Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-06 10:05:43

Kde mi půjčí, když potřebuji peníze ještě dnes?

Jednoduchý recept na různé výdaje, přesně to je nebankovní úvěr, který znamená rychlou dohodu a transparentní podmínky. Složenky, nákup drobného elektra, nedoplatek za energie, důvody mohou být různé a nikdo se na ně nebude ptát do detailů. Cílem je totiž vždy efektivní pomoc s minimem otázek. Nečekané události umí zaskočit mnoho lidí. Výdajová položka, se kterou […] The post Kde mi půjčí, když potřebuji peníze ještě dnes? first appeared on ŽENUŠKY.

Čas načtení: 2019-09-17 17:29:14

Vydavatel na cestách – Evropou bez cíle. Zapletená

Je zvláštní, jak je Roses odlišné od Platja de Aro nebo Palamos, souměstí vzdáleného zhruba 40 kilometrů, kde jsme v minulosti trávili hodně času. Zdejší lidé často nedovedou nebo nechtějí mluvit španělsky. Nad silnicí visí co kilometr nápisy „Jsme republika“, samozřejmě v katalánštině a co mě zaujalo – s tvarem slovesa „být“, které nepřipouští změnu. Podezřívám ale zdejší Katalánce z napodobování blízkých francouzských sousedů, kteří se tváří, že jinému jazyku nerozumějí. Ale nejen politikou živa je Costa Brava. Mnohem horší jsou afričtí prodejci kabelek, triček a botasek – tedy ne oni, ale jejich zboží „pravého jména“. Nabízejí kousky, o nichž si snad nikdo nemůže myslet, že jsou pravé. Od jednoho do druhého konce promenády leží na zemi „Louis Vuitton“, „Gucci“, „YSL“… Padělky úrovně, která bije do očí. A policie? Nikde. Zájem je hlavně o botasky. Podél korza ale postávají také ženy tmavé pleti, které dovedou umně zaplést vlasy. A tak jsem se do toho zapletla i já. Poté, co jsem ztratila nervy se svým polodlouhým účesem, jsem se rozhodla svěřit se do jejich rukou. Tedy – Mirek mě přesvědčil. „Stejně by ti to leželo v hlavě, tak to zkus.“ Žena, kterou jsem si vybrala, je relativně mladá a moc milá. Domlouváme se španělsky, že rozhodně nechci, aby mi mezi copánky prosvítala kůže. Má i ve vedru chladné ruce, silný parfém a její mateřská prsa o mě každou chvíli zavadí. Půjčí mi puklé zrcátko, a tak si mohu říkat, co chci na hlavě vytvořit. Je neuvěřitelně šikovná. A rychlá. Miroslav trpělivě přihlíží a čeká. Výsledek je super, jsem spokojená. I cenu jsem ukecala na polovinu. A když druhý den na parkovišti najdu v písku malý skřipec, přesně takový, jaký potřebuji k dokončení letního looku, vím, že jsem se rozhodla správně. Nelíbí se mi, když někdo prodává falešné zboží. Ale líbí se mi, když zručné ženy učiní jiným ženám život u moře pohodlnější a hezčí. Myslím, že ta „moje“ tmavá guapa by se na tanečních soutěžích skvěle uživila. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-10-31 15:40:00

Netrpíte náhodou nedostatkem vitamínů skupiny B?

Získání doporučeného množství vitamínů každý den je důležitou součástí výživy. Obzvlášť důležitá pro zdraví je skupina vitamínů B. Strava bohatá na zeleninu, celozrnné výrobky, mléčné produkty, maso a vitamíny B podporuje zdravý metabolismus a snižuje riziko mrtvice.  Randomizovanými klinickými studiemi, které trvaly 6 měsíců a déle, bylo zjištěno, že užívání doplňků vitamínu B snižuje riziko vzniku cévní mozkové příhody o 7%. Výzkum proběhl na skupině více než   50.000 účastníků.Pokud už nyní víte, že přijímáte nedostatek vitamínů B, pak doporučujeme český produkt Absolute Power, kterých všechny níže uvedené vitamíny obsahuje v dostatečných dávkách a v přirozené formě.Vitamin B1 je důležitý pro zabránění nemoci BeriberiDoporučený denní příjem vitamínu B1 (thiaminu) je 1,1 miligram (mg) u žen nad 18 let, u těhotných  až  1,4 mg a pro kojící 1,5 mg. U mužů ve věku 14 let a starších se doporučuje 1,2 mg za den.Vitamin B1 pomáhá tělu rozkládat sacharidy na cukry. B1 se nachází v celozrnných obilovinách, kvasnicích, fazolích, ořechách a masu. Příliš málo vitaminu B1 způsobuje beriberi, onemocnění postihující srdce, trávicí systém a nervový systém. Beri-beri se vyskytuje u pacientů, kteří trpí podvýživou, a také u těch, kteří holdují alkoholu. K příznakům beriberi patří potíže při chůzi, ztráta citlivosti v rukou a nohou a ochrnutí dolních končetin - a to může dokonce vést k chronickým srdečním selháním. Lidé, kteří konzumují velké množství alkoholu by měly brát vitamin B1, aby se ujistili, že ho mají dostatek.Vitamin B2 pro doplnění energieJe zapotřebí strava bohatá na vitamin B (riboflavin), aby se zabránilo jeho nedostatku. Doporučené denní dávky B2 jsou 1,3 mg denně u mužů a 1,1 mg denně pro ženy.Těhotné ženy potřebují 1,4 mg denně a kojící matky by měly mít 1,6 mg každý den. Z přírodních zdrojů se vitamin B2 nachází v ořechách, zelenině, masu a mléčných výrobcích.Riboflavin pomáhá tělu rozebrat a využívat sacharidy, tuky a bílkoviny ve stravě. Tento typ vitaminu B zajišťuje, aby vaše kůže, sliznice střeva a krevní buňky byly zdravé. Dostatek riboflavinu může být prevencí pro migrény a šedého zákalu. Riboflavin může také zvýšit hladinu energie, posílit imunitní systém, léčit akné, svalové křeče a syndrom karpálního tunelu.Výhody vitamínu B3Vitamin B3, zvaný také jako kyselina nikotinová nebo niacin je také důležitý. Ženy, které jsou starší 14 let potřebují denně 14 mg, muži 16 mg. Vitamín B3 obsahují luštěniny, ořechy, pečivo, mléčné výrobky, ryby a libové maso.Nedostatek niacinu způsobuje poruchu známou jako pelagra. Symptomy pelagry zahrnují fyzické i psychické obtíže, průjem, zánět sliznice a demenci. Pelagru může také vyvolat, když tělo není schopno absorbovat dostatečné množství niacinu kvůli alkoholismu. Niacin se používá i při léčbě vysoké hladiny cholesterolu.Vitamin B5 (kyselina pantotenová) pro správný růstVšichni lidé ve věku 14 let a starší by měli denně přikmout 5 mg vitaminu B5 (kyselina pantotenové). Vitamín B5 se nachází v kapustě, brokolici, avokádu, celozrnných obilovinách, bramborách, mléčných výrobcích a vnitřnostech.  Vitamín B5 je důležitý pro mnoho biochemických reakcí, které denně probíhají v našich buňkách každý den. Kyselina pantotenová je nezbytná také k produkci hormonů pro správný růst.Vitamin B6 je nezbytný pro zdravou krevDoporučená denní dávka vitamínu B6 (pyridoxinu) je 1,3 mg pro dospělé až do věku 50 let. Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují asi 2 mg. Vitamin B6 najdete v bramborách a ovoci  (kromě citrusů), v drůběžím masu, rybách a vnitřnostech. Dostatek vitamínu B6 je důležitý, protože je zapojen do více než 100 enzymatických reakcí v buňkách těla. Pomáhá tělu metabolizovat aminokyseliny z naší potravy a budovat nové červené krvinky. Nedostatek tohoto vitamínu může to vést k anémii, vyrážkám, depresím a zmatenosti.Vitamín B12 proti anémiiDospělí potřebují denně pouze 2,4 mikrogramů (mcg) vitaminu B12 Kyanokobalamin). Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují více: 2,6 až 2,8 mikrogramů denně.Vitamin B12 se přirozeně nevyskytuje v rostlinných potravinách, takže vegetariáni a vegani trpí jeho nedostatkem a musí ho doplňovat v podobě doplňku stravy. Přírodní zdroje bohaté na vitamin B12 jsou mléčné výrobky, ryby, maso, a - především - hovězí játra a škeble. Tento typ vitaminu B se také vyskytuje ve snídaňových cereáliích a kvasnicích.Vitamin B12 je nezbytný pro tvorbu krevních buněk a udržování zdravých nervových buněk. Nedostatek vitamínu B12 může vést k anémii. K příznakům nedostatku vitaminu B12 patří slabost, únava, zácpa, úbytek hmotnosti a ztráta chuti k jídlu. Nedostatek poškozuje nervový systém a může způsobit deprese, zmatenost a demence.Vitamin B9 pro zdravé dítěVitamin B9 (kyselina listová) je živina nezbytná pro růst a vývoj organismu. U dospělých se doporučuje  400 mikrogramů (mcg) denně, zatímco kojící matky potřebují 500 mcg denně, těhotné dospívající a ženy by měli dostat 600 mcg denně. Přirozeně se vyskytuje v mnoha zdrojích včetně tmavě zelené listové zelenině, chřestu, růžičkové kapustě, pomerančích, dále ji obsahují ořechy, fazole, hrášek a celozrnné výrobky.Tento vitamín je životně důležitý pro zdraví a vývoje dítěte během těhotenství. Dostatek kyseliny listové zabrání rozštěpu a podporuje zdravý růst.

