Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-08 08:00:00

Jubilejní 30. Benátská nabídne Slade, Suzi Quattro, Scooter i česká jména

Zahraničními hvězdami jubilejního 30. ročníku hudebního festivalu Benátská! s Impulsem, který se uskuteční od 25. do 28. července 2024 budou kapely Scooter, Suzi Quattro a Slade. Kromě nich se už tradičně představí i nejvýraznější jména české hudební scény.

Čas načtení: 2024-07-25 15:25:00

Olympijské tipy pro fanoušky: Češi, vstupenky, sportoviště i doprava

Olympijské hry – sportovní megakce, která do Paříže přiláká miliony diváků – začíná už v pátek 26. července. Nejen pro fanoušky, kteří se vydají za českými i zahraničními hvězdami, připravila redakce iDNES.cz přehled informací, jež pomůžou se základní orientací.

Čas načtení: 2024-07-16 10:00:00

Nejvyšší představitelé EU budou bojkotovat neformální setkání pořádané Maďarskem

 Tento krok následuje po tom, co proruský premiér Viktor Orbán uspořádal neschválené schůzky se zahraničními lídry o Ukrajině Vrcholní představitelé EU budou bojkotovat neformální setkání pořádaná Maďarskem v době, kdy tato země předsedá EU, poté, co maďarský proruský premiér Viktor Orbán uspořádal řadu pochybných schůzek se zahraničními lídry o Ukrajině, které rozzlobily evropské partnery.Velmi neobvyklé rozhodnutí, aby předseda Evropské komise a další vrcholní představitelé tohoto orgánu bojkotovali schůzky, bylo přijato "s ohledem na nedávný vývoj, který poznamenal začátek maďarského předsednictví (EU)", uvedl v pondělí na Twitteru  mluvčí komise Eric Mamer. Maďarsko převzalo rotující roli 1. července a od té doby Orbán navštívil Ukrajinu, Rusko, Ázerbájdžán, Čínu a Spojené státy na světovém turné, které označil za "mírovou misi", jejímž cílem je zprostředkovat ukončení ruské války na Ukrajině. To rozzlobilo mnoho vedoucích představitelů v EU, kteří uvedli, že o Orbánových plánech nebyli předem informováni. Jeho vláda má přátelské vztahy s Ruskem a jde proti politice většiny zemí EU, pokud jde o podporu Ukrajiny.

Čas načtení: 2024-12-19 09:00:00

Zničí Elon Musk také britskou demokracii?

V Británii se vyskytly zprávy, že miltimiliardář Elon Musk se chystá dát britské ultrapravicové straně  Reform Party Nigela Farage finanční dar ve výši 100 milionů dolarů, aby vyhrála britské volby. Britský premiér Starmer byl vyzván ke změně pravidel pro poskytování finančních  darů politickým stranám Britská volební komise chce, aby premiér chránil volby před zahraničními zásahy Keir Starmer musí zpřísnit pravidla týkající se politických darů, aby ochránil volební systém před zahraničními zásahy, uvedla volební komise v souvislosti s rostoucími obavami ohledně plánů Elona Muska darovat sto milionů dolarů  britské ultrapravicové straně Reform UK.

Čas načtení:

VLIV INCOTERMS 2020 na uplatňování DPH a celních předpisů - při provádění zahraničního obchodu se zbožím

[skoleni-kurzy.eu] Zahraniční obchod Pracovní seminář k problematice provádění zahraničního obchodu se zbožím vnitrounijní i mimounijní obchod. Pro Určeno pro pracovníky nákupních a prodejních oddělení, logistických a ekonomických útvarů a příp. celní deklaranty, kteří potřebují získat základní či prohloubit si dosavadní informace v dané problematice. Cíl Definovat souvislost smluvních ujednání ve smlouvách se zahraničními obchodními partnery a správné uplatňován ...STUDIO W

Čas načtení:

VLIV INCOTERMS 2020 na uplatňování DPH a celních předpisů - při provádění zahraničního obchodu se zbožím

[skoleni-kurzy.eu] Zahraniční obchod Pracovní seminář k problematice provádění zahraničního obchodu se zbožím vnitrounijní i mimounijní obchod. Pro Určeno pro pracovníky nákupních a prodejních oddělení, logistických a ekonomických útvarů a příp. celní deklaranty, kteří potřebují získat základní či prohloubit si dosavadní informace v dané problematice. Cíl Definovat souvislost smluvních ujednání ve smlouvách se zahraničními obchodními partnery a správné uplatňován ...STUDIO W

Čas načtení: 2012-05-05 00:00:00

Kolekce náhrdelníků Denise Bouquet - exklusivní šperky z Mexika

Značka s exotickým názvem Flamingopark přináší na český trh originální produkty, které jsou ve většině případů vytvořené mladými zahraničními designéry. Kořeny Flamingoparku sahají až do Austrálie, kde zakladatelé Martina a Andrew oslovili první autory. Plameňáci od vzniku podnikli velký kus cesty a ...

Čas načtení: 2009-08-18 00:00:00

Obuv Skechers: Vaše nohy jako v bavlnce

Značka Skechers patří mezi americké výrobce bot. Kolekce této známé značky jsou převážně sportovního charakteru. Pobočky společnosti naleznete po celém světě, přičemž v Česku má firma od roku 2003 disibutora McSUP s.r.o. Skechers je také známá pro svou spolupráci s našimi i zahraničními celebritami ...

Čas načtení: 2010-03-15 21:00:00

Forex není pouze pro finančníky, vydělat může každý

Obchodování se zahraničními měnami je zajímavou formou zhodnocení kapitálu, ve které záleží hlavně na schopnosti předpovědět budoucí vývoj trhu. Připojte se k internetu, vyberte toho správného brokera a otestujte svou intuici v praxi. Na mezinárodním devizovém trhu neboli Forexu, se nakupují a prod ...

Čas načtení: 2013-07-08 12:00:00

Condor - létejte s našimi sousedy

České aerolinie zná pravděpodobně každý a spousta Čechů se na jejich služby neustále odkazuje, zatímco jim unikají akční nabídky populárnější a především výhodnějších aerolinek, které mají bohatou historii a působivou pověst. Vystupte ze zaběhlých kolejí a naučte se létat se zahraničními společnostm ...

Čas načtení: 2021-08-05 15:01:42

Firemní jazykové kurzy jsou i online

Jazykové vzdělávání zaměstnanců patří v posledních letech k nedílným součástem firemní kultury. Mezi jazyky stále hraje prim angličtina. Nejen firmy, které spolupracují se zahraničními firmami, ale i ty, které potřebují angličtinu ke každodenní komunikaci s klienty, motivují své zaměstnance k jazykovému vzdělávání. Co takové … celý článek → The post Firemní jazykové kurzy jsou i online first appeared on lifestyle - magazín o životě.

