Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-13 15:45:08

Ničivé záplavy na jihu Floridy. Je vyhlášen stav nouze

USA - Ve středu zasáhly jižní Floridu mohutné přívalové deště, které vedly k uzavírkám hlavních komunikací, uvázlým vozidlům, zpožděním a rušením letů na letištích a k bleskových záplavám v okolí Fort Lauderdale a Miami, píše The New York Times. The post Ničivé záplavy na jihu Floridy. Je vyhlášen stav nouze first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-23 14:24:28

Na východě Ruska platí stav nouze. Stoletá povodeň tam ničivě zasáhla stovky domů, ukazují záběry

Úřady v ruské republice Sacha (Jakutsko) vyhlásily stav nouze poté, co sezónní záplavy zatopily stovky domů a donutily obyvatele přestěhovat se do dočasných přístřešků. Téměř 450 domů a více než 550 pozemků bylo zaplaveno od chvíle, kdy se řeka Lena o délce 4 294 kilometrů začala minulý týden kvůli ledovým zácpám rozlévat, píše server The Moscow Times. The post Na východě Ruska platí stav nouze. Stoletá povodeň tam ničivě zasáhla stovky domů, ukazují záběry first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-13 16:55:00

Ničivé záplavy v Brazílii mají už 147 obětí. Nejvíc zasáhly ty nejchudší, prezident ruší program

Záplavy a vydatné deště na jihu Brazílie si vyžádaly už 147 obětí. S odkazem na civilní obranu o tom dnes informovala agentura Reuters. Brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva kvůli tomu posunul návštěvu Chile původně plánovanou na tento týden, chce se soustředit na reakci vlády na ničivé povodně, oznámilo ministerstvo zahraničí.

Čas načtení: 2024-08-27 15:49:09

Po protržení přehrady v Súdánu zemřelo nejméně třicet lidí

Po protržení přehrady Arbaat ve východním Súdánu přišlo o život nejméně třicet lidí, přičemž konečný počet obětí může dále růst. Záplavy zničily přinejmenším dvacet vesnic a přibližně 50 tisíc lidí přišlo o své domovy. Podle OSN jsou však dopady ještě nejasné, protože část postižené oblasti zůstává nedostupná. Rovněž hrozí nedostatek pitné vody v přístavním městě Port Súdán. K tragédii došlo po silných deštích. Zemí nadále zmítají ničivé záplavy a válečný konflikt, což zhoršuje humanitární krizi v regionu.

Čas načtení: 2024-10-13 15:04:22

Záplavy v Evropě: Připomínka hrozby extrémního počasí

Ničivé záplavy, které zasáhly střední Evropu a vyhnaly z domovů tisíce lidí, jsou varovným signálem rostoucí hrozby extrémního počasí. Katastrofa postihla šest zemí a upozorňuje na měnící se klima, které způsobuje stále častější a intenzivnější povětrnostní jevy. Změna klimatu výrazně ovlivňuje extrémní povětrnostní jevy, jako jsou například záplavy, které minulý měsíc zasáhly šest evropských zemí.

Čas načtení: 2024-11-03 15:19:00

Hněv po povodních se stovkami mrtvých: „Vrazi,“ křičel dav na krále a házel bláto. Královna plakala

Dav rozzlobených lidí zasypával urážkami a házel bláto na španělského krále Felipeho VI. a vládní představitele, kteří dnes přijeli na návštěvu nejhůře zasažených míst po záplavách z tohoto týdne. Kvůli zajištění pořádku zasahovali policisté na koních, informuje agentura AFP. Lidé poničili i vládní auto a útočili na vůz i kameny a košťaty. Ničivé záplavy si na jihovýchodě země vyžádaly nejméně 217 mrtvých. Zdrcená královna Letizia obcházela místní s pláčem a nabízela i utěšující náruč. 

Čas načtení: 2024-11-03 16:10:00

Vrahové! Španělského krále na návštěvě zaplavených oblastí zasypal dav blátem a urážkami

Dav rozzlobených lidí zasypával urážkami a házel bláto na španělského krále Felipeho VI. a vládní představitele, kteří dnes přijeli na návštěvu nejhůře zasažených míst po záplavách z tohoto týdne. Kvůli zajištění pořádku zasahovali policisté na koních, informuje agentura AFP. Ničivé záplavy si na jihovýchodě země vyžádaly nejméně 217 mrtvých.

