Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-10-07 18:37:39

Filmový festival v Karlových Varech bude v listopadu

Vzhledem k situaci, která nastala na jaře letošního roku v souvislosti s koronavirovou epidemií, nebylo možné konání řádného 55. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v červenci. Pořadatelé se proto rozhodli od 18. do 21. listopadu uspořádat 54 ½ MFF Karlovy Vary. Formou nesoutěžní přehlídky nabídnou v české premiéře výběr nejvýraznějších filmových titulů, které vzbudily pozitivní ohlasy při premiérovém uvedení na letošních festivalech Sundance, v Berlíně či v Benátkách.  „Hostům i návštěvníkům z řad veřejnosti chceme při respektování všech platných hygienických opatření poskytnout jedinečnou možnost zažít festivalovou atmosféru v netradičním podzimním čase, s rozsahem menší, ale kvalitní programovou nabídkou i speciální možností pobytu v místech, která v průběhu běžných ročníků slouží výhradně festivalu,“ uvádějí pořadatelé karlovarského festivalu. A dodávají: „Věříme, že při dodržování pravidel a zajištění sofistikované prevence a ochranných prostředků není nezbytné ani v této době rezignovat na kulturní život.“ Počet míst v promítacích sálech bude stanoven podle povolené kapacity v souladu s vládními nařízeními. Odborná firma bude zajišťovat několik druhů preventivní dezinfekce Vzhledem ke zkrácenému rozsahu akce, nebudou vydávány tradiční Festival Passy, vstupenky bude možné zakoupit na jednotlivá představení prioritně on-line formou. Předprodej vstupenek bude zahájen 21. října prostřednictvím rezervační platformy Go Out. Vstupenky na festivalová představení bude rovněž možné zakoupit na místě, v pokladnách, které budou umístěny u festivalových kin. Pro zajištění bezpečnosti bude při nákupu vstupenek třeba zaregistrovat kontaktní údaje. Handicapovaným a jejich doprovodu budou opět k dispozici zdarma vstupenky do všech kinosálů, asistenční služby, doprava po Karlových Varech, parkovací místa u hotelu Thermal. V programu 54 ½ MFF KV bude přibližně 30 filmových titulů, každý z filmů bude mít dvě až tři projekce. Program bude sestaven tak, aby diváci měli možnost jejich zhlédnutí jak v první, tak ve druhé polovině čtyřdenní přehlídky. Projekce budou probíhat ve Velkém a Malém sále hotelu Thermal, Městském divadle Karlovy Vary a kině Čas. Kompletní program přehlídky bude zveřejněn na oficiálních festivalových stránkách www.kviff.com 19. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2021-04-06 18:26:24

Hrdinský útěk Vrby a Wetzlera z Osvětimi zachycuje film Zpráva

Sedmdesát sedm let uplyne ve středu 7. dubna od útěku vězňů Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby z koncentračního tábora v Osvětimi. Toto výročí skutečného hrdinského činu a jednoho z nejvýraznějších zápisů československých občanů do světové historie vedoucí k záchraně desetitisíců lidských životů připomíná film Petra Bebjaka Zpráva. Jeho premiéru v českých kinech několikrát odsunula pandemie a zavřená kina, nový termín pro tuzemskou premiéru byl stanoven na 11. listopadu.   Jedním z termínů, kdy si měl slovensko-česko-německý snímek Zpráva odbýt svou českou a slovenskou premiéru, byl 28. leden, Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Film byl i při této příležitosti v lednu promítán v USA prostřednictvím mezinárodní židovské organizace pro lidská práva Centrum Simona Wiesenthala se sídlem v Los Angeles a v březnu byl uveden ve Španělsku. Izraelský deník Haarec jej zařadil k původním dvaceti snímkům o holokaustu, které rozhodně musíte vidět, a autor v recenzi vyzdvihl jeho sugestivní ztvárnění mrazivé atmosféry: „Nemyslím si, že by mi někdy byla taková zima, jako když jsem sledoval, jak jsou vězni baráku 9 nuceni stát venku, třesou se v mrazivých podmínkách, pára stoupá z jejich úst a vytváří kolektivní mrak nad hlavou, zatímco nacistické stráže provádějí pátrání po dvou pohřešovaných vězních – Alfrédovi Wetzlerovi a Rudolfovi Vrbovi alias Valérovi.“ Na útěku Wetzlera a Vrby je unikátní právě spolupráce vězňů různých národností z baráku 9, bez jejichž promyšlené koordinace a pomoci by se tento hrdinský čin nikdy nemohl uskutečnit. Jen hrstka vězňů dokázala utéct z Osvětimi – a Alfréd Wetzler s Rudolfem Vrbou byli jedni z nich. Dobrodružný filmový příběh útěku těchto dvou mladých židovských chlapců z přísně střeženého koncentračního tábora Osvětim zachycuje skutečné události včetně jimi následně sepsané detailní zprávy o fungování „továrny na smrt“. Ta se v červnu 1944 dostala i do rukou W. Churchilla a F. D. Roosevelta, po válce byla využita v tzv. norimberském procesu a dnes ji zná celý svět. Unikátní byla už i samotná metoda útěku, při které Wetzler s Vrbou strávili osmdesát hodin schováni v díře vyhloubené uprostřed navezených dřevěných klád, které měly posloužit na stavbu nových baráků tábora. Přesně 72 hodin totiž v případě útěku vězňů trvá poplach, při němž jsou stráže převeleny k hranicím tábora. Podle odborníků šlo o jeden z nejvýraznějších zápisů československých občanů do světové historie. Ačkoliv bylo uvolnění zprávy tehdy šestadvacetiletého Alfréda Wetzlera a dvacetiletého Rudolfa Vrby kontroverzně pozdrženo a dvaatřicetistránkový dokument byl zveřejněn až po mnoha týdnech, odhaduje se, že i tak bylo tímto činem zachráněno asi 200 tisíc Židů. „Frustrace, obava i nejistota jsou živnou půdou pro extremismus. Díky tomu, že v porovnání s historií dvacátého století žijeme dlouho v míru, zapomínáme, co znamená dennodenně se bát o život, o své blízké, schovávat se pro svůj původ, myšlenky, vyznání či orientaci. Zapomínáme, co je to být pronásledovaný. Proto je nutné si toto období, kdy jsme jako lidstvo selhali, připomínat,“ říká režisér Peter Bebjak. Po boku hlavních hereckých představitelů Noela Czuczora a Petra Ondrejičky ze Slovenska se v roli spoluvězně představí český herec Jan Nedbal, v menší roli se objeví Ondřej Malý. Z Čech je také architekt snímku Petr Synek. Kameramanem snímku Zpráva je Martin Žiaran a kostýmní výtvarnicí Katarína Štrbová Bieliková. Film Zpráva se natáčel i v Čechách, distributorem je společnost Falcon. Stěžejní roli ztvárnil ve snímku Zpráva i známý britský herec John Hannah, dále hrají Wojciech Mecwaldowski, Kamil Nozynski a Jacek Beler z Polska či Christoph Bach, Florian Panzner a Lars Rudolph z Německa. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-10 18:03:36

