Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-07 09:47:12

5 aktivit a služeb zaměřených na páry hledající klid a soukromí

5 aktivit a služeb zaměřených na páry hledající klid a soukromí redakce Čt, 11/07/2024 - 09:47 Zábava Klíčová slova: luxusní zámecké apartmány luxusní zámecké pokoje ubytování na zámku Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Luxusní Spa v zámeckých prostorách Opravdovým únikem do světa relaxace a klidu může být zámecké Spa provozované pod hlavičkou luxusní francouzské kosmetiky L’OCCITANE. Páry využívají hlavně privátní procedury, jako je soukromá vířivka nebo párová masáž v soukromém zázemí. Nádherné je i zámecké silencárium s výhledem do zeleně starého anglického parku. Výlety po okolí Opustit zázemí luxusních zámeckých apartmánů vyžaduje občas pořádnou dávku odhodlání, ale když to uděláte, okolní krajina Vysočiny vás chytne za srdce a už nepustí. Síť turistických tras vás zavede hluboko do lesů, mezi skály anebo možná až k některé památce UNESCO, třeba Santiniho poutnímu kostelu na Zelené hoře. Co se týče výletních cílů a sportovních aktivit v okolí, jako je kolo nebo nordic walking, Vysočina je opravdovou výjimečná. Zámecká restaurace a fine dining Intimní rozhovor, společný čas nebo plánování velkých životních kroků může proběhnout v prostorách zámecké restaurace, která je vyhlášená skvělou kuchyní vycházející z lokálních surovin a dbající na sezónnost. Dny zde zahájíte skvělou snídaní na přání a večery budou ve znamení fine dining a dobrého vína.        4. Nádherné pokoje s příběhem Luxusní zámecké pokoje jsou samy o sobě takové nádherné mikrosvěty určené jen pro vás dva. Nadstandardně velké postele s pillow menu zajistí dokonalý spánek, interiér každého jednoho apartmánu je unikátní a pracuje s prvky děl starých českých malířských mistrů. Pokoje jsou prostorné, vzdušné a elegantně zařízené. Pokud se rozhodnete pro zvýhodněné týdenní balíčky s názvem Kouzelná noc na zámku, bude vás navíc na pokoji čekat welcome drink a růže pro dámu.        5. Jedinečná a netradiční Kniha zámeckých zážitků Chcete-li si dopřát ještě něco navíc, zaměřte se na zámeckou knihu zážitků a nechte si personálem připravit třeba let balónem, vyjížďku zámeckým kabrioletem nebo piknikový koš pro váš výlet. Pamatujte totiž, že právě tyto nezapomenutelné netradiční zážitky udělají z každého víkendového pobytu vzpomínku na celý život. Přidat komentář Každý zamilovaný pár potřebuje čas, který tráví společnými aktivitami nebo odpočinkem. Pokud takový čas nenachází v každodenním běhu, je potřeba se za ním občas vydat mimo běžný život. Ubytování na zámku Chateau Herálec může právě takový čas poskytnout díky službám a místům, které nabízí. Pojďme se na ně podívat podrobněji, abyste měli jistotu, že tohle místo je právě pro vás dva.

Čas načtení: 2024-12-21 04:05:10

Historická elegance a moderní komfort: Luxusní wellness zámek s bohatou historií

Historická elegance a moderní komfort: Luxusní wellness zámek s bohatou historií redakce So, 12/21/2024 - 04:05 Péče o zdraví a Wellness Klíčová slova: pobyt na zámku luxusní zámecké pokoje zámecká restaurace Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Zámek s příběhem starším než osm století První zmínky o zámku pocházejí z roku 1226, kdy patřil Želivskému klášteru. Během staletí zde vládly mocné šlechtické rody a v 19. století se zámek dočkal neogotické přestavby, která mu dala jeho dnešní romantický vzhled s charakteristickými cimbuřími a elegantními věžičkami. Po složitém období totality, kdy zámek sloužil k mnoha různým účelům, se v roce 2004 dostal do rukou rodiny Kasperů. Ta mu vdechla nový život a proměnila jej v oázu klidu a noblesy. Luxusní zámecké pokoje a apartmány Interiéry hotelu jsou mistrovským spojením historické autenticity a moderního designu. Každý z luxusních zámeckých pokojů a apartmánů je jedinečně navržený a inspirovaný malířskými díly starých českých mistrů. Velká okna poskytují nádherné výhledy na anglický park, zatímco vysoké stropy a elegantní nábytek podtrhují majestátní atmosféru. Moderní vybavení, jako jsou prostorné postele, elegantní nábytek a nádherné vkusné koupelny, zajišťují maximální komfort. Zámecká restaurace Honoria Opravdový kulinářský zážitek nabízí zámecká restaurace Honoria. Menu je inspirováno tradiční českou kuchyní, kterou povyšuje na nebývalý gastronomický zážitek. Používají zde pečlivě vybrané suroviny od lokálních dodavatelů, což je zárukou čerstvosti a autenticity. Mezi specialitami vyniká degustační šesti chodové menu nebo luxusní výběr vín. Wellness a relaxace s kosmetikou L'Occitane Hotelové wellness centrum provozované pod hlavičkou luxusní francouzské značky L'Occitane je místem, na které jen tak nezapomenete. Návštěvníky hýčká širokou nabídkou masáží, relaxačními procedurami, bazénem pod klenbami, vířivkou i relaxační tichou zónou s výhledem do zeleně. Zámecký park a příroda na dosah K zámku patří rozlehlý anglický park, který je ideální pro procházky, pikniky nebo nordic walking. Hosté mohou využít zapůjčení kol nebo dokonce luxusního vozu Mercedes-Benz pro poznávání krás okolního regionu. A věřte, že v tomto směru má Vysočina opravdu co nabídnout. Pobyt na zámku Herálec je zkrátka zážitkem, ať už hledáte romantický útěk nebo místo pro odpočinek s přáteli. Přidat komentář FOTO Horalec Netradiční hotel Chateau Herálec zasazený do malebné krajiny Vysočiny je dokonalým příkladem propojení historické atmosféry se současným luxusem. Tento pětihvězdičková butikový hotel nenabízí jen ubytování, ale i snový prostor k relaxaci a odpočinku. Pojďme společně objevit jeho jedinečný příběh, který z něj dělá nezapomenutelné místo.

Čas načtení: 2024-04-29 10:46:32

Jaro na zámku. Objevte krásu Vysočiny z Chateau Herálec

Starý zámecký park se pomalu probouzí z dlouhé a často drsné zimy na Vysočině, stromy rozkvétají a obalují se prvními listy, pod nimi se objevují jarní květiny. Slunce nahřívá zámecké nádvoří, zákoutí v parku lákají k prvním dlouhým procházkám a vystavení se prvním jarním paprskům. Jaro bývá na zámku Chateau Herálec opravdu nádherným obdobím, spočinutí v divoké přírodě Vysočiny […] The post Jaro na zámku. Objevte krásu Vysočiny z Chateau Herálec first appeared on ŽENUŠKY.

