018) je nyní od 30. května do 9. září 2018 ke zhlédnutí v prostorách dvorany Radnice městského obvodu Moravské Ostravy a Přívozu. Na velkoformátových fotografiích a vizualizacích se tak návštěvníci […]

Čas načtení:

Výsledky voleb do zastupitelstva obce Račetice 2014

Velké poděkování patřím všem voličům, celkem 281 voličů přišlo k volbám v Račeticích. Rozhodli o složení 9ti členného zastupitelstva na další 4 roky.

Čas načtení: 2022-04-04 17:02:17

Lenka Chalupová: Mnohdy nemám moc možností zasáhnout do osudů postav mých knih

Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.   Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo?  Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.   Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá? Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.   Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek?  Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.   Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.   Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové?  Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.   Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti? Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.   V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně? Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.   Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných? Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.     Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky? Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.   Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.

Čas načtení: 2019-08-21 14:20:37

Občanské spolky i zástupci Prahy chtějí v hlavním městě Muzeum paměti XX. století

Celkem 30 občanských spolků a společenských organizací sdružujících bývalé politické vězně, zabývajících se výchovou mládeže, vzděláváním a badatelskou činností, vyjádřilo prostřednictvím Srpnové deklarace podporu založení Muzea paměti XX. století v Praze. Jeho projekt byl představen za účasti představitelů těchto spolků a pražských politiků 21. srpna. Mezi spolky, jejichž představitelé vyjádřili podporu vybudování moderního muzea v Praze věnovaného historickým událostem minulého století, jsou Konfederace politických vězňů ČR, Sdružení bývalých politických vězňů ČR 1948-1989, Junák – český skaut, Orel, Asociace soukromých zemědělců, Post Bellum, Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, Památník Šoa Praha, Člověk v tísni, Český filmový a televizní svaz FITES či Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových. Ve svém prohlášení připomněli skutečnost, že postupně odchází pamětníci a jejich zkušenosti je nutné zachovat pro další generace: „Vzhledem k tomu, že postupně odchází očití svědkové historických událostí XX. století, je důležité zprostředkovávat jejich životní zkušenosti nastupujícím generacím. Pochopení podstaty autoritativních způsobů vládnutí, ovládání a kontroly společnosti, je zásadní pro poznání současných hrozeb, kterým společně čelíme. V tomto kontextu je důležité připomínat si nejen spáchané zločiny a hrdinské činy, ale také formy přizpůsobení se či otevřené kolaborace.“ Jako vhodnou formu pro splnění tohoto poslání považují zástupci spolků a organizací moderní muzeum, koncipované jako vzdělávací a otevřená kulturní instituce ve službách společnosti. Projekt Muzea paměti XX. století podporují pražští politici z různých politických stran. Myšlenku zřídit muzejní instituci věnovanou době nesvobody má ve svém programu i současné vedení Prahy. „Považuji za obrovský dluh, že po třiceti letech od pádu komunistického režimu nemáme doposud moderní muzeum, které bude připomínat památku obětí totalitních režimů, ale také úctyhodnou statečnost občanů, kteří za cenu obrovských obětí bojovali za svobodu a demokracii. Tento dluh jsme se rozhodli v Praze napravit, a proto chceme v metropoli založit Muzeum paměti XX. století,“ uvádí pražská radní Hana Kordová Marvanová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  „Chceme přispět ke vzniku místa, které by nám autenticky připomínalo, jak důležitá je svoboda. Zároveň by přispělo i k tomu, abychom chyby z minulosti neopakovali. Nápad vzniku takového Muzea vyšel z hlavy Hany Marvanové, stal se jednou z priorit naší koalice, a proto jsem rád, že tento projekt nyní získává konkrétní obrysy,“ podporuje projekt pražský zastupitel Jiří Pospíšil. „Založení muzea paměti XX. století považuji za nutnost. I přes snahu některých osvícených kantorů je historická paměť mladší generace oslabena. Je to dáno nejen časovým odstupem historických událostí XX. století, jakož i nedostatky ve školní výuce, která tato období silně zanedbává. Ne všichni vyučující vnímají, že současné příkopy vybudované v dnešní společnosti mohou být nástupem sil, podobných těm, které stály u vzniku minulých totalit. Jsem nadšena, že se spojily veškeré demokratické síly, které podporou tohoto projektu vyjadřují své obavy a zároveň i odvahu čelit snahám zvrátit demokratický vývoj v naší společnosti,“ doplňuje předsedkyně kontrolního výboru pražského zastupitelstva Jaroslava Janderová. Historik Petr Blažek doporučuje při zvažování podoby pražského muzea inspirovat se zahraničními příklady, které vznikly postupně v posledních patnácti letech: „Patří mezi ně například Muzeum historie holokaustu, které je součástí Jad Vašem v Jeruzalémě, Muzeum Varšavského povstání ve Varšavě, Muzeum II. světové války v Gdaňsku, Dům teroru v Budapešti, Muzeum holocaustu ve Washingtonu či Topografie teroru v Berlíně.“

Čas načtení: 2019-07-17 06:30:16

Otevřený dopis arcibiskupa Dominika Duky signatářům dopisu proti Mariánskému sloupu

