Aktuální Zprávy

Policejní prezidium ČR, národní centrum informačních a komunikačních technologií - služební poměr

---=1=---

Čas načtení: 2025-10-25 11:12:13

Autor: RoBoT Datum: 25.10.2025 11:12:13 rozpracováno1918-19191919-19201920-19221922-19261926-19441944-1945generálgenerálgenerálgenerálgenerálgenerálplukovníkplukovníkplukovník správníplukovník správníplukovník správníplukovník správnípodplukovníkpodplukovníkpodplukovník správnípodplukovník správnípodplukovník správnípodplukovník správnípraporníkmajormajor správnímajor výkonnýmajor správnímajor výkonnýmajor správnímajor výkonnýmajor správnímajor výkonnýštábní kapitán správníštábní kapitán výkonnýštábní kapitán správníštábní kapitán výkonnýštábní kapitán správníštábní kapitán výkonnýsetníkrytmistrkapitánkapitán správníkapitán výkonnýkapitán správníkapitán výkonnýkapitán správníkapitán výkonnýkapitán správníkapitán výkonnýštábní strážmistr (2)vrchní četnický inspektornadporučík správnínadporučík výkonnýnadporučík správnínadporučík výkonnýnadporučík správnínadporučík výkonnýnadporučík správnínadporučík výkonnýokresní strážmistrokresní inspektor I. třídyokresní inspektor II. třídyporučík správníporučík výkonnýporučík výkonnýporučík výkonnýstrážmistr I. třídystrážmistr II. třídyvrchní strážmistr I. třídyvrchní strážmistr II. třídyvrchní strážmistrvrchní strážmistrvrchní strážmistrvrchní strážmistrmístostrážmistrstrážmistrstrážmistrstrážmistrpraporčíkpraporčíkzávodčíčetnický závodčíčetníkzávodčí (3)okresní štábní strážmistrčetník na zkouškučetník na zkouškučetník na zkoušku (4)četník na zkouškuštábní strážmistrstrážmistrstrážmistrpodstrážmistrzávodčíčetník na zkoušku

Čas načtení: 2022-06-09 06:34:03

Marek Skřipský: Za první republiky jsme za velmi krátký čas dokázali neuvěřitelně mnoho

