Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-03-24 13:30:56

Samsung bude odškodňovat majitele Galaxy S22 za škrcení výkonu ve hrách

Smartphony Samsung Galaxy S22 omezovaly výkon za zády uživatelů Proti těmto praktikám se ohradila skupinka nespokojených zákazníků a požadovala u Samsungu odškodné Nejvyšší soud v Soulu dal nakonec žalující straně za pravdu Samsung bude pykat za staré hříchy. Jihokorejský soud uzavřel čtyři roky starý soudní spor týkající se záměrného zpomalování smartphonů ve hrách. Samsung musí podle soudu odškodnit téměř dva tisíce nespokojených majitelů smartphonů řady Galaxy S22. Přečtěte si celý článek Samsung bude odškodňovat majitele Galaxy S22 za škrcení výkonu ve hrách

Čas načtení: 2024-02-18 09:01:00

Traktory v pondělí zablokují Prahu. Protest plný otazníků rozděluje i zemědělce

Část nespokojených farmářů z Česka chce v pondělí traktory a další technikou zablokovat pražskou magistrálu. Chce tak vyjádřit nesouhlas se stavem zemědělství. Ministrovi zemědělství Marku Výbornému (KDU-ČSL) předají farmáři dopis s požadavkem, aby vláda odstoupila od Green Dealu, unijní Zelené dohody pro Evropu. Do Prahy budou farmáři šesti trasami přijíždět zhruba od 05:00, jejich prvním cílem je budova ministerstva zemědělství (MZe) v centru.

Čas načtení: 2024-02-18 09:56:19

Prahu má v pondělí ochromit až 1000 traktorů

Centrum Prahy pravděpodobně čeká v pondělí dopravní kolaps způsobený protestem části nespokojených zemědělců. Podle organizátorů dorazí blokovat magistrálu 600 až 1000 traktorů a jiné zemědělské techniky. Požadují, aby vláda odstoupila od Green Dealu.

Čas načtení: 2013-07-25 00:00:00

Jak se cítit sebejistě a sexy? To vědí odborníci z Bexis!

Se svým vzhledem není stoprocentně spokojená téměř žádná žena. Jedna si neustále stěžuje na objemnější pozadí, jiná se ne a ne smířit se svým výrazným nosem a další stále dokola experimentuje s plastickými operacemi, neboť příroda údajně nebyla příliš štědrá. Problémem nespokojených dam ovšem není j ...

Čas načtení: 2024-02-13 08:52:00

„Kraviny, nejradši bych mu dal do držky.“ Od Rakušana se odcházelo ve zlém. A vevnitř to nebylo lepší

„Člověk mu pokládá jasné otázky a nic. To, co se tady odehrálo, němý úžas," rozčilovala se ekonomka Ivana Turková v mostecké restauraci Severka krátce po „debatě bez cenzury" s ministrem vnitra Vítem Rakušanem. Těch nespokojených hlasů bylo mnoho. Ostatně i další naštvaní oponenti se svěřili ParlamentnímListům.cz s vlastními pocity.

Čas načtení: 2024-02-18 10:52:00

Část nespokojených farmářů v pondělí traktory zablokuje magistrálu v Praze

Praha - Část nespokojených farmářů z Česka chce v pondělí traktory a další technikou zablokovat pražskou magistrálu. Chce tak vyjádřit nesouhlas se stavem zemědělství. Ministrovi zemědělství Marku...

Čas načtení: 2024-02-18 10:52:00

Část nespokojených farmářů v pondělí traktory zablokuje magistrálu v Praze

Praha - Část nespokojených farmářů z Česka chce v pondělí traktory a další technikou zablokovat pražskou magistrálu. Chce tak vyjádřit nesouhlas se stavem zemědělství. Ministrovi zemědělství Marku...

Čas načtení: 2021-09-22 09:41:19

Odcházení Angely M. z jiné perspektivy

Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu. Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče). On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala. Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali. Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál. Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018). K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv. Merkelová nikdy nezariskovala Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“ Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu. To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že? Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala. Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala. Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat. Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice. Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou. Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu. Voličskou základnou CDU jsou důchodci CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“. Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“ Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové. Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení. (Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.) Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.) Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu. Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD. Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.) Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen. V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné. Prázdná slupka bez ideového obsahu Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil. Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven. Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až. V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí. Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-29 18:13:55

Obrať kapsy, návštěvníku. Pozastavení nad návrhem daně z majetku od kalifornských demokratů