Čas načtení: 2020-01-09 18:19:27

Částečná Výtvarná Vysočina 2019

Výstavu Výtvarná Vysočina 2019 uspořádala jihlavská Oblastní galerie Vysočiny. Pod kurátorskou péčí Jany Bojanovské ji umístila do své budovy na Masarykově náměstí v městském centru. Expozice představuje úzké výběry z tvorby členů Klubu výtvarných umělců Horácka (Žďár nad Sázavou) a Spolku výtvarných umělců Vysočiny (Jihlava). Oba kolektivy jsou regionálními součástmi Unie výtvarných umělců České republiky. Na tiskovinách vydaných pořadatelem k výstavě, včetně tiskové zprávy, není tato skutečnost uvedena. Vystavujících je dohromady třiatřicet, ale ani tento počet nepředstavuje současnou Výtvarnou Vysočinu. Jistě nebylo náhodné, že před polovinou prosince Oblastní galerie Vysočiny uskutečnila setkání spojené s křtem knihy rozhovorů s umělci působícími na Vysočině, aktuálně vydané pod titulem Tam u šraňků bude přístaviště. Obsahuje pětadvacet rozhovorů. Žádný z interviewovaných není však členem toho či onoho právě vystavujícího unijního kolektivu. Proto lze titul výstavy označit za zavádějící. Vhodnější by byl Částečná Výtvarná Vysočina 2019. A za třikrát nešťastnou lze považovat pozvánku na vernisáž. Poprvé za neuvedení jmen vystavujících. Podruhé za použití nic neříkající fotografie k uvedení tvorby z řady výtvarných oborů, z nichž fotografie nemá stěžejní roli. Potřetí za připojený nepřípadný verš … a ze stébel trav zněly akordy podzimního kraje. Oba kolektivy se představily ve stejných prostorách naposledy před šesti roky. Po tak dlouhém čase návštěvník jihlavské galerie pravděpodobně nemůže získat poznatek o umělcově pohybu v čase, spíše je přiměn k znovuobjevování jmen, s nimiž byl kdysi obeznámen. Pro poznání stavu umělecké tvorby na Vysočině bylo by rozhodně příznivější častější konání podobné výstavy, řekněme jednou za tři roky. A pro poznání souhrnného stavu nelze se obejít bez výstavy z tvorby všech uměleckých duší z Vysočiny. Z potřeby dokumentační s patřičně vybaveným katalogem. Ovšem Oblastní galerie Vysočiny pravděpodobně nemá nic podobného direktně v gesci. Přítomná výstava nabízí ve svém celku příjemné podívání na zjevnou či skrytou krásu mnoha artefaktů v šesti kategoriích: kresbě, malbě, grafice, soše (objektu), sklu a fotografii. Krása výrazná je znalým návštěvníkům zdrojem duchovní radosti. Krása prostřední je ve smyslu emočních požitků skromnější. Ale která je která? Recepce má individuální stupnici závislou na předpokladech poznání. Sdruženě ovšem stále platí, že umění je nástrojem zmnožení kladných sil života. Jak se podařilo Výtvarnou Vysočinu nainstalovat? Nikoliv bez chyb. Návštěvníky matou ponechané exponáty ze stálé expozice. Létající plavkyně Kurta Gebauera zavěšená nad dvoranou nemá nic společného se dvěma vystavujícími vysočinskými spolky, rovněž tak Chittussi a Slavíček, jejichž krajiny příslušné do stálé expozice zůstaly na horní galerii dvorany. Někteří autoři dostali místa až marnivě mnoho, jiní trpí nedostatek. Nejhůře dopadl sochař Václav Kyselka. Na jeho dřevěné objekty v koutě dvorany nedosahují pohyblivá bodová světla, takže nemají plasticitu a ani pohled z odstupu. Ruší je v pozadí nainstalované fotografie. Ale již k tomu, co vzbuzuje pozornost. V kresbě konkretista Zdeněk Šplíchal. V malbě Alice Waisserová v tendenci lyrické imaginace inspirované světem přírody. Bořivoj Pejchal se svým svébytným uplatňováním geometrických struktur. Jana Mikysková v tendenci syrové strukturální abstrakce s asamblážovými prvky. Jaroslav Vyskočil se subjektivně zobecněným barevně podmanivým krajinným prostorem. Josef Macek jako výrazný abstraktní expresionista štětcové malby, Petr Vlach užívající ve výstavbě kompozice reliéfní prvky a kolážované detaily, Lubomír Kerndl a jeho surrealistický myšlenkový prostor v malbě s automatickými prvky. A kolážovaná a asamblážovaná postmoderní tendence na Vysočině zpola usazeného Lucemburčana Paula Ewerta.  Mezi vystavujícími jediným reprezentantem hlubotiskové grafiky je Petr Benda, jehož projev tíhne převážně ke geometrizujícím skladbám. Sochař Zdeněk Macháček, letos pětadevadesátiletý senior vysočinské výtvarné kultury, nese lyrický proud vyvěrající z duchovního souznění s krajinou. Miroslav Štěpánek, pracující s kovy, nachází tvořivé uměleckořemeslné postupy pro variantní realizace jednoduchých tvarů oproštěných i v hmotě. Václav Kyselka sestavuje z nesložitých jednotlivostí prostorové objekty figurálního či předmětného charakteru s akcentem na minimalistickou příběhovost. A nepomineme autory, jejichž materiálem je sklo. Monika Vosyková rozvinula až k barokizujícímu tvaru květ z čirého lehaného skla. Jaroslav Svoboda je představitelem trvající tradice ušlechtilosti barevného hutního skla. Výtvarná Vysočina 2019, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Masarykovo náměstí 24. Výstava potrvá do 26. ledna 2020, otevřena je v úterý až neděli od 10. do 18. hodiny. www.ogv.cz {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-20 16:38:00

Beethovenské kresby Lucemburčana Paula Ewerta (a koronavirus)

Lucemburský výtvarník a pedagog Paul Ewert žije už léta střídavě v Lucemburku, metropoli Lucemburského velkovévodství, kde se před čtyřiapadesáti roky narodil, a u nás, v Třebíči na Vysočině, odkud má manželku Annu. Tam i zde má ateliér. Protože nevlastní automobil, devíti set kilometrovou vzdálenost zdolává linkovým autobusem. To určilo i praktické dělení jeho kreslířských a malířských děl na lucemburská a třebíčská. Ta i ta mají zpravidla na místě vzniku setrvalý pobyt, tam jsou vystavována. V rodném Lucembursku Ewert není profesně sdružen, avšak v Jihlavě je zahraničním členem Spolku výtvarných umělců Vysočiny. Tradicí naší výtvarné kultury není zasažen, ale vítaně do ní přináší obohacující originální prvky. V Lucemburku navštěvoval chlapecké lyceum, v bruselském Institutu Saint-Luc studoval grafiku a ve Štýrském Hradci uměleckou historii. Působil v Národní knihovně a v Casino Forum d´Art Contemporain v metropoli Lucemburska. Uskutečnil patnáct autorských výstav, tři z nich v Lucembursku, ostatní v České republice. Zúčastnil se řady kolektivních výstav, nejčastěji členských výstav Spolku výtvarných umělců Vysočiny.  Někde se uvádí, že Ewert je abstrakcionista. Ale správné to není. Ve smyslu předmětu tvoří tradiční závěsná díla, jejichž originalita spočívá v kombinaci užitých materiálů s přesahem do asambláže. V kreslířské a malířské tvorbě je u něj vše určité. Oné určitosti uvnitř sebe velí, aby byla sdělná a doopravdy sdělena. Úmysl je to věrohodný zvláště pro ty, kteří sledují jeho tvorbu delší dobu. Avšak ani oni nemohou s dobrým svědomím tvrdit, že v Ewertových záměrech a dosažených výsledcích si čtou jak v umělecké čítance. Aktuálně prožité í vzpomínky na vzdálené události a dojmy proplétá na způsob fragmentů zápisků mysli v bohatých konstrukcích, jež jsou, lze to tak říci, lineárními, tvarovými, koloristickými a nadto i skladebnými bludišti. Kdo však dokáže smysly uchopit nepřímá zobrazení a imaginaci, je tedy fundovaným hledačem umělecké pravdy, je Ewertovými výkony potěšen a třeba i nadšen. Ze dvou důvodů – jsou v odůvodněném zakotvení originální a na naší (stejně jako na lucemburské) výtvarné scéně specifické. Četné Ewertovy obrazy mají inspirační východisko v klasické hudbě, i v přítomné, progresivní. Výborně se v ní orientuje. Druhým zdrojem tvůrčích podnětů je mu krajina a třetím cestování po Evropě. Na nových místech vyhledává galerie a muzea moderního umění pro živá setkání s malířskými díly. Hledá souvislosti své tvorby s tvorbou evropských malířů 20. století. Nikoli proto, řekl bych, aby pátral po nitkách saturování své ctižádosti, ale z příčiny pocitu sounáležitosti. Zatím poslední uvedení Ewertových obrazů bylo letos v lednu v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě. K cyklu malých maleb s titulem Antimonochromie poznamenal: Potýkal jsem se s náhodou, spěchem, vzrušením, napětím, nejistotou. Soudím, že pro Ewerta jsou takovéto okolnosti nikoliv děsivé a deprimující, nýbrž výslovně tvořivé. Když je překonává, jde k nejpřesvědčivějším realizacím. V tomto čase je Ewert kvůli koronavirové pandemii uvízlý v Lucemburku, kam se musel nakvap vrátit z krátké studijní návštěvy Paříže, zatímco jeho manželka Anna a dcera Frederika jsou v Třebíči. Autorovi tohoto článku napsal, že je to doba opuštěnosti, ale také ateliérové práce. Dokládá to poslanými snímky nových kreseb uhlem na kartonu, vzniklých s předstihem k příležitosti letošního 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Jeho hudbu Ewert miluje. V klasicistní i romantické formě.  K vytvoření lineární stopy, nosného výrazového prostředku kresby, výtvarník užívá tužky, pastelky, uhlu a dalších nástrojů vhodných pro pomocné studie. Ewert však uhlem neskicuje, povýšil si jej na prostředek k dosažení definitivního díla. K své výstavě kreseb před časem napsal: Myslím si, že kreslení vyžaduje výtvarné myšlení, vyčleňování obecného a podstatného. A dovolal se myšlenek dvou francouzských umělců – Charlese Boudelaira: Opravdu všichni dobří a skuteční kreslíři kreslí podle obrazu vepsaného do svého mozku, a ne podle přírody. A Maxe Jacoba: Jaký to omyl domnívati se, že kresba je přesnost. Kresbou se rozumí vůle po nějaké formě: Čím je vůle mocnější, tím je kresba uvědomělejší a krásnější. A to je všechno. Dodatek: O Velikonočním pondělku jsem dostal od Paula Ewerta e-mail s přílohou dvou desítek fotografií lesního interiéru. Píše: Posílám dojmy z lucemburského lesa. Mám polámané kolo. V této době je nemohu dát opravit, tak když nechci trávit čas v malém bytě, jdu do přírody pěšky. Jihozápadně od hlavního města je mezi Bertrange, Leudelange – Gare a Roedgen nádherný kousek lesa. Z bydliště poblíž kostela St. Pie, přes Merl, to mám zhruba dvacet kilometrů. Některé fotografie jsou bez tvrzení o umělecké úrovni, kvalita smartphonu (chytrý telefon) je špatná. Řekl bych, že kvalita Ewertova smartphonu špatná rozhodně není. Ale důležitá je ještě jiná okolnost, tisící a prvé stvrzení, že žádný výtvarník, nechť je jeho umělecké vyznání jakékoliv, třeba ať nejpřísněji dbá na abstraktní generalizaci nebo do nejvyšších pater vyzvedává surrealistickou imaginaci nebo je považován za postmodernistu, není s to se obejít bez vnitřní zásoby detailních poznání reálného světa. A Ewert? Ten, který v kresbě i malbě nezřídka programově nedbá na tradiční řád skladebnosti? Při fotografování nachází v podmínkách kauzality důležitost obrazové stavby, řádu barev a harmonie světla a stínu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-21 12:57:50

Miloš Doležal: Mým nejlepším čtenářem byl estébák Mácha, trýznitel faráře Toufara

