Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2016-12-05 11:41:43

Nová budoucnost pro WordPress?

Během několika dní se objeví nový WordPress 4.7, což však může být na delší dobu verze poslední. Několik posledních let jsme si zvykli na pravidelný vývoj, kdy se každý rok objevily tři nové verze (duben, srpen, prosinec), a to bez ohledu na to, zda se stihne implementovat nějaká plánovaná funkce. Prostě byl předem stanoven termín, kdy musí být nová … Pokračování textu Nová budoucnost pro WordPress? →

Čas načtení: 2024-03-04 11:11:56

Jak se natáčela „budoucnost“ s auty v českém filmu Bod obnovy? S počítači i kaskadérem za volantem

Zvládli byste udělat ze současného auta takové, které bude vypadat jako nové ještě v roce 2041? Tvůrci sci-fi detektivky Bod obnovy to dokázali i s pomocí vozů Škoda. Co vše s auty museli dělat a jaký současný trend v automobilovém designu odhadli už před lety? Píše se rok 2041. Lidé, kteří zemřou nepřirozenou smrtí, mají … Jak se natáčela „budoucnost“ s auty v českém filmu Bod obnovy? S počítači i kaskadérem za volantem Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2024-03-20 11:05:00

MCE 2024 Milano: Midea RAC představuje udržitelná řešení pro chlazení, vytápění a užitkovou teplou vodu

Milán (Itálie) 20. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Midea, globální lídr na poli klimatizačních řešení, výrazně zapůsobila na veletrhu Mostra Convegno Expocomfort (MCE) 2024 v italském Miláně v duchu inspirativního hesla "GREEN VISION BLUE FUTURE" (Zelená vize, modrá budoucnost). Tato uznávaná událost je centrem zájmu odborníků v oblasti HVAC (vytápění, ventilace a klimatizace), instalatérství a obnovitelných zdrojů energie.Divize Midea Residential Air Conditioner (Midea RAC) zde vynikla představením řady produktů a řešení vystihujících esenci inovací. V rámci její prezentace se představily systémy R290, PortaSplit či produkty z kolekce CirQHP, navržené pro naplnění široké škály potřeb a současně ztělesňující závazek dosáhnout udržitelnou budoucnost.Společnost Midea, která dosáhla s počtem více než 6,2 milionu prodaných kusů pozoruhodného celosvětového milníku v prodeji, udává směr při propagaci svých pokročilých výrobků R290 a demonstruje tak oddanost principu udržitelnosti. Na této výstavě Midea poprvé představila svou produktovou řadu R290 Combo a výzkumný projekt R290 multi-split. Společnost Midea, která se vždy zabývala technickými obtížemi systému R290 s jedním pohonem a třemi funkcemi multi split (one drive three multi-split), nyní dosáhla prvního pokroku ohledně senzoru úniku chladiva. Tyto novinky svědčí o odhodlání společnosti Midea poskytovat svým zákazníkům spolehlivé a bezpečné výrobky a zároveň přispívat ke snahám o ekologickou udržitelnost.Kromě toho se Midea zaměřuje na přizpůsobení různým klimatickým podmínkám, zejména v rámci evropského trhu. Řada CirQHP představuje kompletní řešení tepelného čerpadla typu "vše v jednom" kombinující funkce chlazení, vytápění a ohřevu vody. Tento inovativní systém, navržený s důrazem na všestrannost, nabízí řadu nastavitelných funkcí, včetně řešení pro rekuperaci tepla (Heat Recovery Solution), multihybridního řešení (Multi-Hybrid Solution) a hybridního řešení pro vnitřní prostory (Indoor-Hybrid Solution). Každá z těchto funkcí je navržena tak, aby nabízela bezkonkurenční flexibilitu a pohodlí a zajistila každé domácnosti optimální efektivitu s nejvyšším komfortem. S řadou CirQHP si zákazník nevybírá pouze produkt, ale přijímá inteligentní, energeticky účinné řešení, které zajistí, že jeho domov bude dokonale komfortní po celý rok.Společnost Midea rovněž představila komplexní systém inteligentního řízení spotřeby energie MHELIOS, který ztělesňuje spojení technologie a udržitelnosti. Tento inteligentní systém s hybridním střídačem je navržen tak, aby optimalizoval využití ekologické elektřiny při propojení se solárními panely, úložištěm energie a inteligentními domácími spotřebiči. Představuje holistický přístup k řízení spotřeby energie v duchu ekologické strategie (Green Strategy) společnosti Midea, jejímž cílem je udržitelná budoucnost.V centru pozornosti se ocitl také systém PortaSplit, proslulý svou kreativitou, který v poslední době značně zaujal v oblasti designu a inovací. Řešení PortaSplit přitahuje širokou pozornost díky výjimečnému výkonu a snadné instalaci. Přímo z rukou místopředsedy Německé rady pro design Stefana Anderiho navíc obdrželo ocenění "German Design Award". Po tomto ocenění získal PortaSplit jako další důkaz své nápaditosti prestižní cenu "iF Product Design Award" a znovu tak upevnil svou pověst produktu s mimořádným designem i výkonem.Tyto opakované úspěchy řešení PortaSplit svědčí o inovativní povaze jeho designu. Tento systém je představitelem nového, integrovaného designu, spojujícího jak výhody běžných přenosných klimatizací (AC), tak pevně instalovaných splitových klimatizací.Systém PortaSplit, který reaguje na poptávku trhu po řešeních zajišťujících úsporu energie i teplotní komfort, vyniká svou schopností naplnit nároky spotřebitelů na špičkový výrobek, který řeší běžné problémy konvenčních klimatizací. Na trhu klimatizací nastavuje nový standard a slibuje nejen splnit, ale i překonat očekávání spotřebitelů ohledně vyvážení pohodlí a udržitelnosti v jednom výrobku.Sortiment inovativních produktů, které společnost Midea RAC představila na veletrhu MCE 2024, dokonale naplňuje jeho téma "GREEN VISION BLUE FUTURE" (Zelená vize, modrá budoucnost). Vášeň společnosti Midea RAC pro udržitelný rozvoj jasně dokazuje její vytrvalé odhodlání vytvářet špičkové produkty a řešení, které zvyšují kvalitu lidského života a zároveň chrání naši planetu.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2363822/image_1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2363823/image_2.jpgVideo - https://mma.prnewswire.com/media/2364177/15s_V2.mp4Kontakt: Echo Huang, huanglx91@midea.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-05-05 09:05:53

Budoucnost začíná ve Zlíně. Ve městě Bati, Zátopka, Hanzelky a Zikmunda i hraček Libuše Niklové startuje 10. ročník festivalu Zlín Design Week. Pořádá ho místní Univerzita.

Jaká nás čeká budoucnost? Přesně na tuto otázku můžete hledat odpověď od 8. do 14. května 2024, kdy se Zlín stane centrem designu a inovací v rámci jubilejního 10. ročníku festivalu Zlin Design Week. Program festivalu, který pořádá Univerzita Tomáše Bati, slibuje týden plný inspirativních výstav, workshopů, performance a Fashion Show s tématem „Future is“. Budoucnost je... The post Budoucnost začíná ve Zlíně. Ve městě Bati, Zátopka, Hanzelky a Zikmunda i hraček Libuše Niklové startuje 10. ročník festivalu Zlín Design Week. Pořádá ho místní Univerzita. first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-08 16:12:00

Indosat Ooredoo Hutchison otevírá největší operační centrum digitální inteligence v jihovýchodní Asii, které přináší novou éru telekomunikací s nativní umělou inteligencí