Čas načtení: 2024-03-04 06:00:01

Česko může zasáhnout hurikán, čekají nás drsné bouřky. Léto bude asi jiné, než jsme znali

Přestože je teprve začátek března, atlantská „hurikánová ulička“ už naplno „vlétla“ do letních teplot. Je to dosud něco nevídaného a zároveň jde o velmi špatnou zprávu pro letošní bouřkovou sezónu. Musíme se připravit na jevy, které jsme doteď neznali, případně jsme je v televizi sledovali a modlili se, aby k nám nic takového nikdy nepřišlo. „Za poslední rok si procházíme naprosto bezprecedentním oteplováním, teploty stoupají tak rychle, jak si to dovedl představit jen málokdo. A podle všeho to není konec. Tam, kde byla zima, je teplo, kde bylo teplo, je parno atd.,“ vysvětluje Jakub Nekola, který se počasím a jeho dopady zabývá už více než třicet let. Záplavy a bouře budou nepředstavitelné. Za pár let se má hladina oceánu zvednout až o metr Číst více Delší hurikánová sezóna Průměrná teplota vody (na hladině) je dnes podle Nekoly v severním Atlantiku zhruba 20,4 stupně Celsia, což je o stupeň víc, než byl průměr v letech 1981–2011. „Je to neuvěřitelné. Povrchová teplota Severního Atlantiku je nyní o 4,5 standardní odchylky nad nedávným klimatologickým průměrem z let 1991–2020,“ napsal Brian McNoldy z miamské univerzity na síti X s tím, že je to „hluboce znepokojující“. Toto počasí povede zřejmě k tomu, že hurikány, které se poženou z Atlantiku, budou mnohem intenzivnější. „Sezóna hurikánů bude delší, podle některých odborníků skončí až na konci listopadu, možná dokonce na začátku prosince,“ uvažuje Nekola, podle kterého se dá očekávat, že negativní trend zasáhne i Českou republiku. Hurikány v Evropě a zdražení pohonných hmot Je totiž možné, že hurikány částečně dojdou až do Evropy. „Mohou obkroužit Atlantik a dorazit k nám. Takových případů jsme v minulosti neměli mnoho. Ale teď se bavíme o mnohem silnějších hurikánech, než jaké jsme dosud znali. Mohou mít tedy také větší sílu a nadělat neplechu v místech, kam se donedávna vůbec nedostaly.“ A samozřejmě jsou tu ještě další důsledky vyšší síly hurikánů. Třeba zdražení pohonných hmot v Česku, když hurikán poničí zařízení těžařů ropy v Mexickém zálivu, apod. Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák Číst více Hurikány vznikají z oceánské vody, která se odpařuje větry, než se zvedne a vytvoří bouřkové mraky. Teplejší vody dodávají tomuto systému více energie, tlačí celý proces na maximum a umožňují bouřím, aby se rychle zformovaly. „V praxi to mimo jiné znamená, že hurikán, který dříve vůbec nemusel vzniknout, dnes nejen že vznikne, ale pravděpodobně udeří velkou intenzitou,“ tvrdí pro Čtidoma.cz Nekola. Stupnice už nestačí, bouře jsou silnější Odborníci podle něj už dříve zjistili, že změna klimatu umožnila, aby ničivé hurikány byly mnohem častější, než tomu bylo ještě v osmdesátých letech minulého století. „Teplejší voda nemůže za to, že by bylo hurikánů víc, ale dává jim enormní, dosud nepoznanou sílu.“ Pět bouří se už v tomto desetiletí dostalo na rychlost 309 km/h, což vědce vedlo k tomu, aby navrhli hurián síly šest (doteď jsme znali maximálně pětku). Máme se tedy zřejmě na co těšit. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu.

Čas načtení: 2024-04-08 21:30:00

21:30 Horizont ČT24

Kauza poslance AfD s českými kořeny Bystroně, který měl brát peníze od Rusů; Ničivé záplavy v ruské Orenburské oblasti, tisíce lidí se musely evakuovat; Spekulace o průlomu v jednání Izraele s Hamásem i stažení vojáků z jihu Pásma Gazy. Moderuje: Hana Scharffová[online]

Čas načtení: 2024-04-20 05:00:00

Záplavy v Dubaji: Pohromu vyrobili sami šejkové?