Čas načtení: 2024-05-14 09:00:00

Lékárna.cz: posouváme hranice moderního lékárenství

Chrudim 14. května 2024 (PROTEXT) - Trend moderního lékárenství nyní nastavila první a největší lékárna na českém internetu Lékárna.cz, kdy kromě volně prodejných léčivých přípravků nabídla svým zákazníkům i zdravotní služby. „Ukazujeme v praxi nový směr v lékárenství: poskytovat péči v širším kontextu. Tedy nabízet léky, ale zároveň služby spojené s prevencí, léčbou, vyhodnocováním zdravotních rizik. Být jako lékárna po ruce ve vícero situacích, kdy lidé řeší svoje zdraví, a nabídnout víc možností řešení než jen tabletku. V dynamickém 21. století nabitém technologiemi to zaneprázdněný Čech jistě ocení,” říká PharmDr. Vladimír Finsterle, zakladatel a majitel Lékárna.cz.Moderní lékárenství reflektuje trendy a dynamiku dobyLékárna.cz zařadila do své nabídky nově služby Lékový audit, Hledám lékaře snadno a rychle a Potřebuji odborné lékařské vyšetření. Poskytuje je její vlastní tým lékárníků, kontaktování lékařů pak zdravotní asistentky. Prakticky ihned po publikování se rozběhl zájem o lékové audity a zprostředkování lékařského ošetření.V nové nabídce zdravotních služeb má už od nového roku Lékárna.cz také služby pro zdraví z dílen českých startupů. V podobě poukazů vedou do laboratoří, ordinací, nebo odborných kurzů, spolupracují na nich odborníci. „Využily je už víc než tři stovky zákazníků a zájem o tyto služby narůstá. Nejvíc je zajímá odborná pomoc, kterou mohou využít online, tzv vzdálená odborná pomoc. Například minikurz Jak zvládat diabetes se drží od počátku v popředí zájmu. A také laboratorní testy, největší zájem je o laboratorní vyšetření jater a slinivky,“ hodnotí V. Finsterle.Lékárna.cz navštíví měsíčně přes 2 miliony lidí, každý den víc než stovka z nich pak napřímo komunikuje s jejími lékárníky téma správné užívání léčiv a doplňků stravy. Služby Lékový audit, Hledám lékaře snadno a rychle, Potřebuji odborné lékařské vyšetření vyvinul tým profesionálů z Lékárna.cz. „Moderní lékárenství spočívá v provázání informací o lécích zejména pro samoléčbu, péči o zdraví a doplňkovou léčbu k lékům předepsaným lékařem, následně se jedná o nabídku služeb, které lze aplikovat na dálku s výrazným aspektem úspory času pacienta,“ dále vysvětluje V. Finsterle, pro kterého je v moderním lékárenství nejdůležitější fakt, že by se mělo stát důležitým prvkem zdravotní péče ve smyslu snadno dostupného zdravotnického zařízení, které umí a dokáže komunikovat s lékaři před a po jejich vyšetření a zajišťovat takové úkony, které lékař doporučí či předepíše. „Mladší ročníky se navíc ve světě digitálních řešení pohybují zcela samozřejmě, očekávají ho, tak ho přinášíme,“ říká V. Finsterle.Diskrétnost a individualita: Abyste se cítili dobřeZa kvalitu všech tří produktů ručí sám zakladatel Lékárna.cz PharmDr. Vladimír Finsterle a jeho tým lékárníků - specialistů z Lékárna.cz a tým zdravotních asistentek. Zákazníci se nemusí obávat o své osobní údaje ani při tak individuální a citlivé nabídce. „Osobní údaje musíme zpracovávat v nezbytném rozsahu za účelem poskytnutí objednané služby. Řádně je chráníme tak, jak nám ukládá účinná právní úprava a tyto údaje nepředáváme třetím osobám, ledaže jsme k tomu oprávněni, nebo povinni,” dodává zakladatel a majitel Lékárna.cz.Služby pro zdraví v kostce:Lékový audit - zkontrolujeme léky, které pacient užívá, doplňky stravy, zdravotnické prostředky a jejich nevhodné kombinace - vzájemné působení a případné duplicity účinných látek.Hledám lékaře – snadno a rychle - služba je pro ty, kterým lékař odešel do důchodu, přestěhovali se, nebo mají v rodině nový přírůstek, potřebují najít praktického lékaře pro dospělé, či pediatra pro dítě, případně specialistu.Potřebuji odborné lékařské vyšetření - pokud pacientovi praktický lékař nedoporučil specialistu, nebo je jím doporučený specialista nedostupný, my odborného lékaře vyhledáme a domluvíme u něj termín vyšetření. Službu je možné objednat nejen pro sebe či dítě, ale i pro blízkého člena rodiny. Další témata a informace pro média najdete zde v archivu tiskových zpráv  

Čas načtení: 2023-11-16 08:00:00

Proč muži věří, že stačí peníze, ale ženy potřebují i jejich čas

„Odešla,“ svěsil hlavu. „A to jsem jí dával všechno!“ poznamenal lítostivě. „Co vlastně ženské chtějí?“ dodal ne jako otázku, ale výčitku. Neuměl totiž pochopit, proč odešla. A potřeboval to pochopit. Jedině, když zjistíte proč, můžete tu chybu odstranit. Už nikdy ji neudělat. Kvůli rozmotání toho klubíčka za mnou přišel na Setkání. A tak jsme si … Proč muži věří, že stačí peníze, ale ženy potřebují i jejich čas Pokračovat ve čtení » The post Proč muži věří, že stačí peníze, ale ženy potřebují i jejich čas first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2019-09-27 07:42:46

