Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-13 22:57:11

Karel Rada: Chvějící se jehličky příští zimy (ukázka z knihy)

Vedle obvyklých autorových atributů, jakými byly v předešlých jeho knihách vtipný sarkasmus a společensko-kritický tón, provází nejnovější povídkový soubor Karla Rady Chvějící se jehličky příští zimy především nostalgický tón a v nejdelším, ústředním textu knihy s názvem Nášleh z matečákupotom zdařilá evokace devadesátých let minulého století, strávených mladou hrdinkou příběhu v zajetí drogové závislosti.   Ukázka z knihy: 6Luxusní kupé mezinárodního rychlíku do Prahy, za oknem údolí řeky Labe.            Ráno.            Kubajz snídal čerstvé loupáčky, Filip pil růžové, jahodami ochucené jogurtové mléko.            Magda se při pohledu na růžový knírek nad jeho horním rtem otřásla nechutí: – Fuj… se mi z tebe zvedá kufr, z toho tvýho mlíka – taková sračka…            – Ale no tak, lásko, křenil se Filip do vycházejícího sluníčka a pokoušel se dosáhnout si na ten knírek špičkou jazyka a slíznout ho.            – Nechceš loupák? nabídl Magdě Kubajz. – Nebo tady koláček?             – Každej máme jinej „dojezd“, zavrtěla hlavou, – já si dám radši tohle:            Z batůžku vylovila krabičku tabletek, dvě z nich si vyloupla, polkla je a zapila „dobrou vodou“ z pet láhve.            – Co je to za dobrotu?            Kubajz na okamžik zapomněl na loupáčky.            – Neuroleptika – od jejího psychouše, dořekl za Magdu Filip.            Prášky ji po té jejich celonoční „jízdě“ zklidnily, postupně až totálně utlumily.            V Praze si proto hned zašli na kávu a na snídani – celé to platil Kubajz.            Potom vyrazili do ulic. K orloji na Staroměstském náměstí, do pokoutního muzea voskových figurín, z nichž občas některá v Magdině představě ožila, na Karlův most a do parku na Kampě, kde se na chvíli posadili na lavičku a pozorovali kolemjdoucí.            Nakonec se ještě vypravili do trójské ZOO; museli jet tramvají a dvakrát přesedat. Pavilón opic, terárium s hady, sloni, žirafy a lachtani… dravci se zahnutými zobáky, vlci, hyeny… nakonec se ocitli u kočkovitých šelem.            A tady Magda (po předchozím útlumu z „dojezdu“ po pervitinu a z účinků neuroleptik od psychiatra) konečně zase ožila:            – Kočičko, miláčku, pojď ke mně! s planoucíma očima k sobě vábila jednu z šelem.            Později večer si uvědomila, jak celý den poslušně ťape za oběma svými společníky, až ji udivilo, jak je možné, že si právě tohle nechá líbit, když se cítí být tou kočkovitou šelmou.            A teď že společně zabloudili do jakési pofidérní dělnické čtvrti, kterou nebyla s to rozeznat (Holešovice, Libeň nebo Karlín?), že vešli do dvora jednoho z domů, v jehož průjezdu nad louží blikala osamocená žárovka a kde se ze sklepa ozývalo rytmické dunění.            – Tady je to, prohodil Kubajz, který je sem celou cestu záměrně vedl.            – Rokáč, jo? pohlédl Filip do vytlučené vývěsky na zdi.            – Jo, rokáč, pojďte!            Kubajz je pobídl ke vstupu, a tak vešli do otlučených, sprejem poznačených dveří a sestoupili dolů do dunícího sklepa.            Tam jim zastoupil cestu svalnatý vyhazovač. Kubajz mu cosi zahulákal do ucha a vsunul mu do tlapy pár bankovek. Pak znovu pokynul na Filipa s Magdou, ať jdou za ním.            Na pódiu rachotila všem třem nějak povědomá hard-coreová kapela… poloprázdný sál rytmicky jako jeden muž (či žena?) kýval hlavami…Studená, studená nocpomůže hledatnenajít smyslobejmi hadapolib krysu…            …občas se z toho chumlu stínů vynořila nějaká pravička a směrem do nebe pohrozila drsným hallelujah.            Ale to už Magda s Filipem následovali Kubajze přes chodbičku u záchodů a přes jakousi kancelář do poloosvětlené komůrky, v níž za stolem seděl tajemně se tvářící obrýlený třicátník v bílé košili a v květované vestičce.            – Kolik vás je? Pojďte dál a zavřete za sebou, řekl a vytáhl zpod stolu kufřík.            Otevřel ho. Magda zaznamenala, že je plný bankovek a drog.            – Co si bude panstvo přát?            – Nějaký „papírky“, hlesnul Kubajz.            – To bych tu měl takovej dabl, pokýval hlavou chlápek, – jmenuje se to No name, ale bacha, je to fakt síla, radši si jeden rozdělte mezi sebou, to vám bude stačit…            – Vezmu si jich šest, těch dablů, řekl Kubajz.            Filip hned jeden z těch papírových tripů zasunul Magdě pod jazyk… kapela na pódiu dohrála předchozí skladbu a začala hrát další… Filip s Kubajzem se na sebe zašklebili a lupnuli si taky každý po jednom… ale vždyť ten chlápek říkal, abysme si rozdělili jeden dohromady, hučelo Magdě v hlavě…Nemají pravdu, bolest mě opouští,paměť se kalí, stromy jsourostlé jako stehna vilných žen,i jejich touha je jenom pouhý sen……pak jí to všechno z hlavy vypadlo, neboť frontman té kapely skočil z pódia po šišce do chumlu oněch vlnících se lidských větví… nebo spíš větví lidských stínů, zasmála se… opravdu v těch tančících stínech viděla rytmicky se pohupující houštinu pralesních větví……plamenný dech sežehl rudé růže,až za hrob se mstí tyhle temný tváře,poznáme, kdy je konec a kdy začnem znovu žít,patříme k sobě!