Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-06-09 05:30:00

Kam zamíří téměř 2 miliardy? Stát chystá masivní investice do bezpečnostního výzkumu

Elitní experti, akademici, výzkumníci. Ti všichni mají být aktivizováni a zapojeni do programu, v jehož rámci by měla vznikat efektivní podpora bezpečnostního systému České republiky. Vládou před nedávnem bez větší pozornosti veřejnosti prošel program, jehož cílem je posílení strategické podpory bezpečnostního výzkumu České republiky v letech 2026 až 2031, který nese název IMPAKT 2.

Čas načtení: 2025-07-16 16:47:07

Obrana koupí 14 600 balistických přileb za 1,54 miliardy. Starým chybí moderní technologie

Ministerstvo obrany nakoupí 14 600 ochranných balistických přileb s příslušenstvím za 1,54 miliardy korun bez DPH. Smlouvu by měl úřad podepsat do konce října letošního roku, dodání přileb očekává do konce října 2026. O zakázce realizované prostřednictvím agentury NATO Support and Procurement Agency (NSPA) dnes ministerstvo informovalo vládu. Podrobnosti uvedlo ve zprávě.

Čas načtení: 2025-09-25 06:00:00

Průměrný plat vojáků vzrostl o víc než 25 tisíc. Ženy berou víc než muži

Služba v Armádě České republiky sice nese rizika, ale nabízí také zajímavé odměny. Z aktuálních údajů ministerstva obrany vyplývá, že průměrný plat vojáků za posledních deset let značně stoupl. Ministerstvo obrany tyto informace zveřejnilo na základě žádosti podle zákona o poskytování informací.

Čas načtení: 2025-10-31 17:53:28

Sliby nové vlády: Stop armádě EU a výzbroj hlavně od českých firem

Návrh programového prohlášení vlády Andreje Babiše představuje ambiciózní plán pro obranu země a armádu. Vláda oznamuje prioritní cíl: vybuduje profesionální, technologicky vyspělou a dobře řízenou armádu, která účinně ochrání území, obyvatele i spojence. Armáda má získat důvěru občanů, jasné poslání a reálné schopnosti zajistit obranu v každé situaci.

Čas načtení: 2021-07-22 18:39:26

Jan Bauer: Psaní je pro mne jistým druhem závislosti

Napsal na dvě stovky knih a patří mezi naše nejplodnější autory. Díky jeho literárním hrdinům se můžeme v jeho historických detektivkách přenést do období panování císaře Karla IV. nebo do časů císaře Rudolfa II. S psaním začal Jan Bauer jako student, pak působil jako novinář a již řadu let je spisovatelem na plný úvazek a psaní se pro něj stalo, jak sám říká, jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti. Letos mu vychází kniha Ztracený diadém a příští rok Prokletí domu U Dvou růží z oblíbené série Případy královského soudce Melichara.   Narodil jste se v Jihlavě, ale vyrůstal v Českém Krumlově. Jak jste prožíval své dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Musím vás opravit. Z Jihlavy do Českého Krumlova jsem se s rodiči odstěhoval až ve svých 17 letech, rok před maturitou. Takže jsem vyrůstal v Jihlavě. Dětství v 50. letech minulého století bylo skromnější než dnes, neznali jsme počítačové hry a mobily, zato trávili spoustu času venku na čerstvém vzduchu, hrávali jsme fotbal, také na četníky a lupiče a na indiány a podnikali dobrodružné výpravy. Jako kluk jsem chtěl být námořníkem, cestovatelem, astronautem a také třeba archeologem, což mi vydrželo dost dlouho.   Po maturitě jste uvažoval o studiu žurnalistiky nebo sociologii v Praze, ale rodiče měli, jak jste někde řekl, strach, že byste pořádně nestudoval a hodně času trávil po hospodách a s dívkami, a tak jste nakonec v Českých Budějovicích vystudoval Vysokou školu zemědělskou a stal se z vás zemědělský inženýr. Proč jste si vybral právě zemědělskou školu? Bydleli jsme v Českém Krumlově vzdáleném od Českých Budějovic 25 kilometrů. A v Budějovicích byly tehdy jen dvě vysoké školy – pedagogická fakulta a provozně ekonomická fakulta Vysoké školy zemědělské. Kantorem jsem být nechtěl a raději si vybral „hnojárnu“ a zpočátku do školy každý den dojížděl autobusem.   Psát jste začal již v roce 1964, když jste založil studentský literární časopis Dialog. Po škole jste v roce 1968 začal pracovat jako novinář v Zemědělských novinách. Jak vzpomínáte na svou novinářskou dráhu? Hned po promoci v červnu 1968 jsem nastoupil do krajského deníku Jihočeská pravda. Samozřejmě jsem se nadchnul pro tehdejší pražské jaro, ze všech sil jsem se snažil podpořit proces demokratizace, ale pak přijely tanky a s našimi sny byl konec. Když byla v roce 1970 v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích výstava o kontrarevoluci, měl jsem tam vitrínu se svými články. V jižních Čechách bych se dále v novinách neudržel. Proto jsem se raději „uklidil“ do Prahy, kde mne nikdo neznal, a se štěstím nastoupil do redakce Večerní Prahy. V Zemědělských novinách jsem začal pracovat až v roce 1973. O devatenáct let později, tedy v roce 1992, jsem patřil k zakladatelům bulvárního deníku Blesk, později krátce pracoval v Týdeníku Televize a po další přestávce ještě působil v dnes už neexistujícím deníku Super.   Jako spisovatel jste v roce 1978 debutoval knihou Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby jste napsal řadu knih a dokonce psal pod ženskými pseudonymy Anna Březinová nebo Viola Slavíková. Jak k tomu došlo?  Nakladatel si ode mne objednal milostný historický román a domníval se, že by bylo lepší, kdyby ho podepsala žena – autorka. Těch milostných historických románů bylo nakonec asi dvanáct a pro veřejnost byla pod nimi podepsána právě Anna Březinová a v jednom případě Viola Slavíková.   Píšete literaturu faktu a historické detektivní romány, které jsou velice oblíbené. V sérii V tajných službách Otce vlasti, vás, jak jste někde řekl, inspiroval neobyčejný život císaře Karla IV. a tak aby to nebylo jenom o něm, stvořil jste jeho tajného agenta dominikána Pavla, který je hlavním hrdinou dvanácti pokračování. Co vás přivedlo k psaní právě historických detektivek? Inspiroval mne můj přítel a průkopník historických detektivek u nás Vlastimil Vondruška. A protože se mi příliš nelíbil jeho hrdina královský prokurátor Oldřich z Chlumu, připadal mi příliš idealizovaný, vytvořil jsem drsné chlapíky, jako jsou Jakub Protiva z Protivce, mnich Blasius a další, jimž nic lidského není cizí.    V další úspěšné sérii historických detektivek Rychtář Protiva a mnich Blasius se tato svérázná dvojice objevila ve dvou desítkách knih. Soudce Melichar se svým pomocníkem Božetěchem řeší zapeklité případy v oblíbené sérii Případy královského soudce a na vydání čeká příběh Ztracený diadém a na příští rok Prokletí domu U Dvou růží. Je vám některý z vašich literárních hrdinů blízký? Blízcí jsou mi všichni, zejména svým vysedáváním v krčmách, svérázným humorem a zálibou v něžném pohlaví. Trochu jinou kapitolou je dominikán Pavel ze série v Tajných službách Otce vlasti. V tomto případě jsem stvořil jakéhosi středověkého Jamese Bonda a čtenářský úspěch této řady mi potvrdil, že jsem se rozhodl správně.     Do časů císaře Rudolfa II. jste zasadil sérii Mordy v časech císaře Rudolfa II. s hlavním hrdinou mladým písařem zemského soudu Lukášem Tröblem z Květnice, jehož sedmý díl vyšel letos pod názvem Bratrstvo růžového kříže. A budou další příběhy? Samozřejmě. Doba panování císaře Rudolfa II. je pro autora velmi vděčná a poskytuje spoustu zajímavých námětů. Však už před časem jsem se touto dobou zabýval ve svém nejobjemnějším románu Zlatodějové.   V roce 1995 jste získal cenu Masarykovy akademie umění za sbírku povídek Špionova dcera. Založil jste literární soutěž Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Co vás k tomu vedlo? Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek nebyly soutěže, ale jihočeské literární ceny. Před lety jsem navrhl jejich zřízení, abych podpořil své kolegy a pomohl prestiži literatury v jižních Čechách. Ze stejného důvodu jsem v polovině 90. let minulého století inicioval každoroční setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany.   Někde jste řekl, že psaní knih byla pro vás původně doplňková záležitost. Čím je pro vás psaní dnes? To že jsem někdy řekl? To je zvláštní. Dnes je pro mne psaní jistým druhem závislosti a způsobem, jak se vzdálit leckdy nepříjemné současnosti.   Jste velice oblíbený spisovatel, a jaký jste čtenář? Co rád čtěte? Odpočíváte také s knížkou v ruce? Jak rád trávíte chvíle volna? Čtenář jsem náruživý, i když před beletrií dávám přednost literatuře faktu a vůbec všem knihám o historii. Rád chodím s fenkou Bárou na procházky do legendami opředeného Branišovského lesa, který mám naproti svému bydlišti, rád posedím s přáteli u dobrého vína a také mám rád pěší túry po Šumavě či dobré doutníky. Dříve jsem rád jezdil na kole, ale vzhledem ke svému pokročilému věku jsem své kolo přenechal nejstaršímu vnukovi. Už jsem se na něm necítil bezpečně.    Jan Bauer se narodil se 11. dubna 1945 v Jihlavě. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. V letech 1968 až 1998 pracoval jako novinář v Jihočeské pravdě, Večerní Praze, Zemědělských novinách a v Blesku. Psal pod pseudonymy – Felix Krumlovský, Vojtěch Fišer, Anna Březinová a Viola Slavíková. Napsal zhruba 200 knih – literaturu faktu a hlavně historické detektivky. V roce 2017 obdržel od pelhřimovské agentury Dobrý den certifikát o vytvoření českého rekordu v počtu vydaných knih. Tehdy jich bylo 172. Založil setkávání spisovatelů Zeyerovy Vodňany. Od roku 1998 žije v jižních Čechách, nejprve ve Vodňanech, kde obdržel čestné občanství, nyní v Českých Budějovicích. 

