Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2012-12-06 07:30:03

Business travel naznačuje směr ekonomického vývoje

Pokračující ekonomická krize ovlivňuje západní ekonomiky, a státy BRICS (Brazílie, Čína, Indie, Jihoafrická republika a ) už přestávají dominovat v plánech investorů jako nejvýhodnější trhy. Svět se mění, a přemísťují se i centra světové ekonomiky. Z.. více »

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-09-10 08:55:27

Jeden stát, jeden národ, jedna atomová bomba

Jméno tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana je v médiích takřka neustále. Buďto někde vyhrožuje a na základě svého vyhrožování a vydírání pak s někým jedná, nebo napřed jedná, rozuměj bombarduje, a pak vyhrožování zesiluje. Ve zbylých prohlášeních pak hrozí jednomu a tomu samému národu – Kurdům, z jejichž asi 40milionového národa bez státu jich nejvíc žije na území Turecka. Erdogan vydírá Evropu, že vypustí další uprchlíky a tím dává najevo, že chce další výpalné. Lodě s uprchlíky z Turecka však už jsou stejně na cestě k Řecku, lhostejno, zda Evropa zaplatí. A ona zaplatí. Další miliardy eur. Placením výpalného ale ještě nikdy nikdo ničemu nezabránil, takže tlak migrantů na Evropu a její sociální systém, po generace úsilím odborů a levicových stran pracně vybudovávaný, se ještě zvýší. Na cestě nejsou totiž jen uprchlíci z válečných zón Středního východu, ale i ryze ekonomičtí migranti z Afriky. Ušetřit se musí na jídle, abych to poněkud zjednodušila. Evropské zemědělství je drahé, tak dovezeme maso a drůbež z jižní Ameriky a Vietnamu, zkrátíme zemědělské dotace a ušetřené peníze dáme na migrační politiku, tedy i na výpalné. To navrhuje Evropská komise. K tomu přistupují teritoriální nároky Turecka. V Neue Zürchner Zeitung 7. září Daniel Steinvorth napsal: „Recep Tayip Erdogan často zdůrazňoval, že jeho země je pro tureckého prezidenta příliš malá. Člověk nechce být „vězněm na 780 000 km2,“ stěžoval si před třemi lety. „Nespravedlivé“ byly smlouvy po první světové válce, stěžoval si znovu. Vojenské hrozby řeckému sousedovi a expanzivní agenda v severní Sýrii vzbuzují obavy, že obdivovatel Osmanské říše má vážný vztah k revanšismu. Každopádně bychom si mohli myslet, že Erdogan lituje, že se nenarodil v těle svého vzoru Sulejmana Nádherného (1494–1566). Ten vládl jako obávaný sultán nad říší sahající od severní Afriky po Vídeň.“  Nyní si Erdogan stěžuje, že mu nechtějí dovolit jadernou zbraň. V článku zmiňovaného autora je shrnuto několik Erdoganových prohlášení z ekonomického fóra v Sivasu ve východní Anatolii. Například to, že „neexistuje žádný mocný národ na zemi bez atomových zbraní“ a že je nespravedlivé odpírat je Turecku. Když pomineme destruktivní politiku proti národu, který je jeho hlavním nepřítelem, tedy Kurdům, vyhrožuje Erdogan i Řecku, že „i za cenu války ochrání zájmy Turecka ve Středozemním moři“, čímž myslí ložiska plynu u Kypru. Polovinu tohoto ostrova Turecko okupuje, na druhé polovině je nezávislý stát, který je členem EU. Řecko je člen NATO stejně jako Turecko. Přesto turecké letectvo provádí simulované útoky na řecké cíle, jak mapuje například server Strategické myšlení.  