Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-09-21 13:08:35

Bitva o osiřelý talár

Smrtí soudkyně Ruth Bader Ginsburgové se uprázdnilo místo na Nejvyšším soudu USA. Proces jmenování nového soudce bude … zajímavý. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová působila v Nejvyšším soudu USA od roku 1993. Na americké poměry byla jednoznačně doleva, hlavně v „kulturních válkách“ (diskriminace, právo na potraty, uplatnění mezinárodního práva v americkém, držení zbraní atd.). A jelikož americký Nejvyšší soud a jeho personální obsazení se dávno staly součástí nekonečného fotbalu mezi republikány a demokraty, znamená hledání nového soudce, který ji nahradí, další kolo urputných politických bojů. Levice se bojí hlavně o budoucnost práva na potrat, které tam patří k největším idolům feministického hnutí. Role Nejvyššího soudu v americké politice je vůbec hodně zajímavá. Dá se na ní dobře ukázat, že i když se v ústavních pravidlech nezmění ani tečka, jejich skutečná aplikace může v průběhu staletí vypadat úplně jinak. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu Nejvyšší soud má, mimo jiné, pravomoc rozhodnout, jestli je nějaká zákonná norma (statute, nejen federální, jde to až po úroveň obcí) v rozporu s americkou ústavou. Může rozhodnout i o neplatnosti prezidentských nařízení, pokud se týkají právě projednávaného případu. To je docela velká moc, protože americká ústava je stará a proces jejích úprav (přijímání dodatků) se zadrhnul, dost možná už napořád. Otcové zakladatelé, oni staří bílí muži, samozřejmě počítali s tím, že text ústavy bude nutno doplňovat, nahrazovat stará ustanovení novými atd. K tomu také zavedli závazný postup – pro přijetí ústavního dodatku s ním musejí souhlasit tři čtvrtiny států. Dokonce i návrh ústavního dodatku podléhá supermajoritám – návrh musí podpořit dvě třetiny hlasů v Kongresu (v obou komorách) nebo dvě třetiny států, teprve potom může začít samotný ratifikační proces. Za George Washingtona bylo států třináct, takže potřebnou tříčtvrtinovou většinu tvořilo deset států. Dnes mají USA států padesát, takže na dodatku by se jich muselo shodnout 38. A najít netriviální témata, na kterých by panovala tak zřetelná shoda, je dnes víceméně nemožné. Pomineme-li sedmadvacátý dodatek, který se schvaloval 202 let a jehož konečné schválení bylo spíš elaborátním typem srandy, tak za poslední půlstoletí žádný dodatek přijat nebyl. A v polarizované atmosféře dnešní doby nejspíš ani nebude. (Je zajímavé, že toto období intenzivní polarizace dobře koreluje s nástupem televize a neustálého zpravodajského cyklu, tedy ještě dříve, než přišly sociální sítě. Ale o tom někdy jindy.) Tím pádem je celá jedna větev původně zamýšleného legislativního procesu ochromena. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu, nelze najít potřebné většiny k její aktualizaci. V takové situaci nabývá pravomoc Nejvyššího soudu vyhodnocovat ústavnost zákonů naprosto zásadní váhy. Ani není moc velkou nadsázkou říci, že na fungování americké společnosti mají soudci Nejvyššího soudu větší vliv než nějaký ubohý prezident. Také kvůli tomu, že jsou jmenováni doživotně – a to je další věc, ve které se reálné poměry od konce 18. století zásadně změnily. Doba působení soudců podstatně vzrostla Průměrná doba dožití koncem osmnáctého století, kdy ústava USA vznikla, byla o hodně nižší než dnes. I když budeme ignorovat vysokou dětskou úmrtnost a soustředíme se pouze na dospělé, dožít se osmdesáti bylo podstatně vzácnější než dnes. Takový člověk musel mít extra tuhý genetický kořínek, protože od medicíny Washingtonovy éry se žádná velká pomoc nedala čekat. Pustili vám žilou, přiložili pijavice, a buď jste to přežil(a), nebo ne. V případě sedmdesátníků spíš nastalo to „ne“. Z toho plynulo, že svěříte-li soudci doživotní úřad, setrvá v něm dejme tomu do pětašedesáti, možná sedmdesáti, ale skoro určitě v něm nebude jako osmdesátník. A jestliže do Nejvyššího soudu typicky přicházejí ti nejuznávanější a nejslavnější soudci z celého početného národa, nedostanou ten talár dříve než v pokročilém středním věku. To znamenalo, že jejich kariéra bude omezena dejme tomu na 15 až 20 let. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo to dotáhl na pětatřicet, výjimky jsou vždycky. Tak to tedy platilo v době vzniku ústavy. Ze seznamu soudců seřazeného podle délky jejich mandátu je vidět, jak se situace vyvinula. V horní půlce tabulky jsou výrazně nadprůměrně zastoupeni soudci jmenovaní ve 20. století, kdežto v dolní půlce je jich jen málo – a když si je rozkliknete, zjistíte často, že ti, kdo ve 20. století sloužili krátce, odešli často z úřadu dobrovolnou rezignací a nikoliv smrtí. Průměrný věk dožití zkrátka vzrostl, zejména díky pokrokům v medicíně, a tím vzrostla i délka pravděpodobné kariéry takového soudce. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová je ostatně příkladem téhož jevu. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 jí poprvé zjistili rakovinu. Ještě o dvacet či třicet let dříve by to nejspíš byl konec, ne však se současnou medicínou, která jí opakovaně zachránila život. Rozdíl v délce mandátu proti dřívějším časům: 6 versus 27 roků. Z toho ale plyne, že dosadíte-li dnes soudce ve věku 45 let, dost možná bude soudit ještě ve svých devadesáti letech, nebo dokonce ve stovce. Ona se koneckonců ta věda nezastavila a v polovině 21. století bude mít ještě zcela jiné léčebné možnosti než dnes. A tak vysoce postavení členové společnosti, jako jsou členové Nejvyššího soudu, budou mít určitě přístup ke všemu, co soudobá medicína umí, bez ohledu na cenu takové terapie. Tím pádem člověk, který nyní přijde na místo Ruth Bader Ginsburgové, na něm klidně může sedět ještě někdy roku 2070. Není divu, že při jmenování následníka „tečou nervy“. Stihne nového soudce prosadit Trump? Z politického hlediska je situace explozivní hlavně proto, že prezidentské a senátní volby jsou za měsíc a půl, přičemž současný prezident je může zcela dobře prohrát. Kdyby se proces nominace schvalování překulil přes začátek listopadu, mohli by o něm rozhodovat zcela jiní lidé v jiných podmínkách. Prezident Trump a předseda Senátu Mitch McConnell se už nechali slyšet (odkaz, odkaz), že při náhradě Ginsburgové budou postupovat rychle, k představení kandidátky by mohlo dojít ještě v září. Demokratům se to pochopitelně krutě nelíbí, rovněž proto, že svého času, ještě za pozdní Obamovy éry, se náhrada zesnulého soudce Antonina Scalii protáhla a Obamův kandidát skrze republikány ovládaný Senát neprošel. Současný prezident už měl příležitost jmenovat dva soudce (Kavanaugha a Gorsucha), toto by byl třetí, čímž by se rovnováha mezi „pravicovými“ a „levicovými“ soudci vychýlila na 6:3. Republikáni mají v Senátu většinu, ale senátoři fungují poměrně nezávisle na vedení strany a rozhodně neposlouchají prezidenta na slovo. Není tedy jisté, zda jeho kandidátku schválí, zvlášť takhle narychlo. Pokud by ale Trumpova kandidátka Senátem přeci jen prošla a volby vzápětí vyhráli demokrati, mohli by se teoreticky pomstít něčím, čemu se říká „packing the court“. To, že soudců Nejvyššího soudu je devět, totiž není zakotveno přímo v ústavě. Jejich počet by se dal změnit běžným zákonem, bez nutnosti přijímat (neprůchodný) ústavní dodatek. Třeba na patnáct nebo na sto jedna … dle libosti. Vycpat Nejvyšší soud dalšími soudci se zatím nikdo neodvážil. Nejblíž se k tomu dostal Franklin Delano Roosevelt, který chtěl přes znepřátelený Nejvyšší soud prosadit svůj „Nový úděl“. Ten si po vítězství ve volbách roku 1936 připravil zákon, jenž by mu to umožnil, ale jeho návrh neprošel Kongresem. (Zato „Nový úděl“ byl úspěšně protlačen.) Od té doby je to jen občasná teoretická úvaha. Skoro se nechce věřit, že by to někdo skutečně vážně chtěl udělat. Ale všechno je jednou poprvé, že?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-18 19:25:52

Americké volby IV. – tento soud nebude vycpán

Od P. T. ctěného čtenářstva jsem v poslední době dostal několik dotazů směřujících k tématu „vycpávání Nejvyššího soudu“. Často to ani nejsou dotazy, jako spíše ztrápené konstatování „k čemu jsou tři noví nejvyšší soudci, když si tam teď demokrati najmenují svoji většinu?” Nenajmenují, skoro určitě ne, protože volební karty byly zamíchány způsobem, který to v podstatě vylučuje. Nejprve krátký úvod do terminologie a podstaty problému, který u nás není příliš známý. Packing the Court, čili „vycpání (Nejvyššího) soudu“, je pejorativní termín pro myšlenku najmenovat tolik nových soudců, aby se názorové složení soudu změnilo ve prospěch určité strany. Když Trumpova administrativa krátce před listopadovými volbami nominovala už třetího nového soudce Nejvyššího soudu za posledních pár let (je to Amy Coney Barrettová), a když tato kandidátka úspěšně prošla schválením v Senátu, začalo se o této možnosti mezi demokraty neformálně hovořit. Příliš extrémní krok Technicky vzato je vycpání soudu relativně snadné, protože skutečnost, že soudců je právě devět, není podložena žádným ustanovením americké ústavy. Jde pouze o tradici, i když velmi dlouhou (od roku 1869 nenarušenou). Ke změně tohoto počtu byste zkrátka nepotřebovali přijímat ústavní dodatek, stačila by většina v obou komorách Kongresu a prezident ochotný spolupracovat. Prakticky a politicky vzato je to extrémní krok, ke kterému zatím nikdo nesáhnul, ani republikáni, ani demokrati. Taková akce by navrhující stranu rozštípila, protože zdaleka ne každý poslanec a senátor by byl ochoten pro ni hlasovat na základě befélu shora, i kdyby takový rozkaz vůbec přišel. Hlavně senátoři si rádi budují nějakou nezávislou existenci a nejsou vždy ochotni „držet basu“, zejména pokud sedí na nejistých křeslech. Demokratický senátor za Západní Virginii, Joe Manchin, veřejně slíbil, že pro žádné vycpávání soudu hlasovat nebude. Rozzuřil tím pár progresivců, ale většina jeho kolegů chápe, že Západní Virginie není žádná bašta demokratické strany a že by ho taková akce mohla stát křeslo. Jediná situace, ve které by nějaká vítězná strana mohla vůbec doufat v úspěšné „vycpání soudu“, by byla ta, kdyby drtivě zvítězila ve volbách do obou komor Kongresu. Pak by se odpor několika disidentů dal ignorovat. (Sám Joe Biden řekl, že „není fanouškem“ takového postupu, což je sice odmítnutí, ale na rozdíl od toho Manchinova nikoliv kategorické.) „Modrá vlna“ se nekonala O drtivém vítězství demokraté před volbami také snili. Trump byl oficiálně nepopulární a čekala se „modrá vlna“, tedy rozšíření a dokonání triumfu z roku 2018, při kterém část tradičně republikánských okrsků zvolila demokratické kongresmany. Ve světle takových očekávání se dalo uvažovat o lecčems. Jenže žádná „modrá vlna“ se nekonala. Republikánští kandidáti byli úspěšnější, než se předpovídalo, a současné složení Kongresu a Senátu žádnému jmenování dodatečných soudců nesvědčí. Konečná rovnováha sil v Senátu záleží na dvou křeslech v Georgii, o jejichž obsazení se rozhodne až začátkem ledna 2021, ale i kdyby demokrati vyhráli obě tato křesla a dosáhli poměru 50:50, přes odpor nesouhlasícího křídla strany se takový plán realizovat nedá. Asi není náhoda, že na „vycpávání soudu“ tlačily hlavně ty mladé ročníky z progresivního klubu. Staří veteráni si uvědomují, že politika je vrtkavá, že většinové poměry se mohou změnit, a že najmenují-li pět nových soudců, může to o pár let později motivovat druhou stranu, aby jich při první možné příležitosti jmenovala třeba dvacet. Podobně jako u jaderné války, i zde je jediná možná vítězná strategie „vůbec s ní nezačínat“. Kapři si rybník sami nevypustí Co by naopak úspěch mít mohlo, protože jde o myšlenku politicky daleko více neutrální, jsou term limits, mandáty jen na omezenou dobu. Tenhle princip by se dal realizovat buď pevnou délkou mandátu nebo povinným odchodem do důchodu v určitém věku. Tím by se celý proces obměny soudu stal předvídatelnějším a lépe plánovatelným, kdežto v současné době jej řídí hlavně kmotřička Smrt a její věrná pomocnice Těžká Nemoc. (Na to by don Vito Corleone jistě odpověděl, že naplánovat se dá samozřejmě i to úmrtí, ale tak daleko naštěstí ve Washingtonu nedospěli. O zastropování mandátů se občas mluví i v souvislosti s Kongresem, kde sedí řada skutečných Metuzalémů vysoké politiky; takový Strom Thurmond měl za sebou téměř 48 let senátního mandátu, když ve věku 100 let a šest měsíců zemřel v úřadě. Zastánci principu časového omezení mandátů tvrdí, že by to do politiky přineslo novou krev, kdežto jeho odpůrci namítají, že mladí a nezkušení politici by se stali snadnou kořistí lobbistů. Tak jako tak na nějaké ořezávání mandátů v Kongresu nejspíš nikdy nedojde, protože kapři si rybník sami nevypustí. Update: Ještě jsem se raději podíval na kariéru Stroma Thurmonda, protože mi v hlavě hlodalo podezření, že tam mám nějakou chybu. A skutečně! Nezemřel v úřadě, poslední mandát mu vypršel půl roku před smrtí (v lednu 2003) ve věku 100 let a jednoho měsíce. Fascinující je, že ani s touto výdrží nebyl nejdéle sloužícím americkým senátorem, tento rekord drží Robert Byrd, který seděl v Senátu 51 let a 176 dnů. Omlouvám se za nepřesnost. Konec update. V případě soudců by na osekání mandátů dojít mohlo, protože na rozdíl od kongresmanů by nemohli rozhodovat sami o sobě. Bude-li návrh dostatečně neutrálně psaný, mohl by získat podporu v obou stranách. Mediální hysterie kolem jmenování nových soudců totiž nesvědčí onomu klasickému „klídku na práci“, který mají volení politici všeho druhu vůbec nejradši.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-03-11 09:19:42

Meze soudcovské nezávislosti

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné. Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců. Nastávají ale situace, ve kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo. Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní. Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obžalovaného Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství. Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od roku 2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi, z. s., jsou stále stopy mého působení, na webu navíc anonymizované kopie důležitých rozhodnutí. Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce Radomír Koudela zřejmě ve vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na sedm a čtyři roky. U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí čtyři roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest tři roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“. Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval článkem Kdo se má bát božích mlýnů ze 14. ledna 2022. Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž rezignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu. Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval článkem Kdo se nemusí bát božích mlýnů? z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo. Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal. Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu se žalobcem obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.

