Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-01-11 14:43:15

Ani v Globusu nebude svět v pořádku

Před pár dny mě „praštil do nosu” článek Petra Bittnera Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso, který mě, upřímně, dost popíchl – ale na ten přijde řeč až příště. On totiž samotný páně Bittnerův článek je reakcí na jiný článek Tomáše Poláčka Proč odcházím do Globusu, a na ten bych chtěl odpovědět první. Myslím si, že ani v onom Globusu svět už „v pořádku” nebude. Respektive už teď není. Když tedy pominu, že je to přirovnání, a vezmu ten skutečný Globus: ono je to vidět i na takových detailech, jako jsou ceny vzrostlé kvůli inflaci, případně nedostatek nějakého zboží kvůli zadrhnutým obchodním řetězcům. Co s blaženou nirvánou nakupování udělá rostoucí cena emisních povolenek, to se taky můžeme jen dohadovat. Zpět k tomu abstraktním Globusu, o kterém píše Poláček. Hysterie panující na sociálních sítích má určité důvody, které jen tak nepominou, a pokud některé ustupují (Trump), jiné naopak sílí (covidová opatření, jejichž tvrdost v některých zemích čím dál méně odpovídá současnému charakteru pandemie). Pouze částečně je to vina těch algoritmů samotných, které rády „vystrkávají nahoru” kontroverzní obsah. Minimálně stejně velkou roli podle mého názoru hraje skutečnost, že internet a sociální sítě způsobily radikální zprůhlednění politického procesu, a toto zprůhlednění je pro řadu lidí poněkud nerozdýchatelné. Pokud máte rádi klobásy, nebuďte u jejich výroby Existuje pořekadlo, že „kdo má rád klobásy a ctí zákony, neměl by být u toho, když se vyrábějí”. Poprvé jsem jej slyšel někdy v době, kdy se dělila československá federace. Nu, a nástup internetu zapříčinil, že žijeme ve výrobně klobás 24/7. Na každého se něco najde. Ten vzal divnou dotaci, ten řekl něco o cikánech, tamta poslala svého kolegu do zadnice, manžel tamté podniká v Rusku, tenhle před třiceti lety osahával spolužačku a tamten neví, že nejvyšší horou naší vlasti je Sněžka. Jste-li politik, tak najít špínu na jiného kandidáta je zdaleka nejsnazší a nejlevnější způsob boje, protože to většinou nemusíte ani dělat sám (nebo vaši lidé); na internetu jsou dobrovolných Sherlocků a Brettschneiderů tisíce a přihrají vám šťavnaté kousky až pod nos. Časem nejspíš dojde k úplnému otupění populace, protože nikdo se nevydrží rozhořčovat donekonečna, ale zatím k němu nedošlo a důsledkem je všeobecná expanze cynické nedůvěry: tam nahoře jsou samé svině, a ti, co by je chtěli vystřídat, to jsou jenom svině v zácviku. (Ono to do nějaké míry fungovalo vždycky, ale internet to zesílil.) V ČR ten vývoj vidíme docela dobře – viz třeba Pirátská strana, která skrze své transparentní fórum a intenzivní komunikaci na sociálních sítích neustále šlape do lejna – ale jsou i jiné zajímavé případy, leckdy dost exotické. Třeba Thajsko, kde starého krále Bhumibola nepředstíraně uctívali, ale všeobecné povědomí o zhůvěřilém chování jeho následníka, stárnoucího playboye, který i se svými třiceti pudly žije raději v Německu než v Thajsku, nejspíš jednoho dne této staré monarchii připraví velmi neslavný konec. Důsledkem tohoto vývoje je, že žádný režim se necítí úplně silný v kramflecích a reaguje pak podle své povahy. Autoritářské státy se snaží potlačit šíření kritických informací silou. V demokratických se to úplně otevřeně dělat nedá, tak se hledá cesta oklikou, přes tzv. dezinformace, což by umožnilo vedle deseti nepravdivých zpráv potlačit i jednu až dvě pravdivé, leč pro pana ministra nežádoucí, aniž byste přitom museli vypadat jako kazašský diktátor. Leč zatím i toto naráží na odpor zdola a důsledkem je ona výše zmíněná nejistota, kde zase co vyplave. Ta je mnohem silnější než v dobách, kdy veřejný názor utvářelo pár médií, jejichž zástupce jste zkrátka sezvali na raut a většina z nich se odměnila loajalitou. Nu, a jak reagují lidé nejistí v kramflecích? Paranoidně. To není jen otázka těch nejvyšších politiků. „Štíhlé státy” dnes už ve světě moc nejsou, všude je na státní penězovod nabaleno významné procento populace, včetně všelijakých formálně samostatných firem či médií, které by bez dotací nebo správně přihraných zakázek nepřežily. Těm všem hrozí v případě zásadnějších politických změn ztráta živobytí, protože oblíbeným průvodním jevem takových zásadních změn bývají personální čistky. (Představte si jen, kolik důležitých lidí by přišlo o dobrá místečka při nějakém hypotetickém downgradu EU zpátky na EHS. Už z toho můžete usoudit, že běžným, dobrovolným politickým procesem se nic takového nestane.) To se samozřejmě projeví na úrovni hysterie v politické debatě, jak jinak. Někteří účastníci mají hodně co ztratit. Studená válka na sociálních sítích Druhý bod, těsně navazující. Jestli něco odsune bájný Globus do definitivního zapomnění, budou to oživené mezinárodní spory. On ten Globus byl určitým symbolem „hladké globalizace”, ve které zboží proudí všemi směry, na poličkách leží produkty z celého světa a jednotlivé státy, ať už zpočátku konzervativní, islámské nebo komunistické, postupně konvergují k jakémusi vágně liberálnímu konsensu, ve kterém každý chodí do Starbucksu a v kapse nosí iPhone. Tato iluze pominula a v současné době jsou některé velmoci natolik znepřátelené, že být to před sto lety, už by si šly po krku stejně jako jejich předchůdci. Jenomže destruktivita dnešních zbraní je natolik strašlivá, že si to nemohou dovolit, maximálně na nějakých vedlejších bojištích (Sýrie, Náhorní Karabach, Afghánistán), ze kterých se v nouzi nejvyšší dá zase stáhnout a tvářit se, že se nic nedělo. Tím pádem se ten konflikt stěhuje na sítě, kde je psaní příspěvků o dost levnější než F-35 nebo Tomahawky, a také spojeno s podstatně menšími riziky. Také se dá spoléhat na přirozený patriotismus či nacionalismus určité části obecenstva, která se zapojí i zadarmo. V tomhle boji se budou sociální sítě používat hodně, a vzniklé prostředí bojiště bude pro citlivější lidi nepříjemné, kdežto ten opačný poddruh se v tom bude vyžívat. (Verbální) agrese bez rizika je pro jistý druh lidí dost přitažlivá, což bude pro onen Globus, kde je svět ještě v pořádku, značně erozivní až smrtící. Vůbec bude zajímavé pozorovat, jak se tato „studená válka na síti” bude vyvíjet. Nebývalo zvykem, aby běžné obyvatelstvo znepřátelených států mělo kontakt mezi sebou. Teď jej má a úplně jej potlačit nejde, aspoň ne v té chvíli, kdy se ještě opravdu nestřílí. Čekal bych, že tato skutečnost bude jednak zase sytit paranoiu z toho, kolik potenciálních zrádců a přisluhovačů nepřítele máte mezi sebou, jednak povede k daleko lepšímu zmapování skutečných slabin protivníka než libovolná odborná studie. Už teď je vidět, že umístí-li někdo třeba na Reddit fotku ze zásahu čínské armády na Tchien-an-men, vzápětí se vynoří „protilehlá” fotka nějakých brutalit napáchaných Američany ve Vietnamu, a pod oběma se to v diskusi adekvátně „pere a žere”. Globální Globus takovou syrovou výměnu toho nejhoršího nepřežije, ale paradoxně by na ni mohla doplatit právě ta „woke” kultura, která z ní dosud těžila. Pokud ji v Pekingu identifikují jako slabé místo amerického krunýře a začnou ji zpovzdálí podporovat o sto šest, vzbudí tím zároveň dojem, že jde o cizí zbraň. Některým lidem by to bylo jedno, ale vrcholek „woke” hnutí se sestává z jedinců hypercitlivých na vlastní pověst, což bude mít zajímavé následky. V ideologicko-imperiálních rozporech uvnitř států většinou vyhrávají ty imperiální zájmy, i kdyby ideologové bušili do bubnů sebehlasitěji. A USA jsou pořád ještě impérium. No nic, příště se vrhnu na pana Bittnera a jeho článek, jehož titulek hovoří o „vlídných” slovech. On je ve skutečnosti zhruba stejně vlídný, jako je Severní Korea lidově demokratická, ale ta povýšená arogance by mi vadila ze všeho nejmíň.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-01-13 23:05:21

