Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-29 05:00:00

S rakovinou bojující Anička Slováčková: Návaly únavy!

Nedávno se podělila o silné momenty ze své narozeninové oslavy a odpočatě vypadala i na finále Anděla mezi zdravotníky. Anna Slováčková (29) ale nijak nezastírá, že se u ní střídají stavy, kdy je jí hodně špatně.

Čas načtení: 2025-06-28 15:00:00

Heidi Janků (62) na akci Anděl mezi zdravotníky: Bojuji s nemocí střev!

Už přes 20 let bojuje Heidi Janků (62) se zánětem tlustého střeva. Přesto zvládá žít naplno a koncertovat, jak předvedla i na soustředění projektu Anděl mezi zdravotníky. Zpěvačka prozradila, jak na tom aktuálně je a co jí v boji s nemocí nejvíc pomáhá.

Čas načtení: 2025-08-24 12:50:00

Anděl mezi zdravotníky 2025: Bujaré finále v Náchodě! Hvězdní hosté i divoká zábava

Městské divadlo Dr. Josefa Čížka v Náchodě se v sobotu 23. srpna proměnilo v místo plné emocí, radosti i dojetí. Konalo se zde totiž finále projektu Anděl mezi zdravotníky 2025, který oceňuje výjimečné osobnosti z řad zdravotníků a pečovatelů.

Čas načtení: 2026-06-23 05:00:00

Matuš přiznal krizi s Lucinkou. Dokonce prý ani neví, kde teď je

Na akci Anděl mezi zdravotníky, kde se oceňuje ten nejlepší záchranářský personál, se Bohuš Matuš (52) objevil s pětiletou dcerou Natálkou. Maminku Lucii (23) ale nechali doma. Deníku Aha! zpěvák přiznal velkou vztahovou krizi. „Nevím, kde teď je… Když tak si najde jiného,“ šokoval.