Životním tématem Miloše Doležala je jeho rodná Vysočina, která se odráží v jeho poezii a próze, ale i v dokumentárních dílech, jako jsou jeho knihy o číhošťském knězi Josefu Toufarovi. Už skoro třicet let se ale potkáváme převážně v pražských kavárnách. Stejně tomu bylo i tentokrát, netušil jsem však, jak se od posledně jeho život změnil.   Jak se vlastně žije vysočinskému bardovi v Praze na sídlišti? Překvapím tě, ale já už jsem z Prahy odešel. Loni jsem dostal padáka po dvaceti letech v Českém rozhlase, a tak jsem se definitivně vrátil na rodnou Vysočinu, na samotu u Humpolce.   Takže jak se žije na Vysočině? Tvrdě, jako na větru. Navíc žiju v té části Vysočiny, kde se v prezidentských volbách ve velkém volí Miloš Zeman, takže politicky se tam s mnohými zásadně rozcházím. Na druhou stranu jsem zpátky v kraji, který miluji, který ke mně promlouvá a o kterém často píšu. A navíc žiji na samotě, za sousedy tu mám louky, duchy a zvířata.   A jaké to je vrátit se po třiceti letech zpět na Vysočinu – i když na bývalý statek u Humpolce jsi jezdil celá léta jako na chalupu –, ale lidé, o kterých jsi psal, už zemřeli a ti současní jsou jiní? Vysočina, ale asi venkov obecně, se za poslední dvacetiletí opravdu hodně změnila. Zatímco v devadesátých letech jsem tam zažil ještě staré vypravěče, kteří dokázali zajímavě mluvit o svých životních zážitcích třeba z války, dnes už se z venkova stává periferie měst bez paměti. Z baráků mizí zvířata, totálně se mění myšlení obyvatel, kteří nejraději mluví o věcech, penězích a navzdory vysoké životní úrovni si stále na něco stěžují. Výhodou je, že široko daleko nemám žádné sousedy, jen ty na hřbitově v blízké Zahrádce, zatopené želivskou přehradou. Ale mám tu i spřízněné duše. Blízko bydlí grafik Luboš Drtina, můj věrný spolupracovník, nebo sklář Franta Janák a v Ledči nad Sázavou malíř Jirka Bašta. Navíc jsme tu rozdýchali občanské sdružení. Roky jsme se scházeli a nadávali na politické poměry, stále dokola. Přestalo mě to bavit, takže jsme před několika lety založili Nezávislý podmelechovský spolek a vydáváme knížky o místních dějinách, obnovujeme malé sakrální stavby v krajině, pořádáme přednášky, iniciujeme vznik pamětních desek, hrajeme divadlo a podobně. Je nás bezmála čtyřicet, lidé různých profesí, kterým však záleží na tváři domova. To je pro mne možnost, jak čelit zupáctví a křupanství, které u nás posledních deset patnáct let vládne. Takže se s kamarády už méně bavíme o politice a více o tom, jakou knížku příště vydáme či jaké budou kostýmy v chystaném divadelním představení.   Proč myslíš, že jsme se z porevoluční euforie dostali k dnešním poměrům? Za prvé nám zásadně chybějí elity, které byly za nacismu a komunismu vymlácené, nebo emigrovaly. Osobností, které ostatní spoluobčany inspirují, obohacují, povznášejí, je dnes jako šafránu. Společnost je tak nakyslá od působení malých mstivých lidí, kteří ji veřejně reprezentují, jako je premiér či prezident. Lidé se od nich nechávají ovlivňovat, ať už chtějí, nebo ne. A za třetí většina lidí strašně zhrubla, zpovrchněla a zagresivněla. Český jazyk zplaněl, vytrácí se vztah k místu domova i k minulosti, která s námi žije. Nechci vypadat, že moralizuji, ale prostě ve srovnání s devadesátými lety je ten duchovní sesuv hodně markantní. Stačí se podívat, kdo dnes zasedá v parlamentu – oproti devadesátým letům je to strašidelné bratrstvo. Avšak nechci generalizovat – existují různé spolky, mecenáši, starostové, politici, duchovní i zapadlí vlastenci, kteří se tomu snaží vzdorovat, a díky nim vznikají skvělé věci: galerie, knihkupectví, obnovené památky…   Nebojíš se, že ztratíš téma svého psaní, když to staré z Vysočiny umřelo a nové už není tak zajímavé? Nebojím. Samotného mne překvapuje, co všechno ve svém kraji ještě neznám a stále objevuji nová témata… i když se samozřejmě nevztahují jen k Vysočině. Prolézám okresní a státní archivy, navštěvuji pamětníky a nacházím neuvěřitelné množství nezpracovaných dramatických a zároveň nečernobílých životních příběhů, které souvisejí s válkou, padesátými lety a prorůstají až do současnosti.   Máš nějaký příklad? Zpracovávám třeba příběh jednoho faráře z Vysočiny, který v roce 1956 požádal děti v hodině náboženství, aby si sundali pionýrské šátky, a jeden z těch harantů to řekl tátovi, který kněze udal a ten byl zatčen StB a dostal tři roky. Děti, které svědčily u soudu proti faráři, jsou dneska už důchodci a dělají, že se nic nestalo, že si nic nepamatují. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-04-29 10:46:32

Jaro na zámku. Objevte krásu Vysočiny z Chateau Herálec

Starý zámecký park se pomalu probouzí z dlouhé a často drsné zimy na Vysočině, stromy rozkvétají a obalují se prvními listy, pod nimi se objevují jarní květiny. Slunce nahřívá zámecké nádvoří, zákoutí v parku lákají k prvním dlouhým procházkám a vystavení se prvním jarním paprskům. Jaro bývá na zámku Chateau Herálec opravdu nádherným obdobím, spočinutí v divoké přírodě Vysočiny […] The post Jaro na zámku. Objevte krásu Vysočiny z Chateau Herálec first appeared on ŽENUŠKY.

Čas načtení: 2019-09-05 07:42:12

Ladislav Novák odkrýval svou mysl novými výtvarnými metodami

Letos koncem července uplynulo dvacet let od úmrtí proslulého experimentátora slova a obrazu Ladislava Nováka (4. 8.1925 – 28. 7. 1999) - výtvarníka, básníka, překladatele a pedagoga. Obsáhlý výběr z jeho výtvarné tvorby přináší výstava uspořádaná Muzeem Vysočiny v Třebíči, umělcově působišti. Kurátoři Lucie Pálková, Lubomír Kressa a Michal Zábrš pojali expozici v někdejší konírně renesančního zámku nad řekou Jihlavou velkoryse. Na dvě stovky výtvarných děl, většinou na papíru, také trojrozměrné objekty, k tomu předmětně Novákova literární díla, jsou širokým vhledem do originálního, ve více ohledem umělecky novátorského díla, s kterým autor již v 60. letech minulého století vstoupil ve výtvarné i slovesné oblasti do nejvyšších pater evropské kulturní scény postmoderní dimenze. Celek výstavy, shromážděný z rozmanitých adres uměleckých muzeí, galerií a privátních sběratelských kolekcí, přináší reprezentativní ukázky z různých období Novákovy tvorby od počátku 60. let do letního času 1999. Jsou to imaginativní artefakty ve vesměs netradičních výtvarných technikách, z nichž některé tvořivými průzkumy prvotně odhalil a rozvinul, jiné osobitě přizpůsobil svému myšlení a vyhraněným záměrům, vždy do celosti výtvarného jazyka a k obsahové dokonalosti. Po celé trvání, čtyři desítky let Novákova tvůrčí aktivita vyvěrala z entuziasmu, z přesvědčení o nezbytnosti nacházení vlastních metod k projevování kreativity. Jakkoliv v retrospektivním sumárním náhledu je zřetelné, že se jednalo o metody v jednotlivostech a materiálové sestavě vzájemně odlišné, Novák je skrze sebe plně harmonizoval, učinil je vzácně sourodé pro službu svému nitru, jemuž bylo třeba podat o sobě výpověď. Novák byl po všechna aktivní léta pedagogem pro dějepis a jazyk český. Umění nikdy nepěstoval jako svobodné povolání, vždy však jako zrcadlo své svobodné mysli, hloubky citu a vysoce humánního světového názoru v tradicích anticko-křesťanské civilizace. Vždy vzdoroval tendenčním požadavkům obecné přizpůsobivosti, což se statusem středoškolského učitele nemohlo být jednoduché. Ze sumy tvůrčí práce, již zanechal, dnes ovšem lze se sympatiemi vnímat v mnohočetných jednotlivostech, že svobodu projevu si dokázal uchovat i v obtížné době ideologického tlaku, kdy se coby nekonformní intelektuál ocitl až za prahem perzekuce, která jej měla rozhodně odstranit ze soudobé české kultury osmdesátých let. Počátek Novákova výtvarného projevu přísluší na konec 50. let minulého století. V tom období jsou datovány drippingy, plošné koláže a trojrozměrné asambláže. V časovém sledu následující metodu alchymáže založil na chemickém rozrušení obrazových či textových polygrafických předloh pro odkrytí nových nadreálných sdělení. Topologické kresby, tvořené vedením „nekonečných“ nepřekrytých tušových čar, jsou osobitou rozvilinou korunní surrealistické metody automatické kresby, jež se na konci druhé dekády 20. století stala spolu s automatickým psaním (Breton, Soupault: Magnetická pole) stavebním kamenem surrealismu. Rok před polovinou 60. let Novák nalezl svou brzy nejznámější techniku, kterou z principu počáteční mechanické manipulace papíru pojmenoval muchláž. Pak, inspirován debatou o věci s pařížským přítelem Édouardem Jaguerem, název změnil na froasáž. Jde o odvozeninu z francouzského slova froiser – pomačkat, muchlat, je rovněž i náhradou muchláže. Výchozím prvkem byl čistý list papíru, zmačkaný v autorově ruce. Po narovnání a potření ředěnou tuší zůstává v ploše papíru síť zlomů a linií, v nichž Novák perem označil a „pro svět objasnil“ obrysy náhle zrozených obrazů. V 80. letech dospěl ke kombinaci výtvarných postupů, jež označil veronáž (podle italské Verony, kde realizoval první takováto díla). Je to tušový dekalk doplněný kresbou či koláží, jehož východiskem byly vlastní obdobné práce z 60. let. Posledním způsobem Novákova experimentálního hledačství na poli plošné obrazové soustavy na papíru se stala v roce 1998 tzv. litá tuš (v autorově označení). Jedná se o graficky výrazné sítě tušových linií na bílém nebo barevném podkladě. Zdají se být jednoduchými nahodilostmi, jsou však nesporně rezultáty cílevědomých tvůrčích postupů. Ani v hrubých rysech dnes nelze odhadnout, kam by v této metodě Novák mohl směřovat. Na jaře 1999 dostal od Medy Mládkové velkorysé pozvání k podzimnímu tvůrčímu pobytu v její vile na ostrově v Karibském moři. Osud však rozhodl jinak. Týden před 74. narozeninami Ladislav Novák umírá v nemocnici v Třebíči. Nutno zdůraznit, že celé Novákovo výtvarné dílo nese specifické novákovské signum. Je sourodě složené z několika organicky propojených vrstev, jež jsou dokonalým odrazem autorových organických vrstev. Pojmenujme je: poetičnost, poutavá hravost, inteligentní humor a latentní erotika. A stojí za připomenutí, že Novákovo rozsahem mohutné výtvarné dílo tvoří převážně menší formáty. V 80. a pak i v první půlce 90. let Novák sledoval aktuální směřování malířství k monumentalizaci a teoreticky uvažoval, zmínil to při vernisáži své výstavy v Třebíči v roce 1996, v tomto smyslu o svých možnostech. Prakticky však neopustil ověřené výrazové prostředky, jimž dokázal na malé ploše vtisknout rysy monumentality. Ladislav Novák 1925 - 1999, Muzeum Vysočiny Třebíč, Zámek 1. Výstava je přístupná do 6. října 2019, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 12 hodiny a od 13. do 17 hodiny.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-14 16:44:45

