Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2016-03-30 17:42:33

Antioxidanty zpomalují stárnutí a chrání pleť

Antioxidanty jsou tím nejúžasnějším, co můžeme do svého těla dostat. Je to učiněný zázračný elixír, který nám zachovává mládí, zabraňuje vzniku rakoviny i nemocí srdce a posiluje imunitu. Zkrátka se bez nich neobejdeme. Znáte antioxidanty a víte, v jaké potravě jsou?

Čas načtení: 2017-01-25 12:00:00

5 tipů jak bojovat s předčasnými vrásky

Každá žena si přeje vypadat stále mladě a kdyby existoval elixír mládí, stal by se rázem tím nejvyhledávanějším produktem na světě. Je poměrně přirozené, že se ženy své pružné a mladé pokožky nechtějí jen tak vzdát a jakmile se na jejich jinak bezchybném obličeji objeví stopy stárnutí, okamžitě prot ...

Čas načtení: 2019-07-09 08:30:23

Jan Kameníček: Procity (ukázka z knihy)

Soubor Procity mapuje literární vývoj českého spisovatele Jana Kameníčka, jehož tvorba byla výrazně ovlivněna studiem na konzervatoři a celoživotním vztahem ke klasické hudbě. Nikdy nekončící hledání, opakované kladení otázek po smyslu života, jež bývá občas přerušeno nečekaným únikem mezi tóninami dur a moll k dodekafonii, spoutané pouze prolínajícími se slovy bez jakéhokoli řádu, bez interpunkce, forma tvořená popřením běžných jazykových a gramatických zákonitostí… Ve výsledku nezáleží na tom, jestli pátráme po osudu zmateného či ztraceného anonymního hrdiny či slavného hudebního skladatele, který pozvolna přichází o zrak. Jde především o způsob nazírání základních pojmů, jako je osud, vina, spravedlnost nebo štěstí. Kameníček nevolí způsob přímočarý, který by byl pro vypravěče snadný. Neulehčuje to ani čtenáři. Pokud však ten vytrvá, dočká se katarze, i když ne příliš optimistické. Řečeno slovy jednoho z Kameníčkových typických hrdinů: „Člověk nedojde ke štěstí, protože se mu bude stále připomínat jeho vina.“   Ukázka z knihy: 1.Upřímně řečeno, můj pán byl vždycky podivín. Stále do sebe zahloubaný, zavřený od rána do večera ve své pracovně, obklopený svými knihami. Knihy miloval, několik hodin denně četl.            Všechny jsou i teď narovnány v dlouhých řadách, všechny ve stejné vazbě s knížecím znakem na hřbetu. Vím to, jednou týdně utírám v jeho knihovně prach. I teď, když tu pán již není.            V knihovně je Lope de Vega, oblíbená pánova kniha Cervantesův Don Quijote, tu knihu četl mnohokrát, také Baconova Nová Atlantida, Pascalovy Myšlenky, Eschenbachův Parzival, Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Michelangelovy Verše a dramata Shakespearova, Jonsonův Alchymista a O svobodě křesťana od Luthera nebo Jak dojít k věčnosti od jistého Franceska Busoniniho.            Žil vždycky sám, to musím říci, do mého příchodu o něho pečovala chůva, která letos, v prvním měsíci roku, zemřela na stáří; dožila se osmdesáti sedmi let. Ona mu vařila, po její smrti jsem se staral o pána já sám.            Nemůžu říci proti pánovi ani jedno špatné slůvko, i když je mně nepochopitelné, proč se choval celých patnáct let, co jsem ho znal, tak podivínsky. S nikým se nestýkal, nikdo ho nenavštěvoval. Těch patnáct let probíhalo stále stejně, stále ve stejném pomalém tempu a ustálených zvycích.            Ráno jsem pánovi – tedy přesněji v jedenáct hodin, protože pán pracoval dlouho do noci – přinesl snídani. Potom pracoval do tří a byl podáván oběd, obyčejně vařené maso nebo silný vývar s bílým pečivem, to měl nejraději. Potom znovu do práce, kdy seděl až do večera v hlubokém křesle a přemýšlel, v osm hodin lehká večeře a pak jsem měl již volno, pán mě nepotřeboval. Musím říci, že od osmi hodin večer jsem obyčejně zaléval v létě zahradu nebo v zimních měsících jsem si třídil svoji sbírku minerálů. Tak to s pánem šlo každý den, kromě středy odpoledne, kdy se projížděl na koni dvě hodiny po rozlehlém parku, který patří k sídlu.            Peněz jsme měli hodně, pán musel být velice bohatý, ale o velikosti jeho majetku nikdo nic nevěděl. Nevím, proč se rozhodl pro takový způsob života, nevím, co ho nutilo trávit celé dny v pracovně mezi svými knihami a baňkami a křivulemi. Prý, říkal Hansi, pán chce vynalézt elixír života. Možné to je, jednou se mi svěřil, že by se chtěl stát… nesmrtelným. Musel to být geniální člověk, ten můj pán, v osmi letech, říkávala chůva, složil skladbu pro cembalo, ve dvaceti namaloval portrét své matky, obraz visí v pánově pracovně, ve třiceti napsal pětisetstránkový román.            Navždy si ho budu pamatovat jako člověka menší postavy, pronikavého pohledu tmavých očí, s delšími dozadu sčesanými vlasy, on totiž nikdy nenosil paruku.            