Jakarta (Indonésie) 8. srpna 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Indosat Ooredoo Hutchison (Indosat, IOH) si připisuje významný milník na své cestě k digitální transformaci v podobě otevření nejmodernějšího operačního centra Digital Intelligence Operations Center (DIOC). Toto vyspělé zařízení představuje významný pokrok v závazku společnosti Indosat využívat umělou inteligenci (AI) k poskytování výjimečných služeb více než 100 milionům zákazníků v celé Indonésii.DIOC slavnostně otevřel prezident, ředitel a generální ředitel společnosti Indosat Ooredoo Hutchison Vikram Sinha, představenstvo a zmocněnec a také prezident společnosti Huawei pro asijsko-pacifický region Simon Lin s představenstvem, aby tak zdůraznili strategickou spolupráci obou společností. DIOC bude sloužit jako nervové centrum síťových operací společnosti Indosat, které bude poskytovat informace v reálném čase a proaktivní správu služeb pro zajištění optimálního výkonu a spolehlivosti sítě. Toto inovativní zařízení v sobě spojuje tradiční síťové operační centrum (Network Operations Center, NOC) s operačním centrem služeb (Service Operations Center, SOC) a představuje novou éru inteligentního řízení sítí a služeb, která posouvá digitální budoucnost Indonésie.Prezident, ředitel a generální ředitel společnosti Indosat Ooredoo Hutchison Vikram Sinha uvedl: "Dnešním otevřením operačního centra Digital Intelligence Operations Center zahajujeme novou kapitolu v příběhu společnosti Indosat Ooredoo Hutchison. Toto zařízení je ztělesněním naší ambice stát se telekomunikační společností nativní umělé inteligence, vybudované na nejmodernějších technologiích a inovativních řešeních. Díky DIOC nezlepšujeme pouze výkonnost sítě, ale od základů měníme způsob, jakým poskytujeme služby našim zákazníkům. Integrací pokročilých technologií a podporou talentů nastavujeme nová měřítka v oblasti výkonu sítě a spokojenosti zákazníků. Tato spolupráce je klíčovou součástí realizace našeho poslání propojit a posílit každého Indonésana prostřednictvím digitálního připojení."DIOC navíc disponuje novými pokročilými funkcemi, jako je Real-time Network Insights, které společnosti Indosat umožňují přejít od reaktivního řešení problémů k proaktivnímu managementu služeb a využívat data v reálném čase k optimalizaci výkonu a spolehlivosti sítě. Kromě toho DIOC poskytuje End-to-End Service Management – komplexní správu všech služeb včetně výkonu, zkušeností s aplikacemi a kvality, která umožňuje společnosti Indosat rychle řešit problémy zákazníků a zvyšovat jejich spokojenost. Schopnost DIOC integrovat analýzu dat a špičkové technologie pak ve výsledku dokáže stimulovat nepřetržité inovace na základě dat (Data-Driven Innovation), které společnosti Indosat umožňují vyvíjet nové, zákaznicky orientované produkty a služby, a stát se tak lídrem v oblasti rozvoje digitálních služeb.Slavnostní otevření střediska rovněž zdůraznilo prohlubující se partnerství společností Indosat a Huawei. Společným cílem obou partnerů je zlepšení síťové infrastruktury, urychlení digitální transformace a výchova špičkových talentů, které se stanou hnacím motorem digitální budoucnosti Indonésie. Pokročilá ICT řešení a vedoucí postavení společnosti Huawei pomohou společnosti Indosat vybudovat automatizovanou a inteligentní síť orientovanou na budoucnost, která jí zajistí potřebnou flexibilitu při adaptaci na dynamické digitální potřeby zákazníků.Prezident společnosti Huawei pro asijsko-pacifickou oblast Simon Lin se k této spolupráci vyjádřil následovně: "Otevření operačního centra digitální inteligence IOH představuje převratný úspěch, který značí novou éru společného budování inovačního centra a zavádění inteligentní sítě. Tato spolupráce navazuje na naše dlouhodobé strategické partnerství se společností Indosat a je důkazem našeho společného závazku trvale poskytovat výjimečné síťové služby. Jakožto technologický inovátor, průkopník v oboru a lokální spolupracovník, který má v tomto regionu své kořeny, je společnost Huawei připravena využívat svá inovativní řešení, aby pomohla svým zákazníkům zajistit udržitelný obchodní úspěch a konkurenceschopnost. Společně tvoříme digitálnější, propojenější a inteligentnější budoucnost Indonésie."Společnost Indosat již na své cestě k digitální transformaci učinila významné pokroky a dosáhla významných výsledků. Ve spolupráci se společností Huawei prostřednictvím centra řízených služeb a provozu dokončila konsolidaci sítě zaměřenou na zkušenosti (experience-centric network consolidation), přičemž výrazně zlepšila kvalitu sítě a uživatelskou zkušenost. Nezávislé testování třetí stranou prokázalo podstatné zlepšení výsledků společnosti Indosat ve venkovských, městských a příměstských oblastech, kde se rychlost stahování meziročně výrazně zvýšila o 44,1 % ve venkovských oblastech, o 43,5 % ve městech a o 43,9 % v příměstských oblastech, což přispělo k vyšší spokojenosti zákazníků a výkonnosti sítě. Zvýšilo se také pokrytí obyvatelstva zajišťované společností Indosat, a to o 12,7 milionu osob.Zavádění strategií transformace sítě a osvojování nejmodernějších technologií, které jsou spojeny s úzkou spoluprací s globálními partnery, jsou rozhodujícím předpokladem pro poskytování vynikajících zákaznických zkušeností. Společnosti Indosat a Huawei se proto vydaly na společnou cestu prohlubování spolupráce se zaměřením na síťovou infrastrukturu, provoz sítě a kultivaci talentů. Společnost Indosat také vytváří otevřené a spolupracující prostředí úzkou spoluprací s mezinárodními organizacemi, jako je TM Forum, s cílem rozvíjet inovace a zkoumat nové uživatelské scénáře s dalšími globálními lídry v oboru."Společnost Indosat pokračuje v zavádění inovativních technologií, jako jsou digitální dvojčata sítí, AI/ML a automatizace a zůstává i nadále odhodlána katalyzovat digitální budoucnost Indonésie. Využitím našeho rozsáhlého síťového dosahu a zaváděním technologií nové generace se společnost Indosat snaží propojit vše od jednotlivců až po podniky a rozvinout tak plný digitální potenciál Indonésie," uzavřel Vikram.O společnosti Indosat Ooredoo HutchisonSpolečnost Indosat Ooredoo Hutchison (Indosat, IDX: ISAT) má ambici stát se nejpreferovanější digitální telekomunikační společností v Indonésii. Společně se svými dceřinými a přidruženými společnostmi poskytuje Indosat mobilní služby, řešení v oblasti ICT (informačních a komunikačních technologií), datová centra, optické sítě Fiber to the Home (FTTH), elektronické platební služby, finanční služby a další digitální služby. Vyšším záměrem společnosti Indosat je posilovat postavení Indonésie a v duchu myšlenky Gotong Royong chce být hlavním aktérem při realizaci tohoto cíle a přinášení smysluplných změn.Odmítnutí odpovědnostiTento dokument může obsahovat finanční informace a výsledky některých provozních činností a může obsahovat řadu prognóz, plánů, strategií a cílů společnosti Indosat Ooredoo Hutchison, které nepředstavují prohlášení o historických skutečnostech, jež budou v souladu s platnými právními předpisy považovány za výhledová prohlášení. Výhledová prohlášení podléhají rizikům a nejistotám, které mohou vést k tomu, že skutečné události a budoucí úspěchy společnosti Indosat Ooredoo Hutchison se budou lišit od těch, které jsou v prohlášeních očekávány nebo naznačeny. Nelze poskytnout žádnou záruku, že výsledky, které společnost Indosat Ooredoo Hutchison očekává nebo které jsou v těchto prohlášeních naznačeny, budou dosaženy.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2477155/Indosat_Ooredoo_Hutchison.jpg KONTAKT: Další informace získáte zde: Steve Saerang, senior viceprezident – ředitel korporátní komunikace, steve.saerang@ioh.co.id    

Čas načtení: 2024-08-27 08:45:00

Kybernetická bezpečnost v éře chytrých měst: Výzvy a řešení pro IoT a dohledové systémy pohledem aliance All4Cyber