Čas načtení: 2022-06-01 17:53:54

Česká centra představí Vize pro Evropu

PRAHA Vize pro Evropu. To je motto, pod nímž se u příležitosti českého předsednictví Evropské unii představí deset síťových projektů, které ve spolupráci se zahraničními i českými partnery připravila Česká centra. Všechny spojuje téma budoucnosti Evropy. Projekty jsou postaveny na třech hlavních liniích: udržitelnost, inovace a kreativita. Zřejmě nejsilnějším motivem je právě téma udržitelnosti, které zpracovává například projekt SDGs: Innovations for a Sustainable Future. Výstava ukazuje, jak se českým vědcům a inovátorům daří naplňovat cíle udržitelného rozvoje. Projekt Laboratoř budoucnosti zkoumá udržitelný design, na udržitelnost městských komunit veřejného prostoru se zaměřil projekt Street Meets (Mural) Art. Chybět ale nebudou ani mezinárodní verze tradičních projektů Českých center, jako jsou Noc literatury nebo Evropské dialogy Václava Havla. Podle generálního ředitele Českých center Ondřeje Černého se do programu zapojí všech sedmnáct evropských a sedm mimoevropských zahraničních center. Osobnosti, které se projektů zúčastní, se setkávají v projektu Visions for Europe, kdy prostřednictvím minutových videí představují svou osobní vizi Evropy a svůj přínos pro ni. „Naším hlavním cílem bylo vytvořit program, který není ryze český, ale je skutečně evropský. Nepředstavujeme v prvním plánu české osobnosti a úspěchy, byť ty jsou v projektech samozřejmě obsaženy. Jde nám především to, přihlásit se k zodpovědnosti za sdílená evropská témata a pokusit se přispět k hledání jejich řešení,“ přiblížil vedoucí programu Českých center při předsednictví EU Tomáš Sacher. V této souvislosti se do popředí pozornosti dostává České centrum v Bruselu, kde budou po celý červenec vedle sídla Evropské komise vlát velkoformátové prapory českých a evropských umělců. „K této prestižní instalaci jsme přizvali i umělce u Ukrajiny,“ nastínila ředitelka Českého centra Brusel Jitka Pánek Jurková. Předání předsednické štafety od Francie se uskuteční formou běhu, který má být poctou manželům Zátopkovým. „České předsednictví v Radě EU vnímáme jako důležitou platformu z hlediska zahraniční prezentace v oblasti politické, obchodní i kulturní diplomacie. Díky atraktivnímu programu Českých center, který jsme společně přichystali, můžeme Česko představit jako vyspělou demokratickou zemi otevřenou zahraniční spolupráci, která není lhostejná k závažným mezinárodním otázkám,“ uvedl ministr zahraničních věcí Jan Lipavský.

Čas načtení: 2022-03-01 10:03:54

Otevřený dopis premiérovi Fialovi od Miroslava Macka

Pane předsedo vlády, pane předsedo ODS,s ohromným znepokojením sleduji, kterak Vaše vláda přistupuje ke svobodě slova, která (ostatně jako každá svoboda) je nedělitelná, tedy buďto je anebo není.Rozhodnutí nic.cz na základě doporučení vlády zablokovat vybrané „dezinformační weby“ se ničím neliší od pálení knih v nacistickém Německu či rušení „štvavých vysílaček“ Svobodná Evropa a Hlas Ameriky komunistickým režimem, abych uvedl jen dva příklady, o kterých byste mohl mít necenzurované informace od svých rodičů.Účel je totiž zcela stejný: „ochránit“ hloupé občany, kteří podle Vás nemají tolik soudnosti a rozumu jako Vy a Vaši cenzoři, před tím, aby si mohli učinit z nabízených informací a komentářů vlastní závěry, a tak si nedejbože začali myslet něco jiného, než si přeje státní propaganda.A rozhodně se nevymlouvejte na „mimořádnou situaci“ či nějaké „ohrožení“ a namísto zákazů se snažte informovat občany tak, aby ve Vaše informace měli plnou důvěru a nemuseli (tak jako my v mládí) po večerech ladit na přijímači „štvavé vysílačky“.Jako jednomu z otců - zakladatelů ODS je mi to dvojnásobně odporné, neboť jste předsedou této strany, které jsme dali nedělitelnou svobodu slova do vínku. Vždy jsme také měli důvěru v občany, že vlastním rozumem dokáží oddělit zrno od plev.Se vší vehemencí Vás žádám, abyste toto vládní rozhodnutí co nejdříve přehodnotil a přestal dělat z občanů tupé nemyslící stádo, které je zapotřebí „vést“ tím jediným správným směrem. Bez svobody slova jde totiž vždy o cestu do pekel. Miroslav Macek Dodatečný komentář, coby reakce na facebookové inferno pod mým otevřeným dopisem premiérovi Fialovi:Správně tvrdíte, že některé weby jsou placené z ruských peněz a tedy zcela jednostranně informačně vychýlené, plné polopravd a lží. Kvůli tomu však netřeba je zakazovat, existuje totiž elegantní demokratické řešení: nechť Česká republika přijme zákon, že veškeré instituce a organizace (včetně neziskovek) působící na českém webu a území povinně zveřejní své přímé chlebodárce nebo ty nepřímé, platící je prostřednictvím reklam: zahraniční neziskovky financované zahraničními vládami a tajnými službami, nátlakové organizace, nadnárodní korporace se svými vlastními zájmy, zbrojařské firmy, farmabyznys a další korporace, a pak připomeňme lidem prastaré české přísloví: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej… Lidé se pak jistě budou zásluhou moudrých zákonodárců a vlády ve všem lépe orientovat.   Převzato z webu Viditelný Macek.

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2021-11-11 12:18:38

Otevřený dopis předsedkyni Akademii věd ČR prof. RNDr. Evě Zažímalové, CSc.