Už je podzim, venku v parku padá listí ze stromů. Chodím prázdnými pokoji, občas utřu prach nebo otevřu některé z oken, aby se místnosti provětraly. Stále víc a víc jsem přesvědčený, že se ta změna s mým pánem udála ve chvíli, kdy jsem ho jednoho lednového rána v tomto roce zahlédl rozčíleného v jeho pokoji…            Vstal jsem ten den jako vždy, v půl sedmé, oblékl se, rozhodnutý jít do města na nákup, jak mi přikáže chůva. Vešel jsem v přízemí do haly a uviděl jsem chůvu ve dveřích kuchyně, jak se sepjatýma rukama hledí nahoru ke schodišti. Dříve než jsem stačil popřát dobrého jitra, zaslechl jsem duté rány, třesk rozbíjeného skla a výkřiky. Nerozhodoval jsem se dlouho a vyběhl po schodech k pánovu pokoji. Zaklepal jsem. Vevnitř se rozléhaly hlasy, jako by se hádaly. Chvíli bylo ticho, zaklepal jsem znovu a ozval se další výkřik.            Pomalu jsem otevřel dveře. Na stole, na koberci, na židlích s vysokými opěradly byla spousta rozbitého skla. Páchlo to tu spáleninou. Pán seděl nebo spíš ležel v hlubokém křesle, s očima vytřeštěnýma ke stropu a něco si šeptal.            Došel jsem k němu a naklonil se nad jeho tvář.            „Musím to dokázat,“ šeptal, „musím to dokázat…“            Pomohl jsem mu vstát a dovedl ho k posteli, jež stála v nejtmavším koutě pokoje, tedy proti oknům, která teď byla zatažena závěsy. Pán ihned usnul. Zhasl jsem svíce na stole a vyšel ven z pokoje.            Od toho dne se pán velmi změnil. Byl ještě zamlklejší, chodil tiše s rukama za zády po chodbách, a když pár dní po této příhodě chůva zemřela, šel jsem za rakví jen já sám. Pán mě o to prosil, řekl, že nemůže jít, že smrt… nenávidí. Ano, tak to řekl.            Najednou, po několika týdnech, naším zámečkem začala znít hudba. Pán přehrával cosi na cembalu, které jsme spolu s Hansim přenesli z hudebního pokoje. Hrál hodiny a hodiny, byl jsem rád, z pokoje totiž zmizely všechny ty podivné křivule a byl tam také čistší vzduch…            Jak zbytečně jsem se v těch dnech radoval, jak jsem se mýlil! Myslel jsem si, že se pán zklidnil, proto už netráví dny a noci nad tím elixírem, bylo jasné, že ho nevynalezl, protože jinak by se byl patrně pochlubil nebo by mi to alespoň naznačil. Ale to jeho věčné hraní na cembalo naznačovalo jakési podivné napětí, které se šířilo celým sídlem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Jednou v noci mě probudil šramot v mém pokoji. Tiše jsem se nadzdvihl na loktech a hleděl mžouravě do tmy. Jakýsi stín otevřel moji skříň s oděvy. Chvíli se ve skříni přehraboval, potom se tiše z pokoje vytratil. Ráno jsem zjistil, že mi zmizel starý kabát, klobouk a jedna stará paruka, kterou jsem stejně již nenosil.            „V našem zámku straší, pane,“ řekl jsem ten den pánovi.            „Straší?“ podivil se a sklonil tvář nad klávesy, „co si to vymýšlí, Joachim…“            „Nějaké strašidlo mi v noci ukradlo paruku, pane,“ řekl jsem.            „Tak,“ řekl pán a zapreludoval několik tónů, „a co to tedy má na hlavě…“            „A také mi to ukradlo kabát a klobouk, jsem zcela okraden, pane.“            „Už po tom nepátral, Joachim, nedělal si s tím těžkou hlavu, koupí si klobouk nový,“ a znovu udeřil do kláves.            Náhle se ke mně obrátil: „Nechce, Joachim, abych mu zahrál, co jsem zkomponoval?“; a než jsem stačil kývnout hlavou, začal hrát.            Myslím, že to bylo krásné, rozumím trochu hudbě, hrál jsem v mládí na loutnu, pán byl umělec.            Uvažoval jsem, když pán hrál, zda můj klobouk nemohl vzít Hansi, který se staral o pánovy koně, a také jsem to pánovi řekl, když dohrál. Předtím jsem však krátce pohovořil o pánově hudebním umění.            „Hansi?“ přemýšlel. „Proč by to dělal? Ne, už nad tím nepřemýšlel, Joachim,“ a pán se usmál, „možná že to byl jen sen…“            Uklonil jsem se a vyšel na chodbu. Prohledal jsem znovu skříň, podíval se i do cestovního kufru pod postelí.            Sen to nebyl, pán se mýlil, kabát, paruka a klobouk opravdu zmizely… Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, poté krátce působil v Československém rozhlase. Od roku 1980 je ve svobodném povolání. Pochází z významné kulturní rodiny jak z matčiny, tak otcovy strany a mezi jeho příbuznými figurují jména jako Josef Fanta (architekt), Marie Fantová (provdaná Breinlová, novinářka a překladatelka), Eva Horlivá (překladatelka), Dagmar Hochová (fotografka) či Vladimír Hoppe (filozof). Tato skutečnost sehrála v životě Jana Kameníčka významnou roli a v mnohém se odrazila také v jeho textech. Zpočátku psal povídky, a společně s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem rozhlasové hry či televizní scénáře s hudební tematikou. Začal publikovat časopisecky, jeho první rukopisy vyšly samizdatově. Častým tématem Kameníčkových próz byla zejména v počátcích jeho literární kariéry hudba či výrazné osobnosti světové hudební scény jako Johann Sebastian Bach či Ferenc Liszt. Později začala převažovat existenciální témata, literární kritikou byl často označován za pokračovatele klasických existencionalistů. Oficiálně debutoval v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 novelou Rekviem za kantora Bacha. Od té doby vydal několik povídkových souborů, novel, románů a experimentálních próz. Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran.