Amazonský prales se rabuje pro naše pohodlí

Houpám se v hamace pod moskytiérou v centru peruánské Amazonie na řece Madre de Dios mezi svými přáteli indiány Ece´je, ke kterým jsem přijel po 46 letech. Byli z mého návratu nadšení, i když to neprezentují tak emocionálně jako my. Cítil jsem však, že jsem mezi svými, nezapomněli na mne ani po tolika letech a měl jsem slzy v očích, když třeba čtyřiaosmdesátiletý Mateo Biaeja si na mne vzpomněl a s úsměvem bezzubých úst mne objal.  Tím největším zadostiučiněním pro mne však bylo, že moji diplomovou práci o jejich kultuře a o jejich způsobu života, kterou Univerzita Karlova nechala v roce 1974 přeložit do španělštiny, mají a používají jako návod, jak pokračovat ve svých tradicích. A když mi César Jojaje Eriney, současný představitel komunity Palmareal, kde jsem v roce 1973 strávil sedm měsíců, ukázal svoji kuzmu, tuniku vyrobenou z lýka podle mého návodu, byl jsem dojatý. Nepotřebuji být ověšen tituly, neprahnu po členství ve významné světové organizaci na záchranu indiánů a jejich lesů. Jsem v jejich lesích každý rok, vdechuji s nimi jejich svěží vzduch, jím s nimi zdravé ryby a zvěř, piji zdravou čistou vodu z amazonských řek a svou přítomností bojuji za jejich kulturu, za jejich přežití, za jejich lesy. Jsou stále lovci, rybáři a někteří kopaničáři pěstují banány a maniok. Stále žijí v harmonii s okolní přírodou, i když pod tlakem naší technologie přijímají naše sofistikované hračky. Svět a jeho proces samolikvidace vnímám a pozoruji každoročně ze zorného úhlu amazonských indiánů v peruánské, brazilské, venezuelské a ekvádorské Amazonii. Oni a právě jen oni jsou nositeli toho správného, pozitivního posvátného vztahu vůči naší Zemi. Nejde o žádná velká slova, indiáni ostatně moc nemluví. U nich tiše pozoruji a vciťuji se do jejich harmonie se světem, s kosmem. To je jejich hlavní cíl života. Žádné materiální výnosy, zisky, zvyšování životní úrovně. Jen oni vědí, jak se chovat k matce přírodě již po několik tisíc let, jak se jí mají přizpůsobovat, jak se jí mají věnovat, jak jí mají děkovat a symbolicky ji obdarovávat za možnost žít a existovat. My Zemi nikdy za nic neděkujeme, jen ji dobýváme a drancujeme jako predátoři pro naše pohodlí, pro naši moc, proto, abychom byli stále bohatší a mocnější. Výsledkem je, že oni jsou podle nás chudí a my bohatí. Jenže oni jsou šťastní a my štěstí jen nekonečně hledáme cestou ničení Země a sami sebe. Užiteční idioti A nyní jsem svědkem, jak k nim přicházejí mladí aktivisté s jiskrou v oku a s visačkou Ekologická policie. Přicházejí jim dirigovat, nařizovat, kdy mohou a kdy ne lovit, rybařit či sbírat želví vejce. Tato mládež, musí přece vybudovat lepší zítřky pro Amazonii. Podobně jako kdysi ti mladí s jiskrou v oku a s rudými knížkami velkého Maa přišli budovat nový svět, teď jsou tu ti, kteří po celém světě burcují, revoltují za záchranu světa. Jsou mladí, mají na to právo a je to i jejich povinnost, ale zapomínají na jedno. Na to, že z toho drancování přírody i lesů Amazonie již desítky a desítky let pohodlně žijí a vůbec jim to do nedávna nevadilo. Amazonie se kácí a vypaluje desítky let a všichni z toho tyjí. Ty lesy a tamější přírodní zdroje se totiž rabují pro nás, pro naše pohodlí, pro naše sofistikované technologie vyráběné především pro mladší generace. Tedy i pro ty, kteří se teď bouří. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} My jsme totiž ti odběratelé brazilské sóji, brazilské kukuřice, brazilského hovězího, brazilských drahokamů, brazilského vzácného dřeva, brazilských nerostů – jako niobia – nutných pro naši elektroniku, brazilské bavlny, brazilského textilního a obuvního průmyslu. Já o tom bouřím desítky let, ale nedělám z toho politiku ani nevedu demonstrace. Demonstrace nikam nevedou. To je jen šalebná hra, klam pro veřejnost, hra na vysokou politiku. Je to „in“, zatímco někde jinde se zas rozdávají karty. Také jsme jako mladí cinkali klíči a jiní v pozadí si rozdávali pozice. Byli jsme jen ti užiteční idioti a hra se jen opakuje na jiné úrovni. Ze záchrany Země a amazonských lesů se stalo politikum a revoltující aktivističtí ochránci přírody jsou křiklouni, kteří potřebují být viděni. Potřebují se prezentovat, hledají možná i své politické cíle a vůbec nechápou, že ty hořící lesy Amazonie hoří hlavně pro ně. Pro jejich nadspotřebu technologií, v jejímž pevném sevření se dusí, aniž to tuší, a jsou tak dirigováni jejich výrobci v nadnárodních korporacích. Stali se z nich ekologičtí policajti, jaké jsem viděl na vlastní oči právě na řece Sonene, na hraniční řece mezi Peru a Bolívií, jak přijeli „mým“ indiánům Ece’ je dirigovat, jak a co a kdy mají lovit a rybařit. Mladíci z peruánských měst, kteří Amazonii znají z publikací a knížek asi tak jako ta naše revoltující mládež, která v Amazonii nikdy nebyla. Jímá mě z toho hrůza. Rozzlobení aktivisté vedení šestnáctiletou dívenkou! Bůh ví, jaké je pozadí a záměr. Hlavně, že tak zvaně chrání životní prostředí a ostentativně, místo aby na nějaké shromáždění letěla letadlem, jede, tedy plaví se, jachtou! Plíce planety? Někdo naivně horuje pro mezinárodní kontrolu Amazonie. Jistě, srdce mi trne nad likvidací pralesa, kterou pozoruji na vlastní oči. Jenže to není reálná cesta, vážená aktivistko Michaelo Pixová. Zkusila jste si ji ověřit v Brazílii? Víte, co by vám řekli? Odpověděli by snad všichni: „Co vy Evropané nám máte co říkat! Vy jste si své lesy vykáceli a vypálili již v 19. století, a tím jste dali zelenou své průmyslové revoluci a svému bohatství, z kterého dosud žijete. Nikdo vás tehdy neomezoval, ani nechtěl lesy dostat pod mezinárodní kontrolu. Takže nyní nechte nám si své lesy vykácet ve prospěch našeho pokroku a zvýšení naší životní úrovně.“ Jste bojovná aktivistka mluvící z teplého hnízdečka v líbivých heslech a zaštiťující se desítkami firem, trustů a nadací. Kolik času jste sama prožila v Amazonii, že o ní tak zasvěceně mluvíte? Že požáry v Amazonii nejsou běžné? Zavádějící nesmysl! Ale jsou! To byste zjistila, kdybyste tam žila. Indiáni své lesy vypalují tisíce let. Je to běžný proces při jejich zemědělské aktivitě, jen pochopitelně nesmí přesahovat jisté hranice. Ostatně lesní požáry či požáry savan a stepí byly v minulosti vždy součástí očisty a znovuoplodnění přírody Země. Některé stromy, jako blahovičníky,  dokonce milují požáry tak, že je potřebují k svému rozmnožování. Jinak užívání takových dětinských, i když hezky vypadajících floskulí, jako že amazonské lesy jsou plícemi Země, je poněkud zavádějící. Amazonské lesy pro nás žádný kyslík nevyrábějí, ani těch 20 %, které uvádíte. Zeptejte se odborníků, třeba botaniků. Jde o letitě používaný nesmysl. Jako heslo vypadá dobře. A stále opakovaná lež se stává pravdou… Téměř veškerý kyslík „vyrobený“ amazonským pralesem je zase spotřebován na rozklad dřeva, které tam vyrostlo. Bolestné řešení Jediná možnost, jak likvidaci lesů a nyní těch amazonských nějak zastavit, je omezení naší spotřeby. A protože zcela přirozeně a logicky největší spotřebu, zejména technologických vymožeností, mají na svědomí mladí, kteří stále potřebují inovace, moderní hračky, je na nich začít se skromností a snižováním spotřeby. Jejich současné nesmyslné ambice nás vedou do pekel. Brazilský prezident Bolsonaro jako správný kapitalistický politik otevřel stavidla ochrany Amazonie kvůli zvyšování životní úrovně Brazilců a zisku brazilských firem bez ohledu na přírodu, na flóru, faunu i na původní obyvatele. Vůbec jej nemusím, ale bohužel, přesvědčivě vyhrál demokratické volby s 55 %, když zastavil éru socialistických prezidentů, kteří rozkrádali zemi. Ale není žádný fašista, slečno Pixová, jak jej nálepkujete, to by byli všichni na světě. Je jen demokrat. A to je přece ta naše slavná demokracie, že? K čertu s ní! Přesně tak jako chilští a peruánští politici bez ohledu na přírodu chilských a peruánských And otevřeli cestu k těžbě mědi a zlata. Přesně tak jako kolumbijští politici otevřeli cestu k těžbě nafty a antracitu bez ohledu na kolumbijskou přírodu. Přesně tak, jak to dělají politici a vůdci na celé naší Zemi, aby se zalíbili většině voličů. Jsou to především konzumní společnosti, které jsou odpovědné za nekontrolovatelné ničení životního prostředí na Zemi. Společnosti, které koncentrují 20 % světové populace a konzumují například 2/3 kovů planety či 3/4 energie, která se na zemi vyrábí. Chceme-li opravdu zachránit Zemi, je zřejmé, že musíme výrazně nejen snížit obecně jakoukoliv spotřebu, ale také změnit systémy vlády. A to přece ta naše slavná demokracie schopna není, že? K čertu s ní! {/mprestriction}  Autor je etnolog, diplomat a publicista. 

Čas načtení: 2025-03-10 10:49:00

AI změnila pravidla hry. Proč firmám běžná cloudová řešení už nevyhovují?

