Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-08-20 17:22:37

Ve 34 jazycích včetně češtiny vychází 1. září nový román Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých

Nový román Elleny Ferrante, který vyšel loni na podzim v Itálii, vrací čtenáře zpět na území známé z její tetralogie Geniální přítelkyně. Opět, jako v Geniální přítelkyni, promlouvá ženský hlas vyprávějící o sobě jako o teenagerce. Opět se hrdinka nachází v obtížně dešifrovatelném prostoru mezi dospělostí a dětstvím. Po několika stránkách však čtenář zjistí, že ho nečeká další příběh „geniálních přítelkyň“ – Ferrante tentokrát míchá karty ve hře lží a sebeklamů, která trvá až do konce. V Prolhaném životě dospělých čtenáře sice přivádí do Neapole, nikoliv však na chudé předměstí, ale do malého buržoazního bytu v lepší čtvrti Vomero, prostírající se nad městem. Zde, obklopena knihami, žije dvanáctiletá Giovanna se svými rodiči, středoškolskými profesory, intelektuálně sympatizujícími s komunismem. Dosud byla hýčkaným jedináčkem, po němž se žádalo jen to, aby se mu dařilo ve škole. Pak se vše náhle, dramaticky změní, když omylem zaslechne rozhovor rodičů, kdy o ní milovaný otec prohlásí, že je velmi ošklivá. Otcovo odsouzení odstartuje její cestu z nevinnosti dětství a má fatální následky. Lze se domnívat, že se zde Ferrante inspirovala svým oblíbeným románem Paní Bovaryová, v němž Ema myslí na svou dceru Bertu: „To je zvláštní, jak je to dítě ošklivé!“  Později zjistíme, že Giovannin otec řekl, že je předurčena stát se nejen velmi ošklivou, ale stejně ošklivou jako teta Vittoria, jeho sestra. A kdo je Vittoria? Prý čarodějnice, která se svým bratrem přerušila všechna pouta, která žije v ubohém bytě v průmyslové čtvrti a uctívá mrtvého muže, jenž byl ženatý s jinou. Giovannina matka o ní nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna nevyhnutelně musí zjistit, zda je jí souzena ošklivost a, co je horší než cokoli jiného, chudoba „zlé“ příbuzné. Giovanna možná není krásná, ale je bystrá a vnímavá. Záhy objeví, že vedle buržoazní Neapole zaneprázdněných profesorů, tlachajících na intelektuálních večírcích, se skrývá další Neapol – špinavá a vulgární, zoufalá i vitální, o níž nikdy předtím neslyšela. Získává první sexuální zkušenosti, které se navzdory sexuální výchově nepodobají ničemu, co si kdy představovala: „… náhle jsem z jeho kalhot ucítila nevábný pach připomínající odér veřejných záchodků, což mě znechutilo, navíc právě v tu chvíli řekl zničehonic: dost, nechal ho vyklouznout z mé dlaně, zastrčil si ho zpět do kalhot a povzdechl si tak mocně, až mě to zaskočilo.“  Avšak zásadním odhalením je, že všichni dospělí lžou, zvláště ti, kteří říkají, že vás milují. A že jsou schopni se navzájem zradit, aniž by měli odvahu se definitivně opustit, a dokonce ani přestat milovat jeden druhého: „Zase lži, pořád samé lži, dospělí nám lhát zakazují, přitom sami lžou na každém kroku.“ Giovannu čtenář pozná v jejích dvanácti letech a rozloučí se s ní na konci románu, kdy je jí šestnáct. Během dospívání se její rodina rozpadá a ona se učí, že člověk může přežít lži dospělých tím, že se sám naučí lhát a zraňovat slovy: „Ve lhaní jsem se zcela našla, vykládání báchorek mi přinášelo stejnou útěchu jako modlení.“ Anebo se dá přežít tím, že se zamiluje do někoho, kdo se zdá být inteligentnější, čistší a zajímavější než její otec? Italského vydání se během necelého roku prodalo čtvrt milionu výtisků. V produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace. Nyní kniha vyjde v jeden den ve 34 překladech.   Ukázka z knihy:   2   Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku.      Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny.      „Chceš pomerančovou šťávu?“      „Nechci obtěžovat.“      „Chceš ji, nebo ne?“      „Ano, děkuju.“      Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla:      „Nemáš na ruce náramek.“      Znervózněla jsem:      „Jaký náramek?“      „Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“      Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem:      „Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“      Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi:      „Seš chytrá.“      „Řekla jsem jen pravdu.“      „Ty se mě bojíš?“      „Trošku.“      „Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“ Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali.      Osmělila jsem se:      „Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“      Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly:      „Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“      Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou:      „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“      „Otec dělá kávu s mlékem.“      „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“      „Ne.“      „Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“      Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky.      Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo. Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala oči rukou.      Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct, že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby.      Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika, stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala.      „Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat.      „Jak je to dlouho?“      „Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“      „Tak to už je spousta let.“      „Pro mě to je jako minuta.“      „Měla jsi ho ráda?“      Otočila se na mě.      „Otec ti o tom nic nepovídal?“      Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem:      „Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“      „Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“      Zaváhala jsem.      „Něco takového.“      „A dál?“      „Že to byl kriminálník.“      Vyhrkla:      „Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“      Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila:      „Nevěříš mi, co?“      „Já nevím.“      „Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“      „S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“      „Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“      „Angela a Ida.“      „A jsou jako ty?“      „Ano.“      Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku.      „Umíš tancovat na tohle?“      „To je stará písnička.“      Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce.      „Stoupni si mi na nohy.“      „To tě bude bolet.“      „No tak, dělej.“      Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy:      „Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem. Řekni mu to přesně takhle a doslova.“      „Dobře.“      „To by stačilo.“      Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla:      „Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“      Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči.      „To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“   Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích). Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi nejvýznamnější žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Napsala také romány Dny opuštění a Temná dcera, který je tematicky propojen s příběhem pro děti Pláž v noci. Vyšel jí také ilustrovaný soubor esejů Příležitostné nápady, které autorka psala po dobu jednoho roku na žádost deníku The Guardian. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně, v roce 2020 uvedla druhou řadu a v následujících letech připraví také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La vita bugiarda degli adulti, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2019, přeložila Sarah Baroni, 368 stran, nakladatelství Prostor, 2020.

Čas načtení: 2024-02-21 10:17:31

Foto jako důkaz: Alena Šeredová ukázala snímek z dětství. Dcera Vivienne je modelce přece jen podobná

Šarmantní modelka a herečka Alena Šeredová, jež žije s rodinou v Itálii, ukázala na sociální síti Instagram fotografii z dětství. Není to poprvé, co se se svými fanoušky trojnásobná maminka podělila o střípky ze svých dětských let. Zatímco z ostatních snímků bylo jasně vidět, že její tříletá dcera Vivienne je podobná spíše tatínkovi Alessandrovi, nejnovější černobílá fotografie ukazuje, že nejmladší Alenin potomek jí je přece jen podobný. Rodačka z Prahy na začátku roku strávila několik dní bez dětí, když s manželem podnikli již druhou svatební cestu. O detailech líbánek v Kambodži promluvila slavná Češka pro ŽivotvČesku.cz.

Čas načtení: 2024-03-04 12:25:36

Agáta Hanychová zařizuje holčičí království pro Miu a Rózu. Budete čumět, chvástá se

Podnikatelka Agáta Hanychová aktuálně zařizuje nový pokojíček pro dceru Miu a následně i dceru Rozárku. Ve svém živém vysílání na Instagramu influencerka ukázala, jak se z místnosti, kde měl patrně v minulosti pokoj starší syn Kryšpín, stává holčičí království. Přes lososově růžovou stěnu nechává Agáta vytvořit profesionální malířkou obrovskou malbu. Ruku k dílu přidal i Agátin manžel Mirek Dopita. Spolu s Kryšpínem celý víkend pokoj malovali a zadělávali díry ve zdech. O osudovém partnerovi dcery Agáty promluvila pro ŽivotvČesku.cz Veronika Žilková.

