Po 16letech jsem zahodil všechen kod webu a napsal celý kod znovu. Vypadá to tu +- stejně, ale pokud narazíte na něco co vám vadí tak mi o tom napište: martin@vorel.eu nebo se mi ozvěte na twitteru Začal jsem dělat change log.

Kurzy ze dne: 22.01.2025 || EUR 25,145 || JPY 15,448 || USD 24,075 ||
čtvrtek 23.ledna 2025, Týden: 4, Den roce: 023,  dnes má svátek Zdeněk, zítra má svátek Milena
23.ledna 2025, Týden: 4, Den roce: 023,  dnes má svátek Zdeněk
DetailCacheKey:d-21103 slovo: 21103
Co jsem to v Bruselu vyfotil?

<p>Na jaře jsme byli v Bruselu. Foťáky v mobilech jsou tak dobré, že pro drtivou většinu focení stačí, fotky pak jde navíc velmi snadno sdílet ve společných albech ve Fotkách Google. Ale asi jsem byl hodný, protože mi Ježíšek v roce 2020 přinesl zrcadlovku, takže fotím i na ni. Už jsem si ujasnil, na jaké ... </p> <p class="read-more-container"><a title="Co jsem to v Bruselu vyfotil?" class="read-more button" href="https://e-ott.info/2022/09/04/co-jsem-to-v-bruselu-vyfotil/#more-8284" aria-label="Read more about Co jsem to v Bruselu vyfotil?">Přečíst celý článek &gt; </a></p> <p>The post <a rel="nofollow" href="https://e-ott.info/2022/09/04/co-jsem-to-v-bruselu-vyfotil/">Co jsem to v Bruselu vyfotil?</a> first appeared on <a rel="nofollow" href="https://e-ott.info/">Elektronický Ott</a>.</p>

---=1=---

Čas načtení: 2022-09-04 18:44:09

Co jsem to v Bruselu vyfotil?

Na jaře jsme byli v Bruselu. Foťáky v mobilech jsou tak dobré, že pro drtivou většinu focení stačí, fotky pak jde navíc velmi snadno sdílet ve společných albech ve Fotkách Google. Ale asi jsem byl hodný, protože mi Ježíšek v roce 2020 přinesl zrcadlovku, takže fotím i na ni. Už jsem si ujasnil, na jaké ... Přečíst celý článek > The post Co jsem to v Bruselu vyfotil? first appeared on Elektronický Ott.

\n
---===---

Čas načtení: 2022-09-04 18:44:09

Co jsem to v Bruselu vyfotil?

Na jaře jsme byli v Bruselu. Foťáky v mobilech jsou tak dobré, že pro drtivou většinu focení stačí, fotky pak jde navíc velmi snadno sdílet ve společných albech ve Fotkách Google. Ale asi jsem byl hodný, protože mi Ježíšek v roce 2020 přinesl zrcadlovku, takže fotím i na ni. Už jsem si ujasnil, na jaké ... Přečíst celý článek > The post Co jsem to v Bruselu vyfotil? first appeared on Elektronický Ott.

Čas načtení: 2020-07-19 10:04:22

Nejabsurdnější snahy o likvidaci lidí na sociálních sítích za poslední dobu aneb Tři případy majora Mazače

