Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-13 15:56:18

Ukrajinci sestřelili ruský útočný vrtulník Ka-52 Alligator

Ruský průzkumný a útočný vrtulník Ka-52 sestřelili vojáci protiletadlového raketového a dělostřeleckého praporu 47. samostatné mechanizované brigády, píše deník Ukrajinska Pravda. The post Ukrajinci sestřelili ruský útočný vrtulník Ka-52 Alligator first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-19 09:54:37

Hútíové sestřelili čtvrtý americký dron Reaper

Hútíové napojení na Írán oznámili, že sestřelili další americký vojenský dron za 30 milionů dolarů. (Foto: Flickr) Šíří se záběry, které vypadají jako trosky... Článek Hútíové sestřelili čtvrtý americký dron Reaper se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-02-23 19:58:52

Další ruský letoun dolétal, blahopřejeme okupantům k svátku, oznámili po sestřelu ironicky Ukrajinci

Ukrajinští vojáci v pátek večer nad Azovským mořem sestřelili již druhý ruský letoun včasné výstrahy a řízení A-50, napsal server RBK-Ukrajina s odvoláním na nejmenované zdroje v ozbrojených silách, podle kterých šlo o společnou operaci letectva a vojenské rozvědky. Zničení ruského A-50 mezitím ohlásil na sociální síti také velitel ukrajinského letectva Mykola Oleščuk. Ruští vojenští blogeři se rozčilují, že si Rusové si zřejmě letadlo omylem sestřelili sami.

Čas načtení: 2024-05-23 14:20:35

Ukrajinci sestřelili další ruský letoun Su-25

Ukrajinští vojáci zničili ruský útočný letoun Su-25 u Pokrovska v Doněcké oblasti 22. května, uvedl generální štáb ukrajinských ozbrojených sil. The post Ukrajinci sestřelili další ruský letoun Su-25 first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-27 07:40:08

Ukrajinci v bojovém vozidle M2 Bradley sestřelili ruský FPV dron, ukazují unikátní záběry

Jedinečné záběry přináší ukrajinská 47. samostatná mechanizovaná brigáda. Posádka bojového vozu pěchoty M2 Bradley americké výroby dokázala sestřelit ruský FPV dron, uvádí server UNIAN. The post Ukrajinci v bojovém vozidle M2 Bradley sestřelili ruský FPV dron, ukazují unikátní záběry first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2022-03-07 17:58:37

Střípky z bojiště II.