Čas načtení: 2024-03-07 19:11:41

Manželka Richarda Chlada je samý sval a šlacha. Anna Marie Kánská ukázala figuru ve cvičebním úboru

Manželka známého milovníka luxusních vozů Anna Marie Chladová Kánská se pyšní dokonalou postavou. Pro půvabnou blondýnku je cvičení vášeň a ve fitness centru tráví společně s manželem Richardem mnoho času. Na její figuře je pravidelný sport opravdu znát - sympatická dcera někdejší herečky Veroniky Kánské je samý sval a šlacha. Své tělo ukázala ve cvičebním úboru prostřednictvím snímku na Instagramu přímo z »fitka«. O přátelství s Chladovými promluvila před nedávnem pro ŽivotvČesku.cz herečka Alice Bendová, která si s Annou naoko vyměnila domácnost v rámci fiktivní Výměny manželek.

Čas načtení: 2024-04-15 20:06:56

Dcera Ivy Kubelkové geny nezapře. Natálie Jirásková ukázala nohy až do nebe

Někdejší topmodelka a moderátorka Iva Kubelková se pyšní nejen okouzlujícím zevnějškem, ale také dvěma půvabnými dcerami. Starší Natálie geny po své mamince nezapře, pyšní se famózní postavou, kterou po delší době ukázala na svém instagramovém profilu. Partnerka hudebníka Adama Mišíka předvedla své nekonečně dlouhé nohy v krátkých šortkách. O svých dcerách Iva Kubelková promluvila pro ŽivotvČesku.cz před nedávnem, těsně po maturitním plese půvabné Natálky.

Čas načtení: 2024-04-18 12:52:49

Slzy pro sestru Charlotte: Autentické záběry zlomené Ornelly Koktové

Již třetí den médii rezonuje kauza kolem Charlotte Štikové, která měla údajně přespávat na ulici ve zbídačeném stavu. O potížích své dcery s narkotiky promluvila sama Charlottina matka Monika Binias ve svém podcastu. Ve středu ale vše uvedla na pravou míru. Pro ŽivotvČesku.cz blondýnka, která žije dlouhodobě v zahraničí, uvedla, že její dcera již drogy neužívá, ba naopak se pomalu, ale jistě dostává ze dna nahoru. Jako důkaz zveřejnila aktuální snímek, na kterém je s dcerou při natáčení svého podcastu. Mezitím ale Ornella Koktová, starší sestra Charlotte Štikové, ukázala na svém instagramovém profilu to, jak ji zprávy o špatném stavu sestry dostaly. Slzy a vzpomínky na šťastné dětství se sestrou zasílala v takzvaném příběhu.

Čas načtení: 2024-04-25 16:27:35

Aneta Krejčíková se vyfotila v tangách. Pevný zadeček vyrazil všem dech

Herečka a dvojnásobná maminka Aneta Krejčíková vypadá skutečně skvěle. Začátkem loňského roku podstoupila modelaci poprsí a udržuje si již delší dobu štíhlou postavu. Na sociální síti Instagram nyní ukázala své přednosti zezadu. Jen v titěrných jednorázových kalhotkách chtěla fanouškům ukázat výsledky procedury, na kterou pravidelně dochází. Nutno říci, že plavovláska má parádní figuru, kterou ale neměla vždy. O svém hubnutí po porodu promluvila umělkyně pro ŽivotvČesku.cz. před časem.

Čas načtení: 2024-05-22 11:51:03

Alice Bendová ukázala čtrnáctiletou dceru. Je to kus po mamince, ve tváři ale podobu nezapře s otcem

Herečka a podnikatelka v realitách Alice Bendová své dospívající děti skoro vůbec neukazuje. Před pár dny ale udělala výjimku a při příležitosti čtrnáctých narozenin své dcery Alice ukázala atraktivní dívku na sociální síti. Figuru zcela jistě Alička zdědila po mamince a vypadá to, že z ní roste pořádná kočka. Po dlouhé době herečka sdílela i tvář milované dcery a je vidět, že podobu nezapře ani se svým otcem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ bývalým hokejistou Václavem Bendou. S ním má Alice ještě o dva roky staršího syna Vaška. Okouzlující herečka a moderátorka se nedávno pochlubila úspěchem v hubnutí, kdy shodila sedm kilo. O shazování promluvila pro ŽivotvČesku.cz.

Čas načtení: 2024-06-02 09:17:18

Rtíky k nakousnutí. Lela Vémola ukázala, na co je na svém těle nejvíce pyšná

Lela Vémola, manželka zápasníka MMA Karlose Vémoly, má zálibu ve zdokonalovaní svého těla. Kromě zvětšeného poprsí a pozadí je dvojnásobná maminka pyšná na plné rty. Před nedávnem blondýnka podstoupila další zákrok, při kterém si nechala vyplnit svou pusu kyselinou hyaluronovou. Z výsledku byla blondýnka nadšená hned po proceduře. Po pár týdnech, kdy se jí pusa zhojila, ukázala výsledek, se kterým se pochlubila na sociální síti. Podle Lely je důležité, aby se žena cítila dobře uvnitř i navenek. O novém stylu oblékání promluvila již před časem pro ŽivotvČesku.cz.

Čas načtení: 2024-06-23 08:59:58

Dobrý den, prsa ven: Hravá Lela Vémola si z neznámého důvodu shrnula šaty a ukázala své poklady

Podnikatelka Lela Vémola oslavila začátkem června 35. narozeniny a dá se říci, že prožívá jedno z nejšťastnějších období svého života. Po boku manžela Karlose Vémoly, který též nedávno prožil triumfální okamžik ve své sportovní kariéře, blondýnka jen září. Influencerka je zřejmě štěstím bez sebe i díky tomu, že již brzy otevře salón krásy, kde bude sama provádět klientkám nástřik opálení. Svou radost a hravost ukázala svým sledujícím v jejím »instastories«, když si na videu shrnula na okamžik šaty, aby bylo hlouběji vidět do jejího výstřihu. Možná se jí zastesklo po době, kdy nosila svá silikonem vylepšená ňadra daleko odhalenější, než je tomu teď. O umírněnosti pro ŽivotvČesku.cz dvojnásobná maminka promluvila již před časem.

Čas načtení: 2024-02-28 10:15:40

Široký obličej a pas či jemné vlasy. Alena Šeredová přiznala komplexy ze svého těla

Ikona českého i zahraničního modelingu Alena Šeredová je i v téměř šestačtyřiceti letech vyhledávanou modelkou. I když už se dávno neprochází po mole, lze ji jednou za čas spatřit v módních časopisech či reklamních kampaních. Stejně jako většina žen, tak i okouzlující brunetka řeší nějaké ty nedostatky na svém těle. O některých z nich promluvila na svém instagramovém profilu, když odpovídala na dotaz jedné z fanynek, zda trpí nějakými komplexy ze svého těla. "Těch je," uvedla krásná Alena s tím, že když byla mladší, nelíbila se jí její lýtka. Celý život si také prý přála užší obličej a hustou hřívu. Pro ŽivotvČesku.cz pak promluvila o tom, že ve svém věku už není tak odvážná, co se týká plavkové módy.

Čas načtení: 2024-03-26 15:14:00

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že promluvila o okolnostech svého narození, zmínila se i o svatbě s Janem Balzerem (83), s nímž letos oslaví 50 let manželství. Promluvila také o nahé scéně ve filmu Zlatí úhoři.