Pražský arcibiskup Dominik Duka reagoval na prohlášení 26 kunsthistoriků, který jsme nedávno publikovali (ZDE), kteří odmítli obnovení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. "Text Vašeho dopisu nejenom vykazuje neznalosti určitých okolností vzniku Mariánského sloupu, ale občas mi připadá, jako by byl ve svém obsahu a formě inspirován myšlenkami, které by spíše zapadly do jiné doby," napsal Duka. Jeho otevřený dopis přinášíme v plném znění. Vážení představitelé vědy a odborníci na dějiny umění; páni profesoři, docenti a vědečtí pracovníci, skutečnost odvolání původního rozhodnutí zastupitelstva o znovuobnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, které je podle mého laického soudu sporné a organizované lidmi, kteří určitě nevykazují historické ani kunsthistorické vzdělání, mě zaráží. Plně však respektuji Vaše rozhodnutí nesouhlasit s obnovením Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Mé stanovisko k této věci naleznete v otevřeném dopise bratru Pavlu Černému, emeritnímu předsedovi Ekumenické rady církví. Co mě však v případě vaší iniciativy udivuje je text Vašeho dopisu, který nejenom vykazuje neznalosti určitých okolností vzniku Mariánského sloupu, ale občas mi připadá, jako by byl ve svém obsahu a formě inspirován myšlenkami, které by spíše zapadly do jiné doby. Mariánské sloupy nás ve své historii musí zákonitě přivést až do dávné Zaragozy, k Madonně del Pilar, která se legendárně váže k působení sv. Jakuba Staršího. Ale také je odpovědí na žádost jejich matky o první místa v Ježíšově Království, kdy se Kristus v odpovědi ptá: “budete pít kalich, který piji já?”. Legenda říká, že sv. Jakub odpověděl na setkání s Pannou Marií slovy “mohu” a vrací se do Jeruzaléma, kde vydává svědectví jako první popravený apoštol. Nebudu se tu zabývat otázkou pravdivosti legendy, ale skutečností, že tu vzniká tradice, která prorůstá dějinami. Symbol Panny Marie na sloupu se stal důležitým v období reconquisty, kdy si obyvatelé Pyrenejského poloostrova vydobyli svoji samostatnost a nezávislost, a jako takový se v různých formách promítá i do dalších oblastí kultury a umění dodnes. Pokud hovoříme o vídeňské inspiraci pro pražský sloup, je třeba také říci, že inspirací pro vídeňský mariánský sloup byl pilíř s Madonnou z gotické části poutní baziliky v Mariazell. Víme také, že historie této baziliky se podle legendárních zpráv váže k  moravskému markraběti Jindřichovi a knížeti sv. Václavovi. Vím, že tyto otázky nemusím více rozebírat, protože hovořím k poučené společnosti. Dovolte mi však jednu otázku: cyrilometodějská misie, křest v Řezně a Pasově, spiritualita benediktinů, cisterciáků, mendikantů a barokní kultura - to všechno vrostlo do české kotliny a není to součástí zmíněné pietas Austriaca? O které jsem měl možnost přečíst řadu publikací vašich kolegů, se kterými se určitě stýkáte? Jak bychom v takovém případě měli hodnotit vliv luterské a kalvínské reformace i další vlivy z 19. a 20. století na našem území? Nechci vám říci výtku, která se řekne každému, kdo uchraňuje jiný názor, jen se zeptat - to skutečně chcete uzavřít českou kotlinu před kulturními, spirituálními a náboženskými vlivy z Evropy jen do našeho českého kotle a připravit nás tak o skutečné obohacení z interakce s jinými tradicemi a kulturami? Odpusťte mi tato slova, protože mnohých z vás si opravdu velmi vážím a upřímně si nedovedu ve svém nitru srovnat, že jste k takovému textu připojili svůj podpis. Nepopírám autenticitu Vašeho názoru a právo nesouhlasit, ale myslím, že tento text svou formou i obsahem až příliš připomíná známé podpisy petic či prohlášení z dob, které před třiceti lety skončily. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Omlouvám se vám všem, kterých jsem se tímto příměrem dotknul. Uvědomme si však, že doba ve které byl pražský sloup vztyčen byla zcela jistě dobou náročnou a problematickou. Přihlédneme-li ke všem událostem, které se odehrály předtím, nemůžeme říci, že vývoj událostí v českém království od roku 1618 byl cestou  k toleranci a demokracii; naopak vidíme, že města ztrácí svou pozici, společnost se pod tíhou partikularismu drolí, že to byla doba, která usilovala o jedno: “čí vláda, toho náboženství”, a náboženství tu bylo použito především jako určitý ideologický rámec.   Jsme dětmi těch, kteří v této době rozhodovali a jednali a nikdo z nás neví, na čí straně stáli jeho předci. Jedině objektivita, pravda, tolerance a úcta k druhému jsou cestou do budoucnosti, zvláště pak v situaci, kdy naše země stojí na křižovatce, kdy se potácí ve složitých vnitřních napětích, a kdy nezná z tohoto bábelu cestu. Proto ve vertikále, směřující k Bohu, vidím určitou naději a výzvu. Děkuji za porozumění. Dominik kardinál Duka,Arcibiskup pražský