Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-27 18:09:05

Toto není chřipka aneb Co všechno víme o koronaviru

Není důvod panikařit, ale na úplný klid to taky není. Co víme a co můžeme usuzovat o epidemii koronaviru v Číně. Je to trochu déja vu, jak už mi taky napsalo pár čtenářů. Současný vývoj v čínském městě Wuhan poněkud připomíná hned dvě kapitoly z mých knížek: Variola vera! (Zapomenuté příběhy) a Bledý jezdec, bledý kůň (Zapomenuté příběhy 2). Jen holt v reálném světě a bez výhody zpětného pohledu, ve kterém je leccos jasnější. Tento článek píšu ale i z jiného důvodu. Dost mě dráždí tendence internetových fór chytit se dvou totálně protilehlých pólů, v tomto případě paniky na jedné straně a stupidního omílání „je to pitomost a chřipka má víc obětí“ na straně druhé. Nespolehlivé údaje Čínská vláda je všelijaká, ale nikoliv úplně hloupá. Kvůli něčemu srovnatelnému s chřipkou by nestavěla dvě speciální nemocnice naráz ve zrychleném režimu a neuvalila karanténu na oblast, kde žije 35 milionů lidí. To je stojí reálné peníze a reálný ušlý zisk z podvázání hospodářské aktivity – v zemi, která povýšila ekonomický růst skoro nadevše. (Kromě vedoucí úlohy Strany a strýčka Si, samozřejmě.) Pojďme se tedy podívat na to, co víme, a co aspoň víme, že nevíme. Hlavní otázka: jaká jsou aktuální údaje uvolněné čínskou vládou, co se z nich dá usoudit a čím můžou být ovlivněny? BBC má docela přehledná čísla: necelých tři tisíce potvrzených případů a osmdesát potvrzených úmrtí. Provedeme-li mechanickou kalkulaci, vychází to na tři procenta. Už to stačí některým, s odpuštěním bezmozkům, aby kokrhali na sociálních sítích, že je to ta chřipka apod. No tak za prvé, tři procenta nejsou úplně málo. Ale ono asi u těch tří procent nezůstane. Když se podíváte na ta čísla důkladněji, vidíte, že za uzdravené bylo zatím uznáno jen 51 lidí a valná většina jich prostě ještě leží ve špitálech, z toho 461 v kritickém stavu. Někteří z těch kritických skoro určitě teprve umřou, a možná i z těch nekritických. Takže ta úmrtnost může taky být pět procent nebo sedm, to prostě nevíme. SARS, blízký příbuzný té dnešní nemoci, měl mortalitu jedenáct procent. Toto může být do nějaké míry zase kompenzováno tím, že lehčí pacienti se možná do té nemocnice ani nedostanou. Nevíme, kolik lidí prodělalo jen nějakou lehčí formu a vyleželo si ji doma. Kolik je vlastně nemocných? Pak je další věc, kterou je nutno uvážit, a to kapacita laboratoří a personálu. Otestovat pacienta na přítomnost koronaviru není rutinní pětiminutová záležitost. Není to jako měření tlaku nebo glukózy nalačno, na které máme levné a osvědčené postupy. Ani ta Čína není schopna během pár týdnů rozjet mašinerii na rutinní testování desetitisíců vzorků. Když jsem si pročítal různá zdravotnická fóra, narážel jsem opakovaně na tvrzení, že Číňané aktuálně dokážou otestovat zhruba tisíc pacientů denně. Nenarazil jsem na žádný tvrdý zdroj, ale v tomto článku se místní úřady v pátek chlubily, že až budou nějaké nové laboratoře plně hotové a funkční, budou schopny zpracovat dva tisíce vzorků denně. Takže to tvrzení, že v současné době je denní testovací kapacita kolem tisícovky, vypadá docela realisticky. Z čehož mimo jiné plyne, že množství těch pacientů, kteří byli až dosud skutečně otestováni, nemůže překračovat zhruba 50 tisíc, možná ani to ne. No, a tím vzniká další zajímavá praktická otázka, totiž v jaké kolonce se ocitne třeba pacient, kterého někam přivezou a on vzápětí „exne“ ještě dříve, než jej stihli otestovat. Co mu napíšou do úmrtního listu? Asi ne koronavirus, když nebyl laboratorně prokázán. A mrtvolu nejspíš testovat nebudou, když kapacita laboratoří nestačí – přednost mají vzorky od živých pacientů. Tipoval bych, že taková úmrtí se ve vládní statistice vůbec neobjeví. Neprokázáno, šlus, přeci tu diagnózu nemohou stanovit „od oka“. A odtud zdálky těžko odhadneme, kolik jich bylo. Tak vidíte, jak je to těžké, a to jsme se ani nedostali k otázce, jak moc jsou ty statistiky upravované a zkreslované úmyslně. Všichni lžou Státy lžou, autoritářské i demokratické (vzpomeňte si na příběh o tom, jak Řecko kreativně účtovalo před přijetím eura), vesměs proto, aby se před světem přikrášlily. Ale v případě svobodnějších částí světa je to aspoň trochu kompenzováno existencí nějaké vrstvy na vládě nezávislých žurnalistů, blogerů a podobných existencí, které mají tendenci vyšťourávat údaje, jež měly zůstat skryty. V případě Číny jsou ovšem všechna oficiální periodika pod dostatečně tuhým dohledem Strany na to, aby se na nezávislou investigativu spoléhat nedalo. Takže kromě státem odsouhlasených zpráv zbývá jen jeden další kanál, a to je divoká šeptanda na čínských sociálních sítích typu Weibo, občas doprovázená nějakou nahrávkou, o jejíž pravdivosti se můžeme jen dohadovat. Jedna z nich, která se objevila včera, je tahle: Tvrdí se tam, že nakažených už je devadesát tisíc, což vzhledem k velikosti Číny by nebylo zas tak absurdní číslo. Ale zkuste nějak posoudit, jestli je to pravda. Já nevím, nemám křišťálovou kouli. Soudruhům z Pekingu obecně nevěřím ani nos mezi očima, ale jejich nepřátelé samozřejmě taky občas lžou. Navíc v takhle chaotické situaci se lze mýlit i zcela poctivě, bez zlých úmyslů. To, co tam ta paní zmiňuje těsně před první minutou, je docela podstatné. Je lunární Nový rok, což je v Číně tradiční příležitost, kdy se scházejí rodiny. Asi jako u nás štědrovečerní večeře. V téhle době cestuje docela dost Číňanů-emigrantů zase zpátky do Číny, aby se setkali se svými příbuznými, a po několika dnech se zase rozletí zpátky do světa. Z hlediska možného šíření nějaké infekce po zeměkouli se to asi ani líp strefit nemohlo. Mimochodem, Mongolsko právě zavřelo hranice s Čínou a vyhlásilo školní prázdniny až do 2. března. Polévka z netopýrů Chviličku bych se pozastavil ještě nad jednou věcí, a to je původ epidemie. Po internetu pobíhá teorie, že jde o virus uniklý z vojenské laboratoře. Ony tam ty laboratoře jsou, ale upřímně si spíš myslím, že jde o divoký přenos z přírody, protože Čína má velký problém s veřejnou hygienou. Věci, které se tam praktikují, by zděsily i našeho městského fyzikuse z 19. století. Zábavný příklad toho, jak někteří tamní domorodci přistupují k hygieně, je třeba „odpadkový tuk“ (gutter oil). Zhruba řečeno, dlouho existovala čilá černá síť podnikavců, kteří sbírali vysmažený olej, a to i z kanalizace (tuk v kanalizaci je problém všude a vytváří místy až mnohatunové ucpávky), nějak základně jej přečistili a prodávali zpátky do restaurací. V roce 2011 se odhadovalo, že každý desátý pokrm prodaný v levnějších restauracích je usmažen na tomto svinstvu. Vláda proti tomu ovšem už léta vede kampaň a nejhorší jedinci dostali doživotí s tím, že v budoucnu je možný i trest smrti. Proti čemu čínská vláda kampaň až dosud nevedla, jsou dost příšerné tradiční trhy (wet markets), kde můžete přímo vedle sebe koupit maso a živá zvířata, často nadivoko ulovená někde v lese nebo v rybníce, včetně netopýrů, žab, brouků, škorpionů a podobných pochoutek. Každý evropský hygienik by z toho dostal infarkt. (Popis českého cestovatele z roku 2018, dobrou chuť!). Nemám důvod o existenci tohoto jevu nijak pochybovat. Tohle mi líčil už jeden zcestovalý kolega asi před deseti lety a doprovázel to slovy „tam ti chudší lidi sežerou úplně cokoliv“. Je podezření, že právě od netopýrů určených na polévku z jednoho takového makabrózního trhu se tentokrát epidemie začala šířit. Minulý týden čínská vláda konečně konání takových trhů zakázala, ale uvést to do praxe v miliardovém státě asi nebude zrovna rychlý proces. Takovéto poměry si vysloveně koledovaly o nějaký problém. Teď tedy vznikl a uvidíme, jak velký nakonec bude. Upřímně mi největší starosti dělá možný přeskok takové nákazy do nedalekých lidských mravenišť, jako je třeba Bangladéš. Tam jsou na tom přeci jen organizačně a vědeckotechnicky daleko hůř než Čína. A panika ve stomilionovém státě by mohla mít horší efekty než infekce samotná. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-05-05 14:14:03