Výstava Chronos – šest výtvarníků v Horácké galerii

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, sídlící v centru města v bývalém zámku, je z povšechného vzhledu i jednotlivými interiéry rozhodně nejpůsobivějším státním galerijním zařízením v kraji Vysočina. Zkraje letošní sezóny otevřela další rekonstruovaný prostor – malé atrium. Galerie pečuje o cenné stálé expozice obrazů, soch a uměleckého skla. V programu proměnných výstav se dlouhodobě vyznačuje vyhledávací praxí, jejímiž výsledky jsou časté výstavy z tvorby současných vysočinských umělců. Přispívají k poznání vydatnosti uměleckého prostředí a úrovně z něho vystupujících projevů. To při vědomí, že výtvarná činnost na Vysočině je dlouhodobě, vlastně tradičně konána z hmotné příčiny povětšinou mimo tzv. volnou nohu, tedy jako přičleněná práce. Největší letošní výstava v Horácké galerii představuje pod titulem Chronos výběry z tvorby šesti autorů. Až na jednoho jsou členy profesní Unie výtvarných umělců České republiky, jejího regionálního Klubu výtvarných umělců Vysočiny ve Žďáře nad Sázavou. Nejspíše proto je výstavní pozvánka taková, jaká je. Pět jmen je na ní seřazeno abecedně, šesté - Jiří Vašica – stojí bez objasnění až na konci výčtu. Rámcovým tématem uváděných děl je Čas. Posunutí termínu trvání výstavy do 29. září poskytuje autorům podstatně delší setrvání ve světle přítomnosti. Jsou to: autor grafických listů Petr Benda, kreslíř a kolážista Antonína Kanty, malíři Bořivoj Pejchal a Jaroslav Vyskočil, šperkař a sochař Miroslav Štěpánek a autor kamenných skulptur Jiří Vašica. Čím se představují, je zavěšeno, uloženo a postaveno v Malé galerii, sousedních interiérech, novém malém atriu, na velkém nádvoří a ve sklepení. Jednotícím tématem (nepříliš explicitním) je vnímání času. Připojme otázku, nakolik jsou si vystavující blízcí uplatněnou formou? Je mezi nimi „přímý příbuzenský vztah“? Ale to je nejspíše jen hra na hledání odpovědi. V rozličných materiálech a v jejich užití nelze dospět k blízkému vyznění. Tedy odstupme od nepatřičného verbálního hraní si a akcentujme důležité. Autorů je šest a jsou šťastně nezaměnitelně odlišní.   Grafické listy (tisky z hloubky) Petra Bendy mají v lineárních sítích geometrických kompozic „slušivou“ sevřenost a ryteckou propracovanost. Platí, že právě tyto atributy konvenují milovníkům grafiky. Benda je, myslím si, na nejlepší cestě k postavení na přídi grafického umění v regionu Vysočiny. Antonín Kanta byl ještě před několika roky autorem osobitých barevných fotografií, které dokázal přivést do přitažlivé pomyslné sféry abstrakce. Pak ho zaujala lineární perokresba. S dokonalostí vzbuzující údiv řeší složité konstrukce, v nichž ani oko striktního kritika není s to objevit chybný detail, jenž by potvrdil práci živé ruky. Tuto chladně racionální anomálii Kanta vyvažuje spřízněnými vtipnými kolážemi. Bořivoj Pejchal bytostně tíhne k malbě s dominujícím pravoúhlým či kruhovým geometrickým řádem, jehož vizualitu vyzvedává do vyššího patra kultivovanou barevností. Témata tradičně nalézá v krajinných strukturách a v městské architektuře. Vždy je ale subjektivně osvobozuje od reality a ve stejně svobodné poloze je převádí v nepřímých zobrazeních na plátno. Kovové šperky a od konce druhého tisíciletí i ocelové sochy (v kombinaci se sklem a barevnými kovy) Miroslava Štěpánka jsou markantními příklady ryzí krásy zdrobnělých architektonických forem konstruktivismu a funkcionalismu. Tam se Štěpánek zachytil v 80. letech obdivem. Záhy jej změnil ve schopnost přenosu základních principů jednoduchosti do svého oboru. Ve finálním výrazu ocelových šperků i věžovitých objektů je vše „zabaleno“ originální osvobozenou racionalitou. Nejvíce exponátů (jsou také nejhmotnější) je od sochaře Jiřího Vašici. Vidíme je ve vnitřní instalaci, na velkém nádvoří, v malém atriu a v sklepení. Podobné skulptury z krkonošského mramoru a z hadce (některé mají vyvážené hrotové kotvení umožňující rotaci) daly před lety podnět k zapsání autora na nejsvětlejší stránky moravské výtvarné kritiky. Diváka přitahují ze dvou příčin. Jsou produktem ateliérové práce, ale zůstaly velkou měrou naturální, a řečeno v obráceném pořadí, jsou přírodní, ale vepsání sochařovy ruky v sekaných grafických záznamech na jejich površích jsou zrcadly umělcovým tvořivým schopností, jež jdou spojitě s velkou úctou k autenticitě dotýkaného materiálu. Druhý (jen dle abecedního pořádku) zúčastněný malíř, Jaroslav Vyskočil, býval kdysi přívržencem plošně zobecněné krajinomalby a rovnovážných skladeb symbolizujících fragmenty lidského údělu. V posledních letech tíhne v repeticích tvarů a v barevných podáních k detailu. V náznakovém vyjádření květů a detailů vegetace lze snad vnímat vzdálený aktualizovaný odkaz baroka. Na jiných plátnech komorních formátů jej potlačuje ve svůj prospěch obrazotvornost.    Původním záměrem výstavy Chronos patrně bylo běžné představení děl kolegiálně blízkých autorů v zastřešení solidní galerijní institucí. Souběžně se zprovozněním nových prostor se ale rozrostla, stala se hlavní výstavou letošní sezony. Ukazuje účelně volený fragment současné tvorby na Vysočině. Není převratná, není popuzující, proti ničemu se nevymezuje. Je shrnutím rozličných přístupů k ateliérové práci. V podnětových východiscích z krajiny, městského prostředí, architektury a lidského konání se profilují autoři, kteří nás nevedou do enigmatických hlubin nových poznání, ale do prostoru svých myšlenek a emocí, jež se nám jeví příjemné, protože jsou poznatelné a nám nově známé.                     Chronos – Petr Benda, Antonín Kanta, Bořivoj Pejchal, Miroslav Štěpánek, Jiří Vašica, Jaroslav Vyskočil, kresba, grafika, malba, sochy, šperky. Horácká galerie, Vratislavovo náměstí 1, Nové Město na Moravě. Výstava je přístupná do neděle 29. září, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 17. hodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-07-28 06:41:39

