Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-01-06 10:18:23

Novoroční projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila

Vážení a milí spoluobčané, jsem velmi rád, že vás dnes, 1. ledna, mohu pozdravit z českého Senátu a popřát vám šťastný rok 2022. Obvykle na Nový rok přemýšlíme o tom, co nás v tom roce minulém potkalo, co nám přinesl, co nám naopak vzal. A také přemýšlíme o tom, co nás čeká v tom roce, který právě začal. Pokud bych já měl rychle říci tři slova, která se mi vybaví, když přemýšlím o tom roce uplynulém, pak jsou to slova tornádo, solidarita a pomoc. Na úvod bych proto znovu chtěl vyjádřit velkou solidaritu, lítost a bolest nad tím, co postihlo za katastrofu a neštěstí část území jižní Moravy, zejména obyvatele obcí Hrušky, Moravská Nová Ves, Lužice, Mikulčice a také město Hodonín. Chtěl bych zároveň projevit velkou úctu a obdiv těmto obyvatelům, jak se s tou prvotní katastrofou a jejími důsledky vypořádali. Také chci velmi poděkovat, chci poděkovat všem, kteří pomáhali, záchranářům, hasičům, policistům, dobrovolníkům, samosprávám, institucím, úřadům a všem dalším, také všem dárcům, jak hmotných, tak finančních prostředků. Byla to úžasná vlna solidarity a pomoci. Je to naše velké bohatství, že v době, kdy nám zejména teče do bot, takto si dokážeme pomoci a prokázat takovou velkorysost a nezištnost. Přesto mi k tomu ještě dovolte dvě dle mého názoru důležité poznámky. Tou první poznámkou je, že to neštěstí a ta katastrofa pro mnohé lidi, obyvatele té části jižní Moravy, trvá, a proto, prosím, na to nezapomínejme. Nezapomínejme na tu každodenní solidaritu a každodenní pomoc, kterou oni i dnes potřebují. Já vím, je to určitě záležitost zejména orgánů státní správy, veřejné správy. Ale i vy, co můžete pomáhat, i dnes, tak, prosím, pomáhejte. Ta situace i dnes pro ty obyvatele tam není lehká. Ta moje druhá poznámka říká, že je zajímavé, že my v době, kdy nám tzv. teče do bot, si dokážeme pomoci, chováme se k sobě velmi hezky a slušně. Bylo by velmi dobré, přál bych si to moc, kdybychom i do našeho běžného života v roce 2022 trochu té slušnosti a solidarity a nezištnosti přenesli, protože se nám všem bude žít mnohem spokojeněji a lépe. Významnou událostí roku 2021 také byly volby do Poslanecké sněmovny. Přiznávám, že jsem měl trochu obavy, když jsem sledoval to volební zápolení, tu nesmiřitelnost někdy až na hraně toho, co považuji za přípustné, jak to bude vypadat po volbách. Co nastane, až budou vyhlášeny volební výsledky. Jsem velmi rád, že dnes mohu říci, že to vše dopadlo velmi dobře. Chci ocenit představitele všech volebních stran za to, že v uvozovkách to pomyslné předání moci proběhlo kultivovaně, bez napadání, bez mediálních přestřelek. Chci za to velmi poděkovat. V této souvislosti zmíním i to, že jsem Andreje Babiše za jeho kroky, za jeho vyjádření kritizoval, ale chtěl bych ocenit, chtěl bych ocenit to, jak odešel z pozice premiéra, jak přijal výsledek voleb. Považuji to za odpovědné a profesionální. Také bych chtěl říci a ocenit, že považuji za velmi důležité a pro naši společnost přínosné, jak se k povolebním vyjednáváním postavil Petr Fiala, současný premiér. Jsem přesvědčený, a věřím tomu, že právě jeho slušnost, korektnost, vystupování a neústupnost přispěly k tomu, že nakonec prezident České republiky Miloš Zeman akceptoval v plné podobě návrh na složení vlády tak, jak jej premiér Petr Fiala navrhl. Prezident Zeman tím naplnil ústavu a přispěl k důstojnému jmenování nové vlády. I to bych chtěl nyní a dnes ocenit. Zde bych také si dovolil stručnou poznámku k uplynulým diskusím o zdravotním stavu prezidenta Miloše Zemana. Je mojí povinností respektovat Ústavu, je mojí povinností hájit právo veřejnosti na informace. Je mojí povinností, abych jako člověk, abych jako ústavní činitel, neuhýbal a neohýbal své povinnosti. Proto je nutné a je mojí povinností, abych se choval správně, bez ohledu na to, zda jsem za to kritizován nebo naopak chválen. Panu prezidentovi bych potom chtěl popřát, aby se jeho zdravotní stav nadále zlepšoval a aby mohl naplno plnit své pracovní povinnosti. Výsledek voleb byl nakročením ke změně, ke změně v politické kultuře. Já bych byl rád, kdyby v roce 2022 tato změna politické kultury pokračovala. Pokud tomu tak má být, tak je důležité, abychom si zachovali slušnost, sebevědomou slušnost. Například prezident Václav Havel je vnímán jako slušný člověk, přesto Václav Havel nikdy neuhnul, a pokud bojoval za svobodu, tak byl ochoten obětovat i tu svobodu vlastní. Rovněž tak naši hrdinové, členové paravýsadku Anthropoid, byli ochotni riskovat svůj život za svobodu. Nezapomínejme na to, zkusme v tom roce 2022 nejen na to vzpomínat, ale také na to navázat svými vyjádřeními a třeba i svými činy nebo skutky. Pojďme ale dál, pojďme k současnosti, pojďme k našim současným problémům. Je velmi důležité, abychom udělali všechno pro to, abychom zkrotili to rychlé zadlužování naší země. Neměli bychom se chovat tak, že zachováme takové nepěkné dědictví našim dětem nebo třeba i vnukům. Také je velmi důležité, abychom zkrotili růst cen, zejména potom cen energií, protože by bylo velmi špatné, kdyby se některé vrstvy obyvatelstva dostaly do energetické chudoby. To vůbec nejdůležitější potom je, abychom zkrotili pandemii, protože pokud nezkrotíme pandemii, tak bude velmi těžké zastavit zadlužení a velmi těžké zastavit růst cen. Na tomto místě bych chtěl znovu poděkovat všem zdravotníkům a vůbec všem, kteří se starají o naši bezpečnost, o ochranu a pečují o naše zdraví. Zatímco dnes někteří mají volno, naši zdravotníci se starají o nemocné v našich nemocnicích. Je pro mě naprosto nepochopitelné a odsuzuji to, že někteří pacienti dokáží přesto být agresivní, jsou tu i další jedinci, kteří se nechovají tolerantně a správně k našim zdravotníkům. Velmi to odsuzuji a vyzývám všechny, aby to odsoudili společně se mnou, abychom toto chování nepřipustili. Pro nás všechny je nyní důležité, abychom se chovali odpovědně a vstřícně. Já jsem velmi rád, že jsem mohl již dostat třetí dávku vakcíny, považuji to za velmi důležité. Zároveň ale vyzývám k toleranci a respektu. Bojovat proti pandemii můžeme úspěšně jedině tehdy, když nebudeme bojovat proti sobě, ale budeme bojovat společně proti pandemii. V roce 2022 je před námi ještě jeden velký a odpovědný úkol. Česká republika bude předsednickou zemí Evropské unie. K Evropské unii se upínají velké naděje a mnohé se od ní očekává. Očekává se od ní, že bude zdrojem prosperity, očekává se od ní, že bude lídrem v boji proti klimatickým změnám, očekává se od ní, že bude schopna i mimo své území podporovat demokracii a svobodu. Česká republika bude tím, kdo bude v druhém pololetí roku 2022 vystupování Evropské unie a její jednání organizovat. Je to velká odpovědnost, je to velká příležitost. Máme šanci dokázat, že jsme sebevědomou zemí, která dokáže být i konstruktivní a tvůrčí, dokáže udělat věc, která je nezbytně nutná z důvodů politických, hospodářských, společenských. Dokáže, že se změníme.