Čas načtení: 2024-03-15 00:00:00

Škola – základ dlouhého života. V učebnách zbrzdíme nežádoucí změny v dědičné informaci

Elixír mládí hledá lidstvo odedávna. Dlouho to byla doména nejrůznějších podvodníků a šarlatánů. Moderní lékařská věda ale dospěla k názoru, že stáří je nemoc, kterou bychom měli léčit. Ovšem zdaleka ne všichni odborníci s tím souhlasí. Když Světová...

Čas načtení: 2024-03-30 16:00:01

Muži zírající na kozy a studená válka českých psychotroniků

Lidé od pradávna věřili, že krom pěti smyslů máme i skryté psychické schopnosti. Totalitní režimy 20. století většinou oficiálně vystupovaly proti církvím a náboženství jako takovému, za zavřenými dveřmi se však věnovaly výzkumu paranormálních jevů a ovládání myslí davů. Stejně tomu bylo v Československu, nacistický režim se podepsal i na lidech věnujících se ezoterice.   Příběh českých okultistů za protektorátu. Jeden se dal do služeb nacistů, druhý proti nim bojoval Číst více Výzkum telepatie v ČSSR Komunismus byl ve své podstatě ateistický, náboženství a spiritualitu nahradil nezdolnou vírou ve vědu, tato ideologie dostala jméno vědecký ateismus. Jeden z jeho věrozvěstů byl například kosmonaut Jurij Gagarin, který po svém příletu zpět na Zemi konstatoval, že Boha nikde ve vesmíru neviděl. Všechno tohle by nasvědčovalo tomu, že komunisté nejspíš nebudou věřit v nějakou sílu, která je přesahuje. Opak byl pravdou, nejen že existenci dosud vědecky nepopsaných jevů nepopírali, pokusili se je dokonce ovládnout a využít ve svůj prospěch. Komunistické Československo se tak stalo jediným státem, který uznal psychotroniku jako vědecký obor.   Co je to psychotronika?  Je to jiný název pro parapsychologii, ve stručnosti se zabývá možnostmi mysli – telepatií, psychokinezí (schopností pohybovat předměty na dálku a bez dotyku) a jasnovidností. V komunistickém Československu probíhal boj mezi vědeckými kapacitami a lidmi prosazujícími výzkum psychotroniky. Zvítězili nakonec psychotronici, kteří slibovali soudruhům když ne nesmrtelnost, tak alespoň dlouhověkost. Dostali posvěcení z nejvyšších míst a mohla vzniknout oficiální laboratoř zabývající se paranormálními jevy.   Vznik přísně tajných laboratoří Výzkum skrytých možností mysli v Československu se pojí hlavně se dvěma jmény, a to doktorem Zdeňkem Rejdákem a komunistickým ministrem školství Františkem Kahudou. Oba dva byli kolegové, ale lišili se v přístupu, a vznikla tak hned dvě výzkumná pracoviště – Kahudova Psychoenergetická laboratoř a Rejdákova psychotronicko-juvenologická laboratoř. Byl to právě Rejdák, který byl pověřen soudruhy najít elixír mládí, nakonec vyvinul přípravek s názvem Imuregen, který obsahoval výtažek z hovězí krve, dodnes se prodává. Kahuda zase přišel s teorií o mentionech, tedy o částicích, které vysílá mozek. Ty mají schopnost pohybovat s předměty či být nositeli informace. Pracovníci laboratoří byli nasazeni i v praktickém životě, například s virgulemi hledali, která místa na Mostecku jsou vhodná pro výkop dolů. Některé výzkumy měly mít skutečně úspěch, to však dementuje spisovatel a novinář Leoš Kyša, který je také známý jako skeptik.   Lovec duchů objevil opuštěné sanatorium, kde mučili pacienty. Videa sdílel na sociální síti Číst více Studená paranormální válka Obdobný výzkum probíhal také v Sovětském svazu, i zde se soudruzi snažili silou vůle pohnout předmětem či zabíjet drobný hmyz. Musíme si uvědomit, že v tomto období byla studená válka a Amerika i SSSR posílaly agenty, aby se vzájemně sledovaly. Američané zjistili, že Sověti jsou ve výzkumu mysli mnohem dál než oni. Většina sovětských výsledků však byla zfalšovaných, jak už to v SSSR prostě chodilo. Američané se tedy rozhodli, že musí komunisty i v tomto závodu předběhnout. Když oni zabíjejí myšlenkou hmyz, my si troufneme rovnou na savce. Američtí vědci se pokoušeli zabít pouhou myslí kozu, z této vtipné epizody jinak paranoidního období studené války vznikl film, pojednávající o celé události, s názvem Muži, co zírali na kozy. Zajímavé je, že komunističtí pohlaváři chodili k lidovým léčitelům, které režim oficiálně pronásledoval, příkladem byl páter a léčitel František Ferda.    Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Mrchožroutova dcera: Utrpení tak hrozné, že při něm odvraceli zrak i kati

Čas načtení: 2024-04-24 09:28:56

Dagmar Havlová pohubla, přesto se chlubí tváří bez vrásek. Růžová rtěnka a trendy brýle z ní dělají moderní babičku

Bývalá první dáma Dagmar Havlová má zřejmě elixír mládí. V jednasedmdesáti letech vypadá výborně. Dokonce lze říci, že vdova po prezidentovi Václavu Havlovi vypadá lépe »v civilu« než na společenských událostech. Jakási rozevlátost a lehkost Dagmar Havlové sluší. Nejnověji se na sociální síti pochlubila selfíčky z auta, kde vypadá neuvěřitelně mladistvě. Herečka poté připojila i snímek celé postavy, který mnohé její fanoušky zarazil. Vypadá to, že v poslední době hodně pohubla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ může jít ale o úhel, ze kterého byla Havlová vyfocena. Pro ŽivotvČesku.cz zhodnotil její mladistvý vzhled stylista Kája Pavlíček.

Čas načtení: 2024-06-02 08:00:51

Herečka Jane Seymour nakonec našla toho pravého

Kdoví, kde bere Jane Seymour (73) svoji energii. Jestli nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že má nějaký tajný recept na elixír mládí. Že by to byla láska? Zamilovat se stále umí. Přest... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-06-04 11:30:07

Poslední šance Borhyové na třetí dítě?

Televizní moderátorka Lucie Borhyová (46) naoko vůbec nestárne. Na televizní obrazovce už několik let působí stejně a mnozí mají podezření, že snad vlastní elixír mládí. Čas neúpro... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz

Čas načtení: 2024-07-01 09:38:49

Střelný prach i černá magie: Co všechno dokázal alchymista „Černý Berthold“?

Traduje se, že střelný prach vynalezli čínští alchymisté, když hledali elixír mládí. Neotáčejme se ale ani k evropským alchymistům zády. Je totiž pravděpodobné, že střelný prach byl souběžně objeven i v Evropě. Často je zmiňován Černý Berthold, záhadný alchymista z konce čtrnáctého století. Kdo to byl a proč si ho historie stále pamatuje?   Potemnělé sklepní místnosti vévodí

Čas načtení: 2024-07-13 00:00:00

Elixír z bylin, cukru a radosti, pro jeho autora úkol za odměnu. Příběh Kofoly

Přes šedesát let dělá Čechům Kofola společnost na výletě, pod stanem i vánočním stromkem. Za časů císaře Rudolfa II. bývalo Staré Město pražské plné alchymistů, kteří se snažili přimět rtuť transmutovat ve zlato a v křivulích uvařit lektvar zajišťující mládí, věčný život či moudrost. Zhruba o 350 let později se ve stejných místech, přesněji v Jilské ulici, podařilo Zdeňku Blažkovi vytvořit jiný elixír: sladký bylinný sirup KOFO, který se stal základem Kofoly.