A byla potopa čtyřicet dnů na zemi. Prozatím pouze citát ze slavného biblického příběhu, pokud si ale nedáme pozor, mohl by se přeměnit v realitu. Byť se to zdá neskutečné, tak za ničivé deště, které nyní sužují arabský svět, totiž může pravděpodobně opět člověk...

Čas načtení: 2024-09-16 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Česko zasáhly vydatné ničivé povodně; Následky povodní v Česku; Počasí v následujících dnech; Česko zasáhly vydatné ničivé povodně; Zaznamenání škod pro pojišťovnu; Následky povodní v Česku, situace v Bohumíně; Česko zasáhly vydatné ničivé povodně; Počasí v následujících dnech; Následky povodní v Česku; Česko zasáhly vydatné ničivé povodně; Následky povodní v Česku (situace na Olomoucku) [online-live]

Čas načtení: 2020-04-16 13:10:09

Česko v karanténě a v Evropě

Epidemie má v českých zemích zatím relativně mírný průběh a co je důležitější, poměrně málo se u nás na COVID-19 umírá. Nesporně se pozitivně projevila dlouhodobá tradice všeobecného zdravotního a nemocenského pojištění, díky které máme solidní kapacity nemocnic včetně intenzivní péče a plicních ventilátorů, ale také rovněž napříč sociální stratifikací společnosti podchycené chronické nemoci zvyšující riziko vážného průběhu nemoci COVID-19. Česká republika patří mezi ty země Evropské unie, které poměrně rychle omezily volný pohyb obyvatel, zavřely obchody, divadla, knihovny a školy a zavedly povinné nošení roušek mimo vlastní domácnost. Zřejmě jsme si tím koupili čas, aby se mohlo připravit zdravotnictví, a můžeme dosti odůvodněně doufat, že čeští lékaři proto nezažijí strašlivé rozhodování svých italských, španělských a francouzských kolegů, koho léčit a koho uspat, protože pro všechny není dost přístrojů, ochranného materiálu a sil. Zvolili jsme tak pustošivé ekonomické ztráty, abychom ochránili ty, které COVID-19 zabíjí: staré lidi a lidi chronicky nemocné. Volbu sice formálně učinila vláda a politická reprezentace, ale jejich rozhodnutí by neznamenalo téměř nic bez masivního souhlasu společnosti; tak masivního, že před ním v prvních dvou týdnech zmlkli i ideologičtí fanatici volného trhu. Působivý symbol – domácí šití roušek Protiepidemická opatření by do značné míry zůstala na papíře, kdyby je naprostá většina obyvatel České republiky dobrovolně a pečlivě nedodržovala. Policie by je nedokázala při masivním porušování vynucovat. Ovšem, je zde ve hře strach o sebe a své nejbližší, ale mnohem více působí odpovědnost vůči druhým. Byl bych v pokušení hledat kořeny této dobrovolné disciplíny v přežívající středoevropské úctě k vědeckým autoritám, těm lékařským zvláště, dokonce i v českém ambivalentním vztahu k byrokracii, v oné překvapivé směsi posměšného odstupu a nevykořenitelného očekávání odborné způsobilosti vyšší byrokracie. V prvních dnech epidemie se lidé spontánně organizovali, dobrovolnická pomoc zajistila ohroženým seniorům, že nemuseli zbytečně riskovat a vycházet na ulici, ve většině měst a obcí najednou efektivně fungovala bezkonfliktní spolupráce ad hoc iniciativ a místních samospráv. Dělo se to všude v Evropě, české země ale dodaly jeden působivý symbol – domácí šití roušek. Trochu ve stínu tohoto symbolu zůstal mnohem zajímavější fenomén: v zemi, ze které po desetiletí mizí s výjimkou několika segmentů průmyslová výroba, se aktualizovala industriální tradice a začaly se vyvíjet a vyrábět chytré přístroje a ochranné pomůcky, někdy doslova na koleně, jindy v průmyslovém poloprovozu. Bylo by krásné uvěřit, že procitnutí potenciálu solidarity a vynalézavosti přežije. Krásné a pošetilé. Katastrofa jen na chvíli oslabila imperativy trhu a administrativně-politického systému. Brzy přijde normalizace, ostatně je dnes už vlastně v běhu. Trh určí, že se výroba v Česku nevyplácí, a když, pak ji nemohou organizovat slabé české firmy, ale jen dostatečně mocné nadnárodní korporace, a státní i samosprávná byrokracie začne opět pohlížet na spontánní iniciativy jako na potížisty. Obávám se, že se nevyhneme ani obvyklé reakci těch, kteří, protože je zklamala iluze o příslibu nové solidarity, popřou jako iluzi i onen obrovský význam, který měla spontánní solidarita v první fázi boje s pandemií. Jedno zlo, které dost často provází epidemie, COVID-19 do Čech a na Moravu nepřinesl. Nedošlo ke stigmatizaci některé z menšin jako nebezpečného nositele nákazy. Ve veřejném prostoru zašla v tomto ohledu zřejmě nejdál reportáž ČT, která spíše z hlouposti než zlého záměru překřtila COVID-19 na „čínskou nemoc“. Obecně xenofobové a rasisti v prvním měsíci epidemie spíše mlčeli, a pokud se strach z nemoci lokálně přetavoval do nenávisti, zaměřovala se zvláště v menších sídlech vůči lidem v cestovatelské karanténě a obyvatelům hlavního města. Vysoké riziko pro Evropskou unii Evropské systémy solidárních pojištění, státem iniciovaná