Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-03-12 13:14:00

Do Česka se začali vracet čápi bílí. Veřejnost se může zapojit do jejich sčítání

Zimní počasí vystřídaly v posledních týdnech příjemně teplé jarní dny, a spolu s nimi se k nám začínají vracet i čápi bílí. Obsazených je již 92 čapích hnízd a ornitologové očekávají, že teplé a slunečné počasí přiláká co nevidět i další navrátilce. Česká společnost ornitologická (ČSO) vyzývá veřejnost ke sledování jejich hnízdění. Mapu čapích hnízd lze nalézt na stránce www.birdlife.cz/capi.

Čas načtení: 2025-03-13 08:43:12

Čápi přilétají do Česka. Zapojte se do jejich sčítání

Zimní počasí vystřídaly v posledních týdnech příjemně teplé jarní dny, a spolu s nimi se k nám začínají vracet i čápi bílí. Obsazených je již 92 čapích hnízd a ornitologové očekávají, že teplé a slunečné počasí přiláká co nevidět i další navrátilce. Česká společnost ornitologická (ČSO) vyzývá veřejnost ke sledování jejich hnízdění. Mapu... ...

Čas načtení: 2026-06-21 08:56:00

Takhle se hnaly bouřky Českem! Lovci bouřek měli žně. A přes 700 výjezdů hasičů

Rozpáleným Českem se v sobotu prohnaly bouřky, další hrozí i dnes. Tropické počasí vystřídaly přívalové deště a kroupy. Řadu zajímavých úlovků si pak připsali Lovci Bouřek CZ. A přes sedm stovek výjezdů hlásí hasičské záchranné sbory. Nejčastěji šlo o popadané stromy či zatopené vozovky či sklepy.

Čas načtení: 2026-06-21 13:39:00

Takhle se hnaly bouřky Českem! Lovci bouřek měli žně. Přes 700 výjezdů hasičů a nová výstraha

Rozpáleným Českem se v sobotu prohnaly bouřky, další hrozí i dnes. Tropické počasí vystřídaly přívalové deště a kroupy. Řadu zajímavých úlovků si pak připsali Lovci Bouřek CZ. A přes sedm stovek výjezdů hlásí hasičské záchranné sbory. Nejčastěji šlo o popadané stromy či zatopené vozovky či sklepy. Bouřky hrozí i nadále, meteorologové však zmírnili výstrahu.

Čas načtení: 2024-07-10 22:02:00

Silné bouřky v Česku: Kroupy až 3 cm, vlak narazil do stromu. Sledujte radar Blesku

Česko ve středu zažilo nejteplejší den roku. Rekordy padly na třetině stanic, v jihomoravské Strážnici naměřili 36,1 stupně Celsia. Odpoledne ale vedra vystřídaly silné bouřky s kroupami. Hasiči měli desítky výjezdů. Problémy byly na železnici, spadlé stromy zastavily mimo jiné provoz na železničním koridoru mezi Prahou a Pardubicemi. Bouřky se nevyhly ani noci na čtvrtek.

Čas načtení: 2024-07-11 07:30:00

Silné bouřky v Česku: Obří kroupy, potíže na železnici a tisíc zásahů hasičů. Sledujte radar Blesku

Česko ve středu zažilo nejteplejší den roku. Rekordy padly na třetině stanic, v jihomoravské Strážnici naměřili 36,1 stupně Celsia. Odpoledne ale vedra vystřídaly silné bouřky s kroupami. Hasiči měli skoto tisícovku výjezdů. Problémy byly na železnici, spadlé stromy zastavily mimo jiné provoz na železničním koridoru mezi Prahou a Pardubicemi. Bouřky se nevyhly ani noci na čtvrtek a hrozí dál.

Čas načtení: 2024-07-11 07:59:00

Bouře v Česku: Obří kroupy, evakuované tábory, potíže na železnici. Sledujte radar Blesku

Česko ve středu zažilo nejteplejší den roku. Rekordy padly na třetině stanic, v jihomoravské Strážnici naměřili 36,1 stupně Celsia. Odpoledne ale vedra vystřídaly silné bouřky s kroupami. Hasiči měli skoro tisícovku výjezdů. Problémy byly na železnici, na Vysočině museli evakuovat dva dětské tábory. Bouřky se nevyhly ani noci na čtvrtek a hrozí dál.

Čas načtení: 2024-07-11 12:45:00

Bouře v Česku: Kroupy, evakuované tábory, potíže na železnici. Řítí se další, sledujte radar Blesku

Česko ve středu zažilo nejteplejší den roku. Vedra vystřídaly silné bouřky s kroupami. Hasiči měli skoro tisícovku výjezdů. Problémy byly na železnici, na Vysočině a východě Čech museli evakuovat dva dětské tábory. V severozápadní polovině Čech hrozí silné bouřky i dnes odpoledne a večer. Doprovázet je mohou úhrny srážek kolem 30 milimetrů, nárazy větru až 70 kilometrů za hodinu a vyskytnout se mohou i dvoucentimetrové kroupy. 

Čas načtení: 2024-07-11 12:45:00

Bouře v Česku: Kroupy, evakuované tábory, potíže na železnici. Řítí se další, sledujte radar Blesku

Česko ve středu zažilo nejteplejší den roku. Vedra vystřídaly silné bouřky s kroupami. Hasiči měli skoro tisícovku výjezdů. Problémy byly na železnici, na Vysočině a východě Čech museli evakuovat dva dětské tábory. V severozápadní polovině Čech hrozí silné bouřky i dnes odpoledne a večer. Doprovázet je mohou úhrny srážek kolem 30 milimetrů, nárazy větru až 70 kilometrů za hodinu a vyskytnout se mohou i dvoucentimetrové kroupy. 

Čas načtení: 2024-09-20 13:50:00

Petr Havlík: Děti jsou naše budoucnost. A měli bychom to brát vážně!

Extrémně teplé počasí vystřídaly několikadenní lijáky, a ty způsobily obří povodně na území velké části naší republiky. Všichni to sledujeme s velkým napětím, kdo může v ohrožených oblastech pomoci, tak ten pomůže, a to zejména při následném odklízení škod. Přírodní katastrofa zaplnila všechna média v on-line režimu. Obrázky zkázy doléhají i na zranitelné skupiny obyvatel. Zasahují výrazným způsobem psychiku citlivých (zranitelných) jedinců, nejen seniorů, ale v nemalé míře i dětí. Je tomu tak vždy, když dojde k významnému vybočení z normálu. Bylo tomu tak po loňské střelbě na Filozofické fakultě UK, je tomu tak při obrázcích z válečných konfliktů a je tomu tak i teď, kdy voda působí obrovské nejen materiální ztráty.

