Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2024-12-02 17:55:00

Babišův svěřenský fond se rozpustí. Nic mi nebrání držet akcie, uvedl bývalý premiér

Bývalý premiér Andrej Babiš (ANO) po doporučení správců souhlasil s rozpuštěním svěřenského fondu, kam dříve mimo jiné vložil akcie firmy Agrofert. Nic mi nebrání, abych akcie držel, není to v rozporu s funkcí poslance, uvedl ve svém vyjádření. Do vedení koncernu se Babiš nevrací, nebude ani v žádné manažerské funkci.

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-03-01 09:08:15

Mír Ukrajině!

Necelý týden po útoku Ruska na Ukrajinu je na věcnou veřejnou diskusi brzy. Ve válce totiž více než múzy mlčí rozum. Přesto můžeme učinit tento drobný krok na cestě nalézt příčiny současné situace. Jejich poznání by časem mohlo pomoci vyhnout se obdobným tragédiím, jako je ta právě probíhající na Ukrajině. Tak tedy – ponechme emoce politikům a davu… Omyly strany míru Špatná prognóza zpravidla vyrůstá z chybné analýzy. V čem byly základní analytické chyby obránců míru? * Ti, kteří věřili, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí, do svých analýz vkládali přání. Přesvědčení to bylo chybné, vždy tu byla varianta, že Kreml dá povel k útoku. Válka je sice ultima ratio, až ten poslední z nástrojů, ale poslední neznamená neexistující. * Nedůvěra vůči mainstreamovým sdělovacím prostředkům a informacím zpravodajských služeb byla a je oprávněná. Nelze si však bez analýzy myslet, že opak sdělení České televize je vždy pravdou. * Nelze tvrdit, že jádrem mezinárodních vztahů je poměr sil, a zároveň použití síly nekriticky vylučovat. Politologové, zvláště ti, kteří popisují geopolitiku, nesmí nikdy zapomínat, že čím delší je hluboká krize, tím pravděpodobnější je použití síly. Také v 21. století. * Víra v informace o tom, že se útok nechystá, které šířila Moskva, byla založena na prostoduchém předpokladu, že Kreml nemůže lhát. Pravdou ale je, že slovní kamufláž k válce patří a je naivní kterémukoliv politikovi v krizové situaci bezvýhradně věřit. Je nutné mít na paměti klasickou definici, kterou na počátku 17. století pronesl anglický diplomat Henry Wotton: „Vyslanec je čestný gentleman poslaný do zahraničí, aby lhal pro dobro své země.“ * Argument, že obsazení Ukrajiny by bylo pro Rusko příliš ekonomicky nákladné, byl správný. Byl však nadhodnocen ze dvou důvodů. Předně nad významem ekonomiky zvítězila vize vojenského ohrožení Ruska, které napojením Ukrajiny na infrastrukturu NATO dramaticky naroste. Zároveň svoji roli sehrála ničím nezdůvodnitelná představa, že úspěšní státníci vždy jednají racionálně. * Ani lidé, kteří vědí, že analýzu nelze nahradit analogiemi, nesmějí zapomínat, že historie je učebnicí politiky. V některých dějinných událostech jsou skryty zákonitosti, které politickým rozhodnutím vnucuje prostor či sebeobrana etnika. Sbírání ruských zemí Rusko několikrát ve svých dějinách provádělo to, čemu se říká „sbírání ruských zemí“. Ten nejznámější případ začal poté, kdy se Rurikovci v Moskevském knížectví zbavili tatarského jha. Začali tehdy pod svou vládu připojovat ruská knížectví, v nichž vládli Rurikovci. Pak nastalo „sbírání ruských zemí“, které kdysi byly součástí rurikovské Kyjevské Rusi, ale spadaly dílem pod Polsko-litevskou unii, dílem tou či onou formou pod Osmanskou říši. Až v 60. a 80. letech 18. století vojáci a diplomaté Kateřiny Veliké připojili Kyjev k Ruskému impériu. Přibližně v téže době Rusko získalo vítězstvím nad Osmanskou říší celé severní pobřeží Černého moře včetně Krymu. Ruští panovníci se při „sbírání ruských zemí“ dovolávali rodinného dědictví i pravoslavného charakteru Rusi. Vnímali ale také logiku otevřeného území. I dnešní politici v Moskvě vědí, jak snadno do tohoto prostoru ve 13. století pronikli Švédové, Němci a Estonci – dokud je Alexandr Něvský nezastavil. Na přelomu 16. a 17. století to byli Poláci, kteří se probojovali až do Moskvy. V 16. století Moskvu vypálili krymští Tataři. Švédského krále zastavil Petr Veliký u Poltavy, města ležícího v dnešní Ukrajině. Otevřeným prostorem z dnešní Litvy a Běloruska zamířil začátkem 19. století do Moskvy Napoleon. Ve 40. letech obdobnou cestou k Moskvě vyrazil Hitler. S ohledem na tyto skutečnosti přerostlo „sbírání ruských zemí“ nejen v imperiální ambice, ale i v hledání bezpečné západní hranice Ruska. Jeho součástí se stalo obsazení Pobaltí, ale i čtveré dělení Polska. To poslední v podobě smlouvy Molotov–Ribbentrop pracovalo s hraniční čárou navrženou Brity, která byla potvrzena Jaltskou konferencí; dodnes je západní hranicí Litvy, Běloruska i části Ukrajiny. Ukrajinská sebeidentifikace Ukrajinci jsou etnikum, které se utvářelo ze stejného základu jako Rusové, ovšem po pádu Kyjevské Rusi v jiném politickém, částečně náboženském a kulturním prostředí. Etnogeneze ukrajinského národa je nepopiratelná, byť tomu někteří politici nevěří. Občanství dnešní Ukrajiny má ale jinou povahu. Týká se státu, jehož hranice jsou nepřirozené, stejně jako je umělý fakt, že Ukrajinská sovětská socialistická republika patřila k zakládajícím členům OSN. Patří k povaze současného konfliktu na Ukrajině, že čím větší nenávist k sovětskému dědictví, tím posvátnější vztah k hranicím Ukrajiny, které vznikly až díky Sovětskému svazu. Mnohokrát bylo napsáno, že východní a jižní hranice Ukrajiny nemá historické kořeny, že se nekryje s etnickým rozhraním – nejde po linii, která se alespoň pokouší respektovat, kde je více etnických Ukrajinců a kde je více etnických Rusů. Nemluvě o osudu smíšených rodin. Ukrajinské etnikum bylo politicky rozpolceno vztahem k Západu a Rusku snad od prvního okamžiku své sebeidentifikace. Tradičně, přesněji od druhé poloviny 17. století, bývá ukrajinská politická scéna vnímána jako rozdělená na levobřežní a pravobřežní – na východ od řeky Dněpru je prý promoskevská, na západ probruselská, dříve propolská nebo prošvédská. Toto štěpení mohou symbolizovat dvě historické postavy: * Bohdan Chmelnický (1595–1657). Proces sjednocování jádra dnešní Ukrajiny s Ruskem začal sérií povstání kozáků proti nadvládě Polsko-litevské unie na levobřežní Ukrajině. Vzpoury vyvrcholily zvolením Chmelnického hetmanem a připojením zemí záporožského vojska k Rusku. Záporožské kozáctvo spojoval z jedné strany odpor k jakékoliv nadvládě, z dru­hé pak oddanost pravoslaví. Válečná štěstěna v boji s katolickým Polskem byla vrtkavá, a tak Chmelnický požádal ruského cara o ochranu. Pro­tože Moskevské carství mělo tehdy své starosti, odpověděl car až na třetí žádost. Ne náhodou Arsen Jaceňuk, který po svržení prezidenta Viktora Janukovyče zastával funkci premiéra, spojil asociační dohodu Ukrajiny a Evropské unie s potřebou napravit chybu, kterou prý spáchal ataman Bohdan Chmelnický připojením Ukrajiny k Rusku – a hovořil o sovětské intervenci na Ukrajině a v Německu roku 1945. * Ivan Mazepa (1639–1709). Pocházel z pravoslavné rodiny, studoval ale mimo jiné na jezuitské koleji ve Varšavě, hlásil se k pravoslaví a k Pravoslavné katolické a apoštolské církvi. Určitý čas pracoval na polském královském dvoře. Jako kozácký hetman vládl levobřežní Ukrajině i Kyjevu, během protipolského povstání i pravobřežní Ukrajině. Při útoku Švédů na Rusko se přidal na stranu švédského krále. Bitvu u Poltavy ale Švédové prohráli – a Mazepa uprchl do Moldavského knížectví. Ukrajinský nacionalismus se radikalizoval ve 20. letech minulého století. Události 2. světové války využili banderovci k vlastním brutálním etnickým čistkám, masakrům tisíců Židů, Rusů, Poláků. Ukrajinská jednotka SS se účastnila i potlačení Slovenského národního povstání. Od léta 1945 až do poloviny roku 1948 pronikali banderovci i do Československa, kde docházelo ke krvavým ozbrojeným střetům. V roce 2010 obdržel Stepan Bandera titul Hrdina Ukrajiny; v roce 2011 bylo toto rozhodnutí zrušeno. Rozbitím Sovětského svazu rozpor mezi východní hranicí Ukrajiny a etnickým předělem dostal politické vyjádření. Ukrajinsky mluvící západ země povětšině hlasoval pro kandidáty na prezidenta, kteří byli orientováni na Západ; rusky mluvící voliči z východu a černomořského pobřeží hlasovali pro východní orientaci. Názorně to přibližují informace z posledních prezidentských voleb, které nebyly pod vlivem násilí – voleb prezidenta v roce 2010. Právě druhé kolo svým bipolárním charakterem nejvýrazněji ukazuje rozdílnou orientaci. Nikdo, kdo alespoň trochu zná dějiny Ukrajiny a umí číst volební výsledky, nemohl podléhat iluzi, že jen prozápadní nebo jen provýchodní orientace přinese Ukrajině stabilitu. Po celých třicet let ukrajinské samostatnosti byl pro Ukrajinu nejlepším řešením neutrální status. Ovšem i nestabilní Ukrajina se může někomu jevit jako výhoda. Preventivní válka V době vlády prezidenta Viktora Juščenka došlo v letech 2006 a 2009 k pokusům uspořádat na Krymu společné vojenské cvičení ukrajinských vojáků s vojáky USA. Protesty místních obyvatel zablokovaly auta s americkými vojáky na silnicích a ti se museli vrátit na lodě. Nakonec situace vyústila ve zvolení ne právě schopného prorusky orientovaného prezidenta Viktora Janukovyče – a jeho svržení. Situace se zradikalizovala na domácím i zahraničním poli. Krym byl Ruskem anektován. Na východě Ukrajiny začalo ozbrojené povstání těch, kdo se odmítli podřídit nové vládě v Kyjevě. Mezinárodní postavení Ruska se ještě více zkomplikovalo. * Občanská válka na Donbasu dostala rozměr tzv. proxy war – války mocností v zastoupení, a to především USA a Ruska. Dohoda Minsk II z roku 2015 sice nabídla řešení především v podobě požadavku přímých jednání Kyjeva s povstalci a příslibem autonomie etnicky specifických oblastí, ale nikdy nebyla naplněna. I když nelze upřít Paříži a Berlínu občasnou snahu tlačit na Kyjev, aby dodržel své závazky, vždy se po chvíli vedení Ukrajiny znovu vrátilo k hledání vojenského řešení boje s „teroristy“. Také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, zpočátku na mír orientovaný, podlehl tlaku nacionalistů a zájmům Washingtonu. Osm let zabíjení na východě Ukrajiny nebralo konce… * Roztahování NATO, tedy vojenské infastruktury USA, směrem k ruské hranici pokračovalo. Dokonce i poté, kdy Rusko předložilo USA návrhy na dohodu o bezpečnostních zárukách, propachtovala si armáda USA dvě letiště na Slovensku. V Rusku převládl pocit, že dohoda se Západem není možná – mnohé nasvědčovalo tomu, že i bez přijetí Ukrajiny do NATO bude Kyjev usilovat o vojenské základny USA na svém území. Požadavek neutrální Ukrajiny dostával v Kremlu existencionální rozměr. Situace se dostala na samou dřeň politiky – spor kolem Ukrajiny se týká prostoru a etnika. Když se nadměrně stlačuje ocelová pružina, posléze se vymrští. Když v politice selhávají všechny kulturní prostředky při obraně životních zájmů, může se zdát, že zbývá jen ten atavistický – válka. Etologové studující chování zvířat znají pojem „obranná agrese“: když mávnete třeba i jen na malou kočku, lekne se a sekne po vás drápem. Jenže to je reflexivní akt, ne dílo rozumu. A rozum v politice potřebujete mimo jiné proto, abyste se nenechali vlákat do pasti. Ukrajinská armáda je ve srovnání s ruskou beznadějně slabá. Zdá se ale, že Kreml podcenil výměnu kádrů v ukrajinské armádě i „pedagogické“ úspěchy nacionalistů při práci s veřejností, a to zvláště u mladé generace. Navíc asi nedocenil politické důsledky emigrace po roce 2014 do Ruska (v Rusku žije přibližně 1,9 milionu Ukrajinců; údaje o emigraci po změně režimu se velmi liší). Ta vedla ke snížení vlivu Ruska mezi ukrajinskou veřejností. V této chvíli se nabízejí tři hlavní scénáře koncovky: * Dosazení nové vlády v Kyjevě, která bude mít nesmírné problémy se stabilizací země, a to zvláště na západě. Ukrajina by se stala neutrální, ovšem hrozba, že Rusko uvízne na západní Ukrajině obdobně jako Američané v Afganistánu, je reálná. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rozdělení Ukrajiny na prozápadní západ a proruský jih a východ. Vytvoření Novoruska má tradici, bezpečnostní zisk bude ale minimalizován radikalizací protiruských nálad na Západě, a to včetně vojenských opatření. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rusko se stáhne z Ukrajiny. Nastanou velké problémy se stabilizací Ruska, změna vlády není vyloučena. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. Mnohé nasvědčuje tomu, že na této válce prodělá Rusko i Evropská unie – a zisky opět shrábne Washington. Sankce plné sebepoškozování štěpí globalizaci a vedou ke vzniku paralelních světů. Spravedlivý mír  Čím dříve starost o bezpečnost Ukrajiny od generálů převezmou diplomaté, tím lépe. Ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoliv, požadavkem všech humanistů stále zůstává spravedlivý mír. Ten vyžaduje zcela novou bezpečnostní architekturu Evropy, kde zajišťování bezpečí jednoho státu nebude na úkor bezpečí státu jiného. Jenže k tomu jsou zapotřebí kompetentní, emocím nepodléhající politické elity. A racionální chování veřejnosti, která nepodléhá davové psychóze. Jsou-li ale toto předpoklady pro spravedlivý mír, potom budoucnost nevypadá příliš nadějně.   Převzato z webu !Argument. 

Čas načtení: 2019-10-13 14:26:57

Opravdu chceme vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše?

Válka v severní Sýrii není vzdálená. Nejen proto, že Sýrie je relativně blízko Evropy. Ale i proto, že „Operace Fontána míru“, kterou podpořil i náš premiér Andrej Babiš na summitu OSN, vyhnala k dnešnímu dni, to jest neděli 13. října, z domovů více než 100 tisíc lidí. Co by ubohá Evropa, jejíž vlády se děsí přílivu uprchlíků natolik, že podpoří i genocidu, mohla udělat jiného než pasivně přihlížet? Nemá armádu, nemá samostatnou zahraniční politiku. Zahraniční politiku jí určují USA a NATO. Jalová vyjádření znepokojení různých evropských politiků či představitelů EU neznamenají vůbec nic. Rezoluci přijmout nechtěli. Rezoluce v Radě bezpečnosti OSN vetovaly Rusko i USA. Žádost o „uměřenost“ z úst generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, zdvořilá prosba, kterou přednesl při své návštěvě Ankary, to už je vysloveně výsměch. Výsměch kurdským bojovníkům, kteří v pozemním boji porazili IS v severovýchodní Sýrii. Ale hlavně výsměch těm více než 100 tisícům lidem, kteří jsou na útěku z domova. Město Kámišlí má, či spíše mělo, 200 tisíc obyvatel. Bylo bombardováno a byly civilní oběti. Turecko se systematickým bombardováním snaží vyhnat lidi z měst a vesnic, aby jednotky Svobodných demokratických sil (SDF) neměly podporu. Uprchlíkům nikdo koordinovaně nepomáhá, spí venku nebo ve stanech. Nestačili si ani vzít dostatek zásob. K tomu hlásí různé agentury značný počet uprchlých vězňů, bojovníků Islámského státu, z bombardovaných zajateckých táborů a dokonce z bombardovaného vězení pro ty nejnebezpečnější ISISmany v Kámišlí. V kurdských věznicích a zajateckých táborech je 12 tisíc bojovníků IS, které Kurdové pořád ještě hlídají! Tito vězni představují časovanou bombu. Nelze si dělat iluze o tom, že jakmile uprchnou či budou osvobozeni tureckou armádou, odeberou se někam domů. Okamžitě nastoupí k boji pod tureckou vlajkou či znovu pod vlajkou IS a budou postupovat společně proti Kurdům – zatím. IS a Turecko, jak skandují Kurdové na demonstracích, jedno jsou. Jsou v naprosté symbióze. Bombardování vězení a táborů jistě nejsou náhodná. Z tábora Ain Issa poté, co byl bombardován, uprchlo podle agentury ANF nejméně 100 islamistů. Kdo si tedy ještě myslí, že válka v Sýrii se týká Sýrie, možná tak ještě Turecka a Ruska, měl by se urychleně probrat. A ptát se, kam zamíří uprchlí džihádisté. Někteří budou bojovat v oblasti, páchat stejná zvěrstva jako v době rozkvětu IS – ovšem tentokrát pod ochranou armády členského státu NATO. Mnozí ale jistě zamíří do Evropy. Jak ostatně řekl Donald Trump, když poněkolikáté obhajoval své rozhodnutí odvolat americké vojáky ze severní Sýrie (13. října americký ministr obrany Mark Esper oznámil, že američtí vojáci se kompletně stahují): „Uprchlí bojovníci IS nepředstavují pro USA žádné bezpečnostní riziko, protože tak jako tak zamíří do Evropy.“ Tento výrok, spolu s další perlou, že totiž Kurdové hájili jen svou zem, ale USA jim pomohly, na rozdíl od Kurdů, kteří nepomohli Američanům v Normandii, oběhl svět a ukázal v plné nahotě, jaký že ignorant je americký prezident, „nejmocnější muž světa“. Další „nejmocnější muž světa“, Vladimír Putin, ignorant není, podobná „upřímná“ vyjádření bychom u něj marně čekali. Je ovšem jedním z architektů plánu „Fontána míru“. Turecko je pro něj nepostradatelný partner, takže etnické čistky vadit nebudou. Zdá se, že prezident Putin navazuje na nejtemnější stránky ruské, potažmo sovětské historie. Chybí mi vyjádření prezidenta, který nominálně Sýrii vládne, Bašára Asada. A to sleduji zprávy denně. Cosi mi říká, že do dění nemá moc co zasahovat. Prostě mu velmoci společně nadiktovaly místo Kurdů za souseda džihádisty v tureckém žoldu, tak se s tím musí smířit. A to nemluvím o znovuzrození IS. Ministr zahraničí Sýrie Fajsal Makdad dal průchod své nechuti vůči Kurdům a ve čtvrtek v Damašku řekl: „Nebudeme akceptovat dialog ani žádné rozhovory s těmi, kteří se stali rukojmími zahraničních sil. Na syrské půdě nebudou agenti Washingtonu podporováni.“ Turecká armáda míří na syrská ropná pole. Jak napsal server Strategické myšlení: „Turecko může v případě, že ofenzíva v severní Sýrii půjde dobře, zvážit postup a ovládnutí této nejbohatší oblasti Sýrie. Je možné, že se zde hraje mnohem vyšší hra. Náhlé zkrotnutí Asadova režimu, který v podstatě již celou oblast severní Sýrie odepsal, znamená, že došlo zřejmě k rozhodnutí na vyšší úrovni. Je zcela možné, že karty byly rozdány na úrovni Putin – Erdogan. Pro Rusko je klíčové zabezpečit syrskou provincii Latakia (klíčová námořní a letecká základna ve středomoří) tím, že dostane pod kontrolu provincii Idlíb a s konečnou platností zbaví Sýrii džihádistické opozice tamtéž. To se nyní možná uskuteční, Turecko přesouvá své džihádisty právě na sever proti Kurdům.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Když jsem před pár dny psala, že ze Sýrie zbyde Damašek a poušť, ani jsem netušila, že to tak rychle potvrdí i někdo jiný. Jsou tací, kteří sveřepě věří tomu, že Rusko podporuje Asada. Nu, Rusko, jako všechny velmoci, podporuje především samo sebe. A Asad bez ropy mu určitě tak moc nevadí, tím bude povolnější. Stačí vojenská základna. V případě sázky na Erdogana coby partnera je to ovšem jízda na tygru, kterou vybalancovat nebude jednoduché ani pro Putina. Ať už věříme legendám, že Kurdové si za svůj osud můžou sami, protože si vybrali špatné spojence či ne, ani ten nejzpozdilejší občan Evropy by se neměl škodolibě radovat z toho, že „dostávají za vyučenou“. Protože s nimi dostaneme za vyučenou my všichni. Nejen kvůli tomu, že hájili naše „západní hodnoty“, které my sami hájit neumíme. Nejen kvůli tomu, že na uprchlických trasách přibyde džihádistů, kteří se jistě nejedou do Evropy rekreovat. Ale také proto, že Erdogan s množstvím dobytých území sílí. Kdo se chce podívat, jak vypadala Evropa před pár sty lety, jeďtě na Slovensko do Komárna a podívejte se na zbytky mešity na druhém břehu Dunaje. Taky tam brzy může stát nová. Nejdále se k odsouzení tureckého vpádu, který měl za cíl vytvořit „bezpečnou zónu pro uprchlíky“, vyjádřil jasný vítěz podzimních parlamentních voleb v Rakousku Sebastian Kurz (ÖVP): „Invaze Turecka do severní Sýrie musí být odsouzena co nejsilněji. Jako Evropská unie nemůžeme jen čekat, protože lidé, kteří trpí nejvíc, jsou lidé tam na místě, a my v Evropě pak také pocítíme důsledky nového přílivu uprchlíků.“ Jenže na konkrétní činy musí být vůle zbytku světa – a ta zjevně není. Vypadá to, že svět se sjednotil na tom, že chce vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše. Minimálně to tak vypadá.