U knihovny s Petrem Bílkem: O tom, co mělo zůstat nenapsáno, pekle biblických rozměrů a naprosté ztrátě smyslu

Diderotovy názory musely ve své době vytloukat okna, Čtyři knihy ukazují dobu, ve které nepojídalo lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, a Nebe nemá dno od Hany Andronikové dokládá, že jsme přišli o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby.   Denis Diderot: Jakub fatalista (Odeon 2018/ překlad Dana Melanová) V divadelním přepracování Milana Kundery se román pronikavého osvícence pevně usadil v české kultuře. Nedávno Česká televize opět nabídla pražské nastudování s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem v hlavních rolích. Kdo si přečte Diderota, s překvapením sezná, jak blízko svého vzoru se Kundera pohybuje. Jakub v překladu Melanové neztrácí francouzskou elokvenci a duchaplnost, přičemž ovšem dýchá zcela moderním přemýšlením o povaze literární fikce a o poslání vyprávění. Poslechněte si: „…pravda má i pikantní stránky, jaké člověk vyzvedne, když je geniální. – To ano, když je geniální; ale co když není? – Jestliže není geniální, pak nemá psát.“ Kolikrát mě tohle dvě stě padesát let staré prohlášení napadlo při četbě mnoha dnes vydaných knih! Ve své době musely Diderotovy názory vytloukat okna. Příznačně vyšel Jakub fatalista až po autorově smrti a po Velké francouzské revoluci, církev jej dala na index. Čtěte s číší šampaňského v ruce.   Jen Lien-kche: Čtyři knihy (Verzone 2013/ překlad Zuzana Li) Příšernější knihu jsem snad v životě nečetl. Tady se nepojídá lidské maso jako schválnost v nějaké fantasy, tady hrdinové zhltnou z hladu nejen mrtvého spoluvězně, ale i ptačí trus se zbytky travních semínek. Maova Čína ve druhé polovině padesátých let minulého století. V nekonečných zónách přerodu se převychovávali vzdělanci. Pod vedením dětinského dozorce, kterého stylizuje autor jako „Dítě nebes“, nemá cenu pokoušet se o útěk, protože ty dálky, jež dělí lágr od „normální zóny“, ještě nikdo živý nepřekonal. Spisovatel se tu zabývá pečlivým sledováním kolegů a pravidelně odevzdává Dítěti svá zjištění jako Záznamy zločinců. Jen Lien-kche se narodil v roce 1958 a v padesáti letech, jako uznávaného autora, jej Lidová univerzita zaměstnala, jak píše překladatelka v doslovu, na pozici profesora literatury. Jedinou jeho povinností bylo psát. Tak vznikly Čtyři knihy, jež vyšly v roce 2010. Hladomor u Žluté řeky je peklo biblických rozměrů.   Hana Androniková: Nebe nemá dno (Odeon 2010) Desetiletý odstup od vydání této knihy jen zvýrazňuje, jak se liší od rychloobrátkových bestsellerů. Čas podtrhuje, že předčasným odchodem autorky (1967–2011) přišla česká literatura o jeden z nejvýraznějších spisovatelských talentů poslední doby. Na rozdíl od víceméně tradičně vystavěného románu Zvuk slunečních hodin (2001) máme v tomto případě co dělat s chaotickými cucky textů vznikajících pod tlakem ryze osobních vypravěččiných stresů a silných stimulačních zážitků. Permanentní, i když ne vždy jmenovitě vyvolávaná hrozba smrti překrývá jako dusný vzduch nepředvídatelnosti autorčiny diagnózy i života. Andronikova se coby pověstné Brownovo pylové zrnko cukavě pohybuje v kapce současné civilizace, tře se o lidi v džungli i na poušti a hledá, nepřestává hledat, protože konec hledání znamená naprostou ztrátu smyslu. Syrová příroda a sofistikovaná hi-tech, bude soulad, nebo kolaps? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-18 08:04:00

Úžasné životy: František Vláčil podle Jana Kačera

Před 100 lety, 19. února 1924, se narodil František Vláčil, jeden z našich nejvýraznějších filmových režisérů. Jeho snímky jako Markéta Lazarová, Údolí včel nebo Stíny horkého léta patří do zlatého fondu české kinematografie. V 60. letech pracoval mimo jiné i s hercem Janem Kačerem, kterého setkání s Františkem Vláčilem ovlivnilo na celý život.

Čas načtení: 2020-05-27 00:00:00

Tipy na jarní a letní trendy 2020: přímo pro vás

Každý z nás má sice osobitý styl, ale čas od času je dobré sledovat aktuální módní vývoj a nechat se jím inspirovat. Proto vám přinášíme přehled pěti nejvýraznějších trendů aktuální sezóny jaro/léto 2020, které nyní najdete na pultech obchodů. Zářivé barvy Dost bylo černé a šedé, přichází čas oblé ...

Čas načtení: 2020-02-18 00:00:00

Rok poté: Karl Lagerfeld

Přesně před rokem, tedy 18. února 2019, zesnul jeden z nejvýraznějších módních návrhářů století. Karl Veliký, módní car, císař Karl… muž, který už v dětství věděl, co od života chce. Lagerfeldovo jméno je dnes synonymem stylu a neotřelého vkusu. O ikonické kousky značky nesoucí jeho jméno ale zájem ...

Čas načtení: 2008-10-31 00:00:00

Lacoste kabelky ve znamení sportovní elegance

Lacoste – kdo by neznal tuto legendární značku, která je neodmyslitelně spojena s tenisovými tričky, stejně jako se symbolem malého zeleného krokodýla. Lacoste se však nezaměřuje jen na trička, ale svou nabídku krom oblečení obohatila i o parfémy či módní doplňky. Jedním z nejvýraznějších módních do ...