Gary Garrels byl až donedávna kurátorem oddělení maleb a soch v sanfranciském muzeu moderního umění. Už není, rezignoval pod nátlakem petice na serveru Change.org, která jej označila za rasistu a bílého supremacistu. Což dokládají tím, že řekl, že „budou i nadále kupovat díla bílých umělců“. Rozumíte, nikoliv jenom bílých umělců, ale i bílých umělců. A ještě prý použil slova o diskriminaci naruby. Jak praví petice: „Názory a činy jako tyto ještě stále tvoří skvrnu na našich komunitách.“ Komentář MK: Umělecká sféra je v USA silně doleva a San Francisco je neoficiálním hlavním městem amerického progresivního hnutí. Pravděpodobnost, že by umělecký kurátor v SF byl nějakým skrytým nacistou, je asi tak 0,0 nic. Nejspíš tedy právě „sežrali svého“, friendly fire, blue on blue. Toto je přesně ten moment, kdy si říkáte, jestli v pozadí celé akce náhodou nebyla snaha nějakého ctižádostivého soudruha o získání Garrelsova křesla. Mexičan bílým rasistou Emmanuel Cafferty je přes svoje irské příjmení tříčtvrtinový Mexičan, který na samotném jihu Kalifornie, v San Diegu, pracoval pro místní elektrárenskou a plynárenskou společnost. Někdo jej vyfotil na křižovatce, jak při řízení dělá údajné gesto bílých rasistů. Tím je míněno „OK“, takové to OK, které odedávna doprovází obrázky tlustých kuchařů na štítech restaurací. Fotka Caffertyho se ocitla na Twitteru (mezitím už je zase pryč) a začal klasický virtuální lynč. Cafferty tvrdí, že si jen protahoval prsty, ale stejně ho tohle foto stálo práci. Jeho případ zaujal i novináře Yaschu Mounka, který o něm napsal článek do The Atlantic. „Člověk se může poučit ze svých chyb,“ řekl mi. „Ale co si mám vzít z tohohle? Bylo to, jako když vás zasáhne blesk.“ Na podporu Caffertyho vznikla také petice na Change.org, nasbírala 6500 podpisů, tedy daleko více než ta zaměřená proti Garrelsovi. Požadavkem petice je, aby jej firma přijala zpět. Ale pokud je mi známo, neměla tato žádost žádný úspěch. Komentář MK: Mexický dělník na jihu Kalifornie – typický rekrut budoucích Waffen SS? V hlavách některých lidí očividně ano. A když už jsme u nacistického Německa, jehož stíny tak straší dnešní americké progresivce; při čtení petice, která se staví na Caffertyho obranu, jsem si zavzpomínal na pasáž z Remarqueovy knihy Čas žít, čas umírat, kde se opilý nacistický pohlavár chlubí Graeberovi, že dostat člověka do koncentráku pro něj není žádný problém. Pak se odmlčí a dodá, že zpátky už to tak snadno nejde. Drze usnula na protirasistické online akci Patricia Simon vyučuje (zatím ještě stále) na divadelní škole. I ona má ovšem budoucnost nejistou, i proti ní vznikla petice s cílem ji odvolat. Bezprostředním důvodem jmenovaným v textu bylo to, že drze usnula na protirasistické online akci a někdo ji u toho vyfotil. Jako vždy, i ona je obviňována ze systematicky rasistického chování, aniž by to bylo v textu petice nějak konkrétněji podloženo. Komentář MK: Zaujalo mě slovo sizeist, případně fatphobic, které se opakuje v komentářích signatářů (skoro 2000 podpisů). Zajímalo by mě, co to v dnešní nálepkovací atmosféře znamená. Dovolila si snad říci studentům herectví, že Bajaja a Sněhurka by neměli mít dohromady čtyři sta kilo? Kdo ví. Stejně jako v případě Garyho Garrelse, i zde silně pochybuji, že by učitelka herectví skutečně usilovala o vyhnání barevných studentů z fakulty. Takže se nejspíš zase snaží “sežrat svoji”, friendly fire, blue on blue. Skalpy bezvýznamných lidí Společným prvkem všech tří incidentů je, že jde o vcelku bezvýznamné lidi. V diskusních fórech občas narazíte na snahu romantizovat Digitálního Molocha coby hnutí utlačovaných, kteří po letech náhle získali hlas a pohánějí tímto způsobem ku zodpovědnosti ty velké, bohaté a mocné. Ach, kdeže. Ty skutečně mocné či proslulé lidi není zase tak snadné smazat ze světa. Mají peníze, nějaký vliv a také příznivce, kteří se za ně v nouzi postaví. Veškerý běs na Twitteru zatím nedokázal smést J. K. Rowlingovou do propadliště dějin, bez ohledu na zvolené prostředky. A takový Elon Musk také za svůj život natweetoval nemálo podivností či kravin – a je ve svých firmách šéfem dál. Zdaleka nejzranitelnější demografií, přímo ideálními obětmi Molocha, jsou lidé, kteří v životě dosáhli nějakého mírného úspěchu (dejme tomu toho kurátorského křesla v sanfranciském muzeu), ale od opravdových velkých ryb je dělí několik příček na sociálním žebříku a o jejich budoucnosti rozhoduje nějaký nervózní šéf nebo ustrašená dozorčí rada. A myslím si, že pachatelům je to přes veškeré ty obřadné kecy o privilegiích a sociální spravedlnosti ve skutečnosti jedno. Kill je kill, v Counterstriku i na Twitteru. Než byste udolali jednoho skutečně významného protivníka, posbíráte mezi bezbrannými jedinci těch skalpů třeba dvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-10-12 06:00:00

Od Blair Witch po dinosaury v Chicagu. Strašidelné příběhy se od táboráků přesunuly na internet

„Náš pes štěkal a škrábal na dveře každou noc. Dělal to celé dny, tak jsem si sedl k němu, abych zjistil proč. Když začal znovu štěkat, vyfotil jsem s bleskem zadní dveře. Buďte venku velmi opatrní, protože tohle nevypadá normálně,“ tak začíná vlákno příspěvků na síti X.com uživatele Archesuchus, které doposud vidělo přes 40 milionů lidí. I když po přečtení dalších pár příspěvků je jasné, že se jedná o smyšlený příběh opravdu zručného modeláře, prvotní reakce přiměly autora se k fikci přiznat. Podobné příběhy baví a děsí internet prakticky od jeho vzniku. Množství z nich inspirovalo filmy i knihy, některé povídky zakořenily ve společnosti jako možná pravda.

Čas načtení: 2021-03-21 20:14:26

Fotil Havla, Mišíka i tajné taneční představení. Vychází kniha fotografa Jaroslava Prokopa

Na jevišti vyfotil Boleslava Polívku nebo tanečníka Mina Tanaku, v zákulisí pak třeba dramatiky Václava Havla nebo Arthura Millera. I jejich snímky se dostaly do knihy fotografa Jaroslava Prokopa. Vydal ji Institut umění – Divadelní ústav.