Nejbizarnější věci zapomenuté v Uberu: Tupé, želva i umělé zuby

Jistě všichni dobře znáte ten pocit hrůzy, když někde zapomenete mobil, oblíbenou kabelku, nebo jiné životně důležité předměty. Stejnou situaci zažívají každý den tisíce uživatelů Uberu a některé nálezy řidičů opravdu stojí za to. Uber již po osmé sestavil přehled nejčastěji zapomínaných předmětů, a vy tak můžete hádat, čím vás žebříček překvapí tentokrát. Nejčastěji zapomínáme […]

Čas načtení: 2022-03-15 20:41:18

Martina Bittnerová: Všechno zlé si děláme mezi sebou a dobrovolně

„Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina,“ přiznává Martina Bittnerová, autorka několika knih o českých osobnostech 19. století. Napsala také celou řadu povídek, které publikovala v časopisech a ve svých knížkách. Působí jako lektorka, pořádá přednášky a besedy v knihovnách a ve školách a pro děti a mládež dělá příměstské tábory. Coby čtenářka miluje krásnou češtinu předků.   Bylo vám devět let, když jste napsala svůj první příběh o indiánce. Pamatujete si, jak dopadl? Co vás ještě kromě psaní bavilo? Je to tak dávno, že už si jeho závěr přesně nevybavím. Ale vzhledem k tomu, v jak neharmonickém prostředí jsem vyrůstala, předpokládám, že musel dopadnout ve stylu – milovali se až do smrti. Každopádně ti moji indiáni byli určitě stateční, soudržní a pomáhali si. Čímž jsem vyjmenovala ctnosti, nebo chcete-li vlastnosti, které vyznávám dodnes. On se člověk až tak zásadně nemění. Tehdy mě bavilo malovat si, hrát venku vybíjenou, chodit do divadla a jezdit na výlety. Ráda jsem četla přírodovědné knihy a dívala se na filmy o zvířatech. Ale zřejmě největší vášeň jsem měla pro knihy, pořád jsem něco četla.   Tvůrčímu psaní jste se začala věnovat na střední škole. Svými články jste přispívala do různých časopisů. Zúčastnila jste se několika literárních soutěží pro neprofesionální literáty a obdržela několik ocenění. Co vás přivedlo k psaní knížek?   Naprosto klasicky jsem v šestnácti letech začala psát povídky. Na začátku mě hodně ovlivnily texty Petra Štěpána, které zpíval v kapele XIII. století. To bylo pro mě naprosté (a v dobrém slova smyslu) zjevení. Láska k této skupině mě držela hodně let a dodnes mám pro ty staré písničky slabost. Pro můj další vývoj byl ovšem nejdůležitější okamžik, když jsem se dostala do Klubu mladých autorů při Středisku západočeských spisovatelů. Tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, že psaní bude má osudová cesta. A může za to báječný člověk, spisovatel, grafik, vydavatel, jednoduše muž mnoha povolání, František Spurný, který už bohužel není mezi námi. Když jsem mu po letech poslala s rozechvěním dvě knížky, napsal mi, že mi gratuluje, protože mají hloubku a obsah. Chtěla jsem se s ním ještě potkat osobně a znovu mu za vše poděkovat, ale život mi tak naložil, že jsem to nestihla realizovat, což mě velice mrzí. Nicméně první knížku jsem dala dohromady a vydala díky mému již také zesnulému příteli. Ten mi dodal kuráž. Povzbudil mě, abych to zkusila.   První knihu Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen jste vydala až v roce 2011. To vám bylo 36 let, a to jste si již v devíti letech říkala, že chcete být spisovatelkou. Jelikož se dlouhodobě zajímáte o české osobnosti především z 19. století, tak jste jim věnovala několik dalších publikací – Utajené životy slavných Čechů, Utajené životy slavných Češek, Lásky Boženy Němcové nebo Zapomenuté životy. Proč právě 19. století a vy sama máte nějakou oblíbenou osobnost této doby? Devatenácté století si mě asi spíše našlo samo, respektive ty osobnosti. Jsem přece Češka, byť částečně s německými předky. Ale toto je moje vlast, tady jsem se narodila, stejně jako všichni ti úžasní lidé, o nichž jsem mohla psát. Obdivuji na nich ten věčný zápas o český jazyk a kulturu. Obdivuji tu ochotu obětovat se. Zároveň vnímám, že takové odhodlání se nikdy ve společnosti moc neocení. Ale za sebe si našich obrozenců upřímně vážím, byť to zní takto vyřčené jako fráze. Navíc jejich příběhy jsou stále aktuální, protože jsme se za těch téměř 200 let nezměnili, prožíváme podobné radosti i strasti a opakujeme tytéž chyby. Těch osobností nacházím tolik, že se v žádné z mých knih nevěnuji jen jedné, tedy ani v té, která nese Boženu Němcovou v názvu.   Náctiletým jste věnovala fantasy novelu V průšvihu. V povídkových knihách Na nevěru se neumírá a Moje milované tchyně a já jste prozradila něco ze svého života. Za autobiografickou knihu je pokládaný Život s gamblerem a Čas motýlích křídel pokládáte za velice osobní. Připravujete novou knížku?  