Praha 27. srpna 2024 (PROTEXT) - Nová éra urbanizaceV posledních letech jsme svědky bezprecedentní transformace našich měst. Koncept chytrých měst (Smart Cities) se stal důležitým bodem urbanistického plánování a rozvoje, slibujícím revoluci v tom, jak žijeme, pracujeme a komunikujeme s naším prostředím. Tato digitální revoluce, poháněná informačními a komunikačními technologiemi (ICT) a internetem věcí (IoT), přináší obrovské příležitosti pro optimalizaci městských služeb, zvýšení efektivity a zlepšení kvality života obyvatel. S rostoucí propojeností a digitalizací městské infrastruktury se ale exponenciálně zvyšují i rizika kybernetických útoků. Na komplexní analýzu kybernetické bezpečnosti v kontextu chytrých měst, IoT a dohledových systémů, s důrazem na implementaci směrnice NIS2 a nejnovější trendy v oblasti zabezpečení se zamýšlí Vladimíra Tesková, co-founder, co-owner a COO TeskaLabs. Firma je členem aliance All4Cyber.Anatomie chytrého města: Propojený ekosystémChytré město lze charakterizovat jako sofistikovaný ekosystém, který využívá širokou škálu elektronických senzorů a IoT zařízení ke shromažďování, analýze a aplikaci dat pro efektivní řízení zdrojů a služeb. Tento ekosystém zahrnuje několik klíčových komponent, které společně vytvářejí integrovanou síť.Inteligentní dopravní systémy tvoří páteř mobility chytrého města. Využívají senzory, kamery a analytické algoritmy k optimalizaci dopravních toků, snížení dopravních zácp a zlepšení bezpečnosti na silnicích. Zahrnují např. adaptivní řízení semaforů, systémy pro dynamické směrování dopravy a platformy pro sdílení dopravních prostředků.Chytré sítě pro distribuci energie reprezentují další kritickou složku. Tyto pokročilé elektrické sítě umožňují obousměrnou komunikaci mezi dodavateli a spotřebiteli, optimalizují distribuci energie, integrují obnovitelné zdroje a poskytují nástroje pro efektivní správu spotřeby.Systémy pro nakládání s odpady v chytrých městech využívají senzory a IoT technologie k optimalizaci sběru a zpracování odpadů. Chytré kontejnery dokážou signalizovat, kdy jsou plné, což umožňuje efektivnější plánování svozu odpadu a podporuje recyklaci.Platformy digitální správy města přinášejí revoluci v interakci mezi občany a městskou správou. Tyto digitální systémy umožňují občanům přístup k široké škále městských služeb online od placení daní až po získávání povolení, čímž se zvyšuje transparentnost a efektivita správy města.Chytré osvětlení kombinuje energeticky úsporné LED technologie s pokročilými systémy řízení. Tyto systémy mohou automaticky upravovat intenzitu osvětlení podle denní doby, počasí a pohybu chodců, což vede k významným úsporám energie a zvýšení bezpečnosti.Environmentální monitorovací systémy využívají síť senzorů rozmístěných po celém městě k měření kvality ovzduší, hluku, teploty a dalších parametrů. Tato data jsou klíčová pro informované rozhodování v oblasti městského plánování a environmentální politiky.IoT: Nervový systém chytrého městaInternet věcí (IoT) představuje něco jako nervový systém chytrého města. Propojuje fyzická zařízení, vozidla, domácí přístroje a další prvky vybavené elektronikou, softwarem, senzory a síťovou konektivitou. Tato propojená síť umožňuje objektům sbírat, analyzovat a vyměňovat data v reálném čase, čímž vytváří pulzující digitální ekosystém.V kontextu chytrých měst IoT umožňuje například:- Monitorování stavu infrastruktury v reálném čase, včetně mostů, silnic a budov,- optimalizaci spotřeby energie v městských budovách, inteligentní řízení parkování, které navádí řidiče k volným parkovacím místům- automatizované zavlažování městské zeleně na základě dat o počasí a vlhkosti půdy,- sledování kvality vody a detekci úniků v městském vodovodním systému apod.Současný stav implementace chytrých měst se globálně významně liší. Města jako Singapur, Barcelona, Amsterdam či New York jsou považována za průkopníky v této oblasti, implementující rozsáhlé IoT sítě a inovativní řešení pro správu města. V České republice se konceptem chytrých měst aktivně zabývají například Praha, Brno nebo Plzeň, které postupně zavádějí prvky chytrých technologií do své infrastruktury.Dohled a bezpečnost: Oči a uši chytrého městaKamerové a dohledové systémy představují kritickou součást infrastruktury chytrých měst, sloužící jako jejich "oči a uši". Tyto sofistikované systémy zahrnují několik klíčových komponent:CCTV kamery s vysokým rozlišením tvoří základní vrstvu dohledových systémů. Moderní kamery nabízejí 4K nebo 8K rozlišení, široký dynamický rozsah (WDR) pro lepší viditelnost v různých světelných podmínkách a pokročilé možnosti nočního vidění.Analytický software pro rozpoznávání obličejů a detekci anomálií představuje mozek dohledových systémů. Tyto algoritmy, často založené na AI a strojovém učení, dokáží v reálném čase analyzovat video stream, identifikovat osoby, detekovat podezřelé chování nebo sledovat pohyb objektů.Integrované platformy pro správu videodat umožňují efektivní ukládání, vyhledávání a analýzu obrovského množství dat generovaných městskými kamerovými systémy. Tyto platformy často využívají cloudové technologie a pokročilé metody komprese dat.IoT senzory pro detekci pohybu, zvuku a dalších parametrů doplňují kamerové systémy o dodatečnou vrstvu kontextuálních informací. Například akustické senzory mohou detekovat výstřely nebo rozbíjení skla, zatímco pohybové senzory mohou aktivovat kamery v oblastech s omezeným provozem.Tyto systémy slouží k zajištění veřejné bezpečnosti, řízení dopravy a poskytování cenných dat pro městské plánování. Mohou například pomoci rychle identifikovat kriminální činnost a reagovat na ni, optimalizovat tok dopravy během špičky nebo analyzovat vzorce pohybu chodců pro lepší návrh veřejných prostor.Rozsáhlé nasazení těchto systémů samozřejmě přináší i významné etické a bezpečnostní výzvy, zejména v oblasti ochrany soukromí a zabezpečení shromaždovaných dat. Balancování mezi potřebou bezpečnosti a respektováním osobních svobod zůstává jedním z klíčových témat v diskusi o rozvoji chytrých měst.Kybernetické hrozby: Stinná stránka digitalizaceS rostoucí digitalizací a propojením městských systémů se dramaticky zvyšuje i potenciál pro kybernetické útoky. Chytrá města a IoT zařízení čelí řadě specifických kybernetických hrozeb, které mohou mít dalekosáhlé důsledky pro fungování města a bezpečnost jeho obyvatel.DDoS útoky na kritickou infrastrukturu představují jedno z nejvážnějších rizik. Útočníci mohou zaplavit městské systémy obrovským množstvím požadavků, což může vést k výpadkům klíčových služeb, jako je řízení dopravy nebo distribuce energie. V roce 2018 například čelilo město Atlanta masivnímu ransomware útoku, který ochromil mnoho městských služeb na několik dní.Man-in-the-Middle útoky na IoT komunikaci představují další významnou hrozbu. Útočníci mohou zachytávat data a manipulovat s nimi při jejich přenosu mezi IoT zařízeními a centrálními systémy, což může vést k falešným alarmům nebo nesprávným rozhodnutím založeným na manipulovaných datech.Ransomware útoky cílící na městské systémy se stávají stále sofistikovanějšími. Útočníci mohou zašifrovat kritická data a požadovat výkupné, což může paralyzovat městské služby a způsobit značné finanční ztráty.Zneužití AI a strojového učení k manipulaci s daty představuje nový model v kybernetických hrozbách. Útočníci mohou využívat pokročilé algoritmy k vytváření přesvědčivých deepfake videí nebo k manipulaci se senzorickými daty, což může vést k chybným rozhodnutím městských systémů.Útoky na dodavatelské řetězce poskytovatelů IoT zařízení mohou mít kaskádový efekt. Kompromitace jediného dodavatele může potenciálně ohrozit tisíce zařízení napříč městem.Zneužití zranitelností v IoT zařízeních k vytvoření botnetu představuje hrozbu nejen pro samotné město, ale i pro širší online prostor.Kamerové a dohledové systémy mají své specifické zranitelnosti, které mohou být zneužity útočníky. Nedostatečné šifrování přenášených dat může vést k úniku citlivých informací. Slabá autentizace a správa přístupů mohou umožnit neoprávněný přístup k video streamům nebo ovládání kamer. Zastaralý firmware a absence pravidelných aktualizací ponechávají systémy zranitelné vůči známým exploitům.Nedostatečná segmentace sítě může útočníkům, kteří získají přístup k jednomu zařízení, umožnit pohyb napříč celou sítí. Zranitelnosti v API rozhraních pro integraci s jinými systémy mohou poskytnout útočníkům další vstupní body. Navíc, fyzické zabezpečení zařízení v terénu představuje další výzvu, protože kamery a senzory umístěné na veřejných místech mohou být náchylné k fyzickému poškození nebo manipulaci.NIS2: Nový regulační rámec pro kybernetickou bezpečnostV reakci na rostoucí kybernetické hrozby Evropská unie přijala směrnici NIS2, která představuje klíčový nástroj pro zvýšení kybernetické bezpečnosti napříč členskými státy. Pro chytrá města a IoT jsou relevantní např. tyto aspekty:- Rozšíření sektorového rozsahu: NIS2 významně rozšiřuje počet sektorů, na které se vztahuje, včetně poskytovatelů veřejných elektronických komunikačních sítí nebo služeb. To znamená, že mnoho komponent chytrých měst nyní spadá pod přísnější regulaci.