Právě končící covidový rok znamenal mimo jiné průvan ve veřejných financích států, měst a jiných entit. Hodně jich napjatou situaci řešilo emisí dluhopisů; dlouhodobé následky budou asi ještě zajímavé, zejména ve státech jako Itálie, které mají problém s hospodářským růstem. Některé jiné se rozhodly hledat nové zdroje zdanění. Kalifornský návrh daně z majetku z letošního léta stojí za podrobnější prozkoumání, už kvůli různým zajímavým zákoutím, které se v něm skrývají. Plný text návrhu najdete zde. Celosvětová jurisdikce První bod: kalifornská daň z majetku v základní sazbě 0,4 procenta ročně by se týkala majetku poplatníka všude na světě, nejen v Kalifornii. Celosvětová jurisdikce, wow! Spojené státy vybírají federální daně od svých občanů také všude na světě, což je jinak mezi vyspělými státy vzácné (dělá to například Eritrea a Filipíny, ale o efektivitě jejich snah lze pochybovat). Jednotlivý stát USA se o něco takového zatím ani nepokoušel, podobné myšlenky v New Yorku nedávno sestřelil guvernér Cuomo. V praxi by to znamenalo, že pokud by se francouzský, brazilský či čínský milionář dostal na seznam poplatníků, měl by kalifornským úřadům odvádět i peníze ze svých podniků na opačné straně světa, pod rizikem zatčení při příští návštěvě Kalifornie. V kombinaci s dalším bodem z toho plyne, že nejbezpečnějším režimem by bylo Kalifornii vůbec nenavštěvovat. Více poplatníků Druhý bod: poplatníkem by se stával každý, jehož zdanitelný majetek (nemovitosti mají výjimku, o tom za chvíli) překračuje 30 milionů dolarů a kdo pobyl v Kalifornii aspoň 60 dní za rok („dočasný rezident“). To je hodně nízká hodnota. Běžným limitem v daňovém světě je 183 dní v průběhu jednoho roku. Lidem, kteří nejsou v Kalifornii usazení trvale, by se daň krátila poměrně k jejich době pobytu, ale stále by se počítala z celosvětového majetku. Jak dlouho? To je další zajímavý bod. Zdanění vystěhovalců Třetí bod: poplatníkem by člověk zůstal deset let od posledního roku, kdy byl považován za rezidenta (dočasného či trvalého), a to i tehdy, pokud se z Kalifornie vystěhoval bez úmyslu se vrátit. Sazba daně by ale postupně klesala, jedenáctý rok tedy konečně až k nule. Výjimka pro nemovitosti Čtvrtý bod: osobně vlastněné nemovitosti by se nezapočítávaly. Oficiální zdůvodnění je, že z nemovitostí už se platí separátní daň. Ale výjimka je opět celosvětová, kdežto daň z nemovitostí do kalifornské kasy se vybírá jen z realit nacházejících se v Kalifornii. Není to tedy příliš konzistentní vysvětlení; někde třeba nemají daň z nemovitostí vůbec. (Toto je spíše ilustrace toho, že landowner lobby, lobby majitelů nemovitostí, má v Kalifornii silný politický vliv.) Na rozdíl od nemovitostí by se ale do základu daně započítávala i hodnota akcií či podílu ve firmách, které vlastníte – opět kdekoliv na světě – což by s sebou asi přinášelo zábavné byrokratické boje při jejich oceňování, zejména v případě firem, které vůbec na burze nejsou. Zkuste třeba spočítat, jakou hodnotu má padesátiprocentní podíl na thajském sloním cirkusu. Skvosty sbírky podivných nápadů Momentálně je návrh zákona u ledu, ale příští rok se k němu kalifornští poslanci mohou vrátit; k jeho schválení by byla potřeba dvoutřetinová většina hlasů v obou komorách. Pokud by přece jen prošel, je pravděpodobné, že by se jeho (ne)ústavnost řešila u federálních soudů, včetně toho nejvyššího. Státy mají obecně ve zdanění poměrně volnou ruku, ale na svém vlastním území. Snaha o zdanění nerezidentů je dost neobvyklá na to, aby k tomu ústavní soudci měli co říct, domnívá se Wall Street Journal. „No taxation without representation“, pravilo kdysi revoluční heslo, které není úplně zapomenuto, a federální vláda má ústavou vyhrazenu regulaci obchodu mezi státy, interstate commerce. Kalifornský návrh, s tou svojí snahou přesahovat hranice, by federálům lezl do zelí – což oni nemají rádi. No dobrá, jaké efekty by se daly čekat, kdyby návrh všechny tyto překážky překonal a stal se zákonem? Z hlediska „vnějších“ milionářů, kteří v Kalifornii nežijí, by šlo o skvělou motivaci, proč se jakémukoliv výletu do Kalifornie raději vyhnout. Koneckonců, i když plánujete pobyt jen na tři týdny, nikdy nevíte, jestli vás na jeho samém konci nepostihne třeba infarkt a nezbytná hospitalizace, se kterou už byste limit mohli „přelézt“ a dalších deset let být zaháčkován. V tomhle je navrhovaný zákon pozoruhodně anachronistický, protože právě roku 2020 se ukázalo, jak snadno lze v případě potřeby provozovat různé schůzky a konzultace na dálku, bez fyzického cestování. Určité dilema by takový zákon představoval i pro studenty. Kalifornské vysoké školství je na dobré úrovni, aspoň co se těch opravdu odborných předmětů týče; slavné Křemíkové údolí vděčí za svůj vznik i nedalekému Stanfordu, který byl snadno dostupným zdrojem inženýrských talentů. Ale monopol na vzdělání Kalifornie v žádném případě nemá. Kdyby takový princip zdanění prošel, bylo by asi bezpečnější jít studovat někam jinam – zvlášť pokud si věříte, že jednoho dne založíte nový Facebook a nechcete pak být podojeni kalifornským erárem, i kdyby místem vzniku firmy byl třeba Austin, Texas. Texas nebyl zmíněn úplně náhodou. Je to častý cíl stěhování Kaliforňanů nespokojených s poměry ve staré vlasti. Nedávno se mezi ně zařadil i Elon Musk, majitel SpaceX a Tesly, čímž naplnil svoje slova z předešlé krátké, leč ilustrativní přestřelky s kalifornskou poslankyní Lorenou Gonzalez na Twitteru. Jak už výše řečeno, tento návrh zákona nemá aktuálně velké vyhlídky na přijetí. Ale, stejně jako náš národní sprosťák Pepíček, i já rád sbírám duševní pochody. A duševní pochod legislativců, kteří si myslí, že šedesátidenní pobyt někoho někde je opravňuje k hrábnutí do jeho majetku o několik časových pásem vedle, patří mezi skvosty mé dosavadní sbírky. Její celkovou cenu pro účely zdanění majetku si ovšem netroufám odhadnout.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-25 06:40:06