Vystudovaný historik a politolog Marek Skřipský si zkoušel práci učitele, dlouho působil jako redaktor v rádiu a dnes pracuje na ostravském magistrátu a k tomu píše knihy. V roce 2015 vydal první Případy inspektora Rádla. Letos vychází volné pokračování Ostravských mystérií nazvané Ostravský páter a druhý díl trilogie Archivy tajné války – Světy v plamenech, který napsal spolu Tomášem Bandžuchem. Pocházíte z Ostravy, kde vlastně s výjimkou studií v Praze žijete celý život. Jak vzpomínáte na období dětských her? Co vás bavilo a čím jste chtěl být? Měl jsem hezké dětství a myslím, že patřím k jedné z posledních generací, která ještě hromadně zažila „hokej s tenisákem,“ hry na vojáky, blbnutí na klepáči, střelbu ze vzduchovkového „flusbroku“ nebo urputné víkendové zápasy na škvárovém plácku „za barákem“. U toho všeho nesměla chybět voda se šťávou v umělohmotné flašce. Kromě toho jsem už odmalička hodně četl a zajímaly mě jak dějiny, tak mýty a pověsti. Svět jsem hodně vnímal přes mého bratra, o 12 staršího než já. Také mě ovlivnila památka mého dědy, který byl už ke konci první republiky důstojníkem z povolání. Zažil mobilizaci, odboj a střety s Hromenkovou sotní Ukrajinské povstalecké armády. Čím jsem chtěl být? Postupně policajtem, vojákem a historikem-badatelem ve stylu Indiana Jonese. (smích) Co vás přivedlo ke studiu historie a politologie? Dějiny jsou mým koníčkem už od raného dětství, takže to nějak logicky vyplynulo, aniž bych cokoliv tlačil takzvaně na sílu. Ve čtvrtém ročníku univerzitních studií jsem si k historii ještě přidal bakalářskou politologii, také na Filozofické fakultě UK. Ne, že bych toho litoval, nicméně přijde mi, že politologie je velmi přeceňovaným „kecacím“ oborem. Dnes bych si jako druhý obor místo ní vybral etnografii. Učil jste společenské vědy a pracoval v několika mediálních společnostech. V roce 2015 jste debutoval jako spisovatel knihou Případy inspektora Rádla, která je prvním dílem z detektivní série Jan Rádl a zavádí nás do doby první republiky. Proč právě detektivní žánr a zrovna toto období? Dříve jsem učil a pak dlouho pracoval jako redaktor zpravodajství v rádiu. Byly to veselé, bohatýrské roky, nicméně každý mejdan jednou končí. Aktuálně pracuji na ostravském magistrátu v odboru kanceláře primátora. K vaší otázce: Rádlovy případy nejsou úplně klasickou detektivkou. Nejsou to Četnické humoresky, ani Hříšní lidé, ani Případy Velké Prahy. Sám, poněkud neohrabaně, říkám, že Rádlovy příběhy jsou „historickým detektivně špionážním thrillerem“. Hodně se do nich prolíná politika a zpravodajské hry či protihry. Čistě detektivní linka je v nich sice přítomná, ale místy slábne. Těch základních stavebních kamenů je více. První republika pro mě znamená jedno z mých oblíbených historických období. Aniž bych podléhal módní a svůdné masarykovské idealizaci, myslím, že to byla doba, kdy jsme za velmi krátký čas jako země dokázali neuvěřitelně mnoho. A to navzdory hospodářské krizi trvající skoro pět let z těch dvaceti, které byly první republice dopřány. Někdejšímu legionáři Janu Rádlovi ze Zpravodajské služby, z něhož se stal vrchní inspektor, jste věnoval celkem čtyři knihy. Jak se vám Rádlovi příběhy psaly? Měl jste pro něho nějaký předobraz? Kdepak. Rádl žádný konkrétní předobraz neměl. Psaly se mi každopádně skvěle, šly svižně od ruky. Začal jsem je psát v dubnu 2013 jen pro sebe a své přátelé. Ti mě opakovaným naléháním přesvědčili, abych se pokusil o knižní vydání. Šestého března 2014 – to datum si pamatuji – přišla do mailu nabídka z nakladatelství MOBA na vydání Případů inspektora Rádla. Mé první knihy. Tím všechno začalo… Poslední Rádlův příběh jsem dopsal v únoru 2015. Druhé světové válce se spolu s Tomášem Bandžuchem věnujete v plánované trilogii Archivy tajné války, jejíž první díl Úsvit černého slunce vyšel v roce 2021 a letos má vyjít druhý Světy v plamenech. Jak se vám spolupracuje při psaní knih? Je to jízda. Ale právě proto jsme do společného projektu šli. Bandžiho znám dlouhá léta právě ze studií v Praze. Čas od času se vídáme v Ostravě, Pardubicích nebo Praze. Naše společná historická fantasy vychází z určitého kreativního ping-pongu. Já něco napíšu – pošlu Bandžimu. Bandži něco napíše – pošle mně. Nikdo nikdy neví, co mu ten druhý připravil a musí na to reagovat. Jedinou podmínkou je, že si bez dohody nesmíme zabíjet hlavní hrdiny. Je to zábava, při níž člověk bystří mozek. Takže vlastně takové autorské sudoku. (smích) Čím je pro vás psaní? Je to terapie, koníček, práce? Nebo od každého něco? A připravujete něco nového? Od každého trochu. Nejvíce asi koníček a nejméně práce. A někdy i únik. To jsem ovšem pochopil až za covidových lockdownů. Byli jsme nuceni omezovat běžné kontakty a návyky, které dělají společnost společností, hospoda zavřená, plavecký bazén zavřený, absurdní příkazy nosit roušku i na liduprázdné ulici… Tehdy jsem zjistil, jak moc mě psaní drží a jak mi pomáhá. Aby bylo jasno – nejsem žádný antivaxer, ani konspirační magor. Mám tři očkovací dávky a problémy s covidem nezpochybňuji. Tvrdím však, že plošné lockdowny nás poškodily více než samotná pandemie. Bylo to nejhorší možné řešení. Pokud jde o novinky, tak koncem listopadu vyjde u Strak na vrbě má kniha Ostravský páter. Jde o pokračování Ostravských mystérií, které je však natolik volné, že ho čtenáři mohou číst i bez jejich znalosti. Přibližně ve stejné době by měly Straky vydat právě druhý díl mé kooperativky s Bandžim. Někde jste řekl, že vás baví historie, společensko-politické dění a sport. A jak to máte se čtením? Máte oblíbený žánr nebo autora? Čtení určitě stále patří mezi mé záliby. V současné době čtu nejčastěji v MHD při cestě do práce a z práce, ale divila byste se, kolik se toho dá za těch dvakrát dvacet minut přelouskat. Nepohrdnu beletrií ani odbornými nebo populárně naučnými věcmi. Z konkrétních autorů bych zmínil Bernarda Cornwella. Jeho – loni dokončenou – „anglosaskou ságu“ považuji za sérii naprosto dokonalých historických románů. Žánrově úplně jinou, avšak neméně geniální literaturu spatřuji v díle Jiřího Hájíčka. Selský baroko je skvost a povídkovou sbírku Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku snad nelze překonat. Mimochodem, s Jiřím Hájíčkem jsem se loni na podzim sešel v Českých Budějovicích a bylo to skutečně příjemné setkání. Tu „Tancovačku“ mi podepsal. S věnováním. Z autorů fantasy a hororu pak musím uvést lorda Dunsanyho, Howarda Lovecrafta a Roberta Howarda. Je o vás známé, že jste ostravský patriot. Čím je vaše rodná Otrava tak jedinečná? Ostravu mám rád, nicméně bližší pouto cítím k Porubě, což je ostravský městský obvod, kde žiju. Do roku 1957 to byla samostatná obec. Když jsme u toho patriotismu, jsem především českým vlastencem. Za nejkrásnější kus Zeměkoule považuji Třeboňsko, kam dlouhodobě, pravidelně a rád jezdím. Mámin rod pochází z jižních Čech, v obci Hůrky je doložen už od 14. století. Pokaždé, když jsem na českém jihu, necítím se jako turista, ale jako někdo, kdo navštívil jakýsi mysteriózní, těžko uchopitelný, druhý domov. Ostrava jako taková unikátní vskutku je. Jde o kontrastní město, plné protikladů. Industriální dědictví tady stojí vedle zelených parků. Socialistická panelová zástavba vedle prvorepublikových kolonií. Procházíte se po sídlišti a za chvíli jdete tichým lesem. Když sednete do auta nebo vlaku, do hodiny zastavíte pod beskydskými vrcholy. Ostrava je takové bohaté menu. Každý si vybere. Vadí mi jen nedostatek historických památek a bezútěšné betonové džungle v některých obvodech. Pod těmi kvádry je pohřbená ta stará Ostrava. Můžete je zateplit barevnými fasádami, ale na podstatě nic nezměníte. Radši zavítám do „vesnických“ ostravských obvodů jako Pustkovec, Třebovice, Hošťálkovice, Martinov, Nová Ves… Ty jsou skutečně malebné. Byl jsem proto rád, když moje nejlepší kamarádka označila po své návštěvě rovněž mou Porubu za „takovou polovenkovskou“. A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna? Dvakrát týdně chodím na kondiční plavání. Paradoxně mě v té vodě často napadají nové motivy ke psaní. V neděli rád vyrážím „na okruhy“, což jsou moje oblíbené vycházkové trasy o délce od 3,5 po 13 kilometrů. Čas od času zajdu v sobotu na střelnici, je to pěkný relax. Samozřejmě, o víkendech nezapomínám na svou oblíbenou hospůdku. Konec konců – občas v ní také čtu. A ještě častěji píšu. (Smích) Marek Skřipský se narodil se 15. 7. 1982 v Ostravě. Vystudoval Filozofickou fakultu na UK v Praze. Vzděláním je historik a politolog. Je autorem série o Janu Rádlovi: Případy inspektora Rádla, Nové případy inspektora Rádla, Vysoké hry inspektora Rádla, Válka inspektora Rádla, série Ostravská mystéria: Ostravská mystéria a Ostravský páter (vyjde v roce 2022) a historického románu Strážník z Nového světa. Spolu s Tomášem Bandžuchech píšou trilogii Archivy tajné války, zatím vyšel Úsvit černého slunce (2021), druhý díl Světy v plamenech vyjde v roce 2022.

Čas načtení: 2024-03-20 22:40:00

22:40 Dalgliesh II

Vrchní inspektor Adam Dalgliesh vyšetřuje vraždy v soukromém muzeu. První část nové britské dvoudílné adaptace stejnojmenného románu P. D. Jamesové (2023). Hrají: B. Carvel, C. Peerová, A. Brammer, N. Banks, M. Duncanová, S. Le Touzelová, A. Hilleová, S. Cusacková, N. Christian a další. Režie Jon Wright [online-live]

Čas načtení: 2024-03-27 22:35:00

22:35 Dalgliesh II

Vrchní inspektor Adam Dalgliesh vyšetřuje vraždy v soukromém muzeu. Závěrečná část nové britské dvoudílné adaptace stejnojmenného románu P. D. Jamesové (2023). Hrají: B. Carvel, C. Peerová, A. Brammer, N. Banks, M. Duncanová, S. Le Touzelová, A. Hilleová, S. Cusacková, N. Christian a další. Režie Jon Wright [online-live]

Čas načtení: 2024-04-03 20:03:59

V rámci sousedského sporu skrz plot vystřelili několikrát ze vzduchovky po muži v seniorském věku. Omylem zasáhli policistu

Jablonec nad Nisou - Včera vrchní inspektor z Oddělení obecné kriminality v Jablonci nad Nisou zahájil trestní stíhání dvou mužů ve věku 28 a 43 let jako obviněných ze spáchání přečinu ublížení na zdraví ve stádiu pokusu formou spolupachatelství. Starší z mužů byl ještě navíc obviněn ze spáchání přečinu nebezpečné vyhrožování, uvedla Policie České republiky. The post V rámci sousedského sporu skrz plot vystřelili několikrát ze vzduchovky po muži v seniorském věku. Omylem zasáhli policistu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-20 12:05:55