Čas načtení: 2021-04-14 13:42:48

Kverulant podal žalobu proti zavření Pražského hradu Zemanem

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření začal soudit. Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud a stejně jako „za Němců“ kdo má speciální kartičku od velitelství“, projít může. Historie Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou.  Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Areál Pražského hradu byl otevřen ve dne i v noci prakticky od nepaměti. Je jen těžko přestavitelné, že by katedrála svatého Víta byla v uzavřeném prostoru, který slouží výhradně potřebám panovníka či prezidenta. Vedle katedrály stojí i restaurace Vikárka, která zde fungovala několik staletí a měla otevřeno do pozdních hodin. V nižších částech Pražského hradu, například ve Zlaté uličce, se i běžně bydlelo. V oblasti byly krámy a obchody (dnes by se řeklo provozovny s prodejem zboží) a celý prostor sloužil k obvyklému pohybu lidí bez omezení. Pouze v případě německé okupace v roce 1939 byl Pražský hrad obsazen německými vojsky, která zabránila volnému průchodu osob Pražským hradem: „I. nádvoří němečtí vojáci uzavřeli strážemi, takže příchod na hrad byl se strany Hradčan možný jen IV. nádvořím (Průchod I. nádvořím byl uvolněn ve druhé polovině dubna 1939.). Na požádání umožnili však p. kardinálovi průjezd Matyášovou bránou ve dnech velikonočních svátků. Třetí nádvoří uzavřeli strážemi u podjezdu k chrámu sv. Víta a pod chodbou do oratoře. Projíti směl jen ten, kdo se mohl vykázati legitimací, kterou vydalo velitelství 3. sboru. Takové legitimace obdrželi všichni zaměstnanci kanceláře presidentovy. Kontrola dála se liberálně a při vchodu pod balkonem na III. nádvoří vůbec ne,“ píše Pavel Zeman v publikaci Paměť a dějiny. Podle vzpomínek pamětníků byl po válce Hrad otevřen ve dne v noci až do prezidentství Václava Klause. I ten však omezil volný pohyb občanů jen málo. Hrad byl v letní sezóně zpřístupněn veřejnosti od 5:00 do 24:00 hod a v zimním režimu od 6:00 do 23:00. Žaloba Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00. Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstí U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát celou věc usnesením z 29. března 2021 odložil, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant vzápětí odvolal na ministerstvo vnitra. Nijak překvapivě se Hamáčkovo ministerstvo se přiklonilo k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho kamarily. Kverulant rozhodnutí vnitra napadl 13 dubna správní žalobou. Kverulant chce věřit, že soud dospěje k závěru, že areál Pražského hrdu je fakticky veřejné prostranství a v právním státě jej nelze ho jen tak zavřít. Jinými slovy, pokud Kverulant vyhraje, měl by se Hrad vrátit občanům. Dílčí vítězství Kverulant již zaznamenal dílčí vítězství. Zeman otevřel část zahrad. Nicméně otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna 2021 v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-30 19:18:34

Kverulantův boj proti Zemanovi pokračuje: Otevření Jeleního příkopu není otevření pražského Hradu

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Přitom nákaza covidem v areálu Pražského hradu určitě nehrozí víc než kdekoli jinde v ČR. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Proto Kverulant.org nedávno vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. Hrad oznámil, že od 2. dubna otevře zahrady, Jelení příkop a zruší plošné kontroly. Kverulant to považuje za svůj úspěch, ale trvá na zpřístupnění celého areálu a bude se o jeho otevření soudit.  Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud. Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou. Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně.  Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří  uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00 Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstní U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát tudíž celou věc dnes odloží, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant v úterý 30. března odvolal na ministerstvo vnitra. Hamáčkovo ministerstvo musí ve věci rozhodnout do tří pracovních dnů. Pokud se přikloní k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho svity, napadne Kverulant rozhodnutí vnitra správní žalobou. Soud, který by pak zkoumal zákonnost zmíněného odložení, může dospět k závěru, že fakticky jde o veřejné prostranství, tudíž bylo rozhodnutí o odložení nezákonné.  Soudní verdikt tak může posloužit nejen při zpochybnění covidové uzávěry, ale i předchozích bezpečnostních prohlídek. Pokud by soud deklaroval, že jde skutečně o veřejné prostranství, měl by tam být občanům umožněn svobodný pohyb a pobyt. Otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 09:01:56

Proč si parlamenty velmocí vzpomenou na oběti genocidy až po sto letech, kdy už pro oběti není možné nic udělat?

Senát Kongresu USA schválil rezoluci, která označuje turecké vyvražďování Arménů genocidou. Došlo k ní před více než 100 lety. Tehdy představitelé všech velmocí raději hleděli jinam. Stejně jako dnes v případě turecké likvidace kurdského etnika na severu Sýrie, prováděné Tureckem „salámovou metodou“. Zapomenutá genocida. Ne, není to ta arménská, kterou konečně po více než stu letech uznal i americký Senát – přes odpor Trumpa – a hodil tím poněkud vidle do přátelského vztahu mezi dvěma prezidenty, kteří si tak dobře rozumí. Není to ani genocida ve Rwandě, ani holokaust. Je to dnes a denně probíhající plíživá genocida kurdského národa. Na straně agresora je to téměř vždy Turecko. Počínaje první opravdu velkou genocidou v Dersimu z let 1937/38, spadající na vrub „osvíceného“ zakladatele Turecka Kemala Atatürka. Přes masakr v Roboskí z roku 2011 na kurdsko-irácké hranici, kdy bylo z letadel postříleno 34 lidí přecházejících hranici, z toho většina mladistvých a dětí. Pokračovat můžeme brutální vojenskou kampaní proti silám PKK v tureckém Kurdistánu po ztroskotání mírových rozhovorů v roce 2015, kdy byly v Diyarbarkiru a Cizre srovnány se zemí celé čtvrti i s jejich obyvateli. Z těch mimotureckých je nejbrutálnější asi genocida v Iráku pod režimem Saddáma Husajna v letech 1988 a 1989, kdy při „operaci Anfal“ bylo postříleno a zplynováno asi 50 až 100 tisíc civilistů a zničeno asi 400 vesnic. Cílem tehdy nebyli jen Kurdové, ale i Asyřané, Turkmeni, Jezídi a Židé. Kam kamery raději nehledí Po loňské operaci „Olivová ratolest“, jejímž výsledkem je naprostá demografická změna v syrském kantonu Afrín, kde se místo uprchlých kurdských rodin usazují proturečtí džihádisté i s rodinami, nám nyní probíhá operace „Pramen míru“. Čím poetičtější název, tím větší masakr. Cílem je oficiálně „bezpečná zóna“ do které prý chce Turecko nastěhovat syrské uprchlíky v řádu milionů lidí. Erdogan deklaruje tento plán už dlouho a většina tzv. západního i východního světa dělá, že mu to věří. Zatím Turecko obsadilo z plánované zóny podél celé hranice se samosprávnou oblastí pod kurdskou správou v severní Sýrii do hloubky 32 až 35 kilometrů pás mezi městy Tel Abyad a Ras al Ain, a hned tam zavádí stejné pořádky jako v Afrínu. Proturečtí džihádisté, které mimochodem stále podporují západní země coby „protiasadovské rebely“, konfiskují domy a majetek, vyhánějí lidi, rabují obchody, znásilňují, mučí, zabíjejí. Do městské správy se dosazují turečtí úředníci. Tabulky a nápisy v kurdštině nahrazuje turečtina. O zločinech proti lidskosti a válečných zločinech, které byly spáchány v rámci vytváření „bezpečné zóny“, o použití chemických zbraní, už bylo i u nás napsáno mnoho. Evropa jako celek ale téměř nereaguje. Podle představitelů států EU, s čestnou výjimkou francouzského a českého prezidenta, probíhá výstavba bezpečné zóny velmi dobře. Jinak by přece neposílali Turecku miliardy eur na „uprchlickou politiku“. Přičemž je jasné, jak říká v rozhovoru pro Junge Welt německý lékař Michael Wilk, který opakovaně a s neúnavným nasazením pracuje ve válečných zónách, že „každé jedno euro končí v turecké válečné pokladně“. Evropa a Evropská unie financují genocidu, vyhánění a válečné zločiny. Ve jménu Dobra, jak jinak. Pokud by EU neplatila, Erdogan by do ní opět vyslal uprchlíky. Mezitím jich vyrobil dalších nejméně 300 tisíc. Lidí z pásma u hranic, kteří utekli před bombardováním a rabováním. Někteří do iráckého Kurdistánu, ale většina je v šílených podmínkách v uprchlických táborech mimo bojové zóny nedaleko severosyrského města Hasaka. Nedostává se jim vůbec ničeho. Tito uprchlíci ale oficiálně pro Evropu neexistují. To by musela uznat, že „bezpečná zóna“ zas tak bezpečná není. A pokud by to uznala a zastavila penězovod do Turecka, Erdogan „vypustí“ uprchlíky. Evropa se chová jako Římská říše před svým zánikem. Svou ochranu svěřila barbarům. Sama nemá žádné prostředky, jak se Erdoganovi bránit. Vlastně má, ekonomické sankce, ale ty vyhlásit nechce. To by mohli tratit příjemci dividend nadnárodních koncernů, kteří mají v Turecku své „dcery“. Ano, pohled na mrznoucí děti v blátem pokrytém uprchlickém táboře – tady jsou skutečně děti, nemusí je na focení shánět – je smutný. Ale pro ty, kteří skutečně ovládají EU a vlády jejích členských států asi pořád veselejší než špatné čtvrtletní výkazy. Podivná územní celistvost Sýrie Nyní panuje v severní Sýrii zvláštní stav. Oficiálně je tam příměří, sjednané v říjnu nejprve Američany, pak Rusy, které samozřejmě džihádisté přidružení k druhé největší armádě v NATO nerespektovali a nerespektují. Rusové vstoupili do Kobání, nejkrvavěji vybojovaného města z dob bojů proti ISIL, ale nijak se nevměšují. Jak opět říká dr. Wilk, nezabraňují ani náletům tureckých letadel, ani se nezapojují do bojů v nedaleké Manbídži, kde kurdské síly stále svádějí tvrdé boje s džihádisty. Jejich přítomnost je čistě symbolická. Taková kvazi vojska OSN, která ničemu nebrání. Projedou se spolu s Turky městem Kobání, což musí být pro jeho obyvatel strašný zážitek a není divu, že létají kameny. Do bojů u Tal Tamer i jinde, kde proti Národní syrské armádě, jak se vznešeně říká džihádistům z FSA, stojí Kurdy vedené Syrské demokratické síly (SDF) bok po boku s režimní Syrskou arabskou armádou, se Rusové nezapojují. Na některých místech bojů se do obrany země nezapojuje ani SAA. V Tal Tamer bojují především asyrské křesťanské milice – součást SDF. Zdá se, že osud minimálně oblasti mezi Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Seré Kaniyé, je zpečetěn. Stejně jako dříve oblasti kolem Jarablu a celého Afrínu. Už se staví betonové zdi jako všude, kde vládnou Turci. Jak to přesně Putin myslel s tou územní celistvostí Sýrie, mi není úplně jasné. Asi myslel Damašek a okolí. Američané obsadili ropná pole u Deir es Zor a libují si, že ropa je v bezpečí. Jestli existuje dokonalý obraz cynismu a zrady, pak je to chování prezidenta Trumpa. Podle něj Erdogan dělá „good job“ v Sýrii a bezpečná zóna je na dohled. Ropa se má dobře – a čert vem nějaké Kurdy, bývalé spojence. Je jen dobře, že v této situaci americký Senát odhlasoval rezoluci, označující a uznávající tureckou genocidu Arménů z roku 2015. Erdogan je velmi citlivý na pojmenování masakrů, které mají Turci na svědomí, a patřičně zuří. Vrchní velitel Syrských demokratických sil generál Mazloum Abdi, zvaný také Mazloum Kobane, sice na svém twitterovém účtu tento akt přivítal a vidí v něm naději, že genocidy už v 21. století nejsou akceptovatelné, ale obávám se, že je to spíše jen povinné vyjádření optimismu. Vždyť to uznání trvalo sto let... Hrátky s ďáblem Zdá se tedy, že Rusové mají šanci „uvolnit Turecko z NATO“. A nejen mu dodat další raketové systémy S 400. Dokonce Turkům chtějí sdílet technologie tohoto protiletadlového systému. Bylo by dobře, kdyby Turecko z NATO odešlo, alespoň by snad ubyla jedna ruka, která ho drží nad ekonomickou propastí a dovoluje mu vše, co si zamane, včetně vyhrožování členským zemím EU Kypru a Řecku vojenským napadením. Nebo chystanou „vojenskou pomoc“ oficiální libyjské vládě, která vládne už jen v Tripolisu. A kterou doposud pomalu zatlačovaly do moře s ruskou materiální pomocí oddíly generála Haftara. Ale protože není mechanismus, jak vyloučit člena z NATO, a Turecko je „stále příliš důležitý spojenec na jihovýchodní výspě NATO“, a to i kdyby Erdogan hrál s hlavami kurdských dětí kuželky, situace se v dohledné době nijak nezmění. Erdogan bude nejžádanější „nevěsta“ pro Východ i Západ, které samozřejmě všechno projde. Jen si říkám, jakou roli v celém tom výjimečném vztahu k Turecku hrají Trump Towers v Istanbulu a další Trumpovy akvizice v Turecku stejně jako fakt, že hlavní zahraniční poradce prezidenta Putina, Dimitrij Peskov, je ausgerechnet turkolog. Saladdin Ahmed, profesor politických věd na Union College in Schenectady ve státě New York, napsal pro The Jerusalem Post 9. prosince: „Kurdové jsou již dlouho jedním z nejvíce znevýhodněných národů na Středním východě, který vytvořili evropští kolonizátoři, a poslední kampaň Turecka je jen pokračováním genocidní politiky, která trvá posledních 100 let. Nakonec však nejde jen o životy tisíců Kurdů; samotné hodnoty kosmopolitního humanismu, na nichž byl evropský projekt založen, jsou v nebezpečí.“ Když nebudeme stát spolu s Kurdy, kdo se postaví za nás? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-01 06:55:35