Triky veteránů Zbraní SS (z archivu LtN)

V honu na nové voliče po druhé světové válce konzervativní Křesťanskodemokratická unie i středolevá sociální demokracie nadbíhaly veteránům Hitlerových Zbraní SS. (Tento text původně vyšel v Literárních novinách 49/2011.) Večer 7. srpna 1953 byla výstavní síň Fährhaus v hamburské čtvrti Winterhude plná k prasknutí a nad hlavami mužů s ostře řezanými rysy se válela oblaka cigaretového kouře. Mnozí z nich měli pod košilemi na levé ruce vytetovanou krevní skupinu. Byli to veteráni Zbraní SS. Parlamentní volby se blížily a mluvčí na pódiu, nevysoký elegantní bývalý poručík, se ucházel o přízeň těchto bývalých příslušníků Hitlerových elitních oddílů. Jako někdejší spolubojovník jim řekl, že se „vždy cítil jistý“, když bojoval po boku Zbraní SS. A jak později o této akci napsal list veteránů SS, vyjádřil i politování, že si lidé příslušníky Zbraní SS často pletli s gestapem a snažili se je trestat. Reakce přítomných na tento proslov se nezachovala, ale je pravděpodobné, že slova úředníka hamburského odboru dopravy přivítali mohutným potleskem. Byl to člen sociálně demokratické strany (SPD) a ekonom a chtěl nastoupit zářnou politickou kariéru. Jmenoval se Helmut Schmidt a později se stal západoněmeckým kancléřem. Přepisování historie Schmidt nebyl jediným, kdo veteránům Zbraní SS nadbíhal. Kancléř Konrad Adenauer z křesťanskodemokratické unie (CDU) i poválečný lídr SPD Kurt Schumacher se také pokoušeli sbírat hlasy mezi členy někdejší elitní jednotky, kterou spojenečtí soudci před norimberským tribunálem definovali jako „zločineckou organizaci“. Adenauer navíc navštívil bývalého generála Zbraní SS Kurta Meyera (říkalo se mu i „Panzer Meyer“ nebo „Tankový Meyer“), který byl za podíl na popravě asi 20 kanadských válečných zajatců ve Francii v roce 1944 vězněn ve Werlu u Dortmundu. Konzervativci typu filozofa Hermanna Lübbeho později poválečné politiky chválili za jejich mírný přístup k jednotkám SS a tvrdili, že právě tato „integrace“ zajistila stabilitu mladé demokracie.  Mladší historici takové hodnocení přitom opakovaně zpochybňují. Karsten Wilke z univezity v Bielefeldu ve své studii tuto hypotézu podrobil zkoušce. Zaměřil svou pozornost na skupinu, která si říkala Sdružení vzájemné pomoci (HIAG), což byla tradiční organizace příslušníků Zbraní SS rozpuštěná na celostátní úrovni až v roce 1992. Dokumenty naznačují, že ačkoli se bývalí nacisté veřejně dušovali, že už se změnili (a pronášeli přitom slogany typu „Kamarádství končí tam, kde začíná zločin“), jejich myšlení hnědý démon ovládal dál. Snahy demokratů, jakými byli Schmidt či Adenauer, přizpůsobit někdejší nacisty k obrazu svému tak zůstaly nenaplněny. Představitelé HIAG místo toho využívali rozšířeného, byť neopodstatněného strachu ze svých členů k prosazení jejich penzí a prostřednictvím veřejného falšování dějin přispěli i k tomu, že jejich zločiny zůstávaly mnoho let nepotrestány. Karsten Wilke to shrnuje konstatováním, že HIAG „přikreslil Zbraně SS do obrazu legendy o čistém wehrmachtu“.   Byly to přitom ale právě muži ze Zbraní SS, jejichž poznávacím znamením byly hnědé košile, kteří vůči zajatcům i civilistům postupovali obzvláště brutálně. Divize, které se původně skládaly jen z dobrovolníků a až později začaly přijímat brance a považovaly se za ozbrojené křídlo SS, přitom zahrnovaly také oddíly SS Totenkopfverbände, smrtihlavů, jež hlídaly koncentrační tábory. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč soudci v Norimberku obvinili Zbraně SS z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ačkoli tito veteráni po roce 1945 politické ambice neměli, chtěli dosáhnout na tytéž výsluhy a penze jako členové pravidelné armády, wehrmachtu. A zároveň, samozřejmě, chtěli očistit i svou image. Proto HIAG udržovalo úzké vazby jak s vládnoucí CDU, tak i opoziční SPD, která stála vůči nacismu v opozici a představovala tak mravní sílu. Schumacher, který sám strávil roky v několika koncentračních táborech a přišel přitom o nohu, se ale přesto v Bonnu v roce 1951 setkal s delegací HIAG, a veteránům Zbraní SS tak otevřel dveře do SPD. Navyšování čísel Vliv organizace vycházel převážně jen z