Čas načtení: 2024-09-10 14:20:01

Vůně La Panthère Elixir

La Panthère, ikonická květinová vůně francouzského domu Cartier, rozšiřuje svoji kolekci o nový parfém La Panthère Elixir. Cílem dvorní parfumérky značky, Mathilde Laurent, bylo do vůně přenést pocit jako když se zahalíte do měkké, podmanivé kočičí srsti a oddáte se hřejivému teplu divokého pižma v kombinaci se sametovým jasmínem. Opojná a vysoce smyslná, vůně s

Čas načtení: 2025-01-15 18:40:00

ELIXÍR pro OČNÍ okolí s živým kolagenem

Oční okolí je během dne nejvíce namáháno a zaslouží si kvalitní péči. Aby se zbytečně netvořily vrásky, doporučujeme používat oční elixír s živým kolagenem.Hypoalergenní a dermatologicky testovaný elixír byl speciálně vyvinutý k dokonalému zpevnění nejcitlivější pleti ochablého očního okolí a k účinnému boji s tmavými kruhy, váčky a otoky pod očima. Vypíná a omlazuje jemnou pleť kolem očí, vyhlazuje vrásky a předchází vzniku nových. Ideálně nanášejte na živý kolagen Face.

Čas načtení: 2024-11-11 13:50:56

Získej elixír v podobě 50 free spinů v Star Casinu!

Pondělí může být o dost zábavnější, když si dopřeješ šanci na skvělé výhry ve Star Casinu! Na oslavu Světového dne koktejlů tě čeká speciální bonus v podobě 50 free spinů na hře Alchemy od Kajotu. Tak co, přidáš se k této magické akci? Připrav si svůj výherní elixír a zkus své štěstí. The post Získej elixír v podobě 50 free spinů v Star Casinu! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-12-17 12:58:00

Kosmetika s živým kolagenem pro oslňující pohled

Během celého roku bychom měli náležitě pečovat i o jemnou pleť očního okolí, která trpí nejvíce, a kde vrásky vznikají nejrychleji. Ještě je čas pleti ulevit.Vytipovali jsme kosmetickou sadu, která je ideální kombinací živého kolagenu, očního elixíru a živé vody s omlazujícím účinkem pro váš oslňující pohled. Nadstandardní anti-age ošetření unavené nebo stárnoucí pleti obsahuje luxusní oční elixír s živým kolagenem, živou vodu ve spreji a živý kolagenový gel Inventia Face.

Čas načtení: 2021-12-05 10:38:04

Otestujte se: jste závislí na cukru?

Když nás něco trápí, necítíme se psychicky dobře, je nám smutno, pohádali jsme se s partnerem – často saháme po čokoládě jako po první pomoci. Její chuť na nás působí jako opojný elixír a hned je nám lépe, zlepší se nám nálada a na svět se začneme dívat o dost optimističtěji. A když není po ruce čokoláda, dáme si třeba sušenku, dort, bonbon – postě cokoliv sladkého. A málokdo z nás si uvědomuje, že kvůli takovému svému chování jsme na cukru doslova závislí.

Čas načtení: 2016-03-30 17:42:33

Antioxidanty zpomalují stárnutí a chrání pleť

Antioxidanty jsou tím nejúžasnějším, co můžeme do svého těla dostat. Je to učiněný zázračný elixír, který nám zachovává mládí, zabraňuje vzniku rakoviny i nemocí srdce a posiluje imunitu. Zkrátka se bez nich neobejdeme. Znáte antioxidanty a víte, v jaké potravě jsou?

Čas načtení: 2017-01-25 12:00:00

5 tipů jak bojovat s předčasnými vrásky

Každá žena si přeje vypadat stále mladě a kdyby existoval elixír mládí, stal by se rázem tím nejvyhledávanějším produktem na světě. Je poměrně přirozené, že se ženy své pružné a mladé pokožky nechtějí jen tak vzdát a jakmile se na jejich jinak bezchybném obličeji objeví stopy stárnutí, okamžitě prot ...