Čas načtení: 2015-08-03 00:00:00

Maxidress – rozevláté šaty ozdobí ulice

Sympatická móda volného oblečení stále neopouští naše šatníky. Neutuchající touha po pohodlí a trendu zvaném oversize dráždí naše chuťové módní buňky. Jedním z nejvýraznějších kusů oblečení jsou v tomto směru dámské šaty. Čím volnější, tím lépe. Je třeba obrnit se trpělivostí a občas si vyslechnou p ...

Čas načtení: 2015-08-06 05:00:00

Rockstar Games - Jak se zrodila legenda

Psát článek, který má za úkol seznámit čtenáře s historií jedné z nejvýraznějších softwarových firem současnosti, se může na první a možná i druhý a třetí pohled jevit jako snadný úkol. Autor ho prostě nějak splácá dohromady, díky odměně za něj se přiblíží prvnímu milionu a s trochou štěstí jeho prá ...

Čas načtení: 2023-09-01 10:12:00

Slávek Janoušek – Tohle je vzkaz

Začátkem září slaví sedmdesátiny jeden z nejvýraznějších písničkářů 80. let Slávek Janoušek. Za jeho tvorbou i osudy se ohlíží bezmála hodinový dokument Jiřího Vondráka. Vysílá ČT art 8. září 2023 ve 21:30.

Čas načtení: 2024-02-18 09:18:06

Ten, co vzbudil rozruch Marií Terezií. Sochař Kovářík vystavuje v Teplicích

Díla jednoho z nejvýraznějších představitelů současné sochařské scény, Jana Kováříka, jsou nyní k vidění v jízdárně teplického zámku. Tvorbu umělce, který se do širšího povědomí dostal jako autor bílé sochy Marie Terezie v parku pod Hradčany, představuje výstava nazvaná Exploze do nekonečna.

Čas načtení: 2022-04-19 13:38:00

Na Colours of Ostrava vystoupí i divadelní soubory. K vidění bude Špinarka Divadla Petra Bezruče či Cirk La Putyka

Festival Colours of Ostrava, který letos po nucené dvouleté koronavirové přestávce proběhne od 13. do 16. července v industriálních Dolních Vítkovicích, vedle zahraničních i domácích hudebních jmen nabídne divadelní program s řadou oceněných inscenací. Divadlo Petra Bezruče uvede hudební „dokumentární fikci“ Špinarka, Cirk La Putyka pohybově-cirkusové představení Runners a soubor Lenky Vagnerové taneční inscenaci Panoptikum. Nespoutanou improvizaci přivezou do Ostravy soubory VOSTO5 a My kluci, co spolu chodíme. Sílu populárních písní pak v představení This Is Not a Love Song prozkoumá trojice Ufftenživot.   „Letos se nám povedlo dát dohromady výjimečné inscenace, které získaly řadu ocenění. Navíc, což se na Colours of Ostrava hodí, u řady z nich hraje významnou roli živá hudba,” říká dramaturg divadelního programu Jiří Moravčík. Jen o několik set metrů dále se ze svého stálého působiště přesune do multifunkčního sálu Gong ostravské Divadlo Petra Bezruče s inscenací Špinarka režiséra Tomáše Dianišky o zpěvačce Věře Špinarové. Dokumentární fikce s živou kapelou získala cenu divadelní kritiky 2021 v kategorii poprvé uvedená česká hra roku. V hlavní roli exceluje Markéta Matulová, která získala za roli Věry cenu za ženský herecký výkon roku 2021 a současně obdržela také ocenění talent roku 2021. „Vydejme se sledovat kariéru jedné z našich nejvýraznějších umělkyň. Naše ‚doku-fikční drama' je oslavou drzého big beatu, a především Věry, která svou tvorbou vzdorovala všem myslitelným stereotypům,” uvádějí tvůrci. Pohybově-novocirkusové představení Runners souboru Cirk La Putyka s výjimečným mezinárodním obsazením ve společné režii Rosti Nováka a Víta Neznala je zajímavé vedle výkonů herců unikátní scénografií tvořenou obrovským běhacím pásem, který byl vyroben na míru ve Velké Británii. Jako motto je v podtitulu inscenace uvedeno: „Žijeme v době, ve které musí být všechno hned hotové, rychle prožité a okamžitě zhodnocené.” Inscenace současného tance Panoptikum souboru režisérky a choreografky Lenky Vagnerové získala Cenu Divadelních novin za rok 2019/2020 a nominaci na Cenu Thálie 2020. „Panoptikum je o strachu z cizího a neznámého, o tom, co vše jsme schopni prodat a za jakou cenu, o hranicích a morálních hodnotách stojících na zisku, o zábavě bez zábavy, o osamělosti, ale i o smíchu, odvaze, snech, lidské důstojnosti, kouzelníkovi a reflektorech,” vysvětlují tvůrci. Na Colours se po třech koronavirových letech vrací stálice divadelního programu: soubor VOSTO5 se svým improvizačním Stand’artním kabaretem, který prožívá každý večer svou premiéru i derniéru a je hudebně doprovázený vlastní kapelou SNAHA. Se surrealisticko-absurdní fyzickou divadelní improvizací Svědomitě nepřipravení přijede na Colours of Ostrava soubor čtyř herců My kluci, co spolu chodíme. Společně s muzikou a světlem vytvářejí spontánní koláže scén a obrazů, od abstraktna až po absurdno. V inscenaci This Is Not a Love Song soubor Ufftenživot složený ze tří žen zkoumá na jevišti všudypřítomnost a sílu populárních písní, které stejně jako celý hudební průmysl ovlivňují náš život, ať chceme nebo ne. Devatenáctý ročník festivalu Colours of Ostrava proběhne od 13. do 16. července 2022 v industriální oblasti ostravských Dolních Vítkovic. K již potvrzeným zahraničním jménům patří The Killers, Twenty One Pilots, Martin Garrix, LP, Franz Ferdinand, Kings of Convenience, Meduza, Youssou N´Dour, Inhaler, Larkin Poe, Modest Mouse, Phoebe Bridgers, Princess Nokia, Sleaford Mods, Hiromi, Wardruna a řada dalších. Vedle zahraničních i domácích kapel nabídne festival tradičně na mnoha pódiích doprovodný program – mezinárodní fórum Meltingpot, divadla, workshopy, filmy či výtvarné instalace.

