Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-06-24 18:43:40

Na co se zaměřit, když vybíráte varnou desku do vaší kuchyně?

Co by to bylo za kuchyni, v níž bychom si nemohli uvařit jídlo, které máme rádi? Anebo připravit oběd či večeři pro početnou rodinu a zasytit její „hladové krky“? Ať už vaříte denně nebo během prodloužených víkendů, vhod vám přijde kvalitní varná deska. Pro kterou se rozhodnete, je čistě na vašich preferencích. Své kvality mají všechny typy. Zajímejte se o podstatné informace o varné desce Varné desky pomáhají k rychlému a snadnému vaření s co nejmenší spotřebou energie. Ve standardu úsporné energetické třídy můžete vybrat varné desky, které už nejsou jen běžnými čtyřmi plotnami. Na výběr máte z mnoha materiálů, technologií, velikostí i funkcí. Při výběru se zaměřte i na rozměry a počet ploten. Klasická šířka desky je cca 60 cm, do menších prostorů můžete koupit i menší varnou desku, která má jen 2 plotny nebo varné zóny. Varné desky dělíme do čtyř kategorií, a to na indukční desky, elektrické, sklokeramické a plynové desky. Stěžejní tak je, zda budete vařit „na“ elektřině nebo plynu. Velmi rychlé a energeticky šetrné jsou indukční desky. Jsou zároveň bezpečné při používání, okamžitě po zvednutí hrnce plotna přestává hřát. Nevýhodou může pro někoho být to, že je k indukčním deskám potřeba koupit speciální nádobí. Snadné použití a příjemný design nabízí sklokeramické varné desky. Tady lze použít běžné hrnce, takže pokud už máte plnou kuchyňskou linku nerezového nádobí, bude pro vás možná tou pravou volbou. Klasikou ve vybavení jsou elektrické a plynové desky. Zpravidla už jsou vybaveny elektrickým zapalováním a vařidlovou mřížkou. Super funkce, které oceníte Chytré funkce vás mnohdy potěší a překvapí. U plynových desek jde o kontrolu úniku plynu OptiGas, u indukčních a sklokeramických kontrolu stavu, tepelnou kontrolku, integrovaný časovač a další. Při koupit se o správnosti volby bez obav poraďte s prodejci. Oni mají přehled o tom, co vše varné desky umí, jaký rozdíl je mezi tou či onou indukční deskou atd. A pokud investujete do léty prověřené značky, jistě budete spokojeni po mnoho let. <p>The post Na co se zaměřit, když vybíráte varnou desku do vaší kuchyně? first appeared on Elegantní bydlení.</p>

Čas načtení: 2024-10-15 10:16:00

GIGABYTE Event představil AI inovace s převratnými novinkami AI TOP, základními deskami řady Z890 a X870

Tchaj-pej 15. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - GIGABYTE přední světový výrobce počítačového odvětví oficiálně uvedl na akci GIGABYTE Event novou éru AI inovací, zaměřenou na průlomové novinky GIGABYTE AI TOP, které nabízejí komplexnější, efektivnější a výkonnější funkce AI v rámci integrace softwaru i hardwaru. Poprvé se zde představily také základní desky řady Intel Z890 a AMD X870, navržené pro špičkový výkon díky technologii AI.Podívejme se nejprve na výrazné aktualizace GIGABYTE AI TOP, kde systém AI TOP Utility 2.0 usnadňuje trénování umělé inteligence s podporou hlavních LMM (large machine models, velkých modelů strojového učení) a nabízí podrobné pracovní postupy od výběru modelu pomocí RAG Check, přes vytvoření datasetu a jemné doladění (fine-tuning) až po ověření v aplikaci. Díky podpoře hlavních LMM mohou uživatelé trénovat nebo dolaďovat LMM pomocí datových sad textů, obrázků a videí, takže AI model dokáže lépe než kdy dříve generovat obrázky nebo dokonce krátká videa namísto prostých textů.K těmto novinkám se připojuje AI TOP hardware s optimalizací SSD, PSU a šasi po stránce energetické účinnosti, odolnosti a odvodu tepla tak, aby tyto komponenty zvládaly vysokou zátěž při tréninku AI. Značka GIGABYTE také představila sestavy AI TOP 100 a AI TOP 500, tvořené předpřipravenými barebone systémy, které jsou uzpůsobeny pro začátečníky i profesionály. Setup kity AI TOP, které nabízejí vysokou flexibilitu a do budoucna možnosti upgradu, budou k dispozici ve 4. čtvrtletí roku 2024.Dalším důležitou novinku představují základní desky řady AORUS Z890. Tyto základní desky jsou určeny pro nejnovější procesory Intel® Core™ Ultra a představují technologii D5 Bionic Corsa, která umožňuje přetaktování s podporou AI pro špičkový výkon pamětí DDR5. Kromě nich se představily také základní desky řady AORUS X870 a X870E, které se mohou pochlubit vynikající konstrukcí VRM pro maximalizaci výkonu procesorů AMD Ryzen™ řady X3D.Tyto nové generace základních desek, zahrnující desky Z890 AORUS XTREME AI TOP, Z890 AORUS MASTER AI TOP a X870E AORUS XTREME AI TOP, nyní rozšiřují nabídku AI TOP Hardware vůbec poprvé. Základní desky AI TOP jsou zkonstruovány nejen tak, aby byly kompatibilní s nástrojem AI TOP Utility, ale jsou zároveň optimalizovány pro konfiguraci se dvěma grafickými procesory a vybaveny špičkovou technologií Thunderbolt 5, která rozšiřuje možnosti pro lokální trénink AI.Nenechte si ujít GIGABYTE 2024 AI Innovations s řadou průlomových novinek založených na technologii umělé inteligence GIGABYTE! Tento komplexní ekosystém je navržen tak, aby splňoval požadavky budoucnosti založené na umělé inteligenci a nabízel lepší dostupnost, výkon a všestrannost v oblasti lokálních výpočtů AI. Další informace naleznete na stránkách akce GIGABYTE Event na adrese:https://www.aorus.com/event/gigabyte-event.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2526773/GIGABYTE_Event.jpgKONTAKT: Esther Feng, esther.feng@gigabyte.com 

Čas načtení: 2024-10-03 08:08:00

Společnost GIGABYTE představila základní desky X870E/X870 s technologií Infinite AI Power, speciálně navržené pro procesory řady AMD Ryzen™ 9000

Tchaj-pej 3. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Přední světový výrobce počítačové techniky, společnost GIGABYTE, oznámila uvedení základních desek řady X870E a X870, které jsou určeny pro nejvýkonnější dostupnou platformu AMD Socket AM5. Tyto základní desky jsou přizpůsobeny konkrétně procesorům AMD Ryzen™ řady 9000 a využívají nejmodernější technologie umělé inteligence, aby plně využily potenciál nejnovější architektury AMD Zen 5. Základní desky řady X870E a X870 s řadou funkcí pro zajištění vysokého výkonu, jako je například výjimečně kvalitní design napájení a VRM, exkluzivní technologie AORUS AI SNATCH, podpora pokročilé technologie DDR5, špičkové možnosti chlazení, nová generace bezdrátového připojení Wi-Fi 7 a duální připojení standardu USB4, maximalizují také výkonnostní potenciál procesorů AMD řady Ryzen™ X3D.Základní desky X870E a X870 používají vylepšený design napájení společnosti GIGABYTE, tvořený plně digitálními VRM se špičkovými MOSFET prvky, tlumivkami, kondenzátory a PWM regulátory, který podporuje až 20 napájecích fází. Představení exkluzivní technologie AORUS AI SNATCH posouvá výkonnostní potenciál těchto základních desek na další úroveň a umožňuje za podpory umělé inteligence přetaktování jedním kliknutím a optimalizaci výkonu pamětí DDR5 až na úroveň 8600 MT/s. GIGABYTE také vylepšuje řešení pro zlepšení chlazení, jako například DDR Wind Blade, která snižují teplotu až o 10 °C, zajišťují stabilitu při vysokém zatížení a posouvají hranice výkonu, aniž by docházelo k přehřívání. Tyto inovace se vzájemně doplňují a uživateli tak zajišťují dokonalé herní zážitky a špičkové možnosti multitaskingu.Populární systém EZ-Latch společnosti GIGABYTE, zaměřený na inovace pro ty, kteří si počítače staví sami, se neustále vyvíjí a přináší nová vylepšení, díky nimž je stavba počítače ještě snazší, než tomu bylo doposud. Všechny modely řady AORUS nyní obsahují kompletní sadu těchto inovací, od systémů M.2 EZ-Latch Click, M.2 EZ-Latch Plus až po PCIe EZ-Latch Plus, které zjednodušují proces sestavování počítače a zajišťují rychlou a bezproblémovou instalaci jednotlivých komponent. Celá řada navíc disponuje také duálním připojením USB4 typu C s šířkou pásma až 40 Gb/s, technologií Wi-Fi 7 pro bleskurychlé bezdrátové připojení, a systémem WIFI EZ-Plug pro snadnou instalaci. Tyto prvky společně tvoří vysokorychlostní řešení konektivity připravené na budoucnost.Základní desky GIGABYTE X870E a X870, včetně řad MASTER, PRO, ELITE, GAMING a EAGLE, jsou připraveny uspokojit široké spektrum potřeb uživatelů. Všechny modely jsou již v prodeji. Další informace naleznete na adrese: https://bit.ly/GIGABYTE_X870_MotherboardsFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2520346/GIGABYTE_Unveils_X870E_X870_Motherboards_Specifically_Designed_AMD_Ryzen__9000.jpg KONTAKT: Jessica Yuová, jessica.yu@gigabyte.com 