Čas načtení: 2025-10-04 10:00:00

Izrael zabil 61 lidí, přestože Trump prohlásil, že „přestal bombardovat“ Gazu

 Izraelské útoky v pásmu Gazy si v sobotu  zatím vyžádaly nejméně 61 palestinských obětí, a to i přesto, že americký prezident Donald Trump prohlásil, že Izrael „dočasně zastavil bombardování“, aby dal jeho plánu „šanci“.Stalo se tak poté, co Hamás předložil svou odpověď na Trumpův plán pro Gazu, v níž souhlasil s předáním správy území palestinským technokratům a propuštěním všech izraelských zajatců výměnou za palestinské vězně.Herzog vyzývá Netanjahua, aby „rychle prosadil“ Trumpův plánIzraelský prezident Isaac Herzog říká, že země stojí před „historickou příležitostí“ k návratu zajatců držených v Gaze.„Vyzývám premiéra Benjamina Netanjahua a posiluji jeho odhodlání pokračovat ve všech směrech a všemi prostředky v rychlém prosazování plánu předloženého americkým prezidentem Donaldem Trumpem, a především – přivést naše blízké domů,“ napsal Herzog na X.„Tyto hodiny a dny, jak již bylo zmíněno, jsou okamžikem příležitosti a doufám, že také otevřou okno do ‚dne poté‘: do návratu rukojmí, do úplné transformace reality v pásmu Gazy a na celém Blízkém východě,“ dodal. „Toto je vaše šance na vítězství,“ řekl Trump NetanjahuoviBílý dům zveřejnil na sociálních sítích rozhovor, který Trump poskytl americkému zpravodajskému serveru Axios, v němž popsal své úsilí zajistit, aby Izrael i Hamas podepsaly jeho 20bodový plán pro Gazu.„Řekl jsem: ‚Bibi, tohle je vaše šance na vítězství.‘ Souhlasil s tím,“ řekl Trump podle zprávy reportérovi Axiosu Baraku Ravidovi. „Musí s tím souhlasit. Nemá na výběr. Se mnou musíte souhlasit.“Americký prezident také řekl, že jedním z jeho cílů je rehabilitovat image Izraele, protože odborníci tvrdí, že země páchá genocidu na Palestincích v Gaze, což vyvolává celosvětové pobouření a masové protesty.„Bibi zašel příliš daleko a Izrael ztratil velkou část podpory ve světě,“ řekl Trump. „Teď tu podporu získám zpět."

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-30 18:02:00

Kdepak Velikonoce. Žádné náboženství, hezky oslavujte transsexuály, vyzval Biden

„Prohlašuji 31. březen 2024 jako Den transgenderové viditelnosti. Vyzývám všechny Američany, aby se k nám přidali a pozvedli životy a hlasy transgender lidí v celé naší zemi a aby pracovali na odstranění násilí a diskriminace na základě genderové identity,“ prohlásil americký prezident Joe Biden. Načež Bílý dům přišel se zákazem náboženských témat u oslav Velikonoc.

Čas načtení: 2024-12-13 12:55:00

Skandál s převratem: Co se nesmělo říkat, se ukázalo jako pravda. FBI měla v davu své lidi

Zvolený prezident Donald Trump dostal jasnou výzvu. Aby omilostnil „buřiče“ z 6. ledna 2021, kteří v onen den vtrhli na Kapitol. „Vyzývám prezidenta Trumpa, aby tak učinil,“ volá jeden z kongresmanů. K tomuto zvolání ho vedly informace, které unikly z amerického ministerstva spravedlnosti o účasti FBI v nepokojích. Přichází také upozornění, že to, co se nesmělo říkat, se ukázalo jako pravdivé. A jak média manipulují svými tvrzeními.

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2024-07-15 07:08:15

Francouzský prezident má nové služební auto. Jezdit bude ve francouzské stylové novince

Kancelář prezidenta Francie si jako své oficiální vozidlo vybrala nejnovější model v segmentu D, Renault Rafale. Renault Rafale je stejně výkonný jako efektivní a je důkazem inženýrských znalostí společnosti Renault. Renault Rafale, navržený týmy v designérském centru Renault v Guyancourtu v souladu s novým formálním jazykem, který inicioval Gilles Vidal, ředitel designu značky Renault, zahajuje […]

Čas načtení: 2026-05-08 10:15:41

Pavel s Babišem se ohledně summitu neshodli. Žalobu vidí jako poslední možnost

Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš (ANO) se na ranní schůzce na Pražském hradě opět neshodli na tom, jak by mělo vypadat složení delegace na summitu NATO v Ankaře. Babiš dál tvrdí, že by Pavel neměl být její součástí, prezident se ale summitu zúčastnit plánuje. Zastupování země navenek považuje za svoji ústavní pravomoc.

Čas načtení: 2025-03-27 05:30:00

Počkejme s podpisem smlouvy s KHNP, až budou jisté zakázky pro české firmy, říká šéf Svazu průmyslu

Česká vláda by měla počkat s podpisem smlouvy s korejskou společností KHNP, dokud české podniky nedostanou konkrétní příslib zakázek na stavbě nových bloků Jaderné elektrárny Dukovany II, říká v rozhovoru pro Ekonomický deník prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jan Rafaj.

Čas načtení: 2026-02-24 17:01:37

Jako Poláci nebo Finové. Nenechme se Ruskem šikanovat, vybídl prezident

Pokud Ukrajina padne, Rusko se nestane naším partnerem. Státy ze zóny vlivu bývalého Sovětského svazu budou jeho další kořistí. Uvedl to prezident Petr Pavel při veřejném slyšení v Senátu. Pokud Česko nechce skončit znovu v moci Ruska, musí i přes různé názory táhnout za jeden provaz.

Čas načtení: 2026-04-12 14:18:34

Ministerstvo zahraničí popírá prezidenta. Vadí slova o Trumpovi

Ministerstvo zahraničních věcí vyjádřilo politování nad nedávnými kritickými výroky prezidenta Petra Pavla na adresu amerického prezidenta Donalda Trumpa. Úřad v neděli zdůraznil, že tyto výroky nepředstavují oficiální pozici české vlády.

Čas načtení: 2025-08-09 10:00:00

Channel 4 News: Zdá se, že Trump Ukrajinu zradí. Jestliže se Evropa nepochlapí, Putin půjde dál do Evropy

Moderátor, Channel 4 News, sobota 9. srpna 2025: Prezident Zelenskyj odmítá plán Donalda Trumpa, aby Kyjev předal území Rusku, zatímco se americký prezident připravuje na páteční osobní rozhovory s Vladimirem Putinem na Aljašce. Dobrý večer. Ukrajina neposkytne okupantovi žádné území. Tak zní dnešní kategorická odpověď prezidenta Zelenského, i když Donald Trump a Vladimir Putin zřejmě očekávají, že Kyjev přesně to udělá. Prezident Trump včera připravil půdu pro to, co nazval výměnou území, s tím, že bude Zelenskyj požádán o předání území, za které jeho vojáci prolili krev a které se Rusku již delší dobu nedaří dobýt silou. Jaké možnosti tedy mají prezident Zelenskyj a jeho evropští spojenci, když se prezident Trump a prezident Putin připravují na páteční setkání na dosud neoznámeném místě na Aljašce, kde budou jednat o budoucnosti Ukrajiny, aniž by u stolu seděl ukrajinský prezident?Nejvyšší evropští bezpečnostní představitelé se dnes večer sešli na schůzce o ruské válce na Ukrajině, kterou před aljašským summitem uspořádal britský ministr zahraničí David Lammy a americký viceprezident JD Vance. Evropští lídři se postavili za Kyjev, přičemž prezident Macron trvá na tom, že o budoucnosti Ukrajiny nelze rozhodovat bez Ukrajinců. Upozornění: tato reportáž Francis Reed obsahuje některé ostré výrazy:   Reportérka: Dnes ráno ruská televize potvrdila zprávu Kremlu, že se Donald Trump a Vladimir Putin setkají. Jen několik hodin předtím Trump v Bílém domě naznačil, že schůzka je na spadnutí, a poté ji potvrdil na sociálních sítích s tím, že se uskuteční příští pátek. Jako způsob, jak dosáhnout míru na Ukrajině, se naznačuje výměna území.