Čas načtení: 2016-02-24 01:30:14

5 věcí, které mě naučilo Ho´oponopono

Ho´oponopono není metoda, která by mi ze dne na den zázračně změnila život. Díky ní jsem ale pochopil několik důležitých životních principů. Podělím se s vámi o 5 zásadních poznání,  které teď dělají můj život jednodušší… Můj život byl v posledních 10 letech jako na houpačce. Dobré roky vystřídaly ty těžší, prošel jsem si obdobím, […] Příspěvek 5 věcí, které mě naučilo Ho´oponopono pochází z Ho´oponopono.cz

Čas načtení: 2015-09-03 00:00:00

Zvonové kalhoty – ano nebo ne?

Když se v roce 2014 začaly objevovat ve větší míře na módních přehlídkách široké kalhoty, mnozí nevěřili, že tento trend dostane opět šanci. V 60. a 70. letech 20. století zaplavila celý svět módní vlna zvonových kalhot. Nosili je muži i ženy. Netrvalo ale dlouho a vystřídaly je kalhoty úzké. Jsou z ...

Čas načtení: 2015-11-23 00:00:00

Šik v podzimních barvách a trendech

Léto se již dávno přehouplo v podzim a studená rána a večery oznámily nástup podzimního období. A nejen v přírodě, ale i na ulicích je to znát. Krátké šaty a šortky vystřídaly svetry,mikiny a dlouhé kalhoty. Co frčí letos na podzim? Podzimní nálada se nese celým okolím, a také v módě je to znát. Mó ...

Čas načtení: 2014-01-29 00:00:00

Toužíte po změně? Přestaňte váhat a s chutí do toho!

V životě každé ženy nastane období, kdy vás dosavadní vzhled začne tak trochu nudit. Vlasy nosíte v této délce a odstínu snad od vysoké, dříve barevný a stylový šatník zcela vystřídaly kalhotové kostýmy a s postupem let přibyla nejedna vráska. Pakliže se s těmito body ztotožňujete a nebo máte prostě ...

Čas načtení:

Vznik jména Alanya

V průběhu dějin se mnohokrát vystřídaly národy, které Alanyi ovládaly. Římané pojmenovali Alanyi latinsky, Coracesium, Řekové jí dali název Korakesion. Italskými kupci známo jako Candelore. Dnes je zn

Čas načtení: 2013-05-09 12:00:00

Rakovina prostaty a její příznaky

Žijeme v 21. století, které je dnes prototypem všeho, co bylo ještě před pár desítkami let považováno za sci-fi budoucnost. Klasické mobilní telefony s tlačítky vystřídaly ploché tabulky, na které stačí sáhnout a dělají přesně to, co chceme. Z počítačů jsou dnes multifunkční tablety, které stačí str ...

Čas načtení: 2012-09-10 11:00:00

Letiště Milovice

Letiště Milovice je možná trochu zastaralý výraz, neboť tehdejší základnu vystřídaly kasárny a sídliště, pojďme se ale podívat, jak si legendární letiště vedlo, k čemu sloužilo a jak je to s ním tedy dnes. Původně výcvikový tábor v oblasti Milovic byl založen rakouskou armádou roku 1904. Zde se pro ...

Čas načtení: 2012-05-03 00:00:00

Letní hrátky – hračky do vody, k vodě a do bazénku

Horké letní dny, které tak rychle vystřídaly rozpačité jaro, lákají k vodě nabízející příjemné osvěžení. I dětičky se rády zchladí v bazénku a ještě raději si zadovádí. Nabídka hraček do vody pro batolata i předškoláky je opravdu pestrá a my vám přinášíme pár tipů. Dětské bazénky Pro sedící mimi ...

Čas načtení: 2021-09-20 23:11:01

Při příležitosti 90. narozenin Jiřího Suchého vychází na CD devět her z divadla Semafor

Vydavatelství Supraphon nachystalo u příležitosti devadesátin Jiřího Suchého (narozen 1. října 1931) pro jeho příznivce kolekci 15 CD obsahující devět her z divadla Semafor, jejichž autory jsou Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Sbírka, nazvaná Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad, navazuje na předchozí vydání devíti her Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra z let 1959 až 1964 (Zuzana, Jonáš a spol.) a představuje završení společné tvorby obou autorů. Nahrávky pocházejí z let 1965 až 1970, tedy z vrcholného období slávy divadla, které zásadně ovlivnilo kulturní dění v naší zemi ve druhé polovině 20. století. „Na scéně tohoto divadélka se vystřídaly takřka všechny tehdejší významné pěvecké a herecké hvězdy, oba autoři pro ně složili stovky písní a výstupů. Mnohé hry jsou nyní k dispozici v plné délce vůbec poprvé. Těžiště tvoří unikátní záznamy z archivu divadla Semafor, doplněné nahrávkami z archivu Supraphonu,“ uvedla producentka vydavatelství Supraphon Naďa Dvorská. Komplet 15 CD Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad obsahuje tyto hry: Dobře placená procházka, Zavinil to bubínek, Zuzana je všude jako doma, Benefice, Ďábel z Vinohrad, Tak co, pane barone, Poslední štace, Jonáš a dr. Matrace a Revizor v šantánu, s bonusem deseti písní ze hry Sekta. Nahrávky v celkovém čase 15 hodin a 40 minut vybral a do kompletu Ďáblova dobře placená procházka z Vinohrad sestavil Lukáš Berný. Titul vychází 24. září 2021 na CD i digitálně.

Čas načtení: 2021-08-16 14:09:00

Osmý ročník sci-fi festivalu Future Gate reaguje na současnou koronakrizi. Představí postapokalyptický žánr