Praha 10. března 2025 (PROTEXT) - S rostoucí adopcí aplikací pro AI (umělou inteligenci) se firmy potýkají s novou výzvou. Jejich stávající cloudová infrastruktura na takové workloady (pracovní zátěže) nestačí. AI aplikace kladou extrémní nároky na infrastrukturu, na kterou nebyly optimalizované, což znamená neefektivitu, pomalejší výsledky a zbytečně vysoké provozní náklady. České firmy tak čelí otázce: Investovat miliony do vlastního hardwaru, nebo najít spolehlivé a flexibilní řešení? Většina firem, které začínají s AI, si zprvu vystačí s běžným řešením v cloudu. Jakmile ale nasadí složitější modely a začnou zpracovávat velké objemy dat, narazí na limity unifikované cloudové infrastruktury. Výpočty se zpomalují, provoz se prodražuje a škálování výkonu je komplikované. „Standardní cloudové služby nedokážou pokrýt rostoucí nároky AI aplikací, firmy pro ně potřebují specializovanou infrastrukturu,“ vysvětluje Marián Holý, komerční ředitel vshosting a dodává, že často navíc potřebují garantovaný výkon a bezpečnost, což není v globálních cloudových službách vždy samozřejmostí. České společnosti proto hledají lokálního partnera, který jim zajistí nejen špičkový hardware, ale i podporu, expertízu a compliance s českými a evropskými regulacemi. AI potřebuje jiný cloud Výpočetní nároky AI jsou diametrálně odlišné od klasických cloudových workloadů. Tradiční servery, jejichž výkon je postavený na CPU, nejsou dostatečně efektivní pro masivní paralelní výpočty, které AI modely vyžadují. Firmy, které se spoléhají na standardní cloudové platformy, proto často naráží na: ● Pomalejší trénování modelů – běžné cloudové infrastruktury nejsou optimalizované pro výpočty prostřednictvím GPU. ● Vyšší provozní náklady – nedostatečně optimalizované prostředí vede k větší spotřebě výkonu, a tedy k vyšším nákladům. ● Komplikované škálování – AI workloady potřebují rychlé navyšování výpočetních zdrojů podle momentálních potřeb. „Na tyto výzvy je zapotřebí reagovat tvorbou vysoce specializované cloudové infrastruktury určené přímo pro AI workloady. To je příklad i námi vyvinuté infrastruktury s vysokovýkonnými servery osazené GPU procesory NVIDIA L40S, H100 a H200, které jsou přímo optimalizované pro AI projekty,“ deklaruje Marián Holý, komerční ředitel společnosti vshosting. Nabízí flexibilní škálování, takže firmy mohou navyšovat nebo snižovat výkon podle aktuálních potřeb. Výhodou je, že není nutné investovat miliony do vlastního hardwaru či technické asistence v češtině. Bonusem je exkluzivní přístup k NVIDIA katalogu AI/ML modelů – celkem k více než 1000 AI modelům. Rychlejší AI vývoj bez obřích investic Podle Mariána Holého se AI stala natolik klíčovou, že vyžaduje zcela nový přístup k infrastruktuře: „Jako jedna z mála tuzemských firem poskytující cloudové služby využíváme nejnovější GPU procesory společnosti NVIDIA. Pro firmy to znamená okamžitý přístup ke špičkovému výkonu bez horentních investic“. Vybudování vlastní AI infrastruktury je pro většinu firem obrovsky nákladné. Nákup high-end GPU, jejich správná konfigurace a následný provoz se může snadno vyšplhat do milionových částek. „Flexibilita je základ, proto naši klienti platí jen za výkon, který skutečně potřebují. Nemají žádné zbytečné náklady navíc,“ vyzdvihuje Marián Holý. Díky tomu mohou české firmy testovat a škálovat své AI aplikace bez finančních rizik a zdlouhavého budování vlastní infrastruktury. Ať už jde o start-upy nebo velké korporace, mohou se soustředit na provoz AI projektů, zatímco vshosting se postará o špičkovou technologii, vysoký výpočetní výkon, bezpečnost a technickou podporu v češtině a garanci souladu s českými i evropskými regulacemi – data zůstanou v tuzemsku. O společnosti vshosting: vshosting je přední poskytovatel cloudových a serverových řešení, specializující se pokročilé technologie Kubernetes, AWS, nebo GPU infrastrukturu pro AI aplikace. Společnost se zaměřuje na poskytování škálovatelných, bezpečných a environmentálně odpovědných IT řešení s vysokou dostupností pro firmy všech velikostí. Kontakt pro média: PR konzultant, Martin Moc, e-mail: moc@prmoc.net ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2011-02-16 00:00:00

Pánské aktovky: I muži mají své dny

Stejně jako ženy, tak i muži potřebují „kabelky“. Mají také spoustu nezbytností, které potřebují mít každý den u sebe. Kapsy u jeansů nejsou vždy tou správnou volbou, zejména jedná-li se o cenné věci. Především jsou aktovky a diplomatky využívány muži do práce. V dnešní moderní době potřebují pánov ...

Čas načtení: 2020-03-20 13:50:48

V reakci na nouzový stav platforma Terap.io nabízí online psychoterapii zdarma

Terap.io je platforma, která poskytuje psychoterapeutické služby online. Klient se s terapeutem může spojit přes video, audio, či chat. Aktuálně nabízí třicetiminutová sezení zdarma všem, kteří potřebují akutní psychologickou pomoc v tíživé situaci spojené s koronavirem Covid19. Krizové linky jsou přehlcené, ačkoliv vznikají nová callcentra, jejichž cílem je pomoci co největšímu počtu lidí, kteří potřebují poradit, jak se v souvislosti s koronavirem chovat – jaká podnikat hygienická opatření, jak si opatřit či vyrobit roušku, jak zajistit potraviny a léky seniorům v domácí karanténě. Lidé ale potřebují často nejen praktické informace, ale i psychologickou pomoc – strach a úzkost z nejistoty vzniklé situace se šíří rychleji než samotná nákaza. „Proto jsme našim terapeutům navrhli, že bychom chtěli lidem zdarma nabídnout tzv. krizové intervence, tedy půlhodinová sezení míněná v podstatě jako první psychologická pomoc v nouzi, a nejen že naši vlastní terapeuti rádi souhlasili, ale navíc se nám začali ozývat další, že by se rádi do této akce zapojili,“ říká spoluzakladatel a CEO Chadi Moussawi. Aktuálně Terap.io nabízí pomoc 60 terapeutů a krizových interventů. „Na platformě je v současnosti vypsáno přes 80 volných sezení zdarma do konce března, a postupně přidáváme další. Snažili jsme se co nejvíce zpřístupnit sezení i méně technicky zdatným lidem a seniorům, na web jsme proto nahráli videonávod, jak se na sezení přihlásit. Nepotřebují k tomu nic než počítač a emailovou adresu,“ dodává Chadi Moussawi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-09 15:46:21