Idol, pocty, stát aneb Kontroverzní nařízení státního smutku za Karla Gotta

Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.)  Státní pohřby státníkům Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů.  Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský.  To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Počítá se „velkej rajc“ Alois Jirásek ve své době představoval živoucí symbol slavných dob vlasteneckých, kdy národní vědomí tvořilo podstatnou součást identity občana. Zdánlivě nestárnoucí Gott v blyštivých oděvech, jenž prakticky půlstoletí neopustil televizní obrazovky, ztělesňoval bohatýrské doby mládí několika generací. Jako byl Jirásek přední kulturní osobností Československé republiky, jež u lidu vzbuzovala přirozenou úctu, tak Karel Gott byl stálicí společenské elity s asi nejširší fanouškovskou základnou volně protínající nomenklatury i režimy. Všichni jsme ho „znali“, a proto se těšil jistému zlidovění, dokonce familiérnosti, jež v soudružské socialistické realitě nahradila prvorepublikovou úctu. Pro tuto svou mimořádnou veřejnou „chytlavost“ byl „Goťák“ prakticky ihned po smrti zneužit politiky vládními i parlamentními, kteří propadli opojení z bezpracné medializace a začali se předhánět ve sladkobolných vyjádřeních, v návrzích smutečních aktivit a poct. Protože i oni, politici, jsou důležitou součástí společenského kvasu, „zábavy“, kterou veřejnosti servírují sociální sítě i bulvár. (Ostatně podstatná část národa k politice také tak přistupuje, moc jí nerozumí a pokud vůbec volí, tak v jakémsi emotivním oparu fanouškovství.)  Pár dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Média se nevyhnula ironizující otázce po „státním pohřbu“ signatářky Charty 77. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. V zásadě to sedí, v reálu však porovnání těch „státních poct“ kulhalo na obě nohy. Bez cavyků to vyjádřil kdosi neznámý na sociální síti: „Položit kytičku k rakvi Chramostové není pro politiky až takovej rajc.“  Konec Gottlandu V historii České republiky bylo vyhlášeno celkem šest „státních smutků“. První dne 14. září 2001 k uctění tří tisíc obětí teroristických útoků na USA, další 5. ledna 2005 z úcty k cca 170 000 obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii, 8. dubna 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II., 17.–18. dubna 2010 z úcty k cca stu obětem havárie letadla včetně prezidenta a vysokých představitelů polského státu, 21. – 23. prosince 2011 k uctění památky prezidenta Václava Havla a 12. října 2019 v den pohřbu zpěváka Karla Gotta. Z kontextu je snad jasné, proč za nejvíc kontroverzní oficiální poctu prokázanou Gottovi považuji právě vyhlášení státního smutku: odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru za žádného režimu ani nebyl nucen přerušit, přece není tragédií státních či rovnou světových rozměrů.  Znepokojuje mne samozřejmost, s níž bylo toto významné celostátní opatření přijato. Stejně jako mne už druhé volební období znepokojuje ostentativní nezájem prezidenta o slavení významných výročí spojených s historií státu či republiky. Se stejnou nelibostí každoročně nesu výčet osobností oceněných státními vyznamenáními, kde se to hemží prezidentovými milci (pod)průměrných charakterových i profesních vlastností, zatímco skuteční hrdinové komunistické totality si dnes o nějakých „státních poctách“ mohou leda tak nechat zdát, protože v reálu pobírají důchod menší než jejich někdejší bachaři. To může poukazovat také k vychytralé prezidentově strategii směřující ke znevážení a zpochybnění občanské odpovědnosti a hrdosti a k vymazání historické paměti. Nařízení státního smutku za Karla Gotta je pak jen pouhým dalším kamínkem do mozaiky, s nímž tentokrát ochotně přispěchala vláda v čele s premiérem. Na pozadí toho všeho jde však o víc než jen o libovůli nějakého vysokého státního funkcionáře – jde o stát.  Na vládě teď prý vznikne „manuál“, který definuje pravidla pohřbů „se státními poctami“ společně s tím, komu jsou určeny. Přiznejme si: na státní pocty přece žádný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil. Stát ale přestává být v pozici morální a hodnotové autority, když jeho představitelé neumějí nebo z různých pohnutek nechtějí vnímat či zažívat hodnoty jako čest, morálka, odvaha, statečnost, úcta a vlastenectví, či dokonce je vedeni vlastními cíli podrývají, znevažují nebo bagatelizují. Stáváme se svědky státu coby vyprázdněné skořápky, jež ve skutečnosti postrádá jakýkoli obsah či identitu a klidně poslouží i jako nástroj sentimentálního kýče. Jedno je jasné: pomyslná éra Gottlandu, jak zní název Česka v knize polského autora Mariusze Sczygiela, právě skončila. Otázkou zůstává, co přijde po ní. {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2019-09-10 08:55:27

Jeden stát, jeden národ, jedna atomová bomba

Jméno tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana je v médiích takřka neustále. Buďto někde vyhrožuje a na základě svého vyhrožování a vydírání pak s někým jedná, nebo napřed jedná, rozuměj bombarduje, a pak vyhrožování zesiluje. Ve zbylých prohlášeních pak hrozí jednomu a tomu samému národu – Kurdům, z jejichž asi 40milionového národa bez státu jich nejvíc žije na území Turecka. Erdogan vydírá Evropu, že vypustí další uprchlíky a tím dává najevo, že chce další výpalné. Lodě s uprchlíky z Turecka však už jsou stejně na cestě k Řecku, lhostejno, zda Evropa zaplatí. A ona zaplatí. Další miliardy eur. Placením výpalného ale ještě nikdy nikdo ničemu nezabránil, takže tlak migrantů na Evropu a její sociální systém, po generace úsilím odborů a levicových stran pracně vybudovávaný, se ještě zvýší. Na cestě nejsou totiž jen uprchlíci z válečných zón Středního východu, ale i ryze ekonomičtí migranti z Afriky. Ušetřit se musí na jídle, abych to poněkud zjednodušila. Evropské zemědělství je drahé, tak dovezeme maso a drůbež z jižní Ameriky a Vietnamu, zkrátíme zemědělské dotace a ušetřené peníze dáme na migrační politiku, tedy i na výpalné. To navrhuje Evropská komise. K tomu přistupují teritoriální nároky Turecka. V Neue Zürchner Zeitung 7. září Daniel Steinvorth napsal: „Recep Tayip Erdogan často zdůrazňoval, že jeho země je pro tureckého prezidenta příliš malá. Člověk nechce být „vězněm na 780 000 km2,“ stěžoval si před třemi lety. „Nespravedlivé“ byly smlouvy po první světové válce, stěžoval si znovu. Vojenské hrozby řeckému sousedovi a expanzivní agenda v severní Sýrii vzbuzují obavy, že obdivovatel Osmanské říše má vážný vztah k revanšismu. Každopádně bychom si mohli myslet, že Erdogan lituje, že se nenarodil v těle svého vzoru Sulejmana Nádherného (1494–1566). Ten vládl jako obávaný sultán nad říší sahající od severní Afriky po Vídeň.“  Nyní si Erdogan stěžuje, že mu nechtějí dovolit jadernou zbraň. V článku zmiňovaného autora je shrnuto několik Erdoganových prohlášení z ekonomického fóra v Sivasu ve východní Anatolii. Například to, že „neexistuje žádný mocný národ na zemi bez atomových zbraní“ a že je nespravedlivé odpírat je Turecku. Když pomineme destruktivní politiku proti národu, který je jeho hlavním nepřítelem, tedy Kurdům, vyhrožuje Erdogan i Řecku, že „i za cenu války ochrání zájmy Turecka ve Středozemním moři“, čímž myslí ložiska plynu u Kypru. Polovinu tohoto ostrova Turecko okupuje, na druhé polovině je nezávislý stát, který je členem EU. Řecko je člen NATO stejně jako Turecko. Přesto turecké letectvo provádí simulované útoky na řecké cíle, jak mapuje například server Strategické myšlení.  A všechno mu to prochází. Nepíšu o tom poprvé a ne poprvé mě napadá podobnost chování velmocí vůči hitlerovskému Německu. Jedni s ním čile obchodovali a podporovali ho ve víře, že se vydá na Východ, druzí s ním kuli smlouvy ve víře, že zamíří na Západ. Nakonec se divili všichni, kolik jejich chybná politika stála milionů životů a materiálních škod. Dnes je to v mnohém podobné. Kdo si dá tu práci a sleduje vyjádření tureckého prezidenta, až ho děsí, jak to celý svět bere na lehkou váhu. A pořád jsme u toho samého – Turecko je přece tak dobrý obchodní partner. Občas sice něco nezaplatí, jak zjistily i české firmy, ale premiér Babiš po návštěvě Turecka hýří optimismem. I české zbrojní firmy se zapojí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí. Alespoň že se Babiš zmínil o českých vězních v Turecku Markétě Všelichové a Miroslavu Farkasovi, i když jsem spíše skeptik, co se jejich osvobození týče. Případně za jakou cenu – a kdo by ji zaplatil. Nerada bych, aby to byli zdejší Kurdové, kteří se často pohybují na hraně vydání do Turecka na nějaké to mučeníčko a k dlouholetému věznění. Rusko potřebuje Turecko své geopolitické plány, stejně jako USA. Proto přistupují na jedno vydírání po druhém. Tak dlouho Erdogan vyhrožoval Kurdům v severní Sýrii, že je nažene do Eufratu, až Spojené státy, spojenec Kurdů v boji proti Islámskému státu (IS), přistoupily na vytvoření tzv. „safe zone“, kde budou společně hlídkovat turečtí a američtí vojáci za souhlasu jednotek Syrských demokratických sil (SDF), tedy faktického pozemního vítěze nad IS. Patroly už začaly, v zóně, široké od 5 do 14 kilometrů. Mnozí mají škodolibou radost, že „američtí Kurdové“ museli ustoupit. Další „handl“ na úkor Kurdů uzavřelo s Tureckem Rusko, Idlíb připadne Asadovi a výměnou se proturečtí džihádisté přesunou právě na sever Sýrie, odkud, jak jsou mnozí přesvědčeni, se Američané nakonec stáhnou a Erdogan bude mít volné ruce. To prý přinutí Kurdy konečně seriózně jednat s Asadem. Toto seriózní jednání by ale bylo v podstatě kapitulací, protože syrský režim už dal mnohokrát najevo, že o kurdské autonomii nemůže být ani řeči. Pomineme-li řeči o celistvosti země a rozpuštění jednotek SDF, a tedy i kurdských milic YPG a YPJ, které vybojovaly většinu pozemních vítězných bojů proti IS, tak nevím, co je tak skandálního na školství v mateřském kurdském jazyce či podílu na zisku z ropy z krvavě dobytých ložisek. Také není jasné, co je to pro Asada za výhru, mít Turky místo v Idlíbu v Rojavě – tedy severní části Sýrie, kde se nachází velká část vodních zdrojů země a odkud pochází více než polovina zemědělské produkce. Jsou tam také velké zásoby nejkvalitnějšího cementu na světě, který zničená země bude potřebovat k obnově infrastruktury. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Spíše to všechno naznačuje, kdo je pro Rusko důležitějším partnerem. A pokud si někdo myslí, že návrat stavu do doby před začátkem občanské války v Sýrii je záruka stability do budoucna, pohybuje se v oblasti zbožných přání. Asad je ovšem zatím pevně v sedle podepřeném ruskou rukou. Jak velká bude nakonec Sýrie, o tom ale nerozhoduje. O tom rozhodují Erdogan, Putin a Trump. Jediná šance Evropy, že „sultán“ nezačne pokukovat po nějakém tom ostrově či území, spočívá v tom, že přežene svou totální válku doma. Dokud zatýkal politiky levicové prokurdské HDP a sesazoval jejich starosty, bralo se to jako součást koloritu, který patří k tureckému státu za všech režimů. Teď ale zamířil i na republikánskou stranu CHP, která mu „sebrala“ starosty velkých měst Istanbulu a Izmiru, ale i Ankary. Minulý týden byla odsouzena k deseti letům vězení za „podporu terorismu“ Canan Kaftancioglu, předsedkyně CHP v Istanbulu, což nejde číst jinak než jako pomstu za prohrané volby. A to už je jiná – to nejsou „jen“ Kurdové. Tady už by mohli Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a pokroku AKP, která se mu mimochodem tak trochu rozpadá, přecenit své síly.

Čas načtení: 2020-10-01 11:52:09

Filmové ceny Zlatý ledňáček získaly snímky Budiž světlo či Beze stopy

Letošní 33. ročník filmového festivalu Finále Plzeň, který se konal od 25. do 30. září, byl slavnostně zakončen udělením cen Zlatý ledňáček. Nejlepším filmem byl vyhlášen slovenský snímek Budiž světlo, nejlepším televizním filmem snímek Beze stopy Od České televize. Přinášíme vám kompletní přehled všech oceněných děl. O Zlatého ledňáčka se letos ucházelo devět snímků v kategorii Hraný a animovaný celovečerní film, osm dokumentárních snímků, sedm projektů v soutěžní sekci TV a internetová tvorba – seriály a šest v TV a internetová tvorba – film a minisérie. V soutěži o Zlatého ledňáčka studentských krátkometrážních snímků soutěžilo šest děl.   Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film Budiž světlo (režie: Marko Škop, producent: Artileria – Marko Škop, Ján Meliš, Negativ – Petr Oukropec, Pavel Strnad) Vyjádření poroty: „Porota se jednomyslně rozhodla ocenit tento film, protože nás zaujal velkým smyslem pro lidskost a také způsobem, jakým zpracovává podtón nacionalismu, což je podle našeho názoru důležité a relevantní téma, které bychom v dnešní době měli zkoumat. Film se vypořádává s mnoha komplexními vrstvami společnosti, také nás ohromily působivé výkony a jemné a zároveň efektní vyprávění, do kterého jsme byli osobně vtaženi.“   Zlatý ledňáček za nejlepší dokumentární film Sólo (režie: Artemio Benki, producent: Artcam Films – Artemio Benki, Petra Oplatková) Vyjádření poroty: Krásně intimní a jemně vykreslený portrét nadaného klavíristy, který se snaží vyrovnat s realitou a zvládnout cestu z psychiatrické léčebny zpět do života. Tento dokument přesahuje typické filmové přístupy k problémům v oblasti duševního zdraví. S pozoruhodnou otevřeností nám hlavní hrdina přibližuje své zkušenosti a vyjadřuje hlubokou moudrost o stavu lidstva. Kromě osobního příběhu protagonisty zkoumáme hranice křehké společnosti, která měří své občany podle vnějšího úspěchu.   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „seriálová tvorba“ #martyisdead: S1:E8 #truestory (režie: Pavel Soukup, producent: Mall TV – Lukáš Záhoř, Milan Kuchynka, Bionaut – Vratislav Šlajer, Jakub Košťál) Vyjádření poroty: „Ocenění bylo uděleno pořadu o problémech, s nimiž se potýká dnešní mládež. Vypráví svůj skutečný varovný příběh kreativním a mimořádně přesvědčivým způsobem, a to ve formátu, který dokonale odpovídá povaze jeho tématu, zvyšuje povědomí o kyberšikaně a ukazuje, jak mrazivě snadné je pro teenagery stát se obětí nebo pachatelem.“   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „film a minisérie“ Beze stopy (režie Vít Karas, producent: Česká televize – Michal Reitler) Vyjádření poroty: „Cena byla udělena univerzálnímu příběhu, který jako by patřil do jiné éry, dokud divák postupně neodhalí celý obraz. V izolovaném prostředí a s vynikajícím obsazením se režisér detailně zabývá řadou současných otázek a vytváří postavy, se kterými se lze ztotožnit a zároveň jsou záhadné.“   Zlatý ledňáček za nejlepší studentský krátkometrážní film Volání divočiny (režie: Karolína Peroutková, producent: FAMU) Vyjádření poroty: „Film nás jednohlasně zaujal autenticitou výpovědí, která o náročných tématech hovoří s respektem, citem, ale i s humorem, který je dětským protagonistům vlastní. Režisérka dokázala z časosběrného materiálu vyskládat dramaturgicky celistvý a silný příběh. Peroutková ve výsledku vychází ze své role pozorovatele a stává se angažovanou participantkou, která možná dokáže změnit jeden mikrosvět a nás ostatní k tomu inspiruje též.“   Ceny studentské poroty Zlatý ledňáček za nejlepší celovečerní hraný nebo animovaný film Vlastníci (režie: Jiří Havelka, producent: CinemArt – Marek Jeníček) Vyjádření studentské poroty: „Vítězem se stává snímek, který je přívětivý pro širokou veřejnost, který dokázal z obyčejného rutinního tématu udělat film celovečerního formátu. Oceňujeme, že film nevznikl jako čistá komedie, nýbrž jako tragikomedie s prvky reálného života. Rádi bychom vyzdvihli, že ačkoli se film odehrává pouze v jedné místnosti, udrží diváka upoutaného celých 100 minut.“   Zlatý ledňáček za nejlepší dokumentární film Kiruna – překrásný nový svět (režie Greta Stocklassa, producent: Analog Vision – Veronika Kührová, Michal Kráčmer)  Vyjádření studentské poroty: „Na tomto snímku si porota váží především velké komplexnosti a osobního přístupu autorů. Dokument sleduje tři, zdánlivě nesouvisející příběhy hlavních protagonistů, které nakonec spojuje téma hledání nového domova/ kulturní identity. Autentický zvuk dokonale vystihuje ponurou atmosféru města na severu Švédska a pečlivý střih rafinovaně napomáhá k celistvosti celého filmu.“    Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „seriálová tvorba“ Bez vědomí, díl 4 (režie: Ivan Zachariáš, producent: HBO Europe – Tereza Polachová, Anthony Roots, Steve Matthews) Vyjádření studentské poroty: „Projekt si nás získal svou atmosférou, stylizací doby. Oceňujeme vydání samotného seriálu k výročí Sametové revoluce.“   Zlatý ledňáček za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii „film a minisérie“ Klec (režie: Jiří Strach, producent: Česká televize – Jaroslav Sedláček) Vyjádření studentské poroty: „Projekt nás zaujal pro svoji ojedinělou atmosféru, kvalitní zpracování tématu týkající se seniorů. Zaujalo nás celkové zasazení příběhu do jedné lokace bytu, kde atmosféru podpořil skvěle zpracovaný zvuk.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-02 20:14:08

Nejlepší současné grafické práce vystavují v pražském Obecním domě včetně díla posledního laureáta Chalupeckého ceny