Ta nesourodost je možná až zarážející, ale mně dává smysl. Zpětně lituji pouze toho, že Život s gamblerem vůbec vyšel a rovněž se nepovedlo ani načasování V průšvihu, stejně jako obálka. Ovšem to se bohužel i v literárním životě stává. Ale abych odpověděla na otázku, tak ano, právě na jedné knize pracuji. Detaily si však zatím ponechám v tajnosti. Určitě ale vyjde u mého posledního nakladatele, s nímž se mi spolupracuje dobře pracovně, ale rozumím si s ním i lidsky.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že patříte k autorům vyhledávajícím pestrost a ani v životě nemilujete stereotyp. Kde nacházíte inspiraci, o čem nebo o kom budete ptát? Ráda pozoruji různorodost povah. A mohu asi přitom těžit i z výhody, že se mi lidé obecně dost svěřují. Jejich tajemství ale neprozrazuji, nicméně občas mě inspirují k sepsání nějakého příběhu. Když se však setkám s člověkem naprosto charakterově křivým, skutečným podrazákem, většinou ho dříve či později použiju s gustem do nějaké povídky. Já totiž nevěřím na nějaké imaginární zlo. Vím, že si to zlé děláme mezi sebou a dobrovolně. Jsem idealistka, a proto hledám stále odpověď na otázku, proč se tak děje, ale zatím jsem na to nepřišla a myslím se, že ani nepřijdu. Protože když se nějakého podrazáka zeptáte, proč vlastně druhým ubližuje, nemá na to odpověď a rozhodně necítí žádnou vinu. Chybí mu totiž základní morálka a svědomí. A my ostatní ho nezměníme, protože jakákoliv změna musí vyplynout z jeho vnitřního rozhodnutí.   Věnujete se literární tvorbě, působíte jako lektorka, pořádáte přednášky, besedy v knihovnách a ve školách, pro děti a mládež děláte příměstské tábory. Je z toho něco, co vás baví nejvíce nebo je v tom právě ta pestrost, která vás naplňuje?    Pestrost spolu se svobodou považuji za důležité faktory života. Nicméně ani jako kancelářská síla jsem si nemohla dovolit sedět na jedné židli, protože jsem půlku své mizerné měsíční mzdy dala za střechu nad hlavou. Zvykla jsem si na to, že se prostě musím snažit. Roky mi ale přibývají a začínám pociťovat, že bych asi raději v klidu psala a prokládala to besedami. Nějak mě totiž čím dál méně těší čelit na táborech situacím, kdy mě třeba maminka velice problémového kluka křivě obviní ze lži a chová se tak, jako bych byla její špatně placená služka. To jsou situace, kdy jen upřímně řečeno, němě zírám. Vyrostla jsem totiž v tom, že máme k práci a úsilí druhého přistupovat s úctou. Mimochodem, abych vůbec mohla s dětmi pracovat, musela jsem strávit dost času tím, že jsem si doplňovala kvalifikaci a sbírala zkušenosti. Ty děti mi samozřejmě podobně hořké chvíle svou bezprostředností nahrazují, ale asi se pomalu blíží rozhodný okamžik, kdy tábory pověsím na hřebík a přenechám je mladším.   Čím je pro vás psaní? Je to práce, relax, terapie? Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina.   Co ráda čtěte? Máte prý ráda Josefa Kainara, Viktora Dyka a S. K. Neumanna. A co současní autoři? Rozhodně nesloužím za dobrý příklad moderního čtenáře, nýbrž jsem spíše názornou ukázkou staré struktury, která miluje krásnou češtinu předků a zaslzí spíše nad Drašarem Terézy Novákové. Momentálně třeba odpočívám u sešitových detektivek z osmdesátých a devadesátých let, protože Hanu Proškovou, Doyla a Christie znám už nazpaměť. Když totiž celý den pátrám v historii, potřebuji se nějak odreagovatA detektivky k tomu slouží ideálně, protože v nich pátrá někdo jiný. Pokud čtu současné autory, většinou jde spíše o odbornější texty z oblasti literatury.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat? Situace kolem covidu s mým životem hodně zamávala. Každopádně duševně vypnout moc neumím. Pořád něco zjišťuji a pořád se učím. To je vlastně moje obrana před událostmi, které nemohu ovlivnit a které mě zároveň trochu děsí.   Martina Bittnerová se narodila se 8. října 1975 v Novém Městě na Moravě. Publikovala v řadě časopisů. Je spoluzakladatelkou kulturně-společenského web magazínu Rozhledna, který vedla šest let. Napsala knihy Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen, Utajené životy slavných Čechů, Na nevěru se neumírá, V průšvihu, Utajené životy slavných Češek, Moje milovaná tchyně a já, Lásky Boženy Němcové, Můj život s gamblerem, Zapomenuté osudy, Čas motýlích křídel.   

Čas načtení: 2024-03-14 16:08:00

Smažte přebytečné jedničky i nuly. Přidejte se k letošnímu Dni digitálního úklidu!