Ruský útok na Ukrajinu pokračuje už druhým týdnem. Zastavíme se tentokrát u několika zajímavých bodů. Jinak 5. března uplynulo právě 69 let od chvíle, kdy tento svět konečně opustil neblahý jedinec zvaný Stalin. Kdo má dvě hodiny času, může se zkusit podívat na černou komedii na toto téma, sežene-li ji ovšem. Bývala svého času na Netflixu, nevím, zda je tam i teď. Každopádně je to povzbuzující připomínka, že všeho jenom do času. TB2 Bayraktar se zatím na bojištích osvědčuje natolik, že až tato hrůza skončí, dá se čekat, že se půlka planety postaví do fronty na nové dodávky. Ukrajinská armáda také natočila videoklip sestříhaný ze záběrů z Bayraktaru a doprovodila jej adekvátně drsnou písničkou. TB2 je příkladem toho, že „větší” neznamená nutně „lepší”. Jeho radarová stopa je natolik malá, že těžká protiletecká technika typu Buků jej vůbec neregistruje; protiletadlové zbraně nemohou střílet po každém drobném stínu na obrazovce, protože v 99 procentech případů by sestřelily leda tak sovu na lovu, což se, přátelé, nevyplácí. Obsluha Bayraktarů nemusí být nijak zvlášť školená, protože stroj se v podstatě pilotuje sám, stačí mu na mapě naklikat nácestné body. Odstartovat umí z každého kusu rovné silnice, takže nepotřebuje letiště. Nevýhody? Jako malý stroj má Bayraktar jen omezený dolet a omezenou kapacitu munice. „Těžká” stíhačka, není-li ovšem sestřelena, má daleko větší akční rádius a mnohem větší schopnost působit nepříteli škody. Ale taky proti ní bude fungovat klasická protivzdušná technika, takže Bayraktar může tam, kam by Suchoj nemohl. Kdyby měli Ukrajinci 200 Bayraktarů, možná už by bylo po válce. Mají jich nějaké desítky, nedávno dostali z Turecka další zásilku, ale určitě jich také pár ztratili. Jak rychle zvládnou Turci vyrábět nové, toť otázka. Turecko to vůbec hraje na obě strany, nepřipojilo se k sankcím, ale zavřelo Bospor pro válečné lodě. Nepochybně na tom vydělají, přesně podle českého pořekadla, že „když se dva perou, třetí se směje”. Logistické problémy Dlouhý konvoj. Typická otázka, která se přetřásá na diskusních fórech, je ta, proč Ukrajinci nezničí ten konvoj dlouhý jak týden před výplatou, který se zarazil někde kus od Kyjeva. Někdo z toho odvozuje, že ukrajinská obrana zas tak silná není. Je pravděpodobné, že tento konvoj má protivzdušné zbraně, ale hlavní faktor leží jinde: několik dní stojící konvoj není problém pro vás, ale pro nepřítele. Moderní armáda je jako žralok: buď plave, nebo se začíná topit. A vojáci sedící v tomto konvoji spotřebovávají denně jídlo a palivo, aby nezmrzli, jenomže nebojují. Zásobovat takový had vozidel zaseklých na silnici obklopené bahnem je samo o sobě logistická noční můra, i bez dronů poletujících kolem a číhajících na náklaďáky bez protivzdušného doprovodu. Bahno bude v nejbližších dnech vůbec hrát velkou roli, a také je asi příčinou, proč ruské operace na severu Ukrajiny jdou podstatně hůře než na jihu. Jih je daleko sušší a po nezpevněném povrchu se tam dá jezdit i v březnu. Pro čtenáře, kteří pochybují o tom, že by pouhá logistika mohla být zásadní problém, který by zastavil velkou ruskou armádu: zkuste si představit, že po desítkách a stovkách kilometrů silnic, kolem kterých se „potulují” jednotky nepřítele a nad kterými občas hlídkují i téměř nezachytitelné drony, musíte provézt celé cisterny plné hořlavého paliva. Teď připočtěte skutečnost, že jedna jediná taková cisterna, pokud ji nepřítel opravdu úspěšně zapálí a zničí, zablokuje tu silnici na několik hodin, ne-li dní. To je pekelně obtížný úkol a pouhá hrubá síla na něj nestačí; na ten musíte mít praktické zkušenosti a výbornou schopnost koordinovat jednotlivé složky svých vojsk. Zanedbaná údržba Když už jsme u otázky logistiky. Dva dlouhé thready na Twitteru (jeden, druhý) se zamýšlejí nad otázkou, v jakém že přesně technickém stavu ta ruská vozidla vlastně jsou. Obě úvahy musíme brát s rezervou, protože jde o spekulace na základě fotek, ale racionální základ podle mě mají. Jejich jádrem je to, že vojenská technika potřebuje určitou pravidelnou údržbu, která je “nevděčná” a přitom skoro neviditelná: vyměňovat pravidelně pneumatiky, zejména parkujete-li na přímém slunci, které je postupně oslabuje, kontrolovat náboje kol, vyměňovat olej atd. Pokud to neděláte, riskujete, že při zvýšené zátěži – třeba při jízdě severoukrajinským bahnem – příslušné vozidlo selže. A teď tedy ta otázka: kolik ruských dopravních prostředků nasazených při invazi bylo opravdu pečlivě udržováno podle požadovaných technických standardů a kolik ne? Tahle otázka je obzvlášť zajímavá pro nás, bývalé obyvatele sovětského bloku, protože s ní máme své zkušenosti. Chronickou chorobou zemí za železnou oponou bývalo právě zanedbávání údržby draze zakoupeného zařízení nebo postavených budov. Dokonce i u nás se toho jen těžko zbavujeme, viz třeba ostudný stav pražského autobusového terminálu Černý Most po pouhých dvaceti letech od jeho dokončení. (A kdybych měl jmenovat příklady ze svého rodného Moravskoslezského kraje, ani bych nevěděl, kde začít.) No, a jaká asi bude situace v Rusku? Toto je totiž jedno z míst, kde se vojenské rozpočty dají tunelovat