- Zavedení přísnějších bezpečnostních požadavků: Směrnice vyžaduje implementaci robustních bezpečnostních opatření, včetně šifrování a multi-faktorové autentizace. To je zvláště důležité pro zabezpečení IoT zařízení a dohledových systémů v městském prostředí.- Požadavky na reporting incidentů a sdílení informací: NIS2 klade větší důraz na rychlé hlášení bezpečnostních incidentů a sdílení informací o hrozbách. To může významně přispět k rychlejší detekci a reakci na kybernetické útoky v rámci chytrých měst.Implementace NIS2 v chytrých městech bude vyžadovat komplexní přístup. Města budou muset provést důkladný audit stávajících systémů a procesů, aby identifikovala potenciální mezery v zabezpečení. Bude nutné vytvořit nebo aktualizovat bezpečnostní politiky a procedury tak, aby odpovídaly novým požadavkům směrnice.Významné investice do bezpečnostních technologií a školení personálu budou nezbytné pro dosažení požadované úrovně zabezpečení. Města budou muset zavést robustní systémy pro detekci a reakci na incidenty, aby mohla rychle identifikovat a reagovat na potenciální hrozby.Pravidelné testování a hodnocení bezpečnostních opatření se stane standardní praxí, aby se zajistila kontinuální efektivita bezpečnostních opatření v rychle se vyvíjejícím prostředí hrozeb.Best practices: Budování odolného chytrého městaPro zvýšení kybernetické bezpečnosti chytrých měst a IoT je klíčové implementovat osvědčené postupy, které zahrnují technologická řešení, procesní opatření a kontinuální vzdělávání. Zde jsou některé z klíčových best practices:Implementace přístupu integrované bezpečnosti: Bezpečnost musí být integrální součástí návrhu a vývoje všech IoT řešení a městských systémů od samého počátku, nikoli dodatečným prvkem.Využití silného šifrování: Veškerá komunikace v rámci IoT ekosystému by měla být šifrována pomocí nejmodernějších kryptografických protokolů, aby se zabránilo odposlechu a manipulaci s daty.Zavedení robustního systému správy identit a přístupů (IAM): Implementace sofistikovaných IAM řešení je klíčová pro zajištění, že k citlivým systémům a datům mají přístup pouze autorizované osoby.Pravidelné bezpečnostní audity a penetrační testování: Systematické hodnocení zranitelností a testování odolnosti systémů proti útokům pomáhá identifikovat a adresovat potenciální slabiny dříve, než je mohou zneužít útočníci.Segmentace sítě a implementace Zero Trust Architecture: Rozdělení městské sítě do izolovaných segmentů a aplikace principu „nikomu nedůvěřuj, vše ověřuj" minimalizuje potenciální škody v případě průniku do systému.Automatizované aktualizace firmware a softwaru: Zajištění, že všechna zařízení a systémy jsou vždy aktualizovány na nejnovější verzi s opravou známých zranitelností, je zásadní pro udržení vysoké úrovně zabezpečení.Implementace pokročilých log managementů či SIEM řešení: Tyto systémy poskytují komplexní přehled o bezpečnostních událostech napříč celou infrastrukturou města, umožňují rychlou detekci a reakci na potenciální hrozby.Vytvoření a pravidelné testování plánů reakce na incidenty: Připravenost na různé scénáře kybernetických útoků a pravidelné školení reakcí na ně zvyšuje schopnost města efektivně reagovat v případě skutečného incidentu.Školení zaměstnanců a zvyšování povědomí o kybernetické bezpečnosti: Lidský faktor zůstává klíčovým prvkem v kybernetické bezpečnosti. Pravidelná školení a osvětové kampaně pomáhají vytvářet kulturu bezpečnosti napříč městskou správou i mezi občany.Budoucnost: Nové horizonty kybernetické bezpečnostiBudoucnost kybernetické bezpečnosti v chytrých městech bude formována několika klíčovými trendy a výzvami.Rostoucí využití umělé inteligence a strojového učení pro detekci a prevenci hrozeb přinese novou úroveň sofistikovanosti v oblasti kybernetické obrany. AI systémy budou schopny v reálném čase analyzovat obrovské množství dat, identifikovat anomálie a předvídat potenciální útoky dříve, než se stanou.Implementace kvantové kryptografie pro zabezpečení kritické komunikace představuje slibnou cestu k vytvoření teoreticky neprolomitelných komunikačních kanálů. Tato technologie může být klíčová pro ochranu nejcitlivějších dat a systémů chytrých měst.Vývoj nových standardů pro interoperabilitu a bezpečnost IoT zařízení bude hrát důležitou roli v zajištění bezpečnosti a kompatibility různorodých systémů v rámci chytrého města. Tyto standardy pomohou vytvořit jednotnější a bezpečnější ekosystém IoT.Zvýšený důraz na ochranu soukromí a etické využívání dat v městských systémech bude reflektovat rostoucí obavy veřejnosti ohledně využívání osobních údajů. Města budou muset najít rovnováhu mezi využíváním dat pro zlepšení služeb a respektováním soukromí občanů.Rostoucí význam spolupráce mezi veřejným a soukromým sektorem v oblasti kybernetické bezpečnosti umožní městům využívat expertízu a zdroje soukromého sektoru při řešení komplexních bezpečnostních výzev.Hlavní výzvy, kterým budou chytrá města v budoucnu čelit, zahrnují:- Zajištění kompatibility starších systémů s novými bezpečnostními standardy bude vyžadovat inovativní přístupy a možná i významné investice do modernizace infrastruktury.- Řešení nedostatku kvalifikovaných odborníků na kybernetickou bezpečnost bude vyžadovat intenzivní spolupráci s vzdělávacími institucemi a vytvoření atraktivních kariérních příležitostí v městské správě.- Balancování mezi inovacemi a bezpečností v rychle se vyvíjejícím technologickém prostředí bude vyžadovat flexibilní a adaptivní přístup k řízení rizik.- Řešení právních a etických otázek spojených s využíváním dat a dohledových systémů bude vyžadovat kontinuální dialog mezi městskou správou, občany a odborníky na etiku a právo.- Zajištění dlouhodobé udržitelnosti investic do kybernetické bezpečnosti v kontextu omezených městských rozpočtů bude vyžadovat inovativní finanční modely a jasnou demonstraci hodnoty těchto investic.Budoucnost bezpečných chytrých městKybernetická bezpečnost se stává kritickým aspektem rozvoje chytrých měst a implementace IoT řešení. S rostoucí komplexitou městských systémů a zvyšujícím se počtem připojených zařízení se exponenciálně zvyšuje i potenciál pro kybernetické útoky. Implementace směrnice NIS2 poskytuje důležitý regulační rámec pro zvýšení odolnosti vůči těmto hrozbám, ale skutečný úspěch bude záviset na schopnosti měst efektivně implementovat komplexní bezpečnostní strategie.Úspěšné zabezpečení chytrých měst vyžaduje holistický přístup, který kombinuje nejmodernější technologická řešení, robustní procesy a kontinuální vzdělávání všech zúčastněných stran. Pouze takovýmto integrovaným přístupem mohou města plně využít potenciál moderních technologií při současném zajištění bezpečnosti a soukromí svých občanů.Budoucnost chytrých měst závisí na naší schopnosti efektivně řešit současné i budoucí kybernetické hrozby. Se správným přístupem, investicemi do kybernetické bezpečnosti a kontinuálním vývojem v oblasti technologií a regulací mohou chytrá města významně přispět ke zlepšení kvality života, zvýšení efektivity městských služeb a vytvoření udržitelnějších urban'ích prostředí.V konečném důsledku bude úspěch chytrých měst měřen nejen jejich technologickou vyspělostí, ale také jejich schopností zajistit bezpečnost, soukromí a důvěru svých obyvatel. Kybernetická bezpečnost tak není jen technickým problémem, ale fundamentálním předpokladem pro budování inteligentních, odolných a lidsky centrických měst budoucnosti.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách, řešeních a nadcházejících aktivitách, navštivte www.all4cyber.cz, LinkedIn, X, FCB nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.Kontakt pro média:Mariana PohlováE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.czwww.all4cyber.cz