Čas načtení: 2020-04-09 20:51:00

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma. Dobrovolně jsme se do omezeného režimu s čtyřletým synem totiž uchýlili už v pátek 13. 3. (celostátní omezení pohybu pak přišlo od 16. 3). Obvykle na pátky třináctého zrovna nevěřím. Ovšem tenhle březnový přinesl opravdu hodně nového. A tak se chci ohlédnout, co to vlastně všechno v mém (potažmo našem – rodinném) případě je a bylo... Jakožto těhotná (šestý měsíc) matka malého dítěte kloubící dohromady tři různé pracovní úvazky jsem v úterý 10. března v sedm ráno po cestě do práce pociťovala těžký tik v pravém oku. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Středeční uzavření škol přineslo skutečnost, že dvě z mých pracovních aktivit odpadly. Asi se tudíž nelze divit, že prvotní dojem byla úleva. Tolik restů a najednou tolik času je udělat, výhled na cca dva týdny volna, jak nám řekli ve škole... Takže v naší „počáteční fázi“ hrály hlavní roli trio relax, zahrada a domácnost. „Čistka“ ve skříních, (konečně) nalezení a vyprání těhotenského oblečení pro další měsíce, umytá okna, poryté, připravené záhony, setí semínek... Do toho krásné počasí a hry s naším drahým čtyřleťákem. Konečně na něj mám čas! Užívám si ho, jak můžu, než se narodí očekávané miminko a změní nám celý rodinný chod a systém... Volám starším členům rodiny, správně sluníčkově s nimi rozprávím... Zároveň občas komunikace stran třetí pracovní aktivity, zejména rušení schůzek s klienty. Dobrá nálada a pohoda. Nebudu přece kvůli nějakému viru ztrácet optimismus. Detaily jako nákupy potravin online se dají dobře zvládnout. V hovorech s kamarádkami jsem veselá. Předěl přichází v podobě ohlášení největšího mediálního packala všech dob, tehdy vedoucího krizového štábu, pana Prymuly, že budeme mít dva roky zavřené hranice. To na mě padla černá „deprese“ spojená s pocitem „konec světa tak, jak ho známe“. Dobře vím, že krize je šance a že v ní je záhodno spatřovat příležitost. Jsou ale i momenty, kdy propadám úzkosti. Jak se v tom všem neztratit? Jak ochránit sebe (s nenarozeným miminkem) a rodinu, jak se o ně (po)starat v takové divné době, kdy se láme věk? Uvědomuji si, že jsme v jakémsi předělu dějin, tohle období jednou bude zmiňováno v učebnicích (budou-li kdy ještě jaké). Prožívám narušení základních jistot ohledně toho, co lze vůbec ještě v životě očekávat. Taky vnímám, že jsme na tom relativně dobře. Hypotéka malá, práce relativně stálá a perspektivní, vidina rodičovského příspěvku, snad se s tím nějak vypořádáme... Průběžně chystám výbavičku pro malé – peru, věším, žehlím, ukládám... Zároveň už to doma začíná být dlouhé. Více nastartovávám pracovní aktivity online, ač jsem si to dříve neuměla představit bez osobního kontaktu, nakonec to jde nad očekávání dobře. Hodně peču, hlavně jsem se dostala ke kynutému těstu, kterému jsem se vždy instinktivně vyhýbala. Domácí bagety, houstičky, ciabatta, koláče. I na sušenky došlo (kynuté nebyly :D). V rozhovoru s nejlepší kamarádkou konstatujeme, že se nám oběma daří adaptace na změněné podmínky. Užíváme si radost z toho, co jde. Tu mi opět kazí řeči páně Prymuly /promiňte, potřebuju někam zacílit agresi a tudíž nějakého „ďábla“, takže tentokrát to opět schytá on/, kterýžto prohlásí, že „změnil názor a je třeba populaci promořit“. Jsem naprosto zastáncem asertivních práv, mezi které právo změnit názor jednoznačně patří. Ale když někdo kormidluje stát v období krize, co tu nebyla desetiletí, měl by fakt víc přemýšlet nad tím, co říká. První moje myšlenka v souvislosti s tímto tvrzením je „takže to všechno doteď, všechny ty zákazy, to bylo zbytečné??! Nebo k čemu to teda jako bylo??!“ Zároveň se začínám více cítit ohrožená. Těhotné ženy mají slabší imunitu. A hlavně nikdo neví, co prodělání nemoci v těhotenství může způsobit nenarozenému dítěti stran psychomotorického vývoje. Je to nová věc, studie logicky proto nejsou... Umírají i mladší lidé, nejenom senioři... Mám starost o manžela a syna... Doteď jsem se cítila doma aspoň relativně v bezpečí. Ale návrat do práce – dvě velké školy plné dětí? Nespoléhám na to, že by mi neschopenkou pomohla má těžce neempatická gynekoložka, kterážto i přes současnou situaci trvá na tom, abych se (z mého pohledu zcela zbytečně) účastnila kontrol v těhotenské poradně (s tím, že „současná epidemiologická situace bude trvat ještě půl roku“) – a ona mi nutně potřebuje změřit tlak a cukr v moči a slyšet ozvy dítěte. Sakra, mám pohyby a cítím se ok, to to nestačí? Proč??? Já mám ksakru strach! Nevidím důvod zbytečně se vystavovat riziku, jezdit do velkého města, chodit na polikliniku, čekat s dalšími lidmi v čekárně, vidět se se zdravotníky, kteří kdovíjaké mají kontakty, do toho tam ještě tahat syna, kterého nechci logicky dávat k babičce... Jsem z toho všeho unavená. Doplnili jsme domácnost prostřednictvím online nákupů – dopřála jsem si hlavně hrnec na chleba a pár dalších drobností do kuchyně. Nějaké knížky, hlavně pro syna... Chystáme se na Velikonoce, vyrábíme výzdobu, peču ještě víc než předtím. S kamarádkama občas nějaký videohovor. S klienty jich teď bylo víc, postupně se tenhle způsob práce učím a uvědomuji si, že se mi třeba bude hodit na mateřské jako forma přivýdělku. Bylo by asi dobré udělat změny na webu a skočit po hlavě do té nové podnikatelské příležitosti, ale s rostoucím břichem to není úplně optimální – i kdybych uspěla, nebudu na to mít čas, protože miminko. Vadí mi, že se téhle možnosti nemůžu úplně chytit za pačesy. Měla bych aspoň, do čeho se teď položit... Možná to stejně aspoň částečně udělám. Je mi smutno. Nevím, kdy to skončí a co se z toho všeho vynoří. Potřebovala bych „mít se čeho chytit“ a to je nedostatkové zboží. Takže je to vlastně pořád stejný jako na začátku. Nezbývá než doufat. Chovat se zodpovědně v míře, v které to jde. Modlit se, meditovat, milovat... Jo, a jíst. V druhém těhotenství bohužel zjevně přiberu víc než v tom prvním, protože co si upeču, taky v míře nemalé sním...;) PS: V závěru psaní tohoto článku si připadám jako blázen. Zanedlouho se lidem otevřou úřady. Takže manžel domů infekci tak jako tak vbrzku přinese. Jak v téhle situaci z mindsetu role oběti? Poradíte?

Čas načtení: 2010-07-24 15:00:00

Zvyšte si sebevědomí – Legíny proti celulitidě

Trápíte se kvůli nepěkné pomerančové kůži? Už jste přestala věřit všem krémům, sprejům a masážním strojkům, které slibovaly, že vás celulitidy zbaví? Zkuste ještě vyzkoušet legíny proti celulitidě. Nejde o žádné pohádky. Legíny jsou doporučené zdravotníky a už mají na svém kontě spousty spokojených ...