Čas načtení: 2025-08-09 10:00:00

Channel 4 News: Zdá se, že Trump Ukrajinu zradí. Jestliže se Evropa bez něho nepochlapí, Putin půjde dál do Evropy

Moderátor, Channel 4 News, sobota 9. srpna 2025: Prezident Zelenskyj odmítá plán Donalda Trumpa, aby Kyjev předal území Rusku, zatímco se americký prezident připravuje na páteční osobní rozhovory s Vladimirem Putinem na Aljašce. Dobrý večer. Ukrajina neposkytne okupantovi žádné území. Tak zní dnešní kategorická odpověď prezidenta Zelenského, i když Donald Trump a Vladimir Putin zřejmě očekávají, že Kyjev přesně to udělá. Prezident Trump včera připravil půdu pro to, co nazval výměnou území, s tím, že bude Zelenskyj požádán o předání území, za které jeho vojáci prolili krev a které se Rusku již delší dobu nedaří dobýt silou. Jaké možnosti tedy mají prezident Zelenskyj a jeho evropští spojenci, když se prezident Trump a prezident Putin připravují na páteční setkání na dosud neoznámeném místě na Aljašce, kde budou jednat o budoucnosti Ukrajiny, aniž by u stolu seděl ukrajinský prezident?Nejvyšší evropští bezpečnostní představitelé se dnes večer sešli na schůzce o ruské válce na Ukrajině, kterou před aljašským summitem uspořádal britský ministr zahraničí David Lammy a americký viceprezident JD Vance. Evropští lídři se postavili za Kyjev, přičemž prezident Macron trvá na tom, že o budoucnosti Ukrajiny nelze rozhodovat bez Ukrajinců. Upozornění: tato reportáž Francis Reed obsahuje některé ostré výrazy:   Reportérka: Dnes ráno ruská televize potvrdila zprávu Kremlu, že se Donald Trump a Vladimir Putin setkají. Jen několik hodin předtím Trump v Bílém domě naznačil, že schůzka je na spadnutí, a poté ji potvrdil na sociálních sítích s tím, že se uskuteční příští pátek. Jako způsob, jak dosáhnout míru na Ukrajině, se naznačuje výměna území.

Čas načtení: 2022-03-31 10:12:14

Čas na impeachment

Pravomoc prezidenta republiky omilostnit pravomocně odsouzeného provinilce je nesystémové opatření, narušující soustavu kroků k zjišťování viny a ukládání trestů. Ladislav Jakl se kdysi trefně vyjádřil, že je nástrojem nespravedlnosti. Proto se opakovaně objevují návrhy na zrušení tohoto prezidentova privilegia. Jsem přesvědčen, že stát, který nedokáže spolehlivě ochránit občany před účinky selhávání justice, musí mít milost prezidenta republiky jako pojistný ventil pro případy selhání justice, jež se nepodařilo napravit standardními postupy. Dále je milost prezidenta republiky jediným nástrojem pro řešení nesnesitelných životních situací odsouzených, pro jejichž nápravu nemá trestní právo přiměřený nástroj. Je ale zcela nezbytné, aby nositel pravomoci ji užíval jen ve veřejném zájmu a nenechal se při rozhodování o žádostech vést vztahem k osobám blízkým. Vztah polistopadových prezidentů k institutu milosti byl rozdílný. Václav Havel byl až „marnotratný“ a jednotlivé případy jeho „podivných milostí“ vyvolávaly veřejné pohoršení. Václav Klaus proto již před zvolením oznámil, že „milostí bude jako šafránu“. Vymyslel pak složitý a pracný způsob vyhodnocování žádostí, jehož používáním se snažil předejít opakování „podivných milostí“. Počet udělených milostí skutečně snížil a otazníky nad jím udělenými milostmi se skutečně vyskytly jen v zanedbatelném počtu. Neodmítl ale milost prezidenta úplně, a přece jen pomohl střízlivému počtu nešťastníků. Miloš Zeman v trendu zpochybňování institutu prezidentské milosti pokračoval jeho zásadním odmítnutím: zpočátku tvrdil, že milosti nebude udělovat vůbec. Přesto jich pár nakonec udělil. Když Zeman udělil milost Jiřímu Kajínkovi, vyvolalo to nesmírný rozruch. V Poslanecké sněmovně proběhl seminář o institutu milosti vedený Helenou Válkovou. Vystoupila na něm řada právníků zářných jmen, kteří se ale v názorech nesjednotili. Nicméně rozsudek nad Kajínkem vždy vzbuzoval pochybnosti nezpochybnitelných odborníků, o občanských aktivistech nemluvě, takže rozruch rychle utichl. Nevyjasněná zůstává podružná otázka, proč Zeman vybočil ze zajetých kolejí právě v tomto případě. V roce 2018 se spolek Chamurappi ujal případu nespravedlivě odsouzené Michaely Schneidrové, spolupracovnice Aleny Vitáskové, kterou soudy poslaly do vězení na sedm let. Podali jsme v její prospěch podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Sice jsme získali porozumění ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, ale stížnost nakonec podána nebyla. S jeho doporučením jsme podali žádost o milost prezidenta republiky přímo na Hrad, ač podle prezidentova rozhodnutí místem pro přijímání žádostí bylo právě ministerstvo. Nezávisle na nás se nešťastnice souběžně ujal Jaroslav Soukup, ředitel TV Barrandov. Umožnil jí vystoupení v pořadu TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ prezidenta republiky. Zeman tehdy tvrdil, že o případu nikdy neslyšel, ale obstará si informace a rozhodne. Ředitel právního odboru jeho kanceláře měl sice k dispozici text našeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona s kritikou rozsudků, ale prezidentovi dodal kompilát z odůvodnění rozsudků okořeněný nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila do vězení ve stanovené lhůtě. Prezident pak žádost o milost zamítl. Schneidrová musela strávit sedm měsíců ve Světlé n.Sázavou v „domě smutku“ na přiléhavé adrese „Rozkoš 990“. V prosinci 2018 ale Nejvyšší soud ČR zrušil její rozsudek a v dalším řízení u obecných soudů dosáhla pravomocného zproštění obžaloby. Prezident republiky v tomto případě propásl možnost ušetřit zbytečného trýznění prokazatelně nevinnou odsouzenou. A mimo jiné zpochybnil způsobilost svou a jeho právních poradců vyhodnotit objektivně rozsudek. Přímým protikladem výše uvedeného případu je udělení milosti šéfovi Lesní správy Lány Miloši Balákovi. Byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, peněžité pokutě a dočasnému zákazu činnosti. Prezident republiky smazal jeho odsouzení v plném rozsahu. Balák nevyčerpal mimořádné opravné prostředky, jimiž by možná dosáhl aspoň nějakého zmírnění, například změny z nepodmíněného trestu na podmíněný. Nelze proto tvrdit, že mu nezbýval jiný nástroj k nápravě možná (?) nespravedlivého rozsudku než milost prezidenta republiky. Nebudu se zabývat výčtem právních pochybení, jichž se prezident republiky dopustil, neb k tomu se vyjadřují nezpochybnitelní odborníci, například v článku na České justici Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího a místopředsedkyně Ústavního soudu. Za podstatné považuji, že prezident použil svou pravomoc ve prospěch odsouzeného, který patří k osobám zprostředkovaně blízkým jeho úřadu, popřípadě jeho osobě. Použití se tím mění ve zneužití. Kdyby prezident republiky nebyl chráněn imunitou, bylo by na místě napadnout jej trestním oznámením pro zneužití pravomoci úřední osoby. Je pozoruhodné, že jeho nepřístojnost vyvolala bouři téměř výlučně jen v odborných kruzích. Politici, kteří se nestyděli uvažovat o impeachmentu v době těžké nemoci prezidenta, dosud nezahájili řízení o jeho odvolání z úřadu, ač tentokrát viditelně zneužil svou pravomoc k soukromému prospěchu. Je to ovšem jen další důkaz jejich nezájmu o kvalitu právního prostředí České republiky.