Až do 22. února probíhá v Obecním domě v Praze výstava Grafika roku, která představuje to nejlepší ze současného grafického umění včetně ukázky děl letošního laureáta Ceny Vladimíra Boudníka. Mezi vystavujícími najdete Patrika Hábla, Martina Velíška, Petra Nikla, Jakuba Špaňhela, Miloše Šejna, Martina Salajku, Jaromíra 99, Saki Matsumoto, Michala Bačáka, Šimona Brejchu a další. Vystaveno 213 děl a 19 autorských knih. Soutěže Grafika roku se každý rok účastní stovky českých autorů i studentů, Cena Vladimíra Boudníka je prestižní ocenění umělcova celoživotního přínosu grafice.   Cena Vladimíra Boudníka Laureátem 25. Ceny Vladimíra Boudníka je Ondřej Michálek za významný tvůrčí přínos v oblasti grafické tvorby a přesvědčivý a výrazný soubor grafických děl objevného výrazu či formy bez časového a generačního omezení.   Grafika roku   Hlavní cena v kategorii A – velký formát Prof. Martin Velíšek: Struhadlo, prořezávaný hlubotisk, velikost listu 1400 x 800 mm Porota přihlédla ke kvalitnímu technickému provedení grafického díla. Zaujalo ji osobité ztvárnění, vycházející z konkrétní předmětnosti odkazující k principům modernity. Autor uvádí: „Snažím se přenést realitu do grafiky. Celkem samozřejmě prostřednictvím linií, bodů a ploch. Ale pak také – zcela v duchu aktuální předlohy, struhadla – jako reálný atribut, tedy otvory v ploše tohoto nástroje. Perforace v ploše struhadla a perforace v ploše papíru spolu souzní. Skrze otvory se realita i její výtvarný přepis setkávají a splývají. A přesto věc a její otisk nejsou a nemohou být identické. Princip perforace podtrhuje stejnorodost a současně činí odlišnost naléhavější, protože nám naše zkušenost říká, že „poškozovat“ podložku tisku je přece absurdní... a tedy obrací naši mysl od reality zpět k jejímu záznamu.“   Hlavní cena v kategorii B – malý formát Jan Hísek: Černý kocour, mezzotinta, velikost listu 477 x 318 mm Porotu zaujala bohatost autorova vnitřního světa, pro který našel adekvátní vyjádření ve špičkově zvládnuté technice mezzotinty. Autor uvádí: „Předlohou k vytvoření mezzotinty Černý kocour mi byla stejnojmenná temná povídka Edgara Allana Poea, kdy reflexe na dílo tohoto autora se neprojevila ve volném listu příliš ilustrativně, ale spíše jako obraz temného stvoření, které skryto před našimi zraky uchovává pravdu a vyjevuje zločin na světlo. Černý kocour se zde mění v čaroděje se sluneční svatozáří, chránící zazděnou ženu, která obklopena stavením a zahradou vznáší se pod touto ochranou k jinému životu.“   Hlavní cena v kategorii C/A – studentské práce velký formát, Cena Simeony Hoškové Veronika Hoppová: Gorazdova 6, hlubotisk z kamene, velikost listu 333 x 421 mm. Vyjádření poroty: Práce Veroniky Hoppové není tzv. galerijního typu – naopak těží z vlastních tradic média intuitivně chápaného jako prostředek zachycení povýtce intimní zkušenosti. Je pozoruhodná jak po stránce estetické a formální, včetně nároků techniky, tak té umělecké. Nenabízí jednoduché interpretace, mysl diváka vede cestou imaginativních obratů a variací, přesto je koncentrovaná a ucelená. Autorka uvádí: „V bytě v Gorazdově ulici číslo šest se maminka dívá z pokoje prababičky a pradědy přes chodbu do kuchyně. Tou chodbou se Veronika řítí na dětském odrážedle. Tak snad nebude bourat, říká si maminka.“   Hlavní cena v kategorii C/B – studentská práce malý formát Tereza Šrámková: Zvíře, akvatinta, velikost listu 250 x 180. Porota ocenila fantazii, odvahu k humorné nadsázce i schopnost jasné výpovědi výtečně vyjádřené na malém formátu. Adekvátně využitá technika akvatinty podpořila celkové vyznění. Autorka uvádí: „Tvor – po nocích v lesích pobíhá a jazykem objímá. Jaký důvod má? Každý se sám podívá.“   Hlavní cena v kategorii D – autorská kniha Lenka Novotná: Kroj, počítačová grafika, velikost 145 x 145 mm. Vyjádření poroty: Originální koncepce čerpající z ornamentů lidových krojů. Precizní provedení digitálního tisku. Nápadité převedení tradičního tématu do současné replikace. Autorka uvádí: „Tato autorská kniha je vytvořena na motivy výšivek, pravděpodobně Kyjovského kroje, který patřil mé prababičce. Jednotlivé výšivky byly graficky zpracovány. Celá kniha je svázána koptskou vazbou a umístěna do krabičky. Uvnitř se nachází, kromě autorské knihy, také fotka sestřenice v kroji. Celá kniha vznikla jako bakalářská práce.“   Tisk z výšky Bronislava Bakule Malá: Prales - vnitřní život, linoryt, velikost listu 660 x 960 mm Vyjádření poroty: Linoryt Bronislavy Malé je výjimečný uchopením techniky redukované na nezbytné minimum, ještě schopné pojmout a vyjádřit plastickou skutečnost existující v pozadí obrazu. Haptická kvalita, kterou organický svět disponuje, zde v jisté symbióze vstupuje do vlastního tisku. Výsledkem je prostý, čistý, hudební strukturaci připomínající záznam, přesto pozoruhodně vtipný – volající po domýšlení chybějících polotónů a prostorových "výplní". Autorka uvádí: „Před deseti lety jsem se vrátila z téměř 1,5ročního pobytu na Novém Zélandu. Navzdory času se mě od těch dob drží fascinace dvěma tématy – moře a pralesa. V obrazu světa se jedná o velice zhuštěné uzly živé hmoty. Ač se navenek projevují coby organická hmota, pod povrchem mají daný řád a nepřeberné množství dalších podřádů a malých systémů. Právě hledání skryté harmonie ve světě kolem je zřejmě mojí potřebou. Nikoliv ve vědeckém slova smyslu, ale v intuitivním a filozofickém. Organická hmota projevuje eruptivní tendence vymaňování z daného řádu a nakonec se opět do něj vrací, protože je jím zcela prostoupena. Grafika "Prales – vnitřní život" je destilátem tohoto nahlížení světa a převedením do vizuální řeči.“   Tisk z hloubky Robin Kaloč: Krajina, akvatinta a tisk z výšky, velikost listu 670 x 960 mm. Porota ocenila tyto výtvarné aspekty: čistota, hloubka, malířskost, prostor, zklidnění, skvělé propojení technik a přínos prožitku. Autor uvádí: „Vždy jsem rád chodil do krajiny rozjímat a jenom tak být. Vyhlížet daleké horizonty v tichu a s pokorou často i dlouho po setmění, kdy se už postupně ztrácí kontury jednotlivých tvarů, a kdy téměř naráz prostorem zavládne posvátné ticho noci. Napadá mě přirovnání, že je krajina jako lidská tvář. Svou podobu jen pomalu mění, přesto má každým okamžikem jiný výraz a neustále tiše hovoří. Nekonečno příběhů minulosti vypráví. Vzpomínky své poodkrývá.“   Litografie Sabina Kafková: Divý kanec, litografie, velikost listu 500 x 707 mm. Vyjádření poroty: Sabina Kafková obdržela Cenu díky experimentálnímu a neobyčejně silnému uměleckému postupu, zachycené atmosféře a na první pohled semiabstraktnímu obrazu. Autorka uvádí: „Tato litografie byla vytvořena jako součást souboru ilustrací ke Starým pověstem českým od Aloise Jiráska. Námětem této ilustrace tedy nebyla jiná pověst, než-li ta o Bivojovi a kanci. Kresbu na kámen jsem provedla hustou litografickou tuší pouze za pomoci svých dlaní a prstů, jejichž opakovaným otlačováním jsem docílila různých odstínů. Jedná se o rychlé expresivní vyjádření motivu.“   Serigrafie Petr Kubáč: Chyba, sítotisk, 700 x 1000 mm. Porota ocenila kvalitu tisku. Autor nezvyklým způsobem akcentuje současné mediální téma a formou barevných přetisků vytváří vizuální napětí. Autor uvádí: „V současné době se stále více setkáváme s manipulací médií, ať už ve formě televizního vysílání, rádia, internetu či v tiskové podobě. Pro vytvoření grafiky jsem použil deformaci obrazu, známou jako glitch. Obraz jsem získal z veřejného vysílání soukromé televize.“   Počítačová grafika Kryštof Brůha: Reonar de Inter Solaris, tisk pomocí robotického ramene technikou unikátně vyvinutou pro kolekci šesti tisků, velikost listu 1000 x 700 mm. Vyjádření poroty: Napětí mezi elementární formou grafického díla v protikladu se zvolenou tiskovou technologií robotické ruky zaujala porotu s ohledem na otevírání nových možností oboru. Autor uvádí: „Tisk robotickým ramenem na papír. Dokumentace výpalu slunečním paprskem do horniny během performance. Kinetické sochy / Inter Solaris.“   Cena poroty Patrik Hábl: Tři Hory, vlastní kombinovaná technika, velikost listu 1230 x 1560 mm Vyjádření poroty: Ceny byla udělena Patriku Háblovi za kreativní a inovativní uchopení tématu krajiny a osobitý tvůrčí přístup k tradiční grafické technologii. Autor uvádí: „Tři hory vznikly přímou inspirací z asijských cest. Hora pro mne dlouhodobě představuje místo nejenom fyzického setkání s přírodními živly, ale i touhu po dosažení jejího vrcholu, jehož průběh je často důležitější než cíl samotný. Z interpretačního hlediska je to zároveň její mnohovrstevnatost a imaginativnost. Existuje tradiční malířská teorie, jejímž hlavním principem je propojení a prolnutí životní energie čchi, která obrazem prochází a dodává mu pohyb a život. Pro Asiaty je hora vnímána jako středobod vesmíru.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2018-12-19 00:26:55

Vyjádření společnosti Huawei k vydané zprávě NÚKIB

Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost včera vydal varování před používáním softwaru i hardwaru čínských společností Huawei a ZTE. V návaznosti na toto varování premiér Andrej Babiš nařídil Úřadu vlády, aby vyměnila telefony těchto značek za jiné. Tento krok chystají i jednotlivá ministerstva. V návaznosti na tyto kroky dnes společnost Huawei vydala oficiální vyjádření […] The post Vyjádření společnosti Huawei k vydané zprávě NÚKIB first appeared on Androidmarket.cz.

Čas načtení: 2020-06-21 09:06:39

Ministryně Marie Benešová míní, úředníci mění

Ministryně Marie Benešová sklidila kritiku předsedy Nejvyššího správního soudu (NSS) Michala Mazance za způsob, jakým se jako kárná žalobkyně postavila k veřejným zasedáním kárného soudu ve věci kárně žalovaného předsedy Krajského soudu v Plzni Miloslava Sedláčka a státních zástupkyň, činných v trestním řízení proti zastupitelům Postoloprt. Nedostavila se a nechala se zastoupit úřednicí v postavení pouhé vedoucí oddělení. Tento krok vzbudil nelibost kárného senátu a předseda NSS se hněvá, že při projednávání kárné žaloby na vysokého funkcionáře justice by se měl kárný žalobce nechat zastoupit aspoň činitelem přiměřeně vysoké úrovně, popřípadě advokátem.   Chápu vyvolanou nelibost a kritiku považuji za oprávněnou. Myslím si, že paní ministryně se měla nechat zastoupit na zasedání vlády náměstkem, protože starost o správné fungování právního státu je nadčasová, zatímco vláda řeší relativně efemerní záležitosti. Nicméně v její prospěch je třeba přiznat, že není první ministr spravedlnosti, jenž svým postojem dal najevo nedocenění významu postavení kárného žalobce. Kárná řízení ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě podceňuje Vybavily se mi stejné maléry u exministra Pavla Němce a u Roberta Pelikána. Je to tradice: obecně se ministři spravedlnosti zdráhají využívat své pravomoci kárných žalobců, a když už žalují, posílají ke kárnému soudu jako své zástupce druhořadé úředníky. Podezírám je, že v souladu s požadavky politické korektnosti nechtějí využívat pravomoci kárného žalobce k trestání poklesků státních zástupců a soudců, přesvědčených o svém nároku na beztrestnost, protože se bojí mediálního pokřiku politizujících soudců a státních zástupců a s nimi spřažených novinářů o domnělém zasahování do výdobytků Velké Sametové Revoluce, z nichž hlavním prý je nedotknutelnost pokleslých soudců a státních zástupců. Aby toho nebylo málo, ministři spravedlnosti se ještě hůře chovají v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Mají osobní výlučnou pravomoc stěžovat si u Nejvyššího soudu ČR proti nezákonným rozhodnutím státních zástupců a soudů. Podněty ukřivděných k podání stížnosti obvykle nechávají přezkoumat státním zastupitelstvím. Když už jim ale státní zastupitelství doporučí, aby podnětu ke stížnosti vyhověli a aparát ministerstva jim dovolí stížnost podat (sic!), k projednávání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR se nedostaví, ale ani nevyšlou kvalifikovaného zástupce, aby jejich právní názor obhajoval, zatímco nejvyšší státní zástupce svého zmocněnce vyšle vždy. Nastává nerovnovážný stav. Nemohu to prokázat, ale jsem přesvědčen, že tato praxe je příčinou občasných neúspěchů stížností. Pokud se týká kárného řízení, postavení kárného žalobce je dáno zákonem, v němž není ani slůvka o tom, že by kárný žalobce směl přenést svou pravomoc na jinou osobu. Jsem přesvědčen, že zdůraznění výlučnosti postavení kárného žalobce dodává vážnosti institutu kárného řízení. Připomínám, že legendární Otakar Motejl dštil oheň a síru na místopředsedu soudu, který se odvážil vykonávat pravomoci kárného žalobce. Znám případ potrestání místopředsedkyně jistého okresního soudu Ivou Brožovou, tehdy předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, za to, že vykonávala pravomoc kárné žalobkyně.  Je zřejmé, že předseda NSS by tolik „neremcal“, kdyby Marie Benešová za sebe poslala aspoň ředitele odboru nebo dokonce některého z náměstků, což jistě mohla, popřípadě kdyby se nechala zastoupit advokátem. Ale z jiného pohledu mě jeho postoj udivuje: zatímco u jiných kárných žalobců je nepřenosnost kárné pravomoci ze zákona nesporná, má snad ministr spravedlnosti zákonem stanovenou výjimku z pravidla? Kde to v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců pan předseda Nejvyššího správního soudu vyčetl? Jako laik si jsem jist, že zákon takové zvýhodnění ministra spravedlnosti neumožňuje a pan předseda Nejvyššího správního soudu se před ním měl sklonit. Z praxe usuzuji, že kdyby kárná žalobkyně Marie Benešová požádala Nejvyšší správní soud, aby nenařizoval veřejné zasedání na dny, kdy zasedá vláda, soud by jí jistě vyhověl. U běžných soudů je možné vyjednat datum jednání tak, aby nedocházelo ke kolizím s jinými procesy. Zde by to jistě bylo možné také. V tomto směru se předseda NSS Michal Mazanec dotkl obecného problému podceňování významu kárného řízení ministry spravedlnosti. Nejde o specifické provinění Marie Benešové, kterého by se jiní ministři nedopouštěli. Zabezpečit beztrestnost pokleslých soudců a státních zástupců Marie Benešová se proti názoru předsedy Nejvyššího správního soudu ohradila článkem na České justici. Šla ale dále za hranice své obhajoby až k vyjádření zásadního postoje k pokleskům soudců a státních zástupců. Článek uzavřela slovy, jež by si zasloužila vytesání do kamene a umístění nad vstupem do všech soudů a státních zastupitelství: „… stát za následky pochybení soudce či státního zástupce odpovídá a je z tohoto důvodu povinen vyplatit často nemalé finanční částky. I pochybení, která nejsou shledána kárným proviněním, mají …negativní dopad na veřejné finance. Ještě podstatnější je však dopad pochybení soudců či státních zástupců do života občanů, který může být naprosto zásadní. Budu se proto i nadále důsledně snažit, aby si soudci a státní zástupci tuto svou jedinečnou odpovědnost při výkonu svých funkcí uvědomovali“.  Nepochybuji o tom, že paní ministryně tento výrok myslí vážně. Často jsem proti ní vystupoval v jiných souvislostech kriticky, ale v jiných konkrétních případech jsem se setkal s chováním, jež odpovídá výše uvedeným zásadám. Například jako ministryně v Rusnokově vládě podala úspěšnou stížnost pro porušení zákona ve věci, o které se v článcích zmiňuji jako o „znojemském justičním zločinu“. Není její chybou, že předsedové nezákonně jednajících senátů se nedostali před kárný ani trestní soud. Nicméně z pohledu laika, občanského aktivisty, dlouhodobě sledujícího různá sporná trestní řízení, mi nezbývá než konstatovat, že ušlechtilé a věcně správné názory ministryně nejsou ještě zárukou, že oběti poklesků soudců a státních zástupců už mají vyhráno. Ministr něco míní, ale jeho myšlenky uvádějí do praxe úředníci, kteří mohou mít na věci úplně jiné názory a chovají se podle toho. Pro názornost: ministr schválí podání stížnosti pro porušení zákona, ale příslušný referent ji napíše tak, aby neměla naději na úspěch. Podle mé zkušenosti převládající tendencí v myšlení ministerského aparátu je zabezpečení beztrestnosti pokleslých soudců a státních zástupců, nepřátelství vůči stěžovatelům na křivdy a necitelnost k dopadům trestního stíhání do životů obviněných a jejich rodin. Mám důvod si myslet, že si podřízení Marie Benešové dosud neosvojili její přístup k pokleskům soudců a státních zástupců. Právo na beztrestnost omylu či pochybení při hodnocení důkazů, které je samozřejmou a nezbytnou pojistkou soudcovské nezávislosti, rozšiřují na celý rozsah jednání soudců či státních zástupců. Ať tedy soudce provede cokoli, vždy má nárok na beztrestnost, protože uplatnil právo na nezávislé rozhodování. Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy Příklad pro názornost: pokud předsedkyně kárného senátu při přípravě veřejného zasedání rozhodne nezaložit do spisu listinné důkazy v neprospěch kárně žalované soudkyně, je to dle úředníků projev soudcovského nezávislého rozhodování, a tedy jednání absolutně beztrestné. Podání kárné žaloby nepřichází v úvahu. Jako laik si myslím, že takové jednání by se dalo posuzovat nejen jako kárné provinění, ale možná i jako úmyslné zneužití pravomoci úřední osoby. Výsledkem napadeného jednání předsedkyně kárného senátu bylo odůvodnění rozhodnutí kárného soudu chválou kárně žalované jako svědomité a spravedlivé soudkyně, ač právě u jiného soudu probíhalo řízení o povolení obnovy procesu odsouzeného, kterého paní kárně žalovaná odsoudila k vysokému trestu za čin, který spáchal někdo jiný. A v soudní síni se odůvodnění rozhodnutí smáli obžalovaní z jiné kauzy, která jí byla odebrána z důvodu podjatosti. Je možné být současně podjatá a spravedlivá? To je otázka téměř hamletovská. Pozoruhodný je i zásah úředníků do projednání návrhu na kárné řízení se soudcem Krajského soudu v Brně, který podle článku novináře Martina Shabu měl iniciovat uveřejnění dehonestujících informací o poškozených v přípravném řízení kauzy, ve které je pan soudce v postavení svědka. Další námitkou proti němu byla jeho netečnost k výpovědi svědků, kteří před jeho senátem doznali jednání, jež mohlo být jak pokusem o podvod na obžalovaném se škodou v desítkách milionů korun, tak přípravou korupčního ovlivnění trestního řízení. Při projednání kárného návrhu si místopředseda soudu přisvojil pravomoc kárného žalobce a úředníci ministerstva mu přiznali právo takto jednat. Problém spočíval v nevhodné formulaci jeho vyjádření, v němž se neodvolal na předchozí rozhodnutí oprávněného kárného žalobce, tedy předsedy soudu, který přehodnotil kárný návrh na prostou stížnost a jejím vyřízením pověřil pana místopředsedu. Perličkou v rozhodnutí o zamítnutí kárného návrhu bylo vyjádření, že předseda senátu nebyl povinen reagovat na otevřené doznání svědků k nezákonnému jednání. Podotýkám, že jeden z nich pak pokračoval v trestné činnosti ke škodě obžalovaného, domohl se sdělení obvinění a od začátku února je ve vazbě. Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy se projevuje i v průtazích při projednávání jejich podání. Například žádost o abolici ze 23. října 2018, která se na ministerstvo dostala proti vůli předkladatele již 25. října 2018, vyřídilo ministerstvo až 9. března 2020. Podobně k postoupení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze 12. prosince 2019 na státní zastupitelství za účelem přezkumu došlo až 28. května 2020. V tomto případě se paní ministryně vyjádřila k mé stížnosti na průtahy věcně a jako částečnou příčinu průtahů uvedla pochybení úředníků, zatímco v převažující části vysvětlila zdržení věcnými důvody. Nemění to nic na skutečnosti, že zdlouhavým řízením se marně vyčerpal čas, který měla paní ministryně k disposici pro rozhodnutí. Všechny výše popsané úkazy nejsou ničím novým. Zcela určitě nesouvisí s tím, že do ministerského křesla usedla již podruhé Marie Benešová, jejíž rezignace se dovolávali „chvilkaři“. Úředníci se chovají v podstatě stále stejně, bez ohledu na to, kdo právě ministerstvu vládne, a dokonce ani obměna úřednické garnitury, provedená bývalým ministrem Janem Kněžínkem, žádnou podstatnou změnu nepřinesla. Je proto nanejvýš žádoucí, aby výše deklarovaný přístup Marie Benešové k odpovědnosti soudců a státních zástupců vůči občanům tohoto státu sestoupil také do hlav a srdcí jejích podřízených. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 15:25:52