Martina Hronzy umění na dva způsoby

Martin Hronza (49) v sobě sdružuje arteterapeutika se surrealistou. První způsob umění, profesionální, provozuje v patřičném zdravotním zařízení, druhý, nadreálný, je de facto nadstavbou v dimenzi osobních zálib, ale s prvním se druží v těsné propojenosti. Tedy se lze v obrazném vyjádření dovolat oné stále platné výzvy: Ukaž mně své věci a já ti povím, jaký jsi. V daném řádu profese Hronza své věci ukazuje na klinickém pracovišti, kde z tajemství obrazových jednotlivostí usuzuje na zvláštnosti psychického uspořádání svých pacientů, a onu surrealistickou nadstavbu pravidelně ukazoval jako host na výstavách moravské skupiny Stir up, od loňského jara už jako její člen. Teď, až do konce prvního zářijového týdne, má opožděnou první samostatnou výstavu. Do své zámecké galerie Tympanon ji připravilo Muzeum Vysočiny v Třebíči. Výstava je úzkým výběrem z prací za dvě dekády. I tak ovšem dobře informuje, jak její autor došel k volnému umění a jak se v něm dosud pohyboval. Zdůrazněno je období nastalé přistoupením k technice obrazivého dekalkového akvarelu. To je metoda výtvarné práce, jejíž princip znal už Leonardo da Vinci v 15. století. Dovoluje výtvarníkův široký pohyb v poli imaginace, což je příčinou její velké obliby u surrealistů. Nejstarší datování mají na výstavě věcné kresebné náčrty a krajinářské lepty z Hronzových výtvarných začátků. Pravděpodobně se pojí se základní uměleckou školou, s pedagogickým působením výrazné osobnosti akademického malíře Josefa Kremláčka (*1937–†2015. Jeho připomenutí je dojista náležité. Ne výlučně pro prvotní výuku Hronzovu a pro samu skutečnost, že spoluzaložil surrealistickou skupinu Stir up, na jejíchž výstavách se učitel s bývalým žákem později autorsky setkával (Kremláček byl tím, kdo Hronzu do Stir up v minulé dekádě přivedl jako hosta, jeho přijetí za člena na jaře 2018 se však nedožil.) Kremláček vštípil lásku k umění a tvořivosti mnoha mladým lidem. Autorsky činní jsou z nich dosud sice jen někteří, ale lze předpokládat, že pozitivní vybavení k celoživotnímu nacházení krásy jich získalo více.     Na otázku, kdy byl osloven surrealismem, tímto specifickým postojem k životu a světu, Hronza odpověděl: Můj vztah k surrealismu započal v období střední školy. Dokonalou technikou a především obsahem, tedy, jestli to tak mohu říci, malováním obsahu podvědomí, mne fascinovaly obrazy Salvadora Dalího. To byl jeden z důvodů, proč jsem začal studovat arteterapii. Zajímalo mne propojení psychického stavu a výtvarného projevu. Po škole jsem našel práci v psychiatrické léčebně. Z tvorby pacientů se snažím zjistit jejich psychický stav.  Hronza sice není vybaven takovým kreslířským talentem, jaký měl Josef Kremláček a mají současní členové Stir up Linda Filipová, Josef Bubeník, Vladimír Kubíček, Zdeněk Píža, Josef Quis a Ondřej Vorel, takže nemá předurčení k veristické surrealistické platformě opírající se o konkrétní představy snového nebo fantazijního charakteru. Zato se šťastně nachází v kreativní hlubině imaginace. Je přímo vyvolen pro dekalkomanii (decalcomanii). Ta náleží k absolutní tendenci surrealismu, s uplatněním původních principů automatismu, jež přinášejí překvapivé obrazy za přispění náhody. Nelze opomenout, že dekalk byl velmi oblíbeným výtvarným prostředkem z arzenálu Josefa Kremláčka. V sérii imaginativních akvarelů, představujících hlavní část výstavy, je Hronza uvážlivý, snad i samotářský, vyjadřuje se malými formáty. Rozhodně však není plachý. Své kreslířsko-malířské realizace přivádí k poutavosti vystupující z obrazotvorných souvislostí obsahu a rovněž ze sdělné síly barev, které dekalkovou metodou mechanicky roztlačuje a rozmývá vodou. Nemůže být jinak, než že v procesu tvorby je sám podmaněn překvapivými kouzly náhody, která je z důležitých instrumentů nadrealismus. Lze soudit, že Hronzova odborná arteterapeutická praxe prospívá churavým. Lze soudit i to, že volnou tvorbou poskytuje mimo jiné zdroje k privátním prověrkovým saturacím diváckých žádostí po pocitech účasti v magických hrách. Samozřejmě jen u vnímatelů, kteří k tomu mají predestinaci. Ti, co ji nemají, Hronzovy obrazy snad ani nevyhledávají. A když už se s nimi vizuálně střetnou, patrně si i všimnou, že v měkkých propojeních tvarů a barev, ve spojnicích autorovarozumu a citu, se výtvarně cosi děje. Nenápadný arteterapeut a surrealista Martin Hronza, jakkoli dobře víme, že on je stále tím i tím nedělitelně, pro příležitost aktuální výstavy přece jen především surrealista, je z těch současných příslušníků střední tvůrčí generace, kteří by měli být dle historických náležitostí a osudů uměleckých individualit permanentními revolucionáři ducha, třímajíce přitom prapor ve znamení Změnit člověka, změnit svět. On však si odbývá, myslím si, svou revoluci v sobě. Tichou, bez vlajky, ale sytou sny. Pozorným divákům její výdobytky neunikají.   Martin Hronza, akvarely, kresby, grafiky. Muzeum Vysočiny Třebíč, Zámek, galerie Tympanon. Výstava je přístupná do neděle 8. září 2019, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 12. a od 13. do 17. hodiny, o letních prázdninách v témže čase i v pondělí. Obrázky: 1.-2. Martin Hronza: Bez názvu, dekalk a akvarel, 42 x 30 cm, 2005. Foto: Jan Dočekal 3. Martin Hronza: Výkřik, dekalk, akvarel, 42 x 30 cm, 2005. Foto: Jan Dočekal {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-11 07:00:01

Den, kdy všechno skončí, se blíží. Skotský Nostradamus měl jasno

Žena vejde na hřbitov a… To není začátek vtipu, ale příběh o původu nejslavnějšího skotského proroka. Legenda říká, že žena na ostrově Lewis zabránila návratu ducha dávno mrtvé dánské princezny do jejího hrobu. Princezna jí darovala modrý kámen výměnou za to, že se bude moci vrátit na místo svého posledního odpočinku. A byl to právě tento kámen, který umožnil synovi této ženy, v rodné gaelštině známému jako Coinneach Odhar, vidět budoucnost. Až Čína zvítězí nad USA Věštec měl i další jména – Kenneth Mackenzie (po vládnoucím klanu), Temný Kenneth nebo Brahan Seer, protože někteří lidé tvrdili, že byl slepý a díky tomu měl své schopnosti. Neexistují žádné jeho rukopisy, všechny jeho věštby byly převyprávěny. Povídá se však, že „skotský Nostradamus“ viděl den, kdy skončí svět. Mělo by to být v době „nástupu nového řádu a vzestupu draka“, což někdo prezentuje jako období, kdy Čína nahradí USA coby globálního lídra. Nostradamus viděl hrůzy, které se letos mají týkat i Česka. Potvrdil je generál Šedivý i další věštec Číst více Ať už se na podobné věštby díváme jakkoli, zajímavé je, že Temný Kenneth se podle některých informací nikdy nespletl. Těchto sedm příkladů hovoří samo za sebe. Na druhou stranu – opravdu se to stalo, nebo je to jen výplod lidské fantazie? Otrávené jídlo Když byl kolem roku 1675 Coinneach ještě jako dělník u jezera Loch Ussie, zastavil svého předáka v konzumaci oběda. Měl prý vizi, že pokrm mu otrávila jeho žena. Předák hodil jídlo svému psovi, který okamžitě zemřel. Toto bylo jedno z jeho prvních slavných proroctví a to, které ho přivedlo k práci pro hraběte ze Seaforthu. Strašlivá bitva Temný Kenneth, když stál na místě, kde se později odehrála bitva u Cullodenu, řekl: „Ach, Drumossie, než pomine mnoho generací, tvé bezútěšné vřesoviště bude potřísněno tou nejlepší krví z Vysočiny.“ Dodal, že je rád, že se nedožije dne, kdy „ani na jedné straně nebude žádné slitování“. Bitva u Cullodenu znamenala konec jakobitského povstání a během jedné hodiny přišlo o život nebo bylo zraněno přibližně 2 000 vojáků. Naleziště ropy Věštec jednou prohlásil: „Černý déšť přinese bohatství do Aberdeenu.“ O několik set let později v roce 1970 byla v Severním moři objevena velká ložiska ropy. Odhaduje se, že v oblasti Aberdeenu bylo vytvořeno půl milionu pracovních míst v energetickém průmyslu a skotské město je často označováno jako „ropné hlavní město Evropy“. Návrat skotského parlamentu Když Brahan Seer uvedl, že Skotsko bude mít svůj vlastní parlament, až budou lidé chodit „suchou nohou“ z Anglie do Francie, mnozí si mysleli, že se to nikdy nemůže naplnit. Revoluční tunel pod Lamanšským průlivem byl však otevřen v roce 1994 a kdokoli teoreticky může procházet mezi těmito dvěma státy, aniž by si namočil boty. O pět let později, 12. května 1999, se skotský parlament sešel poprvé od roku 1707. Mosty přes řeku Ness Řeka Ness protéká skotským městem Inverness a spojuje legendární jezero Loch Ness se Severním mořem. Temný Kenneth prohlásil, že by se rozpoutal celosvětový chaos, pokud by řeku překlenulo pět mostů. Stavba pátého mostu byla dokončena v srpnu 1939, jen několik týdnů předtím, než Hitler napadl Polsko a začala druhá světová válka. Kromě toho by podle Seera stavba devíti mostů přinesla „oheň, krev a neštěstí“. Devátý most byl postaven v roce 1987 a v červenci 1988 požár pohltil ropnou plošinu Piper Alpha u pobřeží Aberdeenu. Zemřelo 167 lidí – 30 z nich nebylo nikdy nalezeno. 5 opravdových čarodějnic, které měnily lidské životy. Tyhle byste potkat nechtěli! Číst více Zničení mocného klanu Klan Mackenzie po staletí vlastnil oblasti Skotské vysočiny a jedním z nejcennějších kousků země byla Fairburn Tower. Temný Kenneth vydal rodině obzvlášť děsivé varování, když prohlásil: „Mackenziové z Fairburnu ztratí veškerý svůj majetek a jejich hrad se stane neobydleným, pustým a opuštěným!“ I když Fairburn Tower není technicky vzato hrad, její ztráta se shodovala s úpadkem rodu Seaforthů. Věž byla opuštěna v roce 1780, v roce 1803 ji částečně zničila bouře. Poslední proroctví Temného Kennetha Pro dobrotu na žebrotu, mohl si říct „skotský Nostradamus“. Jeho poslední proroctví ho stálo život. Když se ho znepokojená lady Seaforthová zeptala na cestu svého manžela do Paříže, věštec potvrdil, že hrabě je v bezpečí. Ale dodal, že určitý čas strávil v náručí jiné ženy. Rozzuřená lady nařídila, aby byl Temný Kenneth odvlečen do Chanonry Point, oblasti známé popravami čarodějnic. Než mu strčili hlavu do hořícího sudu s dehtem, pronesl ještě poslední proroctví. Prohlásil, že ten, kdo nemůže mluvit nebo slyšet, způsobí konec rodu Seaforthů. Francis Humberston Mackenzie se stal hrabětem v roce 1783, ale poté, co se jako dítě nakazil šarlatovou horečkou, zůstal němý a hluchý. Všechny jeho čtyři děti zemřely předčasně, což znamenalo konec pokrevní linie. Zdroje: history.co.uk, historic-uk.com, scotsman.com KAM DÁL: Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí.