Bogatkin, Vladimir Nikolajevič

Autor: Jirka Cooper Datum: 20.04.2024 12:05:55 Příjmení:Surname:BogatkinBogatkinJméno:Given Name:Vladimir NikolajevičVladimir NikolaevichJméno v originále:Original Name:Владимир Николаевич БогаткинFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálporučíkLieutenant GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:22.02.1903 Čeljabinsk / 22.02.1903 Chelyabinsk / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:17.01.1956 Moskva / 17.01.1956 Moscow / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three) - přednosta politického oddělení generálního štábu Ozbrojených sil SSSR (1951-1955)- člen vojenské rady 2. pobaltského, Leningradského a Severozápadního frontu - vrchní inspektor Hlavní politické správy Rudé armády (1943-1944) - head of the political department of the General Staff of the Armed Forces of the USSR (1951-1955)- member of the Military Council of the 2nd Baltic, Leningrad and North-Western Front - chief inspector of Main Political Directorate of the Red Army (1943-1944) Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - otec Vladimira Vladimiroviče Bogatkina, Hrdiny Sovětského svazu in memoriam - father of Vladimir Vladimirovich Bogatkin, Hero of the Soviet Union posthumouslySouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources: ru.wikipedia.org generals.dk pamyat-naroda.ru

Čas načtení: 2024-09-03 16:59:01

Dlouhá cesta domů [Louise Pennyová / Kalibr]

Po traumatických událostech, které zapříčinily jeho odchod do penze, si Armand Gamache, bývalý vrchní inspektor Sureté du Québec, užívá poklidného života v zapadlé vísce Three Pines a pomalu se zotavuje z utržených ran.

Čas načtení: 2024-11-04 13:24:24

Šílenství davů [Louise Pennyová / Kalibr]

Vrchní inspektor Gamache je požádán, aby zajistil bezpečnost na přednášce hostující profesorky. Ačkoli váhá, proč by tímto měl být pověřen šéf oddělení vražd, zní to docela jednoduše.

Čas načtení: 2024-11-05 15:45:48

Šílenství davů [Louise Pennyová / Kalibr]

Čas načtení: 2024-12-20 09:33:22

Dlouhá cesta domů [Louise Pennyová / Kalibr]

---===---

Čas načtení: 2025-10-25 11:12:13

Tabulka hodností četnictva

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech. Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny… Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám. Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím. Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo. V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu. Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat. Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy. Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu. Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.

Čas načtení: 2024-03-20 00:00:44

Zasoutěžte si o pátrání po vrahovi neznámé ženy

Kriminální inspektor Taras Birsa se vrací příjemně unavený po celodenním lyžování na Voglu, když narazí na vyděšenou dívku, která našla mrtvolu. Totožnost mrtvé ženy je policii neznámá, takže najít vraha bude o to těžší. Co má zakrýt vražda? Taras Birsa, kriminální inspektor Policejního oddělení v Lublani, se na Silvestra vrací z lyžování na Voglu. Když

Čas načtení: 2025-09-16 01:14:13

Larminat, Edgard de

Autor: Jirka Cooper Datum: 16.09.2025 01:14:13 Příjmení:Surname:LarminatLarminatJméno:Given Name:Edgard deEdgard deJméno v originále:Original Name: Edgard René Marie de LarminatFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generál armádyArmy GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:29.11.1895 Alès / 29.11.1895 Alès / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:01.07.1962 Paříž 01.07.1962 Paris Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- Inspektor koloniálních vojsk- Generální inspektor zámořských sil- velitel III. sboru- Inspector of Colonial Troops- Inspector-General of Overseas Forces- commander of III CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - první předseda Asociace svobodných Francouzů (1945-1962)- 15.06.1962 byl prezidentem de Gaullem jmenován prezidentem vojenského tribunálu, který měl řešit tzv. Alžírský puč (ten vznikl tím, že se de Gaulle rozhodl vzdát Alžíru jako francouzské kolonie, protože "Francii stojí víc, než jí dává", to nesli nelibě místní Francouzi a část generality, která se pokusila o státní převrat), ale kvůli zhoršujícímu se zdraví byl hospitalizován - spáchal sebevraždu - first president of the Association of Free Frenchmen (1945-1962)- 15.06.1962 he was appointed by President de Gaulle as president of the military tribunal that was to deal with the so called. de Gaulle decided to give up Algiers as a French colony because "it costs France more than it gives", this was resented by the local French and part of the generals who attempted a coup d'état), but due to his deteriorating health he was hospitalized - committed suicide Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://fr.wikipedia.org/wiki/Edgard_de_Larminathttps://en.wikipedia.org/wiki/Edgard_de_Larminatgenerals.dk

Čas načtení: 2025-10-26 20:34:24

Okresní inspektor II. třídy

Autor: RoBoT Datum: 26.10.2025 20:34:24 Česky:Okresní inspektor II. třídyEnglish:District Inspector 2nd ClassSlovníkové heslo:Dictionary Entry:InspektorInspectorAutomaticky generovaný seznam držitelů:Automatically generatedList of Holders:Statistiky:Statistics:Poznámka:Note:

Čas načtení: 2025-10-26 20:33:34

Okresní inspektor I. třídy

Autor: RoBoT Datum: 26.10.2025 20:33:34 Česky:Okresní inspektor I. třídyEnglish:District Inspector 1st ClassSlovníkové heslo:Dictionary Entry:InspektorInspectorAutomaticky generovaný seznam držitelů:Automatically generatedList of Holders:Statistiky:Statistics:Poznámka:Note:

Čas načtení: 2026-02-21 17:11:42

Moravská filharmonie Olomouc hledá hráče skupiny II. houslí

Moravské divadlo a Moravská filharmonie, p. o. vyhlašuje výběrové řízení na pozici: Hráč skupiny II. houslí – tutti do orchestru Moravské filharmonie Olomouc Od uchazečů požadujeme: SŠ nebo VŠ vzdělání v hudebním oboru – hře na příslušný nástroj (v případě mimořádného talentu či mimořádné umělecké osobnosti, která je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a specialistou v oboru lze od podmínky kvalifikačních požadavků upustit) flexibilitu, spolehlivost, samostatnost, preciznost. Uchazečům nabízíme: platové zařazení dle platných předpisů (12. platová třída) a odpovídající praxe stravenkový paušál; 5 týdnů dovolené; nástup dle vzájemné dohody. Přihlášky obsahující jméno, příjmení a kontaktní údaje (e-mail, telefon) zasílejte spolu se strukturovaným životopisem, informací o výběru koncertu ze seznamu konkurzních skladeb (v prvním i druhém kole) a požadavku na zajištění korepetice buď v tištěné podobě poštou na adresu sídla MDMF (tř. Svobody 432/33, 779 00 Olomouc), anebo v elektronické podobě (dokumenty ve formátu PDF) na e-mailovou adresu inspektor@mdmf.cz, a to nejpozději do 16. 4. 2026 včetně. Na obálku, resp. do předmětu e-mailu, uveďte „VŘ – hráč skupiny II. houslí“. Součástí e-mailové zprávy, popř. poštovní zásilky musí být vyjádření souhlasu s tím, že Moravské divadlo a Moravská filharmonie, p. o. zpracovává osobní údaje příslušného uchazeče za účelem administrace tohoto konkurzu a vedení evidence uchazečů o zaměstnání. Pakliže uchazeč nevyjádří tento souhlas, nemůže být do VŘ zařazen a jím zaslanépodklady budou odmítnuty a vráceny zpět. Vybraní uchazeči budou po uzávěrce přihlášek pozváni ke konkurzní přehrávce, která se uskuteční dne 24. 4. 2026 od 10.00 v sále Reduta MFO (Horní náměstí 23, Olomouc). Časový harmonogram bude zaslán vybraným uchazečům do pěti dnů po uzávěrce přihlášek. Přehrávka bude koncipována jako dvoukolová. Veškeré podmínky konkurzu včetně vybraných částí orchestrálních partů jsou ke stažení online pod URL: https://www.mfo.cz/volna-mista. Případné další informace poskytne tajemník konkursní komise p. Radim Černín (e-mail: inspektor@mdmf.cz, tel.: 602 585 787), nebo vedoucí příslušné nástrojové skupiny p. Igor Kopyt (e-mail: igor.kopyt@org.mdmf.cz).