V Lidicích odehrává boj za nezávislost vědeckých organizací, tvrdí zaměstnanci Památníku Lidice. Za jeho ředitelku se postavila i poslední lidická žena

Vynucená rezignace ředitelky Památníku Lidic rozhořčila její podřízené. Podle nich nemohla odsoudit práci historika Vojtěcha Kyncla, který objevil dokument, že jedna z lidických žen nahlásila četníkům židovskou podnájemnici, protože by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Za ředitelku se v dopise ministrovi kultury postavila i poslední přeživší lidická žena Jaroslava Skleničková. „Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány,“ napsala mu. Zveřejňujeme stanovisko zaměstnanců i dopis Jaroslavy Skleničkové.   Výzva k podpoře nezávislosti vědy a kultury V Lidicích se teď odehrává boj o nezávislost. Týká se nejen této paměťové instituce, ale i všech ostatních vědeckých organizací. Právě proto se na vás obracíme s prosbou o vyjádření podpory. Paní ředitelka Lehmannová byla donucena ze svého místa odejít, a to za velkého nátlaku ze strany zástupce zřizovatele organizace, ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Odmítla totiž odsoudit a distancovat se od kvalifikované odborné práce a jejího autora, zaměstnance Historického ústavu Akademie věd Vojtěcha Kyncla jen proto, že jím zjištěné poznatky nezapadají do černobílé interpretace dějin Lidic. Odmítla to udělat proto, poněvadž by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Jako zaměstnanci si velmi dobře uvědomujeme, že lidický památník je značně specifickou institucí tím, že se věnuje živým dějinám. Je to pro nás všechny vědomý závazek a privilegium, které nebereme na lehkou váhu. A právě to je předmětem situace, v níž se nacházíme. Součástí výše uvedené vědecké práce je i informace o tom, že jedna z lidických žen krátce před tragédií měla nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Dcera této lidické ženy je jedním z přeživších lidických dětí. Je pochopitelné, že informace týkající se její maminky, která byla prezentována v červnu 2019 v reportáži České televize, se jí osobně hluboce dotkla. Máme pochopení pro to, že v listopadu 2019 sepsala otevřený dopis, kterým se spolu se sedmi dalšími přeživšími lidickými dětmi obrátila mimo jiné na ministerstvo kultury a kterým oznámila ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Musíme se však bránit falešnému obvinění ředitelky Lehmannové a celého památníku z překrucování faktů o lidické historii. Jakkoli chápeme bolest, kterou bádání přineslo, jsme povinni bránit se nařčení, že se jedná o dehonestaci lidických žen a dětí. Autoři dopisu podali kvůli uvedené reportáži České televize stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta podnět po projednání odložila s tím, že zdroje použité v reportáži jsou doložené a spor je na úrovni historicko-vědeckého zkoumání. Následně se autoři dopisu vyjádřili médiím, že chtějí, aby ústavní činitelé „zjednali ve státní organizaci Památník Lidice nápravu.“ Tento bezprecedentní nátlak navíc přichází v situaci, kdy jsme zcela nově svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války, a kdy se objevují cílené snahy o politické zneužití Památníku Lidice. Problematické je i to, že jeden z osmi přeživších na otevřeném dopise podepsaných nám potvrdil, že uvedený dopis nepodepsal a že se od něj distancuje. Ředitelka Lehmannová se opakovaně pokoušela vzniklou situaci řešit, a to i přesto, že byla zprvu odmítána. Nevzdala se a kýžené schůzky se jí dostalo. Ve chvíli, kdy už bylo řešení na spadnutí, oznámila starostka obce Lidice Veronika Kellerová, která se jednání účastnila, že paní Marie Šupíková, které se celá věc dotýká osobně, potřebuje čas na rozmyšlenou a schůzku ukončila. Následně sama oznámila do médií, že dohoda se nekoná. Namísto urovnání napětí se tak paní starostka zasadila o jeho pokračování. Situace vyústila 20. ledna 2020, kdy byla Martina Lehmannová ministrem kultury postavena před volbu rezignovat, nebo být odvolána. Ministr Zaorálek se následně během tiskové konference vyjádřil, že mu jde o to „…jak vystupuje památník, nejde mi o zkoumání odborných věcí“. Je zcela nepřijatelné, aby se v takovéto situaci ministr nepostavil za svou příspěvkovou organizaci a nehájil její nestrannost. Rovněž je absurdní, když svůj tlak na odchod ředitelky nejen nepopírá, ale ještě jej vysvětluje jejím údajným nedostatkem empatie. Jako nejsmutnější na celé záležitosti vnímáme to, že Jana Bobošíková, předsedkyně místního Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a starostka Veronika Kellerová ve svém tažení proti ředitelce Lehmannové zneužily přeživší lidické děti, které použily jako štít, proti kterému si nikdo se základy slušného vychování nedovolí vystoupit. Ministr Zaorálek bez ohledu na skutečnou podstatu celé záležitosti vyhověl tlaku ČSBS a obce Lidice a v zájmu vlastního klidu obětoval nejen ředitelku Lehmannovou, ale i nezávislost celého Památníku Lidice a jeho odbornou pověst. Z tohoto důvodu my, zaměstnanci Památníku Lidice, nechceme mlčet a přihlížet tomu, jak je role vědeckých a paměťových institucí relativizována, jak je historie a věda politizována a jak se pod tlakem určité skupiny lidí vytváří „Historie na přání“. Vyzýváme tedy všechny, kterým není vytrácení se svobody z veřejných institucí lhostejné, aby se připojili k našemu Vyjádření podpory ředitelce Památníku Lidice. Zároveň přikládáme vyjádření paní Jaroslavy Skleničkové, poslední žijící lidické ženy, abychom rozptýlili mylný dojem o tom, že všichni přeživší lidické tragédie jsou proti paní ředitelce. Naopak, z celkem 12 dosud žijících svědků lidické tragédie jich několik zcela jasně podpořilo právě lidický památník i s jeho odstupující ředitelkou. Filip Petlička, jménem zaměstnanců Památníku Lidice   Dopis Jaroslavy Skleničkové ministrovi kultury Vážený pane ministře, jsem poslední žijící lidická žena. Zažila jsem onu osudnou tragédii, ale také jsem v koncentračním táboře Ravensbrück poznala soudržnost lidických pozůstalých. S lítostí proto vnímám rozkol nás, posledních pamětníků těch událostí. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy. Napsala jsem dvě knihy vzpomínek (první byla přeložena do němčiny a angličtiny), přes svůj věk spolupracuji s Památníkem, kdykoliv jsem požádána, a absolvuji besedy a přednášky. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.  Proto mě velmi znepokojila zpráva o rezignaci ředitelky Památníku paní Martiny Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní Bobošíková. Byla zvolená na schůzi, kam jsem já ani další dvě tehdy ještě žijící „poslední ženy“ nebyly pozvány. Ze svazu jsme poté na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován. Situace se vyostřila vloni v červnu po odvysílání kontroverzní reportáže České televize, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce Památníku, která v reportáži také neutrálně vystoupila. Spolupráce skupiny „lidických dětí“ s Památníkem zcela ustala. Účastnila jsem se schůzky, kde se paní ředitelka Lehmannová pokoušela situaci zklidnit, a také jsem apelovala na smíření ostatních pamětníků. Zůstala jsem však osamocená. Nevhodně načasovaná reportáž ČT, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby i její práce.  Já si však na činnost Památníku nemohu stěžovat. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány. Proto se také obracím na Vás, pane ministře, abych Vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena informovala. Velmi bych si proto přála, abyste rezignaci paní ředitelky nepřijal. S pozdravem, Jaroslava Skleničková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-13 14:26:57

Opravdu chceme vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše?

Válka v severní Sýrii není vzdálená. Nejen proto, že Sýrie je relativně blízko Evropy. Ale i proto, že „Operace Fontána míru“, kterou podpořil i náš premiér Andrej Babiš na summitu OSN, vyhnala k dnešnímu dni, to jest neděli 13. října, z domovů více než 100 tisíc lidí. Co by ubohá Evropa, jejíž vlády se děsí přílivu uprchlíků natolik, že podpoří i genocidu, mohla udělat jiného než pasivně přihlížet? Nemá armádu, nemá samostatnou zahraniční politiku. Zahraniční politiku jí určují USA a NATO. Jalová vyjádření znepokojení různých evropských politiků či představitelů EU neznamenají vůbec nic. Rezoluci přijmout nechtěli. Rezoluce v Radě bezpečnosti OSN vetovaly Rusko i USA. Žádost o „uměřenost“ z úst generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, zdvořilá prosba, kterou přednesl při své návštěvě Ankary, to už je vysloveně výsměch. Výsměch kurdským bojovníkům, kteří v pozemním boji porazili IS v severovýchodní Sýrii. Ale hlavně výsměch těm více než 100 tisícům lidem, kteří jsou na útěku z domova. Město Kámišlí má, či spíše mělo, 200 tisíc obyvatel. Bylo bombardováno a byly civilní oběti. Turecko se systematickým bombardováním snaží vyhnat lidi z měst a vesnic, aby jednotky Svobodných demokratických sil (SDF) neměly podporu. Uprchlíkům nikdo koordinovaně nepomáhá, spí venku nebo ve stanech. Nestačili si ani vzít dostatek zásob. K tomu hlásí různé agentury značný počet uprchlých vězňů, bojovníků Islámského státu, z bombardovaných zajateckých táborů a dokonce z bombardovaného vězení pro ty nejnebezpečnější ISISmany v Kámišlí. V kurdských věznicích a zajateckých táborech je 12 tisíc bojovníků IS, které Kurdové pořád ještě hlídají! Tito vězni představují časovanou bombu. Nelze si dělat iluze o tom, že jakmile uprchnou či budou osvobozeni tureckou armádou, odeberou se někam domů. Okamžitě nastoupí k boji pod tureckou vlajkou či znovu pod vlajkou IS a budou postupovat společně proti Kurdům – zatím. IS a Turecko, jak skandují Kurdové na demonstracích, jedno jsou. Jsou v naprosté symbióze. Bombardování vězení a táborů jistě nejsou náhodná. Z tábora Ain Issa poté, co byl bombardován, uprchlo podle agentury ANF nejméně 100 islamistů. Kdo si tedy ještě myslí, že válka v Sýrii se týká Sýrie, možná tak ještě Turecka a Ruska, měl by se urychleně probrat. A ptát se, kam zamíří uprchlí džihádisté. Někteří budou bojovat v oblasti, páchat stejná zvěrstva jako v době rozkvětu IS – ovšem tentokrát pod ochranou armády členského státu NATO. Mnozí ale jistě zamíří do Evropy. Jak ostatně řekl Donald Trump, když poněkolikáté obhajoval své rozhodnutí odvolat americké vojáky ze severní Sýrie (13. října americký ministr obrany Mark Esper oznámil, že američtí vojáci se kompletně stahují): „Uprchlí bojovníci IS nepředstavují pro USA žádné bezpečnostní riziko, protože tak jako tak zamíří do Evropy.“ Tento výrok, spolu s další perlou, že totiž Kurdové hájili jen svou zem, ale USA jim pomohly, na rozdíl od Kurdů, kteří nepomohli Američanům v Normandii, oběhl svět a ukázal v plné nahotě, jaký že ignorant je americký prezident, „nejmocnější muž světa“. Další „nejmocnější muž světa“, Vladimír Putin, ignorant není, podobná „upřímná“ vyjádření bychom u něj marně čekali. Je ovšem jedním z architektů plánu „Fontána míru“. Turecko je pro něj nepostradatelný partner, takže etnické čistky vadit nebudou. Zdá se, že prezident Putin navazuje na nejtemnější stránky ruské, potažmo sovětské historie. Chybí mi vyjádření prezidenta, který nominálně Sýrii vládne, Bašára Asada. A to sleduji zprávy denně. Cosi mi říká, že do dění nemá moc co zasahovat. Prostě mu velmoci společně nadiktovaly místo Kurdů za souseda džihádisty v tureckém žoldu, tak se s tím musí smířit. A to nemluvím o znovuzrození IS. Ministr zahraničí Sýrie Fajsal Makdad dal průchod své nechuti vůči Kurdům a ve čtvrtek v Damašku řekl: „Nebudeme akceptovat dialog ani žádné rozhovory s těmi, kteří se stali rukojmími zahraničních sil. Na syrské půdě nebudou agenti Washingtonu podporováni.“ Turecká armáda míří na syrská ropná pole. Jak napsal server Strategické myšlení: „Turecko může v případě, že ofenzíva v severní Sýrii půjde dobře, zvážit postup a ovládnutí této nejbohatší oblasti Sýrie. Je možné, že se zde hraje mnohem vyšší hra. Náhlé zkrotnutí Asadova režimu, který v podstatě již celou oblast severní Sýrie odepsal, znamená, že došlo zřejmě k rozhodnutí na vyšší úrovni. Je zcela možné, že karty byly rozdány na úrovni Putin – Erdogan. Pro Rusko je klíčové zabezpečit syrskou provincii Latakia (klíčová námořní a letecká základna ve středomoří) tím, že dostane pod kontrolu provincii Idlíb a s konečnou platností zbaví Sýrii džihádistické opozice tamtéž. To se nyní možná uskuteční, Turecko přesouvá své džihádisty právě na sever proti Kurdům.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Když jsem před pár dny psala, že ze Sýrie zbyde Damašek a poušť, ani jsem netušila, že to tak rychle potvrdí i někdo jiný. Jsou tací, kteří sveřepě věří tomu, že Rusko podporuje Asada. Nu, Rusko, jako všechny velmoci, podporuje především samo sebe. A Asad bez ropy mu určitě tak moc nevadí, tím bude povolnější. Stačí vojenská základna. V případě sázky na Erdogana coby partnera je to ovšem jízda na tygru, kterou vybalancovat nebude jednoduché ani pro Putina. Ať už věříme legendám, že Kurdové si za svůj osud můžou sami, protože si vybrali špatné spojence či ne, ani ten nejzpozdilejší občan Evropy by se neměl škodolibě radovat z toho, že „dostávají za vyučenou“. Protože s nimi dostaneme za vyučenou my všichni. Nejen kvůli tomu, že hájili naše „západní hodnoty“, které my sami hájit neumíme. Nejen kvůli tomu, že na uprchlických trasách přibyde džihádistů, kteří se jistě nejedou do Evropy rekreovat. Ale také proto, že Erdogan s množstvím dobytých území sílí. Kdo se chce podívat, jak vypadala Evropa před pár sty lety, jeďtě na Slovensko do Komárna a podívejte se na zbytky mešity na druhém břehu Dunaje. Taky tam brzy může stát nová. Nejdále se k odsouzení tureckého vpádu, který měl za cíl vytvořit „bezpečnou zónu pro uprchlíky“, vyjádřil jasný vítěz podzimních parlamentních voleb v Rakousku Sebastian Kurz (ÖVP): „Invaze Turecka do severní Sýrie musí být odsouzena co nejsilněji. Jako Evropská unie nemůžeme jen čekat, protože lidé, kteří trpí nejvíc, jsou lidé tam na místě, a my v Evropě pak také pocítíme důsledky nového přílivu uprchlíků.“ Jenže na konkrétní činy musí být vůle zbytku světa – a ta zjevně není. Vypadá to, že svět se sjednotil na tom, že chce vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše. Minimálně to tak vypadá.