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-17 07:38:29

Skrytý poklad ze sakristie připomene umění středověkých malířů

Středověkých deskových obrazů se v České republice mnoho nedochovalo, a proto byl objev z roku 2014 v sakristii farního kostela v Kopřivnici skutečně velkým svátkem. Pečlivě zabalená díla, o nichž historikové umění neměli žádné povědomí, byla totiž dokladem pozdně gotické slezské malby. Dva roky byla v péči restaurátorů a od 17. října do 12. ledna příštího roku je zájemci mohou vidět na výstavě Oltář z Lubiny | Restaurování 2014–2016 v Arcidiecézním muzeu Olomouc. „V roce 2014 nás kontaktoval lubinský rodák, historik Tomáš Sedoník s informací, že v Kopřivnici má pan farář několik středověkých obrazů, pro které nemá v kostele využití, a že by jim jistě bylo nejlépe někde v muzeu. Ihned jsme se tam vypravili a na místě zjistili, že tato výpůjčka bude rozhodně stát za to,“ líčí tehdejší dění autorka výstavy Jana Hrbáčová. V kostele spatřila společně s kolegy čtyři pozdně gotické oboustranně malované desky s mariánskými náměty, které pocházejí z někdejšího kostela sv. Ondřeje ve Větřkovicích (dnes kostel sv. Václava v Lubině). Na jedné straně křídel oltáře z Lubiny jsou vyobrazeny radosti Panny Marie a na druhé Mariiny bolesti. „Gotický oltář si musíme představit jako otevírací skříň s křídly, přičemž ve všední dny býval zavřený a lidé v kostele viděli jen vnější stranu obrazů, zatímco o nedělích a svátcích se oltář otevíral a vystavoval na odiv vnitřní stranu desek a také centrální část, která se ovšem u lubinského oltáře nedochovala,“ říká Hrbáčová Sváteční (vnitřní) strana představuje Zvěstování Panně Marii, Navštívení Panny Marie, Narození Krista a Klanění tří králů. Na všední (vnější) straně se nachází Útěk do Egypta, Dvanáctiletý Ježíš v chrámu, Panna Maria Bolestná a Panna Maria tká Kristovo roucho. „Ten posledně uvedený námět je velmi vzácný, vyskytuje se zcela výjimečně,“ zdůrazňuje. Malby jednotlivých stran oltáře jsou dílem dvou malířů. „To je na první pohled patrné ze stylu malby. Malíř sváteční strany, která působí tradičnějším dojmem, pracoval s vrstvením jednotlivých průzračných barevných tónů na bílou plochu křídového podkladu, kde poté optickým sečtením jednotlivých tónů vznikl zářivý kolorit, typický pro období vrcholného středověku. Používal přitom přírodní pigmenty jako azurit, malachit, rumělku a olovnatou bělobu,“ vysvětluje kurátorka. Druhý malíř, který zdobil všední stranu křídel, míchal barvy na paletě a maloval přímo výsledným odstínem. Modelaci pak dokončoval spíše kresebně za pomoci tmavé linky. Oltářní křídla byla těžce poškozena ohněm a nesla stopy několika přemaleb, přičemž ta nejrozsáhlejší pocházela z 19. století. „Barevné vrstvy se drolily a hrozilo jejich opadávání, a proto jsme po dohodě s římskokatolickou farností Kopřivnice a ostravsko-opavským biskupstvím přistoupili k restaurování oltáře, kterého se ujala opavská restaurátorka Romana Balcarová. Byla to velmi náročná práce trvající dva roky, protože samotné dřevěné desky, na nichž je malba nanesena, byly rozklížené, malba nebyla stabilní a její povrch na mnoha místech narušovaly kusy tmelu vyplňující vypadlá místa,“ popisuje Hrbáčová. Oltář z Lubiny je od roku 2016 ve stálé expozici Arcidiecézního muzea Olomouc, kde jsou desky v závěsných kovaných rámech. Otáčení obrazů provádí kurátorka v souladu s liturgickým rokem. Výstava se tedy odehraje ve stálé expozici a budou ji doprovázet textové a obrazové panely popisující nejen historii oltáře, ale především proces jeho restaurování. K výstavě vychází také osmdesátistránkový katalog, kde Jana Hrbáčová poodhaluje původ oltáře a přibližují jeho ikonografii. Antonín Kalous začleňuje dílo do historických souvislostí. Restaurátorka Romana Balcarová pak popisuje postup prací na obnově deskových obrazů, a to včetně bohaté obrazové dokumentace. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-08 15:50:13

Na Florenci vybourají stropní desku metra, část trasy C nepojede

To nejsložitější při výměně stropní desky ve stanici metra Florenc, která dospěla do poloviny, čeká stavbaře ze společností Metrostav DIZ a Geosan Group o víkendu. Pustí se do bourání monolitické části desky pod křižovatkou ulic Křižíkovy a Ke Štvanici.

Čas načtení: 2024-03-24 08:00:01

Ohnivý kruh pohltí Atlantský oceán. Voda prostě zmizí

Tektonické desky se rozbijí, podél pobřeží Afriky a Pyrenejského poloostrova vznikne celá řada mohutných zemětřesení. Viníkem bude pohyb Gibraltarského oblouku, který započal už před 30 miliony lety. Postupně „napadne“ Atlantik, čímž se začnou atlantické oceánské desky posouvat pod Evropu a Afriku. Vzniknou tím nové subdukční zóny (subdukce znamená jev, kdy se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou) a pak dojde k pohlcení Atlantského oceánu v takzvaném ohnivém kruhu, respektive k jeho uzavření. Česko může zasáhnout hurikán, čekají nás drsné bouřky. Léto bude asi jiné, než jsme znali Číst více „Ono to zní možná složitě. Ale zcela jednoduše jde o to, že jedna deska se posune pod jinou. Je to stejný proces, který kdysi nechal Atlantik vzniknout – superkontinent Pangea se rozdělil a ‚odstrčil‘ Ameriku od sebe. Tím vznikl prostor, který zabral oceán. Teď to bude naopak, dojde k ‚secvaknutí‘ a pro Atlantik nebude najednou místo,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Jakub Nekola. Ticho před obrovskou bouří Podle studie zveřejněné před pár dny v časopise Geology se zdá, že dnes je Gibraltarský oblouk v klidu, který mu vydrží dalších zhruba dvacet milionů let. Současná nečinnost oblouku zřejmě také může za to, že v oblasti je relativně klid, tedy bez velkých zemětřesení a další seismické aktivity. Tektonické ticho je podle autorů studie přímým důsledkem. „Akumulace seismického napětí je malá. Může trvat stovky let, než se nahromadí energie, která vyprodukuje rozsáhlejší zemětřesení,“ potvrdil João Duarte, jeden z autorů studie, geolog a odborný asistent na univerzitě v Lisabonu. Svým způsobem je možné říct, že ještě „pár“ milionů let bude trvat ticho, které pak ukončí obrovská bouře. Naděje v boji s Parkinsonovou chorobou: Pomáhat mohou nanokrystaly zlata v mozku Číst více Zasažen by byl téměř celý svět Posledním velkým zemětřesením, které regionem otřáslo, bylo to, které zasáhlo Lisabon v roce 1755. Tehdy zemřelo 60 000 až 100 000 lidí a šlo o nejsilnější zemětřesení v Evropě všech dob. Jeho síla byla mezi 8,5 až 9,0 na stupnici momentové magnitudy. „Je naprosto vyloučené, aby k něčemu podobnému došlo v dohledné době. Tím myslím v řádu stovek let. Je příliš brzy na to, aby se uvolnilo tolik energie. Jednoduše proto, že ta energie není k dispozici,“ uvedl Jakub Nekolný. Podle odborníka nelze předvídat, kde a jak by mohlo další zemětřesení udeřit. „Téměř jisté naopak je, že pokud by došlo k „zhroucení“ Atlantiku, znamenalo by to rozsáhlé seismické aktivity téměř po celém světě. Česká republika by samozřejmě byla také na ráně, pokud by v té době ještě existovala. Jestli se bavíme o vyhlazení celé země? Jistě, možná i celého kontinentu. Ale jak jsem říkal hned v úvodu, nám to může být jedno, to je vědecky dokázáno. A podle mého názoru není příliš pravděpodobné, že by v té době ještě lidstvo existovalo,“ doplnil Nekolný. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Archeologové rozluštili jednu z největších záhad. Objevili sochu faraona Ramesse II., vše bylo uvnitř.

Čas načtení: 2024-03-27 07:00:01

Tajemství alkoholových projevů soudruha prezidenta Gottwalda: sliby, nenávist i pokroucená historie

Možná jste některý z projevů Klementa Gottwalda slyšeli v televizi, v rozhlase, nebo dokonce z gramofonové desky. Ano, i na deskách vycházely projevy prvního ze všech československých komunistů a dělnického prezidenta. Dokonce šlo o desky prémiové – dárkové, jak uvádí server cesky.radio.cz. (Kdo by po nich netoužil?) Pak se ale může zdát, že úvodní konstatování o podivně voleném stylu prezentace není pravdivé. Je, jen si musíme uvědomit, že vydat na deskách soudruha s jeho pauzami by nebylo vůbec vhodné. Proto byly jeho natočené projevy podle archiváře Českého rozhlasu Miroslava Turka mnohdy značně upravené.  Komunisti před válkou tak jednotní nebyli. Neúspěšná demonstrace ale pomohla bolševikům Číst více Alkoholové projevy Není divu, že se v mnoha projevech prezident Gottwald netrefoval do rytmu čteného textu, respektive nedržel rytmus vůbec žádný. S téměř konstantní hladinou alkoholu v krvi to nemohlo být tak jednoduché. Věděli to jeho spolupracovníci, věděla to samozřejmě i jeho manželka, nechvalně známá Marta Gottwaldová, jež neměla na postu první dámy republiky vůbec co dělat. Ona to věděla, byla z toho částečně nešťastná, a tak se alespoň snažila, co jí síly stačily, aby omezila manželův alkoholismus – dokonce mu alkohol ředila vodou. Zda to prezident poznal, nebo ne, to už je věc dávno minulá, nicméně na jeho projevech manželčina snaha často nebyla bohužel znát.  Slibem nezarmoutíš… Z doby působení Klementa Gottwalda v čele státu, mířícího ke šťastné komunistické budoucnosti, se dochovaly stovky a tisíce minut projevů nejrůznějšího charakteru, náplně a témat. Jedno měla většina z nich společné. Šlo o sliby čehokoliv komukoliv. Rolníci měli zpočátku stále pracovat na své vlastní půdě, později se měli mít lépe v družstvech při společné práci na vyvlastněných pozemcích. Mnohem lépe se měli mít i dělníci a vlastně také inteligence – ta však s jistými podmínkami. Pro některé lidi nebylo místo Jediní, komu nemělo být přáno, byli bývalí majitelé továren a velkých panství, kteří si nezasloužili nic jiného než okusit tvrdou chlebovou kůrku prostého lidu. Byly to projevy burcující, slibující, ale také útočné proti každému, kdo by se odvážil protivit jediné správné ideologii, která v roce 1948 definitivně zvítězila.  Památník na Vítkově: Masaryk odmítl být faraonem, komunisté tlejícího Gottwalda raději spálili Číst více Zmatky v historii Také při příležitosti událostí vítězného února Klement Gottwald samozřejmě plamenně řečnil. Mnohé možná překvapí, že známá fotografie, na níž stojí na balkoně na Staroměstském náměstí, nevznikla v okamžiku, kdy pronášel svoje nejznámější věty: „Občané, občanky, soudruzi, soudružky. Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ Následovalo sborové dělnické Hurá! a Sláva! a Klement Gottwald pokračoval dál (celý projev je zveřejněn na webu totalita.cz). Do mikrofonu hřměla slova o porážce reakce, o bdělosti a o jednotě dělnické třídy, o budovatelské práci. Odsouzeni byli rozvraceči a sabotážníci. Jenomže tohle všechno slyšeli lidé nikoliv na Staroměstském, nýbrž na Václavském náměstí.  Řečnil i o pár dní dříve Na Staroměstském náměstí se vyfotografované davy sešly už 21. února. Na balkoně paláce Kinských tehdy Klement Gottwald řečnil teprve o plánech, které v dalších dnech spolu s kolegy (z nichž dal později některé popravit) teprve zrealizovali. Tehdy se zdálo, že je střízlivý. Výsledek, který na dalších čtyřicet let poznamenal náš stát, by ale bohužel svědčil o opaku.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Na to Češi nesmí nikdy zapomenout: Gottwaldova fraška na svobodné volby.