nadhodnocených čísel. Mluvčí HIAG tvrdil, že zastupuje až dva miliony lidí a vábil sociální demokraty na představu „získání milionů německých voličů“. Ve skutečnosti přitom v Západním Německu žilo v té době jen 250 tisíc veteránů Zbraní SS a z nich jich do HIAG vstoupilo jen osm procent – z hlediska perspektivní voličské základny to tedy žádný zázrak nebyl. Trik to byl ale přesto úspěšný. Schumacher své setkání s členy HIAG zdůvodnil tím, že „pro mladou demokracii by nebylo dobré“, aby dopustila, že se zformuje tak velká skupina nespokojených lidí. „Panzer Meyer“, který se po propuštění z vězení stal národním mluvčím HIAG, těchto strachů obratně využil. Při jedné příležitosti charismatický bývalý generál například pohrozil, že pokud SPD nebude prosazovat jejich věc, mohou se jeho muži „z hlouposti“ začít přidávat k extrémní pravici. Tvrdil také, že s ním chtěl navázat kontakt sovětský velvyslanec a že podobné pokusy z Východu mají „určitou naději, pokud bude integrace bývalých členů Zbraní SS do demokratické společnosti narážet na potíže“.  Vedení SPD bylo neuvěřitelně naivní. Schumacher lidem z HIAG uvěřil, když tvrdili, že se většina veteránů Zbraní SS k nacismu otočila zády, a přesto ve společnosti „upadla do postavení páriů“, a proto je třeba jim pomoci zbavit se negativních nálepek. Později v kontaktech s HIAG pokračoval nejen Helmut Schmidt, ale i vojenský expert SPD Fritz Erler, sám někdejší účastník protinacistického odboje. Sociální demokraté se objevovali na akcích HIAG a pomáhali této organizaci stávat se sociálně přijatelnou. V Bundestagu se SPD s vládní CDU shodla, že bývalým členům Zbraní SS budou postupně zaručeny tytéž nároky na penze, jakých se dostalo někdejším příslušníkům wehrmachtu. Mimo dosah většiny členů HIAG tak zůstal alespoň Bundeswehr, německá poválečná armáda, v níž by přitom bývalí důstojníci SS rádi pokračovali v kariéře. Pokračující antisemitismus Navenek se většina členů HIAG tvářila, jako by se napravila. Usvědčený válečný zločinec Meyer například ujišťoval Erlera, že „zločinci nemají v HIAG co pohledávat“. Když se Západním Německem v letech 1959 a 1960 prohnala vlna antisemitských graffiti, nabídl dokonce, že před synagogy a židovské hřbitovy postaví bývalé členy Zbraní SS coby strážné – byl to PR pokus stejně mazaný jako cynický. Nikdy k tomu samozřejmě nedošlo a Meyer sám se od svého nápadu rychle distancoval. Místo toho ale vedení HIAG navázalo kontakty s pravicovými extremisty a Karsten Wilke v projevech členů HIAG objevil „trvalé antidemokratické, rasistické a antisemitské postoje“. V roce 1959 jeden z nich například Meyerovi napsal: „Bohužel, Izraelci ovládají a zásadně ovlivňují takřka vše, co má něco společného s veřejností.“ Jeden bavorský člen HIAG byl ještě otevřenější: „Židé, kteří se znovu stali mocnými, nebudou váhat a politicky zničí jakéhokoli člena parlamentu, který by si dovolit vést kampaň za práva rodinných příslušníků a přeživších členů Zbraní SS.“  Oslava nacistické minulosti V roce 1953 členové HIAG v rámci „oslav slunovratu“ uspořádali pochod s pochodněmi, který mířil k hradu Staufeneck v jihozápadním Německu, přičemž sborově zpívali nacistickou píseň „Toto je stráž, kterou Adolf Hitler miluje“. Kurt Meyer junior, syn „Panzer Meyera“, později napsal, že jeho otec až do konce života na zdi nad psacím stolem uchovával fotografii, na níž pózoval společně s Hitlerem.  V 60. letech, kdy se začalo ukazovat, že pro členy HIAG už nelze získat žádné další zásadní výhody, se organizace otevřeně přiklonila k pravicovému extremismu. Právě v té době HIAG vytiskl i kalendář, který zvýrazňoval důležitá nacistická data. Trvalo přitom ale až do 80. let, než SPD a později i CDU oficiálně upravily své postoje vůči HIAG. A počínaje rokem 1981 už členové HIAG přestali být v řadách SPD vítáni. Od té doby se tato otázka v rámci sociální demokracie vynořila jen jednou. V roce 2006 totiž Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý člen sociální demokracie, přiznal, že byl příslušníkem Zbraní SS. Členem HIAG však Grass nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-22 10:06:28

Anketa z roku 2011: Jak dopadne Andrej Babiš? (z archivu LtN)