Čas načtení: 2023-09-16 06:57:13

Fotografie Herbig Haro objektu HH 211 ukazuje rodící se hvězdu se dvěma proudy plynů

Vesmírný dalekohled Jamese Webba vyfotil rodící se hvězdu HH 211 ve vzdálenosti 1000 světelných let. Ta patří do kategorie mladých hvězdných objektů Herbig-Haro, které tvoří protohvězdy s dvěma proudy plynů vycházejícími z pólů. V tomto případě se pohybují rychlostí mezi 80 a 100 kilometry za sekundu (tedy asi 21 AU za rok).

Čas načtení: 2023-07-04 08:02:34

Prstence Saturnu září na novém snímku z dalekohledu Jamese Webba

NASA zveřejnila nové snímky planety Saturn pořízené 25. června dalekohledem Jamese Webba (JWST). Na snímku se kromě planety a jejích prstenců nachází také několik měsíců. Viditelné jsou také struktury v atmosféře planety, kterou dalekohled JWST poprvé vyfotil v blízkém infračerveném spektru o vlnové délce 3,23 mikronů.

Čas načtení: 2023-04-07 06:50:45

Úchvatný snímek Uranu z dalekohledu JWST, jsou na nich vidět i prstence

Vesmírný dalekohled Jamese Webba se opět poohlédl po planetě sluneční soustavy. Po snímcích Jupitera a Neptunu nyní vyfotil planetu Uran s jejími prstenci i měsíci. Na rozdíl od ostatních planet ve sluneční soustavě má Uran své prstence natočené takovým způsobem, že je ze Země pozorujeme kolmo na jejich rovinu. Na fotografii lze vidět 11 ze 13 známých prstenců planety.

Čas načtení: 2022-11-17 15:34:41

Tajemná Kuželová mlhovina teleskopem VLT

Teleskop VLT (Very Large Telescope) vyfotil Kuželovou mlhovinu (Cone Nebula) ve vzdálenosti 2 700 světelných let. Jedná se o sloup tvořený oblaky plynů, který je součástí hvězdných jeslí NGC 2264 v souhvězdí Jednorožce. Vodík je na tomto snímku zachycený modrou a síra červenou barvou.

Čas načtení: 2022-09-02 06:06:04

Dalekohled Jamese Webba vyfotil svou první exoplanetu - HIP 65426 b

Vesmírný teleskop Jamese Webba poprvé od svého spuštění přímo vyfotil exoplanetu. Na snímku je vidět plynný obr HIP 65426 b, který je téměř 2x hmotnější i větší než planeta Jupiter ve sluneční soustavě. Teleskop JWST už dříve zkoumal exoplanetu WASP-39b, tu však přímo nevyfotil, místo toho pozoroval záři mateřské hvězdy v momentu kdy exoplaneta blokovala část jejího světla.

Čas načtení: 2022-04-22 07:20:23

Rover Perseverance zachytil zatmění Slunce na Marsu

Rover Perseverance vyfotil měsíc Phobos, jak zakryl část slunečního kotouče na obloze Marsu. Zatmění Slunce je na sousední planetě odlišné - tamní měsíce totiž nejsou kulaté a jsou také menší. Phobos proto nezakryl celé Slunce, ale jen jeho část.

