Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-11-26 22:09:22

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz čtvrtý: Dnešní byrokraté a politici islamisty nezastaví

Střílení bezvěrců samopalem v rukou muslima ve Vídni 2. listopadu 2020 je ten typ nepříjemnosti, kdy říká, že útok byl náhlý a tajná služba a státní aparát z řady příčin zaspaly. Totéž se stalo při vyšetřování v USA po 11. září. Zajištění bezpečnosti 11. září 2001 bylo kritizováno jako nekompetentní s velkými rezervami ve zpravodajské činnosti a v koordinaci bezpečnostních složek. Domnívám se, že do jisté míry neprávem. Bezpečnostní opatření tehdy byla průměrná a průběžná. Tedy samozřejmá. Nelze přitom zapomínat, že o činnosti zpravodajských služeb se takřka nic nedozvíme. Co funguje v režimu utajení, směruje aktivity včas na správné místo mnohdy jen nahodile a generuje chybná hodnocení a rozhodnutí. Mnoho náhodných selhání, opomenutí, povrchních analýz, nekompetentních a pasivních přístupů ke zdrojům informací, ale i přílišná horlivost v nevhodný okamžik, pak může vytvářet obraz útoku z 11. září jako konspirativní akce umožňující teroristům, aby učinili něco, co lze využít jako záminku k dramatickým bezpečnostním opatřením a odvetám, které by jinak nebyly státním aparátem realizovatelné. Kritika bezpečnostních služeb je všedním jevem I v Rakousku se objevila kritika postupu bezpečnostních orgánů. Rakouský ministr vnitra Karl Nehammer si 6. listopadu 2020 oficiálně povzdychl, že se při nakládání s informacemi tajných služeb (ohledně atentátníka z Vídně) staly nepřijatelné chyby. Převedeno do češtiny: Úřady měly informaci o tom, že se střelec Kujtim Fejzulai pokusil v létě v Bratislavě koupit munici do samopalu alias do útočné pušky. Spolkový úřad pro ochranu ústavy a boje proti terorismu sice zkontroloval totožnost pachatele, ale nepodnikl žádné další kroky. Minimálně by soudní orgány, pokud by informaci dostaly, mohly rozhodnout, zda mladík neporušil podmínku. Rakouské úřady také věděly, že Fejzulai byl v létě v kontaktu se dvěma osobami z Německa sledovanými v Rakousku z popudu německé kontrarozvědky: Dva radikálové z Osnabrücku v červenci několik dní strávili u Fejzulaie v jeho vídeňském bytě. Na obhajobu tajných služeb je nutné uvést, že lidí, jako byl střelec Fejzulai, žijí v Rakousku stovky či spíše tisíce a kapacita jejich monitorování je omezená. Fejzulai nepředstavoval islamistickou super hvězdu, spíše nervózní myš. Ale promarněným závažným signálem byla snaha koupit na Slovensku střelivo. Na druhou stranu šlo zároveň o signál, že jde o naprostého blba – chtěl si koupit náboje v oficiální prodejně bez zbrojního pasu. Takovou hloupost by přece skutečný terorista nikdy neudělal! No, vždycky je něco poprvé… Reakce: Policejní cvičení v EU Islámské komunity s islamistickými skupinami jsou již tak rozsáhlé, že se nejen rakouská, ale i administrativy dalších západních států EU vyhýbají tvrdším opatřením. Teprve po vídeňském střílení chtějí rakouské orgány najednou zavřít dvě mešity. Politickou a bezpečnostní mravopočestnost mešit přitom rakouská vláda mohla řešit již dříve, ale kdo by si chtěl zahrávat s muslimy? Jejich organizace, i mezinárodní, by spustily doslova frontální řev, a s nimi i rakouské multikulturní a promigrační spolky. Nezapomínejme, že státní orgány (tedy úředníci) kdekoliv na světě chtějí přežívat pokud možno s co nejmenší mírou komplikací. Po každém teroristickém útoku následují standardní policejní manévry, ale opatření jsou stále stejná, tedy s minimálním účinkem: Posilují se některé bezpečnostní zákony, policie dostane nová pracovní místa. To není kritika státních a bezpečnostních orgánů, ale pouze konstatování stavu. I když řadu útoků islamistů se tajným službám daří v zárodku odhalit, úspěchy jsou většinou cíleně utajovány. Po krvavém útoku začne policie a případně i armáda střežit důležité objekty a místa shromažďování občanů. K podobné mobilizaci bezpečnostních složek dochází i v dalších státech EU. Jde o prevenci pro případ, kdyby se k podobnému útoku odhodlali napodobitelé. Příkladů z minulosti přitom není málo. Třeba v minulých týdnech: * 25. září 2020. Paříž, Francie: Dva lidé jsou ubodáni k smrti a dva zraněni před bývalou redakční budovou Charlie Hebdo. * 4. říjen 2020. Drážďany, Německo: Syřan zaútočil nožem na dva homosexuály. Předtím byl zatčen pro podezření z terorismu, ale znovu propuštěn. Mrtvý. * 16. říjen 2020. Paříž, Francie: Učitelovi Samuelovi Patymu sťal hlavu 18letý původem Čečenec za to, že ve škole ukazoval karikatury Mohameda. * 29. říjen 2020. Nice, Francie: Terorista zaútočí nožem v bazilice Notre-Dame de Nice. Zabije tři lidi a pokusí se oběti setnout hlavu. * 2. listopad 2020. Vídeň, Rakousko: V centru města střílí 20letý sympatizant IS. Čtyři mrtví, 22 zraněných. Z dlouhodobého hlediska jsou současná i halasně vyhlašovaná budoucí opatření de facto pouze policejním cvičením v rámci EU. Po velkých nebo mediálně velmi sledovaných útocích vlády států EU vždy deklarují, že přitvrdí protiislamistická opatření a tajné služby zintenzivní mezinárodní spolupráci. Všechny iniciativy pak ale postupně přecházejí do pracovního volnoběhu. A po dalším mediálně sledovaném útoku vlády opět vytáhnou před médii bobříka spolupráce a intenzivnějších opatření. Například prezident Emmanuel Macron letos uvedl, že chce ve Francii zakročit nejen proti džihádistům, ale také proti širšímu islamistickému podhoubí, které mnohdy má místo i v oficiálních mešitách. Do roka a do dne z toho bude opět volnoběh. Zpravodajské služby budou i nadále v defenzivě kvůli nedostatku informací z muslimské komunity. I proevropští muslimové na radikály ze svých řad neradi upozorňují ze strachu z pomsty vůči jejich rodině. V Rakousku, kterému dnes vyčítají laxnost vůči islamismu, jsou přitom dál než ve Francii alespoň v tom, že zde již bylo zakázáno financování muslimských organizací/spolků ze zahraničí. Ale chybí jeho skutečná kontrola. Pokud se tomuto financování a přijímání imámů ze zahraničí, nebude k dispozici ani nejmenší stupeň prevence islamistických tendencí. Bez radikálních opatření bude policejní úsilí víceméně bezvýsledné. Nemalá část muslimského obyvatelstva by je ale vnímala jako vyhlášení občanské války. Stačí hysterie, jaká propukla po pár siláckých větách prezidenta Macrona o nutnosti systematického boje proti islamismu a přísnější kontroly vnějších hranic Schengenského prostoru. Paradoxy předstírání islamistů Velmi zajímavým fenoménem byla pomoc tří mužů lidem ohroženým při střelba mladého islamisty ve Vídni. Palestinský zaměstnanec rychlého občerstvení Osama Joda a zápasníci MMA Recep Gultekin (21) a Mikail Özen (25) společně pomohli postřelenému policistovi a starší ženě. Přitom byl údajně útočník zhruba 20 metrů od nich. Turci Mikail Özen a Recep Gültekin se ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny. Pro rakouskou multikulturně scénu bylo příjemné, že jsou rakouskými státními občany, oba se narodili ve Vídni. „My muslimové tureckého původu nenávidíme jakýkoli druh teroru… Stojíme za Rakouskem, stojíme za Vídní, respektujeme Rakousko,“ nechal se slyšet Özen krátce po atentátu na videu pro sociální sítě. Všem třem na vídeňské radnici poděkoval starosta Vídně Michael Ludwig. Psali o nich v řadě zahraničních médií jako příklad toho, že teror nemá s islámem nic společného, jde o činy extremistů. Oba Turky pozval k sobě i turecký velvyslanec v Rakousku Ozan Ceyhun. Telefonicky jim blahopřál i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který je označil za „posly míru a krásy“. Hrdinové však měli smůlu, že internet má sloní paměť. Jakmile se jejich fotografie objevily v médiích, ihned vešlo ve známost, že oba vyjadřovali sympatie muslimským extremistům a schvalovali teroristické útoky. Jde o rozkošný důkaz, jak odolné je podhoubí islámského terorismu. Přímo z turecké komunity se k médiím dostala videa a příspěvky ze sociálních sítí. V jednom z příspěvků komentuje Gültigen teror z 19. prosince 2016, kdy islámský terorista Anis Amri v ukradeném voze na berlínském vánočním trhu zabil 11 lidí a předtím zavraždil řidiče. „Vůbec mi není líto, co se v Berlíně stalo,“ napsal Gültegin krátce po tomto atentátu. Skutečné názory také ukázal Facebook u Özena, který ukazoval ruku s prsty sevřenými do takzvaného „vlčího pozdravu“, symbolu extremistické organizace Šedí vlci. V Rakousku už je dva roky zakázán podobně jako nacistické „hajlování“. K fotografii rakety, určené k boji v syrském městě Afrín, napsal: „Od nás k tobě poletí raketa pro zrádce v Afrínu. Doufám, že budeš mít na svědomí mnoho mrtvých, i děti.“ Özen i Gültigen sice příspěvky ze svých profilů na sociálních sítích odstranili, ale z internetu se jim je zcela vymazat nepodařilo. Jejich skutečné názory kolují po sítích třeba se současným prohlášením Gültigena: „Teror nemá náboženství, teror nemá národ. Bez ohledu na to, zda Žid, křesťan nebo muslim, všichni držíme pohromadě. Modlete se za Vídeň.“ Internet se pro „hrdiny“ stal pastí. Jejich islamistické názory představují projevy etnické pýchy a zároveň i pohrdání až nenávistí vůči evropskému obyvatelstvu. Některé organizace i politici situaci žehlili tím, že to od nich byla jen mladická nerozvážnost. Özen na sociálních sítích odmítl, že by zdravil „vlčím pozdravem“ jako symbolem extremistů. Jako sportovec a zápasník chtěl prý jen vyjádřit, že je „silný jako vlk“. „S Šedými vlky nemám nic společného,“ tvrdil. Pro pochopení islámského/islamistického terorismu není ani tak podstatné, že ve Vídni střílel nějaký mladý muslim. Důležitý je spíše příběh, jak se Mikail Özen a Recep Gültekin ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny, a zároveň se ukázalo, co si skutečně myslí. Mezi těmito dvěma „příběhy“ nevidím žádný rozpor. Když došlo ke střelbě, oba mladí Turci a Palestinec jednali instinktivně. Sami se stali cílem, protože se střílelo jejich směrem, do míst, kde pracovali. V tu chvíli začali být součástí napadené skupiny, projevila se v nich skupinová solidarita. Zraněný policista nebyl symbolem prohnilé liberálně křesťanské společnosti nevěřících psů, ale jedním z napadených. Pomohli by komukoliv, kdo to v tom okamžiku potřeboval. Teprve později jim někdo řekl, nejenže byli odvážní, ale ještě k tomu ukázali, že ne všichni muslimové jsou střelci smrti. Nevadí jim, že to o nich hovoří, naopak toho využijí. Özen a Gültekin fandili islamistům, patří do mnohamilionové armády muslimských sympatizantů tvrdého islamistického postupu proti evropským nevěřícím psům, ale jsou prezentováni jako prototypy muslimské spolupráce s EU. Ale chybička se vloudila. Internet vyplivl jejich skrytou identitu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-03 05:31:00