Na podzim roku 2011 Andrej Babiš několikrát v médiích velmi kriticky hodnotil stav společnosti a silně kritizoval korupci, přičemž založil občanské sdružení Akce nespokojeného občana (politické hnutí ANO vzniklo až další rok). V následujícím textu přinášíme tehdejší anketu Literárních novin, ve které osobnosti veřejného života hodnotili vyhlídky Babišových protikorupčních iniciativ. Přečtěte si, jak se ve svých odhadech trefili (či spletli) například publicista Jiří Pehe nebo básník Jiří Žáček.   Vladimíra Dvořáková, politoložka, profesorka na VŠE: Andrej Babiš vystoupil s ostrou kritikou současných korupčních poměrů, a přestože skutečně neřekl nic, o čem by se mezi veřejností (byť nikoli veřejně) běžně nemluvilo, mediální pozornost byla neskutečná. Proč se o něčem hovoří mezi veřejností a nikoli veřejně? Protože je obtížné získat důkazy, protože podněty k vyšetřování jsou většinou k ničemu, a protože zákony u nás chrání spíše korupčníky nežli veřejnost. Pan Babiš se naštval a veřejně řekl, že „král je nahý“. Díky mediálnímu zájmu výsledkem bude další „falešná“ mobilizace občanů v boji proti korupci, který ovšem nebude mít žádné odborné zakotvení ani strategii a po určité době prostě vyšumí v další zklamání. Je to samozřejmě pikantní, pokud je to miliardář spjatý s naším ekonomicko-politickým prostředím, kdo nakonec ventiluje sociální napětí a frustraci z naší politické scény. Pro naši dobu je příznačné, že ve stejných dnech tohoto mediálního boomu proběhl mimo větší mediální pozornost (kromě novinářů, kteří se tímto obecněji zabývají) seminář ke Studii národní integrity, kterou zpracovává Transparency International, na němž vystoupila řada odborníků. Data a analýzy, které zazněly, byly velmi alarmující, možná více než to, co sděloval pan Babiš; ale koho vlastně zajímají názory nějakých odborníků z nevládní organizace, z vysokých škol či z řad politických a ekonomických publicistů. Tímto způsobem budeme i nadále bojovat proti korupci až do vítězného konce, kdy již opravdu nebude co rozkrást.    Petr Mach, předseda Strany svobodných občanů: Miloš Zeman vyhrál v roce 1998 volby s heslem Čisté ruce. Cílem bylo odhalit a potrestat korupčníky. Loni se dostaly do Sněmovny s heslem Pryč s dinosaury Věci veřejné. Chtěly zatočit s korupcí. Ani v jednom případě se nedostavil úspěch. Korupce neskončila. Nepomůže nezbytně ani to, když bohatí podnikatelé nějakou takovou iniciativu podpoří. Uhlobaron a magnát Zdeněk Bakala kupříkladu věnoval Věcem veřejným šest milionů. Od lidí jako Bakala nebo Babiš nejsou stížnosti na korupci věrohodné, když jejich byznys z velké části závisí na rozhodování politiků a úředníků. Iniciativa Andreje Babiše nejspíš vyjde do prázdna a není jasné, jaký je jeho plán či motiv. Podle mě korupci může potírat jen změna fungování státu – méně daní a státního přerozdělování, méně veřejných zakázek a méně zákonů ve prospěch byznysu. Odstranit zákony o zvýhodňování biopaliv, nepořádat drahé sčítání lidu, na drahách nechat jezdit soukromníky místo dotovaných Českých drah, nedovolit další rozhazování peněz na dluh atd. Korupce vždy bude dál hrozit tam, kde budou politici a úředníci rozhodovat o veřejných penězích, je ale potřeba jim tento prostor pro korupci zmenšit. Když budou politici rozhodovat o menším objemu peněz, bude na ně i více vidět. Nevěřím podnikatelům a politikům, kteří tvrdí, že je možné zachovat současnou obrovskou moc státu a nějakým kouzlem zajistit, aby byla korupce odhalována. Moc státu je třeba omezit ve prospěch lidí.   Jiří PEHE, politolog: Iniciativa Andreje Babiše je nepochybně důležitá. O Babišových motivech si samozřejmě můžeme myslet leccos. Byl koneckonců dlouhá léta součástí podnikatelského prostředí, které nyní obviňuje ze systémové korupce, navíc patřil k podnikatelům nejúspěšnějším. Bylo by ale chybou odmítnout jeho slova o systémové korupci i odhodlání podpořit boj s korupcí jen jako jakýsi blábol, jak to okamžitě učinila některá média, nebo jako jakousi odvetu za zmařené investice. Když některá média Babiše kritizovala za neadresnost jeho obvinění, možná podcenila možnost, že Babiš dobře ví, proč v této chvíli nechce na nikoho ukazovat prstem. Možná ví, že v tuto chvíli stačí už to, že mnoho politiků i „podnikatelů“ se obává, že by mohl začít prstem ukazovat. Každopádně je důležité, když jeden z nejbohatších lidí v zemi hodlá do budoucna podporovat boj proti systémovému rozkrádání státních zakázek, nejen poskytnutím organizačního zázemí, ale pravděpodobně i finančně. Hlavní impulz pro boj s korupcí totiž musí vzejít právě z podnikatelského prostředí. Pokud se právě tam najde kritická masa významných podnikatelů, kteří si uvědomí, že ohýbání nebo obcházení pravidel hry není ani v jejich zájmu, může se snad něco změnit. A změní-li se vnímání korupce mezi podnikateli, začne se měnit i v politických kruzích, které jsou často bohužel ve vleku nejrůznějších neprůhledných ekonomických zájmů v pozadí politiky.   