Čas načtení: 2019-10-13 06:30:57

O tleskání v letadle

Tleskač není pouze pověstný Jan z příběhů o Rychlých šípech, nýbrž i nejeden z leteckých cestujících po zdařilém přistání na letištní dráze. Když jsem před lety jako mladík zažil při svém prvním letu zmíněné tleskačství premiérově, přidal jsem se u vědomí, že to tak má být.  Od té doby jsem po přistání tleskal víckrát, ale přiznám se, že po čase mě v té domnělé samozřejmosti jednou při reportážní cestě naleptal zkušenější spoluletící kolega fotograf. Řekl mi, že to tleskání piloti stejně neslyší. A navíc, že je to zvyk pouze u turistů, nikoliv u zcestovalých praktiků.  Tak se stalo, že ohledně onoho rituálu jsem do budoucna znejistěl. Tleskat, nebo netleskat? Mám se zachovat jinak při cestách služebních a jinak při cestě na dovolenou? Ve druhém případě tedy jako takzvaný koupák, jak vzdušní přepravci někdy přezdívají letním dovolenkovým pasažérům.  Kdybych měl na tohle kritérium přistoupit, nijak bych si nepomohl. Tak či tak budu konfrontován s cestujícími, kteří sedí poblíž mě, a buď tleskají, nebo ne. Budou mě mít za extrabuřta, když se zachovám jinak než oni.  Proto oportunisticky volím systém kopírka. Podle nich. Někdy tak, jindy tak: pod obojí. Omlouvám si to obezličkou, že obě varianty mohou mít své opodstatnění. Zkušený dopravní pilot Tomáš Lainka se mediálně svěřil, že potlesk v kokpitu prakticky neslyší. Dochází k němu totiž ve chvílích, kdy letadlo dosedlo na dráhu a pro piloty je zapotřebí se plně soustředit na zpomalení a následné pojíždění k terminálu nebo na stojánku. Mohlo by se tedy zdát, že jde o potlesk pánubohu do oken, takže je zbytečný a bez oprávnění. Je však možno použít i argument opačný, neboť zmíněný pilot uvedl i dovětek: „O potlesku se dozvídáme až od letušek po vystoupení cestujících. Ale i to pilota potěší.“ Jako svého času poměrně častý poletucha jsem se setkal několikrát i s názorem, že pasažérské tleskání v letadle je údajně českým nešvarem (případně švarem). Není to tak docela pravda. Ještě většími tleskači jsou prý Portoričané, ale občas si tlesknou i jiní národové. Včetně Němců, jak to vyplývá z vyjádření jednoho berlínského pilota: „O tleskání vím, ale jenom zprostředkovaně, protože dveře kokpitu jsou silné, neprůstřelné a tlumí zvuky. Navíc při přistání, kdy používáme hlučný plný zpětný chod, není moc slyšet. Potlesku si vážím, ale zasloužila by si ho i pokladní v supermarketu – taky to nemá lehké.“ Vedle stoupenců onoho tleskání coby vyjádření vděku existují i jeho zavilí odpůrci. Ti mu vyčítají banálnost a jistou dětinskost. Právě oni letos kvitovali na tuzemském webu s názvem PlanetaCestování.cz sdělení, které informovalo o chystaném celoevropském zákazu tleskání na palubách letadel.  Pod pokutou 10 000 korun. Redakce zmíněného webu připojila i zdůvodnění: „Na Řízení letového provozu jsme zjistili, že největším rizikem je vnitřní ozvěna. Právě ta může způsobit technické komplikace, které mohou vést až k havárii. Odborníci v letecké dopravě se shodují, že rizika potlesku jsou obrovská a není radno si s nimi zahrávat.“ Pod tou zprávou jsem v připojených ohlasech četl řadu souhlasných i odmítavých vyjádření. Kromě těchto polarizovaných postojů tam však bylo i několik jiných, které neskočily na špek a prozíravě si všimly, že ona letošní zpráva byla na webu publikována 1. dubna.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 14:47:09

Policie přidala další střípek z vyšetřování Bendiga. Pro zpěváka to musel být pořádný šok, nevěděl totiž, že po něm jde

Zpěvák Jan Bendig se dostal v posledních dnech opět do středu pozornosti kvůli »kauze mouka«. Tentokrát ho ale veřejnost už nevnímá jako oběť, jelikož dle vyjádření policie o útoku zpěvák věděl. Fanoušci i umělci, kteří ho ihned po útoku podpořili, by rádi věděli, jak se k věci muzikant postaví. Bendig dle nejnovějšího vyjádření na svém Instagramu patrně neví, jestli si útok objednal či nikoliv. Čeká prý na vyjádření policie. Ta v tom má ale jasno, jelikož oba aktéry měla u sebe v kanceláři na podání vysvětlení. Redakce ŽivotvČesku.cz navíc zjistila, že zpěvák o vyšetřování listopadové události neměl ani tušení. O detailech vyšetřování promluvila mluvčí policie Eva Kropáčová.

Čas načtení: 2024-07-25 14:51:01

Stavíte? Máte smůlu, Bartošův systém stavebního řízení nefunguje. Dle politologa ho to může stát křeslo

Podle vyjádření zoufalých úředníků neumí ani to, co už zvládly systémy před ním. Problémem prý také nejsou pády systému, ale jednoduše jeho nefunkčnost. Neexistuje propojení s jinými státními databázemi a úředníci tak musí brát do ruky často papír a tužku. Takhle vypadá realita na českých stavebních úřadech. Úředníci také už pohrozili stávkou. Problémy hlásí města po celé republice. Jako jedno z prvních, které vyzvalo ministerstvo k nápravě byla Opava, přidalo se ale mnoho dalších měst. Na sociálních sítích se objevil třeba dopis ministerstvu od ředitele Krajského úřadu Jihočeského kraje. Stížnosti se objevují bez ohledu na stranickou příslušnost daných úředníků. Tragické vystoupení úřednice Člověk si ale doslova ťuká na čelo, když si poslechne vyjádření, která se linou z úst daňovými poplatníky placených úředníků. Ředitelka jedné ze sekcí, která měla systém na starost, Leona Gergelová Šteigrová totiž nebyla schopná rozumně odpovědět na jedinou z otázek, kterou v mediálním éteru dostala. Ať už šlo v o diskuzi v Radiožurnálu či hlavní zpravodajskou relaci TV Nova. Aby člověk v tolika větách neřekl vůbec nic se příliš často nestává. Stavební úřady ovládá chaos, nový systém nefunguje. Bartošovo ministerstvo mlčí Číst více Mlží i Bartoš Ještě horší je ale přístup Ivana Bartoše. Člověka, který se nejen svou politickou zodpovědností, ale i lidským přístupem k podobným problémům doslova odkopal. Někdo, kdo se od začátku vlády a vlastně i politické kariéry tváří jako ten, který dá IT do pořádku, už několik dní zarytě mlčí. Vyjádření, které poskytl včera na twitteru, načež odmítl pozvání do hlavních televizních relací, ani nebudeme citovat není tam totiž odpověď na nejzásadnější otázku - kde je problém? Zásadní otázky všichni ignorují Jako mnoho dalších médií jsme se snažili ministerstvo kontaktovat s dotazy, jak se nefunkčnost systému řeší a prosbou o lepší popis problému. Nereagoval ani jeden pracovník tiskového odboru, mluvčí, ani ministr Bartoš, kterého jsme kontaktovali přímo. Pochybilo ministerstvo, protože systém správně neotestovalo? Nebyli správně zaškolení úředníci, kteří jej teď neumí používat? Byl celý projekt špatně připravený od začátku a neměl nikdy šanci fungovat? O tom, jaká je realita, teď mohou lidé jen spekulovat. Stavba metra D: Penta má mít ve společném projektu většinu, transparentnost pokulhává Číst více Opozice křičí. Oprávněně Podobné průšvihy jsou jen voda na mlýn opozice, která na Bartošovi nenechá nit suchou a dává za příklad další zpackané IT projekty, které za současného ministra pro místní rozvoj vznikly. Jen minimum z nich provázel bezproblémový start. Redakce Čtidoma.cz oslovila také politologa a politického marketéra Karla Komínka, kterého jsme se zeptali, jaké důsledky to může pro Bartoše mít.  Měli dodržet tři pravidla, říká odborník "Popravdě si myslím, že se to dalo připravit podstatně lépe, zejména s ohledem na to, že ten projekt je dlouhodobě připravovaný a do médií pronikaly informace a poznatky o tom, že ten progres není tak rychlý, jak by očekávali a  říkali to i další koaliční partneři," shrnuje situaci Komínek. "Měli se připravit na všechny scénáře včetně téhle situace," dodává a zdůrazňuje věci, které by měl Bartoš a jeho lidé jasně deklarovat: "Víme o problému, máme tohle jasné řešení a tady máte časový rozvrh, ve kterém to budeme realizovat," shrnuje politický marketér ideální postup v takové situaci.  Bartoše to může stát místo Mohl by takový postup stát ministra Bartoše místo? "V extrémním případě určitě ano, zejména  s ohledem na to, že když vyhodíte takhle malou stranu z vládní koalice, tak se nic nestane s vládní většinou," říká politolog. Zároveň ale také dodává, že Petr Fiala lidově řečeno nebude chtít dělat vlny.  "Nemyslím si, že by někdo měl chuť teď aktuálně oslabovat vládní koalici, blíží se přece jen krajské volby," doplňuje Komínek.

Čas načtení: 2024-08-24 09:00:41

Děsivé vyjádření lékařky, co je skutečnou příčinou rakoviny prsu

Děsivé vyjádření americké lékařky, co je skutečnou příčinou rakoviny prsu, doslova některým vyrazí dech. (Foto: X / Tucker Carlson) „Rakovina prsu je onemocnění způsobené... Článek Děsivé vyjádření lékařky, co je skutečnou příčinou rakoviny prsu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-08 17:00:01

Boj za čistou slovenštinu bez cizích slov: Za porušení má stát dávat pokuty

S úřady a se zákazníky se má mluvit bez cizích slov, výrazy, které předepíše ministerstvo kultury. To samo pak vyhodnotí, jestli se „komunikuje“ správně a rozdá pokuty. To je v kostce plán ministryně kultury Šimkovičové, jak si posvítit na slovenštinu. U našich sousedů to zvedlo obrovskou vlnu nevole včetně názorů, že jde o zákon přímo namířený proti menšinám. Lidé také vtipkovali, že pokuty se budou dávat i za gramatické chyby. Destrukce slovenské kultury v přímém přenosu: Ministryně posílá bodyguardy s výpověďmi Číst více Porušuje vlastní zákon To Martinu Šimkovičovou zřejmě namíchlo a rozhodla se reagovat na svém kanálu na Telegramu, kde poskytla rozsáhlé vyjádření, které už po první přečtení obsahuje naprosté perly, třeba když Šimkovičová chce bojovat proti cizím slovům ve slovenštině (my jsme jí za použití stejných slov přeložili do čestiny, pozn. red.). „Cílem novely je také eliminace používání cizích výrazů, které pronikají do úředního a veřejného styku i přesto, že existují jejich plnohodnotné ekvivalenty ve slovenském jazyce,“ píše ministryně ve vyjádření. Zřejmě si ale neuvědomuje, že svůj budoucí zákon porušuje v jedné větě hned dvakrát. Pokud by jej totiž dodržovala, rozhodně by se vyhnula slovům eliminace a ekvivalent, která rozhodně nepochází z její domoviny, ale použila by krásná slova jako odstranění a obdoba, aby se zasadila o zachování jazyka pro další generace. Kromě zmíněných dvou případů takových slov v jejím vyjádření najdeme desítky dalších případů. Hlídáním cizích slov to ale nekončí.  Slováci jdou po české novinářce. Jde o „sektu“, které propadla i dezinformátorka Soňa Peková Číst více Regulovat chce i jídelní lístky Za čistý jazyk bude bojovat Martina Šimkovičová i na jídelních lístcích restaurací. „V pořádku nejsou ani jídelní lístky v restauracích bez nabídky uvedené ve slovenském jazyce, což v konečném důsledku může odradit část potenciálních zákazníků od využití jejich služeb,“ tvrdí. Jak tomu bude například ve vietnamských nebo mexických restauracích či obyčejném stánku s kebabem, kde se v národním jazyce často nepíše jedno jediné jídlo, je ve hvězdách. U slovenské veřejnosti to vzbudilo obrovskou  vlnu vtipů. Tvůrci podcastu Ťažký týždeň dokonce vytvořili fiktivní jídelní lístek, nad kterým se baví internet. Přepište mapy! Přepisovat se zřejmě budou i mapy, kde si jejich autoři dovolili jako první napsat jméno města v jiném jazyce, než ve slovenštině. „V případě geografických názvů je důležité, aby byl slovenský název primární a neuváděl se pod názvem v jiném jazyce a menším písmem," píše Šimkovičová v oznámení. Kromě dalšího použití dvou zbytečných cizích slov ministryně ujišťuje, že ani toto opatření rozhodně není namířeno proti žádným menšinám. Uvidíme, co na to řeknou příslušníci třeba maďarské menšiny, kterých je na slovensku na půl milionu a existují tam vesnice, ve kterých se slovensky prostě nedomluvíte. KAM DÁL:Hana Maciuchová mě hrozně zklamala, říká o setkání s herečkou její fanynka. Co ji tak ranilo?      

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-04 20:09:40

Sbírka Noe odpočítává dny Bohumila Ždichynce je „zprávou o stavu Země“

Medicína, záliba v přírodních vědách a umění jsou spojené nádoby jeho tvorby. Spisovatel – esejista, prozaik a především básník, tím vším je lékař Bohumil Ždichynec, jehož rané verše zazněly poprvé již v šedesátých letech v pražské Viole v podání Radovana Lukavského. Reflektování stavu věcí vezdejších, které známe již z jeho nedávných opusů Hamlet v tekuté době (2017), Hranatej svět (2018) a Srdce v mrakodrapu (2019) pokračuje i v jeho nejnovější knize veršů Noe odpočítává dny. Básnící přírodovědec a myslitel postrenesančního stoicismu žije a tvoří v období postmoderního skepticismu, kdy jeho filozofické přemítání nabývá estetického rozměru, jež čtenáři předkládá jako svou osobitou výpověď a meditativně strukturovanou básnickou zpověď. V případě poslední básnické sbírky se setkáváme s autorovým tzv. „chronopoetickým“ dialogem se světem. V lidském organismu totiž probíhají rytmické procesy s různou periodou, harmonicky spjaté. Biologický rytmus trvá jeden den, který lze obrazně transformovat do jednoho roku a jediného života. Jarost se odráží v ránu a dopoledni, léto v hřejivém poledni a odpoledni, podzimní podvečer a večer přináší na paletu odstíny a šerosvit, královna noc je doménou krásy zimy. A tak jsou básně v knize rozčleněny do kapitol nesoucích místo názvu časové fáze dne: 6.00–10.00 (ráno), 10.00–12.00 (dopoledne), 12.00 (poledne), 12.00–17.00 (odpoledne), 17.00–20.00 (podvečer), 20.00–24.00 (večer), 0.00-6.00 (noc). Autorova nejnovější básnická sbírka pod názvem Noe odpočítává dny je navenek nevtíravou a nenásilnou a možná o to závažnější filozoficky laděnou „zprávou o stavu Země“ vyslovenou v čase, kdy pomyslný předpotopní praotec Noe úzkostně odpočítává intervaly neúprosného pozemského bytí. Zaměřuje se přitom nejenom na biohodiny, ale i na biominuty a biovteřiny naší momentální a archetypální bio existence a volí pro toto básnické reflektování času formu výrazově uměřené a formálně ukázněné chronopoezie. Ve všech demonstrovaných časových zlomcích nacházíme jak epické poetické vyjádření, tak i lyrické a mnohdy filozofické fragmenty. V obou polohách se v autorových verších v metaforách živě zrcadlí náš svět a naše životy.   Ukázka z knihy Imaginace Fobie z prázdna vyvěrá z lidské podstaty. Neukotvenost, náhražkovost a ztráta identity jsou vnějším projevem prázdnoty. Je prázdnota neohraničeností danou její nerozlišitelností? Absolutní vakuum (prázdno), neexistuje. Možná byl shluk světelných bodů vyjádřením prvotního zvuku. Prázdnota tudíž může být možností uměleckého vyjádření. Přiblížením dálky nebo podvědomým vnímáním ji lze identifikovat. Působení reality současně na více smyslů, synestezie, byla nebeským darem Arthuru Rimbaudovi.  Dvě roviny mohou mít společný i jeden bod. V turniketu se každým okamžikem pohybu uzavírá nějaký prostor, a přesto jím lze v čase (jako ve 4D) projít. Při pokračujícím dalším otáčení se uzavře a znovu otevře na druhé straně. Transformace vědomí předpokládá čtvrtou a pátou dimenzi. Touto dimenzí se všechny možnosti vyskytují ve stejném čase a na stejném místě. Myslím, a tedy jsem v kvantovém vědomí a prostoru chápanému jako prázdnota. Setká-li se nyní pravda s krásou, přinese dobro.                                                * Údolí neklidu Tekoucí vědomí má k usebrání dva břehy: na jedné straně chaos a na druhé ustrnulost.   Ač nevíš kam plout, proud tě s tebou bere. Žití je mezičas v němž ustavičně hledáme sebe. * Hledání Prométhea V bledém dopoledni 21. století stojíš s Jiřím Kolářem frontu na játra. Mikrosvět, laboratorní stůl plný nábojů a děr, anhilující magnetická pole továren na částice.   Co se to kolem děje? Přetížený čas, Prométheus v plamenech. Vlny dní, bójky nocí v přístavech zauzlovaných snů. Jen otevřená mysl může být naplněna smysly. * Průnik světla Nikde není taková tma, jež by světlo ukryla. Motýl vyklouzl z kukly, sen se sráží v rosu.   Ráno je tuze křehké a foton letí pro něhu. Štěstí je tenké sklo, dělící žití od nicoty. * Polární noc Psychedelická záře koloruje na zenových křídlech mraků holografické tvary, růžovou rybu plující v objetí beránků a astrální praptáky indigově v modrotisku nebe. Zeus šeptem vypráví o údělu do něhož se vejde svět.   Vstup do dekadentního obrazu. Vzhlédni vzhůru a spatříš s uvědoměním sounáležitosti výsek scenérie a bílé světlo. * Smysl Ze všech chtění a citů je nejkrásnější láska, jíž sladká touha jímá. Zřekne-li se bohatství má okouzlenou duši, a bude ta pravá.   Zdroj pohybu a dění, kosti, šlachy a svaly láskou zvednou skály.   AESCULAPUS, Praha 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-09-11 12:03:41

Chromý úřední šiml

K příznačným znakům administrativní kultury rezortu spravedlnosti patří vynechávání spisové značky přijatého podání v odpovědi na ně. Uvádí se pouze datum. To podstatně ztěžuje orientaci v úředních sděleních. A dalším, daleko významnějším, jsou tak dlouhé lhůty vyřízení věci, že odpověď na podání postrádá smysl. Odpoví-li úřad občanovi na podání, jím dávno zapomenuté, aniž by je řádně označil, může vyvolat zmatek.  Příkladem může být omyl, za který jsem se čtenářům omluvil v článku Nezastavitelný justiční ping-pong. Upadl jsem do něj, když mě ministerstvo vyrozumělo 9. března 2020 o zamítnutí žádosti o abolici podané 25. října 2018. Na podanou žádost jsem dávno zapomněl a má reakce tomu odpovídala.  Je znepokojující, že toto nebyl poslední případ zchromnutí ministerského úředního šimla. Jeho poslední výstřelek je ještě „výživnější“. Dne 5. srpna 2020 mě vyrozuměl ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva, že paní ministryně neshledala důvody k podání stížnosti ve prospěch odsouzeného Shahrama Zadeha a můj podnět odložila. Považoval jsem za samozřejmé, že vyjádření se vztahuje k podání z 12. prosince 2019 a podivoval jsem se mediální zprávě z 2. září 2020, že paní ministryně podala stížnost ve prospěch pana obžalovaného. Až dodatečně jsem si všiml, že páně ředitelovo vyjádření se vztahuje k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona z 4. července 2019 proti usnesení senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně z vazebního řízení z 26. června 2019. Veškeré jednání ve vazebním řízení má probíhat bez průtahů. Zde ministerstvo předvádí, co si představuje pod pojmem „bez průtahů“. Současně předvádí, že jeho úřední šiml je asi slepý, protože vyřízení podnětu, týkajícího se vazby, zhruba až po roce, nedává smysl, neboť Shahram Zadeh je již dávno ve výkonu trestu a případné rozhodnutí o propuštění z vazby by mu bylo stejně prospěšné jako mrtvému zimník. Navzdory tomuto zmatku ale nadále zůstává v platnosti základní otázka, vyslovená v článku Zvraty mysli Marie Benešové: proč Marie Benešová nepodala stížnost pro porušení zákona již na základě podnětu spolku Chamurappi z 12. prosince 2019, ale až 2.září 2020, když ve vztahu ke klasifikaci jednání obžalovaných jako činnosti organizované zločinecké skupiny se náš podnět a podaná stížnost shodují. „Kdo rychle dává, dvakrát dává“. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem byl titulek článku Zvraty mysli Marie Benešové nepřiléhavý ke skutečnosti. Proto se za jeho použití touto cestou paní ministryni veřejně omlouvám. Současně však dodávám, že „zvrat mysli“, který by ji během měsíce přivedl k podání stížnosti pro porušení zákona, kterou původně podat nechtěla, by vyzněl pro ni příznivě, zatímco roční lhůta pro vyřízení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se vazebním řízení je nepřístojnost, která jí dělá ostudu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-08-07 13:02:02