Čas načtení: 2020-07-15 15:59:03

Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi

Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.   Vážený pane Tesaři, jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice. Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi. S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni. Názorným příkladem toho je snaha prezentovat Smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 jako předehru 2. světové války. Nezmiňuje se ale, že to byla poslední z celé řady obdobných Hitlerových dohod s jinými evropskými státy. Není už ani překvapením, že se nezdůrazňuje taková smutná stránka předválečných dějin, jako je Mnichovská zrada v roce 1938, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli vedoucí představitelé Velké Británie a Francie. Tehdy v důsledku prováděné politiky appeasementu byl nezávislý stát – Československo – ponechán napospas nacistům, a Sovětský svaz se ukázal být jedinou mezinárodní silou ochotnou nabídnout pomocnou ruku zemi zrazené předními evropskými mocnostmi. Navíc došlo k dělení území Československa s naprostým souhlasem Rady Společnosti národů, v níž stejně jako na celém evropském kontinentu nebyly vyslyšeny četné výzvy SSSR k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. „Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil i ty křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic neznamenají. Právě Mnichovská dohoda byla tou spouští, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou“. Zdůraznil to prezident Ruské federace V. V. Putin ve svém nedávno zveřejněném článku 75 let velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Nanejvýš zřetelně a objektivně v něm zhodnotil na základě historických listin východiska, průběh a výsledky 2. světové války a jejich vliv na současnost. Příklady překrucování historických skutečností jsou dnes bohužel vidět i v Praze, kde dochází k pokusům podceňovat osvobozeneckou úlohu Rudé armády jen na základě toho, že se přímo v českém hlavním městě neodehrála velká bojová střetnutí. Nezodpovědní komunální úřednici využívají tuto skutečnost jako roušku pro schválení rozhodnutí, které jsou až svatokrádeží – jako odstranění pomníku maršála Sovětského svazu I. S. Koněva navzdory mezinárodněprávním závazkům české strany nebo zamítnutí navrácení pamětní desky na počest osvobození Prahy vojsky 1. Ukrajinského frontu Rudé armády na budovu Staroměstské radnice, odkud byla sejmuta v dubnu 2017. Usilovně se zamlčuje, že během Pražské operace zahynulo více než 11 tisíc vojáků Rudé armády. Právě před tankovými armádami I. S. Koněva prchaly z Prahy elitní útvary skupiny Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Právě sovětská vojska konečně osvobodila drtivou část země včetně takových smutně proslulých míst v Česku jako koncentrační tábor Terezín a Lidice nacisty doslova srovnané se zemí. Nehledě na to „bojovníci“ proti historické pravdě raději přisuzují I. S. Koněvovi jistou mýtickou úlohu v událostech roku 1968. Podobný přístup je vidět i v případě glorifikace přisluhovačů nacistů z řad takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA). Zdůrazňuje se jejich konfrontace v průběhu půldruhého dne proti bývalým pánům – nacistům. Přitom se opomíjí, že vlasovce k tomu vedla snaha zlehčit svůj osud, zmírnit trest za dříve spáchané zločiny, nikoli záměr pomoci Pražskému povstání. Pro pochopení stačí zmínit jenom to, že značnou část divize ROA S. K. Buňačenka, která se ryze konjunkturně (na pár dní) přidružila k pražským povstalcům, tvořily jednotky 29. granátnické divize SS RONA (1. ruské), rozpuštěné kvůli páchání zvěrstev a drancování při potlačování Varšavského povstání. Za to byl její velitel brigadeführer, generálmajor Waffen-SS B. V. Kaminskij zastřelen samotnými hitlerovci. Těm, kdo se pokouší ospravedlnit vlasovce, by měla být častěji připomínána skutečnost, že ROA byla kolaborantským ozbrojeným útvarem, vytvořeným nacistickým vedením Třetí říše. V souladu se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny A. A. Vlasova a jeho přisluhovačů kvalifikovány jako účast na vojenských zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných nacisty a napomáhání těmto zločinům. Zásady Norimberského tribunálu byly odsouhlaseny za účasti ČSR v rezoluci 95 (1) Valného shromáždění OSN ze dne 11. prosince 1946. Mimo to je instalace pomníku vlasovců v městské části Praha-Řeporyje přímým porušením závazků Česka jako účastnického státu Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968. Je v ní mimo jiné zakotveno, že na takové zločiny (nikoli jen na pachatele) „se nevztahuje žádná promlčecí lhůta bez ohledu na dobu jejich spáchání“. Zkreslený výklad historických událostí nevyhnutelně vede k tomu, že se objevují nové historické a politické fobie, roste napětí ve společnosti, dochází k vzájemnému střetu států a národů. Odsud pochází rostoucí poptávka po nacistické symbolice, stále častější akty vandalismu vůči vojenským memoriálům, objevující se stoupenci demolice pomníků. Avšak zapomínání poučení z dějin, jak ve zmíněném článku poznamenal V. V. Putin, se nevyhnutelně vrací ve formě těžké odplaty. Zdůraznil, že naší odpovědností vůči minulosti a budoucnosti je udělat všechno, abychom nepřipustili opakování děsivých tragédií. Dnes je našim hlavním společným cílem uchování historické pravdy o 2. světové válce, jejích hrdinských a strašných stránkách. Tuto pozici sdílí drtivá většina členů mezinárodního společenství, která každoročně přijímá rezoluci Valného shromáždění OSN o nepřípustnosti glorifikace nacismu. Účinnou metodou odporu proti snahám o zkreslování dějin je bezpochyby dokumentární potvrzení historických skutečností. Právě proto ruské instituce a úřady v poslední době pracují na odtajnění četných dokumentů o Velké vlastenecké válce a 2. světové válce. Ve svém textu prezident Ruské federace rovněž zdůraznil, že budeme tvrdě bránit pravdu, která se zakládá na dokumentárně potvrzených historických skutečnostech, budeme pokračovat v pravdivém a nezaujatém vyprávění o událostech 2. světové války. K práci zaměřené na zachování paměti o hrdinství našich předků v krvavém boji proti nacismu značně přispívají i takové rozsáhlé akce, jako je každoroční vojenská přehlídka v Moskvě a dalších ruských městech, která se v roce 75. výročí vítězství uskutečnila 24. června – v den historické přehlídky vítězů v roce 1945 na Rudém náměstí, jakož i pochod Nesmrtelného pluku – lidový projekt, opravdu výjimečný a unikátní z hlediska počtu jak účastníků, tak zúčastněných zemí včetně Česka. Vycházíme z toho, že veřejné objektivní hodnocení událostí válečného období uznávanými a kompetentními představiteli veřejnosti, k nimž bezpochyby osobně patříte, je rovněž jedním z účinných způsobů zachování historické pravdy, jejího předání dorostu a budoucím generacím. Chtěl bych využít této příležitosti, abych Vám, Vašim přátelům a kolegům, celému českému národu poblahopřál k 75. výročí vítězství ve 2. světové válce! Přeji Vám štěstí, blahobyt a pevné zdraví. S úctou A. Zmejevskij {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-23 16:44:32

Literární vyhlídky (24. až 29. září)

