Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-27 06:15:39

Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (ukázka z knihy)

Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Ukázka z knihy: /Zuzana Urválková: Německojazyčné žurnalistické a nakladatelské aktivity Ignáce Leopolda Kobra kolem roku 1848/   2.2 HAVLÍČKŮV ŠOTEK A KOBRŮV MICHEL   Kompozice a satirická orientace Kobrových časopisů, tj. jejich propojení s větším celkem, jakým byla knižnice Album, vybízí ke srovnání s podobně koncipovanými přílohami českých periodik, zejména s Havlíčkovým Šot­kem, který vycházel od ledna roku 1849 jako příloha Národních novin.26 Sa­motný Šotek je postavou typologicky blízkou Michelovi, po němž Kober časopiseckou přílohu knižnice Album pojmenoval. Podobně jako Michel pochází z mytologie – ve slovanském bájesloví je znám jako domácí bůžek, šotek, šetek či plivník27 a objevoval se v soudobých českých a slovanských pohádkách a pověstech. Kober Michela představí hned v prvním dubnovém čísle (1848) formou epištoly Epistel an den deutschen Michel und viele Andere! Noční čepička, která je pro Michela typická, implikuje jeho charakteris­tiku – Michel je rozespalý, pomalý hlupák, kterému se musí opakovaně vy­světlovat, kdy je zapotřebí být vzhůru a dávat pozor na dění kolem, zejména v poslanecké sněmovně. Kober z pozice redaktora uděluje Michelovi uži­tečné rady, jak si hlídat svého pána (poslance), kterého si sám zvolil, tj. ta­kového, který „se v době poroby a útlaku nestyděl za Tvůj prostý šat a jednal s Tebou jako s člověkem“;28 dále, s jakými vlastnostmi má u takového panstva, jakým poslanci jsou, počítat, jak si nesmí dopřát ani minutku spánku, protože by mu mohlo něco podstatného uniknout. Nároky, které redaktor předkládá Michelovi, klade také na svůj stejnojmenný časopis. V ohnivém projevu vyčísluje, co vše se již podařilo a oč v Rakousku není jen tak možné přijít: „Cožpak nemáme neomezené petiční právo, zastoupení lidu, zod­povědnost ministrů, národní gardu a svobodu tisku? Na posledním místě uvedená svoboda tisku se asi může ztenčit na velmi pasivní svobodu tisku; ale může se stát totéž se zastoupením lidu a národní gardou? – V Rakousku nikdy!“29 Vzápětí však vyslovuje i potenciální hrozby: „Zastoupení lidu se může rovnat nule, ba dokonce se může obrátit jako zbraň proti lidu, když převládne korupce, tzn. svádění, zkaženost úředníků nebo úplatný, podpla­titelný volební systém.“30             Havlíčkovo představení Šotka čtenářům působí podstatně rozverněji. Hravá, odlehčující, v jádru satirická složka však nezastírala přesah k teh­dejší politické situaci v Praze rozbombardované Windischgrätzovým voj­skem. Šotek, skrytý uvnitř granátu, vletí do pracovny redaktora, málem mu urazí hlavu, „která hraběti Lv. Thunovi často v cestě stála“, a uchází se u něj o službu v Národních novinách. Havlíček jej formou vtipného dialogu vyslechne, zjistí, že pohan Šotek jako nesmrtelný staročeský slovanský bůh dosud pracoval jako sekretář Pražské kapituly a až do bombardování mu v tomto ryze křesťanském prostředí nebylo nijak zle. Ale protože se cítí jako „radikální demokrat“, ba „sociální, radikální demokrat“, který sice tautolo­gicky definuje demokracii jako lid a lid jako demokracii, chtěl by pomáhat shánět rukopisy, psát a získávat čtenáře. Radikálně demokratický styl chápe Šotek takto: „Nikomu nic neplatit a každému hned vybít! […] Pak ale mu­sejí být přede vším ministři, všichni šlechticové, ouředníci, kněží a boháči oběšeni, kdo má pole, tomu se musejí vzít a dát tomu, kdo nemá žádné.“31 Havlíčkovi se Šotkova představa o demokracii ani trochu nezamlouvá, ale nakonec se přece jen na spolupráci domluví: Havlíček se Šotka, který se nemůže – navzdory své nesmrtelnosti – prokázat stářím potřebným k re­digování samostatného časopisu (dvacet čtyři let), ujme, přijme jej do redakce s tím, ať ukáže, co umí. Když Šotek líčí, co všechno bude jejich příloha nabízet – od informací „ze života státního, církevního, obecního, domácího, literárního, uměleckého“ přes „feuilleton nejvybranějších novel a povídek, recense o divadle, o koncertech, zprávy o činnosti všech spolků atd.“ – mírní jej Havlíček tím, že „pořádný člověk sám sebe nemůže vychvalovat“. Šotek jej však zarazí slovy „to jsi pozadu a máš cop“ a vyjmenuje několik časo­pisů, které takto získávají odběratele (Večerní list, Českou včelu, Allgemeine Constitutionelle Zeitung, Abendblatt), ba dokonce mají jediného vydavatele,K. W. Medaua.32 S redaktorem úředních novin Constitutionelle Prager Zei­tung Eduardem Breierem (1811–1886) Havlíček opakovaně polemizoval a do­žadoval se jeho propuštění z redakce kvůli jeho vystupování proti českému národu.33 Breier se k Havlíčkovi později vrátil ve svých pamětech a kriticky nahlížel nejen na něj, ale i na mocenské ambice radikálních Čechů, s nimiž podle něj uměl nejlépe zatočit kníže Windischgrätz.34             Oproti sarkastickému Šotkovi nevolil Kober vůči jiným časopisům tak konfrontační tón, jak činí Havlíček. Zprávy, které korespondovaly s politic­kým přesvědčením redakce, Kober přejímal (např. z Charivari), výjimečně s nimi polemizoval. Rovněž s osobnostmi, jež Havlíček zavrhuje, spolupra­coval – např. v Albu vydával populární Breierovy romány a v časopiseckých přílohách Alba se objevuje i jméno Roberta Bluma. Pozoruhodné je, že se kri­ticky vymezil vůči Havlíčkovu článku z Národních novin o Blumově popravě ve Vídni, již Havlíček považoval za spravedlivý trest:   „Což se ostatně osoby Roberta Bluma týče, nestala se jemu žádná křivda. Blum náleží do počtu těch nechvalitebných agitátorů politických, kteří jinak smýšlí doma a ve společnosti, a jinak mluví k lidu, kteří ve shromáždění lidu křičí ‚Všechno pro lid!‘ a doma myslí: ‚Všechno pro sebe!‘ […] Umřel také zce­la přiměřeně charakteru svému, strachy celý bez sebe, jak píší z Vídně; kdyby byl skutečně býval muž takový, za kterého se před lidem vydával, byl by as­poň dovedl za přesvědčení své mužně umříti.“35               Kober naopak považoval Blumovo revoluční angažmá ve Vídni za hrdin­ství a Bluma se – podobně jako jiné německojazyčné noviny36 – zastával. Re­akci většiny lidí na Blumovu popravu označil jako „Schrei der Entrüstung und des Entse[t]zens“ (výkřik zoufalství a vzteku), ať sympatizovali s ja­koukoli stranou.37 Ačkoliv uznává, že není možné Blumovo chování ve Vídni schvalovat, ba že se „jeho charakter nevyjevil v nejlepším světle“, považuje za pomluvu údajné Blumovo strašení lidu gilotinami a „podobnými nesmy­sly“.38 Referování o Blumově hrdinství, protiprávní popravě a o jeho záslu­hách postupně učinilo z Bluma mučedníka německé společnosti; za českou stranu se jím po své smrti stal právě Karel Havlíček.39             U Kobra najdeme vedle vážně míněného názoru na článek z Národních novin také humornou narážku na Havlíčka, a to prostřednictvím písně Šu­selka nám píše, kterou Češi přerušují interpelace v říšském sněmu v oka­mžiku, kdy Šuselka navrhuje projednávat téma o narušování svatební noci Ignaze Kurandy, redaktora lipského časopisu Grenzboten, nedisciplinova­nými Čechy. Šuselka chce prosadit zákon o nedotknutelnosti svatební noci poslanců sněmu, avšak je nakonec umlčen hlasitou písní Šuselka nám pí­še.40 Z Kobrova přístupu je zřejmé, že kritériem výběru příspěvků nebylo, v jakém jazyce byly napsány, nýbrž rozhodovalo jejich naladění a to muselo zapadat do celkové koncepce Kobrových časopisů.             Ve srovnání s Havlíčkem byl Kober zastáncem tisku pro všechny ně­mecky čtoucí, radikálně smýšlející a pročesky, tj. i proslovansky laděné čte­náře. Tuto orientaci lze vysledovat zejména z celkové koncepce časopisu, která byla v mnohém blízká hodnotám listu Deutsche Zeitung aus Böhmen, jemuž Kober dělá ve své příloze Beiblatt zum Album reklamu. Jedná se ze­jména o tyto body: „Ctít národní zájmy německých Čechů v duchu bratrské lásky k našim vlasteneckým soudruhům slovanského jazyka“41 a „ přesvědčivě hájit svobodu lidu a pravého konstitucionalismu, který ji zaručuje, ote­vřeně potírat veškeré znesvobozující tendence pomocí čestných prostředků, nikoli však zbraněmi vzpurné opozice.42             Hájení národních zájmů českých Němců v duchu bratrské lásky k slo­vansky mluvícím obyvatelům země a prohlubování vzdělanosti prostřed­nictvím němčiny byly cíle, které Kober neopustil ani v dalších letech. Beiblatt zum Album sice již dále nevycházel, zato Kober pokračoval s vy­dáváním německojazyčné knižnice celá padesátá a šedesátá léta a dával zde prostor také autorům, jejichž díla byla v monarchii před rokem 1848, ale i po něm sledována a mnohdy zakazována.43 Kober sám byl kvůli své opoziční žurnalistické činnosti z revolučních let pod dohledem státních orgánů, jež mu za svízelných okolností nakonec zakázaly provozovat nakladatelskou činnost, dokud si nedoplní knihkupecké a nakladatel­ské vzdělání.44 To se podařilo až v roce 1856. Do té doby mu s vydáváním knižnice pomáhala nakladatelka Kateřina Jeřábková, která po vzoru Alba uvedla na český trh obdobnou řadu, a to Bibliotéku románů historických a novověkých (1855–1860).             Přestože byl Kober v dalších letech činný zejména jako nakladatel ně­meckých a českých knih, touhy působit na čtenáře prostřednictvím časo­pisecké produkce se nevzdal. Politicky zaměřený byl jeho český týdeník Obecné listy, vycházející krátce na začátku šedesátých let, a to opět ve spolu­práci s Kateřinou Jeřábkovou. Zatímco Obecné listy měly zprostředkovávat informace na venkov prostřednictvím češtiny, jinak tomu bylo s pražským časopisem Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857–1858). Zde domino­vala představa intelektuálního, náročného čtenáře, který se prostřednic­tvím němčiny chce dozvědět co nejvíce o literatuře, filosofii a umění všech národností žijících v rakouské monarchii (do časopisu přispívali také Češi – např. Božena Němcová či Jan Helcelet; jedním z redaktorů byl Ignác Jan Hanuš). Těmito aktivitami Kober navazoval na poselství předbřeznového časo­pisu Ost und West Rudolfa Glasera a byl vedle Ferdinanda Břetislava Mikovce významným zastáncem rovnoprávného kulturního soužití Čechů a Němců v rámci rakouské monarchie.45   23 Sabina, Karel, „Karel Herloš. Nástin životopisný“, in: týž, O literatuře, Praha, Českosloven­ský spisovatel 1953, s. 211–230, zde na s. 224 nn. 24 Proč Kober nezařadil almanach do své knižnice již dříve, souviselo nejspíš s kritikou aktuálních politických a společenských jevů, kvůli níž byl Herlošův Mephistopheles v monarchii zakázán. Historické romány, které vyšly v Kobrově knižnici po r. 1848, mohly být přesahem k minulosti považovány za přijatelné. Srov. Píša, Petr, „Příloha – soupis cenzurních záka­zů se vztahem k českým zemím“, in: týž, Cenzura v Čechách v kontextu předbřeznové habsbur­ské monarchie, Praha, 2018, disertační práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, s. 329. Dostupné z: <https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/100049>. Další podrobnosti k zapovězeným spisům v monarchii viz Komparatistik Wien Zensurdatenbank. Dostupné z: <https://www.univie.ac.at/zensur>. 25 K recepci Herlošova almanachu Mephistopheles v českých zemích srov. Urválková, Zuzana, Dvoj­lomná zrcadlení. Dílo Karla Herloše‑Herloßsohna v českém literárním kontextu, Praha, Arsci 2009. 26 Sgallová, Květa, „Šotek“, in: V. Forst a kol., Lexion české literatury 4/I (S–T), Praha, Academia 2008, s. 696. 27 Srov. Šafařík, Pavel Josef, Slovanské starožitnosti. Dějepisný oddíl první, Praha, Bedřich Temp­ský 1862, s. 72. 28 „Sei also behutsam und wähle nur solche große Herrn, welche sich selbst in der Zeit der Knechtschaft und Unterdrü[c]kung für Deinen groben Kittel nicht geschämt und Dich­ auch damals als Menschen behandelt haben.“ Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel. Ein Blatt für Feinde des Zopfthums 1, 1848, č. 1, s. 3. 29 „Haben wir nicht unumschränktes Petizionsrecht, Volksvertretung, Verantwortlich­keit der Minister, Nazionalgarde und Preßfreiheit? Wohl kann die letztere zu einer sehr passiven Zensurfreiheit zusammenschrumpfen; aber kann ein Gleiches mit der Volks‑Vertretung und Nazionalgarde geschehen? – In Österreich nie!“ Tamtéž. 30 Die Volks‑Vertretung kann nur dann zur Nullität oder gar zur Waffe gegen das Volk wer­den, wenn Korrupzion, d. h. Verführung, Verdorbenheit der Beamten oder ein feiles, be­stochenes Wahlsistem [sic!] überhand nimmt […].“ Tamtéž. 31 Havlíček, Karel, „Úvod. Program. Oznámení. Vyznání víry a Pozvání k předplacení“, Šotek. Příloha k Národním novinám 2, 1849, č. 1, 7. 1., s. 2. 32 Tamtéž, s. 2. 33 Havlíček, Karel, „Quousque tandem abutere, o Breier! patientia nostra?“, Národní noviny, 1848, č. 21, 29. 4., s. 81. 34 „Damals lernte ich die Führer der Czechen, ihre Tendenzen und Herrschgelüste ken­nen, Gleichberechtigung war ihnen stets nur der Vorwand, die Herrschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien der eigentliche Zweck.“ [Tehdy jsem se seznámil s vůdci Čechů, s jejich sklony a touhou po moci, rovnoprávnost byla jen záminka, účelem bylo ovlád­nout Čechy, Moravu a Slezsko.] Srov. Breier, Eduard, Mein literarisches Wirken! Ein Re­chenschaftsbericht zur Feier meines auf den 4. November 1871 fallenden 60. Geburtstages, Wien, Selbstverlag 1871, s. 11. 35 H. B. [Havlíček, Karel], Národní noviny, 1848, č. 185, 14. 11., s. 727. 36 Např. Deutsche Zeitung aus Böhmen označily Blumovu popravu za protiprávní a soucit s Blu­mem projevily také tím, že otiskly jeho poslední dopisy na rozloučenou, adresované Blumo­vě ženě, dětem a přátelům. Viz Deutsche Zeitung aus Böhmen 1, 1848, č. 61, 30. 11., s. 428–429. 37 „Politischer Schnappsak“, Beiblatt zum Album. Nur Oppozition! 1, 1848, č. 5, s. 38. 38 „Obzwar vom rechtlichen Standpunkte aus Blum’s Agitazion in Wien keineswegs gebil­ligt werden kann, sogar seinen Karakter nicht im reinsten Lichte erscheinen läßt, so ist es doch nichtswürdige Verläumdung, Blum mit Errichtung von Guillotinen und dergleichen Unsinn in Berührung zu bringen.“ Tamtéž, s. 38. 39 Nekula, Marek, Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha, Karolinum 2017, s. 271. K Havlíčkovu mučednictví srov. Macura, Vladimír, Český sen, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. 40 „Wien. Reichstagssitzung vom 14. August 1848“, Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel 1, 1848, č. 9, s. 72. 41 „In der Wahrung der nationalen Interessen der Deutschböhmen im Geiste der Bruderliebe mit unsern Vaterlandsgenossen Slawischer Zunge.“ Beiblatt zum Album. Zum achten Bande, 1849, s. 16. 42 „Enschiedene Vertretung der Volksfreiheit und des sie verbürgenden echten Constitutio­nalismus, also freimüthige Bekämpfung aller Eingriffe dagegen, jedoch mit den Waffen ei­ner grundsätzlichen und würdigen, nicht aber factiösen Opposition.“ Tamtéž, s. 16. 43 Tak se mu podařilo uvést na český trh Karla Herloßsohna‑Herloše, jehož historické romány z českých dějin byly mezi českými čtenáři velmi oblíbené. Srov. Urválková, Zuzana, cit. d. (pozn. č. 25). 44 Kober byl vyšetřován kvůli vydání románu Eduarda Breiera Wien und Rom. Sittenroman aus der Zeit Kaiser Josef des Zweiten, jenž byl v monarchii zakázán. Rakouské úřady objevily v Kobrových skladech v Táboře přes 800 kusů neexpedovaných svazků Breierova románu a Kober musel u tiskového soudu vyvrátit podezření z šíření zakázaných knih a tiskovin. Podrobněji viz Zumr, Josef, „Táborská léta nakladatele Ignáce Leopolda Kobra“, Táborský ar­chiv 15, 2011, s. 103–122 a také Pokorná, Magdaléna, „Pole cenzurních interakcí: synchron­ní pohled“, in: M. Wögerbauer, P. Píša, P. Šámal, P. Janáček a kol., V obecném zájmu. Cenzu­ra a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014, Praha, Academia 2015, sv. I, s. 380–398, zde s. 392. 45 Při vzniku této kapitoly byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Dostupné z: <http://clb.ucl.cas.cz>. Obrazový materiál byl použit ze zdrojů Österreichische Nationalbibliothek Wien (signatury 304937-B.1848, 304937-B.1848-49, 620185-B).   Vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 143 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-05 18:01:08

OBRAZEM: Simona Postlerová, velká divadelní herečka (1964–2024)

Simona Postlerová svou profesní kariéru spojila především s pražským Divadlem na Vinohradech. Nastoupila tam v roce 1992. Nicméně již během studií DAMU hostovala ještě na větší scéně, v Národním divadle.