Čas načtení: 2026-02-22 08:24:00

Moravská filharmonie hledá hráče do skupiny I. houslí

Moravské divadlo a Moravská filharmonie, p. o. vyhlašuje výběrové řízení na pozici: Hráč skupiny I. houslí – tutti do orchestru Moravské filharmonie Olomouc Od uchazečů požadujeme: SŠ nebo VŠ vzdělání v hudebním oboru – hře na příslušný nástroj (v případě mimořádného talentu či mimořádné umělecké osobnosti, která je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a specialistou v oboru lze od podmínky kvalifikačních požadavků upustit) flexibilitu, spolehlivost, samostatnost, preciznost. Uchazečům nabízíme: platové zařazení dle platných předpisů (12. platová třída) a odpovídající praxe stravenkový paušál; 5 týdnů dovolené; nástup dle vzájemné dohody. Přihlášky obsahující jméno, příjmení a kontaktní údaje (e-mail, telefon) zasílejte spolu se strukturovaným životopisem, informací o výběru koncertu ze seznamu konkurzních skladeb (v prvním i druhém kole) a požadavku na zajištění korepetice buď v tištěné podobě poštou na adresu sídla MDMF (tř. Svobody 432/33, 779 00 Olomouc), a nebo v elektronické podobě (dokumenty ve formátu PDF) na e-mailovou adresu inspektor@mdmf.cz, a to nejpozději do 16. 4. 2026 včetně. Na obálku, resp. do předmětu e-mailu, uveďte „VŘ – hráč skupiny I. houslí“. Součástí e-mailové zprávy, popř. poštovní zásilky musí být vyjádření souhlasu s tím, že Moravské divadlo a Moravská filharmonie, p. o. zpracovává osobní údaje příslušného uchazeče za účelem administrace tohoto konkurzu a vedení evidence uchazečů o zaměstnání. Pakliže uchazeč nevyjádří tento souhlas, nemůže být do VŘ zařazen a jím zaslané podklady budou odmítnuty a vráceny zpět. Vybraní uchazeči budou po uzávěrce přihlášek pozváni ke konkurzní přehrávce, která se uskuteční dne 24. 4. 2026 od 10.00 v sále Reduta MFO (Horní náměstí 23, Olomouc). Časový harmonogram bude zaslán vybraným uchazečům do pěti dnů po uzávěrce přihlášek. Přehrávka bude koncipována jako dvoukolová. Veškeré podmínky konkurzu včetně vybraných částí orchestrálních partů jsou ke stažení online pod URL: https://www.mfo.cz/volna-mista. Případné další informace poskytne tajemník konkursní komise p. Radim Černín (e-mail: inspektor@mdmf.cz, tel.: 602 585 787), nebo koncertní mistři p. Vít Mužík (e-mail: vit.muzik@org.mdmf.cz) a p. Patrik Sedlář (e-mail: patrik.sedlar@org.mdmf.cz).

Čas načtení: 2024-01-26 18:50:00

K věci Štěpánky Duchkové: Kučera z Drážní inspekce: Většina přejezdů má záznamové zařízení. Z něj vyčteme, co se tam stalo

Jaké případy řeší Drážní inspekce a v čem řidiči na přejezdech nejčastěji chybují? Nejen na to odpovídal v pořadu K věci generální inspektor Jan Kučera. Mluvil také o zabezpečení přejezdů a šetření případů se sraženými chodci.

Čas načtení: 2014-06-23 00:00:00

Kupujte nemovitost s inspektorem!

Uvažujete o vlastním bydlení? A víte, že můžete při rozhodování využít pomoci inspektorů nemovitostí? Díky nim lze ušetřit nemalé výdaje, nebo se vyhnout špatné koupi úplně. Ano čtete správně. Inspektor nemovitosti pomůže při posuzování vámi vybrané nemovitosti. Protože každý z nás zcela objektivně ...

Čas načtení: 2022-06-09 06:34:03

Marek Skřipský: Za první republiky jsme za velmi krátký čas dokázali neuvěřitelně mnoho