územní struktura nemocnic a zdravotnických zařízení, relativně masivní a obvykle značně centralizovaný administrativní hygienický systém jednotlivých národních států, tato typicky evropská kombinace působí dokonce i při zohlednění nejpostiženějších evropských států (Italie, Španělska a Francie) jako nejvhodnější forma organizace umožňující minimalizovat ničivé dopady epidemií. Zvláště pokud ji doplní spontánní solidarita jednotlivých národních společenství. Přes uvedené sympatické rysy, respektive právě pro ně přináší současné evropské řešení vysoké riziko pro Evropskou unii. Vždyť to trvalo jen dva krátké březnové týdny a unijní státy oddělily téměř nepropustné hranice. Evropská komise se sice na chvíli pokusila trendu vzdorovat, ale jaksi nevýrazně a rezignovaně. A ovšem zbytečně, vždyť ty hranice vytvořila právě výše popsaná efektivní organizace zdravotnictví a administrativních prostředků, která začala potlačovat epidemii. Tato organizace se vždy plně váže na příslušný národní stát a také ona tak významná spontánní solidarita rostla z národně-občanského principu. Státy Evropské unie přijímaly rozhodnutí o uzavření svých hranic s rozpaky, donuceny mocí faktického. Pokud tu a tam někdo vyslovil obavu z xenofobie, s níž šovinističtí populisté demonstrují uzavíráním hranic nutnost chránit „naše“ před „cizáky“, pak se to levicovým a liberálním publicistům přihodilo spíše jako podmíněný ideologický reflex; a v souvislosti s EU působila tato obava nepřípadně, téměř směšně. Teprve Trumpovo populisticko-šovinistické hledání viníka toho, proč USA v boji s epidemií tak selhaly, a jeho výčet Číny, nezodpovědných Evropanů a nakonec „pročínské“ Světové zdravotnické organizace připomněly, že figura vytváření nepřítele zůstává nadmíru nebezpečná. Většina Evropanů považuje dočasné pozastavení volného přeshraničního pohybu osob za dobře odůvodněnou nezbytnost. Přes racionalitu rozhodnutí a jeho konsenzuální uznání je ovšem uzavření hranic vše, jen ne nevinné. V malé České republice postihlo zavření hranic přinejmenším desítky tisíc lidí – pendlerů dojíždějících za prací přes hranice. Nemáme ani tušení, o kolik lidí se jednalo v celé Evropské unii. Jde přitom jen o špičku ledovce; Evropu dnes pokrývá hustá síť nejrůznějších forem, ve kterých jednotlivci nacházejí obživu a odbornou realizaci, a tato síť se nedokáže z měsíce na měsíc přizpůsobit realitě tvrdých státních hranic. Totéž se týká zásobování a služeb. Tak jako u napadených jedinců posiluje nebezpečnost koronaviru předchozí chronické onemocnění, v případě Evropské unie dodává ataku pandemie smrtící potenciál chronicky neřešený problém prohlubování integrace. A právě jako přesvědčený stoupenec Evropské unie musím přiznat, že se jedná o smrtící kombinaci. Nejvíce postižené jsou nejzadluženější země Až přejde epidemie, zůstane nejistota, všichni budeme vědět, že se kdykoli může objevit nový vir a hranice se opět uzavřou. Tato nejistota nebude mimo jiné dobrá pro byznys, a proto zůstává otevřená šance, že by vznikla dostatečně silná evropská hygienická služba, unijní hmotné zásoby a krizový epidemický fond, snad i dohoda o vzájemné kooperaci při epidemii v některých zemích Evropské unie. Šance nevysoká, ale existuje. Lze dodat, že v USA zachytily statisticky významně vyšší podíl Afroameričanů a nejchudších vrstev mezi oběťmi epidemie, různé evropské systémy solidárního pojištění obdobnou distribuci dopadů nemoci do značné míry úspěšně eliminovaly. Mnohem beznadějněji vypadá jiný malér, který epidemie nemoci COVID-19 aktualizovala. Itálii, Španělsko a Francii postihla epidemii mimořádně ničivě a shodou okolností se zároveň jedná o tři v rámci Evropské unie mimořádně zadlužené země. Rozhodně nelze očekávat, že by v příštích letech mohly plnit maastrichtská kritéria. Itálie proto zcela racionálně obnovila diskusi o eurobondech, unijních dluhopisech. Jedná se o tržně zcela konformní řešení, které by dalo zemím Jihu možnost financovat svůj dluh za příznivějších podmínek, aniž by jim přitom poskytlo prostor pro nějaké nezodpovědné plýtvání. Itálie ovšem narazila na tvrdé odmítnutí. Uvažuje se sice o Marshallově plánu 2, ale podmínky, které se pro jeho využití zatím rýsují, by zahnaly Itálii pod podobnou kuratelu, pod kterou se před deseti lety ocitlo Řecko. Výčet trhlin v Evropské unii, které epidemie nemoci COVID-19 nemilosrdně nasvítila, by mohl pokračovat ještě dlouho bod za bodem. Působil by stále beznadějněji. Vnucovala by se otázka: Proč by Evropská unie v době strmého propadu světového hospodářství měla dokázat to, co nevyřešila v těch nejoptimálnějších podmínkách? Kupodivu, ta otázka vede k poměrně optimistické odpovědi: Protože ta řešení se mohla v Evropské unii v optimálních podmínkách odkládat.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-03 09:15:24