Čas načtení: 2022-04-24 10:22:59

Přemítání nad bojištěm I. – o číslech, která je nutné brát s rezervou

Milí čtenáři, je zase čas na „válečný” článek. Tentokrát se mi ovšem roztáhl do takové délky, že bylo nutno jej rozdělit na dvě části. V prvním díle se podíváme na téma čísel, jak se někdy také používají ve válečném zpravodajství … eh, propagandě … eh, zpravodajství. (Hranice je notně neostrá.) Čísla mají na první pohled „tvrdý“ charakter a člověk si je spojuje s takovými vznešenými a čistými vědami, jako je matematika. Realita za nimi je podstatně složitější. Vybral jsem pro tento článek tři zastavení. Jedno se týká čistě Ruska, to druhé je namíchané, a to třetí je ukrajinsko-západní. Zastavení první: kolik má vlastně Rusko tanků? (Místo „tanků” se lze ptát i po jiných vozidlech nebo třeba letadlech, ale nejhezčí příklad jsou právě tanky.) Tato jednoduchá otázka má překvapivě nejednoduchou odpověď. Běžně narazíte na čísla mezi třemi tisíci a 15 tisíci tanky, ale není to tím, že by každý institut měl jinou aritmetiku. Rusové samotní samozřejmě raději prezentují ta větší čísla, která více odpovídají jejich image mocného medvěda. Jádrem pudla je daleko subtilnější otázka, kolik má ve skutečnosti Rusko bojově nasaditelných tanků. Není to jen výlučně ruská otázka. Položte si ji pokaždé, začne-li někdo šermovat nějakými hausnumery. Ony tanky, které celkově v součtu tvoří „papírový stav”, můžeme totiž rozdělit zhruba do čtyř kategorií: 1. Tanky v aktivní službě, okamžitě (nebo jen s minimálními zásahy) nasaditelné do akce. 2. Tanky, které vyžadují nějaké opravy, než je možné s nimi vyrazit na bojiště. Řekněme v rozsahu několika týdnů a v ceně do padesáti tisíc dolarů. 3. Tanky, které vyžadují důkladné opravy až generálku. Měsíce práce a podstatně vyšší částky na jeden kus. 4. Šrot s vnější podobou tanků, vhodný jen ke kanibalizaci na náhradní díly nebo jako (stojící) rekvizita do válečného filmu, nebudou-li vyžadovány příliš blízké záběry na jednotlivá vozidla. Té poslední kategorie jsou plné takzvané tankové hřbitovy, které má jak Ukrajina, tak Rusko (ostatně i řada jiných států). Ve vlhkém podnebí a pod širým nebem jde proces chátrání velice rychle. Není úplně jisté, které z těchto tanků jsou přitom již oficiálně vyřazeny ze stavu a které ještě ne. (Vlhkost je vůbec velký problém s dochováním čehokoliv, a to už tisíce let. Malá odbočka do historie: každý ví, že staří Egypťané psali na papyrus. Málokdo ví, že to běžně dělali i staří Řekové a Římané, protože Egypt byl koneckonců blízko a Egypťané vyráběli papyru tolik, že jej vyváželi ve velkém. Rozdíl je v tom, že v suché egyptské poušti se papyrus zachová tisíce let, kdežto ve vlhčím Řecku a Římě bylo i 200 let považováno za mimořádnou trvanlivost. Všechny evropské spisy na papyrech dávno sežrala plíseň.) Nu, a žádný veřejný zdroj, který jsem našel, není schopen či ochoten vám sdělit, jaké je aspoň hrubé rozdělení současné ruské tankové flotily do oněch čtyřech kategorií podle použitelnosti. V CSIS píšou, že Rusové mají 2800 tanků u jednotek (to by byla zhruba kategorie 1) a dalších 10 tisíc ve skladech; ale jak se ty skladové zásoby dělí podle použitelnosti, to možná přesně nevědí ani v Moskvě samotné. Kdyby (a to je velké „kdyby”) mohlo Rusko reálně nasadit opravdu jen 2800 tanků, znamenalo by to, že míra opotřebení ruské armády v současné válce už je značná. OSINTový zdroj Oryx, o kterém se zmiňoval jiný předešlý článek, totiž k dnešnímu dni (23. dubnu) napočítal 531 ztracených ruských tanků, z čehož můžeme usuzovat na reálné ztráty zhruba 700 a více kusů. Jednak má Oryx neustálé zpoždění za skutečným stavem, protože těch fotek chodí z bojiště tolik, že těch pár lidí to prostě nestíhá zpracovat; jednak ne každá ztráta je zdokumentována fotograficky. Například samotní Rusové, odtáhnou-li nějaké poškozené tanky pryč k opravě, se tím určitě na internetu chlubit nebudou. A kdo ví, kolik zničené techniky tiše hnije někde v bažinách kolem Kyjeva, aniž by ji někdo vyfotil. Těch 700 ze 2800 by už byla celá čtvrtina stavu – velké ztráty za pouhé dva měsíce bojové činnosti. Pokud to číslo 2800 je pravdivé, musejí už nutně Rusové oživovat nějaké tanky ze skladů, aby během dalších pár měsíců neskončili na suchu. To bude stát peníze a odbornou práci navíc; mechaniků schopných opravit tanky není nekonečně mnoho. (Pamatujte, že při velikosti Ruska a délce hranic, které se musejí hlídat, není možné vrhnout na jedno bojiště všechny jednotky, které máte k dispozici. Vždycky musí někdo zůstat hlídat Arktidu, Petěrburg, Moskvu, Ural, čínské hranice, Čukotku, Sachalin atd. To je daň placená za 17 milionů kilometrů čtverečních teritoria.) Zastavení druhé: kdo že je to tedy vlastně největším dodavatelem techniky pro Ukrajinu? Tím narážím na takové ty zprávy, založené dílem opět na OSINTu a dílem na vlastních prohlášeních Ukrajinců, že ukořistili Rusům tolik bojové techniky, že se Rusko vlastně stává hlavním dodavatelem ukrajinské armády. Podtón „cha-chá, blbci” je nepřeslechnutelný. Situace, kdy obě válčící strany používají zcela stejnou nebo aspoň vysoce kompatibilní techniku, je historicky poměrně vzácná (občanské války teď nepočítejme). Když už tedy nastala, snaha o obrácení ukořistěné techniky proti jejímu původnímu majiteli („bylo vaše, teď je naše”) je celkem logická a bylo by divné, kdyby se to aspoň občas nepodařilo. Zdá se (ale úmyslně píšu „zdá”, protože jde o dojem z dostupných OSINT zdrojů), že Rusové mají na Ukrajině skutečně výrazně větší tendenci opouštět dosud nezničené vybavení než Ukrajinci. Kde je ale zase jádro pudla: z pouhých čísel nemůžeme vědět, v jakém stavu ty ukořistěné tanky, náklaďáky či bojová vozidla pěchoty vlastně jsou. Některé z nich byly skoro určitě opuštěny kvůli tomu, že jsou nepojízdné. Příčiny této nepojízdnosti mohou sahat od zcela banálních (došla nafta, zapadli jsme do bahna) až po docela závažné (kaput převodovka), přičemž na první pohled – nebo na fotografii – není možné mezi nimi rozlišit. Navíc mohli ustupující Rusové některé z nich poškodit, zaminovat atd. Určité opuštěné vybavení, například pohyblivé protiletadlové systémy, může být zakódované, aby jej nemohl protivník použít, a ne do všeho se dokážete „hacknout”. Suma sumárum: dvacet tanků ze zásob středoevropských armád, které předtím byly udržovány v dobrém stavu a před odesláním byly ještě podrobeny důkladné revizi, může mít daleko větší bojovou hodnotu než padesát opuštěných tanků nepřítele vysbíraných z lesa. Podobně jako kvalita lidí, ani kvalita tanků se nedá měřit na jejich pouhé počty, a přírůstky kořistného vybavení je nutno brát s rezervou. Zastavení třetí: Javeliny, Javeliny, více Javelinů! Když minulý měsíc ukrajinský prezident Zelenský prohlásil, že Ukrajina bude potřebovat zhruba 500 střel Javelin každý den, zaujalo mě, jak málo novinářů bylo ochotno tento číselný požadavek podrobit bližšímu rozboru. Moderní válka je velký žrout munice, to je nepochybně pravda. Zvláště při takové intenzitě bojů. Spojené státy mají zásobu odhadem 20 až 25 tisíc Javelinů, z nichž zhruba sedm tisíc už Ukrajině poskytly. I kdyby byly ochotny vyprázdnit své sklady úplně (což spíš nebudou, protože vždycky se musí myslet i na možnost, že vypukne jiná válka někde jinde), při dodávkách 500 kusů denně by tak šlo činit zhruba měsíc. Samozřejmě, lze vyrobit i nové Javeliny, ale jejich výrobní cyklus trvá 32 měsíců (tamtéž), běžně se jich vyrábí jen tisíc za rok a maximální kapacita továren je 6480 kusů ročně. Šlo by ji rozšířit, ale zase nikoliv ihned. Požadovat pět set Javelinů denně je tedy zcela nerealistické. Ani při nejlepší vůli není možné je v takovém množství vyrábět, leda by se ta válka táhla několik let. Zároveň je to trochu absurdní požadavek, protože ono popravdě pět set Javelinů denně ani není potřeba. Javeliny jsou nejtěžší ruční protitankové střely, které Ukrajina používá, a málokdy minou cíl. Kromě nich má Ukrajina k dispozici střely NLAW, Stugna, Panzerfaust 3 atd., kterých jsou tisíce, jsou levnější, a zvlášť proti měkčím cílům (nákladní auta, bojová vozidla pěchoty) mají daleko lepší poměr cena/výkon. Jinými slovy: spotřebovávat pět set Javelinů denně by byl overkill, z hlediska válečné ekonomiky jen velmi těžko obhajitelný. Tolik těch nepřátelských tanků prostě není. V příštím dílu článku opustíme čísla a zamyslíme se nad východní frontou. Tam určitě klid panovat nebude, ale celá situace se bude výrazně lišit od toho, co se odehrálo v oblasti Kyjeva.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-13 09:36:03