Čas načtení: 2022-03-30 08:44:16

Zuzana Koubková: Na psaní mě baví, že se podívám za hranice všedních dní

Díky historickému šermu, kterému se věnovala, se začala zajímat o historii a tento zájem ji přivedl k psaní historických knih. Začínala romány o význačných mužích české historie, aby se nakonec Zuzana Koubková našla v psaní historických dobrodružných příběhů ze středověku, jako jsou příběhy s bratrem Zdislavem nebo s asketickým jezuitou Koniášem, s nímž se setkáváme v její nejnovější knížce Koniášův klíč. Vyrůstala jste s bratrem v Praze a své kořeny máte v Louňovicích pod Blaníkem. Jaké bylo období vašeho dětství a čím jste chtěla být? Dětství bylo fajn. S bratrem jsme měli bujnou fantazii a neustále vymýšleli nějaké příběhy a dobrodružství. Bydleli jsme v Praze, ale – jak sama říkáte – naše kořeny byly v Louňovicích. Tady máme chaloupku po předcích (z matrik jsem vysledovala, že ji zakoupili roku 1815), jezdili jsme sem na prázdniny a já se do Louňovic před dvěma lety nastěhovala. Čím jsem chtěla být, si už opravdu nepamatuju. Asi učitelkou, nebo zdravotní sestřičkou, to přece chtějí všechny holky. (smích) Co vás přivedlo ke studiu ochrany rostlin na České zemědělské univerzitě? Na gymnáziu byly mými nejoblíbenějšími předměty biologie a chemie, proto jsem si zvolila přírodovědný obor. Ochrana rostlin byla v první polovině 90. let, tedy v době, kdy jsem chodila na hnojárnu, pardon univerzitu, velmi populární téma. Vznikaly nejrůznější alternativní postupy, které měly nahradit klasické chemické postřiky. Připadalo mi to zajímavé… Byla jste řadu let členkou historicko-šermířského spolku Záviš. Čím vás okouzlil historický šerm, a objevila jste se v nějakých představeních? Okouzlila mne především možnost podívat se do jiných staletí. Do té doby jsem se o historii nijak zvlášť nezajímala, až šerm mi do ní otevřel úžasné okénko. Začala jsem studovat prameny, dovídala se zajímavosti o lidech, které známe z hodin dějepisu a vůbec je nevnímáme, jako živoucí bytosti, ale oni žili, trápili se, milovali… byli to lidé jako my. V představeních se sem tam objevuju dosud. Sice už nešermuji (přece jen mi bude napřesrok padesát), ale pořádáme s kámoškami (a kámoši) historické módní přehlídky. Právě šerm vás přivedl ke studiu odborných historických pramenů a posléze k psaní historických románů. Svoji první knihu, která vyšla v roce 2003, Rytíř zelené růže jste věnovala Záviši z Falkenštejna, podle něhož se spolek jmenuje. Pak přišel román Kníže Václav, na nějž navazuje Boleslav – příběh bratrovraha. Jak se vám knihy o těchto význačných mužích české historie psaly? Zpočátku dost těžko. Byla jsem historií nepolíbená, takže jsem doslova „objevovala Ameriku.“ Něco jsem napsala, a pak jsem zjistila, že jsem se nechala strhnout fantazií, místo abych dočetla odstavec a zjistila, že to bylo jinak. Ale nakonec jsem se právě v tomhle hledání našla. Najednou mi začaly zápletky a příběhy zapadat do sebe, aniž bych se o to snažila. Samozřejmě sem tam bych dnes něco napsala jinak. Například mne velmi mrzí, že jsem nechala zemřít Zbraslava. Teprve když už byl Kníže Václav vydaný, jsem zjistila, že Zbraslav svého otce nejspíš přežil a stal se knížetem Stodoranů… V roce 2015 vyšel první díl série historických dobrodružných příběhů ze středověku s bývalým templářem bratrem Zdislavem, z něhož se stal johanita, nazvaný Ztracený templářský poklad. Série má zatím šest dílů. Bude další pokračování? Jak se vám tyto knihy píšou? Ráda bych doplnila ještě sedmý díl, mám už i nějakou ideu, ale skutek se nedaří. Ale tak už to se Zdíkem je – střídavě jasno, střídavě oblačno… Zdislava jsem vymyslela vlastně náhodou. Známý a veleplodný spisovatel Honza Bauer mne oslovil, zda bych nechtěla napsat historickou detektivku, mě pochopitelně nic nenapadalo, ale zrovna tou dobou jsem si našla nového endokrinologa (trpím disfunkcí štítné žlázy). Trpí jí i můj syn Bolek, a tak jsme k novému doktorovi do pražské Uhříněvsi vyrazili spolu. A když už jsme tam byli, prošli jsme se a zjistili, že v Uhříněvsi bývala templářská komenda! Na kdekterém hradě po celých Čechách a Moravě vám budou vyprávět pověsti o templářích, přesto, že ti tam prokazatelně nikdy nepobývali. A najednou místo, kde templáři byli a nic se tam o nich netraduje! Tak jsem si řekla, že to je výzva a stvořila Zdislava. Bohužel mě během psaní jeho dobrodružství potkalo pár neštěstí, a tak se mi nepsalo vždycky dobře. Jsou knížky, na jejichž tvorbu vzpomínám jako na velký flám (Zabitý před klášterem, Zlatá růže), ale i takové, u nichž jsem se vyloženě trápila (Záhada zlatodolu). V roce 2021 vám vyšla historická kniha Koniášův klíč, v níž líčíte příhody jezuitského misionáře Antonína Koniáše. Budou další příběhy s tímto misionářem a jeho pomocníky? Neuvažujete napsat něco ze současnosti? Koniáš je dítětem pandemie a lockdownu. Trčela jsem doma a strašlivě se nudila. Zrovna jsem si přečetla Jiráskovo Temno, a tak mě napadlo stvořit žertovnou povídečku o asketickém jezuitovi a nepořádné vdově, která neumí vařit a chová milion koček (že by autobiografie?). Povídka měla úspěch, tak jsem psala další a další, až z toho byla kniha. Přemýšlím o pokračování, ale je to podobné jako se Zdíkem, nápadů spousta, ještě z nich něco vytvořit. O příběhu ze současnosti také přemýšlím, ale bojím se, abych nesklouzla ke klišé… unavená žena středních let, zpackané vztahy, kočky… Pokud se do něčeho takového pustím, bude tam určitě nějaký nadpřirozený prvek. Pracujete jako rostlinolékařka. Co vás na psaní tak baví, že je vaším velkým koníčkem? A máte čas i na jinou zábavu? Baví mě právě to, že se podívám za hranice všedních dní. Nemusím ani nikam cestovat, sedím doma v županu a při tom se plavím po moři, bojuji s nepřáteli, naslouchám loutně v rukou krásného rytíře. Samozřejmě, že mám čas i na jinou zábavu. Ostatně baví mě i moje zaměstnání. V poslední době pracuji jako terénní inspektor Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu (ÚKZÚZ), takže chodím po různých polích, na místa, kam by běžný turista nešel, objevuju tak všelijaké zapadlé křížky, ztracená boží muka… Nadchla jsem se pro osobnost svatého Jana Nepomuckého a fotím jeho sochy. Dokonce se mi podařilo „zblbnout“ řadu mých přátel, takže mi fotky „Johánkových“ soch posílají z široka, daleka. Jak to máte se čtením? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Mám ráda sci-fi, fantasy, horor, detektivky, a pak samozřejmě historické romány, ale i literaturu faktu. Nedávno jsme s kámoškami tady v Louňovicích pod Blaníkem založily čtenářský klub a dáváme si různé výzvy. Díky tomu jsem přečetla i knihy, po kterých bych jinak nesáhla. Oblíbených autorů mám řadu. Z těch současných českých jsou to především Otomar Dvořák, Miloš Urban a Leonard Medek. Jak ráda trávíte volné chvíle? Čtením, psaním. Posezením s přáteli. Ve společnosti svého syna, manžela, rodiny. Samozřejmě s kočkami. Na vycházkách, v lese, prohlídkou památek… a – no, dobře já to přiznám – v hospodě. (smích) Zuzana Koubková se narodila 10. května 1973 v Praze. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu, obor ochrana rostlin a pracuje v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu (ÚKZÚZ) v Benešově. Od roku 2020 bydlí v Louňovicích pod Blaníkem s manželem, synem a momentálně pěti kočkami. Roku 2003 vyšla její prvotina Rytíř zelené růže, následovaly knihy Kníže Václav, Boleslav – příběh bratrovraha, Invisible a série historických „detektivek“ s někdejším templářem, posléze johanitou bratrem Zdislavem Ztracený templářský poklad, Znesvěcený hrob a další. Loni vyšla série povídek Koniášův klíč.