Vážená paní předsedkyně, nikdy jsem ani náhodou netušil, že budu psát šéfovi Akademie věd. Osud a Aktuálně.cz tomu chtěly, že teď sedím u počítače a píši. Doufám jen, že si najdete chvilku na několik mých vět. Sleduji texty pana Valáška z Aktuálně.cz s určitým zájmem. Přece jen se týkají něčeho, co dělám. A současně s určitým pobavením, protože vydavatelskou firmu Economia, kam Aktuálně.cz patří, jsem zakládal v roce 1990 a dlouho jsem byl jejím spolumajitelem a předsedou představenstva. Mými partnery byly nejdříve české a slovenské banky a později velká západní vydavatelství – německý Handelsblatt a americký Dow Jones, vydavatel deníku Wall street Journal. Někde v šuplíku bych měl mít právě od tohoto vydavatelství děkovný dopis, podepsaný Fredem Kempem, současným šéfem Atlantic Council ve Washingtonu, se kterým jsme se docela spřátelili a trvá to až do dnešních dní. Byla to velmi zajímavá doba, kdy jsme zakládali mimo jiné Hospodářské noviny a další tituly. Naše aktivity jsem rozšiřoval i na Slovensko, Ukrajinu a Srbsko, kde jsme všude vydávali ekonomické deníky a různé časopisy. Právě ve spolupráci se zkušenými zahraničními partnery jsme se snažili vytvořit v našich vydavatelských domech tradici vysoce kvalitní žurnalistiky, což se nám alespoň trochu podařilo. Pak ovšem majoritní vlastníci rozhodli, že střední a východní Evropu opustí. Prodal jsem také svůj podíl a majitelem Economie se stal pan Bakala. Tehdy jsem z určitého rozmaru koupil od nadace sociální demokracie Literární noviny. Ještě jako student jsem v nich v šedesátých letech publikoval svoje první články, a tak v tom byly trochu emoce. Ale i logická úvaha. Chtěl jsem je přetvořit do podoby německého týdeníku Die Zeit. Die Zeit také patřil – podobně jako Economia – do vydavatelské skupiny Dieter von Holtzbrinck Gruppe, takže jsme se na pravidelných mítincích manažerů často setkávali. Die Zeit byl politicky i ekonomicky velmi úspěšný, oslovoval vzdělanější německé čtenáře. A já jsem propadl přesvědčení, že něco takového se podaří i na českém trhu. Nakonec je tu skoro jeden milión lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání a měli by tedy mít zájem o trochu strukturovanější informace. Nepodařilo se! A mne to stálo několik desítek miliónů korun na krytí ztrát. Až jsem si jednoho dne řekl, že končím. Pokračuje jen web literarky.cz. A jaký to má vztah k Číně? Musím se přiznat, že mne tato země zajímala už jako studenta politické ekonomie a filozofie v šedesátých letech. Dokonce jsem jednu seminární práci sepsal na téma, proč vznikla v Číně kulturní revoluce. A vytvořil jsem tehdy teorii, že vedení země chtělo rychle změnit ekonomické a sociální poměry ve společnosti a bylo příliš netrpělivé. Se všemi téměř hrůznými důsledky. Když jsem před časem připravoval interview s jedním významným čínským sociologem, nedalo mi, abych se ho nezeptal, co si o tom mém hodnocení myslí. Byl jsem mile překvapen, že s ním souhlasil. A teď trochu obecně k Číně. Nevím, jestli jste tu zemi někdy navštívila, ale je to zážitek, který ve mně vyvolává vždy snahu odpovědět na otázku, jak je to možné. Odkud pramení ten velký úspěch? Když mne před zhruba pěti lety oslovil šéfredaktor druhého největšího čínského deníku s nabídkou na spolupráci, nijak zvlášť jsem neváhal. Samozřejmě jsem si uvědomoval rizika takové spolupráce, ale když shrnu vše, co jsme v rámci této spolupráce vydali, tak si myslím, že převažuje zajímavá informace, ke které by se český čtenář prakticky nemohl dostat. U profesorky Lomové, dr. Klimeše a celé té party kolem webu Sinopsis to samozřejmě vyvolává záchvaty hrůzy, protože vše, co přichází z Číny, od ďábla jest. Nerozumím tomu, protože profesorka Lomová je velká znalkyně čínské kultury a měla by mít ty nejlepší předpoklady pro pochopení toho, co se v té zemi děje. Je ovšem nutné oprostit se od jednoduchých ideologických brýlí. Mimochodem: Sinopsis konečně veřejně přiznal, že jej z devadesáti procent financuje americká vláda. Jakou roli v tom hraje docent Marek Hrubec? Seznámili jsme se před časem díky publikacím, které vydává on a členové jeho týmu, a díky konferencím a seminářům o globálních studiích, které se týkají všech oblastí světa: od Evropy přes Severní a Jižní Ameriku a Afriku, až asijským zemím, včetně Číny. Jinak totiž ani globální studia dělat nelze. Je to zcela jedinečný zdroj pro poznání filozofického, ekonomického i historického myšlení ve světě. Mimo jiné i o Číně a o Rusku. Jak jinak? Jsou to země, které už teď významně spoluurčují chod světa a ani vteřinu nepochybuji o tom, že je třeba tyto země pozorovat a analyzovat, protože pro zemi velikosti České republiky jsou taková studia životně důležitá. Myslím si, že by nemělo být v rukou pěšáků ideologického boje – a tím mám na mysli například novináře Aktuálně.cz, aby určovali, co se smí zkoumat a co nikoliv. Je to samozřejmě i Vaše odpovědnost, dokázat ubránit svobodu bádání před takovým poštěkáváním. Marek Hrubec a jeho výzkumný tým mají globální spolupráci s vědci po celém světě a aktuální snahy o omezování jejich svobody vědeckého bádání a jejich svobodu slova v médiích (jen pro úplnost: garantované ústavou České republiky i mezinárodními normami) vyvolávají velký nesouhlas v mnoha zemích světa, včetně vědců v USA, Brazílii, Číně a samozřejmě i zde v Česku a na Slovensku. Můj problém je, že už jsem trochu starší ročník a mnoho jsem toho zažil. I na vlastní kůži. A vím, že se nakonec prosadí to, co bych nazval kritickým myšlením. Fakt ovšem je, že to někdy trvá. Přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší práci! A také odvahu! S pozdravem Miroslav Pavel novinář, vydavatel a někdy také trochu politik