Největší český festival sci-fi filmů a kultury odstartuje v pražském kině Lucerna 15. září 2021, poté se přesune do Brna. Kromě hlavní filmové soutěže, legend žánru a dokumentů přinese nově i soutěž studentských filmů. Letošní festival se ponese v postapokalyptickém duchu. Festival tak reaguje na koronavirovou pandemii, která už více než rok a půl paralyzuje celé lidstvo a dává vzpomenout na postapokalyptické filmy. Ozvěny festivalu se budou konat v Šumperku, Košicích a Plzni.  „Koronavirus postavil před náš svět novou výzvu. Naše civilizace čelí hrozbě nejen zdravotní, ale i ekonomické a potažmo sociálně-politické. Ukázalo se, že lidstvo je zranitelnější mnohem víc, než jsme si mysleli. Onemocnění Covid-19 však není první reálná hrozba, které lidstvo čelí. Filmaři již mnoho let předkládají své apokalyptické vize, ať už to jsou jaderné následky případné 3. světové války, strach z virů mimozemského původu vystřídaly v posledních desetiletích reálnější hrozby jako je devastace přírody, globální oteplování a nedostatek vody. Vypadá to, že největší hrozbou pro lidstvo je lidstvo samotné. Budeme žít ve světě podobném tomu ze série Šílený Max?” zamýšlí se pořadatel festivalu Filip Schauer. Do hlavní festivalové soutěže letos dramaturgové vybírali z přihlášených rekordních 500 filmů. Výsledný výběr pěti titulů je žánrově pestrý a nabídne divákům filmy z celého světa. Turecké komorní drama Ve stínech režiséra Erdema Tepegoze v hlavní roli s Numanem Acarem (Aladin, Spider-Man) je kritikou kapitalismu a atmosférou se odkazuje na román 1984 George Orwella. Velkolepá evropská koprodukce Utajení bohové je debutem španělského režiséra Chino Moyi. Film je potemnělou mozaikou několika lidských osudů, která diváka provádí různými kouty dystopické Evropy. V hlavních rolích Géza Röhrig (Saulův syn) a Johann Myers. Americký snímek Lapsis byl uveden na řadě světových festivalů a získal například hlavní cenu na festivalu v Bucheonu. Film je vtipnou parafrází na současný globalizovaný svět a život on-line. Režisér Neill Blomkamp po sci-fi blockbusterech Elysium a Chappie okusil nový žánr. Hororová novinka s nadpřirozenými silami Demonik slibuje napínavou podívanou. Pátým soutěžním a zároveň zahajovacím filmem festivalu je francouzský snímek Poslední mise záhadného Paula W.R. Ambiciózní, vizuálně podmanivý debut režiséra a scenáristy Romaina Quirota reaguje na klimatické nebezpečí a představuje svět, kde většina volně žijících živočichů vyhynula, zásoby ropy, uhlí a plynu došly. Kromě soutěžní části festival nabídne sekci legend žánru a sekci dokumentárních filmů. První tvoří snímky, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj science fiction. Pro postapokalyptický žánr to je především úspěšná série Šílený Max. První a druhý díl, letos slaví 40 let od svého prvního uvedení, budou na festivalu promítnuty jako mini-maraton za sebou. Dokumentární sekce nabídne kromě promítání vlastních snímků také diskuse na témata ekonomická nerovnost, vyčerpání zdrojů nebo jaderné hrozby. Ve výběru dokumentů je také snímek Vetřelec na jevišti. Film pojednává o skupině britských řidičů autobusů, kteří vytvořili s minimálním rozpočtem divadelní adaptaci proslulého hororu Ridleyho Scotta Vetřelec, a dokázali vyprodat slavné londýnské West End divadlo. Novinkou osmého ročníku festivalu je soutěž studentských filmů. Svůj film mohli přihlásit studenti působící na některé z filmových škol v České a Slovenské republice. Přihlášeno bylo téměř 50 žánrových sci-fi filmů, ze kterých dramaturgové vybrali ty nejlepších. Aktuální informace: na www.futuregate.cz nebo na Facebooku. Facebooková událost: https://www.facebook.com/events/340829504221594   FUTURE GATE SCI-FI FILM FESTIVAL Praha: 15. – 20. září 2021, Kino a Galerie Lucerna Brno: 21. – 26. září 2021, Kino Art, Hvězdárna a planetárium Brno Šumperk: 2. října 2021, Kino Oko Košice: 8. – 10. října 2021, Kino Úsmev Plzeň: 15. – 16. října 2021, Depo2015 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-12 08:49:11