Čas načtení: 2020-07-19 22:34:52

Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády (z archivu LtN)

Osobnost a knihy Marka Orko Váchy, to je svět, kde se běžně kladené a přijímané protiklady ukazují jako zdánlivé. Je křesťanským knězem a zároveň evolučním biologem. Jeho knihy zahrnují niterný prožitek člověka, který chce svět zakoušet jako nevyslovitelné tajemství, i přísnou argumentaci exaktního vědce. (Text, který původně vyšel v Literárních novinách 36/2011, zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu LtN. Vracíme se jím k článkům, které mají co říci, i když jsou staršího data.)   Vystudoval jste molekulární biologii a genetiku, jste katolický kněz. Čím se tyto oblasti mohou navzájem inspirovat? Nejsem si moc jistý, jak by víra mohla ovlivnit vědu, která má přísně specifikovaná pravidla a zajímá se o takový svět, který je měřitelný a vážitelný. Naopak věda může náboženský postoj člověka ovlivnit výrazně, konkrétně molekulární genetika nebo evoluční biologie, která říká, že stále vznikají nové druhy a že planeta je schopna jich generovat patrně nekonečné množství. Právě toto vnímám jako jiskru čehosi božského a jako inspiraci pro filozofii či víru. Svět je jeden a pravda vědy a pravda víry nejdou proti sobě. Rozpor mezi nimi je pouze zdánlivý a přinesl jej až komunistický režim. Světová veřejnost – církevní i světská – přijímá Darwinovu teorii řekněme 15 let po vydání Původu druhů. Věda, víra a umění jsou tři různé pohledy na svět, tři různé paprsky osvětlující tutéž skutečnost.   Nicméně na školách se učí, že kreacionismus a evolucionismus jsou dvě protichůdné teorie. Obecně tomu tak není, sám jsem dlouhá léta učil biologii na střední škole. Ten rozpor je dnes artikulován zejména v jižních státech USA, v tzv. Bible Belt, což jsou státy často baptistické a protestantské. Existuje řada vědců, kteří nepatří k té absolutní špičce, ale zato jsou publikačně velmi aktivní, a kteří říkají: „My jsme darwinisté, a proto ateisté.“ Nejznámější z této vrstvy biologů je Angličan Richard Dawkins, patří k nim i Ed Wilson, kterého si jinak velmi vážím a mám tu od něho několik fantastických knih, nebo autor Nahé opice Desmond Morris, psycholog Steven Pinker, filozof Daniel Dennett a další. A na druhé straně protestantští věřící typicky právě v oněch jižních státech USA říkají: „My jsme věřící, a proto darwinisté nejsme.“ Celý ten spor na mě působí dojmem, že se zde setkávají dvě náboženství a že si kreacionisti a evolucionisti v zásadě nemají moc co vyčítat. Obě strany chápou své přesvědčení velmi fundamentalisticky, mají své posvátné texty, ani jedna strana není přístupna diskusi, obě dvě se pokoušejí „evangelizovat“ veřejnost. Člověk v žádném případě nemůže souhlasit ani s jednou z těchto válčících stran.   Existují různé tendence obě teorie spojit – například Benjamin Kuras ve své knize Zakázané ovoce poznání přirovnává jednotlivé dny stvoření ke geologickým etapám. Jak se na podobný náhled díváte? Na to bych byl opatrný. Ano, nechybí názory, že v Genesis je evoluce naznačena. Ale při takovém výkladu bychom se brzy dostali do potíží. V Genesis v prvních třech dnech vznikají domény, a to oddělením – světla a tmy, vody nad klenbou a vody pod klenbou, vody a souše. Druhé tři dny se tyto domény zabydlují – už třetí den kupodivu existují zelené rostliny, teprve až čtvrtý den Slunce a Měsíc. Pátý den ptáci a ryby, šestý den vzniknou v jednom společném „balíčku“ zvířata a člověk. Vezměte si čtvrtý den, stvoření Slunce a Měsíce: z toho by vyplývalo, že Slunce není původcem světla, neboť to tu již bylo od prvního dne. Jsou stvořeny nečekaně pozdě a ani nemají jména, což lze zase chápat jako polemiku s Babylónií a jejími hvězdnými bohy. Rozdělovat šest dní na geologické epochy mi nepřipadá úplně ideální. Navíc evoluce není lineární přímka, její půdorys připomíná spíše rozvětvené křoví. Bylo by iluzorní hledat v Genesis pravdy přírodovědecké, Genesis spíše odpovídá na otázku, jak žít.   To je tedy způsob, jak mezi vírou a vědou, vírou a rozumem vykolíkovat pole? Z pohledu věřícího člověka je rozum dar Boží, tudíž používat ho je vcelku žádoucí a požehnané. Věda u nás na Západě dosáhla fantastických výsledků právě proto, že se rozhodla věnovat se výhradně oblasti měřitelného. Někdy v 17. století za Descarta a později Francise Bacona jsme se podívali z okna a řekli si: svět je nesmírně složitý, pestrý, vířivý – co kdybychom se podívali z okna přes brýle přírodních věd? Co kdyby nás od této chvíle začalo zajímat pouze měřitelno a vážitelno. Takže nás nebude zajímat krása východu slunce a estetická rovina skutečnosti, nebude nás zajímat duše ani Bůh, andělé ani peklo – neboť nic z toho nepohne rafičkou přístroje. To se ukázalo jako nesmírně užitečné. Co se týče víry, západní věda sama sobě naordinovala něco, čemu se říká metodologický agnosticismus, což znamená, že si uložila mlčení o fenoménech, jako je Bůh, peklo či lidská duše, a nehledá Boha ani pod mikroskopem, ani dalekohledem – tyto věci možná jsou, možná ne, ale materiálem vědy na to nelze přijít. V tomto ohledu je zajímavá myšlenka francouzského filozofa Lamartinea, který říká, že se Východu příliš nepodařilo odstřihnout rozum od světa mýtů a magična, zatímco Západu ano. Při vší úctě, dojde-li na lámání chleba, z malomocenství vás vyléčí spíš tvrdě materialistická západní věda nežli akupunktura. Stejně tak se vesmír chová spíš podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů.   