Čas načtení: 2024-05-29 16:00:04

Galerie i muzeum v centru Jihlavy se promění, instituce prostaví miliony

Dvě důležité kulturní instituce v Jihlavě se pustí do modernizací budov. V případě Muzea Vysočiny bude provoz během dva roky trvajících stavebních prací za určitých omezení zachován. Oblastní galerie Vysočiny však bude návštěvníkům v budovách na Masarykově náměstí i na Komenského ulici po dvanáct měsíců uzavřena.

Čas načtení: 2024-08-12 11:37:48

Jihlavsko nadhledem [Vladimír Kunc / FOTOKUNC]

Posledním regionem Vysočiny, který představíme v naší edici Nadhledem bude Jihlavsko, jež je srdcem Vysočiny! Jihlavsko nabízí spoustu zajímavých míst, vybízejících k návštěvě. Najdeme tu krásnou přírodu, hrady a zámky a také několik českých unikátů.

Čas načtení: 2025-01-02 15:51:07

Zamrzlé moře Vysočiny je jako zrcadlo. Bruslaři využívají dvousethektarový stadion

Stovky bruslařů v posledních dnech přitahuje největší rybník Vysočiny. O vánočních prázdninách zamrzlo i Velké Dářko na Žďársku, zvané kvůli své rozloze přes dvě stě hektarů moře Vysočiny. Takové podmínky, kdy se dá bruslit na čistém a hladkém ledě prakticky po celé ploše, nastávají jen výjimečně.

Čas načtení: 2024-02-15 12:39:00

Pirátským náměstkem na ministerstvu bude farmář z Vysočiny Daďourek

Piráti střídají na ministerstvu zemědělství své náměstky. Radek Holomčík odchází na rodičovskou dovolenou, ministr zemědělství Marek Výborný jmenuje k 1. březnu Milana Daďourka, aktivního farmáře z Vysočiny.

Čas načtení: 2016-08-23 02:30:00

Výlet na okraji Jižních Čech a Vysočiny

„Pohádka, za chvíli začíná pohádka!“ volá Dorotka Máchalová, postava z jednoho z nejoblíbenějších českých filmů S čerty nejsou žerty, z nádvoří pohádkové říše Fábula na děti. Na chvíli, na odpoledne nebo na celý den či víkend zve malé i velké do světa fantazie a dobrodružství, který se podařilo vybu ...

Čas načtení: 2014-04-23 10:26:00

Hašek zůstane hejtmanem, poslanecký mandát složí

Praha/Brno – Jihomoravský hejtman a sociálnědemokratický poslanec Michal Hašek se vzdá poslaneckého mandátu a ponechá si funkci hejtmana. Termín na rozhodnutí měl do soboty, svůj postoj zveřejnil dnes večer v Událostech ČT. Zítra ho oznámí i karlovarský hejtman Josef Novotný a v pátek hejtman z Vysočiny Jiří Běhounek. Předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka se domnívá, že budou s rozhodnutím následovat Haška. Ve sněmovně Haška nahradí starosta Znojma Vlastimil Gabrhel (ČSSD).

Čas načtení: 2014-04-18 22:08:00

Jihlava se s Bohemians rozešla smírně

Jihlava – Další důležitý bod v boji o záchranu uhráli Bohemians 1905. V utkání s Jihlavou sice dlouho byli horším týmem a po brance Masopusta dokonce prohrávali. Ještě do poločasu však dokázal srovnat stav zápasu Lietava, který dorážel míč po Radově střele, jež trefila tyč. V samém závěru mohl strhnout vítězství na stranu Jihlavy Harba, nejlepší střelec Vysočiny však v nastavení trefil jen tyč branky Bohemians a utkání tak skončilo 1:1.

Čas načtení: 2023-10-08 09:20:02

Shrekův dům je na Airbnb! A můžete v něm přespat zdarma

Letos můžete strávit Halloween ve Shrekově domku! Replika Shrekovy bažiny se nachází v kopcích Skotské vysočiny a patří společnosti Ardverikie Estate. Je to odlehlé a odlehlé útočiště vhodné pro zlobra, který hledá samotu. Láká vás si ho vyzkoušet? Bažina, která se nachází hluboko v lesích by měla být vybavena vším, co Shrek za léta nashromáždil. Tato bahnem, mechem a kalnou vodou pokrytá oáza z animáku je podle Airbnb dokonale útulným místem, kde můžete uniknout ze zažitých životních rituálů a objevit krásy přírody. Pobyt slibuje možnost relaxovat v atmosféře světla svíček z ušního vosku, ráno si můžete pochutnat na talíři čerstvě upečených vaflí a zažít dokonalé soukromí. A soukromí je dokonalé, protože co tam rozhodně nenajdete je Wi-Fi, kuchyňka, myčka, šampon, fén nebo televize, takže pokud jste závislí na mobilu, není to úplně pro vás. Po příjezdu a přihlášení se vás ujme recepční a postará se o váš pohodlný pobyt pro vás i vaše kamarády - včetně prohlídky místa a stravování. Jen je třeba počítat s tím, že toalety, umyvadla a sprchy se budou nacházet mimo areál, přibližně 20 metrů od Shrekova močálu. Airbnb tímto chce upozornit na dětskou charitu HopScotch, která poskytuje nejzranitelnějším a nejznevýhodněnějším dětem ve Skotsku oddechové pobyty prostřednictvím výchovných a prázdninových výletů. Této charitě také Airbnb přispěje. Otázkou zůstává jak reálná tato nabídka je, protože všechny fotky příbytku na airbnb působí jen jako počítačové rendery. Tváří se ovšem jako reálný pronájem. Rezervace se na tento jedinečný pobyt spouští od 13. října v 19:00. Technicky je to zdarma, ale vy a až dva hosté budete zodpovědní za to, abyste se sami dostali na Skotskou vysočinu, kde se příbytek nachází. Tak šťastnou ruku.       Images by Universal Studios Licensing LLC, DreamWorks Animation, Airbnb, Inc.  

Čas načtení: 2020-05-29 12:11:16

Kauza jménem Petrkov

„Petrkov je vzácná památka, která patří neodmyslitelně ke kulturnímu dědictví Vysočiny. (…) Petrkovský dům bude moci představovat ve svých prostorách naprosto jedinečným způsobem výtvarné a literární dílo Bohuslava Reynka, jeho blízkých i souputníků,“ jsou přesvědčeni autoři petice Zachraňte Petrkov! v čele s básníkem Milošem Doležalem. Památkově chráněný zámeček, který obýval Bohuslav Reynek se svou manželkou, francouzskou básnířkou Suzanne Renaud, i jejich synové, fotograf Daniel a překladatel Jiří, nyní nabízí realitní agentura spolu s řadou pozemků k prodeji, a to za – oficiálně nezveřejněnou – částku cca 21 milionů Kč. Proti tomu, aby se Petrkov dostal do soukromých rukou, vyjádřilo protest již na dva tisíce představitelů tuzemské kulturní obce.  Jiní jsou však toho názoru, že už není co zachraňovat. Patří k nim i spisovatel Václav Vokolek, který v anketě Respektu na toto téma prohlásil: „To, co vidíme v materiálech realitní kanceláře (to slovo nemělo nikdy v Petrkově zaznít), je hlavně nepochopitelné. Kolik nevkusu, necitlivosti k odkazu duchovních hodnot se jistě za velké peníze podařilo v interiérech realizovat. (...) V Petrkově je vše a navždy ztraceno.“ A podobného názoru je také spisovatel a publicista Aleš Palán, který k tomu na Facebooku mj. napsal: „Příběh Petrkova skončil před mnoha desetiletími, když zemřel Bohuslav Reynek. Jiří s Danielem, pro mě jedni ze zásadních lidí mého života, ho proměnili a nechali znít ve fascinujících ozvěnách. Jejich smrtí ale vše skončilo. Je to škoda, ale je to fakt. Takový je život, taková je smrt. Básně, grafiky, fotografie, překlady naštěstí trvají. Přežijí i bez toho baráku. Věnujte pozornost jim – a ne cihlám.“  Podle vyjádření Ministerstva kultury je po jednání s představiteli Kraje Vysočina zřejmé, že kraj Petrkov nekoupí. Ministerstvo ale stavbu považuje za kulturně velmi významný objekt, a bude proto o koupi dál jednat. Ovšem vzhledem k tomu, že na záchranu celé literatury v době koronavirové krize se Lubomíru Zaorálkovi podařilo vyjednat zhruba 35 milionů, velké naděje (nebo obavy?) si dělat nemusíme.   Poznámka: V původním textu bylo v citaci Václava Vokolka uvedeno, že knižní editor Jan Šulc nepodporuje koupi Petrkova. Ten však redakci Literarky.cz napsal, že byl špatně pochopen a prohlašuje: „Podporuji koupi Reynkova Petrkova státem či Krajem Vysočina a zřízení kulturní instituce (muzea, galerie) v tomto domě. Podepsal jsem petici Miloše Doležala k tomu vyzývající a podporuji její znění.“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-10 12:56:21