Čas načtení: 2021-12-03 14:28:41

Donu Pablovi na uvítanou

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho středeční přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové. Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily. Mám s Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost. Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné. Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun, a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustili její zařazení na program. Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, se kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory. Jak je patrné z Blažkova vystoupení Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě. Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců: všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Zemanem. I když Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník. Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.

Čas načtení: 2021-11-14 14:33:42

Já chodící špína, já, která jsem všechno a nic. O divadelní hře Invisible I. Hannah

Blíží se konec roku a s ním i nejrůznější ankety úspěšných knižních titulů, divadelních her a jiné umělecké tvorby. A právě divadelní hra Invisible I. Hannah v hlavní roli s Hanou Frejkovou, nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co je možné na scéně pražských divadel vidět. Divadelní Festival … příští vlna / next wave ji za tuto roli letos na podzim udělil titul Osobnost roku 2020. Hra Invisible I. Hannah, která v režii Miřenky Čechové měla sice premiéru loni, ale kvůli pandemii letos opět zazářila v jakési opakované premiéře v divadle Akropolis. I na jiných divadelních scénách, stále úspěšně plní hlediště i navzdory další pandemické vlně, neblaze zasahující celý umělecký svět.     Hana Frejková, herečka, zpěvačka, autorka biografické knihy Divné kořeny, si tentokrát zvolila přetěžký úkol – přivést na scénu vlastní život, herecky ztvárnit svoji minulost. Od dětství až po stáří. Přistoupit k vlastní zpovědi, ke zpovědi ženy, která nic nevzdává, vyrovnává se vztahem ke své německé matce, herečce Alžbětě Frejkové. A zároveň musí překonat i nelehký osud dítěte nepřítele lidu, dcery Ludvíka Frejky, který byl ve zmanipulovaném procesu odsouzen spolu s Rudolfem Slánským k trestu smrti a v roce 1952 popraven. Matka i dcerka musely opustit Prahu a přestěhovat se do pohraničí… Příběh částečně připomíná antické drama a zčásti noční můru.   Hana Frejková k této práci přistoupila spolu s Miřenkou Čechovou, která je nepochybně v současné době jednou z nejvýraznějších režisérek tanečního a fyzického divadla. A byla to šťastná souhra, elegantní i taktní. Trilogie Invisible I., jejíž prvním dílem je právě Hannah, je zasahující dílo, originální ve všech směrech. Život Hanny se na divadelním pódiu odvíjí v improvizaci běžných každodenních věcí, v jakési horečné snaze po sobě uklízet / všechny nánosy života, a děje se tak sdílením i svěřováním, myšlenkami, monology, pohybem a hudbou. Už úvodní slova vtáhnout diváka do děje: Je mi pětasedmdesát / toto je má hlava / můj mozek / oči / uši / nos / krk/ bolavý ramena/ pravá ruka /páteř / kyčle / Au! / Moje noha / jedna / druhá / kolena kotníky nárt! / JÁ. Hodnotu úvodních slov zesiluje skutečnost, že jde o „začátek“, o první krok směrem k divákovi, ten nejdůležitější. Slova hlavní postavy mají rychlý spád. Rychle rezonují, navozují pocit důvěrnosti. Herečka energicky i se smyslem pro humor pokračuje, nabízí i další širší možnost, potřeba sdělení je naléhavá: Je mi pětasedmdesát let a jmenuji se Hana Frejková. Vlastně jsem se narodila jako Hannah Elisabeth Freud. Můj táta byl Ludwig Freud, pak Ludvík Frejka, národohospodář. Máma byla Elisabeth Henke Warnholtz, pak Alžběta nebo Eliška Frejková, herečka. (…) Na jedno ucho neslyším, bolí mě kyčle. A narodila jsem se v Londýně. Pro úplnost ještě dodávám, že autorkou vynikajícího textu je rovněž Hana Frejková. Režie je netradiční, Miřenka Čechová svoji hru a jednotlivé obrazy postavila na slovu, hudbě a pohybu. Na jevišti vystupují dvě postavy, kromě Hannah i její alter ego, půvabná mladá tanečnice Markéta Jandová, obě postavy se vzájemně prolínají, Jandová se pohybuje po jevišti jemně, skoro lyricky, chvílemi je jen stínem hlavní postavy, jindy ji svými výrazovými prostředky zpodobňuje v jejích mladších letech. Obrazy připomínající období tuhého stalinismu jsou silně zasahující, zejména když na jednom místě říká Hannah bezmocně: Já chodící špína (…), já, která jsem všechno a nic (…). Já nevím… Kdo je můj táta? Kdo je moje máma? (…) Dopisy rodičů! Z vězení, z anglické emigrace… (…) A to poválečné hledání příbuzných, přátel, rodiny – Kdo tu zbyl? (…) A už jsem byla bez tatínka… Konflikt s každodenní zkušeností té doby dramaticky zesilují její slova: Průsery, to je moje – Jsem stálej vyhnanec, bezdomovec. Pocit vykořeněnosti je všudypřítomný.  Nad svými mrtvými trpíme vždy pocitem velké ztráty, o to více, byla-li jejich smrt tragická, násilná. Politická! Ta tíha, co na mně leží, povzdechne si Hannah. Hrůzné události doby války i padesátých let ji provázejí po celý život a procházejí i její uměleckou tvorbou. Ve své divadelní katarzi jde Hana Frejková ještě dál: Prošla jsem svými rozháranými roky! Od hospody k hospodě, od mejdanu k mejdanu, od fermetráku k LSD, od propadu k propadu, od depky k depce – byla jsem šílená, psala jsem básně, strašně jsem se trápila…, příkře se svěřuje v druhé polovině hry. A není pochyb o tom, že rozhárané roky i duševní trýzeň povýšily herečku Hanu Frejkovou do kategorie velkého umění. Ve druhé části divadelní hry se hlavní hrdinka obrací k matce, herečce, německého původu: Jak je možný, že se nemůžeme domluvit. Ty mluvíš německy, já mluvím česky. Ty nerozumíš mně, já nerozumím tobě. Přesto spolu žijeme. A přesto mi říkáš, jak žít. Slova, hovorové obraty, tvary, věty přejímala Hana Frejková od matky podvědomě, citově; matka mluvila jen německy, dcera jen česky… Není lehké pochopit druhého. Konfliktní situaci má divák zřetelně před sebou. Hra Invisible I. Hannah si získává své obecenstvo právě svým sebe-vyjádřením, opravdovostí a citem. Hra Invisible I. Hannah je příběh ženy, jejíž život poznamenala nejedna tragédie, ale zároveň je to i příběh umělkyně, která má rodinu, děti, a která stárne. Ve snech se často vracím do hor. / Do toho rozbořenýho vlhkýho baráku, / A v něm začínám stavět novej dům. / Skládám samu sebe po kouskách. / Vždycky se objeví jiná část. Dramatická výpověď graduje i v následujícím závěrečném dějství: Jsem stejná, jako když jsem byla mladá (…). Jsem jiná, ale stejná. Moje tělo cítí, / moje hlava chce, myslí, moje duše žije, a stále se vrhá do víru života! V těchto slovech nepochybně spočívá podstata celé hry, slova jen podtrhují, že Hana Frejková alias Hannah je velkou hrdinkou všedních dnů. A tak platí, že stejně jako její jidiš šansony, které má už dlouho ve svém repertoáru, i její zatím poslední divadelní představení Invisible I. Hannah je jistým přemostěním mezi její nelehkou rodinnou historií a současným životem.   Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2021-11-03 13:45:13