Čas načtení: 2024-06-05 14:30:56

FOTO: Poslední rozloučení s Janem Kačerem

Do budovy pražského Národního divadla se ve středu dopoledne přišla rozloučit rodina, stejně tak přátelé a veřejnost s hercem a režisérem Janem Kačerem. Ten zemřel 24. května 2024. Uznávaný režisér patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého divadla druhé poloviny 20. století. Své jméno spojil od 60. let minulého století s ostravským Divadlem Petra Bezruče a pak pražským Činoherním klubem a také Národním divadlem.

Čas načtení: 2024-06-16 15:32:51

RECENZE: Ligetiho podobenství o konci světa

Inscenace opery maďarského skladatele Györgye Ligetiho Le Grand Macabre zahájila v pátek ve Státní opeře festival soudobé hudby Opera Nova, pořádaný pražským Národním divadlem. Praha tak platí dluh skladatelské osobnosti hudby dvacátého století, jejíž opera ze sedmdesátých let minulého století se v ní hraje poprvé.

Čas načtení: 2024-12-12 05:18:00

Jana Pidrmanová: Vánoce pro mě nikdy neztratily smysl

Ve filmu Léto s Evženem, který 12. prosince vstoupí do kin, jede s hereckými kolegy Jaroslavem Pleslem a Martinem Myšičkou zachraňovat letní tábor před jeho hrozícím zánikem. Jana Pidrmanová je spjatá hlavně s pražským Národním divadlem. Brzy se ale objeví i v pokračování Krále Šumavy nebo v nových seriálech Milionáři a Vraždy v kraji.

Čas načtení: 2025-10-31 14:01:00

„Uvažování těch lidí je komické“. U Muzea jsme viděli show s ukrajinskou vlajkou

Ve čtvrtek v půl sedmé večer se konala akce před pražským Národním muzeem. Spolek Kaputin tam se tam domáhal opětovného vyvěšení ukrajinské vlajky z historické budovy. Po několika proslovech byla vlajka alespoň symbolicky vyvěšena. Zaznívají ale poznámky, že takovými akcemi se vlajky opravdu nevyhrávají.

Čas načtení: 2025-11-06 05:20:00

Evropa chce do roku 2030 o třetinu méně vyhazovaných potravin. Šetrnější mají být jídelny i firmy

Aktualizovaná směrnice o odpadech ze září 2025 zavazuje členské státy zavést opatření, díky kterým by domácnosti, restaurace, jídelny a malé obchody měly snížit potravinový odpad do roku 2030 o 30 %, zpracovatelé a výrobci potravin pak o 10 %. Jak k cílům přistoupí obecní samosprávy, školy či firmy, řešila konference Cirkulární města a byznys 4, s podtitulem Budoucnost na talíři v Národním zemědělském muzeu. Pořádalo ji společně hlavní město s Pražským inovačním institutem (PII).

Čas načtení: 2025-11-23 06:23:00

Jiří Žáček: Jsem inženýr, který píše básně

Básník, dramatik, spisovatel a překladatel Jiří Žáček oslavil 6. října osmdesáté narozeniny. Jeden z nejčtenějších současných básníků dosud vydal šestnáct knih pro děti a více než dvacet básnických sbírek. Je i autorem divadelních a televizních pohádek, hry Ptákoviny podle Aristofana, uvedené pražským Národním divadlem, a cirkusového muzikálu Pinokio.

Čas načtení: 2024-11-24 17:05:06

Ondřej Hejma: To je šílený, koho máme na Pražským hradě

Ondřej Hejma, známý hudebník a publicista, se opět ostře vyjádřil k politické scéně. Tentokrát si nebral servítky při hodnocení současného vedení státu, konkrétně prezidenta... Článek Ondřej Hejma: To je šílený, koho máme na Pražským hradě se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-10 13:04:10

Nový Indiana Jones vznikl díky pražským vývojářům. Nikdo v Česku si nesáhl na tak velký projekt, hlásí

Firma Grip Studios se specializuje na co-development, tedy spolupráci na vývoji her jiných autorů. Jako je Indiana Jones and the Great Circle. Článek Nový Indiana Jones vznikl díky pražským vývojářům. Nikdo v Česku si nesáhl na tak velký projekt, hlásí se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-09-17 12:17:13

Pražským Karlínem budou moci jezdit autonomní vozítka, která doručí jídlo. Možná už letos

Byť prý doručovací služby speciální povolení nepotřebují, Foodora dostala kladné stanovisko od Prahy 8. Rozvážet chce McDonald‘s. Článek Pražským Karlínem budou moci jezdit autonomní vozítka, která doručí jídlo. Možná už letos se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-06-10 16:00:14

Demolice mostů nad Pražským okruhem se odkládá. Stavbaři narazili na problém v podloží

ŘSD odložilo plánovanou demolici nadjezdů v ulicích K Austisu a K Zadní Kopanině. Přestavba je nutná pro rozšíření D0.

Čas načtení: 2020-01-29 00:00:00

Farmářská tržiště Náplavka a Kubáň: nová sezóna od 1. února 2020

Prvním pražským farmářským trhem pod širým nebem, který v letošním roce přivítal zákazníky, byl Heřmaňák, ten je otevřen pravidelně každou sobotu na Řezáčově náměstí v Praze 7. V sobotu 1. února se k němu přidají hned dva další – farmářský trh Náplavka v Praze 2 a farmářský trh Kubáň v Praze 10. ...

Čas načtení: 2017-09-28 00:00:00

Pětka od Biosophy

Biosophy představuje exkluzivní kolekci unisex přírodních parfémů, které provoní nadcházející podzim. Dodá šmrnc jakémukoliv outfitu a přiláká pozornost okolí. Biosophy Biosophy je jedinečným pražským obchodem, který jede na vlnách organiky a bio. Biosophy je výjimečná svým principem beauty concep ...

Čas načtení: 2021-07-31 10:06:00

Česká televize uvádí nový komediální seriál, ve kterém se v chatové osadě potkávají lidé z různých vrstev

Potká se v chatařské osadě spisovatelka románů červené knihovny, nepraktický ajťák sekající dřevo podle návodu na internetu, voják v záloze s mimořádnou znalostí parfémů a milionář, který tají svůj majetek… To není začátek vtipu, ale zápletka nového komediálního seriálu Radka Bajgara podle scénáře Petra Kolečka. Třináct dílů Osady uvidí diváci od 3. září každý pátek od 20.10 na ČT1. „Ztrácíme schopnost domlouvat se, ve výsledku se pak nemáme rádi, a nakonec se vše může zradikalizovat. A tak jsem hledal prostředí, kde se přirozeně potkávají velmi různí lidé. A staré chatové osady jsou jedním z nich,“ říká ke vzniku seriálu Osada režisér Bajgar. „Obydlí kdysi postavili prarodiče a teď tam jejich potomci jezdí, navzdory tomu, že jeden přijel favoritem a druhý volvem, že volí přesně opačně, že jedni jsou inťoši a druzí lopaty. Ale o víkendu bydlí vedle sebe a k Záhoří patří, že tam je pohoda a oni se o tu pohodu snaží, i kdyby… i kdyby se u toho měli zabít,“ vysvětluje motto seriálu. V Osadě Záhoří vládne pohoda už bezmála devadesát let. Dlouhá léta byl náčelníkem osady Keyhoss, který se ovšem dostal do nemocnice, o jeho chatu se tak přijel starat syn Tony (Tomáš Hanák). Ten žil dlouhá léta v Americe, i proto má silný přízvuk a namísto májky preferuje basketbalový koš. Nově se také chataři stávají Srovnalovi (Pavla Beretová, Martin Myšička), kteří unikají o víkendech před pražským shonem. Mezi starousedlíky patří naopak Stýblovi (Jana Švandová, Pavel Nový). Ti se navzdory modernizaci obejdou bez mobilů a do osady cestují z vlakového nádraží zásadně pěšky. Južanovi (Eva Leinweberová, Igor Bareš, Filip František Červenka) zase mají drahé výkonné auto, aby je ale sousedi nepomlouvali, přijíždí každý víkend ojetinou, v obnošeném oblečení. To by si nikdy nedovolila Helena Srovnalová (Petra Nesvačilová), majitelka salonu krásy, kde je zaměstnaný její manžel Milan (Radek Holub). Jinak je to ale tvrdý chlap milující militarismus – od bagančat až po maskáčový klobouček. Zatímco Milan by nejraději pořád sekal, řezal a kosil, Šimon Kraus (Josef Polášek) se práce nedotkne. Dodržuje totiž šábes, což jeho rodinu (Jana Plodková, Karolína Lea Nováková) moc netěší. Krausův přístup ale nejednou inspiruje k psaní spisovatelku Lucii Rybákovou (Ivana Chýlková), která jezdí na chatu se svou dcerou Janou (Šárka Vaculíková). A toto léto u nich přespává i policista Franěk (Stanislav Majer). Musí totiž vyřešit ztrátu cenného majetku několika osadníků. Kdo ukradl cennou sošku a křoviňák? „Seriál se natáčel od jara do podzimu loňského roku v malebném prostředí nižborských rybníků a v okolí Berounky, kde vznikla „zaručeně pravá“ téměř sto let stará chatová osada. Věřím, že si u pořadu odpočine celá rodina, je plný vtipných dialogů a komických, lehce absurdních situací. A třeba si sledováním diváci prodlouží léto,“ uvádí kreativní producent ČT Josef Viewegh. „Baví mě, jak je to napsáno s nadsázkou. Nikdo není ‚normální', každý má své specifikum. Nicméně já to brala jako určité mimikry, které nám ukazují vzorník nás lidí, různé vlastnosti a postoje ze všech různých sociálních, názorových a věkových spekter. A řekla bych, že ze všech těch postav Osady bych něco našla v sobě i já sama. Přijde mi nesmyslné se vůči tomu vymezovat. Každý v sobě má svoji osadu a kus chatařství, i když sám není chatař,“ doplňuje jej Petra Nesvačilová, představitelka Heleny Rubalové. Titulní píseň k seriálu s názvem Má chata, můj hrad složil a nazpíval Ondřej Ládek alias Xindl X. Videoklip je k vidění na ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-14 13:42:48

Kverulant podal žalobu proti zavření Pražského hradu Zemanem

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření začal soudit. Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud a stejně jako „za Němců“ kdo má speciální kartičku od velitelství“, projít může. Historie Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou.  Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Areál Pražského hradu byl otevřen ve dne i v noci prakticky od nepaměti. Je jen těžko přestavitelné, že by katedrála svatého Víta byla v uzavřeném prostoru, který slouží výhradně potřebám panovníka či prezidenta. Vedle katedrály stojí i restaurace Vikárka, která zde fungovala několik staletí a měla otevřeno do pozdních hodin. V nižších částech Pražského hradu, například ve Zlaté uličce, se i běžně bydlelo. V oblasti byly krámy a obchody (dnes by se řeklo provozovny s prodejem zboží) a celý prostor sloužil k obvyklému pohybu lidí bez omezení. Pouze v případě německé okupace v roce 1939 byl Pražský hrad obsazen německými vojsky, která zabránila volnému průchodu osob Pražským hradem: „I. nádvoří němečtí vojáci uzavřeli strážemi, takže příchod na hrad byl se strany Hradčan možný jen IV. nádvořím (Průchod I. nádvořím byl uvolněn ve druhé polovině dubna 1939.). Na požádání umožnili však p. kardinálovi průjezd Matyášovou bránou ve dnech velikonočních svátků. Třetí nádvoří uzavřeli strážemi u podjezdu k chrámu sv. Víta a pod chodbou do oratoře. Projíti směl jen ten, kdo se mohl vykázati legitimací, kterou vydalo velitelství 3. sboru. Takové legitimace obdrželi všichni zaměstnanci kanceláře presidentovy. Kontrola dála se liberálně a při vchodu pod balkonem na III. nádvoří vůbec ne,“ píše Pavel Zeman v publikaci Paměť a dějiny. Podle vzpomínek pamětníků byl po válce Hrad otevřen ve dne v noci až do prezidentství Václava Klause. I ten však omezil volný pohyb občanů jen málo. Hrad byl v letní sezóně zpřístupněn veřejnosti od 5:00 do 24:00 hod a v zimním režimu od 6:00 do 23:00. Žaloba Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00. Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstí U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát celou věc usnesením z 29. března 2021 odložil, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant vzápětí odvolal na ministerstvo vnitra. Nijak překvapivě se Hamáčkovo ministerstvo se přiklonilo k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho kamarily. Kverulant rozhodnutí vnitra napadl 13 dubna správní žalobou. Kverulant chce věřit, že soud dospěje k závěru, že areál Pražského hrdu je fakticky veřejné prostranství a v právním státě jej nelze ho jen tak zavřít. Jinými slovy, pokud Kverulant vyhraje, měl by se Hrad vrátit občanům. Dílčí vítězství Kverulant již zaznamenal dílčí vítězství. Zeman otevřel část zahrad. Nicméně otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna 2021 v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-27 19:32:45