A všechno mu to prochází. Nepíšu o tom poprvé a ne poprvé mě napadá podobnost chování velmocí vůči hitlerovskému Německu. Jedni s ním čile obchodovali a podporovali ho ve víře, že se vydá na Východ, druzí s ním kuli smlouvy ve víře, že zamíří na Západ. Nakonec se divili všichni, kolik jejich chybná politika stála milionů životů a materiálních škod. Dnes je to v mnohém podobné. Kdo si dá tu práci a sleduje vyjádření tureckého prezidenta, až ho děsí, jak to celý svět bere na lehkou váhu. A pořád jsme u toho samého – Turecko je přece tak dobrý obchodní partner. Občas sice něco nezaplatí, jak zjistily i české firmy, ale premiér Babiš po návštěvě Turecka hýří optimismem. I české zbrojní firmy se zapojí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí. Alespoň že se Babiš zmínil o českých vězních v Turecku Markétě Všelichové a Miroslavu Farkasovi, i když jsem spíše skeptik, co se jejich osvobození týče. Případně za jakou cenu – a kdo by ji zaplatil. Nerada bych, aby to byli zdejší Kurdové, kteří se často pohybují na hraně vydání do Turecka na nějaké to mučeníčko a k dlouholetému věznění. Rusko potřebuje Turecko své geopolitické plány, stejně jako USA. Proto přistupují na jedno vydírání po druhém. Tak dlouho Erdogan vyhrožoval Kurdům v severní Sýrii, že je nažene do Eufratu, až Spojené státy, spojenec Kurdů v boji proti Islámskému státu (IS), přistoupily na vytvoření tzv. „safe zone“, kde budou společně hlídkovat turečtí a američtí vojáci za souhlasu jednotek Syrských demokratických sil (SDF), tedy faktického pozemního vítěze nad IS. Patroly už začaly, v zóně, široké od 5 do 14 kilometrů. Mnozí mají škodolibou radost, že „američtí Kurdové“ museli ustoupit. Další „handl“ na úkor Kurdů uzavřelo s Tureckem Rusko, Idlíb připadne Asadovi a výměnou se proturečtí džihádisté přesunou právě na sever Sýrie, odkud, jak jsou mnozí přesvědčeni, se Američané nakonec stáhnou a Erdogan bude mít volné ruce. To prý přinutí Kurdy konečně seriózně jednat s Asadem. Toto seriózní jednání by ale bylo v podstatě kapitulací, protože syrský režim už dal mnohokrát najevo, že o kurdské autonomii nemůže být ani řeči. Pomineme-li řeči o celistvosti země a rozpuštění jednotek SDF, a tedy i kurdských milic YPG a YPJ, které vybojovaly většinu pozemních vítězných bojů proti IS, tak nevím, co je tak skandálního na školství v mateřském kurdském jazyce či podílu na zisku z ropy z krvavě dobytých ložisek. Také není jasné, co je to pro Asada za výhru, mít Turky místo v Idlíbu v Rojavě – tedy severní části Sýrie, kde se nachází velká část vodních zdrojů země a odkud pochází více než polovina zemědělské produkce. Jsou tam také velké zásoby nejkvalitnějšího cementu na světě, který zničená země bude potřebovat k obnově infrastruktury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Spíše to všechno naznačuje, kdo je pro Rusko důležitějším partnerem. A pokud si někdo myslí, že návrat stavu do doby před začátkem občanské války v Sýrii je záruka stability do budoucna, pohybuje se v oblasti zbožných přání. Asad je ovšem zatím pevně v sedle podepřeném ruskou rukou. Jak velká bude nakonec Sýrie, o tom ale nerozhoduje. O tom rozhodují Erdogan, Putin a Trump. Jediná šance Evropy, že „sultán“ nezačne pokukovat po nějakém tom ostrově či území, spočívá v tom, že přežene svou totální válku doma. Dokud zatýkal politiky levicové prokurdské HDP a sesazoval jejich starosty, bralo se to jako součást koloritu, který patří k tureckému státu za všech režimů. Teď ale zamířil i na republikánskou stranu CHP, která mu „sebrala“ starosty velkých měst Istanbulu a Izmiru, ale i Ankary. Minulý týden byla odsouzena k deseti letům vězení za „podporu terorismu“ Canan Kaftancioglu, předsedkyně CHP v Istanbulu, což nejde číst jinak než jako pomstu za prohrané volby. A to už je jiná – to nejsou „jen“ Kurdové. Tady už by mohli Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a pokroku AKP, která se mu mimochodem tak trochu rozpadá, přecenit své síly.