Čipový hladomor

Na trhu je nedostatek počítačových čipů. Na rozdíl od toaletního papíru nelze úplně snadno zvýšit jejich výrobu. Co s tím? Světové automobilky si stěžují na nedostatek čipů. Problém dorazil i do České republiky, kde Škoda Mladá Boleslav začala „odkládat“ nedodělané vozy na pronajatou plochu letiště v Hradci Králové; k jejich dokončení scházejí čipy. Zdražily i některé počítačové součástky, třeba grafické karty. Svět se zajímavým způsobem změnil. Dříve se za kritickou součást ekonomiky považovala ropa, na jejíž produkci a dovozu byly nejvyspělejší státy světa silně závislé. Nedávné dějiny Perského zálivu podle toho také vypadaly, jedna invaze a válka střídala druhou. Dnes to vypadá, že ropu na seznamu nejdůležitějších obchodovatelných komodit světa vystřídaly právě čipy. Na rozdíl od ropy ovšem nelze nedostatek čipů řešit jejich těžbou v Texasu či v obou Dakotách. A největší producent světa sídlí a vyrábí v místě, které z hlediska světové politiky taky není zrovna poklidnou zahradou. Na Tchaj-wanu. (Některé továrny TSMC jsou i mimo Tchaj-wan, ale know-how a výroba nejpokročilejších modelů se koncentruje právě tam.) Velice zajímavá situace, není-liž pravda? Budou z toho další invaze a války, nebo budou velmoci chodit kolem největších továren po špičkách? Automobilky zaspaly Omezíme-li se konkrétně jen na automobilky, ty si za svoji situaci mohou tak trochu samy. Loni totiž zrušily velkou část svých objednávek čipů, protože se v covidové epidemii obávaly poklesu odbytu nových aut. A protože princip dodávek „Just in Time“ (JIT) je v automobilové branži svatý, neměly zásoby pro okamžik, až se výroba zase obnoví. Jenže JIT vyrostlo v dost specifických podmínkách, kdy gigantická automobilka může svým subdodavatelům nadiktovat, co se jí zachce, a oni nejsou v pozici něco namítat. Vyrábíte-li nějakou vysoce specializovanou součástku pro jeden koncern, má vás ten koncern obchodně v hrsti, i když jste formálně nezávislé s. r. o. A zavolá-li vám jejich manažer a řekne „skákat“, budete skákat pěkně podle rozkazu; snaživější typy si rovnou pořídí trampolínu. Velké automobilky zkrátka nejsou příliš zvyklé slyšet od svých dodavatelů slovo „ne“. Najednou si zvykat musejí, protože když teď zase stoupla poptávka po autech, přišly automobilové firmy za výrobci čipů a zjistily, že … kapacita výroby je plně vytížená, protože o co menší byla poptávka po autech, o to více se za epidemie prodalo počítačového vybavení všeho druhu. „Čipaři“ mají zákazníků plno, sotva je stíhají uspokojovat, a automobilové továrny se musejí zařadit do fronty a čekat, až se výrobní linky zase uvolní. S vyhlídkou na dodávky čipů až za dlouhé měsíce. Přitom je zajímavé, že zrovna Toyota, která svého času koncept „Just in Time“ razila jako první, s nedostatkem čipů zatím problém nemá. Má totiž svoje vlastní rezervy. Příčina je ta, že po japonském cunami roku 2011 měli v Toyotě svoje vlastní zásobovací problémy, které zbytek světa neřešil. Po jejich zvládnutí prostudovali svoje zásobovací řetězce, identifikovali všechna slabá místa a došli k názoru, že mít zásobu čipů pro strýčka Příhodu je dobrá věc. A to se jim nyní velice vyplatilo. Nejmodernější čipy vyrábějí jen dvě firmy Můžeme se jemně posmívat krátkozrakým automobilkám, ale fakt je, že v problémech nejsou zdaleka samy. Vězí v něm i spousta dalších podniků. Aniž by to bylo navenek moc vidět, různé dříve mechanické součástky (termostaty, časovače, spínače) byly během posledních dvaceti let nahrazeny elektronikou. Pro dopravního inženýra z roku 1960 by určitě bylo překvapením, kolik čipů má dneska taková moderní tramvaj, a že jsou potřeba i k elementárním úkonům typu otevírání dveří. To samé se týká vysavačů, varných desek, praček, toustovačů atd., atd. Dříve kompletně mechanické stroje se změnily ve specializované roboty, i když jejich vnější forma zůstala podobná. Někteří inženýři ten vývoj chválí, jiní zase říkají „starý dobrý parní stroj“, ale vesměs se shodují na tom, že je to globální trend, se kterým se nedá nic moc dělat. Tím pádem teď vázne výroba spousty produktů. U současného nedostatku čipů by se dalo teoreticky čekat, že se tu otevře brána pro další konkurenty – výrobce, kteří využijí zvýšené poptávky a růstu cen k tomu, aby začali dodávat. Prakticky zůstaly v elitní skupině výrobců těch nejmodernějších čipů už jen dvě firmy – korejský Samsung a tchaj-wanská TSMC. Třetí možný kandidát, americký Intel, poněkud technologicky pokulhává, i když teď v Intelu vyměnili ředitele a pokusí se zpoždění zase dohnat. Všichni ostatní výrobci hrají druhou a nižší ligu. Proč? Protože vyrábět čipy, zvlášť ty špičkové, vyžaduje vložit obrovskou finanční investici do továrny, jejíž vybavení každých pár let zastará, a ještě navíc sehnat kvalitní inženýry se zkušenostmi z praxe, kterých se po světě nepoflakují žádné stovky a tisíce, a které, když už vůbec hledají novou práci, se vám samozřejmě nejprve pokusí „vyfouknout“ právě ten Samsung, TSMC nebo Intel. To jsou tak masivní překážky pro vstup na trh, že je jen tak někdo nepřekoná. Stojí za povšimnutí, že v té nejvyšší kategorii výrobců čipů zatím nefiguruje žádná čínská firma; patrně je postup na tuto úroveň těžký i pro Čínu, která má zdrojů dost. Bohužel tam není ani žádná firma evropská, i když drobnou útěchou může být, že aspoň supersložité vybavení pro EUV litografii se vyrábí v Nizozemsku. Intel prý nedávno nabídnul EU, že postaví továrnu na čipy na evropské půdě, pokud na ni dostane dotaci osm miliard eur. V Americe, která začíná být ze strategické situace také poněkud nervózní, investuje Intel do dvou továren 20 miliard dolarů. Ochrání Tchaj-wan výroba čipů před Čínou? Zajímavá otázka je, nakolik by stavba nějaké nové továrny na opačném konci světa vůbec proti této strategické závislosti pomohla. Toto není pěstování kaučukovníku, které se dá provozovat nezávisle na zbytku světa. Výroba čipů má také svůj vlastní logistický řetězec, který se vesměs koncentruje v jihovýchodní Asii, protože právě zde se nacházejí ty současné továrny. Kdyby se tam přece jen něco semlelo, dokázala by izolovaná továrna na jiném kontinentě vyrábět i nadále, aniž by z krizové oblasti něco důležitého dovážela? Těžko říci; i technologický gigant Apple narážel při pokusu vyrábět notebooky Mac Pro v Americe na takové detaily, jako že nikdo z amerických výrobců nebyl schopen dodat určitý typ šroubků v adekvátním množství. Zjišťovat něco takového až pod tlakem krize by jistě byla velká zábava. Na druhou stranu, ono to z hlediska těch velmocenských vztahů mezi Čínou a Amerikou může být i dobře. Tenhle druh křehkosti obchodních řetězců funguje oběma směry. Pokud víte, že nějakou tu fabriku musíte dobýt zcela netknutou včetně lidí, a víte také to, že protivník ji v případě hrozící porážky zničí a ty lidi si bude hlídat, máte důvod se do té invaze nepouštět a omezit se na obvyklé diplomatické výhrůžky. Na třetí stranu, když se člověk podívá, jak svého času Německo a Rakousko-Uhersko vklopýtaly do první světové války, i když věděly, že jim hrozí odříznutí od světového námořního obchodu, a tím pádem od 90 procent zdrojů planety, tak ten racionální optimismus není možná úplně na místě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2021-05-01 16:02:12