Praha zve diváky zpět do divadel pomocí virtuální reality

Magistrát hlavního města Prahy společně s kreativní skupinou Brainz Studios nabízí celosvětově unikátní službu Brejlando. Pomocí nejmodernějších technologií a zapůjčených brýlí pro virtuální realitu (VR) se může každý ponořit do sledování vybraných představení pražských divadel nejen z domova, ale i z úplně nového úhlu – přímo z jeviště, z těsné blízkosti herců. Služba má divadlům a jejich fanouškům pomoci překonat náročnou dobu omezeného fungování. Iniciátoři ale zároveň věří, že zakládají nový mezinárodní trend, který se může stát trvalou součástí nabídky divadel. Spojení virtuální reality a kultury není v českém prostředí nové. Česko se v posledních letech proslavilo hned několika úspěšnými projekty virtuální reality. Jedním z nich je i tvorba experimentálních 360° hudebních zážitků od Brainz Studios, které zaujaly i radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hanu Třeštíkovou. „Virtuální realita skýtá nekonečné možnosti, jak diváka přenést prakticky kamkoliv a dát mu pocit, že se veškeré dění odehrává kolem něj a jenom pro něj. Proto jsme za Prahu spojili své síly s kreativní skupinou Brainz Studios, českou špičkou přes tyto technologie, a v projektu Brejlando dáváme nový rozměr skvělému kulturnímu obsahu našich městských divadel,“ uvádí radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hana Třeštíková. Jedinečnost Brejlanda spočívá především ve způsobu, jakým je divadelní inscenace pro virtuální realitu natočena. „Není to on-linový přenos divadelního představení, ale inscenační experiment ve virtuální realitě. Je to opravdu nová forma zážitku, respektive přenosu informace i energie mezi hercem a divákem. V každém představení se snažíme najít speciální klíč pro jeho převod do nového a doposud nepříliš prozkoumaného média, které nabízí spoustu zajímavých příležitostí,“ popisuje Petr Hanousek, VR režisér a kreativní producent Brejlanda. „Společně s divadelním režisérem vlastně stávající dílo rozebereme a postavíme ho znovu. Skoro od začátku. Krátíme text na přibližně hodinovou stopáž, navíc rozdělenou na dvacetiminutové části. Vymýšlíme scénu, aby co nejvíc podporovala možnost 360stupňového výhledu diváka. Ve stejném smyslu překopáváme i choreografii. Pro herce je to unikátní příležitost střihnout si divadelní roli v úplně jiném pojetí, kdy musí najít tenkou linii mezi filmařským a divadelním přístupem k postavě,” objasňuje Petr Hanousek. Divák se totiž na scénu dívá očima 360stupňové kamery. Ta je v centru veškerého dění, herci se pohybují kolem ní a hrají směrem na ni. Tomu je podřízeno třeba i svícení nebo záznam prostorového zvuku. Ve srovnání s klasickou návštěvou divadla si tak divák odnáší zážitek v podstatě fyzický, jelikož herci směřují své monology a pohledy přímo na něj. „Při paralelních hereckých akcích po celém obvodu jeviště si pak divák může zvolit, co chce v danou chvíli sledovat. Přestože tedy každý divák obdrží v brýlích totožný obsah, zážitky dvou diváků nikdy nebudou stejné,“ dodává Petr Hanousek. Brejlando startuje záznamem Hamletů Divadla Na zábradlí (režie Jan Mikulášek) s Petrem Čtvrtníčkem, Janou Plodkovou, Jiřím Vyorálkem, Jakubem Žáčkem a dalšími herci a Perníkovou chaloupkou divadla Minor (režie Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský), s Petrem Stachem a Monikou Načevou. Dvakrát do měsíce do nabídky přibydou další inscenace. Připravují se například Drábkovy a Královy Elefantazie Městských divadel pražských, hra Pusťte Donu k maturitě! v režii Tomáše Dianišky z repertoáru Divadla pod Palmovkou nebo divadelní adaptace slavného filmu Ucho Jana Procházky, kterou Divadlo na Vinohradech uvedlo v režii Šimona Dominika. Zájem zapojit se do projektu již projevila celá řada dalších pražských scén. Služba se tak stává plnohodnotnou distribuční platformou otevřenou nejen pražským městským divadlům. „Divadla jsou už přes rok zavřená. O to víc jsme hledali způsoby, jak lidem zprostředkovat divadelní zážitek a zároveň finančně podpořit divadelníky. Když nemůže divák do divadla, pošleme divadlo k němu domů. Pokud vím, jde o globální premiéru takového počinu. Věřím, že toto inovativní pojetí divadla doplní kulturní nabídku i v době, kdy budou divadelní sály opět plné lidí,“ doplňuje Hana Třeštíková. Vstupenky si lze zakoupit v předprodeji na síti GoOut.cz. „Take-away divadlo“, tedy vybrané představení a VR brýle, si pak mohou první nadšenci užít od pondělí 29. března. Brýle s divadelní inscenací jim bude ve vybraný den v podvečer doručovat partner projektu – společnost Liftago. Další den si kurýr v dopoledních hodinách brýle opět odveze. Služba je v současnosti dostupná pouze v Praze, do budoucna tvůrci plánují distribuci rozšířit. Cena lístků se pohybuje v rozmezí 599 až 1 399 korun podle zvolené varianty a počtu objednaných VR brýlí. Každé vrácené brýle následně projdou certifikovanou třífázovou dezinfekcí, než budou připraveny pro další zákazníky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-11 17:50:11

Kniha Brigid Graumanové Loutkové divadlo strýčka Otta vyvolává ostražitost před přízrakem antisemitismu

Kdo uteče, všechno ztratí, ale zachrání se. Kdo nestihne utéct, nezachrání si ani holý život… A ten, kdo pochopí, že po válce nemá smysl se vracet tam, odkud před ní utekl, bude mít náskok a ušetří si další rozčarování a potíže… Tak by se daly charakterizovat osudy členů židovské rodiny, jež novinářka Brigid Graumanová sleduje v průběhu dvou století. Všichni její předkové byli běženci. Chudí lidé, kteří se dokázali na konci 19. století rychle vyšvihnout a zaznamenat pozoruhodný společenský vzestup. Irský dědeček vyšel z chudé chalupy a stal se prvním velvyslancem Irska ve Velké Británii. Český dědeček, jenž vyrůstal v Brně nad ševcovskou dílnou otce, se stal kapacitou mezinárodního práva ve Vídni. Graumanové se podařilo shromáždit sedm memoárů od rodinných příslušníků, jimž vévodí vzpomínka na strýce Otto Flattera, nadaného malíře, kterému se podařilo včas utéct před Hitlerem z Vídně do Londýna. V roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Loutkové divadlo strýčka Otta vychází v době, kdy umírají poslední svědkové holokaustu, což představuje hrozbu, že toto téma přestane být vnímáno skrze konkrétní příběhy konkrétních lidí. I nebezpečí, že bude docela zapomenuto, což může vést k tomu, aby se něco podobného v historii opakovalo. Dílo Brigid Graumanové vyvolává znepokojení a vyzývá k bdělosti. „Velká tragédie druhé světové války tkví v tom, že jednak dosadila osoby s psychopatickými sklony do mimořádně silných mocenských pozic, jednak živila a rozšiřovala zvrácenost společenských systémů do té míry, že i obyčejní lidé začali být schopni páchat zlé skutky, a to dokonce s velkým zápalem,“ vysvětluje britský historik Keith Lowe, proč během žádného jiného válečného konfliktu nezemřelo tolik civilního obyvatelstva. Proto taky druhá světová válka tak silně zasáhla do rodinných historií – a v prvé řadě do těch židovských, včetně předků Brigid Graumanové. Autorka v knize Loutkové divadlo strýčka Otta vypráví dramata sedmi rodinných příslušníků. Dílo můžeme vnímat coby další svědectví o tom, jak druhá světová válka a holokaust vykloubila životy rodin. Možná někdo řekne, že takových příběhů četl již řadu. Ale v tomto případě oněch sedm osudů tvoří dohromady velký panoramatický celek. V knize Brigid Graumanové kupříkladu najdeme zmínku o lodi Arandora Star, jež odvážela za války z Liverpoolu do Kanady nepohodlné cizince – Britové bohužel nedokázali rozlišit mezi německými nacisty a německy mluvícími Židy, a tak skončili absurdně ve stejných sběrných táborech. Tato loď byla torpedována a cestující zemřeli. Členové autorčiny rodiny tomuto osudu naštěstí těsně ušli… „Přízrak antisemitismu patrně nikdy nezmizí,“ píše Graumanová, „a jako doklad svých obav předkládám tento příběh příslušníků běžné židovské rodiny…“   Ukázka z knihy Kapitola dvacátá druhá 1938 Motýlí chlapec Bus byl drobný chlapec, na svůj věk malý, a rychle se zadýchával. Na základní škole v Brně ho šikanovali němečtí spolužáci, zárodeční nacisti, kteří mu říkali „krevetka“ nebo „typický židáček“. Ale v sedmnácti letech byl jedním z nejlepších plavců v Československu a připravoval se k účasti na Olympijských hrách v Berlíně 1936. Z deseti bratranců v mé rodině byl jediným opravdovým sportovcem.      Lékař a kritik společenských poměrů Max Nordau, jenž s Theodorem Herzlem přišel s ideou sionismu, razil na konci 19. století termín Muskeljudentum (svalnaté židovstvo) ve smyslu cvičení na čerstvém vzduchu a rozvíjení tělesné zdatnosti mladých Židů. Inspiroval mimo jiné i zakladatele sportovního klubu Hakoah Vídeň s prvotřídním týmem fotbalistů, který cestoval po celém světě a měl své fanoušky od Ruska po Spojené státy.      Židovští zlatí medailisté v zemích bývalého Rakouska-Uherska se vyskytovali ve všech sportech, počínaje tenisem přes veslování a šerm až po zápas a vodní pólo. Makkabi, zastřešující sportovní organizace v liberálním Československu, čítala tucty sportovních klubů a sponzorovala ji vláda. Sportovní jednotu Hagibor v Praze proslavili její plavci.      V Hagiboru se Bus ocitl spíš náhodou. Když se rodiče přestěhovali z Brna do Prahy, aby tu otevřeli nový dům obuvi, dovolili mu odejít ze školy ve čtrnácti letech a pokračovat v samostudiu. Tak také učinil a trávil celé hodiny v městské knihovně. Zároveň navštěvoval poctivě atletický stadion.      „Jednoho studeného dne v září, když jsem vyšel z převlékací kabinky v kraťasech a vestě, se do mě dala zima a vůbec jsem se cítil mizerně. Začalo pršet. ‚Co tady ksakru dělám‘? řekl jsem chlapci, který tam stál. ‚Atletika mi nejde a ještě tady mrznu. Co to má za smysl?‘ Usmál se a řekl: ‚Se mnou je to úplně stejné. Víš co? Umíš plavat?‘ Řekl jsem, že ano. ‚No tak proč nevstoupíš do Hagiboru, to je židovský plavecký klub? Je to pod střechou a v teple.‘“      Busova matka Klára ho naučila plavat v Dunaji, když byl malý, v zimě chodili plavat do lázní Diana s železnou kopulí. První léto v Praze trénoval po svém, ale napřesrok, když porážel dorosteneckého mistra republiky, všiml si ho trenér. František Getreuer, přezdívaný Getre, byl sportovní hvězda, suverénní polyglot, který držel všechny národní rekordy ve volném stylu i jeden evropský. Vzal Buse pod svá křídla, přinutil ho trénovat několik hodin denně a připravil ho pro pražské mistrovství seniorů.      Zpočátku ještě nezažíval Bus dobré časy, ale byl rozhodnutý vytrvat. „Vypil jsem snad půlku vody ve Vltavě. Všechny svaly mě bolely a ramena jsem měl tak ztuhlá, že jsem chodil shrbený. ‚Tak dobrá,‘ řekl jsem si. ‚Ve škole jsem nestál za nic a v atletice jsem byl beznadějný. Ale plavat umím.‘“      V den mistrovství seděli rodiče v hledišti. „Mezi seniory, kteří byli skoro všichni nejméně o pět let starší, jsem vypadal jako dítě. ‚To budeš závodit s těmihle dospělými?‘ ptal se starostlivě otec. ‚Ovšem, a porazím je!‘ řekl jsem. A taky že jsem je porazil. Byl jsem teď nejlepší prsař v Praze.“      Při tréninku měl jednou příležitost sledovat dvě dánské plavkyně, kraulařku Ragnhild Hvegerovou a prsařku Inge Soerensenovou, v té době obrovský dvanáctiletý talent, jak plavou v plném tempu celých 200 metrů. Zjevně bez námahy pak vyskočily z vody a šly si kopat s míčem. Soerensenová se později stala dánským symbolem hnutí odporu proti německým okupantům.      „Nikdy předtím jsem nic takového u nikoho neviděl. Zavedený způsob na 200 metrů znamenal plavat 150 metrů středním tempem a sprintovat až posledních 50 nebo i méně.“ Bus se zeptal trenéra Soerensenové, jaké má časy, ale ten mu to neprozradil. Když si chtěl její čas změřit sám na stopkách, vyhnali ho.      „Věděl jsem jen to, že plavala o hodně rychleji než já. Jestliže to dokáže tahle dvanáctiletá, dokážu to také, rozhodl jsem se, a začal jsem plavat jako ona. Nebylo snadné udržet stejné tempo po celou dobu, ale viděl jsem, že to jde, a nakonec jsem to dokázal a znatelně si vylepšil čas.“      Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels spatřoval v berlínské olympiádě zlatou příležitost. Pouhých pár měsíců po přijetí norimberských zákonů zbavujících Židy základních práv byla zavedena diskriminační opatření. Český plavecký tým sestával téměř výhradně z Židů, členů pražského Hagiboru nebo bratislavského klubu Bar Kochba, a ti prohlásili, že se olympiády nezúčastní.      To rozlítilo vedení Československé sportovní federace do té míry, že plavce na rok vyloučilo ze všech soutěží. Pak se ale za ně postavila řada českých herců i Kafkův přítel, spisovatel Max Brod, a zákaz byl zrušen, takže stihli národní mistrovství v roce 1937. Bus byl na prázdninách v Lublani a hned, jak se dozvěděl, že může závodit, spěchal domů. Pár minut před startem vyskočil z tramvaje, roztrhl si oblek, natáhl plavky, skočil do vody – a vyhrál.      Bus sbíral dál medaile, ale Hitler rozdmychával nespokojenost mezi německy mluvící většinou v československém pohraničí a otevřeně Československu vyhrožoval. Hornatá oblast Sudet, kde žili Němci na okraji Československa, byla tvrdě postižena hospodářskou krizí a lidé zde byli snadnou kořistí populistického štvaní. Nálada v Praze byla odbojná. Hagibor zaslal všem členům dopis, v němž žádal, aby spolupracovali s policií při každé dobrovolné činnosti, již bude vyžadovat.      Uprostřed noci 21. května 1938 vzbudila Klára Buse a řekla mu, aby se šel hlásit na policejní stanici. „Mluvilo se o německém napadení. V noci bylo přikázáno zatmění a armádní světlomety pročesávaly oblohu.“ Bus čekal s hrstkou dalších chlapců na stanici do rozednění, kdy uslyšeli rachot tanků, jak startovaly motory, a potom s rámusem projížděly kolem, za nimi dlouhé kolony nákladních aut s vojáky. Ulice byly plné vojáků a ozbrojených policistů.      Vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a tisíce vojáků a rezervistů se hlásily zázračně rychle a účelně ke svým jednotkám nebo v nejbližších kasárnách, aby odtud pokračovaly do obranných postavení na hranicích. Jeden četař zavedl Buse na křižovatku pod Pražským hradem a poručil mu řídit dopravu. „Bylo mi to teď jasné. Vykonával jsem důležitou práci, abych umožnil policii připojit se k vojsku na německých hranicích. Nakonec to bude hezký den. Měl to být poslední hezký den.“      Vojáci se od hranic brzo vrátili, pušky měli zabalené v černém flóru. Vypadali unaveně a poraženecky. Němci odtáhli. Bus se vrátil k tréninku, plaval bazény sem a tam, jenom paže, potom střídal krátké sprinty se středním prsařským tempem. Doma poslouchal s rodiči rozhlas. „Zprávy v češtině, zprávy z Německa, Británie, Francie. Věděli jsme, že bude válka, jenom jsme chtěli vědět kdy.“      Došlo mu tehdy, jak je strach nestálý. „Zjistil jsem, jako i později během války, že lidé se neumí bát dlouho. Někteří napětí neunesou a zhroutí se nebo spáchají sebevraždu, ale většina si zvykne docela rychle a strach potlačí.“      Podle Buse byla rodina blízko k emigraci do Bolívie. Nakonec se přece jen rozhodli odjet. Vnitrozemská andská země patřila k několika málo státům, které nabídly azyl tisícům utečenců, a přijala 20 000 Židů, jak se lze dočíst v knize Hotel Bolivia. Vyplnili žádosti a čekali, až dostanou víza, když celý plán ztroskotal; diplomat pověřený vystavováním víz byl propuštěn právě ve chvíli, kdy cestoval z La Pazu do Francie, a všechny papíry hodil do moře. Po tomto pokusu zůstat spolu jako rodina soustředil Fritz s Klárou veškeré úsilí k tomu, aby dostali do bezpečí jediné dítě.      Pod pevnou rukou prezidenta Edvarda Beneše bylo Československo v roce 1938 poslední baštou proti nacistům. Hory kolem země znamenaly překážku německé expanzi na východ a pevnosti stavěné od roku 1936 s pomocí francouzských konstruktérů Maginotovy linie byly takřka nedobytné. Země měla také mocnou výzbroj a zbrojní průmysl, zásobovala mimo jiné i Brity těžkými kulomety Bren. Tanky a letectvo patřily v Evropě k nejmodernějším a nejúčinnějším.      Němci ale pokračovali ve své kampani na odtržení sudetských území a Spojenci zapomněli na svůj slib bránit Československo proti německé agresi. Hitler vychrlil v projevu 12. září 1938 urážky na adresu Benešovy vlády a podnítil nacistickou revoltu v Sudetech, kde Němci rozbíjeli a ničili židovský majetek. Gedye z londýnských Timesů odjel do Karlových Varů a viděl tam hákové kříže, sklo a suť obchodů. Graumannovi měli ve Varech závod s obuví, ani ten nebyl ušetřen.      Hitler varoval Čechy, že nepředají-li Sudety do 1. října 1938, zabere je německá armáda silou. Dvacátého třetího října Československo znovu mobilizovalo, rezervisté spěchali na frontu. „Češi se nebáli postavit se obrovské přesile na obranu svobody,“ psal Gedye. „Bylo to i tím, že měli skutečnou svobodu, za niž stálo bojovat. Republika Masaryka a Beneše byla opravdovou demokracií a každý věděl velmi dobře, za co je třeba nasadit život.“      Krátce po tom, co Bus překonal československý rekord na 400 metrů prsa, předal mu tajemník jednoty dopis z londýnského klubu Makkabi. „Pořádali plavecký galavečer v lázních Goulston Street v londýnském East Endu. Dopis byl pozvánkou k účasti a k představení nového stylu motýlek.“      Od této chvíle v září 1938 šlo všechno rychle. Česká národní banka poskytla Busovi jednu libru šterlinků, víc nebylo povoleno. Klára mu koupila zlatý prsten a zlaté švýcarské hodinky Schaffhausen. Obnovili mu pas, a protože si nestihl opatřit vlastní fotografii, použili jednu bratrance Johna.      „Nejdůležitější ze všeho byl kufr. Muselo se do něj vejít dostatek oblečení, které mělo nějaký čas vydržet, protože jsem doufal, že v Británii nelegálně zůstanu. Neměl jsem povolení k emigraci, ani k návštěvě. Imigrační úřady měly rozhodnout, jak dlouho se mohu zdržet. Proto ta starost s kufrem: příliš mnoho věcí by vzbudilo podezření. Takže jeden dostatečně velký kufr s půltuctem košil a dvěma obleky, dva páry bot, nějaké spodní prádlo, plavky a moje alba a výstřižky z novin.“      Nějaký čas ještě běžel život normálně. Časně ráno chodil Bus na trénink, potom do Graumannova obchodu na rohu Příkopů a Václavského náměstí, poobědval, znovu šel trénovat na vojenskou plovárnu na Vltavě a zase do obchodu, kde zůstal do sedmi večer. A než se nadál, odjížděl z Wilsonova nádraží v Praze a vykláněl se z okna. „Máma stála na nástupišti, mávala na rozloučenou a usmívala se. Bylo deset hodin 27. září, studený slunečný den. Na sobě měla hnědý plátěný kabát s kožešinovým lemem, beztvarý hnědý klobouk a plstěné boty s gumovou podrážkou. V té chvíli jsem si uvědomil, že už ji nikdy neuvidím.“      Když Bus dojel do Calais, čekala v přístavu převozní loď. „Nebylo kam si sednout, loď byla přecpaná lidmi. Jakmile jsme vypluli, ozvalo se z amplionů hlášení, že se cizí státní příslušníci mají shromáždit na palubě k imigračnímu odbavení. Vznikla dlouhá fronta a postupovali jsme hrozně pomalu, s kufry v rukou. Jednoho po druhém nebo manželské páry volali do malé kanceláře. Zdálo se to nekonečné. Přede mnou byla jedna velice rozrušená Židovka. Zavolali ji dovnitř, a když za několik minut vyšla, plakala. Musí se vrátit toutéž lodí zpátky do Německa.“      Pak přišel na řadu Bus. „Vytáhl jsem pas. ‚Účel návštěvy?‘ ‚Byl jsem pozván na plavecké závody v Londýně.‘ ‚Jak máme vědět, že umíte plavat?‘ zeptal se imigrační úředník spíš zvesela. ‚Můžete se podívat do mého obrázkového alba, jsou v něm výstřižky z novin.‘ ‚Proč jste tak bledý, když jste tak dobrý plavec? Nemáte náhodou mořskou nemoc?‘ – znělo to znovu jako vtip, ale upíral na mě pátravý pohled. ‚     Trochu snad ano. V plaveckém bazénu nemáme vlny.‘ Dal mi do pasu velké razítko a zasmál se. ‚OK, věřím vám. Tři týdny. Jenom tři týdny. OK?‘“ Mořskou nemoc Bus neměl, ale už týden hladověl. Teď mířil do Londýna. Ostatní plavci z pražského Hagiboru takové štěstí neměli. V době, kdy se dalo uvažovat o vystěhování, zůstal plavecký šampion Getreuer v Praze, protože měl mentálně postiženého bratra a nechtěl ho opustit. Oba byli zavražděni v lágru, stejně tak skoro všichni z 300 členů klubu. Bus už nikdy nezávodil.      29. září září, dva dny po tom, co Busův vlak vyjel z Wilsonova nádraží, byly Sudety rozhodnutím Mnichovské mírové konference přisouzeny Hitlerovi, se souhlasem Británie, Francie a Itálie. Britští a francouzští diplomaté pak sdělili prezidentu Benešovi stanoviska svých vlád, že když se nepodřídí, bude Československo odpovědné za německou agresi. Vláda se raději rozhodla kapitulovat, než aby rozpoutala beznadějnou válku.      „Když přišla zpráva o kapitulaci,“ psal Gedye, „všechen lid se rozplakal. Doslova na každém rohu, ve všech dveřích, v každé hospodě, muži a ženy, oči zarudlé slzami hanby a vzteku.“ Pokud Busovi rodiče Fritz a Klára plakali také, pak museli slzet i úlevou z toho, že jejich syn zemi opustil.   Brigid Graumanová se narodila v roce 1953 v Ženevě irské matce a americkému otci. Dětství prožila ve Francii, Izraeli a Belgii. V Bruselu pracovala jako novinářka a dlouhé roky byla šéfredaktorkou anglického týdeníku The Bulletin. Vedla rozhovory s filmaři a architekty, spisovateli a hudebníky, a zprostředkovávala pro britská a americká média různorodá témata, jako je romská problematika, sociální politika nebo urbanismus.   Z anglického originálu Uncle Otto’s Puppet Theatre, vydaného v Bruselu v roce 2019, přeložil Josef Moník. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-12-16 12:52:04