Čas načtení: 2021-08-28 19:46:29

Eva Černošová: Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání

Zájem o psaní se u ní projevil již v dětství, když psala básničky a pohádky. Brzy jí také učarovala hudba a obě tyto lásky jí zůstaly. Působí jako učitelka českého jazyka, dějepisu a tvůrčího psaní na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Zpívá ve sboru i sólově a jako spisovatelka píše Eva Černošová prózu i poezii, je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů a u vydavatele čeká na vydání soubor jejich fejetonů a povídek Jak jsem nenapsala knihu.   Psát jste se naučila již v pěti letech, a tak jste si začala psát první básničky a pohádky. Na ZŠ se vaše práce umísťovaly na prvních místech literárních soutěží, jako byla například soutěž Svět očima dětí. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala své dětství?  Kromě literatury mi učarovala hudba, a to mi tedy zůstalo dodnes. Zpívala jsem, také tancovala a chtěla hrát na housle. K tomuto nástroji jsem se nedostala, ale tatínek měl doma akordeon. Začala jsem tedy hrát na něj, podle sluchu. Mohlo to být někdy celkem vtipné, akordeon jsem ještě ani neunesla, museli mi ho položit do klína a na dětské besídce jsem spustila mimo jiné píseň, kterou jsem měla dobře odposlechnutou: „Počkej, ty budeš litovat, až poznáš svět.“ Rodinný přítel (hudebník) si všiml, že mám talent, a začala jsem se učit na piano. Hrála jsem na piano a na kytaru. Ale vše mělo svůj čas, když jsem byla malá, měli jsme málo peněz, takže nebylo ani na hudební nástroj, ani na pořádné hudební vzdělání. Jeden nástroj mívá však člověk vždy při sobě. A nemusí ho ani kupovat – tím kouzelným nástrojem je hlas. Takže ve zpěvu mi nic nebránilo. Dětství jsem také prožívala hodně venku a mezi zvířaty, rodiče měli hospodářství. A to dalo mému dětství i celému životu úžasný rozměr. Jsem venkovanka spjatá s přírodou, půdou. Naučila jsem se dojit kozy, sekat trávu kosou, poznávat stádia zralosti obilí… Naši sice neměli peníze, ale dali nám toho mnohem víc… Jsem vděčná za to, jaké dětství jsem měla.    Po gymnáziu jste vystudovala PF Univerzity v Hradci Králové a přispívala do studentského časopisu Viselec. Někde jste řekla, že jste chtěla být učitelkou nebo veterinářkou. Co nakonec rozhodlo, že je z vás učitelka a nelitovala jste svého rozhodnutí? Ano, to souvisí s tím mým dětstvím mezi zvířaty. Měli jsme jednoho koně, krávy, ovce, kozy, prasata, králíky, drůbež, kočky, psy – zejména kvůli kravám byl skoro členem naší rodiny také veterinář. Pomáhala jsem mu, pomáhala jsem zvířatům, až jsem se stala jakousi jeho „asistentkou“, četla jsem Jamese Herriota a chtěla se stát veterinářkou. To mi bylo nějakých deset, dvanáct. Ale pak přišly těžké a stinné stránky povolání zvěrolékaře, které považuji za jedno z nejtěžších dodnes. Náš veterinář dobře viděl, že právě pro tyhle stránky jeho profese předpoklady nemám – těžko bych mohla usmrtit zvíře, zkoušela jsem zachraňovat i raněné brouky. Takže mne ke změně plánů přivedl on sám. Pak jsem tedy ještě váhala mezi povoláním dětské lékařky a učitelky. Teprve v maturitním ročníku na gymnáziu jsem se rozhodla definitivně, i když se mě tou dobou mí učitelé snažili směrovat ke studiu práv, asi proto, že mi vždycky šel dějepis. Svého rozhodnutí dodnes nelituji. Mne práce se studenty opravdu baví a je se mnou – podle ohlasů – asi taky.   Po studiích jste nastoupila jako učitelka českého jazyka a dějepisu na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové, kde máte také hodiny tvůrčího psaní. Co vás na práci „paní“ učitelky baví a jak vás to ovlivňuje při psaní?   Baví mne toho moc. Člověk při takové práci nejen učí, ale také se toho tolik učí sám! Každý den. Studenti jsou zvídaví, mají spoustu otázek, zajímavých postřehů, vidí věci z jiného úhlu, a to vás obohatí. Baví mne objevovat u studentů talent a podporovat je. Mám velkou radost, když vidím, že mají jinou startovní čáru, než jsem měla já. A pokud k tomu mohu přispět i já sama, je ta radost o to větší. Určitě mě to ovlivňuje i při psaní, jako všechno, co prožívám.    V roce 2006 jste vydala svoji první knížku Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile. V roce 2012 vám vyšla knížka Věci, které se snadno zapomenou, jejíž obálka je vytvořena podle předlohy zápisníku vašeho dědečka. Pak o pět let vyšla Vypravěčka. A co další knížka? Jen upřesním, že ten zápisník patřil pradědečkovi. No, mezitím vyšly ještě nějaké básničky, ale asi se ptáte na knihu prozaickou? Věřím, že do konce roku vyjde. Už je u nakladatele a jmenuje se Jak jsem nenapsala knihu. Jedná se o soubor humoristických fejetonů a povídek. Vznikala průběžně, některé texty jsou staršího data, jiné vznikly nedávno. Pojítkem celé knihy jsou mé pokusy o humoristickou tvorbu, které jsem doposud vždycky vzdala. Psát humor je opravdu oříšek, doufám, že konečně uzrál ke správnému rozlousknutí. Čtenáři se v knize dozvědí mimo jiné hodně o mém dětství, o mé učitelské profesi i o roli, kterou považuji za tu nejdůležitější, které se mi dostalo, a tou je role mateřská.   Vyšly vám také dvě básnické sbírky – Tyhle moje řeky a Uprostřed noci zpěv. Kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je vám bližší poezie nebo próza? Nebo má pro vás obojí své kouzlo? Děkuji, to je dobrá otázka. Inspiraci nacházím docela prostě ve svém životě i ve světě kolem mne. Vnímám jej a pozoruji, naslouchám… Když mne něco osloví, dám se do psaní. Obojí pro mne má své kouzlo. Docent Jan Dvořák (můj skvělý učitel a prozaik) mi tenkrát řekl, když jsem se mu svěřila, že píšu i básně, že psát poezii je pro prozaika cesta do pekel. Pak si mé básně přečetl a řekl, že ne vždycky… Něco lépe vyjádříte prózou, něco zase básněmi. Obzvlášť u básní jsem „skoupější na slovo“. A nechám je uzrát. Abych do světa nechrlila i to, co poezie není.   Jak to máte se čtením, máte nějakého literárního favorita, kterého ráda čtěte nebo žánr? Mám jich hodně. I mezi autory od nás, z východních Čech. Takže jich teď spíš mnohem víc nejmenuji. Ze současných českých autorů mne momentálně napadá Antonín Bajaja, Jiří Hájíček, Alena Mornštajnová, Jana Poncarová, Zdeněk Svěrák. Mými zahraničními stálicemi jsou určitě Umberto Eco, Gabriel García Márquez, ze současníků třeba Orhan Pamuk. V poezii jsou mými favority Vladimír Holan, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Jan Skácel… Byl by to dlouhý seznam. A z žánrů? To bude snazší říct obráceně. Nejsem tak úplně na fantasy, sci-fi a na horory. Ale když je někdo dobře napíše…   Autorem ilustrací a obálek všech vašich knih je váš manžel výtvarník a grafik Jan Černoš. Jak se vám spolu pracuje? Spolupracuje se nám výborně, aspoň doufám, že to tak vidí i on. Více o naší spolupráci píšu také na svém webu. Je to někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu… A ano, je ilustrátorem všech mých knih, kromě té poslední – humoristická kniha bude mít jiného výtvarníka. Navrhl ho právě můj muž a myslím, že vybral skvěle.   Jste předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Jak jste se k této funkci dostala a co vše to obnáší? Dostala jsem se k ní poněkud nečekaně a nejdřív jsem se jí i zalekla. Středisko procházelo tou dobou krizí. Před členskou schůzí mne oslovili členové tehdejšího výboru, zda bych do nového výboru také kandidovala. Zvažovala jsem to a rozhodla se souhlasit. To, že mne nově zvolený výbor ze svého středu vybere jako předsedkyni, jsem ale opravdu nečekala a z počátku jsem nikterak nadšená nebyla. Ale středisko netvoří jeden člověk, jsou tam lidé, na které se můžete spolehnout, pracujeme společně. Ta funkce obnáší práci administrativní, která mne nijak zvlášť nebaví, pak ale také setkávání s jinými autory, pořádání autorských čtení, besed, podporu začínajících autorů, a to za to organizační úsilí stojí. Teď na podzim nás čeká Východočeský umělecký maraton, chystáme celu řadu akcí, křest sborníku, účast na 31. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě atd. Vše je ale zatím tak trochu „ve hvězdách“. Vloni z našich plánů kvůli covidu sešlo, uvidíme, co nás čeká letos.    Někde jste řekla, že psaní je vašim velkým koníčkem, stejně také je jím i hudba a zpěv. Zpíváte v nechanickém sboru Cantus feminae, pro který píšete také texty, ve školním sboru Gybon i sólově. A co další koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ráda vařím, peču, čtu, chodím do přírody. Volných chvílí v posledních letech moc nemám, ale já vlastně žiju tím, co mne baví. Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání.   Eva Černošová se narodila se 13. července 1982 v Pardubicích jako Eva Kulhánková a vyrůstala v Popovicích. Vystudovala Královohradeckou univerzitu. Učí český jazyk a dějepis na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde vede rovněž hodiny tvůrčího psaní. Působí také jako spisovatelka, knihovnice a zpívá ve sboru Cantus feminae i sólově. Píše poezii i prózu. Od roku 2014 je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Napsala knihy Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile, Věci, které se snadno zapomenou, Tyhle moje řeky (sbírka básní), Vypravěčka, Uprostřed noci zpěv (poezie). Její manžel, malíř a grafik, Jan Černoš vytváří ilustrace a obaly jejich knih. S rodinou žije v Nechanicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-14 15:31:52