Podle katalánského teologa Xaviera Morlanse byl vědecký rozvoj usnadněn tam, kde společnost vyznávala monoteistická náboženství, na rozdíl od národů, kde má každá rostlinka svého boha. To zní pravděpodobně. Co se týče výzkumu rostlin a zvířat, někdy z něho běhá mráz po zádech. V 17. století Descartes zahrnul rostliny a zvířata mezi res extensa, chápal je jako biomechanismy – bête machine – a tak se k nim i přistupovalo: lidé lili zvířatům při pitvě za živa do žil vosk nebo olovo, aby zjistili, kam poteče. Jako když automechanik zkoumá motor. V naší lékařské etice, když jsme koncem 19. století smetli ze stolu lidskou duši, náhle vznikl i l’homme machine, člověk-stroj. Podobně říká Richard Dawkins, že jsme jen vehikly genů, mechanický stroj. V určité době do nás začnou odkapávat chemikálie, které způsobí, že se zamilujeme. A Steven Pinker dodá, že mozek je jen vlhký počítač, jehož jediným úkolem je namnožit geny, které ho vytvořily.   Evoluční teorie staví na tom, že život se vyvíjel postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí prostředím. Kde je v tomto prostoru náhody místo pro božskou kreativitu? Je důležité odlišit fakt evoluce a interpretaci evoluce, neboť evoluce je jev a např. Darwinova teorie je jedna z možných interpretací. Mimo jiné pro křesťana je velkou satisfakcí, že když před třiceti lety někdo polemizoval s Darwinem, tak byl tmář a papeženec, zatímco dnes se ukazuje, že v evoluci kromě přírodního výběru funguje i mnoho dalších mechanismů, o kterých se Darwinovi nemohlo ani snít. Dnešní dění je fascinující, např. epigenetika – ukazuje se, že pokud se organismus setkává ve svém prostředí s nějakým stálým tlakem, pak se tento tlak může někde u někoho projevit geneticky. Darwin předpokládá, že prostředí je jen selekční faktor, kde vyhrává ten, kdo má nejlepší oči, nejrychlejší nohy atd. Dneska se zdá, že prostředí hraje silnější roli, a pokud dlouhou dobu selektuje jedním směrem, pak se tyto změny patrně dokážou fixovat i geneticky. Darwin ani nemohl vědět, jak se dostávají do našich genomů geny horizontálním přenosem, tedy skrze viry nebo bakterie. Současná debata spočívá v tom, nakolik je Darwinova teorie univerzální a do jaké míry se zapojují i další hráči.   Stále ale zůstává otázka, kde v tomto prostoru, ve kterém panuje náhoda, můžete spatřit tvůrčí záměr. Jeden z důvodů, proč jsme tu, je přílet jednoho meteoritu na Yucatanský poloostrov před 65 miliony let. Co se dělo pak, se moc neví. Meteorit tam každopádně dopadl a byl spouštěcím mechanismem pro další události, jejichž důsledkem bylo podle jedné teorie vyhynutí dinosaurů, díky čemuž se savci dostávají do uprázdněných ekologických nik a ve třetihorách dochází k obrovské expanzi savců, včetně primátů a včetně člověka. Co může být na světě náhodnějšího než dopad meteoritu? Kdyby nedopadl, dnes tu my tři nesedíme. Takovýchto náhod je v evoluci člověka nepočitatelně. Dvě miliardy let zde byly bakterie, pak se stalo něco, čemu opět moc nerozumíme, a jedna bakterie sežrala druhou nebo na ní začala parazitovat a vznikly eukaryotické buňky, ze kterých vznikneme my. Proč ne dřív, proč ne později, proč vůbec? Nebyl důvod, aby k tomu došlo. Věřící člověk to interpretuje tak, že Bůh, který stojí mimo čas, působí i skrze tyto náhody.   V jedné knize říkáte, že evoluční biologie je krásná věda, která nám otevírá oči pro tajemno. Co tajemného nám třeba ukazuje? Třeba to, že stále vznikají nové druhy, planeta generuje nové vlny života, což mi filozoficky připadá famózní. Současných asi 10 až 30 miliónů druhů organismů je jedno promile všech druhů, které tu kdy byly. Steve J. Gould říká velmi hezky, že kdybychom si život na Zemi představili jako magnetofonovou pásku, vrátili ji na začátek a zkusili ji přehrát znova, tak život vykvete do úplně nových větví. Náš scénář byl jenom jeden z mnoha, které se mohly odehrát. Možná tu mohly být jen bakterie, dokud se Slunce neroztáhne a nespálí je. Otázka také je, jestli by život mohl existovat na bázi jiného atomu než uhlíku. Život se mohl vyvinout milióny různých cest. A další věc – zkuste si představit, že onen závoj vědomí, který člověk protrhl jako první, protrhne jednou ještě nějaký další druh. Ať už by to byl delfín nebo šimpanz nebo někdo jiný. Jsme opravdu tak strašně výluční? Vzali bychom takový druh do party? Proč by ne? Před pár lety byl v Indonésii objeven druh homo floresiensis, o němž nevíme nic moc přesného, ale v zásadě se má za to, že to byl jeden z post-homo-erectus, kterému se v nitru nepřístupných ostrovů podařilo přežít invazi moderních lidí. Jeho lebka, která byla nalezena, je stará 18 tisíc let – což je v podstatě včera. To znamená, že tu poměrně nedávno běhaly dva druhy lidí. Teď je otázka, co by se stalo, kdybychom onoho homo floresiensis našli živého. Strčíme ho do zoo mezi šimpanze a orangutany, nebo mu dáme občanku, volební právo a povinnou školní docházku? Tady biologie přistihla filozofii dosti nepřipravenou.   