Čas načtení: 2021-02-19 14:51:52

Jak Facebook „unfriendnul“ Austrálii

Facebook odstavil australské uživatele od možnosti sdílet zpravodajské články a celý svět od možnosti sdílet články z australských novin. Jelikož ani programátoři ze Silicon Valley nejsou neomylní, při spouštění železné opony to poněkud přehnali a zablokovali patrně omylem i sdílení stránek některých úřadů (včetně zdravotních), charit, a – což by si snad ani Jaroslav Hašek nevymyslel – Facebooku samotného. Vskutku existoval na pár hodin stav, že na australském Facebooku jste nemohli sdílet Facebook. Tento typ konfliktu zatím Facebook s žádným západním státem neměl, takže by bylo dobré prozkoumat jeho kontext. Pro začátek: on to není boj australské vlády za práva individuálních uživatelů, čili nás, malých a snadno zašlápnutelných červíků v zarostlé bažině jménem internet. Jde o spor mezi dvěma obry: těmi digitálními na straně jedné a velkými zpravodajskými kanály na straně druhé. Facebook, Google a spol. jsou nepoměrně bohatší, ale v případě Austrálie je to zase vyváženo tím, že Murdochův konglomerát News Corp. si velmi dobře rozumí se současnou vládou, která může hájit jeho zájmy formou zákonů. Zda nám, běžným jedincům, z tohoto zápasu mezi Sarumanem a Sauronem něco pozitivního vzejde, to si zatím netroufám odhadnout. Každopádně v této věci doporučuji šetřit sympatiemi, jako by byly na příděl, a jen pozorně sledovat, co se semele. Za vším hledej peníze Základem konfliktu je spor o peníze, co jiného. Kostra sporu vypadá takto – a vůbec není specifická jen pro Austrálii, podobné námitky mají všude, mnohokrát jsem je slyšel i od českých novinářů. Novináři: Zabrali jste drtivou většinu digitální inzerce, nemáme z čeho žít. G+F: No a co, trh rozhodl, nebo ne? Novináři: Nás to vytváření obsahu něco stojí, zvlášť když má být kvalitní. Vy jej pak sdílíte zadarmo a ještě vyděláte na reklamě, kterou u toho zobrazíte. G+F: Bez sdílení článků na našich sítích vám propadne návštěvnost do suterénu, přihráváme vám čtenáře a diváky. Novináři: Diváci a čtenáři, kteří si navykli za nic neplatit, jsou nám na dvě věci. Začíná se z nás stávat hračka pro miliardáře, kteří kupují noviny pro zábavu, žijeme z milodarů. Atd. atd. Komu patří data? Zamyslíte-li se nad tím chladnou hlavou, v konečném důsledku jde o záležitost autorských práv, která se u takových „hromadných vysílání“ řeší poměrně obtížně, a to už od doby vynálezu rozhlasu (což je zhruba 100 let). Facebook a spol. nepochybně mají určitý zisk z toho, že si jejich uživatelé přeposílají odkazy na zajímavé zprávy (i když pod pojmem zajímavé zprávy se dost často skrývá clickbait). Google by taky nebyl tak zajímavým vyhledávačem, kdyby neindexoval žádný obsah od novinářů. Nicméně jejich, samozřejmě pro ně příznivá, právní interpretace je ta, že zveřejňovat úryvky je férové užití, za které podle autorského zákona netřeba platit. Tady se autorský zákon ocitá v úzkých, protože kdyby na jedné straně „zatrhl“ veškeré citace z cizího obsahu, stal by se naprosto nepoužitelným; a pokud by byly zpoplatněny i pouhé odkazy (URL) na články, zmrzačilo by to fungování světové informační pavučiny (webu) jako takové. Na druhou stranu výše zmíněný problém není zrovna banální a jde přitom o speciální případ daleko obecnější otázky, komu skutečně patří data uložená na serveru společnosti X a kdo si o nich může rozhodovat. Kdo vyhraje digitální válku? Austrálie není prvním státem, kde k takovému vývoji došlo. Ve Španělsku zablokoval Google roku 2014 svoji službu Google News z velmi podobného důvodu; španělské zákony chtěly kompenzaci pro noviny, jejichž články se na Google News ukazovaly; tento stav trvá dodnes. Nicméně není to ani zdaleka takový blackout jako v případě současného sporu Austrálie vs. Facebook. Při běžném hledání na Googlu španělské novinové články snadno najdete. Navrhovanému australskému zákonu o tom, že noviny mají dostávat zaplaceno, se Google kupodivu podřídil a například s Murdochovým konglomerátem News Corp. čerstvě uzavřel smlouvu v hodnotě 30 milionů australských dolarů. Je to méně než to, co australské novinové korporace původně chtěly (10 procent veškerých tržeb z reklamy), ale patrně jim to stačí. Facebook na to šel jinak a vyhlásil tomuto záměru digitální válku s tím, že hin sa hukáže, kdo je na kom závislejší a kdo nakonec přileze ke křížku. Podle mého názoru se tím Zuckerberg & spol. vystavují pořádnému riziku, protože australská vláda je v současné době poměrně populární – hlavně kvůli tomu, že udržela úmrtnost na covid ve velmi nízkých číslech a každodenní život tam funguje o dost normálněji než v jiných částech světa, o ČR už vůbec nemluvě. (Cenou za to bylo razantní omezení mezinárodního cestovního ruchu. Australané mají z anglickojazyčných médií výborný přehled o tom, jak vypadají morové rány v Británii a v USA, takže se s tím smířili. Navíc mají velkou zemi a můžou si zacestovat aspoň po ní.) Postup Facebooku, i když má svoji vnitřní logiku, vypadá z hlediska uživatelů jako určitá forma šikany. A australská národní povaha nenese šikanu moc dobře, v tom se klokaní země poněkud podobá americkému Texasu, fuck yeah. I proto bych na vítězství Facebooku v tomto klání nesázel. No, uvidíme. Třeba mi k tomu australští čtenáři něco napíšou; pokud ano a bude to zajímavé, rád otisknu jejich odpovědi v dalším článku. Spor o algoritmy Zajímavým detailem, který se ve většině článků nezmiňuje, je to, že součástí nového australského zákona měla být i povinnost informovat novináře o změnách třídících a zobrazovacích algoritmů. To je další téma, které se asi v nejbližších deseti letech bude řešit nejenom v Austrálii, a které bude v digitálních korporacích vyvolávat velký odpor. Algoritmy, které vám na vaši „zeď“ nebo do seznamu stránek řadí jednotlivé prvky obsahu, jsou dnes vesměs „černé skříňky“, samoučící systémy, jejichž detailní chování už asi nikdo živý nechápe. Totéž platí o algoritmech, které detekují a mažou zakázaný obsah, pročež občas nestačíte zírat, co všechno zmizelo ze světa. (Například na Twitteru, kde se stále ještě občas vyskytuji, mi upozornění, že „odpověď obsahuje urážlivý obsah“, ještě nikdy neukázalo skutečně urážlivé odpovědi; ve sto procentech případů to byly naprosté banality bez jediného sprostého slova či narážky.) Jenže aspoň rámcově jim v tom Facebooku či Googlu rozumět musejí, určitě by je nenasazovali totálně naslepo, když jim na tom závisejí příjmy; a zároveň je pro ně i to rámcové pochopení druhem obchodního tajemství. Na druhé straně takové algoritmy zasahují fungování čím dál více jiných firem, občas i existenčně. Není úplně jasné, zda je v pořádku, aby takové algoritmy tajemstvím zůstaly. Bývaly časy, kdy vám lékař či lékárník mohl namíchat nějaký elixír a neříci, co v něm přesně je; dneska musí být v příbalovém letáku všechno, a to včetně informací, ze kterých pak někteří pacienti nemají lehké spaní. (Samozřejmě ta analogie není dokonalá, já vím.) Toto je zase poněkud šedá zóna, kterou není jednoduché rozsoudit spravedlivě. Národ sobě Malá poznámka na závěr: přeskočím z Austrálie k vlastnímu blogu. Model, kdy se určitý server – třeba právě Kechlibar.net – živí buď ukazováním reklam přímo u sebe, nebo nějakým druhem monetizace vlastního obsahu na cizích serverech, mi šel vždycky silně proti srsti. I kdyby nic jiného, tak ty reklamy běžného návštěvníka pěkně štvou, překážejí na displeji a stahují mu do počítače nebo do mobilu desítky megabajtů zcela zbytečných dat. Ale to by pořád byl jen ten menší problém. Ten větší je v tom, že reklamní mašinerii mají v rukou právě firmy jako Google a Facebook, přičemž je očividné, že dost podstatnou část toho rozhodování dělají opravdu mrtvé, tupé algoritmy a v případě „nehody“ se živého člověka ani nedovoláte. To mi přijde asi stejně bezpečné jako tancovat rejdováka na okraji bazénu naplněného kyselinou sírovou. Jeden krok vedle a budete sežrán, přičemž jste ani nikomu (ničemu…) neposloužil jako výživný oběd; úplně zbytečný konec. V případě blogu tedy „jeden článek vedle“, který nějakým způsobem spustil záhadný mechanismus vašeho vymazání z té či oné sítě, nebo vás dostal na nějakou černou listinu. Proto místo reklam raději provozuji Knihovní fond, proto také lákám čtenáře na nákup svých knih; a proto taky, aniž bych jmenoval konkrétní příjemce, posílám sám měsíčně blíže neurčenou částku na podporu různých jiných blogů a projektů, které jsou mi sympatické (vydání knih apod). Někdy jde o pravidelný příspěvek, jindy jednorázový, třeba u akcí na HitHitu, ale podstata věci je ta samá. Decentralizovaná síť typu „národ sobě“ je daleko odolnější, než když si kvůli pohodlnosti a jednoduchosti necháme de facto určovat svoji informační dietu od lidí, jako je Zuckerberg, a od jejich záhadných robotů. Pokud si máme aspoň trochu zachovat vlastní hlavu, budeme ji potřebovat. Australské informační embargo nám to teď docela dobře ukazuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-09 08:30:23