Čas načtení: 2024-03-25 09:16:20

Ranní okénko - Z USA tento týden dorazí statistika osobních příjmů a výdajů

Pohled do ekonomického kalendáře na závěr března naznačuje, že zkrácený týden na finančních trzích by se měl odehrávat ve více odpočinkovém tempu. Mezi zajímavější údaje bude patřit statistika osobních příjmů a výdajů v USA zveřejňovaná v pátek spolu s&he

Čas načtení: 2024-11-20 11:09:19

Měli byste se obávat výrazných výprodejů akcií Warrena Buffetta?

Berkshire Hathaway prodala akcie za dalších 36,1 miliardy dolarů, včetně významné části podílu v Applu. Buffettova strategie naznačuje obavy z nejistoty na trzích a změny ekonomického prostředí. Článek Měli byste se obávat výrazných výprodejů akcií Warrena Buffetta? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2020-09-18 16:25:41

Marek Hrubec: Základní příjem je součástí zásadní společenské změny

Od září 2020 do září 2021 probíhá informační a diskusní Iniciativa evropských občanů „Zaveďme nepodmíněný základní příjem“ v zemích Evropské unie, kterou provázejí další aktivity ve Švýcarsku, Norsku a dalších okolních zemích. Základní příjem je finanční částkou, která by měla být měsíčně vyplácena státem všem občanům bez jakékoli podmínky, nehledě na to, zda občan má ještě jiný příjem ze mzdy či jiných zdrojů, nehledě na věk, pohlaví, rodinné postavení nebo jiné charakteristiky. Na principiální otázky základního příjmu odpovídá Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií Filosofického ústavu AV ČR.   Základní příjem je v současné celoevropské iniciativě diskutované téma – a to nejen mezi akademiky, ale již i v prostoru občanské společnosti a politické veřejnosti. Přispěla k tomu také pandemie tím, že vlády různých zemí vyplácely občanům mimořádné platby. Jaké je místo základního příjmu mezi jinými státními opatřeními nebo jakou roli základní příjem hraje v celém systému?  Nepodmíněný základní příjem už tím, že je finanční částkou určenou nepodmíněné všem občanům, má podobný všeobecný charakter, jako všeobecné hlasovací právo nebo všeobecné zdravotní pojištění. Již tím patří mezi klíčové sociální instituce, jejichž zavedení má povahu významné sociální změny, dokonce potenciální civilizační změny. Základní příjem patří mezi tzv. předznamenávající instituce, které mají mnohonásobný dopad na spravedlnost ve společnosti a jimiž se otevírají nové etapy vývoje.   Současná společnost, oproti třeba společnostem otrokářským či feudálním, klade vyšší důraz na rovnost. Nepodmíněný základní příjem vytváří rovnější podmínky mezi lidmi tím, že každý získá stejný základ prostřednictvím určité finanční dávky. Jaké to má dopady na vlastnictví?  Základní příjem vytváří základní podmínky, které občanům umožňují zaujmout k vlastnictví rovnější přístup. Za prvé, občané budou více nezávislí na vlastnictví jiných lidí, protože budou mít materiální základ pro své živobytí a nebudou tedy muset přijímat nevýhodné pracovní smlouvy s vlastníky firem, jen proto, aby se uživili. Za druhé, základní příjem dává občanům materiální základ a čas na vytváření start-upů, například družstev, a tím i možnost vytvářet vlastnictví. Za třetí základní příjem umožňuje, aby občané měli více času participovat na ekonomickém životě společnosti a mohli participovat také na rozhodování o veřejném (městském a jiném) vlastnictví, které jim může být užitečné.  Základní příjem tedy výrazně zlepšuje situaci občanů k vlastnictví, ale plně ji neřeší. Proto je důležité řešit současné enormní vlastnické nerovnosti mezi lidmi rovněž dalším opatřením, které bude dalším pilířem celkového systému spravedlivé společnosti. Základní příjem je tedy součástí systému zásadních společenských principů, které mohou být pilíři spravedlivější společnosti.   Jaké jsou tyto zásadní společenské principy? Po různých úvodních textech o základním příjmu se možná můžeme tentokrát pustit i do konceptuálnější diskuse pro náročnější čtenáře. Dobře. Základní příjem je jedním z principů sociální rovnosti. Konkrétně princip rovného základního sociálního uznání zahrnuje primárně uznání základních potřeb občanů, přičemž na rozdíl od principu diference, který se vztahuje ke konkrétním, nejvíce ohroženým jednotlivcům a skupinám osob, je tento princip rovnosti snahou o plošné základní sociální zajištění všech osob. Nemůže sice často zajistit specifické potřeby různých skupin zneuznaných osob, ale může nastavit základní podmínky pomocí nepodmíněného základního příjmu. V druhém principu sociální rovnosti jde o systémově institucionální zajištění sociálního a ekonomického uznání nejen prostřednictvím redistribuce jako v případu základního příjmu, ale v náročnější verzi také prostřednictvím podílu na vlastnictví, například družstevního, které člověku umožňuje demokratickou seberealizaci také v oblasti ekonomiky. Jelikož přerozdělování, s nímž obvykle pracují ostatní druhy sociálních principů, je komplikovaně zprostředkované a činí osobu stále závislou na redistribuci, je zde požadavek zajistit každé osobě rovný nárok na tyto externí vlastnické zdroje pro uspokojení jejích potřeb. Patří sem také veřejné vlastnictví nejen ve formě sítě veřejného zdravotnictví, veřejné dopravy nebo třeba pošty, ale také například rozvodů elektřiny, plynu, vody a podobně. Například ve Francii kladou na toto vlastnictví kritické infrastruktury důraz.   