Vychází pátá kniha veršů Jiřího Dědečka a sbírka jeho písňových textů

Slonbidlo, podržtaška, pucflek či utřinos… Tyto a dalších více než čtyřicet složených slov označujících vnitřní i vnější lidské vlastnosti jsou tématy veršů jubilejní páté dětské knížky Slonbidlo a ti druzí básníka a spisovatele Jiřího Dědečka. Zároveň vychází i básnická sbírka Do smrti nejdelší zahrnující výběr bezmála šedesáti textů z pěti posledních Dědečkových hudebních alb. Slonbidlo a ti druzí je pokračováním série říkanek plných „laskavého a absurdního humoru ve slovech i obrazech“ pro celou rodinu a navazuje tak na předchozí knihy Šli červotoči do houslí, Uleželé želé, Huňatá čuňata a Pravil párek okurce. I v těch si autor neotřele hrál se slovy. Knížku doplnila ilustracemi absolventka katedry animované tvorby na FAMU Aneta Žabková, s níž Dědeček dlouhodobě spolupracuje. Nápady pro témata inspirovaná dětským pohledem na svět nachází Dědeček dle svých slov všude, aktuálně se ale zaměřil na jazyky lámající složená slovní klišé. „Na toto téma složenin se dobře žertuje. Obklopují nás na každém kroku – například u slov jako dechberoucí, srdcervoucí, strojvedoucí...,“ říká. Výběr slov pro rýmovačky závisel dle Dědečka na tom, která složenina ho napadla na první dobrou v nějakém konkrétním rýmu. Díky tomu se čtenáři mohou pobavit u básniček, ve kterých „život se zdá býti fraškou, když jsi dobrým podržtaškou“, „jistý mouchysněztesimě ožíval pouze v zimě“, „pletihoha chtěl vzít roha“ nebo se octnete „na rybách s trumberou, neberou a neberou“. Dědeček se dětské tvorbě věnuje dlouhodobě, verše pro děti psal již v devadesátých letech pro časopis Mateřídouška, na knížkách pro nejmenší spolupracoval i s Petrem Niklem. Sbírka Dědečkových textů Do smrti nejdelší obsahuje výběr bezmála šedesáti textů z pěti posledních Dědečkových CD a vychází v poetické řadě nakladatelství Limonádový Joe nazvané Joezie. Jsou v ní tedy syrově milostné z CD Prší nám do campari i nejnovější protestsongy z poslední desky Nebudu bydlet v Québecu: Potkan, Udavači nebo Sněmovní. „Byl bych sám proti sobě, kdybych texty ze svých alb nepovažoval za poezii. Nahromadilo se jich už celkem hodně a fakt, že už byly uveřejněny v bookletech, nebyl nijak silný argument proti, vybrali jsme je a seřadili abecedně,“ říká Dědeček. Tomu při sestavování knihy pomáhal redaktor Jan Šulc a společně záměrně vynechali pouze text písně Kuna ví, který byl knižně publikován již v dětské sbírce Uleželé želé. Abecední řazení textů podle Dědečka navíc vytvořilo nečekaný efekt nových souvislostí. Řada Joezie vychází již druhým rokem. Jiří Dědeček a Tereza Brdečková v ní čtenářům přinášejí nejméně dvakrát ročně vlastní poezii nebo překlady poezie z jiných jazyků. V loňském roce zde již vyšly Dědečkovy básně z nespavosti Pošta shora a Rainmaker/Deštivec, irská poezie Bernarda O’ Donoghuea v překladu Terezy Brdečkové. Do Joezie patří i další kniha Brdečkové Vila mystérií, vydání textů jejího otce Jiřího Brdečky popisující jeho sny z let 1930 až 1975, které dohromady tvoří ucelený tajemný příběh. Tvorbě Brdečky, jedné z nejvýraznějších osobností českého filmu (mimo jiné autora či spolutvůrce scénářů ke snímkům Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech nebo Císařův pekař a Pekařův císař), se vydavatelství systematicky věnuje již sedm let.   Ukázka z knihy Do smrti nejdelší   Mám byt podkrovní v ulici Sněmovní co s ním zkusím, to nemáte zdání   Zvlášť když poslanci co žijou z mejch financí parkujou tu kvůli zasedání…   Ukázka z knihy Slonbidlo a ti druzí   Lamželezo Je lhostejno kam že lezem lezem-li tam s lamželezem   Utřinos Za jezerem za rybníkem seděl tam utřinos s kapesníkem Máme pro vás dobrou zprávu víckrát si neutře do rukávu   Fíkusy Ty naše fíkusy dělají psí kusy jeden kvílí druhý pláče že prý chtějí květináče jako kaktusy   Podržtaška Život se zdá býti fraškou jsi-li dobrým podržtaškou Hleďme Vaška trochu divný ale vlivný Jako věrný podržtaška zásadový drží brašnu tlučhubovi {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-07 18:37:39