Jan Kameníček: Procity (ukázka z knihy)

Soubor Procity mapuje literární vývoj českého spisovatele Jana Kameníčka, jehož tvorba byla výrazně ovlivněna studiem na konzervatoři a celoživotním vztahem ke klasické hudbě. Nikdy nekončící hledání, opakované kladení otázek po smyslu života, jež bývá občas přerušeno nečekaným únikem mezi tóninami dur a moll k dodekafonii, spoutané pouze prolínajícími se slovy bez jakéhokoli řádu, bez interpunkce, forma tvořená popřením běžných jazykových a gramatických zákonitostí… Ve výsledku nezáleží na tom, jestli pátráme po osudu zmateného či ztraceného anonymního hrdiny či slavného hudebního skladatele, který pozvolna přichází o zrak. Jde především o způsob nazírání základních pojmů, jako je osud, vina, spravedlnost nebo štěstí. Kameníček nevolí způsob přímočarý, který by byl pro vypravěče snadný. Neulehčuje to ani čtenáři. Pokud však ten vytrvá, dočká se katarze, i když ne příliš optimistické. Řečeno slovy jednoho z Kameníčkových typických hrdinů: „Člověk nedojde ke štěstí, protože se mu bude stále připomínat jeho vina.“   Ukázka z knihy: 1.Upřímně řečeno, můj pán byl vždycky podivín. Stále do sebe zahloubaný, zavřený od rána do večera ve své pracovně, obklopený svými knihami. Knihy miloval, několik hodin denně četl.            Všechny jsou i teď narovnány v dlouhých řadách, všechny ve stejné vazbě s knížecím znakem na hřbetu. Vím to, jednou týdně utírám v jeho knihovně prach. I teď, když tu pán již není.            V knihovně je Lope de Vega, oblíbená pánova kniha Cervantesův Don Quijote, tu knihu četl mnohokrát, také Baconova Nová Atlantida, Pascalovy Myšlenky, Eschenbachův Parzival, Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Michelangelovy Verše a dramata Shakespearova, Jonsonův Alchymista a O svobodě křesťana od Luthera nebo Jak dojít k věčnosti od jistého Franceska Busoniniho.            Žil vždycky sám, to musím říci, do mého příchodu o něho pečovala chůva, která letos, v prvním měsíci roku, zemřela na stáří; dožila se osmdesáti sedmi let. Ona mu vařila, po její smrti jsem se staral o pána já sám.            Nemůžu říci proti pánovi ani jedno špatné slůvko, i když je mně nepochopitelné, proč se choval celých patnáct let, co jsem ho znal, tak podivínsky. S nikým se nestýkal, nikdo ho nenavštěvoval. Těch patnáct let probíhalo stále stejně, stále ve stejném pomalém tempu a ustálených zvycích.            Ráno jsem pánovi – tedy přesněji v jedenáct hodin, protože pán pracoval dlouho do noci – přinesl snídani. Potom pracoval do tří a byl podáván oběd, obyčejně vařené maso nebo silný vývar s bílým pečivem, to měl nejraději. Potom znovu do práce, kdy seděl až do večera v hlubokém křesle a přemýšlel, v osm hodin lehká večeře a pak jsem měl již volno, pán mě nepotřeboval. Musím říci, že od osmi hodin večer jsem obyčejně zaléval v létě zahradu nebo v zimních měsících jsem si třídil svoji sbírku minerálů. Tak to s pánem šlo každý den, kromě středy odpoledne, kdy se projížděl na koni dvě hodiny po rozlehlém parku, který patří k sídlu.            Peněz jsme měli hodně, pán musel být velice bohatý, ale o velikosti jeho majetku nikdo nic nevěděl. Nevím, proč se rozhodl pro takový způsob života, nevím, co ho nutilo trávit celé dny v pracovně mezi svými knihami a baňkami a křivulemi. Prý, říkal Hansi, pán chce vynalézt elixír života. Možné to je, jednou se mi svěřil, že by se chtěl stát… nesmrtelným. Musel to být geniální člověk, ten můj pán, v osmi letech, říkávala chůva, složil skladbu pro cembalo, ve dvaceti namaloval portrét své matky, obraz visí v pánově pracovně, ve třiceti napsal pětisetstránkový román.            Navždy si ho budu pamatovat jako člověka menší postavy, pronikavého pohledu tmavých očí, s delšími dozadu sčesanými vlasy, on totiž nikdy nenosil paruku.            Už je podzim, venku v parku padá listí ze stromů. Chodím prázdnými pokoji, občas utřu prach nebo otevřu některé z oken, aby se místnosti provětraly. Stále víc a víc jsem přesvědčený, že se ta změna s mým pánem udála ve chvíli, kdy jsem ho jednoho lednového rána v tomto roce zahlédl rozčíleného v jeho pokoji…            Vstal jsem ten den jako vždy, v půl sedmé, oblékl se, rozhodnutý jít do města na nákup, jak mi přikáže chůva. Vešel jsem v přízemí do haly a uviděl jsem chůvu ve dveřích kuchyně, jak se sepjatýma rukama hledí nahoru ke schodišti. Dříve než jsem stačil popřát dobrého jitra, zaslechl jsem duté rány, třesk rozbíjeného skla a výkřiky. Nerozhodoval jsem se dlouho a vyběhl po schodech k pánovu pokoji. Zaklepal jsem. Vevnitř se rozléhaly hlasy, jako by se hádaly. Chvíli bylo ticho, zaklepal jsem znovu a ozval se další výkřik.            