Der Dügg ist tot

V Basilejských novinách (Basler Zeitung) se 6. srpna objevila zpráva: Der Dügg ist tot. Někdo mi dokonce poslal mail: „dr Dügg isch tot“. Familiérní pojmenování (ve švýcarské němčině se používá před přezdívkou členu) významného švýcarského režiséra svědčí o jednom: že byl už za svého života ve „svém“ městě legendou. Ve „svém“, i když se narodil v Sybnen, v kantonu Schwyz nedaleko Curychu. Příznačné je, že v curyšském oznámení jeho úmrtí (NZZ) se hovoří o Werneru Düggelinovi. V Curychu Düggelin začínal v sezóně 1948/49 jako osvětlovač v „Schauspielhausu“ vedeném tehdy jinou švýcarskou jevištní legendou – Oskarem Wälterlinem. Ten z něho, poté co Dügg jednoduše neosvítil prominentního herce, jehož výkon se mu nezdál, udělal svého dramaturgického spolupracovníka. Tehdy působil v Curychu také původem rakouský režisér Leopold Lindtberg, který uprchl před nacisty (byl mimochodem jedním z tvůrců legendárního období curyšského Schauspielhausu během druhé světové války (Schauspielhaus tehdy patřil k těm několika svobodně hrajícím souborům v Evropě). I jemu Düggelin asistoval, ale projevoval se při tom až příliš samostatně, Lindtberg mu prý pak dal pět set franků a poradil mu, aby se vydal na zkušenou do Paříže. To tehdy mnozí mladí Švýcaři dělali – vydávali se na zkušenou: do NDR za Brechtem nebo do Paříže. „Dügg“ pobyl v Paříži dva roky. Osobně tam poznal tou dobou začínajícího Ionesca a dokonce asistoval Renému Blinovi (navštěvoval jeho divadelní školu) u světové premiéry Beckettova Čekání na Godota. Hru později režíroval ve vlastním překladu v Curychu – bez úspěchu, doba na tohoto dramatika ještě nedozrála. A na okraji Paříže hned zpočátku svého pobytu založil samostatnou „compagnie de théâtre“, která, než se – jak jinak – kvůli financím rozpadla, uvedla 5 (slovy:pět!) produkcí. K tomu se váže osobní vzpomínka. Jednou narazil Dügg na pařížském předměstí (Asnières-sur-Seine) na restauraci s vedlejším nepoužívaným sálem vhodným k provozování divadla – tak jak to bývá, respektive bývalo v některých hostincích i v Česku, nebo jak to známe z Divadelníka Thomase Bernharda. Zeptal se hostinského, zdali by tam mohl hrát, tedy – zadarmo, má divadelní skupinu! Hostinskému to zvedne tržbu, přivede nové zákazníky atd. Hostinský byl srozuměn. Dügg pochopitelně žádnou divadelní skupinu neměl. Zašel na divadelní školu a sdělil posluchačům, že má divadlo a hledá herce, kdopak by šel s ním? Samozřejmě šli prý všichni – i bez zaručeného honoráře. Jiná verze je, že ho na sálek upozornil francouzský básník Jean Lescure, s kterým se setkal po příjezdu do Paříže v kavárně univerzitní knihovny a na jeho dotaz, co dělá, mu Düggelin bez ostychu odpověděl: „Je suis un metteur en scène.“ Ale takhle, jak píšu výše, to vyprávěl nám. Buď, jak buď – se non è vero è bene trovato! Düggelin totiž byl dobrým „pábitelem“. Proto si asi rozuměl s Jiřím Menzelem, kterého během svého angažmá jako ředitel městského divadla v Basileji (1968–1975) spolu s Janem Kačerem (a dalšími zahraničními režiséry jako Kosta Spaic, Hans Bauer, Hans Hollmann, Dieter Dorn, nebo Švýcary – Reto Bapst, Erich Holliger) v Basileji angažoval. Na „éru Düggelin“ se v Basileji dodnes vzpomíná. Düggelin začínal v Basileji v šedesátém osmém ovšem především spolu s Friedrichem Dürenmattem, švýcarsky: „Durim“. Pochopitelně se znali ze společné práce především v Curychu – tam Düggelin už dříve inscenoval například Dürrenmattovy Novokřtěnce. Ten pro něj na začátek společné sezony přepracoval Shakespearova Krále Jana (režie Dügg). Nádherné představení, senzační úspěch! Publikum řvalo, když Habsburg prohlásil, že je vlastně „Aargauer“ (tedy z kantonu Aargau – nesouhlasí ovšem zcela, Habsburgové pochází z Elzasu, ale v Aargau je hrad Habsburg). O slibném počátku první divadelní sezóny se vědělo i v Československu – v Literárkách o něm psal tehdy A. J. Liehm. A v Basilejském divadle probíhala dokonce demonstrativní konference proti okupaci ČSSR, na které vystoupil právě i Dürrenmatt se svou pozoruhodnou řečí oslavující Pražské jaro jako socialistickou revoluci. Pak „Duri“ jako produkční dramaturg zpracoval a v podstatě zrežíroval namísto určeného režiséra Holligera Strindbergův Tanec smrti. A už se připravoval na další přepracování dalšího klasika. Konflikt byl předprogramovaný. „Chtěli jsme hrát Shakespeara, Büchnera, Ionesca, Becketta a ne stále jen Dürrenmatta,“ – tak nějak vysvětloval Düggelin svůj neočekávaný rozchod s Dürrenmattem, po kterém dramatik po první společné sezóně z divadla odešel. Dramaturgie hledala nové vlastní autory. Objevili se Heinrich Henkel nebo Dieter Forte. Henkel, původním povoláním natěrač dosáhl úspěchu