Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2017-01-22 14:13:30

Nejčtenější články roku 2016

Leden je čas bilancování, pojďme se podívat na to, co vás zajímalo v minulém roce nejvíce. Některé články v TOP 10 jsou pro mě docela překvapením. 1. Jak určit svoji nadmořskou výšku Také si občas položíte otázku, v jaké nadmořské výšce zrovna jste? Třeba když předpověď počasí hlásí, že sněžit bude od 500 metrů? Zjistit ... Číst dál The post Nejčtenější články roku 2016 appeared first on iPhone v kapse.

Čas načtení: 2019-01-11 00:00:05

Nejčtenější články za rok 2018

Blogu se sice už tolik nevěnuji, ale přidám seznam toho, co jste tady četli v minulém roce: Dekódování výbavy u VW Dekódování VIN Google Authenticator – Přesun aplikace Autem do Běloruska Uzavírka silnice II/115 (Radotín – Černošice) (2) Vývoj platu poslanců od roku 1990 Excel 2007 – Chyba při otevírání souborů Přehled výrobků GoPro Mapa […] Příspěvek Nejčtenější články za rok 2018 pochází z Prochaine Bloguje

Čas načtení: 2024-02-20 06:51:00

KVÍZ: Stadion, Gól, Štart... Pamatujete si na tyto sportovní časopisy a noviny?

Sportovní fanoušci je za minulého režimu doslova hltali. Časopisy a noviny o sportu jako Stadion, Štart nebo Gól patřily mezi nejčtenější tuzemská periodika. Řada z nás si nadšeně vystřihávala články a fotografie, na zdech nám visely plakáty oblíbených sportovců. Pamatujete? Zkuste si náš retro kvíz a připomeňte si ty neopakovatelné čtenářské chvíle. 

Čas načtení: 2024-07-08 11:00:01

Krásná Pecháčková ze Zoo čeká na lásku. S Bilinou to byla jenom zábava

V seriálu Zoo měli Michaela Pecháčková a Šimon Bilina milostnou linku. A nějakou dobu se říkalo, že to spolu dali dohromady i v reálném životě. „Co se škádlívá, to se rádo mívá,“ napsala si herečka před nějakou dobou na Instagram a přidala fotky s Bilinou, který v seriálu hraje Haďáka. Spekulacím nahrávala i skutečnost, že herec chodil s kolegyní Hanou Drozdovou, dokonce měli plánovat svatbu. Jenže pak vše vyšumělo a herečka nakonec přiznala, že se rozešli. „Nabízelo se, že ji opustil kvůli Pecháčkové. Nic z toho se ale nakonec nepotvrdilo. Takovéto povídačky ale k showbyznysu a celebritám patří. A myslím, že Michaela to moc dobře ví, proto ona větička o škádlení na jejích sociálních sítích,“ uvažoval Rousek. Burešová se bude vdávat, konečně se dočkala Číst více Opravdová zkouška ji teprve čeká Sama Pecháčková později promluvila o tom, že partnera momentálně nemá. „Myslím, že ve dvaceti není špatné být single, nic mi neutíká a ten správný člověk přijde včas,“ usmívala se herečka. I toto její vyjádření dokazuje, že to má v hlavě srovnané. A že v podstatě akceptovala to, že jako osoba, která je a bude hodně na očích, bude také sem tam propírána. Samozřejmě včetně soukromí. Zatím se zdá, že tlaky dokáže ustát. Na druhou stranu ještě neprošla zkouškou, která ji prověří. „To přijde ve chvíli, kdy bude mít opravdový vztah. Bulvár je bude sledovat, budou pod drobnohledem. Někomu to může přijít nechutné, nemorální. Na druhou stranu i největší hvězdy bulvár potřebují, protože bez něj by o nich věděl jen málokdo. Bulvární články jsou nejčtenější, tak to prostě je. Nejlepší je s bulvárem vycházet, domluvit se. Když to Michaela dokáže, bude mít vyhráno,“ doplnil pro Čtidoma.cz Rousek. Talent má, může hodně dokázat Pokud jde o kariéru, našlápnuto má Pecháčková opravdu slibně, na čemž se shoduje celá řada expertů. „Její talent, odhodlání a všestrannost ji činí jednou z nejslibnějších mladých hereček na české scéně. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je na počátku své cesty, její dosavadní úspěchy naznačují, že má všechny předpoklady stát se významnou osobností českého filmu a divadla,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz image kouč Pavel Filandr. Slabá Evropa není schopna vyřešit vlastní problémy. Dalším vojenským konfliktům se nevyhneme Číst více Mimochodem, ačkoli se herečka bojí hadů, v Zoo už s nimi zvládne natáčet. Bytostně však nesnáší pavouky, společných záběrů se tedy asi v tomto případě nedočkáme. Uvidíme, kam to Pecháčková dotáhne. V minulosti se objevilo hodně talentovaných umělců, kteří ale svůj „boj“ nakonec prohráli a skončili v průměru, nebo se na ně úplně zapomnělo. Navíc český píseček je malý, stačí jedna chyba a na místo herce či herečky se třese několik konkurentů. Michaela to zatím má ve svých rukách. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Veronika Žilková si Holomáče nevezme. Spíš se dřív rozejdou.