Miroslav Krobot vstoupí v srpnu do kin jako Muž se zaječíma ušima

Ústředním tématem nejnovějšího filmu režiséra Martina Šulíka, který na svoje uvedení čekal od října minulého roku, jsou zaječí uši. Přesně za měsíc, 12. srpna, se film konečně dostane do českých kin a divákům prostřednictvím herce Miroslava Krobota představí, jaký by asi byl život se schopností slyšet to, co jiní neslyší... Spisovatel Josef (Miroslav Krobot) jednoho dne získá nečekanou schopnost – mimořádný sluch v podobě zaječích uší. Ten mu umožňuje výborně slyšet nejenom hlasy dalších lidí, ale především jejich myšlenky... Střet cizích a vlastních představ o sobě samém otevře Josefovi oči. Když mu pak jeho mladá přítelkyně Katka (Alexandra Borbély) oznámí, že s ním čeká dítě, Josef ví, že je to jeho poslední šance, jak si uspořádat dosavadní život. Rozhodne se s ní oženit a narovnat rodinné vztahy... Pro Miroslava Krobota byly uši při natáčení především fyzickou překážkou. „Bylo těžké je nosit, hlavně kvůli jejich hmotnosti. Dalo se to vydržet, ale náročná byla příprava, dvě hodiny instalace a hodina a půl odstranění,“ vysvětlil představitel spisovatele Josefa, který získal mimořádnou schopnost – zaječí uši, díky kterým slyší myšlenky ostatních lidí. Během natáčení se Krobot s ušima prošel dokonce i po centru Prahy, kde nikdo o ničem nevěděl, a nikomu to nepřišlo zvláštní. Jen jeden asijský turista si herce vyfotil na památku. Zřejmě je to důkaz toho, že zaječí uši byly vytvořené více než věrohodně. Jejich autorem je Martin Jankovič, umělecký maskér, který se podílí i na zahraničních produkcích. „Byla to nesmírně náročná práce, protože se každý chloupek do silikonových uší vpichoval ručně,“ vysvětlil maskér. Film režíroval slovenský režisér a scenárista Martin Šulík. Ve filmu si dokonce zahrál nejen on, ale i hlavní kameraman Martin Štrba a dalších šest slovenských režisérů. Herečka Zuzana Kronerová, která ve snímku ztvárňuje spisovatelovu bývalou manželku a matku jeho dětí, si v režii Martina Šulíka zahrála poprvé „Martinův tatínek, se který jsme hrávali, byl skvělý herec i člověk. No a Martin se mu začíná velmi podobat. Jsem ráda, že jsem s ním mohla spolupracovat,“ svěřila se Kronerová. Stejný názor sdílí i herečka Táňa Pauhofová, která ztvárnila dceru Kronerové a Krobota. „Martin je ten nejlaskavější režisér, jakého znám. Má svoje herce rád, a to se mi líbí,“ dodala. Než se film dostal do české distribuce, stihl již získat ocenění za nejlepší režii a také Cenu ekumenické poroty na 36. ročníku Mezinárodního filmového festivalu ve Varšavě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-21 08:27:21