hrou Eisenwichser (Natěrači železa). I když jednu z jeho dalších her (Olaf a Albert) inscenoval sám Düggelin, proslulosti prvotiny nedosáhl. Velkého úspěchu dosáhl během Düggelinovi éry Forte dramatem Martin Luther & Thomas Münzer oder Die Einführung der Buchhaltung (Martin Luther a Thomas Münzer, aneb zavedení účetnictví). Kritika tehdy hovořila o novém Brechtovi, představení bylo pozváno na mezinárodní festival do Benátek (mimochodem – spolu s Národním divadlem, které uvedlo Matku Kuráž s Danou Medřickou, Ninou Divíškovou, Karlem Högerem aj. v režii Jana Kačer). Spolu s dramaturgem Beilem (pracoval později s Peymannem) přivedl Düggelin na repertoár francouzské absurdní divadlo, Čechova (Racka a Židle režíroval Kačer), Machiavelliho (Mandragoru režíroval Menzel) i řadu dalších klasických (v německé oblasti méně hraného Molièra – Dona Juana v režii Antoina Viteze) i současných autorů (Bond, Sperr). Ve zpětném pohledu lze říci, že šlo mnohdy o „remaky“, které přivedl do Basileje a nechal zahrát svými herci. Jeho osobním, „dvorním“ asistentem byl Dietmar Pflegerl, pozdější úspěšný intendant v Klagenfurtu. Düggelin se snažil do divadla získat nové a především mladé publikum. Nechal vyvěsit plakáty: „Jeans erlaubt, Haarspray verboten“ (Jeans povoleny, vlasový spray zakázán) nebo v létě: „Teď přichází ten strašný bezdivadelní čas“. Přátelil se s řadou osobností ze zcela jiných oborů, tak třeba s automobilovým závodníkem „Clayem“ Regazzonim (zasáhl ho jeho těžký úraz), s výtvarníkem J. Tinguelym, nebo s tehdejším populárním trenérem basilejského fotbalového klubu FC Basel Helmutem Benthausem, Spolu zavedli „družbu“ divadla s fotbalovým klubem a udělali „deal“ – kdo šel na fotbal, dostal zlevněné lístky do divadla a naopak. Ani jsem neslyšel, že by něco podobného někoho jinde napadlo! Studenti měli vstupenky téměř zadarmo. Na začátku jeho éry mělo divadlo 0,7 procent mladých návštěvníků, na konci přes třicet (divadlo hovoří dokonce o zvýšení z 0,5 na 37 procent). A Dügg dokonce navrhl, aby divadlo bylo vůbec zadarmo, čímž se jasně přihlásil k ideám „osmašedesátníků“. „Jeho“ éra skončila nešťastným lidovým hlasováním o divadelních subvencích v souvislosti s postavením nového divadla (stavbu Düggelin nejdříve podpořil, ke konci ale – krátce před odstřelem historické neobarokní budovy J. J. Stehlina z roku 1875, tedy, když už bylo pozdě – odmítal). Düggelin tehdy prohlásil, že nevyhraje-li divadlo navýšení subvencí, odstoupí. Což dodržel. Ostatně chtěl především režírovat a úřadování ho moc nebavilo (a to i když intendant v Basileji vydělává opravdu velice dobře). Na jeho místo nastoupil tehdy H. Hollmann, vystudovaný právník, a on sám zůstal divadlu jako režisér na volné noze zachován. Ač bydlel nadále v Basileji, v historickém centru v blízkosti Münsteru – v té souvislosti: pochvaloval si, že v noci, otevře-li okno, slyší šplouchat kašnu –, inscenoval často v Curychu. Tam uvedl v minulém roce i svoji poslední inscenaci Lenz s – i v Česku známým – A ndré Jungkem. Uvedl řadu světových premiér (mimo Dürrenmatta jmenuji nejdůležitější: 1976 Kellers Abend A. Muschga, 1995 Irrläufer Hansjörga Schneidera, Lieblingsmenschen a Für die Nacht Laury de Weck 2007, 2011). A pro malé scény inscenoval klasiky absurdního divadla – Becketta a Pintera s grandiozním „lidovým hercem“ („Volksschauspieler“) a kabaretiérem Ruedi Walterem ve švýcarské němčině, kterou sám rád hovořil. Už během své éry začal režírovat i opery (Wagnera). Překvapilo mne, jak málo jsem o něm mohl nalézt. Wikipedie jmenuje jen pár vyvolených inscenací a verze jsou jen tři – německá, anglická a alemanská. Píše se o něm jako o režisérovi tichých tonů, tedy jako o režisérovi, který na herce neřval, neurážel je. Naopak v klidném rozhovoru dovedl z herce vynést skryté na povrch. Soustředil se na text, ze kterého docela krutě odstraňoval vše přebytečné (to i u aktuálních autorů). Za nejhorší v divadle pokládal vysvětlování: Otazníky jsou zakázány, výpověď musí být přesná a jasná, dovedena k tečce. Tím byl zcela blízký Dürrenmattovi. Performance a podobné experimenty mu byly cizí. Jeho oblíbený bonmot byl: „Svět je strašný, ale život je krásný.“ V asi posledním novinářském rozhovoru v zimě 2019 – tedy ještě před coronou – se ho místní žurnalista Alfred Schlienger zeptal, co by dělal, nebylo-li by divadlo. Prý to z něho vystřelilo jako z pistole: „Pocestný kazatel…, pochopitelně politický. Kdybych mohl být ještě jednou mladý, založil bych radikální stranu se zaměřením na svobodu a spravedlnost.“ Zemřel v onom „strašném bezdivadelním čase“ – letos v obou smyslech slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-26 14:51:02