Italské Bergamo v obležení: svědectví lékaře z centra epidemie koronaviru

Bergamo znají čeští turisté hlavně jako velké letiště nedaleko Milána. Do města samotného zavítá jen málokdo, i když má pěkné středověké centrum. V posledních dnech se ovšem Lombardie dostala na stránky novin kvůli tomu, že zde propukla epidemie koronaviru. Italská vláda čerstvě vyhlásila nad oblastí karanténu. Daniele Macchini je chirurg pracující v nemocnici Humanitas Gavazzeni v Bergamu. Šestého března umístil na svůj Facebook dost syrovou zprávu z aktuálního „bojiště“. Nějakou chvíli jsem – podobně jako Macchini – váhal, zda ji přejít mlčením nebo ne. Nakonec jsem se, z podobných důvodů jako on, rozhodl zveřejnit její český překlad. Do té míry, do jaké se mi to podařilo ověřit, nejde o žádný hoax. Lékař toho jména existuje, pracuje tam, není známo, že by jeho účet na FB někdo hacknul. Jeho text převzala i větší média jako regionální vydání Corriere della Sera a Il Giornale. Proto si myslím, že je na místě zprostředkovat jeho perspektivu i českým čtenářům. Je víceméně konzistentní s tím, co k nám proniklo z Číny, a nemyslím si, že by šlo o šíření paniky. Nakonec jde o zprávu z epicentra epidemie na evropském kontinentě, kde samotná italská vláda omezila veřejný život. Dále hovoří Daniele Macchini, šestého března 2020, Bergamo. Některé pasáže jsem vytučnil já: „V jednom z těch e-mailů, které neustále dostávám od vedení nemocnice, byl odstavec „jak se chovat zodpovědně na sociálních sítích“. Obsahoval nějaká doporučení, na kterých se všichni shodneme. Dlouho jsem uvažoval, co vlastně napsat o tom, co se tu děje, a jestli to vůbec napsat. Nakonec jsem usoudil, že nezodpovědné by bylo mlčet. Pokusím se tedy sdělit laikům, těm, kdo žijí v určitém odstupu od naší reality, co se děje v Bergamu ve dnech epidemie Covid-19. Chápu, že je potřeba zabránit panice, ale pokud nedokážeme rozšířit informaci o tom, co se děje a jak je to nebezpečné – a pořád vidím lidi, kteří ignorují doporučení a lidi, kteří se scházejí a stěžují si na to, že nemůžou do posilovny nebo zahrát si fotbal – běhá mi z toho mráz po zádech. Rozumím tomu, že vzniknou hospodářské škody a také mne to trápí. Po téhle epidemii bude těžké se zase „rozjet“. Ale i tak, kromě toho, že ekonomicky ničíme svůj zdravotnický systém, chci upozornit na škody na veřejném zdraví, které nás pravděpodobně čekají, jsou důležitější, a jsem velmi znepokojen tím, že zatím nebyla ustanovena karanténa v oblastech Alzano, Lombardo a Nembro, i když to region požadoval. (Rád bych zdůraznil, že jde čistě o můj osobní názor.) Minulý týden jsem byl překvapen reorganizacemi, které v celé nemocnici proběhly, zatímco náš současný nepřítel se ještě skrýval ve stínu: jak se oddělení vyprázdnila, odložitelné činnosti byly přerušeny, jednotka intenzivní péče uvolněna a rozšířena o tolik lůžek, kolik jen šlo. Tahle náhlá přeměna vytvořila na chodbách nemocnice atmosféru přízračného ticha a prázdnoty, které jsme nerozuměli; čekání na válku, která ještě nezačala, a u které jsme si mnozí (včetně mě) nebyli jistí, zda přijde a s jakou zuřivostí. (Poznámka: všechny tyhle přípravy se děly bez pozornosti veřejnosti, zatímco v některých novinách se drze psalo, že soukromý sektor nic nedělá.) Pořád si ještě vzpomínám na svoji noční službu před týdnem, kdy jsem si neodpočinul ani na chvíli a čekal jsem na telefonát z našeho oddělení mikrobiologie. Čekal jsem na výsledky testů našeho prvního podezřelého pacienta a přemýšlel jsem o tom, jaké důsledky to bude mít pro nás a pro nemocnici. Když o tom přemýšlím zpětně, moje rozrušení z jednoho možného případu bylo skoro směšné a nepřiměřené. Situace teď je dramatická. Jiné slovo mě nenapadá. Válka vypukla a bitvy zuří nonstop celé dny a noci. Jeden za druhým se nešťastní lidé objevují na pohotovosti. Mají daleko horší příznaky než komplikace chřipky. Neříkejte už prosím, že je to jen těžká chřipka. Za dva roky, které pracuji v Bergamu, jsem zjistil, že lidi nechodí na pohotovost bezdůvodně. Tentokrát taky ne. Dodrželi doporučení: týden nebo deset dní doma s horečkou, nechodit ven, aby se předešlo šíření nákazy, ale už to prostě nezvládají. Nemůžou dýchat, potřebují kyslík. Léků na tenhle virus je málo. Průběh nemoci záleží na našem organismu. Můžeme jej jenom podpořit v situaci, kdy už nedokáže bojovat sám. Přiznejme si to: vesměs doufáme v to, že se naše tělo zbaví viru samo. Antivirové terapie jsou v případě tohoto viru ve stadiu pokusů a poznáváme jeho chování za běhu. Zůstat doma, dokud se symptomy nezhorší, nemá vliv na prognózu. Teď k nám nicméně dorazila dramatická potřeba nemocničních lůžek. Oddělení, která se předtím vyprázdnila, se teď rychle plní. Na cedulích, kde jsou jména pacientů a barevné označení podle toho, na které oddělení patří, je teď jenom červená barva, a místo chirurgického zákroku je tam napsána diagnóza, která je pořád stejná: oboustranný intersticiální zápal plic. A teď mi řekněte, který chřipkový virus způsobuje takovou tragédii. Protože to je ten rozdíl (teď se dostanu k technikáliím): u klasické chřipky, kromě toho, že se nakazí menší množství lidí v průběhu měsíců, je míň komplikovaných případů. Jen tehdy, pokud virus zničí ochranné bariéry v našich dýchacích cestách a umožní baktériím, které normálně žijí v horních dýchacích cestách, aby zaútočily na průdušky a plíce, nastává těžší onemocnění. Covid-19 způsobuje banální chřipkové příznaky u mnoha mladých lidí, ale u mnoha starších (a nejen u nich) se rozvine skutečný SARS, protože virus dokáže vnikat přímo do plicních sklípků a infikuje je, čímž ztrácejí schopnost vykonávat svoji funkci. Výsledkem je plicní nedostatečnost, která je často vážná a po několika dnech hospitalizace nemusí stačit ani obyčejné podávání kyslíku. Je mi líto, ale jako doktora mě neuklidňuje to, že nejtěžší případy jsou starší lidé s jinými nemocemi. U nás je starých lidí nejvíce a je dost těžké najít někoho nad 65 let věku, kdo nebere aspoň prášky na vysoký tlak nebo na cukrovku. Taky vás můžu ujistit, že když vidíte mladé lidi intubované na jednotkách intenzivní péče, nebo ještě hůře v ECMO (přístroj pro ty nejhorší případy, který vysává krev, okysličuje ji a vrací ji do těla, v naději, že se plíce zase uzdraví), veškeré sebevědomí ohledně toho, že jste mladí, vás přejde. A pořád se přitom najdou lidi na sociálních sítích, kteří se chlubí, jak jsou stateční, ignorují doporučení, protestují, že jejich normální životní zvyky dostaly dočasnou stopku – ačkoliv kolem probíhá katastrofální epidemie. Už nejsme chirurgové, urologové, ortopedi, jsme jenom lékaři, součást jednoho velkého týmu, čelícího vlně tsunami, která nás zavalila. Případy se množí, denně máme 15 až 20 nových hospitalizací z toho samého důvodu. Výsledky z laboratoře chodí jeden za druhým: pozitivní, pozitivní. Pohotovost se hroutí. Improvizujeme, všichni pomáhají na pohotovosti. Rychlý brífink ohledně toho, jak se užívá počítačový systém a o pár minut později už jsem zase dole, vedle dalších vojáků na téhle válečné frontě. Na počítačových obrazovkách stojí pořád to samé: horečka, dýchací obtíže, horečka, kašel, nedostatečná funkce plic a tak dále. Vyšetření a radiologie s pořád těmi samými závěry: oboustranný intersticiální zápal plic. Všichni potřebují hospitalizaci, někteří potřebují intubovat a jdou rovnou na jednotku intenzivní péče. Pro některé už je pozdě. Intenzivní péče je plná a vytváříme nové. Každý dýchací přístroj má cenu zlata: používáme přístroje z operačních sálů, kde teď utichla všechna odložitelná aktivita, a z operačních sálů se staly nové jednotky intenzivní péče. Je až neskutečné, nebo aspoň tady, v případě nemocnice Humanitas Gavazzeni (kde pracuji), jak vůbec bylo možné zorganizovat a připravit v tak krátkém čase zdroje pro zvládání katastrofy těchto rozměrů. Každé rozdělení lůžek, místností, personálu, směn a úkolů se každý den znovu přehodnocuje, abychom našli ještě více možností. Dříve prázdná „oddělení duchů“ jsou teď plná a dělají pro své pacienty všechno, co můžou, ale začíná nás schvacovat vyčerpanost. Všichni jsme vyčerpaní, vidím příznaky vyčerpání i na tvářích, na kterých jsem jej dříve neznal. Vidím lidi, kteří zůstávají na místě i když skončí jejich přesčas. Vidím solidaritu od kolegů, kteří zajdou za internisty a ptají se jich, co můžou udělat, nebo se nabídnou převzít čerstvě přijatého pacienta. Doktoři posunují postele a převážejí pacienty, podávají léky místo sester. Plačící sestry, protože nedokázaly zachránit každého, záznamy vitálních funkcí pacientů, ve kterých už je zapsán jejich definitivní osud. Už nemáme žádné směny ani rozvrhy služeb. Náš společenský život přestal existovat. Před několika měsíci jsme se s manželkou rozešli a ujišťuji vás, že jsem se vždycky snažil o to, vidět svého syna, i po noční směně, i kdybych kvůli tomu šel spát později. Ale už skoro dva týdny jsem dobrovolně bez kontaktu se svým synem i dalšími rodinnými příslušníky, protože se bojím, že je nakazím, a že oni pak nakazí moji starou babičku nebo jiné příbuzné, kteří mají zdravotní problémy. Mám pár fotek svého syna, dívám se na ně se slzami v očích, dokázali jsme udělat pár videohovorů. Mějte taky trpělivost. Ano, nemůžete jít do divadla, muzea nebo do posilovny. Buďte milosrdní vůči těm zástupům starých lidí, které byste mohli zabít. Vím, není to vaše vina, ale vina těch, kdo vás přivedli na myšlenku, že se to přehání. A i tohle svědectví se lidem, kteří žijí daleko od epidemie, může zdát jako přehánění. Ale prosím vás, poslechněte nás, opouštějte domov jenom v naprosto nezbytných situacích. Nechoďte davově do supermarketů pro zásoby, to je to nejhorší, když se koncentrujete, pak vzrůstá riziko nákazy od lidí, kteří ani nevědí, že jsou infekční. Můžete tam jít mimo špičku. Máte-li obyčejnou roušku (dokonce i takovou tu pracovní), vezměte si ji. Neshánějte FFP2 a FFP3. Ty jsou určeny nám a začínáme jich mít nedostatek. Už teď jsme museli optimalizovat jejich použití jen pro některé situace, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace vzhledem k tomu, že je jich všeobecně málo. Kvůli nedostatku ochranných prostředků jsme já a moji kolegové neustále vystaveni riziku nákazy, i přesto, že se snažíme. Někteří kolegové už nakazili svoje příbuzné a někteří jejich příbuzní už bojují o život. Jsme tam, kam byste se báli vkročit. Snažte se o to, abyste sem vkročit nemuseli. Řekněte svým starým či nemocným příbuzným, ať zůstanou doma. Doneste jim potraviny. My takovou možnost nemáme, je to naše práce. To, co v posledních dnech dělám, není vlastně moje zaměření, ale dělám to i tak a budu to dělat tak dlouho, dokud budou splněny základní principy: pomáhat nemocným, aby se cítili lépe a uzdravovali se, nebo aspoň zmenšit utrpení a bolest těch, kteří se uzdravit nemohou. Moc se nebavím s lidi, kteří nás dnes označují za hrdiny, a ještě včera nám nadávali a podávali na nás stížnosti. Jakmile všechno přejde, zase nám budou nadávat a podávat na nás stížnosti. Lidé zapomínají rychle. A dnes nejsme ani hrdinové, je to naše práce. Už dřív jsme riskovali každý den: když ponoříme ruce do krvavého břicha někoho, o kom ani nevíme, jestli má HIV nebo žloutenku typu C. Děláme to i tehdy, když víme, že HIV nebo hepatitidu C mají. Když operujeme pacienta s HIV a pak měsíc bereme prášky, ze kterých je nám celý den na zvracení. Když se strachem otevíráme výsledky krevního testu potom, co jsme se omylem píchli jehlou, a doufáme, že tam nic nebude. Je to naše práce a naše emoce, dobré či špatné, musíme s nimi žít. Naším konečným cílem je být užitečný každému. Teď ale zkuste něco takového taky: svými činy můžeme ovlivnit životy či smrt několika desítek lidí. Vy, svými činy, ovlivníte daleko více lidí. Prosím, sdílejte tuto zprávu. Musíme rozšířit povědomí o tom, co se tu děje, aby to nezachvátilo celou Itálii.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-17 09:56:07