Čas načtení: 2024-03-29 18:00:01

Atentát na amerického prezidenta Reagana: Ztratil 50 procent krve a vtipkoval. Střelám se postavili policisté

Ronald Reagan byl prvním americkým prezidentem, který se rozhodl překročit dosavadní americkou Trumanovu doktrínu zadržování komunismu v jeho poválečných hranicích a nabádal k aktivní intervenci s cílem komunismus „uzbrojit“ a svrhnout. A to se mu nakonec podařilo. Nic takového by se možná nestalo, pokud by mu 30. března 1981 nezachránili život především dva agenti tajné služby, kteří ho bránili. A také policista, který byl u atentátu „náhodou“. Letadlo swingové ikony Glenna Millera zmizelo beze stopy. Jeho záhadu se nepodařilo 80 let spolehlivě vyřešit Číst více Miláčku, zapomněl jsem se sehnout Prezident Reagan přednesl okolo poledne projev v hotelu Hilton ve Washingtonu, DC. Před hotelem však stáli nejen jeho příznivci, ale i šestadvacetiletý John Warnock Hinckley Jr. Ten byl vášnivě zamilován do Jodie Fosterové a měl za to, že když se proslaví, bude se moci dostat do její blízkosti. Zároveň byl ovlivněn filmem Taxikář, kde Fosterová hrála prostitutku a kde ne zcela normální hlavní hrdina Travis Blick uvažoval o atentátu na prezidentského kandidáta. Pod vlivem své omezené příčetnosti se Hinckley rozhodl zavraždit prezidenta USA. Před hotelem vypálil šest ran. Jedna zasáhla tiskového tajemníka Bílého domu Jamese Bradyho do hlavy. Další zasáhla důstojníka metropolitní policie Thomase Delahantyho. Zvláštní agent Tim McCarthy byl zasažen do břicha. Další střela se odrazila od pancéřovaného prezidentského vozu a zasáhla prezidenta, jedna kulka rozbila nedaleké okno. Střela trefila prezidenta pod levou paží, zasáhla jeho žebro a zastavila se těsně u srdce. Později na střelbu reagoval Reagan, když se omluvil své ženě Nancy slovy: „Miláčku, promiň, zapomněl jsem se sehnout.“ Dnes jsme tu všichni republikáni Tajná služba odvezla prezidenta do nemocnice. Bylo jasné, že prezident ztrácí spoustu krve, a okamžitě byl připraven chirurgický tým, který měl prezidenta operovat. Prezident před operací zažertoval směrem k operačnímu týmu. „Doufám, že jste zde všichni republikáni…“ Ačkoliv to nebyla pravda, všichni řekli. „Pane prezidente, dnes jsme tu všichni republikáni.“ Operace trvala celkem tři hodiny, rekonvalescenci zkomplikovala pooperační horečka. I přesto Reagan již další den mohl podepsat několik listin. Nemocnici opustil po třinácti dnech. Air Force One je Bílý dům ve vzduchu. Navíc má operační sál Číst více Jerry S. Parr – rozhodnutí, které stálo mezi životem a smrtí Na stránkách Washington Post se můžeme blíže dočíst o okamžicích těsně po atentátu. Zpočátku nikdo nevěděl, že byl prezident postřelen. Původním plánem totiž bylo dát případně přednost zdravotnickému zařízení přímo v Bílém domě než nezabezpečené nemocnici. Reagan měl sice velké bolesti, ale přičítal to naraženému žebru, když byl agentem vtlačen do vozu. Agent však přesto kontroloval, zda prezident nemá střelné poranění. Když zjistil, že vykašlává zpěněnou krev, okamžitě změnil trasu vozů a zamířili do nedaleké nemocnice. Právě toto jeho rozhodnutí zachránilo prezidentovi život, neboť umožnilo včasnou operaci. Tim McCarthy – frajer, co splnil povinnost chytit kulku za prezidenta Agent Tim McCarthy stál u dveří prezidentova vozu, když se ozval první výstřel. Okamžitě se otočil a postavil se mezi střelce a prezidenta. Třetí vypálenou kulkou byl zasažen do břicha. Pro Chicago News později zavzpomínal. „Málokdy o tom přemýšlím. Myslím, že pro mě jde o to, že v ten konkrétní den nastala krize a já jsem byl schopen dělat to, k čemu jsem byl vycvičen. V krizi člověk nikdy neví, zda bude schopen naplnit své poslání a udělat to, co má v danou chvíli udělat. Při té příležitosti jsem byl. Jediný způsob, jak by měl být prezident odstraněn, je prostřednictvím volebních uren nebo impeachmentu – ne momentu šílenství osamělého střelce. Některé věci se ten den strašlivě pokazily a pár věcí se povedlo a prezident naštěstí přežil.“ Thomas K. Delahanty – psovod, kterému onemocněl pes Policista z DC Thomas K. Delahanty byl psovodem. Jeho pes však o den dříve onemocněl, a tak se přihlásil dobrovolně ke službě při ochraně hotelu Hilton při návštěvě prezidenta. Z policistů a agentů byl patrně nejblíže. Zasáhla ho hned jedna z prvních vypálených kulek. Utrpěl poranění levé paže, byla zasažena i páteř. O jeho dalším osudu se můžeme dočíst ve Washington Post. V listopadu 1981 byl propuštěn z policejního oddělení pro plnou invaliditu. Za 18 a půl roku věrné služby policejnímu oddělení mu byl přiznán důchod ve výši dvou třetin běžného platu bez daně. Oznámení o jeho odchodu do důchodu shodou okolností přišlo ve stejný den, kdy se prezidentský tiskový tajemník James Brady vrátil domů z nemocnice George Washingtona, kde podstoupil léčbu těžkých ran, které utrpěl při stejné střelbě. James Brady však měl doživotní následky, neboť zůstal trvale ochrnutý na spodní polovinu těla. Ronald Reagan vítězil svým tvrdým stylem Ronalda Reagana si mnozí spojují právem s rozpadem Sovětského svazu. Nebál se o 35 % zvýšit náklady na zbrojení, tomu tehdejší SSSR nemohl konkurovat. Jeho tvrdý a útočný styl se stal známým jako Reaganova doktrína. Varoval před tím, co spolu se svými příznivci považoval za nebezpečný trend tolerování sovětského imperializmu, pokusy infiltrovat ostatní země, včetně těch z třetího světa, za účelem šíření komunismu. Jeho politikou bylo hájit mír silou a z pozice síly. „Je třeba přinutit Sověty k tomu, aby pochopili, že my nikdy neopustíme své zásady. To by znamenalo vzdát boj mezi správným a špatným a mezi dobrem a zlem,“ říkal. Asi bychom si na něj měli vzpomenout i teď. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Postrach Američanů: Pekelní andělé