Fejeton Rudolfa Křesťana: Tváří v tvář

Nedávno mi dosloužil pravěký mobil. V provozovně operátora jsem se otázal, zda by se dal koupit úplně stejný, abych mohl zůstat u dosavadních ovládacích návyků. Bylo mi však naznačeno, že doba už je jinde a že moje přání je mimo. Snažil jsem se ho požádat, aby mi doporučil aspoň nějaký méně složitý aparát. Jeho představa o jednoduchosti byla pro mě svérázná:  „Tenhle typ se jednoduše spouští přiložením ukazováčku pravé ruky. Taky si prohlédne vaši tvář, jestli je opravdu vaše – a pak vás pustí k sobě…“ Dotyčný akční muž mi zkusmo nahrál otisk zmíněného ukazováčku do nabízeného mobilu. Návazně mě tímtéž mobilem vyfotil, abych v něm byl uložen k porovnání se sebou – tváří v tvář. Pak mě vybídl, abych si to zkusil. Přístroj skutečně reagoval na přiložení mého ukazováčku. Jako by to bylo heslo Sezame, otevři se! Pak mi bylo umožněno si ověřit, že reaguje pozitivně i na moji tvář. U vědomí, že v útrobách toho nabízeného mobilu už mám nahraný prst a taky obličej, zdálo se mi, že vůči výrobku mám tím pádem určitou odpovědnost, takže jsem ukázněně přikývl na koupi. Nehodlám vás obtěžovat lapáliemi, které provázely můj přechod. Vím, že pro spoustu lidí – zvláště mladších – je ovládání sofistikovaných telefonů brnkačka.  Okolí mě uklidňovalo, že se to časem poddá. Takže snaživě zjišťuji, kolik je v tom aparátku zakletých možností. Začínám být připraven i na to, že tam možná mám i topinkovač. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Když už jsem byl vtažen do oněch vymožeností, měl bych si umývat ruce ještě častěji než dříve, aby dotyčný ukazováček byl náležitě kontaktní. A v zimě bych si možná měl u rukavic vystřihnout otvor pro bříško dotyčného prstu.  Ohledně vstupní brány v podobě uloženého snímku svého obličeje prožívám zvláštní nejistotu, zda při snaze o spuštění se mám tvářit identicky jako v momentě, kdy mě prodejce fotil do paměti mobilu. Nejspíš jsem byl upřímně vyjukaný. Ale mám to trvale opakovat? Při následném hledání odpovědi v zasvěcených pramenech jsem zjistil, že nasnímané biometrické informace o lidském obličeji jsou účinné a funkční i v případě různého tváření se. Například v japonském Sasebu jsou tak na pokoje vpouštěni hosté v tamním hotelu Hann-na. Portrétní metoda je prý schopna identifikovat dotyčného zcela spolehlivě. Když na to přijde, tak detektivně i bezpočet dalších, což značně převyšuje lidskou schopnost, která podle zjištění britských vědců obnáší v průměru „jen“ pět tisíc zapamatovaných tváří.  Za sebe tu cifru potvrdit nemohu, nepřepočítával jsem tváře ve své osobní paměti. Mimochodem: paní Vladimíra, k níž chodím na pedikúru, tvrdí, že si své zákazníky pamatuje spíš podle chodidel.  Nerad bych, aby vylíčené startování (doslovné i symbolické) nového mobilu vyznělo jen soukromě. Zmíněný identifikační postup totiž stále častěji přichází ke slovu i jinde. Viz nedávno zveřejněná informace: „Od letošního září se klientům části českých bank začne na internetu měnit proces placení kartou. Opisování SMS kódů nahradí přihlášení pomocí biometrických údajů – tedy buď otisku prstu, nebo nasnímání obličeje.“ Hle, další důvod, proč bych si měl dávat pozor na jakékoliv zranění svých prstů s následným zafačováním, ne-li dokonce zasádrováním.

Čas načtení: 2024-02-24 12:05:00

Host Lenky Vahalové: Petr Juračka: Moje výbava? Malý foťák a amatérský dron, tím jsem fotil i titulku National Geographic

Na obálce prestižního časopisu National Geographic se jeho himálajský snímek objevil jako teprve druhá česká titulka. Tu předchozí vyfotil Eduard Ingriš a byli na ní Hanzelka se Zikmundem. „Jsem první žijící autor s titulkou National Geographic a dokonce ještě první barevný,“ směje se Petr Jan Juračka.