Čas načtení: 2025-04-02 10:00:00

Wisconsin: Ve volbách zvítězila demokratka Susan Crawfordová, přestože Musk na podporu republikána vydal miliony dolarů

Na Floridě však demokraté prohráli, i když s daleko menším rozdílem než dříve Liberální soudkyně říká, že její vítězství ve Wisconsinu je vítězstvím proti „bezprecedentnímu útoku na naši demokracii“ poté, co porazila republikána  Brada Schimela v nejdražších soudních volbách v historii USA Susan Crawfordová v úterý zvítězila v boji o křeslo u nejvyššího soudu ve Wisconsinu, což je významné vítězství demokratů, kteří tento závod rámovali jako referendum o popularitě Elona Muska a Donalda Trumpa.Crawfordová, liberální soudkyně z okresu Dane, porazila Brada Schimela, bývalého republikánského generálního prokurátora a konzervativního soudce z okresu Waukesha, poté, co Musk a skupiny spojené s technologickým miliardářem utratily miliony na podporu jeho kandidatury v tomto nejdražším soudním klání v americké historii.

Čas načtení: 2025-07-03 10:00:00

Kdo se bojí Zohrana Mamdaniho? Miliardáři

Oligarchové jsou rozzuření, že hlavní město kapitalismu je v nebezpečí, že Mamdani bude sloužit lidem namísto ultrabohatým. První předseda Nejvyššího soudu John Jay jako by se vcítil do miliardářů, kteří jsou v panice od té doby, co Zohran Mamdani v úterý vyhrál demokratické primárky na starostu New Yorku. „Ti, kdo vlastní zemi, by jí měli vládnout,“ trval na svém Jay. Nyní jsou však oligarchové zvyklí na takový způsob vlády rozzuření, že hlavní město kapitalismu je v nebezpečí, že bude sloužit lidem místo ziskuchtivým miliardářům. Mezi progresivními silami panuje euforie, protože vítězství Mamdaniho kampaně bylo skutečně vítězstvím lidu, a to díky aktivní práci 40 000 dobrovolníků. Ve městě, kde je registrovaných demokratů šestkrát více než republikánů, by demokratická nominace obvykle znamenala praktickou jistotu vítězství v obecních volbách. Ale síly oligarchie, které se nyní mobilizují, by mohly vyvrátit tvrzení, že „široká popularita Mamdaniho představuje totální kolaps establishmentu Demokratické strany“, píše Norman Solomon.

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2020-06-12 14:05:06

Digitální Moloch v ulicích aneb Pouze bez historie lze být tím správným primitivem

Dostávám poslední dobou od čtenářů e-maily s nejčerstvějšími událostmi, které se strhly kolem Black Lives Matter, často s dotazem, co si o všem to boření a rabování myslím a proč už jsem něco na toto téma nenapsal. Inu, přátelé, sleduji to také, ale musím říct, že čirý objem toho šílenství překonal moje kapacity to vstřebat a zpracovat. Aspoň dočasně; ale zasloužíte si komentář, tož tady je. Je to skoro přesně pět let od chvíle, co jsem napsal článek Digitální Moloch, a zpětně vzato bych na něm změnil jen jednu věc. Podcenil jsem tehdy skutečnost, jak moc se ten dav dokáže zradikalizovat na základě skutečnosti, že tahle myšlenková linie zatím neměla moc velký úspěch ve volbách. To, že v nedávné minulosti vyhráli volby lidé jako Johnson nebo Trump, je pro ty pravé věřící spíš důvod k tomu, aby ještě přitvrdili. Sektářské chování Komentátor Ross Douthat, kterého zatím ještě nevyhodili z New York Times (ale jeho šéfeditor James Bennet už letěl a myslím, že Douthata to v nejbližší době čeká taky), ve svém sloupku píše o „nástupnické ideologii“, která už se ani nesnaží tvářit nějak liberálně a jejímž cílem je ten liberalismus nahradit. Je chaotická a agresivní, vnitřně nestabilní a bez lídra. Její jednotlivé podgrupy jsou schopny se skoro na povel, „lusknutím prstů“, obrátit proti sobě a zatnout do sebe zuby se stejnou zuřivostí, jakou běžně uplatňují proti vnějším protivníkům. Jednotlivé skupiny soupeří o to, kdo bude na totemu ušlechtilých obětí útlaku nejvýše, přičemž i dříve zavedené a dominantní skupině neustále hrozí tvrdý pád z místa na slunci až do kategorie systémových nepřátel. Mezi těmito dvěma protipóly je pramálo prostoru, jak vám potvrdí každá feministka obviněná z transfobie. Douthat se ve svém článku lehce otírá i o skutečnost, kterou já bych zdůraznil více. Tohle hnutí má totiž nápadně náboženské až sektářské rysy, i když postrádá jak centrální deitu, tak nejvyššího klerika. Točí se kolem dvou věcí, které jsou pro sekty dost typické: kolem dědičné viny (bělochů) a rituální očisty (svrhávání a pomalovávání soch bez ohledu na to, koho představují, vyhazování lidí z práce, stahování filmů z archivů). Do toho pseudonáboženského charakteru perfektně zapadají i takové ty obřady typu hromadného poklekávání, ať už na ulici nebo ve veřejných budovách. (Mimochodem, všimli jste si, za co vyhodili toho mladého výzkumníka Davida Shora z práce? Za to, že si dovolil sdílet odborný článek o tom, že v 70. letech vedly násilné nepokoje k poklesu preferencí Demokratické strany a vítězství Nixona ve volbách.) Ve Velké Británii přebral tenhle typ lidí dočasně kontrolu nad labouristickou stranou, drtivě prohrál loňské volby a teď se realizuje v pouličním virválu, ale bezprostřední nebezpečí od nich nehrozí, i když některé sochy (třeba ta Churchillova) byly raději zakryty proti vandalům. V USA je demokratická strana infiltrovaná dost podobně, ale s tím, že na podzim zvítězit reálně může. Demografie obou zemí je naprosto jiná. Donald Trump není tak zběhlý v reálpolitice jako Boris Johnson, nasírá více lidí, a koronavirová krize zamíchala s dříve silnou ekonomikou natolik, že ještě nevíme, jestli se dokáže do podzimu vzpamatovat. Obecně má americká ekonomika tendenci se zotavovat rychle, ale výjimek bylo v historii dost. Vymazání z digitálního světa  Představa „digitálního Molocha“ u pák moci v USA je poněkud strašidelná, zejména když si člověk uvědomí, kolik moci se na internetu mezitím soustředilo do rukou velkých korporací jako Google, které jsou vesměs naprosto na straně demokratů. (Jak moc? Tenhle obrázek ukazuje dary, které dali zaměstnanci jednotlivých firem politickým stranám před volbami do kongresu roku 2018. Pěkná monokultura, připomínající výsledky voleb v ČSSR dávné paměti. Zdroj.) Dokud jsou spolu prezidentská exekutiva a Google, Facebook či Twitter na kordy, tak to docela jde. Horší varianta je ta, že se do Bílého domu spolu s novým prezidentem nastěhují příznivci cancel culture a začnou si s velkými firmami vytvářet nějaké neoficiální dohody o tom, kdo a jak má skončit na nějaké doživotní černé listině. Dnešní internet je centralizovanější, než si myslíme. Ocitne-li se například vaše doména na nějakém seznamu spammerů, nepošlete nikomu ani e-mail, respektive ho ten dotyčný nedostane, protože jej antispamová ochrana smaže už po cestě. Zatím se takové likvidační mechanismy používaly převážně nestranně, ale dostanou-li je do ruky nějací bezskrupulózní fanatici bojující za Jedinou Pravdu, samozřejmě je s radostí použijí k tomu, aby své odpůrce vymazali z digitálního světa. K tomu, aby vám nefungovala platební karta, nemohli jste komunikovat e-mailem, používat moderní smartphone, spustit si vůbec Windows atd. stačí, aby se na takovém postupu dohodlo jen cca 10 velkých firem. Ano, dá se to fyzicky přežít, ale je to postih, který by spoustu lidí přesvědčil k tomu, že mlčeti zlato. Zejména, pokud by se začal uplatňovat nejen proti samotnému disidentovi, ale i proti příbuzným, dětem atd. Tenhle mechanismus už svého času různá totalitní hnutí vyladila do dokonalosti. Kdo není s námi, je proti nám No, konec spekulací o možné digitální dystopii blízké budoucnosti. Zpátky k současnosti. Už jsme zmiňovali, že jedna ze slabin, které tohle hnutí má, je ta neustálá připravenost požírat se mezi sebou navzájem. „Diverzita“, která je v něm uctívána jako jedno z přikázání, je zároveň slabinou. Ideologická hnutí bývají v praktické politice nejsilnější, dokážou-li se aspoň na nějaký rok-dva sjednotit za jedním lídrem a jednou sadou principů. V téhle postmoderní kakofonii žádný takový trend nevidím. Druhá slabina je, že vlastně nevíme, kolik lidí souhlas s tímhle tažením jenom předstírá – ze strachu. Jedním z hesel, které se v téhle souvislosti hojně užívají, je „Silence is violence“ (Ticho je násilí), což znamená, že probíhá-li nějaký boj, spojencem nepřítele je i ten, kdo jenom mlčí a stojí opodál. (Vysvětlení.) Samozřejmě je to jen nové vtělení hesla „Kdo není s námi, je proti nám“, ale kopírovat až takhle doslova nacisty by přeci jen bylo příliš trapné. Z toho ale plyne, že ani skutečnost, že si někdo na svůj Instagram či Facebook připíchne černou ikonku, neznamená nutně, že jde o upřímný projev souhlasu. Taky to může být ekvivalent sovětské vlaječky v okně na výročí VŘSR – gesto, které má přesvědčit vševidoucí dozorovatele, že tenhle jedinec nepatří na seznam podezřelých. (Zajímavý, leč placený článek jedné Němky žijící v Bostonu. Její vlastní dcera jí řekla, že by nikdy nešla na schůzku s klukem, který se zřetelně a jasně nepřihlásil k Black Lives Matter. To samé jí řekl sousedův syn: musím být vidět na demonstracích, pokud mám mít v létě aspoň nějakou šanci na schůzky. Trochu to připomíná Kunderův Žert.) Testem reálných poměrů tak nakonec zase můžou být jen přímé a tajné volby. V malém jsme tenhle jev viděli už u brexitu. Řev místo myšlení Článek začíná být dlouhý, tak tedy jen poslední poznámka na závěr. Týká se titulku. Tenhle druh ideologie má veškeré důvody mít hrůzu z historie a snažit se ji vymazat. Jestliže deset let stará poznámka na sociálních sítích může být záminkou k okamžité likvidaci, co teprve dvacet let stará kniha nebo třicet let stará událost. Tím, že vymažete vzpomínku na to, že se něco stalo, se zároveň zbavujete nutnosti rozhodovat o tom, zda je „čistá“ nebo „hříšná“, zda o ní smíte mluvit kladně, nebo zda je určena k zatracení. Už vůbec se nemusíte zabývat otázkou, jestli reální lidé nejsou zevnitř složitější, než jak by je chtělo vidět současné morální pozérství. Kde nic není, ani smrt nebere. Toto je zároveň ta nejlepší a nejpřímočařejší cesta stát se duševním primitivem. Někým, kdo jenom reaguje na bezprostřední podněty, nejlépe řevem, a nemusí přemýšlet, protože k tomu přemýšlení nemá žádný materiál. Všechno „nevhodné“ dávno skončilo v díře zapomnění. Je dost šílené, že tenhle druh mentality se dnes kultivuje právě na univerzitách, které měly být centrem vědění, debaty a uchovávání znalostí. To je jedna z ironií života… Osobně si myslím, že i tuhle vlnu šílenství ta naše civilizace přežije, přežila už horší věci. Ale na přežití všech jejích institucí bych rozhodně nevsadil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-16 17:20:00

Modlení v londýnské škole zůstane zakázané. Studentka prohrála soud

Muslimská studentka londýnské střední školy prohrála žalobu u Nejvyššího soudu proti zákazu náboženských rituálů. „Jde o vítězství všech škol,“ prohlásila ředitelka.