Čas načtení: 2020-09-04 09:18:49

Koronavirus a archetypální nejistota

Média píší o počátku koronavirové ságy v Číně jako o období, kdy rigidní čínská stranická mašinerie dostala přednost před pružným bojem proti epidemii. Bylo tím míněno, že ve Wu-chanu místní papaláši zpočátku tajili rozsah infekcí způsobených novým neznámým virem. Pokud by došlo k nárůstu chřipkových případů, jednalo by se o všední problém. Ale když lékaři zjistili, že nejde o klasickou chřipku, neznámý virus stranický aparát vyděsil. Nevěděli, jak znepokojivou informaci „číst“. Objevila se archetypální nejistota vyskytující se od počátku lidského světa v rámci mocenské hierarchie. Zodpovědnost náčelníků vesnice, stařešinů, starostů velí, aby měli přehled a řešili problémy pokud možno rychle a efektivně. V případě nouze se mohou obrátit na vyšší organizační složku, ale muselo být jasné, že udělali všechno pro to, aby panstvo – nadřízení se nemuseli jejich lapálií zabývat. Od prosince 2019 do ledna 2020 si stranické/správní vedení Wu-chanu, oblasti s více než 11 miliony obyvateli, nevědělo rady s neznámou pneumonií. Tajilo narůstající počty infekcí před vrchností s cílem nevzbudit nevoli před koncem roku a před novoročními svátky. Také se blížil nejdůležitější rituál čínského politického roku: takzvané dvě schůze (liang chuej), výroční sjezd parlamentu a poradního shromáždění. Provinční vlády tím, že se nic problematického neděje, mohou do Pekingu vyslat signál moci a kontroly. Náhlý nárůst pneumonií se do tohoto obrazu nehodil. V polovině května 2020 významný odborník čínské vlády Zhong Nanshan uvedl, že úřady ve městě Wu-chan v počátku epidemie lhaly o počtu nemocných a závažnosti situace. Věděl, o čem hovoří, protože patřil do první skupiny odborníků, kterou tam pekingská vláda vyslala do kvůli epidemii nového patogenu. Informace se objevily na čínském internetu, a nebyly od internetových kecalů, ale od lékařů. Pro média uvedl, že mu začala blikat varovná kontrolka, když se oficiálně na deset dní ve městě zastavila statistika pouze na 41 nakažených. Zhong Nanshan zjistil, že situace je daleko vážnější, a začala tichá mobilizace pekingských zdravotních pohlavárů. On osobně odmítá, že by Čína zveřejňovala zmanipulovaná čísla o počtu nemocných od chvíle, kdy se problému ujala pekingská vláda. Nejpozději od 23. ledna jsou všechna data správná, domnívá se Zhong Nanshan. Lze předpokládat, že si nějaký čas mlčení na rozmyšlenou vzala i ústřední pekingská vláda. Když lékaři odeberou vzorky a pošlou je z Wu-chanu do ústředního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Pekingu a Klinického centra pro veřejné zdraví v Šanghaji, začíná maraton. Vědci se okamžitě pustili do práce, aby identifikovali virus a genetické sekvence viru a vyvinuli testovací činidla. Podle ne příliš přesných informací následovaly dny politického váhání, jak se k rodící se epidemii postavit. Stále ještě byla ve hře představa, že by nemusel covid-19 být horší než sezónní chřipka. Také politici doufali, že bude přenos viru na člověka omezený. Pokud se zpočátku psalo, že nebyl prokázán přenos viru na člověka, v řeči epidemiologů to znamenalo, že ZATÍM není jisté to, co může hrozit. Vzrůstající počet případů onemocnění ale nesvědčil o pouhém přenosu zvíře – člověk. Tajení problému v prosinci a začátkem ledna místními pohlaváry ve Wu-chanu je projevem archetypální nejistoty. Podobně se chovala Trumpova administrativa, která rovněž podceňovala koronavirový problém. Trumpova opatření byla slušně řečeno rozpačitá. Trump správně tušil, že každé epidemiologicky užitečné omezení pohybu obyvatelstva se projeví v ekonomice. Proto s tím nepospíchal. Nakonec se mu to vymstilo, podobně jako funkcionářům ve Wu-chanu. Proto Trump obviňuje Čínu, že v raných fázích šíření nákazy neposkytovala dostatečné informace mezinárodním organizacím, a mezinárodní reakce byla zpožděná. Tím prý zavinila Čína, že došlo na Západ od Říše středu ke zbytečným ekonomickým ztrátám a ztrátám na životě. Afghánská vsuvka Nepřímo „zatloukání“ ve Wu-chanu, kde nevěděli místní šéfové, co si mají počít s novou chorobou, připomíná „zatloukání“ v Afghánistánu, které trvalo dlouhá léta. John F. Sopka, Generální inspektor pro obnovu Afghánistánu (SIGAR), vypovídal 15. ledna 2020 před zahraničním výborem Sněmovny reprezentantů USA o tom, jak hloupě se chovají Američané v zemi Afghánců. Jeho vystoupení bylo reakcí na soudně nařízené předání dokumentů ze SIGAR v prosinci 2019 médiím. Dokumenty známé jako Afghanistan Papers publikoval list Washington Post. Podle Sopka úřady USA lhaly o tom, jaké pokroky v Afghánistánu dosáhly a zveličovaly výsledky statistik kvůli vytvoření iluze úspěchu. Kromě toho Sopko například upozorňoval, že v Afghánistánu byla většina vojenského a civilního personálu střídána po roce i v menším intervalu. To znamená, že noví lidé neustále přicházejí, všichni s nejlepšími úmysly, ale s malou nebo žádnou znalostí toho, co jejich předchůdci dělali, jakým problémům čelili, nebo co fungovalo a co nefungovalo. Američané se připravili o dlouhodobé zkušenosti lidí působící v Afghánistánu. Neustálou cirkulaci kádrů nazval Sopko „každoroční lobotomií“. Připomněl také, že SIGAR zkoumala, jak americká vláda chápe rizika korupce v Afghánistánu, jak se vyvinula reakce USA na korupci a jaká byla účinnost protiopatření: „Zjistili jsme, že korupce podstatně podkopala misi USA v Afghánistánu od samého začátku operace Trvalá svoboda. … Americká vláda by neměla zhoršovat korupci zaplavováním slabých ekonomik příliš velkým množstvím peněz příliš rychle, s příliš malým dohledem…“ Korupce v Afghánistánu byla přímo spojena s americkou impotencí pochopit, co se v té oblasti děje. Rozhovory analytici ze SIGAR prováděli se svědky znalými situace – od velvyslanců až po letce. Informace od nich by nemohli získat v SIGAR bez možnosti ochránit zdroje informací. Více než 80 procent těch, s nimiž byl veden rozhovor, požádalo, aby jejich jména nebyla zveřejněna. Afghánská vsuvka ukazuje, že pokud to je možné, o problémech není potřeba vládní centrum raději informovat. Mohl by z toho být průšvih… A problém stejně vybuchne. Archetypální strach Již kolem 23. ledna 2020 se v médiích objevila kritika, že čínská vláda nedokázala jednat dostatečně rychle, aby omezila šíření viru z Wu-chanu, přičemž riskovala další ohniska. Poslední opatření vlády zakazující svým občanům opustit město Wu-chan přišlo příliš pozdě a nepomůže zastavit šíření virů, uvedl Guan Yi, odborník na infekční nemoci z Hongkongské univerzity v rozhovoru s čínskými médii. Otázkou je, zda jakákoliv opatření mohla šíření zabránit. I kdyby wu-chanští papaláši vyhlásili poplach kolem neznámé pneumonie, šíření by tím neomezily. Pouze by zmenšili počet tamních infikovaných. V době, kdy ve Wu-chanu zjistili, že se objevil mezi pacienty nový koronavirus, infikovaní lidé odjížděli ještě bez příznaků nebo „s klasickou chřipkou“ kamkoliv. Wu-chan je velká letecká, silniční a železniční křižovatka. Archetypální chování se projevuje také v tom, že lidé vždy v jakýchkoliv souvislostech viní vládu, že nezabránila utrpení lidu, protože nebyla předvídavá a rozhodná. To platilo od starověku. Další prvek archetypálního chování je panika ústící do nakupování co nejvíce zásob. Psychologové tvrdí, že na vině je kombinace mentality stáda a nejistoty podporované až hystericky varovnými zprávami před pandemií. Abychom si nedělali iluze o supercivilizované západní liberálně nafoukané kultuře, na závěr jeden citát z článku, který vyšel 5. března 2020 v Asia Times (www.asiatimes.com/2020/03/panic-buying-follows-coronavirus-across-the-globe/) „Police bez rolí toaletního papíru, dezinfekčních prostředků na ruce a chirurgických masek kdekoli od Japonska po Francii do Spojených států, protože panika po celém světě kříží koronaviry (s hrozbou) … narušení dodavatelských řetězců… Největší australský supermarket tento týden začal prodej toaletního papíru na příděl poté, co policie musela být zavolána do obchodu v Sydney…V sobotu japonský premiér na Twitteru uklidňoval občany, aby zamezil strachu z nedostatku, zatímco fotografie sociálních médií z USA ukazují na holé police bez toaletního papíru...“ To vše jsou důsledky všedního alias archetypálního chování člověčenstva.