Absurdní humor do těžkých časů pandemie přináší kniha Jiří Brdečka – Kreslené vtipy

„Slečno, možná mám špatný vkus, ale vy se mi hrozně líbíte…“ Jak vymyslet něco směšného, když člověku stojí za zády podezíravá a nebezpečná nacistická cenzura? Na tuto otázku odpovídá kniha Jiří Brdečka – Kreslené vtipy, sbírka autorových absurdně humorných ilustrací ze světa šosáků, kovbojů a bájných bytostí pro časopisy vydavatelství Melantrich. Letos na Štědrý den by se scenárista, režisér, kreslíř a publicista Jiří Brdečka dožil 103. narozenin, knížka je tak „narozeninově-vánočním“ dárkem pro všechny obdivovatele výrazné osobností českého filmu, mj. autora či spolutvůrce scénářů ke snímkům Limonádový Joe, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech nebo Císařův pekař a Pekařův císař. Kniha Jiří Brdečka – Kreslené vtipy přináší celkem sto šedesát stran vtipů, které Jiří Brdečka osobně kreslil. Texty k nim vymýšlel buď sám či společně s kolektivem autorů, mezi nimiž byli i dnes již zapomenutí redaktoři z Melantrichu. „Scházeli se v kavárnách či v Lucerna baru a při sklence probírali bezpečné možnosti. Vymýšleli vtipy, kterým se nadalo nic vytknout. U téhle spolupráce bych chtěla být, musela to být ohromná legrace,“ říká spoluautorka knihy a dcera Jiřího Brdečky Tereza Brdečková. V knize tak najdeme poetické a zároveň absurdní žerty o nevěře, kovbojích, antických postavách, plnovousech, lidožroutech, mořských pannách či opilcích. „Je to humor ze zoufalství. Ten, jak se ukázalo, je nějak věčný, a Češi v něm ve dvacátém století byli mistři. Ty vtipy jsou tak šílené, až jsou k smíchu,“ dodává Brdečková. Jiří Brdečka stojí za mnoha hity české kinematografie. Narodil se 24. prosince v roce 1917 do učitelské rodiny v Hranicích na Moravě, po maturitě na gymnáziu studoval nejprve kreslení a zeměpis a následně dějiny umění. Když mu bylo něco přes dvacet let, po zavření vysokých škol v období okupace a krátce i po válce se věnoval zmíněné novinové karikaturní kresbě a humoristickým článkům a psal drobné povídky pro nedělní týdeníky nakladatelství Melantrich. Právě v dobách Brdečkovy spolupráce s tímto renomovaným pražským vydavatelstvím vznikla i první seriálová verze Limonádového Joa, do které autor vložil svou lásku k westernům a romantice Divokého západu a který se stal předlohou pro kultovní film Limonádový Joe aneb Koňská opera režiséra Oldřicha Lipského z roku 1964. Nacistická cenzura pečlivě kontrolovala, jestli vtipy z dílny Brdečky a jeho kolegů neobsahují nějaký jinotaj, a čtenáři zase viděli skryté významy tam, kde nebyly. „Takže stačil třeba tlustý pán s doutníkem, který se trochu podobal Churchillovi a redaktor či kreslíř mohli skončit ve vězení. Samozřejmě se nesmělo vtipkovat ani o válečném nedostatku a vlastně o ničem, co lidé prožívali,“ popisuje Brdečková. Ta proto pro spolupráci na sbírce vtipů přizvala historika Petra Kouru, který knihu zasadil do historického kontextu a doplnil ji úvodní studií o situaci v médiích za druhé světové války. Součástí publikace je i text o nebezpečí číhajícím na autora vtipů, který sepsal po válce sám Jiří Brdečka, o grafickou úpravu se postaral Pavel Růt. Knihu vydalo nakladatelství Limonádový Joe. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-21 12:56:51

Zažít město jinak 2020: Nádech pro sousedy

Nadechni se pro město, udělej něco pro své okolí a zapoj se do sousedského dění. K tomu nabádá 15. ročník sousedských slavností Zažít město jinak v režii spolku AutoMat a místních organizátorů. V sobotu 19. září oživí stovky ulic v Praze i v dalších městech. Burza vinylů, soutěž pomazánek, komentovaná procházka po okolí… Nejen do těchto aktivit se zapojí účastníci zářijových slavností. Rekordní počet místních organizátorů se rozhodl po období karantény znovu rozproudit dění ve svém okolí. Letošní slavnosti čítají už 85 přihlášených lokalit v Praze a ulice v dalších 33 městech. Právě koronavirové jaro přineslo na několik týdnů možnost se zastavit, rozhlédnout se po své ulici nebo čtvrti a popřemýšlet, co by mohlo být jinak. Město se vylidnilo, známý prostor dostal nový kontext. Nový zážitek z města a vlastní čtvrti teď chtějí organizátoři předat i svým sousedům. „A třeba je namotivovat, aby kromě návštěvy jednodenních slavností zapojili i do komunitního dění během roku nebo se rozhodli pomáhat ´na vlastní pěst´ - třeba tím, že budou zalévat stromy v ulici, občas sesbírají odpadky, pohlídají sousedům psa nebo vyrobí pískoviště pro děti z domu,“ popisuje hlavní koordinátor akce Martin Šotola ze spolku AutoMat.   Minuta společného „dýchání pro město“ se pak uskuteční v odpoledních hodinách během samotných slavností Zažít město jinak. „Doufáme, že tato chvíle bude natolik silná, že nám dá energii uvést věci skutečně do pohybu,“ říká Martin Šotola.  Témata sousedských slavností se každý rok mění, ale princip zůstává stejný. Akce je nekomerční, založená na dobrovolnickém nasazení organizátorů a apolitická. Spolek AutoMat zajišťuje pražským lokalitám zábory veřejných prostranství, předává know-how a pomáhá s propagací. Jednotliví organizátoři pak připravují program a produkci akce přímo na místě. Více informací, seznam jednotlivých lokalit a postupně i jejich program najdete na www.zazitmestojinak.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-15 15:59:03

Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi

Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.   Vážený pane Tesaři, jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice. Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi. S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni. Názorným příkladem toho je snaha prezentovat Smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 jako předehru 2. světové války. Nezmiňuje se ale, že to byla poslední z celé řady obdobných Hitlerových dohod s jinými evropskými státy. Není už ani překvapením, že se nezdůrazňuje taková smutná stránka předválečných dějin, jako je Mnichovská zrada v roce 1938, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli vedoucí představitelé Velké Británie a Francie. Tehdy v důsledku prováděné politiky appeasementu byl nezávislý stát – Československo – ponechán napospas nacistům, a Sovětský svaz se ukázal být jedinou mezinárodní silou ochotnou nabídnout pomocnou ruku zemi zrazené předními evropskými mocnostmi. Navíc došlo k dělení území Československa s naprostým souhlasem Rady Společnosti národů, v níž stejně jako na celém evropském kontinentu nebyly vyslyšeny četné výzvy SSSR k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. „Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil i ty křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic neznamenají. Právě Mnichovská dohoda byla tou spouští, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou“. Zdůraznil to prezident Ruské federace V. V. Putin ve svém nedávno zveřejněném článku 75 let velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Nanejvýš zřetelně a objektivně v něm zhodnotil na základě historických listin východiska, průběh a výsledky 2. světové války a jejich vliv na současnost. Příklady překrucování historických skutečností jsou dnes bohužel vidět i v Praze, kde dochází k pokusům podceňovat osvobozeneckou úlohu Rudé armády jen na základě toho, že se přímo v českém hlavním městě neodehrála velká bojová střetnutí. Nezodpovědní komunální úřednici využívají tuto skutečnost jako roušku pro schválení rozhodnutí, které jsou až svatokrádeží – jako odstranění pomníku maršála Sovětského svazu I. S. Koněva navzdory mezinárodněprávním závazkům české strany nebo zamítnutí navrácení pamětní desky na počest osvobození Prahy vojsky 1. Ukrajinského frontu Rudé armády na budovu Staroměstské radnice, odkud byla sejmuta v dubnu 2017. Usilovně se zamlčuje, že během Pražské operace zahynulo více než 11 tisíc vojáků Rudé armády. Právě před tankovými armádami I. S. Koněva prchaly z Prahy elitní útvary skupiny Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Právě sovětská vojska konečně osvobodila drtivou část země včetně takových smutně proslulých míst v Česku jako koncentrační tábor Terezín a Lidice nacisty doslova srovnané se zemí. Nehledě na to „bojovníci“ proti historické pravdě raději přisuzují I. S. Koněvovi jistou mýtickou úlohu v událostech roku 1968. Podobný přístup je vidět i v případě glorifikace přisluhovačů nacistů z řad takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA). Zdůrazňuje se jejich konfrontace v průběhu půldruhého dne proti bývalým pánům – nacistům. Přitom se opomíjí, že vlasovce k tomu vedla snaha zlehčit svůj osud, zmírnit trest za dříve spáchané zločiny, nikoli záměr pomoci Pražskému povstání. Pro pochopení stačí zmínit jenom to, že značnou část divize ROA S. K. Buňačenka, která se ryze konjunkturně (na pár dní) přidružila k pražským povstalcům, tvořily jednotky 29. granátnické divize SS RONA (1. ruské), rozpuštěné kvůli páchání zvěrstev a drancování při potlačování Varšavského povstání. Za to byl její velitel brigadeführer, generálmajor Waffen-SS B. V. Kaminskij zastřelen samotnými hitlerovci. Těm, kdo se pokouší ospravedlnit vlasovce, by měla být častěji připomínána skutečnost, že ROA byla kolaborantským ozbrojeným útvarem, vytvořeným nacistickým vedením Třetí říše. V souladu se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny A. A. Vlasova a jeho přisluhovačů kvalifikovány jako účast na vojenských zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných nacisty a napomáhání těmto zločinům. Zásady Norimberského tribunálu byly odsouhlaseny za účasti ČSR v rezoluci 95 (1) Valného shromáždění OSN ze dne 11. prosince 1946. Mimo to je instalace pomníku vlasovců v městské části Praha-Řeporyje přímým porušením závazků Česka jako účastnického státu Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968. Je v ní mimo jiné zakotveno, že na takové zločiny (nikoli jen na pachatele) „se nevztahuje žádná promlčecí lhůta bez ohledu na dobu jejich spáchání“. Zkreslený výklad historických událostí nevyhnutelně vede k tomu, že se objevují nové historické a politické fobie, roste napětí ve společnosti, dochází k vzájemnému střetu států a národů. Odsud pochází rostoucí poptávka po nacistické symbolice, stále častější akty vandalismu vůči vojenským memoriálům, objevující se stoupenci demolice pomníků. Avšak zapomínání poučení z dějin, jak ve zmíněném článku poznamenal V. V. Putin, se nevyhnutelně vrací ve formě těžké odplaty. Zdůraznil, že naší odpovědností vůči minulosti a budoucnosti je udělat všechno, abychom nepřipustili opakování děsivých tragédií. Dnes je našim hlavním společným cílem uchování historické pravdy o 2. světové válce, jejích hrdinských a strašných stránkách. Tuto pozici sdílí drtivá většina členů mezinárodního společenství, která každoročně přijímá rezoluci Valného shromáždění OSN o nepřípustnosti glorifikace nacismu. Účinnou metodou odporu proti snahám o zkreslování dějin je bezpochyby dokumentární potvrzení historických skutečností. Právě proto ruské instituce a úřady v poslední době pracují na odtajnění četných dokumentů o Velké vlastenecké válce a 2. světové válce. Ve svém textu prezident Ruské federace rovněž zdůraznil, že budeme tvrdě bránit pravdu, která se zakládá na dokumentárně potvrzených historických skutečnostech, budeme pokračovat v pravdivém a nezaujatém vyprávění o událostech 2. světové války. K práci zaměřené na zachování paměti o hrdinství našich předků v krvavém boji proti nacismu značně přispívají i takové rozsáhlé akce, jako je každoroční vojenská přehlídka v Moskvě a dalších ruských městech, která se v roce 75. výročí vítězství uskutečnila 24. června – v den historické přehlídky vítězů v roce 1945 na Rudém náměstí, jakož i pochod Nesmrtelného pluku – lidový projekt, opravdu výjimečný a unikátní z hlediska počtu jak účastníků, tak zúčastněných zemí včetně Česka. Vycházíme z toho, že veřejné objektivní hodnocení událostí válečného období uznávanými a kompetentními představiteli veřejnosti, k nimž bezpochyby osobně patříte, je rovněž jedním z účinných způsobů zachování historické pravdy, jejího předání dorostu a budoucím generacím. Chtěl bych využít této příležitosti, abych Vám, Vašim přátelům a kolegům, celému českému národu poblahopřál k 75. výročí vítězství ve 2. světové válce! Přeji Vám štěstí, blahobyt a pevné zdraví. S úctou A. Zmejevskij {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-08 16:55:26