Šťastný konec spletitého procesu

Spolek Chamurappi z.s. občas poskytuje podporu žadatelům o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Poslední úspěšný případ skončil 30. dubna 2021 propuštěním na svobodu žadatele usnesením Okresního soudu Brno venkov. Avšak předcházely tomu události jinak nebývalé. Do řízení jsme se pustili jako do experimentu s vědomím, že nemusíme uspět. Náš chráněnec měl dlouhodobě přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů. Zkusili jsme, zda soud započítá přerušení výkonu trestu do doby, rozhodné pro podmíněné propuštění. Je to záležitost judikaturně téměř neprobádaná. Případ byl výjimečný také tím, že žadatel si přibral obhájce, i když se jednalo o řízení na návrh spolku Chamurappi z.s., v kterém běžně jednáme bez podpory advokáta: většina našich chráněnců by jej nezaplatila. Protože kmenovou věznicí žadatele byla Věznice Kuřim, požádali jsme u Okresního soudu Brno venkov o podmíněné propuštění po uplynutí poloviny trestu. Soud ale s námi vůbec nedebatoval a postoupil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4, kde ji převzal senát předsedkyně Jany Petrákové. Důvodem byla skutečnost, že žadatel se v okamžiku povolení přerušení výkonu trestu dostal na svobodu z Vazební věznice Praha-Pankrác, kde shodou okolností právě krátkodobě pobýval kvůli řešení svých zdravotních potíží. Počáteční vývoj případu u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl nepříznivý: s návrhem jsme neuspěli hlavně z důvodu nezapočítání času, stráveného přerušením výkonu trestu. Nepředpokládal jsem, že stížnostní soud by mohl tuto otázku posoudit jinak než soud nalézací, proto jsem usnesení senátu Jany Petrákové nenapadl stížností. Ale žadatel se prostřednictvím obhájce odvolal. V této době zasáhl do řízení nepříjemně soudce Krajského soudu v Brně Michael Vrtek tím, že žadateli předčasně ukončil přerušení výkonu trestu a poslal jej zpět do kuřimské věznice. Nedbal při tom, že odsouzený podal žádost o prodloužení přerušení výkonu trestu. O žádosti vůbec nezačal jednat. Zasáhl tím nepříznivě do léčebného programu. Pak došlo k legislativním změnám, takže odsouzený mohl žádat o podmíněné propuštění již po uplynutí třetiny trestu. Zatímco jsme čekali na rozhodnutí stížnostního soudu, neztrácel jsem čas a podal jsem Okresnímu soudu Brno venkov návrh na podmíněné propuštění pana odsouzeného po vykonání třetiny trestu. Rozdíl mezi časem, skutečně stráveným ve vězení a třetiny uloženého trestu byl podstatně menší než ve výše uvedeném řízení, proto byla naděje na úspěch o malinko vyšší. Případ převzal senát předsedy Jiřího Večeři. Při prvním veřejném zasedání ho nenadchla myšlenka na zápočet doby strávené v přerušení výkonu trestu. Ale předseda senátu nám nabídl kavalírskou dohodu: odročil pokračování veřejného zasedání o pár týdnů na den, kdy již pan obžalovaný měl mít podmínku odpykání jedné třetiny trestu naplněnou časem stráveným ve vězení. Než jsme se dočkali pokračování veřejného zasedání, potěšil nás Městský soud v Praze usnesením senátu předsedy Jana Kadlece, jímž vyhověl stížnosti proti zápornému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4. Překvapivě rozhodl, že čas strávený v přerušení výkonu trestu lze započítat, pokud si odsouzený nenavodil zdravotní potíže úmyslně sám. Tím obživlo řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 a najednou jsme se ocitli ve zcela neobvyklé situaci: žádostí pana odsouzeného se souběžně zabývaly dva soudy, přičemž v jednom případě šlo o propuštění po polovině odpykaného trestu, v druhém po jedné třetině trestu. Soud Brno-venkov za těchto okolností zaujal vyčkávací pozici. Jednání odročil na neurčito. Naproti tomu senát Jany Petrákové, jemuž stížnostní soud rozvázal ruce svým právním názorem na možnost započítání času stráveného v přerušení výkonu trestu, s velkou chutí rozhodl o podmíněném propuštění odsouzeného na svobodu. Pak jsme ale narazili na státní zástupkyni Blanku Valsamisovou, jednu z posledních bývalých prokurátorek a členek KSČ ve vedoucím postavení. Usnesení obvodního soudu napadla stížností k Městskému soudu v Praze, jenž senátem předsedkyně Jaroslavy Liškové žádost o podmíněné propuštění pravomocně zamítl. Pokud se čtenářům zdá být jméno Jaroslavy Liškové povědomé, není to náhoda: psal jsem o jejím počínání v článcích o „soudním ping pongu“, v němž zrušila šest po sobě jdoucích zprošťujících rozsudků a vrátila věc zpět na 1. stupeň. V řízení se pak vystřídaly čtyři senáty a teprve ten poslední nahradil zprošťující rozsudek „plichtou“. Když jsem četl stížnost Blanky Valsamisové a usnesení Jaroslavy Liškové, usoudil jsem, že dámy nejsou obeznámeny s přelomovým ústavním nálezem z 28. listopadu 2018, jímž Ústavní soud sjednotil pravidla pro vyhodnocování žádostí o podmíněné propuštění. Nepovažuji to za zcela neobvyklý úkaz. V dané situaci nezbylo než vsadit na poslední kartu, tedy požádat předsedu senátu Jiřího Večeřu o nařízení veřejného zasedání. Argumentaci našeho návrhu jsme posílili analýzou výše zmíněného usnesení Městského soudu v Praze. Přesto jsme k veřejnému zasedání jeli v obavách, že pražské rozhodnutí bude mít nepříznivý vliv na myšlení brněnského senátu a také jsme se obávali jeho vlivu na státního zástupce. Ulevilo se mi teprve v okamžiku, kdy jsem vyslechl v závěrečné řeči státního zástupce návrh na propuštění žadatele. Konec dobrý, vše dobré. Na závěr dodávám, že dlouhé složité řízení, v němž opakovaně dochází k nenaplnění nadějí, klade vysoké nároky na psychiku nejen žadatelů, ale i jejich blízkých. Manželka žadatele, matka tří jejich dětí, jež s ním žije třicet let, několikrát připravovala hostinu na uvítanou. Dnes poprvé neměla navařeno a napečeno. Zasloužila by si medaili za statečnost. Soudní rozhodnutí nedopadá jen na obžalovaného, ale na všechny „jeho lidi“, kteří někdy strádají více než jejich blízcí za mřížemi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-13 20:12:25

Divadlo Bolka Polívky začalo s pravidelným vysíláním podcastů

Hlediště brněnského Divadla Bolka Polívky sice stále zůstává prázdné, komunikace s diváky ve virtuálním prostoru však běží naplno. Program principála divadla a jeho hostů Bolek online v květnu vystřídaly podcasty se dvěma pořady – MALÉhRY ke kafi a Příští zastávka: Divadlo Bolka Polívky. „Na prvního máje jsme odvysílali zatím poslední ze série živých přenosů z Divadla Bolka Polívky. Děkujeme těm, kteří nám zůstali věrni a nenechali si ujít žádné z vysílání. Ještě před vynuceným zavřením divadel jsme hledali způsob, jak s našimi diváky zůstávat v blízkém kontaktu a jak jim nabízet nové věci. Věříme, že podcasty, které jsme nově spustili, budou ta správná platforma tím víc v této složité době, která nám neumožňuje oslovovat naše publikum z jeviště. Výhodou je, že vám tak zpříjemníme den kdekoliv tam, kde si nás pustíte,“ říká ředitel divadla Ondřej Chalupský. První epizoda pořadu MALÉhRY ke kafi: O herečkách bez diváků a muzikantech bez posluchačů měla premiéru 4. května. Herečky Barbora Seidlová, Nikola Zbytovská a Daniela Zbytovská společně s Jannisem Morasem vyprávěly o zážitcích, které jim do života přinesl koronavirus. První uvedení epizody pořadu Příští zastávka: Divadlo Bolka Polívky je naplánováno na 18. května. Jakub Adámek v ní vyzpovídá herečku a čokolatiérku Marianu Chmelařovou. Každý z podcastů bude vysílán jednou za měsíc s dvoutýdenními rozestupy a najdete je na Spotify Podcasts, Apple Podcasts, Anchor, YouTube kanálu divadla nebo na SoundCloud. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-03 10:00:59