Čas načtení: 2024-12-31 06:30:00

Poprask kolem DiPSy, iVysílání za paywallem i tajemství šifer. Co jste na Lupě v roce 2024 nejvíce četli

Vybrali jsme nejčtenější články, které jsme vám v roce 2024 na Lupě přinesli. A také TOP 10 podcastů, které jste si nejvíc oblíbili.

Čas načtení: 2017-01-22 14:13:30

Nejčtenější články roku 2016

Leden je čas bilancování, pojďme se podívat na to, co vás zajímalo v minulém roce nejvíce. Některé články v TOP 10 jsou pro mě docela překvapením. 1. Jak určit svoji nadmořskou výšku Také si občas položíte otázku, v jaké nadmořské výšce zrovna jste? Třeba když předpověď počasí hlásí, že sněžit bude od 500 metrů? Zjistit ... Číst dál The post Nejčtenější články roku 2016 appeared first on iPhone v kapse.

Čas načtení: 2019-01-11 00:00:05

Nejčtenější články za rok 2018

Blogu se sice už tolik nevěnuji, ale přidám seznam toho, co jste tady četli v minulém roce: Dekódování výbavy u VW Dekódování VIN Google Authenticator – Přesun aplikace Autem do Běloruska Uzavírka silnice II/115 (Radotín – Černošice) (2) Vývoj platu poslanců od roku 1990 Excel 2007 – Chyba při otevírání souborů Přehled výrobků GoPro Mapa […] Příspěvek Nejčtenější články za rok 2018 pochází z Prochaine Bloguje

Čas načtení: 2019-12-03 18:27:22

Jsou to jen děti. Ale mohou být i vrahy. Strašlivé lidské osudy.