Čas načtení: 2019-12-27 08:42:09

Promluvil pan prezident

Vánoční projev pana prezidenta chválím jednak proto, že jeho přesunutí na den 26.prosince je pokračováním masarykovské tradice, ale zejména jako pečlivě vycizelovaný kousek řečnického umění s bohatým myšlenkovým obsahem, pronesený bezchybnou češtinou. V záplavě blábolení politiků, často neschopných pronést souvislejší projev bez papíru, a navíc mluvících pokleslým jazykem, působí jako fata morgana na poutníky vyprahlou pouští. Neúctu k jazyku považuji za neúctu k národu a připomínám, že národ i jazyk neměly daleko k zániku a vděčnost za jejich zachování by nás neměla opouštět, nechceme-li o ně v budoucnosti přijít. Většinou se ztotožňuji s názory, jež pan prezident ve svém poselství projevil. Zejména souhlasím s názorem, že žijeme v úspěšné zemi. Nesouhlasím ale s jeho náhledem na justici, za jejíž hlavní vadu považuje zdlouhavost trestního řízení. Podle dostupných statistik ale délka našeho procesu je přibližně srovnatelná s evropským průměrem. Pan prezident se orientuje podle výjimečných procesů, jejichž kritika jako jednotlivých excesů je sice oprávněná, ale nelze ji přenášet na justici jako na celek. Mimo to soudím, že daleko více škod než průtahy páchají nezákonnosti a mravní poklesky činitelů trestního řízení. Tempo je kvantitativní ukazatel, důležitější je kvalita rozhodování. Je lepší počkat si rok na spravedlivé zproštění obžaloby než jít do vězení kvůli uspěchanému nekvalitnímu rozhodnutí. Nevšiml jsem si, že by pan prezident této stránce trestního řízení věnoval pozornost, ač by jistě mohl vyvíjet morální tlak. Přímou pravomoc nejvyššího kárného žalobce odmítá využívat jako nesystémovou. Stejně tak možnost mírnit křivdy využitím pravomoci udělovat milost využívá jen rudimentárně. Odstrašujícím příkladem je odmítnutí žádosti o milost ve prospěch odsouzené M. Sch. Nejvyšší soud ji pak nechal propustit na svobodu po sedmi měsících nespravedlivého věznění: ale i toho ji pan prezident mohl ušetřit. Souhlasím s páně prezidentovým názorem, že zajišťování energetických potřeb státu cestou budování obnovitelných zdrojů je neefektivní. Na druhé straně je pravdou, že patří k přirozenosti úspěšných podnikatelů, že se hbitě ohnou pro peníze, které leží v prachu. Vlnu zájmu o budování obnovitelných zdrojů vyvolal stát vějičkou mimořádných dotací, na které pan prezident právem žehrá. Pak na všechny, kdo na vějičku naletěli, se paušálně přeneslo znevažující označení „solární baron“. Samozřejmě, na vlně se svezli všelijací šizuňci nebo korupčníci, kteří se nechali za různé služby obdarovat podíly na výnosech z energetických zařízení. Ale v zásadě jde převážně o lidi, kteří přirozeně a v souladu se zákonem šli za ziskem pro svůj podnik, vyhovujíce současně potřebě státu, který měl zajistit pokrytí části svých energetických potřeb využitím obnovitelných zdrojů. Hanlivé přízvisko se patrně projevilo v přístupu justice k posuzování civilních i trestních žalob, týkajících se obnovitelných zdrojů. Odstrašujícím příkladem je osud rodinného klanu Zemků, jimž nekompetentní přístup justice znehodnotil investici ve výši 1,3 miliardy Kč, dva členy rodiny uvrhl do vězení a na hlavu rodiny se právě chystá. Pojítkem přehmatů v civilním i trestním řízení bylo porušení zásady, že nikdo nesmí být postižen za protiprávní jednání někoho dalšího, na němž se nepodílel. V daném případě příčinou neštěstí byla pohodlnost pracovníků subdodavatelské firmy, kteří si usnadnili život paděláním revizních zpráv o stavu kabeláže elektráren. Nikdo z vedení investorské firmy o dodání padělků nežádal a ani o nich nevěděl. Mimo to vložení padělků do licenčního spisu mělo pouze význam formálního splnění předepsané náležitosti. Ani investor, ani Energetický regulační úřad, který vydává licence, neměli oprávnění kontrolovat pravdivost zpráv. O vydání licencí rozhodla tříčlenná komise pracovníků Energetického regulačního úřadu, která provedla prohlídku zařízení na místě, posoudila příznivě způsobilost elektráren k zahájení provozu a dala příslušné úřednici pokyn k jejich vydání. Pozdější nález padělaných revizních zpráv v licenčním spisu byl příčinou zahájení trestního řízení, které překročilo hranici stíhání padělatelů, a k zahájení správního řízení, které vedlo k odnětí licencí. Existují objektivní důkazy, že v den vydání licencí elektrárny skutečně stály a na investici za 1,3 miliardy Kč byly nedodělky v řádu několika desítek tisíc Kč, jež nebyly překážkou zahájení provozu. Zbývá dodat, že bez ohledu na skutečný stav elektráren žalobce vědomě tvrdil, že v době vydání licencí nebyly elektrárny dokončeny ani z části a soudce v tom spatřoval ospravedlnění udílení drakonických trestů. Trojici, která dala pokyn k vydání licencí, žalobce před soud neposlal. Formulaci o nedokončenosti „ani z části“ vypustil z rozsudku odvolací soud, ale to již bylo pozdě. Uvědomuji si, že pan prezident pracuje s informacemi, jež mu z části dodává jeho zázemí. Proto se kvůli zmíněným výrokům nehorším a neměním nic na kladném hodnocení jeho poselství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-14 18:20:49

Český tým vyráží na evropské finále kuchařské soutěže Bocuse d´Or do norského Trondheimu

Tým České republiky v čele s vítězem národního kola Bocuse d´Or Dominikem Unčovským se po mnoha letech zúčastní evropského finále Bocuse d´Or. Vrcholná gastronomická událost se uskuteční již příští týden ve dnech 19. a 20. března v Trondheimu, hlavním městě norské gastronomie. „Postup na evropské finále byl pro nás úspěchem. Teď jsme na konci přípravné

Čas načtení: 2024-05-09 18:01:44

08.05.2024 - Prezident Petr Pavel jmenoval nové generály

Autor: Janko PALIGA Datum: 09.05.2024 18:01:44 U příležitosti Dne vítězství dnes prezident republiky Petr Pavel jmenoval nové generály. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil v Trůnním sále Pražského hradu za účasti nejvyšších představitelů státu i resortu obrany a Armády ČR.Do hodnosti brigádního generála, tedy nejnižší generálské hodnosti, byli jmenováni:- plukovník MUDr. Michal Baran, ředitel sekce vojenského zdravotnictví MO- plukovník gšt. Martin Janatka, náčelník štábu Velitelství pro operace- plukovník gšt. Radek Haratek, velitel Velitelství kybernetických sil a onformačních operací- plukovník gšt. Jiří Líbal, velitel 4. brigády rychlého nasazení. Do vojenské hodnosti brigádního generála ve výslužbě byl pak jmenován plukovník ve výslužbě PhDr. Jiří Růžek, ředitel Vojenského obranného zpravodajství (VOZ) Ministerstva obrany ČR v letech 1994-1999.Dále prezident vyjmenoval do hodnosti brigádního generála:- plukovníka Mgr. Bc. Františka Habadu, ředitele Národního operačního centra Policejního prezidia České republiky- plukovníka Mgr. Milana Černeka, MBA, ředitele Útvaru speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky- plukovníka Ing. Jiřího Pelikána, ředitele Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje- plukovníka Mgr. Radka Stránského, velitele Hasičského útvaru ochrany Pražského hradu- plukovníka Mgr. Víta Hendrycha, ředitele Generální inspekce bezpečnostních sborů- plukovníka PhDr. Petra Červeného, LL.M., regionálního ředitele regionu č. 1 Vězeňské služby České republiky a ředitele Věznice Příbram- plukovníka ve výslužbě RNDr. Petra Zemana, bývalého ředitele Úřadu pro zahraniční styky a informace, do hodnosti brigádního generála ve výslužběBrigádního generála Ing. Michala Koudelku, ředitele Bezpečnostní informační služby, povýšil prezident Petr Pavel do hodnosti generálmajora.Zdroj:https://acr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/prezident-republiky-jmenoval-nove-generaly-250993/www.hrad.cz