Čas načtení: 2024-02-29 06:00:00

Martin Bartkovský: Nechte to prokapat aneb Jak vám pořad Peče celá země zklidní celý víkend

Už dva měsíce vám na těchto řádcích přináším svůj pohled na politická témata. Řekl jsem si proto, že tento týden udělám výjimku. Stalo se toho v tuzemské i zahraniční politice opravdu hodně. Světoví lídři se scházeli kvůli situaci na Ukrajině, Robert Fico se přiklonil na stranu Ruska, Andrej Babiš se vyfotil na Instagram s kohoutem a prezident Petr ­Pavel vyskočil z letadla. S padákem. Já se rozhodl ale psát o něčem jiném. O mé tradiční sobotní mentální kotvě, kterou je pořad ČT Peče celá země.

Čas načtení: 2024-03-10 09:10:00

Tícho, vidíš toho McAvoye? S Jágrem koukali na Boston. Čeká je McDavid

Co chvíli se zvedl, aby se pozdravil se známým z hokejové branže. Nebo se s ním vyfotil někdo z fanoušků. Jiný jen tak přišel, aby ho pozdravil a podal mu ruku. Jaromír Jágr se včera ve foyer hotelu díval s Jiřím Ticháčkem v televizi na zápas Penguins v Bostonu. „Tícho, sleduješ toho McAvoye?“ otočil se na jednoho z nejlepších českých obránců. Dneska uvidí hokejovou lahůdku na vlastní oči. Crosby vs. McDavid. Jágr bude zpátky v PPG Paints Areně. Takže se dají čekat další ovace vestoje…

Čas načtení: 2024-03-25 10:19:00

Cestující se dostal do letadla s vyfocenou letenkou. Nebyla jeho

V USA zatkli 26letého muže z Texasu, kterému se povedlo dostat do letadla s cizí letenkou. Tu si jednoduše vyfotil na telefon, když se pasažéři zrovna nedívali. Američan hned po nástupu zamířil na toalety, kde strávil poměrně dlouhou dobu - vyčkával na start. Vzhledem k plné kapacitě však posádka jeho trik brzy prokoukla.

Čas načtení: 2024-03-30 11:37:06

Full-frame Vs Photomobile

Už dlouhou dobu je zde snaha přesvědčit mediálně konzumenty o tom že fotomobil je lepší než profesionální fotoaparát s velikým full-frame snímačem. K propagandě se využívá to že fotomobily mají vysoké rozlišení na snímači, vyfotil jsem 100 fotek fotomobilem Xiaomi Redmi Note 12S co má na snímači rozlišení 108 MPx, jelikož jsem zvyklý 50 let… Číst dále »Full-frame Vs Photomobile