Pomalu jsem otevřel dveře. Na stole, na koberci, na židlích s vysokými opěradly byla spousta rozbitého skla. Páchlo to tu spáleninou. Pán seděl nebo spíš ležel v hlubokém křesle, s očima vytřeštěnýma ke stropu a něco si šeptal.            Došel jsem k němu a naklonil se nad jeho tvář.            „Musím to dokázat,“ šeptal, „musím to dokázat…“            Pomohl jsem mu vstát a dovedl ho k posteli, jež stála v nejtmavším koutě pokoje, tedy proti oknům, která teď byla zatažena závěsy. Pán ihned usnul. Zhasl jsem svíce na stole a vyšel ven z pokoje.            Od toho dne se pán velmi změnil. Byl ještě zamlklejší, chodil tiše s rukama za zády po chodbách, a když pár dní po této příhodě chůva zemřela, šel jsem za rakví jen já sám. Pán mě o to prosil, řekl, že nemůže jít, že smrt… nenávidí. Ano, tak to řekl.            Najednou, po několika týdnech, naším zámečkem začala znít hudba. Pán přehrával cosi na cembalu, které jsme spolu s Hansim přenesli z hudebního pokoje. Hrál hodiny a hodiny, byl jsem rád, z pokoje totiž zmizely všechny ty podivné křivule a byl tam také čistší vzduch…            Jak zbytečně jsem se v těch dnech radoval, jak jsem se mýlil! Myslel jsem si, že se pán zklidnil, proto už netráví dny a noci nad tím elixírem, bylo jasné, že ho nevynalezl, protože jinak by se byl patrně pochlubil nebo by mi to alespoň naznačil. Ale to jeho věčné hraní na cembalo naznačovalo jakési podivné napětí, které se šířilo celým sídlem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Jednou v noci mě probudil šramot v mém pokoji. Tiše jsem se nadzdvihl na loktech a hleděl mžouravě do tmy. Jakýsi stín otevřel moji skříň s oděvy. Chvíli se ve skříni přehraboval, potom se tiše z pokoje vytratil. Ráno jsem zjistil, že mi zmizel starý kabát, klobouk a jedna stará paruka, kterou jsem stejně již nenosil.            „V našem zámku straší, pane,“ řekl jsem ten den pánovi.            „Straší?“ podivil se a sklonil tvář nad klávesy, „co si to vymýšlí, Joachim…“            „Nějaké strašidlo mi v noci ukradlo paruku, pane,“ řekl jsem.            „Tak,“ řekl pán a zapreludoval několik tónů, „a co to tedy má na hlavě…“            „A také mi to ukradlo kabát a klobouk, jsem zcela okraden, pane.“            „Už po tom nepátral, Joachim, nedělal si s tím těžkou hlavu, koupí si klobouk nový,“ a znovu udeřil do kláves.            Náhle se ke mně obrátil: „Nechce, Joachim, abych mu zahrál, co jsem zkomponoval?“; a než jsem stačil kývnout hlavou, začal hrát.            Myslím, že to bylo krásné, rozumím trochu hudbě, hrál jsem v mládí na loutnu, pán byl umělec.            Uvažoval jsem, když pán hrál, zda můj klobouk nemohl vzít Hansi, který se staral o pánovy koně, a také jsem to pánovi řekl, když dohrál. Předtím jsem však krátce pohovořil o pánově hudebním umění.            „Hansi?“ přemýšlel. „Proč by to dělal? Ne, už nad tím nepřemýšlel, Joachim,“ a pán se usmál, „možná že to byl jen sen…“            Uklonil jsem se a vyšel na chodbu. Prohledal jsem znovu skříň, podíval se i do cestovního kufru pod postelí.            Sen to nebyl, pán se mýlil, kabát, paruka a klobouk opravdu zmizely… Spisovatel a scenárista Jan Kameníček (*1955), absolvent Střední průmyslové školy stavební, studoval na Pražské konzervatoři obor violoncello, poté krátce působil v Československém rozhlase. Od roku 1980 je ve svobodném povolání. Pochází z významné kulturní rodiny jak z matčiny, tak otcovy strany a mezi jeho příbuznými figurují jména jako Josef Fanta (architekt), Marie Fantová (provdaná Breinlová, novinářka a překladatelka), Eva Horlivá (překladatelka), Dagmar Hochová (fotografka) či Vladimír Hoppe (filozof). Tato skutečnost sehrála v životě Jana Kameníčka významnou roli a v mnohém se odrazila také v jeho textech. Zpočátku psal povídky, a společně s přítelem z konzervatoře Svatoslavem Gosmanem rozhlasové hry či televizní scénáře s hudební tematikou. Začal publikovat časopisecky, jeho první rukopisy vyšly samizdatově. Častým tématem Kameníčkových próz byla zejména v počátcích jeho literární kariéry hudba či výrazné osobnosti světové hudební scény jako Johann Sebastian Bach či Ferenc Liszt. Později začala převažovat existenciální témata, literární kritikou byl často označován za pokračovatele klasických existencionalistů. Oficiálně debutoval v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1988 novelou Rekviem za kantora Bacha. Od té doby vydal několik povídkových souborů, novel, románů a experimentálních próz. Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran.

Čas načtení: 2022-08-27 18:26:05

Víme datum vydání No Way Back

No Way Back je již v knihovně Elixir a první informace o následovníkovi Lightnite tak jsou na světě. The post Víme datum vydání No Way Back first appeared on LIGHT⚡NITE.cz.