Praha 14. března 2024 (PROTEXT) - V digitálním světě, podobně jako v životním prostředí, se nachází obrovské množství odpadů. Staré e-maily, nepoužívané soubory a aplikace, duplikáty fotek, videí... Tento odpad vytváří digitální znečištění, které nadále spotřebovává energii, i když jsme na něj již dávno zapomněli. Každý rok internet a jeho podpůrné systémy vyprodukují 900 milionů tun CO2, což je více než roční produkce celého Německa.Rostoucí obavy o spotřebu energie v sektoru informačních a komunikačních technologií a znečištění CO2 způsobené nehospodárnými digitálními praktikami přivedly iniciativu Let's Do It World k zahájení první globální kampaně digitálního úklidu v roce 2020. Od té doby se Digital Cleanup Day zúčastnilo 170 různých zemí a celkem 870.000 lidí smazalo téměř 12,7 milionu GB dat, čímž zabránili roční produkci přibližně 3169 tun CO2. Letos připadl úklidový den na sobotu 16. března, v ČR pod záštitou spolku Ukliďme Česko, známého především organizací dobrovolnických úklidových akcí v přírodě, městech a obcích. Jak se ke Dni digitálního úklidu připojit?Digitální úklidový den pro jednotlivceKROK 1Vyčistěte svůj smartphoneOdstraňte všechny aplikace, které jste nějakou dobu nepoužívali nebo jste je použili jen několikrát. Buďte upřímní a odvážní! Smažte všechny nepotřebné, zapomenuté, staré aplikace a hry, které jste si stáhli, ale ještě jste je pořádně nevyzkoušeli a je pravděpodobné, že je už ani používat nezačnete. Spotřebovávají energii, i když se nepoužívají, a během aktualizací mohou spotřebovat stovky megabajtů.Nezapomeňte smazat všechny uživatelské účty (včetně e-mailů) a související data, která jste vytvořili, když vám bylo 15 let a neměli jste k nim přístup deset nebo více let! Zrychlíte svůj telefon a prodloužíte výdrž baterie. Vždy se vyplatí mít co nejméně aplikací.Zkontrolujte své fotografie a videa. Smazáním těch nepotřebných (a také případných duplikátů) můžete uvolnit desítky gigabajtů cenného úložného prostoru. Podívejte se na pokyny jak vyčistit smartphone a tablet.KROK 2Vyčistěte pevný disk počítačeVytřiďte svůj osobní počítač a odstraňte soubory, které jsou duplicitní nebo se staly nepoužitelnými. Projděte všechny své fotografie, odstraňte duplikáty a ty rozmazané. Zkontrolujte videosoubory a odstraňte nesledované nebo nepotřebné. Archivujte jen důležité soubory. Buďte připraveni na to, že ve svém počítači najdete opravdu úžasné věci! Přečtěte si pokyny k čištění počítače a disku.KROK 3Vyčistěte si emailovou schránkuFiltrujte e-maily podle nejstaršího a archivujte je. Odhlašte se z newsletterů, které stejně nečtete. Buďte odvážní a klikněte na tlačítko smazat. Zde najdete pokyny, jak vyčistit poštovní schránku.KROK 4Udělejte nová opatřeníPřestaňte posílat e-maily ,,ok" a ,,děkuji"! Uchovávejte důležité soubory v jednom cloudovém prostoru, takže není nutné uchovávat stejný soubor na každém počítači. Nejprve přemýšlejte, než budete zálohovat. Vytvářejte méně "rychlého obsahu". Ujistěte se, že zálohujete pouze ty soubory, které budete potřebovat, a pouze fotografie, které máte rádi.Malé změny ve vašich internetových zvyklostech, jako je vypnutí videa během virtuální schůzky, snížení kvality streamovacích služeb, zkrácení herního času, omezení času na sociálních sítích a odhlášení z odběru newsletterů a e-mailových seznamů, mohou výrazně snížit vaši ekologickou stopu!Jak snížit digitální stopu vaší organizaceKROK 1Poznejte, co je a co není odpadDigitální odpad může být cokoli od nesmyslných kopií, přes zapomenuté zálohy, až po záznamy zákazníků uchovávané roky "pro každý případ". Ale vaše digitální stopa se také zvyšuje odesíláním e-mailů, se soubory nebo bez nich, tam a zpět, nepravidelným používáním virtuálních pracovních prostorů, zálohováním velkých souborů na serverech v reálném čase, pořádáním dlouhých schůzek se streamováním videí atd. Nejvyšší čas to začít řešit. Cílem je udělat si přehled o tom, co je pro podnikání kritické a jaké druhy záznamů musí být uchovávány ze zákona, a následně vyhodnotit efektivitu vašich digitálních postupů.KROK 2Zmapujte svůj digitální odpadZjistěte, kde je váš zapomenutý digitální odpad: zkontrolujte všechny své zálohy, e-mailové schránky a odeslané položky, záznamy a dokumenty, jejichž platnost vypršela, všechna data uložená na serverech a kde jsou uloženy velké soubory.KROK 3Zorganizujte digitální úklidPoučte své zaměstnance o digitálním odpadu a zorganizujte se svými zaměstnanci digitální úklid; můžete je povzbudit, aby si uklidili svá osobní a firemní zařízení. Uspořádejte soutěž nebo vyzvěte k účasti své spolupracovníky. Ponechte na cloudových serverech pouze to, co je pro podnikání důležité. Zapojte své IT oddělení do vymýšlení řešení, která by omezila nehospodárné digitální praktiky.KROK 4Implementujte postupy, které pomáhají udržet digitální odpad pod kontrolouAutomatizujte mazání souborů s prošlou platností, organizujte virtuální pracovní prostor tak, jako byste organizovali kancelář, pořádejte méně (a efektivněji) videokonference, ujistěte se, že svou virtuální kancelář používáte efektivně, vzdělávejte své zaměstnance v digitální praxi a vzdávejte se systémů které vám dobře neslouží.Přihlásit se ke kampani a dozvědět se více o digitálním odpadu můžete také na www.digitalcleanupday.org/Nejen digitální úklidPokud již máte uklizeno v digitálním prostoru, možná je čas na úklid i v tom hmatatelném! Třeba tak, že se přidáte k dobrovolnické akci Ukliďme Česko. Hlavní termín úklidů připadl letos na sobotu 6. dubna, kdy budou desítky tisíc dobrovolník opět uklízet v lesích, obcích a městech, podél komunikací, ale také na řekách, či v chráněných územích...Pokud chcete odlehčit přírodě a udělat dobrý skutek, vydejte se nejprve na www.UklidmeCesko.cz.Zájemci o uspořádání úklidů tam mohou zaregistrovat své akce a registrací získají nejen užitečné rady k naplánování a propagaci úklidu, ale do 17. března si také mohou zažádat o úklidové pomůcky (pytle a rukavice) a samolepky pro účastníky. Zapojení dobrovolníků je pak velmi jednoduché, stačí se podívat do mapy úklidů a zde si vybrat ve svém okolí ten svůj, ke kterému se připojíte. Kontakt pro další informace: Radek Janoušek Ukliďme Česko z.s. radek@uklidmecesko.cz   ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-05-01 17:00:05

Co metr, to uchovaná vzpomínka. I letos se poběží pro Paměť národa a zapomenuté hrdiny

Devátá benefiční akce Běh pro Paměť národa se opět podívá do celé republiky. Každý tak bude moci běžet za ty, na jejichž příběhy je dobré vzpomínat. Článek Co metr, to uchovaná vzpomínka. I letos se poběží pro Paměť národa a zapomenuté hrdiny se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-02 20:23:05

Zmrzlinářský vůz zranil 29 dětí díky zapomenuté ruční brzdě

KYRGYSTÁN – Na festivalu Manas Epic v Kyrgyzstánu havaroval zmrzlinářský vůz a zranil 29 dětí. (Foto: X) Osm lidí je hospitalizováno, z toho sedm... Článek Zmrzlinářský vůz zranil 29 dětí díky zapomenuté ruční brzdě se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-20 19:00:47

Stvořil socialistickou střílečku, teď vydává poctu zapomenuté české hře i Duně 2. S technem a chmelem

Říká si Spytihněv a jeho Hrot je retro akce jako z minulého století. Nyní si můžete zahrát Shrot, který zase uctívá starší strategii Paranoia!. Článek Stvořil socialistickou střílečku, teď vydává poctu zapomenuté české hře i Duně 2. S technem a chmelem se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-08 14:40:00

O knihách s knihovnicí: Kniha Nevšedníci vypráví dětem zapomenuté příběhy českých vynálezců

Knihu Terezy Přibilíkové Nevšedníci s podtitulem Zapomenuté příběhy českých vynálezců představuje knihovnice Helena Jelínková. „Autorka vtipným textem a obrázky přibližuje dětem tři zapomenuté vynálezce,“ říká. Dále pořad přináší rozhovor se spisovatelkou Lucií Brejšovou o jejím románu Město nad městem.