Český Maduro

Hlavní proud české žurnalistiky oklestil naše právo na svobodný přístup k informacím téměř monotematickým zúžením pozornosti na problematiku koronavirové pandemie, o které podává uniformní informace. Zprávy a názory, jež se odchylují od názorů hlavního proudu, se vyskytují pouze porůznu na různých neoficiálních internetových stránkách. Informování o zahraničních událostech je velmi kusé, téměř žádné, ale opadl zájem i o skandalizaci vládních politiků (čehož v tuto chvíli není třeba litovat).   Ale i informace o Covid-19 jsou hrubě deformované. Média na nás chrlí čísla, jež sama o sobě nepodporují názor o nebezpečnosti onemocnění. Za pozornost stojí pouze údaje o úmrtích, ale ve vztahu k počtu obyvatel se nezdají být hrozivé. Pouze z neoficiálních zdrojů k nám po trochách pronikají zprávy o krutých koncích pacientů, u nichž má onemocnění vážný průběh. Jejich absence v oficiálním zpravodajství je nepochopitelná: ospravedlňují přece jistý útisk obyvatelstva, k němuž se vláda uchýlila. Z neoficiálních zdrojů se na veřejnost dostávají zprávy, zpochybňující závažnost onemocnění koronavirem, srovnávajíce jej s chřipkou. „Jedna paní“ v nich povídá, že chřipka zasahuje daleko větší počty osob a zejména úmrtí jsou častější. Ale oficiální zdroje o stavu chřipkové epidemie mlčí. Nemáme možnost porovnat si chýry se skutečností. Masa novinářů se hromadně zapojila do tohoto způsobu matení hlav veřejnosti a pomohla tak k zglajchšaltování přístupu obyvatelstva k vládním opatřením. Je ale možné, že je informační blokáda rozumná, protože chrání veřejnost před kacířskými nápady. Vyzkoušel jsem si to na sobě, když jsem jedním okem zahlédl na televizní obrazovce venezuelského prezidenta Nicolase Madura. Bleskem jsem si jej spojil s obrazem Jana Hamáčka: oba pánové jsou nesporně fešáci a jsou na sebe navzájem nápadně podobní. Kdyby si Jan Hamáček nechal narůst knír a kdyby Nicolas Maduro vyměnil polovojenské oblečení za pověstný červený svetr, bylo by to ještě nápadnější. Od poznatku o vnějškové podobě se ale okamžitě začaly odvíjet kacířské úvahy o tom, zda se vzájemná podobnost obou pánů nepromítá také do jejich sklonů a způsobů myšlení. Není to zcela neopodstatněné. Zamysleme se například nad osobní zásluhou Jana Hamáčka o zavedení povinného zakrývání úst a nosu. O účelnosti tohoto opatření se přou odborníci po celém světě a nemohou se dohodnout na jednoznačném názoru. Převažují dokonce pochybnosti. Prokazuje to škodlivost nadbytečné vzdělanosti. Laik Jan Hamáček pochybnostmi netrpí a jako první nás začal z televizní obrazovky přesvědčovat, že „je lépe mít něco než nic“, a zabralo to. Sklon k radikálním řešením uplatnil i ve vztahu k pendlerům. Byl to jeho nápad, že jejich opakované cestování přes hranice tam a zpět je třeba zakázat. Prosadil svou a ze dne na den připravil o chléb blíže neurčený počet pendlerů. Zákaz ale neuvalil na pracovníky ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří pracují v prostředí, v němž je vyšší pravděpodobnost setkání s infekcí, a jsou tak přirozenými přenašeči nákazy. Nebudou-li nákazu vozit od nás ven, možná ji přivezou při zpáteční cestě. Navíc jde o profese, které bolestně chybí zde. Kdyby jim znemožnil pracovat v zahraničí, ve srovnání s jinými profesemi by jim uškodil podstatně méně, protože by snadno získali náhradní zaměstnání, byť možná s menším příjmem: ale „je přece lepší mít něco než nic“. Ti ostatní jsou poškozeni dvakrát: přišli o zdroj příjmů v zahraničí, ale v situaci, kdy zde začíná propouštění, mají jen malou naději, že najdou aspoň nějakou náhradu. S jídlem roste chuť: nově prosadil Jan Hamáček návrh zákona, který umožní policii pokutovat na místě občany, kteří nepoužívají předepsané ochranné pomůcky. To je nápad, který by se pro svou absurdnost hodil jako námět pro Franze Kafku. Nebylo by možno proti němu mnoho namítat, pokud by stát byl způsobilý občany potřebnými prostředky zdarma vybavit. V situaci, kdy občané mají s jejich obstarání potíže, kdy mnozí je mohou nosit pouze díky slitovnosti žen, má povahu zvůle a je na místě jej odmítnout. Doufejme, že zákon parlamentem neprojde, nebo že jej v krajním případě nepodepíše prezident republiky. Jan Hamáček se bude jistě bránit, že díky přísným opatřením Česká republika vzdoruje pandemii úspěšněji než většina ostatních zemí. Důvody, proč má pandemie v různých státech rozdílný vývoj, nejsou dostatečně prozkoumány a vysvětleny, ale úspěšnost českých opatření je zjevná. Nesnažím se je zpochybnit jako celek, upozorňuji pouze na výstřelky a chuť zneužívat moc. Na okraj poznamenávám, že Hamáčkova ráznost může mít příznivý vliv na jeho osobní oblíbenost až do té míry, že se může přiblížit popularitě Andreje Babiše. Je možné, že se jeho obliba aspoň zčásti přelije do politických bodů pro ČSSD. Možná se v podzimních volbách dočkáme překvapení, kterého by bez koronaviru nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2024-08-27 15:57:00

Zdeněk Jemelík: Opakovaný příběh - amnestie

Byl jsem jedním z těch, kteří přesvědčovali pana prezidenta Václava Klause a jeho spolupracovníky, že amnestie prezidenta republiky je kvůli přeplnění věznic nezbytným opatřením. Pan prezident vzdoroval dva roky. Amnestii vyhlásil až v lednu roku 2013 při příležitosti konce svého mandátu.

Čas načtení: 2026-06-24 16:11:00

ÚS uložil vládě, aby zajistila účast prezidenta na summitu NATO

Brno - Ústavní soud (ÚS) předběžným opatřením uložil vládě, aby zajistila účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře. Prezident tam chce, vláda s ním nepočítala. Účast prezidenta na summitech...

Čas načtení: 2026-06-24 16:11:00

ÚS uložil vládě, aby zajistila účast prezidenta na summitu NATO

Brno - Ústavní soud (ÚS) předběžným opatřením uložil vládě, aby zajistila účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře. Prezident tam chce, vláda s ním nepočítala. Účast prezidenta na summitech...

Čas načtení: 2026-06-24 17:41:28

Verdikt Ústavního soudu o Pavlově účasti na summitu NATO respektuji, uvedl Babiš

Premiér Andrej Babiš (ANO) respektuje rozhodnutí Ústavního soudu o účasti prezidenta Petra Pavla na červencovém summitu Severoatlantické aliance (NATO) v Ankaře. Napsal to na sociální síti X. Verdikt premiér označil za nezvykle rychlý. Vláda prezidenta nezařadila do delegace, Ústavní soud jí dnes předběžným opatřením uložil, aby Pavlovu účast na summitu zajistila.

Čas načtení: 2026-06-24 19:25:08

Politolog naložil Macinkovi za řeči o ústavním puči: Dostal facku, tak prská

Komentář: Rozhodnutí Ústavního soudu, který předběžným opatřením nařídil vládě zajistit účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře, vyvolalo tvrdou až nečekanou reakci ministra zahraničí Petra Macinky. Šéf Motoristů mluvil o »ústavním puči«, o aktu nepřátelství ze strany prezidenta a odmítl jakékoli zahlazování sporů s Hradem. Politolog Josef Mlejnek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy pro ŽivotvČesku.cz jeho výpady glosoval - tentokrát bez pardonu. Podle něj Macinka dostal politickou facku a teď »prská«.

Čas načtení: 2026-06-24 16:33:06

Kolář po zásahu Ústavního soudu: Jsem hrdý. Pokud vláda rozhodnutí nepřijme, nastane ústavní krize

Komentář: Ústavní soud předběžným opatřením uložil vládě, aby zajistila účast prezidenta Petra Pavla na červencovém summitu NATO v Ankaře a nekladla mu žádné překážky. Hrad tak v první fázi sporu s kabinetem Andreje Babiše (ANO) uspěl. Poradce prezidenta pro mezinárodní vztahy a bývalý diplomat Petr Kolář v komentáři pro ŽivotvČesku.cz uvedl, že je na Ústavní soud hrdý. Rychlost rozhodnutí ho podle jeho slov příjemně překvapila. Zároveň varoval, že pokud by vláda rozhodnutí soudu nepřijala, šlo by o ústavní krizi.

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2020-04-17 17:28:07

Šíření koronaviru v islámském světě

Ze zemí islámského světa zasáhla pandemie v první vlně nejprve Singapur a Írán. Každá z těchto zemí reagovala velmi odlišně a s odlišnými výsledky. V islámském světě byly v polovině dubna nejpostiženějšími zeměmi Írán (73 303 nemocných/4 585 úmrtí) a poté Turecko (61 049/1 296), které se umístily na osmém a devátém místě světového počtu nákaz. Dalšími, méně postiženými zeměmi, avšak s rostoucími počty nakažených, byly Pákistán (5 500/266) a Saúdská Arábie (5 495/472), Spojené arabské emiráty (5 000 nakažených), Katar (3 231/252) a Singapur (2 918/385). K méně nakaženým patřily Egypt (2 190/125), Alžírsko (1 983/69), Maroko (1 763/102), Irák (1 378/26), Bahrajn (1 348/212), Kuvajt (1 300/66), Ázerbájdžán (1 148/50), Kazachstán (1 091/140), Bangladéš (803/182), Omán (727/128), Tunisko (726/19), Afghánistán (665/58), Libanon (632/2). Uvedená čísla je ale nutné brát s rezervou: jen málokterá země masivně testuje a zjištěné počty nakažených i zemřelých se často nezakládají na srovnatelných metodách. Přesto lze říci, že pandemie prostoupila celým islámským světem, přičemž Írán, Singapur a Turecko byly mezi prvními; rovněž lze konstatovat, že veškeré země přijímají ve více či menší míře podobná protipandemická opatření. Odpovědi na pandemii Odpovědi islámských zemí jsou různorodé v závislosti na síle, centralizaci a zdrojích státního aparátu. Výjimečným případem je hypermoderní ostrovní autoritářský stát Singapur, ve kterém se podařilo nákazu rychle a efektivně omezit v samém začátku krize díky kolektivní hygieně, dodržování odstupu, vysoké informovanosti a spolupráci občanů, masivnímu testování a karanténním opatřením. Dalšími oběťmi nákazy jsou dva podobně lidnaté a relativně vyspělé a akceschopné státy. Irán patří k silně zasaženým zemím, a to v druhé vlně, v samém začátku globální pandemie. I kvůli tomuto rychlému šíření přišla reakce státu s určitým zpožděním a nekoherentně: opatření se stupňovala, nedosáhla úrovně restrikcí řady jiných zemí. Přes modernizované zdravotnictví je íránská schopnost reakce silně omezená jednostranným embargem USA, které kriminalizuje obchod s Íránem. Země má tedy potíže vyvážet plyn a ropu – jejichž cena navíc silně klesla – a dovážet zdravotnický materiál. Írán tak zůstává nejvíce nakaženou muslimskou zemí. Afghánští uprchlíci, často žijící v Íránu v ilegalitě, se masivně vracejí domů. Další silně zasažená země, Turecko, postupně přijala řadu striktních protiepidemických opatření jako uzavírání škol, a dokonce i uzavření třiceti jedna měst, zastavení veřejných akcí a nošení státem zajištěných neplacených roušek. I tak se Turecko v první polovině dubna stalo jednou ze zemí s nejrychleji se šířící nákazou. Přes vysoké počty nakažených prohlašují í Írán i Turecko odpověď na nákazu za úspěšnou. Turecko v dubnu snížilo optimismus a přidalo další restrikce, ale snaží se plnit svou roli regionální mocnosti humanitárními gesty (více dole). Naopak Íránu se podle WHO podařilo zpomalit růst nákazy a začíná uvolňovat určité protipandemické restrikce, ale zachovává nařízení sociálního odstupu. Měsíc po oficiálním vypuknutí globální pandemie lze už říct, že sanitární krize je zátěžovým testem pro vládní akceschopnost, ale i příležitostí pro prosazování státních politik. Ropné státy jako Saúdská Arábie a Alžírsko budou muset čelit menším příjmům z důvodu poklesu cen ropy a také oslabené legitimitě stávajících režimů. Írán, Irák, Alžírsko i Súdán se během loňského podzimu staly dějištěm masových protivládních protestů – ty krize sice zastavila, ale naopak uvalila další zkoušku na už tak kritizované vlády. Protipandemická opatření totiž přinášejí krátkodobou stabilitu, ale utlumení ekonomiky a omezení obživy početných chudých může vést k výraznému oslabení vlád – jež zpravidla nedisponují fondy na omezení sociálních dopadů. Proto jsou opatření zpravidla přijímána také až pod tlakem alarmujících čísel. Pákistánský premiér tak v polovině března nebyl ochoten přistoupit na přísný zákaz vycházení, jak to učinila sousední Indie, protože čtvrtina obyvatelstva „by zemřela hladem“. Jiné země jsou naopak schopny vidět v krizi příležitost k vehementnímu prosazování nesouvisejících vládních politik. Turecko využilo krize k humanitární diplomacii. Přes pozastavené diplomatické vztahy mezi ním a Izraelem podpořilo zdravotnickým materiálem palestinskou samosprávu a Velkou Británii, jakož i Itálii, Španělsko a balkánské země. Maroko se zase chystá využít tvrdé restrikce, nabízené kompenzace a chytrou karanténu ke zvýšení informovanosti o vlastním obyvatelstvu a větší kontrole veřejných projevů. V Kosovu opozice s pomocí USA položila vládu a otevřela ústavní krizi v samém začátku epidemie. Všude, i v méně zasažených zemích, jakými jsou Súdán a Alžírsko, vlády postupně přistoupily k omezení pohybu na veřejnosti, letecké dopravy a masových akcí a k zavírání obchodů a škol. Ve všech zemích budou mít restriktivní opatření dopady na ekonomiku, zejména v těch, které nemají finanční zásoby – jako např. Jordánsko. V těch nejméně rozvinutých či zasažených válkou lze očekávat devastující dopady na zdraví a obživu chudých vrstev obyvatelstva a také šíření nákazy mezi těmi, kdo závisejí na šedé ekonomice jako zdroji obživy. Země postižené válkou, nestabilitou nebo chudobou jako Jemen, Sýrie, Afghánistán a Súdán – nedisponují dostatečnou lékařskou péčí, ventilátory, testy a ani finanční rezervou pro financování protipandemických opatření. Právě ve velkém počtu zemí ve válečném stavu lze přes dosavadní pomalý průběh očekávat nezvladatelné vypuknutí epidemie. Náboženství a karanténa Pandemie výrazně omezila a omezí náboženská shromáždění. Islámské instituce s určitým zdráháním přijaly restriktivní opatření. První je byl nucen učinit Írán: nákaza se zřejmě šířila z Qomu, politického centra íránského šíitského islámu. Tam ji v začátku, ještě před vypuknutím otevřené krize, pravděpodobně urychlily hromadné náboženské rituály a koncentrace vysoce mobilních funkcionářů islámské republiky. Irán se tak stal jednou ze zemí, kde nejenže se nakazili vedoucí politici, ale kde jich i řada zemřela. V Pákistánu a v Indii byly podobně jako v Jižní Koreji rané případy šíření nákazy spojené s globální misijní skupinou Tablihi Jamaat, která organizuje masová shromáždění. Centra hnutí v Dilí, v Láhauru v Pákistánu a v Malajsii jsou podezřelá jako ohniska šíření. V Indii se o této skupině a o muslimech obecně šíří poplašné zprávy a existující komunitní napětí mezi většinovými hinduisty a menšinovými muslimy se prohlubuje. Během března muslimové po celém světě omezili nebo zcela zastavili stěžejní islámský rituál a jeden z tzv. pilířů islámu, společnou páteční modlitbu. Pro svou hromadnost a rituální blízkost při řazení se do tzv. saffů, řad, je páteční rituál vysoce riskantní. První zemí, která toto zásadní opatření přijala, byl Írán. Jiné země se pokoušely sloučit páteční modlitby a tzv. sociální odstup, ale neúspěšně. Dnes už žádné páteční modlitby neprobíhají v nejméně dvanácti větších muslimských zemích, které byly nejvíce postiženy nákazou, a další postupně přibývají. Nákaza ukázala i různé formy náboženské organizace neboli tzv. governance of islam. V centralizovaných zemích se silným státem a státním dozorem nad náboženskými organizacemi, jako je Írán, Turecko, Saúdská Arábie a Egypt, bylo toto opatření možné rychle přijmout a vynutit. V Turecku zavření mešit oznámil ministr náboženských záležitostí Ali Erbaš a jeho úřad nechal doplnit tradiční výzvu k modlitbě (tzv. ezán) doporučením modlit se doma. Jinde se modlitba z prázdných mešit přenáší mikrofony či přes internet; imámové vystupují s rouškami. V zemích, kde vládne spíše neoficiální autorita jednotlivých duchovních, dostali věřící doporučení: např. vlivný Ajatolláh Sístání v Iráku vyzval věřící k protiepidemickým opatřením a k vyvarování se náboženských shromáždění. Podobě i v Indonésii se vyslovily organizace islámských duchovních na podporu sociálního odstupu a Jakarta zavřela mešity; v některých místech největšího muslimského státu, rozprostírajícího se na tisíci ostrovů, ale shromáždění pokračovala. V Pákistánu vyjednávala vláda se zástupci náboženských skupin, ale ne všechny dodržují její doporučení. Sama vláda ale v polovině března zastavila pozdě čtvrtmiliónové mezinárodní setkání skupiny Taglihi Jamaat, a umožnila tak šíření právě začínající nákazy.  Další zásadní omezení se bude týkat i dvou z pěti zbývajících rituálů. Na konci dubna začíná postní měsíc ramadán, ve kterém je zvykem po večerech držet společné modlitby v mešitě (taráwíh) a pořádat společná ukončení každodenního půstu v rodinném kruhu či ve společnosti jiných věřících a sousedů. Tento „iftár“ zcela jistě nebude probíhat jako obvykle. Dále pouť do Mekky (hadždž), jejíž rituální sezóna začne v červeni, se nejspíš nebude konat. Už dnes jsou hranice Saúdské Arábie zavřené Íráncům, Kaaba v Mekce nedostupná, což platí i pro mešitu al-Aqsá v Jeruzalémě a ostatní centrální mešity. Pandemie ukázala zcela jednoznačně, že logika osobní a kolektivní bezpečnosti a národního zájmu převládá nad logikou náboženských povinností, jak to ostatně stipuluje i řada šaríatských pravidel. Dnešní situace je ale bez precedentu: ke zrušení hromadných pátečních modliteb nikdy od jejich zavedení v 7. století nedošlo. Negativně pandemii naopak využívají nestátní aktéři pro vlastní agendu: al-Káida tak označila nákazu za boží trest za mravní zkaženost, ale i tato se připojila k protipandemickým opatřením. Tzv. Islámský stát zvýšil svou aktivitu v Sýrii a v Iráku. Stejně jako v jiných zemích se pandemie stala předmětem konspiračních teorií, v Turecku např. spojovaných s protiamerickou a pročínskou propagandou.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 18:51:46