nejsnáze. Zběžná kontrola, pokud vůbec přijde, takové věci jako staré pneumatiky na automobilech vůbec neodhalí, a dodavatelská firma si přitom může naúčtovat novou sadu každých pár měsíců. Ony se ty jachty pro oligarchy samy nenakoupí, že. Stojí za povšimnutí, že předchůdce současného ministra obrany Šojgua, Anatolij Serďukov, byl před deseti lety vyhozen poté, co začal dělat příliš důkladné inspekce skutečného stavu jednotlivých posádek a odhalil při nich hromadu šlendriánu. Šlápl přitom na mnoho kuřích ok a přišel o místo. Jeho nástupce Šojgu pak většinu Serďukovových reforem odvolal. Piloti XXXL Poslední zajímavá otázka pro dnešek. Jak je na tom kromě údržby techniky i kvalita personálu? Bývalý sovětský blok býval přeborníkem v generování impresivních statistik. I normalizační Československo to umělo; podle chlubných zpráv čs. statistických úřadů byste nepoznali, že jde o zemi, která musela nastavět v centrech měst nekonečná lešení, aby padající kusy zanedbaných omítek nezabíjely náhodné chodce. Dodnes si na ty kilometry pomalu zahnívajícího dřeva pamatuji; jako dítěti mi to přišlo normální. Podobně současná ruská armáda je podle papírů druhá nejsilnější na světě, ale z toho nepoznáte, jaká je její reálná bojeschopnost. Ta se musí ukázat až v praxi. Už od začátku této války si odborníci všeho druhu kladou otázku, jak to, že je ruské letectvo tak málo „přítomno na bojišti”. Nedává to smysl. Moderní válka mezi průmyslovými státy se vede tak, že v prvních hodinách udeříte ze vzduchu na leteckou infrastrukturu nepřítele, zničíte jeho letiště a letadla, a následně si užíváte naprostou vzdušnou převahu. Z nějakého záhadného důvodu se to na Ukrajině dosud nestalo, ačkoliv už se bojuje deset dní. Mezi možná vysvětlení patří to, že přes svoji statisticky impresivní sílu toho ruské letectvo zkrátka není schopno. Malý střípek do mozaiky, který by tomu nahrával… V sobotu 4. března sestřelili Ukrajinci ruský Suchoj nad městem Černihiv. Dva piloti se ze zničeného stroje katapultovali. Jeden z nich, normální mladý chlapík, to bohužel nepřežil. Ten druhý ano a dostal se do ukrajinského zajetí. (Katapultování z poškozeného letadla není nijak banální úkon. Křehký a zranitelný člověk v podstatě chvíli letí na velmi výkonných raketách. Zrychlení, které přitom jeho organismus zažije, je větší, než jaká jsou dnes běžná u kosmických letů. Zranění typu zlomených obratlů jsou běžná a můžou znamenat konec kariéry. V nejhorším se přitom dá i zahynout.) Nu, a ten druhý pilot vypadá takto. Nikoliv Top Gun, ale Top Gut. V roce 2015 téhož chlapíka vyfotili v Sýrii se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Už tehdy měl Pravé Pivní Pupendo Pepy Pivrnce, a pořádné! Obě fotky jsem sebral na Redditu a úmyslně jsem začernil tvář dotyčného, protože nejsem právník a nechci se dostat do křížku se ženevskými konvencemi o právech válečných zajatců, jejichž výkladem si nejsem jist. Ale kdo se bude trochu snažit, snadno najde originály, nemluvě o videu, ve kterém Ukrajinci onoho pána vyslýchají. Mám za to, že nejde o žádný elaborátní fake a že je to opravdu ten samý člověk, jen dnes o sedm let starší. (Jestli se ukáže, že to fake byl, budu o tom informovat.) Nu, a teď si položte otázku: jaký druh vzdušných sil nechá osobu v takové kondici vlézt do stíhačky a vzlétnout do oblak? Normální armády mají nějaké standardy na fyzičku vojáků, které nesplníte-li, můžete být maximálně mechanikem v týlu nebo posouvat papíry v kanceláři ze složky do složky. Letectvo bývá obzvlášť vybíravé a u zájemců o kariéru pilota hledá každou hnidu a důvod, proč je odmítnout. Piloti stíhaček bývají při vzdušných manévrech vystaveni velkému přetížení, které může vést i ke ztrátě vědomí. Měli by být fyzicky fit. Jestli je ruská armáda ochotna tolerovat takového člověka v kokpitu, nemůže mít moc dobré kádrové rezervy. I starší stíhačky Suchoj (toto byla nejspíš varianta Su-34) jsou „hračky” za desítky milionů dolarů! Za jejich knipl by měla jít jenom elita. A teď zkuste zavzpomínat, kdy jste naposledy viděli českého, amerického, britského, čínského nebo třeba brazilského vojenského pilota v kombinéze XXXL. Žádná mocnost světa není schopna udržovat celé svoje letectvo ve stoprocentně funkčním stavu. USA i se svým gigantickým vojenským rozpočtem považují za dobrý standard 70procetní nasaditelnost letadel. Němci na tom svého času byli strašně; psal jsem o tom roku 2018 (bohužel se u toho článku při aktualizaci WordPressu rozsypalo formátování odstavců), kdy měli v nasazeníschopném stavu jen 26 z 93 letounů Tornado a problémy stíhaly i čerstvě dodané transportéry A400M. Pak je samozřejmě představitelné i to, že z celé ruské vzdušné síly je reálně nasaditelných třeba jen 15 procent a že část těch nasaditelných letounů musí zůstat hlídat dlouhé hranice státu, takže nemůže být stažena do centra dění. To by současnou nepříliš dominantní roli ruského letectva na ukrajinském nebi docela dobře vysvětlovalo. Nu, brzy uvidíme. Na reálném bojišti se žádnými statistikami excelovat nedá. Tam se všechny skutečné slabiny projeví.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-12 15:18:15