Poslední zářijový týden nabízí takové množství literárních akcí, že lze jen těžko doporučit pouze několik z nich. Proto si vás dovolíme přednostně pozvat na akci pořádanou Literárními novinami – středeční debatu nad Starými pověstmi českými Aloise Jiráska. Neméně bohatá je i nabídka zajímavých (audio)knižních novinek.   POZVÁNKY 24. 9. Praha / V Ústavu pro českou literaturu AV ČR proběhne v dolním přednáškovém sále od 14 hodin Den s Českou knižnicí. Setkání otevře ohlédnutí za svazky ročníku 2018 (E. Hostovský, J. Kainar, V. K. Klicpera. K. Havlíček a J. Hus). Představen bude 100. svazek České knižnice, nová edice románu Jáchyma Topola Sestra (více ZDE), o jehož přípravě promluví Daniela Iwashita (ÚČL). Slavnostně bude uveden poslední vydaný svazek edice, jímž jsou Staré pověstí české Aloise Jiráska. Nová grafická podoba ediční řady bude představena její autorkou Janou Vahalíkovou. O nových svazcích edukačního modulu Seminář České knižnice bude informovat jeho hlavní redaktor Robert Kolár (ÚČL) a o využití těchto výukových materiálů promluví Alena Švejdová (Anglické gymnázium v Praze). Olomouc / V 17 hodin zavítá do Vědecké knihovny Olomouc programátor a spisovatel Vojtěch Matocha, autor knihy Prašina (s ilustracemi Karla Osohy, Paseka 2018), nominované letos na cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež či Cenu Jiřího Ortena, jejíž druhý díl se již připravuje k vydání. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům setkání s oceňovaným německým spisovatelem, dramatikem a překladatelem Gerhardem Falknerem, který zde představí svůj románový debut Apollokalypse, nominovaný v roce 2016 na Německou knižní cenu. Na stejnou cenu byl o rok později nominován i za svůj román Romeo und Julia. Moderuje Veronika Jičínská. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu literární večer nazvaný O Demlovi bez iluzí Martin C. Putna. Demlův odkaz – esteticky působivý, ale morálně problematický – představí literární kritik a historik, prof. Martin C. Putna. Praha / Od 19 hodin se v Galerii Hollar uskuteční další z cyklu literárních večerů, věnovaný tentokrát Romanu Szpukovi – básníkovi, prozaikovi a jednomu ze „šumavských samotářů“, o nichž pojednává úspěšná kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 19 hodin bude Kavárna Liberál hostit další z Večerů Revolver Revue, spjatý s představením podzimního čísla RR a jeho přílohy. Robert Krumphanzl promluví o pramenech k činnosti Jiřího Němce a o důvodech, proč se jí dnes zabývat. Z Jedné věty Elišky Vlasákové bude číst Jan Vlasák. Večerem provede Terezie Pokorná. Praha / Od 20 hodin proběhne v bubenečském Zasekáváku třetí Literární Zasekávák, tentokrát s básníkem, prozaikem a příležitostným výtvarníkem Kamilem Marcelem Hodáčkem, který letos vydal nový román s názvem Až úzko pomyslet (Kampe 2019). Rozhovor s autorem naleznete ZDE.   25. 9. Praha / V 17 hodin bude mít v Sálu Boženy Němcové Památníku národního písemnictví vernisáž výstava „Milan Kundera (neztracen) v překladech“, která původně vznikla k poctě devadesátin nejpřekládanějšího českého spisovatele a je věnovaná překladům knih a estetice jazyka Kunderových románů. Jedná se o putovní projekt Moravské zemské knihovny v Brně a v Praze bude k vidění poprvé. Praha / Od 18 hodin se bude v Kavárně Liberál konat křest monografie b jako brno (Druhé město 2019), o které pohovoří spisovatel a nakladatel Martin Reiner a Radek Wohlmuth, jehož kunsthistorický komentář knihu doprovází. Nejznámější brněnský streetartista Timo dokázal něco, co je v dnešním světě stále vzácnější: zaujmout širokou veřejnost i odborníky pouze svým dílem. Jeho poetické verše, „ikony“ či slogany si získaly s postupem času takovou oblibu, že se z Tima stal novodobý klasik, aniž k tomu potřeboval známosti nebo silný osobní příběh. Celkem jich existuje už několik stovek a jsou roztroušeny na mnoha místech nejen v Brně či v Praze. Praha / V 18 hodin budou Literární noviny v Klubovně Městské knihovny v Praze pořádat další z cyklu debat nad vybranými Knihami měsíce. Tentokrát půjde o nové vydání Starých pověstí českých Aloise Jiráska v edici Česká knižnice (Host 2019), o kterém budou diskutovat bohemista a pedagog Ondřej Hausenblas a novinářka a spisovatelka Alena Ježková, mimo jiné autorka převyprávění Starých pověstí českých. Moderuje šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Praha / Od 19 hodin proběhne ve VILE Štvanice křest nového románu Bianky Bellové Mona (Host 2019), který byl v příloze Literárních novin Biblio vyhlášen říjnovou Knihou měsíce. Kromě recenze knihy z pera Petra Bílka naleznete v Literárních novinách 10/2019 i obsáhlý rozhovor s autorkou. Říjnové Literárky vycházejí ve čtvrtek 26. 9. Hořovice / V 19 hodin představí svou tvorbu v Klubu Labe básnířka Simona Racková a básník a prozaik Michal Šanda, které hudebně doprovodí Petr Linhart. Úvodní slovo pronese Jitka N. Srbová. Praha / Od 20 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční literární večer revue Prostor, kde bude představeno nové 111. číslo revue s tématem „Nové polské mýty a příležitosti“. Kam se ubírá současné Polsko? Jak se žije v zemi, kde hlavní slovo hraje konzervativní populismus a katolická církev? Jaké jsou současné výzvy pro mladou uměleckou generaci a jak se v tomto prostředí daří nezávislé umělecké scéně? Nejenom těmto tématům se budou věnovat básnířky Ilona Witkowska (polská básnířka žijící v Sokołowsku) a Zofia Bałdyga (polská básnířka a překladatelka současné české a slovenské poezie žijící v Praze). Večerem provede Jan Jiřík. Ústí nad Labem / Ve 20 hodin nabídne Café Max autorské čtení Radka Fridricha z jeho nové sbírky Linie S1 (Perplex 2019). Dvojjazyčnou knihu tvoří básně, krátké prózy a črty, jejichž společným jmenovatelem je železniční linka S1: regionální trať propojující české a německé příhraničí. Po letech cestování z Děčína přes Bad Schandau do Drážďan a Míšně přetvořil autor své deníkové záznamy v pestrý soubor textů, v němž se jeho lyrický subjekt pohybuje jako vnímavý básník i znuděný pasažér. Náladové, lyrizující líčení se zde potkává s věcným popisem, každodenní přepravní banalita se stává výzvou pro autorovu imaginaci.   26. 9. Do českých kin ve čtvrtek 26. září vstoupí film Národní třída, který na motivy stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše natočil režisér Štěpán Altrichter. Kdysi tady všude byl jen temný les, dnes tu stojí panelákové sídliště. Právě tady je doma chlápek, kterému nikdo neřekne jinak než Vandam (Hynek Čermák). Žije sám v bytě na okraji Prahy a každý den doma cvičí, aby byl v kondici. Večer, když sídlištěm bloudí divoká zvířata, chodí se svými kumpány na jedno. Vandam se snaží udělat dojem na Lucku, která v sídlištní hospodě točí pivo. Často a rád se porve. Je znalec dějin a válek. Má pocit, že svět míří k zániku, že se schyluje k velké bitvě. A tak cvičí, aby byl na tu poslední rozhodující bitvu nachystaný. A taky k tomu vychovává Psycha, mladého kluka, se kterým natírá střechy panelových domů. Kumpáni z hospody Vandamovi přezdívají „národní hrdina“. Prý dal tehdy v Listopadu na Národní třídě dějiny jednou ranou do pohybu. Praha / Od 17 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla vzpomínkový večer věnovaný letos zesnulému spisovateli, scenáristovi, publicistovi a bývalému politickému vězni Jiřímu Stránskému (více ZDE), který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu. Uvádí Jiří Dědeček, účinkují členové PEN klubu, přátelé a kolegové. Praha / V 18 hodin se v Café Trojka uskuteční křest románu Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019). Autor přečte ukázky ze své knihy, která patří k nejzajímavějším letošním tuzemským prózám, a představí okolnosti jeho vzniku. Večer doprovodí písněmi z připravované desky. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání se spisovatelem a překladatelem Michalem Ajvazem, průkopníkem magického realismu u nás, který zde bude číst ze svého připravovaného románu Města. Praha / V 19.30 bude v Božské Lahvici zahájen Večer environmentální poezie. V mořích plavou plastové kontinenty, plíce planety v Amazonském pralese hoří, v Kapském městě dojde voda. Podoba naší matky, Země, jak ji známe, se rozplývá před očima. V době globální klimatické krize, více než kdy jindy, mají váhu slova odborníků i básníků. Vždyť poezie má moc prorokovat i sílu léčit. S enviromentálními verši přijdou o přírodě promluvit a přečíst Lukáš Senft, Magdaléna Šipka a další   27. 9. Černošice / Od 18 hodin proběhne v Klubu Ferenc Futurista literární večer nazvaný Futuristické ozvěny Tvaru, pořádaný literárním obtýdeníkem Tvar, na němž vystoupí Pavel Zajíc, Ingrid Artezz, Ondřej Lipár (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Michal Tallo. Moderuje Lukáš Senft. Praha / V 19 hodin budou na palubě (A)VOID Floating Gallery představeny dva festivaly – Den poezie (více ZDE) a Literární pozdravy – a uvedena nová kniha Vojtěcha Vanera s názvem Přátelé od Najsky. Den poezie je největší básnický festival v České republice a letos se koná již po jednadvacáté. Proběhne ve dnech 10. až 24. listopadu a nabídne ve více jak 50 městech řadu autorských čtení, literárních setkání a diskuzí, literárních procházek a též pořadů pro děti.   28. 9. Olomouc / Divadlo hudby Olomouc bude hostit čtvrtý ročník básnické Ceny Václava Buriana s mezinárodní porotou (Petr Borkovec, Leszek Engelking, Sabine Eschgfäller, Ján Gavura, Tomáš Tichák a Tomáš Gabriel, j. h.), který přivede do Olomouce čtyři mimořádné hlasy soudobé lyriky z České republiky, Polska, Slovenska a letos poprvé i z Německa. V kategorii Za poezii jsou nominováni: berlínský básník a performer Max Czollek, Varšavanka Julia Fiedorczuk, slovenský básník Peter Prokopec a Olomoučan Lukáš Sedláček, básník a kytarář. Cenu v kategorii Za kulturní přínos pro středoevropský dialog převezme vynikající ukrajinský romanopisec, básník, novinář, rockový performer a bojovník za ukrajinskou demokracii Jurij Andruchovyč.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY On a je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým… Stejně jako v oceňované próze Jezero i v novém románu Mona (Host 2019) vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout. MUDr. Hynek Grábl, chirurg v příhraniční nemocnici, který už ani nedoufá, že by se jeho život ještě někdy mohl vyvíjet příznivěji. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice předčasně skončila kvůli jednomu karambolu s alkoholem a následky teď musí nést nejen on, ale i jeho věčně nespokojená žena a dospívající děti. Životní ani finanční účetnictví nevykazují příznivou bilanci a na horizontu zítřka se objevují všechny symptomy krize středního věku. Gráblova snaha nalézt východisko se však podobá spíš jízdě na horské dráze a často končí kocovinou. Pomůže mu milovaná profese, milenka nebo nová šance vrátit se k zajímavé operativě a kariérně růst? Na operačním sále i mimo něj se občas dá jen těžko poznat, kdo jakou hru hraje, kdo je vítěz a kdo poražený a kam povede další cesta. Nový román Petry Dvořákové s názvem Chirurg vydalo nakladatelství Host. Román Idiot (Akropolis 2019), do češtiny přeložený Lukášem Novákem, vypráví o strastech a slastech dospívání a formování osobnosti ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností, které jsou zakódované v podstatě lásky i jazyka. Tápání člověka na prahu dospělosti v něm Elif Batumanová vykresluje pečlivě cizelovaným stylem, s velkou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i zábavný a trochu nezvyklý pohled na čerstvě posttotalitní střední Evropu: hrdinčina cesta do Maďarska vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak o nás samotných. Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii. Nová povídková sbírka Michala Vrby Kolem Jakuba (Argo 2019) je svérázným autorským příspěvkem k věčnému literárnímu tématu malého člověka ve víru velkých dějin, příběhy konkrétních jednotlivců na pozadí dějinných zlomů a společenských přeměn, které zásadně zasáhnou do jejich života. Spojujícím prvkem je bod v krajině, rybník Jakub, který se každého z nich dotkne. Jednou je to válka se Švédy a v ní uvízlé děti, podruhé sedlák v malé osadě ohrožený přítomností Rudé armády, jindy dostihne politického prominenta revoluční spravedlnost. Podoba a úmysly hybatelů dějin však nejsou důležité tváří v tvář bezprostřednímu ohrožení holé existence člověka. V nakladatelství Academia vychází kolektivní monografie nazvaná Na cestě k „výborně zřízenému knihkupectví“. Protagonisté, podniky a sítě knižního trhu v Čechách (1749–1848). Kniha a knižní trh se staly hybatelem i zrcadlem obrovských proměn, jimiž procházela habsburská monarchie od nástupu Marie Terezie až do revolučního roku 1848. Monografie představuje jeho hlavní protagonisty, podniky i profese podílející se na tehdejší knižní kultuře. Autoři sledují zapojení knižních profesionálů do tuzemských i zahraničních sítí a přibližují cesty, po kterých se knihy ubíraly k dramaticky se rozšiřující čtenářské veřejnosti. Kniha objasňuje strukturu intelektuální výměny a podoby komunikace v době, která sehrála určující roli v procesu utváření moderní veřejné sféry a formování novodobého národa. Rozsáhlý román Jana Štolby Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotická groteska z filmově-sportovního prostředí, vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. Absurdně fantaskní polohy se mísí s vážnými motivy přátelství, odchodu ze světa, kouzla lidské náklonnosti či neschopnosti nalézt správný rytmus. Scény přitažené za vlasy chtějí současně být i výpovědí o době; vyprávění ruší koláž sloganů z novin, obskurních příruček, fragmentů písní, trapných hříček či vtíravých asociací. Nejnovější román oceňovaného francouzského spisovatele Michela Houellebecqa Serotonin (2019), který do češtiny přeložil Alan Beguivin, si nyní zásluhou vydavatelství OneHotBook můžeme poslechnout v podobě devítihodinové audioknihy. Příběh zemědělského inženýra, který se zásobami antidepresiv odchází z Paříže na venkov bilancovat svůj život, načetl v režii Michala Bureše herec Otakar Brousek ml. Faktograficky laděný román Datha Turašviliho Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Nakladatelství Větrné mlýny nyní Džínovou generaci vydalo rovněž jako audioknihu (délka nahrávky činí pět hodin), kterou načetli Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-06-24 18:43:40