Inspirace Čínou a Jižní Koreou nám pomůže vyhnout se italskému scénáři

Řada evropských zemí přijímá v posledních dnech na první pohled tvrdá opatření, která mají za cíl zabránit šíření nového koronaviru. Inspirují se aktuálním vývojem v Asii, kde se osvědčila například okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování nových případů i karanténní opatření. Světová zdravotnická organizace přitom podobná opatření státům doporučila už v půlce února. SOUHRN: Česko dodržuje opatření dle WHO, která prokazatelně snižují přenos infekce mezi lidmi. Nemoc COVID-19 se týká všech, mnoho z nás je nebo v budoucnu bude bezpříznakovými přenašeči. Nošení roušek, dezinfekce povrchů a informovanost o způsobu přenosu je cestou ke snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví rychle překročila, naopak v Jižní Koreji se podařilo i díky novým technologiím křivku epidemie zploštit. Vývoj pandemie nového koronaviru zásadně dopadá na většinu obyvatel celého světa. Jako aplikovaná matematička sleduji tento vývoj od začátku letošního roku, kdy se objevily závažné zprávy o epidemii v čínském městě Wu-Han v provincii Hubei. Už v druhé polovině února vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu odborníků, která popisuje přesné postupy a opatření, které mají státy provádět, aby zastavily epidemii nebo snížily její rychlost. Závěry této zprávy jsou aktuální a smysluplné i dnes. Karanténu musí provázet občanská informovanost Základem opatření, které vládám navrhla WHO je extrémně proaktivní vyhledávání a odhalování případů, velmi rychlá diagnostika a okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování a karanténa úzkých kontaktů. Jde o jediná opatření, která v současné době prokazatelně narušují nebo minimalizují přenos infekce mezi lidmi. Zpráva také uvádí, že velká část světa není ani myšlenkově ani materiálně připravena implementovat opatření, která byla použita k zastavení COVID-19 v Číně. Takové varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. V Česku máme zatím štěstí, jelikož vláda své opatření zavádí zcela v souladu s WHO a mnohdy lépe a rychleji než ostatní státy Evropy. V textu zprávy WHO z druhé poloviny února je také uvedeno, že je velmi důležitá občanská informovanost, a to výjimečně vysoký stupeň porozumění opatřením a jejich přijetí. Základní a nejdůležitější jsou karanténní opatření, tedy vyhýbání se dalším osobám, nošení roušek nebo časté mytí rukou. Problém se týká i mladých lidí Někteří lidé mají možná pocit, že se jich dramatické šíření nového koronaviru netýká, protože jsou zdraví, mladí a silní. Slyšíme také, že 80 procent případů má pouze lehkou formu nemoci. Taková tvrzení jsou ale zavádějící. Téměř polovina z „lehkých“ případů onemocnění COVID-19 má zápal plic. Za závažný průběh se pal považuje zbývajících téměř 20 procent lidí, jejichž plíce nezvládají nákazu bez nemocničního vybavení (kyslík, ventilace, mimotělní oběh).  Navíc se ukazuje, že mnohonásobně víc lidí nemoc přenáší, aniž by měli vůbec nějaké příznaky, a proto se ve statistikách neobjevují (článek Science ze 16. března uvádí odhad 86 procent bezpříznakových nakažených a experiment ve vesničce Vò ukazuje již v počátku epidemie tři procenta infekčních s většinovou bezpříznakovou skupinou).   Nošením roušek (jakýchkoliv, i podomácku vyrobených), snížíme významně rychlost přenosu nemoci. Podobně častá dezinfekce povrchů sníží přenos viru v populaci. Výsledkem bude snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie rychle překročila kapacitu svého zdravotnictví Zemí, která v současné době s pandemií bojuje nejvíce, je Itálie. Podíváme-li se na následující graf, uvidíme porovnání průběžné smrtnosti, tedy poměru mezi počtem lidí, kteří podlehli nemoci COVID-19 v dané lokalitě a nakaženými v tomtéž čase. Datové řady pro čínskou provincii Hubei, Itálii a Jižní Koreu jsou srovnány tak, aby začaly z epidemiologického hlediska v přibližně stejné době. Tou je druhá fáze epidemie, kdy počty nakažených začínají exponenciálně narůstat a 100 potvrzených případů.  Vidíme, že smrtnost v Číně se udržovala díky opatřením pod čtyřmi procenty. V Jižní Koreji se díky velmi vysoké míře testování a skvělým opatřením, které maximálně využívají moderní technologie dokonce držela pod jedním procentem. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví záhy překročila, a to se projevilo v masivním nárůstu průběžné smrtnosti. Lidem se závažnou formou nemoci se nedostávala péče, která by je mohla udržet při životě. V Itálii došlo velmi rychle k nedostatku ventilátorů, lůžek, zdravotnického personálu a materiálu. Proč jsou scénáře v zemích, které podcenily opatření téměř katastrofické? Je to proto, že dynamika epidemie nenarůstá lineárně a stejně tak nereaguje ani na opatření. Pokud jsou opatření jako omezení sociálního kontaktu zavedena dvakrát později, neznamená to, že počet případů bude dvakrát větší. Rozdíl je obrovský a vymyká se běžné zkušenosti a vykazuje dokonce skokovou změnu. Na obrázku je příklad intervence 25. a 50. den simulované epidemie. Spolu to můžeme zvládnout Nošení roušek a dodržování pravidel, která v nouzovém stavu vydala vláda ČR, je přitom velmi silnou zbraní. To, že je možné zvládat pandemii i v zemi, jakou je Česká republika, lze vidět na korejském vývoji. Jižní Korea zvládla druhou fázi epidemie (zploštila ji) za méně než měsíc a do dnešního dne tam na COVID-19 zemřelo ani ne 100 osob. Inspirujme se proto touto zemí. Podobně jako Jižní Korea jsme silní v moderních technologiích, navíc se nebojíme inovací. Nejdůležitější ale bude, jak zvládneme kolektivní chování, Nebuďme lhostejní a nosme roušky, dezinfikujme a chraňme své okolí i sebe. Jen tak to můžeme zvládnout. Zpracováno ve spolupráci s Cover Story. Článek byl převzat z webu Okoronaviru.cz.   Autor: Lenka Přibylová, Aplikovaná matematika, deterministické modely (i v epidemiologii), nelineární dynamika. Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno. Oponent: Jan Kulveit, globální rizika, matematické modelování epidemií, Future of Humanity Institute Oxford University. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-03-22 08:20:45

ŽIVĚ: Írán vyhrožuje, že přikročí k extrémním opatřením na Blízkém východě

11:32 Írán vyhrožuje, že přikročí k extrémním opatřením na Blízkém východě Írán varuje, že by mohl zaútočit na odsolovací stanice a energetická zařízení v... Článek ŽIVĚ: Írán vyhrožuje, že přikročí k extrémním opatřením na Blízkém východě se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2021-05-31 19:50:53

Plzeňské interiéry Adolfa Loose pozvou návštěvníky během června i do běžně nepřístupných prostor