O íránském odlivu mozků aneb vzpomínka na Mehrdáda

Írán přiznal, že omylem sestřelil ukrajinské letadlo. Proč mě to zas tolik nepřekvapilo… Tak nám vrchní představitelé íránské vlády kápli božskou, tedy Alláhovu: letadlo, na jehož palubě se nacházelo skoro dvě stě lidí, nespadlo skrze žádnou technickou závadu, ale po zásahu íránskou protivzdušnou obranou. Má to nějakou politickou dohru, americký prezident Trump tweetnul íránským občanům vzkaz v jazyce fársí (překlad zde) a v Teheránu probíhají protesty, které režim docela tvrdě potlačuje. Na Redditu jsem se dočetl, že jedno z hesel provolávaných demonstranty prý je „milujeme Trumpa“, což pokud je pravda, asi v příslušných redakcích zavaří pár mozků… Nicméně režim kvůli tomu asi nepadne, to bych se divil. Dneska chci psát o příbuzném tématu. Je jím íránský brain drain, čili odliv mozků. Od bývalého sovětského bloku se Íránská islámská republika liší jedním dost podstatným prvkem: nikdy příliš nekomplikovala svým vlastním občanům možnost vystěhovat se ven. Sám Chomejní svého času prohlásil něco ve smyslu „kdo nemá nervy na život v islámské revoluci, ať vypadne“ (přesný citát v angličtině), a podle toho se tamní stát dodnes řídí. Ono je to svým způsobem i mazané, protože tím zároveň vznikl jakýsi pojistný ventil zajišťující, že vevnitř Íránu nedojde ke kritické koncentraci disidentů a nepřátel režimu. Ti jsou převážně venku, za kopečky. Jenže vedlejším efektem této svobody pohybu je skutečnost, na kterou narazili svého času už soudruzi z NDR a kvůli níž pak vybudovali Berlínskou zeď: ze země utíká zcela disproporční množství mladých, schopných, vzdělaných lidí, kteří v ní nevidí budoucnost. Brain drain v Íránu je jeden z největších na světě, ne-li vůbec největší. Počet vysokoškoláků utíkajících každoročně ze staroslavné Persie činí 150–200 tisíc.  Jednoho z nich jsem osobně poznal už před dvaceti lety v Praze. Nedaleko Národní třídy byla jedna trafika, míval jsem tamtudy tehdy občas cestu a kupoval jsem si tam Ikarii. Časem mi ji tam začali schovávat, aby se náhodou nevyprodala, než dorazím. A v odpoledních hodinách, kdy jsem tam nejčastěji chodil, obvykle prodával Mehrdád. Mehrdád byl o pět let starší než já a přivydělával si v trafice ke studiu; byl tehdy čerstvým postgraduálem na jednom technickém oboru. Česky už docela mluvil, i když s brutálním pšísfukem. Jednou jsem ho pak potkal v čajovně (téhle) a asi tři hodiny jsme kecali. Jeho popis zážitků ze života v islámské republice byl pestrobarevný a vesměs děsivý. V roce 1997 vyhrál prezidentské volby v Íránu relativně umírněný klerik jménem Chatámí a naivní studenti si mysleli, že režim se teď bude liberalizovat. Jenže prezident v íránském politickém systému zas tolik moci nemá, ta spočívá hlavně v rukách vysokých ajatolláhů. Represivní složky daly mládeži brzy najevo, že žádné velké uvolnění se nekoná. Mehrdád, bytostný ateista a posluchač heavy metalu, se rychle ocitnul na nějaké černé listině a vymázl z rodné země právě včas. (Několik jeho kolegů z teheránské univerzity skončilo za mřížemi a ze studií byli v rámci jejich malého rouhačského kroužku vyhozeni všichni.) A jelikož Mehrdádova tetička se ještě někdy za šáha Pahlavího provdala do Československa, skončil v Praze. Poměry, které mi líčil, byly pro Čecha ve svobodné atmosféře 90. let poněkud šokující. Náboženská elita si byla zatraceně dobře vědoma toho, že studenti z velkých měst jsou její úhlavní a nesmiřitelní nepřátelé. A i když je nemohla zničit jako celek – kdo by pak udržoval vyspělejší části ekonomiky v chodu? – pohrdala jimi a nevynechala příležitost, aby jim ukázala, kdo je pánem. Pokud už se nějaký holobrádek ocitl v rukou policie pro podezření z protistátní činnosti, musel v rámci vyšetřování počítat minimálně s nakládačkou. A tím není míněno „pár facek“, ale „šest bachařů stojí kolem jednoho ležícího člověka a kope do něj jako do mičudy.