Nejen zde. V souvislosti s rozvojem genetiky a rozluštěním kódu DNA se dnes hovoří o možné ztrátě odpovědnosti člověka, který je zkrátka k lecčemu geneticky „předurčen“ či disponován. Ano, to je námět na knížku. Dnes už známe i soudní procesy, které byly změněny díky genové argumentaci. V Evropě padl průlomový rozsudek v roce 2009, kdy Maročan Abdelmalek Bayout nožem pobodal a zavraždil jiného muže. Obhajoba si nechala udělat genetický profil obviněného a argumentovala tím, že má několik mutací, včetně dnes slavné a dobře prozkoumané mutace v genu pro MAO-A, který souvisí se sklony k agresivnímu chování. Soud na tuto argumentaci slyšel a snížil vrahovi trest odnětí svobody o rok. Tento případ vyvolal obrovskou diskusi mezi genetiky a známý britský genetik Steve Jones přišel se zajímavým a zcela logickým argumentem: Dobře, pokud chceme kvůli mutacím snižovat lidem tresty, tak si prosím uvědomme, že i mezi námi existuje vysoké procento lidí, kteří mají jednu velmi škodlivou mutaci. S touto mutací máte 16krát vyšší pravděpodobnost, že skončíte v kriminále než lidé, kteří tuto mutaci nemají. Devět vražd z desíti mají na svědomí právě lidé s touto mutací. Ta mutace se jmenuje chromozom Y…!  Všichni muži by teď měli relevantně argumentovat: Měli byste mi snížit trest, protože jsem si nevybral svoje pohlaví, byl jsem sem vržen a nebyl jsem tázán. A protože mám chromozom Y, jsem agresivní, násilnický a soupeřivý. Podobně argumentovat by ale mohli vlastně všichni odsouzení, muži i ženy. Mohli by říct: Musíte mě osvobodit, jsem ve vězení za vraždu nebo krádež, ale ve svém genomu mám nepochybně nějakou mutaci, na kterou jste ještě nepřišli – vždyť genetika je ještě v plenkách – kdybych ji neměl, tak tady určitě nejsem.   Takže člověk jako genetický l’homme machine bez vůle, odpovědnosti a svobody rozhodování. S tím souvisí vznik něčeho, čemu Jonathan Sacks říká společenstvo obětí, kdy my dnes na jedné straně rozšiřujeme prostor svých svobod, kam až to jde, vyhlašujeme nová a nová práva na kde co, ovšem v případě, že se něco pokazí, to nikdy není naše vina. Amerika už zná soudní procesy, kdy se pozdní příchody do práce svalovaly na chronic lateness syndrome. My v České republice zase máme nemoc, které se říká prokrastinace, což je chorobné odkládání úkolů. Dříve se tomu říkalo lenost. Společnost obětí mi připadá jako hrozně zhoubná, protože je vždycky po ruce někdo, na koho můžeme svalit svou odpovědnost – prostředí, geny, výchova. Vliv genů a prostředí nelze vyloučit, navzdory jejich diktátu je tady ale něco, co snad můžeme nazvat svoboda.   Co se týče vaší knihy, často jsem se setkala s reakcemi, že je temná či depresivní. Není to tím, že od křesťanského autora, nota bene od kněze, se očekávají spíše „růžové“ pravdy, ujištění o Božím milosrdenství a lásce? Samozřejmě se to očekává. Otázka ale zní, jestli v životě máme dělat věci, které se od nás očekávají. Je pravda, že se to čeká, a já si nejsem úplně jistý, jestli mě čeká nějaká zářná církevní kariéra. Někdy mám dojem, že se v tomto státě církev chápe jako určitá politická strana, která cosi hlásá a od níž se žádá, aby všichni její členové hlásali to samé. Nejde ale přeci o to, abychom měli dresy nějakých týmů a kopali za ně. Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký. A kam nás to tázání dovede – zda k ateismu, agnosticismu nebo ke křesťanství – to je jen jeden z možných závěrů.   Tázání ale vyžaduje určité úsilí… Já myslím, že právě proto tolik lidí vstupuje do sekt a extremistických politických stran. Protože tam vám řeknou, jak to je, jaká je pravda a kdo je přítel a kdo nepřítel. Nabízí vám černobílé vidění světa. Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe… Ale co když to tak není?   V poslední době se hovoří o krizi kněžství. Téměř polovina farností v České republice není obsazena místním knězem. Čím je to způsobené? Současná krize kněžství souvisí s tím, že se mnoho mladých lidí ptá: pokud chci žít kontemplativní život, tak proč bych si ho neprožil v manželství. Druhý vatikánský koncil v 60. letech řekl, že smyslem manželství nejsou děti, ale že manželství usiluje o posvěcení partnera a děti jsou tedy až na dalším místě. Jinými slovy hluboký mystický kontemplativní život lze vést i na opačné straně klášterní zdi. A pokud chci jít opravdu „na dřeň“, jsou tady řeholní řády. Další věc je, že kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dříve mohlo být kněžství vnímáno jako určitý sociální katapult: člověk najednou získal prestižní povolání, lidé ho začali oslovovat „důstojný pane“ a finance se hrnuly. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte to za 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí.   Co je vlastně na kněžském životě nejtěžší? To je, myslím, velmi individuální. Pro mě osobně je to právě ona osamělost.   Kde tedy kněz čerpá oporu? To záleží na každém člověku. Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády. Když člověk žije úplně sám, má našlápnuto k tomu, aby se z něho stal po všech stránkách jezevec. Jednak co se týče aspektů každodenního života, za druhé se z člověka stává, co se týče víry, malinko neřízená střela. Jsem vděčný za to, že mám spoustu kamarádů, kteří mě neváhají říct velmi ostrá slova, pokud mají dojem, že někam ujíždím. Je neobyčejně zdravé mít někoho, kdo vám řekne: teď se chováš jako debil, protože to člověka udržuje v reálu. V manželství tento servis svému muži poskytuje 10krát až 12krát za den manželka, ale mně se může maximálně stát to, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že jsem měl hezké kázání – protože když je špatné, lidi si to nechají pro sebe. Tak se může stát, že žiju v jakési bublině, iluzi o tom, jaký jsem chlapík. Člověku někdy chybí zrcadlo… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-24 06:55:59