Čas načtení: 2019-11-13 08:02:04

Jak demokratický Západ hájí své „hodnoty“ i za cenu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti

Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí. Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí. Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých. Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal. Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře. Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“. Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu. Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“. Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“. Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera. Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele. Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější. Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala. Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu? Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje. Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.

Čas načtení: 2022-12-20 20:00:00

Česko je na prahu epidemie. Viróza postihuje hlavně děti a léky chybí. Co nás čeká?

Hosty vysílání jsou epidemiolog Roman Prymula, ředitel Life Support a lektor kurzů pro zdravotníky Jan Bradna a zakladatel firmy ShipMonk Jan Bednář.

Čas načtení: 2024-02-25 10:01:00

Polní nemocnice v Gaze: Černochová hledá spojence, Francie s Itálií lodě poslat nechtějí

Ministryně obrany Jana Černochová (ODS) po návratu z Izraele řekla, že by Česko mohlo poslat vojenské zdravotníky do podpůrné mise poblíž Pásma Gazy. Operace by zahrnovala vyslání týmu lékařů a vybudování polní nemocnice na vodě či na souši. Stále ale není jasné, které další země budou ochotné se společné operace účastnit. Ministerstvo obrany jedná s Italy a Francouzi. Ti však už další lodě do oblasti poslat nechtějí, operace je v ohrožení. S případnou českou účastí by musel souhlasit…

Čas načtení: 2024-02-27 04:00:00

Pobyt rodičů s dětmi v nemocnicích předchází traumatům, upozorňuje kampaň

Být spolu je normální. Osvětová kampaň informuje laiky i zdravotníky, jak dětem pomáhá přítomnost rodičů v nemocnicích a při zdravotnických zákrocích. A že na ni mají ze zákona právo.

Čas načtení: 2024-02-27 04:00:00

Pobyt rodičů s dětmi v nemocnicích předchází traumatům, upozorňuje kampaň

Být spolu je normální. Osvětová kampaň informuje laiky i zdravotníky, jak dětem pomáhá přítomnost rodičů v nemocnicích a při zdravotnických zákrocích. A že na ni mají ze zákona právo.

Čas načtení: 2024-03-06 09:21:00

Gorenje pomáhá s Nedoklubkem předčasně narozeným miminkům

 Praha 6. března 2024 (PROTEXT) - Každý rok se v České republice narodí přibližně téměř devět tisíc miminek předčasně, některá z nich váží i méně než kilogram. Potřebují spoustu péče, času, trpělivosti a samozřejmě i adekvátní výživu. Gorenje jako značka široké řady spotřebičů do kuchyně, domácnosti i pro osobní péči, se spojila s neziskovou organizací Nedoklubko a darovala ohřívače lahviček s dětskou výživou několika specializovaným neonatologickým oddělením napříč republikou. Slavnostního předání na neonatologickém oddělení kliniky gynekologie, porodnictví a neonatologie VFN Praha se zúčastnila také ambasadorka značky Gorenje herečka Denisa Pfauserová.V posledních letech se u nás rodí přibližně 8 % dětí před ukončeným 37. týdnem těhotenství. Ročně to představuje zhruba 8 500 dětí, které se narodí s nízkou, velmi nízkou nebo extrémně nízkou hmotností a s různě vyvinutými životními funkcemi. Musí několik prvních týdnů i měsíců svého života prožít v inkubátoru či na vyhřívaném lůžku. Pro rodiče jsou tyto dny psychicky náročné.Současná medicína a třístupňový systém neonatologické péče však umožňuje velkému procentu předčasně narozených dětí žít nakonec bez větších zdravotních problémů. Péče o ně je však mimořádně náročná a neobejde se bez speciální výživy.Gorenje spolu s neziskovou organizací Nedoklubko darovalo speciální ohřívače lahviček s dětskou výživou, která musí mít zvlášť v případě, kdy jde o nedonošené děti, přesnou teplotu. Ohřívací sety putují na neonatologická oddělení pražské Porodnice u Apolináře, ÚPDM v Podolí, Fakultní nemocnice Bulovka, a také na neonatologická oddělení Krajské nemocnice Tomáše Bati Zlín a Fakultní nemocnice Hradec Králové."Jsme rádi, že jsme mohli nabídnout pomocnou ruku a aspoň tímto způsobem zjednodušit každodenní práci zdravotníků a dalších odborníků, kteří na neonatologiích dělají každý den zázraky," říká Kateřina Hadžalová, brand manažerka Gorenje CZ&SK.Nedoklubko je nezisková organizace podporující rodiče předčasně narozených dětí a neonatologická oddělení v České republice od roku 2002."Hlavním cílem Nedoklubka je psychosociální podpora rodičů předčasně narozených dětí v celé České republice. Rodiče, kteří se ocitli v této nelehké situaci, potřebují podporu a naději, že všechno dobře dopadne. Nedoklubko proto sdílí příběhy a vzkazy, a to nejen ve vlastním časopisu 'Nejste v tom sami', na webu a na sociálních sítích, ale věnujeme se i odborné osvětě. Organizujeme také setkávání rodin s podobným osudem se zdravotníky na neonatologických odděleních," vysvětluje Lucie Žáčková, výkonná ředitelka neziskové organizace Nedoklubko.Nedoklubko tak pomáhá hlavně maminkám, jimž se narodilo miminko co se vejde do dlaně, bojovat s pocity jako je beznaděj, bezmoc či selhání.Nedoklubko podporuje neonatologická oddělení a spolupracuje s celou řadou odborných institucí, organizací a asociací. Podporuje také již několikaletý výzkum v oblasti prevence předčasných porodů, který probíhá na Gynekologicko-porodnické klinice 1. lékařské fakulty University Karlovy a VFN v Praze. Cílem výzkumu je prokázat, že už v I. trimestru lze identifikovat ty ženy, kterým reálně hrozí riziko předčasného porodu.cz.gorenje.com ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-03-07 09:55:11