Čas načtení: 2021-06-07 20:55:06

Hledání Zemanova nástupce jako řetěz trapasů

Hledání nástupce Pavla Zemana provázejí od počátku menší nebo větší trapasy. Prvním byl požadavek opozičních stran, aby jej vyhledala a jmenovala až vláda, vzešlá z podzimních voleb. Projevily tím nepotlačitelnou chuť podřídit obsazení funkce stranickopolitickým zájmům, jejichž uplatnění je ale v tomto případě absolutně nežádoucí. Prokázaly současně neznalost problematiky řízení soustavy státního zastupitelství, jejíž správa náměstkem-dočasným správcem by mohla způsobit snížení její výkonnosti. Je to další důkaz toho, že předáci opozičních stran jsou až na pár čestných výjimek zaslepeni touhou po moci, ale nemají jasnou představu o úkolech, jež by v případě získání vládní moci museli řešit a ani je to příliš nezajímá: důležité je dostat hračku-stát do rukou, a pak už se ukáže, co s tím. Většina z nich nemůže prokázat na významném díle z minulosti, že nebude vládnout hůře než Andrej Babiš a jeho lidé. Tvrzení, že vládnout hůře než Andrej Babiš ani nejde, a je tedy v podstatě jedno, kdo přijde na jeho místo, je ničím nepodložený volební slogan. Úloha nejvyššího státního zástupce se nesmyslně démonizuje Trapné je i odůvodnění požadavku úvahou o možném účinkování nového nejvyššího státního v kauze Čapí hnízdo. Jako by tím opozice chtěla říci, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný Babišovou vládou, bude zkorumpovaný a půjde panu obviněnému na ruku. Proti tomu můžeme namítnout, že nejvyšší státní zástupce, jmenovaný po volbách vládou bez Babiše bude zkorumpovaný a bude panu obviněnému škodit ze všech sil. Úloha nejvyššího státního zástupce se zde nesmyslně démonizuje. Politikům uniká, že je nadřízeným pouze pro zaměstnance Nejvyššího státního zastupitelství a dva vrchní státní zástupce. Jeho pravomoc zasáhnout do tohoto případu je omezena na přezkum usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Nikdo neví, zda státní zástupce Jaroslav Šaroch opět řízení zastaví. Podá-li obžalobu, nejvyšší státní zástupce ztratí šanci a nabyde ji znova až po právní moci zprošťujícího rozsudku, kdy by mohl podat dovolání v neprospěch. Poněkud komicky působí počínání ministryně spravedlnosti Marie Benešové, které nenadálé uvolnění místa nejvyššího státního zástupce poskytlo příležitost, aby se nadmula důležitostí a začala hledat náhradu. Zmatení novináři podlehli dojmu, že je nejdůležitější osobou v řešení úkolu, a vlastně jen na ní záleží, kdo usedne na uvolněný trůn. Skutečnost, že nejvyššího státního zástupce jmenuje vláda, zůstala ve stínu medializace jejích představ, jimiž se při hledání hodlá řídit: bude vybírat z kariérních státních zástupců pouze zkušené a odborně zdatné jedince a při výběru se bude radit pouze s vrchními státními zástupci. O mínění krajských státních zástupců nestojí, protože to jsou „mlaďoši“. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení Současná muzeální právní úprava skutečně staví ministryni spravedlnosti do postavení monopolního navrhovatele jmenování nejvyššího státního zástupce, aniž by určila postup, podle něhož má při výběru vhodného uchazeče postupovat. Neříká také nic o tom, zda vláda může její návrh nepřijmout. Dává tím Benešové možnost postupovat výše uvedeným způsobem, ač zdravý selský rozum říká, že při výběru uchazeče o tak významnou státní funkci je vypsání výběrového řízení naprosto nezbytné. Přitom paní ministryně osobně je spoluvinicí ztroskotání pokusů o modernizaci zákona o státním zastupitelství, která mohla povinné vyhlašování výběrového řízení zavést. Ponechání výběru nového nejvyššího státního zástupce pouze v rukou ministryně, zmítané animozitami a náklonnostmi k jednotlivcům, je tak dalším trapasem. Názor Benešové, že funkce nejvyššího státního zástupce má být obsazena co nejdříve, vychází z povahy soustavy státního zastupitelství a je opodstatněný. Státní zastupitelství je nestranický orgán, který se řídí zákonem stanovenými pravidly a na politické názory účastníků trestního řízení a jejich stranickopolitickou příslušnost nemá brát zřetel. Ale to je vše, co dobrého lze o jejím přístupu k úkolu říci. Spěch je zde na místě, ale vedle toho platí přísloví „práce kvapná málo platná“. Rychlost postupu by neměla jít na úkor objektivity. Nástrojem objektivního výběru vedoucího státního zástupce je výběrové řízení. Jeho vypsání v tomto případě by bylo zvlášť prospěšné vzhledem k mimořádnému významu funkce, ale také s přihlédnutím k osobnostním vlastnostem paní ministryně. Výběr nového nejvyššího státního zástupce bez výběrového řízení je dle mého laického názoru další trapas. Podle mediálních neověřitelných zpráv měl být jejím favoritem Zemanův první náměstek Igor Stříž, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, pronásledovatel odpíračů služby se zbraní v ruce, což je samo o sobě další trapas. Favorité prezidenta nejsou státní zástupci S náklonností ke Střížovi měla ale podle Lidových novin ze 4. června Benešová narazit u prezidenta republiky. Lidovky o tom přinesly téhož dne článek Martina Shabu. Na základě osobní zkušenosti nepovažuji novináře Shabu za důvěryhodný zdroj informací. Pokud by ovšem jeho článek nedopatřením přinesl pravdivou zprávu, byl by svědectvím dalšího trapasu. Prezident republiky nemá zákonnou pravomoc zasahovat do výběru nejvyššího státního zástupce a dle mého laického úsudku nerozumí problematice trestního řízení obecně a chodu státního zastupitelství zvlášť, takže by se k dané problematice neměl vůbec vyjadřovat ani neformálně. Toto konstatuji, ač shodou okolností by pan prezident vyhověl mým laickým názorům na nezpůsobilost Igora Stříže k výkonu funkce nejvyššího státního zástupce. Miloš Zeman by údajně viděl rád v čele státního zastupitelství Jeronýma Tejce, současného náměstka ministryně spravedlnosti. Jde tím přímo proti zásadě své poradkyně Benešové, která chce nového nejvyššího státního zástupce vybrat z kariérních státních zástupců. Jiný trapas spočívá v tom, že mediální fronta nebere rámusení Benešové úplně vážně a spekuluje o možném jmenování uchazečů, stojících mimo státní zastupitelství. Vyskytují se v té souvislosti nejčastěji dvě jména. Jednoho z nich, bývalého náměstka ministra spravedlnosti Daniela Voláka, novináři hned „vykádrovali“ jako bývalého náměstka Benešové. Ale Volák ve skutečnosti postupně a nikoli špatně sloužil třem ministrům a ze své svobodné vůle odešel do advokacie až po nástupu Heleny Válkové. Považovat jej za „blížence“ Benešové je zřejmý nesmysl. Dalším citovaným jménem je bona fide prezidentův favorit Jeroným Tejc, náměstek na ministerstvu spravedlnosti od ledna 2018, jinak zkušený legislativec a politik. Oba jsou odborně zdatní a dle mého soukromého poznání slušní lidé, ale mají společnou zásadní vadu: nejsou a nikdy nebyli státními zástupci. Co by měla udělat ministryně Myšlenka, že zlepšení poměrů ve státním zastupitelství má přinést nejvyšší státní zástupce, který do soustavy přichází zvenčí, není nová. Již na Pavla Zemana padla volba mimo jiné proto, že působil v Eurojustu a nebyl „spřízněný“ s různými „bratrstvy kočičí pracky“ uvnitř státního zastupitelství. Přiměřeně se myšlenka uplatnila také při hledání nového ředitele GIBS, kam ze řad státních zástupců přišel Radim Dragoun. Domnívám se, že v obou případech dosazení „příchozího zvenčí“ nepřineslo významné zlepšení ve fungování svěřených úřadů. Podle mého laického názoru při zachování současného postupu výběru nového nejvyššího státního zástupce hrozí výsledný trapas. Ministryně spravedlnosti by měla bez průtahů vypsat výběrové řízení. Kromě ní by členy výběrové komise měli být vedle vrchních státních zástupců také vrcholní představitelé soudnictví, advokacie a specializovaných zájmových organizací občanů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-26 05:33:28

Surovost otalárovaného lháře

Ve středu 24. června proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové. Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v roce 2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení. Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení nezvládlo licenční boom v roce 2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Pavel Pinka neomezil svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v roce 2012 postavila do cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové. Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze 31. prosince 2010 nic společného, a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil ke stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce. V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že 29. listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu. Byl to úhledný kámen posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v den vydání licencí byly na investici za více než jednu miliardu korun jen nedodělky za pár tisíc, které na provozuschopnost neměly vliv. Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán. Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014. Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku ze 22. února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za „strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání. Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17. ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na sedm let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky. Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Dovolání nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu. Proběhly pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout. Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup, který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace. Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990, tedy ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11. prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby. Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena aspoň k podmíněnému trestu. Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný, což platí i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové. Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11. prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti. Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu. Z toho důvodu jsem 15. listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan 7. ledna 2020 samozřejmě rozhodl ve prospěch hříšníka. Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem 9. března 2020. Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení. Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti. Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze 24. června 2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce. V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc. Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek. Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se. Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil. Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 12:11:55

Stíhání Aleny Vitáskové kvůli solárním elektrárnám je u konce

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně. Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty. Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990. Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství. Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil. Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem. Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů. Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin. Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění. Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění. Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle. Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví. Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce. Čtyři morality na závěr: 1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit. 2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem. 3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně. 4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal. Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.

Čas načtení: 2022-08-15 07:08:17

Milost, ze které pohoršení přichází

V době, kdy byl prezidentem republiky Václav Klaus, jsem se často věnoval agendě žádostí o milost. V té souvislosti jsem občas navštěvoval Kancelář prezidenta republiky, která byla vůči justičním prudičům docela přátelská. Partnerem pro jednání byl většinou Ladislav Jakl, s ním někdy kancléř Jiří Weigl a výjimečně docházelo i na velmi věcné jednání s prezidentem republiky. Vzpomínám, že se Jakl jednou o milosti republiky vyjádřil jako o nástroji nespravedlnosti: funguje sice jako pojistný ventil, který napraví selhání státu, jež se jinými prostředky napravit nepodařilo, ale dosáhne na ni jen nepatrná část potřebných. Jeho poznámka se mi vybavila z paměti, když jsem se seznámil s novinářským rámusením kolem setkání hradního kancléře Vratislava Mynáře s předsedou Nejvyššího soudu ČR Petrem Angyalossym. Schůzka se má za nevhodnou kvůli tomu, že Nejvyšší soud bude rozhodovat o dovolání, které podali spoluodsouzení omilostněného šéfa Lesní správy Lány Miloše Baláka. V tomto případě prezident republiky udělením milosti vytvořil nerovnovážný stav, který neomilostnění spoluodsouzení mohou vnímat jako nespravedlnost. Pokud by Nejvyšší soud vyhověl dovolání, spoluodsouzení by se mohli dostat na stejnou rovinu s Balákem. Hradní kancléř by za těchto okolností mohl mít zájem na ovlivnění rozhodování Nejvyššího soudu, jež by mohlo přispět k zahlazení účinků prezidentovy nepřístojnosti. Chybí ovšem důkaz, že chtěl s Angyalossym mluvit právě o této záležitosti. Ale i kdyby to byla pravda, nebyl by důvod vyčítat předsedovi Nejvyššího soudu, pokud by jeho žádost vyslechl, protože by tím na soud nevzal žádný závazek. Postavení předsedy Nejvyššího soudu je velmi silné, takže skutečně nemusí přihlížet k přání prezidenta či hradního kancléře, které směřuje proti nezávislosti soudu. Každý nositel této funkce je vyzbrojen pro odolávání lobbistickým tlakům předchozí kariérou, vysokou prestiží soudu i jeho osobně a nevýznamností protislužeb, jež by kromě ostudy mohl získat za vyhovění požadavku. Bylo by od předsedy Nejvyššího soudu krajně nezdvořilé odmítnout žádost o setkání s představitelem Kanceláře prezidenta republiky, se kterou musí občas vést úřední jednání, ale očekávat slouhovské vyhovění nějakému pokusu o zásah do nezávislosti soudu by bylo pošetilé. Zcela nepochybně to platí i v případě Angyalossyho. Pokud by se za ním Mynář skutečně vydal s žádostí, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání neomilostněných spoluobžalovaných, svědčilo by to o jeho jisté naivitě v představách o možnostech předsedy soudu. Žádný předseda soudu není oprávněn mluvit soudcům svého soudu do jejich rozhodování. Pokud by to přece jen zkusil, musí počítat s možností, že by se mu zneužití pravomoci mohlo jednou vrátit jako bumerang, kdyby „usměrňovaný“ soudce jeho jednání zveřejnil. A někteří soudci jsou na svou nezávislost citliví až chorobně. Zvláště ovlivňování tříčlenného senátu by bylo vysoce rizikovým podnikáním. Angyalossy není v tomto směru výjimkou. I kdyby jej Mynář přesvědčil, že vyhověním dovolání by jeho soud udělal dobrý skutek, neznamená to, že by své přesvědčení dokázal přenést do myšlení tříčlenného senátu soudců, kteří budou o dovolání rozhodovat. Tvrzení, že předseda Nejvyššího soudu si může o nějaké věci myslet cokoli, ale „jeho“ soudci mohou zaujmout úplně jiné stanovisko, mohu podepřít příkladem z praxe, který se přihodil bývalému předsedovi Nejvyššího soudu Pavlu Šámalovi. Řešil můj podnět ke kárnému řízení s jednou pražskou soudkyní. Zachoval se jako vzorový kárný žalobce. Nechal provést obsáhlé šetření případu a vydal pak pečlivě vypracované, argumenty podložené rozhodnutí o nevyhovění podnětu. Napadený postup soudkyně byl podle něho v naprostém pořádku. Kromě podnětu ke kárnému řízení jsem podal ministrovi Robertu Pelikánovi téměř shodně formulovaný podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Pan ministr podnětu vyhověl a tříčlenný senát soudců Nejvyššího soudu rozhodl, že dotyčná soudkyně porušila zákon a její rozsudek jako nezákonný zrušil. Netuším, co si Šámal myslel o rozhodnutí svých soudců. Představa, že soudkyně se vydáním nezákonného rozhodnutí nedopustila kárného provinění, mi připadala protismyslná. Pozornost, věnovaná ze strany novinářů setkání Mynáře s Angyalossym, mi proto připadá nadbytečná. Pokud z ní snad přece jen padá na někoho stín, pak je to hradní kancléř, který se již v minulosti dostal do novinářských řečí kvůli jednání, vykládanému jako pokus o ovlivňování soudu. Ale ani toto obvinění nebylo průkazné.