Na co se zaměřit, když vybíráte varnou desku do vaší kuchyně?

Co by to bylo za kuchyni, v níž bychom si nemohli uvařit jídlo, které máme rádi? Anebo připravit oběd či večeři pro početnou rodinu a zasytit její „hladové krky“? Ať už vaříte denně nebo během prodloužených víkendů, vhod vám přijde kvalitní varná deska. Pro kterou se rozhodnete, je čistě na vašich preferencích. Své kvality mají všechny typy. Zajímejte se o podstatné informace o varné desce Varné desky pomáhají k rychlému a snadnému vaření s co nejmenší spotřebou energie. Ve standardu úsporné energetické třídy můžete vybrat varné desky, které už nejsou jen běžnými čtyřmi plotnami. Na výběr máte z mnoha materiálů, technologií, velikostí i funkcí. Při výběru se zaměřte i na rozměry a počet ploten. Klasická šířka desky je cca 60 cm, do menších prostorů můžete koupit i menší varnou desku, která má jen 2 plotny nebo varné zóny. Varné desky dělíme do čtyř kategorií, a to na indukční desky, elektrické, sklokeramické a plynové desky. Stěžejní tak je, zda budete vařit „na“ elektřině nebo plynu. Velmi rychlé a energeticky šetrné jsou indukční desky. Jsou zároveň bezpečné při používání, okamžitě po zvednutí hrnce plotna přestává hřát. Nevýhodou může pro někoho být to, že je k indukčním deskám potřeba koupit speciální nádobí. Snadné použití a příjemný design nabízí sklokeramické varné desky. Tady lze použít běžné hrnce, takže pokud už máte plnou kuchyňskou linku nerezového nádobí, bude pro vás možná tou pravou volbou. Klasikou ve vybavení jsou elektrické a plynové desky. Zpravidla už jsou vybaveny elektrickým zapalováním a vařidlovou mřížkou. Super funkce, které oceníte Chytré funkce vás mnohdy potěší a překvapí. U plynových desek jde o kontrolu úniku plynu OptiGas, u indukčních a sklokeramických kontrolu stavu, tepelnou kontrolku, integrovaný časovač a další. Při koupit se o správnosti volby bez obav poraďte s prodejci. Oni mají přehled o tom, co vše varné desky umí, jaký rozdíl je mezi tou či onou indukční deskou atd. A pokud investujete do léty prověřené značky, jistě budete spokojeni po mnoho let. <p>The post Na co se zaměřit, když vybíráte varnou desku do vaší kuchyně? first appeared on Elegantní bydlení.</p>

Čas načtení: 2024-10-22 21:48:11

Bednění střechy – prkna, OSB desky

Celoplošné bednění střechy je vhodnější z hlediska statiky a zpevnění celé konstrukce krovu. Jeho použití se doporučuje zejména na nízké sklony ... Více... The post Bednění střechy – prkna, OSB desky appeared first on stavimbydlim.cz.

Čas načtení: 2024-10-15 10:16:00

GIGABYTE Event představil AI inovace s převratnými novinkami AI TOP, základními deskami řady Z890 a X870

Tchaj-pej 15. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - GIGABYTE přední světový výrobce počítačového odvětví oficiálně uvedl na akci GIGABYTE Event novou éru AI inovací, zaměřenou na průlomové novinky GIGABYTE AI TOP, které nabízejí komplexnější, efektivnější a výkonnější funkce AI v rámci integrace softwaru i hardwaru. Poprvé se zde představily také základní desky řady Intel Z890 a AMD X870, navržené pro špičkový výkon díky technologii AI.Podívejme se nejprve na výrazné aktualizace GIGABYTE AI TOP, kde systém AI TOP Utility 2.0 usnadňuje trénování umělé inteligence s podporou hlavních LMM (large machine models, velkých modelů strojového učení) a nabízí podrobné pracovní postupy od výběru modelu pomocí RAG Check, přes vytvoření datasetu a jemné doladění (fine-tuning) až po ověření v aplikaci. Díky podpoře hlavních LMM mohou uživatelé trénovat nebo dolaďovat LMM pomocí datových sad textů, obrázků a videí, takže AI model dokáže lépe než kdy dříve generovat obrázky nebo dokonce krátká videa namísto prostých textů.K těmto novinkám se připojuje AI TOP hardware s optimalizací SSD, PSU a šasi po stránce energetické účinnosti, odolnosti a odvodu tepla tak, aby tyto komponenty zvládaly vysokou zátěž při tréninku AI. Značka GIGABYTE také představila sestavy AI TOP 100 a AI TOP 500, tvořené předpřipravenými barebone systémy, které jsou uzpůsobeny pro začátečníky i profesionály. Setup kity AI TOP, které nabízejí vysokou flexibilitu a do budoucna možnosti upgradu, budou k dispozici ve 4. čtvrtletí roku 2024.Dalším důležitou novinku představují základní desky řady AORUS Z890. Tyto základní desky jsou určeny pro nejnovější procesory Intel® Core™ Ultra a představují technologii D5 Bionic Corsa, která umožňuje přetaktování s podporou AI pro špičkový výkon pamětí DDR5. Kromě nich se představily také základní desky řady AORUS X870 a X870E, které se mohou pochlubit vynikající konstrukcí VRM pro maximalizaci výkonu procesorů AMD Ryzen™ řady X3D.Tyto nové generace základních desek, zahrnující desky Z890 AORUS XTREME AI TOP, Z890 AORUS MASTER AI TOP a X870E AORUS XTREME AI TOP, nyní rozšiřují nabídku AI TOP Hardware vůbec poprvé. Základní desky AI TOP jsou zkonstruovány nejen tak, aby byly kompatibilní s nástrojem AI TOP Utility, ale jsou zároveň optimalizovány pro konfiguraci se dvěma grafickými procesory a vybaveny špičkovou technologií Thunderbolt 5, která rozšiřuje možnosti pro lokální trénink AI.Nenechte si ujít GIGABYTE 2024 AI Innovations s řadou průlomových novinek založených na technologii umělé inteligence GIGABYTE! Tento komplexní ekosystém je navržen tak, aby splňoval požadavky budoucnosti založené na umělé inteligenci a nabízel lepší dostupnost, výkon a všestrannost v oblasti lokálních výpočtů AI. Další informace naleznete na stránkách akce GIGABYTE Event na adrese:https://www.aorus.com/event/gigabyte-event.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2526773/GIGABYTE_Event.jpgKONTAKT: Esther Feng, esther.feng@gigabyte.com 

Čas načtení: 2024-01-24 20:56:31

Sádrokartonové desky – podle čeho vybírat?

Se sádrokartonem se můžete setkat zpravidla všude. Tento materiál se využívá především v interiérech pro zhotovení příček a podhledů. Jeho ... Více... The post Sádrokartonové desky – podle čeho vybírat? appeared first on stavimbydlim.cz.

Čas načtení: 2013-11-07 16:45:00

Dokonalý dům aneb OSB desky a fólie na okna

OSB desky jsou plošně lisované desky z velkoplošných třísek, tzv. Oriented Strand Board. Tyto desky mají svou původní domovinu v Americe. Jedná se o velice pevný materiál, který je odolný proti nárazu a vibracím a navíc má výborné mechanické a fyzikální vlastnosti. Výhody OSB desek OSB desky, jak ...