„Doba“ není člověk a nemá žádné svědomí

Ještě, než se pustím do konkrétních bodů článku Petra Bittnera v Deníku Referendum Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso: dost mě fascinuje, jak se část našich intelektuálů snaží urputně až otrocky importovat do zdejší kotlinky pojmosloví z americké kulturní války, což je například ten „bílý heterosexuální muž“. Nedělá to jenom progresivní levice, i když s tím začala. Na pravici se začínají ty samé pojmy používat sice ironicky, ale přece. To je podle mého názoru zásadní chyba. Akceptací slovníku protivníka akceptujete i základní princip schovaný za ním, což je v tomto případě rozdělení populace do těsných identitárních škatulek, jejichž hranice je verboten překračovat. To je přitom asi vůbec nejzhoubnější atribut „woke“ levice, která se jinak ráda zaštiťuje individuálním sebeurčením – samozřejmě jen do chvíle, kdy jako gay, muslim nebo černoch začnete podporovat nějakou tu nesprávnou politickou myšlenku. Zrovna Deník Referendum občas pojem „bílý muž“ používá, i když ne systematicky; Google na vás vysype nějaký ten tucet odkazů. Deník Referendum byl svého času vnímán jako médium pro mladé intelektuály blízké ČSSD. Jestli je občasné rýpání do „bílých mužů“ součástí nějaké strategie, jak pro ČSSD dosáhnout stejných volebních úspěchů, jaké slaví Strana zelených, dá se říci, že je to strategie úspěšná. Z hlediska Středoevropana středního věku je tento import zajímavý hlavně proto, že jej nezažívá poprvé. Když v polovině osmdesátých let nastoupil Gorbačov a tehdejší silně zkostnatělá KSČ shledala, že poměry v bloku se změnily, televize a noviny se náhle zaplnily slovy jako perestrojka, chozrasčot a glasnost. („Perestrojka“ se překládala jako „přestavba“, druhé dva pojmy se ani nepřekládaly.) Běžné obyvatelstvo z toho mělo tichou srandu, protože bylo patrné, že staří soudruzi se snaží navléknout nový kabát, aby zůstali u koryta a podrželi si nějakou relevanci. Naštěstí se doba změnila, což znamená, že něčím takovým určitě nebudou přispěvatelé Deníku Referendum motivováni, že ano. Křiklouni bez mandátu Tím se volně dostáváme k prvnímu bodu, což je celé zarámování článku ve stylu „menšiny versus (nechápavý a plačtivý) heterosexuální bílý muž“. Echo24, kam také píšu, je prezentováno jako médium mužů (není to pravda), snaha o osekávání svobody projevu je požadavkem mladých, kterému se staví zpátečnická a ignorantská střední a starší generace. Milý čtenáři, ať jsi gay, žena, černoch nebo muslim: toto zarámování je manipulace, jejímž cílem je použít tě jako kanónenfutr v kulturní válce, které by ses třeba nejradši ani neúčastnil. Na tlak ve stylu „ženy a mladí si myslí X, takže ty musíš taky“ se dá odpovědět třeba tak, že jsi svobodný člověk a budeš si myslet a říkat, co chceš. Na myšlence svobody projevu a otevřeného souboje myšlenek na veřejné scéně bez nějakého „vylučování“ není nic mužského, starého ani bělošského, a budeš-li chvíli hledat, najdeš protipříkladů dost. Jednou z největších osobností v boji za svobodu slova je například černá somálská ex-muslimka Ayaan Hirsi Ali, která kvůli svým názorům dlouhodobě riskuje život, což se o většině veřejně činných intelektuálů říci nedá (ti mají leckdy strach riskovat i dotace). A ve vězeních celého světa sedí novináři, karikaturisté a komici všech barev, věků a vyznání, které tam dovedl nějaký ten pokus vysmát se místním politickým či společenským tabu. Povšimni si, že základní slabinou, kterou všichni ti křiklouni mluvící jménem „mladých“, „žen“ či kohokoliv jiného, trpí, je ta, že k tomu nemají žádný mandát. Takový druh voleb se prostě nekoná a doporučil bych brát s rezervou každého, kdo se snaží mluvit jménem jiných lidí, než je on sám, aniž by měl v ruce jejich souhlas. Mlčení může být zbabělost Druhý bod: článek přistupuje k odpůrcům jako k lidem, kterým ujel vlak dějin a nechápou, proti čemu protestují. Jejich námitky jsou „pláč“ nedůstojný chlapů (najednou se ten pojem hodí). To je zase zarámování s nějakým cílem; má vzbudit ve čtenáři jakousi pohrdavou lítost nad těmi ubožáky a rovněž vágní obavu, aby si někdo něco takového náhodou nepomyslel o něm samotném. Tudíž: držet hubu. Dovolím si přistoupit k věci z jiné strany. Prezentovat odpůrce jako nechápavé, novým vývojem zmatené a rozčilené lidi, je podpásovka prozrazující značné množství arogance. Naštěstí je svým způsobem sebepoškozující, protože při téhle nadutosti začnete nutně dělat chyby. (On tuto chybu ovšem dělá kdekdo, nejen progresivci. Mnohokrát jsem se například mezi odpůrci islámu setkal s názorem, že ten systém je hloupý, i když přitom samotný fakt, že dokázal ovládnout pořádný kus planety a drží si jej pod kontrolou dodnes i přes těžké vojenské porážky v 19. století, naznačuje, že je ve skutečnosti docela dobře vymyšlen. Podobně si například lidi myslí, že Ruholláh Chomejní byl nějaký negramotný fanatik, i když to v reálu byl vysoce