Zachraňte Reynkův Petrkov, žádá petice

Kraj Vysočina by měl zakoupit usedlost, ve které žil básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek, jeho manželka Suzanne Renaudová, francouzská básnířka a překladatelka, a jejich synové, fotograf Daniel a překladatel Jiří. Žádá o to petice, kterou sepsal básník, spisovatel a publicista Miloš Doležal. Zveřejňujeme ji v plném znění.  „Petrkov č. p. 13. Prostorná selská tvrz se dvorem a zahradou (vysočinský venkovský zámeček), ale především archa české poezie, literatury i výtvarného umění. Původ stavení sahá do šestnáctého století a v atmosféře tohoto domu vnímáme zcela neidylicky přítomnost několika generací rodiny Reynkových. Málokterý dům a místo měl a má takové vyzařování do české kultury a umění, jako právě tento. Dokonce bychom jej mohli nazvat česko-francouzským kulturním místem paměti. Žil a působil zde básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek, jeho manželka Suzanne Renaudová, francouzská básnířka a překladatelka, a jejich synové, fotograf Daniel a překladatel Jiří. V tomto domě se vydávaly knihy, tiskly grafiky, fotografovalo, překládala vrcholná evropská literatura, rozvíjela spolupráce s předními českými (Josef Čapek) i francouzskými umělci. Dům byl svědkem nacistického rabování i socialistické kolektivizace a dokázal odolat nepřízni dob. Ač se o Reynkovi píše jako o samotáři a o Petrkovu jako o zapadlé dědině, ve skutečnosti byl básníkův petrkovský domov hojně navštěvován, přitahoval a inspiroval. Důvodem cest a návštěv bylo přátelství, často potřeba poznat z blízka dílo, které se netisklo a nevystavovalo, mnohdy zvědavě navštívit místo-legendu. Z Reynkova domu se tak postupně stalo neoficiální poutní místo. Jeden z výrazných a významných bodů na mapě českých kulturních dějin. Dnes mnohé zmizelo a i na samotný Petrkov se pozapomnělo. Přesto tento dům patří do českých dějin jako jeho zlatá kapitola a je nezbytné jej zachránit pro budoucnost. Podobně, jako byl svého času uchován dům Karla Čapka na Strži a dnes plní důležitou pamětnicko-výchovnou roli. Petrkov je vzácná památka, která patří neodmyslitelně ke kulturnímu dědictví Vysočiny. Vložené prostředky se časem vrátí zpět i s úroky jako vyšší společenská hodnota. Petrkovský dům bude moci představovat ve svých prostorách naprosto jedinečným způsobem výtvarné a literární dílo Bohuslava Reynka, jeho blízkých i souputníků."

Čas načtení: 2020-02-10 17:45:39

Obrazotvornost v uzavřené tvorbě Milana Nestrojila

Kreslíř, malíř a grafik a kolážista Milan Nestrojil, jehož tvorba se náhle uzavřela 30. ledna 2020, byl orientován přírodovědným studiem. Zpočátku projevoval zájem o výtvarnou parafrázi elementárních forem života, z něhož vznikl rozsáhlý, obsahem i formou přesvědčivý cyklus monotypů Omne vivum ex ovo. Od druhé poloviny 80. let rozvíjel, v ovlivnění Mikulášem Medkem, expresívní strukturní malbu. Užíval různých materiálových prostředků (olejová a emailová barva, textilie, kovové fragmenty), obraz komponoval z plošných znaků nesoucích sdružené obsahové významy. Dramatická skladebnost a silný emotivní náboj posilují výrazovou stránku těchto děl. Tvorba pro poučené vnímatele Oproti tomu ráz komorní mají práce na papíru z druhé půle 90. let. Pro dosažení tvůrčího záměru Nestrojil spojil kresbu s malbou, litou barvou a s koláží. V roce 2001 se v jeho tvorbě projevilo ovlivnění duchovním prostředím Východu, najmě tamní výtvarnou kulturu. Citlivě vnímal jemnou spletitost náboženských spojitostí, především jej však zajímal aspekt estetický, ve kterém nalezl zrcadlení příbuznosti lidských měřítek a řádu přírodní harmonie. Umělecky zralejší umělec je v těchto pracích citově zjitřenější, ve výrazu kultivovanější a nadto ztišený. V tomto stavu kontemplace lépe slyšel záchvěvy vně i uvnitř sebe a prostřednictvím poutavých grafických metafor je činil viditelnými. A přitom myšlenkovými asociacemi dospěl k širší výpovědi, než jaké byl dříve schopen, byť i manifestací kompoziční mnohosti. V následujícím téměř dvacetiletém tvůrčím období byly Nestrojilovým nejširším východiskem elementy z poznaného světa, zejména krajiny. Malířské i grafické artefakty budoval na fundamentu výrazných korekcí, související se svébytným podáním, vztyčeným zájmem cokoli věcně vypovědět. Vše je tu podřízeno úsilím, sdělit výtvarnými prostředky, jak na reálný svět reaguje výtvarníkova citlivost a zejména, jak se jej chápe jeho silná obrazotvornost. Tyto skutečnosti otevírají Nestrojilovu tvorbu poučenému vnímateli. Ovšem příznivci líbezných obrázků ze světa lidí a přírody nenajdou v ní nic k uspokojení.        Tajemství návratů   Vykladači obrazů jsou škůdci umní, prohlásil před osmi desítkami let Jackson Pollock. Nechci škodit, tedy se ani zdaleka nechystám Nestrojilova díla vysvětlovat. Ale pro toho, kdo se s nimi eventuálně potká ponejprv a nebude o nich číst ve výstavních katalozích (například s textem Josefa Chalupy z Horácké galerie v Novém Městě na Moravě), měl bych říci alespoň toto: Nestrojilovo nazírání světa do značné míry určilo přírodovědecké vzdělání. V onom nazírání také nemohlo nemít spojující a posilující roli padesát let, ve kterých soustředěnou tvorbou korigoval výtvarné cítění. Se zřetelem na inspiraci ve třech mocných tvůrčích personách té doby – Mikuláši Medkovi, Lubomíru Kressovi a Ladislavu Novákovi (s druhým a třetím ho pojilo přátelství). Nestrojilův umělecký profil, nyní nečekaně dotvořený, je tedy specifickým sdružením vědeckého a intuitivního. Takže například v cyklu kreseb sépií (někdy s akrylem a koláží), jímž v mentálních návratech „opatrně ozřejmuje“ tajemství „inspirací z cest“ (Řecko, Itálie), jde v každém čísle o zcela nezávislý obraz, nikoliv o sjednání byťsi nejmenší místně spojité věcné informace.   Monstrance a kosmická témata Podobně je tomu u komorních děl z cyklu Monstrance z první půle prvního desetiletí nového věku. Tyto monstrance nejsou, a z povahy úhrnné Nestrojilovy tvůrčí koncepce být ani nemohou, nositelkami přímých sdělení. Nejsou faktickou ozdobnou schránkou k uctívání hostií, jíž je možné po způsobu praktikování víry se klanět, ale mají její výtvarně osobitě sjednaný druhotný profil. A jistě stejná má být vnímatelská (u někoho třeba jen divácká) recepce obrazů s kosmickou tematikou (Divná planeta I, Divná planeta II, Dvě planety, Dvojhvězda ad.). Není tu nic, co by ukazovalo na exaktní zaujetí bezkonečností galaktického prostoru. Avšak pojí se tu do přesvědčivě nadrealistických tvarů síla podnětů se sílou autorovy obrazotvornosti. Tyto subjektivní aspekty nejsou návodem ke čtení Nestrojilových obrazů, ale třeba jen vágním zprostředkovatelem eventuální orientace. Mají ovšem i cíl v obecněji míněném upozornění na nyní již uzavřenou Nestrojilovu tvorby. Obsahy a technické postupy Josef Chalupa píše v jednom z Nestrojilových katalogů: Důsledně jsou krajiny bez jakékoliv vegetace nebo figurálních doplňků, a přece nejsou bez přítomnosti člověka. Lidskou existenci zastupují právě textové koláže. Od nahodilé hry s ručně psanými písmeny nebo s vystříhaným textem, případně hravými obrazovými kolážemi jemného erotického charakteru, kterou provázela spolupráce se Zdeňkem Štajncem, má koláž v současné Nestrojilově tvorbě zcela jinou úlohu. Na první pohled se může zdát, že jsou v Nestrojilově krajině koláže jen formálním dekorativním prvkem, ale opak je pravdou. Koláže mají nyní často hlubší obsahovou funkci, zjevnou až po dešifrování textového obsahu… Všechna vybraná díla spojuje potemnělý kolorit s dominantní černí, zjemnělou sépiovou hnědí. Práce přesto nepůsobí depresivně a pesimisticky, není to vše pohlcující sametová čerň.       Milan Nestrojil (16. 11. 1947 v Třebíči – 30. 1. 2020 v Třebíči). V roce 1971 absolvoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, kde získal o rok později doktorát přírodních věd1. Absolvoval Školu výtvarného myšlení v Brno pod vedením PhDr. Igor Zhoř, CSc. Byl členem Unie výtvarných umělců České republiky – Klubu výtvarných umělců Horácka a Sdružení Vysočiny, TT Klubu (Brno) a Skupina 4 (Třebíč). Uskutečnil dvaadvacet autorských výstav, zúčastnil se desítek výstav kolektivních, v zahraničí v Nizozemsku, Velké Británii, Belgii, Rakousku a Německu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-06 11:13:43