Čas načtení: 2024-10-03 08:08:00

Společnost GIGABYTE představila základní desky X870E/X870 s technologií Infinite AI Power, speciálně navržené pro procesory řady AMD Ryzen™ 9000

Tchaj-pej 3. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Přední světový výrobce počítačové techniky, společnost GIGABYTE, oznámila uvedení základních desek řady X870E a X870, které jsou určeny pro nejvýkonnější dostupnou platformu AMD Socket AM5. Tyto základní desky jsou přizpůsobeny konkrétně procesorům AMD Ryzen™ řady 9000 a využívají nejmodernější technologie umělé inteligence, aby plně využily potenciál nejnovější architektury AMD Zen 5. Základní desky řady X870E a X870 s řadou funkcí pro zajištění vysokého výkonu, jako je například výjimečně kvalitní design napájení a VRM, exkluzivní technologie AORUS AI SNATCH, podpora pokročilé technologie DDR5, špičkové možnosti chlazení, nová generace bezdrátového připojení Wi-Fi 7 a duální připojení standardu USB4, maximalizují také výkonnostní potenciál procesorů AMD řady Ryzen™ X3D.Základní desky X870E a X870 používají vylepšený design napájení společnosti GIGABYTE, tvořený plně digitálními VRM se špičkovými MOSFET prvky, tlumivkami, kondenzátory a PWM regulátory, který podporuje až 20 napájecích fází. Představení exkluzivní technologie AORUS AI SNATCH posouvá výkonnostní potenciál těchto základních desek na další úroveň a umožňuje za podpory umělé inteligence přetaktování jedním kliknutím a optimalizaci výkonu pamětí DDR5 až na úroveň 8600 MT/s. GIGABYTE také vylepšuje řešení pro zlepšení chlazení, jako například DDR Wind Blade, která snižují teplotu až o 10 °C, zajišťují stabilitu při vysokém zatížení a posouvají hranice výkonu, aniž by docházelo k přehřívání. Tyto inovace se vzájemně doplňují a uživateli tak zajišťují dokonalé herní zážitky a špičkové možnosti multitaskingu.Populární systém EZ-Latch společnosti GIGABYTE, zaměřený na inovace pro ty, kteří si počítače staví sami, se neustále vyvíjí a přináší nová vylepšení, díky nimž je stavba počítače ještě snazší, než tomu bylo doposud. Všechny modely řady AORUS nyní obsahují kompletní sadu těchto inovací, od systémů M.2 EZ-Latch Click, M.2 EZ-Latch Plus až po PCIe EZ-Latch Plus, které zjednodušují proces sestavování počítače a zajišťují rychlou a bezproblémovou instalaci jednotlivých komponent. Celá řada navíc disponuje také duálním připojením USB4 typu C s šířkou pásma až 40 Gb/s, technologií Wi-Fi 7 pro bleskurychlé bezdrátové připojení, a systémem WIFI EZ-Plug pro snadnou instalaci. Tyto prvky společně tvoří vysokorychlostní řešení konektivity připravené na budoucnost.Základní desky GIGABYTE X870E a X870, včetně řad MASTER, PRO, ELITE, GAMING a EAGLE, jsou připraveny uspokojit široké spektrum potřeb uživatelů. Všechny modely jsou již v prodeji. Další informace naleznete na adrese: https://bit.ly/GIGABYTE_X870_MotherboardsFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2520346/GIGABYTE_Unveils_X870E_X870_Motherboards_Specifically_Designed_AMD_Ryzen__9000.jpg KONTAKT: Jessica Yuová, jessica.yu@gigabyte.com 

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-17 07:38:29

Skrytý poklad ze sakristie připomene umění středověkých malířů

Středověkých deskových obrazů se v České republice mnoho nedochovalo, a proto byl objev z roku 2014 v sakristii farního kostela v Kopřivnici skutečně velkým svátkem. Pečlivě zabalená díla, o nichž historikové umění neměli žádné povědomí, byla totiž dokladem pozdně gotické slezské malby. Dva roky byla v péči restaurátorů a od 17. října do 12. ledna příštího roku je zájemci mohou vidět na výstavě Oltář z Lubiny | Restaurování 2014–2016 v Arcidiecézním muzeu Olomouc. „V roce 2014 nás kontaktoval lubinský rodák, historik Tomáš Sedoník s informací, že v Kopřivnici má pan farář několik středověkých obrazů, pro které nemá v kostele využití, a že by jim jistě bylo nejlépe někde v muzeu. Ihned jsme se tam vypravili a na místě zjistili, že tato výpůjčka bude rozhodně stát za to,“ líčí tehdejší dění autorka výstavy Jana Hrbáčová. V kostele spatřila společně s kolegy čtyři pozdně gotické oboustranně malované desky s mariánskými náměty, které pocházejí z někdejšího kostela sv. Ondřeje ve Větřkovicích (dnes kostel sv. Václava v Lubině). Na jedné straně křídel oltáře z Lubiny jsou vyobrazeny radosti Panny Marie a na druhé Mariiny bolesti. „Gotický oltář si musíme představit jako otevírací skříň s křídly, přičemž ve všední dny býval zavřený a lidé v kostele viděli jen vnější stranu obrazů, zatímco o nedělích a svátcích se oltář otevíral a vystavoval na odiv vnitřní stranu desek a také centrální část, která se ovšem u lubinského oltáře nedochovala,“ říká Hrbáčová Sváteční (vnitřní) strana představuje Zvěstování Panně Marii, Navštívení Panny Marie, Narození Krista a Klanění tří králů. Na všední (vnější) straně se nachází Útěk do Egypta, Dvanáctiletý Ježíš v chrámu, Panna Maria Bolestná a Panna Maria tká Kristovo roucho. „Ten posledně uvedený námět je velmi vzácný, vyskytuje se zcela výjimečně,“ zdůrazňuje. Malby jednotlivých stran oltáře jsou dílem dvou malířů. „To je na první pohled patrné ze stylu malby. Malíř sváteční strany, která působí tradičnějším dojmem, pracoval s vrstvením jednotlivých průzračných barevných tónů na bílou plochu křídového podkladu, kde poté optickým sečtením jednotlivých tónů vznikl zářivý kolorit, typický pro období vrcholného středověku. Používal přitom přírodní pigmenty jako azurit, malachit, rumělku a olovnatou bělobu,“ vysvětluje kurátorka. Druhý malíř, který zdobil všední stranu křídel, míchal barvy na paletě a maloval přímo výsledným odstínem. Modelaci pak dokončoval spíše kresebně za pomoci tmavé linky. Oltářní křídla byla těžce poškozena ohněm a nesla stopy několika přemaleb, přičemž ta nejrozsáhlejší pocházela z 19. století. „Barevné vrstvy se drolily a hrozilo jejich opadávání, a proto jsme po dohodě s římskokatolickou farností Kopřivnice a ostravsko-opavským biskupstvím přistoupili k restaurování oltáře, kterého se ujala opavská restaurátorka Romana Balcarová. Byla to velmi náročná práce trvající dva roky, protože samotné dřevěné desky, na nichž je malba nanesena, byly rozklížené, malba nebyla stabilní a její povrch na mnoha místech narušovaly kusy tmelu vyplňující vypadlá místa,“ popisuje Hrbáčová. Oltář z Lubiny je od roku 2016 ve stálé expozici Arcidiecézního muzea Olomouc, kde jsou desky v závěsných kovaných rámech. Otáčení obrazů provádí kurátorka v souladu s liturgickým rokem. Výstava se tedy odehraje ve stálé expozici a budou ji doprovázet textové a obrazové panely popisující nejen historii oltáře, ale především proces jeho restaurování. K výstavě vychází také osmdesátistránkový katalog, kde Jana Hrbáčová poodhaluje původ oltáře a přibližují jeho ikonografii. Antonín Kalous začleňuje dílo do historických souvislostí. Restaurátorka Romana Balcarová pak popisuje postup prací na obnově deskových obrazů, a to včetně bohaté obrazové dokumentace. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-01 08:09:00

Sádrokartonové desky a jejich barevný kód

Sádrokarton je univerzálním stavebním materiálem, který může posloužit pro nejrůznější aplikace. Na trhu najdete spoustu sádrokartonových desek s různými vlastnostmi, v základu se ale sádrokartonové desky podle svých vlastností rozdělují obarvením rubové strany. Kam dát bílou desku a kam přijde zelená nebo modrá? Sádrokartonové desky se rozdělují podle barev. Barva zadní strany desky odkazuje na […]

Čas načtení: 2024-09-27 10:00:00

Zásilkové boxy OX Point v obcích fungují i jako elektronické úřední desky

Praha 27. září 2024 (PROTEXT) - Obce musí ze zákona informovat občany o dění. Starým omšelým nástěnkám už zvoní umíráček, stále více starostů se spoléhá na elektronické úřední desky. Pokud si zakoupí zásilkové boxy OX Point, dostanou komplexní řešení, které nyní umí i zabezpečit služby elektronické úřední desky.České obce se modernizují. Tradiční často omšelé vývěsní desky, které četl jen málokdo, nyní nahrazují elektronické displeje s potřebnými informacemi. Ze zákona mají obce povinnost zajistit nepřetržitě veřejně přístupnou veřejnou desku. Důležité informace lidem v obcích teď poskytují boxy OX Point. Ty tak dokážou univerzálně pokrýt mnoho potřeb místních. Z obecních boxů OX Point lze nyní zásilky přijmout i odeslat, slouží také jako prostředek pro předání věcí mezi lidmi.„Snažíme se lidem v menších obcích poskytnout komplexní řešení pro jejich požadavky. Díky elektronické úřední desce tak pomáháme nejen běžným občanům, ale i starostům, kteří splní zákonnou povinnost. A v pomyslném byznysovém balíčku toho od nás dostanou mnohem víc,“ říká ředitel a spolumajitel společnosti OX Point Vít Voláček.Spolupráci s  OX Pointem si starostové vesměs pochvalují. „OX Box je pro naši obec velkým přínosem, protože jsme s provozem maximálně spokojeni a rádi, že ho u nás máme. Rádi ho nyní využijeme i jako elektronickou úřední desku,” říká starostka Velkého Luhu na Chebsku Jiřina Vrábelová.Víceúčelová chytrá úřední deska je pro starosty vítanou novinkou. Ekonomicky totiž pochopitelně dává smysl vlastnit zařízení s komplexním řešením, které nyní obecní boxy OX Point nabízejí. O OX Point:OX Point je český výrobce a současně otevřená a nezávislá síť samoobslužných chytrých boxů pro všechny dopravce a prodejce. Výrobcem boxů je česká rodinná průmyslová skupina CONTEG Group. Síť navázala spolupráci se společnostmi jako Rohlik.cz, One by Allegro, Balíkovna, Správa Železnic nebo síť čerpacích stanic MOL. Boxy jsou určeny pro uložení běžných zásilek, možná je i služba vrácení zásilky či bezkontaktní předávání osobních dokumentů. Část boxů je navíc vybavena chlazením, což umožňuje uložení čerstvých potravin z online supermarketů. Celý vývoj i výroba probíhá v České republice v závodě CONTEG v Pelhřimově.  