Některé moderní společnosti zdůrazňují sociální stát, který občanům v případě nepříznivé životní situace poskytuje určitou míru zabezpečení. Tu chce však poskytnout i základní příjem. Jaký by měl být vztah nepodmíněného základního příjmu k podmíněným sociálním dávkám, které zajišťuje klasický sociální stát?  Zatímco nepodmíněný základní příjem naplňuje požadavky principu rovnosti, podmíněné sociální dávky se zaměřují na uspokojení potřeb spojených s principy sociální diference či odlišnosti, tedy specifického ekonomicko-sociálního uznání. První principem sociální diference je zde princip odstraňování zneuznání základních sociálních potřeb. Jde o uznání potřeb sociálně zneuznaných osob, které trpí strukturálními nespravedlnostmi, jako například chudobou, nezaměstnaností, bezdomovectvím, dočasnou nebo trvalou pracovní neschopností apod. Princip se týká adresného odstranění negativní situace sociálně znevýhodněných osob (různými sociálními dávkami) zajištěním jejich zabezpečení a naplnění základních sociálních a ekonomických potřeb, které jsou spjaty s jejich tělesnou a psychickou integritou, tj. zajištěním ochrany před poškozujícími zásahy do základní realizace jejich života (před znásilněním, mučením apod.) a zajištěním stravy, vody, přístřeší, oblečení, zdravotní péče, včetně přiměřeného vzdělání, jež je nutné pro realizaci života jedince v dané společnosti. Za druhé je tady další princip, který můžeme nazvat sociální solidarita. Principem sociální diference je zde míněno uznání osob v situacích, které se sice podobají specifickému sociálnímu uznání (uznání nemocných, nezaměstnaných apod.), ale v tomto případě se jedná o uznání osob v situacích, jež se netýkají základních potřeb osob, ale potřeb dalších. Oprávněnost nerovného postavení lidí, tedy blahobytu jedněch a strádání druhých, je zpochybňována také sociálními konflikty vyvolané napětím a dysfunkčností společnosti. Tento princip, který přispívá k eliminaci sociálních nerovností, je konceptem solidarity se sociálně slabšími.   V souvislosti s předchozí otázkou bych se rád zeptal, zda základní příjem doplňuje podmíněné dávky či nikoliv a zda sociální dávky budou po zavedení základního příjmu zrušeny? Základní příjem rozvíjí sociální stát. Základní příjem určitě doplňuje podmíněné sociální dávky v tom smyslu, že speciální dávky například pro nevidomé by měly nadále být vypláceny, neboť nevidomí mají specifické další potřeby, které nemají jiní lidí. Bez těchto speciálních sociálních dávek by nevidomí byli znevýhodněni oproti vidomým. To platí také pro další skupiny lidí, kteří mají specifické základní potřeby, které jiní lidé nemají. V případě, že je nějaká sociální dávka vyplácena za stejným účelem jako dávka nepodmíněná, nebude muset občan naplnit podmínku a stejně fakticky dávku dostane prostřednictvím nepodmíněného základního příjmu.   Na jedné straně je dobré, že základní příjem dává každému stejně, ale jak je to s uznáním zásluh? Když někdo pracuje více než někdo jiný, co mu náleží? Ano, dalším principem sociální diference je uznání ve sféře odlišností, které nejsou lidem pouze strukturálně dány jako předmět více či méně pasivního přijímání, ale které lidé mohou svou činností aktivně ovlivnit. Jedná se o uznání zásluhy, která má v současné společnosti zejména podobu ocenění práce nebo výsledku práce, tedy ocenění výkonu. Toto uznání sice nemůže zhodnotit nerovné výchozí pozice osob a jejich ideologicky způsobené rozdíly ve finančním a společenském ocenění práce, ale může alespoň do určité míry ocenit například to, že někdo pracoval více než někdo jiný, případně druh práce, kterou vykonal. Je však třeba dodat, že dnes jsou sice lidé na trhu práce přesvědčováni, že budou odměňováni podle svého výkonu, ale reálně jsou ve velké míře odměňováni podle svého sociálně-ekonomického postavení. Tedy pracovník na nejnižší pozici má plat několikanásobně až mnohonásobně nižší než pracovník na nejvyšší pozici (top manažer) a nemůže tuto nerovnost dohnat tím, že bude usilovně pracovat víc. Není tedy primárně oceňován podle svého výkonu. Posilováním velmi nerovného odměňování podle sociálního postavení v posledních desetiletích tak v tomto smyslu dochází k refeudalizaci společnosti.   Dosud jsme mluvili o sociálních dávkách od státu, ale jak by se na jejich určení měli rozhodováním podílet občané? Stačí to ve volbách do zastupitelstev nebo parlamentu? Kromě principů politického uznání, které se vztahují ke zmíněným volbám, je důležité podpořit participaci občanů také v oblasti ekonomické demokracie, konkrétně v obou zmíněných principech sociální rovnosti i diference. Participační demokracii jsem naznačil, když jsem mluvil o druhém principu sociální rovnosti, v němž se jedná o systémově institucionální zajištění sociálního a ekonomického uznání. Zde jsou důležité participativní rozpočty a demokratizace rozhodování na pracovišti, což je opět podmíněno tím, že občané budou mít díky nepodmíněnému základnímu příjmu naplněny základní materiální podmínky pro svoji participaci. Základní příjem je tedy jedním z významných prvků systému spravedlivější společnosti. Doufejme, že celoroční diskusní iniciativa občanů o základním příjmu v celé Evropě napomůže více pochopit roli základního příjmu v možné zásadní proměně společnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   Marek Hrubec a Martin Brabec jsou politickými filozofy a sociology.