Festival Praha Žije Hudbou rozezní na konci června pražské ulice a náměstí, ale i on-line prostor

Jako jeden z prvních hudebních festivalů se mezi 25. a 27. červnem uskuteční pouliční festival Praha Žije Hudbou. Ten ve svém pátém ročníku promění na malé hudební scény tři desítky míst v centru Prahy, jako je náměstí Republiky, Kampa, Jungmannovo náměstí nebo Můstek. Do třídenního programu se zapojí mnoho profesionálních hudebníků i buskerů, například Lenka Dusilová, Zrní, Mucha, Circus Brothers, Brass Avenue, Kittchen, Dušan Marko, Tomáš Karlík, Tygroo a další. Festival také v sobotu 27. června odvysílá na svých sociálních sítích on-line několikahodinový blok věnovaný dalším pražským festivalům, které postihla koronavirová krize a nemohly se letos na jaře uskutečnit, konkrétně Pražské jaro, Khamoro, United Islands, Mladí ladí jazz a Žižkovská noc. On-line tak vystoupí například Bennewitzovo kvarteto, David Kraus & Gipsy Brothers, Zrní nebo Ochepovsky Project. Zástupci těchto festivalů se společně s představiteli pražského magistrátu, ministerstva kultury a některých iniciativ na podporu živé kultury zúčastní závěrečné panelové diskuse věnované současné situaci hudebních akcí i postavení kultury ve společnosti. V současné době registrují pořadatelé na devadesát přihlášených buskerů, další se mohou přihlásit ZDE. Veškerý program je zdarma, posluchači mohou muzikanty odměnit dobrovolnými příspěvky do klobouku. Více informací na www.prahazijehudbou.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-20 05:43:43

Naštvat Rusy Koněvem šlo o dost nápaditěji

Je to sice marginálie, ale přesto snad ne tak nezajímavá. Ačkoli je zjevné, že poté, co ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov minulý týden řekl to, co řekl, by památník maršála Koněva na svém původním místě spočinout již nikdy neměl, mám pocit, že pražské úřady konaly velice nešťastně, když jeho sochu nechaly odstranit. Udělaly vlastně to nejjednodušší, co udělat mohly – prostě odstranily jednu sochu, o které dříve v podstatě ani nikdo nevěděl, že existuje. Asi si myslely, že dějiny jsou pohádkou, kterou vyprávíme dětem. Že na jedné straně vystupují chrabří hrdinové, na druhé zlomyslní padouši. Jenže takové dějiny nebývají, dobro a zlo v nich bývá promíšeno, a to je na dějinách to krásné i trpké. Koněv-osvoboditel a Koněv-okupant je toho ostatně názorným příkladem, ale to není podstata věci. Celá věc s pomníkem jednoho dávno mrtvého maršála mě začala zajímat v souvislosti s úplně něčím jiným. Před časem jsem si znovu četl román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock a zjistil, že spoustu pražských ulic, jimiž Fuksův hrdina kráčel, jsem nedokázal identifikovat. Důvod byl prostý – jejich názvy už dávno odvál prach. A mně to přišlo líto a říkal jsem si, jak by bylo pěkné, kdyby pod štítkem ulic s názvy nynějšími, byl ještě jeden štítek, a ten by vyjmenovával názvy, které táž ulice mívala v minulosti. Bylo by to – alespoň já jsem o tom přesvědčen – velice poučné čtení, řeklo by nám leccos o pomíjivosti věcí. Se sochami je to stejné. Občas si říkám, jak by bylo hezké, kdyby se sochy nestrhávaly vůbec, ale nechávaly se jako připomínka toho, co bylo. Mistr Jan Hus by si povídal s Mariánským sloupem (proč ostatně ne?), maršál Radecký by se stále ještě projížděl po Malostranském náměstí, nad Vltavou by se na nás díval Stalin (myslím, že by to místo bylo populárnější, než je teď), na Praze 6 by mával usměvavý maršál Koněv, někde by možná mohl stát i Gottwald… Současně by bylo dobré pomníky, kterých si stejně málokdo všímá, otevřít lidové tvořivosti a performancím. Město by ožilo, veřejný prostor by se stal barevnějším. Koneckonců dějiny jsou spíše zmateným panoptikem než nějakou souvislou a dezinfikovanou vyprávěnkou, kterou z nich děláme. A jen tak mimochodem, pokud by tak pražské úřady postupovaly v případě pomníku maršála Koněva, a otevřely jej performancím umělcům (třeba mohly vypsat veřejnou soutěž na jeho aktualizaci), docílily by téhož efektu, který docílily jeho odstraněním. Naštvaly by Rusy – a to možná i víc než přesunem sochy kamsi do lapidária. A o naštvání Rusů pražským úřadům koneckonců šlo, nebo se pletu? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-18 13:00:32

Figurka na šachovnici? Variace na téma Robert Šlachta

Kdysi jsem při odchodu z jakéhosi jednání potkal Roberta Šlachtu, jenž šel tam, odkud jsem odcházel. Do té doby jsme se nikdy nepotkali. Postřehl jsem záblesk očí a pobavený úsměv. Zřejmě mě zrovna na tomto místě nečekal a měl ze mne legraci. Scéna se mi vybavila, když jsem ve výloze knihkupectví spatřil knihu Šlachta – 30 let pod přísahou. Stojí nekřesťanské peníze, ale povzbuzen vzpomínkou jsem ji koupil. Těch peněz nelituji, je to dobrá četba. Je to zpověď Roberta Šlachty, kdysi významného policisty a později celníka, jehož zpovídá zkušený novinář, spisovatel a režisér Josef Klíma. „Hříšník“ měl při výběru „zpovědníka“ šťastnou ruku: kladl chytře otázky a převyprávěl jeho „zpověď“ svěžím, vybraným jazykem, takže vzniklo skutečně čtivé dílko. Veden mistrnou rukou „zpovědníka“ čtenář sleduje s napětím křivku životní dráhy zpovídaného od jeho útlého mládí přes vrcholek v době jeho působení v čele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přes faktický sestup do pozice náměstka generálního ředitele Celní správy ČR až do pádu do dočasného rozcestníku ve vzduchoprázdnu. Mnoho vyšetřovaných, málo odsouzených Pestré je vyprávění o době, kdy byl Robert Šlachta v přímém výkonu služby řadového policisty nebo později velitele na nižším stupni. Není zde nouze o popis dramatických zážitků. Ale ani při čtení o kriminálních aférách, jimiž se Robert Šlachta zabýval na ÚOOZ, se čtenář nudit nebude. Subjektivní pohled na sebe sama je vždy do určité míry odchylný od skutečnosti. Dá se proto předpokládat, že tato kniha na rozpornosti pohledu na zpovídaného nic nezmění. Její význam ale spatřuji v tom, že otvírá otázky, které politici slyší velmi neradi, ač v zájmu státu by se jimi měli zabývat. Pozoruhodný je předložený obraz poměrů v kriminální policii jako celku. Podle něj trpí služba různými nešvary, jež snižují její důvěryhodnost. Jde zejména o vnitřní nesváry, vynášení informací do médií, úplatnost a ochotu pokleslých jedinců spolupracovat se zločinci, byrokracie, neznalost „řemesla“ či neochota pracovat přes čas. Škodlivé jsou časté odchody slušných a zkušených policistů do civilu. Ti, co zůstávají, mnohdy za mnoho nestojí. Zvlášť nevábný je předestřený pohled na Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK), který Robert Šlachta vnímá téměř jako „špinavou konkurenci“. Z moře chaosu, neumětelství a špíny ale vysoko vyčnívá jeho ÚOOZ, z jehož příslušníků by měl radost i Felix Dzeržinský, neboť žijí a pracují ve shodě se zásadou „chladnou hlavu, planoucí srdce a rozhodně čisté ruce.“ Šlachtovi lidé byli ochotni pracovat do úpadu bez ohledu na své soukromí, také o dovolené, ovládali dokonale „řemeslo“, informace utajovali i před nadřízenými a mezi sebou, rozhodně je nevynášeli novinářům, a hlavně byli vnitřně soudržná parta. Za nejvýznamnější část knihy považuji vypravování o vyšetřování dobových pseudoelit. Prochází jím řada veřejnosti známých jmen, mezi nimi lobbistů a zprostředkovatelů, byznysmenů, státních zástupců i politiků na různých stupních hierarchie. Vedle nejdůležitějších postav Petra Nečase a Jany Nagyové-Nečasové jmenuji namátkově: Libor Grygárek, Vlastimil Rampula, Ivo Rittig, Roman Janoušek, Tomáš Pitr, Vladimír Kotrouš, Michal Moroz, Jana Herzegová, Marek Dalík, Ivan Langer, Roman Boček, Daniel Beneš, Daniel Nevtípil, Dagmar Máchová, Marek Šnajdr, Ivan Fuksa, Petr Tluchoř a další. Popis jejich jednání či dokonce bona fide provinění je „výživný“, ale většinou nemá protějšek v rozsudcích. Nabízí se otázka po klíči, podle něhož se rozhodovalo, kým se bude ÚOOZ zabývat a koho si nebude všímat. Podle vyprávění Roberta Šlachty sledování těchto „es“, pronikání do jejich prostředí, nasazování operativních prostředků, vytěžování informátorů, probíhalo dlouhodobě a ve velkém rozsahu. Někdy jen příprava na umístění prostorových odposlechů trvala celé měsíce. Zpovídaný nás nepřímo takto upozorňuje, že žijeme ve světě, v němž „Velký Bratr stále naslouchá“ i ve chvílích, kdy to vůbec netušíme a nejsme na to připraveni. To je první otázka, ke které mě Šlachtovo vyprávění vede: zda rozsah a způsoby pronikání do soukromí občanů nepřekračují meze únosnosti. Chybí bilance, v které by na jedné misce vah byly úplné náklady na popisované akce a na druhé pravomocné rozsudky nad sledovanými osobami. Mám obavy, že by výsledek porovnání byl pro ÚOOZ krajně nepříznivý. ÚOOZ se skutečně hodně snažil usvědčit z trestného jednání například Ivo Rittiga nebo Libora Grygárka, ale „do tepláků“ je nedostal, a nakonec i výstupy z kauzy Nagygate jsou nepatrné. Je správný názor, že pořádek musí být, ať to stojí, co to stojí? Protivládní puč Přes sledování zmíněných pseudoelit se Robert Šlachta dostal ke slavné kauze „Nagygate“, tedy k zatčení Jany Nagyové-Nečasové a souvisejícímu neméně slavnému zásahu 13.června 2013 na Úřadě vlády ČR. Celé akce se zúčastnilo čtyři sta policistů, dozorovaných státními zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Jako laik považuji tuto akci za puč. Pozoruhodné je, že policejní prezident Martin Červíček se o zatčení Jany Nagyové dověděl až bezprostředně po něm a Petr Nečas ještě později. K zájmu o ředitelku kabinetu předsedy vlády Petra Nečase se ÚOOZ dopracoval až na základě sledování jiných podezřelých. A Robert Šlachta o ní toho ví skutečně hodně, např. i to, že si nechávala platit 50 tisíc korun za vyhovění žádosti zájemce o rozhovor s Petrem Nečasem (neslyšel jsem, že by ji ÚOOZ obvinil z neoprávněného obohacování). Zejména řídila Petra Nečase a přes něj prý celý stát. Uznávám, že tehdejší poměry v sekretariátu předsedy vlády byly neúnosné a bylo namístě, aby „vládnutí“ Jany Nečasové-Nagyové konečně někdo zastavil. Obraz její moci je ovšem lehce nadsazený: ústavní orgány státní moci nepřestaly pracovat a její možnosti je ovlivňovat byly nepatrné. Robert Šlachta především nepřináší žádný důkaz o tom, že její vypuzení z pracoviště Petra Nečase nebylo možné jinými způsoby, a pokud skutečně to jinak nešlo, pak že nebylo možné použít šetrnějšího zásahu, jenž by nemusel vést až k pádu vlády. Dokonce ani neprokázal, že bylo nutné ve vazbě ji vodit v „medvědech“ a opakovaně ji takto předvádět národu v televizi. K zodpovězení těchto otázek se ale dosud nikdo neodhodlal. Pro současné držitele moci jsou nezajímavé: jsou u vesla a jak se k němu dostali, není podstatné. Znají-li pravého iniciátora puče, mohou se cítit být mu zavázáni. Zvláštní je popis vývoje souvisejících událostí. Výchozím bodem mělo být zjištění policistů, že skupina sledovaných osob, propojených s Janou Nagyovou-Nečasovou, cituji: „Usiluje o to, aby podryla ústavní zřízení a do všech důležitých pozic umístila svoje lidi… Tuto činnost vykonávali se záměrem způsobit v orgánech státní moci poruchu a důsledkem této poruchy by bylo nefungování základních principů demokratického státu. V podstatě sabotáž.“ Připomíná mi to zprávu o důvodech zatčení Rudolfa Slánského. S těmito poznatky se Robert Šlachta obrátil na Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci, protože v případě součinnosti s pražským vrchním státním zastupitelstvím by hrozilo nebezpečí úniku informací k ohroženým. Státní zástupci tak údajně podlehli svodům Roberta Šlachty. Úplně stranou zůstává skutečnost, že nasazení olomouckých státních zástupců mimo obvod jejich působnosti nebylo možné bez pokynu nebo souhlasu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, o jehož účasti Robert Šlachta mlčí. V této věci přiznává, že věděl, že zásah patrně povede k pádu vlády a dokazuje, že jeho útvar řešil politické zadání, přičemž si přivlastňuje postavení prvotního hybatele. Příslušní státní zástupci jeho iniciativu „posvětili“ a všichni společně pak spustili akci, o které věděli, že s největší pravděpodobností vyvolá pád vlády. Stalo se v situaci, kdy stát nebyl v krizi, k jejímuž řešení by bylo nezbytné okamžitě vyměnit vládu mimoparlamentní cestou. Při hodnocení účinnosti zásahu z hlediska efektivity trestního řízení jsme oprávněni po sedmi letech od puče si myslet, že hora porodila myš. Je ovšem sporné, zda Robert Šlachta vidí správně svou úlohu v dané nepřístojnosti, zda nebyl ve skutečnosti figurkou na šachovnici ve hře, kterou řídil někdo nad ním. Puč totiž dospěl k cíli až útěkem rozbíječky strany Věci veřejné, mladé ctižádostivé poslankyně Karoliny Peak, ze sálu poslanecké sněmovny před kritickým hlasováním. Útěkem zabránila jmenování Miroslavy Němcové předsedkyní vlády. Teprve tím puč dostal smysl. Zde Robert Šlachta nastolil další důležitou otázku. Je zřejmé, že zásah z 13. června 2013 ovlivnil politický vývoj státu možná silněji, než by to dokázaly nejbližší parlamentní volby. Přibližně v téže době se rozjížděl pokus o zneužití nástrojů trestního řízení k vytlačení Aleny Vitáskové z postavení předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Skončil neslavně: Alena Vitásková tlak ustála a dnes je pravomocně zproštěna obžaloby a ani nevůle Pavla Zemana ji neohrozila A ještě o málo později došlo na pokus o zmaření výsledku voleb zahájením trestního řízení proti Andreji Babišovi (nikoli Robertem Šlachtou a jeho melodyboys). Zde se nabízí vůbec nejdůležitější otázka: jak silné či slabé jsou právní základy českého demokratického státu, když do jeho vývoje smí kdykoli účelově a se zásadními důsledky zasahovat policie se stáním zastupitelstvím, popřípadě kdy a zda vůbec se původci těchto „kratochvílí“ konečně dostanou před trestní soud. Kdo vlastně řídí tento stát: orgány, odvozující svou moc od vůle voličů, nebo orgány činné v trestním řízení? Felix Dzeržinský, nebo Quijote de la Mancha? Hlubokým zážitkem pro Roberta Šlachtu, s nímž se dosud vnitřně nevyrovnal, byla reorganizace kriminální policie, při které vznikla Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) a ÚOOZ a ÚOKFK jako samostatné jednotky zanikly. Je přesvědčen, že jediným cílem „pachatelů“ reorganizace bylo jeho vypuzení z funkce ředitele ÚOOZ a nejlépe i vyhnání z policejního sboru. Jako laika mě tehdy tato záležitost příliš nevzrušovala, protože od pradávna si jsem vědom existence německého Spolkového kriminálního úřadu (Bundeskriminalamt), jenž by mohl posloužit jako vzor pro NCOZ. Do hlav původců reorganizace ovšem nevidím. Nicméně Robert Šlachta v knize vypráví o tolika pravděpodobných porušeních služební kázně, že si myslím, že metodicky postupující policejní prezident by mohl po něm tak dlouho „šlapat“, až by odešel i bez reorganizace, a to i navzdory překážkám, vytvářených služebním zákonem. Pokud si ale generálové Zdeněk Laube a Tomáš Tuhý skutečně mysleli, že je nutné se Roberta Šlachty zbavit a nedokázali to zvládnout jinak než vyvoláním účelové reorganizace, jde o jejich ostudné manažerské selhání. Mimochodem, jejich další osudy svědčí o tom, že na určité úrovni státní hierarchie se selhavším manažerům nemůže nic stát, protože o jejich blahobyt bude postaráno, i kdyby museli ze svých funkcí odejít. Průběhu svého působení u Celní správy ČR Robert Šlachta věnuje poměrně malou pozornost a důvody svého odchodu vysvětluje rozpačitě. Vedle výše zmíněných velkých událostí se Robert Šlachta zmiňuje také o jiných, méně významných medializovaných případech, jako o kauze Vidkun, Bereta či Metyl. ÚOOZ ovšem řešil daleko více případů, které se silné medializace nedočkaly, a některé jeho akce skončily debaklem. O těch se zmiňuje zcela výjimečně, téměř vůbec. Zvláště čtenářky by jistě potěšilo, kdyby se vyjádřil k divokým pověstem o jeho milostném životě. Ale Robert Šachta je kavalír a o této části svého života mlčí. Spolek Šalamoun se kdysi zabýval menší kauzou, jejíž obraz aspoň trochu doplňuje výše zmíněná bílá místa ve Šlachtově vyprávění. V ní jeho intimní přítelkyně v roli dozorové státní zástupkyně odebrala případ místní kriminálce a pověřila jím ÚOOZ. Drželi pak 16 měsíců ve vazbě tři obviněné, které ale soud nakonec zprostil obžaloby. Státní zástupkyně se odvolala v jejich neprospěch a sklidila výsměch odvolacího soudu takového rázu, že jsem se s něčím takovým v jiném případě nesetkal. Kniha obsahuje také vyjádření různých osob, jež se setkávaly s Robertem Šlachtou během jeho kariéry. Zajímavější je ale přehled těch, kteří vyjádření odmítli. Ukazuje, jak velkou roli v mezilidských vztazích činitelů policie a státního zastupitelství hraje „politická korektnost“: i nejbližší spolupracovníci dávají od přítele v nesnázích ruce pryč, odpůrci nesáhnou po příležitosti ke kritickému vystoupení. Výsledný obraz Roberta Šlachty je skutečně rozporný. Je nepochybné, že se své práci oddal s plným nasazením, jako by se upsal ďáblu, a většinou se držel výše zmíněné zásady Felixe Dzeržinského. Je ale možné, že pud „lovce lebek“ způsobil, že občas zapomněl na zásadu „chladná hlava“. V tom případě se mi ale spíše než Dzeržinský vybavuje don Quijote de la Mancha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-27 06:15:39