Je to tak zvláštní pocit. Vždyť jsou to přece jen děti! Díváte se na ně, do jejich na první pohled “nevinných” tváří. Každý den jich spoustu potkáváte. Mohly by vůbec někomu tak strašně ublížit? Dokázaly by rozhodnout o životě a smrti? Nebo se i předem připravit na vraždu? Ano, mrazilo mě, jak už bylo napsáno v jiném příspěvku. Tuto publikaci ani snad není možné číst v poklidu. Stephan Harbort k danému tématu přistoupil zodpovědně. Žádné senzace, prostě holá fakta a stejně vám bere dech. S určitými předpoklady už knížku otvíráte a stejně stránku po stránce jste ostře konfrontováni s realitou. Pak mám najednou pocit, jako bych po celou dobu žila na jiné planetě. Je možné, aby svět, aby děti byly tak kruté? Odkládám na chvíli knížku a jsem v myšlenkách nucena hledat jakékoliv podobnosti či náznaky ze svého okolí. Určitý prvek, díky jehož identifikaci by pak další kroky mohly působit preventivně. Na první pohled žádné z těchto dětí nedělá dojem potenciálního vraha. Titulní strana nabízí fotografie sympatických nebo smutných tváří. Něco s nimi ale bylo „špatně“. Mohla to být psychická agresivní porucha, nebo špatné rodinné podmínky, zneužívání, život v „opiovém“ domě a tak dále. Ale při pohledu z vnějšku: Kdo by mohl předem s jistotou říci, že se stane něco tak strašlivého? Ve škole mohli působit jako mlčenliví, nebo výbušní, občasní záškoláci se špatnými známkami, rváči. Nejsou stejní, není jeden jako druhý. Rozdíly mezi nimi byly. Protože pokud by existoval jasný vzorec, který předpoví evidentní patologické chování, určitě by se dalo takovým tragickým koncům předcházet. Vždyť naše děti se běžně ve třídách setkávají se spolužáky, kteří nemají nejlepší známky nebo jsou těmi, kteří vyvolávají spory a rvačky. To ovšem neznamená, že z nich jednou budou vrazi. Faktem je, že tu jsou také některé další zjevné znaky, které by měly zaregistrovat jejich nejbližší, pokud se o vývoj a výchovu svého dítěte zajímají. Ubližování zvířatům, sadistické výbuchy (např. jeden z dětských vrahů tak dlouho mlátil pěstmi do kmene stromu, dokud mu z nich nezačala crčet krev, pak se konečně trochu uklidnil), ale i časté či dlouhodobé záškoláctví, opakování ročníku nebo velmi špatné známky. Rodiče by měli rovněž sledovat, s kým se jejich dítě kamarádí. A vše zavčasu řešit s odborníkem. “Toho kluka jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem ho předtím několikrát viděl. Když chtěl toho dne projít kolem mně, řekl jsem mu: “Hej, ty!” V ten moment se ten kluk otočil. Okamžitě jsem věděl, že ho musím dostat někam, kde mu budu moct ublížit. Chtěl jsem ho zmlátit, způsobit mu bolest. Musel trpět, pořádně trpět.” …”Když jsem toho kluka zabil, necítil jsem se nijak špatně. Spíš jsem měl dobrý pocit jakéhosi osvobození. Když jsem toho dne šel do postele, spal jsem jako mimino.” (26 – 27, z výpovědi malého vraha Erica) Publikace je rozdělená do několika příběhů, skutečných událostí. Jsou zde přesně popsané případy vražd, výpovědi samotných dětských vrahů, soudní líčení, konkrétní okolnosti případu a psychologické rozbory, čím bylo způsobeno pachatelovo jednání. Závěrem je statistická příloha z letech 1950 až 2014 procentuálně uvádějící skutečnosti jako věkové zastoupení pachatelů vražd (od pětiletých dětí 4,2% až po nejčtenější skupinu 13letých 39,5%). 87,5% dětských vrahů tvoří chlapci, školní výsledky malých pachatelů jsou většinou podprůměrné (50%) a bývají vyloučeni ze školy nebo získávají školní tresty. Pachatelé často pocházejí z rozvedeného manželství (50%), před spácháním vraždy se nejčastěji dopouštěli krádeže (33,3%) či vandalizmu (20,8%). “Můj otec uměl být pořádně brutální. Ještě dnes si vzpomínám na jednu věc, když potrestal jednoho z mých bratrů. Koupil otci pivo a přitom si tajně koupil za 50 feniků oříšky. Když dal otci zbytek peněz, otec si všiml, že trochu peněz chybí, popadl mého bratra za ruce, strčil mu je do kotle s vařící vodou a držel je tam tak dlouho, až měl ruce úplně červené. Bratr pak musel jít do nemocnice, protože měl silné bolesti a nemohl nic dělat. Nebo museli bratři klečet skoro celou hodinu na trojhranné liště a ruce museli držet napřažené před sebou. Otec si asi myslel, že je tak lépe vychová. A když to bratři nedokázali, museli zůstat klečet ještě déle. Otec byl strašně tvrdý, jemu byl úplně jedno, jaké to bude mít následky.” (194) Pokud se nebudeme zajímat o své děti, nebo budeme k nim nepřiměřeně krutí, je to skoro rovnice k tomu, že si říkáme o problém. Krutost z nich rozhodně dobré lidi nikdy neudělá. O autorovi: Stephan Harbor je vrchní kriminální komisař a přední německý odborník na sériové vraždy. Hovořil s více než padesáti sériovými vrahy, vyvinul mezinárodně používané metody pátrání k usvědčení a dokázání viny pachatelů násilných činů. Je odborným poradcem televizních dokumentů a detektivních seriálů. Žije v Düsseldorfu. Stephan Harbort, Když vraždí děti, nakladatelství Alpress, 2019. MB