Čas načtení: 2024-05-21 20:58:50

Klaus Schwab oznámil odstoupení ze Světového ekonomického fóra

Klaus Schwab, vizionář, zakladatel a výkonný předseda Světového ekonomického fóra (WEF), oznámil své rozhodnutí odstoupit z aktivní vedoucí role do ledna 2025. (Foto: Flickr)... Článek Klaus Schwab oznámil odstoupení ze Světového ekonomického fóra se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2012-12-06 07:30:03

Business travel naznačuje směr ekonomického vývoje

Pokračující ekonomická krize ovlivňuje západní ekonomiky, a státy BRICS (Brazílie, Čína, Indie, Jihoafrická republika a ) už přestávají dominovat v plánech investorů jako nejvýhodnější trhy. Svět se mění, a přemísťují se i centra světové ekonomiky. Z.. více »

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-04-08 09:38:05

Sever proti jihu aneb Kdo zaplatí účet za koronavirovou epidemii

Koronavirová krize znovu oživila spor „spořivých“ a „zadlužených“ států o to, jak má fungovat eurozóna. Ve starořeckých pověstech vystupuje slepý věštec Teiresiás, který by se neztratil ani dnes. Například to, že jej bohyně Héra na sedm let proměnila v ženu, by v genderfluidním hnutí jistě vyvolalo obrovské nadšení. (Méně už pak skutečnost, že to byl vlastně trest.) Teiresiovou specializací bylo předpovídání budoucnosti, při kterém spoléhal zejména na duše mrtvých, přivolané ze záhrobí krví obětovaných zvířat apod. Prý byl přitom docela přesný. Moderní následovníci věštce Teiresia se zabývají podobnou činností, totiž předpovídáním ekonomického růstu. Například česká vláda nám nyní vážně tvrdí, že růst pro rok 2021 odhaduje na 3,1 procenta. Jak pěkně to mají spočítané na desetinu procenta! Inu pašáci. V proskleném officu dneška není ovšem místo pro obětní oltář, který byl dávno nahrazen kávovarem a automatem na barelovou vodu. Snad i tím lze vysvětlit, že prognostici dnešní doby jsou ve svých odhadech podstatně méně přesní než jejich legendární předchůdce Teiresiás. Bez dobrých kontaktů v záhrobí je přeci jen věštění budoucnosti o dost obtížnějším úkolem. Koronavirová epidemie – klasická černá labuť – udělala z veškerých nedávných prognóz ekonomického vývoje řezanku. Jestliže se ještě před dvěma měsíci v Evropě prorokoval mírný, asi jednoprocentní růst (řeč evropského komisaře Gentiloniho ze 13. února tohoto roku), dnes, po restriktivních opatřeních, která přiškrtila ekonomiku, to vypadá na poměrně drsný pokles široko daleko. Místo toho, aby vlády od svých občanů peníze vybíraly, jsou postaveny spíš před otázku, jak zabránit kolapsu příliš mnoha firem naráz. Příslušné finanční rezervy má ovšem málokterý stát. Dokonce i Norsko, které si vytvořilo velký fond na horší časy, musí řešit otázku likvidity, protože ten fond se vesměs skládá ze sbírky cenných papírů, které se v krizových časech nedají prodat úplně obratem ruky a za dobrou cenu. Ale norské starosti by ve zbytku Evropy chtěli mít. Žádná vláda si teď nebude moci dovolit říci svým živnostníkům a firmám „běžte se pást“. To by politicky nepřežila. A nejsou-li tedy rezervy, bude se stimulovat na dluh. Což je problém hlavně na silně zadluženém jižním křídle EU, které je přitom epidemií postiženo nejhůře (Španělsko a Itálie mají hodně mrtvých, i Francie je na tom dost špatně). Jižní země si s sebou táhnou velký a těžký kufr dluhů už z minulosti. V jejich ekonomikách přitom hrála významnou roli turistika – což je na oficiálních číslech dobře vidět. A turistika teď v podstatě přestala existovat. Na jak dlouho, to nikdo neví. (Oficiální čísla nejsou všechno. Kolem turistického ruchu tradičně existuje i spousta pracovních příležitostí „načerno“, ve kterých dostávají lidi peníze na ruku a bez papírů. Pokud vás někdy zajímalo, jak můžou kraje typu jihošpanělské Andalusie s brutální nezaměstnaností přes 20 procent vůbec nějak fungovat, tak přesně takhle. Místní vlády to víceméně tolerují, protože je to ve všeobecné mizérii přeci jen změkčující faktor a jeho důsledným potlačováním by si nadělaly hodně nepřátel. Nicméně s tím je teď taky konec. Bída na periferiích bude tím pádem – aspoň dočasně – daleko silnější než v dobách, kdy bylo každé AirBnB rezervované na týdny dopředu.) A to je turistika jenom jedním z mnoha postižených odvětví… Není divu, že jižní politici panikaří a volají po pomoci ze severu, který je na tom přeci jen lépe než oni. Jejich snem jsou koronabondy, společné dluhopisy celé eurozóny, které by pokryly současný ekonomický propad. A to je přesně to, co politici ze zemí jako Nizozemsko nebo Německo nechtějí připustit – společné ručení za dluhy je pro tamní voliče tabu. Bylo