vzdělaný a inteligentní fanatik – právě proto se mu podařilo ten Írán v chaosu protišáhovské revoluce strhnout na svoji stranu.) Konkurenční perspektivou k onomu pohrdavému pohledu na „pláč v médiích“ je ta, že mlčet k něčemu, co považuji za nesprávné, je v podstatě zbabělost, a upozorňovat na problém dříve, než se rozroste do nezvladatelných rozměrů, je naopak celkem prozíravé jednání. Pokud vám v nějakém kancelářském domě hoří „jenom“ místnost 201, je to důvod volat hasiče a nečekat, až budou v plamenech aspoň tři patra, aby snad člověk nebyl za plačtivce. V České republice skutečně zatím není situace tak hrozná, ale záleží na nás, jestli si tento stav dokážeme udržet, a to se nedá dělat pasivně. Zároveň je znalost angličtiny dost rozšířená na to, aby mnozí z nás dokázali posoudit, jak daleko už to v anglosféře zašlo, a že třeba takové poměry importovat nechtějí. Máte-li chuť si prostudovat konkrétní příklad, můžete se pokochat například tímto soudním rozsudkem (PDF) z kanadského státu Ontario, který zrušil povinnost budoucích učitelů podrobit se standardizovanému testu z matematiky, protože v něm rasové menšiny (patrně ne východoasiati; ti tento druh problémů nemívají ani tady, ani tam) byly disproporčně neúspěšné. Nahlédnete-li do rozsudku, najdete v něm výroky jako „rasově odlišným žákům je prospěšné, když mají rasově odlišné učitele“, prezentované jako zjevná a samozřejmá pravda. (Opravdu to platí i v případě, že ti učitelé nedokáží složit standardizovanou zkoušku?) No, tak nechcete-li, aby podobná neorasistická ideologie jednoho dne pronikla i do našeho práva a k našim soudům, nabyla váhu zákona a naše instituce byly povinny se jí řídit, musíte „plakat“ v médiích včas a neohlížet se příliš na to, že se vás za to někdo snaží zesměšnit. Doba je nástroj tyranů Poslední bod. Následující Bittnerova věta by mohla být perfektním manifestem autoritářství v praxi: „Máte-li názory, které doba překonala a v otevřené diskusi rozpoznala jako represivní, pak není nic nemístného, jste-li s nimi vykázáni mimo veřejný prostor.“ Doba ve smyslu inteligentní bytosti, která by dokázala něco rozpoznat, překonat a měla právo vynášet rozsudky vyhnanství, vůbec neexistuje. Existují jenom konkrétní jedinci, kteří se takovým aktivitám věnují a kteří se „dobou” zaštiťují, částečně možná proto, aby nebylo vidět, jak málo jich ve skutečnosti je. Ono zní daleko mocněji, říci „Drž hubu, protože ti to přikazuje doba“, než „Drž hubu, protože ti to přikazuje Bc. Franta Vokurka, který by případě tvého nesouhlasu dokázal svolat demonstraci skoro třiceti lidí“. Doba ve smyslu trendů pošťuchovaných konkrétními osobami, ta, pravda, existuje, ale zato nemá žádné svědomí. Taková „doba“ je dokonalý psychopat podléhající aktuální módě a politickým potřebám. Posuďme například různé doby 20. století a jejich napojení na mládež. Doba roku 1914 diktovala, že musíte poslat své syny do blátivých zákopů a na cestu jim popřát, ať zabijí co nejvíc friců nebo žabožroutů, se kterými ještě před pár lety házeli žabky do rybníka na letním táboře. Pacifisti byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký. Doba roku 1939 diktovala, že budoucnost Evropy má podobu naleštěných holínek a zástupů mužů oblečených ve stejnokrojích, mašírujících ve jménu Velkého Něčeho (Polska, Německa, SSSR, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Itálie…) do sousední země. Demokracie byl přežitek předválečné doby, případně židovský vynález, a anomálie typu ČSR neměly v novém uspořádání Evropy místo. Zastánci míru a diplomacie byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký. Doba roku 1950 si žádala věšet kapitalisty a jejich přisluhovače, doktorku Horákovou nevyjímaje. Podepisovaly se petice, kdo všechno má jít na šibenici, a připojovaly se k nim celé pracovní kolektivy. Hrdinná mládež budovala za Ostravou Novou huť Klementa Gottwalda a buržousti byli vykázáni mimo veřejný prostor, často i do velmi neveřejných prostorů jménem gulag. A z doby roku 1995 by Deník Referendum měl noční můru. Tam byla aktivní „nová kapitalistická“ mládež, která s velkou radostí demontovala dílo předešlých socialistických mládeží a po nevyhnutelném zbohatnutí si stavěla takové ty zvláštní domy, kterým se dnes říká podnikatelské baroko. Proti předešlým třem dobám byla o hodně benignější a nevykazovala lidi rutinně mimo veřejný prostor, ale stejně jste z toho zápalu některých jedinců museli mít bžundu, hlavně když jste věděli, že jejich otecko byl prominentním členem KSČ. (A syn je možná dneska v Bruselu, tak to u těch přizpůsobivých rodin chodí.) Zkrátka: nikomu, kdo si chce zachovat aspoň špetku osobní integrity, bych nedoporučoval řídit se dobou. Doba je nástroj tyranů a výborné prostředí pro ohebné páteře, v socialismu i v korporátní sféře. Všichni ostatní by si od ní měli držet skeptický distanc.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2025-05-13 17:23:32