Tchaj-wan zasáhlo ničivé zemětřesení o síle až 7,7 stupně

TCHAJ-WAN – Dnešní zemětřesení o síle 7,7 stupně bylo největším zemětřesením na Tchaj-wanu od roku 1999. (Foto: X) Zemětřesení v roce 1999 mělo sílu... Článek Tchaj-wan zasáhlo ničivé zemětřesení o síle až 7,7 stupně se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-29 10:26:00

V Číně zuřilo ničivé tornádo, zabilo 5 lidí

Nejméně pět lidí zemřelo a 33 bylo zraněno při sobotním tornádu, které zasáhlo provincii Kuang-čou, město s 19 miliony obyvatel na jihu Číny, podle čínských státních médií. The post V Číně zuřilo ničivé tornádo, zabilo 5 lidí first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-23 14:24:28

Na východě Ruska platí stav nouze. Stoletá povodeň tam ničivě zasáhla stovky domů, ukazují záběry

Úřady v ruské republice Sacha (Jakutsko) vyhlásily stav nouze poté, co sezónní záplavy zatopily stovky domů a donutily obyvatele přestěhovat se do dočasných přístřešků. Téměř 450 domů a více než 550 pozemků bylo zaplaveno od chvíle, kdy se řeka Lena o délce 4 294 kilometrů začala minulý týden kvůli ledovým zácpám rozlévat, píše server The Moscow Times. The post Na východě Ruska platí stav nouze. Stoletá povodeň tam ničivě zasáhla stovky domů, ukazují záběry first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-13 15:45:08

Ničivé záplavy na jihu Floridy. Je vyhlášen stav nouze

USA - Ve středu zasáhly jižní Floridu mohutné přívalové deště, které vedly k uzavírkám hlavních komunikací, uvázlým vozidlům, zpožděním a rušením letů na letištích a k bleskových záplavám v okolí Fort Lauderdale a Miami, píše The New York Times. The post Ničivé záplavy na jihu Floridy. Je vyhlášen stav nouze first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-21 09:52:12

Rusko použilo v Charkovské oblasti leteckou pumu vážící více než tři tuny. Záběry ukazují její ničivé následky