Čas načtení: 2022-06-27 17:14:22

Do Prahy přijedou řešit budoucnost bohemistiky vědci z celého světa

Jaký je zájem o českou literaturu a její studium doma i ve světě? Nejen o tom budou v Praze diskutovat bohemisté ze všech koutů světa včetně Japonska nebo Tchaj-wanu. Na VI. kongresu světové literárněvědné bohemistiky se sejdou 27. června až 1. července 2022. Pořádá ho Ústav pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s Filozofickou fakultou UK, Filozofickou fakultou MU a Slovenskou akademií věd. Čtyřdenní kongres, letos s titulem Na křižovatkách: koncepce, otázky a perspektivy literárněvědné bohemistiky v globálním světě, je největší událostí v této oblasti na světě. Kromě 147 přednášek čeká účastníky z osmnácti zemí bohatý doprovodný program přístupný i pro širokou veřejnost. Vědkyně a vědci se budou zamýšlet nad stavem oboru ve světě i nad tím, jak je za hranicemi přijímána česká literatura. Alessandro Catalano, profesor české literatury na Univerzitě v Padově a překladatel, se ve svém plenárním referátu pokusí říci, jaký je stav studia české literatury v zahraničí. Kenichi Abe z Tokia se naopak zaměří na autory, kteří sice píší česky, ale předmětem jejich zájmu je kultura jiné země, jako například Petra Hůlová a její román Paměť mojí babičce. Více než 140 dalších příspěvků se dotkne metodologie bádání o literatuře, a to i na pomezí dalších oborů, nezpracovaných okruhů českých literárních dějin, literárních institucí doma i ve světě apod. Kafka v arabštině, Havel ve vietnamštině? Kongres nabízí i doprovodný program pro širší veřejnost. Kdo jsou nejčtenější autorky a autoři v arabštině, vietnamštině, čínštině a dalších jazycích? Jaké výzvy představuje překlad do těchto jazyků a jak je přijímáno jejich dílo? Na tyto otázky budou hledat odpovědi aktéři debaty Hašek, Havel, Hrabal… a dál? Česká literatura a bohemistika mimo Evropu a Ameriku v knihovně Václava Havla 29. června od 16 hodin. Ve čtvrtek 30. června budou v Senátu u kulatého stolu diskutovat vědci s českými politiky a představiteli státních institucí o situaci bohemistiky ve světě, jejích rizicích a příležitostech. Diskusi zahájí předseda Senátu Miloš Vystrčil a náměstek ministra školství Václav Velčovský. V pátek 1. července se bude konat diskuse o řadě Česká knižnice, která již 25 let přináší komentovaná, kriticky připravená díla spisovatelů z českých zemí, a jejím přínosu kultuře četby a kánonu v dnešní době. Bohemisté se potkají po více než čtvrtstoletí od chvíle, kdy po pádu železné opony mohli společně i k jednomu stolu usednout všichni badatelé o české literatuře a řešit minulost i aktuální stav vlastního oboru. „Věřím, že na konci společných jednání VI. kongresu světové literárněvědné bohemistiky budou mít představy jeho účastníků o stavu i výhledech našeho oboru i o cestě, již od roku 1995 do současnosti urazil, jasnější kontury,“ dodává ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Petr Šámal. Kongres se koná pod záštitou předsedy Senátu Miloše Vystrčila, předsedkyně AV ČR Evy Zažímalové, ministra kultury Martina Baxy a primátora hlavního města Prahy Zdeňka Hřiba. Celý program najdete na webu kongresu najdete ZDE.

Čas načtení: 2022-05-06 07:48:34

Týden čtení dětem letos provází sbírka povídek patnácti známých českých autorů

Dvanáctý ročník Týdne čtení dětem se po dvou letech koná opět v tradičním červnovém termínu. Oslava literatury a společného čtení začne slavnostní inaugurací na Den dětí 1. června a poběží do 7. června. Celý týden jsou ve městech a obcích po celé republice na programu desítky akcí, na kterých se bude číst, vyprávět, tvořit, zpívat, hrát a sdílet. Slavnostní zahájení se uskuteční ve středu 1. června v historickém sále zámku ve Slavkově u Brna. Hosty a slavkovské školáky přivítá moderátor Lukáš Hejlík. Pozvání na slavkovský zámek přijaly herečka Kamila Janovičová, známá z pohádky Tajemství staré bambitky, a Alena Mornštajnová. Nejčtenější česká spisovatelka se společností Celé Česko čte dětem spolupracuje také na sbírce povídek Kapuce od mikiny, která bude během zahájení rovněž představena. O hudební doprovod se postará skladatel a klavírista Zdeněk Král se svou kapelou U tebe. Týden čtení dětem je každoročním vrcholem celonárodní osvětové kampaně Celé Česko čte dětem. Od 4. května se mohou na webových stránkách společnosti Celé Česko čte dětem zapojit školy, školky, knihovny a další organizace formou jednoduché registrace. Kapuce od mikiny V povídkové knize Kapuce od mikiny se patnáct českých spisovatelů (Alena Mornštajnová, Iva Procházková, Arnošt Goldflam, Ivona Březinová, Alena Ježková, Petr Stančík, Petra Soukupová, Ester Stará, Petra Dvořáková, Ondřej Buddeus, Viktorie Hanišová, Jana Šrámková, Klára Smolíková, Zuzana Dostálová a Vratislav Maňák) ponořilo do vesmíru náctiletých a vytvořilo originální povídky na palčivá témata, se kterými mládež rezonuje, ale která mohou být zároveň jistým tabu. Nechybí témata šikany, handicapů, závislostí, kultu materialismu či předsudků, ale i čestnosti, vnitřní svobody, zodpovědnosti, empatie či laskavosti.  „Sbírka povídek Kapuce od mikiny nevznikla jako receptář správných návodů na život. Vznikla, abychom v nejistotách hledali jistoty,“ říká Eva Katrušáková, zakladatelka společnosti Celé Česko čte dětem. „Dospívání je čas růstu, překračování hranic, hledání vlastní identity, nacházení vzorů a průvodců. Šťastní jsou ti, kteří nalézají přirozené autority v nejbližším okolí. Tato kniha dobře ví, o kom mluví a ke komu mluví,“ dodává.