Řešení po španělsku – věčný dluh, který zaplatí všechny země EU včetně nás

Ve sporech o to, jestli má Evropská unie řešit krizovou situaci v jižních státech nějakou formou společných dluhopisů, přišli Španělé s novým návrhem, o kterém se má ve čtvrtek diskutovat na nejvyšší úrovni. Jde o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Při bližším pohledu to ovšem vypadá, že vlk se nacpe k prasknutí a koza zůstane celá jenom z určitých úhlů pohledu. Návrh španělské vlády na společné zadlužení by se týkal také České republiky. Podle Španělů by měla Evropská komise vydat společné věčné dluhopisy ve výši 1,5 bilionu eur čili nějakých 40 bilionů českých korun. Věčné v tomto případě znamená, že prostě nemají datum splatnosti a úroky z nich (kupony) se splácejí, well, věčně. (Také známo jako perpetuitní dluhopis.) Není to úplně nový vynález, nejstarší dosud existující takový dluhopis má v držení univerzita Yale a pochází z roku 1648. A ano, původní holandští vydavatelé stále ještě platí a platí… Jelikož vydavatelem by byla Evropská komise, podílely by se na dluhopisech a na placení úroků z nich všechny členské země, tedy včetně ČR, Polska, Dánska, Rumunska a dalších států, které si dosud zachovaly vlastní měnu. To je docela významný rozdíl proti eurobondům, aspoň pro nás. Triků, kterými se vlk nacpe až k prasknutí, je v tomto návrhu hned několik: - účast všech zemí EU, nejen členských zemí eurozóny – patrně jde hlavně o Švédsko a Dánsko, které jsou mezi neuživateli eura zdaleka nejbohatší, - tím, že vydavatelem příslušných dluhopisů by byla Evropská komise, by měly její kreditní rating, tedy AAA, nejvyšší možný, - úroky se mají platit z nově zavedených ekologických daní, což je od Španělů snaha zalichotit německým Zeleným, kteří jsou sice v opozici, ale už se těší na možnou účast ve spolkové vládě příští rok, - vcelku viditelně se počítá s tím, že faktickou váhu dluhu bude pozvolna redukovat inflace a že jednoho dne ani bilion eur nebude, co dřív býval, - tím, že by se na peníze nalepila cedulka „transfer“ nebo „grant“ místo „dluh“, by se zadlužení jižních států nezhoršilo (opticky!). Naproti tomu o celosti kozy lze přeci jen pochybovat. Břímě placení úroků by zase z velké části doléhalo na státy jako Německo či Nizozemsko. Koza by zůstala celá jen v tom smyslu, že objem celého balíku dluhopisů má být konečný a daný dopředu, tj. že nebude narůstat bez hranic. Kromě toho by se nepoužilo strašidelné slovo eurobondy, takže je to úúúúplně něco jiného, nicht wahr, přátelé? Myšlenka, že zaštítí-li cenné papíry vydané ku potřebě Španělů či Italů svým jménem Evropská komise, že tím nabydou na kvalitě a bonitě, mi zase trochu připomíná myšlenku, že dáme-li dohromady balíček špatných hypoték a dobrých hypoték, kvalita výsledku se bude řídit těmi dobrými. Tahle chytristika fungovala v USA pár let, načež došlo k těžkému kolapsu, zvanému Subprime mortgage crisis. Kvalita balíčku není určena jen hezkým balicím papírem a elegantní stužkou. Vždycky záleží na tom, co je v něm. A v tomhle případě bych se obával k tomu obsahu přičichnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-04-08 09:38:05