…opíral se do nich vítr a hřměly kytarové hromy… frontman té kapely jako by na okamžik zůstal viset ve vzduchu… a Magdě se k tomu všemu do rytmu oněch kytarových hromů stále víc a víc vracela ozvěna nedávno kdesi vyřčených slov:            – Ale bacha, je to fakt síla, radši si jeden rozdělte mezi sebou, to vám bude stačit…            Později, při odchodu z klubu, všichni tři současně šlápnuli do kaluže v průjezdu. Žárovka, zavěšená nad nimi uprostřed průvanu, v ten samý okamžik zablikala a Magda zaječela strachy o pomoc… její křik zněl dutě a tlumeně, jako ve výlevce… zdálo se jí, že ji do té louže cosi vtahuje a chce ji utopit…            Filip se ale naopak smál: – Co řveš, lásko?            Kubajz se též smál jako idiot: – Jsem si zapomněl vzít plavky…            …načež Magdě kdosi do té „vodní hlubiny“ podal ruku a vytáhl ji „nahoru“:            Nacházeli se teď na eskalátorech podzemní dráhy… Filip s Kubajzem po jejím boku doslova hýkali smíchy… smích postupně přerostl do burácení větru… a onen vichr následně k Magdině sluchu přivál útržky slov, které kdysi kdesi nepochybně zaslechla:            – …jak tak koukám, nikdo z vás nepoužil žádnou jásavější, optimistickou barvu… (Dlouhovlasý arteterapeut z Červeného Dvora.)            – …a že jim propadnou právě jenom ty lidi, který se tý bolesti bojej… (Slávek, se kterým se v Červeňáku nestihla rozloučit.)            – …já jen, že jezero v parku je zamrzlý a že bys na něm třeba mohla bruslit… (Primář taky tam odsud.)            Všichni tři (Magda, Filip i Kubajz) se stále nacházeli na jedoucím eskalátoru pražského metra… jako by se najednou zastavil čas, přestože iluze pohybu (včetně okolo burácejícího silného větru) zůstala zachována…            …a Magda náhle zahlédla, jak na nástupiště dole pod nimi přijíždí vlaková souprava v podobě obrovité včely: zdálo se jí, že celý ten podzemní labyrint metra je jeden obrovský včelí úl, cítila, jak se vítr, profukující skrze eskalátory, zhmatatelňuje do podoby tunelu plného živoucích pláství … všude se naráz začaly míhat kamarádky včely… bzučely a postupovaly dál a dál nástupištěm…            …Filip celou tu dobu (krátkou? dlouhou?) držel Magdu za ruku, aby neodlétla …když se ale konečně dostali do jednoho z vozů té včelí soupravy („ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“), vítr se rozfičel mnohonásobně větší rychlostí než dosud…            … a Magda byla tím neuchopitelným větrem z Filipova ochranného sevření vytržena a odnesena… prolétla (hmotně? nehmotně?) všemi vagóny až do toho prvního, v němž by se přece měla nacházet kabina strojvedoucího… Magda sama se stala strojvedoucím této soupravy a její náhlá radost neznala mezí            – Jsem včelí královna – jupííí…            ...rychlost vlaku se stále stupňovala, byla nesena stále rychlejším a rychlejším větrem (který kromě své síly zároveň nabýval i na hlasitosti)… {loadmodule mod_tags_similar,Související}            …a nakonec se před Magdiným (vnitřním?) zrakem vynořilo oslňující bílé světlo, které celou tuto „včelí vlakovou soupravu“ po způsobu vesmírných černých děr úplně pohltilo.             Částečně se probrala až ve vlaku zpátky do Děčína; kluci se stále smáli, ale už ne tak pronikavě.            Magda zůstala zírat na své ruce, jak v celém tom tripovém bezčasí měnily podobu: od rybích ploutví, včelích krovek a ptačích křídel… přes prsty s plovacími blánami… přes tlapy a tlapky, dlaně šimpanze… až po vývoj těch lidských, počínajících prstíky novorozence, přes ruku dětskou a dospělou… až po stařecké klouby a dlaně plné vrásek a otisků prchavého života.            Zvedla se, že by ráda na záchod; Filip se při pohledu na ni rozhodl, že ji pro jistotu doprovodí.            Vyšli z kupé. Rytmus vlaku v tu chvíli zněl jako ozvěna dokola se opakujícího kytarového riffu, okénkem sem zvenčí zakvílel motiv foukací harmoniky z filmu Tenkrát na Západě...            Vstoupila na nevábnou vlakovou toaletu (Filip zůstal čekat v úzké chodbičce). Stáhla si kalhoty až ke kolenům, močila dolů dírou mezi ubíhající pražce… tenký čůrek její moči se proměnil v mohutný nezadržitelný proud… dole pod koly vagónu v přívalu té její moči, proměněném najednou v divokou řeku, proplula veliká lesklá ryba…            …a celou vizi démonicky podkresloval hlas z nádražního tlampače:            – Roztoky – Veltrusy – Nelahozeves… Kralupy – Roudnice – Lovosice… Karel Rada (*1964) je český spisovatel, scenárista, režisér a rocker, autor mnoha literárních textů samizdatových i časopiseckých, režisér řady kratších dokumentárních filmů, frontman a textař severočeské punk-rockové kapely Haj hou. Knižně dosud vydal prózy Připravte se na nejhorší (1994), Oblomovka (2005), Flashback (2009), Kluci, kde jste? (2011), Promiskuitní večírek (2015) a Kunderion (2017).Nakladatelství Monument, Slušovice, 2019, brož., 114 stran.