Do plzeňských interiérů od světoznámého architekta Adolfa Loose se letos návštěvníci kvůli protiepidemickým opatřením ještě nepodívali. To se změní o prvním červnovém víkendu, kdy se zájemci budou moci opět vydat na dvě pravidelné prohlídkové trasy. K nim během června přibude také možnost navštívit i běžně nepřístupný Apartmán Richarda Hirsche a byt rodiny Huga Semlera, který je otevřený jen příležitostně. Realizace výjimečného architekta, brněnského rodáka Adolfa Loose, najdeme ve Vídni, Paříži, Plzni, Montreux, Hrušovanech u Brna nebo Semmeringu. Právě v Plzni se ale hned po Vídni zachovalo nejvíce Loosových realizací, které už téměř půl roku nebylo možné kvůli protiepidemickým opatřením navštívit. V pátek 4. června se budou milovníci architektury a designu moci vydat na dvě prohlídkové trasy, které je provedou po třech interiérech, bytu manželů Krausových, bytu Voglových a Brummelově domě, který jako jediný zůstal ve vlastnictví rodiny původních majitelů. Nabídku obohatí další trasa se dvěma interiéry, které jsou přístupné pouze výjimečně. Prvním z nich bude byt rodiny Huga Semlera, který je možné navštívit jen několikrát do roka a také apartmán Richarda Hirsche, který se nachází v novorenesančním domě Viléma a Marty Hirschových v Plachého 6 a široké veřejnosti se letos otevře poprvé. „Do interiéru, který byl součástí prvního Loosem upravovaného bytu v Plzni, se návštěvníci budou moci poprvé podívat 19. června, a pak zhruba jednou měsíčně až do podzimu. V případě zájmu přidáme další termíny, prozradila Anna Gaierová, která má projekt Adolf Loos Plzeň na starosti. Lákadel bude v letošní sezóně víc. „V bytě Krausových v Bendově 10 se objeví nový exponát, a to křesílko, které ve 30. letech v malé sérii vyrobila firma THUN. Adolf Loos jedno z nich umístil před krb v salonu v bytě rodiny Huga Semlera, což je vidět na dochovaných fotografiích. Tuto stoličku se nám letos podařilo zakoupit v internetové aukci a návštěvníci si ji budou moci prohlédnout v bytě Krausových, do budoucna by se ale měla „vrátit“ do původního interiéru do domu Huga a Heleny Semlerových, který se v budoucnu dočká renovace,“ doplnila Gaierová. Další novinkou je krátké propagační video Adolf Loos Plzeň: Vydejte se za osudy unikátních interiérů. „Promovideo z produkce studia Petrohrad jsme jako městská organizace Plzeň – TURISMUS, provozovatel plzeňských Loosových interiérů, přihlásili do národního kola soutěže festivalu Tourfilm 2021, pořádané agenturou CzechTourism. Nejenže oslovil porotu, ve které zasedli mimo jiné i ředitel Febiofestu Kamil Spáčil a ředitelka Zlín Film Festivalu Jarmila Záhorová, ale obstál i v konkurenci stovky tuzemských a zahraničních spotů propagujících Českou republiku a získal hlavní cenu,“ dodala Gaierová. Pro propagační spot byly použity záběry z připravovaného, technicky výjimečného filmu Pohodlné století, který mapuje příběhy plzeňských interiérů Adolfa Loose, jejich poválečnou historii i osudy původních obyvatel. Dosavadní propagační videa se soustředila především na architektonickou hodnotu interiérů. Tentokrát potenciální návštěvníci mají možnost vidět, že za každým z Loosových plzeňských děl se skrývají i silné příběhy. Ty těmto luxusním prvorepublikovým bytům dodávají nezaměnitelnou atmosféru, kterou je možné zažít na vlastní kůži právě během pravidelných komentovaných prohlídek. Kdo se bude chtít vydat na obhlídku Loosových interiérů „po vlastní ose“, ten si může v Turistickém informačním centru na náměstí Republiky zakoupit útlou publikaci věnovanou všem Loosovým plzeňským realizacím – dochovaným, přístupným, nepřístupným i těm zaniklým. Autorem Průvodce po díle Adolfa Loose a jeho spolupracovníků v Plzni je historik architektury Petr Klíma ze spolku Pěstuj prostor. „Průvodce s mapkou a historickými i současnými fotografiemi je určený široké veřejnosti. Kromě popisu dvanácti interiérů tam zájemci najdou i životopis Adolfa Loose a jeho pěti spolupracovníků. Publikace je dostání v českém, anglickém i německém jazyce,“ uvedl Klíma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-04 12:48:16

Peníze nesmrdí

Znovu se blíží volby a každá politická strana má opět ve svém programu nesmiřitelný boj proti korupci. Jedno nové politické seskupení dokonce navrhuje zřízení zvláštních soudů pro její trestání, přičemž jeho představitel se domnívá, že právě tento evidentně nereálný slib povede k jeho volebnímu úspěchu. Jako obvykle však všechny takové sliby okamžitě skončí v Poslanecké sněmovně, ve které téměř všichni nově zvolení poslanci začnou ihned vyhledávat kontakty, známosti a finančně perspektivní aktivity. Záhy pak vytvoří nové „svazy známých“ a stejně jako dřívější bojovníci proti korupci se stanou úspěšnými milionáři, úzce provázanými s rozličnými podnikatelskými anebo bankovními kruhy. Nikdy nevěřme nikomu, kdo tvrdí, že vymýtí korupci! Buď se totiž ve své naivitě mýlí, anebo nestoudně lže. V žádné době, v žádné zemi ani v žádném politickém systému se to ještě nikomu nepodařilo, protože základem korupce je pradávný a přirozený pud shromažďovací, ze kterého se pouze u lidí postupně vyvinula chorobná touha po majetku a zbohatnutí, mnohem silnější než pud sebezáchovy. V dějinách lidstva proto nebylo ani jediné období, kdy by chamtivost a korupce nenabyly obludných a společensky rozvratných rozměrů. Korupce je věčná Korupce provází lidstvo již od doby první dělby práce, kdy primitivní lidská společenství bylo nutno nějakým způsobem řídit. Jakmile totiž náčelník tlupy, rodu, kmene anebo raně starověké vesnice ustanovil některého člena společenství funkcí organizátora prací anebo dohlížitele (soudcem byl zpravidla on sám), okamžitě se zrodily nabídky anebo požadavky úplatku za získání určitého upřednostnění oproti ostatním členům společenství (napříkla úleva z práce, přednostní podíl na úlovku, sklizni nebo kořisti apod.). S rozvojem organizovaných lidských společností do podoby prvních městských států (Mezopotámie) anebo mocných státních útvarů (Egypt) pak vznikla potřeba soudců, strážců, dozorců, úředníků, správců a výběrčích daní, což vytvořilo další prostor zištnost, chamtivost, lakotu a korupci. Úplatkářství vedlo vždycky k neklidu a společenskému rozvratu, protože porušovalo principy rovnosti a spravedlnosti, které jsou pilířem jakékoliv civilizované lidské společnosti. Lidé se proto bouřili a nezřídka i některého úplatného soudce, strážce, dozorce, úředníka, správce anebo výběrčího daní vyhnali, zbili anebo zabili. Tento společenský neklid přiměl již některé starověké vládce k tomu, aby se korupcí vážně zabývali a zkorumpované soudce, strážce, dozorce, úředníky, správce anebo výběrčí daní odvolávali z jejich funkcí anebo je i přísně trestali. Touto reformátorskou činností proslul zejména sumerský vládce v Lagaši Urukagina (asi 2351–2342 př. n. l.), který se sice snažil obnovit společenský soulad, ale odstranit korupci se mu také nepodařilo. O tom, jak se ve starověku korupce rozmohla a jaký působila společenský rozvrat, svědčí odstrašující příklad římského propraetora na Sicilii Gaia Verra (73–71 př. n. l.), který nejenže kradl cizí majetek a nechával popravovat své odpůrce, ale nestoudně požadoval i rozličné úplatky a otevřeně prohlašoval, že první rok svého působení vydělával pro sebe, druhý rok pro své obhájce a třetí rok pro své budoucí soudce. Ani následující staletí nebyla lepší a tento neutěšený stav přetrval ve všech zemích světa až do dnešní doby. Peníze i láhev koňaku Současná skutková podstata korupce spočívá v tom, že buď je něco žádáno, nabídnuto anebo slíbeno, aby „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ anebo „v souvislosti s podnikáním svým nebo cizím (tj. podnikáním jiného)“ (§ 331 a 332 trestního zákona) bylo dosaženo nerovné, nezasloužené a nespravedlivé výhody v porovnání s ostatními spoluobčany. Nepřímým úplatkářstvím (§ 333 trestního zákona) je pak takové jednání, kdy někdo požaduje nebo přijme úplatek pod příslibem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby anebo že v očekávání úplatku tak již učinil. Přímé korupční jednání (přímé úplatkářství) tedy vzniká pouze tehdy, pokud korupční požadavek, slib anebo nabídka byly učiněny před výkonem konkrétní činnosti a se záměrem tuto činnost ovlivnit. Nejedná se tedy o korupci, pokud po řádném výkonu této činnosti dojde k její následné „odměně“ ze strany osoby, která tak učinit nemusela a nebyla o to ani žádána – prostě pouze považovala tuto dodatečnou odměnu za projev slušnosti a vděčnosti (například vejce, víno apod.). Nepřímé korupční jednání (nepřímé úplatkářství) pak vzniká tehdy, kdy někdo sice sám konkrétní požadovanou činnost nevykonává, ale chce úplatek za to, že ji výhodně zajistí anebo již zajistil. Podstata úplatku není přesně vymezena – je to vše, čím lze výkon pravomoci úřední osoby anebo kohokoliv jiného nadaného rozhodovací mocí nepoctivě ovlivnit v něčí prospěch. Klasickým úplatkem jsou peníze, ale může to být i plnění věcné anebo osobní. Věcným plněním může být například láhev koňaku, domácí zvířectvo, zvěřina, automobil, byt, zahraniční zájezd apod. Osobním plněním může být i výkon stavebních prací, bezplatný servis motorových vozidel, a dokonce i pohlavní styk. Je pozoruhodné, kolik důležitých rozhodnutí až na nejvyšší státní úrovni bylo již od starověku ovlivněno právě posledně jmenovaným osobním plněním, kolik osob ve vedoucím anebo nadřazeném společenském postavení tento druh úplatku vymáhá a kolik žen vděčí za své vyšší společenské postavení právě tomuto druhu plnění. Prozatím se však ani jediný takový případ neocitl před soudem, neboť k takto nepoctivě získanému prospěchu se žádná žena nepřizná. Jak vznikají „svazy známých“ Trestně postižitelným úplatkářstvím není úplatkářství do budoucna (pro futuro), označované mnohdy jako klientelismus. Spočívá v poskytování různých výhod (preferencí), pozorností či darů významným osobnostem (zejména politikům) nebo jejich rodinným příslušníkům bez konkrétního požadování přiměřené (adekvátní) protislužby, avšak se skrytým zištným předpokladem (kalkulací) přiměřené protislužby budoucí. Takoví „lobbisté“ cíleně loví ve státním aparátu anebo v politických kruzích a typují si „slabé kusy“, které nedokážou odolat pokušení. Tímto způsobem se pak postupně vytváří i poměrně velmi široký okruh zavázaných osob (tzv. „svaz přátel“ anebo „svaz známých“), které v případě náhlé potřeby musí přispěchat na pomoc, protože jinak by se ve svém „svazu“ znevěrohodnily a v případě jejich potřeby by jim už nikdo nepomohl. Úplatkářstvím do budoucna je například prodej luxusních bytů, domů nebo jiných nemovitostí pod cenou anebo pronajímání výhodného bydlení pro soudce a státní zástupce. Lze jím také zmanipulovat volby do místních zastupitelstev, poslanecké sněmovny, senátu anebo i volby prezidentské, protože opatřením potřebného počtu rozhodujících hlasů se takto nepoctivě zvýhodněná osoba zavazuje k nějaké příští protislužbě (například ke jmenování rodinného příslušníka do nějaké významné funkce, k upřednostnění ve výběrovém řízení apod.). Ve „svazu známých“ je totiž každý jeho účastník perspektivně použitelný a na štědré přispívatele anebo dárce se nezapomíná. Úplatkářství do budoucna je velmi rozšířené v jakémkoliv společenském zřízení. V minulém režimu například každý vedoucí pracovník (nomenklaturní kádr), dosazený na své místo z vůle vládnoucí strany, velmi dobře věděl, co se od něho za tuto výhodu očekává. Proto si různými pozornostmi a úsluhami zavazoval vedoucího tajemníka OV KSČ i stranické funkcionáře na nejrůznějších úrovních, aby jej v případě nějakého maléru (například „manka“) bránili před vyšetřovateli SNB. Snad každý okresní prokurátor v minulém režimu proto zaslechl na OV KSČ obdobný výrok: „Na Pepíka (Lojzu, Frantu) nám nesahejte, ten je náš!“ Tyto praktiky byly převzaty i ve všech posttotalitních demokraciích. Počet „svazů známých“ se však záhy rozšířil, neboť na rozdíl od předcházejících totalitních režimů začaly být moc a politický i ekonomický vliv dělitelné. Politickými stranami anebo určitými zájmovými skupinami jsou proto do politiky anebo na nejrůznější významná místa ve státním aparátu cíleně „protlačováni“ jejich přívrženci, kteří pak v případě úspěchu ve volbách plní svěřené úkoly, a dokonce podepisují sliby loajality. Významným politikům jsou pak poskytovány nejrůznější výhody, pozornosti a dary, kterými sice konkrétně není nic ovlivňováno, a tudíž je nelze právně kvalifikovat jako úplatky, ale které lze přesto s odstupem času výhodně zúročit, zvláště pak po vítězných volbách. Úplatky do budoucna jsou například automobily na zkoušku, nákladné cesty do zahraničí, účast na automobilových závodech na náklady pořadatelů, výhodné zaměstnání rodinných příslušníků, upřednostnění ve výběrových řízeních apod. Budoucí ekonomický a politický vliv si lze také „zakoupit“ štědrými příspěvky na volební kampaň anebo na nejrůznější nadace, které jsou nezřídka zneužívány pro osobní potřebu politiků. Počátkem devadesátých let byli dokonce významní klienti jedné banky nuceni převádět milionové částky z poskytnutých úvěrů na nadaci „Srdce pomáhá“, jejíž zřizovatel však ohledně svého podílu na zločinné privatizaci národního majetku trpěl až do své smrti „ztrátou paměti“. Morálka politiků je horší než morálka mafiánů „Svazy přátel“ (známých) ovlivňují normotvorbu, ekonomiku, politiku i nejvyšší „patra“ policie, státního zastupitelství a justice. Nemají sice tak přísnou hierarchii ani kázeň jako sicilská mafie a (prozatím) nepoužívají ani násilí, avšak o politický a ekonomický vliv dokážou zápasit se stejnou zákeřností a urputností. Někteří jejich členové pak i uvnitř svého „svazu“ intrikují, vytvářejí znepřátelené frakce a za nejrůznější výhody dokážou i zradit a přeběhnout k jinému „svazu přátel“. Současná politická morálka je tedy ještě nižší než morálka zločinecká, protože v mafii by si to nikdy nedovolili. Inteligentní, vzdělaný, důvtipný a předvídavý politik proto nejenže nikdy nesmí přijmout nic od osoby, kterou dobře nezná a jejíž pravé úmysly mu nejsou známé, ale ani nesmí přijmout nic, co by jej do budoucna zavazovalo k vděčnosti a nějaké protislužbě. Mravní (ne)kvality mnohých politiků jsou však takové, že za získání významné politické anebo ekonomické funkce (například poslaneckého nebo ministerského křesla anebo křesla v nějaké dozorčí radě) jsou ochotni k jakékoliv protislužbě, včetně protislužby trestné. Klientelismus a poskytování úplatků do budoucna jsou nemravné a společnost hluboce demoralizují. Lidé si totiž postupně zvykají na to, že se známostmi mají větší naději na úspěch než se znalostmi a naproti tomu bez známostí to oni ani jejich děti nikam nedotáhnou. A jelikož všichni účastníci takových „svazů známých“ jsou příliš opatrní na to, aby za poskytnuté pozornosti něco bezprostředně chtěli anebo vykonali, nikdo jim nemůže prokázat, že jednali v zištném úmyslu. Pokud totiž bylo „dobře investováno“, očekávaný výsledek se může dostavit i za několik let. Dobří „přátelé“ totiž nesmějí zapomínat, neboť i oni mohou jednou někoho a něco potřebovat. Takto funguje moc zákonodárná, výkonná i soudní již po celá staletí a fungovat stále bude. Ony zvláštní soudy pro boj s korupcí by tedy nemohly dokázat vůbec nic. O původ peněz se starají pouze lidé moudří, spravedliví, poctiví a slušní, kteří ovládají svoji mysl a jsou zcela lhostejní k majetku, prospěchu a funkcím. Mezi politiky je stěží najdete. Proto také jeden z našich bývalých prognostiků (věštců), který se velice rád prezentuje jako geniální všeznalec, počátkem devadesátých let takto nefilozoficky odpověděl na dotaz o původu peněz: „A vy dokážete rozlišit čisté a špinavé peníze?“ Podobná otázka přitom padla již před 2000 léty při rozhovoru římského císaře Vespasiána s jeho synem Titem. Popisuje jej Suetonius v Životopisech dvanácti císařů: „Syn Titus mu vyčítal, že si vymyslel také daň z moči; Vespasián mu přisunul pod nos peníz z prvního výtěžku daně s otázkou: „Cítíš snad nějaký zápach?“, a když on mu to popřel, dodal: „A přece je ze chcanek.“ Jakákoliv forma korupce (tj. zjevné, skryté i do budoucna) je neslušná a nepoctivá, neboť vede k nerovnosti a nespravedlivému společenskému prostředí, vyvolávajícímu nejen nedůvěru v politiky a ve státní orgány, ale i hněv a zlobu slušných občanů. Korupční prostředí jakéhokoliv státu je tedy především dílem lidí, kterým „peníze nesmrdí“ (pecunia non olet) a kteří jsou pro ně schopni úplně všeho. A jsou to právě volby, které těmto politickým dobrodruhům, chamtivcům a lhářům umožňují dosažení jejich touženého cíle. Tisíciletý problém korupce nelze vyřešit jakýmkoliv politickým, organizačním anebo represivním opatřením. Bez přísné a uvědomělé sebekázně to prostě nejde, protože pud shromažďovací, chamtivost ani lakotu nelze potlačit trestem. Za celá tisíciletí se takový zázrak nad zázraky nikdy nikomu nepodařil a ani nepodaří. Důkazů o tom je kolem nás dostatek a historické zkušenosti to pouze potvrzují. Historia magistra vitae est. I kdyby tedy všichni současní uchazeči o politické funkce „zpívali hlasy andělskými“ a slibovali „hory, doly“, téměř každý z nich podlehne kouzelnému šustění bankovek (cinkotu penízků). „Věř, ale komu věříš, měř!“ (Fide, sed cui fidas, vide!).   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-26 22:09:22