Nizozemský šok na Giru. Bittnerův parťák největší výhrou kariéry pomáhá týmu k záchraně

Cyklistické Giro d'Italia se letos poprvé přesunulo na italskou půdu. Po volném dni na peloton čekala rovinatá 4. etapa, kterou podle předpokladů rozhodl hromadný spurt. Vítěz je ale opravdu neočekávaný. Nizozemský jezdec Casper van Uden, týmový parťák Pavla Bittnera z Picnic PostNL, vypálil rybník všem favoritům a slaví největší výhru kariéry. „Tenhle moment si užiju,“ usmíval se 23letý cyklista.

Čas načtení: 2022-01-11 14:43:15

Ani v Globusu nebude svět v pořádku

Před pár dny mě „praštil do nosu” článek Petra Bittnera Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso, který mě, upřímně, dost popíchl – ale na ten přijde řeč až příště. On totiž samotný páně Bittnerův článek je reakcí na jiný článek Tomáše Poláčka Proč odcházím do Globusu, a na ten bych chtěl odpovědět první. Myslím si, že ani v onom Globusu svět už „v pořádku” nebude. Respektive už teď není. Když tedy pominu, že je to přirovnání, a vezmu ten skutečný Globus: ono je to vidět i na takových detailech, jako jsou ceny vzrostlé kvůli inflaci, případně nedostatek nějakého zboží kvůli zadrhnutým obchodním řetězcům. Co s blaženou nirvánou nakupování udělá rostoucí cena emisních povolenek, to se taky můžeme jen dohadovat. Zpět k tomu abstraktním Globusu, o kterém píše Poláček. Hysterie panující na sociálních sítích má určité důvody, které jen tak nepominou, a pokud některé ustupují (Trump), jiné naopak sílí (covidová opatření, jejichž tvrdost v některých zemích čím dál méně odpovídá současnému charakteru pandemie). Pouze částečně je to vina těch algoritmů samotných, které rády „vystrkávají nahoru” kontroverzní obsah. Minimálně stejně velkou roli podle mého názoru hraje skutečnost, že internet a sociální sítě způsobily radikální zprůhlednění politického procesu, a toto zprůhlednění je pro řadu lidí poněkud nerozdýchatelné. Pokud máte rádi klobásy, nebuďte u jejich výroby Existuje pořekadlo, že „kdo má rád klobásy a ctí zákony, neměl by být u toho, když se vyrábějí”. Poprvé jsem jej slyšel někdy v době, kdy se dělila československá federace. Nu, a nástup internetu zapříčinil, že žijeme ve výrobně klobás 24/7. Na každého se něco najde. Ten vzal divnou dotaci, ten řekl něco o cikánech, tamta poslala svého kolegu do zadnice, manžel tamté podniká v Rusku, tenhle před třiceti lety osahával spolužačku a tamten neví, že nejvyšší horou naší vlasti je Sněžka. Jste-li politik, tak najít špínu na jiného kandidáta je zdaleka nejsnazší a nejlevnější způsob boje, protože to většinou nemusíte ani dělat sám (nebo vaši lidé); na internetu jsou dobrovolných Sherlocků a Brettschneiderů tisíce a přihrají vám šťavnaté kousky až pod nos. Časem nejspíš dojde k úplnému otupění populace, protože nikdo se nevydrží rozhořčovat donekonečna, ale zatím k němu nedošlo a důsledkem je všeobecná expanze cynické nedůvěry: tam nahoře jsou samé svině, a ti, co by je chtěli vystřídat, to jsou jenom svině v zácviku. (Ono to do nějaké míry fungovalo vždycky, ale internet to zesílil.) V ČR ten vývoj vidíme docela dobře – viz třeba Pirátská strana, která skrze své transparentní fórum a intenzivní komunikaci na sociálních sítích neustále šlape do lejna – ale jsou i jiné zajímavé případy, leckdy dost exotické. Třeba Thajsko, kde starého krále Bhumibola nepředstíraně uctívali, ale všeobecné povědomí o zhůvěřilém chování jeho následníka, stárnoucího playboye, který i se svými třiceti pudly žije raději v Německu než v Thajsku, nejspíš jednoho dne této staré monarchii připraví velmi neslavný konec. Důsledkem tohoto vývoje je, že žádný režim se necítí úplně silný v kramflecích a reaguje pak podle své povahy. Autoritářské státy se snaží potlačit šíření kritických informací silou. V demokratických se to úplně otevřeně dělat nedá, tak se hledá cesta oklikou, přes tzv. dezinformace, což by umožnilo vedle deseti nepravdivých zpráv potlačit i jednu až dvě pravdivé, leč pro pana ministra nežádoucí, aniž byste přitom museli vypadat jako kazašský diktátor. Leč zatím i toto naráží na odpor zdola a důsledkem je ona výše zmíněná nejistota, kde zase co vyplave. Ta je mnohem silnější než v dobách, kdy veřejný názor utvářelo pár médií, jejichž zástupce jste zkrátka sezvali na raut a většina z nich se odměnila loajalitou. Nu, a jak reagují lidé nejistí v kramflecích? Paranoidně. To není jen otázka těch nejvyšších politiků. „Štíhlé státy” dnes už ve světě moc nejsou, všude je na státní penězovod nabaleno významné procento populace, včetně všelijakých formálně samostatných firem či médií, které by bez dotací nebo správně přihraných zakázek nepřežily. Těm všem hrozí v případě zásadnějších politických změn ztráta živobytí, protože oblíbeným průvodním jevem takových zásadních změn bývají personální čistky. (Představte si jen, kolik důležitých lidí by přišlo o dobrá místečka při nějakém hypotetickém downgradu EU zpátky na EHS. Už z toho můžete usoudit, že běžným, dobrovolným politickým procesem se nic takového nestane.) To se samozřejmě projeví na úrovni hysterie v politické debatě, jak jinak. Někteří účastníci mají hodně co ztratit. Studená válka na sociálních sítích Druhý bod, těsně navazující. Jestli něco odsune bájný Globus do definitivního zapomnění, budou to oživené mezinárodní spory. On ten Globus byl určitým symbolem „hladké globalizace”, ve které zboží proudí všemi směry, na poličkách leží produkty z celého světa a jednotlivé státy, ať už zpočátku konzervativní, islámské nebo komunistické, postupně konvergují k jakémusi vágně liberálnímu konsensu, ve kterém každý chodí do Starbucksu a v kapse nosí iPhone. Tato iluze pominula a v současné době jsou některé velmoci natolik znepřátelené, že být to před sto lety, už by si šly po krku stejně jako jejich předchůdci. Jenomže destruktivita dnešních zbraní je natolik strašlivá, že si to nemohou dovolit, maximálně na nějakých vedlejších bojištích (Sýrie, Náhorní Karabach, Afghánistán), ze kterých se v nouzi nejvyšší dá zase stáhnout a tvářit se, že se nic nedělo. Tím pádem se ten konflikt stěhuje na sítě, kde je psaní příspěvků o dost levnější než F-35 nebo Tomahawky, a také spojeno s podstatně menšími riziky. Také se dá spoléhat na přirozený patriotismus či nacionalismus určité části obecenstva, která se zapojí i zadarmo. V tomhle boji se budou sociální sítě používat hodně, a vzniklé prostředí bojiště bude pro citlivější lidi nepříjemné, kdežto ten opačný poddruh se v tom bude vyžívat. (Verbální) agrese bez rizika je pro jistý druh lidí dost přitažlivá, což bude pro onen Globus, kde je svět ještě v pořádku, značně erozivní až smrtící. Vůbec bude zajímavé pozorovat, jak se tato „studená válka na síti” bude vyvíjet. Nebývalo zvykem, aby běžné obyvatelstvo znepřátelených států mělo kontakt mezi sebou. Teď jej má a úplně jej potlačit nejde, aspoň ne v té chvíli, kdy se ještě opravdu nestřílí. Čekal bych, že tato skutečnost bude jednak zase sytit paranoiu z toho, kolik potenciálních zrádců a přisluhovačů nepřítele máte mezi sebou, jednak povede k daleko lepšímu zmapování skutečných slabin protivníka než libovolná odborná studie. Už teď je vidět, že umístí-li někdo třeba na Reddit fotku ze zásahu čínské armády na Tchien-an-men, vzápětí se vynoří „protilehlá” fotka nějakých brutalit napáchaných Američany ve Vietnamu, a pod oběma se to v diskusi adekvátně „pere a žere”. Globální Globus takovou syrovou výměnu toho nejhoršího nepřežije, ale paradoxně by na ni mohla doplatit právě ta „woke” kultura, která z ní dosud těžila. Pokud ji v Pekingu identifikují jako slabé místo amerického krunýře a začnou ji zpovzdálí podporovat o sto šest, vzbudí tím zároveň dojem, že jde o cizí zbraň. Některým lidem by to bylo jedno, ale vrcholek „woke” hnutí se sestává z jedinců hypercitlivých na vlastní pověst, což bude mít zajímavé následky. V ideologicko-imperiálních rozporech uvnitř států většinou vyhrávají ty imperiální zájmy, i kdyby ideologové bušili do bubnů sebehlasitěji. A USA jsou pořád ještě impérium. No nic, příště se vrhnu na pana Bittnera a jeho článek, jehož titulek hovoří o „vlídných” slovech. On je ve skutečnosti zhruba stejně vlídný, jako je Severní Korea lidově demokratická, ale ta povýšená arogance by mi vadila ze všeho nejmíň.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-01-13 23:05:21