George Steiner: Na Modrovousově hradě (ukázka z knihy)

Na Modrovousově hradě je knižní esej předního amerického intelektuála George Steinera, který v něm hledá souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Rozsahem nepříliš dlouhý, myšlenkově ovšem hutný a po jazykové i argumentační stránce strhující esej, jímž se George Steiner zařadil mezi přední filozofy kultury své doby, tematicky navazuje na studii T. S. Eliota z roku 1948, jež zkoumá podstatu kultury a její postavení v západní společnosti. Steiner jde však ještě o něco dál a pokládá opomíjené a v mnoha případech doposud nevyřčené otázky, jimiž „naši“ kulturu představuje ve zcela novém světle. Čtenář má tak možnost podniknout historicko-filozoficko-literární sondu do dějin západní civilizace, jež odhaluje vzrušující, ale i značně znepokojující souvislosti mezi vyspělou civilizací a kulturním barbarstvím. Ústřední tezí, kterou se Steiner snaží obhájit, je tvrzení, že holokaust nemáme chápat jako exces, nýbrž jako doprovodný jev modernity, vyvěrající z příliš velké sázky na člověka, a že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež vedly k současnému přehodnocení kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti.   Ukázka z knihy:   NESMÍRNÁ „ENNUI“   „Několik poznámek k redefinici kultury“ – čtenář jistě pozná přímý odkaz na esej Poznámky k definici kultury (1948) T. S. Eliota. Žádné poutavé čtení to není. Jedná se o dosti ponurý text, napsaný tváří v tvář barbarství tehdejší doby, o skutečných příčinách a formách oné nelidskosti toho však příliš neříká. Přesto si zaslouží pozornost, přinejmenším proto, že pochází z pera mimořádně vnímavého pozorovatele. K otázkám a výzvám, jež zaměstnávaly Eliotovu mysl při obhajobě tradičního řádu, se budu v následujícím eseji průběžně vracet.   Snad vyjma ryze biologických determinant nejsme ve skutečnosti ovlivňováni reálnou minulostí, nýbrž tím, jak minulost vnímáme, jak si ji představujeme. Naše představy mají častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů. Podobně jako v případě genetické informace se nám obrazy a symbolické rekonstrukce minulosti vštěpují do paměti a formují naši vnímavost. Každé nové dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti a její živoucí mytologii nebo v minulosti vypůjčené z jiných kultur. O vlastním smyslu, identitě, o pokroku či úpadku se uvažuje ve světle toho, jak to bylo předtím. Ozvěny, na jejichž podkladě se společnosti snaží vymezit rozsah, strukturu a autoritu vlastního hlasu, přicházejí zezadu. Ve hře jsou evidentně složité mechanismy, jež vycházejí z neuvědomované, avšak životně důležité potřeby zachování kontinuity. Společnost zkrátka potřebuje mít své předchůdce. Tam, kde chybí takovýto přirozený vývoj, kde společenství nově vzniklo nebo bylo po dlouhém údobí života v rozptýlení a podmanění znovu sjednoceno a obnoveno, tam zajišťují patřičnou minulost intelektuálové a umělci. „Dějiny“ amerických černochů a moderního Izraele jsou toho dobrým příkladem. Ten nejpůvodnější motiv však může být čistě metafyzický. Většina dějinných epoch totiž vykazuje společný rys, jímž je vědomí existence více či méně vzdáleného zlatého období, kdy vše bylo takřka ideální, kdy člověk souzněl se svým přirozeným okolím. Mýtus o pádu, o vyhnání člověka z ráje přesahuje hranice jednotlivých náboženství, je univerzální. Stěží bychom hledali civilizaci – a možná i individuální vědomí –, jež by neobsahovala stopu připomínající nějakou vzdálenou katastrofickou událost. Někde se něco muselo pokazit, že byl člověk donucen opustit „tajemný posvátný hvozd“ a v potu tváře se lopotit a plahočit světem, bez možnosti návratu k přirozenému modu bytí. I v soudobé západní kultuře, nebo lépe „postkultuře“, hraje tato představa promarněné idyly velmi důležitou roli. Tentokrát se však jedná o idylu relativně nedávnou a sekulární povahy. Vědomí toho, že žijeme v překotné době plné chaosu, násilí a mravní otupělosti, že v umění čelíme zásadnímu rozpadu hodnot, že jako společnost zabředáváme do stále většího barbarství, že se řítíme do nového „období temna“, v němž civilizace, tak jak jsme ji znali, může zaniknout nebo na malém ostrůvku přežívat jako skanzen – tyto pocity strachu, natolik živé a hojně živené, že nám pronikly do morku kostí, čerpají svou aktuálnost a zdánlivou nevyvratitelnost na základě srovnání. Moderní pochybovačství a sebemrskačství živí vědomí existence konkrétních věků, jež se jeví jako „zlaté“. Tato představa je natolik rozšířená a platná, že ji běžně přecházíme bez povšimnutí. Jinými slovy: naše zakoušení a hodnocení přítomnosti, často tolik negativistické, probíhá neustále na pozadí toho, čemu říkám „mýtus devatenáctého století“ nebo také „vysněná zahrada liberální kultury“. Tuto zahradu bylo dle obecného smýšlení a cítění možno najít v Anglii a západní Evropě v období přibližně od dvacátých let 19. století do roku 1915. Jak tomu často bývá, i zde je údaj o počátku spíše výsledkem obecné shody než jedné konkrétní události, zato konec tohoto dlouhého léta lze stanovit s apokalyptickou přesností. A podobně přesně můžeme určit i hlavní rysy této zahrady – vysoká úroveň tradiční vzdělanosti, vláda zákona, omezená, ale neustále se rozšiřující a zdokonalující forma zastupitelské demokracie, diskrétnost a velká míra soukromí v osobních záležitostech, relativně bezpečné ulice, všeobecně rozšířená víra v ústřední ekonomickou a civilizační roli umění, vědy a techniky, mírumilovné soužití národních států (až na několik lokálních konfliktů panovalo od bitvy u Waterloo po Sommu nepřetržité období míru), dynamická, lidsky řízená součinnost opatření umožňujících šplhat po společenském žebříčku, ale i udržet etablované postavení, spořádané mezigenerační soužití, autorita ve vztahu mezi otcem a synem (třebaže občas rozrušována přirozenými revoltami), poučenost v oblasti sexuality, stále však obecně uznávaná a dodržovaná norma cudnosti atd. Ve výčtu těchto rysů by se jistě dalo pokračovat dál, to ale není mým záměrem. Šlo mi o to ukázat, že dohromady vytváří symbolický obraz kýženého bohatství a prosperity, jenž s naléhavostí mytického vzoru ovlivňuje naše vnímání okolního světa. S tímto ideálem se setkáváme porůznu podle okruhu našich zájmů. Rodiče „ví“, že existovala doba, kdy vládly přísné mravy a děti na slovo poslouchaly. Sociolog „ví“ o městské kultuře vysoce imunní vůči hrozbám anarchie a nepředvídatelným výbuchům násilí. Nábožensky založený člověk a moralista „ví“ o dřívější době s pevným hodnotovým řádem. Každý z nás si dokáže dát dohromady příslušné medailonky – o spořádané domácnosti, s patřičnou mírou soukromí a služebnictvem, o nedělních procházkách v čisťounkých a upravených sadech, o latině vyučované na základní škole a ušlechtilém duchu vyššího vzdělávání, o existenci skutečných knihkupectví a o poučených debatách v parlamentu. Sečtělý člověk „ví“, že existovala doba, kdy závažné literární a akademické počiny vycházely v nákladech adekvátních jejich důležitosti a učenosti, třebaže jejich tržní hodnota nebyla nikterak závratná. Stále mezi sebou najdeme spoustu těch, kteří s nostalgií vzpomínají na ono báječné léto roku 1914 a kultivovanější, lidštější svět 19. věku, jehož výšin se nám již nepodařilo znovu dosáhnout. Právě v porovnání s tímto azurovým nebem nám připadá, jako by to dnešní bylo permanentně potaženo popelavým suknem. Když ovšem podrobněji prozkoumáme, z čeho tento pocit vychází, zjistíme, že mnohokrát se tak děje na základě čistě smyšlených nebo přinejlepším přikrášlených skutečností, že naše pojetí 19. století je výplodem představivosti Dickense či Renoira. Budeme-li naslouchat historikům, zejména těm radikálního ražení, rychle poznáme, že v těch opravdu podstatných záležitostech je ona „vysněná zahrada“ pouhou fikcí. Při detailnějším pohledu se totiž ukáže, že bezvadná schránka vybroušeného chování a obecné zdvořilosti ve skutečnosti zakrývala četné trhliny v podobě společenského vykořisťování, že buržoazní sexuální mravnost byla víceméně jen pozlátkem maskujícím pro měšťáka tolik příznačné pokrytectví, že ideály klasické vzdělanosti naplňovala jen hrstka vyvolených, že bezpečnost předměstí (faubourg) a veřejných parků závisela přímo na tom, do jaké míry se podařilo ukočírovat frustrované obyvatele chudinských čtvrtí. S trochou úsilí si každý může zjistit, jak ve viktoriánské Anglii doopravdy vypadal běžný pracovní den v továrně či na jaká čísla se v důlních oblastech na severu Francie v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století šplhala dětská úmrtnosti. Každý si může ověřit, že stabilita a intelektuální bohatství života střední a vyšší střední třídy byly během onoho dlouhého liberálního léta přímo podmíněny ekonomickým a posléze i vojenským ovládnutím rozsáhlého území, jemuž se dnes říká rozvojový nebo třetí svět. To vše je zjevné, a dáme-li prostor racionální úvaze, jsme ochotni si to také uvědomit. A přesto stále tíhneme k mytologii a raději dáváme přednost nám libé a našemu cítění poplatnější představě o kdysi ušlechtilé, nyní pustošené zahradě. Do jisté míry je za tuto nostalgickou náladu zodpovědné samo devatenácté století. Z dobových prohlášení by se dala sestavit antologie chlouby a samolibosti. Oslavný tón, jenž podbarvuje Tennysonovu báseň Locksley Hall, není výjimkou, zaznívá nesčetněkrát na mnoha různých místech a napříč odlišnými obory. Známé je Macaulayovo chvalořečení nových možností vědy v eseji o Baconovi z roku 1837:   It has lengthened life; it has mitigated pain; it has extinguished diseases; it has increased the fertility of the soil; it has given new securities to the mariner; it has a furnished new arms to the warrior; it has spanned great rivers and estuaries with bridges of form unknown to our fathers; it has guided the thunderbolt innocuously from the heaven to earth; it has lighted up the night with the splendour of the day; it has extended the range of human vision; it has multiplied the power of human muscles; it has accelerated motion; it has annihilated distance; it has facilitated intercourse, correspondence, all friendly offices, all dispatch of business; it has enabled man to descend the depths of the sea, to soar into the air, to penetrate securely into the noxious recesses of the earth, to traverse the land in cars which whirl along without horses, to cross the ocean in ships which run ten knots an hour against the wind. There are but a part of its fruits, and of its first-fruits; for it is a philosophy which never rests, which has never attained, which is never perfect. Its law is progress.   Díky vědě se prodloužila délka života a zmírnila bolest, podařilo se najít lék na některé dříve nevyléčitelné nemoci, zvýšila se úrodnost půdy, námořníkům se zajistila větší bezpečnost a armádě výkonnější zbraně, postavily se mosty, o nichž se našim předkům ani nesnilo, podařilo se uzemnit blesk, osvětlit noční ulice, znásobit možnosti lidského oka a sílu lidských svalů, zrychlením pohybu se umenšily vzdálenosti a zvětšily možnosti vzájemného kontaktu a korespondence, zdokonalil se obchod, státní správa, člověku se podařilo ponořit hlouběji do moře, vystoupat výše do nebes, bezpečně proniknout do zrádných útrob země, cestovat po souši ve vozech netažených koňmi, plout oceány rychlostí deset uzlů za hodinu… A to vše je pouze začátek, první ovoce, předzvěst dalších sklizní, neboť věda se nikdy nezastaví, nikdy se neuspokojí, vždy bude mířit dál. Jejím zákonem je pokrok.   Apoteóza ze závěru druhého dílu Fausta, Hegelovo pojetí dějin s učením o sebeuvědomování ducha, Comteův pozitivismus, filozofický scientismus Clauda Bernarda – to vše je v různých obměnách vyjádřením bezmezné důvěry v čirá, nezpochybnitelná fakta. Dnes na tuto důvěru pohlížíme tak trochu nevěřícně s ironickým úšklebkem. Ale i v jiných dobách se pěly ódy. Představa ztracené soudržnosti, pevného středu, disponuje daleko větší autoritou než historická pravda. Fakty ji lze popírat, ale nikoliv odmyslet, neboť je spojena s jistými psychologickými a mravními potřebami. Coby dialektická protiváha nám umožňuje uchopit vlastní postavení v dějinách, a tím nám dává pocit sebejistoty. Vše naznačuje, že je to proces organický. Obyvatelé Římské říše se podobně ohlíželi za utopickou počestností z období republiky; ti, kteří ještě stačili poznat ancient régime, cítili, jako by se v pozdějších letech propadli zpátky do pravěku. Z toho, co bylo kdysi snovou, ideální představou, se v přítomnosti může stát noční můra. Nehodlám zde tento proces vyvracet nebo vykládat „autentický obraz“ liberální minulosti. Pouze navrhuji, abychom „léto 1815–1915“ vnímali z trochu jiné perspektivy. Nikoliv jako symbolickou epochu, jejíž počestnost a báječnost máme chápat jako mravní měřítko, jako obžalobu našeho stavu kultury a společnosti, nýbrž naopak jako skutečný zdroj těchto těžkostí. Má teze zní, že určité příčiny nelidskosti a obecné krize hodnot, jež nás nutí přehodnotit pojetí kultury, lze paradoxně najít v samotném srdci civilizovanosti v onom dlouhém období míru 19. století.   Pozornost chci zaměřit na motiv ennui. Anglické boredom ani německé Langweile – snad s výjimkou Schopenhauerova pojetí – nevystihují všechny vrstvy významu; italské la noia je již o něco přesnější. Mám tím totiž na mysli stav mnohonásobné frustrace a kumulované zahálky (désoeuvrement), stav, kdy vědomí entropie podemílá vitalitu a elán, kdy opadá energické nadšení, kdy upadá v rutinu. Po určité době se při setrvačnosti či nečinnosti začne do krve pozvolna a nepozorovaně vylučovat jed, způsobující jízlivou apatii, horečnatou letargii, již lze přirovnat k oné nepatrné, přesto paralyzující závrati člověka (výstižně ji v Biographia Literaria popisuje Coleridge), když jde potmě po schodech a naprázdno prošlápne. Přibližných pojmů a obrazů se nabízí celá řada, nejpřiléhavějším vyjádřením je patrně Baudelaireův „splín“ coby kombinace přehnaného, nejisté očekávání – ale očekávání čeho? –, únavy a omrzelosti:   Rien n’égale en longueur les boiteuses journées, Quand sous les lourds flocons des neigeuses années L’ennui, fruit de la morne incuriosité, Prend les proportions de l’immortalité. — Désormais tu n’es plus, ô matière vivante! Qu’un granit entouré d’une vague épouvante, Assoupi dans le fond d’un Sahara brumeux; Un vieux sphinx ignoré du monde insoucieux, Oublié sur la carte, et dont l’humeur farouche Ne chante qu’aux rayons du soleil qui se couche.   Nic není delšího než strašní dnové zimy, když sněhem závějí jdou kroky kulhavými a Nuda nesmírná, plod nezvědavosti, se zvolna nafoukne do Nesmrtelnosti. – Teď, živá hmoto, jsi již jen kus bídné žuly, jenž, lady obklopen, se v hrozných píscích tulí kdes uprostřed Sahary vždy ponořené v mlhách! Ztracená stará sfinx, jež není na mapách, jež, věčně mrzutá, se dává do zpívání jen v rudých paprscích, když slunce mdlé se sklání.   „Vague épouvante“ (lady obklopen), „humeur farouche“ (věčné rozladění, mrzutost) – tato spojení bychom měli mít na zřeteli. Chci tím zdůraznit skutečnost, že ona žíravá ennui byla stejně tak neodmyslitelnou součástí kultury 19. století jako neochvějný optimismus pozitivistů a whigů. A netýkalo se to pouze plesnivějících duší služek, jak lapidárně vystihl Eliot. Bahenní plyn nudy a otupělosti se plíživě šířil společností, přičemž trápil i nejvyšší kruhy společenského a intelektuálního života. Ke kaž­dému textu, v němž se v benthamovském duchu hlásá smělá důvěra v meliorismus, bychom našli protikladné vyjádření bytostné nudy. V roce 1851 se koná Světová výstava, toho samého roku ovšem také vychází kniha básní plných tesklivé, podzimní nálady, pro něž zvolil Baudelaire název les Limbes (Limby). Osobně považuji za nejvýmluvnější a nejproročtější protest 19. století Gautierovo „plutôt la barbarie que l’ennui!“ (raději barbarství než nudu!). Pokud dokážeme pochopit příčiny tehdejší zvrácené touhy po chaosu, dokážeme lépe porozumět našemu současnému stavu a tomu, jak se s ideálem velké minulé doby vyrovnáváme. Žádný soupis citací ani statistik nám neoživí to vzrušení a dojetí, tu touhu po dobrodružství vyvolanou událostmi mezi lety 1789 až 1815. Ve hře bylo tehdy mnohem víc než politická revoluce a válka, třebaže bezprecedentního geografického a společenského rozsahu. Francouzská revoluce a Napoleonské války – la grande épopée – doslova zrychlily tempo vnímaného času. Postrádáme sice relevantní studii o tom, jak se dějinami měnilo vnitřní nazírání času a jak to ovlivňovalo rytmický vzorec vnímání, máme ale spolehlivé důkazy, že lidé, kteří zažili 90. léta osmnáctého století a první dekádu století devatenáctého a zároveň ještě pamatovali tempo života za starého režimu, pocítili znatelnou akceleraci času a vůbec celkové schopnosti myšlení. Odrazem této zásadní změny je například rozhodnutí republikánského režimu začít používat zcela nový kalendář a letopočet nebo Kantovo údajné opoždění při ranní procházce, když dorazily zprávy o pádu Bastily. Dokonce i lidé tehdejší doby hovoří o tom, jak se každý následný rok politických bojů a společenských nepokojů vyznačoval rozdílnou grafickou podobou. 1789, Quatrevingttreize, 1812 – to nejsou pouze příslušné letopočty, nýbrž zásadní dějinné předěly bytí doprovázené proměnami historického uspořádání krajiny natolik mohutnými, že se takřka okamžitě staly legendami. (Jelikož hudba je z podstaty věci vůči proměnám časovosti velice citlivá, nebude jistě od věci prozkoumat z dějinné a psychologické perspektivy revoluční tempi, jež ve svých symfonických a komorních skladbách v příslušných letech rozvinul Beethoven.) Spolu s tímto accelerandem souvisí i jisté „zhuštění“ prožitků lidského života. Je obtížně uchopit to slovy, ale podíváme-li se na dobovou literaturu a osobní záznamy, je tento fenomén dobře patrný. Navýsost platným se zdá být moderní reklamní všelék „žít intenzivněji“. Až do Francouzské revoluce a následných pochodů a přesunů napoleonských armád, od La Coruñi po Moskvu, od Kaira po Rigu, byla historie převážně privilegiem a terorem několika vybraných jedinců. Běžný člověk stál stranou, jako ostatní sice zažíval útrapy různých přírodních katastrof a nemocí, ale ty se povětšinou přehnaly jako přílivová vlna, aniž si někdo uvědomoval jejich historický význam. Až během událostí mezi lety 1789 až 1815 došlo k radikální změně: najednou i běžný občan bez politických ambicí, starající se výhradně o vlastní živobytí, vnímá skutečnost, že kolem kráčí dějiny. Levée en masse, všeobecná mobilizace revolučních armád nebyla pouze nástrojem dlouhotrvajícího válčení a indoktrinace společnosti či překonáním starých konvencí tradičního způsobu válčení, jehož se účastnil vždy jen omezený počet profesionálních vojáků. Jak výstižně poznamenal Goethe, když pozoroval bitvu u Valmy, armáda složená z lidu, a obecně pojetí národa ve zbrani, znamená, že historie se stala záležitostí kaž­dého. Napříště se budou v západní kultuře den co den napjatě očekávat aktuální zprávy – o trvalé krizi a nenávratné ztrátě pastorálnosti 18. století viz De Quincy a jeho popis poštovních dostavníků pádících Anglií, aby do všech koutů roznesly zprávy o posledním dění ve Španělské válce za nezávislost. Kdekoliv běžný občan pohlédne nad živý plot své zahrady, spatří špičky bajonetů. Když Hegel dokončil Fenomenologii ducha, jež je mistrným záznamem nové intenzity bytí, noční ulicí se ozýval dusot koňských kopyt z Napoleonovy eskorty směřující k Jeně. Rovněž nám chybí dějiny budoucího času (na jiném místě se pokusím ukázat, jakým způsobem by vnitřní gramatika mohla pracovat). Je však jasné, že revoluční a napoleonské dekády přinesly hlubokou pocitovou změnu ve vnímání určitosti naděje. Očekávání pokroku, osvobození – jak na osobní, tak společenské rovině –, jež bývalo ponejvíce zbožným přáním chiliastů, leželo najednou na dosah ruky. Velké metafory obrody a nového stvoření objevující se v učení o druhém příchodu, po němž má na zemi zavládnout mír a spravedlnost, začaly ve světle dramatických události nabývat konkrétních reálných rozměrů. Pojednou se zdálo, že v utopických vizích věčně zmiňovaný „zítřek“ je vlastně pondělí ráno. Když si pročítáme dekrety vydané Národním konventem a jakobínským režimem, skoro nás jímá závrať z toho, co všechno se zdá být možné. A to tady a teď – již v příští hodině má nastat ten slavný okamžik, kdy se podaří vymýtit nespravedlnost, pověrčivost, chudobu, kdy svět konečně svlékne a odhodí starou kůži. U Saint-Justa se pod budoucím časem skrývá vždy ta nejbližší budoucnost. Pokud bychom chtěli zjistit, jakým způsobem ovlivnilo ono „vtrhnutí“ naděje senzibilitu tehdejšího člověka, stačí si přečíst Wordsworthovo Preludium nebo Shelleyho básně. Dovršení lze pak nalézt v Marxových ekonomických a politických spisech z roku 1844. Od chvíle, kdy člověk poznal křesťanství, se necítil být tak blízko okamžiku, kdy skončí noc, kdy znovu vyjde světlo. Zrychlení času, nová vášnivost a vnímání dějin, pocit blízkosti mesiášské budoucnosti přispěly i ke změně tónu sexuálních vztahů. Patrná je již ve Wordsworthových básní o Lucy nebo v Předmluvě k Lyrickým baladám (Lyrical Ballads) z roku 1800, jež obsahuje pronikavé poznámky o sexuálním apetitu. Těžko lze tento nový tón porovnávat s jinými díly, pomyslně leží kdesi mezi Swiftovým Deníkem psaným Stelle (Journal to Stella) a Keatsovými dopisy Fanny Brawneové. Nebo si vezměme Hazlittovo pozoruhodné Liber Amoris (1823) – z dřívějších epoch neexistuje dílo, v němž bychom našli podobně drásavé a sebekritické vyjádření milostné lásky. Ve hře je přitom spousta faktorů: „sexualizace“ krajiny, v níž konkrétní počasí, roční období i denní doba symbolizují určitou milostnou náladu; nutkání prožít milostný akt jako ten nejintimnější okamžik účasti na tvořivém principu bytí a zároveň se o to podělit se čtenářem. Můžeme se jen domnívat, co za tím mohlo stát: snad částečná emancipace žen a jejich postavení v politice, snad kolaps formální zdrženlivosti a zdvořilostních konvencí, jež v ancien régime určovaly způsob chování a jednání příslušné společenské vrstvy. Mezi rozšířením a zintenzivněním milostné lásky a dynamikou revoluční vřavy v Evropě vskutku existuje spojitost. Obecně však tento jev, jehož vrcholem je amalgám milostné lásky a dějin, zůstává spíše v pozadí jako něco mystického a jen těžko uchopitelného. Vědomí, že naše sexualita je do značné míry postromantická, že mnohé z našich konvencí se zakládá na přehodnocení erotična podle Rousseaua a Heineho, nám zde příliš nepomůže. Pokud ale tyto skutečnosti spojíme dohromady, můžeme oprávněně konstatovat, že v Evropě během relativně krátkého časového údobí došlo k pozoruhodné proměně vnímání a hodnot, jež nemá obdoby v žádné jiné nám známé epoše. Hegel tak mohl prohlašovat, že dějiny samy vstupují do nové éry, že klasické období dějin je minulostí.   Přirozeně následovalo dlouhé období reakce a pasivity. Dle příslušné politické orientace jej můžeme vnímat buďto jako století útisku ze strany buržoazie, jež potlačila Velkou francouzskou revoluci a napoleonskou výstřednost, jelikož to pro ni znamenalo ekonomické výhody, nebo jako sto let postupně expandujícího liberalismu a civilizovanosti. Až na několik spasmických záchvatů revoluční nálady, jež se ovšem vždy podařilo potlačit (1830, 1848 a 1871), a na hrstku drobných válečných konfliktů lokálního rázu (krymská či pruská válka), si Evropa užívala stoleté období míru, jež utvářelo ráz společnosti západního světa a jež stanovilo kritéria kultury, které jsme ještě donedávna považovali za vlastní. Pro ty, kdo zažili tuto změnu na vlastní kůži, bylo ono vyčpění revolučního napětí značně vysilující a zdrcující zkušeností. Právě v období bezprostředně následujícím po bitvě u Waterloo je třeba hledat kořeny oné „nesmírné ennui“, o níž již v roce 1819 Schopenhauer hovořil jako o chorobě plíživě požírající člověka nového věku.   George Steiner (1929–2020) byl americký polyhistor, filozof, literární a kulturní kritik, lingvista, komparatista, esejista a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších intelektuálů druhé poloviny 20. století. Jeho celoživotním zájmem byl vzájemný vztah jazyka, literatury, umění a společnosti v době po holokaustu. Za svou více než padesátiletou publikační kariéru vydal celou řadu knih, z nichž nejvýznamnější jsou například Language and Silence (1970), After Babel (1975, česky Po Bábelu, 2010), kontroverzní román The Portage to San Cristobal of A.H. (1985), soubor esejí No Passion Spent (1996), intelektuální autobiografie Errata (1997, česky 2011) nebo právě přítomný svazek, vydaný původně v roce 1971.   Nakladatelství Dauphin, 2020, překlad Michal Kleprlík, 1. vydání, 168 stran.