Soudci soudcům kryjí záda

Prezident republiky trpí utkvělou představou, že hlavní nectností českého soudnictví je zdlouhavost soudního řízení a ani jeho věrná opora, nynější ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ho nedokáže vyvést z omylu, pokud se ovšem o to někdy pokusila. Daleko významnější jsou přitom jiné prohřešky, a teprve jejich následky vedou k průtahům v řízení. Zkázonosné účinky má jistota beztrestnosti poklesků černých ovcí soudcovského stavu, často se snoubící s pohrdáním účastníky řízení. Dokladem toho je například kuriozní soudní „ping pong“ mezi nalézacím soudem na straně jedné a státním zástupcem a odvolacím soudem na straně druhé, který probíhá od roku 2013 a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec někdy skončí. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že skutek z roku 2008 není dosud pravomocně vyřešen, ač obžaloba směřovala k soudu v roce 2011, první zprošťující rozsudek pochází z roku 2013 a prvostupňové řízení jde právě do sedmého kola po zrušení šestého zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem. V prvostupňovém řízení se postupně vystřídaly tři senáty a čtvrtý nastupuje. U odvolacího soudu se senáty nestřídají. Škoda, údajně způsobená v roce 2008, činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Důkazní situace se za dlouhou řadu let v podstatě nezměnila, takže věcný důvod k „ping pongu“ nevidím. Délka procesu dopadá na trojici obžalovaných jako trest svého druhu. Dva z nich jsou státní úředníci, samozřejmě postavení mimo službu s polovičním platem. Nemohou pracovat ve své profesi, čímž trpí úroveň jejich odbornosti. Je sporné, zda má dnes ještě smysl dožadovat se odsouzení za nepříliš významné skutky, které se měly stát v roce 2008. „Ping pong“ probíhá podle ustáleného vzorce: nalézací soud zprostí obžalované, státní zástupce se odvolá, odvolací soud vrátí věc soudu 1. stupně k novému projednání. Po třetím zprošťujícím rozsudku nařídil odvolací soud změnu senátu prvního stupně. Bývá „v kraji zvykem“, že nový senát se pokoří a vydá odsuzující rozsudek, a to i v případě vylepšení důkazní situace pro obžalované. V tomto případě však druhý senát vynesl další dva zprošťující rozsudky a jeho předsedkyně odešla do důchodu. Nastoupila třetí předsedkyně senátu, která po šestém zprošťujícím rozsudku nastoupila na mateřskou dovolenou, a tak již čtvrtý senát dostal skvělou příležitost pokořit se před právním názorem státního zástupce, jemuž odvolací soud vychází automaticky vstříc. O šestém odvolání rozhodl odvolací senát způsobem, jenž vyvolává podezření, že státnímu zástupci vyhovuje mechanicky, bez hlubšího zkoumání jeho námitek. Došlo ke změně ve složení senátu, z něhož zůstala jen stále stejná předsedkyně, ale na seznámení se spisem o čtyřech tisících stran přesto stačilo 13 dní včetně sobot a nedělí. To by se dalo vysvětlit a omluvit zvýšeným pracovním úsilím soudců. Nelze však schvalovat, že se senát nevypořádal s výhradami obžalovaných k odvolání státního zástupce. Zřejmá nedbalost senátu při posuzování odvolání, prozrazující pohrdání obžalovanými, je nepřiměřená trápení, kterému jsou vystaveni mnoho let. Popudilo mě to a podal jsem tedy podnět místně a věcně příslušnému kárnému žalobci ke kárnému řízení s členy odvolacího senátu. Výslovně jsem upozornil na projevy nedbalosti a vyloučil jsem napadení meritorního rozhodnutí. Nepochodil jsem: kárný žalobce podřadil viditelné projevy nedbalosti pod pojem „nezávislé rozhodování soudce“ a podnětu nevyhověl, neboť soudce nesmí být trestán za nezávislé rozhodování. Pokud tedy čtvrtý senát nalézacího soudu se ztotožní s právními názory předchůdců, můžeme očekávat, že odvolací senát jeho rozhodnutí opět zamítne a ping-pong bude pokračovat. Pohříchu zmíněný přístup kárného žalobce není výjimečný: zahrnutí etických poklesků pod pojem „nezávislé rozhodnutí soudce“ je často užívaným nástrojem ochrany pokleslých soudců před odpovědností. Zato oběti nepřístojností se dovolají ochrany jen zřídka. Vnějškově vypadá „ping pong“ nalézacího a odvolacího soudu jako zápas dvou soupeřů, kteří se do sebe „zakousli“ a ani jeden z nich neustoupí. Taková situace je řešitelná jediným způsobem: odtržením zápasících od sebe vyšší autoritou. V daném případě by tuto úlohu mohl splnit pouze Nejvyšší soud ČR, pokud by mu vstup do děje umožnila ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Ta ale názor svého guru – prezidenta republiky – na nepřijatelnost protahování soudního řízení zřejmě nesdílí, takže se neobtěžovala. Je pravda, že by za napadení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým řízení nekončí, patrně sklidila kritiku části odborné veřejnosti stejně jako kdysi ministr Robert Pelikán, ale zákonnost rozhodnutí a jeho soulad se zdravým selským rozumem by uhájila. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-10 11:24:49

Literární vyhlídky (10. až 16. února)