Jiří Žáček, básník: Mediální hvězdou posledních dnů se stal velkopodnikatel Andrej Babiš. Odvážil se nahlas promluvit o nehorázné korupci, která škodí české ekonomice i občanské společnosti. Dokonce utrousil několik jmen, o kterých prý štěbetají vrabčáci v kdejaké putyce. Vysloužil si tím potlesk mnoha lidí, kteří se s rozkrádáním veřejných financí nechtějí smířit. Ať mi prominou, ale mně Babišova televizní vystoupení připadají jako pimprlová komedie. Systémovou korupci opakovaně pranýřuje řada opozičních poslanců při jednáních parlamentu a kriticky o ní píše i pár žurnalistů, kteří si uchovali nezávislé myšlení. Ti se nepočítají? Nikdo jim nenaslouchá? Musí se ozvat miliardář, aby byl kritický názor brán vážně? Ale budiž, třeba to majitel Agrofertu myslí upřímně. Ať tedy přejde od slov k činům, postaví se do čela nespokojených občanů a nechá ministry odpovědné za vytunelování mnoha miliard naházet do Vltavy. Anebo je předat orgánům činným v trestním řízení. Pravděpodobnější mi připadá, že pan Babiš je v roli bojovníka proti korupci úkolován českou vládou škůdců zemských; důvěryhodný šoumen, který má vzít levici vítr z plachet. Pseudoopozice, která po něm bude opakovat, že premiér je slušný člověk, bude vládě nepochybně milejší než zpovykaní grobiáni Sobotka, Zaorálek, Rath, nebo dokonce Grebeníček. A občané zmatení sofistikovanou habaďůrou si budou pochvalovat, jak nám ta demokracie pěkně funguje. Pravdu mohou mít i ti, kdo úspěšného podnikatele podezírají, že zatoužil usednout na prezidentský stolec, a právě zahájil svou předvolební kampaň. Mezi předpokládanými kandidáty s charismatem nunvářských kleští by rozhodně nebyl bez šancí. Která z variant je správná, poznáme my, řadoví občané, kteří nemáme svého děda Vševěda, teprve za čas. A to už bude pozdě i na případnou defenestraci.   Karel Randák, bývalý ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace: Andreje Babiše relativně dobře znám a vím, že o podobném kroku uvažoval poměrně dlouho, přičemž zvažoval jeho možné dopady jak na své podnikatelské aktivity, tak i bezpečnostní rizika. Že se nakonec rozhodl do toho jít, bylo ale víceméně spontánní rozhodnutí, což je také patrné z toho, že z některých jeho formulací číší nejistota, co vlastně chce a může říci, právě aby se nevystavoval zbytečnému riziku, či dokonce žalobám. Mezi potenciálními riziky, která panu Babišovi hrozí, bych jako větší problém viděl, že dotčení lidé, respektive organizace se pravděpodobně mohou snažit negativně ovlivnit jeho podnikatelské záměry a může se jim to s pomocí zkorumpovaných lidí ve státní správě i dařit. Navíc má Babiš překvapivě vyvinuté sociální cítění a velmi dobře si uvědomuje, že je fakticky zodpovědný za cca 28 tisíc lidí, které zaměstnává. Co se týče osobní roviny, morální či jiná diskreditace nepředstavuje příliš velké riziko vzhledem k tomu, že on v podstatě nic netají a vše na sebe říká. Na nic jiného (bylo-li v minulosti něco) nejsou důkazy. Pokusy o jeho diskreditaci se již v minulosti objevily v podobě různých analýz, zpráv apod. a vždy vyšuměly do ztracena, právě kvůli absenci důkazů. Poslední forma rizika, která by mohla padat do úvahy, je riziko bezpečnostní, ačkoli ho považuji za vcelku minimální: Babiš se v zásadě nikdy nepohyboval v prostředí, kde se problémy řeší nějakými násilnými prostředky. Navíc se v takovém prostředí nepohybují (a ani moc neorientují) jeho potenciální nepřátelé a ČR není zemí, kde by podobné praktiky byly jako houska na krámě. Babiš není Mrázek ani Krejčíř, je to persona zcela jiného formátu, má své informace, umí si své okolí pohlídat. Kromě toho si je tohoto rizika jistě vědom a jestli již nějaká opatření nepřijal, určitě to v krátké době udělá. Jeho krokům velmi fandím, a to nejen proto, že s ním v jeho vyjádřeních souhlasím, ale především proto, že je v ČR ve své kategorii lidí vlastně průkopníkem, a to je něco, co by mělo být oceněno a nikoliv odsuzováno. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-26 09:10:59