Čas načtení: 2022-01-10 00:00:00

Pracovní deska vaší kuchyně: jak šel čas

Tak jako se mění styl a móda, tak se proměňuje i materiál a barvy v domácnosti. Na nábytku i v kuchyni. Pracovní desky v kuchyni zaznamenaly rovněž posun. Jak šel čas a jaké jsou i dnes nejoblíbenější materiály pracovních desek v kuchyni? Základem správně zvolené pracovní desky je vybrat si správný ...

Čas načtení: 2023-10-22 11:58:28

Základové desky na klíč, ale nezapomínejte i na kanalizaci a odpady

S konečnou platností jste se rozhodli, že si necháte postavit základovou desku na klíč. K tomuto rozhodnutí vám gratulujeme, protože si ušetříte spoustu práce. TS stavby: Základové desky a výkopové práce Základové desky na klíč jsou dnes zpravidla běžnou součástí [...]

Čas načtení: 2020-03-11 17:07:51

Různé úhly pohledu… s fotografem a knižním grafikem Janem Křikavou

Ne, nebudu se zabývat dnes tolik populárními politickými diskusemi o uprchlících, o našem premiérovi, o koronaviru ani o ničem podobném, na co se dá dívat z různých úhlů. Já se přidržím literatury a kultury. Nebo, jako v tomto případě, fotografie. A to nejen tak ledajaké. Název tohoto článku vlastně není příliš přesný, protože výstava, na jejíž vernisáži jsem byl minulý týden v pátek, se jmenuje Symetrie II a jedná se o výstavu fotografií, respektive graficky upravovaných fotografií, zachycujících velmi zajímavě nejrůznější architektonické prvky nejrůznějších budov v Praze. Slovo symetrie se přitom celou výstavou skutečně prolíná. Autor, mladý fotograf a grafik Jan Křikava, totiž tyto jednotlivé prvky ze svých snímků vyňal a graficky „srovnal“ tak, že na jednotlivých fotografiích utvářejí skutečně zajímavé scenérie a tvary. Příkladné je třeba jeho využití fotografie vysílače na Žižkově, který Křikava sestavil hned čtyřikrát k sobě do tvaru velkého X. Člověk tak má možnost nejen se zamyslet nad celou perspektivou fotografie, ale i nad jejím obsahem, neboť spousta otázek, na něž je zatím odpověď jen neutrální X, se kolem této stavby šíří již od jejího postavení. Nicméně vraťme se k výstavě jako takové a k tomu, proč píšu o různých úhlech pohledu. Fotografie Jana Křikavy totiž nejsou jen graficky zdařilou prací s vyfotografovaným prvkem, ale jsou i výsledkem unikátního autorova pokusu dát fotografii jiný, skutečně zajímavý rozměr. Sedíte-li v literární kavárně Samsa v pasáži U Nováků, kde tato výstava probíhá, tak vystavené fotografie pokaždé uvidíte trochu jinak. Jednou se vám budou zdát tmavé, jindy světlé, někdy zastíněné, jindy vyloženě zářivé a pokaždé budete mít dojem, jako by doslova hořely. Jan Křikava totiž vyvolává svá díla na unikátní materiál – měděné desky. Různé úhly pohledu tak mění fotografie podle toho, jak měděné desky odrážejí přirozené i umělé světlo kavárny, z které strany se díváte a zda zrovna stojíte či sedíte. Každý úhel pohledu je zkrátka jiný a jedinečný. Protože mne technologie tohoto vyvolávání těchto fotografií zaujala a s autorem se dlouho znám, rozhodl jsem se ho na pár věcí zeptat. V tomto rozhovoru si přátelsky tykáme, protože se nad různými tématy scházíme již řadu let jako přátelé právě u Řehoře Samsy.   Honzo hned na začátek – jak jsi přišel s nápadem využití mědi jako podkladu pro vyvolávání svých fotografií? Tak to je otázka, které jsem se vážně bál, protože já vlastně ani nevím. Já se snažím dělat ty věci prostě jinak a už před nějakou dobou jsem udělal výstavu svých fotografií s názvem Symetrie, proto ta Symetrie II, kde jsem použil prvky abstraktní architektury. A tak nějak jsem jim chtěl dát nějaký jiný rozměr a chtěl jsem je udělat trochu trvanlivější, tak jsem začal experimentovat s hliníkem, potom s nerezem a nakonec jsem se dostal k té mědi, protože má tu zvláštní vlastnost, že nejdřív září a potom postupně pracuje, trochu koroduje a pořád se nějak mění. Takže každá ta fotka je vlastně originál, i kdyby jich existovalo víc. Navíc právě ten světelný prvek dodává každé fotce specifický ráz a pokaždé, když se na ni odněkud podíváš, tak jí vidíš nějak jinak, což je na tom to nejzajímavější.   Kde si vybíráš náměty? Máš k tomu nějaký klíč nebo fotíš, co tě zrovna napadne, tedy co třeba zrovna vidíš? Klíč k tomu nemám. Většinou fotím to, co mi tak říkajíc „cvrnkne do nosu“. Většinou jdu něco fotit nebo se jen tak procházím po městě a nakonec nafotím něco úplně jinýho, co se mi zrovna zalíbí a co vypadá zajímavě. Často je to úplně neplánovaně. Není to vlastně nic cíleného, všechno je to o tom, že jsem tu inspiraci našel a v tu chvíli mě to napadlo a potom jsem si s tím takhle pohrál.   My se tady díváme asi na patnáct tvých fotografií na měděných deskách. Používáš všechen materiál, co nasbíráš, nebo si potom vybíráš a zkoušíš a tak podobně? Ne to určitě ne, protože těch fotek vzniklo mnohem víc, rozhodně by se sem ani nevešly, a hlavně ten soubor fotek pořád roste, protože pořád nacházím nová a nová místa, co mě baví, takže to postupně doplňuji.   Jak vlastně tvoje fotografie na mědi vznikají? Je na to nějaká zvláštní technologie nebo je to klasické vyvolávání? Je to klasický černobílý proces ve fotokomoře. Je to normální světlocitlivá emulze, kterou se musí ta deska potřít, potom se to klasicky vyvolává jako černobílá fotka, jenom s tím rozdílem, že ta měď je chemicky aktivní s těmi látkami, takže je potřeba tu měď na to určitým způsobem připravit, aby se to dalo použít.   Jak dlouho trvá vyvolat takovou fotografii a kolik to stojí? Tak jenom ta velká měděná deska stojí tisíc korun, k tomu samozřejmě chemikálie a můj čas, kterého není málo. Já ty fotky dělám po nocích, ale i kdybych je dělal ve dne, tak se s tou mědí musí pracovat skoro v naprosté tmě, takže když si udělám doma temnou komoru, tak mám ještě ztlumené červené světlo na naprosté minimum sotva vidím, co dělám. Jednu tu větší desku dělám asi pět hodin se vším všudy, ale teprve po těch pěti hodinách, kdy se na ni podívám na světle, vlastně zjistím, jestli se mi vůbec povedla nebo ne. Často se mi tak stane, že po několika hodinách vezmu desku, všechno z ní vodou odstraním a můžu začít znovu. U těch menších je to tak poloviční doba. Výhoda proti normální fotografii je, že opravdu každé vyvolání na té měděné desce je nějak jiné, takže z toho je pokaždé originál. Nikdo nikdy nebude mít dvě stejné fotografie na měděných deskách.   A máš už nějakou zkušenost, co s tou fotografií udělá stáří? Protože sám jsi připomenul, že měď koroduje a pracuje. Vzhledem k tomu, že jsem s tímhle tématem začal experimentovat před rokem, tak mám stálost jeden rok. Ale pokud já tu fotku udělám pořádně, tedy pokud ji dobře vyperu, ustálím a vyvolám, tak by měla ta trvanlivost být dobrá. V tomhle případě je to ještě tak že tu fotku musím zalakovat, takže je i do určité míry chráněná a měla by vydržet dlouho.   Co teď dál chystáš? Protože já vím, že jsi také knižní grafik a že hodně s přítelkyní cestujete a píšete o svých cestách. Takže co dál? No tak teď moc necestujeme, protože jsem čerstvě tatínkem, ale momentálně vedu svůj časopis, kterému se nejvíc věnuji. Je to interaktivní časopis na internetu, volně dostupný bez poplatků, a jmenuje se to MojeArgo. Vychází to jako měsíčník, ale má to tou interaktivitou i svoje přesahy. Vycházejí tam rozhovory, audioukázky, knižní novinky Arga a tak podobně. A protože to dělám z opravdu té větší části sám, tak se teď věnuji hlavně tomu. A pokud jde o fotky, tak já jsem rád, že jsem teď dodělal tuhle výstavu, ale chtěl bych v tom nějak pokračovat dál i do budoucna, dostat to i do nějakých dalších galerií a třeba se dostanu zase někam dál.   Výstava Symetrie II probíhá v kavárně Samsa v pasáži U Nováků až do 20. března. Pokud byste měli zájem o dílo Jana Křikavy, můžete se podívat na jeho stránky www.jankrikava.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 06:23:50

Tichomořská deska je trhána velkými podmořskými zlomy

Současný model deskové tektoniky předpokládá, že desky pokrývající dna oceánů jsou při pohybu po zemském plášti pevné, kompaktní. Nyní však vědci zjistili, že pacifická deska je naříznuta obrovskými podmořskými zlomy. Ty jsou výsledkem sil uvnitř desky, které ji táhnou směrem na západ. Některé z těchto zlomů jsou tisíce metrů hluboké a stovky kilometrů dlouhé. „Věděli …

Čas načtení: 2024-03-07 19:24:00

Metro mezi stanicemi I. P. Pavlova a Nádraží Holešovice o víkendu nepojede: Na Florenci začnou bourat strop

Dělníci začnou při opravě stropní desky ve stanici pražského metra Florenc bourat samotnou desku. Dosud především vyměňovali prefabrikované předpjaté nosníky. Dělníci budou postupně odřezávat kvádry o hmotnosti 22 až 30 tun. ČTK to řekli mluvčí Metrostavu Radim Mana a dopravního podniku (DPP) Aneta Řehková. Kvůli pracím nepojede o víkendu 9. a 10. března metro mezi stanicemi I. P. Pavlova a Nádraží Holešovice a lidé budou muset využít náhradní dopravu. Opravu desky pod křižovatkou ulic Křižíkovy a Ke Štvanici zahájil DPP v březnu 2022. Stanice byla pod názvem Sokolovská zprovozněna v roce 1974.