Filmový festival v Karlových Varech bude v listopadu

Vzhledem k situaci, která nastala na jaře letošního roku v souvislosti s koronavirovou epidemií, nebylo možné konání řádného 55. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary v červenci. Pořadatelé se proto rozhodli od 18. do 21. listopadu uspořádat 54 ½ MFF Karlovy Vary. Formou nesoutěžní přehlídky nabídnou v české premiéře výběr nejvýraznějších filmových titulů, které vzbudily pozitivní ohlasy při premiérovém uvedení na letošních festivalech Sundance, v Berlíně či v Benátkách.  „Hostům i návštěvníkům z řad veřejnosti chceme při respektování všech platných hygienických opatření poskytnout jedinečnou možnost zažít festivalovou atmosféru v netradičním podzimním čase, s rozsahem menší, ale kvalitní programovou nabídkou i speciální možností pobytu v místech, která v průběhu běžných ročníků slouží výhradně festivalu,“ uvádějí pořadatelé karlovarského festivalu. A dodávají: „Věříme, že při dodržování pravidel a zajištění sofistikované prevence a ochranných prostředků není nezbytné ani v této době rezignovat na kulturní život.“ Počet míst v promítacích sálech bude stanoven podle povolené kapacity v souladu s vládními nařízeními. Odborná firma bude zajišťovat několik druhů preventivní dezinfekce Vzhledem ke zkrácenému rozsahu akce, nebudou vydávány tradiční Festival Passy, vstupenky bude možné zakoupit na jednotlivá představení prioritně on-line formou. Předprodej vstupenek bude zahájen 21. října prostřednictvím rezervační platformy Go Out. Vstupenky na festivalová představení bude rovněž možné zakoupit na místě, v pokladnách, které budou umístěny u festivalových kin. Pro zajištění bezpečnosti bude při nákupu vstupenek třeba zaregistrovat kontaktní údaje. Handicapovaným a jejich doprovodu budou opět k dispozici zdarma vstupenky do všech kinosálů, asistenční služby, doprava po Karlových Varech, parkovací místa u hotelu Thermal. V programu 54 ½ MFF KV bude přibližně 30 filmových titulů, každý z filmů bude mít dvě až tři projekce. Program bude sestaven tak, aby diváci měli možnost jejich zhlédnutí jak v první, tak ve druhé polovině čtyřdenní přehlídky. Projekce budou probíhat ve Velkém a Malém sále hotelu Thermal, Městském divadle Karlovy Vary a kině Čas. Kompletní program přehlídky bude zveřejněn na oficiálních festivalových stránkách www.kviff.com 19. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-18 17:28:07

Tereza Brdečková o Deštivci: Chvíle strávené s předklady poezie byly nádherný vášnivý zápas

Spisovatelka a scenáristka Tereza Brdečková se v Cambridgi setkala s předním irským básníkem Bernardem O’Donoghuem. Jejich literární setkání bylo impulsem pro vznik netradičně dvojjazyčné, anglicko-české sbírky básní Rainmaker / Deštivec. Ta obsahuje výběr desítek básní O’Donoghua v českém překladu Brdečkové. Bernard O’Donoghue měl vydání svých básní v České republice uvést osobně, literární čtení v Praze je nyní plánováno na podzim tohoto roku. Deštivec vychází jako jedna ze dvou prvních sbírek básní tzv. joezie, nové řady knih poezie, vydavatelství Limonádový Joe. Zároveň na trh vstupuje básnická sbírka Pošta shora českého písničkáře, básníka a spisovatele Jiřího Dědečka. O’Donoghuova tajuplná krajina přebásněná v Deštivci Terezou Brdečkovou je návratem k chudému a tajemnému Irsku autorova dětství, který zjišťuje, že toto Irsko už neexistuje. Že na jeho podloží vyrostla jedna z nejmodernějších evropských zemí, a že je to dobře. „Kterýsi světový neurolog došel k závěru, že poezie je vlastně mozková dysfunkce. Otázka je, zda se to týká schopnosti básně psát nebo je vnímat nebo obojí. V rámci té dysfunkce je ale těžké určit, která báseň je pravá, ryzí, která vydrží. Oproti milionu těch zapomenutých básní stojí takové, které si tiše opakují těžce nemocní, které přetrvaly staletí, zachraňovaly morálku ve vězení či koncentrácích,“ říká Tereza Brdečková. Ta tvorbu O’Donoghua, profesora angličtiny na Waldham College v Oxfordu, sleduje od roku 1996, v minulosti už přeložila deset básní z jeho sbírky Gunpowder. „Nedokázala bych říci, co přesně mne uchvátilo na verších a neokázalém přednesu působícím jako magický hudební zážitek. Chvíle strávené s překlady byly každopádně nádherný vášnivý zápas a doufám, že to nebylo naposled,“ uzavírá překladatelka a vydavatelka Brdečková, která pro knihu vybrala čtyřicet básní z posledních šesti O’Donoghuových sbírek. Rodinné vydavatelství Limonádový Joe od tohoto roku přinese čtenářům minimálně dvě básnické sbírky každý kalendářní rok. Aktuální jsou i čerstvě vydané básně Jiřího Dědečka napsané na hranici bdění a spánku ve fázi usínání, kdy slova, situace a obrazy nabývají nových nečekaných významů. „Jsou to básně a výkřiky nočního bloudiče, který nemůže spát. Někdy si myslí, že spí, ale napolo putuje v praštěných snech,“ popisuje Dědečkovu aktuální sbírku Pošta shora Tereza Brdečková. Ve vydavatelství Limonádový Joe do konce roku vyjde ještě kniha básní Jiřího Brdečky. Tvorbě Jiřího Brdečky, jedné z nejvýraznějších osobností českého filmu (mj. autora či spolutvůrce scénářů ke snímkům Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech nebo Císařův pekař a Pekařův císař) se vydavatelství systematicky věnuje již sedm let. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-11 14:44:13

V Domě U Kamenného zvonu začíná výstava fotografií Antonína Kratochvíla

Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla Fotoeseje představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Pražská výstava začíná 12. června a potrvá do 18. října. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností, jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godrèche, Amanda Lear či Debbie Harry, spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (* 1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe. Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, GEO, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Gold Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   Autorka je kurátorkou výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-12 20:16:07

Galerie hlavního města Prahy otevírá své prostory a chystá výstavy fotografů Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka

Galerie hlavního města Prahy otevřela 12. května své prostory v tradičních hodinách a dnech, pouze s nově vymezeným časem pro seniory. Ti mohou výstavy a objekty navštěvovat denně (kromě pondělí) mezi 10–12 hodinou. Podle své ředitelky Magdaleny Juříkové se bude galerie snažit realizovat co nejvíce připravovaných projektů, hned tři výstavy mají být věnovány fotografiím. Kromě snímků Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka se snad dočkáme i fotografických potrétů Fridy Kahlo. „Snahou galerie dostát všem úkolům, které nás v letošním roce čekají, bohužel některé z nich jsou závislé na situaci za hranicemi naší země, a tudíž i za hranicemi našich kompetencí,“ říká Magdalena Juříková. Například výstavu Ivana Meštroviće ohrozil nejen koronavirus, ale i zemětřesení na území Chorvatska. „Tamní ministerstvo kultury tudíž řeší jako prvořadou otázku obnovu poškozených muzejních budov a dalších památek, a naše předběžná domluva směřuje k září příštího roku, kdy je pravděpodobná podpora projektu jistější,“ vysvětluje. Výstavu fotografií Fridy Kahlo zatím Juříková považuje za realizovatelnou, nicméně záleží na možnostech a kapacitě transportů z Mexika v druhé polovině roku a na situaci dalších zainteresovaných partnerů. A plánovaná výstava Xiao Quana, čínského umělce, který zaznamenal převratné kulturně-politické události 80. let na čínské scéně, bude možná za podmínek umožňujících transporty uměleckého materiálu z Číny. Všechny výstavy budou otevírány bez vernisáží. „Chystáme proto speciální uvedení katalogů, které k výstavám vyjdou, nebo také „odhalení“ kompletně restaurovaného slavnostního schodiště v Troji. Tato akce patřila spolu se sanací mokrých zdí v konírně, kde byly ohroženy nástropní fresky, k nejrozsáhlejším restaurátorským projektům za posledních pěti let,“ zdůrazňuje Magdalena Juříková. Galerie nyní chystá revitalizaci recepce a toalet v Městské knihovně. „Vznikne moderní vstup s bookshopem, který významně zvýší návštěvnický komfort. Návrh z ateliéru Josef Pleskota je již schválen,“ uvádí Magdalena Juříková. Od zřizovatele dostala Galerie hlavního města Prahy na návrh radní Hany Třeštíkové rozpočet navýšený o 10 milionů korun z programu Umění pro město, které jsou určeny na podporu výtvarného umění. Šest milionů je určeno na přímé akvizice od žijících umělců. Dva miliony budou věnovány na připravovaný festival Mural Art, který vyzve současné umělce k vytvoření nástěnných maleb a graffiti ve veřejném prostoru. Připravované akce budou posíleny částkou jeden milion, další peníze budou směřovat do rozjednaných projektů ve spolupráci s partnerskými institucemi (např. m3 festival, Tranzit apod.). , Připravované výstavy ANTONÍN KRATOCHVÍL termín: 12. 6. – 18. 10. 2020, Dům U Kamenného zvonu kurátorka: Pavlína Vogelová Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godreche, Amanda Lear či Debbie Harry spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vlastní vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Zklamaná naděje: 20 let války ve východní Evropě, 1991). Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, Geo, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Golden Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího, českého uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   FEŠANDY Z ŠUPLÍKŮ. SUDEK A SOCHY termín: 23. 6. – 27. 9. 2020, Dům fotografie kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Josef Sudek (1896–1976) zasvětil významnou část své profesionální kariéry fotografování uměleckých děl. Znovuobjevení této obsáhlé, a přitom téměř neznámé části jeho díla bude pro širokou veřejnost překvapením. Zaměření výstavy na sochy, téma, které bylo Sudkovi blízké, umožní ukázat souvislosti jeho práce na zakázku s volnou tvorbou. Sudek s oblibou gotickým Madonám a světicím říkal „fešandy“ a rád sochy fotografoval i „pro sebe“. Vedle ikonických fotografií ze sv. Víta nebo ze „zahrádky paní sochařové“ výstava představí snímky fotografované pro sochaře, umělecké spolky a nakladatele, uložené doposud v kartotéčních „šuplících“ ve fototéce Ústavu dějin umění, ale i dobové reprodukce v knihách a časopisech. Vybraná díla zpřítomní napětí mezi artefaktem a reprodukcí, mezi potenciálem fotografie přiblížit umění masám a fotografií jako originálním uměleckým dílem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} VE VĚCI UMĚNÍ I BIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ PRAHA termín: 22. 7. – 18. 10. 2020, Městská knihovna, 2. patro kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek ve spolupráci s tranzit.cz a nadací ERSTE První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě.   MONIKA IMMROVÁ termín: 4. 11. 2020 – 7. 3. 2021, Colloredo-Mansfeldský palác kurátorka: Iva Mladičová Monika Immrová je absolventkou ateliéru J. Zeithammla. Je jednou z nevýraznějších sochařských osobností své generace. Jako rodačka z Loun dostala do vínku silnou afinitu k abstraktnímu tvaru. Jako člověk blízký přírodě se však na druhou stranu neubrání ani průnikům geometrie s organickým tvarem. Tato bipolární identita jejích betonových objektů a reliéfů nese v sobě něco z estetiky vybavení meziplanetárních plavidel a historických industrií zároveň. Beton povýšila na sochařský materiál par excelence. Pracuje s ním stejně často jako s dalším netradičním materiálem – kartonem. Tyto svého druhu čistě technické komodity jsou jí oporou při hledání oproštěného a striktně formulovaného prostorového konceptu. Její doménou byla a je socha, ale v posledních letech intenzivně pracuje také v grafice a získala za ni ocenění Grafika roku.   FRIDA KAHLO: JEJÍ FOTOGRAFIE 2. 12. 2020 – 11. 4. 2021, Dům U Kamenného zvonu kurátor: Pablo Ortiz Monasterio Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, z kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava Frida Kahlo: Její fotografie představuje řadu snímků, které se zachovaly v její pozůstalosti a byly donedávna zcela neznámé. Nyní jsou uspořádány a rozděleny do šesti tematických sekcí. Výstava se nesnaží o chronologický obraz jejího života, spíše se věnuje jejímu uměleckému zázemí, její rodné zemi a charakteristice celé éry, ve které působila. Je to koláž, která odkrývá nové detaily ze života jedné z ikonických postav 20. století. Pro šest kapitol výstavy bylo vybráno 241 fotografií. Věnují se jejímu původu, tzv. modrému domu – Casa blu, politice, revoluci a Diegu Riverovi, jejímu zraněnému tělu a Fridiným láskám a přátelstvím. Tyto dnes už historické dokumenty doby jsou však také dokladem umění a specifického pohledu dalších umělců, jejichž fotografie jsou rovněž součástí kolekce, jako např. Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti nebo nedávno u nás vystavená Gisèle Freund. Výstava putovala zejména po obou amerických kontinentech a v Evropě byla představena zatím v Portugalsku, Německu a Polsku. Pořádající agentura Terra Esplendida oslovila GHMP díky úspěšné výstavě Sama Shawa, která proběhla v Domě fotografie v letech 2016–2017. Z Prahy výstava odcestuje do Ghentu v Belgii.   Chýnovský dům s ateliérem Františka Bílka od 12. května 2020 v Chýnově u Tábora kurátorka: Hana Larvová V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.