Čas načtení: 2024-10-08 13:14:04

Na ulici se objevilo zapomenuté BMW Nazca M12. Poslechněte si, jak zní jeho dvanáctiválec

V březnu 1991 se na Ženevském autosalonu objevil koncept supersportovního BMW, které ukradlo pozornost médií. V záplavě ostatních běžných aut kreace tehdy 26letého Fabrizia Giugiara, syna zakladatele Italdesignu a slavného designéra Giorgetta Giugiara, vynikala. Mimochodem, v přiloženém videu, které bylo pořízeno na nedávném Concours Croatia, toto auto sám řídí. Název vozu „M12“ prozrazoval, co se […]

Čas načtení: 2025-01-06 11:26:32

Posbírá vaše špinavé prádlo! Roborock ukázal revoluční vysavač s mechanickou rukou

Roborock ukázal nový vlajkový model svého robotického vysavače, ten se může pyšnit unikátní inovativní funkcí Saros Z70 disponuje plnohodnotnou robotickou rukou, která dokáže posbírat ze země vaše zapomenuté špinavé prádlo Oficiálně se představí na veletrhu CES, cenu zatím výrobce neprozradil, ale prodávat ji začne již v červnu Roborock se těsně před oficiálním zahájením veletrhu CES pochlubil velice zajímavou novinkou. Po boku dvou standardních modelů Saros 10R a Saros 10 ukázal i vlajkový model Saros Z70. Ten ve svém těle ukrývá robotickou ruku, která dokáže v průběhu vysávání posbírat ze země zapomenuté špinavé ponožky, kapesníčky a další drobnosti o nízké hmotnosti. Přečtěte si celý článek Posbírá vaše špinavé prádlo! Roborock ukázal revoluční vysavač s mechanickou rukou

Čas načtení: 2010-03-06 06:00:00

AI Roboform – dokonalá správa hesel!

Už vás nebaví pamatovat si všechna ta hesla na všechny ty internetové stránky? Nebaví vás listovat v notýsku a hledat přihlašovací údaje? Nebaví vás věčně obnovovat zapomenuté heslo? Tak s tím je konec! AI Roboform je skvělý pomocník pro správu vašich hesel a nejen to. Tento šikovný program umí krom ...

Čas načtení: 2021-02-24 00:00:00

Co letos frčí? Kultovní retro vzhled! Vyladí vám jej s H&M

Trendy posledních let nám stále více a více dokazují, že vyhazovat dávno zapomenuté oblečení ze skříně není nejlepší rozhodnutí. Mladí lidé se upínají k přehrabování v sekáčích a hledají kousky, které byly in před více než dvaceti lety – historie se totiž opakuje, a jestli na sobě budete mít oblečen ...

Čas načtení: 2014-09-30 00:00:00

Trendy v pánské obuvi - podzim 2014

Pánské trendy v podzimní obuvi pro rok 2014 jsou opět velmi bohaté. Nosí se polobotky, tenisky, kovbojské kotníkové boty, loafers a dokonce i kozačky. Podzimní počasí nám signalizuje, že s ním přicházejí i nové podzimní pánské módní styly a trendy, které vzkřísí ty staré, zapomenuté, jež nově přines ...

Čas načtení: 2014-01-14 14:00:00

Flamingopark vás zve do Mexika

Opět se nachýlil zimní čas určený k odpočinku, a tak v průběhu letošního ledna Flamingopark doprodává veškeré zboží z letošní kolekce i již zapomenuté „téměř retro kousky“ z minulých let, a to za polovinu původní ceny. Poté koncem ledna tvůrci značky opouštějí své několikaleté útočiště ve Flamingo ...

Čas načtení: 2018-06-16 16:13:08

Kerstin Simoné: Thovt, projekt lidstvo

Kerstin Simoné mne jako autorka zaujala natolik, že jsem si o ní musela hned něco vyhledat. Něžná blondýnka ponořená až do hlubin jakéhosi poznání boha Thovta, odhalující skryté pravdy a moudrost? No, na toto téma napsala množství knih a vydala také cédéčka s meditacemi. Pořádá semináře nejen v Německu, kde žije, ale také v Rakousku a Švýcarsku, a předává tím nejrůznější nauky dávno zapomenuté, nebo záměrně potlačované společností. Možná se to dá pochopit i z této knihy, Thovt, projekt lidstvo, která pojednává o historii lidstva, jeho vývoji a o skrytých schopnostech, které nám zatím byly skryty. Velká část čtiva je obecně známých pravdách, které rozebírá právě z hlubin těch egyptských pyramid a božstva, které se možná v té době mísilo s člověčí rasou. Ostatně, nikdo nemůže plně vyloučit. Celkový dojem z knihy je spíše těžší, není to lehké čtení a musíte se čas od času zastavit, abyste si tak nějak srovnali v hlavě čtené… ale sem tam jsem narazila na drobné části, které se doslova vryjí pod kůži a to i v tom případě, že už je znáte, víte, nebo jste je někde četli. To jsou takové informace, u nichž je opravdu opakování matkou moudrosti. „Netvořte budoucnost jako vizi, ale přijměte ji coby naplněnou a právě prožívanou či pociťovanou skutečnost. Jen tak se může váš cíl zmaterializovat. Kdykoliv máte o svém životě nějakou představu, okamžitě ji v duchu přeměňte na prožívanou skutečnost. Pouze tak lze utvářet přítomnost podle vašich představ. Jen tak je možné, abyste zažili ty nejvelkolepější plány. Zapomeňte na zastaralé zvyky a nechtějte přežívat život v budoucnosti. Žijte v přítomnosti.“ No ano, vše potřebné v tuto chvíli prostě máme, ať je to cokoliv. To, co máme k dispozici, je tím, co nám v tuto chvíli tvoří základnu přítomnosti, ale i budoucnosti. Přehlížet to se může nevyplatit. Pak, obrazně řečeno, přejde krásné jaro bez povšimnutí, protože vyhlížíte netrpělivě léto. Tak vám uteče dětství dětí, protože…. Tak vám utečou krásné domácí chvilky s partnerem, protože toužíte po společných chvilkách na dovolené… Třeba. Něco cokoliv jiného. Autorka nejen sem tam poukazuje na takovéto drobnosti všedního dne, které snad ani nejsou žádnou esoterikou, ale pouhou lidskou psychologií a pravdami, na které bychom neměli zapomínat, ale také v rozsáhlých částech probírá lidský mozek, intuici a zapomenutá božství, řekla bych. Dnes se tomu všemu může říkat například „kvantová fyzika“, ale jde vlastně o postupné odkrývání skrytých schopností člověk proměňovat život nebo mimosmyslově cítit a vnímat svět kolem sebe. Souhlasím s tím, že jsme tedy zajati v labyrintu podivných polopravd, lží a realit, které nás nutí pracovat na nesmyslných záležitostech a vlastně jen přežívat, ale na druhou stranu, co by se stalo, kdyby se všichni najednou „probudili“? No… a to je snad nejvtíravější myšlenka, která mne při čtení této knihy napadala…. Tak třeba bude vtírat i do vašich mozků? A možná si mnohé uvědomíte, i kdyby to měla být jen ta pasáž s prožívanou přítomností. Kerstin Simoné žije i se svou rodinou nedaleko Berlína. Už jako dítě měla jasnozřivé schopnosti. Kromě psaní knih se věnuje také ochraně zvířat a pořádá praktické semináře. Kontaktu s vyššími frekvenčními úrovněmi se věnuje už dvacet pět let, přičemž s Thovtem komunikuje od roku 2003 po zásadní události ve svém životě. Vydalo nakladatelství Anch Books, 2017, www.anch-books.eu Renata Petříčková [pt_view id=”8f01f87e0f”]  