Sever proti jihu aneb Kdo zaplatí účet za koronavirovou epidemii

Koronavirová krize znovu oživila spor „spořivých“ a „zadlužených“ států o to, jak má fungovat eurozóna. Ve starořeckých pověstech vystupuje slepý věštec Teiresiás, který by se neztratil ani dnes. Například to, že jej bohyně Héra na sedm let proměnila v ženu, by v genderfluidním hnutí jistě vyvolalo obrovské nadšení. (Méně už pak skutečnost, že to byl vlastně trest.) Teiresiovou specializací bylo předpovídání budoucnosti, při kterém spoléhal zejména na duše mrtvých, přivolané ze záhrobí krví obětovaných zvířat apod. Prý byl přitom docela přesný. Moderní následovníci věštce Teiresia se zabývají podobnou činností, totiž předpovídáním ekonomického růstu. Například česká vláda nám nyní vážně tvrdí, že růst pro rok 2021 odhaduje na 3,1 procenta. Jak pěkně to mají spočítané na desetinu procenta! Inu pašáci. V proskleném officu dneška není ovšem místo pro obětní oltář, který byl dávno nahrazen kávovarem a automatem na barelovou vodu. Snad i tím lze vysvětlit, že prognostici dnešní doby jsou ve svých odhadech podstatně méně přesní než jejich legendární předchůdce Teiresiás. Bez dobrých kontaktů v záhrobí je přeci jen věštění budoucnosti o dost obtížnějším úkolem. Koronavirová epidemie – klasická černá labuť – udělala z veškerých nedávných prognóz ekonomického vývoje řezanku. Jestliže se ještě před dvěma měsíci v Evropě prorokoval mírný, asi jednoprocentní růst (řeč evropského komisaře Gentiloniho ze 13. února tohoto roku), dnes, po restriktivních opatřeních, která přiškrtila ekonomiku, to vypadá na poměrně drsný pokles široko daleko. Místo toho, aby vlády od svých občanů peníze vybíraly, jsou postaveny spíš před otázku, jak zabránit kolapsu příliš mnoha firem naráz. Příslušné finanční rezervy má ovšem málokterý stát. Dokonce i Norsko, které si vytvořilo velký fond na horší časy, musí řešit otázku likvidity, protože ten fond se vesměs skládá ze sbírky cenných papírů, které se v krizových časech nedají prodat úplně obratem ruky a za dobrou cenu. Ale norské starosti by ve zbytku Evropy chtěli mít. Žádná vláda si teď nebude moci dovolit říci svým živnostníkům a firmám „běžte se pást“. To by politicky nepřežila. A nejsou-li tedy rezervy, bude se stimulovat na dluh. Což je problém hlavně na silně zadluženém jižním křídle EU, které je přitom epidemií postiženo nejhůře (Španělsko a Itálie mají hodně mrtvých, i Francie je na tom dost špatně). Jižní země si s sebou táhnou velký a těžký kufr dluhů už z minulosti. V jejich ekonomikách přitom hrála významnou roli turistika – což je na oficiálních číslech dobře vidět. A turistika teď v podstatě přestala existovat. Na jak dlouho, to nikdo neví. (Oficiální čísla nejsou všechno. Kolem turistického ruchu tradičně existuje i spousta pracovních příležitostí „načerno“, ve kterých dostávají lidi peníze na ruku a bez papírů. Pokud vás někdy zajímalo, jak můžou kraje typu jihošpanělské Andalusie s brutální nezaměstnaností přes 20 procent vůbec nějak fungovat, tak přesně takhle. Místní vlády to víceméně tolerují, protože je to ve všeobecné mizérii přeci jen změkčující faktor a jeho důsledným potlačováním by si nadělaly hodně nepřátel. Nicméně s tím je teď taky konec. Bída na periferiích bude tím pádem – aspoň dočasně – daleko silnější než v dobách, kdy bylo každé AirBnB rezervované na týdny dopředu.) A to je turistika jenom jedním z mnoha postižených odvětví… Není divu, že jižní politici panikaří a volají po pomoci ze severu, který je na tom přeci jen lépe než oni. Jejich snem jsou koronabondy, společné dluhopisy celé eurozóny, které by pokryly současný ekonomický propad. A to je přesně to, co politici ze zemí jako Nizozemsko nebo Německo nechtějí připustit – společné ručení za dluhy je pro tamní voliče tabu. Bylo by lákavé dívat se na tenhle spor čistě morálními brýlemi: utráceči a flákači chtějí po zodpovědných lidech, aby je vytáhli z průšvihu. Docela dost lidí to taky dělá a na pravici je tahle optika poměrně populární. Sám jsem nepřítel velkého zadlužování, ale takhle jednoduché to zase není. Hlavní problém jižních států není ani tak v míře zadlužení, jako v tom, že mezi nimi a Severem se v různých ekonomických parametrech rozevřely pořádně široké nůžky. Například ještě kolem roku 2000 byla Francie z hlediska podílu vývozu na HDP podobnou mocností jako Německo, dnes se mu dívá na záda – a to z pěkné dálky (zdroj). Itálie je na tom ještě mnohem hůř, v podstatě se nikdy nevzpamatovala z velké krize roku 2008 (zdroj). Každý má pro tento vývoj svoje oblíbené vysvětlení. Někdo poukazuje na nevhodnost jednotné měny pro tak rozdílné ekonomiky (z německého hlediska je euro slabé a značně stimuluje německý export, pro jižní státy je zase moc silné). Jiný zas rád argumentuje kulturními rozdíly, což se mi osobně ale moc nezdá – korupce, mafie a siesta se kolem Středozemního moře vyskytují odjakživa, nezačalo to náhle až po roce 2000, ale ve druhé půlce 20. století byly státy jako Itálie a Francie docela ekonomicky živé a rychle bohatnuly. Pak jsou tu ještě další argumenty, ne tak moralizující, jako je třeba stárnutí populace a odliv mladých mozků do ciziny. Případně také vzestup Číny coby průmyslové velmoci, která dokázala vytlačit Italy a Francouze z trhu levnějšího spotřebního zboží. Nejspíš bude těch faktorů víc. Každopádně s tímto nepříznivým vývojem nedokázaly v postižených zemích nic udělat levicové vlády, pravicové vlády, nacionalistické vlády, probruselské vlády ani nikdo další. Románské státy jsou na tom tom dnes ekonomicky mnohem hůř než Německo a na něj navázané země typu Nizozemska. V nedávné minulosti vesměs udělaly striktní rozpočtové škrty, takže dalšího prostoru k šetření už zas tak moc není (třeba italské škrty byly velmi bolestivé, také Španělé museli proškrtat například zdravotnické výdaje a dnes jsou pod evropským průměrem, což je znát). A do toho přišla další krize daná coronou. Hrozí z toho řecký scénář, ale v daleko větším měřítku. Podíváme-li se ovšem na situaci z perspektivy německého voliče, je dost patrné, že se nebude chtít dělit, a že nejde o sobectví, kterým zas tak rádi argumentují Jižané. Ona totiž v těch grafech, které ukazují raketový růst německých vývozů, zaniká jedna důležitá okolnost. Zisky z tohoto exportního boomu se rozhodně nerozdělily mezi německé obyvatelstvo rovnoměrně. Řadový Němec, zvlášť důchodce (a těch je v zestárlém Německu hodně), musí v každodenním životě hospodařit dost opatrně, aby vyšel. Jedním z určujících výdajů, který ovlivňuje životní úroveň, je nájemné, které ve velkých německých městech poslední dobou značně narostlo – dost na to, aby z toho aktuálně v Německu byl významný sociální problém. A městští Němci přitom tradičně žijí v nájmu až do smrti, jen menšina obyvatel Mnichova, Berlína či Kolína nad Rýnem svoje byty vlastní. (V Berlíně jen 14 procent, v málokterém velkém městě je to nad 25 procent, podrobný přehled podle okresů v PDF.) V téhle situaci by se nikdo nehnal do toho, poslat na sklonku života část svých úspor cizincům na sanování problémů, za jejichž vznik necítí zodpovědnost. A nelze to po něm ani spravedlivě chtít. Společné koronabondy tak nejspíš nebudou, to by neprosadila ani Merkelová, ani nikdo jiný. Co tedy bude? Nejsem Teiresiás a nemám kontakty v záhrobí, abych to dokázal říci přesně. Nicméně jižním státům hrozí ekonomický kolaps. Svého času, dokud ještě platily pesetou a lirou, se tyhle země z problémů dostávaly „tištěním peněz“, které je pro voliče stravitelnější než sebrat jim přímo úspory z účtu (co na tom, že efekty jsou podobné – na psychologii záleží). Dnes tedy tisknout peníze nemůžou, ale Evropská centrální banka by mohla. Tudíž lze očekávat, že představitelé jižních zemí budou tlačit na to, aby s tím začala. Na takové návrhy tradičně Němci říkávali nein, ale otázka je, zda jsou v pozici, aby neinovali i nadále. Když bylo v problémech Řecko, mohli si dovolit tvrdší postoj – řecká ekonomika přeci jen představovala mizivé procento celé eurozóny. Italská, well, to už je problém zcela jiných rozměrů. Ta by s sebou mohla strhnout několik dalších a vyvolat dominový efekt s těžko odhadnutelnými následky. A to není v zájmu Berlína. Proto si myslím, že k nějakému tisku peněz na evropské úrovni dojde. Moc jiných politicky průchodných možností totiž není. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-23 07:45:00