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz čtvrtý: Dnešní byrokraté a politici islamisty nezastaví

Střílení bezvěrců samopalem v rukou muslima ve Vídni 2. listopadu 2020 je ten typ nepříjemnosti, kdy říká, že útok byl náhlý a tajná služba a státní aparát z řady příčin zaspaly. Totéž se stalo při vyšetřování v USA po 11. září. Zajištění bezpečnosti 11. září 2001 bylo kritizováno jako nekompetentní s velkými rezervami ve zpravodajské činnosti a v koordinaci bezpečnostních složek. Domnívám se, že do jisté míry neprávem. Bezpečnostní opatření tehdy byla průměrná a průběžná. Tedy samozřejmá. Nelze přitom zapomínat, že o činnosti zpravodajských služeb se takřka nic nedozvíme. Co funguje v režimu utajení, směruje aktivity včas na správné místo mnohdy jen nahodile a generuje chybná hodnocení a rozhodnutí. Mnoho náhodných selhání, opomenutí, povrchních analýz, nekompetentních a pasivních přístupů ke zdrojům informací, ale i přílišná horlivost v nevhodný okamžik, pak může vytvářet obraz útoku z 11. září jako konspirativní akce umožňující teroristům, aby učinili něco, co lze využít jako záminku k dramatickým bezpečnostním opatřením a odvetám, které by jinak nebyly státním aparátem realizovatelné. Kritika bezpečnostních služeb je všedním jevem I v Rakousku se objevila kritika postupu bezpečnostních orgánů. Rakouský ministr vnitra Karl Nehammer si 6. listopadu 2020 oficiálně povzdychl, že se při nakládání s informacemi tajných služeb (ohledně atentátníka z Vídně) staly nepřijatelné chyby. Převedeno do češtiny: Úřady měly informaci o tom, že se střelec Kujtim Fejzulai pokusil v létě v Bratislavě koupit munici do samopalu alias do útočné pušky. Spolkový úřad pro ochranu ústavy a boje proti terorismu sice zkontroloval totožnost pachatele, ale nepodnikl žádné další kroky. Minimálně by soudní orgány, pokud by informaci dostaly, mohly rozhodnout, zda mladík neporušil podmínku. Rakouské úřady také věděly, že Fejzulai byl v létě v kontaktu se dvěma osobami z Německa sledovanými v Rakousku z popudu německé kontrarozvědky: Dva radikálové z Osnabrücku v červenci několik dní strávili u Fejzulaie v jeho vídeňském bytě. Na obhajobu tajných služeb je nutné uvést, že lidí, jako byl střelec Fejzulai, žijí v Rakousku stovky či spíše tisíce a kapacita jejich monitorování je omezená. Fejzulai nepředstavoval islamistickou super hvězdu, spíše nervózní myš. Ale promarněným závažným signálem byla snaha koupit na Slovensku střelivo. Na druhou stranu šlo zároveň o signál, že jde o naprostého blba – chtěl si koupit náboje v oficiální prodejně bez zbrojního pasu. Takovou hloupost by přece skutečný terorista nikdy neudělal! No, vždycky je něco poprvé… Reakce: Policejní cvičení v EU Islámské komunity s islamistickými skupinami jsou již tak rozsáhlé, že se nejen rakouská, ale i administrativy dalších západních států EU vyhýbají tvrdším opatřením. Teprve po vídeňském střílení chtějí rakouské orgány najednou zavřít dvě mešity. Politickou a bezpečnostní mravopočestnost mešit přitom rakouská vláda mohla řešit již dříve, ale kdo by si chtěl zahrávat s muslimy? Jejich organizace, i mezinárodní, by spustily doslova frontální řev, a s nimi i rakouské multikulturní a promigrační spolky. Nezapomínejme, že státní orgány (tedy úředníci) kdekoliv na světě chtějí přežívat pokud možno s co nejmenší mírou komplikací. Po každém teroristickém útoku následují standardní policejní manévry, ale opatření jsou stále stejná, tedy s minimálním účinkem: Posilují se některé bezpečnostní zákony, policie dostane nová pracovní místa. To není kritika státních a bezpečnostních orgánů, ale pouze konstatování stavu. I když řadu útoků islamistů se tajným službám daří v zárodku odhalit, úspěchy jsou většinou cíleně utajovány. Po krvavém útoku začne policie a případně i armáda střežit důležité objekty a místa shromažďování občanů. K podobné mobilizaci bezpečnostních složek dochází i v dalších státech EU. Jde o prevenci pro případ, kdyby se k podobnému útoku odhodlali napodobitelé. Příkladů z minulosti přitom není málo. Třeba v minulých týdnech: * 25. září 2020. Paříž, Francie: Dva lidé jsou ubodáni k smrti a dva zraněni před bývalou redakční budovou Charlie Hebdo. * 4. říjen 2020. Drážďany, Německo: Syřan zaútočil nožem na dva homosexuály. Předtím byl zatčen pro podezření z terorismu, ale znovu propuštěn. Mrtvý. * 16. říjen 2020. Paříž, Francie: Učitelovi Samuelovi Patymu sťal hlavu 18letý původem Čečenec za to, že ve škole ukazoval karikatury Mohameda. * 29. říjen 2020. Nice, Francie: Terorista zaútočí nožem v bazilice Notre-Dame de Nice. Zabije tři lidi a pokusí se oběti setnout hlavu. * 2. listopad 2020. Vídeň, Rakousko: V centru města střílí 20letý sympatizant IS. Čtyři mrtví, 22 zraněných. Z dlouhodobého hlediska jsou současná i halasně vyhlašovaná budoucí opatření de facto pouze policejním cvičením v rámci EU. Po velkých nebo mediálně velmi sledovaných útocích vlády států EU vždy deklarují, že přitvrdí protiislamistická opatření a tajné služby zintenzivní mezinárodní spolupráci. Všechny iniciativy pak ale postupně přecházejí do pracovního volnoběhu. A po dalším mediálně sledovaném útoku vlády opět vytáhnou před médii bobříka spolupráce a intenzivnějších opatření. Například prezident Emmanuel Macron letos uvedl, že chce ve Francii zakročit nejen proti džihádistům, ale také proti širšímu islamistickému podhoubí, které mnohdy má místo i v oficiálních mešitách. Do roka a do dne z toho bude opět volnoběh. Zpravodajské služby budou i nadále v defenzivě kvůli nedostatku informací z muslimské komunity. I proevropští muslimové na radikály ze svých řad neradi upozorňují ze strachu z pomsty vůči jejich rodině. V Rakousku, kterému dnes vyčítají laxnost vůči islamismu, jsou přitom dál než ve Francii alespoň v tom, že zde již bylo zakázáno financování muslimských organizací/spolků ze zahraničí. Ale chybí jeho skutečná kontrola. Pokud se tomuto financování a přijímání imámů ze zahraničí, nebude k dispozici ani nejmenší stupeň prevence islamistických tendencí. Bez radikálních opatření bude policejní úsilí víceméně bezvýsledné. Nemalá část muslimského obyvatelstva by je ale vnímala jako vyhlášení občanské války. Stačí hysterie, jaká propukla po pár siláckých větách prezidenta Macrona o nutnosti systematického boje proti islamismu a přísnější kontroly vnějších hranic Schengenského prostoru. Paradoxy předstírání islamistů Velmi zajímavým fenoménem byla pomoc tří mužů lidem ohroženým při střelba mladého islamisty ve Vídni. Palestinský zaměstnanec rychlého občerstvení Osama Joda a zápasníci MMA Recep Gultekin (21) a Mikail Özen (25) společně pomohli postřelenému policistovi a starší ženě. Přitom byl údajně útočník zhruba 20 metrů od nich. Turci Mikail Özen a Recep Gültekin se ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny. Pro rakouskou multikulturně scénu bylo příjemné, že jsou rakouskými státními občany, oba se narodili ve Vídni. „My muslimové tureckého původu nenávidíme jakýkoli druh teroru… Stojíme za Rakouskem, stojíme za Vídní, respektujeme Rakousko,“ nechal se slyšet Özen krátce po atentátu na videu pro sociální sítě. Všem třem na vídeňské radnici poděkoval starosta Vídně Michael Ludwig. Psali o nich v řadě zahraničních médií jako příklad toho, že teror nemá s islámem nic společného, jde o činy extremistů. Oba Turky pozval k sobě i turecký velvyslanec v Rakousku Ozan Ceyhun. Telefonicky jim blahopřál i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který je označil za „posly míru a krásy“. Hrdinové však měli smůlu, že internet má sloní paměť. Jakmile se jejich fotografie objevily v médiích, ihned vešlo ve známost, že oba vyjadřovali sympatie muslimským extremistům a schvalovali teroristické útoky. Jde o rozkošný důkaz, jak odolné je podhoubí islámského terorismu. Přímo z turecké komunity se k médiím dostala videa a příspěvky ze sociálních sítí. V jednom z příspěvků komentuje Gültigen teror z 19. prosince 2016, kdy islámský terorista Anis Amri v ukradeném voze na berlínském vánočním trhu zabil 11 lidí a předtím zavraždil řidiče. „Vůbec mi není líto, co se v Berlíně stalo,“ napsal Gültegin krátce po tomto atentátu. Skutečné názory také ukázal Facebook u Özena, který ukazoval ruku s prsty sevřenými do takzvaného „vlčího pozdravu“, symbolu extremistické organizace Šedí vlci. V Rakousku už je dva roky zakázán podobně jako nacistické „hajlování“. K fotografii rakety, určené k boji v syrském městě Afrín, napsal: „Od nás k tobě poletí raketa pro zrádce v Afrínu. Doufám, že budeš mít na svědomí mnoho mrtvých, i děti.“ Özen i Gültigen sice příspěvky ze svých profilů na sociálních sítích odstranili, ale z internetu se jim je zcela vymazat nepodařilo. Jejich skutečné názory kolují po sítích třeba se současným prohlášením Gültigena: „Teror nemá náboženství, teror nemá národ. Bez ohledu na to, zda Žid, křesťan nebo muslim, všichni držíme pohromadě. Modlete se za Vídeň.“ Internet se pro „hrdiny“ stal pastí. Jejich islamistické názory představují projevy etnické pýchy a zároveň i pohrdání až nenávistí vůči evropskému obyvatelstvu. Některé organizace i politici situaci žehlili tím, že to od nich byla jen mladická nerozvážnost. Özen na sociálních sítích odmítl, že by zdravil „vlčím pozdravem“ jako symbolem extremistů. Jako sportovec a zápasník chtěl prý jen vyjádřit, že je „silný jako vlk“. „S Šedými vlky nemám nic společného,“ tvrdil. Pro pochopení islámského/islamistického terorismu není ani tak podstatné, že ve Vídni střílel nějaký mladý muslim. Důležitý je spíše příběh, jak se Mikail Özen a Recep Gültekin ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny, a zároveň se ukázalo, co si skutečně myslí. Mezi těmito dvěma „příběhy“ nevidím žádný rozpor. Když došlo ke střelbě, oba mladí Turci a Palestinec jednali instinktivně. Sami se stali cílem, protože se střílelo jejich směrem, do míst, kde pracovali. V tu chvíli začali být součástí napadené skupiny, projevila se v nich skupinová solidarita. Zraněný policista nebyl symbolem prohnilé liberálně křesťanské společnosti nevěřících psů, ale jedním z napadených. Pomohli by komukoliv, kdo to v tom okamžiku potřeboval. Teprve později jim někdo řekl, nejenže byli odvážní, ale ještě k tomu ukázali, že ne všichni muslimové jsou střelci smrti. Nevadí jim, že to o nich hovoří, naopak toho využijí. Özen a Gültekin fandili islamistům, patří do mnohamilionové armády muslimských sympatizantů tvrdého islamistického postupu proti evropským nevěřícím psům, ale jsou prezentováni jako prototypy muslimské spolupráce s EU. Ale chybička se vloudila. Internet vyplivl jejich skrytou identitu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-28 16:12:38