Čas načtení: 2024-06-16 08:00:01

Aféra Watergate: pád nejmocnějšího muže světa. Průběh případu

V roce 1972 běžela naplno kampaň za znovuzvolení prezidenta Richarda Nixona, tomu stál v cestě k druhému funkčnímu období demokratický kandidát George McGovern. A právě v kancelářích volební kampaně tohoto kandidáta byly na konci května 1972 instalovány odposlechy. Ty však nefungovaly správně, a tak se 17. června skupina pěti lupičů vrátila do budovy Watergate. Když se slídilové chystali vloupat do kanceláře s novým mikrofonem, jeden z členů ostrahy si všiml, že někdo přelepil několik dveřních zámků v budově. Strážný zavolal policii, která dorazila právě včas, aby je chytila při činu. Nebylo okamžitě jasné, zda jsou zloději spojeni s prezidentem, i když podezření se objevilo, když detektivové našli mezi věcmi lupičů kopie telefonního čísla Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona. Richard Milhous Nixon 9. 1. 1913 – 22. 4. 1994 Republikánská strana 1947–1950: člen Sněmovny reprezentantů 1950–1953: senátor 1953–1961: viceprezident Dwighta D. Eisenhowera 1969–1974: 37. prezident USA Pro FBI to byla citlivá kauza Dle oficiálních stránek FBI byl již v den vloupání do sídla Demokratického národního výboru úřadující ředitel FBI L. Patrick Gray informován dálnopisem o incidentu a o tom, že jeden ze zatčených byl bezpečnostním důstojníkem Výboru pro znovuzvolení prezidenta. Od začátku bylo jasné, že se nejedná o obyčejné vloupání, a FBI se okamžitě ocitla v politicky nejcitlivějším vyšetřování ve své historii. Nakonec, navzdory některým problémům ve vlastních řadách, bylo neocenitelné vyčerpávající úsilí úřadu vyřešit aféru Watergate. Nixon volby drtivě vyhrál I když stopy vedly k osobám blízkým prezidentské volební kampani, prezident se snažil od incidentu distancovat. Dle serveru history.com pronesl Nixon v srpnu projev, v němž přísahal, že se jeho zaměstnanci v Bílém domě na vloupání nepodíleli. Většina voličů mu věřila a v listopadu 1972 byl prezident znovu zvolen s drtivým náskokem před demokratickým sokem. Později vyšlo najevo, že Nixon nemluvil pravdu. Několik dní po vloupání například zařídil, aby lupičům byly poskytnuty stovky tisíc dolarů z „utajených fondů“. A nejen to, Nixon a jeho poradci vymysleli plán, jak instruovat Ústřední zpravodajskou službu (CIA), aby bránila FBI ve vyšetřování zločinu. To však bylo ještě závažnější než samotné vloupání, šlo o zneužití prezidentské moci a úmyslné maření spravedlnosti. Atentát na amerického prezidenta Reagana: Ztratil 50 procent krve a vtipkoval. Střelám se postavili policisté Číst více Všichni prezidentovi muži Dle serveru watergate.info zájem veřejnosti upoutali dva novináři deníku Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein, kteří zveřejnili informace, jež získávali od tajemného informátora s pseudonymem Deep Throat. Informace spojovaly s loupeží přímo prezidenta Spojených států Richarda Nixona. Reportáže nakonec novinářům vynesly Pulitzerovu cenu a staly se základem jejich bestselleru Všichni prezidentovi muži. Ve skutečnosti byli novináři zřejmě využiti samotnou FBI, která cítila, že se prezident úspěšně snaží její vyšetřování mařit. Mohlo by o tom svědčit i to, že v roce 2005 vyšlo najevo, že jejich tajemný informátor byl ve skutečnosti bývalý zástupce ředitele FBI Mark Felt. Smyčka se zatahuje kolem prezidenta Vedle FBI a reportérů Washington Post se do věci vložil soudce John J. Sirica a členové senátního vyšetřovacího výboru. Tlak na okolí prezidenta se stupňoval a bylo zřejmé, že se aféra blíží k samotnému vládci Bílého domu. Ve stejné době začali někteří aktéři aféry pociťovat, že jejich fabulace jsou neudržitelné. Někteří z Nixonových poradců, včetně poradce Bílého domu Johna Deana, svědčili před velkou porotou. Vyšlo tak najevo, že Nixon tajně nahrával každý rozhovor, který se odehrával v Oválné pracovně. Pokud by se prokurátoři dostali k těmto nahrávkám, měli by důkaz o prezidentově vině. Nixon se samozřejmě snažil pásky ochránit. A zatímco jeho právníci se oháněli tím, že prezidentovo exekutivní privilegium mu umožňuje nechat si nahrávky pro sebe, soudce Sirica, senátní výbor a nezávislý zvláštní žalobce Archibald Cox byli odhodláni je získat. Lincolnovi předpověděl smrt jeho vlastní sen. Amerického prezidenta zastřelil slavný herec Číst více Neobviněný spoluspiklenec Zarputilý žalobce Cox nepřestal požadovat nahrávky. Prezident Nixon proto nařídil, aby byl vyhozen. To vedlo k protestní rezignaci několika úředníků ministerstva spravedlnosti. Později byla tato událost označena jako sobotní masakr. Tlak na prezidenta však neustával, a proto Nixon musel souhlasit s tím, že některé pásky vyšetřovatelům předá. A ani výměna žalobce nepomohla. Velká porota jmenovaná novým zvláštním prokurátorem obvinila 1. března sedm bývalých Nixonových poradců z různých přečinů souvisejících s aférou Watergate. Porota, která si nebyla jistá, zda může obvinit úřadujícího prezidenta, nazvala Nixona „neobviněným spoluspiklencem“. V červenci Nejvyšší soud nařídil Nixonovi, aby nahrávky odevzdal. Zatímco prezident otálel, Justiční výbor Sněmovny reprezentantů odhlasoval impeachment Nixona za maření spravedlnosti, zneužití pravomoci, krytí trestných činů a několik porušení ústavy. Rezignace byla nevyhnutelná Nakonec 5. srpna Nixon zveřejnil nahrávky, které poskytly nepopiratelný důkaz o jeho spoluvině na zločinech Watergate. Tváří v tvář téměř jistému impeachmentu ze strany Kongresu Nixon 8. srpna 1974 rezignoval a následující den opustil úřad. O šest týdnů později, poté, co viceprezident Gerald Ford složil prezidentskou přísahu, omilostnil Nixona ode všech zločinů, které spáchal v době, kdy byl v úřadu. Pro Nixona tak aféra skončila, ale aféra měla dlouhodobý dopad na americký politický život a vytvořila atmosféru cynismu a nedůvěry ve vládu a stát. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Inspirací génia pacifického jazzu byly drogy

Čas načtení: 2024-07-18 11:00:01

Biden není první prezident USA, který čelí narážkám na mentální zdatnost. „Starý“ Reagan později přiznal alzheimera

Prezident USA Joe Biden za sebou nemá dobré týdny. Zejména v Pensylvánii, kde měl tři vystoupení v rámci prezidentské kampaně, opět nabil ostrými těm lidem, kteří tvrdí, že už by se o prezidentský post znovu ucházet neměl. Své posluchače totiž zasypal nepravdivými a zavádějícími tvrzeními o celé řadě témat od svých příjmů a odvodů na daních přes platby seniorů za léky až po špatně uvedené demografické údaje a poněkud zcestné povídání o cestách do Iráku. Narážky na jeho špatné mentální zdraví se tak logicky dál množí. Propírání blábolů prezidenta USA dokázal zastínit jen atentát na Donalda Trumpa. Dá se však předpokládat, že Bidenova prohlášení přijdou velmi brzy opět na přetřes. Nutno však říct, že vystudovaný právník není první, kdo musí dokazovat, že mu hlava slouží tak, jak má. Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu Číst více Byl zmatený a reagoval špatně V roce 1994, pět let poté, co Ronald Reagan opustil Bílý dům, napsal bývalý prezident národu dopis, ve kterém odhalil, že je „jedním z milionů Američanů, kteří trpí Alzheimerovou chorobou“. Už deset let před veřejně oznámenou diagnózou ale provázely jeho kampaň za znovuzvolení obavy o jeho věk a mentální bystrost. „Pouštěl se do něj tisk, veřejnost, ale i nejužší okruh jeho spolupracovníků. Zpochybňovali schopnost tehdy nejstaršího prezidenta znovu vykonávat důležitou funkci,“ uvedl Moravec. Tyto otázky otevřela debata proti Walteru Mondaleovi, ve které Reagan působil zmateně a často reagoval „mimo mísu“. Jako by si veřejnost po debaklu začala stále více uvědomovat prezidentův věk. Wall Street Journal, který byl všeobecně považován za sympatizující s Reaganem, zveřejnil článek s titulkem „Nová otázka v prezidentském závodě: Ukazuje nyní nejstarší prezident USA svůj věk?“. Všechno se otočilo O dva týdny později, na druhou a poslední debatu mezi Mondalem a Reaganem, přišel prezident připravený na otázky týkající se jeho věku a duševní zdatnosti. Pronesl dnes už známou glosu, která veřejnost přesvědčila, že to s ním asi nebude tak zlé: „V této kampani nebudu řešit problém věku. Nehodlám pro politické účely zneužívat mládí a nezkušenost svého protivníka.“ Geniální a naprosto „reaganovské“. Mondale získal v prezidentských volbách v roce 1984 pouze v jednom státě. Později řekl, že jeho odmítnutí využít Reaganovu způsobilost pro úřad znamenalo, že jeho kampaň fakticky skončila druhou debatou. „Věděl jsem, že mě tam dostal.“ Problémy staronového prezidenta tím ale rozhodně neskončily. Drogový boss Pablo Escobar by měl radost: S jeho hrochy si neví rady policie ani armáda Číst více Může si to dovolit prezident USA? Když se provalilo, že Reaganova administrativa prodávala tajně zbraně do Íránu a z prodeje financovala povstalce Contras v Nikaragui, byl prezident znovu pod drobnohledem. „Důvěrná zpráva z Bílého domu, která byla zveřejněná těsně před Reaganovým odchodem z úřadu v roce 1989, prezidenta vykreslila jako nepozorného a nešikovného. Tvrdili to o něm jeho spolupracovníci i zaměstnanci. Prý všechno, po čem toužil, bylo sledovat filmy a seriály ve své rezidenci,“ vypočítával Moravec. Na jeho obranu je ale třeba říci, že žádné zprávy o Reaganově duševním stavu neukázaly na to, že by byl nezpůsobilý vykonávat funkci prezidenta USA. Otázka však je, zda to jde jen tak hodit za hlavu a říct si, že některé dny jsou dobré a některé prostě špatné. Neřeší se tu totiž způsobilost paní učitelky z mateřské školy, ale prezidenta USA. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tchaj-wan je pro Čínu začátek, chce dominovat celému světu. Přijde sbližování s Ruskem, Evropa je slabá, říká generál Šedivý.