Novinář Karel Havlíček a jeho evropské ohlasy (ukázka z knihy)

Karel Havlíček (1821–1856), dodnes symbol českého novinářství, prožil stejně jako mnozí jeho vrstevníci zásadní životní zlom v době revoluce roku 1848, ač s jeho žurnalistickým dílem přichází do české společnosti „nový svět“ již v polovině čtyřicátých let 19. století, kdy se ujal redakce Pražských novin. Publicistika získávala v té době ve veřejném prostoru zásadní význam. Havlíčkova publicistika, vycházející z představy novin jako svědomí vlasti, představuje stále aktuální reflexi zjitřené doby i nadčasovou výzvu k demokratickým občanským postojům.   Ukázka z knihy: /Zuzana Urválková: Německojazyčné žurnalistické a nakladatelské aktivity Ignáce Leopolda Kobra kolem roku 1848/   2.2 HAVLÍČKŮV ŠOTEK A KOBRŮV MICHEL   Kompozice a satirická orientace Kobrových časopisů, tj. jejich propojení s větším celkem, jakým byla knižnice Album, vybízí ke srovnání s podobně koncipovanými přílohami českých periodik, zejména s Havlíčkovým Šot­kem, který vycházel od ledna roku 1849 jako příloha Národních novin.26 Sa­motný Šotek je postavou typologicky blízkou Michelovi, po němž Kober časopiseckou přílohu knižnice Album pojmenoval. Podobně jako Michel pochází z mytologie – ve slovanském bájesloví je znám jako domácí bůžek, šotek, šetek či plivník27 a objevoval se v soudobých českých a slovanských pohádkách a pověstech. Kober Michela představí hned v prvním dubnovém čísle (1848) formou epištoly Epistel an den deutschen Michel und viele Andere! Noční čepička, která je pro Michela typická, implikuje jeho charakteris­tiku – Michel je rozespalý, pomalý hlupák, kterému se musí opakovaně vy­světlovat, kdy je zapotřebí být vzhůru a dávat pozor na dění kolem, zejména v poslanecké sněmovně. Kober z pozice redaktora uděluje Michelovi uži­tečné rady, jak si hlídat svého pána (poslance), kterého si sám zvolil, tj. ta­kového, který „se v době poroby a útlaku nestyděl za Tvůj prostý šat a jednal s Tebou jako s člověkem“;28 dále, s jakými vlastnostmi má u takového panstva, jakým poslanci jsou, počítat, jak si nesmí dopřát ani minutku spánku, protože by mu mohlo něco podstatného uniknout. Nároky, které redaktor předkládá Michelovi, klade také na svůj stejnojmenný časopis. V ohnivém projevu vyčísluje, co vše se již podařilo a oč v Rakousku není jen tak možné přijít: „Cožpak nemáme neomezené petiční právo, zastoupení lidu, zod­povědnost ministrů, národní gardu a svobodu tisku? Na posledním místě uvedená svoboda tisku se asi může ztenčit na velmi pasivní svobodu tisku; ale může se stát totéž se zastoupením lidu a národní gardou? – V Rakousku nikdy!“29 Vzápětí však vyslovuje i potenciální hrozby: „Zastoupení lidu se může rovnat nule, ba dokonce se může obrátit jako zbraň proti lidu, když převládne korupce, tzn. svádění, zkaženost úředníků nebo úplatný, podpla­titelný volební systém.“30             Havlíčkovo představení Šotka čtenářům působí podstatně rozverněji. Hravá, odlehčující, v jádru satirická složka však nezastírala přesah k teh­dejší politické situaci v Praze rozbombardované Windischgrätzovým voj­skem. Šotek, skrytý uvnitř granátu, vletí do pracovny redaktora, málem mu urazí hlavu, „která hraběti Lv. Thunovi často v cestě stála“, a uchází se u něj o službu v Národních novinách. Havlíček jej formou vtipného dialogu vyslechne, zjistí, že pohan Šotek jako nesmrtelný staročeský slovanský bůh dosud pracoval jako sekretář Pražské kapituly a až do bombardování mu v tomto ryze křesťanském prostředí nebylo nijak zle. Ale protože se cítí jako „radikální demokrat“, ba „sociální, radikální demokrat“, který sice tautolo­gicky definuje demokracii jako lid a lid jako demokracii, chtěl by pomáhat shánět rukopisy, psát a získávat čtenáře. Radikálně demokratický styl chápe Šotek takto: „Nikomu nic neplatit a každému hned vybít! […] Pak ale mu­sejí být přede vším ministři, všichni šlechticové, ouředníci, kněží a boháči oběšeni, kdo má pole, tomu se musejí vzít a dát tomu, kdo nemá žádné.“31 Havlíčkovi se Šotkova představa o demokracii ani trochu nezamlouvá, ale nakonec se přece jen na spolupráci domluví: Havlíček se Šotka, který se nemůže – navzdory své nesmrtelnosti – prokázat stářím potřebným k re­digování samostatného časopisu (dvacet čtyři let), ujme, přijme jej do redakce s tím, ať ukáže, co umí. Když Šotek líčí, co všechno bude jejich příloha nabízet – od informací „ze života státního, církevního, obecního, domácího, literárního, uměleckého“ přes „feuilleton nejvybranějších novel a povídek, recense o divadle, o koncertech, zprávy o činnosti všech spolků atd.“ – mírní jej Havlíček tím, že „pořádný člověk sám sebe nemůže vychvalovat“. Šotek jej však zarazí slovy „to jsi pozadu a máš cop“ a vyjmenuje několik časo­pisů, které takto získávají odběratele (Večerní list, Českou včelu, Allgemeine Constitutionelle Zeitung, Abendblatt), ba dokonce mají jediného vydavatele,K. W. Medaua.32 S redaktorem úředních novin Constitutionelle Prager Zei­tung Eduardem Breierem (1811–1886) Havlíček opakovaně polemizoval a do­žadoval se jeho propuštění z redakce kvůli jeho vystupování proti českému národu.33 Breier se k Havlíčkovi později vrátil ve svých pamětech a kriticky nahlížel nejen na něj, ale i na mocenské ambice radikálních Čechů, s nimiž podle něj uměl nejlépe zatočit kníže Windischgrätz.34             Oproti sarkastickému Šotkovi nevolil Kober vůči jiným časopisům tak konfrontační tón, jak činí Havlíček. Zprávy, které korespondovaly s politic­kým přesvědčením redakce, Kober přejímal (např. z Charivari), výjimečně s nimi polemizoval. Rovněž s osobnostmi, jež Havlíček zavrhuje, spolupra­coval – např. v Albu vydával populární Breierovy romány a v časopiseckých přílohách Alba se objevuje i jméno Roberta Bluma. Pozoruhodné je, že se kri­ticky vymezil vůči Havlíčkovu článku z Národních novin o Blumově popravě ve Vídni, již Havlíček považoval za spravedlivý trest:   „Což se ostatně osoby Roberta Bluma týče, nestala se jemu žádná křivda. Blum náleží do počtu těch nechvalitebných agitátorů politických, kteří jinak smýšlí doma a ve společnosti, a jinak mluví k lidu, kteří ve shromáždění lidu křičí ‚Všechno pro lid!‘ a doma myslí: ‚Všechno pro sebe!‘ […] Umřel také zce­la přiměřeně charakteru svému, strachy celý bez sebe, jak píší z Vídně; kdyby byl skutečně býval muž takový, za kterého se před lidem vydával, byl by as­poň dovedl za přesvědčení své mužně umříti.“35               Kober naopak považoval Blumovo revoluční angažmá ve Vídni za hrdin­ství a Bluma se – podobně jako jiné německojazyčné noviny36 – zastával. Re­akci většiny lidí na Blumovu popravu označil jako „Schrei der Entrüstung und des Entse[t]zens“ (výkřik zoufalství a vzteku), ať sympatizovali s ja­koukoli stranou.37 Ačkoliv uznává, že není možné Blumovo chování ve Vídni schvalovat, ba že se „jeho charakter nevyjevil v nejlepším světle“, považuje za pomluvu údajné Blumovo strašení lidu gilotinami a „podobnými nesmy­sly“.38 Referování o Blumově hrdinství, protiprávní popravě a o jeho záslu­hách postupně učinilo z Bluma mučedníka německé společnosti; za českou stranu se jím po své smrti stal právě Karel Havlíček.39             U Kobra najdeme vedle vážně míněného názoru na článek z Národních novin také humornou narážku na Havlíčka, a to prostřednictvím písně Šu­selka nám píše, kterou Češi přerušují interpelace v říšském sněmu v oka­mžiku, kdy Šuselka navrhuje projednávat téma o narušování svatební noci Ignaze Kurandy, redaktora lipského časopisu Grenzboten, nedisciplinova­nými Čechy. Šuselka chce prosadit zákon o nedotknutelnosti svatební noci poslanců sněmu, avšak je nakonec umlčen hlasitou písní Šuselka nám pí­še.40 Z Kobrova přístupu je zřejmé, že kritériem výběru příspěvků nebylo, v jakém jazyce byly napsány, nýbrž rozhodovalo jejich naladění a to muselo zapadat do celkové koncepce Kobrových časopisů.             Ve srovnání s Havlíčkem byl Kober zastáncem tisku pro všechny ně­mecky čtoucí, radikálně smýšlející a pročesky, tj. i proslovansky laděné čte­náře. Tuto orientaci lze vysledovat zejména z celkové koncepce časopisu, která byla v mnohém blízká hodnotám listu Deutsche Zeitung aus Böhmen, jemuž Kober dělá ve své příloze Beiblatt zum Album reklamu. Jedná se ze­jména o tyto body: „Ctít národní zájmy německých Čechů v duchu bratrské lásky k našim vlasteneckým soudruhům slovanského jazyka“41 a „ přesvědčivě hájit svobodu lidu a pravého konstitucionalismu, který ji zaručuje, ote­vřeně potírat veškeré znesvobozující tendence pomocí čestných prostředků, nikoli však zbraněmi vzpurné opozice.42             Hájení národních zájmů českých Němců v duchu bratrské lásky k slo­vansky mluvícím obyvatelům země a prohlubování vzdělanosti prostřed­nictvím němčiny byly cíle, které Kober neopustil ani v dalších letech. Beiblatt zum Album sice již dále nevycházel, zato Kober pokračoval s vy­dáváním německojazyčné knižnice celá padesátá a šedesátá léta a dával zde prostor také autorům, jejichž díla byla v monarchii před rokem 1848, ale i po něm sledována a mnohdy zakazována.43 Kober sám byl kvůli své opoziční žurnalistické činnosti z revolučních let pod dohledem státních orgánů, jež mu za svízelných okolností nakonec zakázaly provozovat nakladatelskou činnost, dokud si nedoplní knihkupecké a nakladatel­ské vzdělání.44 To se podařilo až v roce 1856. Do té doby mu s vydáváním knižnice pomáhala nakladatelka Kateřina Jeřábková, která po vzoru Alba uvedla na český trh obdobnou řadu, a to Bibliotéku románů historických a novověkých (1855–1860).             Přestože byl Kober v dalších letech činný zejména jako nakladatel ně­meckých a českých knih, touhy působit na čtenáře prostřednictvím časo­pisecké produkce se nevzdal. Politicky zaměřený byl jeho český týdeník Obecné listy, vycházející krátce na začátku šedesátých let, a to opět ve spolu­práci s Kateřinou Jeřábkovou. Zatímco Obecné listy měly zprostředkovávat informace na venkov prostřednictvím češtiny, jinak tomu bylo s pražským časopisem Kritische Blätter für Literatur und Kunst (1857–1858). Zde domino­vala představa intelektuálního, náročného čtenáře, který se prostřednic­tvím němčiny chce dozvědět co nejvíce o literatuře, filosofii a umění všech národností žijících v rakouské monarchii (do časopisu přispívali také Češi – např. Božena Němcová či Jan Helcelet; jedním z redaktorů byl Ignác Jan Hanuš). Těmito aktivitami Kober navazoval na poselství předbřeznového časo­pisu Ost und West Rudolfa Glasera a byl vedle Ferdinanda Břetislava Mikovce významným zastáncem rovnoprávného kulturního soužití Čechů a Němců v rámci rakouské monarchie.45   23 Sabina, Karel, „Karel Herloš. Nástin životopisný“, in: týž, O literatuře, Praha, Českosloven­ský spisovatel 1953, s. 211–230, zde na s. 224 nn. 24 Proč Kober nezařadil almanach do své knižnice již dříve, souviselo nejspíš s kritikou aktuálních politických a společenských jevů, kvůli níž byl Herlošův Mephistopheles v monarchii zakázán. Historické romány, které vyšly v Kobrově knižnici po r. 1848, mohly být přesahem k minulosti považovány za přijatelné. Srov. Píša, Petr, „Příloha – soupis cenzurních záka­zů se vztahem k českým zemím“, in: týž, Cenzura v Čechách v kontextu předbřeznové habsbur­ské monarchie, Praha, 2018, disertační práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, s. 329. Dostupné z: <https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/100049>. Další podrobnosti k zapovězeným spisům v monarchii viz Komparatistik Wien Zensurdatenbank. Dostupné z: <https://www.univie.ac.at/zensur>. 25 K recepci Herlošova almanachu Mephistopheles v českých zemích srov. Urválková, Zuzana, Dvoj­lomná zrcadlení. Dílo Karla Herloše‑Herloßsohna v českém literárním kontextu, Praha, Arsci 2009. 26 Sgallová, Květa, „Šotek“, in: V. Forst a kol., Lexion české literatury 4/I (S–T), Praha, Academia 2008, s. 696. 27 Srov. Šafařík, Pavel Josef, Slovanské starožitnosti. Dějepisný oddíl první, Praha, Bedřich Temp­ský 1862, s. 72. 28 „Sei also behutsam und wähle nur solche große Herrn, welche sich selbst in der Zeit der Knechtschaft und Unterdrü[c]kung für Deinen groben Kittel nicht geschämt und Dich­ auch damals als Menschen behandelt haben.“ Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel. Ein Blatt für Feinde des Zopfthums 1, 1848, č. 1, s. 3. 29 „Haben wir nicht unumschränktes Petizionsrecht, Volksvertretung, Verantwortlich­keit der Minister, Nazionalgarde und Preßfreiheit? Wohl kann die letztere zu einer sehr passiven Zensurfreiheit zusammenschrumpfen; aber kann ein Gleiches mit der Volks‑Vertretung und Nazionalgarde geschehen? – In Österreich nie!“ Tamtéž. 30 Die Volks‑Vertretung kann nur dann zur Nullität oder gar zur Waffe gegen das Volk wer­den, wenn Korrupzion, d. h. Verführung, Verdorbenheit der Beamten oder ein feiles, be­stochenes Wahlsistem [sic!] überhand nimmt […].“ Tamtéž. 31 Havlíček, Karel, „Úvod. Program. Oznámení. Vyznání víry a Pozvání k předplacení“, Šotek. Příloha k Národním novinám 2, 1849, č. 1, 7. 1., s. 2. 32 Tamtéž, s. 2. 33 Havlíček, Karel, „Quousque tandem abutere, o Breier! patientia nostra?“, Národní noviny, 1848, č. 21, 29. 4., s. 81. 34 „Damals lernte ich die Führer der Czechen, ihre Tendenzen und Herrschgelüste ken­nen, Gleichberechtigung war ihnen stets nur der Vorwand, die Herrschaft in Böhmen, Mähren und Schlesien der eigentliche Zweck.“ [Tehdy jsem se seznámil s vůdci Čechů, s jejich sklony a touhou po moci, rovnoprávnost byla jen záminka, účelem bylo ovlád­nout Čechy, Moravu a Slezsko.] Srov. Breier, Eduard, Mein literarisches Wirken! Ein Re­chenschaftsbericht zur Feier meines auf den 4. November 1871 fallenden 60. Geburtstages, Wien, Selbstverlag 1871, s. 11. 35 H. B. [Havlíček, Karel], Národní noviny, 1848, č. 185, 14. 11., s. 727. 36 Např. Deutsche Zeitung aus Böhmen označily Blumovu popravu za protiprávní a soucit s Blu­mem projevily také tím, že otiskly jeho poslední dopisy na rozloučenou, adresované Blumo­vě ženě, dětem a přátelům. Viz Deutsche Zeitung aus Böhmen 1, 1848, č. 61, 30. 11., s. 428–429. 37 „Politischer Schnappsak“, Beiblatt zum Album. Nur Oppozition! 1, 1848, č. 5, s. 38. 38 „Obzwar vom rechtlichen Standpunkte aus Blum’s Agitazion in Wien keineswegs gebil­ligt werden kann, sogar seinen Karakter nicht im reinsten Lichte erscheinen läßt, so ist es doch nichtswürdige Verläumdung, Blum mit Errichtung von Guillotinen und dergleichen Unsinn in Berührung zu bringen.“ Tamtéž, s. 38. 39 Nekula, Marek, Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha, Karolinum 2017, s. 271. K Havlíčkovu mučednictví srov. Macura, Vladimír, Český sen, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1998. 40 „Wien. Reichstagssitzung vom 14. August 1848“, Beiblatt zum Album. Der Deutsche Michel 1, 1848, č. 9, s. 72. 41 „In der Wahrung der nationalen Interessen der Deutschböhmen im Geiste der Bruderliebe mit unsern Vaterlandsgenossen Slawischer Zunge.“ Beiblatt zum Album. Zum achten Bande, 1849, s. 16. 42 „Enschiedene Vertretung der Volksfreiheit und des sie verbürgenden echten Constitutio­nalismus, also freimüthige Bekämpfung aller Eingriffe dagegen, jedoch mit den Waffen ei­ner grundsätzlichen und würdigen, nicht aber factiösen Opposition.“ Tamtéž, s. 16. 43 Tak se mu podařilo uvést na český trh Karla Herloßsohna‑Herloše, jehož historické romány z českých dějin byly mezi českými čtenáři velmi oblíbené. Srov. Urválková, Zuzana, cit. d. (pozn. č. 25). 44 Kober byl vyšetřován kvůli vydání románu Eduarda Breiera Wien und Rom. Sittenroman aus der Zeit Kaiser Josef des Zweiten, jenž byl v monarchii zakázán. Rakouské úřady objevily v Kobrových skladech v Táboře přes 800 kusů neexpedovaných svazků Breierova románu a Kober musel u tiskového soudu vyvrátit podezření z šíření zakázaných knih a tiskovin. Podrobněji viz Zumr, Josef, „Táborská léta nakladatele Ignáce Leopolda Kobra“, Táborský ar­chiv 15, 2011, s. 103–122 a také Pokorná, Magdaléna, „Pole cenzurních interakcí: synchron­ní pohled“, in: M. Wögerbauer, P. Píša, P. Šámal, P. Janáček a kol., V obecném zájmu. Cenzu­ra a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–2014, Praha, Academia 2015, sv. I, s. 380–398, zde s. 392. 45 Při vzniku této kapitoly byly využity zdroje výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie. Dostupné z: <http://clb.ucl.cas.cz>. Obrazový materiál byl použit ze zdrojů Österreichische Nationalbibliothek Wien (signatury 304937-B.1848, 304937-B.1848-49, 620185-B).   Vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 143 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 16:13:29