Účinně vyhrožovat lze jen tím, čeho se protivník skutečně bojí

V listopadu jsme na domácí i evropské politické scéně byli svědky praktických ukázek planých výhrůžek. České hnutí Milion chvilek pro demokracii na happeningu v předvečer výročí Sametové revoluce vyhrožovalo premiéru Andreji Babišovi, že když do konce roku neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, budou svolány další demonstrace. Evropský parlament podobně vyhrožoval Turecku, že pokud neukončí agresi do kurdské Rojavy v severní Sýrii a nepřestane s námořní blokádou Kypru, uvalí na něj ekonomické sankce. V dalším odstavci příslušné rezoluce je však napsáno, že „protiturecké ekonomické sankce nesmí poškodit tureckou ekonomiku“. Erdogan se jim směje stejně jako Babiš letenským demonstrantům. Ministr zahraničí pěti režimů „před“, „během“ a „po“ Velké francouzské revoluci Charles Maurice Talleyrand během své diplomatické kariéry opakovaně upozorňoval své nadřízené, že vyhrožovat nepříteli se má jen tím, čeho se bojí. „A jen v případě, pokud jste připraveni hrozbu skutečně splnit,“ dodával vždy Talleyrand. I když jde zřejmě o nejúspěšnějšího diplomata v historii, který dokázal vyjednat suverenitu Francie i po dvou velkých válečných porážkách, dnešní politici už možná ani nevědí, kdo to byl. Natož aby si přečetli něco z jeho velmi poučných prací, které opakovaně vyšly tiskem. Jen se klidně bavte Hnutí Milion chvilek pro demokracii začínalo před téměř dvěma lety jako petiční akce. Petici za odchod beneficienta holdingu Agrofert Andreje Babiše z funkce předsedy vlády podepsalo několik set tisíc lidí. Milion to sice stále ještě není, i když každým dnem počet podpisů pod elektronickou – zákonem neuznávanou – peticí stále roste. Když počet petentů přesáhl hranici sta tisíc, založili členové petičního výboru spolek s názvem Milion chvilek pro demokracii. Začali sbírat peníze a hmotné vybavení k pořádání demonstrací. Na zkoušku je loni několikrát svolali do různých měst v ČR. Vrchol jejich snažení přišel v létě letošního roku, kdy se na jejich výzvu na Letné sešlo odhadem 250 tisíc lidí. Šlo o největší politickou akci od Listopadu 1989. Na tribunách proti Babišovi vystoupila řada řečníků z řad stávajících i minulých politiků. Řečnili a zpívali i umělci. Akce připomínala spíše happening než protivládní demonstraci. Pořadatelé ohlásili svolání „ostré“ demonstrace na 30. výročí Sametové revoluce. Pokud Babiš do té doby neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, který je největším příjemcem českých i evropských dotací a největším dodavatelem státu, co se týká objemu veřejných zakázek. Z vás strach nemám Andrej Babiš odpověděl metodou „zákopové války“. Opevnil se v pozicích, které v rámci státu už ovládl, a s pomocí peněz, které Agrofert získává z veřejných rozpočtů, PR oddělení jeho hnutí ANO v kyberprostoru podniká diverzní výpady na milionchvilkaře. Česká oblast sociálních sítí působí dojmem, že v zemi žijí jen dvě skupiny lidí – ANOnisté a milionchvilkaři. Nespokojených s poměry v zemi je mnohem více, než kolik se jich v červnu sešlo na Letné. Kuřákům vadí zákaz kouření v hospodách. Více než milion lidí trápí drakonické exekuce, při nichž jim exekutor často sebere násobně více, než kolik dluží. Policisté, hasiči, lékaři, zdravotní sestry a učitelé jsou nespokojení s výší svých platů, které i v době statisticky vysokého hospodářského růstu rostou mnohem pomaleji než ceny. Ke zdražování navíc silně přispívá i vláda svými opatřeními, jako je například EET, které způsobilo zdražení jídla. Nebo zvýšení spotřebních a ekologických daní, které zvedlo ceny nejen piva a kuřiva, ale i elektřiny a vytápění. Rozdělení nevládnou Učitelům, kterým je celou dobu Babišova vládnutí slibováno zvýšení platů, o němž se však násobně více mluví v parlamentu a píše v tisku, než kolik se objeví v peněženkách kantorů, krátce před výročím Sametové revoluce došla trpělivost. A poprvé během polistopadového režimu šli do stávky. Reakce na jejich stávku z řad organizátorů a podporovatelů letenských demonstrací však ukázala, kde je hranice, kterou toto hnutí nedokáže překročit. Učitele stávkující proti Babišově vládě za vyšší platy nejenže letenští nepodpořili, ale řada aktivistů z Milionu chvilek, jako jsou Bohumil Kartous nebo senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Drahoš, stávku učitelů odsoudila, a dokonce během celé doby kolektivního vyjednávání o platech učitelů pořádala mediální kampaně na podporu zákona, který má kvalifikované učitele nahradit nekvalifikovanými levnějšími amatéry. Zákona, který předkládá Babišův ministr školství Robert Plaga (ANO). Učitelů je více než 150 tisíc. Do stávky si troufla jít asi šestina z nich. I ti ostatní, kteří většinou nejsou spokojeni s politikou vlády, však dobře viděli, čím se k nim otočila mediálně nejviditelnější část opozice. I ostatní profesní skupiny na tomto příkladu mohli vidět, že společnost není rozdělena jen na Babišovce a Letenské. Tedy, že ani druhá parta jejich zájmy nereprezentuje. A podle toho se zachovali večer před výročím 17. listopadu 1989. Na Letnou nešli. Jak sejmout Babiše? V reakci na stávku učitelů premiér lhal o 60procentním zvýšení platů kantorů, které údajně provedla jeho vláda. Ve skutečnosti je nominální růst kantorských platů za celou dobu, kdy je Babiš členem různých vlád, necelých 20 procent, což je přibližně valorizace růstu životních nákladů. Jeho až hysterická reakce však ukazuje, čeho se Babiš skutečně bojí. Stávky, která by zastavila chod jím jako firmu řízeného státu. Něco takového však zatím nikdo není schopen zorganizovat. A už vůbec ne milionchvilkaři, kteří se stávek štítí. Takže jim nezbývá než jen planě vyhlašovat další demonstrace, kterých se Babiš vůbec nebojí. Společnost je nadále rozdělená a dokud se nespojí za zájmy většího počtu lidí než jen voličů stran Demokratického bloku, bude nám Babiš vládnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-18 14:44:55