Čas načtení: 2024-04-28 07:08:26

Agáta popsala svůj narozeninový standard: Rodinu jsem vycvičila. Když nemám ráno u postele dort, je zle

Influencerka Agáta Hanychová slaví devětatřicáté narozeniny. Sice je neoslaví tak, jak původně chtěla, tedy na dovolené v Albánii, ale i tak si je jistě užije doma s rodinou. Před nedávnem trojnásobná matka popsala, co je v její narozeninový den u ní doma nutností. Od rodiny prý vyžaduje gratulace, dort a dárky hned po ránu, než vstane z postele. Tento zvyk prý zavedla její matka Veronika Žilková, která každému ze svých dětí přála s dortem už v posteli a navíc dítě, které v »Žilkovic« rodině slavilo narozeniny, nemuselo jít do školy. O narozeninových zvycích promluvila někdejší vicemiss v podcastu »Agáta a Ornella«. Českým lvem oceněná herečka Veronika Žilková překvapuje své děti a vnoučata netradičními dárky dodnes. Pro vnuka Kryšpína připravila k jeho 12. narozeninám parádní zážitek, o němž pro ŽivotvČesku.cz promluvila.

Čas načtení: 2024-05-30 05:59:00

Krásná česká tenistka se zasnoubila. Ukázala prsten s briliantem a promluvila o svatbě

Tenistka Tereza Martincová řekla své „ano“ partnerovi Janovi Jelínkovi a poprvé promluvila o svatebních plánech. Super.cz prozradila, jestli bude veselka do roka a do dne a také promluvila o svých představách.

Čas načtení: 2024-09-26 14:03:00

Nechci tě vidět, jdi do háje, vzkázala komikovi Schneiderovi dcera

Americká zpěvačka Elle Kingová (35) promluvila o „toxickém vztahu“ se svým otcem komikem Robem Schneiderem (60). Promluvila o tom, jak ji v dětství posílal na odtučňovací tábor a odsoudila ho za jeho kontroverzní komentáře o komunitě LGTBQ+. Schneider na její slova reagoval.

Čas načtení: 2024-11-20 17:00:00

Sugar Denny o psychických problémech i boji s drogami: Několik měsíců jsem čistá, říká youtuberka. Užívá antidepresiva

Youtuberka Denisa Kouřílková alias Sugar Denny promluvila o psychických problémech. Přiznala, že již rok užívá antidepresiva, a promluvila o tom, jak se jí daří abstinovat od drog.

Čas načtení: 2024-11-27 19:39:13

„Rozcuchaná a opilá?“ Kamala po dlouhé době promluvila

Viceprezidentka Kamala Harrisová, která se tento týden vrátila z povolební dovolené na Havaji, řekla 26. listopadu během telefonátu s minnesotským guvernérem Timem Walzem svým... Článek „Rozcuchaná a opilá?“ Kamala po dlouhé době promluvila se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-03 13:09:39

Šílená cesta Agáty Hanychové za štíhlou postavou. Zlatá vejce i liposukce na zubařském křesle

V novém roce řeší řada lidí předsevzetí spojená s hubnutím. Tématu diet a způsobu, jak hubnout, se věnovala i Agáta Hanychová s Ornellou Koktovou ve svém podcastu. Bývalá modelka a vicemiss z roku 2005 má za sebou skutečně širokou škálu metod, které jí měly zajistit štíhlou postavu. Trojnásobná matka promluvila o tom, že užívala takzvaná »zlatá vejce«, která byla trendy prostředkem na hubnutí před více jak dvaceti lety. Dalším bizárem byla liposukce v ordinaci zubaře. O reakci těla na špatnou dietu promluvila pro ŽivotvČesku.cz lékařka Kateřina Cajthamlová.

Čas načtení: 2025-01-11 10:49:00

Lži, mlha a ticho. Lékařka promluvila o výskytu turbolentních rakovin

Výskyt turbolentních rakovin? Proč nedají otevřená data? Lidé musí přestát hrát jejich hru. Rozhovor s lékařkou Mudr Vladimírou Beranovou Nezvalovou. (Foto: Youtube / IR) Článek Lži, mlha a ticho. Lékařka promluvila o výskytu turbolentních rakovin se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-01-16 18:56:21

„Mluvím pravdu“. Budoucí generální prokurátorka USA promluvila

Bývalá floridská generální prokurátorka Pam Bondiová odpovídala 15. ledna na otázky senátního výboru pro soudnictví v rámci schvalovacího procesu na post příští generální prokurátorky... Článek „Mluvím pravdu“. Budoucí generální prokurátorka USA promluvila se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-16 05:57:00

Žije si jako královna a má kapsy plné peněz? Grossová poprvé přiznala, že po smrti manžela expremiéra splácela dluhy

Prošla si náročným obdobím, když byla před devíti lety po smrti svého manžela expremiéra Stanislava Grosse terčem hejtů za to, že si díky jeho penězům žije na vysoké noze. Šárka Grossová nyní promluvila o tom, jak to s finanční situací bylo a je. Podnikatelka byla hostem moderátorky Gabriely Wolfové v naší talk show Superchat.

Čas načtení: 2024-02-17 00:00:00

Až mě přestanou zajímat příběhy lidí, nechám moderování, říká Lucie Výborná

Miluje sníh a zimu, na Antarktidě byla již poněkolikáté. Moderátorka Lucie Výborná (54) v rozhovoru pro iDNES.cz promluvila nejen o své cestovatelské vášni, ale také práci. Kromě moderování v rozhlase ji na jaře čeká nová talkshow v televizi.

Čas načtení: 2024-02-14 15:40:00

Měl problémy s imunitou, často užíval antibiotika, říká o Mekym Žbirková

Zpěvák Miroslav „Meky“ Žbirka (†69) zemřel v roce 2021. O jeho odkaz se dosud stará jeho manželka Kateřina Žbirková (57), která s ním strávila 37 let. V pořadu 13. komnata promluvila o zpěvákových posledních dnech i o tom, co jí pomohlo vyrovnat se s jeho odchodem.

Čas načtení: 2024-02-16 08:44:00

Peníze na léčbu rakoviny v EU převedeny na granáty pro Ukrajinu. Stačilo, vzkazuje Konečná

„Opravdu mi vadí, že jsou schopni politici – včetně těch našich – vyměnit zdraví svých občanů za granáty pro Ukrajinu,“ říká europoslankyně a předsedkyně KSČM Kateřina Konečná a vysvětluje, jak je to s „50 miliardami eur pro Ukrajinu“. Promluvila o přijetí eura, migračním paktu i přihláškách na střední školy. Zemědělcům, kteří se v pondělí chystají protestovat v Praze vyjádřila podporu. „I tato vláda, obdobně jako vlády minulé, provádí politiku, která směřuje k likvidaci českého průmyslu a zemědělství,“ říká.