Čas načtení: 2020-09-21 13:08:35

Bitva o osiřelý talár

Smrtí soudkyně Ruth Bader Ginsburgové se uprázdnilo místo na Nejvyšším soudu USA. Proces jmenování nového soudce bude … zajímavý. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová působila v Nejvyšším soudu USA od roku 1993. Na americké poměry byla jednoznačně doleva, hlavně v „kulturních válkách“ (diskriminace, právo na potraty, uplatnění mezinárodního práva v americkém, držení zbraní atd.). A jelikož americký Nejvyšší soud a jeho personální obsazení se dávno staly součástí nekonečného fotbalu mezi republikány a demokraty, znamená hledání nového soudce, který ji nahradí, další kolo urputných politických bojů. Levice se bojí hlavně o budoucnost práva na potrat, které tam patří k největším idolům feministického hnutí. Role Nejvyššího soudu v americké politice je vůbec hodně zajímavá. Dá se na ní dobře ukázat, že i když se v ústavních pravidlech nezmění ani tečka, jejich skutečná aplikace může v průběhu staletí vypadat úplně jinak. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu Nejvyšší soud má, mimo jiné, pravomoc rozhodnout, jestli je nějaká zákonná norma (statute, nejen federální, jde to až po úroveň obcí) v rozporu s americkou ústavou. Může rozhodnout i o neplatnosti prezidentských nařízení, pokud se týkají právě projednávaného případu. To je docela velká moc, protože americká ústava je stará a proces jejích úprav (přijímání dodatků) se zadrhnul, dost možná už napořád. Otcové zakladatelé, oni staří bílí muži, samozřejmě počítali s tím, že text ústavy bude nutno doplňovat, nahrazovat stará ustanovení novými atd. K tomu také zavedli závazný postup – pro přijetí ústavního dodatku s ním musejí souhlasit tři čtvrtiny států. Dokonce i návrh ústavního dodatku podléhá supermajoritám – návrh musí podpořit dvě třetiny hlasů v Kongresu (v obou komorách) nebo dvě třetiny států, teprve potom může začít samotný ratifikační proces. Za George Washingtona bylo států třináct, takže potřebnou tříčtvrtinovou většinu tvořilo deset států. Dnes mají USA států padesát, takže na dodatku by se jich muselo shodnout 38. A najít netriviální témata, na kterých by panovala tak zřetelná shoda, je dnes víceméně nemožné. Pomineme-li sedmadvacátý dodatek, který se schvaloval 202 let a jehož konečné schválení bylo spíš elaborátním typem srandy, tak za poslední půlstoletí žádný dodatek přijat nebyl. A v polarizované atmosféře dnešní doby nejspíš ani nebude. (Je zajímavé, že toto období intenzivní polarizace dobře koreluje s nástupem televize a neustálého zpravodajského cyklu, tedy ještě dříve, než přišly sociální sítě. Ale o tom někdy jindy.) Tím pádem je celá jedna větev původně zamýšleného legislativního procesu ochromena. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu, nelze najít potřebné většiny k její aktualizaci. V takové situaci nabývá pravomoc Nejvyššího soudu vyhodnocovat ústavnost zákonů naprosto zásadní váhy. Ani není moc velkou nadsázkou říci, že na fungování americké společnosti mají soudci Nejvyššího soudu větší vliv než nějaký ubohý prezident. Také kvůli tomu, že jsou jmenováni doživotně – a to je další věc, ve které se reálné poměry od konce 18. století zásadně změnily. Doba působení soudců podstatně vzrostla Průměrná doba dožití koncem osmnáctého století, kdy ústava USA vznikla, byla o hodně nižší než dnes. I když budeme ignorovat vysokou dětskou úmrtnost a soustředíme se pouze na dospělé, dožít se osmdesáti bylo podstatně vzácnější než dnes. Takový člověk musel mít extra tuhý genetický kořínek, protože od medicíny Washingtonovy éry se žádná velká pomoc nedala čekat. Pustili vám žilou, přiložili pijavice, a buď jste to přežil(a), nebo ne. V případě sedmdesátníků spíš nastalo to „ne“. Z toho plynulo, že svěříte-li soudci doživotní úřad, setrvá v něm dejme tomu do pětašedesáti, možná sedmdesáti, ale skoro určitě v něm nebude jako osmdesátník. A jestliže do Nejvyššího soudu typicky přicházejí ti nejuznávanější a nejslavnější soudci z celého početného národa, nedostanou ten talár dříve než v pokročilém středním věku. To znamenalo, že jejich kariéra bude omezena dejme tomu na 15 až 20 let. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo to dotáhl na pětatřicet, výjimky jsou vždycky. Tak to tedy platilo v době vzniku ústavy. Ze seznamu soudců seřazeného podle délky jejich mandátu je vidět, jak se situace vyvinula. V horní půlce tabulky jsou výrazně nadprůměrně zastoupeni soudci jmenovaní ve 20. století, kdežto v dolní půlce je jich jen málo – a když si je rozkliknete, zjistíte často, že ti, kdo ve 20. století sloužili krátce, odešli často z úřadu dobrovolnou rezignací a nikoliv smrtí. Průměrný věk dožití zkrátka vzrostl, zejména díky pokrokům v medicíně, a tím vzrostla i délka pravděpodobné kariéry takového soudce. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová je ostatně příkladem téhož jevu. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 jí poprvé zjistili rakovinu. Ještě o dvacet či třicet let dříve by to nejspíš byl konec, ne však se současnou medicínou, která jí opakovaně zachránila život. Rozdíl v délce mandátu proti dřívějším časům: 6 versus 27 roků. Z toho ale plyne, že dosadíte-li dnes soudce ve věku 45 let, dost možná bude soudit ještě ve svých devadesáti letech, nebo dokonce ve stovce. Ona se koneckonců ta věda nezastavila a v polovině 21. století bude mít ještě zcela jiné léčebné možnosti než dnes. A tak vysoce postavení členové společnosti, jako jsou členové Nejvyššího soudu, budou mít určitě přístup ke všemu, co soudobá medicína umí, bez ohledu na cenu takové terapie. Tím pádem člověk, který nyní přijde na místo Ruth Bader Ginsburgové, na něm klidně může sedět ještě někdy roku 2070. Není divu, že při jmenování následníka „tečou nervy“. Stihne nového soudce prosadit Trump? Z politického hlediska je situace explozivní hlavně proto, že prezidentské a senátní volby jsou za měsíc a půl, přičemž současný prezident je může zcela dobře prohrát. Kdyby se proces nominace schvalování překulil přes začátek listopadu, mohli by o něm rozhodovat zcela jiní lidé v jiných podmínkách. Prezident Trump a předseda Senátu Mitch McConnell se už nechali slyšet (odkaz, odkaz), že při náhradě Ginsburgové budou postupovat rychle, k představení kandidátky by mohlo dojít ještě v září. Demokratům se to pochopitelně krutě nelíbí, rovněž proto, že svého času, ještě za pozdní Obamovy éry, se náhrada zesnulého soudce Antonina Scalii protáhla a Obamův kandidát skrze republikány ovládaný Senát neprošel. Současný prezident už měl příležitost jmenovat dva soudce (Kavanaugha a Gorsucha), toto by byl třetí, čímž by se rovnováha mezi „pravicovými“ a „levicovými“ soudci vychýlila na 6:3. Republikáni mají v Senátu většinu, ale senátoři fungují poměrně nezávisle na vedení strany a rozhodně neposlouchají prezidenta na slovo. Není tedy jisté, zda jeho kandidátku schválí, zvlášť takhle narychlo. Pokud by ale Trumpova kandidátka Senátem přeci jen prošla a volby vzápětí vyhráli demokrati, mohli by se teoreticky pomstít něčím, čemu se říká „packing the court“. To, že soudců Nejvyššího soudu je devět, totiž není zakotveno přímo v ústavě. Jejich počet by se dal změnit běžným zákonem, bez nutnosti přijímat (neprůchodný) ústavní dodatek. Třeba na patnáct nebo na sto jedna … dle libosti. Vycpat Nejvyšší soud dalšími soudci se zatím nikdo neodvážil. Nejblíž se k tomu dostal Franklin Delano Roosevelt, který chtěl přes znepřátelený Nejvyšší soud prosadit svůj „Nový úděl“. Ten si po vítězství ve volbách roku 1936 připravil zákon, jenž by mu to umožnil, ale jeho návrh neprošel Kongresem. (Zato „Nový úděl“ byl úspěšně protlačen.) Od té doby je to jen občasná teoretická úvaha. Skoro se nechce věřit, že by to někdo skutečně vážně chtěl udělat. Ale všechno je jednou poprvé, že?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-21 09:06:39

Ministryně Marie Benešová míní, úředníci mění

Ministryně Marie Benešová sklidila kritiku předsedy Nejvyššího správního soudu (NSS) Michala Mazance za způsob, jakým se jako kárná žalobkyně postavila k veřejným zasedáním kárného soudu ve věci kárně žalovaného předsedy Krajského soudu v Plzni Miloslava Sedláčka a státních zástupkyň, činných v trestním řízení proti zastupitelům Postoloprt. Nedostavila se a nechala se zastoupit úřednicí v postavení pouhé vedoucí oddělení. Tento krok vzbudil nelibost kárného senátu a předseda NSS se hněvá, že při projednávání kárné žaloby na vysokého funkcionáře justice by se měl kárný žalobce nechat zastoupit aspoň činitelem přiměřeně vysoké úrovně, popřípadě advokátem.   Chápu vyvolanou nelibost a kritiku považuji za oprávněnou. Myslím si, že paní ministryně se měla nechat zastoupit na zasedání vlády náměstkem, protože starost o správné fungování právního státu je nadčasová, zatímco vláda řeší relativně efemerní záležitosti. Nicméně v její prospěch je třeba přiznat, že není první ministr spravedlnosti, jenž svým postojem dal najevo nedocenění významu postavení kárného žalobce. Kárná řízení ministerstvo spravedlnosti dlouhodobě podceňuje Vybavily se mi stejné maléry u exministra Pavla Němce a u Roberta Pelikána. Je to tradice: obecně se ministři spravedlnosti zdráhají využívat své pravomoci kárných žalobců, a když už žalují, posílají ke kárnému soudu jako své zástupce druhořadé úředníky. Podezírám je, že v souladu s požadavky politické korektnosti nechtějí využívat pravomoci kárného žalobce k trestání poklesků státních zástupců a soudců, přesvědčených o svém nároku na beztrestnost, protože se bojí mediálního pokřiku politizujících soudců a státních zástupců a s nimi spřažených novinářů o domnělém zasahování do výdobytků Velké Sametové Revoluce, z nichž hlavním prý je nedotknutelnost pokleslých soudců a státních zástupců. Aby toho nebylo málo, ministři spravedlnosti se ještě hůře chovají v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Mají osobní výlučnou pravomoc stěžovat si u Nejvyššího soudu ČR proti nezákonným rozhodnutím státních zástupců a soudů. Podněty ukřivděných k podání stížnosti obvykle nechávají přezkoumat státním zastupitelstvím. Když už jim ale státní zastupitelství doporučí, aby podnětu ke stížnosti vyhověli a aparát ministerstva jim dovolí stížnost podat (sic!), k projednávání stížnosti před Nejvyšším soudem ČR se nedostaví, ale ani nevyšlou kvalifikovaného zástupce, aby jejich právní názor obhajoval, zatímco nejvyšší státní zástupce svého zmocněnce vyšle vždy. Nastává nerovnovážný stav. Nemohu to prokázat, ale jsem přesvědčen, že tato praxe je příčinou občasných neúspěchů stížností. Pokud se týká kárného řízení, postavení kárného žalobce je dáno zákonem, v němž není ani slůvka o tom, že by kárný žalobce směl přenést svou pravomoc na jinou osobu. Jsem přesvědčen, že zdůraznění výlučnosti postavení kárného žalobce dodává vážnosti institutu kárného řízení. Připomínám, že legendární Otakar Motejl dštil oheň a síru na místopředsedu soudu, který se odvážil vykonávat pravomoci kárného žalobce. Znám případ potrestání místopředsedkyně jistého okresního soudu Ivou Brožovou, tehdy předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, za to, že vykonávala pravomoc kárné žalobkyně.  Je zřejmé, že předseda NSS by tolik „neremcal“, kdyby Marie Benešová za sebe poslala aspoň ředitele odboru nebo dokonce některého z náměstků, což jistě mohla, popřípadě kdyby se nechala zastoupit advokátem. Ale z jiného pohledu mě jeho postoj udivuje: zatímco u jiných kárných žalobců je nepřenosnost kárné pravomoci ze zákona nesporná, má snad ministr spravedlnosti zákonem stanovenou výjimku z pravidla? Kde to v zákoně o řízení ve věcech soudců a státních zástupců pan předseda Nejvyššího správního soudu vyčetl? Jako laik si jsem jist, že zákon takové zvýhodnění ministra spravedlnosti neumožňuje a pan předseda Nejvyššího správního soudu se před ním měl sklonit. Z praxe usuzuji, že kdyby kárná žalobkyně Marie Benešová požádala Nejvyšší správní soud, aby nenařizoval veřejné zasedání na dny, kdy zasedá vláda, soud by jí jistě vyhověl. U běžných soudů je možné vyjednat datum jednání tak, aby nedocházelo ke kolizím s jinými procesy. Zde by to jistě bylo možné také. V tomto směru se předseda NSS Michal Mazanec dotkl obecného problému podceňování významu kárného řízení ministry spravedlnosti. Nejde o specifické provinění Marie Benešové, kterého by se jiní ministři nedopouštěli. Zabezpečit beztrestnost pokleslých soudců a státních zástupců Marie Benešová se proti názoru předsedy Nejvyššího správního soudu ohradila článkem na České justici. Šla ale dále za hranice své obhajoby až k vyjádření zásadního postoje k pokleskům soudců a státních zástupců. Článek uzavřela slovy, jež by si zasloužila vytesání do kamene a umístění nad vstupem do všech soudů a státních zastupitelství: „… stát za následky pochybení soudce či státního zástupce odpovídá a je z tohoto důvodu povinen vyplatit často nemalé finanční částky. I pochybení, která nejsou shledána kárným proviněním, mají …negativní dopad na veřejné finance. Ještě podstatnější je však dopad pochybení soudců či státních zástupců do života občanů, který může být naprosto zásadní. Budu se proto i nadále důsledně snažit, aby si soudci a státní zástupci tuto svou jedinečnou odpovědnost při výkonu svých funkcí uvědomovali“.  Nepochybuji o tom, že paní ministryně tento výrok myslí vážně. Často jsem proti ní vystupoval v jiných souvislostech kriticky, ale v jiných konkrétních případech jsem se setkal s chováním, jež odpovídá výše uvedeným zásadám. Například jako ministryně v Rusnokově vládě podala úspěšnou stížnost pro porušení zákona ve věci, o které se v článcích zmiňuji jako o „znojemském justičním zločinu“. Není její chybou, že předsedové nezákonně jednajících senátů se nedostali před kárný ani trestní soud. Nicméně z pohledu laika, občanského aktivisty, dlouhodobě sledujícího různá sporná trestní řízení, mi nezbývá než konstatovat, že ušlechtilé a věcně správné názory ministryně nejsou ještě zárukou, že oběti poklesků soudců a státních zástupců už mají vyhráno. Ministr něco míní, ale jeho myšlenky uvádějí do praxe úředníci, kteří mohou mít na věci úplně jiné názory a chovají se podle toho. Pro názornost: ministr schválí podání stížnosti pro porušení zákona, ale příslušný referent ji napíše tak, aby neměla naději na úspěch. Podle mé zkušenosti převládající tendencí v myšlení ministerského aparátu je zabezpečení beztrestnosti pokleslých soudců a státních zástupců, nepřátelství vůči stěžovatelům na křivdy a necitelnost k dopadům trestního stíhání do životů obviněných a jejich rodin. Mám důvod si myslet, že si podřízení Marie Benešové dosud neosvojili její přístup k pokleskům soudců a státních zástupců. Právo na beztrestnost omylu či pochybení při hodnocení důkazů, které je samozřejmou a nezbytnou pojistkou soudcovské nezávislosti, rozšiřují na celý rozsah jednání soudců či státních zástupců. Ať tedy soudce provede cokoli, vždy má nárok na beztrestnost, protože uplatnil právo na nezávislé rozhodování. Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy Příklad pro názornost: pokud předsedkyně kárného senátu při přípravě veřejného zasedání rozhodne nezaložit do spisu listinné důkazy v neprospěch kárně žalované soudkyně, je to dle úředníků projev soudcovského nezávislého rozhodování, a tedy jednání absolutně beztrestné. Podání kárné žaloby nepřichází v úvahu. Jako laik si myslím, že takové jednání by se dalo posuzovat nejen jako kárné provinění, ale možná i jako úmyslné zneužití pravomoci úřední osoby. Výsledkem napadeného jednání předsedkyně kárného senátu bylo odůvodnění rozhodnutí kárného soudu chválou kárně žalované jako svědomité a spravedlivé soudkyně, ač právě u jiného soudu probíhalo řízení o povolení obnovy procesu odsouzeného, kterého paní kárně žalovaná odsoudila k vysokému trestu za čin, který spáchal někdo jiný. A v soudní síni se odůvodnění rozhodnutí smáli obžalovaní z jiné kauzy, která jí byla odebrána z důvodu podjatosti. Je možné být současně podjatá a spravedlivá? To je otázka téměř hamletovská. Pozoruhodný je i zásah úředníků do projednání návrhu na kárné řízení se soudcem Krajského soudu v Brně, který podle článku novináře Martina Shabu měl iniciovat uveřejnění dehonestujících informací o poškozených v přípravném řízení kauzy, ve které je pan soudce v postavení svědka. Další námitkou proti němu byla jeho netečnost k výpovědi svědků, kteří před jeho senátem doznali jednání, jež mohlo být jak pokusem o podvod na obžalovaném se škodou v desítkách milionů korun, tak přípravou korupčního ovlivnění trestního řízení. Při projednání kárného návrhu si místopředseda soudu přisvojil pravomoc kárného žalobce a úředníci ministerstva mu přiznali právo takto jednat. Problém spočíval v nevhodné formulaci jeho vyjádření, v němž se neodvolal na předchozí rozhodnutí oprávněného kárného žalobce, tedy předsedy soudu, který přehodnotil kárný návrh na prostou stížnost a jejím vyřízením pověřil pana místopředsedu. Perličkou v rozhodnutí o zamítnutí kárného návrhu bylo vyjádření, že předseda senátu nebyl povinen reagovat na otevřené doznání svědků k nezákonnému jednání. Podotýkám, že jeden z nich pak pokračoval v trestné činnosti ke škodě obžalovaného, domohl se sdělení obvinění a od začátku února je ve vazbě. Nevlídný postoj úředníků ke stěžovatelům na křivdy se projevuje i v průtazích při projednávání jejich podání. Například žádost o abolici ze 23. října 2018, která se na ministerstvo dostala proti vůli předkladatele již 25. října 2018, vyřídilo ministerstvo až 9. března 2020. Podobně k postoupení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ze 12. prosince 2019 na státní zastupitelství za účelem přezkumu došlo až 28. května 2020. V tomto případě se paní ministryně vyjádřila k mé stížnosti na průtahy věcně a jako částečnou příčinu průtahů uvedla pochybení úředníků, zatímco v převažující části vysvětlila zdržení věcnými důvody. Nemění to nic na skutečnosti, že zdlouhavým řízením se marně vyčerpal čas, který měla paní ministryně k disposici pro rozhodnutí. Všechny výše popsané úkazy nejsou ničím novým. Zcela určitě nesouvisí s tím, že do ministerského křesla usedla již podruhé Marie Benešová, jejíž rezignace se dovolávali „chvilkaři“. Úředníci se chovají v podstatě stále stejně, bez ohledu na to, kdo právě ministerstvu vládne, a dokonce ani obměna úřednické garnitury, provedená bývalým ministrem Janem Kněžínkem, žádnou podstatnou změnu nepřinesla. Je proto nanejvýš žádoucí, aby výše deklarovaný přístup Marie Benešové k odpovědnosti soudců a státních zástupců vůči občanům tohoto státu sestoupil také do hlav a srdcí jejích podřízených. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-25 08:53:12