“ Vůbec se nedivím, že život v takových politických poměrech motivuje každého jen trochu svobodomyslného člověka k tomu, aby sbalil kufry a vypadl ven. Zvlášť, když mu v tom vláda, na rozdíl od všeho ostatního, neklade žádné překážky. Nevím, co se nakonec stalo s Mehrdádem, ale jeho kolegů, uteklých vysokoškoláků, potkáte na západě spousty. (Ostatně to sestřelené letadlo bylo taky plné studentů, kteří se vraceli do Kanady.) Jsou nenápadní a nevyčnívají. Na rozdíl od některých jiných migrantských vrstev narazíte na jejich jména spíše v záhlaví vědeckých článků než na seznamu osob, po kterých momentálně pátrá kriminálka. (Výjimky samozřejmě jsou.) Málokdo z nich praktikuje islám, však taky utekli před nádherami islámské republiky. Holky a dámy nenosí šátek a nepřehánějí to s cudností. Takový hromadný útěk kvalitních lidí se ale nutně musí podepsat na fungování země, kterou opustili. Dokážu věřit tomu, že třeba ten zabitý generál Solejmání byl zrovna kompetentní člověk, který dokázal realizovat, co si zamanul. Ale nevěřím tomu, že v Revolučních gardách a podobných organizacích mají těch kompetentních lidí dostatek. Četl jsem někde na internetu jedovatou poznámku, že největší riziko íránské atomové bomby by bylo v tom, že by personálu vybuchla omylem pod rukama, a po sestřelu ukrajinského Boeingu se tomu už ani nemůžu úplně smát. Takoví kariérní odborníci s požehnáním státostrany svého času vyhodili do vzduchu reaktor v Černobylu. (A než mi připomenete, že Američané taky omylem sestřelili letadlo: ano, nejsou vůči tomu imunní a pár incidentů s atomovými bombami už měli, stejně jako ostatní.) V kontextu toho, že z Íránu uteklo až příliš mnoho vzdělaných lidí, mi také dává smysl to, jak brutální ten režim při potlačování nepokojů je. Myslím si, že nejde jen o dědictví oněch psychopatů, kteří v roce 1979 uchvátili moc. Ono to nejspíš bude i tím, že, na rozdíl od mnoha jiných autoritářských systémů, v Teheránu prostě nemají dost odborníků a psychologického know-how k tomu, aby dokázali svoji vlastní populaci manipulovat nějakými jemnějšími, méně násilnými způsoby. Konec konců se jim nepodařilo zprovoznit ani dostatečně účinný firewall pro filtrování nežádoucích informací zvenčí, takže třeba ten Trumpův tweet ve fársí se ihned rozletěl po celé zemi, ačkoliv je v bytostném zájmu režimu, aby se tak nestávalo… No, a kde scházejí mozky, tam musí držet vládu u moci obušky a kulky. Ale kdo s čím zachází, tím taky schází. Četli jste si ten seznam hesel, na který jsem odkazoval? Jedno z nich zní: „Běda vám, jestli se jednoho dne ozbrojíme.“ Pokud se to opravdu jednoho dne stane, tak ta další íránská revoluce nebude mít se sametem nic společného. Na to už ten stát zabil příliš mnoho vlastních lidí, a jejich příbuzní si to pamatují. Neudrží-li se ajatolláhové u moci, skončí u zdi stejně jako Ceausescu, pokud je ještě předtím rozběsněný dav neroztrhá na kusy. Samozřejmě to ti vousatí pánové vědí a podle toho také jednají. Nešťastný národe! No, s tím nic nenaděláme. Maximálně o tom můžeme mluvit. Ale je důležité, aby se o tom aspoň mluvilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-07 11:13:31