Čas načtení: 2014-09-28 00:00:00

Čtyři za stolem

Povídka! Kraków Street at Night, David Hegarty. Nevím, čím to je. Rád jsem si do svých povídek vypůjčoval historky, které mne potkaly na kolejích. Semafory svítily, průvodčí štípali jízdenky a světem vládl řád - když čekáte na nádraží, máte jistotu: jednou to přijede! Možná pozdě. Ale určitě právě po těch kolejích, které teď běží před vámi někam do nekonečné dálky. Jenže teď se to změnilo. Možná málo jezdím vlakem. Nebo je to jen spisovatelský posun. Posun do různých pochybných podniků, barů a hospod. Kdekdo teď ohrne nos a už už mne uvidí jdoucího ve stopách básníků utápějících své bolestně hluboké prožitky v opojení. Zde se ovšem drahý čtenář mýlí. Nejsem básník. Nejsem snad dokonce ani umělec. Jako pouhý spisovatel sedím v rohu, popíjím dávno zvětralé pivo a pozoruji. Nevytvářím! Jen zapisuji příběhy, někdy je opráším a narovnám, někdy vyčistím od rzi. Tentokrát jsem však neseděl sám. Představme si, že to bylo v jedné malé hospůdce starého města krakovského. Pár kroků od náměstí, za kostelem svaté Anny, patronkou horníků. Nepřikládejte tomu přespříliš významu. Představte si navlhlou vůni starého kamene, směs neznámých zvuků a cizích řečí, společnost veselou a v dobrém rozmaru. Zapadli jsme dovnitř toužící svlažit své krky tím prastarým patokem a nyní už uspokojeni seděli u poloprázdných sklenic. Nejvyschlejší hrdlo měl jako obvykle kolega Kočí, jak jsme mu s oblibou říkali. S věčně nastraženým uchem hudebníka seděl a naslouchal šišlavé kakofonii zvuků. Pak se usmál na mezi stoly pobíhající dívku a nechal si od ní přinést jedno další. "Dziękuję bardzo," prohodil s nepříliš povedeným přízvukem, když se mu pivo objevilo před nosem. Pak se otočil na nás, "ten hlas, ta holka, ta číšnice, hlas fakt pěknej. Sice šišlá, jako všichni ti Poláci, ale od ní to znělo fakt pěkně. Fakt." Napil se a takto posilněn neváhal začít s obhajobou svého tvrzení. "Fakt pěknej. Trochu dětský, ale to vůbec nevadí, vůbec. Takový jemný a správně dívčí. Jemný, jo, hladký. - Jen to pohladilo, když promluvila…" Kdybychom smíchem neprozradili své velké pobavení, patrně by ve svém oceňování jejího hlasu hned tak neskončil. Takto se zatvářil uraženě a v hlubokém mlčení upíjel ze svého tupláku. "Běž si za ní, ty náš Romeo," snažil se ho rozpálit Pavel. Seděl hned vedle něj a cosi si čmáral na kus ubrousku. "Vole, sám seš Romeo," nedal se kolega Kočí a vytrhl mu papír zpod ruky, "vole, vždyť ji sám maluješ!" dodal překvapeně, když se na nákresek podíval. "Do toho ti nic není," urazil se Pavel a rychle mu obrázek zase sebral. Chvilku mlčel a pak i on spustil svojí obhajobu, "To ti nedá. Normálně bych řekl, že za to ani nestojí. Hubená, pobledlá, tmavé vlasy na můj vkus zbytečně krátké… A ta ofina zastřižená nad čelem. No hrůza. - Ale dohromady na tom něco je. Taková ta krása z padesát let starých fotografií. Úplná babička za mlada, jako bych ji viděl." Teď se zas společnost bavila na jeho účet. Zahleděn do dáli náš smích asi ani nevnímal. "Jen by mne zajímalo, jak se jmenuje. S tak tvarovaným obličejem. To je skoro na nějaké francouzské jméno. Catharina. Možná. Nebo Isabella." "Jdi do háje s žabožroutskýma jménama," zavrčel kolega Kočí. "Dovedeš si představit, jak by to znělo? Jak by to znělo, když by to tím svým medovým šišlavým hlasem vyslovila? Ta se musí jmenovat jinak. Polsky. Třeba Agnieszka. To by pasovalo. Na samohlásku to musí začínat. Aby to bylo… aby to bylo takové… takové pozitivní." Napjatě jsme ztichli, protože nám na stůl putovala další várka občerstvujícího moku a my bedlivě pozorovali ruku, která ho podávala. Po chvilce přerušil mlčení Lukáš, který byl dosud ticho a smál se vzrušené debatě obou kamarádů. "Vy úplně přehlížíte to nejdůležitější. Ty oči, ten záblesk, který z nich vždycky vylítne. Já vám říkám, že ten když holka má, tak je úplně jedno jak vypadá a jak mluví. Vždycky je s ním krásná a -" "Vždycky?" přerušil ho s úšklebkem kolega Kočí. "Vždycky!" nedal se rozhodit Lukáš. "Ten plamének, ten věčný svit, - to je ta pravá krása. Na ten se díváš a vždycky je něčím novým. Odrazem slunce i hvězd zároveň. - Mlhotavým světlem měsíce. - Všechna krása je vtělena do toho odrazu!" "A hele, pan básník!" neodpustil si poznámku Pavel. "Táhni se svojí Agnieszkou. To musí být jméno, které stejně jako její oči obsahuje ten svit věčnosti. - Kdyby se bývala narodila do antického Říma, mohla by být volána Selenou či Lunou. Kdo ví, jaké jméno naše uvadlá společnost přiřkla. Snad Zorza, - to by bylo krásné." Tvářil se, jako by mu právě ona záře, o které tak básnil, zahalila smysly. Zvedl jsem se, abych je na chvíli nechal opuštěné v jejich hloubání o tom správném jménu, které by mohlo plně vyjádřit krásu oné bytosti, která už spíše než za výčepem existovala jen v jejich představách. "Marie." prohodil jsem, když jsem se ze své procházky vrátil. "Zeptal jsem se." Kdyby pohledy zabíjely, nebyl bych tu více. "Co tak koukáte, - vždyť to jste chtěli vědět, ne?" couval jsem pomalu ke dveřím, před jejich záplavou výčitek a obvinění, - povídali cosi o zrušení kouzla a zničení tajemství, o tom, že veškerá krása nepoznaného pominula a že jsem hajzl a že jsem se vůbec ptát neměl, že oni byli s těmi svými jmény docela šťastní. "Marie, takový tuctový jméno," zaslechl jsem ještě, když jsem za sebou rychle zabouchl dveře.