Literární vyhlídky (6. až 12. ledna)

První literární akce nového roku na sebe nenechaly dlouho čekat, zatím se však povýtce jedná o nabídku české metropole. Vedle představování nových knih se bude i bilancovat (loňská severská literatura z Arga, rok 2019 v tuzemské literatuře vůbec) a vzpomínat (na Josefa Škvoreckého nebo Evu Stehlíkovou). Nakonec jako obvykle připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 6. 1. Praha / V 17 hodin budou ve Werichově vile představeny dvě nové básnické sbírky Aleny Vávrové. Knihy Tři čtvrtě na smrt / Viertel vor Tod a Vnitřní úsměv uvede předseda Českého centra PEN klubu Jiří Dědeček, role moderátora se zhostí Petr Jančařík. Přítomen bude mj. ilustrátor první jmenované sbírky Jiří Slíva, majitel nakladatelství Paper Jam Milan Hodek a Miroslav Marek, prezident agentury Dobrý den. V rámci programu přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky i Milena Fucimanová, k vidění bude též dadaistický balet v podání Patrika Linharta. Praha / Od 19 hodin v Knihovně Václava Havla představí básník, spisovatel, rozhlasový dramatik, publicista BBC a Rádia Svoboda Igor Pomerancev obrazovou knihu pěti autorů s názvem Amputace, věnovanou tragédii války na východní Ukrajině. Amputace je víceúčelová metafora pro odříznuté části těla, pro území státu i lidské vědomí. Hrdiny básnické sbírky Igora Pomeranceva Amputace je dvanáct vojáků-dobrovolníků, kteří šli bránit svou vlast a vrátili se z války bez končetin. Součástí večera bude i promítání záběrů z filmového dokumentu Igora Pomeranceva a Lýdie Starodubcevové Amputace (2017). Svou tvorbu představí také další autoři antologie, Boris Chersonskij a Ljudmila Chersonskaja. Básnická sbírka spisovatele Borise Chersonského Mše za časů války (2014) byla bezprostřední básnickou reakcí na šok z „amputace“ Krymu a nevyhlášené války v Donbasu. Tématu rusko-ukrajinské války se věnuje i ukrajinská básnířka Ljudmila Chersonskaja. Český čtenář má poprvé možnost seznámit se s její tvorbou z výběru básní sbírky Přeskočit příkop (2018). Svými dojmy z cesty na východní Ukrajinu v roce 2014 přispěje i překladatelka a psychiatrička Džamila Stehlíková. Uvádí ředitel KVH Michael Žantovský. Praha / V 19.30 zavítá do prostoru39 Josef Šebek, odborný asistent Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty UK, aby zde představil svou novou knihu Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (Vydavatelství FF UK 2019). Monografie se zaměřuje na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. O knize bude s autorem diskutovat student komparatistiky Martin Šplíchal.     7. 1. Praha / Od 18.30 proběhne v Knihovně Václava Havla čtení z korespondence manželů Škvoreckých, které spolu s KVH pořádá Společnost Josefa Škvoreckého a české centrum Mezinárodního PEN klubu. V rámci večera bude vytvořen prostor i pro hudbu, která nerozlučně k oběma Škvoreckým patří. Součástí akce je rovněž výstava Prima sezóny Josefa Škvoreckého, jejímž autorem je Václav Krištof a kterou zapůjčila Městská část Praha 4. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Josefa Straky, vystudovaného psychologa, organizátora a moderátora literárních akcí a autora dvou básnických sbírek z devadesátých let (a… jiné časy, Proč) a knih básnicko-prozaických textů Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008). V roce mu vyšla kniha Malé exily a roku 2018 pak Cizí země – kniha fragmentárních básnivých próz. Uvádí Robert Wudy.   8. 1. Praha / Od 18 hodin se v Domě čtení uskuteční beseda na téma „Česká beletrie v roce 2019“. Dramaturg programu Domu čtení a spisovatel Josef Straka pohovoří o tom, čím žila česká literatura v minulém roce, připomene proběhlé literární události, festivaly a knižní veletrhy a upozorní též na to, co se chystá v roce 2020.   9. 1. Praha / V 19 hodin proběhne v kavárně Liberál literární večer nazvaný Argo na severu, který za účasti překladatelů a překladatelek Marty Bartoškové, Jany Holé, Zdeňka Lyčky a Anežky Melounové Křístkové představí čtyři severské tituly vydané v nedávné době nakladatelstvím Argo: norský fragmentární román Gunsteina Bakkeho V očekávání, emotivní příběh ze Švédska To jsme byli my Golnaz Hashemzadeh Bonde, odvážnou grónskou zpověď Homo sapienne Niviaq Korneliussen a drsný román z prostředí laponského podsvětí Mikka-Pekky Heikkinena Sobí mafie. Moderuje Hana Zahradníková, redaktorka nakladatelství Argo, ukázky přečte Michal Švec ze Skandinávského domu. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol čtení Bronislavy Volkové z její nové dvojjazyčné sbírky Vítr na kolenou / Вiтер на колiнах, která přináší česko-ukrajinské vydání reprezentativnho výboru z autorčiny lyrické tvorby, v níž se existenciální bezpodmínečnost propojuje se smyslovou metafyzičností, imaginace s intelektem, individuální neodbytnost s vědoucí lakoničností. Bronislava Volková prožila většinu svého aktivního života v americkém exilu jako profesorka bohemistiky a slavistiky na Indiana University, je autorkou více než třiceti knih, členkou českého a amerického PEN klubu, kolážistkou, sémiotičkou a překladatelkou. Pořadem bude provázet překladatel a vydavatel knihy Mykola Martynjuk. Praha / V 19.30 se bude v kavárně Potrvá vzpomínat na loni zesnulou Evu Stehlíkovou, největší českou znalkyni antického dramatu a divadla, světově známou teatroložku a klasickou filoložku, inspirativní pedagožku a kritičku s pronikavě bystrým úsudkem a velkým smyslem pro humor. Připomenuty budou její postřehy o současném i dávném divadle, břitké glosy i vynikající překlady, se zvláštním zřetelem na její dílo poslední: Dramatické spisy Senekovy, jež postupně vydává nakladatelství Větrné mlýny. Provázejí Michal Zahálka, teatrolog a (zejména divadelní) překladatel z francouzštiny a angličtiny, a Pavel Drábek, anglista, teatrolog, profesor na University of Hull, editor Senekova dramatického díla. Účinkují Hana Kofránková, Josef Somr, Pavel Drábek, Markéta Potužáková ad., hudba Přemysl Rut.   11. 1. Praha / Od 20 hodin proběhne v Balbínce křest nových vydání knih Ivana Martina Jirouse a Filipa Topola. Básně z Jirousovy sbírky Magorova mystická růže zarecituje Sbor břežanských kastrátů, Jáchym Topol pak přečte ukázku z knížky Filipa Topola Mně 13 a zároveň se stane jedním z kmotrů. Druhým bude Sváťa Karásek. Účast přislíbili také Františka Jirousová a ilustrátor Jirousovy knížky Libor Krejcar. Večer zakončí svými písněmi opět Sbor břežanských kastrátů.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Alejandro Jodorowsky: Kdeže ptáče nejlíp pěje (přeložili Marvin Lee Beck a Martin Švehlík, Malvern 2019) Román z roku 1992 je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázských židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizarních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická fantasmagorie. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasidských legend a latinskoamerického magického realismu.   Alexandr Grin: Nachové plachty (přeložila Zdeňka Psůtková, Dauphin 2019) Nachové plachty jsou příběh o lásce, víře a moři, příběh krásný až srdce zajiká. Nádherná kniha Alexandra Gina, opěvovaná bratry Formany i Ivanem Martinem Jirousem, nyní vychází v novém hávu tak, aby činila radost a libost duchu, oku i duši, a sice v grafické úpravě a s ilustracemi Františka Štorma.   Marek Šindelka: Chyba (Odeon 2019) Druhé vydání Šindelkova románu přináší novou, kompletně přepracovanou verzi stejnojmenné prózy z roku 2008. Černý obchod s ohroženými květinami s postupujícím vymíráním druhů závratně vzrostl. Zrodila se móda, kterou začala vzývat především nová vrstva bohatých. Vodní a zemědělští baroni třetího světa. Nová ekonomická elita. Kryštof poznal kupce, co si nalhávali, že tak pro další generace zachraňují to, co se ještě zachránit dalo. Poznal jiné, kteří nezachraňovali nic, jen se smutně opájeli všemi těmi dávnými tvary a vůněmi.   Petra Dvořáková: Dědina (čtou P. Tomicová, D. Kaplanová, J. Vyorálek, J. Dulava, J. Tesařová, R. Hájek a I. Uhlířová, OneHotBook 2019) Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti.   Arto Paasilinna: Komu není shůry dáno, dlouho duchem nebude (čte Otakar Brousek ml., Audiotéka 2019) Kniha začíná jednoho všedního odpoledne v Helsinkách. Mladého novináře přejede auto. Zemře, ale vzápětí se probudí jako duch. S živými lidmi už rozmlouvat nemůže, zato dokáže číst jejich myšlenky. Také se může zamilovat – ale jeho vyvolená musí předtím zemřít. Roztáčí se typický paasilinnovský kolotoč groteskních příhod, dobrodružství a dalekých i blízkých cest. Tentokrát však nejsou na pomezí skutečnosti, nýbrž za její hranicí. Žádní duchové přece neexistují! Nebo ano? Možná jich je mezi námi víc, než si myslíme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}