„Doba“ není člověk a nemá žádné svědomí

Ještě, než se pustím do konkrétních bodů článku Petra Bittnera v Deníku Referendum Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso: dost mě fascinuje, jak se část našich intelektuálů snaží urputně až otrocky importovat do zdejší kotlinky pojmosloví z americké kulturní války, což je například ten „bílý heterosexuální muž“. Nedělá to jenom progresivní levice, i když s tím začala. Na pravici se začínají ty samé pojmy používat sice ironicky, ale přece. To je podle mého názoru zásadní chyba. Akceptací slovníku protivníka akceptujete i základní princip schovaný za ním, což je v tomto případě rozdělení populace do těsných identitárních škatulek, jejichž hranice je verboten překračovat. To je přitom asi vůbec nejzhoubnější atribut „woke“ levice, která se jinak ráda zaštiťuje individuálním sebeurčením – samozřejmě jen do chvíle, kdy jako gay, muslim nebo černoch začnete podporovat nějakou tu nesprávnou politickou myšlenku. Zrovna Deník Referendum občas pojem „bílý muž“ používá, i když ne systematicky; Google na vás vysype nějaký ten tucet odkazů. Deník Referendum byl svého času vnímán jako médium pro mladé intelektuály blízké ČSSD. Jestli je občasné rýpání do „bílých mužů“ součástí nějaké strategie, jak pro ČSSD dosáhnout stejných volebních úspěchů, jaké slaví Strana zelených, dá se říci, že je to strategie úspěšná. Z hlediska Středoevropana středního věku je tento import zajímavý hlavně proto, že jej nezažívá poprvé. Když v polovině osmdesátých let nastoupil Gorbačov a tehdejší silně zkostnatělá KSČ shledala, že poměry v bloku se změnily, televize a noviny se náhle zaplnily slovy jako perestrojka, chozrasčot a glasnost. („Perestrojka“ se překládala jako „přestavba“, druhé dva pojmy se ani nepřekládaly.) Běžné obyvatelstvo z toho mělo tichou srandu, protože bylo patrné, že staří soudruzi se snaží navléknout nový kabát, aby zůstali u koryta a podrželi si nějakou relevanci. Naštěstí se doba změnila, což znamená, že něčím takovým určitě nebudou přispěvatelé Deníku Referendum motivováni, že ano. Křiklouni bez mandátu Tím se volně dostáváme k prvnímu bodu, což je celé zarámování článku ve stylu „menšiny versus (nechápavý a plačtivý) heterosexuální bílý muž“. Echo24, kam také píšu, je prezentováno jako médium mužů (není to pravda), snaha o osekávání svobody projevu je požadavkem mladých, kterému se staví zpátečnická a ignorantská střední a starší generace. Milý čtenáři, ať jsi gay, žena, černoch nebo muslim: toto zarámování je manipulace, jejímž cílem je použít tě jako kanónenfutr v kulturní válce, které by ses třeba nejradši ani neúčastnil. Na tlak ve stylu „ženy a mladí si myslí X, takže ty musíš taky“ se dá odpovědět třeba tak, že jsi svobodný člověk a budeš si myslet a říkat, co chceš. Na myšlence svobody projevu a otevřeného souboje myšlenek na veřejné scéně bez nějakého „vylučování“ není nic mužského, starého ani bělošského, a budeš-li chvíli hledat, najdeš protipříkladů dost. Jednou z největších osobností v boji za svobodu slova je například černá somálská ex-muslimka Ayaan Hirsi Ali, která kvůli svým názorům dlouhodobě riskuje život, což se o většině veřejně činných intelektuálů říci nedá (ti mají leckdy strach riskovat i dotace). A ve vězeních celého světa sedí novináři, karikaturisté a komici všech barev, věků a vyznání, které tam dovedl nějaký ten pokus vysmát se místním politickým či společenským tabu. Povšimni si, že základní slabinou, kterou všichni ti křiklouni mluvící jménem „mladých“, „žen“ či kohokoliv jiného, trpí, je ta, že k tomu nemají žádný mandát. Takový druh voleb se prostě nekoná a doporučil bych brát s rezervou každého, kdo se snaží mluvit jménem jiných lidí, než je on sám, aniž by měl v ruce jejich souhlas. Mlčení může být zbabělost Druhý bod: článek přistupuje k odpůrcům jako k lidem, kterým ujel vlak dějin a nechápou, proti čemu protestují. Jejich námitky jsou „pláč“ nedůstojný chlapů (najednou se ten pojem hodí). To je zase zarámování s nějakým cílem; má vzbudit ve čtenáři jakousi pohrdavou lítost nad těmi ubožáky a rovněž vágní obavu, aby si někdo něco takového náhodou nepomyslel o něm samotném. Tudíž: držet hubu. Dovolím si přistoupit k věci z jiné strany. Prezentovat odpůrce jako nechápavé, novým vývojem zmatené a rozčilené lidi, je podpásovka prozrazující značné množství arogance. Naštěstí je svým způsobem sebepoškozující, protože při téhle nadutosti začnete nutně dělat chyby. (On tuto chybu ovšem dělá kdekdo, nejen progresivci. Mnohokrát jsem se například mezi odpůrci islámu setkal s názorem, že ten systém je hloupý, i když přitom samotný fakt, že dokázal ovládnout pořádný kus planety a drží si jej pod kontrolou dodnes i přes těžké vojenské porážky v 19. století, naznačuje, že je ve skutečnosti docela dobře vymyšlen. Podobně si například lidi myslí, že Ruholláh Chomejní byl nějaký negramotný fanatik, i když to v reálu byl vysoce vzdělaný a inteligentní fanatik – právě proto se mu podařilo ten Írán v chaosu protišáhovské revoluce strhnout na svoji stranu.) Konkurenční perspektivou k onomu pohrdavému pohledu na „pláč v médiích“ je ta, že mlčet k něčemu, co považuji za nesprávné, je v podstatě zbabělost, a upozorňovat na problém dříve, než se rozroste do nezvladatelných rozměrů, je naopak celkem prozíravé jednání. Pokud vám v nějakém kancelářském domě hoří „jenom“ místnost 201, je to důvod volat hasiče a nečekat, až budou v plamenech aspoň tři patra, aby snad člověk nebyl za plačtivce. V České republice skutečně zatím není situace tak hrozná, ale záleží na nás, jestli si tento stav dokážeme udržet, a to se nedá dělat pasivně. Zároveň je znalost angličtiny dost rozšířená na to, aby mnozí z nás dokázali posoudit, jak daleko už to v anglosféře zašlo, a že třeba takové poměry importovat nechtějí. Máte-li chuť si prostudovat konkrétní příklad, můžete se pokochat například tímto soudním rozsudkem (PDF) z kanadského státu Ontario, který zrušil povinnost budoucích učitelů podrobit se standardizovanému testu z matematiky, protože v něm rasové menšiny (patrně ne východoasiati; ti tento druh problémů nemívají ani tady, ani tam) byly disproporčně neúspěšné. Nahlédnete-li do rozsudku, najdete v něm výroky jako „rasově odlišným žákům je prospěšné, když mají rasově odlišné učitele“, prezentované jako zjevná a samozřejmá pravda. (Opravdu to platí i v případě, že ti učitelé nedokáží složit standardizovanou zkoušku?) No, tak nechcete-li, aby podobná neorasistická ideologie jednoho dne pronikla i do našeho práva a k našim soudům, nabyla váhu zákona a naše instituce byly povinny se jí řídit, musíte „plakat“ v médiích včas a neohlížet se příliš na to, že se vás za to někdo snaží zesměšnit. Doba je nástroj tyranů Poslední bod. Následující Bittnerova věta by mohla být perfektním manifestem autoritářství v praxi: „Máte-li názory, které doba překonala a v otevřené diskusi rozpoznala jako represivní, pak není nic nemístného, jste-li s nimi vykázáni mimo veřejný prostor.“ Doba ve smyslu inteligentní bytosti, která by dokázala něco rozpoznat, překonat a měla právo vynášet rozsudky vyhnanství, vůbec neexistuje. Existují jenom konkrétní jedinci, kteří se takovým aktivitám věnují a kteří se „dobou” zaštiťují, částečně možná proto, aby nebylo vidět, jak málo jich ve skutečnosti je. Ono zní daleko mocněji, říci „Drž hubu, protože ti to přikazuje doba“, než „Drž hubu, protože ti to přikazuje Bc. Franta Vokurka, který by případě tvého nesouhlasu dokázal svolat demonstraci skoro třiceti lidí“. Doba ve smyslu trendů pošťuchovaných konkrétními osobami, ta, pravda, existuje, ale zato nemá žádné svědomí. Taková „doba“ je dokonalý psychopat podléhající aktuální módě a politickým potřebám. Posuďme například různé doby 20. století a jejich napojení na mládež. Doba roku 1914 diktovala, že musíte poslat své syny do blátivých zákopů a na cestu jim popřát, ať zabijí co nejvíc friců nebo žabožroutů, se kterými ještě před pár lety házeli žabky do rybníka na letním táboře. Pacifisti byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký. Doba roku 1939 diktovala, že budoucnost Evropy má podobu naleštěných holínek a zástupů mužů oblečených ve stejnokrojích, mašírujících ve jménu Velkého Něčeho (Polska, Německa, SSSR, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Itálie…) do sousední země. Demokracie byl přežitek předválečné doby, případně židovský vynález, a anomálie typu ČSR neměly v novém uspořádání Evropy místo. Zastánci míru a diplomacie byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký. Doba roku 1950 si žádala věšet kapitalisty a jejich přisluhovače, doktorku Horákovou nevyjímaje. Podepisovaly se petice, kdo všechno má jít na šibenici, a připojovaly se k nim celé pracovní kolektivy. Hrdinná mládež budovala za Ostravou Novou huť Klementa Gottwalda a buržousti byli vykázáni mimo veřejný prostor, často i do velmi neveřejných prostorů jménem gulag. A z doby roku 1995 by Deník Referendum měl noční můru. Tam byla aktivní „nová kapitalistická“ mládež, která s velkou radostí demontovala dílo předešlých socialistických mládeží a po nevyhnutelném zbohatnutí si stavěla takové ty zvláštní domy, kterým se dnes říká podnikatelské baroko. Proti předešlým třem dobám byla o hodně benignější a nevykazovala lidi rutinně mimo veřejný prostor, ale stejně jste z toho zápalu některých jedinců museli mít bžundu, hlavně když jste věděli, že jejich otecko byl prominentním členem KSČ. (A syn je možná dneska v Bruselu, tak to u těch přizpůsobivých rodin chodí.) Zkrátka: nikomu, kdo si chce zachovat aspoň špetku osobní integrity, bych nedoporučoval řídit se dobou. Doba je nástroj tyranů a výborné prostředí pro ohebné páteře, v socialismu i v korporátní sféře. Všichni ostatní by si od ní měli držet skeptický distanc.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-25 11:58:01