Surrealista Cruzeiro Seixas na dosah od stých narozenin

V době, kdy jsem v pokročilém věku studoval dějiny umění, státní ideologie u nás nepřála svobodným uměleckým projevům. Surrealismus má od svého vzniku ve štítě revolučnost ducha. Ale nebyla to revolučnost, jakou v duchovní slepotě vyžadovala vládní podivně marxistická politická strana. O surrealismu však studenti na univerzitě přece jen něco slyšeli. Především to, že je pokřiveným uměleckým směrem, nezobrazujícím skutečnost života současného pracujícího člověka. Toto téma bylo na prvním místě socialistického realismu, ale surrealismus s ním opravdu neměl nic společného. Adeptům kunsthistorie se formálně dostalo jen povrchního výčtu několika jmen surrealistických umělců – Toyen, Jindřich Štýrský, Salvador Dalí, Max Ernst, Joan Miró, René Magritte. Přátelil jsem se s básníkem a surrealistickým výtvarníkem Ladislavem Novákem. Od něj jsem měl mnohem více informací. Soukromou poštu mu sice sledovala tajná policie, ale i tak měl čilé kontakty se zahraničními umělci. Posílali mu umělecké knihy a katalogy. Věnoval mně knihu J. H. Matthewse The Imagery of Surrealism, vydanou v roce 1977 v Syrakusách (USA). Byla zdrojem informací, které jsem nemohl najít v žádném zdroji u nás legálně dostupném. Když tu knihu prohlížím dnes, marně v ní hledám Cruzeira Seixase (* 3. prosince 1920 v Amadoře, Portugalsko). Jeho nepřítomnost jistě neměla v době vzniku knihy ideologickou příčinu. Je jen zrcadlem autorova sledování pouze toho, co tehdejší umělecká historie, petrifikovaný náhled na surrealismus, vyznačil za důležité. O Portugalsku ani slovo. Seixas není uveden ani v podnětné knize Desmonda Morrise Životy surrealistů (česky 2018). Z jaké příčiny? Přišel snad do surrealismu pozdě? Minimální útěchou snad může být vědomí, že v umění (v tvorbě i kritice) je vždy vše ryze subjektivní. Jiří Valoch před lety řekl v jiné souvislosti, že dějiny umění se přepisovat nebudou. To jinými slovy znamená, kdo byl opomenut, zůstane opomenutým. Avšak nevyhnutelně to tak být nemusí. Jméno Cruzeiro Seixas jsem pro sebe objevil až s velkým zpožděním, v roce 2006. Kurátor Lubomír Kerndl ve spolupráci s českým exulantem v Bruselu Arnoštem Budíkem, surrealistickým básníkem a výtvarníkem, otevřel blízko Mohelna na Vysočině, čtyřicet kilometrů západně od Brna, v bývalém vodním mlýně na řece Jihlavě, surrealisticky orientovanou galerii. Dal jí jméno podle blízkého říčního meandru – Čertův ocas. Budíkovy čilé kontakty se současnými surrealisty v Belgii, Francii, Nizozemsku, Portugalsku, Anglii, Kostarice, Chile a dalších zemích umožnily zapůjčení velké kolekce děl soudobého surrealismu. Pro příznivce surrealismu byla výstava svátkem. Společně s díly zahraničních umělců byli bohatým výběrem z tvorby zastoupeni členové české skupiny Stir up, hlásící se k tradici někdejší surrealistické skupiny Lacoste a ostravské odbočky Společnosti Karla Teiga. Mezi vystavujícími jsem poprvé viděl formálně čisté, magickým obsahem sdělné ukázky z tvorby Cruzeira Seixase. Uvědomil jsem si, jak nepříznivé jsou důsledky mezer ve vzdělanosti, způsobené nedostatečností informačních zdrojů. O portugalském surrealistovi nebylo do jara 2006, do otevření galerie Čertův ocas, českému příznivci umění poskytnuto nic. Žádné vystavené výtvarné dílo, nijaká zmínka v odborné literatuře, žádný překlad Seixasovy básně. Připomeňme, že v roce 2006 už uběhlo šestnáct let od Sametové revoluce, od konce fyzické a duchovní nesvobody v Československu. Není správné chtít, aby se vše změnilo k lepšímu hned. Mlčení okolo Seixase v České republice, zřejmě nikoliv cílené, ale zcela jistě bez ambicí vzdělávat, pokračuje i v roce umělcova stého výročí narození. S jedinou výjimkou v aktivitách Galerie Čertův ocas a skupiny Stir up. V těsné koordinaci skupiny Stir up, kurátorů Václava Pajurka a Lubomíra Kerndla s Arnoštem Budíkem vznikla v roce 2013 mezinárodní surrealistická výstava s titulem Všichni jsme stvořeni z lásky. Kolekce s pěkným doprovodným katalogem byla postupně vystavena v několika našich muzeích a galeriích. Obsahovala i ukázky z výtvarné tvorby Cruzeira Seixase. Arnošt Budík tehdy uvedl v rozhovoru pro český tisk, že … Vznik surrealismu v Portugalsku je datován do roku 1948. José Augusto Franca tehdy inicioval vydání revue s titulem Cahiers surréalistes. Cruzeiro Seixas se už v roce 1948 a znovu o dva roky později účastnil činnosti surrealistů v Lisabonu s Máriem Cesarinym, Antóniem Maria Lisboou, Márií Henrique Leiriou, Pedrem Oomem, Risquesem Pereirou, Fernandem Alves dos Santosem, Carlosem Eurico da Costa, Carlosem Calvetem a Antóniem Paulo Tomásem. V lednu 1949 Franca zorganizoval první výstavu portugalského surrealismu. Umělecká skupina kolem jmenované revue však byla nesourodá. Jen dvě silné individuality – Mario Cesariny Vasconcelos a Cruzeiro Seixas překročily portugalský rámec. Autenticitou své tvorby dospěli ke spolupráci s pařížskou skupinou André Bretona a s mezinárodním hnutím Phases. Následujícího roku, 1950, Seixas odešel z Portugalska do Afriky, kde působil čtrnáct let. Po návratu do vlasti okamžitě vešel na uměleckou scénu jako přesvědčený surrealista. V následujících pěti a půl desetiletích šíří své jméno na poli poezie a výtvarného umění. O jeho tvorbě vycházejí četné knihy. Je osobností surrealismu daleko přesahující hranice Portugalska. Vystavuje na skupinových výstavách v Paříži, Brazílii, Bruselu, Chicagu, Londýně, Madridu, Německu a Mexiku. Svět o něm ví. Je uznávaným umělcem. Jehož tvorba má pevné místo v dějinách i přítomnosti surrealismu. V roce 1999 velkoryse daruje svoji uměleckou sbírku Nadaci Cupertino de Miranda za účelem vybudování Studijního centra surrealismu a muzea surrealismu. Seixas je v uměleckých kruzích považován za velikána evropské kultury, výjimečnou osobnost ducha 20. století. A nekončí. Dál vysílá zřetelné signály své tvořivosti vzbuzující respekt. Hledejme velikána Seixasova formátu. Je takový? Sotva. V knize The Imagery of Surrealism její autor Matthews připomíná pod bojovým titulem Batailles pour le surréalisme slova francouzského teoretika Jeana Schustera, že surrealismus je úsilím o rozptýlení mlhy vnesené zmatkem myslí. Je požadavkem otevřít jediným klíčem svět, který se nad jiné bojí komplexnosti. Seixas však v celé své surrealistické tvorbě zrcadlí zřetelnou možnost, jak komplexnosti dosáhnout: Ano, jediným klíčem – surrealismem. Surrealisté jistě souhlasí s Bretonem, že se skutečností má být nakládáno důvěrně jen tehdy a tam, pokud může být viděna jako nápomocná k vyznačení cesty k neznámému. Surrealismus bere sílu z náhody, identifikované s nějakou formou uměleckého vyjádření, založeného na čistě realistických principech. Tak je surrealismus plně schopen ironicky převrátit nejobvyklejší realitu. Pravděpodobně i tu o sobě. Na rozličných místech kulturní Evropy se stále konají pokusy uměleckých teoretiků, posuzovat, který současný umělec může být považován za surrealistu a který nikoliv. Myslím si, že dle původních principů Bretonových není dnes za surrealistu možné považovat nikoho. Svět se mění. Ti, kteří tvrdí, že surrealismus je uměleckým hnutím dávno minulé doby, mají pravdu. Tedy jde-li o surrealismus původní, s revoluční nesmlouvavostí, antiklerikalismem, s postojem proti establishmentu a mamonu. Jsou však kohorty surrealistů současných, z tzv. druhé či třetí vlny, umělců s překypující obrazotvorností a silou prožitku snů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-19 14:19:20

Dílo nejvýznamnějšího českého scénografa Josefa Svobody představuje virtuální výstava

Institut umění – Divadelní ústav (IDU) připravil při příležitosti 100. výročí narození nejvýznamnějšího českého scénografa Josefa Svobody (1920–2002) on-line výstavu Josef Svoboda 100, která představuje přes třicet jeho technicky i umělecky nejdůležitějších tuzemských i zahraničních inscenací. Josef Svoboda inscenace realizoval během téměř šedesáti let ve spolupráci s nejvýznamnějšími českými i zahraničními režiséry. Struktura půlhodinové virtuální výstavy tak chronologicky i tematicky mapuje jednotlivá období Svobodovy tvorby – tvůrčí počátky v Divadle 5. května a spolupráci s Alfrédem Radokem, mezinárodní úspěch na EXPO 58 a fenomén Laterny magiky, vrcholnou éru s Otomarem Krejčou v Národním divadle a technologické experimenty na věhlasných světových divadelních scénách – Covent Garden, Metropolitan Opera v New Yorku nebo v antickém divadle v Orange. Výstava vrcholí připomínkou Goethova Fausta ve Stavovském divadle v Praze. Historička scénografie Helena Albertová (IDU) ve své knize Josef Svoboda scénograf napsala: „Uvědomila jsem si, že Svobodovo dílo, na první pohled tak rozmanité, je ve skutečnosti velmi kompaktní. S postupem práce mě stále více zajímal Svobodův dramaturgicko-režijně-scénografický přístup k inscenovanému dílu. Porozuměla jsem jeho posedlosti divadlem. Tato vášeň šla ruku v ruce s jeho fascinací technickými a technologickými objevy.“ Princip virtuální výstavy se tak neplánovaně, ale s vědomým odkazem na technologické experimenty Josefa Svobody snaží ve stručnosti připomenout nejvýznamnější mezníky a předěly jeho umělecké činnosti. IDU pracuje na propagaci a zpřístupnění díla Josefa Svobody dlouhodobě. Uspořádal řadu výstav v tuzemsku i zahraničí, vydal obsáhlou Svobodovu monografii, v letošním roce připravuje první české vydání přepisu jeho přednášek z roku 1986, které vstoupily do povědomí pod názvem Milánské lekce. Svobodovo dílo je také přístupné prostřednictvím Virtuální badatelny IDU. Virtuální výstava je dostupná ZDE až do 10. října. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-26 15:27:17