Čas načtení: 2024-05-04 20:04:27

Kurt Cobain: Smrt legendy zahalena tajemstvím

Slavný frontman Nirvany, ikona grungeové hudby, tragická smrt ve 27 letech. Kurt Cobain, další z řady hvězd, které navždy zhasly v nejkrásnějším věku. Kurt Cobain (1967–1994) Kdo to byl: frontman, zpěvák, kytarista a skladatel písní skupiny Nirvana Kdy zemřel: 5. dubna 1994 Příčina smrti: průstřel hlavy brokovnicí, měl v sobě přitom smrtelnou dávku heroinu Frontman,

Čas načtení: 2024-03-12 13:41:06

Eric Carmen, Raspberries Frontman and 'All by Myself' Singer, Dies at 74 - The New York Times

Eric Carmen, Raspberries Frontman and 'All by Myself' Singer, Dies at 74  The New York TimesEric Carmen, singer of 'Hungry Eyes' and other hits, dead at 74  Fox NewsLegendary songwriter behind ‘Hungry Eyes,’ ‘All by Myself’ dead at 74  MassLive.comThe Raspberries frontman Eric Carmen's cheeky tale behind controversial Beach Boys-inspired hit song Go All Th  Daily Mail'Hungry Eyes' singer Eric Carmen dead at 74  New York Post

Čas načtení: 2010-07-06 00:00:00

A Bathing Ape podzim 2010 / Lookbook by Nigo

Japonský label A Bathing Ape představuje svůj první online na podzim 2010, a Stylehunter.cz u toho samozřejmě nesmí chybět! Pod tímto textem najdete kompletní lookbook legendární značky A Bathing Ape, o který se zasloužil především frontman Nigo, který posloužil hlavně jako model. Na fotkách můžem ...

Čas načtení: 2019-03-10 10:20:00

Proč už se zřejmě nikdy nedočkáme nového alba Coal Chamber

Frontman Dez Fafara se s tím v rozhovoru, který si můžete poslechnout na Scars And Guitars moc nemazlil a po lopatě vysvětlil důvody, které ho vedli k jeho odmítavému postoji vůči novému materiálu Coal Chamber. Překládat vám to, ale nebudu. Ať si taky namáháte ty své shnilé mozky a procvičíte trochu tu angličtinu. Nech sa páčí: "If you're a band just starting out, you need to hear me. Do not start a band with partners — ever. 'Cause I can't go do Coal Chamber right now unless I get others...