Rozhořčený výkřik Aleny Vitáskové

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům. Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko. Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků. Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit. Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem). Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády. Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení. Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek. Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby. V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně. Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie. Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost. Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky. Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo. Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše. V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-20 14:50:57

Opozice v bublině

Jsem si vědom, že opozice má mimo jiné v „popisu práce“ kritiku činnosti vlády. Její postavení je pohodové: nenese za nic odpovědnost a ve srovnání s vládními politiky pracovní nasazení jejích představitelů je podstatně nižší. Opoziční politici žijí v bublině svých skupinových zájmů, a někdy jim uniká, jak jde život mimo její hranice. V pohodlí poslaneckých lavic mají dost času na to, aby na činnosti vlády našli aspoň vši, pokud se jim právě nepodaří odhalit závažné chyby. Kdyby to nedělali, nemohli by sami věřit ve svou nenahraditelnost. Běžná kritická vystoupení mě nepopouzejí, některá mě pobaví a s některými se ztotožňuji. Pouze se dosti často pozastavuji nad mírou nevkusu útoků na vládu a zejména osobně na Andreje Babiše, který na rozdíl od představitelů opozice nese na svých bedrech odpovědnost za stovky rozhodnutí a denně vydává neuvěřitelné množství energie. (Byl bych vděčný opozičním politikům za vysvětlení, kde bere čas a energii na ovládání Agrofertu, tedy uplatnění střetu zájmů.) Soudím, že slušnost by si vyžádala aspoň trochu ohledů na jeho pracovní nasazení. Ovšem slušnost je v našem současném politickém životě neznámý pojem. Tím netvrdím, že se vláda a jmenovitě Andrej Babiš nedopouštějí chyb a jsem si vědom choulostivosti jeho trojjediného postavení předsedy hnutí ANO, předsedy vlády a obviněného. Opozice by měla být kritičtější sama k sobě. Ráda se staví do postavení jediného spolehlivého ochránce životů covidových pacientů. Avšak zběsilé útoky na vládu a její aparát pouze ztěžují řízení a výkon protipandemických opatření. Pod záminkou, že vláda nezvládla epidemii a je účelné znemožnit jí další škodlivé působení, se vymýšlí různé akce, jejichž prospěšnost nelze předem zaručit, zato zcela jistě spolehlivě naruší řízení proticovidových opatření. Účel je jasný: přitáhnout pozornost voličů k opozičním stranám a znemožnit vládním stranám profitovat bezprostředně před volbami ze slábnutí pandemie. Představa opozice, že její zásahy po svržení Babišovy vlády by odvrátily národní katastrofu, je směšná. Nad umírajícími covidovými pacienty se najednou přestává plakat, protože je důležitější podněcování voličů proti vládě a přitahování jejich pozornosti k opozičním stranám. Proti voličským preferencím jsou počty covidových pacientů zanedbatelné veličiny. Někteří opoziční politici brzdí střečkování svých kolegů upozorněním, že výsledkem opatření proti vládě Andreje Babiše by mohlo být nežádoucí posílení mocenského postavení prezidenta republiky. Ale ve vztahu k postavení nejvyššího státního zástupce tak opatrní nejsou. Dožadují se vehementně, aby vláda přenechala nové vládě právo a povinnost jmenovat nového nejvyššího státního zástupce. Nezastřeně tím projevují chuť dosadit do úřadu někoho, kdo jim bude názorově blízký. Ve věci politické neutrality státního zastupitelství tak kážou vodu, ale pijí víno. Neuvědomují si, že do voleb přece jen zbývá pár měsíců a nová vláda bude mít po nástupu jiné starosti než obsazení uvolněného místa, takže Nejvyšší státní zastupitelství by v případě prosazení jejich přání po dlouhou dobu řídil Zemanův dosavadní první náměstek Igor Stříž. Nevadí jim to, ačkoli se jedná o bývalého člena KSČ a horlivého vojenského prokurátora, který mimo jiné posílal před soud Svědky Jehovovy a vysloužil si přezdívku „Rudá smrt z Olomouce“. Igora Stříže povolal na Nejvyšší státní zastupitelství Pavel Zeman, který současně rehabilitoval několik rudých prokurátorů, sesazených z řídích funkcí Renatou Veseckou. Vysvětlil mi, že se mu s těmito lidmi dobře pracuje. Jsem dlouhodobě kritický vůči Marii Benešové, ale v tomto případě sdílím její názor, že je na místě obsadit funkci nejvyššího státního zástupce co nejdříve, a to nejen kvůli zkrácení doby ovládání Nejvyššího státního zastupitelství Igorem Střížem, ale hlavně proto, že spravování tohoto důležitého úřadu dočasným správcem by mělo špatný vliv na jeho výkonnost. Osobně se nedomnívám, že Marie Benešová bude nemravně vstřícná politickému ovlivňování výběru vhodného kandidáta. Spíše bych se obával vlivu jejího sklonu k animozitám a osobním náklonnostem. Proslýchá se, že Igor Stříž patří k jejím oblíbencům. Bez ohledu na to vše by opozice měla upustit od odporu proti pokud možno rychlému obsazení uvolněného místa, ale současně by měla napřít své úsilí na zajištění průhledného postupu při výběru Zemanova nástupce, a to samozřejmě ve výběrovém řízení. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-13 07:12:04

Proti novele zákona o státním zastupitelství se nemá protestovat v ulicích

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš. Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů. Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená. Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný. Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání. Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců. Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství. Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců. Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce. Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku. Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít. Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje. Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit. Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Potřebujeme "českou cestu" Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství. Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií.  Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra. Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.