Ruské ozbrojené síly poprvé nasadily v bojích obrovskou leteckou bombu FAB-3000. Tato bomba vážící více než tři tuny byla vybavena systémem pro plánování a korekci letu, píše server MEDUZA. The post Rusko použilo v Charkovské oblasti leteckou pumu vážící více než tři tuny. Záběry ukazují její ničivé následky first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-21 14:36:16

Poslední eskalace na Blízkém východě a pakt mezi Ruskem a Severní Koreou mohou vést k ničivé globální válce

Nedávné geopolitické události vyvolaly obavy, že svět směřuje ke globálnímu konfliktu, ale nyní se více než kdy jindy objevují náznaky, že jsme na pokraji plnohodnotné třetí světové války – a vše může záviset na tom, co se v nadcházejících týdnech… The post Poslední eskalace na Blízkém východě a pakt mezi Ruskem a Severní Koreou mohou vést k ničivé globální válce first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-08-30 10:00:00

Carringtonova událost: Vesmír vyslal lidstvu varování před technologickou apokalypsou

Je to právě 165 let, kdy Slunce názorně předvedlo lidem, že umí i škodit. Mimořádně mohutná geomagnetická bouře tehdy ničivě zasáhla telegrafní linky a rodící se technologická civilizace tak poprvé narazila na ničivé síly, kterými disponuje vesmír. Šlo o první varování; kdyby k pohromě známé jako Carringtonova událost došlo dnes, bylo by to mnohem horší.

Čas načtení: 2024-09-16 13:03:00

13:03 Studio ČT24

Témata: Česko zasáhly ničivé povodně (situace na Opavsku); Následky povodní v Česku, situace v Jihomoravském nebo Zlínském kraji; Česko zasáhly vydatné ničivé povodně (aktuální situace); Počasí v následujících dnech[online]

Čas načtení: 2024-10-24 17:21:07

Okna proti tornádu: Jak se chránit před extrémními povětrnostními podmínkami?