Čas načtení: 2024-11-27 15:45:00

Joe Depa byl jmenován globálním ředitelem pro inovace společnosti EY, povede její globální inovační strategii

Londýn 27. listopadu 2024 (PROTEXT) - • Depa bude řídit objevování a zavádění nových technologií, které pomohou řešit obchodní výzvy a s důvěrou utvářet budoucnost• Přináší hluboké zkušenosti s určením nových způsobů, které mohou prakticky pomoci transformovat podnikání prostřednictvím inovačního myšlení a změny kulturySpolečnost EY dnes oznámila, že s okamžitou platností jmenovala Joea Depu novým globálním ředitelem pro inovace společnosti EY. V rámci této funkce bude stát v čele aplikovaných inovací, které pomohou zlepšit poskytování služeb a povedou týmy EY ke zkoumání a vyřešení obchodních problémů.Depa přichází do organizace EY v klíčovém okamžiku, kdy řada vznikajících technologií mění podobu podniků a průmyslových odvětví a vytváří množství nových výzev a příležitostí. Aby organizace EY udržela krok s vývojem, pokračuje ve významných investicích do oblastí, jako je umělá inteligence (AI), kvantová výpočetní technika a blockchain, a nedávno vytvořila globální poradní radu pro umělou inteligenci EY.ai.Ve své nové funkci bude Depa řídit globální inovační strategii organizace. Ta bude zahrnovat dohled nad úsilím o úspěšné zavádění nových technologií do konkrétních obchodních aplikací, a to jak interně, tak v rámci práce členských firem EY s klienty.Raj Sharma, globální řídící partner EY pro růst a inovace, říká:„V dnešní době neustálé nejistoty si úspěch vyžaduje prozíravý přístup a ochotu přijímat odvážná rozhodnutí, která jsou základem inovativního myšlení. Jsme velice rádi, že Joe má hluboké zkušenosti a znalosti v oblasti umělé inteligence a dat a může vést náš strategický přístup k inovacím, aby týmy EY mohly pomáhat klientům utvářet jejich budoucnost s větší důvěrou."V průběhu posledních deseti let Depa úzce spolupracoval s vedoucími pracovníky a představenstvy, aby uvedl na trh inovativní produkty a služby, zlepšil zkušenosti klientů a zaměstnanců a pomohl zvýšit provozní efektivitu pomocí technologií. Naposledy působil jako prvně jmenovaný ředitel pro data a umělou inteligenci v jedné přední vysokoškolské a zdravotnické organizaci. Na univerzitě pomáhal prosazovat gramotnost v oblasti umělé inteligence, spustit program odpovědného řízení umělé inteligence a umožnit vytvoření bezpečného datového základu. Předtím působil jako vrchní výkonný ředitel a globální vedoucí pracovník pro data a umělou inteligenci v jedné globální nadnárodní společnosti poskytující profesionální služby. Tam vedl tým AI stratégů a datových inženýrů při vývoji a zavádění nových produktů a služeb.Joe Depa, globální ředitel pro inovace společnosti EY, říká:„Jsem opravdu nadšen, že se mohu připojit k organizaci, která se plně věnuje transformačnímu potenciálu vznikajících technologií. Těším se na spolupráci s týmy a klienty EY, která jim pomůže uplatnit inovace odvážnými a novými způsoby, jež pomohou vytvářet hodnoty pro klienty prostřednictvím dat, umělé inteligence a nových technologií, a učinit tak svět lepším."Depa je uznávanou vedoucí osobností myšlenkového vývoje v oblasti umělé inteligence. Byl oceněn jako jeden z „50 nejlepších globálních vedoucích představitelů" organizací Světový summit AI a získal mimo jiné ocenění „Myšlenka měnící svět" společnosti Fast Company.Další informace naleznete na adrese: ey.com.O společnosti EYEY vytváří lepší pracovní svět tím, že produkuje nové hodnoty pro klienty, lidi, společnost a planetu a zároveň buduje důvěru v kapitálové trhy.Díky datům, umělé inteligenci a pokročilým technologiím pomáhají týmy EY klientům s důvěrou utvářet budoucnost a vyvíjet odpovědi na nejpalčivější problémy dneška i zítřka.Týmy EY pracují v celém spektru služeb v oblasti pojišťovnictví, poradenství, daní, strategie a transakcí. Týmy EY, poháněné znalostmi jednotlivých odvětví, globálně propojenou multidisciplinární sítí a různorodými partnery v ekosystému, mohou poskytovat služby ve více než 150 zemích a teritoriích.Vše pro to, abychom s důvěrou utvářeli budoucnost.EY je spjata s globální organizací a může se také vztahovat na jednu nebo více členských firem Ernst & Young Global Limited. Každá z nich je samostatným právním subjektem. Ernst & Young Global Limited, britská společnost s ručením omezeným, neposkytuje služby klientům. Informace o tom, jak společnost EY shromažďuje a používá osobní údaje, a popis práv, která mají fyzické osoby podle právních předpisů o ochraně osobních údajů, jsou k dispozici na adrese ey.com/privacy. Členské firmy EY nevykonávají právní praxi tam, kde to zakazují místní zákony. Další informace o naší organizaci naleznete na stránkách ey.com.Tuto tiskovou zprávu vydala společnost EYGM Limited, členka globální organizace EY, která rovněž neposkytuje žádné služby klientům.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2567765/EY_Joe_Depa.jpgLogo - https://mma.prnewswire.com/media/381362/EY_Logo.jpgKONTAKT: Eric Minuskin, EY Global Media Relations, +1 908-770-9758, eric.j.minuskin@ey.com 

Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19

Odcházení Angely M. z jiné perspektivy

Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-18 11:24:35

O Afghánistánu I. aneb Proč Afgháncům celkem nic nedlužíme

Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“. Už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku. Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali. Afghánistán připomíná střední Evropu před 1100 lety V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ. Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu zhruba před 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo přibližně 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108): „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.“ No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť. Kmenová společnost Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické. Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským. Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti. Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci. Osminásobek obyvatel během sta let Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala. Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita. Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.) Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem. Nezvládnutá populační exploze Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili. A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí? On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě. Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho zhruba osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy. Není to naše vina Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností. Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích. A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?) Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát. Ještě jedna věc stojí za poznámku. „Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli,“ napsala Petra Procházková. (ZDROJ) Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast Armády ČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.) Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec. „Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí. Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu. Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo. To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci. Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-19 10:21:44