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-09-04 08:59:53

Vychází výbor toho nejlepšího z Petra Šabacha se dvěma dosud nepublikovanými povídkami

Výbor z díla populárního autora, jehož knihy se staly předlohami filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz, doplňují dvě dosud knižně nevydané povídky. „Humor byl výživa, kterou potřeboval k životu stejně jako já. Milovali jsme lidské situace na pomezí komiky a smutku,“ píše Zdeněk Svěrák v předmluvě ke knize nazvané Dobře zašitej frajer, která vychází 18. září u Nakladatelství Paseka. Zároveň s ní vychází pět knih Petra Šabacha v nové grafické úpravě. Výbor Dobře zašitej frajer připravili Václav Kahuda a Emil Hakl. Přestože jde o dva výrazné spisovatele s vlastní svébytnou poetikou, v roli editorů se podle Emila Hakla překvapivě shodli. „Neznamená to, že jsou některé texty lepší a jiné horší. Spíš šlo o to představit jejich autora, pokud možno ve všech polohách, komplexně a pestře,“ vysvětluje Hakl. Spisovatel Hakl se zároveň přiznává, že Šabacha takto najednou a s odstupem nikdy nečetl. „Tudíž jsem nedokázal docenit živelnou autenticitu Petrových výpovědí, jeho vzácně prosté slovní eskamotérství, vycházející z přirozené řeči normálních lidí. Jejich vtip i jejich melancholie jsou provázány, proto ten vtip může jiskřit,“ říká. Povídka inspirovaná Bowiem Dosud knižně nepublikovaná povídka Večerní matiné s mistrem Oldřichem Musilem je groteskou o tom, jak se zvrhne rozhlasový rozhovor se zasloužilým umělcem, když do něj vstoupí zvídavá posluchačka. Tu ovšem zajímá všechno možné, jen ne samotný mistr a jeho světový úspěch v newyorské Metropolitní opeře. Nová povídka Vesmírná podivnost pak vypráví o astronautovi, který odmítá splnit rozkaz řídícího střediska a nakonec odmítá i prosby samotné ředitelky a své manželky. Přepadla ho totiž podivná úzkost. Petr Šabach v jednom z posledních emailů adresovaných redakci Paseky, kde byl bezmála čtvrt století kmenovým autorem, doporučoval poslouchat při čtení tohoto textu skladbu Davida Bowieho Space Oddity. S dodatkem, že „to jde ale i bez toho“. Předmluvu ke knize napsal Zdeněk Svěrák, kterého s Šabachem pojilo dlouholeté přátelství. Začalo četbou knížky Hovno hoří. „Ke svému údivu jsem se začetl do literatury, jejíž hodnota byla prokazatelná už po prvních odstavcích. Autor sázel do řádků slova tak přesná a výstižná, že jsem je nestačil vychutnávat a tiše schvalovat,“ píše Svěrák v předmluvě. „Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. A humor byl takový, jaký sám vyznávám. Když jsem dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Není možné, abych si s tímhle člověkem nerozuměl, řekl jsem si. A začal jsem přemýšlet, jestli se může přátelství naplánovat,“ pokračuje Svěrák. Šabach v novém kabátu Společně s knihou Dobře zašitej frajer míří na pulty knihkupectví nová vydání Šabachových knih Babičky, Čtyři muži na vodě, Hovno hoří, Máslem dolů a Opilé banány. Grafickou úpravu připravil autorův syn Jan Šabach, který pojal edici jako typografickou stavebnici, jejíž části se vzájemně potřebují a tvoří tak výslednou formu. „Táta byl skvělý – nejen hospodský – vypravěč,“ říká Šabach. „Dobře načasovat a vypointovat vtipnou historku je jedna věc, ale zasadit ji do kontextu příběhu, aby působila přirozeně, je věc druhá. Táta měl pro tohle spojení talent a cit. Inspirací mi byla právě tato zdánlivá jednoduchost. Něco jde přečíst snadno, něco je potřeba možná trochu hledat,“ přibližuje Šabach.   Petr Šabach (23. srpna 1951 – 16. září 2017) absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent. V 80. letech začal publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a v jiných periodikách své povídky. Svou první knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. Následovaly další úspěšné sbírky a novely jako Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Občanský průkaz (2006), kterými se během 90. let se zařadil mezi nejčtenější české autory. Jeho knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz. V lednu 2016 získal Petr Šabach od Českého centra PEN klubu Cenu Karla Čapka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-27 05:51:00