Čas načtení: 2022-04-04 16:43:42

Ministr a panská svévole

Je známo, že v poměru k počtu obyvatel máme mnohem více vězňů než Rakousko, Německo, Švýcarsko a jiné evropské státy. Kdysi platilo přísloví, „co Čech, to muzikant“. Dnes se s trochou přehánění dá spíše říci „co Čech, to kriminálník“. Je to o to horší, že v zahraničí plní věznice hlavně cizinci včetně Čechů. Naše vězeňská populace je převážně česká. Na ostudu si stačíme sami. Současně je ale skutečností, že mezi vězni se ojediněle vyskytují nespravedlivě odsouzení nevinní lidé. Čas od času se dokonce některým podaří dodatečně prokázat nevinu a vrátí se na svobodu. Ve všech případech nespravedlivých rozsudků, s nimiž jsem se setkal, lze prokázat, že za přehmaty stojí panská svévole vykonavatelů spravedlnosti v nějakých detailech procesu. Většinou jde o nedbalostní jednání, ale občas o zjevný úmysl ukázat obviněnému, „zač je toho loket“. Počínaje érou Daniely Kovářové v čele ministerstva spravedlnosti stát začal odškodňovat výrazněji oběti justičních přehmatů. V současnosti vyplácí ročně více než 200 milionů korun, přestože se poctivě snaží žádosti o odškodnění odmítat. Těch, kteří škody zapříčinili, se to nijak netýká. Pokračují dále ve své činnosti a stává se, že se dočkají kariérního vzestupu. Uvádím jako příklad dvojici státního zástupce Radka Mezlíka a soudce Aleše Novotného v případu odsouzené Michaely Schneidrové. Mezlík ji obžaloval pro jednání, které dle pozdějšího stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebylo trestným činem. Novotný jeho omyl nenapravil, ale nešťastnici odsoudil ke ztrátě svobody na osm let a šest měsíců. Skutečně pak strávila sedm měsíců ve vězení, odkud ji vyprostil Nejvyšší soud ČR. Dostala se pak do velmi nepříjemného postavení obžalované stíhané na svobodě, které jí prodloužil o sedm měsíců Mezlík odvoláním proti zprošťujícímu rozsudku, jež nemělo od samého počátku naději na úspěch. Novotný soudí klidně dál, zatímco Mezlík povýšil do Úřadu evropského žalobce. Kořeny nežádoucích úkazů jsou v polistopadových názorových změnách. Reakcí na předlistopadovou podřízenost justice aparátu státostrany je kult nezávislosti soudců a státních zástupců, v němž si mnozí nezávislost vykládají jako právo na beztrestnou panskou svévoli. Ministři spravedlnosti proti tomu zpravidla nic nedělají, protože se bojí povyku kastovních společenství o porušování jejich nezávislosti. Bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová požadavky na přísnější vyžadování odpovědnosti státních zástupců dokonce otevřeně odmítala s tím, že by se z nich staly ustrašené figurky, jež by se bály žalovat. Předsedové soudů a vedoucí státní zástupci vybavení speciálním zákonem pravomocí kárných žalobců, pokud možno kárnou pravomoc nevyužívají a zejména poskytují ochranu svým podřízeným napadeným kárnými podněty přicházejícími z občanské společnosti. S příchodem Pavla Blažka do čela ministerstva spravedlnosti svitla naděje, že se snad zlepší situace v obraně společnosti proti panské svévoli pokleslých soudců a státních zástupců. Staronový ministr při nástupu do úřadu mimo jiné vyhlásil záměr vymáhat odpovědnost soudců a státních zástupců za jejich pochybení. Jako v mnoho jiných případech i u tohoto politika skutky neodpovídají slovům. V těchto dnech se Blažek vyjádřil dosti odlišně od některých jiných členů vlády ke zneužití pravomoci prezidenta republiky udělením milosti Miloši Balákovi. Podle jeho názoru se nestalo nic jiného, než že pan prezident využil svou svrchovanou pravomoc a řečí kolem toho je už příliš mnoho. On sám nehodlá podporovat rozpory mezi ústavními činiteli. Poskytl tím panu prezidentovi bianko šek k případnému omilostnění obviněného kancléře Vratislava Mynáře, pokud by byl odsouzen před ukončením jeho funkčního období. K meritu věci jsem se v těchto dnech vyjádřil dvěma články, v nichž jsem prezidentův počin odmítl. Nad rámec jejich obsahu vyslovuji názor, že z hlediska pozitivního práva má Blažek pravdu a projevil se jako ukázněný státní úředník. Proti jeho postoji ale namítám, že výkon práva nemá jen svou formální stránku, ale nejméně stejně důležitou stránku mravní. Zneužití pravomoci ve prospěch blízké osoby je nemravné a zasluhuje odsouzení. Ministrovo stanovisko je na pováženou o to víc, že prezident obešel autoritu ministerstva, kterou je sám obdařil: příjem žádostí o milost a jejich prvotní vyhodnocení je v pravomoci ministerstva spravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky žádosti o milost odmítá a postupuje je ministerstvu. Ani jako kárný žalobce se Blažek dle mého laického „jakobínského“ názoru (takto ocejchoval mé postoje při pracovním pohovoru ředitel GIBS, brigádní generál Radim Dragoun) nechová v souladu s deklarovanými nástupními záměry. Abych osvětlil, v čem nesouhlasím s jeho chováním jako kárného žalobce, musím se stručně vrátit k případu zlínských podnikatelů bratrů Lebánkových, o němž jsem napsal řadu článků, dostupných na mém blogu i webu spolku Chamurappi. Na začátku příběhu je státní zástupkyně obžalovala společně s recidivistou Romanem Šulyokem, jeho bratrem Janem a dalšími z výroby padělků cigaret Marlboro. Obžaloba napadla senátu předsedkyně Ivety Šperlichové u zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Paní předsedkyně vyloučila bratry Šulyokovy do samostatného řízení. V něm pak trestní stíhání recidivisty Romana Šulyoka pro neúčelnost zastavila, zatímco Janovi uložila podmíněný trest. Bratry Lebánkovy její senát odsoudil k nepodmíněným trestům. Ústavní soud ji ale uznal za podjatou, takže o případ přišla a její rozsudky byly zrušeny. Případ pak znova v plném rozsahu soudil u téhož soudu senát předsedy Jiřího Dufka. Oba senáty bohatě využívaly Romana Šulyoka jako svědka ke škodě bratrů Lebánkových. Vzhledem k jeho inteligenci, fabulační schopnosti a nenávisti k Lebánkům to byl skvělý nástroj pro prosazení obžaloby. Soudce Dufek poněkud doplnil dokazování, ale ve výsledku rozhodl tak, aby zachoval půdorys dokazování Ivety Šperlichové. Na rozdíl od ní uložil bratrům Lebánkovým podmíněné a peněžité tresty a Jana Šulyoka k všeobecnému údivu přímo zprostil obžaloby. Odůvodnění rozsudku nově opřel bez věrohodného důkazu také o tvrzení, že bratři Lebánkové se výrobou padělků cigaret Marlboro již kdysi dávno zabývali. Roman Šulyok se podle jeho tvrzení na jejich současné trestné činnosti nemohl podílet, protože v rozhodné době byl ve vězení v Německu. V tom se prokazatelně mýlil. Pan soudce si asi myslel, že obžalovaní, kterým nehrozí vězení, se neodvolají a při tom bude prokázáno, že soudkyně Šperlichová soudila v podstatě správně. Odvolání bratrů Lebánkových k Vrchnímu soudu v Olomouci napadlo senátu Martiny Kouřilové, který ve svém dřívějším složení rozhodoval v jejich neprospěch v řízení o uznání podjatosti soudkyně Šperlichové. Odvolatelé přirozeně předpokládali, že odvolací soud smete rozsudek Jiřího Dufka. K tomu ale nedošlo. Senát Martiny Kouřilové odvolání zamítl. Při vyhlášení rozhodnutí předsedkyně Kouřilová prokázala neznalost spisu: tvrdila cosi, co ve spisu vůbec nebylo a neodpovídalo pravdě. Neznala-li spis, sotva se dalo od ní očekávat, že zruší rozsudek Dufka zčásti stojící na viditelných nepravdách. Podle mého „jakobínského“ přesvědčení soudce, jenž jde rozhodovat o lidských osudech bez dokonalé znalosti trestního spisu, by měl okamžitě přijít o talár. Následky justičních přehmatů, způsobených neodpovědnými soudci, bývají strašlivé: zasahují nejen obžalované, ale i jejich rodiny a působí další škody. To je důvod, proč je na místě neúprosně vyžadovat odpovědnost pochybivších soudců. Paní předsedkyně se během veřejného zasedání dopustila ještě dalších dvou méně významných poklesků. Proto jsem ji napadl podnětem ke kárnému řízení, jenž jsem zaslal předsedovi Nejvyššího soudu ČR Petru Angyalossymu. Ten byl ovšem do nedávna kolegou Kouřilové a její manžel je nyní jeho podřízeným. Podnětem se možná vůbec nezabýval. Pravomoc kárného žalobce přenechal místopředsedovi soudu Petru Šukovi, čímž porušil zákon. Předseda soudu může přenášet své úkoly a pravomoci na místopředsedy. Netýká se to však pravomoci kárného žalobce, kterou upravuje speciální zákon, v němž o možnosti přenášení pravomoci není ani slovo. Ale proč by si předseda Nejvyššího soudu ČR a jeho místopředseda lámali hlavu s dodržováním zákona při rozhodování o bláznivém podání nějakého občanského aktivisty, když na projevy panské svévole mají nezadatelné právo dané soudcovskou nezávislostí. Šuk se ani neodvolal na pověření předsedou soudu a návrh na kárné stíhání Kouřilové zamítl. Neznalost obsahu trestního spisu pojednal jako součást nezávislého soudcovského rozhodování, do kterého není kárný žalobce oprávněn zasahovat. Rozhodoval, ač zákon ho k rozhodování nezmocnil. Kárné řízení je jednoinstanční, takže proti vadnému rozhodnutí kárného žalobce se nelze odvolat, ale současně jeho rozhodnutím nejsou vázáni ostatní kární žalobci. Podal jsem proto 10. října 2021 ministryni Benešové nový návrh na kárné řízení proti soudkyni Vrchního soudu v Olomouci Kouřilové, proti předsedovi Nejvyššího soudu ČR Angyalossymu a místopředsedovi Šukovi. Kárný žalobce má na vyřízení kárného podnětu lhůtu šest měsíců. Ta vyprší 10. dubna 2022. Dojde-li ke změně v osobě kárného žalobce, lhůta běží od prvního oznámení. Po nástupu Blažka jsem jej na zmíněné kárné návrhy upozornil a dožadoval jsem se jejich kladného vyřízení. Ministr spravedlnosti je kárným žalobcem vůči všem soudcům a státním zástupcům České republiky. Je to jeho osobní pravomoc, nepřenosná na kohokoli dalšího. Ministerstvo jako úřad kárnou pravomoc nemá, je pouze servisem pro ministra, jemuž může připravovat podklady pro jeho rozhodnutí. V daném případě Blažek žádné rozhodnutí nevydal. Pouze jakési ministerské úřednice mi sdělily, že ministr kárnou žalobu nepodá. Zřejmě neznaly příslušný zákon o řízení se soudci, státními zástupci a exekutory, protože používaly formulace jako „ministerstvo obdrželo podání“ nebo „ministerstvo neshledalo důvod“. Ministr Blažek tak poslal urbi et orbi následující vzkaz: 1/ Soudce smí soudit, i když nezná spis a za takové počínání nemůže být napaden kárnou žalobou. 2/ Předseda soudu nemusí využít pravomoc kárného žalobce a smí ji přenést na místopředsedu, když se z jakýchkoli důvodů věcí zabývat nechce, přestože zákon mu přenesení kárné pravomoci neumožňuje. 3/ Místopředseda soudu smí vykonávat pravomoc kárného žalobce, i když zákon jej nezmocňuje. V souvislosti s trestním stíháním bratrů Lebánkových probíhají ještě jiná řízení, tentokrát na úrovni státních zastupitelství. Také v této souvislosti jsem se obrátil na ministry spravedlnosti s návrhy na kárné stíhání státních zástupců, které podezírám ze snahy o dovedení trestního řízení k promlčení. Ani v tomto případě jsem u ministra Blažka neuspěl. Ale jde o velmi složitou záležitost, takže o tom možná až někdy příště. Poznámka na závěr: nepovažuji pana ministra za osobního nepřítele a nejsem jeho nepřítelem.

Čas načtení: 2021-12-20 13:33:59

Kdyby ANO nemělo Helenu Válkovou, muselo by si ji vymyslet

Kdykoli je třeba vystoupit v televizi k problematice práva a spravedlnosti a justice, paní profesorka Helena Válková to zvládne věcně, nekonfrontačním způsobem a s ženským šarmem. V neděli ji přizval Václav Moravec jako předsedkyni mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny do Otázek spolu s předsedou poslaneckého klubu Pirátů Jakubem Michálkem na debatu o současných problémech justice. Přestože mezi oběma účastníky vystoupení jsou velké rozdíly generační, názorové a profesní, a jejich politická příslušnost je protikladná, jejich vystoupení se obešlo bez ostré výměny názorů. Oba se shodli na potřebnosti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, na nutnosti většího rozvinutí opatření k omezení recidivy odsouzených a v hořekování nad neúspěchem v zavádění trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Vedle toho měli každý nějaké své téma. Válková vyzvedla nezbytnost zabezpečit při novelizaci zákona o státním zastupitelství tlak na odpovědnost soudců a státních zástupců. Naznačila, že kázeňské poklesky stojí za neúnosným prodlužováním některých trestních procesů. Tím nahrála na smeč Michálkovi, jehož délka procesů také znepokojuje a vyslovil názor, že v této věci by mohlo hodně udělat ministerstvo spravedlnosti dohledem nad soudy. A hlavně se věnoval potřebě zajištění nezávislosti státního zastupitelství. Cestou k ní je podle něj ochrana vedoucích státních zástupců před odvoláváním z funkce jinak než rozhodnutím kárného soudu. Zejména mu dělá starost současná odvolatelnost nejvyššího státního zástupce vládou, případně bez sdělení důvodů. Nebyl by to starý „vymývač mozků“, kdyby Moravec nevytáhl téma „Čapí hnízdo“. Byla to hlavně past na Válkovou, která je předsedkyní sněmovního výboru, jenž je výchozím článkem v řetězci projednávání třetí žádosti policie o vydání Andreje Babiše, navíc je trestní právnička a v současnosti má přístup k trestnímu spisu. Díky tomuto usměrnění debaty jsme se dověděli, že trestní spis tvoří 90 svazků a je naděje, že k projednání žádosti o vydání by mohlo dojít v únoru 2022. Moderátor jí položil pár návodných otázek, ale neuspěl ani s otázkou, jak bude hlasovat při rozhodování o žádosti. Válková zachovala mlčenlivost. Troufám si tvrdit, že se ptal na něco, co je předem rozhodnuto. Ptal se tedy zbytečně, ale zřejmě neodolal potřebě předvést svou jedinečnost. Za pohodou besedování účastníků se tak trochu skrývala palčivost některých předestřených námětů. Porušování zákonů a dobrých mravů některými jedinci mezi státními zástupci a soudci má skutečně strašlivé následky pro nespravedlivě stíhané a jejich rodiny a celé společenské zázemí. Podle mého názoru legislativní zakotvení nějakých účinnějších opatření k předcházení kázeňských poklesků, jež asi měla na mysli paní profesorka, nepovede k žádné významnější změně poměrů, pokud potírání kárných nebo i trestních poklesků se bude řešit samoobslužným způsobem. Kastovní solidarita je strašlivá zbraň, a zvláště na stížnosti postižených reagují kární žalobci namnoze podrážděně a odmítavě. Díky tomu smí soudce rozhodovat o rozsudku s nedostatečnou znalosti spisu, aniž by se dopustil kárného provinění. Zmíněný problém hlídacích náramků je důkazem, že označení naší drahé vlasti slovem Švejkoland je přiléhavé. První tendr na výběr dodavatele náramků vypsala Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti ve Fischerově vládě. Pak nastoupil kazisvět Jiří Pospíšil, tendr zrušil a spustil tak řetěz nehod, jež pronásledují institut domácího vězení až dosud. Finanční újmu z tohoto způsobu nakládání s nástrojem, jenž je v jiných zemích běžný, dosud nikdo nevyčíslil. Vedoucí pracovníci Vězeňské služby nemají důvod bránit se všem opatřením, jež Válková zahrnuje pod pojmem „reforma vězeňství“, spíše by je uvítali. V podstatné části z nich jde o rozvoj a prohloubení způsobů zacházení s vězni, jež vedou k jejich rychlejší a lepší připravenosti na návrat na svobodu. Cílem je posílení převýchovného působení vězeňství, umožňující rychlejší začleňování odsouzených zpět do společnosti. Překážkou je zastaralé stavební řešení věznic a trvalý nedostatek prostředků na najímání pedagogicko-psychologických odborníků pro práci s vězni. Na odpor naproti tomu budou jistě narážet snahy o opuštění „sovětského“ modelu řízení vězeňství nákladným generálním ředitelstvím, a nahradit je posílením pravomoci ředitelů věznic a jejich podřízení ministrovi spravedlnosti. Takto to funguje například v Rakousku, jež má přibližně stejný počet věznic jako Česká republika, ovšem s podstatně nižším počtem vězňů a příznivějším poměrem počtu pracovníků vězeňské služby k počtu chovanců. Nápad na odstranění průtahů v trestním řízení dozorem ministerstva mě vede k domněnce, že Michálek neví mnoho o tom, jak justice funguje a jaké jsou příčiny nesnesitelně dlouhých procesů. Příčiny jsou tak složité, že jejich řešení na dálku z centrálního úřadu by nemělo naději na úspěch. Nepopírám ale, že jde o vážný problém. Ještě více vzdálený od skutečnosti mi jako laikovi připadá názor, že vliv „politiků“, tedy ministra spravedlnosti, na obsazování funkčních míst v soustavě státního zastupitelství je třeba co nejvíce omezit a odvolávání z funkcí jinak než cestou rozhodnutí kárného soudu má být znemožněno. Hlavně se to týká postavení nejvyššího státního zástupce, jenž by měl být odvolatelný pouze rozhodnutím kárného soudu. Nejsou to originální Michálkovy myšlenky. Jejich pramenem je „ideologie“, šířená bývalým nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, jenž se dožadoval i změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státní moci. Uskutečnění těchto záměrů by znamenalo, že nejvyšší státní zástupce by byl podřízen přímo pánubohu. Není mi známo, že by model „nezávislého státního zastupitelství“ s nejvyšším státním zástupcem, podřízeným přímo pánubohu, fungoval kdekoli jinde v Evropě. Piráti asi chtějí jít po nějaké specifické české cestě, která povede spolehlivě do pekel. Nositelé těchto představ si neuvědomují, že platí nepsaný zákon závazného souladu mezi úkoly, odpovědností a pravomocí. Odpovědnost za trestní politiku státu nenese státní zastupitelství, ale vláda, jejímž je ministr spravedlnosti orgánem. Vláda, potažmo ministr spravedlnosti, není tlupa nepřátelských darebáků, jejichž vliv na výkon trestního práva je třeba minimalizovat nebo nejlépe vyloučit, ale orgán opírající se o důvěru sněmovny, která svou moc odvozuje z vůle voličů. Není přece možné, aby o osudu nejvyššího státního zástupce, jenž ztratil důvěru vlády, rozhodoval kárný soud, na který se nelze spolehnout, že bude jednat v zájmu trestní politiky řízené vládou. Podotýkám, že ve Spolkové republice Německo nepřísluší právo odvolat nejvyššího státního zástupce vládě, ale „pouze“ spolkovému ministrovi spravedlnosti. K odvolání „na hodinu“ tam došlo poměrně nedávno. Bez ohledu na to, že mě obsah besedy paní profesorky Válkové s panem Michálkem nabudil k výše uvedeným výhradám, konstatuji, že se Václavu Moravcovi tentokrát podařilo předvést divákům ČT 24 pohodové adventní popovídání, v němž palčivé problémy vypadaly docela neškodně. Mimo to nám předvedl vzor souznění vládní strany a opozice, který je jistě hoden následování.