Švédská pravice začala jednat s "extremisty"

Švédská pravice si začíná zvykat na myšlenku spolupráce se stranou Švédských demokratů, která byla dlouho tabu. Švédští demokraté, Sverigedemokraterna (SD), jsou z celého místního politického spektra nejvíce skeptičtí vůči imigraci z třetího světa. V celostátním parlamentu, Riksdagu, sedí od roku 2010. Tehdy měli jen 5,7 procenta hlasů a dvacet poslanců ze 349 celkem. Od té doby jejich volební výsledky vzrostly. V posledních švédských volbách získala SD 17,5 procenta, což bylo více než minule, ale méně, než se čekalo. Švédská politika se tradičně dělí na dva bloky (levicový a pravicový), v případě SD se ovšem oba bloky shodly, že s nimi nechtějí mít nic společného. Tomu se obvykle říká sanitární kordon a ten byl naposledy potvrzen ještě v lednu tohoto roku, kdy dvě menší středopravé strany raději podpořily menšinovou levicovou vládu, jen aby SD nezískala na vlivu. Tím ovšem zároveň „podrazily“ svoje spojence na pravici, se kterými předtím po patnáct let vytvářely tzv. Alianci. (R.I.P.) Důvody k tomuto kordonu jsou všelijaké, hodně se hovoří o nečistých kořenech partaje, která ve svých počátcích skutečně přitahovala tvrdé rasisty; nicméně její současný předseda Jimmie Åkesson se poměrně dost snaží její obraz v tomto smyslu očistit, i za cenu vyhazování zjevně problémových jedinců. Osobně bych odhadoval, že jde i o to, že politické Švédsko se příliš sžilo s vlastním obrazem coby humanitární supervelmoci, a nechce si připustit, že mezi voliči došlo v imigračních záležitostech k trvalé změně nálad. Pomineme-li nepřímý vliv skrze rostoucí preference, měli Švédští demokraté na celostátní scéně dosud jen jeden okamžik úspěchu, a to roku 2014, kdy „sestřelili“ státní rozpočet tehdejší levicové vlády a nebylo daleko k předčasným volbám. Na regionální úrovni už tak izolovaní nejsou, v městečku Hörby na jihu Švédska získali loni prvního starostu a v několika dalších městech pomohli sesadit sociální demokraty a podporují pravicové městské rady z opozice. Vláda, kterou začátkem roku 2019 vytvořili sociální demokrati se Zelenými, od počátku spoléhala jen na velmi těsnou podporu v parlamentu. Sám předseda vlády Stefan Löfven je poslední dobou nepopulární, dokonce má v celostátním švédském průzkumu horší výsledky než Åkesson sám. Preference sociálních demokratů během posledního roku poklesly a preference SD naopak vystoupaly, i když to ještě není záruka volebního výsledku; SD měla velmi vysoké preference už za migrační krize v letech 2015–2016, ale nakonec nesklidila tolik hlasů, v kolik doufala. Každopádně v současnosti by levice vládu neposkládala ani přibližně a Zelení se pohybují na samostatné hranici volitelnosti. Což zákonitě v pravicových stranách vede k otázce, co dělat, aby se zase dostaly k moci. A je patrné, že bez pomoci Švédských demokratů by to v takových číselných poměrech nešlo. První stranou, která vyjádřila otevřenost k nějaké spolupráci se Švédskými demokraty, byla menší strana KD (křesťanští demokraté), jejíž předsedkyně Ebba Busch Thor v březnu 2019 řekla, že se chce bavit „se všemi stranami“. To bylo na švédské poměry něco jako revoluce a voličům to zjevně nevadilo; podpora KD dokonce nějakou dobu vystoupila nad deset procent. Ke skutečně zásadnímu posunu ale došlo před pár dny. Tradičně největší stranou na pravici bývali Umírnění čili Moderaterna, jejichž předseda Ulf Kristersson se ještě loni zaklínal, že se Švédskými demokraty nebude „vládnout, spolupracovat ani mluvit“ (zdroj). Nicméně doba nemluvení očividně skončila, protože tento týden se Åkesson a Kristersson poprvé osobně sešli, aby probrali možnou spolupráci na důležitých tématech v parlamentu. A šéf Umírněných Ulf Kristersson k tomu pak napsal toto: „Umírnění a Švédští demokraté jsou odlišné strany s odlišnými ideologiemi a na některé věci máme jiný názor. Navzájem se však k sobě chováme s respektem a v některých důležitých tématech přemýšlíme stejně. Co se těchto témat týče, chtěl bych samozřejmě, abychom spolupracovali i v parlamentu.“ (Zdroj) To je panečku posun od „nebudeme se s nimi bavit“, že? Najednou se k sobě chovají s respektem. A stačil k tomu jeden rok. Co se stalo? Určitě k tomu přispěla „zrada“ menších koaličních partnerů na pravici, kteří podpořili menšinovou levicovou vládu. Určitě k tomu přispěl i vývoj volebních preferencí a neoblíbenost současného premiéra. Ale svůj podíl měla možná i letošní vlna výbuchů, kterou dnes řeší i notoricky zdrženlivá BBC. Nemluvě o pár spektakulárních vraždách. Realita se zkrátka nakonec vždycky nějak prosadí, jenom někdy pomalu a jindy rychleji. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2024-02-19 03:45:00

03:45 Křídla v hlíně

29. srpna 1944 nad Bílými Karpaty sestřelili němečtí letci při válce o benzín deset amerických bombardérů. Tato událost dodnes ovlivňuje místní život (2017). Režie P. Jurda[online]

Čas načtení: 2024-02-23 19:25:00

Ukrajinští vojáci sestřelili ruskou chloubu: Letoun A-50 skončil u Azovského moře!

Ukrajinští vojáci v pátek večer nad Azovským mořem sestřelili již druhý ruský letoun včasné výstrahy a řízení A-50, napsal server RBK-Ukrajina s odvoláním na nejmenované zdroje v ozbrojených silách, podle kterých šlo o společnou operaci letectva a vojenské rozvědky. Sestřelení ruského A-50 mezitím ohlásil na sociální síti také velitel ukrajinského letectva Mykola Oleščuk.

Čas načtení: 2024-02-23 19:40:00

Ukrajina sestřelila další ruský letoun A-50, tvrdí ukrajinský velitel

Kyjev - Ukrajinští vojáci dnes večer nad Azovským mořem sestřelili již druhý ruský letoun včasné výstrahy a řízení A-50, napsal server RBK-Ukrajina s odvoláním na nejmenované zdroje v ozbrojených silách,...

Čas načtení: 2024-02-23 19:40:00

Ukrajina sestřelila další ruský letoun A-50, tvrdí ukrajinský velitel

Kyjev - Ukrajinští vojáci dnes večer nad Azovským mořem sestřelili již druhý ruský letoun včasné výstrahy a řízení A-50, napsal server RBK-Ukrajina s odvoláním na nejmenované zdroje v ozbrojených silách,...

Čas načtení: 2024-02-27 21:28:00

ONLINE: Ukrajinci sestřelili další dva letouny Su-34. A Rusové u Avdijivky dál postupují

Ukrajinské ozbrojené síly dnes zničily další dva ruské stíhací bombardéry Su-34, uvedl na platformě Telegram velitel ukrajinského letectva Mykola Oleščuk. Během krátké doby Ukrajinci sestřelili okupantům už deset strojů, včetně letounu včasného varování A-50. Ruské ministerstvo obrany dnes uvedlo, že jeho ozbrojené síly pokročily na frontě u nedávno dobytého ukrajinského města Avdijivka a dostaly pod kontrolu vesnici Severne. Dramatické dění sledujeme v podrobné online reportáži.