Malí nakladatelé píší ministrovi kultury: Nenechte nás padnout

Cech malých nakladatelů žádá ministra Lubomíra Zaorálka, aby vyhlásil speciální dotační program, jehož prostřednictvím by ministerstvo kultury jednotlivým žadatelům poskytlo finanční podporu, odvozenou od prokazatelné ztráty, která nakladatelstvím vznikla v době krize, použitelnou na provozní náklady. Otevřený dopis cechu zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane ministře, vedeni stavovskou sounáležitostí a snahou zachránit specifickou oblast české kultury, jsme se rozhodli ustavit Cech malých nakladatelů, jehož prostřednictvím se obracíme s žádostí o pomoc na Vládu České republiky, respektive Ministerstvo kultury ČR, do jehož gesce podpora vydávání literatury patří. Jsme znepokojeni současnou situací na knižním trhu, kde vlivem přijatých vládních opatření přestala fungovat základní ekonomická pravidla. Zcela se zastavil přirozený tok financí mezi jednotlivými subjekty v oboru a většina nakladatelství se tak ocitla zcela bez prostředků. Malá nakladatelství pak přímo na samé existenční hranici. Nejen, že nemáme z čeho platit nájmy, energie, služby, případně mzdy a odvody svých zaměstnanců a spolupracovníků. Bez peněz nemůžeme pokračovat ani v přípravě knih a platit další profese, které jsou s naším podnikáním svázány, například redaktory, korektory, grafiky, ilustrátory, překladatele nebo tiskárny, čímž se okruh osob v případné ekonomické nouzi jen rozšiřuje. Žádáme proto Ministerstvo kultury ČR, aby neodkladně a v původně schválené výši vyplatilo nakladatelstvím granty na podporu vydávání knih v roce 2020 a aby vyhlásilo speciální dotační program, jehož prostřednictvím by jednotlivým žadatelům poskytlo finanční podporu, odvozenou od prokazatelné ztráty, která nakladatelstvím vznikla v době krize, použitelnou na provozní náklady. Vítáme usnesení vlády, jež se týkají dočasného odpuštění plateb záloh na sociálním a zdravotním pojištění pro osoby samostatně výdělečně činné, finanční pomoci pro zaměstnavatele nebo případných státních garancí za úvěry. Ani jedno z těchto opatření nám však nepomůže natolik, abychom mohli navázat na svou činnost před krizovými opatřeními a nemuseli se obávat, že přes veškeré úsilí budeme muset naše nakladatelství zavřít. Nakladatelství sdružená v Cechu malých nakladatelů navazují na dobrou tradici svých prvorepublikových předchůdců. Právě knihy vydávané například Josefem Florianem ve Staré říši, v Pojerově Atlantisu, ve Svatém kopečku Václava Petra nebo u Kamilly Neumannové v Knihovně dobrých autorů, patří mezi literární klenoty, které na rozdíl od tehdejší takzvané komerční literatury dodnes oslovují čtenáře svým obsahem i grafickou úpravou a dlouhodobě obohacují českou knižní kulturu. I naše malá nakladatelství se snaží obohacovat české literární prostředí sbírkami poezie, esejemi, výtvarnými, historickými, teologickými nebo filosofickými publikacemi. Snažíme se také zaplňovat bílá místa a seznamovat českého čtenáře s pozoruhodnými zahraničními autory a jejich texty. Nechrlíme kvanta titulů jen kvůli krátkodobému zisku a naše nakladatelství prvořadě nevnímáme jako firmy na vydělávání peněz. Jde nám o rozšíření spektra osobitých kulturních projevů a zprostředkování zajímavých názorů a myšlenek. Tyto snahy nezůstávají bez povšimnutí a naše nakladatelství získávají slova chvály a mnohá prestižní ocenění. Své knihy můžeme vydávat díky nejrůznějším donátorům, přičemž k nejvýznamnějším patří právě Ministerstvo kultury ČR. Naléhavě se proto právě na něj, a na osobně Vás pane ministře, obracíme s voláním o pomoc. Nenechte nás padnou! S pozdravem, Jiří Fiedor, Pulchra Iva Pecháčková, Meander Daniel Podhrázký, Dauphin Vít Houška, Volvox Globator Petr Novotný, Petrkov Jakub Hlaváček, Malvern Lubor Maťa, Maťa Jiří Mcháček, Protimluv Viktor Stoilov, Torst Aram Herrmann, Herrmann & synové Lumír Kolíbal, Dharmagaia Bohdan Chlíbec, Aula Pavel Jungmann, Archa Petr Schwarz, Kalich Jan Šavrda, Dybbuk Pavel Mervart, Mervart {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-19 11:51:58

Pražský Svět knihy v květnu nebude, pořadatelé ho kvůli epidemii chtějí uspořádat až v říjnu

Letošní 26. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha 2020 v květnovém termínu neproběhne. Pořadatelé jej odložili na říjen, konkrétně na 8. až 11. října. Literárním novinám to sdělil ředitel Světa knihy Radovan Auer. „V tuto chvíli není reálné, aby se takto masová akce v květnu konala. I kdyby ji příslušné orgány povolily, bude tu strach lidí se tak velké akce zúčastnit. A od nás by nebylo zodpovědné takto velkou akci v květnu pořádat,“ uvedl Radovan Auer. Po konzultacích s našimi zahraničními kolegy i s řadou lidi z oboru jsou podle Auera přesvědčeni, že je důležité, aby literatura a knihy nepřišly ani v těchto časech o svou „výkladní skříň“. „Po odeznění nouzových opatření, s ohledem na ekonomickou krizi, která nás čeká, je důležité připomenout význam knih, literatury, četby a vzdělání,“ sdělil. Pořadatelé podle něj chápou, že konání Světa knihy Praha právě v květnu má ve „čtenářově roce“ své logické místo a určitě se k tomuto termínu chtějí v příštím roce vrátit. Letos je však podle nich důležité, aby akce vůbec proběhla. Zvolený termín hledali tak, aby se vyhnuli tradičním akcím v literárním i jiných oborech. Čestný host veletrhu – Polsko – je prý připraven prezentovat se v plném rozsahu. „Partnerská spolupráce s varšavským veletrhem, kterou jsme navázali, zůstane zachována. I ve všech ostatních ohledech věříme, že připravíme zcela plnohodnotný Svět knihy, plný skvělých programů, hostů a knih,“ dodal Radovan Auer. {loadmodule mod_tags_similar,Související}