Rohlík rozšiřuje nově svou službu do jižních Čech

Rozšířením do jižních Čech dokáže online supermarket Rohlík obsloužit 90 % země. 

Čas načtení: 2024-06-27 01:00:01

Bitva u Adobe Walls 27.6.1874

Válka na Červené řece byla vojenskou kampaní, kterou armáda Spojených států zahájila v roce 1874 s cílem vytlačit kmeny Komančů, Kiowů, jižních Šajenů a Arapahů z jižních plání a násilně je přesídlit do rezervací v Indiánském teritoriu. První výstřely Války u Červené řeky.

Čas načtení: 2024-07-22 11:44:31

Meteorologové zesílili výstrahu před silnými bouřkami

V jižních oblastech republiky mohou být v pondělí bouřky velmi silné, meteorologové proto upravili výstrahu. Na většině území očekávají „pouze“ silné bouřky. První se již před polednem začaly tvořit v jižních Čechách.

Čas načtení: 2024-10-05 10:00:00

Izrael zabiil velitele Hamásu, jeho manželku i jeho dvě malé dcery

Dvě mrtvé holčičky, zavražděné v sobotu Izraelem: Moderátor z Bejrútu, Channel 4 News, sobota 5. října 2024:  amp;amp;amp;amp;amp;amp;lt;bramp;amp;amp;amp;amp;amp;gt;amp;amp;amp;amp;amp;amp;lt;bramp;amp;amp;amp;amp;amp;gt; Údery v Libanonu se zintenzivňují, protože kolem výročí útoků ze 7. října se očekává slíbená izraelská odveta do Íránu. Dobrý večer z Bejrútu, kde Izrael pokračuje v leteckých útocích zaměřených na cíle Hizballáhu na jižních předměstích, přibývá náznaků, že muž, o němž si mnozí mysleli, že nahradí Hasana Nasralláha, byl zabit. Při náletech na severu Libanonu byli zabiti také vysocí představitelé Hamásu. Invaze na jihu také pokračuje, dnes bylo hlášeno 25 mrtvých a 127 zraněných a Vysoký komisař OSN pro uprchlíky varoval před hrozivou krizí, kdy jsou statisíce lidí v Libanonu vysídleny a v pohybu. Pozornost světa však nadále upoutávají útoky Izraele na Írán, jimiž Izrael vyhrožuje. Do Izraele před těmito údery údajně dorazil i generál, který vede americké centrální velení. V dnešním programu se také dozvíte o pochodu desetitisíců demonstrantů centrem Londýna, kteří požadují příměří v Gaze a ukončení války v Libanonu. Izrael rozšířil bombardování Libanonu a zasáhl nové oblasti, když se zaměřil na členy Hizballáhu i Hamásu, zatímco Hizballáh pokračuje v útocích na severní Izrael, tvrdí, že vypálil rakety na leteckou základnu poblíž města Haifa v jižním Libanonu, Izraelské obranné síly tvrdí, že v noci zasáhly velitelské centrum Hizballáhu umístěné v mešitě sousedící s nemocnicí Salah Gundur. Poprvé v tomto konfliktu Izrael zasáhl Tripolis v severním Libanonu, přičemž při útoku bezpilotního letounu údajně zabil představitele vojenského křídla Hamásu, jeho manželku a dvě malé dcery, a Izrael pokračoval v úderech na libanonské hlavní město, zde Bejrút. Jeho armáda vydala varování pro obyvatele tří jižních předměstí poblíž letiště, aby evakuovali budovy v okolí zařízení Hizballáhu, informuje o událostech dnešního dne Alex Thomson.