Okna proti tornádu: Jak se chránit před extrémními povětrnostními podmínkami? redakce Čt, 10/24/2024 - 17:21 Stavba a Rekonstrukce Klíčová slova: plastová okna Oknoplastik jiná preventivní opatření okna proti tornádu Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 V posledních letech se stále častěji setkáváme s extrémními povětrnostními jevy, které jsou následkem klimatických změn. Bouře, tornáda a hurikány zasahují různé části světa s nebývalou intenzitou a četností. Rok 2024 je příkladem takové extrémní sezóny, kdy série tornád postihla nejen Floridu, ale i Itálii, Francii či Německo. Že tornáda nejsou omezená jen na Spojené státy nebo přímořské státy, to jsme mohli v roce 2021 poznat i na jižní Moravě, kde ničivé tornádo zasáhlo několik obcí a způsobilo zkázu. Připomnělo nám, že i ve střední Evropě musíme počítat s možností takových jevů. S ohledem na vzrůstající frekvenci a sílu tornád a dalších extrémních jevů začíná být důležité přemýšlet o tom, jak chránit své domovy. Jedním z důležitých aspektů ochrany domova jsou okna, která jsou při bouřích a tornádech extrémně zranitelná. Okna proti tornádu jsou jednou z možností, jak zvýšit bezpečnost svého bydlení, ale než se na ně zaměříme, pojďme si přiblížit, co se při tornádu děje a jaké síly působí na budovy. Jaký tlak na stěny vyvolává tornádo? Když tornádo zasáhne budovu, vytváří na její stěny, střechu i okna extrémně vysoké tlaky. Tento tlak je výsledkem silného větru, který u tornád může přesáhnout rychlost 300 km/h. Abychom pochopili, jaké síly působí na konstrukci domu, je možné tlak na stěnu spočítat podle vztahu: P=0,5·ρ·v2 Kde: P je dynamický tlak (v Pascalech), ρ je hustota vzduchu (přibližně 1,225 kg/m³), v je rychlost větru (v metrech za sekundu). Například tornádo s rychlostí větru kolem 200 km/h (což je přibližně 55,56 m/s) vyvolává tlak kolem 1,89 kPa. U silnějšího tornáda s rychlostí větru 300 km/h je tlak dokonce přibližně 4,25 kPa. Hodnoty v kPa si neumíme jednoduše představit, ale když uvedeme, že 1,89 kPa odpovídá 192 kg/m2 a 4,25 kPa převedeme na 433 kg/m2 je nám už jasnější, jak obrovskou silou tornádo působí. Není divu, že tak vysoký tlak boří dřevostavby jak domky z papíru a poškozuje okna, dveře, střechy, zvláště pokud nejsou navrženy tak, aby odolaly tornádu. Okna proti tornádu: Technologická ochrana pro váš domov Okna jsou jednou z nejslabších částí každé stavby, pokud jde o extrémní počasí. Nechráněná okna se mohou při tornádu rozbít vlivem nárazu trosek nebo vlivem silného tlaku větru, čímž se otevře cesta pro další poškození interiéru domu. Okna proti tornádu jsou speciálně navržena tak, aby odolala extrémním větrům a nárazům, a zajišťují, že zůstanou neporušená i v těch nejnebezpečnějších podmínkách. Technické parametry oken proti tornádu Laminované sklo: Toto sklo je tvořeno několika vrstvami skla spojenými speciální fólií (např. PVB fólie), která zvyšuje pevnost a odolnost. I když dojde k poškození skla, laminace zajistí, že se okno neroztříští a neumožní vniknutí předmětů nebo větru do interiéru. Vyztužené rámy: Rámy oken odolných proti tornádu jsou často vyztuženy ocelí nebo hliníkem. Tyto materiály poskytují dostatečnou pevnost, aby rámy zůstaly stabilní i při nárazech a velkém tlaku. Vyztužené rámy jsou také odolnější proti vytržení z konstrukce. Odolnost proti létajícím troskám: Okna jsou testována na odolnost vůči nárazům předmětů, jako jsou dřevěné trámy nebo kovové předměty, které tornádo unáší vysokou rychlostí. Například testy simulují náraz dřevěného trámu 2x4 palce (cca 5x10 cm) rychlostí 160 km/h, což odpovídá větrům při tornádu o síle F3 na Fujitově stupnici. Vysoká odolnost proti větru a tlaku: Okna proti tornádu jsou navržena tak, aby odolala tlakům až 5 kPa (510 kg/m2), což odpovídá větrům o rychlosti přes 300 km/h. Certifikace: Aby okna splňovala všechny požadavky, podstupují přísné testy a musí splňovat standardy, které stanovují normy jako ICC 500 nebo FEMA 361. Normy ICC 500 a FEMA 361: Požadavky na okna a dveře Od roku 1998 je v USA k dispozici předpis Federální agentury pro řešení mimořádných událostí (FEMA), který obsahuje pokyny pro navrhování a výstavbu obytných i komunálních bezpečných místností. Ten se mimořádně osvědčil, protože za 26 let nebyl zaznamenán jediný případ poškození místnosti postavené podle těchto kritérií. Přesto byla norma v průběhu času inovována, i proto, aby odrážela aktuální technologie a je dostupná jako FEMA 361 (Safe Room Design Guidelines). Jejím mezinárodním zrcadlem je norma ICC 500 (International Code Council). Dnes jsou to klíčové dokumenty, které stanovují požadavky na návrh a konstrukci bezpečnostních úkrytů a staveb odolných proti tornádům a hurikánům. Tyto normy zahrnují specifikace pro okna a dveře, aby zajistily maximální bezpečnost pro osoby nacházející se uvnitř. Požadavky normy ICC 500: Odolnost proti nárazu: Okna a dveře musí vydržet nárazy létajících předmětů (například dřevěné trámy vystřelené rychlostí 160-250 km/h). Odolnost proti tlaku větru: Testy na tlak větru, který může dosahovat až 5 kPa při silných tornádech, zajistí, že okna zůstanou neporušená. Pevné upevnění a rámy: Rámy oken a dveří musí být dostatečně pevné a vyztužené, aby zůstaly na místě i při extrémním tlaku.   Podívejte se na názorné video testování odolnosti skla zde: https://www.youtube.com/watch?v=TDiaq-Pw6l8.     Požadavky normy FEMA 361: Odolnost vůči troskám: Testování odolnosti vůči projektilům při rychlostech odpovídajících tornádům třídy F3 a vyšším (160-250 km/h). Tlakové testy: Odolnost proti větrnému tlaku nad 3 kPa. Trvalá pevnost: Okna a dveře musí zůstat pevná a neporušená i po opakovaných nárazech. Specifika pro plastová okna Běžná plastová okna nejsou standardně navržena tak, aby splňovala přísné požadavky ICC 500 nebo FEMA 361. Plastová okna však mohou být speciálně upravena, aby splňovala tyto normy: Vyztužené rámy: Plastová okna musí mít vyztužené rámy ocelovými nebo hliníkovými profily, aby zvládla vysoké tlaky a nárazy. Laminované sklo: Instalace laminovaného skla zajišťuje, že plastová okna mohou odolat nárazu a neroztříští se. Odolnost proti větru: Plastová okna mohou být vybavena speciálními těsněními a upevňovacími systémy, aby odolala větrným tlakům způsobeným tornádem. TIP: V nabídce firmy Oknoplastik jsou plastová okna s nadstandardní výztuhou z 2mm silného ocelového profilu. Prevence je důležitá, ale panika není nutná I když se tornáda mohou stát reálnou hrozbou v oblastech, kde by je lidé nečekali, pravděpodobnost jejich výskytu je stále poměrně malá. Nicméně klimatické změny a příklady z posledních let ukazují, že jejich výskyt nelze zcela vyloučit. Instalace oken proti tornádu může být preventivním opatřením pro ty, kteří žijí v rizikových oblastech, a může výrazně zvýšit bezpečnost jejich domova. Navzdory vzrůstajícímu riziku stále platí, že instalace oken proti tornádu není nezbytností pro každého. Pro většinu lidí v méně rizikových oblastech může být důležitější zaměřit se na jiná preventivní opatření. Okna proti tornádu a jejich technické parametry jsou jednou z možných ochran před ničivými následky tornád, které se stávají stále častějšími v důsledku změn klimatu. Mít vhodná okna může být rozhodující při zachování integrity budovy a bezpečnosti obyvatel uvnitř. Přidat komentář Tornáda jsou ničivé přírodní síly, které se stále častěji objevují i v regionech, kde bychom je dříve neočekávali. V našem článku se dozvíte jakou sílu má tornádo, o technologiích oken proti tornádu, jejich odolnosti a praktických tipech pro zvýšení bezpečnosti vašeho domova.