Čas načtení: 2021-12-19 15:37:57

Ohlédnutí za Marií Benešovou

Není úplně obvyklé, že se na ministerstvo spravedlnosti vrací bývalý ministr. Současné vystřídání Marie Benešové Pavlem Blažkem je o to zajímavější, že jejich životní dráhy se proťaly již dříve v obráceném gardu: Blažek odcházel a Benešová nastupovala. Stejně jako dnes, kdy nastupující vláda bourá opatření předchůdkyně, Benešová chutě zmařila jeho dílo: stáhla ze sněmovny návrh nového zákona o státním zastupitelství, jehož přípravu Blažek dovedl k závěru. Ostatně jako poslankyně patřila k hlavním odpůrcům jeho přijetí. Předložila pak malou novelu stávajícího zákona, se kterou neuspěla. Ve svém druhém mandátu se k ní vrátila, ale ani ji do sněmovny nedostala a je na Blažkovi, aby rozdělaný úkol dokončil. Měl jsem mnoho důvodů pracovních i soukromých sledovat její počínání, proto si dovolím trochu si na ni zavzpomínat. Přitahovala pozornost nejen mou daleko častěji než její nástupci Renata Vesecká a Pavel Zeman. Předesílám, že jsem s ní osobně nikdy nejednal, ač počínaje Vladimírem Špidlou a konče Janem Kněžínkem jsem měl osobní kontakty se všemi jejími předchůdci mimo Karla Čermáka. Byl jsem svědkem jejího vystoupení jako svědkyně v kauze Aleny Vitáskové u Okresního soudu v Jihlavě. Působilo jí značné potíže vysvětlit soudu, v čem spočívala její práce nejvyšší státní zástupkyně. Bez napovídání obhájcem paní obžalované by asi soud neuspokojila. Mám odůvodněnou představu o obtížné situaci, do které se dostal Andrej Babiš, když se Kněžínek náhle vzdal funkce. Nalezení náhrady spěchalo a žádná fronta uchazečů nikde nestála. Zájemci o funkci ministra spravedlnosti nerostou na stromech. Je to nevděčná funkce se zaručenou krátkou životností. Okruh uchazečů je úzký také díky tomu, že jsou prakticky vyloučeni soudci a státní zástupci, kteří by se museli vzdát mandátu. S ohledem na věk měla Benešová právo Babišovu nabídku odmítnout, ale přijala ji. Vytrhla mu tím trn z paty. Za to zasluhuje ocenění. Do mého zorného pole se dostala, když vystřídala v úřadě nejvyššího státního zástupce Víta Veselého, jenž nechtěl mít nic společného s „akcí čisté ruce“, klamavým volebním heslem Miloše Zemana. Benešová se chytila příležitosti. Byl to pro ni obrovský kariérní vzestup. Bezvýznamná řadová prokurátorka kladenské okresní prokuratury zúročila po Listopadu 1989 nekomunistickou minulost a stala se státní zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Po zásadních neshodách s vedením ale odtamtud záhy odešla. Popis poměrů ve státním zastupitelství v dopisu, jímž odchod vysvětlila, odpovídá z větší části i stavu, který panoval v soustavě za jejího působení v nejvyšší funkci a dle mých laických poznatků v podstatě trvá dosud, nejsou-li někde dokonce horší. Dva významní advokáti nezávisle na sobě si přičítali zásluhu, že ji objevili a doporučili ministru Otakaru Motejlovi jako vhodnou náhradu za Veselého, samozřejmě ve víře, že bude vstřícná vůči jejich potřebám. Zmýlili se v ní. Vstřícnosti se nedočkali, naopak těžce ublížila jednomu z nich, který kdysi patřil do okruhu jejích soukromých přátel. Podle mého laického názoru styl činnosti Nejvyššího státního zastupitelství se po jejím nástupu nijak podstatně nezměnil. Žádná „akce čisté ruce“ neproběhla. Ale udržela úřad v chodu. V novém postavení se rozvinul její sklon ke konfliktnímu jednání, jenž se projevil již v době působení na vrchním státním zastupitelství. Když objevila půvab televizních vystoupení, začala je využívat k vyřizování sporů s podřízenými. „Poctila“ takto například krajskou státní zástupkyni v Ostravě Zlatuši Andělovou nebo vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana. Zlomovou pro její působení ve funkci se stala kauza „katarského prince“, sama o sobě „prkotina“. Když se s ní chtěli domluvit zástupci Kataru na způsobu vyproštění „prince“ z vazby, nepřijala je a propásla možnost využít výsadního práva na předání jeho trestního řízení do Kataru. Podáním obžaloby toto právo přešlo na ministra spravedlnosti, jímž tehdy byl Pavel Němec, kterého neuznávala za nadřízeného. Když se dozvěděla, že ministr předal „princovo“ trestní stíhání do Kataru, rozběsnila se a prostřednictvím televize proti němu zahájila nenávistnou kampaň. Došlo také na policejní vyšetřování. Povzbudila soudkyni Moniku Křikavovou, aby porušila trestní řád, ponechala „prince“ dále ve vazbě a zahájila proti němu soudní řízení. Na základě ministrovy stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud rozhodl o nezákonnosti jednání Křikavové. „Princ“ opustil vazbu a vrátil se do vlasti. Na základě stížnosti spolku Šalamoun navštívili později Nejvyšší státní zastupitelství kontroloři ministerstva spravedlnosti, kteří prokázali, že se v úřadě ztrácely spisy, jiné končily ve zvláštní složce jako určené k zapomenutí. Následně ministr Němec prosadil její odvolání. Uchýlila se pak jako společnice do advokátní kanceláře, která obstarávala „princovy“ právní záležitosti kromě obhajoby v trestním řízení. Ke klientům kanceláře patřila významná obchodní společnost, která měla své zájmy v oblasti Perského zálivu. Došlo ke sblížení, jež vedlo k otevření kanceláře Benešové v budově zmíněné společnosti. Stala se také členkou statutárního orgánu společnosti obchodující se zemním plynem. Jako obhájkyně ve věcech trestních si vedla docela dobře. Při seznamování s trestním spisem Shahrama Zadeha, v současnosti odsouzeného dohodou o vině a trestu k devíti letům odnětí svobody a peněžitému trestu ve výši 18 milionů korun, jsem narazil na její skvělou závěrečnou řeč v jeho prospěch ve vazebním řízení. Veřejně se pak znova angažovala po vypuknutí „války žalobců“, jejíž příčinou byl zásah Nejvyššího státního zastupitelství do trestního řízení proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Odpůrci zásahu začali mluvit o působení „justiční mafie“ a Benešová se do jejich agitace zapojila plnou silou svého „pavlačového“ zlořečení včetně televizních vystoupení. Jeho vrcholem byla štvanice kvůli údajně utajené schůzce bývalého ministra Němce, nejvyšší státní zástupkyně Vesecké, místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery a ostravské krajské státní zástupkyně Andělové v brněnské kavárně. Benešová vytvořila ze svých nepřátel virtuální „spikleneckou skupinu“, na kterou útočila s takovou intenzitou, že na ni napadení podali žalobu na ochranu osobnosti. Dlouhé soudní řízení sice nakonec skončilo formálním smírem stran, ale pověsti žalobců dále ublížilo. Na přání prezidenta Zemana se stala ministryní spravedlnosti v Rusnokově vládě. Neprojevovala se příliš výrazně. Stáhla ze sněmovny revoluční nový zákon o státním zastupitelství a neúspěšně se pokusila o prosazení malé novely. V tomto směru pokračovala v jednání, které vedla jako poslankyně. Spolek Šalamoun jí vděčil za stížnost pro porušení zákona podanou na základě našeho podnětu, která umožnila nápravu justičního zločinu. Nespravedlivě odsouzení se domohli zprošťujících rozsudků, sice po novém dlouhém procesu, ale přece. Ale nepodařilo se dostat pachatele zločinu ani před kárný senát, natož před trestní soud, i když jsem tomu věnoval nemalé úsilí. Někteří dosud zastávají významné funkce. Mám soukromý důvod se domnívat, že její jmenování bylo pro Babiše východiskem z nouze. Ale myslím, že může být se svou volbou spokojen. Její ministerské působení neprovázel žádný skandál. Jejím neúspěchem je nepřekonání odporu státních zástupců proti přijetí novely zákona o státním zastupitelství, která je skutečně potřebná. Nejsem si ale jist, že se jí dostalo účinné politické podpory. Vytkl bych jí ovšem odpor proti zavedení hmotné odpovědnosti státních zástupců za škody způsobené jejich nesprávným postupem. Pokud nebudou soudci a státní zástupci vědět, že jim hrozí hmotný postih za zavinění případů, v nichž stát vyplatí odškodnění, budeme donekonečna bojovat proti nespravedlivým rozsudkům. Jako občanský aktivista se na ministra spravedlnosti obracím téměř výlučně s podněty k podání stížnosti pro porušení zákona nebo s kárnými podněty. Jde o věci ve výlučné pravomoci ministra a vždy je třeba počítat s vyhověním jen ve velmi výjimečných případech. Benešová mi v tomto mandátu nevyhověla nikdy v ničem, ale nevnímám to jako osobní projev nevraživosti. Za jejího působení v úřadě jsem se ale setkal s úkazem, který jsem dříve neznal: zpráva o zamítnutí podnětu ke stížnosti pro porušení zákona někdy přišla až po dvou letech od podání, kárné podněty se většinou nevyřizovaly. O tom ale nemusí ministryně vědět. Na závěr musím k jejímu dobru upozornit, že se nepouštěla do žádných hlučných štvavých kampaní „pavlačového“ rázu a nepouštěla z televizní obrazovky hrůzu na své nepřátele. Jako by to byla jiná žena než ta, která dštila síru a oheň na Pavla Němce, Pavla Kučeru, Renatu Veseckou a další. Díky Benešové mám ve svém archivu „vysvědčení“, v němž stojí, že „mám klientelu na celém území ČR …a projevuji se jako urputný stěžovatel, který zjevně obstrukčními metodami komplikuje trestní řízení“. Je to sice značně přehnané, ale přesto ten dokument chovám jako vzácnou relikvii, protože nikdo o mně nic hezčího nenapsal. Vzpomínky na akci, v jejímž rámci „vysvědčení“ vzniklo, způsobily, že jsem paní ministryni nikdy nepožádal o přijetí, navzdory tomu, že nepociťuji hněv.

Čas načtení: 2021-05-24 12:32:29

K vystoupení Pavla Rychetského v Otázkách Václav Moravce

V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.  S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna. Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010. Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. Někdy soudci ministrovi uhnou Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla „Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády. Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce   Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-16 13:03:42

Beztrestnost justičního zločinu

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru. K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí. Materiální pravda nehraje při vyhodnocování nepohodlných podnětů a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci. Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené. Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (ERÚ) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy, že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009–2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze. Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení z řízení pro podjatost. Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci 31. prosince 2010. V té době ani jedna z nich netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká. S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše. Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech. Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem roku 2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal. Ale Michaela Schneidrová musela v květnu 2018 nastoupit do věznice ve Světlé nad Sázavou. Vyprostil ji 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi, v němž pak musela žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec. Dnes je tedy napevno dáno, že 7–8letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla. Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13. března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020. Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu. Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce. Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci, ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni. Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: Podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství. Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo. Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti. Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky. Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-20 10:02:21

Různé tváře Pavla Zemana

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí. Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“. Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci ze 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy. Nápady Járy Cimrmana Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1. ledna 2011 a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá. Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní. Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší. V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný. Znepokojivé neúspěchy Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání. Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich. Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním řízení k provedení „realizace“ v noci ze 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sice oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal, a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži. Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví, a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům. V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem, k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran. Stát by neměl připustit, aby Zeman skončil v advokacii Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit. Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost. Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování, a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce. Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně. O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od roku 2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam. Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé. Díky tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.    Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako kdysi obě jeho předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-16 16:38:50

Co nedořekl Pavel Zeman

Splynutím obrovské hospodářské moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci do jedněch rukou vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci: využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu. To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada: „Podle skutků jejich poznáte je.“ V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat. Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, který by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou svrhnout Vezíra. Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, například v článku O Babišově střetu zájmů jinak. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Učinil tak prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by 4. srpna nepřineslo článek oznamujícím v titulku, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tisíc korun. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13. srpna se k problematice použití správní žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tisíc korun je banalita, pak o veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. Nic to nemění na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje – s navrhovateli se tedy v podstatě ztotožnil. Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a rezignovat. V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa nebo Finančně analytický útvar nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotaci. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-06 13:49:36