Martin Komárek: Poslední revoluce. Jak jsme žili 1985-1993 (ukázka z knihy)

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz.  Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo.  V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky.  Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny. Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli.  Kouzelný cirkus Melantrich  V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného.  Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé.  Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění.  Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země. Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa?  Havlománie  Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů.  Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin.  Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý.  Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ.  Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala.  Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.   Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih. Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.   Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-30 07:15:00

Nejlepší rostliny vaší zahrádky, vhodné pro včely, čmeláky a motýly

Naše zahrady jsou nesmírně důležité pro včely a další opylovače, poskytují jim nektar a pyl, které potřebují, aby se jim dařilo a splnily svůj úkol. Nektar jim poskytuje energii, kterou potřebují k létání a hledání hnízda, zatímco pyl poskytuje včelám bílkoviny, které potřebují k růstu.

Čas načtení: 2024-09-16 17:09:00

Česko ochromila stoletá povodeň. Jak a kde můžete pomoci?

Stoletá voda ochromila Moravskoslezský kraj a tamní obyvatelé potřebují pomoct s obnovou svých domovů. Poškození občané potřebují obnovit dodávky elektrické energie, komunikační síť a poničené silnice. Kromě toho potřebují i zásoby pitné vody, jídlo, trvanlivé zboží či hygienické potřeby. Napříč Českou republikou se spouští sbírky vybírající finanční prostředky pro poškozené obyvatele, pojišťovny evidují stamilionové škody na majetku a potravinové banky vypravily první dodávky pomoci.

Čas načtení: 2025-03-05 09:00:00

Gaza: „Přáli bychom si, abychom jich mohli vzít víc“: Jen 29 dětí je evakuováno z Gazy do Jordánska na léčení

 Tyto děti patří mezi 4 500 lidí v Gaze, kteří podle WHO naléhavě potřebují evakuaciHrstka zraněných a nemocných dětí, které potřebují naléhavou léčbu, se přes Izrael dostaly do nemocnice krále Husajna v AmmánuPomalá kolona tuctu sanitek a autobusů v úterý přivezla 25 zraněných a nemocných palestinských dětí z Gazy a přes Izrael, kolem těžce ozbrojených izraelských vojenských jednotek, které toto území 15 měsíců bombardovaly a které se možná chystají znovu začít.Pacienti patřili mezi 4 500 lidí v Gaze, kteří podle Světové zdravotnické organizace (WHO) naléhavě potřebují evakuaci, a byli převezeni do Jordánska při společné operaci jordánské armády, tamního ministerstva zdravotnictví a WHO.

Čas načtení: 2025-03-27 14:13:39

Nová kultura úspěchu za každou cenu

Musí to tak opravdu být, že lidi nemají to, co potřebují a milují? Mnoho tisíciletí je zde rozdělní lidí na ty, co mají to, co potřebují a ty co nemají to co potřebují, následkem jsou logicky problémy, na které není řešení, to má za následek násilí a drogy. Tohle je zásadní otázka lidské existence. Historie… Číst dále »Nová kultura úspěchu za každou cenu

Čas načtení: 2021-01-29 13:40:00

Oranžové léto - Pohodový film k zamyšlení

Dnes volně navážu na článek Jak vidláci z USA zničili lepší svět. Budu psát o filmu Oranžové léto, který také pojednává o komunitě Oshových příznivců a jejich střetu s vesanama. Naštěstí jde o dobrosrdečné Bavory, takže se vše odehrává ve výrazně méně vypjaté atmosféře. Vyprávění je ztvárněno z pohledu hlavních dětských hrdinů, kteří (po tom, co vyrostli) napsali scénář. O ději moc neprozradím. Zaměřím se na momenty, které mě přiměly k nejednomu zamyšlení. Ačkoli Osho opakovaně říkal, ať ho následovníci neposlouchají a dělají si, co chtějí, je zřejmé, že i lidé ve svobodomyslné komunitě milují pravidla a potřebují vedení. Brát všechny jako sobě rovné je zřejmě proti přirozenosti. A prudiči vyžadující dodržování toho či onoho se vyskytují všude. Zajímavým momentem byla společná výchova dětí. V plné nahotě se ukázalo, že o cizí potomstvo se obzvlášť bezdětní nechtějí starat. Si to vemte podle sebe. Utečete před světem, chcete meditovat a rozvíjet se. A u toho vás otravují cizí haranti. Děti potřebují konformitu. Protisystémové rebelantsví přichází obvykle až v pubertě. Mít kamarády, hrát si, být součástí širšího společenství, které se na ně nedívá skrz prsty. To chtějí. Věnovat spoustu času a energie seberozvoji je sice hezké, ale uniká-li člověku to nejpodstatnější, co ví (téměř) každý, jde o marnou snahu. Hezky to ukazuje příběh maminky hlavních hrdinů. Promiskuita je (prý) zábavná, ale většina lidí není stavěna na to, aby svou lásku (plus minus rovnoměrně) rozprostřeli mezi více osob. I když to podle předchozích řádků může vypadat, že je film Oranžové léto drásající psychologickou sondou, právě naopak. Jde o film laskavý, milý, vtipný, prozářený sluncem. Ačkoli pojednává o zásadních tématech. Určitě si pusťte. A třeba napište do diskuse, jak se vám líbil.

Čas načtení: 2007-08-17 16:32:00

Autorádia

Výběr autorádia Při výběru autorádia je třeba zohlednit několik věcí: Potřebuji jen rádio, nebo chci CD či MP3 přehrávač? Potřebuji vysoký výkon, nebo mi stačí klidná reprodukce? Využiji u autorádia všechny ty „super funkce“? V každém případě je lepší vybrat nějakou známou značku a koupit auto ...

Čas načtení: 2014-07-07 00:00:00

Vitamín A v těhotenství

Jistě mi dáte za pravdu, že vitamíny jsou nezbytné pro zdraví každého jedince. Těhotné ženy je musí dostávat pravidelně, neboť je potřebují nejen ony samotné, ale i jejich rostoucí miminko v bříšku. Řeč bude o vitamínu A. Vitamin A Vitamin A potřebují lidé hlavně proto, aby dobře viděli (aby správ ...

Čas načtení: 2022-03-01 18:55:29

Vitamín D potřebují i děti

Pro naše tělo jsou vitamíny velmi potřebné, aby správně fungovalo a netrápily nás zdravotní problémy. Vitamín D patří mezi ty nejdůležitější, a to u dospělých i dětí. Podílí se na mnoha funkcích v těle a pokud ho máme nedostatek, může způsobit zdravotní komplikace, jako jsou bolesti zad a kostí, osteoporóza u žen a bolesti svalů. […] Článek Vitamín D potřebují i děti se nejdříve objevil na B cool.

Čas načtení: 2017-05-24 06:00:01

Vábnička na nakupující: Proč e-shopy potřebují recenze?