Čas načtení: 2024-10-28 20:49:40

28.10.2024 - Prezident ČR Petr Pavel vymenoval a povyšoval generálov

Autor: Janko PALIGA Datum: 28.10.2024 20:49:40 V pondelok 28. októbra 2024 prezident Petr Pavel pri príležitosti Dňa vzniku samostatného československého štátu vymenoval nových generálov a ďalších povýšil do vyšších generálskych hodností. Slávnostný ceremoniál sa konal v Míčovně Pražského hradu.Do najnižšej generálskej hodnosti brigádneho generála boli vymenovaní plk. gšt. Ing. Miroslav Havelka, zástupca riaditeľa Sekcie plánovania spôsobilostí MO SR a plk. gšt. Ing. Přemysl Horáček, MPA, prvý námestník riaditeľa Vojenského spravodajstva.Do hodnosti generálmajora prezident Petr Pavel vymenoval brigádnych generálov Ing. Petra Bartovského, MPA, riaditeľa Vojenského spravodajstva, Ing. Pavla Lipku, zástupcu náčelníka Generálneho štábu Armády ČR - náčelníka štábu, a Ing. Jiřího Ročka, náčelníka Vojenskej polície. Prezident povýšil aj generálmajora Simona Michailidisa, MBA, generálneho riaditeľa Väzenskej služby Českej republiky, do hodnosti generálporučíka; brigádneho generála Mgr. Mareka Šimandla, MPA, generálneho riaditeľa Generálneho riaditeľstva colných úradov Českej republiky a brigádneho generála Mgr. Tomáša Kubíka, námestníka policajného prezidenta pre službu kriminálnej polície a vyšetrovania do hodnosti generálmajora.Zdroj:https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-zpravy/prezident-republiky-jmenoval-nove-generaly-18202#from-listacr.mo.gov.cz

Čas načtení: 2024-10-28 21:58:40

28.10.2024 - Prezident ČR Petr Pavel udelil štátne vyznamenania

Autor: Janko PALIGA Datum: 28.10.2024 21:58:40 Prezident republiky Petr Pavel se rozhodl podle článku 63 odstavce 1 písmena h) ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústavy České republiky, a paragrafu 7 zákona č. 157/1994 Sb. o státních vyznamenáních České republiky u příležitosti řádového dne 28. října 2024 ocenit udělením nebo propůjčením státních vyznamenání občanské zásluhy a výsledky práce významných osobností.  Prezident republiky propůjčil: Řád Bílého lva vojenské skupiny 1. třídy:- in memoriam panu arm. gen. Sergěji Janu Ingrovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva vojenské skupiny 2. třídy:- in memoriam panu brig. gen. Františku Moravcovi za vynikající velitelskou a bojovou činnostŘád Bílého lva občanské skupiny 3. třídy:- panu Jiřímu Kyliánovi za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- paní prof. Ing. arch. Evě Jiřičné, dr. h. c za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti kultury Řád Tomáše Garrigua Masaryka 2. třídy:- panu Karlu Kovandovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy:- panu Mgr. Danielu Kroupovi, Ph.D. za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - paní Mgr. Anně Šabatové za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva - in memoriam panu Mgr. Pavlu Pecháčkovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská právaŘád Tomáše Garrigua Masaryka 4. třídy:- Mons. Josefu Suchárovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka 1. třídy:- in memoriam Jeho Svatosti papeži Janu Pavlu II., občanským jménem Karolu Józefu Wojtylovi za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva Prezident republiky udělil Medaili za hrdinství:- panu Bc. Lukáši Dudíkovi za hrdinství při záchraně lidských životů- panu prap. Lukáši Hirkovi za hrdinství v boji- panu Romanu Juřenovi za hrdinství při záchraně lidských životů- in memoriam panu plk. Josefu Keprtovi za hrdinství v boji- in memoriam panu Karlu Kučerovi za hrdinství v boji. - paní Mgr. Kateřině Laluhové za hrdinství při záchraně lidských životů - in memoriam panu št. kpt. i. m. Oldřichu Pechalovi za hrdinství v boji Prezident republiky udělil Medaili za zásluhy 1. stupně:- in memoriam panu Danielu Anýžovi za zásluhy o stát v oblasti kultury - panu Romanu Červenkovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní PhDr. et Mgr. Radce Denemarkové, Ph.D. za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu PhDr. Martinu Doktorovi za zásluhy o stát v oblasti sportu. - panu Ing. Petru Dvořákovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Mustafovi Džemilevovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní RNDr. Yvonně Gaillyové, CSc. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ing. Janu Gruntorádovi, CSc. za zásluhy o stát v oblasti techniky- paní Štěpánce Hilgertové za zásluhy o stát v oblasti sportu- paní prof. Janě Hlaváčové za zásluhy o stát v oblasti umění, výchovy a školství- paní Agnieszce Holland za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Ditě Horochovské za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Lucii Hyblerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Petru Jandovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Daniele Kolářové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu JUDr. Pavlu Kosatíkovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu prof. PhDr. Ladislavu Krištoufkovi, PhD. za zásluhy o stát v oblasti vědy- paní Karin Lednické za zásluhy o stát v oblasti kultury- in memoriam panu Luďku Munzarovi za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Jiřímu Netíkovi za zásluhy o stát v oblasti hospodářské- paní Dagmar Peckové za zásluhy o stát v oblasti umění- paní Zdeňce Prokopové za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu Marku Riederovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- paní Marii Rottrové za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Mgr. Jaroslavu Rudišovi za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu prof. MgA. Vladimíru Smutnému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu akad. mal. Jiřímu Sozanskému za zásluhy o stát v oblasti umění- panu Petru Sýkorovi za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní MUDr. Kateřině Šédové za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Zdeňku Štybarovi za zásluhy o stát v oblasti sportu- panu prof. Janu Švejnarovi, PhD., M. A., dr. h. c. mult. za zásluhy o stát v oblasti vědy- panu Ivanu Trojanovi za zásluhy o stát v oblasti umění- paní prof. MgA. Heleně Třeštíkové, dr. h. c. za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Emilii Vallové za zásluhy o stát v oblasti kultury- paní Mgr. Radce Vernerové za zásluhy o stát v oblasti kultury- panu Ondřeji Vetchému za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění- panu Jaroslavu Vildovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů- panu prof. Jaroslavu Vostrému za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství- panu Alexanderu Wiegandovi za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanůZdroj:www.hrad.cz

Čas načtení: 2025-03-05 09:00:00

USA omezily sdílení zpravodajských informací s Ukrajinou

Ředitel CIA naznačuje, že jde o dočasný a omezený krok, který má strany přimět k návratu k jednání  Ředitel CIA John Ratcliffe v rozhovoru pro televizi Fox Business nepřímo potvrdil rozhodnutí omezit poskytování amerických zpravodajských informací Ukrajině, ale naznačil, že jde o omezený rozsah a dočasné opatření, které má strany přimět k opětovnému jednání:Zde je jeho vyjádření:    Prezident Trump řekl, že požádal o pauzu.    Jak jsem zmínil, prezident Trump je mírový prezident, [pod jeho vedením] nikdy nebyla válka, [a] chce ukončit války, které existují.    A tak v tomto případě, jak všichni viděli, že se odehrává, měl prezident Trump skutečnou otázku, zda je prezident Zelenskyj odhodlán k mírovému procesu, a řekl: Pojďme si dát pauzu, chci vám dát šanci o tom přemýšlet.    A viděli jste odpověď, že prezident Zelenskyj vydal prohlášení, ve kterém řekl: Jsem připraven na mír a chci, aby vedení Donalda Trumpa tento mír přineslo.    A tak si myslím, že na vojenské a zpravodajské frontě ta pauza, která to umožnila, myslím, že zmizí, a myslím si, že budeme pracovat bok po boku s Ukrajinou, protože musíme zatlačit na agresi, která tam je, ale [je potřebné], aby se svět dostal do lepšího postavení, aby se ta mírová jednání posunula kupředu.