Čas načtení: 2024-04-12 06:00:01

Mrázkův učitel Běla vládl pražskému podsvětí tvrdou rukou. Skončil tragicky

Pražské Úvaly vyděsila už podruhé střelba. Poprvé to bylo tehdy, když na dům Antonína Běly kdosi vystřelil protitankovou střelu. Měli velké štěstí, zasekla se ve slitinovém překladu balkonu a nikoho nezranila. Štěstěna však Bělovi nebyla nakloněna napořád a v dubnu 1996 si na něj počkalo vražedné komando přímo v jeho domě. Příbuznou a její kamarádku s dítětem spoutali a v tichosti vyčkávali na příchod Běly. Když vystoupil z auta, otevřel branku a vešel na terasu, ozvaly se výstřely. Boss padl mrtvý k zemi, vystřelili na něj přes dvacet střel.  Největší mafiánský zátah své doby se stal v Česku. Po razii u Holubů nám gratulovala dokonce FBI Číst více Vekslácké období  Než se z Běly stal obávaný gangster, byl jedním z mnoha veksláků. Jeho manželka Marie pro Rozhlas popsala, s čím vším už za komunismu obchodoval. Jednalo se převážně o obchod s nedostatkovou konfekcí a také pouťové prstýnky. Tenkrát frčely džíny, kdo je měl, byl in. Velmi zajímavé z hlediska fungování komunismu bylo, že Marie Bělová měla už tenkrát povolení k podnikání. To ilustruje Bělovu schopnost manipulovat s komunistickým aparátem ve svůj prospěch.  Tenkrát byl stíhán za účast na přepadení pošty na pražském Těšnově, které vyústilo ve vraždu policisty Velíška. Když dnes zpětně prochází tehdejší spisy Radek Galaš, konstatuje očividné chyby ve vyšetřování. To souvisí s tím, že Běla korumpoval už tehdy policisty. Opil je a vyfotil při hrátkách s děvčaty, ať už skutečnými, nebo domnělými (slečna se přitulila k namol opilému, spícímu policistovi a udělal se snímek). Vražda zůstala neobjasněna, identikit však jasně ukazoval na Antonína Bělu. Šikovný kluk Mrázek  Po revoluci už měl Běla slušně rozjetý byznys. Není divu, budoval ho už za komunismu. Již tehdy se potkal s mladým Františkem Mrázkem, velké věci rozjeli až později. Mrázek pocházel s velmi slušné rodiny, která si přivydělávala prodáváním masových konzerv vlastní výroby. Běla zase miloval klobásy (což vyplývá i z policejních spisů o něm). Když jej mladý Mrázek poprvé oslovil v hospodě, hned mu padl do oka. Nejenže si od něj koupil jeho zavařený produkt, ale začali spolu podnikat. Nejdřív to byl dovoz a prodej hodinek, videií a videokazet a dalšího špatně dostupného zboží.   Cesta k vrcholu klidně přes mrtvoly Po pádu komunismu se oba vrhli do divoké privatizace. Běla měl již v té době něco, co lze nazvat organizací, jeho gang měl strukturu a vlastní kulturu, vycházející z romských tradic. Byl obklopen nebezpečnými kulturisty, kteří jej poslouchali na slovo, říkal jim vojáci. Obecně se traduje, že Mrázek začínal u Běly a poté svého učitele přerostl. To se projevovalo tím, že si Mrázek začal objednávat na špinavou práci Bělu. Například měl Běla vyhrožovat novináři Blažkovi, že pokud neskončí se články o Mrázkovi, zabije mu dceru. Své výhrůžky byl ochoten splnit. Nechal zavraždit novináře Václava Dvořáka. Na vraždu ovšem neposlal někoho ze svých vojáků, ale svého příbuzného Bohuslava Hájka. Bělův syn Jaroslav v pořadu Polosvět přiznává, že po vraždě Hájek dorazil k nim a v kotli spálili jeho oblečení. Nikdy se jej nepodařilo zatknout, podle dostupných informací je již po smrti, měl být také zavražděn, dokonce prý na Mrázkův příkaz.   Když se z žáka stal mistr Cesty dvou vlivných podnikatelů a šéfů podsvětí se začaly rozcházet. Mrázek stále stoupal, chtěl ovládnout jeden z největších českých podniků Čepro. Běla se zabýval nabízením ochrany podnikatelům. Kdo nepřijal, tomu se mohlo stát, že mu vzplane podnik. Obchodem se zabýval také, ale v podstatně menší míře než Mrázek. Postupně se mezi nimi nabalilo více sporů, například Mrázek nechtěl Bělu přijmout do nadace Interpo, která měla pomáhat rodinám obětí zastřelených policistů. Údajně to mělo být proto, že je Rom, což se jej pochopitelně velmi dotklo. Poslední kapkou byl obchod, lépe řečeno „tunel“, který udělali v jednom podniku. Šlo samozřejmě o peníze a o to, že jich Mrázek z tohoto obchodu dostal víc než Běla, který vše měl zařídit.  Kmotr Mrázek měl archiv, kterým držel v šachu mocné lidi. Zájem na jeho zmizení mohou mít i současní politici Číst více Tragický konec jedné rodiny Kdo stál za smrtí bosse z Úval, se zjistit nikdy nepodařilo. Všechny indicie ukazují právě na Mrázka. Je však nutno zmínit, že Běla měl své spory i s arménskou mafií. První útok na jeho dům se dnes připisuje výhradně jí. Jedna z žen, které byly svázány v domě, měla poznat Pavla Šrytra, původně elitního policistu, který se dal do služeb mafiánů jako bodyguard. Chránil nejdříve Bělu, poté přešel do služeb k Mrázkovi. Šrytr byl také obviněn policejním týmem Tempus, u soudu se však jeho vina nepotvrdila, Tempus byl po politických tlacích rozprášen. Samostatnou kapitolou je život Marie Bělové, která manželství s gangsterem, který ji bil a psychicky týral, vydržela až do jeho hořkého konce. Sama se nikdy žádných násilností nedopouštěla, toužila být novinářkou, ale její sen se nesplnil. Smrt manžela a předávkování jednoho ze synů těžce nesla, nakonec svůj život ukončila vlastní rukou.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Den, kdy tu všechno skončí. Dávné předpovědi se vzácně shodly

Čas načtení: 2024-04-16 08:44:16

Šampion z Barrandova Jaromír Soukup nepřestává posilovat, teď se mění v Ramba. Jeho křivky zhodnotil kulturista Grznár

Poloviční šéf TV Barrandov Jaromír Soukup nepřestává pracovat na svém zevnějšku. Po lednovém boxerském zápasu s Alešem Bejrem, na který dřel bezmála tři měsíce, se podnikatel znovu pochlubil snímky z posilovny. Vyfotil nejen závaží, která zvedá, ale také svou figuru, která je čím dál lepší. V obtaženém triku černé barvy vypadá jeho hruď a ramena skutečně o něco objemnější než při zápasu, který skončil fiaskem. Ačkoliv zvítězil, dle jeho slov ho zápas neuspokojil, a tak není vyloučeno, že se do ringu či klece v budoucnu vrátí. Nepovedený zápas pro ŽivotvČesku.cz okomentoval jeden z nejúspěšnějších boxerů Zdeněk Chládek. Aktuální formu Soukupa pak rozebral kulturista Filip Grznár.