Krutí Němci versus líní Italové aneb Věčné téma dluhů a ctností

Při pátrání po tom, které politické téma právě hýbe s lidmi, se mi osvědčila jedna dost primitivní technika: porozhlédnout se po různých fórech, kde se schází širší mezinárodní komunita, a sledovat, o čem se tam právě mluví a jakým tónem. Jestliže nějaké politické téma exploduje do šňůry 1500 příspěvků na fóru, kde spolu většinou líným tempem vykecávají dva-tři živí lidé a jeden spamový robot, je to dobrý příznak toho, že se něco děje. Témata jako eurobondy, koronabondy, záchranné balíčky, Trojka, dluhy a austerita poslední dobou tuhle podmínku dokonale splňovala. Jediné další politické téma, u kterého v Evropě tečou „kolektivní nervy“ podobným způsobem, je divoká migrace z třetího světa. Internet je dost různorodý, ale u myšlenky společných dluhů eurozóny se snad poprvé stalo, že se sobě navzájem začaly podobat debaty na tak odlišných webech, jako jsou Reddit a Financial Times. Ty přitom mají naprosto jinou demografii. Reddit je spíš domovem mladších uživatelů, politicky daleko víc doleva než doprava, velké body tam sbírá třeba Bernie Sanders nebo zelená hnutí. Taky se tam vyskytuje viditelná komunita idealisticky laděných eurofederalistů, o které v realitě skoro nezakopnete. Financial Times jsou naproti tomu domovským teritoriem manažerů, účetních, investorů, případně spekulantů, kteří se v diskusích navzájem častují pojmy jako spread, yield a forexové riziko. Tentokrát se ovšem tamní komunity začaly nápadně podobat – jak prudce zvýšeným provozem proti normálním poměrům, tak i celkovým tónem debaty a argumenty, které v ní padaly. (Dvě dlouhá vlákna pro porovnání: Reddit, Financial Times – míněno komentáře pod článkem.) Obě strany mají kus pravdy Kdybych to měl shrnout stručně, vypadá základní kostra těchto debat asi takto: Ze strany Severu, ke kterému se víceméně řadí všechny germánskojazyčné země, ale Belgie už ne, létají na adresu Jihu zhruba tyto invektivy: flákači slunící se na pláži místo práce, vybíraví žebráci, prožrali svoji budoucnost, nevyužili žádnou příležitost k reformám, mafie, daňové úniky, poslouchají hloupé uřvané populisty, kdyby radši zdanili svoje nemovitosti atd. Jih zase útočí na Seveřany zhruba takto: podhodnocené euro je pro vás neférová výhoda, vytlačili jste nás z exportních trhů, jsme vám dobří leda jako hlídači hranic proti Africe, naše mládež studuje na naše náklady a vy si pak hotové kvalifikované lidi přetáhnete vyššími platy k sobě, chcete využít příležitosti a dostat pod kontrolu i poslední zbytky naší ekonomiky, Nizozemsko a Lucembursko fungují jako daňové ráje, my jsme Němcům po druhé světové válce jejich dluhy částečně odpustili (skutečně). Do toho se občas připlete nějaký Brit se zdvořilou, leč samolibou poznámkou ve smyslu „jsem rád, že se téhle show nemusíme nijak účastnit“. Ještě před rokem by dostal nakládačku, teď ho ostatní ignorují a perou se dál. Tragédií téhle debaty je přitom hlavně to, že obě strany mají kus pravdy. Člověk má raději pěkné černobílé příběhy, na jedné straně hrdinové, na druhé padouši, ale tahle dluhová historie je plná selektivního vidění světa a šedých skvrn. Začneme-li u těch Němců, Nizozemců a spol., jejich hlavní argument zní „nechceme platit za cizí chyby“, což je naprosto pochopitelné. (Podstatně méně rádi to sami slyší, když jde o různá celoevropská schémata na redistribuci migrantů z třetího světa.) Dost často si přitom stěžují na to, že si museli utáhnout opasky sami, že jejich kupní síla není, co bývala. Staří se obávají, že přijdou o celoživotně vytvářené úspory právě v té fázi života, kdy by je potřebovali nejvíc. Mladí nadávají na to, že nástupní platy jsou nic moc a že daně a nezbytné životní výdaje už jsou teď dost vysoké na to, aby jim ztěžovaly založení rodiny. Všechny věkové kategorie pak svorně nadávají na prudký nárůst nájemného v posledních letech, který jim užírá z rodinného koláče. Italové a Španělé zase působí dojmem lidí přitlačených ke zdi. Mladší generace se na masivním zadlužení nijak nepodílely a celou tu mizérii, vysokou nezaměstnanost, chabý hospodářský růst a tvrdé škrty dostaly takříkajíc darem ke svému dospívání. Vědí, že chtějí-li mít budoucnost, musí opustit svoje rodiny a jít dělat kariéru do cizích zemí – nepříliš příjemná vyhlídka v dobách, které jsou občas chváleny jako nejlepší éra v dějinách lidstva vůbec. Těžko jim spravedlivě nařídit, že teď mají platit za hříchy svých otců a dědů, když ekonomika stagnuje. (Právě tahle trvalost dluhového zatížení celých národů je důvod, proč být s veřejnými dluhy zatraceně opatrný. Člověk může umřít a firma zkrachovat, načež věřitelé utřou, což je zase součástí jejich rizika. Ale státy zanikají jen málokdy a olověnou vestu zadlužení pak táhnou další generace, kterých se nikdo neptal.) Nevím, jak toto celé dopadne, ale jedno pokládám za jisté: Itálii nebude možno předepsat zvenčí stejný druh hospodářské správy jako Řecku. Její ekonomika je skoro desetkrát větší a země patří jak k zakládajícím členům celého společenství, tak k čistým plátcům do evropských rozpočtů, z čehož čerpá určitou duševní energii ke vzdoru a neochotu se podřídit požadavkům z ciziny. Nikdo nechce být za pitomce Ptají se mě občas čtenáři, zda pokládám nějaký Italexit za možný. K tomu lze říci, že na rozdíl od Spojeného království by Itálie musela opustit euro a přejít na jinou měnu, což je proces, který nemá žádný právní rámec. Evropské smlouvy prostě žádný mechanismus pro opuštění eura neznají. Je zamýšleno jako věčné, od dnešních dob až do plus nekonečna. Na druhou stranu: historie ukazuje, že veškerá různorodá společenství lze udržet pohromadě jenom dvěma způsoby – vzájemnou důvěrou nebo represí. Nikoliv papírovými vazbami, což ty smlouvy v podstatě jsou. Většina mocenských struktur v historii neváhala uplatňovat represi, proto mají dnešní národy panteony plné mučedníků. To v dnešní Evropě není možné. I kdyby měl někdo takové choutky, nemá k tomu adekvátní vojenskou sílu, na armádách se tady škrtalo nejvíce. Tady se poslední desítky let sázelo na vzájemnou výhodnost celé spolupráce a rostoucí přátelství národů. Tenhle konflikt o peníze je pro pocit vzájemné blízkosti a sounáležitosti hodně korozivní. Platí to i v malém měřítku; dost manželských párů se odcizí, a nakonec rozvede kvůli penězům, hádkám a stresům s nimi spojeným. Na úrovni celých národů to nemůže být zásadně odlišné. Nikdo nestojí o nálepku černé ovce, rozhazovačné, neschopné a nedůvěryhodné. A nikdo nechce být za pitomce, který svojí dřinou vydržuje jiné lidi. Tahle společná měna zastřešující naprosto odlišné země, to nebyl dobrý nápad. Představa jejích příznivců byla, že takto vznikne celý kontinent pokrývající zóna sdíleného bohatství a prosperity. V praxi jsme ale došli ke stavu, kdy na sebe uražené a ponížené národy pokřikují z obou stran ekonomické i politické propasti, která se mezi nimi rozevřela. Takhle žádná utopie nevypadá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-17 11:25:23