by lákavé dívat se na tenhle spor čistě morálními brýlemi: utráceči a flákači chtějí po zodpovědných lidech, aby je vytáhli z průšvihu. Docela dost lidí to taky dělá a na pravici je tahle optika poměrně populární. Sám jsem nepřítel velkého zadlužování, ale takhle jednoduché to zase není. Hlavní problém jižních států není ani tak v míře zadlužení, jako v tom, že mezi nimi a Severem se v různých ekonomických parametrech rozevřely pořádně široké nůžky. Například ještě kolem roku 2000 byla Francie z hlediska podílu vývozu na HDP podobnou mocností jako Německo, dnes se mu dívá na záda – a to z pěkné dálky (zdroj). Itálie je na tom ještě mnohem hůř, v podstatě se nikdy nevzpamatovala z velké krize roku 2008 (zdroj). Každý má pro tento vývoj svoje oblíbené vysvětlení. Někdo poukazuje na nevhodnost jednotné měny pro tak rozdílné ekonomiky (z německého hlediska je euro slabé a značně stimuluje německý export, pro jižní státy je zase moc silné). Jiný zas rád argumentuje kulturními rozdíly, což se mi osobně ale moc nezdá – korupce, mafie a siesta se kolem Středozemního moře vyskytují odjakživa, nezačalo to náhle až po roce 2000, ale ve druhé půlce 20. století byly státy jako Itálie a Francie docela ekonomicky živé a rychle bohatnuly. Pak jsou tu ještě další argumenty, ne tak moralizující, jako je třeba stárnutí populace a odliv mladých mozků do ciziny. Případně také vzestup Číny coby průmyslové velmoci, která dokázala vytlačit Italy a Francouze z trhu levnějšího spotřebního zboží. Nejspíš bude těch faktorů víc. Každopádně s tímto nepříznivým vývojem nedokázaly v postižených zemích nic udělat levicové vlády, pravicové vlády, nacionalistické vlády, probruselské vlády ani nikdo další. Románské státy jsou na tom tom dnes ekonomicky mnohem hůř než Německo a na něj navázané země typu Nizozemska. V nedávné minulosti vesměs udělaly striktní rozpočtové škrty, takže dalšího prostoru k šetření už zas tak moc není (třeba italské škrty byly velmi bolestivé, také Španělé museli proškrtat například zdravotnické výdaje a dnes jsou pod evropským průměrem, což je znát). A do toho přišla další krize daná coronou. Hrozí z toho řecký scénář, ale v daleko větším měřítku. Podíváme-li se ovšem na situaci z perspektivy německého voliče, je dost patrné, že se nebude chtít dělit, a že nejde o sobectví, kterým zas tak rádi argumentují Jižané. Ona totiž v těch grafech, které ukazují raketový růst německých vývozů, zaniká jedna důležitá okolnost. Zisky z tohoto exportního boomu se rozhodně nerozdělily mezi německé obyvatelstvo rovnoměrně. Řadový Němec, zvlášť důchodce (a těch je v zestárlém Německu hodně), musí v každodenním životě hospodařit dost opatrně, aby vyšel. Jedním z určujících výdajů, který ovlivňuje životní úroveň, je nájemné, které ve velkých německých městech poslední dobou značně narostlo – dost na to, aby z toho aktuálně v Německu byl významný sociální problém. A městští Němci přitom tradičně žijí v nájmu až do smrti, jen menšina obyvatel Mnichova, Berlína či Kolína nad Rýnem svoje byty vlastní. (V Berlíně jen 14 procent, v málokterém velkém městě je to nad 25 procent, podrobný přehled podle okresů v PDF.) V téhle situaci by se nikdo nehnal do toho, poslat na sklonku života část svých úspor cizincům na sanování problémů, za jejichž vznik necítí zodpovědnost. A nelze to po něm ani spravedlivě chtít. Společné koronabondy tak nejspíš nebudou, to by neprosadila ani Merkelová, ani nikdo jiný. Co tedy bude? Nejsem Teiresiás a nemám kontakty v záhrobí, abych to dokázal říci přesně. Nicméně jižním státům hrozí ekonomický kolaps. Svého času, dokud ještě platily pesetou a lirou, se tyhle země z problémů dostávaly „tištěním peněz“, které je pro voliče stravitelnější než sebrat jim přímo úspory z účtu (co na tom, že efekty jsou podobné – na psychologii záleží). Dnes tedy tisknout peníze nemůžou, ale Evropská centrální banka by mohla. Tudíž lze očekávat, že představitelé jižních zemí budou tlačit na to, aby s tím začala. Na takové návrhy tradičně Němci říkávali nein, ale otázka je, zda jsou v pozici, aby neinovali i nadále. Když bylo v problémech Řecko, mohli si dovolit tvrdší postoj – řecká ekonomika přeci jen představovala mizivé procento celé eurozóny. Italská, well, to už je problém zcela jiných rozměrů. Ta by s sebou mohla strhnout několik dalších a vyvolat dominový efekt s těžko odhadnutelnými následky. A to není v zájmu Berlína. Proto si myslím, že k nějakému tisku peněz na evropské úrovni dojde. Moc jiných politicky průchodných možností totiž není. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-03-05 20:23:00