Nadcházející týden nabídne kromě autorských čtení a knižních křtů i několik zajímavých diskusí (mimo jiné o Rukopisech královédvorském a zelenohorském nebo s autory nakladatelství Argo) a také brněnskou premiéru dramatizace Miltonova Ztraceného ráje. Na závěr jako vždy připojujeme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY 10. 2. Praha / 17.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – malý sál) Na letošní rok připadá dvojité výročí: dvě stě let od narození autorky a sto šedesát pět let od prvního vydání Babičky. Přednáška Marty Němcové bude věnována literárním postavám zmíněné knihy. Co vlastně víme o jejich skutečném osudu a době, ve které žili? Jak se zrodil kult tohoto národního eposu? Kolik má doposud vydání v tuzemsku i v zahraničí? Přednáší badatelka a sběratelka Marta Němcová, která vydala k letošnímu dvojímu výročí jubilejní vydání Babičky s vlastním autorským dodatkem (kniha bude na místě k dostání). Praha / 19.00, Display Křest knih Digitální █████ etnografický slovník a Instituce a divák. – Digitální █████ etnografický slovník od Dalibora Knappa je první česká kniha o digitálním kolonialismu. Autor pomocí etnografických metod zkoumá situaci těla v digitálním prostoru, který absorboval staré mocenské struktury a rámce a rozvinul je do nových forem násilí, dominance a vykořisťování. Cílem publikace Instituce a divák od Kariny Kottové je pokusit se alespoň parciálně zmapovat probíhající proměnu institucionálního přístupu k divákům a zaměřit se na postoje současných uměleckých institucí, jako jsou muzea umění, galerie, nebo centra pro současné umění. Ústředním tématem knihy je divácký prožitek umění, jeho podoba a závažnost v kontextu uměleckého provozu. Autorku zajímá, jak se proměny v institucionálním myšlení promítly do skutečného vnímání a postojů diváků, jaké jsou charakteristiky dnešní divačky a diváka, jaká mají očekávání a jak lze se znalostí těchto informací pracovat v konkrétní institucionální praxi.   11. 2. Praha / 17.00, sídlo českého PEN klubu (NK ČR – Klementinum) Literární večer s česko-německou spisovatelkou a publicistkou Alenou Wagnerovou k její sbírce povídek Cestou životem (Prostor 2018). V cyklu povídek, které oživují stíny 20. století, najdeme autobiografické prvky, stejně jako příběhy, jež odkazují k autorčinu zájmu o velkou literaturu a česko-německé vztahy – je tu hned několik textů vyprávějících o příbuzných Franze Kafky, jedna povídka se zas týká šumavského Adalberta Stiftera. Praha / 17.00, Ústav pro českou literaturu AV ČR V horním přednáškovém sále ÚČL se bude konat přednáška Hany Šmahelové na téma „Proměnné a konstanty v paradigmatu dějin literatury 19. století“. Cílem přednášky je připomenout některé výrazné tendence v pojímání dějin novodobé české literatury a otevření otázek, které se sebou nese začleňování literatury do širokého pole kultury a jejích nadnárodních aspektů. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do KJM básník, prozaik a překladatel Pavel Kolmačka. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / 19.30, kavárna Fra Básník a překladatel Radek Malý čte Ilanu Shmueli a básně z nové sbírky. Spolu s autorem čte Julia Miesenböck. Ilana Shmueli (1924–2011) prožila válečná léta v černovickém ghettu, po válce emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Byla přítelkyní Rose Ausländerové a v mládí i Paula Celana, se kterým se znovu setkala v Paříži roku 1965. Po letech intenzivní korespondence se stala Celanovou průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a dvě sbírky poezie. Praha / 19.30, sídlo Hudebního informačního střediska a redakce HIS Voice Jan Štolba, Štěpán Pečírka a Josef Straka jsou básnické duše – recitátoři, básníci, literární teoretici i provozovatelé. Pod nenápadnou hlavičkou „Interpretace textů: Štolba, Straka, Pečírka“ provozují pásmo recitace a zpěvu textů vlastních i půjčených v kombinaci s filmy a saxofonem. Je to báječně poetické a v dobrém tak trochu starosvětské.   12. 2. Praha / 17.00, Národní knihovna ČR (Klementinum) Už devadesát pět let chrání dříve Pražský, poté Československý a nyní Český PEN klub svobodu slova a tisku. S tímto úmyslem PEN 15. února roku 1925 Karel Čapek založil a stal se jeho prvním předsedou. Na jeho místě se pak vystřídaly osobnosti jako Anna Marie Tilschová, Vítězslav Nezval, Adolf Hoffmeister, Jiří Mucha, Ivan Klíma nebo Jiří Stránský, čestným předsedou PEN klubu byl také Václav Havel. Výstava „95 let PEN klubu“ je rozšířenou verzí projektu z roku 2015, vznikla díky spolupráci s Literárním archivem Památníku národního písemnictví a představuje dosud nezveřejněnou korespondenci, dokumenty a fotografie z činnosti organizace. Vernisáž výstavy se uskuteční 12. února, výstava potrvá do 28. března. Praha / 17.00, Knihovna Václava Havla Diskuse na téma „Česká mystifikace – Rukopisy královédvorský a zelenohorský v nás“. Čím to, že jedním z klíčových symbolů při utváření moderní české identity se staly mystifikace, a navíc reprezentovaly Čechy i v Evropě 19. století? Měli pravdu ti soudobí publicisté, kteří naopak tvrdili, že celé české obrození stojí na lži? Jak se s mystifikacemi Češi setkávali a potýkali a v čem je zkušenost tohoto střetu užitečná i dnes v 21. století, kdy se nadčasová národní identita opět stává politickým tématem, a objevují se nové techniky, jak ji manipulativně využít? O (nejen) českých historických fikcích a mystifikacích, jejich roli a vyrovnávání se s nimi v umění a veřejném životě diskutují Miroslav Pudlák, autor opery Sasíci v Čechách aneb marnost boje proti RKZ, a Markéta Dlábková (NG ČR), Dalibor Dobiáš (ÚČL AV ČR), Milan Ducháček (ÚSD AV ČR) a Tomáš Masař (FF UK), spoluautoři monografie Rukopisy královédvorský a zelenohorský v kultuře a umění (Academia 2019). Pořadem provází Eliška Černá (Deník N). Praha / 18.00, galerie a knihkupectví Xaoxax Uvedení nového čísla Revue Pandora (37/2019). Číslo s ilustracemi a v grafické úpravě Nikoly Müllerové přináší poezii, prózu, úvahy, výtvarné umění, recenze a detektivku. Texty a obrazy autorů: A. Pleštilová, L. Marvan, D. Bárt, P. Bučková, J. Kučera, P. Novotný, E. Maqe, M. Kaplan, B. Malakutiová, R. Ansáríová, T. Martinec, J. Mach, J. Eipell, P. Kopecký, P. Ctibor, A. Krestovský, P. Horký, J. Štolba, V. Novotný, P. Ligocký, L. Zářecký, P. Kupcová, K. Kalina. Na programu bude představení čísla, malířské tvorby J. Eipella, drobná čtení tří tvůrců, ale také bohatá diskuse.   13. 2. Praha / 17.00, Bar Behind the Curtain Křest audioknihy Adelheid. Po stejnojmenné knize Vladimíra Körnera a její filmové adaptaci Františkem Vláčilem zpracovalo příběh o vzniku a zániku nestandardního vztahu na pozadí poválečného pohraničí vydavatelství Tympanum v interpretaci Igora Bareše. Pozvání přijali Vladimír Körner, Igor Bareš a ilustrátorka obálky Toy_Box. Praha / 18.00, Knihkupectví Ostrov Uvedení nové knihy Viktora Karlíka Literatura / Literature (Revolver Revue 2020). Promluví Jiří Brabec, Michael Špirit a Marek Vajchr. Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 2012–2019, jež tato česko-anglická kniha představuje, jsou výtvarnými prácemi, které souvisejí s literaturou jako součástí kultury a inspirovaly je osobnosti a díla některých básníků, spisovatelů či filozofů pro autora podstatných. Autorem fotografií děl z Karlíkovy Literatury je Ondřej Přibyl, knihu graficky upravila Josefina Karlíková, představené plastiky, objekty a jiné práce doprovázejí texty historiků a teoretiků umění a literatury Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra. Praha / 18.30, Café Sladkovský Komiksové album Singl (Labyrint 2020) uvede autor Jiří Franta a jeho hosté. Dvousetstránkový komiks nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večera s názvem „Čerstvý vítr v plachtách Arga“ se zúčastní pětice českých prozaiků publikujících v nakladatelství Argo, kteří představí svá aktuální díla. Spisovatelé budou dále diskutovat o revolučních proměnách způsobu/kvantity/kvality našeho čtení a vlivu nových čtenářských návyků na autorskou tvorbu, o potřebě fantaskna v reálném životě, o nutnosti napadání piedestalu realistického románu a o potenciálu povídky, o motivaci a spisovatelské vášni. Debatu s Kateřinou Blažkovou, Pavel Bušta, Vráťa Kadlec, Igorem Malijevským a Michalem Vrbou bude moderovat redaktorka týdeníku Reflex Kateřina Kadlecová. Praha / 19.00, Goethe-Institut Praha Sem a tam. Další překladatelský čtvrtek v knihovně, tentokrát s překladatelem Radovanem Charvátem, Terezou Semotamovou coby moderátorkou a zvláštním hostem Janem Roskovcem. Hovořit budou o knize Patricka Rotha Východ slunce: Kniha Josefova (Volvox Globator 2018), která vypráví neuvěřitelný příběh Josefa z Nazaretu jako zoufajícího si člověka, líčí jeho hlubokou víru a neposlušnost vůči Bohu. Román zároveň pátrá po možnosti nového počátku. – Radovan Charvát je překladatel z němčiny a angličtiny, více se zaměřuje na literaturu německy mluvících zemí, zejména díla Thomase Bernharda, Roberta Walsera, Roberta Musila nebo W. G. Sebalda. Jan Roskovec učí novozákonní biblistiku na Evangelické teologické fakultě UK a je ředitelem Centra biblických studií UK a AV ČR.   14. 2. Zlín / 18.30, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Další poetické setkání z cyklu Básníci v Prostoru Zlín, tentokrát s Ivanem Motýlem a pořadem Tluče bubeníček, tluče na tep srdce k výstavě Jiřího Karáska ze Lvovic – Barevné květy uschly v tón jak ze skla. Na večer se vzpomínkami na Jana Balabána přijali pozvání Petr Čichoň, Petr Hruška a Daniel Balabán.   15. 2. Brno / 19.00, Městské divadlo Brno Premiéra inscenace Ztracený ráj (Zpráva o člověku) v režii Dodo Gombára. Dramatizace proslulé epické jevištní básně Johna Miltona ze 17. století o prvotním hříchu člověka, v níž autor položil mnoho otázek, na které i po staletích chceme a potřebujeme znát odpovědi. Příběh odkazující ke starozákonní knize „Genesis“, k vyhnání z Ráje člověka Bohem poté, co byla porušena smlouva, poté, co člověk naváděn pokušením, příslibem rozkoše a poznáním podlehne...   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Jan Čep: Meditace (Centrum pro studium demokracie a kultury 2020) Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize (ukázku si můžet přečíst ZDE), jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut Meditací zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů této edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Kniha by mohla výrazně proměnit čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.   Marek Lollok: Kritika v pohybu. Literární kritika a metakritika 90. let 20. století (Masarykova univerzita Brno 2019) Monografie vychází z autorovy stejnojmenné dizertační práce obhájené v roce 2018 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity: zabývá se českou literární kritikou 90. let 20. století, zejména v té podobě, v jaké se projevovala v literárních a kulturních časopisech dané doby. V osmi kapitolách (včetně metodologické úvodní a syntetizující závěrečné) v širokém kontextu představuje nejvýraznější tendence tehdejšího, značně dynamického myšlení o literatuře, včetně jeho soudobé reflexe (metakritiky). Konkrétně se předmětem zkoumání stávají například retrospektivní a anticipační pohledy na českou literaturu, kritika „postmoderní“, kritika katolická, křesťanská, respektive spirituální a tzv. spory o autenticitu; samostatně jsou analyzovány také ohlasy vybraných prozaických knih. Ve svém celku tak publikace předkládá ucelený, plastický obraz literárněkritických a metakritických snah sledované periody, přičemž mnohá z témat identifikovaných v dobové diskuzi, jsou – jak se ukazuje – směrodatná dodnes.   Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2019) Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. V rámci projektu zkoumajícího publicistiku a korespondenci Karla Havlíčka se tým řešitelů a přizvaných autorů věnuje v této kolektivní monografii Havlíčkově novinářské tvorbě, jejímu dobovému kontextu a jejímu ohlasu. První část publikace nejprve sleduje Havlíčkovu redakční praxi (úpravy čtenářských dopisů zaslaných k otištění, strategie získávání a udržování autorů), poté se zaměřuje na ztvárnění dobové církevní problematiky na stránkách Národních novin a nakonec představuje publicistickou tvorbu dvou Havlíčkových současníků, J. K. Tyla a I. L. Kobra, a vztah jimi redigovaných periodik k novinám Havlíčkovým. Druhá část se soustřeďuje na konkrétní polemiky s Havlíčkovou publicistikou vedené v dobovém krakovském deníku Jutrzenka. Poté podává komplexní zprávu o reflexi Havlíčkova díla a jeho osobnosti v prostředí tří menších národně se emancipujících společenství: u Slovinců, Lužických Srbů a Finů; ve všech případech přitom pokrývá období od poloviny 19. až po první dekády 20. století. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Petra Dvořáková: Vrány (čtou Veronika Khek Kubařová a Andrea Černá, OneHotBook 2020) Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?   Datho Turašvili: Džínová generace (čtou Vladimír Hauser a Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2020) Faktograficky laděný román Džínová generace vypráví o tragické události ne tak dávné gruzínské historie. Dne 18. listopadu 1983 se skupina mladých lidí pokusila unést letadlo společnosti Aeroflot mířící z Tbilisi do Leningradu. Jejich cílem bylo vynutit si přistání v Turecku a uniknout tak bezvýchodnému životu v Sovětském svazu. Únos se nezdařil, vyžádal si několik nevinných obětí a jeho organizátoři neušli exemplárním trestům. Názor na jejich čin dodnes rozděluje gruzínskou společnost, podobně jako je tomu u nás v případě útěku bratrů Mašínových. Příběh únosců v džínách v podání Datha Turašviliho se však těší ohromnému čtenářskému zájmu nejen v Gruzii, ale i v řadě západních zemí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 16:37:16