Čas načtení: 2024-10-05 10:00:00

Izrael zabil velitele Hamásu, jeho manželku i jeho dvě malé dcery

Dvě mrtvé holčičky, zavražděné v sobotu Izraelem: Moderátor z Bejrútu, Channel 4 News, sobota 5. října 2024:  amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;lt;bramp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;gt;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;lt;bramp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;amp;gt; Údery v Libanonu se zintenzivňují, protože kolem výročí útoků ze 7. října se očekává slíbená izraelská odveta do Íránu. Dobrý večer z Bejrútu, kde Izrael pokračuje v leteckých útocích zaměřených na cíle Hizballáhu na jižních předměstích, přibývá náznaků, že muž, o němž si mnozí mysleli, že nahradí Hasana Nasralláha, byl zabit. Při náletech na severu Libanonu byli zabiti také vysocí představitelé Hamásu. Invaze na jihu také pokračuje, dnes bylo hlášeno 25 mrtvých a 127 zraněných a Vysoký komisař OSN pro uprchlíky varoval před hrozivou krizí, kdy jsou statisíce lidí v Libanonu vysídleny a v pohybu. Pozornost světa však nadále upoutávají útoky Izraele na Írán, jimiž Izrael vyhrožuje. Do Izraele před těmito údery údajně dorazil i generál, který vede americké centrální velení. V dnešním programu se také dozvíte o pochodu desetitisíců demonstrantů centrem Londýna, kteří požadují příměří v Gaze a ukončení války v Libanonu. Izrael rozšířil bombardování Libanonu a zasáhl nové oblasti, když se zaměřil na členy Hizballáhu i Hamásu, zatímco Hizballáh pokračuje v útocích na severní Izrael, tvrdí, že vypálil rakety na leteckou základnu poblíž města Haifa v jižním Libanonu, Izraelské obranné síly tvrdí, že v noci zasáhly velitelské centrum Hizballáhu umístěné v mešitě sousedící s nemocnicí Salah Gundur. Poprvé v tomto konfliktu Izrael zasáhl Tripolis v severním Libanonu, přičemž při útoku bezpilotního letounu údajně zabil představitele vojenského křídla Hamásu, jeho manželku a dvě malé dcery, a Izrael pokračoval v úderech na libanonské hlavní město, zde Bejrút. Jeho armáda vydala varování pro obyvatele tří jižních předměstí poblíž letiště, aby evakuovali budovy v okolí zařízení Hizballáhu, informuje o událostech dnešního dne Alex Thomson.

Čas načtení: 2025-01-30 09:35:51

Winter trial zavítá již dnes na Šumavu i třeba na Malonty.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Tradiční Winter trial již několik dní brázdí Evropou zatím u našich jižních sousedů a již dnes  posádky dorazí  i na české  území, ale  jen poměrně krátce a to  jen do jižních  Čech.  Viz více níže. Na jihočeskou erzetu  zavítá i náš kolega, takže v závěru týdne  přineseme aktuální fotky.  

Čas načtení: 2025-03-23 07:22:54

Neděle ve znamení bouřek a teplotních rozdílů

Ze západní Evropy v neděli nad naše území postoupí oblast nízkého tlaku vzduchu. Zpočátku převládne oblačno až zataženo. V jižních částech České republiky se během dne přechodně protrhá oblačnost až na polojasno. Nejvyšší teploty se budou pohybovat v rozmezí 10 až 15 °C, na jižní Moravě až kolem 18 až 20°C. Odpoledne se začnou vyskytovat přeháňky, v jižních partiích ČR místy i bouřky. K večeru dojde ke slábnutí srážkové činnosti a částečné protrhávání oblačnosti.

Čas načtení: 2025-09-23 09:25:00

Rohlík rozšiřuje rozvoz do jižních Čech, pokryje 98 % území ČR

Rohlík spouští 23. září spustí plnohodnotný rozvoz do více než 70 měst a obcí v jižních Čechách.

Čas načtení: 2025-10-05 16:08:03

Tvrdá rána pro silnou jihočeskou ODS. Její kandidáty tam „překroužkovali“ slabí lidovci

Loni na podzim získala ODS v jižních Čechách v krajských volbách přes 47 procent hlasů, zatímco koalice lidovců s TOP 09 skončila se 4,5 procenty bez jediného mandátu. Přesto to jsou právě lidovci, kteří budou mít v jižních Čechách ve Sněmovně silnější zastoupení než ODS. Podařilo se jim totiž tamní občanské demokraty překroužkovat. ODS kvůli tomu zuří.

Čas načtení: 2025-11-15 17:16:00

Předpověď a zajímavost z jižních Čech Dnes ještě převažoval inverzní charakter počasí s vysokými teplotami na horách a nižšími v nížinách

Předpověď a zajímavost z jižních Čech Dnes ještě převažoval inverzní charakter počasí s vysokými teplotami na horách a nižšími v nížinách. Na rozdíl od včerejška již dnes teplotní rekordy na déle měřících stanicích v jižních Čechách nepadaly,...

Čas načtení: 2026-02-14 16:47:00

Zima v jižních Čechách ještě neřekla své poslední slovo

Zima v jižních Čechách ještě neřekla své poslední slovo. Nad naším územím se vlní studená fronta, která se postupně odsune k jihovýchodu a večer a v noci přinese na celé území jižních Čech sněžení. Napadne většinou kolem 5 cm

Čas načtení: 2026-02-22 09:02:30

Napadlo vás někdy oběhnout Lipno? Parta z jižních Čech pořádá závod, který nabídne i lokální gastronomii

Lipno Trail Run proběhne 19. září a nabídne 108 kilometrů kolem Lipna. Trailový festival propojí běh, historii Šumavy i lokální gastronomii. Článek Napadlo vás někdy oběhnout Lipno? Parta z jižních Čech pořádá závod, který nabídne i lokální gastronomii se nejdříve objevil na CzechCrunch.