Lze brát věštby čínského ekonomického úpadku vážně

V poválečné éře se nepodařilo žádné zemi, která by nebyla mezi vysoce rozvinutými zeměmi už v první polovině 20. století, vyrůst mezi rozvinuté ekonomiky. (Foto: Flickr)... Článek Lze brát věštby čínského ekonomického úpadku vážně se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-03-19 11:30:04

EUR roste po lepších údajích ZEW (BREAKING)

Německý institut pro ekonomický výzkum ZEW dnes v 11:00 h zveřejnil novou sadu svých indexů ekonomického sentimentu. Očekávalo se, že údaje za březen vykáží zlepšení celkového indexu ekonomického sentimentu, přičemž index současných podmínek se

Čas načtení: 2024-05-20 21:11:04

Putin do čela ministerstva obrany poslal dalšího ekonoma

Novým náměstkem ministra obrany jmenoval v pondělí ruský prezident Vladimir Putin bývalého náměstka ministra ekonomického rozvoje Olega Saveljeva. Postavení dvou ekonomů do čela resortu obrany dále ukazuje Putinovo odhodlání zvýšit efektivnost ruské válečné ekonomiky. I na ministerstvu ekonomického rozvoje dělal Saveljev náměstka současnému ministru obrany Andreji Bělousovovi.

Čas načtení: 2024-06-16 13:58:46

Problém ekonomického dogmatismu

To co je drahé nebo obtížně dostupné se snažíme nahradit něčím co je levné nebo snando dostupné, co se stane v okamžiku kdy se začnou vysokoškoláci zahrazovat za roboty a umělou inteligenci. Pokud by došlo k nahrazování vysokoškoláků roboty a umělou inteligencí, mělo by to několik důsledků v různých oblastech: Ztráta pracovních míst: Některé pozice,… Číst dále »Problém ekonomického dogmatismu

Čas načtení: 2024-07-10 20:09:00

Vláda drží kurs ekonomického růstu Česka, ze kterého budou těžit firmy a občané

Vláda drží kurs ekonomického růstu Česka, ze kterého budou těžit firmy a občané. Schválila strategický dokument s klíčovými opatřeními, která přispějí ke zrychlení ekonomického růstu a přitom nezatíží rozpočet. Patří mezi ně: ??urychlení investic do.

Čas načtení: 2024-10-05 14:41:42

Konec ekonomického otroctví

Co se stane, když se zruší peníze, protože místo peněz zde bude vše na globální digitální příděl a tak nebude už možné plýtvat hodnotami na zbraně a jiné hlouposti. Zrušení peněz a přechod na globální digitální příděl by mohlo mít zásadní dopady na společnost, ekonomiku a individuální chování. S digitálním přídělem by bylo možné lépe… Číst dále »Konec ekonomického otroctví

Čas načtení: 2024-10-21 09:54:58

Brusel vymýšlí jak pokutami pořádně Muskovi „zatopit“. EU ale místo pokut, dotací a dluhu má usilovat o vytváření podnikatelsky přívětivého prostředí, jinak bude dále ekonomicky upadat

Projevem problematičnosti ekonomického modelu EU není to, že má – či brzy mít může – padlé dinosauří automobilky. Ty mají Spojené státy také, stačí zavítat do Detroitu. Problém ekonomického modelu EU je zato v tom, že zároveň negeneruje Tesly,...

Čas načtení: 2024-12-05 17:15:46

Krize je signál potřeby ekonomického růstu

Dokud lidské tělo roste je schopné si poradit s mnohým a jakmile se růst zastaví tak brzo dojde k tomu, že už si tělo neumí s mnohým poradit, to je obecně známý poznatek, růst znamená pružnost a tím i schopnost překonat problémy, pokud tento poznatek přeneseme do jiných systémů jako je třeba; věda, technika, politika,… Číst dále »Krize je signál potřeby ekonomického růstu

Čas načtení: 2024-12-18 06:54:22

Co je fiskální politika?