Literární vyhlídky (25. listopadu až 1. prosince)

Z řady literárních pozvánek, které nabízí poslední listopadový týden, si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Závěr týdne také nabídne hned dvě premiéry dramatizací úspěšných českých próz, a to Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové a Jezera Bianky Bellové. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY 25. 11. Praha / Od 16.45 se na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (v budově Hollar) uskuteční diskuse se spisovatelem a publicistou Jáchymem Topolem o nezávislých médiích. Oceňovaný prozaik stál na jaře 1989 u zrodu politického časopisu Sport, který se po 17. listopadu změnil v Informační servis a pak během roku 1990 na časopis Respekt, kde byl Jáchym Topol až do roku 1991 redaktorem. Současně působil do roku 1993 jako šéfredaktor a do roku 1994 jako redaktor Revolver Revue. V letech 2009–2011 působil v redakci deníku Lidové noviny a od roku 2011 pracuje jako programový ředitel Knihovny Václava Havla. Ústí nad Labem / V 18 hodin zavítá do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička Simona Martínková Racková. Držitelka Drážďanské ceny lyriky za rok 2016 je autorkou básnických sbírek Přítelkyně (2007), Město, které není (2009), Tance (2015) a Zatímco hlídací psi spí (2017). Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). Od třinácti se věnuje tanci, nyní zejména flamencu. Moderuje spisovatel Radek Fridrich. Praha / Od 19.30 nabídne Božská Lahvice literární večer nazvaný Jack Kerouac: 50 let na cestě. Odkaz života i děl, který dotyčný autor zanechal, žije dodnes. V rámci literárně-performačního večera formou projekcí, hlasů, hudby a četbou z životopisu i díla Kerouaca prožijete jeho téměř padesát let života. Vystoupí Matěj Senft, Lukáš Senft, Matěj Ptáček, Jan Čermák a Vojta Vilém Cibulka.   26. 11. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jan Čermák s přednáškou na téma Kalevala. Praha / V 19.30 zavítá do kavárny Fra chorvatský básník, překladatel a esejista Marko Pogačar, jeden z nejoceňovanějších básníků současné Evropy, působící mimo jiné v literárním časopisu Quorum. Na programu bude čtení, debata, nové překlady. Moderuje Adam Borzič, překladatel Pogačarovy poezie.   27. 11. Praha / Od 18 hodin proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) další debata nad Knihou měsíce podle redakce Literárních novin, věnovaná tentokrát novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu (Host 2019). Debatovat o ní budou básník a výtvarník Miroslav Huptych a šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům dvojici přednášky na téma Rok 1989/90 v české a německé literatuře. Prof. Ilse Nagelschmidt z Lipské univerzity vystoupí s přednášku nazvanou Ostdeutsche Literatur nach 1989. Grenzen und Grenzerfahrungen (Východoněmecká literatura po roce 1989. Hranice a přeshraniční zkušenosti). A přelomovým událostem roku 1989/90 v zrcadle české literatury se bude věnovat prof. Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Hořovice / V 19 hodin zavítají do Klubu Labe v rámci cyklu Poezie ve středu architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová, autorka knih Města zdí (2017) a Nemísta měst (2019), a oceňovaný básník a překladatel Petr Borkovec, mimo jiné autor sbírky Herbář k čemusi horšímu (2018) nominované na cenu Magnesia Litera za poezii. Program nabídne i hudební vystoupení Jiřího Smrže, úvodní slovo pronese básnířka Jitka N. Srbová. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představeno české vydání knihy reportáží Slon na Zemplíně (Absynt 2018, česky 2019 v překladu Miroslava Zelinského) slovenského fotografa a reportéra Andreje Bána. Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech dalších důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha je pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji ze všech nejméně. Večerem provází Jan Urban. Praha / V 19.30 začne v Kampusu Hybernská literární večer revue Prostor na téma Znovu objevit Zemi, kde bude představeno nové 112. ekologické číslo zkoumající soužití člověka s dalšími obyvateli planety, vliv řek na vznik civilizací nebo spolupráci horníků a hlívy ústřičné. Vystoupí mimo jiné Kristina Dvořáková, Marie Heřmanová, Ivo Bystrican a Lukáš Senft. Na programu je rovněž přednáška Petra Bittnera a Pavla Šplíchala „Manifest pravicové ekologie“ aneb Kapitalismus nabízí hned tři způsoby, jak bezproblémově zvládnout klimatickou změnu nebo projekce autorského videa Anny Petruželové a Tadeáše Poláka ke zmíněnému číslu revue Prostor.   28. 11. Krnov / Od 18 hodin nabídne Městská knihovna Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání s básnířkou, spisovatelkou a dramatičkou Kateřinou Rudčenkovou, která za svou básnickou sbírku Chůze po dunách získala v roce 2014 Magnesii Literu za nejlepší poezii a za divadelní hru Niekur zase druhé místo v Dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka. Kromě psaní se v rámci divadelního spolku Antonín Puchmajer věnuje i herectví. Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, pořadatel kulturních akcí a literární kritik Ondřej Hložek. Pochází z Opavy, kde vystudoval českou literaturu na Slezské univerzitě. Vydal pět básnických knih: Tížiny (2011), Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017), Teď (2017) a nejnovější Řez kamenem, která vyšla v září tohoto roku. Jeho texty byly přeloženy a publikovány v řadě evropských jazyků, například ve slovinštině, rumunštině, bosenštině, polštině aj. Je zastoupen ve sbornících Nejlepší české básně 2017 a 2018, vydávaných nakladatelstvím Host. Praha / Od 18 hodin se ve Studiu Paměť uskuteční křest knihy pro děti Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse od spisovatele Marka Tomana, kterou ilustrovala Magdalena Rutová a kterou vydalo nakladatelství Baobab. Nejprve Divadlo Čučka sehraje divadelního Florentina, pak bude křest a poté zahraje Eva Černá a band. Praha / V 18 hodin bude v knihovně Libri prohibiti uvedena kniha Eduarda Vacka s názvem Občanský průkaz, prosím (Pulchra 2019), ve které autor zpracoval do románové podoby své zkušenosti z ročního pobytu ve vězení, kam byl v 80. letech zavřen za vydávání samizdatů. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých letech je jen velmi málo. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům diskusní večer dvou významných literátů a pamětníků, kterým minulý režim zásadním způsobem ovlivnil život. Oba hosté – Jürgen Serke a Milan Uhde – se podělí o své zkušenosti a vzpomínky: od vnímání zakázaných spisovatelů východního bloku, přes možnosti a problémy publikování za totalitního režimu až po dění na počátku devadesátých let. Moderuje František Černý. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu další večer z cyklu Literární čtvrtek, kde soudobé básnířky a básníci představují klasičky a klasiky. Tentokrát přijde na řadu postava a dílo Wislawy Szymborské (1923–2012), básnířky a esejistky, laureátky Nobelovy ceny za literaturu v roce 1996. Básnířku představí Zofia Baldyga, bohemistka, překladatelka a autorka tří básnických sbírek. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest Bláznova deníku, 17. svazku edice Xin vydávané nakladatelstvím Verzone. Výboru z díla čínského spisovatele Lu Süna pokřtí překladatelka a sinoložka Zuzana Li a literární historik a komparatista Martin Bedřich.   29. 11. Praha / V pátek 29. listopadu a v sobotu 30. listopadu bude mít v Žižkovském divadle Járy Cimrmana premiéru inscenace Vyhnání Gerty Schnirch podle stejnojmenné prózy Kateřiny Tučkové – románu o jednom osudu zlomeném dějinami, o vině Čechů a Němců, o tom, zda je možno odpustit a porozumět. Příběh jedné „malé“ a obyčejné ženy, jejíž život několikrát převrátí naruby „velké“ a dramatické dějiny 20. století (od protektorátu přes poválečné divoké odsuny až po nástup brutálního „osvoboditelského“ režimu), nastudovala s divadelní společností 3D Company režisérka Diana Šoltýsová. Praha / V 10 hodin proběhne v Národní knihovně ČR (zasedací místnost č. 136) křest sady S knížkou do života / Bookstart. Součástí programu bude také křest malovaného kalendáře výtvarnice a ilustrátorky Markéty Vydrové a příspěvky dalších hostů. Akce se uskuteční v Klementinu pod záštitou ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Praha / Od 18 hodin bude v Baru Cobra uvedena nová kniha Petry Soukupové s názvem Klub divných dětí (Host 2019). Její čtyři hrdinové na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná. Moderuje Adéla Elbel, kmotrou knihy bude Aňa Geislerová. Praha / V 19 hodin začne v kavárně Dark Velvet křest sbírky Liliový prach – básnického debutu Arthurky Višňové, který vychází pod nakladatelstvím Otevření. Vázaný verš z úst básnířky na vlnách melancholie, avantgardy i baladického snění zazní za doprovodu pianisty Jana Malého, jenž představí také svou tvorbu. Těšit se můžete na hudební vstup básníka a hudebníka Petra Suchana, kmotra knihy. Vše pod taktovkou veršotepce Davida Pillowa.   30. 11. Praha / V A studiu Rubín bude mít premiéru inscenace Jezero podle cenami ověnčeného stejnojmenného románu Bianky Bellové. Nami žije s bábou a dědkem celý život v Borosu, koupe se v jezeře, co pomalu vysychá a v mlhavých vzpomínkách vidí svojí matku, kterou touží poznat. Pak se dědek ztratí v bouři, bábu pošlou na jezero a Nami potká Zazu. A pak se vydá do hlavního města, aby poznal, co všechno je na druhém břehu. V režii Lucie Ferenzové hrají Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová.   1. 12. Praha / Od 16 hodin proběhne v Kampusu Hybernská štafetový maraton adventního čtení knihy Gunnara Gunnarssona Advent v překladu Heleny Kadečkové, a to v podání přátel a spolupracovníků zesnulé překladatelky a s hudebním doprovodem Štěpána Axmanna ml. Výtěžek akce bude věnován na projekt Nocleženka Armády spásy. Novela Advent Islanďana Gunnara Gunnarssona (1889–1975) přináší prostý, ale velkolepý příběh o shánění ovcí na zimu nabyl díky realistické ukotvenosti v drsné, zasněžené přírodě severního Islandu obecnou platnost. Advent, napsaný původně dánsky (knižně 1937), došel velké popularity po celém světě. Česky ho vydalo nakladatelství Kalich již v roce 1938 v překladu Niny Neumannové. Zhruba o deset let později si příběh přečetla jako studentka Helena Kadečková (1932–2018) a otevřel se jí tak svět severské literatury. Předávání skandinávského a zejména islandského písemnictví i kultury do českého prostředí pak zasvětila život. Jako poslední knihu přeložila právě Advent (Kalich 2017). Praha / V 18 hodin začne v Klubu FAMU předvánoční Večer Revolver Revue, na kterém z nově vydaných románů Marlen Haushofer Zeď a Martina Ryšavého Zlaté vidění budou číst Gabriela Míčová a Ivana Uhlířová za přítomnosti překladatelky Kateřiny Lepic a výše jmenovaného českého autora. Uvedeno bude též zimní číslo Revolver Revue. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petr Hruška: Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch (Host 2019) „Opakovaně je nutno podléhat dojmu, že nejde o nic, aby bylo možno následně pocítit, že je daleko do ničeho. Je to paradoxní ‚povinnost‘ Wernischovy básně (a možná i celé poezie obecně): má-li za něco stát, pak musí mít vždy možnost vypadat, že nestojí za nic. Má-li v sobě skrývat hluboké citové pohnutí, důležitý myšlenkový postřeh, překvapivý vhled do podoby světa, musí mít zároveň možnost být čtena jako samoúčelnost, rozmarný nesmysl bez opodstatnění. Ukrývá-li každá banalita nějaký význam, na nějž je teprve potřeba přijít, pak také každý význam v sobě tají banalitu, kterou je v něm možno shledat. A báseň je oscilací mezi těmito významy a banalitami, nestojí v jednom či druhém, ale neustále se pohybuje od jednoho ke druhému a zpátky. Záleží na způsobu čtení, na situaci, rozpoložení, ochotě vidět.“   Petr Motýl: Bohemiana 1988-2019 aneb v srdci lehký žal na rtech sprostý smích (Malvern 2019) Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (*1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext.   Petr Borkovec: Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019) „Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček? Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?“ Otázky jsou jasné. Petr Borkovec se ve svých krátkých prozaických textech pokouší zodpovědět všechny najednou.   Helena Wernischová: Melancholie (Dokořán 2019) Helena Wernischová začala na přelomu 60. a 70. let vytvářet zcela originální časopis v jediném exempláři – vždy pečlivě vyhotovený na ručním papíře, s nepravidelnou periodicitou – a tento její mimořádný autorský počin trvá po více než čtyřicet let. Melancholie spojují autorčiny kresby a akvarely s textem, většinou ručně psaným. Vedle záznamů snů zde najdeme nesčetné citáty a výpisky z četby, od autorů světových i českých, básníků i prozaiků, myslitelů a esejistů. Vzniklo tak mimořádně působivé a velmi rozsáhlé dílo literární i výtvarné, pro něž bychom v českém kontextu jen stěží hledali obdobu. Pro knižní vydání zvolila Wernischová formu autorského výběru – jde tedy o knihu nově promyšlenou a komponovanou. Podrobnější vhled do její tvorby a do okolností vzniku Melancholií přinášejí i dva rozhovory, v nichž Helena Wernischová odpovídá na otázky Radka Malého a Terezy Kodlové, a text syna Martina Wernische.   Aleš Palán: Návrat do divočiny (Prostor 2019) V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál a výsledkem je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Alena Mornštajnová: Slepá mapa (OneHotBook 2019) Do Anežčina osudu se promítají nejen životní příběhy jejích rodičů a prarodičů, ale i krutý dopad dějinných událostí. Její babička Anna odjela přes odpor rodičů do pohraničního městečka na severu Čech, aby tam se svým vyvoleným začala nový život – ten se však záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později se pak s těžkými začátky potýká i jejich dcera Alžběta, donucená prchat před německou armádou zabírající Sudety. Po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu – tentokrát v podobě důstojníka StB – i život vypravěčky Anežky… Románový debut Aleny Mornštajnové načetla Veronika Gajerová.    Stephen King: Osvícení (OneHotBook 2019) Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp… Román Stephena Kinga, který převedl na filmové plátno režisér Stanley Kubrick, načetl Petr Jeništa.