Čas načtení: 2021-11-12 17:25:28

Vychází Kašpárkova hudebka. Tvrdí, že muzika je boží

Zdaleka nejen pro své fanoušky připravil frontman bejbypankové kapely Kašpárek v rohlíku knížku o muzice. Kdokoliv díky ní může nahlédnout do teorie a historie hudby, do nahrávacího studia či backstage koncertu, ale také si zahrát na prdlafon nebo ve velkém kvízu zjistit, na jaký nástroj se má naučit hrát. Nemusí přitom ani umět číst, všechny informace mu totiž přeříká chytrá Albi tužka. Ta slouží jako čtečka speciálního kódu schovaného v obrázcích na stránkách knihy. „Chtěl jsem, aby Kašpárkova hudebka byla napěchovaná informacemi o muzice, současně aby bejbypankáče pobavila, a navíc aby byla krásná. Proto jsem přišel s principem velkoformátových snímků souvisejících s hudbou, které až na výjimky vytvořil fotograf Marek Novotný. Do nich jsme pak vkládali obrázky mého dvorního kreslíře Lukáše Urbánka,” popisuje vznik publikace sám autor Kašpárek v rohlíku. V Hudebce tak čtenáři najdou třeba fotografii Panské skály s kamennými varhanami, na něž hraje ilustrovaný vynálezce hudebních nástrojů Harry Partch, nebo snímek ulice s přechodem, přes nějž si jako The Beatles na obalu slavného alba vykračují dokreslení zástupci různých hudebních žánrů. Výtvarník Lukáš Urbánek, který již pracoval na čtyřiceti knížkách pro děti a za řadu z nich získal významná ocenění, vytvořil pro šestnáct velkých stran Kašpárkovy hudebky několik set obrázků. Ke každému si pak čtenář může z elektronické Albi tužky pustit hned pět různých zvukových stop, podle toho, jaké informace chce slyšet. Stěžejní jsou samozřejmě leckdy bláznivé postřehy Kašpárka v rohlíku. Nechybí ale ani faktické informace, které říká peprná, avšak muziku upřímně milující učitelka hudební výchovy. Tu načetla herečka Dejvického divadla Simona Babčáková. Všechno od houslového klíče přes vozembouch až po Johna Lennona také promluví, jako kdyby to mělo ústa, hlasem herce divadla Minor, Vosto5 a současně zpěváka Kašpárkovy kapely Ondřeje Bauera. Především pro nejmenší děti je pak určeno encyklopedické pojmenování každé ilustrace dětským zpěvákem hudební skupiny Kašpárek v rohlíku Konstantýnem Šponarem. A nakonec úplně všechno v knížce o hudbě samozřejmě musí hrát nebo alespoň nějak znít. Výsledkem je dohromady více než 3 333 zvukových stop od úryvku Vltavy v podání symfonického orchestru přes klapnutí dvířek magnetofonu až po stovky Kašpárkových hlášek. Na jejich nahrávání se ve 3bees studiu samozřejmě podílela kapela Kašpárek v rohlíku v čele se skladatelem Jindřichem Čížkem. Podle Vlasty Touše ze společnosti Albi Česká republika v lecčems vybočuje z produkce tohoto vydavatelství. „Určitě designem a tím, že je namluvená i přední strana. Také se na jejím vzniku podílelo hodně lidí, které Kašpárek tak umně překecal,“ poukazuje Touš na jedno z překvapení. Dvacítka vzkazů od českých muzikantů má děti nejen potěšit, ale především je stejně jako celá vřešticí učebnice nadchnout pro muziku, pro její tvorbu nebo i jen poslech. “Ať tě hudba baví aspoň tak, jako mě. Protože je zkrátka boží!” vzkazuje z tužky několikrát také samotný Kašpárek. Kniha Kašpárkova hudebka vychází 16. listopadu ve vydavatelství Albi. Je určena nejen dětem od pěti let, ale jako vše ve světě bejbypanku také jejich dospělákům, potěší tedy celou rodinu současně.

Čas načtení: 2021-08-12 18:27:44

Romance Marťanské lodě bude poprvé k vidění v soutěži na festivalu v Karlových Varech