Éra hroších kůží aneb Pokud je všechno skandál, nic není skandál

Nový britský premiér Boris Johnson je typem politika, po kterém jaksi všechno steče. Ačkoliv v průběhu posledního měsíce vyvinula některá média mimořádné úsilí, aby zdokumentovala a publikovala vše, co by mu mohlo poškodit pověst, na výsledek interní stranické volby předsedy to vliv nemělo. Hodně lidí si všímá podobnosti s politickou kariérou Donalda Trumpa. Ten za sebou po každém svém komentáři na Twitteru zanechává šílející pandemonium vzteklých hlasů, aniž by mu to u voličů nějak uškodilo – jeho (ne)popularita je od nástupu do úřadu nápadně stabilní a pohybuje se už dva a půl roku v úzkém pásmu mezi 40 a 45 procenty. Nepovažuji to za náhodu, ale za logický důsledek hysterizace společnosti, způsobené právě vládou ječících aktivistů na sociálních sítích. A skutečností, že jejich ideologie se pozvolna přelévá do větších a mainstreamovějších médií. Viděno „woke“ optikou se ve skandál dá přetavit úplně cokoliv. Ani vlastní spojenci nejsou přitom ušetřeni. Jeden ironický příklad z mnoha: německá hudební skupina Feine Sahne Fischfillet je v podstatě Antifa na jevišti, natolik prorostlá s radikálně levicovou scénou, že ji ve své zprávě zmínila německá kontrarozvědka (hlavním důvodem bylo nejspíš zveřejnění návodu na výrobu Molotovova koktejlu na stránkách skupiny – načasované krátce před demonstrací nacionalistické strany NPD v Rostocku). Nicméně v roce 2013 udělal jejich bubeník na pódiu tu chybu, že si v horku svlékl tričko. Prásk, ihned na něj skočily feministky s tím, že jde o gesto utlačovatele; podstatou jeho ideozločinu byla skutečnost, že podle německých zákonů smějí být muži na veřejnosti „nahoře bez“, kdežto ženám je to mimo nudapláže zakázáno. Tím se tedy zpocený muzikant dopustil bezohledného využití svého mužského privilegia. Tomuhle jevu říká pravicový bloger Roger Kimball levicová autofagie a za chvíli se k němu ještě dostaneme. Ale na politické scéně to pochopitelně má nějaké následky. Vzniká tím určitý evoluční tlak, na pravici už velmi zřetelně viditelný. Průměrní jedinci druhu Homo sapiens neshledávají žádné potěšení v tom, být terčem zuřivosti celých pluků fanatiků s pěnou u huby. Být hromadně a hlasitě nenáviděn je pro normálního člověka únavné a deprimující; proto také nátlaku aktivistů tolik lidí a firem podléhá. V případě vedoucích politických funkcí pak opakovaná zkušenost s tím, jak někomu jeden-dva neopatrné výroky zničily kariéru, vede k tomu, že normální lidé ztrácejí o takové úřady zájem. Tím se ovšem uvolnil značný prostor, který můžou bez obav zaplnit jen dva typy osobností: nevýrazní jedinci bez kontroverzních názorů, osoby dost často veřejnosti neznámé až do chvíle, než se přiblíží nějaké volby a je potřeba někoho postavit na kandidátku, nebo politici s hroší kůží, kteří se přímo vyžívají v tom, že jsou celoživotně provázeni dedikovanými skupinami běsnících nepřátel, a s chutí je dráždí k dalším a dalším projevům vzteku. (Pokud se někomu vybavily poslední prezidentské volby v ČR, nemůžu mu to mít za zlé.) Tenhle vývoj s sebou – kromě očekávatelné polarizace společnosti – nese i riziko znecitlivění posluchačů. Pokud je všechno skandál, nic není skandál. V permanentním mediálním křiku doprovázeném gejzíry nálepek „sexista, rasista, xenofob, neokolonialista, extremista, misogyn, morálně odporné individuum“ ztrácí člověk schopnost poznat, co je skutečně vážný problém a co ne. Příliš mnoho rituálních záchvatů hněvu nad tím, že někdo napsal na Twitter něco fuj-fuj-ošklivého, vede k vyhasnutí schopnosti rozlišování a reakce. Malé přirovnání: domácí požární alarm, který spustí šestadvacetkrát za den, je horší než k ničemu. V té jedné situaci za dvacet let, kdy začne opravdu hořet, si poplachu nevšimnete, protože jste na si to pípání dávno vyvinuli selektivní hluchotu. A proto mám z tohoto vývoje mírné obavy. Na jednu stranu mě těší, že vůči tomuhle hroznému jevu vzniká nějaká přirozená rezistence. Na druhou stranu nám oslabuje dříve užitečný varovný mechanismus až k naprosté nepoužitelnosti. Slíbil jsem vám návrat k pojmu levicové autofagie. Autofagie znamená „požírání sebe sama“, asi jako u tradičního symbolu Uroborose. Řeknu teď něco, co z pohledu „pravičáka“, utahaného neustálými inovacemi na poli politické korektnosti, je asi překvapivé: myslím si, že zrovna následky politické korektnosti, identitární politiky apod. trpí daleko více samotní zastánci levice než ti druzí, a že je to pro ně potenciálně fatální slabina. Proč? Protože boj levice s pravicí je jenom jedním z mnoha bojů, které v politické aréně probíhají. Dalším a minimálně stejně důležitým bojem je boj o dominanci uvnitř skupiny samotné, a to je přesně ten boj, který se zavedením soutěže o to, kdo je větší oběť a kdo je větší utlačovatel, změnil v peklo. Nikdo totiž nedokáže stanovit nějaký všeobecně přijatelný žebříček ukřivděných a ještě ukřivděnějších menšin, i když pokusy v tomhle směru byly. Navíc je dost jednoduché, zejména v oblasti genderu, si podle potřeby zkonstruovat menšinu novou, ještě menší a utlačovanější, tudíž ctnostnější a s větším nárokem na politické bonusy. Zápas o to, kdo z takové plejády skupin trpí útlakem bílých heterosexuálních šovinistů více a kdo méně, nemůže z principu vygenerovat stabilní ekvilibrium. Boj o dominanci je tím pádem neutuchající a brutální. Aktuálně to vypadá, že na vršku potravní pyramidy jsou aktivisté-transsexuálové, o kterých před několika lety nebylo ani slyšet; ale za pět let tam může být někdo zcela jiný. A s vrškem pyramidy je spojen politický vliv, prostor v médiích, granty, dobrá pracovní místa v průmyslu diverzity, čili velmi žádoucí cíle. Jenže ozvěny této ublíženecké olympiády se nesou daleko mimo arénu, ve které se odehrávají, a kde si účastníci dávno zvykli na to, že každý den vyrůstá ze země další úroda nových tabu. Například k voličům, kteří vnímají situaci úplně jinak. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Rovněž malý příklad. V nedávné televizní debatě 11 prezidentských kandidátů Demokratické strany zvedli všichni ruku pro to, aby byla ilegálním imigrantům poskytována zdravotní péče z prostředků daňových poplatníků. Nemohli asi činit jinak, protože kdokoliv by tu ruku nechal dole, stal by se v očích aktivistů novým Hitlerem. Extra riziková situace by byla, kdyby tam s tou rukou dole stál sám. Rozhodně bylo bezpečnější říci „ano“, ať si dotyčný o věci myslel cokoliv; ušetřil si tím velké problémy s levým křídlem strany, nyní reprezentovaným těmito dámami. Jenže na širší americkou veřejnost tenhle posun k pozicím krajní levice moc dobře nepůsobí. Dělat z imigrace morální ultimátum (pěkný výraz) je nebezpečná taktika, protože někteří nerozhodnutí voliči skoro určitě řeknou ne, a můžou to být zrovna nerozhodnutí voliči v důležitých státech ("swing states"). Což by z hlediska voleb znamenalo „vyhranou bitvu a prohranou válku“. Tohle také vytváří jistý evoluční tlak, ale zatím nevidím, jaký bude jeho výsledek. Vyvinout si hroší kůži vůči útokům svých nominálních spojenců je daleko těžší, než vůči svým protivníkům. Takový Salvini jednoduše říká zastáncům Caroly Racketeové „nepřátelé“ a vysmívá se jim. Ale co má dělat třeba tübingenský starosta Boris Palmer, kterého chtějí ze strany Zelených vyhnat vlastní kolegové?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-20 06:51:00