Čas načtení: 2020-06-07 18:19:40

Odchody a návraty Václava Maliny

V sobotu 6. června se dožil sedmdesátky Václav Malina. Tento plzeňský rodák strávil část dětství v Holýšově a snad vždy maloval, i když už z let šedesátých jsou i první jeho literární pokusy. Vyučoval během života na snad veškerých typech středních i základních škol a pracoval v redakčních radách hned několika časopisů a nakladatelství. Dvanáct let byl ředitelem Galerie města Plzně. Je také ilustrátor a spoluautorem mnoha publikací – a sám napsal knihy Druhý dech (2010), Pastely (2018) a Odchody a návraty (2019). Obzvláště Odchody a návraty uhranou. Jde o soubor tří pozoruhodných, hutně a expresivně psaných próz Zmizení Josefa M., Jasnovidný dědeček a Konec venkovského malíře. Text doplňuje tucet zmenšených reprodukcí autorových olejů z let 1995–2016, mj. Zima na Vysočině, Červené slunce a Déšť. Premisou Zmizení Josefa M., což je fakticky milostný příběhu s vědeckofantastickým motivem, je moment, ve kterém titulní hrdina zjišťuje, že je smrtelně nemocen a patrně brzy zemře: „Hm,“ řekl lékař a zadíval se na toho nenápadného chlapíka, předčasně olysalého, mírně obtloustlého, s plachým nepřístupným pohledem, za kterým se skrývala potlačovaná křivda. Pomyslel se: - Zas jedna oběť soustavného stresu, jak dlouho se asi užírá nějakým neštěstím? Ten krevní obraz má opravdu zvláštní. Kdoví, jestli by ho zachránila transplantace kostní dřeně. Ale kde vzít dárce? Možná to bude pro něj vysvobození ze slzavého údolí… - Profil onoho hrdiny před námi jasně vyvstává, avšak ne pouze na základě toho se vciťujeme i do jeho podivínské rozhodnutí, které lze shrnout do slova „zmizet“. Už předem a ještě jenom v myšlenkách si muž hledá „útulné doupátko“, vhodné však i pro smrt, a příběh je současně metaforou, neboť touha mnohého z nás se dá vyjádřit následujícími slovy: Ach, proč neskončit tady a jen jít, jet, odjet, utéct. Utéct od všeho a zakutat se, zahrabat kamsi do hory, asi jako k zimnímu spánku. A jako jezevec najít úkryt ochraňující před zbytky života i budoucností, před tíživým světem. Kéž jen by to bylo možné. Malinův hrdina přitom přiznaně vyhledává i jakýsi návrat do matčina lůna. Pak… Ach, co vlastně následuje po spolknutí nadměrného množství prášků na spaní? Sen? Realita? Paralelní život? Výsledek je možno interpretovat různě a ignorovat nemůžeme ani tu skutečnost, že je ve vědecké literatuře opravdu také u lidí zaznamenán nesmírně řídký, animální jev, jemuž se říká přírodní syndrom zimního spánku. Našemu hrdinovi se pak zdá právě za onoho spánku extrémně živý sen-vzpomínka na setkání s jistou třináctiletou dívkou s celou její samozřejmou, až automatickou oddaností. „Na tebe budu čekat třeba sto let, protože tě mám ráda, Jozífku,“ odpověděla. Až příliš často ALE pak přichází nějaké ALE, které od sebe dvojici zaživa odtrhne, a nemusí být oním párem rovnou Romeo a Julie. Hrdinovo následné procitání „v noře“ působí reálně, i když je krajně pomalé, a muž náhle pochopí, co má dál učinit a kam zamířit: už nevyzrazujme následující zvraty, a kdo ví, třeba jste už také četli legendy o lidech, co odešli „do hory“, aby se vrátili po letech nezměněni. A toto sice není přesně tento příběh, ale jedná se také o prohlédnutí a znovuzrození ke správnějšímu životnímu nasměrování. Ať je to ostatně, jak chce, už nyní tato povídka tkví v kánonu českých příběhů s tajemstvím. Nejen, že má mezi nimi své důstojné místo, ale náleží mezi ty nejlepší. Další z próz Jasnovidný dědeček je podobně věrohodným příběhem o splnění hned trojnásobného proroctví a zrovna před jejím přečtením jsem si všiml i jednoho z klíčových míst, kde se příběh odehrává, a totiž železničního přejezdu mezi Doudleveckou třídou v Plzni a blízkou nemocniční patologií. Výjimka ze zákazu vjezdu tu skutečně platí takřka jen pro vozy mířící na patologii a život i Malina píšou, zdá se, podobné příběhy. Dokládá to i závěrečný Konec venkovského malíře věnovaný „všem zapomenutým venkovským umělcům“. Tuto mistrnou povídku jednoho života není možné než chápat jako ilustraci životní „zvýhodněnosti Pražanů“, ale zrovna tak si ji můžete vysvětlit, ano, právě opačným způsobem, přičemž Malina tu konkrétně připomíná Bohuslava Reynka. Konec venkovského malíře dost možná obsahuje řadu autobiografických rysů a jeho hrdina samozřejmě není Malinou, ale ten se doň vžívá zcela. „Poněkud brutální zacházení s tvarem a hmotou, ale barvu cítíš dobře. To byla vždycky tvoje nejsilnější stránka,“ říká hlavní postavě její starý profesor – a říká to tedy venkovskému umělci, jehož by Praha… Ano, třeba opravdu zkazila. Na velmi malé ploše a skrz pár postav je pak touto povídkou zachyceno fatální mužovo zoufání si, ale i štěstí ve vklínění mezi tři různě staré a rozličnými způsoby praktické ženy, z nichž jedna je jeho matka. Jen jako letmým nahozením pozadí je současně zachycen i vývoj české společnosti v čase před převratem, po něm i… Prakticky dnes. A datem dopsání textu je ostatně dvanáctý únor roku 2019. Podstatnou roli v tomto – absolutně nesentimentálním – příběhu má zprvu ještě velmi mladá profesorova vnučka, díky níž nabírá hrdinova cesta přínosnější směr, a výsledkem Malinovy práce je pak rozhodně jedna z vůbec nejlepších malířských povídek, co kdy byla napsána. Malina přitom prokázal pozoruhodný talent vypravěčský i kompoziční a hle, už nikdy nebude jen malířem, „který taky psal“, ale vždy už bude výtvarníkem a spisovatelem. Oba světy nemá přitom nejspíš smysl poměřovat, i když... V naší zemi je asi jen málo malířů, kteří jsou s to napsat něco podobného. Navíc se Malinova kniha stala i určitým holdem ženám a lásce; a jestliže Roald Dahl kdysi napsal svoji Farářovu záliba, tak teď, tady a proti Malinově doteku štětce na podobné téma... i Dahlův skvost vadne a není tak životný. Ani jedna z tří Malinových povídek nepostrádá energické a sluncem prozařované, aktivní a optimistické sekvence, ale ani jedna nikdy nesklouzne do nerealistického kýče a všechny tři vás zároveň provedou i notnou chmurností života, jaký je. A aniž by autor jakkoli kalkuloval s nějakým vyvažováním onoho optimismu a pesimistu, nakonec dokonale zachytil právě život – v jeho vzmachu i zkáze, vzletech i propadech. Pouze a jen individuální zkušenost toho kterého čtenáře bude přitom s to vyhodnotit, zda se celek víc vine k rozčarování a prohře... a zda je realita podobnější zrovna tomu. Text o venkovském malíři a jeho v mnohém předurčeném osudu, ale v mnohém snad změnitelném osudu je zatím nejlepší próza, jako Malina napsal, a chci-li použít expresivní vyjádření, „už zůstane klenotem české literatury“. Je jisté, že podobné vyjádření by jinde či u jiného znělo jako prachsprostá fráze, nicméně v tomto případě je na místě. Sedí i slovo uhranutí. A sám Václav Malina? Zastihli byste jej velice zdravě uhranutého na jeho lesní samotě v Radkovicích u Přeštic.   Václav Malina: Odchody a návraty. Ilustroval autor. Jako 21. svazek edice IMAGO ET VERBUM vydala Galerie města Plzně. 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 13:00:32

Figurka na šachovnici? Variace na téma Robert Šlachta

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil. Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu. Mnoho vyšetřovaných, málo odsouzených Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude. Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat. Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům, a hlavně byli vnitřně soudržná parta. Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování dobových pseudoelit. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat. Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti. Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání například Ivo Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal, a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí? Protivládní puč Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu 13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tisíc korun za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Robert Šlachta především nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není podstatné. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit být mu zavázáni. Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou, cituji: „Usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi… Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí. V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné okamžitě vyměnit vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš. Je ovšem sporné, zda Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády. Teprve tím puč dostal smysl. Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji, než by to dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení? Felix Dzeržinský, nebo Quijote de la Mancha? Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít. Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě. Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun, Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec. Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí. Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa ve Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal. Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“: i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení. Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 09:01:07

Limity ministryně spravedlnosti

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 5. května (stojí za poslech ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Odškodnění by mělo být spravedlivě přiměřené Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: „Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala.“ „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila. Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje agenda. Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná. Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale koronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože koronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi dobře ví, že z nezbytí škody způsobila a průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Například pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci. Máme příliš mnoho soudců? S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu, a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně na tři pražské obvodní soudy. Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů. Marie Benešová se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tisíc obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí. Hranice soudcovské nezávislosti Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla, jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční. Paradoxní ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé, vyhodnocení kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil. Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem. Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly. Projev přátelství z moci úřední Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal. Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla, že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti procesním postupem soudce ve věci a „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“. Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání. Beztrestná libovůle Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy. Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}