První celovečerní hraný film režiséra a muzikanta Jana Foukala Marťanské lodě si odbude svoji světovou premiéru 23. srpna na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary v soutěžní sekci Na Východ od Západu. Jan Foukal je známý i v hudebním světě pod pseudonymem Johannes Benz, muzika stála i v jádru jeho předchozího filmu – dokumentu Amerika. Ten byl v roce 2015 vybrán na festival v Karlových Varech do soutěže dokumentů. V hlavních rolích jeho novému snímku se představí herečka Eliška Křenková a frontman kapely Květy Martin Kyšperský. Režisér Foukal divákům předkládá příběh osudového setkání hudebníka a psycholožky a vypráví o tom, jaké to je, když se stane něco „velkého“. „Je to film o hledání lásky. Ten žánr romance je pro mě určitým vodítkem a nikoli dogma. Klidně bych mohl říct, že je to báseň nebo filmová píseň... Rozhodně si však nepředstavujte romantickou komedii, která se v české kinematografii s oblibou nosí. V případě Marťanských lodí jde o křehký pohled na mezilidský vztah, který má v sobě, doufám, i nadhled,“ říká režisér Jan Foukal. Příběh jak z hollywoodské romance se natáčel v kulisách města Brna a vznikal i v Norsku, konkrétně na malém ostrově Stromtangen. Inspirací pro vznik tohoto filmu se stala kniha básní Marťanské lodě Aleny Černé a Martina E. Kyšperského. Sbírka básní zaujala producenty Silvii Michajlovou a Ondřeje Zimu ze společnosti Film Kolektiv natolik, že nechali podle námětu Martina Kyšperského vzniknout stejnojmennému scénáři k celovečernímu filmu. Kyšperský souhlasil a sepsal pro ně své vzpomínky. Scénář Marťanských lodí napsal Zdeněk Jecelín, spolupracoval na něm i režisér Jan Foukal. Kameramanem je Jan Šuster, architektem Ondřej Lipenský a kostýmním výtvarníkem Ivan Stekla. Na hlavní mužskou roli byl sice vypsán casting, rozhodla ale muzikantská autenticita. Navíc Kyšperský měl už předchozí zkušenosti z několika epizodních rolí v českých seriálech a filmech. „Martin je skutečně klíčovou postavou filmu. Stojí na počátku námětu, situaci si prožil, podílel se na filmu i scenáristicky, herecky a pochopitelně hudebně. Osobně si už nedokážu představit oddělení písničkáře – autora s filmovou postavou, kterou zobrazujeme. Sevření písně a jejího autora je pro mě zásadní. Jsem za tu volbu moc rád a věřím, že to filmu vdechlo speciálního autentického ducha,“ říká režisér Foukal. Mezi oběma hlavními protagonisty na plátně vládne velmi znatelná chemie, jež podle režiséra Foukala spolu s citlivým pohledem a propracovaným vizuálním konceptem kameramana Jana Šustera vytvořila na plátně mimořádné napětí i soulad. To potvrzuje i představitelka hlavní role Eliška Křenková: „Na spolupráci s Martinem bylo hezké, že jsme na sebe přirozeně reagovali, že tam docházelo k nějaké výměně energií a že jsme si nejeli takzvaně sami pro sebe. Chtěla jsem, abychom v tom byli zkrátka spolu. Role Elišky byla velmi těžká, protože měla extrémně mnoho poloh, a bylo sympatické mít na place takového kolegu, jako je Martin, o kterého se dá opřít.“ Ve filmu dále hrají Jan Strejcovský, Anita Krausová, Agáta Kryštůfková či Pavel Zatloukal a vystupuje v něm i brněnská písničkářka Nikola Mucha. Do českých kin uvede Marťanské lodě 16. září společnost Falcon. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-29 06:45:16