KVÍZ: Stadion, Gól, Štart... Pamatujete si na tyto sportovní časopisy a noviny?

Sportovní fanoušci je za minulého režimu doslova hltali. Časopisy a noviny o sportu jako Stadion, Štart nebo Gól patřily mezi nejčtenější tuzemská periodika. Řada z nás si nadšeně vystřihávala články a fotografie, na zdech nám visely plakáty oblíbených sportovců. Pamatujete? Zkuste si náš retro kvíz a připomeňte si ty neopakovatelné čtenářské chvíle. 

Čas načtení: 2024-02-28 05:00:00

Podcast: Karel IV. nebyl otec vlasti. Zadlužil české země a financoval parazity, říká Vondruška

Mezi dlouhodobě nejčtenější české autory patří historik a spisovatel Vlastimil Vondruška. Host Blesk Podcastu momentálně píše sérii knih o Lucemburcích na českém trůně. Karel IV. podle něj záměrně přepisoval historii a svým rozmařilým hospodařením projedl lidem své vlasti budoucnost. Autor mu dává částečně za vinu hladomor i brutální husitské války. 

Čas načtení: 2024-03-08 07:05:00

Když to takhle půjde dál, přijde jich 200 000. Scholz má problém

Zdá se, že v Německu mají problémů až nad hlavu. Protesty zemědělců, skandál s únikem informací v armádě, německé ekonomice se také nedaří dvakrát dobře. A jako y tohle všechno nestačilo, zůstává tu i problém s nově příchozími uprchlíky, Čísl ukazují, že i dnes, řadu let po vrcholu migrační krize v roce 2015 přichází do Německa 19 494 dalších migrantů a žádají o azyl. Měsíc co měsíc. Informuje o tom nejčtenější německý deník Bild. A starostové německých obcí se zlobí…

Čas načtení: 2024-03-15 09:43:00

Beznadějná Sparta? Kdyby s ní hrál Salah každý týden, dá 80 gólů, píše tisk

Jestli fotbalisté Sparty na zpáteční cestě z Liverpoolu nahlédnou například na letišti do místního tisku, nebude to pro ně po debaklu 1:6 na Anfield Road snadné čtení. „Pokud by Mohamed Salah hrál každý týden proti tak špatným soupeřům, na konci sezony by měl 80 branek,“ napsal třeba nejčtenější deník The Sun.