PŘEHLEDNĚ: Kudy v pondělí v Praze projedou nespokojení farmáři?

Část nespokojených českých farmářů přijede v pondělí do hlavního města, kde hodlají traktory a další technikou zablokovat pražskou magistrálu. Uvádějí, že tak chtějí vyjádřit nesouhlas se stavem zemědělství. Do Prahy budou šesti trasami přijíždět zhruba od 05:00, jejich prvním cílem je budova ministerstva zemědělství v centru. Zemědělci by se měli vyhnout dálnicím a organizátoři slíbili, že nebudou blokovat průjezd hromadné dopravy.

Čas načtení: 2024-02-18 21:11:00

Praze zítra hrozí dopravní komplikace. Část nespokojených zemědělců vyrazí do metropole demonstrovat. (video)

Praze zítra hrozí dopravní komplikace. Část nespokojených zemědělců vyrazí do metropole demonstrovat. Nelíbí se jim třeba Zelená dohoda pro Evropu. Podle Asociace svobodných odborů, která protest organizuje, přijede přes tisíc traktorů. Policie

Čas načtení: 2024-02-18 18:49:18

PŘEHLEDNĚ: Kdy a kde budou traktory blokovat Prahu

Část nespokojených farmářů ohlásila na pondělí protest, při němž chtějí traktory a další technikou zablokovat pražskou magistrálu. Očekávají se kvůli tomu nemalé dopravní komplikace v metropoli i na příjezdových cestách. Novinky připravily stručný přehled toho nejdůležitějšího kolem protestu.

Čas načtení: 2024-02-19 00:25:00

Část farmářů dnes traktory zablokuje magistrálu v Praze

Praha - Část nespokojených zemědělců dnes traktory zablokuje pražskou magistrálu. Vyjádří tak svůj nesouhlas se stavem českého zemědělství a ministrovi zemědělství Marku Výbornému (KDU-ČSL) předají...

Čas načtení: 2024-02-19 00:25:00

Část farmářů dnes traktory zablokuje magistrálu v Praze

Praha - Část nespokojených zemědělců dnes traktory zablokuje pražskou magistrálu. Vyjádří tak svůj nesouhlas se stavem českého zemědělství a ministrovi zemědělství Marku Výbornému (KDU-ČSL) předají...

Čas načtení: 2024-02-19 09:17:00

Zprávy ze Severu: Část zemědělců z Ústeckého kraje se vydala protestovat do Prahy. Jsou nespokojení s politikou vlády

Část nespokojených farmářů z Ústeckého kraje jela 19. února protestovat do Prahy, kde chtějí farmáři předat ministrovi zemědělství Marku Výbornému z KDU-ČSL dopis s požadavky. Jedním z bodů je například, aby česká vláda odstoupila od tzv. Green Dealu.

Čas načtení: 2024-02-19 17:22:00

Fiasko protestu v Praze? Kritizují ho samotní zemědělci, obchod končí spolupráci

V pondělí ráno vyrazily do Prahy stovky traktorů na ohlášenou demonstraci nespokojených zemědělců. Už v minulých dnech, v přípravné fázi, se akce potýkala s řadou kontroverzí a kritiky. A to nejen ze strany vládních činitelů, kdy premiér Petr Fiala označil protest za akci proruských sil, ale také od samotných zemědělců. Kritika se na protestující snášela i během pondělí. Část protestujících se cítí být zneužitá, ozvali se také odběratelé a prodejci výrobků.

Čas načtení: 2024-02-19 17:22:00

Fiasko protestu v Praze? Kritizují ho samotní zemědělci, obchod končí spolupráci

V pondělí ráno vyrazily do Prahy stovky traktorů na ohlášenou demonstraci nespokojených zemědělců. Už v minulých dnech, v přípravné fázi, se akce potýkala s řadou kontroverzí a kritiky. A to nejen ze strany vládních činitelů, kdy premiér Petr Fiala označil protest za akci proruských sil, ale také od samotných zemědělců. Kritika se na protestující snášela i během pondělí. Část protestujících se cítí být zneužitá, ozvali se také odběratelé a prodejci výrobků.