Čas načtení: 2026-03-20 13:14:53

Podle prezidenta Pavla nemusí být elektromobilita nejsprávnější cestou. S manželkou navštívil Škodu Auto

Automobilový průmysl má podle prezidenta Pavla zásadní význam nejen pro Mladoboleslavsko, kde sídlí největší česká automobilka Škoda Auto, ale celé Česko.

Čas načtení: 2021-11-23 07:05:38

Kacířský pohled na současné politické tanečky

Senátorský pokus o puč ke svržení prezidenta se nezdařil, neb Miloš I. Zlomyslný jeho strůjcům „natruc“ začal vstávat z mrtvých dříve, než stihli plánovanou nepřístojnost provést. Ale zlobné bzučení pidižvíků na jeho adresu neutichlo. Teď jej napadají kvůli drzosti, s kterou si troufá korigovat premiérská personální rozhodnutí dosud nejmenovaného uchazeče o premiérské žezlo Petra Fialy. Představitelům Pětibloku, protivládní televizi, novinářům hlavního proudu, politologům a pečlivě vybraným občanům, osloveným na ulici televizními reportéry, je vše jasné: prezident se má chovat jako robot a bez odmlouvání jmenovat do ministerské funkce třeba i starokladrubského vraníka. Hlasy zní jednotně jako za blažených časů předlistopadového režimu. Pokud prezident vůli vítězů nechápe, nezbývá než na něj podat kompetenční žalobu nebo ještě lépe, aktivovat článek 66 a odeslat jej předčasně do penze nebo možná i jinam. Kacíř se ale může na věc dívat jinak. Žádný z demokraticky zvolených československých a českých prezidentů počínaje TGM se „nevešel“ bezvýhradně do hranic ústavního vymezení pravomoci. Po Miloši I. Zlomyslném nelze žádat, aby založil novou tradici prezidenta – robota. Zvlášť ne proto, že „politickou vahou“ převyšuje své předchůdce, neboť na jeho mandátu nelpí ani stín zákulisních parlamentních pletich, ale masou voličské podpory zastiňuje parlamentní strany. Přechod k režimu přímo voleného prezidenta provázely hlasy politických pidižvíků požadujících omezení prezidentských pravomocí. Prezident, který je mluvčím masy svých voličů, by ale měl mít naopak pravomoci větší. Kdo mu je upírá, popírá váhu přímé moci lidu a asi se jí i bojí. V daném sporu o právo prezidenta korigovat premiérova personální rozhodnutí v jeho prospěch hovoří skutečnost, že zkušeností podstatně převyšuje své bona fide odpůrce. Měli by proto jeho hlasu naslouchat s pokorou, i když vědí, že v případě přiměřené tvrdohlavosti nakonec svou volbu proti němu prosadí. Námitky, že prezident v tomto sporu nadřazuje své ego nad zájem státu a je proto třeba jej „postavit mimo službu“, v kacířském pohledu neobstojí. Položme si otázku, zda je skutečně v zájmu státu, abychom měli ve vládě ministra, který bude svým výkonem republice škodit, a připusťme, že prezident, který není pod tlakem úzkých partajních zájmů, může někdy vhodnost uchazeče posoudit svobodněji a lépe než vedení vysílající strany a jí vyhovující skoropremiér. Kvůli jiným nepřístojnostem se kacíř může ptát, co že to je za demokracii, která připouští diskriminaci poslanců Strany přímé demokracie a čtyř stran vládní koalice ve prospěch čtveřice poslanců Pirátů. Bez nich by se sice koalice klidně obešla, ale přesto jeden každý z nich sahá po lukrativním „korýtku“. Jsou tedy ekonomicky podstatně úspěšnější než poslanci ostatních koaličních stran. Jejich podíl na moci výkonné bude poměrně nejvyšší ze všech, ačkoli žádnou významnou společenskou skupinu nezastupují a z hlediska parlamentní matematiky jsou vlastně nadbyteční. Naproti tomu z vůle vedení předáků stran vítězné koalice se SPD (jejímž nejsem voličem) dostala do postavení naprosté bezvýznamnosti, ač má proti Pirátům pětinásobek poslanců. Nepřehlédnutelný je pošetilý počin poslance Jakuba Michálka, který podřídil svůj osobní prospěch příkazům stranického etického kodexu: aby se neprovinil hříchem kumulace funkcí, vzdal se nominace na vládní funkce. O pošetilost se jedná proto, že jde o osamělý čin. Hodně se v médiích a ve veřejnosti mluví o rozdělení národa na stoupence a odpůrce očkování. Mnoho mluvků se rozhorluje kvůli údajnému potlačování ústavních práv vynucováním očkování. Jako kacíř to vidím úplně jinak. Patřím k těm, kteří si myslí, že jejich imunitní systém by je před covidem ochránil. Ostatně zhruba 40 let se mi infekce vyhýbají. Nakonec jsem ale podlehl nátlaku rodiny a souhlasem s očkováním jsem zaplatil za možnost účasti na synově svatbě a oslavě vnoučkových prvních narozenin v době zákazu cestování mimo okres. A jsem tomu rád, protože jsem získal svobodu přístupu na všechny události, na které je zakázán vstup bez dokladu o bezinfekčnosti. Přitom mi očkování nepřivodilo žádné nepříjemnosti. Neutrpěl jsem, získal jsem. Ano, byl jsem krácen v ústavním právu svobodně se rozhodnout, že mi nebude vadit, skončím-li život udušením, ale když vstupuji do koncertní síně, vůbec mě ztráta nebolí. Klidně oželím hypotetické ústavní právo, které nemá konkrétní obsah. Vím ze zkušenosti, že dobré vlády neexistují, takže mnou necloumají vášně kvůli tomu, že se střídají vlády. Nicméně sleduji, jak se změna dotkne životní úrovně obyvatel a zatím se mi zdá, že se dále rozevřou nůžky mezi životní úrovní bohatých a chudých. Možná bude dále úspěšně pokračovat rozvíjení našich neobyčejně důležitých vztahů ke Tchaj-wanu, ale v kapsách nemajetných se bude vítr prohánět stále častěji. Potěšilo mě, že před následky prudkého vzestupu cen energií ochrání finančně slabé rodiny přídavky k příspěvkům na bydlení. Chudým lidem určitě prospěje, naučí-li se zvládat administrativní procesy vyřízení žádosti o příspěvek, ale jistě by přijali jednodušší řešení. Pochybuji, že Petr Fiala má představu o složitosti a nejistotě vyjednávání. Je jisté, že nastupující garnituře dělá velké starosti úkol snížení deficitu státního rozpočtu pod 300 miliard korun, zvlášť když asi neví, kudy na to. Platí přísloví, že tonoucí se i stébla chytá. Proto chápu, že se úspory musí najít za každou cenu, ovšem v žádném případě tam, kde by utrpěli finanční újmu podílníci na státní moci, kteří se vydali je hledat. Kapři si nevypustí rybník, poslanci a ministři se nevzdají části svých příjmů, neodváží se sáhnout na platy soudců a státních zástupců, aby aspoň symbolicky pomohli republice v nouzi. Zaráží mě bezostyšnost lidí se stotisícovými platy, kteří horují. pro zrušení slev na jízdném pro důchodce a studenty, tedy pro lidi, kteří ve srovnání s nimi mají desetinové příjmy a jejich oškubáním se výdaje státního rozpočtu ve srovnání s výdaji na armádu sníží jen „o pár drobných“. Chyba prý je v tom, že jde o plošné slevy, zatímco nově je budou dostávat jen ti skutečně potřební a určitě už podstatně menší. Jsou ale v uvedených společenských skupinách lidé, kteří nejsou potřební? Zatím mám obavy, že mnozí začnou brzy vzpomínat na Babišovu vládu jako na ztracený ráj. O to ale voliči Pětibloku určitě neusilovali a jednohlasá média je na takovou možnost nepřipravila.