Čas načtení: 2024-03-15 09:43:00

Beznadějná Sparta? Kdyby s ní hrál Salah každý týden, dá 80 gólů, píše tisk

Jestli fotbalisté Sparty na zpáteční cestě z Liverpoolu nahlédnou například na letišti do místního tisku, nebude to pro ně po debaklu 1:6 na Anfield Road snadné čtení. „Pokud by Mohamed Salah hrál každý týden proti tak špatným soupeřům, na konci sezony by měl 80 branek,“ napsal třeba nejčtenější deník The Sun.

Čas načtení: 2024-03-27 05:00:00

Startuje Řetězák. Munice argumentů nejen k rodinným setkáním

Nejčtenější český zpravodajský server Novinky.cz se pouští do boje proti dezinformacím, hoaxům, polopravdám a lžím. V novém pořadu Řetězák bude pravidelně věnována pozornost tématům, které se objevují v řetězových mailech a temných zákoutích internetu. Nový díl bude vycházet vždy před víkendem, kdy nejčastěji dochází k výměnám názorů v rámci celých rodin a generací.

Čas načtení: 2024-04-24 13:47:40

Komentáře, pořady i zprávy. Novinky.cz přinášejí snadné sledování

Snadnější možnost sledování konkrétních autorů, komentářů i pořadů nabízí nejčtenější český zpravodajský server Novinky.cz, který provozuje společnost Seznam.cz. Díky novému tlačítku „+ sledovat“ se čtenáři dozvědí jako první o nejnovějších autorských počinech, které je zajímají.

Čas načtení: 2024-04-26 10:10:00

Lhali, aby mohli zavřít jaderné elektrárny. Německo v bouři

„Klamavá operace“ ministra Habecka! Člen vlády kancléře Scholze za Zelené prý má co vysvětlovat. Opoziční poslanci, ale i někteří zákonodárci vládní koalice se zlobí. Nejčtenější německý deník Bild s odvoláním na magazín Cicero informoval, že Habeckovi úředníci překrucovali informace z některých dokumentů, aby dosáhli co nejrychlejšího uzavření zbývajících německých jaderných elektráren.

Čas načtení: 2024-05-06 09:34:00

CDU chce posílat Ukrajince žijící v Německu na frontu

Zatímco německá vládní koalice sociálních demokratů, liberálů z FDP a Zelených odmítá na Ukrajinu vracet muže, kteří bránící se zemi opustili ze strachu před mobilizací, opoziční CDU uvažuje o odesílání Ukrajinců na frontu. Nejčtenější německý list Bild označil iniciativu za „kontroverzní“.

Čas načtení: 2024-05-15 09:15:07

Česko hnalo outsidera za senzací. Šokovali jsme svět, píší v Rakousku po Kanadě

Kanada vyhrála, a přesto se jedná o první opravdu velké překvapení hokejového mistrovství světa. Rakušany totiž v úterý zdolala až v prodloužení, a navíc během jedné třetiny prohospodařila pětigólový náskok. „Šokovali jsme celý hokejový svět,“ napsal k porážce 6:7 v prodloužení nejčtenější rakouský deník Kronen Zeitung.

Čas načtení: 2024-05-30 12:10:00

Portál faei.cz v nové podobě, s novým logem a novými majiteli

Pátý nejčtenější finanční web v Česku, portál Finanční a ekonomické informace (faei.cz), od letošního dubna nově spadá pod letos vzniklé české vydavatelství a nakladatelství Fakta. Se změnou majitele přišla i změna podoby portálu, který je nyní graficky čistší, a samozřejmě i nové logo webu, jež mimo jiné zvýrazňuje jeho plný název.

Čas načtení: 2024-06-07 09:05:11

Objev vzácných zemin v Norsku může přinést surovinovou nezávislost Evropy a NATO

Těžební společnost Rare Earths Norway (REN) učinila významný objev u města Nome v kraji Telemark na jihu Norska. "Po třech letech výzkumu, který prováděla firma, mohu nyní potvrdit, že se nacházíme na největším evropském nalezišti vzácných zemin," říká hlavní geolog firmy jménem Trond Watne. Odhaduje se, že ložisko obsahuje 8,8 milionu tun vzácných zemin. Nález je pětkrát větší než druhé největší prokázané ložisko na kontinentu, uvádí nejčtenější norský internetový deník VG. The post Objev vzácných zemin v Norsku může přinést surovinovou nezávislost Evropy a NATO first appeared on Pravda24.