Chytrá karanténa je nyní zbytečná, tvrdí epidemiologové a hygienici

Několik desítek terénních epidemiologů a hygieniků napsalo otevřený dopis určený mimo jiné poslancům a vládě, ve kterém varují před přeceňování tzv. Chytré karantény. Při současných počtech případů podle nich snižuje kvalitu epidemiologického šetření a ve svém důsledku i zhoršuje související dopady epidemie. Dopis zveřejňujeme v plném znění. V souvislosti s postupným zaváděním do praxe tzv. Chytré karantény cítíme potřebu i stavovskou povinnost vyjádřit se a uvést na pravou míru mediální obraz o epidemiologické práci, který doprovází nasazování tohoto pro krizové situace vhodného nástroje. Zkreslený mediální obraz bohužel přejímaný i některými politiky a pochopitelně veřejností staví epidemiology a hygieniky do pozice „zadržovatelů pokroku“, se kterou nemůžeme souhlasit. Nemůžeme tuto pozici přijmout, protože je nepravdivá, protože po několika měsících vyčerpávajícího boje přináší právě vysoce sofistikovaná práce epidemiologů a hygieniků, nikoliv tedy „Chytrá karanténa“, první úspěchy, bez ohledu na to, že někde byla dělána s tužkou a papírem a někde elektronickými nástroji či programy. Podstata naší práce je, byla a bude vždy stejná, založená na lékařské a zdravotnické odbornosti nikoliv principiálně na technické podpoře. O to víc nás mrzí výše zmíněné názory, reprezentované například vyjádřením pana Daniela Münicha, člena Národní ekonomické rady vlády.  Epidemiologie a hygiena jsou samostatným lékařským oborem, který se zabývá komplexním studiem výskytu nemocí a poruch zdraví v lidské populaci a studiem faktorů, které tento výskyt podmiňují nebo ovlivňují. Výsledky své činnosti realizuje v návrzích na objektivně podložená opatření vedoucí k ochraně a zlepšení zdravotního stavu populace. V podmínkách nastavených legislativou v ČR se na jejich realizaci podílí a kontroluje jejich účinnost. Úlohou epidemiologů v celém systému ochrany veřejného zdraví je poskytnout alternativy opatření s jejich očekávaným účinkem a možnými dopady. O uplatnění konkrétního opatření v širších souvislostech musí rozhodnout ten, kdo bere na sebe odpovědnost za všechny dopady na obyvatelstvo, tedy vláda nebo jiná autorita. Epidemiologové průběžně monitorují epidemiologickou situaci všech infekčních nemocí. Situaci spojenou s koronavirem (SARS-CoV-2) sledují od konce roku 2019, kdy se objevila první zpráva o neznámé nemoci ve Wuhanu a na riziko šíření infekce čeští epidemiologové bezprostředně upozorňovali. Při výskytu každé infekční choroby je hlavním cílem práce epidemiologů provést neprodleně opatření, která jsou zaměřena na zabránění dalšímu šíření infekce v populaci. Stejný princip byl a je aplikován rovněž u onemocnění COVID-19. Ve světle výše uvedeného, epidemiologové standardně v co nejkratším čase vyhledávají a od objevení se prvních případů onemocnění COVID-19 v ČR vyhledávali nemocné a prováděli epidemiologická šetření, včetně vyhledání úzkých potenciálně infekčních kontaktů a jejich cíleného testování. Toto se standardně děje nepřetržitě a ve většině případů v řádu několika hodin od identifikace nemocné osoby. Protiepidemická opatření nařízená epidemiology krajských hygienických stanic se od samého počátku epidemie zaměřovala na izolaci nemocných, a to podle posouzení jejich zdravotního stavu specialistou v oboru infekčního lékařství v nemocnici nebo v místě bydliště. Dále se prováděla a stále provádí domácí karanténa úzkých kontaktů, tedy osob, které byly vystaveny, exponovány, viru. Karanténou se dle platné legislativy ČR rozumí oddělení zdravé fyzické osoby, která byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy, od ostatních fyzických osob s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění v období, kdy by se toto onemocnění mohlo šířit. Při posuzování rizikové expozice epidemiologové vychází z doporučení založených na důkazech zejména z WHO a ECDC. V začátku reakce na rozvíjející se epidemii byla činnost epidemiologů v části vyšetřování úzkých kontaktů limitována pouze dostupností testovacích kapacit. V současnosti je laboratorní a odběrová kapacita dostatečná na široké, cílené šetření a diagnostiku. Klíčem odpovědi na tuto epidemii je epidemiologické šetření, cílené vyhledávání jednotlivých nemocných, tedy zdrojů nákazy a jejich kontaktů. Šetření jsou prováděna kvalifikovanými odborníky-epidemiology, jejich každodenní práce s pomocí plošných restriktivních opatření vedla k rychlému poklesu počtu nemocných v ČR. Naprostá většina nemocných je dnes izolována do 24 hodin po vyslovení podezření na onemocnění, obdobně rychle jsou podchyceny epidemiologicky významné úzké kontakty nemocných. „Chytrá karanténa“ neučí epidemiology provádět epidemiologické šetření, protože je to jejich denní rutinní činnost, kterou na pozadí celé události bez světel reflektorů neúnavně a nepřetržitě provádějí. Nemůže ani nahradit epidemiologickou činnost založenou na dlouhodobé zkušenosti a vědeckých poznatcích prováděnou kvalifikovanými odborníky. Jinými slovy epidemiologové karantény dělají chytře už po mnoho let! Cíleně, fundovaně, rychle a efektivně. V současné době platná opatření u osob, které byly v kontaktu s nemocným, ani neumožňují jiný postup než uvalení karantény na 14 dní. Navyšování kontaktů bez řádného epidemiologického posouzení povede naopak ke zvýšení počtu osob, které nemohou chodit do práce a ke zhoršování ekonomického dopadu epidemie. Každý případ je nemocný člověk, originál, který nelze napasovat do jednoduchého algoritmu. Pracujeme s nemocnými lidmi a jejich kontakty, s lidmi z okolí nemocných, z jejich rodin, ze zaměstnání. Jsou to všichni lidé, kteří mají obavy o své zdraví, kladou otázky, potřebují vysvětlit, poradit a pomoci. Nejsou to položky ve skladovém hospodářství, které lze jednoduše vyřídit. Navíc z recentních zkušeností víme, že v zapojených krajích nevede systém k urychlení vyhledávání nemocných a jejich kontaktů. Nástroje „Chytré karantény” mohou pomoci jen v situaci, kdy budou v České republice denně přibývat stovky a stovky nemocných, kdy nejde o kvalitu, ale o kvantitu šetření. Při současných počtech případů naopak systém snižuje kvalitu epidemiologického šetření a ve svém důsledku i zhoršuje související dopady epidemie. Závěrem považujeme znovu za nutné zdůraznit, že zejména díky včasným protiepidemickým opatřením prováděným epidemiology a hygieniky za podpory ostatních pracovníků všech hygienických stanic po celé České republice, epidemiologů ministerstva zdravotnictví, laboratorních pracovníků a díky včasným restriktivním opatřením zavedených státem se výskyt a šíření onemocnění COVID19 daří dosud úspěšně kontrolovat. Je přinejmenším riskantní v současné situaci nahrazovat fungující systém systémem jiným, a to bez znalostí skutečných souvislostí a potřeb profesionálů v ochraně veřejného zdraví, které si navíc stát právě pro tyto situace hromadného výskytu infekčních i neinfekčních nemocí dlouhodobě připravuje a vzdělává. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-20 07:55:07

„Chřipečkáři“ si myslí, že hlavní funkci škol je hlídání dětí, nikoli výuka

Kolem viru COVID-19 panuje mnoho nejasností. Srovnáním různých opatření, které proti šíření epidemie vyhlásily různé vlády s počty nakažených a mrtvých v konkrétní zemi však lze s vysokou mírou pravděpodobnosti prohlásit, že to, co funguje, je karanténa. Nyní se však ve veřejném prostoru rozjíždí boj o formy jejího rozvolňování. „Chybějící české mrtvoly“ dodávají kuráže stoupencům co nejrychlejšího zrušeních ochranných opatření. Pro vyhodnocení stavu pandemie Covidu 19 jsou důležitá tři čísla: Za prvé – počet hospitalizovaných, zejména na intenzivních lůžkách. Za druhé – počet nově infikovaných. Za třetí – replikační faktor, někdy popisovaný jako počet lidí, které nakazí jeden pozitivní nositel, se ideálně blíží jedné nebo pod ní klesá. Tato tři čísla se musí vyhodnotit společně a pak zvážit uvolnění restrikcí a jejich pořadí. Pokud ve svém součtu stoupají a jsou nepříznivá, je třeba znovu otočit kormidlem ve směru zpřísnění. Tak to hodnotí v Rakousku. U nás se jede intenzivní mediální kampaň proti vládním opatřením, bez ohledu na lidský faktor. Na sociálních sítích se šíří odpor proti nošení roušek na veřejnosti jakožto symbol odporu proti totalitě. Osobnosti z řad politiků, novinářů a dalších se předhánějí v prohlášeních, jak je nošení roušek neúčinné, v podstatě škodlivé a jaký symbol útlaku to je. Když se podíváte, na profily těch, kteří tuto „touhu po svobodě“ šíří, tak jsou to jednak chroničtí libertariáni, kteří si nechtějí nechat vzít právo kohokoli nakazit, i když sami příznaky nemají, a za druhé odpůrci vlády Andreje Babiše. Ti si vedou dál svou „hybridní válku“ proti této vládě novými prostředky. Letná nepřichází v úvahu, tak se bojuje proti „náhubkům“. Samozřejmě je málo takových – i když jsou – kteří si otevřeně připustí, že obětovat nějakých 10 procent populace, především „důchodců“, aby oni se mohli bavit jako dřív, je morálně ospravedlnitelné. Tak si prostě řeknou, že žádná pandemie není a všechno se nafukuje, aby vlády, toužící po totalitě, mohly utiskovat své občany. Zákazy shromažďování, zákazy cestování, zavřené obchody – to nejsou karanténní opatření, ale pouhá zlovůle a represe. A jejím symbolem je vláda. Přestože nedělá nic dramaticky jinak než vlády okolních zemí, včetně Rakouska a Německa. Nastoupili jsme cestu poměrně tvrdých karanténních opatření v situaci, kdy jsme měli velmi málo nemocných. Rakušané nastoupili stejnou cestu o tři dny později v situaci, kdy měli, díky sousedství s Itálií, prudký nárůst onemocnění na covid 19. Jim se podařilo čísla snížit, což v neděli potvrdil rakouský kancléř Kurz v rozhovoru pro CNN. Německo přistoupilo na restrikce ještě později, po různých strkanicích mezi spolkovými zeměmi, ale v podstatě mají stejná opatření. Naopak země, které dlouho váhaly a váhají dodnes, typicky Belgie, která je podle některých statistik dokonce první na světě v počtu úmrtí na počet obyvatel, o Velké Británii a USA, kde mají počet mrtvých na počet obyvatel v jiných řádech než my, nemluvě. A to je snad právě ten problém – neprošli jsme si tím. Sorta lidí, zvaných „chřipečkáři“, má dnes a denně po ruce statistiky, že loni umíralo v Itálii touto dobou více lidí než letos. A to navzdory záběrům na vojenská auta s rakvemi u Bergama, navzdory videím s lékaři a sestrami na pokraji vyčerpání. A v New Yorku jsou prý hromadné hroby normální záležitost, márnice na ulicích zřejmě také. Neprošli jsme si zkušeností, která je nepřenosná, a jsme zpupní. Vrcholem jsou pak videa od veřejně známých osobností, kde tyto teorie veřejně obhajují. Martin Veselovský ve svém videu nezmínil, že k těm počtům mrtvých, které cituje coby souhrnná úmrtí v daném období, by musel přičíst ty „koronavirové“, včetně chronicky nemocných, kteří se díky přísným opatřením nenakazili a tudíž neumřeli. Přestože je to stejně čeká. Jak se mě zeptala na fcb známá novinářka, které jsem oponovala ohledně podle ní zbytečných roušek: „Myslíte si snad, že jste nesmrtelná?“. Ne, nejsem, ale ještě se mi nechce... Otázka ochrany starších a nemocných už se moc nezmiňuje. Mluví se především o ekonomických škodách a „svobodě“. S uvolněními, která přicházejí, se zvyšuje tlak na úplnou „normalizaci“ života. Včetně otevření škol. Zatím vláda počítá s otevřením prvního stupně na konci května, dokonce bez povinných roušek, na dobrovolné bázi a za předpokladu, že starší a chronicky nemocní učitelé by i nadále učili distančně, stejně jako učitelé druhého stupně a středních škol. Pouze mají v červnu proběhnout maturity, bez písemné části. Velký otazník panuje kolem přijímacích zkoušek na střední školy, kdy ministr školství Robert Plaga (ANO) trvá na jednotných zkouškách Cermatu a odmítá myšlenku, že ve výjimečné situaci by o přijetí žáků mohli rozhodnout ředitelé škol, jak navrhuje spolek Pedagogická komora. Takže se v blízké době mohou nahrnout do škol stovky dětí. Bez roušek, které ministerstvo nebude schopno zajistit. Mezitím roste nevůle části veřejnosti k učitelům, kteří učí distančně. Podle mnohých se doma válíme, podle jiných děti přetěžujeme. A hlavně nehlídáme. To je totiž zjevně hlavní funkce školy – hlídání dětí, aby rodiče mohli do práce. Jestliže je do distančního vzdělání podle statistik České školní inspekce zapojeno 80 procent dětí, pak si troufnu říct, že je to víc než ve škole, kde mnozí jen poctivě sedí. Poslanec Vít Rakušan (STAN) v nedělní Partii na TV Prima řekl, že se mu nelíbí, že učitelé si mohou vybrat, zda půjdou do školy nebo budou učit distančně. Prodavačky si prý také nemohou vybírat. Kromě kouzelného spojení profese učitelky a prodavačky, tak častého u nás, kdykoli se mluví o platech pedagogů, poslanec Rakušan veřejně přiznal, že nejde o to někoho chránit a kdo nemusí, nechť se vyhýbá kontaktu. Jde o to, nahnat co nejvíc lidí zpátky do práce. Vzhledem k obecně vyššímu věku učitelů, o dalších rizikových faktorech nemluvě, je to ruská ruleta. Ale kvůli „chřipce“ se doma nikdo válet nebude, i když má třeba nemocné dítě, sám je chronicky nemocný nebo pečuje o staré rodiče. Tlak na úplné otevření škol bude narůstat. Spousta kolegů přesto do školy nepůjde. Možná je to může stát i místo. Nebo nastoupí a onemocní. Na podzim pak mohou nastoupit na jejich místa avizovaní odborníci bez předepsaného vzdělání či přímo maturanti. Ekonomika first! {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-07 08:07:07