Podle průzkumů čte online recenze produktů více než 61 % uživatelů předtím, než se rozhodne nakoupit. Mají recenze opravdu tak veliký význam na nákupní rozhodování? Proč je ve svém e-shopu potřebujete a jak dokážou popostrčit nakupující k akci? E-shopy velice často podceňují význam uživatelských recenzí. Obvykle se soustředí na spoustu dalších úkolů týkajících se funkčnosti a […] Příspěvek Vábnička na nakupující: Proč e-shopy potřebují recenze? pochází z Pricing blog

Čas načtení: 2022-04-04 17:02:17

Lenka Chalupová: Mnohdy nemám moc možností zasáhnout do osudů postav mých knih

Psaním se živí od svých osmnácti let, když začínala jako elév v novinách. Několik let pracovala jako žurnalistka a od roku 2004, kdy debutovala v literárním světě románem Neříkej mi vůbec nic, vydala dalších deset knih. Poslední kniha Páté jablko vyšla letos. „Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost,“ přiznává Lenka Chalupová, která je tiskovou mluvčí přerovské radnice.   Již ve dvanácti letech jste si poprvé uvědomila, že byste se jednou chtěla psaním živit. V té době jste také vyhrála celostátní literární soutěž pro školáky. Co vás ještě kromě psaní bavilo?  Moc ráda jsem četla, malovala a vůbec si tak pobývala ve svém niterním světě. Celé dětství mám protkané vyprávěním mojí mámy, s oblibou jsem poslouchala její vzpomínky, byla vždycky výbornou vypravěčkou. Milovala jsem chvíle, kdy povídala o svém dětství v malé, zapadlé a takřka Bohem zapomenuté pohraniční vesnici v jižních Čechách, kde se narodila – a kde se ve svých osmnácti letech potkala s mým tátou, který tam sloužil „na čáře“ a po vojně si ji odvedl domů na Moravu. A bylo to také ona, kdo mě přivedl ke čtení. Už jako malá jsem louskala knihy, které si v rámci Knižních čtvrtků nosila domů, byť to byly knihy pro dospělé. Ve dvanácti letech jsem už snila, že bych chtěla napsat svou knihu – třeba jako Valja Stýblová, Zdena Frýbová nebo Jaromíra Kolárová, které jsem v té době obdivovala. Ve škole mě bavila čeština, ruština, dějepis – a naopak jsem byla nešťastná z matematiky, fyziky a později i chemie. Navštěvovala jsem sportovní třídu a závodně plavala, ale ve sportu jsem se nikdy nenašla. Ve čtrnácti letech jsem navzdory svému humanitnímu zaměření nastoupila na strojní průmyslovku, protože jsme se na zvolenou střední školu nedostala. Pro mě, holku s mizerným technickým myšlením, to sice byla špatná volba, ale školu jsem dokončila a ráda na ni vzpomínám. Studium na žurnalistice, to už byla jiná káva, tam jsem byla „doma“.   Zájem o psaní vás dovedl ke studiu žurnalistiky. Pracovala jste jako novinářka v denících i časopisech a již nějakou dobu jste tiskovou mluvčí přerovského radnice. A vaše profese je o psaní a komunikaci a podle všeho vás baví. Je to tím, že je její náplň tak pestrá? Psaním se živím od osmnácti let, kdy jsem nastoupila coby elév do místních novin. Určitě je to pestrá práce, a navíc se člověk pořád sebevzdělává a nahlédne pod pokličku mnoha oborů lidské činnosti. Patřím ke zvídavým lidem, s oblibou si stále dohledávám a třídím informace i jejich zdroje. Samozřejmě, že práce tiskové mluvčí je jiná než práce nezávislého novináře – píšu tiskové zprávy o tom, co se ve městě dělá nebo plánuje, o rozhodnutích rady či zastupitelstva, komunikuji s novináři, kteří před pár lety byli ještě moji kolegové. Ale i tenhle protipól mě baví. V tomhle jsem šťastný člověk, všude jsem pracovala ráda a do každé nové výzvy šla s vervou.   Coby spisovatelka jste debutovala v roce 2004 vztahovým románem Neříkej mi vůbec nic. Pak přišly detektivky Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Tyrkysové oko. Co vás přivedlo k psaní knížek?  Když má člověk tendence psát, je to jakýsi přetlak, který musí jít ven. Já jsem to poznala už v dětství, kdy jsem tvořila knížky s vlastními ilustracemi, protože jsem své příběhy neuměla nechávat jen v hlavě… a vlastně se to se mnou „táhne“ celý život. První knihu jsem začala psát hned druhý den po maturitě – měla asi dvě stě stran a nikdy nevyšla, tehdy jsem tvořila spíše pro sebe a do šuplíku. Tušila jsem, že se ještě musím trochu „vypsat“ a „dozrát“, než najdu odvahu rukopis nabídnout vydavatelství. První knihu, kterou jsem vydala, byl vztahový román Neříkej mi vůbec nic – to mi bylo dvaatřicet, byla jsem na mateřské dovolené s dcerou Klárkou, a když děti spaly, usedala jsem k počítači. Už tehdy jsme si ale říkala, že budu přivádět na svět jen knihy, za nimiž bude stát vydavatelství. Nikdy jsem nechtěla jít cestou, že si budu vydání sama platit, to by mě netěšilo. Myslím, že když vydavatel investuje do knihy peníze, musí být přesvědčen o její kvalitě. A když si kniha vydavatele nenajde, tak ať zůstane v šuplíku.   Kromě detektivek jste napsala psychologické drama Ptačí žena, román Ledové střepy. Rodinným dramatem je Liščí tanec. Kniha Kyselé třešně se odehrává během 2. světové války a rodinná sága Páté jablko, která vyšla letos, na přelomu 40. a 50. let. Obě jsou inspirovány pohnutou historií vašeho rodného Přerova. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Inspirace je všude kolem nás. S trochou nadsázky se dá říct, že co lidský život, to námět na knihu. Moc ráda poslouchám lidi a jejich příběhy, zážitky a názory, nahlížím zlehka do jejich životů. Sama jsem povídavá a láká mě blízkost lidí zajímavých, inspirativních a otevřených. Taky mám velmi dobrou představivost a širokou fantazii, takže vymyslet příběh není pro mě složitý úkol. Naopak – je to příjemná hra skládat do sebe dílky osudů postav, které mi vznikají takřka pod rukama. Když jsem ve fázi procesu psaní, všechno s nimi prožívám – a protože děj mi tak nějak plyne sám a já ho jen popisuji, mnohdy nemám moc možností do jejich osudů zasáhnout. I když bych někdy ráda zatáhla za záchrannou brzdu, když se někomu děje příkoří či nespravedlnost. V posledních dvou knihách – Kyselých třešních a Pátém jablku – jsem zabrousila do historie. V první knize do let 1944 a 1945, kdy jsem románovou formou zpracovala konec války v Přerově i poválečný masakr na nedalekých Švédských šancích. V Pátém jablku jsem se zaměřila na léta 1946 až 1950 a čtenáře jsem zavedla do vesničky Předmostí u Přerova, kde lidé zažívají poválečné uvolnění a následné utažení šroubů, které přinesl Vítězný únor. Konkrétně popisuji život sadařské rodiny Francových, která po osmačtyřicátém roce přišla o sad i obchod s ovocem. Myslí si, že je to nejtěžší rána, která je mohla postihnout, pak ale přijde něco mnohem děsivějšího… U obou knih jsem čerpala z kronik, dobového tisku a vyprávění pamětníků.   Napsala jste 11 knih. Pracujete na nové?  Přemýšlím nad ní, ale ještě nepracuji. Vždycky potřebuji završit čerstvě narozenou knihu křtem, takže až román Páté jablko uvedeme slavnostně do života, začnu pracovat na dalším příběhu. Ráda bych se opět v knize obrátila do minulosti, konkrétně do pohnutých padesátých let v jedné vesnici na Přerovsku.   Jste maminkou dnes již dvou dospělých dětí. Neuvažovala jste psát také pro děti? Zatím ne, ale nevylučuji to. Asi bych zvládla každý žánr kromě odborné literatury a kuchařky. (smích) Ale když byly děti malé, vymýšlela jsem pro ně pohádky a vyprávěla jim je před spaním. Hlavně syn Štěpán byl vděčným posluchačem – a protože po mně zdědil fantazii, nechala jsem ho vždycky příběh dovyprávět podle jeho představy. Na papír jsem ale pohádky nikdy nedala, ani vlastně nevím proč… Třeba se k tomu dostanu, až budu mít vnoučata.   V jednom rozhovoru jste řekla: Psaní je můj život, radost, koníček. V jiném rozhovoru: Psaní je pro mne už diagnóza. Stále platí, že ráda píšete u televize a u kafé s notebookem v klíně? Ano, to stále platí. Nemám ani pracovní stůl nebo pracovnu, píšu prostě do notebooku u televize, k tvorbě potřebuji ruch – neuměla bych se zavřít do klidu a psát. Nejraději si pustím nějaký starý český film a u něj tvořím. A káva je můj nezbytný společník, mnohdy mám na klávesnici jen jednu ruku a ve druhé šálek – to je pro mě známka pohody. Psaní knih si opravdu užívám, je to zábava a radost.   Lásce ke knihám vás přivedla maminka. Co ráda čtěte? Máte raději klasiku nebo ráda objevujete nové autory? Zaujal vás někdo z těch současných? Ráda čtu současné české autory či spíše autorky. Je jich celá řada a jsou skvělé! Od Aleny Mornštajnové přes Karin Lednickou, Petru Dvořákovou, Viktorii Hanišovou, Michaelu Klevisovou, Magdu Váňovou až po Jakubu Katalpu, jejíž Zuzanin dech ráda vyzdvihuji. Čtu samozřejmě i mužské autory, ale tam raději ty starší – Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu či Pavla Kohouta. A jako malá jsem milovala všechno, co kdy napsal Josef Lada. Ovšem mou nejoblíbenější dětskou knihou, k níž se čas od času stále vracím, byl příběh od Zdeny Bezděkové Říkali mi Leni. Silný příběh z druhé světové války mě vždycky spolehlivě dojmul a rozbrečel. A já od dobrých knížek emoce očekávám.     Co vám říká slůvko relax? Jak nabíjíte své baterky? Samozřejmě s rodinou – dětmi, mužem, rodiči a také s přáteli. Strávený čas s mými nejbližšími je to nejvíc. A odpočívám při čtení, psaní, sledování filmů, ráda chodím do kina, do divadla, na koncerty, na výstavy, miluji výlety za historií na hrady a zámky nebo procházky po okolí. A taky ráda jen tak lenoším v teplé vodě, vydržím denně ležet hodinu ve vaně s dobrou knížkou – a ještě raději jezdím za teplou vodou do termálních lázní.   Lenka Chalupová se narodila se 4. února 1973 v Přerově. Působí jako mluvčí přerovské radnice. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka. Napsala knihy Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Je vdaná, má dvě dospělé děti a žije v Přerově.