Čas načtení: 2024-07-25 15:30:00

V první etapě Czech Tour zvítězil Lamperti. Ve finiši porazil Bittnera

Úvodní etapu letošní Czech Tour vyhrál jednadvacetiletý Američan Luke Lamperti. Člen týmu Soudal-QuickStep porazil ve finiši v Ostravě těsně Pavla Bittnera. Přímý přenos druhé etapy Czech Tour sledujte v pátek od 15:40 na ČT2 a ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-07-25 19:27:00

Úvodní etapu Czech Tour ovládl Lamperti. Čech Bittner těsně druhý

Největší etapový závod cyklistů na českém území Czech Tour zahájila čtvrteční etapa mezi Prostějovem a Ostravou, která po hromadném spurtu na kostkách Masarykova náměstí skončila triumfem Luka Lampertiho. Američan z týmu Soudal Quick-Step v těsném dojezdu porazil Čecha Pavla Bittnera (Team dsm-firmenich PostNL) a oblékl první žlutý dres.

Čas načtení: 2024-08-15 15:07:00

Burgos by pro mě mohl být odrazovým můstkem, hlásí Bittner před Vueltou

Od začátku roku byl pro Pavla Bittnera start na blížící se Vueltě jednoznačným cílem. Na trať své první Grand Tour vyrazí jednadvacetiletý cyklista v sobotu v Lisabonu povzbuzen vystoupením na nedávném závodu Kolem Burgosu. V hromadných spurtech opanoval dvě etapy a připsal si první vítězství mezi profesionály. Před Vueltou má pocit, že by mohl mít ještě lepší formu.

Čas načtení: 2024-08-22 09:33:10

Video: Takhle finišuje česká senzace. Podívejte se, jak Bittner zaskočil favority

Podívejte se na video ze středeční 5. etapy slavné Vuelty, která skončila vítězstvím českého cyklisty Pavla Bittnera.

Čas načtení: 2024-08-22 13:18:30

Naprostá fantazie, jásá Konečný. Bittnera zná odmala: Jednou může mít duhový trikot

Tomáš Konečný sám ví, jaké je vyhrát na Vueltě, a při včerejším triumfu Pavla Bittnera mu ukápla slza. "Prokopl to a teď už se nemá čeho bát," říká.

Čas načtení: 2024-08-23 18:00:00

Vackovi těsně uniklo vítězství, na Vueltě ho v sedmé etapě předčil ve spurtu jen van Aert

Mathias Vacek dospurtoval v cíli sedmé etapy na Vueltě na druhém místě, rychlejší byl pouze Belgičan Wout van Aert v zeleném dresu pro nejlepšího sprintera. Vacek druhým místem vyrovnal svůj výkon ze sobotní zahajovací časovky a napodobil Pavla Bittnera, který si připsal etapové vítězství ve středu.

Čas načtení: 2024-09-02 14:54:00

Ještě jedna sprinterská šance přijde, věří Bittner před závěrečným týdnem Vuelty

Pavla Bittnera čeká závěrečný týden jeho premiérové Grand Tour. Vítěz jedné ze španělských etap věří ještě v jeden závěrečný úspěch. Nabízí se relativně snadná sedmnáctá etapa.

Čas načtení: 2025-03-18 12:36:00

Šrámy zahojené, Bittner se chystá na souboj s Philipsenem na kostkách

Sezona jarních klasik pokračuje pro Pavla Bittnera středečním závodem Danilith Nokere Koerse. Český cyklista už dojel na belgické jednorázovce desátý, tentokrát by chtěl svůj výsledek ještě vylepšit. Jeho hlavními soupeři na kostkách západní Belgie budou domácí hvězdy Jasper Philipsen a Arnaud De Lie.

Čas načtení: 2025-05-13 17:23:32

Nizozemský šok na Giru. Bittnerův parťák největší výhrou kariéry pomáhá týmu k záchraně

Cyklistické Giro d'Italia se letos poprvé přesunulo na italskou půdu. Po volném dni na peloton čekala rovinatá 4. etapa, kterou podle předpokladů rozhodl hromadný spurt. Vítěz je ale opravdu neočekávaný. Nizozemský jezdec Casper van Uden, týmový parťák Pavla Bittnera z Picnic PostNL, vypálil rybník všem favoritům a slaví největší výhru kariéry. „Tenhle moment si užiju,“ usmíval se 23letý cyklista.

Čas načtení: 2025-06-19 17:01:58

Drama v královské etapě Kolem Švýcarska, rozhodoval fotofiniš. Slaví Bittnerův talentovaný parťák

Královská pátá etapa cyklistického závodu Kolem Švýcarska se rozhodovala až v posledních metrech. Britský talent Oscar Onley, týmový kolega Pavla Bittnera z Picnic PostNL, ve spurtu do kopce udolal Portugalce Joaa Almeidu. O žlutý trikot přišel vysílený Romain Grégoire, do průběžného vedení se však posunul jiný z Francouzů, Kevin Vauquelin, jenž dojel čtvrtý s mankem necelé minuty.

Čas načtení: 2025-06-19 19:34:00

Spurt v královské etapě Kolem Švýcarska ovládl Bittnerův kolega Onley

Královskou 5. etapu závodu WorldTour Kolem Švýcarska vyhrál britský cyklista Oscar Onley. Kolega Pavla Bittnera z týmu Picnic PostNL porazil ve spurtu po závěrečném stoupání do Santa Maria in Calanca portugalského jezdce Joaa Almeidu z UAE, který po středečním trumfu útočil na etapový double.

Čas načtení: 2025-07-01 17:45:00

Kreuzigerův průvodce Tour de France: stres, vítr a nejtěžší etapa za 23 let

V pondělí oznámil tým Picnic-PostNL účast Pavla Bittnera na letošní Tour de France, kromě talentovaného sprintera bude mít česká cyklistika na nejslavnějším závodě světa ještě jednu stopu. Roman Kreuziger na ni vyrazí už potřetí jako sportovní ředitel stáje Bahrain Victorious. Ještě před tím, než vyrazil na slavnostní start do Lille, se bývalý český profesionál podělil o své myšlenky k nadcházejícímu 112. ročníku s českými novináři.

Čas načtení: 2025-07-02 06:00:00

Smělé cíle, sen o žlutém dresu. Bittner si před Tour de France říká o pozornost

Teprve v pondělí byla definitivně potvrzena účast Pavla Bittnera na Tour de France, ale člen stáje Picnic PostNL o tom věděl už od poloviny května. Rodák z Olomouce tak v nejslavnějším cyklistickém závodě světa, který startuje tuto sobotu, zažije premiéru.

Čas načtení: 2025-07-03 18:29:00

ŽIVĚ: Týmová prezentace na Tour de France

Už v sobotu startuje očekávaný vrchol cyklistické sezony Tour de France. Tradičně s krátkým předstihem před Grand Départ je na řadě představení týmů se všemi účastníky včetně českého zástupce Pavla Bittnera. Přímý přenos vysílá ČT sport Plus.

Čas načtení: 2025-07-03 18:29:00

Když nevyjde trikot žlutý, chtěl by aspoň bílý. Bittner má zálusk hned na první etapu

Už v sobotu startuje očekávaný vrchol cyklistické sezony Tour de France. Tradičně s krátkým předstihem před Grand Départ proběhlo představení týmů se všemi účastníky včetně českého zástupce Pavla Bittnera. Člen stáje Picnic PostNL si atmosféru na Place de la Déesse v centru Lille užíval a v rozhovoru pro ČT nastínil, že v jeho hledáčku je hned úvodní etapa, tedy žlutý nebo případně bílý trikot. Přímý přenos prvního dějství vysílá ČT sport a ČT sport Plus v sobotu od 13:45.

Čas načtení: 2025-07-05 00:00:00

Bittner šanci na etapu má, ale nesmí na sebe klást tlak, myslí si König před Tour

Tour de France startuje do svého 112. ročníku, v sobotu odpoledne se v Lille rozhodne o prvním držiteli žlutého trikotu. O tom, kdo si myslí, že ho doveze až do Paříže, a co soudí o šancích českého sprintera Pavla Bittnera, píše ve svém sloupku ředitel Czech Tour a expert iDNES Premium Leopold König.

Čas načtení: 2025-07-10 10:00:00

Tour se vším všudy. Nástupy UAE a Vismy jsou i psychologický boj, říká expert Raboň

Minuta a třináct sekund. Tolik po časovce v páté etapě Tour de France dělí dva největší favority Slovince Tadeje Pogačara a Dána Jonase Vingegaarda. Co to znamená? I nad tím se ve sloupku pro iDNES Premium zamýšlí František Raboň. „Visma teď bude chtít využít každou šanci,“ tuší. A co říká na pád a odstoupení Jaspera Philipsena a výkony Pavla Bittnera?