Čas načtení: 2024-02-29 10:33:43

Nepoučitelní Rusové se dopouštějí starých chyb, přicházejí o moderní bojová letadla

Ukrajinské letectvo ve čtvrtek oznámilo sestřel dalšího ruského bombardéru Su-34. Má jít už o jedenácté letadlo ztracené Rusy jen během února. Mezi sestřelenými letouny jsou hlavně moderní stroje Su-34 a Su-35. Ruští vojenští blogeři už přiznali ztráty několika z nich. Lze je přičíst nejen moderním západním systémům protivzdušné obrany (PVO), ale také chybám v ruské taktice jejich nasazení. Část si jich Rusové sestřelili sami.

Čas načtení: 2024-03-12 18:00:01

Letecké eso Barkhorn: 300 zářezů a jeden hrdina SSSR. Na nebi vyhrával, na zemi nakonec prohrál

Gerhard Barkhorn patří do úspěšné generace leteckých es, jakými byli Erich Hartmann, Helmut Lent, Günther Rall či Heinz-Wolfgang Schnaufer. Barkhorn do Luftwaffe vstoupil jako osmnáctiletý a začal se svým pilotním výcvikem o rok později. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti Zajímavé bylo, že Barkhorn mezi všemi „vynikal“ tím, že to byl pilot do přímé akce, v rámci výcviku totiž vykazoval velmi špatné výsledky. Během prvního výcviku, který absolvoval, se trefil úspěšně pouze dvacetkrát ze sta, druhý trénink dopadl ještě bídněji, když mladík zasáhl cíl desetkrát ze sta. Jeho instruktoři měli pochybnosti o tom, zda dokáže Barkhorn v ostré misi vůbec obstát. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více První boje mladíka čekaly nad Francií a Belgií v roce 1940. Mohl zde přijít o život, když jej sestřelili dvakrát nad kanálem La Manche. Dokázal však se svým strojem nouzově přistát a nakonec i přežít. Nicméně poté jej už čekala oslnivá kariéra, která začala po operaci Barbarossa v červnu 1941, kdy nacistické Německo provedlo přepad Sovětského svazu. Šest sestřelů během jednoho dne Barkhorn si začal přičítat v rychlém sledu vzdušné zářezy. Dne 2. července sundal z nebe první sovětský letoun. Koncem roku byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Vrchol jeho umění přišel o rok později, kdy dokázal během jednoho dne sestřelit šest sovětských letounů a definitivně stvrdil status leteckého esa. V červenci 1942 se mu mimořádně dařilo, když zlikvidoval 30 nepřátelských strojů, což znamená průměr jeden letoun za jeden den. Barkhorn měl sestřelit rovněž hrdinu Sovětského svazu, poručíka Vasiljeva. Druhá světová válka skrývá pravdu: Okolnosti zkázy lodi RMS Lancastria jsou přísně tajné do roku 2040 Číst více Další ostruhy hvězdného pilota na sebe nedaly dlouho čekat. Zajímavé je dodat, že Barkhorn nebyl nikdy zapáleným nacistou, který bojoval za vítězství Germánů proti Slovanům a dalším rasám, jako třeba jeho někteří kolegové. Bral vzdušný boj jako otázku prestiže, osobní cti. Soucit, který nebyl samozřejmý A také měl v mnoha případech soucit se svými soupeři, kterým dával v přímé konfrontaci šanci přežít, čemuž se například divil jeho kolega Erich Hartmann, nejúspěšnější letecké eso s 352 zářezy na pažbě. Jeden z Barkhornových spolubojovníků pak prohlásil, že ztělesňoval ideál vojenského aristokrata, což vyjádřil asi výstižně. Koncem války Barkhorn putoval k jednotce Jagdgeschwader 6, v rámci níž piloti létali na strojích Focke-Wulf Fw 190D. Cílem jednotky nebylo nic menšího než chránit samotnou říši. Nicméně Barkhorn létal i nadále na svém oblíbeném Messerschmittu. K 31. květnu 1944 dosáhl tehdy již známý pilot 274. vítězství, současně začal být z intenzivního nasazení již unavený. Přidal do konce války „jen“ 27 sestřelů. Poslední zaznamenal 5. ledna 1945. Tragický konec na zemi Po válce jej čekal osud dalších pilotů, které zajali západní spojenci. Nicméně byl posléze propuštěn. Barkhorn měl možnost se dále realizovat v rámci západoněmecké Luftwaffe, a to do roku 1976. Zatímco na nebi si počínal Barkhorn sebevědomě a vítězil, čekala na něho fatální prohra na zemi. Dne 11. ledna 1983 jeli s manželkou na zasněžené dálnici blízko Kolína nad Rýnem, v nepřehledné situaci však měli nehodu, při níž Barkhornova žena zemřela na místě, sám vyhlášený válečný letec o dva dny později. Takto vyhasl život prominentního stíhacího esa, kterému vyjádřil obdiv i Hitler. Zdroj: history.com, history.net KAM DÁL: Jak by vypadal svět, kdyby Hitler vyhrál válku? Na Ameriku při honbě za čistou rasou zapomněl.