Milan Urza: Zajímá mě téma náboženského fanatismu

Leitmotiv domácího vězení na první pohled spojuje nový román Milana Urzy Dům bez oken (Torst 2019) kupříkladu s poslední prózou Jakuby Katalpy Doupě. Ze srovnání těchto děl však méně známý autor vychází o poznání lépe – neotřelostí zápletky, silou atmosféry, bohatostí jazyka i mírou psychologizace hlavní postavy.   Co vás inspirovalo k napsání románu Dům bez oken a jaká byla jeho geneze? Odjakživa jsem měl slabost pro zvláštní, atmosférické komorní příběhy, jako je Neonová bible J. K. Toolea nebo McEwanova Betonová zahrada, v nichž hraje ústřední roli dům jako mikrosvět, kde se sen prolíná s realitou. Chtěl jsem sám napsat takový příběh, který by působil jako tíživý sen, halucinace nebo dokonce psychedelický, trochu nepovedený trip. Samotný námět jsem v sobě nosil už mnoho let, než jsem se do něj v roce 2014 pustil a dalších dva a půl roku na něm pracoval. Komorní příběh chlapce vězněného celé roky vlastním otcem sice neoplývá velkým množstvím postav a odehrává se povětšinou v titulním domě, přesto však nepostrádá ani napětí. Velký podíl na tom má umně budovaná atmosféra, stojící na barvitém popisu prostředí i hrdinových pocitů a smyslových vjemů. Měl „dům bez oken“ svůj reálný předobraz? Samotný „pokojíček“, ve kterém hlavní postava stráví většinu života, měl v mojí fantazii podobu skutečného sklepa v mém rodném domě. Když jsem jako malý kluk zlobil, a že to bylo hodně často, někdy mě tam otec (který však jinak nemá s Otcem z mého románu zhola nic společného) na chvíli zavřel a nechal mě vyvztekat. Už tehdy jsem se zaobíral myšlenkou, co když mi už neotevře a já tu budu muset strávit zbytek života. Dům se zahradou v románu zase do detailu odpovídá zvláštnímu domu, který se mi opakovaně zjevoval a dodnes zjevuje ve snu jako dějiště nejrůznějších strašidelných příběhů. Bezejmenný hlavní hrdina, přinucený trávit část svého dětství a dospívání ve sklepě, se má podle svého otce, samozvaného kazatele, stát jakýmsi obnovitelem lidské rasy poté, co bude vnější „Zlosvět“ očištěn blíže neurčenou Apokalypsou. Náboženské motivy prostupují celou vaší literární tvorbou, čím to je způsobeno? Ve skutečnosti náboženské motivy hrají výraznou roli jen ve dvou mých románech, které shodou okolností oba vyšly, ale je pravda, že slouží coby silný inspirační zdroj mých písňových textů a poezie. Na jednu stranu mě zajímá téma náboženského fanatismu, v tom si jsou romány Dům bez oken a starší Jeremiášův vztek podobné. Na stranu druhou sama Bible je nevyčerpatelnou studnicí inspirace a v jejích alegoriích si libovali všichni moji zásadní autoři, od Nicka Cavea přes Leonarda Cohena až třeba po Pavla Zajíčka. Všichni z nich ale – tak jako já – tu biblickou inspiraci tak trochu překrucovali, polemizovali s ní, někdy i dováděli ad absurdum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Sám jsem chtěl v této souvislosti vzpomenout vaši novelu Jeremiášův vztek (Trigon 2014), líčící nelehký úděl novodobého proroka, rovněž teprve chlapce (byť obdařeného nedětskými atributy). Nevšední čtenářský zážitek mi tehdy trochu zkazil náhlý a až příliš otevřený konec – pokračování nechystáte? Ach, nedokončenost Jeremiášova vzteku, to je trochu bolestivá kapitola. Ta novela je totiž ve skutečnosti jen první částí zamýšleného příběhu. Tehdy jsem poprvé a naposledy v životě přistoupil k něčemu, co by se nemělo stávat: Nabídl jsem první část k vydání několika nakladatelstvím a dokončení odsunul na později, až jestli někdo projeví zájem. Jeremiášův vztek nakonec vyšel v pražském Trigonu až o neskutečných šest let později a já už na původní myšlenku nedokázal navázat. Vydavatelka s redaktorkou mě tehdy přesvědčily, že ten příběh obstojí i jako torzo, ba že jistá nedokončenost mu právě dodává zvláštní kouzlo. Pro mě je to ale dodnes otevřená otázka. Ačkoliv otcovo zdůvodnění chlapcovy internace v Domě bez oken nemůžeme brát vážně, neboť celý příběh o konci světa je v knize opakovaně zpochybňován, jejich už tak nejednoznačný vzájemný vztah zajímavým způsobem dále problematizuje. Už to není jen syn a vězeň podřízený svému otci a žalářníkovi, ale také vyvolený spasitel a jeho ochránce či průvodce. Ano, a čtenářovi jistě neujdou jemné nuance jejich zvláštního vztahu, nenávist smíšená s láskou, dokonce něhou. Nadto Otec sám je až na několik výjimek vlastně pozorný a obětavý „žalářník“, kterému toho nakonec nemůžeme zas až tolik vytknout. Kromě samotných už zmíněných náboženských motivů je asi zřejmé, že ve vztahu těch dvou jsem se pokusil načrtnout a prozkoumat otázky vztahu člověka a Boha, absolutna či vyšší moci. I my se obvykle vzpínáme k tomu, co nás stvořilo a co nás přesahuje, a přitom nám vlastně nikdo nedal jistotu, jestli to s námi to „něco“ myslí dobře nebo jaké jsou jeho záměry. Někdy se bavím představou, že Bůh je zlý potměšilý joker, který s námi provádí nějaký ulítlý experiment, a my mu za to tady na Zemi stavíme chrámy a skládáme své pokorné díky. Něco z těchto úvah jsem se pokusil prozkoumat i v Domě bez oken.  Aby toho nebylo málo, objevují se zde také náznaky homoerotického puzení, ba dokonce incestu. Hrdinovy hry s jeho jediným kamarádem, oplývajícím podivným vzhledem i zálibami, mohou ve čtenáři vyvolat – stejně jako některé scény s otcem – až pocit znechucení. Přitom jste se ovšem při jejich líčení dokázal vyvarovat nemístné vulgarity.  Ano, protože vulgarita by právě byla příliš návodná a rušila by onen pocit nejednoznačnosti, chtěl jsem zůstat jen u náznaků. Mám rád ambivalenci ve vztazích mezi postavami, kdy si čtenář láme hlavu nad tím, jestli se vlastně milují, nebo nenávidí; tak je to ostatně nezřídka i v samotném životě. A podobně nejednoznačně, jakoby zamlženě s postavami pracují i někteří moji oblíbení autoři, ať už zmíněný Ian McEwan, nebo Ladislav Fuks.  Svůj příběh oživujete četnými retrospektivami a také střídáním vypravěčských perspektiv – ke slovu se tak nepřímo dostává rovněž postava otce, který se svému bezútěšnému životu snaží vtisknout punc výjimečnosti. Navzdory svým mnohdy pobuřujícím činům však není čistě zápornou figurou, člověku je ho občas spíše líto... Vážně líto? Tak to je pro mě trochu překvapivý pohled. Jedna z prvních čtenářek mého rukopisu se vyjádřila v tom smyslu, že si při četbě intenzivně přála, aby všechny postavy konečně umřely a celé to místo nejlépe ještě vyhořelo. Osobně jsem spíš příznivcem zápornějšího, nebo minimálně ambivalentního vztahu čtenáře k postavám knihy, vždycky mě spíš lákali záporní hrdinové, antihrdinové. Ale samozřejmě že i Otec v mém románu je nakonec postava nešťastná, možná trpící, a jako taková si zaslouží i nějaký ten soucit.  Kromě expresivity a naturalismu vyniká váš styl rovněž bohatým jazykem, prozrazujícím notně sečtělého autora. Kdo patří mezi vaše oblíbence? Těší mě váš kompliment, nicméně za sečtělého autora se rozhodně nepovažuju. Ve společnosti literárních přátel bývám spíš ten, kdo jen poslouchá a nad sklenkou vína se jen tak neználkovsky usmívá. Prostě a jednoduše rád čtu. Už jsem zmínil několik jmen a k nim mohu ještě přidat Franze Kafku, Jaroslava Havlíčka, Milana Kunderu nebo současníky Cormaca McCarthyho či mého velkého oblíbence Michela Houellebecqua, který mě nedávno zase znovu odzbrojil svým posledním románem Serotonin.  Váš nový román vyšel v renomovaném nakladatelství Torst a jeho redaktorem se stal uznávaný editor Jan Šulc. Jak to ovlivnilo výslednou podobu textu? To, že mi vyšla kniha v nakladatelství Torst a ještě v péči Jana Šulce, je pro mě malý zázrak, jehož si nesmírně vážím. Vždyť právě před zvonkem Torstu jsem jako patnáctiletý debutant nervózně přešlapoval se svým prvním rukopisem pod paží. Nicméně podobu textu to neovlivnilo vůbec, zůstal beze změny a bez zásahů, snad až na nějaké drobnosti. To je jistě dáno i mou profesionální deformací literárního redaktora – svoje vlastní texty se vždycky snažím dotáhnout do co nejvybroušenější podoby ještě před tím, než je někomu nabídnu.  Vedle psaní se dlouhodobě pohybujete na hudební scéně, ať už jako frontman skupiny První hoře, nebo člen dua Kaspar Melichar. Vnímáte svou hudbu a literaturu jako spojité nádoby? Kromě toho, co jste zmínil, bych ještě rád poznamenal, že v současnosti dokončuju svou první sólovou desku pod jménem Milan Urza a počítám, že sólové tvorbě se budu teď věnovat stále intenzivněji. Spojité nádoby to pro mě jsou v tom smyslu, že ke svým písním si píšu vlastní texty, což je pro mě takové přirozené vyústění mých někdejších básnických začátků. Jinak jsou to ale dva odlišné světy, dvě polohy, které potřebuju k životu – divokost a extroverze hudebního prostředí a na druhé straně samota a ticho literární tvorby. {/mprestriction}  Milan Urza (*1983) je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První hoře a folkového dua Kaspar Melichar, vystupuje rovněž sólově. Pracuje jako historik umění a literární redaktor. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Nyní mu v nakladatelství Torst vyšel nový román Dům bez oken.