Čas načtení: 2024-03-08 15:50:13

Na Florenci vybourají stropní desku metra, část trasy C nepojede

To nejsložitější při výměně stropní desky ve stanici metra Florenc, která dospěla do poloviny, čeká stavbaře ze společností Metrostav DIZ a Geosan Group o víkendu. Pustí se do bourání monolitické části desky pod křižovatkou ulic Křižíkovy a Ke Štvanici.

Čas načtení: 2024-03-24 08:00:01

Ohnivý kruh pohltí Atlantský oceán. Voda prostě zmizí

Tektonické desky se rozbijí, podél pobřeží Afriky a Pyrenejského poloostrova vznikne celá řada mohutných zemětřesení. Viníkem bude pohyb Gibraltarského oblouku, který započal už před 30 miliony lety. Postupně „napadne“ Atlantik, čímž se začnou atlantické oceánské desky posouvat pod Evropu a Afriku. Vzniknou tím nové subdukční zóny (subdukce znamená jev, kdy se jedna litosférická deska zasouvá pod druhou) a pak dojde k pohlcení Atlantského oceánu v takzvaném ohnivém kruhu, respektive k jeho uzavření. Česko může zasáhnout hurikán, čekají nás drsné bouřky. Léto bude asi jiné, než jsme znali Číst více „Ono to zní možná složitě. Ale zcela jednoduše jde o to, že jedna deska se posune pod jinou. Je to stejný proces, který kdysi nechal Atlantik vzniknout – superkontinent Pangea se rozdělil a ‚odstrčil‘ Ameriku od sebe. Tím vznikl prostor, který zabral oceán. Teď to bude naopak, dojde k ‚secvaknutí‘ a pro Atlantik nebude najednou místo,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Jakub Nekola. Ticho před obrovskou bouří Podle studie zveřejněné před pár dny v časopise Geology se zdá, že dnes je Gibraltarský oblouk v klidu, který mu vydrží dalších zhruba dvacet milionů let. Současná nečinnost oblouku zřejmě také může za to, že v oblasti je relativně klid, tedy bez velkých zemětřesení a další seismické aktivity. Tektonické ticho je podle autorů studie přímým důsledkem. „Akumulace seismického napětí je malá. Může trvat stovky let, než se nahromadí energie, která vyprodukuje rozsáhlejší zemětřesení,“ potvrdil João Duarte, jeden z autorů studie, geolog a odborný asistent na univerzitě v Lisabonu. Svým způsobem je možné říct, že ještě „pár“ milionů let bude trvat ticho, které pak ukončí obrovská bouře. Naděje v boji s Parkinsonovou chorobou: Pomáhat mohou nanokrystaly zlata v mozku Číst více Zasažen by byl téměř celý svět Posledním velkým zemětřesením, které regionem otřáslo, bylo to, které zasáhlo Lisabon v roce 1755. Tehdy zemřelo 60 000 až 100 000 lidí a šlo o nejsilnější zemětřesení v Evropě všech dob. Jeho síla byla mezi 8,5 až 9,0 na stupnici momentové magnitudy. „Je naprosto vyloučené, aby k něčemu podobnému došlo v dohledné době. Tím myslím v řádu stovek let. Je příliš brzy na to, aby se uvolnilo tolik energie. Jednoduše proto, že ta energie není k dispozici,“ uvedl Jakub Nekolný. Podle odborníka nelze předvídat, kde a jak by mohlo další zemětřesení udeřit. „Téměř jisté naopak je, že pokud by došlo k „zhroucení“ Atlantiku, znamenalo by to rozsáhlé seismické aktivity téměř po celém světě. Česká republika by samozřejmě byla také na ráně, pokud by v té době ještě existovala. Jestli se bavíme o vyhlazení celé země? Jistě, možná i celého kontinentu. Ale jak jsem říkal hned v úvodu, nám to může být jedno, to je vědecky dokázáno. A podle mého názoru není příliš pravděpodobné, že by v té době ještě lidstvo existovalo,“ doplnil Nekolný. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Archeologové rozluštili jednu z největších záhad. Objevili sochu faraona Ramesse II., vše bylo uvnitř.

Čas načtení: 2024-03-27 07:00:01

Tajemství alkoholových projevů soudruha prezidenta Gottwalda: sliby, nenávist i pokroucená historie

Možná jste některý z projevů Klementa Gottwalda slyšeli v televizi, v rozhlase, nebo dokonce z gramofonové desky. Ano, i na deskách vycházely projevy prvního ze všech československých komunistů a dělnického prezidenta. Dokonce šlo o desky prémiové – dárkové, jak uvádí server cesky.radio.cz. (Kdo by po nich netoužil?) Pak se ale může zdát, že úvodní konstatování o podivně voleném stylu prezentace není pravdivé. Je, jen si musíme uvědomit, že vydat na deskách soudruha s jeho pauzami by nebylo vůbec vhodné. Proto byly jeho natočené projevy podle archiváře Českého rozhlasu Miroslava Turka mnohdy značně upravené.  Komunisti před válkou tak jednotní nebyli. Neúspěšná demonstrace ale pomohla bolševikům Číst více Alkoholové projevy Není divu, že se v mnoha projevech prezident Gottwald netrefoval do rytmu čteného textu, respektive nedržel rytmus vůbec žádný. S téměř konstantní hladinou alkoholu v krvi to nemohlo být tak jednoduché. Věděli to jeho spolupracovníci, věděla to samozřejmě i jeho manželka, nechvalně známá Marta Gottwaldová, jež neměla na postu první dámy republiky vůbec co dělat. Ona to věděla, byla z toho částečně nešťastná, a tak se alespoň snažila, co jí síly stačily, aby omezila manželův alkoholismus – dokonce mu alkohol ředila vodou. Zda to prezident poznal, nebo ne, to už je věc dávno minulá, nicméně na jeho projevech manželčina snaha často nebyla bohužel znát.  Slibem nezarmoutíš… Z doby působení Klementa Gottwalda v čele státu, mířícího ke šťastné komunistické budoucnosti, se dochovaly stovky a tisíce minut projevů nejrůznějšího charakteru, náplně a témat. Jedno měla většina z nich společné. Šlo o sliby čehokoliv komukoliv. Rolníci měli zpočátku stále pracovat na své vlastní půdě, později se měli mít lépe v družstvech při společné práci na vyvlastněných pozemcích. Mnohem lépe se měli mít i dělníci a vlastně také inteligence – ta však s jistými podmínkami. Pro některé lidi nebylo místo Jediní, komu nemělo být přáno, byli bývalí majitelé továren a velkých panství, kteří si nezasloužili nic jiného než okusit tvrdou chlebovou kůrku prostého lidu. Byly to projevy burcující, slibující, ale také útočné proti každému, kdo by se odvážil protivit jediné správné ideologii, která v roce 1948 definitivně zvítězila.  Památník na Vítkově: Masaryk odmítl být faraonem, komunisté tlejícího Gottwalda raději spálili Číst více Zmatky v historii Také při příležitosti událostí vítězného února Klement Gottwald samozřejmě plamenně řečnil. Mnohé možná překvapí, že známá fotografie, na níž stojí na balkoně na Staroměstském náměstí, nevznikla v okamžiku, kdy pronášel svoje nejznámější věty: „Občané, občanky, soudruzi, soudružky. Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“ Následovalo sborové dělnické Hurá! a Sláva! a Klement Gottwald pokračoval dál (celý projev je zveřejněn na webu totalita.cz). Do mikrofonu hřměla slova o porážce reakce, o bdělosti a o jednotě dělnické třídy, o budovatelské práci. Odsouzeni byli rozvraceči a sabotážníci. Jenomže tohle všechno slyšeli lidé nikoliv na Staroměstském, nýbrž na Václavském náměstí.  Řečnil i o pár dní dříve Na Staroměstském náměstí se vyfotografované davy sešly už 21. února. Na balkoně paláce Kinských tehdy Klement Gottwald řečnil teprve o plánech, které v dalších dnech spolu s kolegy (z nichž dal později některé popravit) teprve zrealizovali. Tehdy se zdálo, že je střízlivý. Výsledek, který na dalších čtyřicet let poznamenal náš stát, by ale bohužel svědčil o opaku.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Na to Češi nesmí nikdy zapomenout: Gottwaldova fraška na svobodné volby.

Čas načtení: 2024-05-24 17:26:00

MSI ukázalo koncept desktopové základní desky s pamětmi CAMM2

Společnost MSI představila zajímavý koncept základní desky Z790 Project Zero Plus. Tato deska má napájecí konektory vyvedené zezadu a obsahuje nový typ paměťových modulů CAMM2, které šetří místo.

Čas načtení: 2024-06-10 15:30:00

Mirai: S kluky hrajeme deset let a stále se cítíme jako kámoši

Prestižní ocenění, tři vyprodané koncerty v O2 areně i turné po největších českých halách má na kontě za desetileté působení kapela Mirai. Ve svém katalogu má tři platinové desky, k nimž nedávno přibyla novinka Tomodachi. Ta je podle členů skupiny dosud nejpestřejším a nejsvobodnějším výsledkem tvorby. V překladu z japonštiny slovo znamená kamarádi, čímž čtveřice z Frýdku-Místku vyzdvihuje vzájemné silné pouto. Nejen o tom vypráví frontman Mirai Navrátil v rozhovoru pro Deník. „Spíš než nastolování témat shrnují naše desky nějakou kapelní fázi. Název té poslední – Tomodachi - jsem zvolil proto, že s kluky hrajeme deset let a stále se cítíme jako kámoši, což nebývá u každé skupiny zvykem. Můžeme spolu trávit čas na pódiu, ale taky si pak umíme zajít na pivo. Klidně si dáme společný mejdan,“ říká Mirai.