Rektor UK Tomáš Zima: Je třeba co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření

„Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost,“ napsal ve výzvě adresované „všem, kteří rozhodují“ rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění. „Obracím se na Vás jako lékař, občan a rektor Univerzity Karlovy, který je čím dál více znepokojen vývojem a hrozícími důsledky současných opatření přijatých ve věci boje s onemocněním označovaným jako COVID-19. Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu. Je nezbytně nutné okamžitě a zásadně přehodnotit přijatá opatření státu, jejich další trvání, přiměřenost, efektivitu a především plošnost uplatňování. Vidím pro to několik důvodů, založených na faktech, datech a číslech – nikoli na emocích. 1. Hlavní obavy státních orgánů, které se uchýlily k plošným karanténním opatřením, se opírají o propočty rychlého, exponenciálního nárůstu těžkých případů, které by mohly překročit kapacitu zdravotnického systému a způsobit kolaps péče. Tuto obavu lze, alespoň u nás, již dnes zmírnit s ohledem na aktuální vývoj. Zcela jistě se na tom podílel včasný zásah státu. Zda to bylo díky masivním a drastickým opatřením paralyzujícím život a chod společnosti, či zda se na tom podílely i jiné faktory, bude možno zhodnotit s chladnou hlavou až v časovém odstupu. Pozitivním efektem je obrovská mobilizace a zapojení obyvatel, ochota pomoci a podílet se aktivně na zvládnutí ohrožení. 2. Koronavirům je připisován na celém světě značný počet úmrtí. Řada parametrů je však vypočítána nestandardně, velký počet zemřelých neumírá výhradně v přímém důsledku koronavirové infekce, ale v souvislosti s řadou závažných onemocnění či vážně oslabené imunity. Celková letalita infekce COVID-19 bude po zhodnocení celého průběhu vypadat jinak, než je dnes prezentováno. 3. Zdravotnictví v ČR díky nasazení všech zdravotníků je v současném stavu schopno zvládnout větší nápor pacientů, než jsme byli svědky. Paradoxně nyní funguje řada zdravotnických zařízení na zlomek kapacity, dochází k zanedbání péče u ostatních pacientů s neakutními, ale přesto velmi závažnými onemocněními. COVID-19 nezastavil ostatní nemoci, jen na jejich řešení a léčení nezbývá kapacita. A to může být pro zdraví spousty lidí fatální. 4. Nynější situace má tedy negativní dopad na celkové zdraví obyvatelstva – odkládají se diagnostické a léčebné úkony, operace i preventivní návštěvy lékaře. Pandemie zastavila velkou část zdravotnictví. Hospodářský propad zřejmě přinese snížení prostředků pro zdravotnictví, ale současné odkládání výkonů se může následně projevit předčasným úmrtím řady lidí. 5. Objektivní data nasvědčují tomu, že v ČR i v okolních zemích je šíření viru pomalejší a průběh onemocnění lehčí s minimálními počty smrtelných průběhů. Příčiny tohoto příznivějšího stavu se snaží objasnit odborníci, a může na to mít i vliv nošení roušek na místech, kde je více osob. 6. Země, které nepřijaly metodu nejpřísnější, tedy úplné karantény (např. Švédsko, Japonsko a Jižní Korea) vykazují relativně podobné výsledky ochrany obyvatel jako země s nejpřísnějšími a život a ekonomiku ochromujícími opatřeními. Srovnávání mezi jednotlivými zeměmi je metodicky velmi obtížné a často i nesrovnatelné, pro naprosto rozdílné zdravotnické systémy (organizace a úroveň zdravotnictví, počet lůžek atd.) a i z hlediska termínu zavedených opatření. 7. Pohybujeme se v oblasti často polovičatých informací. Došlo k obrovskému a soustavnému strašení národa a občanů, řada médií ve snaze o senzaci za každou cenu, často bez ohledu na fakta či dopady, často bez etického rozměru, bohužel podávají velmi často tendenční obraz infekce lokálně i globálně. A tak, ať už vědomě či nevědomě, zvyšují obavy a paniku ve společnosti. To vše má vliv na společenskou psychiku a ohrožuje to duševní zdraví nejzranitelnější části populace. 8. Daleko fatálnější následky pro nás, pro Českou republiku, bude mít ochromení našeho a světového hospodářství. Např. americká Federal Reserve Bank předpokládá v USA až 30procentní nezaměstnanost. Ta ovšem velmi rychle poroste v řadě zemí. Celosvětový cestovní ruch, který se i v ČR významně podílí na zaměstnanosti a tvorbě HDP, bude zdevastován téměř úplně. Mezinárodní měnový fond hovoří o nejhorší krizi v dějinách lidstva. 9. Státní pomoc, ať už bude jakkoliv masivní, nezabrání poklesu ekonomiky a životní úrovně lidí. Promyšlený plán a jasná dlouhodobá strategie státu je ovšem základním předpokladem, abychom se pokusili ty největší škody alespoň ztlumit. Lidé musí dál uživit své rodiny, mít z čeho platit nájem, hypotéky a další životní náklady. 10. Volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti. Bohužel, i přes sílící zoufalá varování a katastrofické prognózy vývoje naší země a společnosti stále postrádáme kvalifikovaný plán státu, jeho strategii či alespoň odpovědi na základní otázky: Kdy, jak a jaká přijatá opatření skončí? A co bude dál? S čím mohou občané počítat? Jsem přesvědčen, že máme ještě čas jednat a přijmout rozhodnutí, abychom se společně pokusili hrozící důsledky co nejvíce zmírnit. Je podle mě nutné: 1. Co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření – do konce dubna zrušit většinu omezení s výjimkou hromadných akcí, ochrany rizikových skupin (důchodci) a karantény pozitivně testovaných osob. 2. Navýšit na maximum testovací kapacity, uskutečnit co nejdříve testování náhodného reprezentativního vzorku pro objektivní zjištění, kolik osob se setkalo s COVID-19. 3. Zásadně zvýšit a zjednodušit podporu OSVČ, zejména v oblasti živnostníků, řemesel a služeb, cestovního ruchu, kultury a těch, kteří byli zasaženi opatřeními maximální měrou. Tato odvětví na sebe navazují další velké počty lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. 4. Přijmout rychlá, nekomplikovaná a plošná opatření v daňové oblasti – odklady, daňové prázdniny, a další. 5. Zajistit občanům možnost dlouhodobých odkladů splátek úvěrů na bydlení či nájmů v momentě, kdy se dostanou vlivem dopadů koronavirové krize do existenčních potíží a platební neschopnosti. 6. Postupně uvolnit cestování alespoň do sousedních zemí s relativně nízkou úrovní nákazy do konce letošního května. A postupně uvolňovat cestování podle aktuální epidemiologické situace v jednotlivých státech. 7. Ochránit statisíce občanů, kteří spadli či spadnou do dluhových pastí a exekucí, a nastupující ekonomický propad by pro ně byl zcela likvidační. Lze například přistoupit k zcela mimořádnému prodloužení splátek či k částečnému oddlužení. 8. Rychle přijmout zákon proti lichvářským půjčkám a nestandardním nákupům, abychom zabránili zneužívání krize různými „šmejdy“. Jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve zdravotnictví, jsou pro mě děsivá některá zjištění, za kolik jsou leckde pořizovány předražené ochranné pomůcky a další prostředky. 9. Zveřejnit seznam všech položek a věcí – včetně cen a částek, které stát ve stavu nouze nakupoval v objemu miliard korun bez výběrových řízení. Maximální transparentnost a srozumitelnost všech kroků státu v krizi je zcela zásadní. 10. Zajistit, aby nedošlo ke škrtům v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Právě věda se ukazuje jako jedna z klíčových disciplín, která je pro boj s podobnými pandemiemi nepostradatelná. Tato nemoc je především příběhem vědy a výzkumu. Společně s těmito kroky je nutné rychle připravit jasnou a srozumitelnou strategii pro záchranu ČR pro další měsíce a roky, která bude výsledkem společné práce těch nejlepších expertů a špičkových odborníků v oblastech ekonomie, hospodářství a sociální politiky. Koronavirus není možné vymýtit, bude tu s námi asi ještě minimálně několik let. Musíme se snažit minimalizovat letální dopady – a to jak přímé, tak nepřímé. Pokud se rozhodneme pro dlouhodobou karanténu a izolaci země, budou důsledky pro lidské životy devastující – vysoká nezaměstnanost, sociální dopady, nárůst kriminality a radikalizace společnosti. Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Přeji nám všem především pevné zdraví, odpovědná rozhodnutí a co nejvíce síly a vzájemné podpory v těchto těžkých časech." {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-03 05:31:00