Čas načtení: 2008-12-25 00:00:00

Kruté Vánoce jak mají být

Obchod byl plný lidí. Prodavačky se za pokladnami mohly přetrhnou a dlouhá fronta stejně neubývala. Všude svítila vánoční výzdoba, v rádiu hráli koledy. Tu a tam se někdo v tom obchodě poznal, popřál si se sousedem veselé Vánoce, co nejvíc zdraví a všeho nejlepšího a že se prý musí k sobě zajít někdy na návštěvu. Dveřmi proudily davy lidí, rodiny s dětmi, váhající mladí muži a slečny nevědíc co svému milému dát pod stromeček. „Tati a co dostanu k Vánocům?“ skákala holčička kolem svého otce, který tlačil nákupní košík. „To ti zlato přece nemůžu říct, to by pak nebylo žádné tajemství,“ usmál se muž a pohlédl na svou ženu, „Nedá mi pokoje, ta naše uličnice malá“ Žena se nepatrně usmála hodila do košíku slané oříšky. Rodina pomalu projížděla mezi regály, míjejíc spoustu věcí, na kterých mohla malá nechat oči a nebylo jediné zajímavosti, které by si nevšimla a kterou by nechtěla domů. U pokladen se právě obořila prodavačka na malého kluka, který si svůj nákup špatně spočítal a teď se nemohl doplatit. Bůh ví, za co všechno si na něm ta paní vylévala svoji zlost, být o trochu mladší, kluk se dozajista rozbrečí. Teď mu postupně přecházel po tváři strach a zlost. Nakonec se jeden muž stojící za ním nabídl, že těch pár korun doplatí – že hocha zná a že on mu to určitě někdy vrátí. Prodavačka si uvědomila, že teď už nemá proč na kluka křičet – ten pánovi za ním poděkoval a se svým nákupem odběhl. Pán a paní s malou holčičkou se právě dostali do dětské části obchodu, upravené přesně tak, aby to co nejvíce děti zaujalo a aby zatoužily všechno co tu je k mání mít doma. Paní už nevydržela věčné žadonění dcerky o koupi toho a ještě tamtoho a zlostně se na ní obořila. Holčička se rozbrečela a začala vyřvávat na celý obchod. Otec ji za malou chvilku uchlácholil – nesmí zlobit, jinak by nic nedostala. To na malou zabralo a chvilku byla potichu. U dveří obchodu rozmlouvala nejspíše vedoucí s nějakým pánem, pak přikývla, došla k jedné z pokladen a promluvila na prodavačku, co se u ní před chvilkou nemohl ten kluk doplatit: „Maruš, chce tě nějaký pán. Stojí támhle u dveří – jo, ten v té modré bundě. Prý je to vážné, jdi si s ním promluvit, já to tu na tu chvilku vezmu za tebe.“ Když se vedoucí pak otočila, Maruš už tam s pánem nestála. „Asi vyšli ven. Dobře udělali, u těch dveří hrozně překáželi,“ pomyslela si a začala markovat zboží další zákaznici. Vedle u pokladny stála starší paní a šeptem hluchým povídala známé ve frontě za sebou nejnovější drby. „A to jsem ti ještě, Jano, neřekla, že mladá paní Černá se rozvedla. Teď už to vlastně není paní Černá, ani vám nevím, jak se teď jmenuje. Takhle před svátky. Nu, toho jejího muže jsem neznala, ale asi ji musel dost trápit, když se rozhodla takhle. Prý si o to požádala ona.“ O kus dál zrovna zaplatil pán se ženou a malou dcerou. Naskládali nákup do tašek a vydali se domů. „Marku, potřebovala bych ještě něco koupit v drogerii. Pobereš to sám? Přijdu domů o pár minut déle.“ Muž přikývl, vzal tašky do rukou a vyšel s dcerou ven. Jeho paní se otočila a vyšla z obchodu na druhou stranu. Vedoucí zrovna volala na dalšího zaměstnance, ať jde na chvíli za ní k pokladně. Že už je ta Maruš venku nějak dlouho, tohle vybavování, že jí bude muset zatrhnout. Paní vedoucí vyšla ven a když Marii nikde neviděla, tiše zaklela a poznamenala, že to má u ní spočítaný, ať už se vůbec neobtěžuje vracet. Později, už se skoro začínalo smrákat, daleko za městem se hajný vydal na každodenní večerní obchůzku. Odvázal psa a pomalu se vydal po cestě do lesa. Sněhu moc nebylo, tu a tam sice nějaký ležel, ale hajný si dobře pamatoval časy, kdy ho bývalo mnohem víc. „Svět jde do kytek, cítím to v kostech.“ zamručel si tiše pod vousy a hvízdnul na psa, který už byl notný kus před ním. V jednom malém bytě muž se svým dítětem začal zdobit stromeček. Podařilo se mu letos sehnat krásný kousek a když ho konečně dozdobili, díval se na něj s velkou pýchou. Kde je ale, k čertu, Pavla? Říkala, že půjde jen do drogerie. Nervozně se podíval na hodiny, pak si řekl, že jí může přece zavolat. Vytáhl mobil z kapsy a začal vyťukávat číslo. V obchodě už dávno zavřeli. Jen vedoucí ještě v obchodě zůstala a dodělávala poslední nutné papírování k uzavření dne. Vesele si mnula ruce, Vánoce jsou skvělé období, říkala si. Prodá se toho jednou tolik co normálně. Zazvonil telefon. „Dobrý večer, tady Veronika Kučerová.“ „Dobrý den,“ ozval se z telefonu nervózní mužský hlas. „Zaměstnáváte prosím Marii Dvořákovou?“ „Ano,“ odpověděla hned vedoucí. V mžiku se ji spojila na její dnešní předčasný odchod. „Stalo se snad něco?“ už i její hlas zněl vyděšeně. „Ano, vy to tušíte, že? Nepřišla dnes vůbec domů. Co se stalo?“ skoro křičel onen muž do telefonu. „Nějaký pán s ní chtěl dnes mluvit a pak už jsem ji neviděla.“ řekla paní Kučerová. V telefonu bylo dlouho ticho. „Zavolám na policii,“ řekl muž a zavěsil. V opuštěném domě na kraji lesa svítilo, což nebylo v tomhle domě zvykem. Patrně vůbec nikdo netušil, že do tohoto domu ještě vede elektřina. Právě to dnes přilákalo hajného, který kolem tohoto domu pravidelně chodil. Teď stál uvnitř a spolu s policistou koukal na vnitřek pokoje. Stál tam krásně ozdobený vánoční stromeček. Pak už snad jen věci, které dokázali i hajnému, který si myslel, že v životě viděl hrůz dost, vyrazit dech. Na židlích za stromkem seděli tři osoby. Nekoukaly na stromeček. Koukali se na provaz visící od stropu dolů. Na tom visel muž a provaz tiše vrzal jak se tělo pomalu houpalo. Třem postavám naproti to už nejspíše nevadilo, každá měla uprostřed čela tmavou díru, která mluvila za vše. „Skoro bych řekl, že toho mám pro dnešek dost a to se děsím, co mě bude čekat na stanici.“ promluvil tichým hlasem policista. „Zdá se, že nebude problém těla identifikovat, doklady u sebe mají a jestli je bude někdo živý postrádat, pak není co řešit.“ Podíval se z okna, ve kterém chybělo sklo, ven na policejní vůz s blikajícím majáčkem. „Zabít dva lidi a svou manželku. Proč to ten pán Černý, k sakru, dělal?“

Čas načtení: 2024-02-12 02:00:53

Právě vyšlo nové číslo časopisu Můj kousek štěstí

Z aktuálního čísla:Může přijít o místoPromluvila o adopciJe tu nový muž?

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-20 17:22:37

Ve 34 jazycích včetně češtiny vychází 1. září nový román Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých

Nový román Elleny Ferrante, který vyšel loni na podzim v Itálii, vrací čtenáře zpět na území známé z její tetralogie Geniální přítelkyně. Opět, jako v Geniální přítelkyni, promlouvá ženský hlas vyprávějící o sobě jako o teenagerce. Opět se hrdinka nachází v obtížně dešifrovatelném prostoru mezi dospělostí a dětstvím. Po několika stránkách však čtenář zjistí, že ho nečeká další příběh „geniálních přítelkyň“ – Ferrante tentokrát míchá karty ve hře lží a sebeklamů, která trvá až do konce. V Prolhaném životě dospělých čtenáře sice přivádí do Neapole, nikoliv však na chudé předměstí, ale do malého buržoazního bytu v lepší čtvrti Vomero, prostírající se nad městem. Zde, obklopena knihami, žije dvanáctiletá Giovanna se svými rodiči, středoškolskými profesory, intelektuálně sympatizujícími s komunismem. Dosud byla hýčkaným jedináčkem, po němž se žádalo jen to, aby se mu dařilo ve škole. Pak se vše náhle, dramaticky změní, když omylem zaslechne rozhovor rodičů, kdy o ní milovaný otec prohlásí, že je velmi ošklivá. Otcovo odsouzení odstartuje její cestu z nevinnosti dětství a má fatální následky. Lze se domnívat, že se zde Ferrante inspirovala svým oblíbeným románem Paní Bovaryová, v němž Ema myslí na svou dceru Bertu: „To je zvláštní, jak je to dítě ošklivé!“  Později zjistíme, že Giovannin otec řekl, že je předurčena stát se nejen velmi ošklivou, ale stejně ošklivou jako teta Vittoria, jeho sestra. A kdo je Vittoria? Prý čarodějnice, která se svým bratrem přerušila všechna pouta, která žije v ubohém bytě v průmyslové čtvrti a uctívá mrtvého muže, jenž byl ženatý s jinou. Giovannina matka o ní nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna nevyhnutelně musí zjistit, zda je jí souzena ošklivost a, co je horší než cokoli jiného, chudoba „zlé“ příbuzné. Giovanna možná není krásná, ale je bystrá a vnímavá. Záhy objeví, že vedle buržoazní Neapole zaneprázdněných profesorů, tlachajících na intelektuálních večírcích, se skrývá další Neapol – špinavá a vulgární, zoufalá i vitální, o níž nikdy předtím neslyšela. Získává první sexuální zkušenosti, které se navzdory sexuální výchově nepodobají ničemu, co si kdy představovala: „… náhle jsem z jeho kalhot ucítila nevábný pach připomínající odér veřejných záchodků, což mě znechutilo, navíc právě v tu chvíli řekl zničehonic: dost, nechal ho vyklouznout z mé dlaně, zastrčil si ho zpět do kalhot a povzdechl si tak mocně, až mě to zaskočilo.“  Avšak zásadním odhalením je, že všichni dospělí lžou, zvláště ti, kteří říkají, že vás milují. A že jsou schopni se navzájem zradit, aniž by měli odvahu se definitivně opustit, a dokonce ani přestat milovat jeden druhého: „Zase lži, pořád samé lži, dospělí nám lhát zakazují, přitom sami lžou na každém kroku.“ Giovannu čtenář pozná v jejích dvanácti letech a rozloučí se s ní na konci románu, kdy je jí šestnáct. Během dospívání se její rodina rozpadá a ona se učí, že člověk může přežít lži dospělých tím, že se sám naučí lhát a zraňovat slovy: „Ve lhaní jsem se zcela našla, vykládání báchorek mi přinášelo stejnou útěchu jako modlení.“ Anebo se dá přežít tím, že se zamiluje do někoho, kdo se zdá být inteligentnější, čistší a zajímavější než její otec? Italského vydání se během necelého roku prodalo čtvrt milionu výtisků. V produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace. Nyní kniha vyjde v jeden den ve 34 překladech.   Ukázka z knihy:   2   Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku.      Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny.      „Chceš pomerančovou šťávu?“      „Nechci obtěžovat.“      „Chceš ji, nebo ne?“      „Ano, děkuju.“      Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla:      „Nemáš na ruce náramek.“      Znervózněla jsem:      „Jaký náramek?“      „Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“      Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem:      „Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“      Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi:      „Seš chytrá.“      „Řekla jsem jen pravdu.“      „Ty se mě bojíš?“      „Trošku.“      „Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“ Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali.      Osmělila jsem se:      „Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“      Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly:      „Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“      Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou:      „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“      „Otec dělá kávu s mlékem.“      „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“      „Ne.“      „Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“      Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky.      Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo. Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala oči rukou.      Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct, že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby.      Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika, stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala.      „Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat.      „Jak je to dlouho?“      „Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“      „Tak to už je spousta let.“      „Pro mě to je jako minuta.“      „Měla jsi ho ráda?“      Otočila se na mě.      „Otec ti o tom nic nepovídal?“      Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem:      „Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“      „Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“      Zaváhala jsem.      „Něco takového.“      „A dál?“      „Že to byl kriminálník.“      Vyhrkla:      „Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“      Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila:      „Nevěříš mi, co?“      „Já nevím.“      „Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“      „S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“      „Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“      „Angela a Ida.“      „A jsou jako ty?“      „Ano.“      Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku.      „Umíš tancovat na tohle?“      „To je stará písnička.“      Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce.      „Stoupni si mi na nohy.“      „To tě bude bolet.“      „No tak, dělej.“      Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy:      „Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem. Řekni mu to přesně takhle a doslova.“      „Dobře.“      „To by stačilo.“      Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla:      „Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“      Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči.      „To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“   Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích). Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi nejvýznamnější žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Napsala také romány Dny opuštění a Temná dcera, který je tematicky propojen s příběhem pro děti Pláž v noci. Vyšel jí také ilustrovaný soubor esejů Příležitostné nápady, které autorka psala po dobu jednoho roku na žádost deníku The Guardian. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně, v roce 2020 uvedla druhou řadu a v následujících letech připraví také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La vita bugiarda degli adulti, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2019, přeložila Sarah Baroni, 368 stran, nakladatelství Prostor, 2020.

Čas načtení: 2020-02-20 17:24:24

Dominik Bartoš: Příběhy obyčejného znovuzrození (ukázka z knihy)