Čas načtení: 2012-02-23 16:00:00

Letenky Indonesie – užijte si exotickou dovolenou

Toužíte po nevšedním zážitku exotické dovolené? Objevte krásy Indonésie, největšího souostroví světa! Dovolená v zemi hinduistických chrámů, luxusních hotelů, moderních letovisek, ale také zapomenuté a drsné přírody je výjimečná. Je pestrou směsí bohaté historie, tradic, náboženství i okouzlujících ...

Čas načtení: 2010-08-29 22:00:00

Singularity – Nová studená válka?

Studená válka už sice skončila, Rusko si však opět brousí své rudé zuby na Spojené státy americké, obnovuje zapomenuté projekty a navazuje na „velkolepou“ historii. Titul od ostřílených tvůrců z Raven Software, kteří mají na svědomí například poslední díl Wolfenstein či třeba Quake 4, má obrovskou t ...

Čas načtení: 2011-05-02 00:00:00

Velikonoce 2011: místy přísně střeženými

Píše se rok 2011, zima, přes veškerá prvotní očekávání mírná, už za okny pomalu mizí. My sedíme k večeru kolem stolů v bývalé hájovně na Zlaté Studně. Týden, který jsme tu trávili, se chýlí ke svému konci. Nám to ještě nedochází, asi tak jako trvá dlouho pochopit, že léto je pryč a přes podzim sem již nakukuje zima. Pomalu se rozjíždíme do svých domovů. Se vzpomínkou na srdci, se šrámy na těle. Na měsíc, měsíc a pár týdnů nás to zase vyplivlo do života školy, povinností, zbytečností a starostí. V tu dobu se již ale pomalu rozhýbává mohutné soukolí. Velikonoce jsou na dosah a s přípravou mise do neprozkoumaných zákoutí pomáhá polovina Šumavy. A opravdu to bylo tak. Z jistých tradičních důvodů připadlo zorganizování velikonoční výpravy zase na mne. Pokud naši historii trochu sledujete, možná si i pamatujete počty lidí na předchozích velikonočních výletech. Úplně první se udál roku 2008. Tenkrát jsme do sněhu a nepohody vyrazili čtyři. O rok později nás jelo o jednoho víc. A loni jsme byli opět ve čtyřech. To jen abyste pochopili nemalý rozdíl mezi organizováním předchozích výprav a té letošní. Letos nás totiž jelo jedenáct. Ale vezmu to od začátku. Krátce po skončení Zlaté Studny mi napsala Jáňa. Kromě toho, že jsme zhodnotili a zanalyzovali skončivší akci, jsme začali osnovat i plány na Velikonoce. Jáňa poznamenala, že Luboš Novotný ví o nějaké chatce na Šumavě a navrhla toho využít. A tak slovo dalo slovo, párkrát jsme si s Lubošem zavolali a on dokázal sehnat klíče od dvou chatek. A protože mne velice zajímalo, jak vypadají a taky jsem nechtěl někam jen tak jet naslepo, vyrazil jsem se na ně podívat. Šel jsem ještě s Ondrou a Vojtou a během celodenního pochodu jsme je zvládli obejít. Zjistili jsme, že první z nich, Hrabůvka, je na nás až příliš luxusní, ale na krásném místě. Druhá byla kousek od jezera Laka a byla dost malá, ne tolik luxusní, ale s jistým osobitým kouzlem. Volba tedy padla na tu první. Pomalu jsem začal obesílat pozvánky všem možným lidem, kteří s námi buď byli na Zlaté Studně nebo někdy před tím nebo nám prostě padli do oka a my si na ně vzpomněli. Vidina krásné chaty asi zabrala a jak už jsem psal, jelo nakonec jedenáct lidí. Kromě starých ostřílených Tchořů - mne, Jáni, Bětky a Kláry a těch už také dost ostřílených Sváti, Áni S., Ondry a Vojty s námi poprvé jel Jéňa Vaňkát a Áňa Štrunců a pokud mne paměť neklame, tak byla poprvé i Bláňa Spěváčků. Den první Doprava na chatu probíhala ve dvou skupinách. Já vedl tu, která to měla blíž přes Špičák, Jáňa vedla partu z Horažďovicka. Slíbila, že taky něco napíše, tak se snad dozvíte i jak probíhala jejich cesta. My vyšli od Novotných ze Špičáku, přesně podle plánu, těsně po osmé. Vystoupali jsme až na Pancíř. Tam jsme našli kešku, kterou se nám nepodařilo najít, když jsme tam byli posledně. Cestu jsme už znali, od Tomandlova křížku po vrstevnici a přímo, přes bažinky a potůčky, až na chatu. Asi půlhodinky jsme si tam hráli s kohoutky a uzávěry, než konečně začala téct na chatě voda a my mohli dát vařit čaj. Jen co se nám to povedlo, dorazila i druhá skupina a všichni jsme se začali postupně na chatě zabydlovat. Holky se zmáčkly do většího pokoje, kluci měli dost prostoru ve druhém. Mám takové tušení, že jsme dali lehký oběd a vyrazili na průzkum. Kláře, která neměla dost sil a povolení od doktora na chození s námi, jsme svěřili hlídání chaty a vaření večeře. Sami jsme se vydali směrem ke třetí chatě. Od té jsme klíčky neměli - je totiž už určená ke zbourání a ani se do ní příliš nesmí. Což je celkem škoda, ze všech těchto chatek je úplně na nejhezčím místě. Pak jsme to švihli přes kopec Sup na kopec Javorná. Cestou jsme hráli tu hru, jak jeden má píšťalku a když zapíská, ostatní se musí co nejrychleji poschovávat a vydrželo nám to až na samotný vrchol. Tam jsme objevili "Knihu návštěv", což na takovém malém kopci celkem překvapí. Samozřejmě jsme se náležitě podepsali a pokud někdy na tento kopec zavítáte, určitě si náš záznam dohledejte. Je ze čtvrtka 21. dubna 2011. Cestou zpátky jsme pocítili to, že jsme si nevzali žádné pití ani svačinu. Slabší jedinci začali okusovat lišejníky, žvýkat kořínky a podobné věci. Ti silnější jenom začali básnit o jídle, jak bývá zvykem. Když se nám podařilo natrefit na potůček, nikdo si nedělal starosti o své zažívání a všichni si vychutnali pramenitou vodu Šumavy. Po návratu do chaty jsme vytáhli stolek ven a opekli si párky nad ohněm. Hrály se také Aktivity. Ukazování, popisování a kreslení všeho možného i nemožného. Pak zašlo slunko, začala být zima a my se stáhli dovnitř. Hráli jsme ověřené hry - zvířata a vraha. Vrah je klasika, zvířátka už se také pomalu ohrála, navíc jsme byli unaveni čerstvým povětřím a tak jsme šli docela brzo spát. Druhý den Jak jinak začít, než rozcvičkou a dobrou snídaní, že? Mám za to, že byly chleby s něčím nahoru. Tento den nás čekal velký výlet. Sice jsme neměli úplně jasno kudy půjdeme, zato jsme měli jasno, kam chceme dojít - na Polom. Zamávali jsme Kláře a přes vysoce chráněné oblasti to napálili přímo na Gerlovu Huť. Pak jsme chvilku šli po značených trasách, za zatáčkou jsme ale opět vskočili do lesa a začali se prodírat na první vrchol - Tok (1 023). Oklepali jsme větvičky, které se na nás nachytali při průchodu solidním hustníkem a začali zase zbíhat dolů. Tentokrát se nám podařilo natrefit na jakýsi průsek a až na asfaltku se celkem dalo jít. Měli jsme namířeno na Sklářský vrch (1 195). Vzali jsme to proto opět lesem vzhůru, tentokrát byl naštěstí pěkně vzrostlý. Až na konci se to pokazilo, a tak jsme tento vrchol jenom obešli a pustili se rovnou na Polom (1 295). A na Polom je stoupání opravdu pěkné. Ale ten výhled z něj… Chvilku jsme se váleli na měkké