Čas načtení: 2024-02-06 10:15:12

75letý Steven Tyler z Aerosmith má přítelkyni, která je o 10 let mladší než jeho dcera

Steven Tyler a jeho mnohem mladší přítelkyně Aimee Prestonová jsou stále při síle a vypadají naprosto skvěle, hlavně tedy frontman skupiny Aerosmith Steven Tyler. Schváleně se podívejte kolem na pětasedmdesátileté muže u nás.

Čas načtení: 2024-02-21 11:30:00

Pornoherečka a milenka zpěváka Browna se zastřelila jako frontman Nirvany

Hvězda filmů pro dospělé a bývalá luxusní společnice zpěváka Chrise Browna, Kagney Linn Karterová, spáchala ve svých 36 letech sebevraždu. Rozhodla se pro stejný způsob odchodu ze světa, jako kdysi frontman kapely Nirvana, Kurt Cobain.

Čas načtení: 2024-02-21 09:42:17

David Koller opouští Lucii! Jaká je pravá příčina jeho odchodu?

Legendární česká kapela Lucie se letos loučí s nejslavnější sestavou, protože její frontman David Koller se rozhodl kapelu definitivně opustit. Toto rozhodnutí fanoušky jistě zarmoutilo, avšak Koller se snaží vysvětlit své myšlenkové pochody ohledně této změny. Na začátku února Koller oznámil svůj odchod z Lucie. „Po pečlivém zvážení jsem se rozhodl, že se loučím s […]

Čas načtení: 2024-02-26 14:05:00

Zrušme komunisty, vyzývá politiky výzva, kterou podepsali i Hašek či Koller

Zařadit propagaci komunistické ideologie mezi trestné činy navrhují bývalí senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina. Poslance a senátory o totéž žádá otevřená výzva „Zrušme komunisty! aneb Kdy skončí Listopad“, pod níž se podepsali třeba vítěz olympiády v Naganu, bývalý hokejový brankář Dominik Hašek, rocker a frontman skupiny Lucie David Koller či herci Jan Hrušínský a Jan Potměšil.