Co všechno unese na svých bedrech muž sotva dospělý? Roli otce? Bolest působenou okolím i sebetrýzněním, nikdy nekončící strach o něco nebo někoho…? Křižovatky vedoucí k životu přinejmenším na hranici zákona? Pobyt v psychiatrické léčebně? Soustavné vyrovnávání se s tím, že právě on je ten, kdo konstantně přináší zklamání svým nejbližším? Rebel bez příčiny, nezodpovědný rozsévač svých genů, zamilovaný lehkomyslný floutek zříkající se odpovědnosti, drogový dealer závislý na alkoholu, bůh pomsty, jemuž přál osud, pokorný mladý muž, který by dal svůj život za to, aby mohl vrátit čas, člověk, jenž si musel projít katarzí, aby získal druhou šanci. To vše jsou tváře hlavního hrdiny. Neúnavně variujícím se motivem je pád na dno a implicitně trvale přítomné – i když mnohokrát nevydařené – úsilí o snesitelnější existenci a o lepší já. V syrovém příběhu autor bez zábran odhaluje život z lokálního drogového průmyslu. Jediné, co ho drží nad vodou, je láska, ale i ta vezme za své. Život pro něj ztrácí veškerou cenu a samota se zdá být bezedná…   Ukázka z knihy: „Vždycky jsem s tebou počítala.“ – Eliška Poněvadž časy se mění      Nic se nesmí brát vážně. Ani když jdete do studijní a vědecké knihovny. Chodím tam zřídkakdy, protože knihy kupuji. Půjčením nezískám zadostiučinění v podobě slastného pocitu, kdy jsem něco koupil a ono mě to vlastní.      Samotná budova knihovny se stala chloubou moderního hradeckého stavitelství. Syrové architektonické řešení vykřikovalo o svém netradičním vzhledu na obyčejné stavby a povýšeně se holedbalo.      Já šel vrátit knihu a poděkovat za pěkné počtení. Jednalo se o knihu pojednávající o dominanci, fetišismu, masochismu a tyranii.      U informačního pultu jsem odevzdal publikaci.      „Tak jak?“ zajímala se korpulentní informační.      „Nadmíru uspokojivé, ale někdo by z toho mohl mít návaly.“      „Proč bych z toho měla mít návaly?“ zarazila se.      „Nu… třeba proto, že přiletí mimozemšťané a budou vám chtít vzít volební právo?“      „Co?“      „Prosím?“      „Cože?!“      Moc jsem se nerozpakoval a utekl jsem. Ta žena mi rozbourala mentální itinerář na celý den. Ve dveřích jsem se ještě ohlédl, abych se ujistil, zdali se neproměnila v draka a nedští oheň.      Zavdal jsem si z placatice a vzpomněl na Mona. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, jak to s ním a Eliškou je, uplynulo několik týdnů. Podráždění přetrvávalo, ale několikrát jsme si vyrazili. S ním se člověk opravdu nenudil. Jelikož měl dobré známé na magistrátu města díky svému otci, jenž tam kdysi zastával vysokou funkci, mohl si dovolit více, než je u obyčejného smrtelníka zdrávo. Na začátku kariery pracoval na stejném místě jako jeho padre, ale po čase dostal myšlenkové svrbění a seznal, že obchodovat s nemorálními věcmi bude o pár desítek tisíc výnosnější. Poznal člověka, co kuchtil prvotřídní zboží a dali se dohromady. Přesně tak vznikají zločinecká uskupení – na základě dobrého přátelství.      Pochopil jsem, proč si mě pustil k tělu. Když jdete proti systému, musíte být opatrní. Někdo, komu se můžete svěřit a věřit, se hledá těžko, přetěžko. Takže proč z nepřítele neudělat přítele? Šlo o to, že jsem byl díky incidentu s Margaretou jeho dlužníkem. A on věděl, že mu musím být loajální, sic budu o penis kratší.      Schoval jsem placatici, načež se rozvibroval telefon. Eliška.      „Zdravíčko,“ zahájil jsem konverzaci.      Pár vteřin jsem slyšel jen šum a vzdych. I to stačí, když vím, že ten vzdych je její. O šumu nemluvě.      „Musíš… Přijeď do nemocnice, Rita spadla ve škole z hrazdy, má zlomenou ruku a něco s hlavou.“      Na malou chvilku nebylo mé tělo schopno pohybu. Vzpamatoval jsem se a střelhbitě vyrazil k autobusové zastávce. Až za minutu! Fragment hromadné dopravy přijíždí až za minutu! Přecházel jsem a poskakoval po stanici jako nadopovaný. Nebude rychlejší běžet? Konečně!      Jel pomalu. Auta se před ním pohybovala jako těhotná žena. Měl jsem chuť zakřičet na řidiče, ať přidá, ale vypadal jako neonacista, tudíž jsem mlčel.      „Probíhá kontrola jízdního dokladu,“ ozvala se robotická mašinka.      Vskutku! Bídníci rozhodili síť napříč vozem třídy D a počali obtěžovat.      „Vaši jízdenku, prosím.“      „Ale no tak!“ zakřičel jsem a čas v dopravním prostředku se zastavil.      „Vaši jízdenku, prosím,“ monotónně zopakoval a chystal si papíry pro hříšníky.      Vy, co jezdíte městskou hromadnou dopravou, mi dáte za pravdu, že jediný sympatický revizor v historii je ten Gogolův. Lidé jedou z práce či do práce těžce znechucení, načež přijde šášula a chce potvrzení, že nejste podvodníci.      Rozčílit se bylo však nepatřičné. Dostat se do problému znamenalo zbytečné zdržení.      Jakýsi již zkontrolovaný vousáč mi nenápadně podal jízdenku nepoužitou. Pouliční entity drží pospolu. Zinscenoval jsem hledání v kapsách, jízdenku vytáhl a natahoval se ke strojku.      Revizor nekompromisně můj pokus zadržel. ¨      „Už je pozdě,“ řekl chladně.      „Podívejte, vím, že za každé lapené individuum získáte zlatého bludišťáka, ale já mám právo si tu jízdenku cvaknout. To byste jakožto revizor měl chápat.“      Nechápal. Postavil se před strojek.      „Občanský průkaz.“      „Nemám…“      Stáli jsme na konečné a čekali na policii. Slunce hřálo, vzduch byl ztěžklý příjemným teplem, tudíž počasí ani pramálo nekorespondovalo s mou náladou. Kdykoli jindy bych měl ze situace legraci, zlehčoval bych ji, možná i sabotoval. Mé myšlenky ale bloudily jinde. Ten omezenec pouze znepříjemňuje nepříjemné životy!      „Na to, kolik vám je let, nepůsobíte seriózně,“ upozornil mne.      „Myslíte? Vy byste si – na to, kolik vám je let – měl konečně najít řádné zaměstnání.“      Zaplatil jsem čtyři sta korun českých a uháněl do špitálu. Měl jsem štěstí a po cestě chytil další správně nasměrovaný vůz. Zapadl jsem do tvrdé sedačky a sledoval okolí. Město se míhalo, a i ve vypjaté chvíli dokázalo pohlcovat historickým nádechem a přirozenou krásou. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Mnoho míst, mizejících za okny autobusu, jsem měl s někým spojených. Kde jsou ti, s nimiž jsem se na nich potkával a trávil čas? Ti lidé jsou dávno pryč, žijí své životy, mají své problémy, stárnou. Ale místa zůstávají. Místa pamatující mnohá setkání, rozhovory mnohých lidí, kteří už dávno nežijí. U lípy srdčité před sedmdesáti lety polehávali dva milenci a hádali druhy okolních květin. Nyní tam polehávají noví milenci, hledící do obrazovek telefonů. Ta místa tu zůstanou a budou mě i dál doprovázet životem.      „Dobrý den, přepravní kontrola.“      Pobíhal jsem po chodbách nemocnice a snažil se najít správné oddělení. Psychický stav si pohrával s tělem. Pocit beznaděje oslabil údy a krátil výdrž.      Co se bude dít? Co mi řekne? Byla nešikovná, někdo ji popostrčil? Bude mít trvalé následky?      Vtrhl jsem do pokoje. Byla sama. Skrz otevřené okno slunce zahřívalo nemocniční lůžko. Ležela v klidu, zachumlaná v bílé peřině a černé vlasy stékaly jako pramínky vody k zemi. Levou ruku měla v sádře a čelo obvázané. Čas v této místnosti neexistoval. Všechen předchozí spěch se zdál zbytečný a unáhlený.      „Kdes byl?“ promluvila polohlasně.      „Zdrželi mě.“      Přitáhl jsem si židli a nespustil z ní oči. Takhle zbědovaná ještě nikdy nebyla. Chytl jsem ji za ruku a políbil.      „Co se stalo? Musíš dávat pozor,“ řekl jsem a snažil se usmát.      Mluvil jsem s ní jako s dítětem, které spadlo při hře na honěnou a odřelo si koleno. Ačkoli mentálně předčila svou věkovou kategorii, já v ní pořád viděl malou holčičku a nedokázal se přizpůsobit jejímu duševnímu růstu. Prožíval jsem přesně ty pocity, které prožívají rodiče s dospívajícími dětmi.      Ona podle toho zareagovala. Vzdechla a syrově odpověděla:      „Já to udělala schválně.“      V koutcích úst mi začalo škubat. Zalapal jsem po dechu, vstal a zmateně přešlapoval na místě. Snažila se mě uklidnit, ale do klidu mi scházelo hodně. Čím déle jsem u ní byl, tím více mě něco táhlo pryč. Podvědomě jsem tušil, že budu hrát v jejích opodstatněních nemalou roli.      „Prostě jsem stála… mohla jsem se chytit… přišlo mi lepší padat.“      Uklidnil jsem se alespoň natolik, abych si sedl zpět.      Zprvu jsem si nebyl jist, co jí chci říct. Že to neměla dělat? Prvoplánové. Tvářit se vážně a dát kázání? Nedůvěryhodné.      „Jenom jsem chtěla zkusit, jestli se mi uleví, když to udělám.“      Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.      Otočila hlavu k oknu. Nebylo pro ni jednoduché o tom mluvit. Jistěže ne. Stalo se to před pár hodinami a já tu afektovaně poletoval po místnosti. Ale pokusila se:      „Je toho moc. Mám tebe a mámu pořád kolem sebe a strašně bych chtěla, abyste byli spolu. Ale vidím, co všechno vám v tom překáží. A vždycky, když na to myslím, mám strach z toho, co bude. Mám tě ráda, ale nedokážeš se o nás postarat, protože žiješ jako blázen. Dokud s tím něco neuděláš, budeš vždycky jenom mámin kamarád.“      Odzbrojila mě svou moudrostí! Nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Nejhorší bylo, že měla pravdu. Jediné, co naši trojici spojovalo, byla láska. Upřímná a přirozená. Byl to jediný záchytný bod, jediný stmelující faktor. Nic víc jsem jim dát nedokázal.      „Navíc mi máma řekla, že se stěhujeme do Prahy.“      Nějaký čas jsme vedli láskyplný rozhovor, slunce zvolna sláblo. Snažil jsem se pochopit, co se odehrávalo v její hlavě. Musel jsem dávat obrovský pozor, abych neřekl něco špatně.      V místnosti se ochladilo. Byl čas jít. Objal jsem ji a políbil na tvář.      „Mámě o tom neříkej. Jenom by jí přibyly starosti,“ dodala.      Cesta ven se nesla v poklidnějším duchu. Ale děsil mě pohled na ubohé postavy kolem, z nichž některé už nikdy neměly opustit nemocniční areál. Chudáci šourající se po lesklých podlahách v páchnoucích pláštích.      Objevila se Eliška. ¨      „Nakonec ses uráčil dorazit?“ volala z dálky. „Doktor říká, že bude v pořádku.“      Objal jsem ji. Měl jsem ohromné nutkání říct pravdu. Nezbývalo než doufat, že Rita nikdy nic podobného nezopakuje.      Další slova nebyla zapotřebí. Dal jsem Elišce nemotorný polibek a šel se opít do restaurantu U Lva. S Monem.      „Taky jsem jí několikrát domlouval, říkal, že má na víc. Ale je dospělá? Pomáhá jí to? Můžeš si bejt jistej, že bych jí žádnej hnus nepodstrčil. Zbytek si vyřešte sami. Navíc je dost inteligentní, nikdy do toho nespadne opravdu.“      Bylo dobré znát se s jejím dodavatelem. A pokud se spolu takovou dobu přátelí, záměrně jí neuškodí. Přesně proto jsem ho vyhledával. Protože Elišku dobře znal. Protože jsem věděl, že když trávím čas s ním, jsem trochu i s ní. Společný přítel. ¨    S přibývající tmou si alkohol vyšlapal cestičku do hlavy. Dívka sedící u výčepního pultu nás neustále pozorovala. I Mon si toho všiml.      „Támhleta, kamaráde, pořád čumí.“      „Skvostná informace, ale já myslím jen na Ritu.“      Co udělala, mě donutilo přemýšlet nad sebou samým. Jsem nikdo. Práci se vyhýbám, do školy nechodím, povinnosti zanedbávám. Pijan a outrata.      „Potřebuješ odreagování. Vidíš ten zadek?“      „Víš, kolik slečen má hezké pozadí, Mone?“      V podniku narůstal počet příchozích, což se mi přirozeně nezamlouvalo. Mám rád klid a chci se plně koncentrovat na sklenku. Jen já, ona a problémy mezi námi. Hluk narůstal. Vzdal jsem to.      „Končím. Pozdravuj tu s hezkými hýžděmi.“      „Chci ti něco nabídnout,“ pověděl Mon a posadil mě zpět.      Objednal další rundu. Nezbylo než vyslechnout nabídku, která se neodmítá.      „Řeknu to takhle: Celkem jsem si tě oblíbil. Začal jsem ti věřit a myslím, že nemám lepšího kandidáta,“ řekl hlasitě, aby překřičel okolí.      „Na co kandiduji?“      „Chtěl bych, abys mi pomáhal.“      Pomáhat? Jak? Vyhýbat se kulkám a nášlapným minám? Bránit bilióny v kufříku? Do této chvíle jsem byl jen zamilovaný opilec a najednou mám převzít zodpovědnost? Toho bohdá nebude, aby český alkoholik drogy nosíval!      Další hodinu Mon vyprávěl, jak to chodí mezi takovými lidmi, co je potřeba, jaká by byla má práce. Nejdříve začnu jako nezainteresovaná nula, budu chodit na pochůzky a pozorovat, co se děje na place. Postupem času, když se osvědčím, bych mohl předávat koncovým uživatelům.      Nic z toho neskýtalo nadějné vyhlídky. I když Mon měl pod palcem troje předměstí a historický střed, nepřišlo mi, že taková práce stojí za riziko.      Víčka se pod náporem únavy a opilosti klížila.      „Lákavá nabídka, Mone, ale budu muset na malou stranu, jestli dovolíš.“      Odporoučel jsem se a zírající dívka s hezkými hýžděmi vstala od pultu. Pravděpodobně můj odchod vzala jako signál. Trochu se mi motal svět a podlamovaly čéšky. Skotská konala občanskou povinnost.      Se sklenkou v ruce, počal jsem vykonávat potřebu do vyvoněné mušle, když se za mnou zjevila ona. Nebyl jsem při chuti a spíše mě její pokusy a snažení iritovaly. Otočil jsem se na ni, neuvědomiv si, že potřeba je stále vykonávána. Kapičky se vesele odrážely od kachliček a zněly jako cupitající myšky. Zdvihl jsem číši na znamení vzdání holdu.      „Nazdarovya, devushka!“ zahalasil jsem a usrkl.      Nevím, zda odešla či utekla, každopádně za pár vteřin se z hostince vypařila. Od té doby ji už nikdo nikdy neviděl.      Srovnali jsme účty a vypotáceli se z pachu náctiletých duší. *      Vylehával jsem v travinách a přemýšlel o Monově nabídce. Původně jsem se uvelebil s knihou v ruce, ale myšlenky na pracovní pohovor mě nenechávaly chladným. Až princezny odjedou, budu potřebovat rozptýlení. Ale rozptýlení v podobě obchodu skýtá mnohá nebezpečí. A já jsem moc líný na to, abych čelil nebezpečenství, abych se skrýval ve stínech luny a hnal se za nelegálním obohacením, abych sbíral mrtvá těla ze zkrvavené země a odstraňoval stopy po černé práci… Nic z toho se nikdy nestane. Hradec Králové není Nový York a Mon byl velmi zodpovědný. Má jediná práce by byla dělat mu stážistku. A ono bohatství může být nelegálně ilegální, ale rychle nabude na výši, což za riziko stojí, ne?      Úhly a aspekty byly váženy a brány v potaz. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, zvítězila vidina finančního zajištění. Půjdu do toho a děj se vůle boží. Budu dělat jednoduché a podružné práce za přehnaně vysokou gáži. Přesně jak to my, minimalističtí Evropané, máme rádi.      Zkontroloval jsem čas. Nastala chvíle na nekompromisní srdceryvnost. Zavřel jsem knihu a smetl ze zad stébla trávy.      Za pár minut jsme stáli na nástupišti a nechávali se oslňovat posledními paprsky. Obě s sebou braly spousty neužitečných věcí, tudíž měla má gentlemanská bedra napilno.      Na Elišce bylo znát, že se pro ni stalo loučení se Salonem republiky těžší, než si představovala. Rita zarytě mlčela, ruku stále v sádře.      Dojemné ticho prolomila matka:      „Chci se ti omluvit za –“      „Za zatajování existence bývalého spolužáka?“      Před Ritou jsme museli opatrně. Nic samozřejmě nevěděla.      „Jenom jsem na seznamování nespěchala.“      „Ale chtěla jsi mě seznámit. To znamená, že se mnou počítáš!“      „Vždycky jsem s tebou počítala.“ Objala mě. Stejně tak Rita. Ten okamžik mi vehnal slzy do očí, za což se nestydím.      Vlak dorazil a lomozivým skřípotem ukončil jednu kapitolu našeho souznění.      „O Vánocích přijedeme,“ křičela Eliška ze dveří. „Postarej se mi o byt!“      Neprozradil jsem jí, že tam budu trávit záškolácké dny. Pro její dobro.      Průvodčí dal signál a vlak vyrazil ku hlavnímu městu. Mávaly z okna a vzdalovaly se. Já zůstal všanc okolnímu světu. Schoulený do klubíčka a nahý v jámě lvové. Rudá hvězda mizela za horizontem a vlak se stal tečkou. Ta nostalgie mě paralyzovala. Nebyl jsem schopný odejít, sednout si, křičet, prostě nic. Když jsem po několika minutách soustředěného pozorování širých dálek obnovil myšlení, slunce i vlak byly pryč. Nechtěl jsem v následujících okamžicích opouštět místo činu. Ještě pořád tu byla cítit levandulová vůně Ritiných vlásků a mezi ocelovými stěnami nástupiště se ještě teď rozléhal Eliščin hlas.      Lehl jsem si na lavičku a usnul.   Nakladatelství Petr Štengl, Praha, 2019, 150 stran, brožovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}