Fiskální politika představuje jeden ze základních nástrojů hospodářské politiky státu, kterým vláda ovlivňuje ekonomiku prostřednictvím veřejných financí. Jedná se o způsob, jakým stát manipuluje s příjmy a výdaji státního rozpočtu s cílem dosáhnout určitých makroekonomických cílů. Hlavním smyslem fiskální politiky je stabilizace ekonomického cyklu, podpora ekonomického růstu a zajištění optimální míry zaměstnanosti. Stát může pomocí […]

Čas načtení: 2012-11-21 16:00:00

Ekonomický software bez kompromisů

Ekonomický software je potřebný v každé firmě, neboť ulehčuje a zefektivňuje práci učetních. Softwarová firma Keloc nabízí několik verzí svého ekonomického softwaru. Jednotlivé verze obsahují určité funkce a možnosti v závislosti na velikosti firmy. Každý si vybere. Podívejme se tedy na jednotlivé v ...

Čas načtení: 2011-06-07 00:00:00

Módní přehlídky Praha 2011

Praha je hlavním centrem hospodářského, ekonomického ale i kulturního dění naší země. Také ji mnozí považují za jedno z nejhezčích historických center Evropy. Svou historii zde má i módní průmysl. Nejdůležitější Mekkou módy je už po několik let Pařížská ulice. Nalezneme zde butiky významných světový ...

Čas načtení: 2024-02-18 10:40:00

Lhal Putin? Na tom nezáleží. Analytik šel po smyslu. A vidí, co se neříká

Tom Luongo byl původně chemik, ale vypracoval se na finančního, ekonomického a geopolitického analytika. A má za to, že co se týče velmi mediálně propíraného rozhovoru Tuckera Carlsona s Vladimirem Putinem, tak spoustě lidí uniká pointa, protože si chtěli potvrdit to, co si mysleli, a spousta lidí se snaží důvod rozhovoru zakamuflovat. Putin je podle něho rozzlobený, byť v rozhovoru vystupoval klidně. „Západ mu stále říká: Vaše verze historie je špatná. Takže nemáte právo se zlobit,“ míní Luongo a dodává, že nakonec nezáleží na tom, co všechno Putin řekl, ale jak konflikt vnímá. Přidal i varování.

Čas načtení: 2019-12-01 18:43:59

Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers (Proč zebry nemají žaludeční vředy, 1994) fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM (2017), na níž pracoval deset let.   Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002). Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále). A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent). Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ

Čas načtení: 2023-05-15 14:12:50

Vlastnosti tepelného čerpadla, které musíte znát před jeho koupí

Přemýšleli jste nad koupí tepelného čerpadla, ale stále si nejste jistí a váháte? Vaše rozhodování vám pravděpodobně usnadní znalost následujících vlastností tepelného čerpadla. Vytápění i ochlazování domácnosti vyřeší jedno tepelné čerpadlo Co se tepelného čerpadla týče, jedná se o efektivní způsob vytápění i chlazení. Zatímco v zimě vám tepelné čerpadlo poslouží k tomu, aby vám ohřívalo vodu a vytápělo dům, v létě jej můžete naopak využívat k ochlazování domácnosti. Není to báječné? Jedno zařízení zastane doslova opačné činnosti, a ještě díky němu ušetříte. Tepelné čerpadlo je ekonomické a sníží vám výrazným způsobem náklady Z ekonomického hlediska se tepelná čerpadla jeví jako výhra v loterii. Průměrně se vaše výdaje za energie sníží až o 60 % ročně. Když se podíváte na svá roční vyúčtování za energie, zjistíte, že se rozhodně nejedná o malé částky. V současné době je každý způsob šetření vítaný. Když se na tepelná čerpadla podíváte také z ekologického pohledu, zjistíte, že se rovněž jedná o skvělou volbou. Čerpadla jsou totiž k životnímu prostředí velmi přátelská a ohleduplná. Dlouhodobá investice a minimální údržba Líbilo by se vám vlastnit zařízení, jehož životnost může být až dvacet let, a to navíc téměř bez jakékoliv údržby? Takovým zařízením jsou právě tepelná čerpadla. Přidáme-li k tomu fakt, že spousta z nich je propojených s moderními technologiemi a teplotu v jednotlivých místnostech domu můžete ovládat i na dálku pouze s pomocí svého chytrého mobilního telefonu, jedná se o dokonalé řešení, kterému se žádné nevyrovná. Tepelná čerpadla znamenají pro celou domácnost řadu benefitů. Postarají se o vytápění i ochlazování domácnosti, ušetří vám náklady spojené s energiemi a jsou ohleduplná k životnímu prostředí. Zdroj obrázku: Wozzie / Shutterstock.com <p>The post Vlastnosti tepelného čerpadla, které musíte znát před jeho koupí first appeared on Elegantní bydlení.</p>