Čas načtení: 2024-04-12 15:04:00

Kronika ohlášené války: Írán napadl Izrael, který o útoku věděl. Se spojenci sestřelil 99 procent dronů a raket

Írán vyslal v noci na neděli více než tři stovky dronů a raket proti izraelskému území. Píše to web The Times of Israel s odkazem na vojáky, kteří sestřelili 99 procent z nich. Útok má zřejmě jednu oběť: těžké zranění utrpěla sedmiletá dívka z...

Čas načtení: 2024-04-15 06:00:01

Žihadlo, které okupanta pálí. Před systémem Stinger se ruský letoun v nízké výšce neschová

Ukrajinci jsou nejen na moři, ale také ve vzduchu poměrně úspěšní v sestřelování ruských vrtulníků, stíhacích letounů či dronů. Pomáhají jim v tom nejen systémy protivzdušné obrany, které jim dodává Západ, jako například osvědčený Patriot, ale také systémy, které odpalují rakety z ramene vojáka. Seriálový doktor House je v Guinessově knize rekordů. Kvůli nebezpečné infekci se vzdal sportu Číst více Jedním z nich je i FIM-92 Stinger, který USA dodaly obráncům před ruskou invazí již na počátku konfliktu a dodávají ho dál. V březnu tohoto roku USA schválily odeslání balíčku v hodnotě 300 milionů dolarů, který obsahuje kromě munice i systémy Stinger. Nejen USA poslaly tento důležitý zbraňový prostředek Ukrajině. Přičinilo se také Nizozemí, Itálie, Litva, Lotyšsko nebo Německo. Žihadlo, které okupanta pálí Co jej dělá tak účinným tváří v tvář ruskému okupantovi ve válce na Ukrajině? Je to především jeho snadná obsluha, logistická nenáročnost a pak efektivita, kterou prokazuje proti cílům v nízkých výškách. Účinný dostřel systému činí 8 km. Na začátku konfliktu se ruské letouny či vrtulníky nezřídka pohybovaly v nízkých výškách, což se posléze ukázalo být chybou, protože je tam nachytal Stinger. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Svět obletěly před dvěma lety například záběry sestřeleného ruského bitevního vrtulníku Kamov Ka-52 Alligator, který Rusové tak vychvalují. Stingery se do srpna minulého roku, jak uvádí server Business Insider, podílely na likvidaci 41 těchto strojů. A nejen jich, ale rovněž dronů a dalších bezpilotních prostředků, což je „disciplína“, kterou mají Ukrajinci velmi dobře zvládnutou. Ruští piloti tak už raději nelétají v nízkých výškách, protože vědí, že jim zde hrozí smrtící riziko. Na Stingeru se začalo pracovat v letech 1978–1987, systém byl do americké výzbroje zařazen v roce 1981. Dá se odpalovat z ramene, jak už bylo uvedeno, ale také z vozidla nebo vrtulníku. Raketa je poměrně malá, délka činí 1,5 m, je osazena raketovým motorem a může letět rychlostí 2 700 km/h. Stinger je pro svou účinnost používán 29 státy světa. Veterán z Afghánistánu Systém na sebe upozornil zejména při sovětském vpádu do Afghánistánu v závěru roku 1979. Používali jej afghánští bojovníci (mudžahedíni) proti sovětským invazorům. A dlužno dodat, že slavili se Stingerem pronikavé úspěchy. Sestřelili okolo 250 sovětských vrtulníků či letounů pohybujících se nad horkou afghánskou půdou. Modernizace na pokračování USA Stinger průběžně modernizují, aby obstál na válčišti 21. století. Jinými slovy to znamená, že rozšiřují jeho dolet, je více manévrovatelný. Američané pak implementovali do upgradů i schopnost zničit řízené střely s plochou dráhou letu. Dá se předpokládat, že Stinger v budoucnu projde dalšími fázemi modernizace, aby byl ještě smrtonosnější. Pro Ukrajinu je Stinger podstatnou součástí její výzbroje, protože ač je systém starší, stále vykazuje velkou efektivitu. V kombinaci s dalším systémem Starstreak, který je odpalován z ramene a který likviduje vzdušné cíle přímo oslnivou rychlostí (více než mach 3 = 3 700 km/h), mají obránci v rukou účinné nástroje, jak Rusům přinejmenším řádně ve vzduchu zatopit.   Zdroj: Business Insider, Forbes KAM DÁL: Ruský šrot ve válce s Ukrajinou: Do boje vyjely i muzejní kousky z doby Stalina.

Čas načtení: 2024-04-20 16:36:50

Šéf ukrajinské rozvědky promluvil o sestřelení ruského Tu-22

Šéf ukrajinské rozvědky Budanov promluvil pro BBC poté, co poprvé sestřelili bombardér hluboko na území Ruska, vzdálený 303 kilometrů. (Foto: X) Šéf ukrajinské rozvědky... Článek Šéf ukrajinské rozvědky promluvil o sestřelení ruského Tu-22 se nejdříve objevil na AC24.cz.