Oslňující Carmen na jevišti Divadla J. K. Tyla v Plzni

V únoru loňského roku přinesly Literární noviny velký rozhovor s Martinem Otavou, ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Hovořilo se i o výjimečném projektu plzeňského divadla s pražským Hudebním divadlem v Karlíně, společném nastudování jedné z nejslavnějších a nejhranějších operet všech dob od Franze Lehára Veselé vdovy. Inscenace je velkým úspěchem nejen iniciátora a režiséra tohoto projektu Martina Otavy, ale i celého společného realizačního týmu. Dodnes se hraje a bude se hrát ještě dlouho, protože má i rok po premiéře 94procentní návštěvnost v Plzni a v Praze je vyprodaná zcela. Světově uznávaný režisér mezitím stihl nastudovat v létě loňského roku operetu Oskara Nedbala Polská krev v Oděse. Bylo to vůbec její první uvedení na Ukrajině. V sobotu 25. ledna měla v plzeňském divadle premiéru nejúspěšnější a dodnes vůbec jedna z nejhranějších oper, opera Georgese Bizeta Carmen, která byla zároveň jeho operou poslední. Premiéru měla v Paříži v březnu roku 1875. V tom samém roce v červnu autor zemřel. Na plzeňské jeviště se Carmen vrací po dvaceti letech. Inscenovat tuto operu není nic jednoduchého už proto, že ji všichni znají a mají v sobě vytvořenu svoji vlastní představu. V jeho dlouholeté režisérské dráze Martina Otavy je to první Carmen na divadle, i když jich, ale jako open air nejen u nás, ale i v zahraničí, režíroval téměř deset. Díky tomu, že režíruje doslova po celém světě, má výborné kontakty, a tak dokáže do svých inscenací vždy obsadit vedle předních českých interpretů, z nichž mnozí jsou nositeli Thálií, i přední zahraniční operní sólisty. V roli strhující Carmen se vystřídají sólistka domácího souboru Jana Foff Tetourová, hostující Václava Krejčí Housková a teprve třiadvacetiletá Ruska Nina Gracheva. V roli Dona Joseho alternují Kanaďan Philipe Gastageier a Ital Paolo Lardizzone. Vedle českých pěvců zpívají hlavní role ještě vynikající umělci ze Slovenska, Kuby a Ukrajiny. Obsazení rolí je pro Otavu rozhodující, je si vědom, že to je výchozím momentem pro jeho další práci na inscenaci. Obsazuje nejen podle kvalit pěveckých, ale i věku odpovídajícímu věku postav, schopností hereckých a pohybových. Martin Otava je znám svým osobitým inscenačním přístupem, který mimo jiné charakterizuje i to, že není příznivcem šokujících aktualizací operetního, ani operního žánru. Myslím tím extravagance, se kterými se můžeme setkávat i na operních jevištích. On se snaží k předloze, k originálu, přistupovat s respektem. Důvěřuje žánru i dílu samotnému, je k němu uctivý a pozorný. To ale neznamená, že nedokáže přiblížit dílo dnešnímu divákovi moderními formami divadelní komunikace tak, aby si ho zařadil nejen do kontextu doby, ve které se příběh odehrává, ale i do portfolia svých krásných zážitků. Plzeňská inscenace má velkolepou výpravu, elegantní kostýmy, mnohačlenný sbor, orchestr a balet, který „protančí“ celou operou v plném lesku a velikosti. Snad nejvíce mu režisér dává prostor k výraznému vyniknutí na začátku čtvrtého aktu výstupem toreadorů. Navíc jsou všechny taneční vstupy začleněny do děje tak, že pomáhají umocnit napětí. Znalci díla jistě ocení i to, jak koncepčně byly vytvořeny hudební úpravy. Zvláště na začátku čtvrtého aktu. Inscenační tým si dobře uvědomil, že po třetím aktu Bizet exportuje doslova ohňostroj rytmů a melodií, aby se divák cítil svátečně a že v tom momentu končí radost a následuje tragédie. Pamatuji si, že právě tento začátek byl v minulé inscenaci zásadně zkrácen, a tak plasticita závěru opery nebyla zachována v potřebné míře. Martin Otava dokáže i u klasické opery bezezbytku využít nejmodernější prvky světelného designu, který se stává nedílnou součástí scénografie. Je tomu tak i u Carmen, kde od druhého dějství přebírá světelný design (jeho autorem je režisérův dlouholetý spolupracovník Antonín Pfleger) vedoucí úlohu scénografie. Na jednoduchých, čistých, o detaily oproštěných scénách, se stává světlo v barvě hned po hudbě rytmizujícím prvkem inscenace kopírujícím rytmus i tonalitu hudby i akce, které režisér rozehrává na scéně. To všechno jsou prostředky, které Otava užívá, které dokáže propojit, prolnout tak, aby nejen zaujal, ale vytvořil oslňující harmonický zážitek. A ono se mu to zase podařilo. Díky tomu o jeho inscenacích recenzenti píšou, že „na jevišti vytváří něco pozitivního, na hraně magického okouzlení. Daří se mu vybalancovat rovnováhu mezi hudbou, příběhem, scénografií, choreografií… divák je zasažen nejen citově, ale i vizuálně.“ Když jsem se Otavy při zkouškách opery ptal s trochou nadsázky, kdože je vlastně ta „jeho“ Carmen, odpověděl: „Každý divák má svoji představu, jaká Carmen je. A já chci, aby až příběh skončí, byl spokojený, protože dostal Carmen právě takovou, jakou ji čekal, jakou si nosí v sobě. A proto mu nechávám prostor i pro jeho fantazii, emoce a představivost.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-14 08:32:08

Kauza Válková: omluva za omyl

Zájem o dění ve světě kolem mne ve mně jako malém klukovi poněkud předčasně probudilo gestapo v rámci tažení proti Sokolu vpádem do našeho bytu za účelem provedení domovní prohlídky a zatčení otce (jen pro pořádek podotýkám, že přišli po obědě, nevyrazili dveře a nedoprovázeli je řvoucí těžkooděnci). Podnětů k pozorování světa pak přibývalo. Mimo jiné jsem zaznamenal únorový puč v roce 1948, zglajchšaltované volby a politické procesy padesátých let, přirozeně bez znalosti jejich pozadí. Z náhodných setkání s členy KSČ v celém poválečném období až do invaze armád Varšavské smlouvy jsem si vytvořil názor, že existují „ideoví“ komunisté, většinou ti předváleční, koncentráčníci, odbojáři nebo naivní duše, a vedle nich bezzásadoví kariéristé. Normalizačními čistkami se uvolnila spousta zajímavých pracovních míst, a to byla výzva pro kariéristy. Strana se zásadně změnila. Proti situaci před Pražským jarem a během něho se podstatně zvýšil tlak na prokazování politické spolehlivosti uchazečů, na dodržování kádrových pořádků. Následně se poměr „ideových“ a kariéristů v KSČ dramaticky změnil. U mnohých profesí se „rudá knížka“ stalo nezbytnou vstupenkou. Místo „ideových“ komunistů se významnou množinou stali lidé s účelovým, formálním vztahem ke straně. Nevzrušuje mě proto příliš zjištění, že někdo byl členem KSČ, pokud nebyl členem aparátu, pracovníkem represivních složek nebo významných činitelem vedení podniku nebo veřejné správy. Ostatně i v současnosti pro mnohé členy politických stran a hnutí jejich členství není tolik výrazem příklonu k nějakým idejím jako projev zájmu o podíl na moci a prebendách. V případě prof. Heleny Válkové jsem věděl, že byla řadovou členkou strany a badatelkou v kriminalistickém ústavu. Nezapadla do kategorie lidí, jejichž členství v KSČ jsem považoval za pohoršlivý úkaz. V kritické chvíli, kdy jsem ve spěchu psal tento článek, jsem si ji navíc prostě spletl s jinou „hříšnicí“ a uvedl jsem, že byla členkou KSČ krátkou dobu. Sama mě upozornila, že to není pravda, že vstoupila do KSČ v roce1973 a setrvala až do roku 1989, a žádala, abych omyl nějak napravil. Takže tímto se svým čtenářům omlouvám za nesprávnou informaci a současně oceňuji její upřímnost. Nicméně mě ani správná informace nevede k tomu, abych se nad jejím „prohřeškem“ pohoršoval. Její chování odpovídalo dobové normě a podle mého názoru nebylo nutné, aby právě kvůli němu přestala usilovat o zvolení Veřejnou ochránkyní práv. Nicméně její rozhodnutí přesto schvaluji, ale z jiných důvodů: žádná funkce nestojí za snášení pronásledování, jemuž by zjevně byla před jednáním Poslanecké sněmovny vystavena, a čelit mu bez loajality hnutí ANO oplátkou za její loajalitu by bylo neúnosné. Bývalým disidentům a jiným moralistům se může jevit kariérní členství v KSČ jako nemravné, ale nelze nikoho nutit, aby se vymkl z bezpečného stádného způsobu života. S odstupem času si stále více uvědomuji hrůznost počinu autora článku Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů s mužem, který poslal na smrt Horákovou, jenž postiženou obvinil, že se podílela na šikanování disidentů. Je to čistá lež a hanebná pomluva, neboť badatelka Helena Válková neměla žádný nástroj, jímž by represivní orgány protiprávního režimu přiměla, aby škodily disidentům, o jejichž existenci a jejich šikanování nejspíš vůbec nevěděla.   K výhradě, že zákon, jímž se zabývala, zasahoval do lidských práv všech obviněných, podotýkám, že i dnes jsou obvinění ve svých lidských právech ze zákona kráceni, a je to tak v celé Evropě. Tím ovšem neschvaluji zneužívání příslušných opatření, tím méně používání policie jako orgánu dohledu. Dnes soudy ukládají obviněným, kteří odcházejí na svobodu, někdy velmi přísná omezující opatření, v případě podmíněně propuštěných z výkonu trestu až na sedm let, a mohou uložit dohled Probační a mediační služby s povinností hlásit se pravidelně u probačního úředníka. V adventním čase jsem byl svědkem uvalení vazby na obviněného, který se vyhýbal návštěvám probačního úředníka.  Bylo to hodně drsné: když ráno vstoupil do soudní síně, nebyl připraven na to, že o Vánocích neuvidí svou rodinu. Nemáme na ochranný dohled speciální zákon a jeho výkon nesvěřujeme policii, ale provádí se na jiném právním základě. Na pozadí vlastních dobových zkušeností odmítám „křižování“ Heleny Válkové za vydání článku s podpisem Josefa Urválka. Jsem podstatně starší než paní postižená a politické procesy proběhly v době, kdy jsem již bral rozum. Nicméně jména Josef Urválek a Karel Vaš mi pronikla do vědomí až v letech 1967-8, kdy se uvolnila cenzura. A to jsem měl úplně jiné politické vzdělání než Helena Válková, která ve stranickém školení KSČ či při studiu na normalizační právnické fakultě dostávala o procesech padesátých let jen „politicky korektní“ informace. I kdyby měla v paměti zločinnou úlohu Josefa Urválka, nebylo by jí to nic platné, protože v době, kdy nastoupila do Vědeckovýzkumného kriminalistického ústavu, byl tam již dávno před ní a patrně měl nadřazené postavení. Její hřích spočívá pouze v tom, že nemohla jako zaměstnankyně zabránit tomu, aby se jako spoluautor jejího článku podepsal její nadřízený. Dokonce by nemohla zabránit ani tomu, kdyby s ní chtěl obsah článku konzultovat. Nebyla v postavení svobodné občanské aktivistky nebo političky, ale zaměstnankyně, podřízené zaměstnanecké kázni. Josef Urválek byl „odložen“ v roce 1963 do kriminalistického ústavu po sesazení z funkce předsedy Nejvyššího soudu. Taková byla tehdy praxe: pokud komunisté „neúnosné“ funkcionáře nenechali popravit ani zavřít, odklízeli je někam, kam na ně nebylo vidět. V resortu spravedlnosti pokračovalo jejich „odkládání“ ještě i po Listopadu a někteří z „odložených“ zde dosud působí. Pokud Helena Válková dnes tvrdí, že s Josefem Urválkem na psaní článku nespolupracovala, není důvod jí to nevěřit. Působil jsem dost dlouho v akademickém prostředí, abych mohl tvrdit, že nadřízení výzkumníků se občas připisovali jako spoluautoři jejich článků nebo i knih. Nejsem si ostatně jist, zda Helena Válková skutečně bezpečně věděla, že Josef Urválek, který se pohyboval na jejím pracovišti, je skutečně TEN Urválek. Eviduji v mé širší rodině šest nositelů jména Zdeněk. Celá štvanice na Helenu Válkovou ilustruje pokrytectví a mravní úpadek části novinářské obce a politiků, jak jejích pronásledovatelů, tak těch, kteří se za ni veřejně nepostavili a spíše se od ní štítivě odtahují. Předstírají, že nevidí, že v mocenských strukturách státu na významných postech se pohybují stovky bývalých komunistů, z nichž mnozí mají na svědomí horší věci než bezvýznamný článek, určený pro uzavřenou komunitu odborníků v oboru, ale jejich hříchy jim nevadí. Ale protože by jako Veřejná ochránkyně práv ohrozila nějaký zájem, vyvolali skandál. Helena Válková hodlá bránit svou čest. Je to na místě, protože není první, kdo se stal v podobné situaci terčem ostouzení, a bylo by záhodno, aby se podobný případ již nikdy neopakoval. Autoři podobných akcí by měli konečně jednou narazit, stejně jako původci účelově vyvolaných trestních řízení. Průkaznost lži o podílu na šikaně disidentů je tak zřejmá a účinky jejího zveřejnění tak závažné, že je možné, že byla naplněna skutková podstata přečinu pomluvy, trestná podle trestního zákoníku. V úvahu přichází i použití nástrojů občanského práva na ochranu osobnosti. V každém případě by bylo na místě, aby jí morální podporu poskytlo hnutí ANO jako projev loajality, odměňující její neochvějnou loajalitu vůči hnutí a jeho vůdci. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-31 08:29:59