Čas načtení: 2020-04-19 18:32:40

Jak si vybírat filmy o pomstě

Filmy se dělí na ty, které nás zajímají, a na „blbosti“. Nejsme-li zrovna filmoví vědci, vybíráme si do značné míry amatérsky. A já se ptám: „Podle čeho?“ Pokusme se to vzít popořádku. Hodně lidí si vybírá film podle herců. Či pouze herce. Na tom principu stál a stále dost stojí hollywoodský „systém hvězd“. A co to vlastně znamená? Všichni víme. I to, že Tom Cruise je ikona, proti které se konkurenční studio každoročně bojí nasadit tzv. letní blockbuster, protože by jej charisma tohoto herce přebilo. Není tudíž ani moc divu, že máte osoby, které prahnou – i zpětně – vidět všechny snímky, kde se Cruise objevil. I jen mihl. A pro některé to tedy pak může být zklamání. Zas tak dobrým hercem totiž Tom Cruise nikdy nebyl. Podobně diváci zapínají televizi ve chvíli, kdy dávají něco s Clintem Eastwoodem, Jeanem-Paulem Belmondem, Gene Hackmanem, Anthony Hopkinsem, Steve McQueenem, Liamem Neesonem, Peterem Sellersem. To jsou zavedené firmy, i když ve svých raných filmech, ano, někdy taky zklamou. A najdou se bláhoví lidé, kteří viděli kvůli Eastwoodovi všechny díly starého seriálu Rawhide (a že jich je několik set). Další možnost výběru? Podle režiséra. A nemusí tak, říkám, vydělovat filmy jen úplní fajnšmekři (anebo dokonce snobové). I nejjednodušší člověk, kterému pouštíte cokoli od Hitchcocka, přece velmi rychle pozná, že je to „stavbou“ nějak lepší. Podobnou zárukou jsou dnes třeba Spielberg či Nolan. Dost intelektuálským výběrem filmu, na který se budu dívat, je ovšem výběr dle autora předlohy. Tak například byl tvůrcem původní knihy Arthur Conan Doyle, i „musíme“ vidět všechny adaptace jeho Ztraceného světa i veškeré existující filmy se Sherlockem Holmesem, které se již dnes stěží dají spočítat. Lze se však, uznávám, systematicky dívat i na adaptace děl Dostojevského, to je samozřejmé. Ale lovci, kteří přistupují k filmům takto, bývají nejčastěji zklamáni. Herec Cruise či režisér Spielberg, to jsou totiž sázky na jistotu. Ale která adaptace Robinsona je ta nejlepší? Někteří spisovatelé, dodejme, psali rovněž filmové scénáře, i vyskytnou se jejich fanoušci, kteří „jdou po filmu“ právě pro ono autorství. A tady opět pozor. Psát knihu – a psát hru či scénář, to je rozdíl. Veliký. A někteří – i dobří – autoři... to druhé zkrátka „nedali“. Ale pokud již měli slavné jméno, nechali je přesto v titulcích. Výběr podle režiséra, scénáristy (Vladimír Körner!) či dokonce autora předlohy je ovšem výběrem intelektuálským a daleko typičtější je onen „hvězdný“ výběr („Hraje v tom, prosím vás, ten starý, dobrý a osvědčený James Stewart?“) či výběr dle hlavní hercem představované figury. Figurou může být už zmiňovaný Sherlock, ale podobně populární jsou Tarzan či Dracula. Anebo hrdinové komiksů. Spiderman, Superman, Batman... Zrovna nedávno vyslovil dokonce kdosi názor, že je Hollywood v krizi, protože se už nechodí na charismatické herce, ale na tyto fiktivní FIGURY. Na druhou stranu... Občas dojde ke značnému ztotožnění herce a postavy. Hannibal Lecter je – například – Anthony Hopkins, i když nejen on (a viz prequel a televizní seriál), a Norman Bates z příběhu (románového, ale hlavně filmového) Psycho je jednoznačně totožný s Anthony Perkinsem. Ne že by filmaři Blochovu knihu neadaptovali znovu a s jiným hercem, ale... Úplně ono to nebylo. Asi jako poručík Columbo těžko najde někdy nového představitele. A ani ten inspektor Clouseau, a to píšu ve vší úctě ke Steve Martinovi, jej nenašel. Od figur teď přejděme – spolu s amatérským a neprofesionálním divákem – k historickým postavám. Takovou je třeba Napoleon. Jistě by se teď přihlásili jeho fanoušci, kteří viděli většinu filmů, ve kterých jej někdo hrál, a nesledovali ty snímky jen kvůli hercům (například Herbertu Lomovi), ale prvořadě kvůli Napoleonovi. Další jsou fanoušky literátů, a tak si například nenechají uniknout film o životech Enid Blytonové či Roberta Howarda. Je vůbec ještě na zemi spisovatel, o kterém film natočen nebyl? Pochybuji. A filmy se – samo sebou – natáčejí také o slavných zpěvácích a někdy ještě mohou hrát sami sebe. Či o slavných hercích, to se už podaří málokdy. A Richard Downey Junior – například – ještě před Dolittlem, Ironmanem a Holmesem dost obstojně a únosně zahrál Charlie Chaplina. Nemusí samozřejmě jít jen o historickou postavu – a film si někdo rád vybere prostě už na základě historické události, již chce vidět. Zde ovšem často klame název. Stalingrad pak nemusí podat celý, natož pak přesný obraz dotyčné bitvy, a Ztraceni v Mnichově nepředvádí mnichovské události v Československu, anebo aspoň ne přímo. A zrovna tak Spielbergův Mnichov není ani tak o vraždě izraelských sportovců, jako o lovu na jejich vrahy. Tím se dostáváme k žánrům, k výběru podle nich. Někdo rád snímky válečné, jiný špionážní. Někdo rád horor, někdo komedii. Je tu samozřejmě stále ještě western. Ale tahle řečiště jsou příliš široká, i skončeme úvahu u diváků, kteří si filmy... Ano. Kteří si filmy vybírají prostě podle toho, jakou jim poskytnou KATARZI. A jaké katarze mohou nastat, to asi všichni tušíme. To si už představit dovedeme. A vnímáno takto, jsou zde filmy akcentující erotiku, ale i filmy akcentující „jen“ zamilovanost. A jsou tu filmy, které vás umí neuvěřitelně napnout, po čemž se uvolníte, ale také ty, jež vás k smrti vystraší (po čemž si také odfrknete). A existují samozřejmě diváci, které přitahuje brutalita, anebo „aspoň“ násilí, a ti si nenechají uniknout Přání smrti s Charlesem Bronsonem a ani to „nové“ s Bruce Willisem (a ani je moc nezajímá, že se v obou případech jedná o adaptaci románu). U posledně zmíněných filmů se nicméně zastavme. Jsou to snad skutečně typičtí představitelé exploatačního násilí? Neřekl bych. Takovým filmem je spíš Delta Force (kde hraje Chuck Norris) či Komando (kde hrál známý rakouský kulturista). Přání smrti je jistě taky extrémně násilný film, ale zrovna tak příběh pomsty. A právě filmy o pomstě jsou nejspíš jednou z vůbec nejzajímavějších kategorií filmů. Stejně jako lidé, kteří je vyhledávají. Typickým představitelem té odrůdy je samozřejmě Zorro, příběh opravdu mnohokrát zfilmovaný, anebo Hrabě Monte Christo, ale pokud se na věc podíváme z gruntu od podlahy, užasneme. O pomstě... je ne snad většina, ale obrovská, věru že obrovská množina filmů. Jenže ne pokaždé si to zcela uvědomujeme. Ne vždy si přiznáme, že právě proto je máme tak rádi! A vezměte si – například – jen šermířské filmy s Jeanem Maraisem. Namátkou mě napadají tři: Hrbáč, Kapitán a Kapitán Fracasse. V prvním případě jde o adaptaci klasického románu Paula Févala, v posledním o adaptaci ještě daleko kvalitnější knihy Théophila Gautiera. Jen Kapitán vznikl „jen tak“, ale to nám nevadí, protože chceme ty filmy sledovat jako příběhy pomsty. Ve všech se vyskytuje padouch a dokážeme-li se příběhu zdravě oddat, počneme k němu posléze cítit nechuť, ne-li nenávist. Tento padouch je doplněn ještě několika „pod-padouchy“, tj. méně význačnými pohůnky, kteří nás štvou zrovna tak. A proč nás štvou? Samozřejmě proto, že se i PROJEVILI jako velicí hajzlové a – kupříkladu a před našima očima – zamordovali některou veskrze dobráckou, nevinnou postavu. A pozor! Pokud je tento mord vynechán nebo zastřen, naše nechuť a nenávist může zůstat vsáklá v nás a dostatečně se nevyvalí. Je velká chyba, když tohle scénárista a režisér zanedbají. Když však se to povede a my padoucha opravdu nenávidíme, neuvěřitelně se těšíme, až bude spravedlivě potrestán. Většinou zabit. I stane se! Jean Marais opět vítězí. Pomsta je dovršena, katarze také. A my? Probíráme se jako znovuzrození. Možná jsme teprve dítě, to je pravda (a mnoha dospělým už není dáno filmy takto mocně prožívat), ale rozhodně víme, že jsme si film vybrali dobře. Pouze pokaždé netušíme, proč se nám zamlouval hlavně. A co je nejpatřičnějším důvodem. Namlouváme si dokonce, že to bylo kvůli šermířskému Maraisovu umu. Či díky Maraisově ztepilosti. Avšak ta zabírá jenom na část diváků. My ostatní... Jsme na tom zkrátka jinak. Podlehli jsme vášni horší. Podlehli a... A zbaštili tvůrcům onu pomstu. I s navijákem. Vlastně nám to vybrali za nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 19:35:54