Literární vyhlídky (17. až 23. února)

Nadcházející týden nabídne hned několik zajímavých literárních akcí v české metropoli – prim budou v tomto směru hrát Knihovna Václava Havla a Božská Lahvice. Literární kritici si jistě nenechají ujít slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020, překladatelé a básníci bezpochyby v hojném počtu dorazí na setkání pod hlavičkou projektu Poezie na kolečkách a příznivci dokumentárního žánru určitě nepohrdnou besedou ke knize rozhovorů Ženy o ženách. A na závěr jako obvykle připojujeme několik tipů na nové (audio)knihy.   POZVÁNKY 17. 2. Praha / 18.00, Cafe Academia Představení knižního vydání politického eseje Jeana-Claudea Michéy Tajnosti levice: Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu o příběhu, kořenech a současnosti levice a sborníku Sametová budoucnost? Eseje o naší současnosti, který uspořádali Petr Drulák a Petr Agha u příležitosti 30 let od sametové revoluce jako reflexi toho, k čemu u nás vlastně od té doby došlo. Do sborníku přispěli historička umění Milena Bartlová, filozof Martin Dokupil Škabraha, politoložka Anna Durnová, politolog Jaroslav Fiala, filozof Michael Hauser, politolog Ondřej Slačálek a socioložka Tereza Stöckelová. Obě knihy právě vydala Masarykova demokratická akademie ve spolupráci s olomouckým nakladatelstvím Burian a Tichák. Mezi hosty večera nebudou chybět překladatel Tajností levice a editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Drulák, editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Agha a další autoři sborníku.   18. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Setkání s kultovním románem ukrajinské literatury Město (Větrné mlýny 2019) v překladu Miroslava Tomka. Město je dobrodružný a také filozofický román, který hravě obstojí i v kontextu evropského modernismu. Příběh mladíka, který opouští rodnou ves, aby se stal inženýrem a šířil osvětu, vypadá ze začátku poněkud schematicky až naivně. Ale jen proto, že naivní je mladík sám. Semele město hrdinu, zkazí ho, vezme mu ideály? Ano i ne: město na tyto otázky neodpovídá, ale klade otázky nové. Donutí hrdinu potkat sebe sama, narazit na svoje vlastní touhy, sexualitu, zklamat se, najít své poslání. Právě pro tuto nejednoznačnost a neschematičnost byl román prohlášen za antisovětský a jeho autor, Valerjan Pidmohylný (1901–1937), zahynul během čistek. S překladatelem Miroslavem Tomkem budou mj. o těžkostech spojených s překládáním literární klasiky hovořit ukrajinistka Tereza Chlaňová a básnířka a komparatistka Marie Iljašenko. Praha / 19.30, kavárna Fra Autorské čtení a beseda se spisovatelkou Dorou Kaprálovou, věnované její nové povídkové knize Ostrovy (Druhé město 2019), v níž autorka tematizuje na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Jedenadvacet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Moderuje Markéta Kittlová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Básník Pavel Kolmačka přijal pozvání na čtení v Božské Lahvici. Držitel ceny Tvárnice za dílo roku – básnickou sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018) – přečte některé ze svých niterných básní za doprovodu obrazů z života „na kraji světa“. Po autorském čtení bude následovat diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft.   19. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami tvořícími v Česku vyšlo ve svazku nazvaném Ženy o ženách (wo-men 2019). Autorka Barbora Baronová v knize zjišťuje, jakou mají respondentky motivaci k tvorbě, jakým způsobem volí témata nebo jak se vztahují k důležitým aspektům dokumentární praxe, jako jsou cenzura, angažovanost nebo terapie. V neposlední řadě spolu s dokumentaristkami tematizují gender, roli institucí v dokumentu nebo financování tvorby. Kniha obsahuje rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou, žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou a dalšími. Večer uvádí a diskusi s autorkou knihy vede Bára Šichanová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020 nabídne předání ceny Dílo roku 2019, udělené Janem M. Hellerem Petru Borkovcovi za knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019), předání ceny Kritik roku 2020 Evě Klíčové, literární kritičce a redaktorce časopisu Host, a čtení oceněného spisovatele Petra Borkovce. Moderuje Lukáš Senft.   20. 2. Do českých kin ve čtvrtek vstoupí slovenský film Sviňa, dílo režisérské dvojice Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek vznikl na motivy stejnojmenné knihy slovenského novináře Arpáda Soltésze, který se v ní inspiroval skutečnými událostmi okolo vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. – Zemičku kdesi pod horami ovládají vysoce postavení zločinci, lidé propojení s politikou, mafií, ale i s policií, soudy a velkými kšefty. Závislá teenagerka zmizí z resocializačního centra, nikomu ale nechybí. O nuceném sexu a drogách chce vypovídat na policii, ale pošlou ji pryč. Vyhledá novináře, který se pustí do rozplétání neuvěřitelné chobotnice zločinu, mafie, vydírání. Nadějný politik se stane předsedou a ovládne celou zemi, protože kdo má moc, má pod palcem i policii i státní obchody. Z malého veksláka se stává velký vyděrač, který s lidmi zachází jako s šachovými figurkami. Jenže může pravda přežít mezi lidmi, kterým jde o prachy a moc? Nebo se Bůh peněz neštítí ani vraždit? Ostrava / 18.00, Dům umění v Ostravě Na akci s názvem Protimluvná osmnáctka vystoupí autoři spojení s nakladatelstvím Fra. Nakladatel a překladatel Erik Lukavský čte a představuje francouzského básníka Stanislase Rodanskiho. Básník a esejista Jakub Řehák čte z nové sbírky Obyvatelé (Fra, jaro 2020). Básník, prozaik a dramaturg Café Fra Petr Borkovec čte z knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). V plánu je též rozhovor o edičním plánu 2020/21, veřejných čteních v roce 2020 a neveřejných plánech a čteních z let 2001–2020. Večerem provede Jiří Macháček. Praha / 19.30, Božská Lahvice První setkání v rámci projektu Poezie na kolečkách – evropská poezie v českých překladech. Český překladatel a básník Ondřej Buddeus bude s pozvanými hosty z řad překladatelů, autorů a organizátorů literárního života diskutovat o překladové poezii, její recepci v českých zemích, úskalích spojených s překladem veršů, evropské identitě a o řadě dalších témat, která s tímto disciplínou uměleckého překladu souvisejí. Cílem projektu, který se následně uskuteční v Jihočeském, Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, je zpřístupnit evropskou poezii v českých regionech. Ve vybraných městech budou v kavárnách či jiných prostorech umístěné sbírky básní, které si návštěvníci budou moci na místě prolistovat nebo přečíst. Evropská poezie bude navíc tématem kulturního setkání, jež daná instituce v rámci projektu uspořádá.   21. 2. Pardubice / 18.00, Krajská knihovna v Pardubicích V rámci literárně-hudebního pořadu Poezie pod klenbou se představí spisovatel Petr Boček, autor hororových próz (mj. Mrazivé příběhy, Výprodej nočních můr, Hrobořadí, Nekrosarium, Mízožravci), a nakladatel Martin Štefko, majitel malého nakladatelství Golden Dog zaměřeného na žánrovou literaturu (horor, thriller, detektivka aj.). Moderuje Vanda Vávrová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Literární večer dvou výrazných českých básnířek, Ireny a Marie Šťastných. Irena Šťastná je autorkou básnických sbírek Zámlky (2006), Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013), Žvýkání jader (2015) a Sen o třetí plíci (2018) a za svou tvorbu byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky a na cenu Magnesia Litera za poezii. Marie Šťastná vydala básnické sbírky Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a je držitelkou Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (Academia 2020) Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Jasmine Wargaová: Jiné jméno pro domov (přeložila Barbora Punge Puchalská, Argo 2020) Představte si, že žijete docela normální život, máte staršího bratra, kterého obdivujete, bezva kamarádku, prima rodiče. Chodíte do školy, koukáte na americké filmy, rádi zpíváte a sníte o tom, že z vás jednou bude slavná herečka. A náhle se všechno změní. Dvanáctiletá Jude musí opustit svůj domov. V její zemi se rozhořela válka, a ona i její těhotná maminka odjíždějí přes oceán za strýcem. Filmy hrdinku na život v Americe nepřipravily – všechno je tu moc rychlé a hlučné. Jude si musí zvyknout na novou školu, na věčný strach o příbuzné doma v Sýrii i na novou identitu imigrantky ze Středního východu. Ale život jí přinese i jiná, příjemnější překvapení – nové kamarády a taky konkurz na roli v muzikálu. Možná je Amerika místo, kde Jude může být taková, jaká opravdu je…   Lukáš Prokop (ed.): Les /Literární archiv č. 51/ (Památník národního písemnictví 2020) Nové číslo sborníku Literární archiv se věnuje obrazu lesa v literatuře a výtvarném umění. Přezkoumává představy Karla Klostermanna o původním šumavském pralese, zabývá se literárním a výtvarným dílem Josefa Váchala z pohledu ekopoetiky či podobou lesa v českých překladech Cooperova Posledního Mohykána. Všímá si lesních nadpřirozených bytostí v trampské próze a promýšlí symboliku lesa v obrazech Aloise Kalvody. Součástí čísla je výběrová edice korespondence s přírodní tematikou mezi Petrem Bezručem a Jany Vrbovými (otcem a synem) z let 1913–1956. Z lesního prostředí čerpá původní autorská hra dramatika S. d. Ch. připomínající spisovatele Jana Vrbu, Otokara Březinu a malíře Jožu Uprku. Jako obrazovou přílohu otiskuje výběr ilustrací Otakara Štáfla ke Klostermannovu románu Ze světa lesních samot. Předposlední oddíl tvoří příspěvek o nalezené chybějící části rukopisu Stín kapradiny od Josefa Čapka ve zpracovávaném fondu Jana Herbena. Zprávy Literárního archivu informují o přírůstcích v roce 2018 a o zpracovaných fondech (Medková Eva, Václavek Bedřich a Kostohryz Josef). Číslo uzavírají vzpomínky Marty Dandové na její působení v Památníku národního písemnictví a Miloše Sládka na bývalý depozitář Literárního archivu v Duchcově.   Šúsaku Endó: Mlčení (čte Martin Zahálka, Voxi 2020) Audiokniha Mlčení obsahuje historický příběh o prvním střetu západního myšlení s japonskou duchovní kulturou. Text japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) nabízí drsný a zároveň poetický i myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Audiokniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli. Nakonec se mu zjeví živá tvář Kristova, kterou celý život hledal, v neumělém a sešlapaném obličeji na desce, na kterou šlapaly a budou šlapat dál tisíce prostých věřících nucených křesťanství opustit. Dochází poznání v té největší poníženosti a naprosté bezmoci, která zároveň neúprosně odhalila povrchnost jeho dosavadní víry a představ o životě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 16:40:25

Změníme klima?

Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct.   „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký?   Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky.   Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“   Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali…   Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu.   „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně.   Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-08 11:11:00

Propojení světů optickými vlákny: Dan ZHUANG ze společnosti YOFC pohovořil o revoluční konektivitě pro inteligentní éru