Český Maduro

Hlavní proud české žurnalistiky oklestil naše právo na svobodný přístup k informacím téměř monotematickým zúžením pozornosti na problematiku koronavirové pandemie, o které podává uniformní informace. Zprávy a názory, jež se odchylují od názorů hlavního proudu, se vyskytují pouze porůznu na různých neoficiálních internetových stránkách. Informování o zahraničních událostech je velmi kusé, téměř žádné, ale opadl zájem i o skandalizaci vládních politiků (čehož v tuto chvíli není třeba litovat).   Ale i informace o Covid-19 jsou hrubě deformované. Média na nás chrlí čísla, jež sama o sobě nepodporují názor o nebezpečnosti onemocnění. Za pozornost stojí pouze údaje o úmrtích, ale ve vztahu k počtu obyvatel se nezdají být hrozivé. Pouze z neoficiálních zdrojů k nám po trochách pronikají zprávy o krutých koncích pacientů, u nichž má onemocnění vážný průběh. Jejich absence v oficiálním zpravodajství je nepochopitelná: ospravedlňují přece jistý útisk obyvatelstva, k němuž se vláda uchýlila. Z neoficiálních zdrojů se na veřejnost dostávají zprávy, zpochybňující závažnost onemocnění koronavirem, srovnávajíce jej s chřipkou. „Jedna paní“ v nich povídá, že chřipka zasahuje daleko větší počty osob a zejména úmrtí jsou častější. Ale oficiální zdroje o stavu chřipkové epidemie mlčí. Nemáme možnost porovnat si chýry se skutečností. Masa novinářů se hromadně zapojila do tohoto způsobu matení hlav veřejnosti a pomohla tak k zglajchšaltování přístupu obyvatelstva k vládním opatřením. Je ale možné, že je informační blokáda rozumná, protože chrání veřejnost před kacířskými nápady. Vyzkoušel jsem si to na sobě, když jsem jedním okem zahlédl na televizní obrazovce venezuelského prezidenta Nicolase Madura. Bleskem jsem si jej spojil s obrazem Jana Hamáčka: oba pánové jsou nesporně fešáci a jsou na sebe navzájem nápadně podobní. Kdyby si Jan Hamáček nechal narůst knír a kdyby Nicolas Maduro vyměnil polovojenské oblečení za pověstný červený svetr, bylo by to ještě nápadnější. Od poznatku o vnějškové podobě se ale okamžitě začaly odvíjet kacířské úvahy o tom, zda se vzájemná podobnost obou pánů nepromítá také do jejich sklonů a způsobů myšlení. Není to zcela neopodstatněné. Zamysleme se například nad osobní zásluhou Jana Hamáčka o zavedení povinného zakrývání úst a nosu. O účelnosti tohoto opatření se přou odborníci po celém světě a nemohou se dohodnout na jednoznačném názoru. Převažují dokonce pochybnosti. Prokazuje to škodlivost nadbytečné vzdělanosti. Laik Jan Hamáček pochybnostmi netrpí a jako první nás začal z televizní obrazovky přesvědčovat, že „je lépe mít něco než nic“, a zabralo to. Sklon k radikálním řešením uplatnil i ve vztahu k pendlerům. Byl to jeho nápad, že jejich opakované cestování přes hranice tam a zpět je třeba zakázat. Prosadil svou a ze dne na den připravil o chléb blíže neurčený počet pendlerů. Zákaz ale neuvalil na pracovníky ve zdravotnictví a sociálních službách, kteří pracují v prostředí, v němž je vyšší pravděpodobnost setkání s infekcí, a jsou tak přirozenými přenašeči nákazy. Nebudou-li nákazu vozit od nás ven, možná ji přivezou při zpáteční cestě. Navíc jde o profese, které bolestně chybí zde. Kdyby jim znemožnil pracovat v zahraničí, ve srovnání s jinými profesemi by jim uškodil podstatně méně, protože by snadno získali náhradní zaměstnání, byť možná s menším příjmem: ale „je přece lepší mít něco než nic“. Ti ostatní jsou poškozeni dvakrát: přišli o zdroj příjmů v zahraničí, ale v situaci, kdy zde začíná propouštění, mají jen malou naději, že najdou aspoň nějakou náhradu. S jídlem roste chuť: nově prosadil Jan Hamáček návrh zákona, který umožní policii pokutovat na místě občany, kteří nepoužívají předepsané ochranné pomůcky. To je nápad, který by se pro svou absurdnost hodil jako námět pro Franze Kafku. Nebylo by možno proti němu mnoho namítat, pokud by stát byl způsobilý občany potřebnými prostředky zdarma vybavit. V situaci, kdy občané mají s jejich obstarání potíže, kdy mnozí je mohou nosit pouze díky slitovnosti žen, má povahu zvůle a je na místě jej odmítnout. Doufejme, že zákon parlamentem neprojde, nebo že jej v krajním případě nepodepíše prezident republiky. Jan Hamáček se bude jistě bránit, že díky přísným opatřením Česká republika vzdoruje pandemii úspěšněji než většina ostatních zemí. Důvody, proč má pandemie v různých státech rozdílný vývoj, nejsou dostatečně prozkoumány a vysvětleny, ale úspěšnost českých opatření je zjevná. Nesnažím se je zpochybnit jako celek, upozorňuji pouze na výstřelky a chuť zneužívat moc. Na okraj poznamenávám, že Hamáčkova ráznost může mít příznivý vliv na jeho osobní oblíbenost až do té míry, že se může přiblížit popularitě Andreje Babiše. Je možné, že se jeho obliba aspoň zčásti přelije do politických bodů pro ČSSD. Možná se v podzimních volbách dočkáme překvapení, kterého by bez koronaviru nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-11-27 14:57:03

Komise dala zelenou opatřením ke stabilizaci ceny emisních povolenek ETS2

Evropská komise dnes schválila návrh opatření, které má stabilizovat cenu emisní povolenky v systému ETS2 a zabránit tak dopadům na domácnosti i firmy. The post Komise dala zelenou opatřením ke stabilizaci ceny emisních povolenek ETS2 appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2026-04-22 14:55:00

Rozšířené bezpečnostní upozornění – riziko otravy oxidem uhelnatým. Bezpečnostní opatření pro vybrané plynové průtokové ohřívače vody BOSCH a JUNKERS vyráběné od roku 2019.

Praha 22. dubna 2026 (PROTEXT/news aktuell) - Bosch Home Comfort rozšiřuje své stávající bezpečnostní upozornění pro dotčené plynové průtokové ohřívače vody, protože může docházet k úniku spalin, což vede ke zvýšené koncentraci oxidu uhelnatého. V nejhorším případě může tato situace způsobit otravu CO. Zákazníci mohou být tímto bezpečnostním opatřením dotčeni opakovaně nebo nově.- Rozšířené bezpečnostní opatření z důvodu možného rizika otravy oxidem uhelnatým- Opatření se týká plynových průtokových ohřívačů vody z produktové řady Bosch Hydro 4100/4300 a Junkers Hydro 4300 ve všech výkonových variantách- Spotřebitelé mohou dotčené přístroje identifikovat podle sériového čísla- Bosch Home Comfort poskytuje dotčeným zákazníkům bezplatně CO sensorCelostátní bezpečnostní opatření pro vybrané plynové průtokové ohřívače vody značky BOSCH a JUNKERSV České republice se toto bezpečnostní opatření týká vybraných plynových průtokových ohřívačů vody z produktové řady Bosch Hydro 4100/4300 a Junkers Hydro 4300 ve všech výkonových variantách, vyrobených od roku 2019. Naše sledování trhu ukázalo, že u těchto zařízení může dojít ke zvýšené koncentraci oxidu uhelnatého ve spalinách, pokud je hořák silně znečištěný, například v důsledku nedostatečné nebo opožděné údržby. Pokud se k tomu navíc přidá nedostatečný tah v komíně nebo systému odvodu spalin, hrozí riziko, že spaliny obohacené oxidem uhelnatým mohou nepozorovaně unikat do místnosti, kde je zařízení instalováno, což představuje významné bezpečnostní riziko.Bezpečnost spotřebitelů je pro společnost Bosch Home Comfort nejvyšší prioritou. Jako výrobce řešení pro vytápění a ohřev teplé vody se Bosch Home Comfort zavazuje dodržovat nejvyšší standardy kvality a bezpečnosti. Bezpečnost dotčených zařízení však nelze za všech okolností po celou dobu jejich životnosti plně zaručit. Z tohoto důvodu Bosch Home Comfort zavedla a nyní rozšiřuje své bezpečnostní opatření pro tyto plynové průtokové ohřívače vody.Jak mohou spotřebitelé ověřit, zda je jejich zařízení nově nebo opakovaně dotčeno bezpečnostním opatřením?Bosch Home Comfort vyzývá všechny spotřebitele, aby zkontrolovali typový štítek a sériové číslo umístěné na zadní vnitřní straně zařízení a zjistili, zda se na něj vztahuje toto bezpečnostní opatření.Spotřebitelé zadají 10místné sériové číslo zařízení na webových stránkách https://www.bosch-homecomfort.com/cz/cs/rodinne-domy-a-byty/zakaznicka-podpora/nezavazne-bezpecnostni-opatreni a dále postupují podle uvedených pokynů.Spotřebitelé, kteří mají dotazy, připomínky nebo problémy se zadáním sériového čísla, mohou kontaktovat bezplatnou informační linku na čísle 840 111 190 (pondělí až pátek, 9:00–18:00 hodin) nebo zaslat e-mail na adresu Servis.TTCZ@cz.bosch.com .Zákazníci, jejichž zařízení jsou dotčena, obdrží bezplatně CO senzor, který je určen k instalaci v blízkosti jejich zařízení.Jak předejít možným bezpečnostním rizikům?Aby se minimalizovalo jakékoli bezpečnostní riziko do doby, než bude správně nainstalován CO senzor, jsou spotřebitelé vyzváni, aby omezili ohřev vody na maximálně 15 minut a zajistili dostatečný přívod čerstvého vzduchu během používání zařízení i po jeho ukončení. Pokud zařízení nebylo v posledních 12 měsících servisováno, je nutné v krátké době zajistit jeho údržbu prostřednictvím odborného servisního technika.

Čas načtení: 2024-02-18 06:50:06

Rada Národního parku Šumava schválila novou podobu klidových území na Šumavě

Členové Rady Národního parku Šumava dnes odsouhlasili novou podobu klidových území na Šumavě. Nová pravidla pohybu návštěvníků Šumavy už čeká poslední krok - jejich vyhlášení opatřením obecné povahy. Na čtvrtečním zasedání Rady se sešlo 42 členů z celkových 46. Pro schválení klidových území bylo 32 členů, 9 bylo proti a jeden člen se zdržel. ,,V... ...

Čas načtení: 2022-09-01 00:00:00

Chcete šetřit elektřinu? Změňte světelné zdroje a investujte do fotovoltaiky

V posledních několika měsících se cena za elektrickou energii zvýšila několikanásobně, což nejen mnohé společnosti, ale i domácnosti nutí k šetřícím opatřením. Pokud hledáte způsob, jak eliminovat náklady na provoz, není nic jednoduššího než se poohlédnout po fotovoltaickém systému. Stejně tak mysle ...

Čas načtení: 2020-04-24 00:00:00

Prevencí proti koronaviru je nejen čistá domácnost

Letošní jarní úklid není jen tak ledajaký. Vzhledem k vládním opatřením proti šíření koronaviru si na něj vyčleňujeme mnohem více času než jindy. Namísto pouhého hektického uklízení se aleraději zaměřte i na oživení a zútulnění vašeho interiéru různými dekoracemi. Bude to větší zábava a pocti radost ...

Čas načtení: 2024-02-14 00:00:00

Schindlerova pletárna funguje už 170 let. Natruc nejrůznějším pohromám

Potkali jste někdy švýcarského pošťáka? Nebo letušku či stevarda německé Lufthansy? A měli na sobě uniformu? Pak vězte, že stejnokroj pro obě profese uštrikovaly pletařky v Krásné Lípě v severních Čechách. Očko po očku. Firma zažila krušné časy zejména kvůli covidovým opatřením a energetické krizi, stále ale funguje a dodává ty nejkvalitnější produkty.

Čas načtení: 2024-02-16 22:03:00

NP Šumava: Rada národního parku schválila novou podobu klidových území

Členové Rady Národního parku Šumava odsouhlasili novou podobu klidových území na Šumavě. Nová pravidla pohybu návštěvníků Šumavy už čeká poslední krok, jejich vyhlášení opatřením obecné povahy.

Čas načtení: 2021-01-26 09:01:00

Jednotné přijímačky všude nebudou. Někteří ředitelé věří, že to tak zůstane

Ministerstvo školství letos povolilo ředitelům středních škol, aby vypustili z přijímacího řízení státní zkoušku z češtiny a matematiky… S letošní legislativní změnou se otevírá debata, zda pravidla pro přijímací řízení nepřenést i do následujících let. „Chápu, že některým školám jednotná přijímací zkouška úplně vyhovuje. Pro nás by bylo ale zase ideální, kdyby bylo použití státních testů dobrovolné. To je ale asi neprůchodné. Možná by však šlo, aby si školy samy rozhodly, jakou váhu státním testům dají,“ uvažuje v reportáži Seznam Zprávy ředitel Waldorfského lycea Ivan Smolka. I ředitelé ostatních škol, které Seznam Zprávy oslovily, se shodují na tom, že by letošní výjimečná pravidla rádi přenesli i do dalších let. Jihočeský kraj proto hodlá současnou situaci využít pro diskuzi s rezortem školství. „Vím, že současná úprava řeší jen současný rok, ale mně by se líbilo, kdybychom i do budoucna nechali formu přijímacího řízení na školách. Stát by mohl připravit jednotnou přijímací zkoušku, ale bylo by na ředitelích, jestli ji použijí, nebo ne. Díky letošku budeme mít k tomu data pro další debatu s Ministerstvem školství,“ dodává náměstek jihočeského hejtmana Pavel Klíma. Zatím jsou ale pravidla nastavená jasně. Opatřením ministra školství mohou přijímací řízení ředitelé změnit jen letos, čas na vyhlášení podmínek mají do 31. ledna. Zvolit si školní přijímací zkoušku mohou pouze čtyřleté maturitní obory. Do 8. března pak mají všichni ředitelé čas také přijímací řízení úplně zrušit, pokud se na příslušný obor nepřihlásí víc uchazečů, než je maximální kapacita. I tuhle možnost ale musí vepsat do pravidel přijímacího řízení. Už letos ale u jednotné přijímací zkoušky zůstanou čtyřletá gymnázia. Podle jejich ředitelů jim totiž právě jednotná přijímací zkouška pomůže dobře vybrat vhodné uchazeče z velkého převisu zájemců.  Celý text naleznete zde

Čas načtení: 2024-02-17 05:35:24

Trump upřednostňuje zákaz potratů od šestnáctého týdne těhotenství, píše list

Americký exprezident Donald Trump, který se chce po čtyřech letech vrátit do Bílého domu, dává v rozhovorech s poradci a spojenci najevo, že by podpořil federální zákaz potratů od 16. týdne těhotenství. Uvádí to deník The New York Times s odvoláním na dva informované zdroje. Uvedená myšlenka představuje výrazně mírnější přístup oproti opatřením republikánů v řadě amerických států.

Čas načtení: 2020-11-19 09:00:00

Pojeďte na výlet do Českých Budějovic

„V Českých Budějovicích by chtěl žít každý…“ Tato nesmrtelná slova našeho klasika se nám všem vryla do podvědomí, a tak by je měl každý z nás alespoň navštívit. Doba cestování do zahraničí příliš nepřeje, díky vládním opatřením proti šíření koronaviru, tak si o Českých Budějovicích alespoň něco přeč ...