Milan Nápravník: Prokletá slast a jiné eseje (ukázka z knihy)

Monografie zpřístupňuje výbor deseti textů Milana Nápravníka z let 1978 až 2016. Čtenář si tak udělá představu o zaměření esejisticko-kritického díla surrealistického autora, které je českému publiku v úplnosti dosud neznámé. Název knihy postihuje jednu z otázek, které Nápravník učinil předmětem svého zkoumání: Nebyl pud k moci původně pudem ke slasti? Nedošlo k metamorfóze erotické touhy v touhu po ovládání, jež se v rámci soudobé civilizace uskutečňuje prostřednictvím vztahu podřízenosti a nadřízenosti? Autor se ve svých pracích opakovaně vrací k pojmu ideologie a vlivu náboženských nebo politických ideologií na životy velkých lidských kolektivů. Na rozdíl od soudobých tendencí, jež význam faktoru ideologie spíše přehlížejí, chce identifikovat její historické, ale i mytologické podloží. Součástí výboru je rovněž kalendárium autorova života a fotografická příloha.   Ukázka z knihy: ÚVAHY O NÁBOŽENSTVÍ A IDEOLOGII I – Poznámky k hlouposti Španělský filozof minulého století, José Ortega y Gasset, napsal: „Často jsem si kladl otázku, zda je nepochybné, že pro jisté lidi patřilo vždy mezi nejkrutější životní útrapy muset se stýkat a jednat s hloupými bližními. Jak je však možné, že nikdo nikdy – pokud vím – nepomyslel na to, napsat studii Esej o hlouposti?“63             Ta otázka je vskutku zarážející.             Nevyhýbá se analytická i společenská věda pojmu hloupost snad proto, že je příliš vágní, hovorový, příliš nevědecký? Proto, že ho nelze dost dobře klasifikovat, a je proto pro vědecké zkoumání málo vhodný? To by mohlo hrát a zajisté to hraje svou úlohu. Ale jsou jiné pojmy, pro něž by mohla platit námitka neurčitosti stejným právem, a přece se jimi zabývá jak filozofie, tak modernější psychologie, například pojem inteligence.             Anebo se skrývá v pojmu hloupost zvláštní, mysteriózní nebezpečí, jemuž se moudrý duch instinktivně vyhýbá, z neurčité anebo i oprávněné obavy, že by jím mohl být sám postižen? Nebylo by možné, že je pojem hloupost jednou z Pandořiných skříněk, kterou otevřít by pro zvídavého znamenalo nutnost doznání se k vlastní hlouposti?             Dobrá. Předpokládejme jako axiom: Hloupost není nic, co by se týkalo jen těch druhých, jak si většina z nás ze sebelásky namlouvá. Jak víme, není hlupáka, který by se rozpakoval označit za hlupáka svého soukmenovce, předpokládaje, že on sám – jenž hlupství druhého rozpoznal – hlupákem není. A dodejme z lásky k symetrii něco, co lze na základě předchozího tušit: Není člověka tak všestranně inteligentního, aby nebyla kdesi v jeho domě skryta třináctá komnata hlouposti.             Jak už víme z lidových pohádek, nemusí být vesnický hloupý Honza, trulant, Tonda Vyskoč, který je všem pro smích, nakonec hlupákem. Čím to? Je to tak. Jsou autismem vybavení lidé, kteří se neumějí například ani sami obléci, a přesto se po jediném přečtení naučí zpaměti mnoha tisícům objemných knih, jejichž texty jsou schopni bez chyby odříkávat od kterékoliv stránky. Dokážou z hlavy odmocňovat desetimístná čísla a řešit integrální rovnice. Po jediném pohledu na panorama velkoměsta dokážou toto panorama do všech detailů nakreslit atd. Ve srovnání s takovými výkony se může každý z nás cítit být hlupákem, a přece má i ten nejhloupější z nás proti autistovi tu výhodu, že dokáže dojet z centra svého rodného města tramvají domů. Autista tento úkol řešit schopen není.             Symbolem geniálních lidí se stal na počátku minulého století právem teoretický fyzik Albert Einstein, který na gymnáziu propadal z matematiky. Ve svých 26 létech objevil obecnou a v následném roce speciální teorii relativity a po zbytek svého života se snažil marně dokázat, že ve vesmíru neexistuje princip náhody. Proslulou větou „Bůh nehraje v kostky“ definoval svou hloupost.             Jen hloupý člověk se diví hlupákům pro jejich hloupost. A jen hloupý člověk si nechce připustit, že i přes své tři akademické tituly a eventuálně i Nobelovu cenu existují celé kognitivní i kombinatorní sféry, v nichž je hloupý jako školák. Neboť získat doktorát na univerzitě dbalé svého jména není snadné. Kdyby však byla inteligence a její spodní hranice zvaná hloupost integrální, nemohl by tento doktor věřit v Boha anebo trvat dokonce na doslovnosti bible. Jsou takoví. Kde se berou?             Hloupost je vlastnost lidského rozumu, která zasahuje příslušníky Homo sapiens sapiens napříč všemi sociálními třídami, rasami a etniky, a dokonce – což asi připadá většině z nás nejpodivnější – i napříč všemi stupni vzdělání.             Definovat hloupost je složité. Protože hloupost má mnoho příčin.             Klasické řecké drama často poukazovalo na Osud anebo na zlovůli bohů jako na příčiny lidských tragedií. Tak jedno z nejznámějších řeckých dramat, Sofoklův Král Oidipus, bylo důsledkem prokletí, za něž hrdina dramatu nenesl žádnou vinu. Ne vždy. Už i autoři starořeckých mýtů věděli, že tragédii může způsobit také hloupost pocházející z těžké poruchy sebehodnocení. Ve skutečnosti se kořeny většiny tragédií, jak individuálních, tak i společenských, napájejí z podzemních vod hlouposti.             Zkusme se jen letmo rozhlédnout kolem sebe. Neštěstí lásky, rodinné tragédie, zmařené životy, zločiny, politické tragédie, války… Jdeme-li až k prvopočátkům těchto a jiných neštěstí, často se přesvědčíme, že tam leží hloupé rozhodnutí, nerozvážný, hloupý čin, hloupé přesvědčení, hloupá umíněnost ať už jednotlivců, anebo celých kolektivů, rodin, politických sdružení anebo národů.             Dějiny jsou většinou vytvářeny hloupými představami. Představami nedomyšlenými, představami v kauzálním smyslu naneštěstí snadno pochopitelnými, ale zároveň neschopnými nahlížet většinu možných alternativ potenciálních důsledků.             V říši hlouposti se často prosazují hloupá rozhodnutí takříkajíc „wider besseres Wissen“, tj. navzdory relativně dobrým znalostem situace, prosazují se rozhodnutí vědomě špatná jen proto, aby se zachovala kontinuita, aby se vyhovělo tradici, aby rozhodovatelé neztratili tvář, aby nemuseli přiznat předcházející chyby atd. Správné poznání je ignorováno z neskonale hloupých prestižních důvodů. Bažiny hlouposti moci jsou smrtelně nebezpečné i tehdy, když už jen zahnívají. II – Selhání levicového myšlení Když jsem se vrátil koncem osmdesátých let po dvaceti létech poprvé do země, v níž jsem se narodil, pochopil jsem z chování svých českých přátel a také jsem to v malém článku tehdy do novin napsal: „Před veškerou zanedbanou a rozpadávající se architekturou, před zaostávající výrobou a distribucí, před všemi těmito a podobnými zjevnými symptomy úpadku předcházejícícho režimu to je především společenská psychologie, kterou devastovalo padesát let útlaku, jejž lidé v této zemi prodělali. O rozsahu této devastace si snad žádný z nás, a především ten, kdo nemá možnost srovnání a porovnání, nemůže udělat představu.“64             Opadané fasády na Národní třídě v Praze bude možné opravit snadno. Opravit opadanou psychologii lidí deformovaných padesáti léty absurdního totalitarismu bude mnohonásobně nesnadnější.             Bohužel jsem se nemýlil.             Po takzvané sametové revoluci kdosi ze zahraničí skoupil velkou část českých sdělovacích prostředků a domestikoval ty, kteří v nich pracovali. Bylo to provedeno čistě a rychle, v rámci volné konkurence svobodného kšeftu, v němž sice neexistoval ještě český kapitál, ale to je podle liberální etiky jen jeho věc. Poučený exulant, pan Boris Čelovský, se zděsil a varoval. Vydal vlastním nákladem knihu,65 v níž se snažil vysvětlit míru katastrofy. Jako historik se zahraniční zkušeností věděl totiž proč. Marně. S podobnými záležitostmi zcela nezkušená česká politika nehnula ani brvou. Zvítězil hloupý ideologický argument: Jde přece o svobodnou tržní soutěž. Že by mohl třeba nějaký americký koncern koupit ve Francii Le Monde anebo Le Figaro, listy ovlivňující veřejné mínění, je nepředstavitelné. To sebevědomým českým politikům zleva ani zprava tehdy nedocházelo. Tak byla otevřena dokořán vrata k ideologickému zglajchšaltování veřejného mínění. Kdo česká média dnes skutečně vlastní, ví asi už jen málokdo.             Za dob stalinismu bylo jen málokomu, snad jen přívržencům nonkonformní levice jasné, proč se politika Sovětského svazu a jeho satelitů kryje socialistickou frazeologií, ačkoliv o autentickém socialismu nemohlo být v těchto zemích ani řeči. Někteří nezkorumpovatelní levicoví intelektuálové, jako byl Francouz André Breton anebo Čech Karel Teige, sice už ve třicátých létech tušili, že tu byla za socialismus vydávána primitivní oligarchická monopolní diktatura, všestranně zaostalá a zakonzervovaná v představách devatenáctého století. Jenomže kapitalismus se choval v první polovině dvacátého století, jež vyústila v celosvětovou hospodářskou krizi a vzápětí poté v druhou světovou válku, při své honbě za maximálním ziskem tak absurdně, že měla myšlenka socialismu, o jehož sovětské praxi si lidé mimo jeho hranice vytvořili zcela falešné, idealizující představy, jako alternativa k stávajícímu systému velkou přitažlivost.             Po druhé světové válce byla prestiž Sovětského svazu ještě posílena nepopiratelně velkými oběťmi a zásluhami ve válce proti hitlerovskému nacismu a jeho Třetí říši. Nicméně byl a i po válce zůstal stalinistický sovětský systém oligarchickou totalitaritou, jež měla nejenom strašlivé politické, ale navíc i katastrofální ekonomické defekty. Je sice možné analyticky vysvětlit vznik defektní sovětské ekonomiky založené na absurdním centrálním plánování a její synonymitu s pojmem „socialismu“ u neobjektivních západních kritiků, ale o to se nikdo, pokud vím, dosud ani nepokusil. Proč, je celkem pochopitelné: Jestliže vydávala sovětská oligarchie svou ideologii a ekonomiku za socialistickou, mohlo to být jejím odpůrcům jen vhod. Především její ekonomika byla natolik scestná, že poskytovala spolu s politickými defekty stalinistického systému zastáncům systému západního velkokapitálu skvělý a téměř nevyčerpatelný argumentační fundus.             Levice, jež na západ od Labe dlouho snila mezi oběma válkami a ještě dlouho po roce 1945 o uskutečnění socialismu v Sovětském svazu, ideologicky zlenivěla. Tísněna demagogickými obviněními z trockismu a revizionismu, stejně jako inferiorním schématem, podle nějž byla idea správná, ale lidé, kteří ji uskutečňovali, špatní, si nechtěla připustit, že je sovětský systém prakticky antisocialistický, a spočinula tak ráda na vavřínech předestlaných sovětskou propagandou. Od té chvíle nemusela dialekticky dál myslet. Její myšlení se stalo formální, dichotomické a imobilní. Marxovo myšlení, jež bylo zredukováno do citátů a z kontextů vytržených „věčných pravd“, bylo pojímáno scholasticky, staticky a bez ohledu na jeho historickou determinitu.             Repetitio není jen mater studiorum, ale často také petrificatio stupiditas. A zkamenělé Marxovy citáty, jež byly donekonečna bezmyšlenkovitě omílány jako súry koránu, se toho staly fatálním dokladem. Filozofické a sociologické debaty levice se přizpůsobovaly sovětské propagandě a staly až neuvěřitelně anachronickými. Vláda stranické oligarchie v Sovětském svazu a jeho satelitech byla pranýřována z levé strany s výjimkou Trockého jen občas, solitérně intelektuály, jakými byli André Gide anebo André Breton. Svobodnou západní levicí byla vzata vážněji na vědomí teprve pět let po Stalinově smrti, v roce 1957, knihou jugoslávského disidenta Milovana Djilase Nová třída.66 Knihou sice teoreticky nikoliv bezespornou, nicméně však průkopnickou a svou základní tezí realitě velmi blízkou. 63/ J. Ortega y Gasset, Vzpoura davů [překl. V. Černý, J. Forbelský, Praha: Naše vojsko, 1993, s. 69]. 64/ „Vůle k odvaze“, interview s J. Gabrielem, Zemědělské noviny, č. 85, 10. 4. 1990, s. 9. 65/ Viz B. Čelovský, Konec českého tisku?, Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. 66/ Viz M. Djilas, Nová třída, překl. R. Vlach, Zürich: Demos Buch und Kunst, 1977. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Surrealistický básník, malíř a fotograf Milan Nápravník (1931–2017) vystudoval dramaturgii na pražské FAMU v padesátých letech a v roce 1960 nastoupil jako dramaturg pořadů České televize pro děti a mládež. Po okupaci republiky v roce 1968 emigroval. Na podnět Güntera Grasse mu bylo uděleno roční akademické stipendium v Německé spolkové republice. Od poloviny osmdesátých let byl malířem, sochařem a uměleckým fotografem ve svobodném povolání. Často pobýval v Indonésii, kde se soukromě věnoval etnologickým studiím na ostrovech Kalimantanu, Javě, Sulavesi a Bali a v Irian Jaja. V devadesátých letech žil střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem, po roce 1996 se natrvalo vrátil do Německa. Napsal několik sbírek poezie (debutoval v roce 1962 ineditně vydanou básní Moták). S pražským surrealistickým okruhem spolupracoval již od druhé poloviny padesátých let. Od roku 1989 pravidelně publikoval v Analogonu. Po odchodu do exilu se těžiště Nápravníkových aktivit přesunulo k malbě, fotografii a sochařství a rovněž k bádání v oblasti dějin ideologií a náboženství, později zúročené v esejistické tvorbě. K vydání připravil Ladislav Fanta, nakladatelství Academia, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 236 stran.