Kauza H-System pokračuje: taková skvělá justiční loupež

Zveřejnění usnesení Ústavního soudu z 30. září 2019, podle něhož se mají vystěhovat členové SBD Svatopluk žijící v bytovém komplexu v Horoměřicích, vyvolalo skandál. Převážná část reakcí veřejnosti byla odmítavá. Předseda vlády Andrej Babiš se vyjádřil, že došlo k selhání justice. Postižení obyvatelé projevovali zoufalství. Usnesení je příznačné pro stav justice, z velké části stále ještě ovládané pohrobky normalizace, a proto poplatné předlistopadovému právnímu myšlení. Mimo to mnozí soudci a státní zástupci žijí v přesvědčení, že nezávislost justice je totožná s právem na beztrestné poškozování občanů. Usnesení potvrdilo správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. června 2018, vydaného senátem předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška. Senát Ústavního soudu předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) shodně s nimi nevzal na vědomí nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zakotvenou v Ústavě. Těmito rozhodnutími byla do konkurzní podstaty zkrachovalého H-Systemu zahrnuta přidaná hodnota, kterou vytvořili členové družstva Svatopluk jednak vložením finančních prostředků, ale také svou nehonorovanou prací. Ve skutečnosti spáchali páni soudci vyvlastňovací akt, za který by se nemuseli stydět ani jejich vzory z padesátých let minulého století. Schválili i bezohledné chování konkurzního správce, bývalého předlistopadového prokurátora Josefa Monsporta, který od roku 2001 trýzní obyvatele hrozbou vystěhování. Členové SBD Svatopluk, kteří se rozhodli dostavět své domy, zachránili rozestavěné objekty před zchátráním. Vložili finanční prostředky a práci a vytvořili dílo, jehož odhadní cena je dle znaleckého posudku, obstaraného konkurzním správcem, přibližně 230 milionů korun. Hodnota nemovitostí v době, kdy družstevníci začali stavět, je jen zlomkem té současné. Soudci svým rozhodnutím bezohledně ukradli přidanou hodnotu, vytvořenou družstevníky. A leckdo se těší, že podílem na lupu obdaruje klienty H-Systemu, kteří na krach projektu reagovali jen pláčem a čekáním na zázrak. Všichni jsou si přece rovni a iniciativu jednotlivců je třeba trestat. To je ryze socialistický přístup k věci. Kritici postupu členů SPD jim vyčítají, že k dostavění domků neměli souhlas konkurzního správce. Slovutná právnička Eliška Wagnerová ale v článku v časopisu Týden 32/2018 upozornila, že povinnost souhlasu konkurzního správce byla uzákoněna až v roce 2006. Spolu s ní se k počínání soudců Nejvyššího soudu ČR negativně vyjádřil také prof. Aleš Gerloch. Pozoruhodná je závěrečná část usnesení Ústavního soudu, v které soudci vyzývají bývalého prokurátora Josefa Monsporta k nalezení rozumného východiska z neúnosné situace, kterou spolu se soudci Nejvyššího soudu navodili. Prozradili tím špatné svědomí, bezmoc napravit své selhání a naivitu. Žádat po Josefu Monsportovi ohleduplnost je totéž jako žádat po lvu, aby se stal vegetariánem. Josef Monsport je nepochybně skvělý právník a vynikající obhájce ve věcech trestních, bohužel obdařený povahou predátora. Víme, jak se choval po celou dobu výkonu funkce. Rozprodal část majetku z konkurzní podstaty za podezřele nízkou cenu a pomohl nabyvatelům k levnému zisku. Když rozprodával pozemky a základy domů, které dostavěli členové SBD Svatopluk ve Velkých Přílepech, začal s cenou jeden milion Kč/dům a postupně zvyšoval. Když rodina Sýkorova nechtěla dát dva miliony, prodal jim střechu nad hlavou. Nabyvatel je z domu vyhnal a obratem jej prodal za 5,7 milionu Kč. Nenarazí-li Josef Monsport na moc státu, bude se chovat stejně i dále. Rozumné řešení je ale již od začátku jasné: nechť bývalý prokurátor prodá horoměřický komplex SBD Svatopluk za rozumnou cenu obyvatelům a problém zanikne. Zdá se dokonce, že mu to začíná docházet. V sobotu 5. října 2019 se objevil na televizní obrazovce s úlisným výrazem vlka, převlečeného za babičku a lákajícího Červenou Karkulku a rozumné řešení nabízel, včetně stažení žaloby proti SBD Svatopluk o 22 milionů Kč za nájemné. Takto se ale mohl chovat již od převzetí úřadu konkurzního správce. Měl by veřejnosti vysvětlit, co mu v tom bránilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Podle mého názoru nestačí konstatovat selhání justice a politovat jeho oběti, ale jsou nutné činy k nápravě křivdy. Je-li vláda skutečně vládou, měla by ze skandálu vyvodit důsledky. Počínání výše zmíněných soudců Nejvyššího a Ústavního soudu je excesem, který by se nikdy v budoucnosti neměl opakovat. Vláda by měla přijmout účinná opatření k zastavení bezpráví a dvacetiletého týrání obyvatel horoměřického obytného komplexu a měla by se postarat, aby původci skandálu nedostali druhou možnost škodit, a to nejen soudci, ale i konkurzní správce a soudkyně, která vypudila SBD z věřitelského výboru. Podle § 132 zákona o Ústavním soudu je soudce kárně odpovědný za kárné provinění. Podle § 133 téhož zákona je kárným proviněním „jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu…“ Soudím, že skandálním jednáním soudců obou vysokých soudů byla skutková podstata kárného provinění naplněna vrchovatě, až přes míru. Tato ustanovení ukazují cestu k uzavření skandálu.

Čas načtení: 2026-03-01 07:58:19

ŽIVĚ: Írán potvrdil smrt nejvyššího vůdce Chameneího, vyhlášen státní smutek

07:30 Írán potvrdil smrt nejvyššího vůdce Chameneího, vyhlášen státní smutek Írán potvrdil smrt nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího: Státní média oznamují 40 dní veřejného... Článek ŽIVĚ: Írán potvrdil smrt nejvyššího vůdce Chameneího, vyhlášen státní smutek se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2022-04-27 14:38:25

Úvaha o možnostech obrany proti svévoli vykonavatelů spravedlnosti

Občas se stává, že obvinění či poškození a jejich zázemí se cítí poškozeni svévolným chováním soudců či státních zástupců. Podávají proti nim různé stížnosti. Obvykle se ale dovědí, že okruh činů, na které si lze stěžovat, je velice úzký, a právě v případě jejich bolesti se stížností nedá zjednat náprava. Postižení časem objeví institut kárného řízení. Zjistí, že každý předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, ministr spravedlnosti a někteří další státní činitelé mají kárnou pravomoc, tedy právo poslat provinilce před kárný soud. Pouštějí se pak cestou podávání podnětů ke kárnému řízení. Justiční funkcionáři odmítají řešit jako stížnost nebo kárný podnět jakýkoli poklesek, který dle jejich domnění lze napravit nebo dokonce byl napraven opravným prostředkem, tedy nikoli delikventem, ale jinou institucí. Podle téže logiky by neměl být trestně stíhán lupič, jemuž policie odebrala lup a vrátila jej oloupenému. Stát hraje se stěžovateli přesilovou hru V poměru k počtu podnětů ke kárnému řízení je počet skutečně podaných kárných žalob zanedbatelný a odsouzených kárně obžalovaných ještě méně. Projevuje se v tom rozdílnost představ postižených na straně jedné a kárných žalobců a soudců na straně druhé, jaký je správný vzorec chování vykonavatelů spravedlnosti v dané situaci. Číst o něčem ve spisu nebo v novinách a totéž přímo prožívat „na místě činu“ je podstatný rozdíl. Například vedoucí státní zástupce při hodnocení obsahu podnětu zvažuje, zda napadené jednání je v souladu s obecnými právy státního zástupce. Postižený účastník řízení hodnotí jednání především s přihlédnutím k újmě na jeho právech, kterou státní zástupce způsobil. Zvlášť bolí zásah, o němž státní zástupce mohl vědět, a asi skutečně věděl, že jím svého nedosáhne čili pouze jím předvedl váhu svého ega. Stát v tomto směru hraje se stěžovateli přesilovou hru, neboť vyhodnocení důvodnosti stížností a kárných návrhů je v jeho rukou a postižení nemají proti tomu účinné prostředky k obraně. Přísloví o „kaprech, kteří si nevypustí svůj rybník“ je na tento stav přiléhavé. Obtížnost dosažení postihu za kárné provinění je dána již vymezením pojmu v zákonech. Podle § 87 zákona o soudech a soudcích je „kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Podle § 28 zákona o státním zastupitelství je „kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. Obě ustanovení jsou neurčitá. Podle nich lze za kárné provinění považovat cokoli nebo také nic. Uvedu příklad soudce, jehož hanebný rozsudek tvrdě odmítl odvolací soud a uložil mu nové projednání věci s přihlédnutím k uloženým závazným pokynům. Při odůvodnění nového rozsudku horlil proti postupu nadřízeného soudu a uvedl, že vydává rozhodnutí proti svému přesvědčení jen proto, že mu to přikázal nadřízený soud. Vztah odvolacího a nalézacího soudu je dán zákonem a rebelující soudce jej zpochybňuje. Jedná přímo proti právnímu řádu. Dle mého laického názoru v očích laické veřejnosti podrývá důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Ale podle jistého kárného žalobce soudcovo vystoupení není kárným proviněním. Je to prý pouze jeho nezávislé rozhodnutí, do něhož kárný žalobce nesmí zasáhnout. Dodávám, že usnesení odvolacího soudu, jež mám konkrétně na mysli, proti němuž se pan soudce vymezil, je tak zdrcující, že mě překvapuje, že se dobrovolně nevzdal taláru. Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům Aby nepřišli státní zástupci zkrátka, uvádím příklad státního zástupce, který se postavil proti zahájení vyšetřování brutálního trestného činu a podařilo se mu je odsunout o půl roku. Nebo jiný jeho kolega se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku soudu s vědomím, že nemůže s odvoláním uspět, neboť se odvolává proti právním názorům odvolacího soudu, jenž o jeho podání rozhodne. Nedosáhl ničeho jiného než prodloužení o několik měsíců čekání na spravedlnost nespravedlivě stíhaných v dlouholetém procesu. Délka procesu a zprošťující rozsudek na jeho konci jsou vizitkou úrovně jeho práce. Posláním státního zastupitelství je stíhání trestných činů. Státní zástupce, který bránil zahájení vyšetřování, postupoval přímo proti své zákonem stanovené povinnosti. Svévolné prodloužení procesu bylo škodlivým zásahem do životů nespravedlivě stíhaných. Podle mého laického názoru jednání obou zmíněných státních zástupců lze podřadit definici kárného provinění. Kární žalobci si to ale nemyslí. Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům, protože činí vymáhání odpovědnosti za poškozování práv účastníků řízení velmi obtížným, a naopak je chrání před hněvem poškozených občanů. Takové vymezení kárného provinění není ale jediné možné. Například španělský zákon o prokuratuře obsahuje konkrétní popis kárného provinění s roztříděním poklesků dle závažnosti. Na rozdíl od trestního řízení kárné řízení nemá přípravný předstupeň. Prověřování důvodnosti kárného podnětu provádí sám kárný žalobce nebo jím pověřený kolega. Zvláště u malých soudů a útvarů státního zastupitelství je pro kárného žalobce velmi nepříjemné potkávat denně na chodbě provinilce, jehož by měl napadnout. To má samozřejmě vliv na ochotu vyhovět podnětu stěžovatele. Není-li zbytí, zpozdí podání kárné žaloby o jeden den… Zejména se ale kární žalobci snaží svou úlohu pokud možno neplnit, přesouvat ji na jiné osoby. Kárné řízení upravuje zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, v němž je popsána soustava kárných žalobců a vymezeno jejich postavení. O možnosti přenášení rozhodovací pravomoci kárného žalobce na jiné osoby v něm není ani slovo. Je to další případ svázání pravomoci s osobou justičního činitele, jaký známe například z vymezení pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o milosti, pravomoci ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona nebo nejvyššího státního zástupce podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala kdysi místopředsedkyni jistého okresního soudu za udělení důtky podřízenému soudci, protože neoprávněně provedla úkon v pravomoci kárného žalobce. Nejvyšší soud ČR odmítl projednat dovolání, podepsané prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce. Přenášení pravomoci kárného žalobce na jiné osoby nelze tolerovat, protože je oslabením důležitosti kárného řízení. Přesto k němu stále dochází i tam, kde by se to nedalo čekat. Například můj podnět na zahájení kárného řízení se soudkyní Vrchního soudu v Olomouci Martinu Kouřilovou nevyřídil oslovený kárný žalobce Petr Angyalossy, ale místopředseda soudu Petr Šuk. Nešvar se ze setrvačnosti udržuje například u Krajského soudu Brno a přežil i výměnu předsedy soudu. Ryba smrdí od hlavy Někteří vedoucí státní zástupci využívají k obraně proti předkladatelům kárných návrhů ustanovení, podle něhož se podání neposuzuje podle označení předkladatelem, ale podle obsahu. Návrh na zahájení kárného řízení se vyhodnotí jako prostý podnět k vykonání dohledu, a pak už to dále jde jako po másle: státní zástupce jednal zcela správně. Ale i kární žalobci, kteří se k své pravomoci hlásí a podání vyhodnotí jako návrh na zahájení kárného řízení, nejsou v praxi o mnoho vstřícnější k obětem svévole. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Na poměry v kárném řízení to je velmi přiléhavé, neboť ministerstvo spravedlnosti, jež nese politickou odpovědnost za poměry v justici a státním zastupitelství, se ze všech zúčastněných institucí chová nejhůř, a to bez ohledu na to, kdo tomuto úřadu právě vládne. Ministři přicházejí a odcházejí, jejich „životnost“ je krátká, ale úředníci zůstávají a domnívají se, že v podstatě k plnění úkolů ministerstva ani ministra nepotřebují. O kárných podnětech rozhodují, tvrdíce bez důkazů, že jde o rozhodnutí ministra. Z jejich písemných projevů je zřejmé, že nechápou, že kárnou pravomoc nemá ministerstvo, ale osobně ministr jako ústavní činitel a ministerstvo je pouze jeho servis. Projevuje se to v častém používání majestátního plurálu. Občas odůvodněním zamítavého rozhodnutí úředníci zpochybňují odbornou úroveň ministerstva. Například kritiku jednání soudkyně Kouřilové, která při odvolacím řízení neoprávněně zjišťovala mou totožnost, úřednice Ivana Borzová odmítla tvrzením, že paní soudkyně chtěla předejít možnosti, že by se do soudní síně dostal nevyslechnutý svědek. Hloupější argument snad ani nelze vymyslet. Nedostatečná znalost spisu prý není závadou, protože její následky je možné napravit opravnými prostředky. Jako laik si myslím, že soudce, který se pustí do rozhodování o lidských osudech, aniž by se řádně seznámil se spisem, by měl okamžitě přijít o talár, aby nemohl své pochybení v budoucnu opakovat. V daném případě povrchní znalost věci znemožnila soudkyni poznání, že popis skutkového děje v prvostupňovém rozsudku je ve skutečnosti rozporná vyprávěnka recidivisty Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby, a obsahuje do očí bijící nepravdy. Vykonávání úkonů v pravomoci kárného žalobce místopředsedou soudu Šukem obhájila úřednice tvrzením, že přece na něj úkol přenesl předseda soudu. Ale kárná pravomoc je nepřenosná a je špatné, když viditelné porušení zákona obhajuje úřad, který by měl bdít nad jeho dodržováním. Ministři se úlohy kárného žalobce pokud možno neujímají, protože se bojí, že by je soudcovská lobby obvinila z neúcty k nezávislosti soudců a justice. Současný ministr Pavel Blažek těsně před nástupem do úřadu tvrdil, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnost soudců a státních zástupců za přehmaty. Zvláště ukazoval na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, za což mu tleskám. Po jeho návštěvě tohoto úřadu se jeho dlouholetý šéf Ivo Ištvan vzdal funkce a nechal se přeložit na Nejvyšší státní zastupitelství. Tvrdí ovšem, že chystal svůj odchod bez ohledu na změnu v osobě ministra a nemám důvod mu nevěřit. V rozporu s nástupními prohlášeními se k pokleslým soudcům a státním zástupcům chová Blažek stejně ochranářsky jako všichni jeho předchůdci, ne-li dokonce hůř. Nevyhovění kárnému podnětu vzkazuje předkladateli přes úředníky (pokud se ovšem skutečně jedná o jeho rozhodnutí), ale oba pracovně jistě hodně vytížení vrchní státní zástupci Ištvan a Lenka Bradáčová i současný nejvyšší státní zástupce Igor Stříž vydávají rozhodnutí se svým podpisem. Když se chce, všecko jde.