Čas načtení: 2024-02-26 14:29:00

Zrušme komunisty, žádá politiky výzva, kterou podepsali i Hašek či Koller

Zařadit propagaci komunistické ideologie mezi trestné činy navrhují bývalí senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina. Poslance a senátory o totéž žádá otevřená výzva „Zrušme komunisty! aneb Kdy skončí Listopad“, pod níž se podepsali třeba vítěz olympiády v Naganu, bývalý hokejový brankář Dominik Hašek, rocker a frontman skupiny Lucie David Koller či herci Jan Hrušínský a Jan Potměšil.

Čas načtení: 2024-02-26 14:29:00

Zrušme komunisty, žádá politiky výzva, kterou podepsali i Hašek či Koller

Zařadit propagaci komunistické ideologie mezi trestné činy navrhují bývalí senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina. Poslance a senátory o totéž žádá otevřená výzva „Zrušme komunisty! aneb Kdy skončí Listopad“, pod níž se podepsali třeba vítěz olympiády v Naganu, bývalý hokejový brankář Dominik Hašek, rocker a frontman skupiny Lucie David Koller či herci Jan Hrušínský a Jan Potměšil.

Čas načtení: 2024-03-01 21:45:00

21:45 Kombo

Hudební pořad, který mapuje koncerty současných českých kapel a nahlíží i do muzikantského zákulisí. Jedna z nejúspěšnějších tuzemských kapel zažila personální otřes, který ji ale nerozložil. Naopak se dokázala vrátit v plné síle v klubovém prostředí plzeňského Zach’s Pubu a její frontman Márdi dnes píše texty i pro další populární interprety. Provázejí Johana Matoušková a Pavel Kučera (2015). Účinkují: Márdi, K. Buriánek, P. Fiala, Izzy, K. Zach a další. Kamera J. Fabian. Režie R. Motyčka[online]

Čas načtení: 2024-03-01 17:05:00

Příběhy z kalendáře: Temná strana měsíce. Skupina Pink Floyd dobyla rockový vesmír

Padesát milionů v průběhu padesáti let. Astronomické číslo je přibližný odhad prodaných kopií alba The Dark Side Of The Moon. Opus magnum britské skupiny Pink Floyd vyšlo 1. března 1973 a vyvolalo velký třesk. Deska se točí kolem tématu životního stresu a faktorů, které doháněly k šílenství citlivé duše, jakou byl i bývalý frontman Syd Barrett. Basista a zpěvák Roger Waters je vystihl v textech o diktátu času, mamonu, strachu ze smrti nebo křehké hranici duševní stability.

Čas načtení: 2024-03-02 12:05:00

Host Lenky Vahalové: Nová deska Fast Food Orchestra zve do Bistra snů. Na menu máme hlavně reggae a ska, říká frontman

Na české hudební scéně se kapela Fast Food Orchestra pohybuje od roku 1998. Za tu dobu už prošla různými proměnami. „Teď je ta sestava fakt nadšená a neproblematická,“ myslí si frontman, zpěvák a pozounista Filip Vondrášek. Ve studiu Rádia Praha mluvil o nové desce Bistro snů, březnovém turné i dalších plánech.

Čas načtení: 2024-03-04 09:06:06

Squira a Gallagher: Společný Projekt, Který Oživil Britskou Hudební Scénu

Když legendární frontman Oasis, Liam Gallagher, a bývalý člen kultovních Stone Roses, John Squire, oznámili svůj společný hudební projekt, Anglie se ocitla v hysterii. Noviny a časopisy byly zaplaveny fotografiemi těchto hudebních ikon, a turné bylo vyprodáno do desítek vteřin. Pro fanoušky obou kapel to bylo jako návrat do zlaté éry britského rocku. Jejich eponymně […]

Čas načtení: 2024-03-05 22:23:00

Zemřela legenda undergroundu Pavel Zajíček: Signatáře Charty 77 komunisté donutili emigrovat

Zemřel básník, textař, hudebník a výtvarník Pavel Zajíček. V 70. letech minulého století patřil k nejvýznamnějším postavám československé nezávislé kultury. Spolu s hudebníkem Mejlou Hlavsou založil legendární hudební skupinu DG 307, v níž působil jako autor textů a frontman. Zajíček, který byl autorem přibližně dvou desítek básnických sbírek a stovek písňových textů, zemřel dnes ve věku 72 let v Praze. Oznámila to jeho dcera Michaela Zajíčková.