Čas načtení: 2021-05-05 11:50:18

První krůčky Společnosti pro obranu svobody projevu aneb Co zatím děláme a kam směřujeme

Milí čtenáři, někteří z vás se dotazují, k čemu vlastně vznikla Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP), jaké budou její cíle a podobně. Je zajímavé, že spektrum komentářů přitom sahá od „řešíte pseudoproblém“ až po „všechno je ztraceno, děláte marnou práci“. Jak mnoha způsoby lze vidět jednu a tutéž situaci … to je ostatně jeden z půvabů svobody projevu, že se to člověk dozví. Ale se spoustou lidí to téma docela rezonuje. První věc: osobně si nemyslím, že je příliš brzy nebo příliš pozdě. Je tak zhruba „akorátní“ čas něco dělat. Vzhledem k jazykové i kulturní bariéře, která nás dělí od západních států, jsme byli nějakou dobu chráněni před náporem „wokeismu“, ale první vlnky začínají dorážet i k nám. Zatím se to projevuje spíš na sociálních sítích, třeba pozoruhodnou debatou o tom, zda se někdo smí identifikovat jako nebinární avokádo. Proč ne, každé avokádo ve svém okolí bych uvítal – mimo jiné na nich oceňuji, že nejsou zevnitř rudá. Za příznak pronikajících „woke“ vlivů z Británie či Ameriky považuji, že určitá část té „avokádové“ debaty se točila kolem myšlenkového konceptu, že „X-fobní“ (dosaďte si za X, co chcete) slova jsou nebezpečná, dohánějí lidi k sebevraždám apod., tudíž je nutno je trestat. Tento koncept už sem nějakou dobu proniká z míst, kde se rozšířil daleko více a kde má daleko větší vliv na rozhodování různých institucí. Divili jsme se nedávno, proč fotbalista Kúdela dostal za údajný rasistický výrok stopku na deset zápasů, kdežto Kemar Roofe za kopnutí brankáře Koláře do hlavy jen čtyři zápasy. Ale to je jen logický důsledek přesvědčení, že pravým zločinem je právě to rasistické slovo, kdežto nějaká nakopnutá lebka se vždycky dá aspoň trochu omluvit. Zejména pokud útočník, na rozdíl od oběti, patří do nějaké „systémově znevýhodněné“ škatulky. Myšlenka, že určitá slova jsou natolik zraňující a nebezpečná, že je nutné je potlačovat, nejlépe státní mocí, je smrtelným nepřítelem svobody projevu. Čím důsledněji bude aplikována v praxi, tím více se bude prostor pro debatu o těch skutečně kontroverzních tématech zužovat jen na nucený potlesk a nicneříkající fráze. Mám tedy za to, že je nejvyšší čas na šíření této myšlenky reagovat – nikoliv jejím potlačováním (to bychom nebyli lepší než oni), ale obhajobou alternativy, kterou je právě svoboda, a to i se všemi chaotickými efekty, které ji provázejí. Pokud to nikdo nebude dělat, Overtonovo okno se bude pomalu, ale jistě posouvat k vládě „pestrobarevného politbyra“, které bude možná pestrobarevné z hlediska povrchních vnějších atributů, ale zevnitř bude depresivně jednotně šedivé, asi jako neohozené paneláky pozdně normalizačních dob. Možnost diktovat ostatním lidem (a avokádům), co smějí a co nesmějí říkat, je pro lidi přitahované mocí velmi atraktivní. Určité procento populace bude vždycky dychtit po kontrole ostatních a zákony o projevech nenávisti apod. jim umožňují tuto touhu poměrně lacino realizovat – zvláště vzhledem ke gumovosti hranic mezi tím, co je ještě zákonem chráněná kritika a co už je zákonem stíhaná nenávist. Emoce žijí v hlavách lidí; v „nejlepším“ případě, který pro mě vůbec nejlepší (ba ani dobrý) není, dosáhnete toho, že se lidé budou před hrozbou kladiva zákona navenek chovat jako zbabělí pokrytci. A že ti odvážnější budou trestáni už jen tím, že je někdo bude vláčet po soudech, i kdyby je tam nakrásně nakonec pokaždé osvobodili. I táhnoucí se proces je svého druhu trestem. Z tohoto hlediska dává založení organizace, jejímž cílem je právě posouvání Overtonova okna opačným směrem, nejlepší možný smysl. Organizace toho vždycky dokáže zvládnout více než jednotlivec a ti protivníci také svoje organizace mají. Je potřeba, aby je něco vyvažovalo. Samozřejmě, jednotlivci tvořící organizaci se budou ve svých názorech lišit. Mým osobním snem je Česká republika, z jejíhož trestního zákona byly vymazány veškeré verbální trestné činy. Je možné, že se toho nedočkám, stejně jako se nějací ti kvakeři v 18. století nedočkali zrušení trestu smrti nebo zákazu otrokářství. (Ale větší cíl je zase lepší motivace; horolezci také chtějí vylézt na Mount Everest, a ne na kopeček za vesnicí.) Ne všichni v SOSP to vidí úplně stejně, ale nebrání nám to „táhnout stejným směrem“. Druhá věc: pole svobody projevu je neskutečně široké. Odpusťte nám, jestliže nepokrýváme všechno naráz. Zatím to se sotva založenou organizací ani nejde, bylo by to jako hrát fotbal na hřišti rozměrů 10×10 km s původním počtem hráčů. Nicméně časem se třeba naše kapacita bude rozšiřovat. Jen tak namátkou, ve zcela ideální situaci by SOSP měla pokrývat minimálně tato témata související se svobodou projevu: * Domácí trestněprávní záležitosti: změkčování či rušení paragrafů, nebo naopak snaha nepřátel svobody projevu o jejich zpřísňování a zavádění nových. Konkrétní kauzy stojící před soudem, právní podpora obžalovaných. * Dopady mezinárodního práva: uzavírání smluv, které oklešťují svobodu projevu, chystané regulace EU a jejich transpozice do našeho práva. * Sociální sítě coby de facto nové tržiště idejí, jehož sešněrování může praktickou svobodu slova občanů pěkně přidusit. * Kultivace svobody slova v soukromých organizacích, abychom neskončili ve světě, kde se konformismus vynucuje ekonomickým nátlakem místo trestněprávního. Šéf, který chápe, že nemá někoho vyhodit za kontroverzní výrok na Facebooku, je pro svobodnou budoucnost minimálně stejně důležitý jako dobré zákony. * Kultivace svobody slova v akademické sféře, která se na Západě ukázala být mimořádně citlivá vůči netolerantním formám utopismu (social justice über alles). * Vzdělávací akce, překlad myšlenek klasických liberálních autorů do moderního jazyka, možná i jejich transpozice do formy krátkých videí apod. pro generaci, která moc nečte. * „Hlídání hlídačů“ – kontrola práce factcheckerů, kteří ji potřebují úplně stejně, jako policie a celníci potřebují GIBS. Jak určitě uznáte, toto je práce minimálně pro padesát lidí. Tolik jich v SOSP v současné době nemáme a ani by nebylo dobré, abychom je hned sháněli. Stabilní organizace musí růst přiměřeným tempem a kvalita kolektivu se neměří počtem hlav. Zatím můžu konstatovat, že SOSP je různorodá tím způsobem, na kterém skutečně záleží – myšlenkově. Každý z jejích členů došel k myšlence bránit svobodu projevu z jiných pozic a každý se pohybuje v trochu jiné společenské bublině. Toto je vlastnost, kterou si doufám podržíme a snad ji ještě posílíme. Nemůžu toho moc prozradit, milí čtenáři, ale těch lidí, kteří jsou zhoršujícím se stavem věcí znepokojeni, je hodně a různými kanály nám to dávají vědět. Svým zakotvením pokrývají téměř celé politické spektrum. Třeba by se ani navzájem moc nemuseli, ale chápou, že umlčovat druhé nemá nic společného se sympatiemi a nesympatiemi, a že výsledný systém „tyranie ve jménu dobroty“ by nebyl milosrdný ani k jednomu z nich. To mi, starému skeptikovi, dodává aspoň trochu optimismu do budoucna. Nejsme sami a není nás ani pouhých pět, Zilvara z chudobince nepočítaje. Uvidíme, co se dá dělat. Něco určitě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}