Noční požár na psychiatrické klinice v Košicích: přes 400 evakuovaných

Na psychiatrické klinice Univerzitní nemocnice Louise Pasteura v Košicích vypukl v noci na čtvrtek požár. Hasiči ve spolupráci se zdravotníky museli evakuovat přes 400 lidí. Podle hasičů bylo v budově v čase požáru celkem 766 osob.

Čas načtení: 2024-03-14 09:00:00

Ptala jsem se kolegů z veřejného zdravotnictví na hladomor v Gaze. Říkají, že to, co se děje, nemá obdoby

 Hladomor se zdá být bez urychleného zásahu nevyhnutelný. Děti strádají nedostatkem jídla - a lze tomu zcela zabránitSledovat zprávy z Gazy je příliš bolestné, píše Devi Sridhar, profesorka veřejného zdraví na univerzitě v Edinburku. Videa bezprostředního násilí zaujmou televizní diváky i diváky na sociálních sítích: během několika vteřin jsou zničeny celé nemocnice a budovy padají k zemi. Sledujeme smrt v reálném čase. Ve svém posledním článku o Gaze jsem upozornila na rekordy, které padají: vzhledem ke krátkému trvání se jedná o nejsmrtonosnější válku v moderních dějinách pro děti, novináře, zdravotníky a pracovníky OSN. Jsou však části situace na místě, které se v krátkých klipech hůře zprostředkovávají. Když mluvím s kolegy z humanitárních organizací, nejčastěji slyším, že se obávají hladomoru.

Čas načtení: 2024-03-18 16:00:00

16:00 Zdravotní škola

Mladé dívky a chlapci usilují stát se zdravotníky a pomáhat druhým v poválečném Dánsku. Romantický seriál nominovaný na řadu ocenění (2018). Hrají: M. Blixt Egelindová, A. Støvelbæková, J. Spottag, K. Greis-Rosenthalová, M. Hilgart a další. Režie Roni Ezra[online]

Čas načtení: 2024-03-19 16:00:00

16:00 Zdravotní škola

Mladé dívky a chlapci usilují stát se zdravotníky a pomáhat druhým v poválečném Dánsku. Romantický seriál nominovaný na řadu ocenění (2018). Hrají: M. Blixt Egelindová, A. Støvelbæková, J. Spottag, K. Greis-Rosenthalová, M. Hilgart a další. Režie Roni Ezra[online]

Čas načtení: 2024-03-20 15:55:00

15:55 Zdravotní škola

Mladé dívky a chlapci usilují stát se zdravotníky a pomáhat druhým v poválečném Dánsku. Romantický seriál nominovaný na řadu ocenění (2018). Hrají: M. Blixt Egelindová, A. Støvelbæková, J. Spottag, K. Greis-Rosenthalová, M. Hilgart a další. Režie Roni Ezra[online]

Čas načtení: 2024-03-21 16:30:00

16:30 Zdravotní škola

Mladé dívky a chlapci usilují stát se zdravotníky a pomáhat druhým v poválečném Dánsku. Romantický seriál nominovaný na řadu ocenění (2018). Hrají: M. Blixt Egelindová, A. Støvelbæková, J. Spottag, K. Greis-Rosenthalová, M. Hilgart a další. Režie Roni Ezra[online]