Čas načtení: 2024-10-27 13:43:15

Ako ničivé môžu byť solárne búrky? Zdá sa, že odpoveď sa nám skrýva doslova pod nosom

Výskumníci z West Virginia University vo svojej novej práci demonštrovali, že letokruhy stromov môžu našu planétu pripraviť na tvrdšie vesmírne počasie.   Nová ... The post Ako ničivé môžu byť solárne búrky? Zdá sa, že odpoveď sa nám skrýva doslova pod nosom appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-01-10 19:04:14

Ničivé požiare v Los Angeles zasiahli aj domy celebrít. Ľudia sa tešia

Rozsiahle požiare naďalej sužujú oblasť Los Angeles, pričom zasiahli viaceré luxusné štvrte a spôsobili evakuáciu tisícov obyvateľov. Medzi Príspevok Ničivé požiare v Los Angeles zasiahli aj domy celebrít. Ľudia sa tešia zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2025-01-14 20:22:28

Šíří se teorie, proč některé domy přežily ničivé požáry v Los Angeles

Na sociální síti X se šíří různá videa a teorie, proč některý z domů zcela předešel spálení na popel. Mohla být příčina záchrany takto... Článek Šíří se teorie, proč některé domy přežily ničivé požáry v Los Angeles se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-06-26 05:33:28

Surovost otalárovaného lháře

Ve středu 24. června proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové. Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v roce 2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení. Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení nezvládlo licenční boom v roce 2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Pavel Pinka neomezil svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v roce 2012 postavila do cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové. Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze 31. prosince 2010 nic společného, a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil ke stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce. V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že 29. listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu. Byl to úhledný kámen posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v den vydání licencí byly na investici za více než jednu miliardu korun jen nedodělky za pár tisíc, které na provozuschopnost neměly vliv. Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán. Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014. Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku ze 22. února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za „strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání. Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17. ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na sedm let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky. Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Dovolání nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu. Proběhly pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout. Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup, který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace. Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990, tedy ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11. prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby. Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena aspoň k podmíněnému trestu. Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný, což platí i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové. Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11. prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti. Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu. Z toho důvodu jsem 15. listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan 7. ledna 2020 samozřejmě rozhodl ve prospěch hříšníka. Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem 9. března 2020. Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení. Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti. Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze 24. června 2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce. V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc. Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek. Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se. Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil. Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.