trávě a užívali si pocit zdárného dobytí. Pak jsme sešli k odpočívadlu Nad Polomem (celou dobu jsem měl za to, že to bylo Pod Polomem, možná jenom jiná mapa…) Protože jsme věděli, že budeme chodit po horách celý den, vzali jsme i plynovou bombu na uvaření polévky. Nesl jsem to já ve vypůjčeném batohu. Zhruba v tu dobu, kdy jsme scházeli z Polomu, mi došlo, že jsem zapomněl vzít sirky. Školácká chyba. Byli jsme tedy bez polévky. Chleby, co jsme měli, byly už snědeny a v břiše začínalo pomalu kručet. Ani Jánina komunikace s projíždějícími Němci nebyla úspěšná, zapalovač neměli. A tak jsme byli o hladu. Nějakou dobu jsme se váleli okolo odpočívadla, nahřívali se na rozpáleném asfaltu a spali. Pak nastal čas pro návrat. Tentokrát jsme to vzali po pěkných cestách, už žádné husté neprostupné lesy. V protékajícím potoku jsme doplnili vodu a zvesela si to vykračovali domů. Od Gerlovky jsme nechtěli jít trapně stejnou cestou, jako jsme šli ráno. A tak jsme to vzali nejdříve směrem na Hoffmanky a pak hodně dlouho azimutem. Potkali jsme asi jen tři bažinky, dva potoky a jeden neprostupný hustník. Skoro pohodlnější než po cestě. Večer jsme patrně opět hráli nějaké hry. Možná, že ten večer začaly holky mlátit hrníčky o stůl. Na FB kolovalo jeden čas video, malou představu můžete získat i z fotky. Vůbec ten stůl si dost při naší návštěvě prožil. Když se do něj nemlátilo hrnky, tak se mlátilo rukama. Určitě jsme měli taky něco k večeři, ale to po mně nechtějte, možná to byla čočka, možná taky ne. Když se setmělo, začali se hrát upíři. My máme rádi hry, při kterých se vzájemně mordujeme a upíři byli v tomhle skvělí. V zhasnutém baráku vás pár upírů se syčením nahání, škrtí a vy musíte bez hlesu padnout k zemi. Jakmile o vás zakopne nějaký normální člověk, zakřičí mrtvola, rozsvítí se a hra se přeruší. Samozřejmě jde o to, odhalit všechny upíry. Veliká sranda je to i z toho důvodu, že se pohybujete v naprosté tmě a tak se občas stane, že potkáte zeď, kde byste ji rozhodně nečekali. Po výletě jsme byli ale jaksepatří stahaní a tak netrvalo dlouho a všichni skončili ve svých postýlkách. Třetí den Tento den jsme měli celkem jasný úkol - musíme naštípat co nejvíce dřeva a tím si svůj pobyt zde zaplatit. Měli jsme připravené nařezané špalky, od těch malých a příjemných, po velké a nezdolné. Jenže sekyrky jsme měli jen tři a to ke všemu pouze jednu pořádnou a tak to rozhodně nebyla práce pro všechny. Rozhodlo se, že kluci zůstanou na chatě a budou štípat, jen budou třísky odletovat. Trochu problém byl program pro holky. Jen tak flákat se na chatě, to nejde. Naštěstí ale toužily po civilizaci a tak souhlasily s tím, že si udělají výlet do Rudy, dokoupí zásoby a hlavně sušenky. Trochu jsem se divil jejich nadšení, na kterém se možná přičinilo i moje prohlášení, že za chvíli budou zpátky. A tak vyrazily. Na chatě jsme mezitím štípali a štípali, užívali si sluníčka a odpočívali. Stihli jsme naštípat skoro všechno, málo toho nebylo. Co se všechno přihodilo holkám na jejich cestě možná někdy odhalí Jáňa. Každopádně se za chvíli nevrátili. Nevrátili se ani na oběd. Vrátili se až k večeru, správně unaveny, ale se sušenkami v batohu. Ty byly nakonec už dlouho předem očekávány. Večer jsme si opět dali nezbytnou dávku her a zábavy, co povídat. Čtvrtý den Čtvrtý den, den poslední. Byla neděle. Holky byly unavené po včerejším výletu a moc se jim nikde trajdat nechtělo. Zato kluci měli energie přespříliš a nutně potřebovali opustit chatu. Nakonec jsme se všichni vypravili směrem na Suché studánky. To byl vytoužený Ondrův cíl, protože se tam kdesi v ruinách starého statku měla skrývat keška1. Vycházkovým krokem jsme se dostali až k rozcestí Na Suchých studánkách. Pěkné místo na kopci, vidí se z něj daleko. A hluboko pod kopcem ležely ony Suché studánky. Holkám se to pochopitelně sbíhat nechtělo a tak se samy vydaly směrem na hřebenovku a na Pancíř. My kluci si to doslova seběhli dolů a jali se hledat. Ruin jsme tam našli dost, ale kešku žádnou. Po chvíli jsme usoudili, že je to marné a začali opět stoupat tím krpálem vzhůru. Bylo krásně, na duben celkem horko, vidět bylo široko do kraje. Kousek za rozcestím Na suchých studánkách, na tom rozcestí, jak jsme se rozdělili, stála kaplička. Kupodivu byla odemčená. Mezitím, co jsme prozkoumávali její obsah, oběhl Ondra ruiny kousek od kapličky. A jak jinak. Kešku tam našel. To víte, že jsme trochu prskali. Výškový rozdíl mezi Suchými studánkami a Na suchých studánkách jsme dobře pocítili. U Tomandlova křížku jsme se potkali s holkami, které už se vracely z Pancíře. Nikam dál se jim nechtělo a tak i přesto, že bylo teprve poledne, jsme se otočili směrem k domovu. A protože bylo opravdu krásně, vytáhli jsme karimatky před chatu a užívali si hřejivých slunečních paprsků, četli místní sbírku Reflexů, novin a vlastní povinné četby. Měli jsme ještě spoustu jídla. Samozřejmě se nám nechtělo tahat si to zpátky domů. A tak se celé odpoledne vařilo, peklo a smažilo a večeře se skládala ze tří chodů, případně čtyř, jak kdo chtěl. Mezi vybranými pochoutkami byla tuším bramborová kaše s cibulkou a salámem, těstoviny - na sladko nebo se zbytkem cibulky, půl litru trochu řidšího pudingu pro každého, zbytek gulášové polévky od včera. Večer měla být jakási stezka odvahy a tak jsem ji šel ještě za šera připravit. V chatě se mezitím opět škrtili - hráli na upíry. Když už byla úplná tma, šel jsem zapálit navigační svíčky. V té chvíli mi došlo, že jsem to asi trochu přepískl. Postupně si trasu všichni prošli - průměr byl nějakých dvacet minut. Nikdo se naštěstí neztratil a tak jsem někdy kolem třetí hodiny mohl jít posbírat dohořívající svíčky a taky si lehnout. Pátý den Pátý den, den poslední. A to už znáte. To je pokaždé stejné. Nejdřív se všichni sbalí, mezitím se udělá snídaně, dojí se poslední zbytečky. Následně se vynesou batohy před chatu a začne se uklízet. Všichni pobíhají po baráku sem a tam, sbírají zapomenuté ponožky a kalhoty. Nakonec se provedou takové ty technické věci - zastaví se voda, naposledy se spláchne záchod, zkontroluje se, jestli je všude zameteno a vytřeno a pak se slavnostně zavřou okenice a chata se zamkne. A pak se vyrazí. Ondra s Vojtou odběhli jako první, aby ještě stihli pomlázku. Já s Jéňou jsme vyrazili za nimi, směr Špičák, na vlak. Holky na druhou stranu, na Velhartice a do Čermné. Ty měly cestu zpět patrně nejzajímavější, ale o tom už nic nevím. Velikonoce za námi. Vzpomínek, fotek, zážitků nadosmrti dost. Taková malá krabička. Sbírání kešek teď dost letí. Pro přesnost, správně je to geocaching. ↩