Barcelona (Španělsko) 8. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Yangtze Optical Fibre and Cable Joint Stock Limited Company ("YOFC"), světový lídr v oblasti technologie optických kabelů a komplexních optických řešení, na sebe významně upozornila na veletrhu Mobile World Congress (MWC) Barcelona 2024, který se konal 26. února. Pod heslem "Connecting the Future with Fibre" (Propojení budoucnosti optickými vlákny) představila společnost YOFC své nejnovější pokroky v oblasti technologie optických vláken a podělila se o své poznatky s tímto rozvíjejícím se digitálním prostředím. Veletrh MWC 2024 v Barceloně, konaný v souladu s heslem "Future First" (Budoucnost na prvním místě), byl příležitostí pro zástupce elity digitálního průmyslu a inovátory, kteří zde měli možnost představit své nejnovější technologie a diskutovat o směru, kterým se naše digitální budoucnost ubírá. Témata diskusí byla rozmanitá, od debaty o dalších fázích 5G technologií, umělé inteligenci věcí (AIoT), rolích umělé inteligence (AI), která upřednostňuje lidskou zkušenost, pokrocích v chytré výrobě až po nové definice průmyslových standardů a podstaty našeho digitálního já. Společnost YOFC svou účastí potvrdila odhodlání stát se lídrem v oblasti rozvoje infrastruktury, která je pro náš digitální věk klíčová, a být jedním z hlavních aktérů podílejících se na definici způsobů, jakými nás všechny technologie spojují.Umělá inteligence stojí v popředí současné globální vlny technologické revoluce a průmyslové transformace, dramaticky mění způsob, jakým pracujeme, žijeme a učíme se, a nastoluje nový věk synergických interakcí mezi lidmi a stroji, integrace bez hranic a společných inovací. Tato inteligentní éra nám přináší nové technologie a způsoby jejich využití, od obchodování v rozšířené realitě (XR) a 3D zobrazení bez použití speciálních brýlí až po digitální dotyková rozhraní a integrované systémy, které spojují naše obytné prostory a dopravní prostředky. Tyto pokroky podtrhují rostoucí potřebu rychlejších internetových připojení a menšího zpoždění při přenosu dat. Od mobilních sítí se nyní očekávají rychlosti 10 Gb/s a latence v řádu pouhých milisekund. Vysoce kvalitní optické sítě se proto stanou nezbytným předpokladem pro zajištění funkčnosti těchto připojení. Inteligentní služby a aplikace se neustále vyvíjejí a posouvají požadavky na kapacitu komunikačních optických spojů na nové úrovně. Cílem je dosažení dosud nevídané kapacity, minimálních ztrát a co nejnižší latence, aby bylo možné zajistit, že naše digitální infrastruktura bude schopna podpory další vlny inovací.Dan ZHUANG, výkonný ředitel a prezident společnosti YOFC, nedávno rozvedl, jakým způsobem společnost reaguje na rostoucí poptávku po vysokorychlostních, efektivních a inteligentních síťových infrastrukturách. Společnost YOFC vyvinula a představila novou řadu optických vláken i-Fibre pro éru inteligentních technologií, která se vyznačují mimořádně vysokou kapacitou, minimálními ztrátami, extrémně nízkou latencí, integrovanými funkcemi snímání a ekologicky pozitivními vlastnostmi. Tyto inovace posílí základy rozvíjející se inteligentní globální infrastruktury a představují klíčová zlepšení pro plné využití obrovského potenciálu inteligentního světa.Vlákno G.654.E, které je základním prvkem nabídky nové generace kmenových vláken YOFC, je díky své nízké nelinearitě a útlumovým vlastnostem ukázkovým příkladem prvotřídních vlastností vláken této řady. Umožňuje podporu přenosů s extrémní šířkou pásma, nabízí nízkou latenci na delší vzdálenosti, a je přizpůsobeno potřebám pokročilé síťové infrastruktury, která čelí rostoucím požadavkům na datové přenosy, charakteristickým pro digitální éru. Z oborového pohledu se jedná o vlákno, které je ideální volbou pro komunikace na úrovni 400G, 800G i pro budoucí ultravysoké rychlosti v řádu terabitů za sekundu. Vlákna G.654.E společnosti YOFC, kterých již bylo v páteřních sítích po celém světě použito přes 2 miliony kilometrů, jsou nedílnou součástí síťových infrastruktur společností China Mobile, China Telecom, China Unicom či State Grid a byla úspěšně implementována v projektech na Filipínách a v Brazílii. Tyto úspěchy dále upevňují vedoucí postavení společnosti YOFC v oblasti výroby optických vláken a zdůrazňují její úlohu při budování sítí, které propojují náš svět.Společnost YOFC zůstává na špičce mezi největšími inovátory v oblasti technologií optických vláken a svou národní laboratoř pro vývoj optických kabelů využívá k výrobě pokročilých vláken, která by mohla zcela změnit standardy v tomto oboru. Dan Zhuang označil vlákna s prostorovým dělením (SDM) a optická vlákna s dutým jádrem za budoucnost technologie optických vláken.Vlákna SDM, včetně vícejádrových vláken a vláken s několika režimy, mají potenciál zvýšit komunikační kapacitu exponenciálně a nabízejí oproti tradičním vláknům její čtyřnásobné až osminásobné navýšení. Odborné znalosti společnosti YOFC v oblasti hromadné výroby těchto špičkových vláken s využitím vlastních materiálů, výrobních metodik a testovacích zařízení ji v tomto odvětví staví do zcela výjimečné pozice. Společnost již ve spolupráci s provozovateli sítí zahájila pilotní testy těchto technologií, aby ověřila jejich praktičnost a účinnost. Ve spolupráci s organizací China Mobile Group Design Institute a dceřinou společností China Mobile v Šan-tungu dosáhla v roce 2023 významného milníku realizací první zkoušky čtyřjádrových a sedmijádrových vláken na světě, která byla provedena v produkčním síťovém prostředí. Tato zkouška představuje zásadní krok v technickém využití a širokém nasazení vícejádrových vláken, která díky své vynikající kapacitě a výkonnosti slibují, že se stanou v oblasti telekomunikací skutečnou revolucí.Technologie dutých vláken společnosti YOFC pak představuje náhradu za tradiční skleněná jádra, používaná v optických vláknech. K vedení světla je zde využíváno plynu nebo vakua. Výsledkem je vlákno schopné přenášet data o 47 % vyšší rychlostí, než jakou nabízí běžná vlákna, což výrazně snižuje latenci a zvyšuje celkový výkon sítě. Taková inovace představuje milník ve vývoji digitální infrastruktury a slibuje revoluci v efektivitě přenosu dat. Schopnost společnosti YOFC vyvíjet klíčové suroviny pro výrobu antirezonančních vláken s dutým jádrem s délkou v řádu kilometrů a tato vlákna také vyrábět je jen dalším z důkazů potvrzujících její pozici světového lídra v oblasti technologií výroby optických vláken.Od svého založení v roce 1988 společnost YOFC vyrobila a dodala více než jednu miliardu kilometrů optických vláken, čímž přispěla k výraznému urychlení výstavby komunikačních sítí po celém světě. V posledních letech se tato společnost začala řídit novou globální strategií s cílem rozšířit své mezinárodní aktivity. Dan Zhuang, prezident společnosti, podpořil aktivnější mezinárodní zapojení YOFC a prostřednictvím platforem jako MWC demonstruje technologické pokroky společnosti i její úsilí o integraci na globálním trhu. Svou účastí na takto významných akcích touží společnost YOFC po možnosti demonstrovat své technologické prvenství a nasazení, se kterým usiluje o pochopení a uspokojení potřeb zákazníků v celosvětovém měřítku. Její odhodlání zajistit dodávky své špičkové technologie i-Fibre ve všech koutech planety potvrzuje touhu překlenout digitální propast, zajistit, aby výhody inteligentního připojení byly dostupné všem, a přesunout celou naši společnost do éry inteligentních komunikací.Video - https://www.youtube.com/watch?v=VinZKTIkm4UKONTAKT: Liangqi Xue, xueliangqi@yofc.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-03-19 13:52:59

Největší propad akcií Adobe za několik let! Jaká je jejich budoucnost?

Adobe má dobré výsledky, ale konkurence přitvrzuje a ne všichni investoři oceňují snížený výhled společnosti na další čtvrtletí. Je to hrozba pro budoucnost, nebo příležitost k nákupu akcií ve slevě? Článek Největší propad akcií Adobe za několik let! Jaká je jejich budoucnost? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-25 00:00:00

Robinson, Kim Stanley - Ministerstvo pro budoucnost

Co všechno se musí stát, abychom se změnili? Kniha, kterou Barack Obama zařadil na seznam svých nejoblíbenějších knih roku 2020. V roce 2025, kdy už je jasné, že světové velmoci nedokážou plnit své ekologické závazky, vzniká organizace Ministerstvo pro budoucnost. Ta má poměrně prostý úkol: hájit zájmy následujících generací a chránit všechny živé tvory přítomnosti i budoucnosti. Její role dostává nový rozměr ve chvíli, kdy na Indii dopadne smrtící vlna veder, jejíž nedozírné následky přimějí lidstvo spojit se a konat… Kniha Ministerstvo pro budoucnost, vyprávěná výhradně prostřednictvím fiktivních očitých svědectví, je mistrovským dílem představivosti, příběhem o tom, jak nás všechny klimatické změny ovlivní v příštích desetiletích. Jejím dějištěm není pustý postapokalyptický svět, ale budoucnost, která je téměř před námi – a v níž možná právě překonáme mimořádné výzvy, kterým čelíme. Je to román bezprostřední i působivý, stejně zoufalý jako plný naděje, a je to jedna z nejsilnějších a nejoriginálnějších knih o klimatických změnách, které kdy byly napsány. Datum vydání: 24.04.2024

Čas načtení: 2024-05-02 08:00:46

Umělá inteligence je budoucnost Samsung zařízení! Jak k ní značka přistupuje?

Umělá inteligence má potenciál změnit on-line svět Budoucnost představuje také na hardwarovém poli Samsung si to uvědomuje a hodlá do ní nadále investovat Předpokládá se, že umělá inteligence postupně zamává s internetem a v návaznosti na to už nikdy nebude vypadat tak, jak jej známe dnes. První důsledky nástupu generativní AI se ostatně začínají projevovat […] Celý článek si můžete přečíst na Umělá inteligence je budoucnost Samsung zařízení! Jak k ní značka přistupuje?

Čas načtení: 2024-06-09 11:11:02

Budoucnost je sice elektrická, ale Volkswagen i tak investuje miliardy do spalovacích motorů

Ještě před rokem nebo dvěma to ze strany většiny automobilek vypadalo, že naprosto souzní s tím, že budoucnost automobilového průmyslu je čistě elektrická. Postupně to ovšem začíná vypadat, že ne každé značce se to líbí a ne každá s tím počítá tak napevno. A i Volkswagen, který už pár let tvrdí, jak je na přechod […]

Čas načtení: 2024-07-05 19:06:38

Kdo si hraje ten nezlobí o tom je naše budoucnost

V budoucnosti na nás čeká obrazně hra Tetris, nebude to už vzhledově klasická počítačová hra Tetris, ale použije se zde přincip jednoduché plynulé hry kdy nebudemem chtít přestat. Kdo si hraje ten nezlobí o tom je naše budoucnost, jednoduchá hra v našem psychickém světě se nám stane vězením ze kterého nebudeme chtít utéci, v jednoduchosti …Pokračovat ve čtení Kdo si hraje ten nezlobí o tom je naše budoucnost