Čas načtení: 2024-02-23 01:35:00

01:35 Kanadská soda VIII

Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy[online]

Čas načtení: 2024-02-23 23:45:00

23:45 Kanadská soda VIII

Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy[online]

Čas načtení: 2024-02-25 13:30:00

Guardiolův univerzál Malý pavouk. Tituly a mantra: Všechno pro tým!

Pro koho hlasoval Lionel Messi v anketě FIFA The Best, kterou nedávno ovládl? Prvním místem poctil Erlinga Haalanda, druhým Kyliana Mbappého a třetím vyznal lásku Juliánu Álvarezovi, spolubojovníkovi z reprezentace a hráči s nenápadným půvabem, který zastane víc rolí než výkonný kuchyňský robot a účinkuje jako elixír života na všechny kolem. Vlastním egem nezatížený útočník se možná netěší zvláštnímu zájmu veřejnosti, ale nejen Messi, nýbrž i Haaland v Manchesteru City nemají lepšího a obětavějšího parťáka, jehož si z hloubi duše považují.

Čas načtení: 2024-03-01 23:50:00

23:50 Kanadská soda VIII

Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy[online]

Čas načtení: 2024-03-09 00:00:00

00:00 Kanadská soda VIII

Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy[online]

Čas načtení: 2024-03-15 00:00:00

Škola – základ dlouhého života. V učebnách zbrzdíme nežádoucí změny v dědičné informaci

Elixír mládí hledá lidstvo odedávna. Dlouho to byla doména nejrůznějších podvodníků a šarlatánů. Moderní lékařská věda ale dospěla k názoru, že stáří je nemoc, kterou bychom měli léčit. Ovšem zdaleka ne všichni odborníci s tím souhlasí. Když Světová...

Čas načtení: 2024-03-15 23:40:00

23:40 Kanadská soda VIII

Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy[online]

Čas načtení: 2024-03-22 23:40:00

23:40 Kanadská soda VIII

Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy[online]

Čas načtení: 2024-03-30 16:00:01

Muži zírající na kozy a studená válka českých psychotroniků

Lidé od pradávna věřili, že krom pěti smyslů máme i skryté psychické schopnosti. Totalitní režimy 20. století většinou oficiálně vystupovaly proti církvím a náboženství jako takovému, za zavřenými dveřmi se však věnovaly výzkumu paranormálních jevů a ovládání myslí davů. Stejně tomu bylo v Československu, nacistický režim se podepsal i na lidech věnujících se ezoterice.   Příběh českých okultistů za protektorátu. Jeden se dal do služeb nacistů, druhý proti nim bojoval Číst více Výzkum telepatie v ČSSR Komunismus byl ve své podstatě ateistický, náboženství a spiritualitu nahradil nezdolnou vírou ve vědu, tato ideologie dostala jméno vědecký ateismus. Jeden z jeho věrozvěstů byl například kosmonaut Jurij Gagarin, který po svém příletu zpět na Zemi konstatoval, že Boha nikde ve vesmíru neviděl. Všechno tohle by nasvědčovalo tomu, že komunisté nejspíš nebudou věřit v nějakou sílu, která je přesahuje. Opak byl pravdou, nejen že existenci dosud vědecky nepopsaných jevů nepopírali, pokusili se je dokonce ovládnout a využít ve svůj prospěch. Komunistické Československo se tak stalo jediným státem, který uznal psychotroniku jako vědecký obor.   Co je to psychotronika?  Je to jiný název pro parapsychologii, ve stručnosti se zabývá možnostmi mysli – telepatií, psychokinezí (schopností pohybovat předměty na dálku a bez dotyku) a jasnovidností. V komunistickém Československu probíhal boj mezi vědeckými kapacitami a lidmi prosazujícími výzkum psychotroniky. Zvítězili nakonec psychotronici, kteří slibovali soudruhům když ne nesmrtelnost, tak alespoň dlouhověkost. Dostali posvěcení z nejvyšších míst a mohla vzniknout oficiální laboratoř zabývající se paranormálními jevy.   Vznik přísně tajných laboratoří Výzkum skrytých možností mysli v Československu se pojí hlavně se dvěma jmény, a to doktorem Zdeňkem Rejdákem a komunistickým ministrem školství Františkem Kahudou. Oba dva byli kolegové, ale lišili se v přístupu, a vznikla tak hned dvě výzkumná pracoviště – Kahudova Psychoenergetická laboratoř a Rejdákova psychotronicko-juvenologická laboratoř. Byl to právě Rejdák, který byl pověřen soudruhy najít elixír mládí, nakonec vyvinul přípravek s názvem Imuregen, který obsahoval výtažek z hovězí krve, dodnes se prodává. Kahuda zase přišel s teorií o mentionech, tedy o částicích, které vysílá mozek. Ty mají schopnost pohybovat s předměty či být nositeli informace. Pracovníci laboratoří byli nasazeni i v praktickém životě, například s virgulemi hledali, která místa na Mostecku jsou vhodná pro výkop dolů. Některé výzkumy měly mít skutečně úspěch, to však dementuje spisovatel a novinář Leoš Kyša, který je také známý jako skeptik.   Lovec duchů objevil opuštěné sanatorium, kde mučili pacienty. Videa sdílel na sociální síti Číst více Studená paranormální válka Obdobný výzkum probíhal také v Sovětském svazu, i zde se soudruzi snažili silou vůle pohnout předmětem či zabíjet drobný hmyz. Musíme si uvědomit, že v tomto období byla studená válka a Amerika i SSSR posílaly agenty, aby se vzájemně sledovaly. Američané zjistili, že Sověti jsou ve výzkumu mysli mnohem dál než oni. Většina sovětských výsledků však byla zfalšovaných, jak už to v SSSR prostě chodilo. Američané se tedy rozhodli, že musí komunisty i v tomto závodu předběhnout. Když oni zabíjejí myšlenkou hmyz, my si troufneme rovnou na savce. Američtí vědci se pokoušeli zabít pouhou myslí kozu, z této vtipné epizody jinak paranoidního období studené války vznikl film, pojednávající o celé události, s názvem Muži, co zírali na kozy. Zajímavé je, že komunističtí pohlaváři chodili k lidovým léčitelům, které režim oficiálně pronásledoval, příkladem byl páter a léčitel František Ferda.    Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Mrchožroutova dcera: Utrpení tak hrozné, že při něm odvraceli zrak i kati

Čas načtení: 2024-04-06 00:10:00

00:10 Kanadská soda VIII

Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy[online]