Německo se musí připravit na vlnu propouštění. A nejenom v autoprůmyslu, výkladní skříni jeho hospodářství

Na trhu práce v Německu nastává důležitá změna. Stereotypně se opakující nářky firem nad nedostatkem kvalifikovaných zaměstnanců vystřídaly chmurné zprávy o tom, že se musí šetřit, a tedy i propouštět. Bez toho nebude možné dosáhnout výrazných úspor...

Čas načtení: 2024-02-28 22:10:51

Německo se musí připravit na vlnu propouštění, nejvíce zasáhne autoprůmysl. Česko by z toho mohlo profitovat

Na trhu práce v Německu nastává důležitá změna. Stereotypně se opakující nářky firem nad nedostatkem kvalifikovaných zaměstnanců vystřídaly chmurné zprávy o tom, že se musí šetřit, a tedy i propouštět. Bez toho nebude možné dosáhnout výrazných úspor...

Čas načtení: 2024-03-13 21:53:00

Basketbalisté Ústí opět porazili USK a na druhém místě vystřídali Opavu

Basketbalisté Ústí nad Labem porazili i počtvrté v ligové sezoně USK Praha a po vítězství 90:72 na Folimance se posunuli na druhé místo nadstavbové skupiny A1. O skóre předstihli mistrovskou Opavu, která v pondělí neuspěla v repríze loňského finále v Děčíně. Pardubice vyhrály v Brně 80:72, zvítězily popáté v řadě a vystřídaly svého dnešního soupeře na pátém místě.