Čas načtení: 2020-04-21 12:02:44

U knihovny s Petrem Bílkem: O těžko zvladatelné tíze, odvrácené tváři milostné vášně a italské stopě v Praze

Rudolf Sloboda v knize Podzim píše mimo jiné o sebevraždě, Eva Válková ve svých básních evokuje důvěru ve vztahu a kniha Pavla Preisse koriguje zjednodušenost turisticky povšechných informací o Praze renesanční, manýristické a barokní.   Rudolf Sloboda: Podzim (Větrné mlýny 2018/ překlad J. A. Pitínský) Jeden z nejvýraznějších slovenských spisovatelů minulého století (1938–1995) má svým autorským habitem blízko k Ludvíku Vaculíkovi. Ten i onen učinili předmětem svého literárního výzkumu nepokrytě vlastní biografii. Deníkově stylizovaná autobiografičnost Podzimu se dotýká mimo jiné tématu sebevraždy a vzhledem k tomu, že český překlad vychází až léta po Slobodově vlastním dobrovolném odchodu ze života, vzpírá text dodatečné závaží těžko zvladatelné tíhy. Rustikální sukovitost vypravěče kontrastuje s analýzami biblických příběhů a s precizností motivických posunů, takže jsme současně svědky zrodu literárnosti, toho tajemství tvorby z ničeho. „Pravda může bolet, ale urážka ničí.“   Eva Válková: Tolikrát milostně (NAVA 2020) Tvoje ruka na pláži mé kůže, motýli mých prstů, prsty nedočkavé, dlaně, ruce milenců laská plzeňská básnířka v mnoha svých erotických básních a s úporností romantiků trvá na svém. Těchto motivů se ujala i ilustrátorka sbírky Elen Kudrová a jako by nechtěla zapomenout na odvrácenou tvář milostné vášně, rozehrává dlouhé křivé prsty výčitek, lítosti, smutku a bledých snů. Válková (1953) ukázala v předcházejících knížkách básní svůj surrealistický cejch, který jako by se nyní pokoušela zapřít lapidárním tíhnutím k nešifrovanému prožívání. Vjemy, nálady a pocity se zde rozehrávají s důrazem na tělesnost, obejdou se bez vertikál a spoléhají na blízkost partnera, na oslovení, důvěru, na útulnost vztahu, o níž se nepochybuje.   Pavel Preiss: Italští umělci v Praze (Panorama 1986) Autor (1926) patří k našim kunsthistorickým legendám, náleží mu mimo jiné zásluha například na pojmovém prokreslení manýrismu v architektuře. Tato jeho práce je svou encyklopedickou šíří fundamentální a měla by být znovu vydána, aby korigovala zjednodušenost turisticky povšechných informací o Praze renesanční, manýristické a barokní. Na italskou složku mnohonárodní směsi tehdejší metropole máme sklon zapomínat a neuvědomujeme si, za kolik uměleckých pokladů vděčíme kolébkám v severní Itálii a v italském Švýcarsku. Habsburkové i Valdštejn moc dobře věděli, kam se obrátit, když potřebovali architekty, stavitele, sochaře, zedníky, kameníky, medailéry a štukatéry. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-02 17:51:37

Český rozhlas odvysílá speciální program k devadesátinám „pohádkáře českého“ Karla Weinlicha

Režisér rozhlasových pohádek a her pro mládež Karel Weinlich oslaví v pondělí 6. dubna 90. narozeniny. Český rozhlas připravil u příležitosti životního jubilea „pohádkáře českého“, jak se i sám hrdě označuje, pro posluchače několik pořadů, jejichž prostřednictvím chce připomenout jednu z nejvýraznějších osobností Československého a později Českého rozhlasu. V pondělí 6. dubna, přesně v den 90. narozenin rozhlasového režiséra, odvysílá v premiéře Český rozhlas Dvojka rozhovor s Karlem Weinlichem v pořadu Noční Mikrofórum, který při této příležitosti natočila redaktorka Jana Rychterová. Ve stejný den začne Český rozhlas Vltava vysílat reprízu desetidílných Osudů o jeho životě v jeho vlastním podání. „Karel Weinlich za více než půl století práce pro Československý a poté Český rozhlas režíroval několik stovek pořadů. Hlavně pohádek a pořadů pro děti a mládež a i jeho život je nesmírně bohatý a barvitý. Prostřednictvím jeho pořadů a pořadů věnovaných jeho osobě bychom posluchačům rádi umožnili, aby s ním oslavili jeho krásné životní jubileum,“ říká generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Stanice Český rozhlas Dvojka bude v průběhu celého dubna vysílat Měsíc s pohádkami Karla Weinlicha. V rámci nedělní pohádky mezi 13. a 14. hodinou se tak mohou posluchači těšit na výběr nejlepších děl věhlasného rozhlasového režiséra. Na Bílou sobotu 11. dubna v 17:00 připravil Český rozhlas Dvojka hodinový speciál věnovaný dílu a životním osudům „pohádkáře českého“ s názvem Poklona, pane Weinlichu. Rádio Retro Zlatý fond příští týden spustí osmihodinový blok Pocta Karlu Weinlichovi, který se bude skládat nejen z pohádek, ale také čerstvých vzpomínek Karla Weinlicha natočených u příležitosti životního jubilea redaktorem Tomášem Černým. {loadmodule mod_tags_similar,Související}