Taysen, Friedrich von

Autor: Gebirgsjäger Datum: 20.02.2024 19:35:54 Příjmení:Surname:von Taysenvon TaysenJméno:Given Name:FriedrichFriedrichJméno v originále:Original Name:Elimar Friedrich von TaysenFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generál pěchotyGeneral of the InfantryAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth: 15.04.1866 Oldenburg / 15.04.1866 Oldenburg / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:31.05.1940 Postupim / 31.05.1940 Potsdam / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- inspektor pěchoty- Inspector of InfantryJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:www.lexikon-der-wehrmacht.dehttps://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_von_Taysen

Čas načtení: 2024-02-22 09:27:00

Dufais, Wilhelm von

Autor: Gebirgsjäger Datum: 22.02.2024 09:27:00 Příjmení:Surname:von Dufaisvon DufaisJméno:Given Name:WilhelmWilhelmJméno v originále:Original Name:Wilhelm von DufaisFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:generálmajor zbraní SSMajor General of the Waffen SSAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:08.07.1888 Berlín / 08.07.1888 Berlin / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:01.09.1963 Stuttgart / 01.09.1963 Stuttgart / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- inspektor spojovacích jednotek SS- inspector of SS Signal TroopsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://de.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_von_Dufaiswww.tracesofwar.nl

Čas načtení: 2024-02-24 17:30:00

Když Jan Tříska odmítl spolupráci s StB, byl po emigraci označen za únosce vlastních dětí

Jana Třísku budeme mít navždy v paměti jako legendárního učitele z Obecné školy, kterého školní inspektor nedoporučoval do třídy, kde jsou děvčata. Igor Hnízdo toho sice v životě moc nezažil, ale měl velkou fantazii a dokázal si pestrý život vymyslet.

Čas načtení: 2024-02-25 07:38:04

Kvalita ovzduší? Neměříme. Víme, že je to špatné, zní z pardubické radnice

Lidé nevědí, co v centru Pardubic vlastně dýchají, stěžuje si bývalý inspektor životního prostředí. Radní Pardubic však měření zatím nespustí. Čekají na dostavbu obchvatu.

Čas načtení: 2024-03-10 17:50:14

Eberhardt, Walter von

Autor: Gebirgsjäger Datum: 10.03.2024 17:50:14 Příjmení:Surname:von Eberhardtvon EberhardtJméno:Given Name:WalterWalterJméno v originále:Original Name:Friedrich Wilhelm Magnus Heinrich Walter von EberhardtFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálporučíkLieutenant GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:07.01.1862 Berlín / 07.01.1862 Berlín / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:07.01.1944 Wernigerode / 07.01.1944 Wernigerode / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- Inspektor letectva (1913-1914)- Inspector of Flying Troops (1913-1914)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Walter_von_Eberhardt

Čas načtení: 2024-03-11 16:38:26

Evropská komise používáním Microsoftu 365 porušuje nařízení o ochraně údajů pro orgány a instituce EU

Evropský inspektor ochrany údajů (EDPS): Evropská komise používáním Microsoftu 365 porušuje nařízení o ochraně údajů pro orgány a instituce EU (pdf).