Čas načtení: 2022-04-04 17:02:17

Lenka Chalupová: Mnohdy nemám moc možností zasáhnout do osudů postav mých knih

Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.   Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo?  Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.   Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá? Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.   Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek?  Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.   Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.   Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové?  Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.   Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti? Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.   V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně? Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.   Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných? Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.     Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky? Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.   Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.

Čas načtení: 2022-03-25 14:38:36

Trvá stále minulost? ČT odvysílá dokument Rekonstrukce okupace o roce 1968

Událost, která zcela změnila vývoj dějin nejen České republiky, ale celé střední Evropy. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Režisér Jan Šikl před časem nalezl tři a půl hodiny profesionálně natočeného materiálu ze srpnového dění. Šikl na základě nich zahájil pátrání po tom, kdo a kde je v archivu zachycen. Vzpomínky na skoro zapomenuté příběhy tak ožily a postupně složily obraz historického okamžiku a jeho vztahu k současnosti. Dokument Rekonstrukce okupace diváci uvidí v úterý 22. března od 21:45 na ČT2. „Když jsme natáčeli, tak jsem pochopil, jak pro každého z lidí, kteří srpen prožili, je toto téma stále aktuální. Stačilo položit otázku a minulost znovu ožívala v plné intenzitě. Dnes, víc než padesát let poté, je srpen 1968 stále téma, které prostupuje celou naší společností,“ uvádí režisér a autor scénáře dokumentu Jan Šikl a dodává: „Pocit křivdy, nenávisti, vzdoru… Představuje to paměť, která se předává z generace na generaci. Přemýšlím nad tím i dnes, když ruská armáda okupuje Ukrajinu. Přemýšlím, co všechno tím zasela do svého sousedského národa… Minulost stále trvá.“ Většina z použitých záběrů nebyla dosud publikována. Jejich unikátnost spočívá mimo jiné i v tom, že se na nich objevuje řada různých míst Československa. Autor začíná hledat pamětníky z filmového pásu a identifikuje, kde proběhlo natáčení. Další materiály dokumentu pocházejí od amatérských filmařů, kteří je nabídli během vzniku snímku. Tato syrovost a neučesanost ještě více dotváří obrazově vyrovnaný celek. Vzpomínky na konkrétní události ožívají a pátrání se postupně mění v reflexi toho, jak se historický okamžik otiskl do společnosti jako takové. „Dokument reflektuje rok 1968 v Československu, invazi vojsk varšavské smlouvy a následnou normalizaci. To vše je nahlíženo očima občanů, civilistů, kteří si rozhodně válku nepřáli a to, co se stalo, si nedokázali představit ani v nejhorším snu,“ komentuje kreativní producentka ČT Alena Müllerová: „Bohužel je toto téma nyní palčivě aktuální vzhledem k útoku Ruska na Ukrajinu. Emotivní vzpomínky a trauma, které v nás dodnes zůstává, pomůže přiblížit, jak se nyní cítí lidé na Ukrajině.“