Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-28 12:47:09

Macinka: Delegaci na summit NATO povede premiér, ÚS nezrušil usnesení vlády

Vedoucím delegace na summitu NATO v turecké Ankaře bude premiér Andrej Babiš (ANO), zúčastní se obou částí akce, uvedl v neděli na CNN Prima News ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé). Zdůvodnil to tím, že Ústavní soud, který uložil vládě prezidenta Petra Pavla na akci akreditovat, v předběžném opatření nezrušil platné pondělní usnesení vlády o složení delegace. Ministr obrany Jaromír Zůna (za SPD) věří, že je na každé členské zemi, aby si rozhodla, koho do delegace zařadí. Ostatní státy tak podle něj tuzemskou delegaci komentovat nebudou, řekl v Nedělní debatě ČT moderované Terezou Kručinskou.

Čas načtení: 2026-05-08 10:08:00

Prezident na summitu NATO? Pavel s Babišem se opět neshodli

Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš (ANO) se na páteční schůzce na Hradě opět neshodli na tom, jak by mělo vypadat složení české delegace na červencovém summitu Severoatlantické aliance (NATO) v Ankaře. Babiš dál míní, že by Pavel neměl být její součástí, prezident se ale summitu zúčastnit plánuje. Argumentuje tím, že zastupování země navenek je jeho ústavní pravomoc. Kompetenční žalobu vidí až jako poslední možnost, nicméně ji zváží, pokud nakonec součástí delegace nebude. O jejím složení rozhodne vláda v červnu. Pavel to po jednání řekl novinářům. Babiš se brífinku nezúčastnil.

Čas načtení: 2026-05-08 10:08:00

Prezident na summitu NATO? Pavel s Babišem se opět neshodli

Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš (ANO) se na páteční schůzce na Hradě opět neshodli na tom, jak by mělo vypadat složení české delegace na červencovém summitu Severoatlantické aliance (NATO) v Ankaře. Babiš dál míní, že by Pavel neměl být její součástí, prezident se ale summitu zúčastnit plánuje. Argumentuje tím, že zastupování země navenek je jeho ústavní pravomoc. Kompetenční žalobu vidí až jako poslední možnost, nicméně ji zváží, pokud nakonec součástí delegace nebude. O jejím složení rozhodne vláda v červnu. Pavel to po jednání řekl novinářům. Babiš se brífinku nezúčastnil.

Čas načtení: 2026-05-08 10:15:00

„Nějak to nevyšlo,“ Babiš přišel na schůzku s Pavlem pozdě, prezidenta na summitu dál nechce

Prezident Petr Pavel se sešel s premiérem Andrejem Babišem (ANO) na Pražském hradě. Předmětem schůzky byl dlouhodobý spor o složení delegace, která v červenci zamíří na summit NATO v turecké Ankaře. Ke shodě ale nedošlo a Babiš trvá na tom, aby Pavel nejel. V účasti na summitu bránil Pavlovi dlouhodobě šéf diplomacie Petr Macinka (Motoristé). Vznikl z toho veřejně propíraný spor, kde zaznívají ostrá slova. Pokud by Babiš účast Pavla odmítl, je prezident připraven podat kompetenční žalobu, uvedl v předvečer schůzky pro Deník N. Pavel v pátek dodal, že je to pro něj poslední možnost, ke které případně dojde v červnu, až vláda opravdu rozhodne o složení delegace. Babiš na Hrad dorazil krátce před devátou a s Pavlem se jen chladně pozdravili, prezident poukázal na pozdní příchod premiéra.

Čas načtení: 2026-05-08 11:29:00

„Nějak to nevyšlo,“ Babiš přišel na schůzku s Pavlem pozdě a mlčí

Prezident Petr Pavel se sešel s premiérem Andrejem Babišem (ANO) na Pražském hradě. Předmětem schůzky byl dlouhodobý spor o složení delegace, která v červenci zamíří na summit NATO v turecké Ankaře. Ke shodě ale nedošlo a Babiš trvá na tom, aby Pavel nejel. V účasti na summitu bránil Pavlovi dlouhodobě šéf diplomacie Petr Macinka (Motoristé). Vznikl z toho veřejně propíraný spor, kde zaznívají ostrá slova. Pokud by Babiš účast Pavla odmítl, je prezident připraven podat kompetenční žalobu, uvedl v předvečer schůzky pro Deník N. Pavel v pátek dodal, že je to pro něj poslední možnost, ke které případně dojde v červnu, až vláda opravdu rozhodne o složení delegace. Babiš na Hrad dorazil krátce před devátou a s Pavlem se jen chladně pozdravili, prezident poukázal na pozdní příchod premiéra, ale ten se ani neomluvil.

Čas načtení: 2026-05-08 12:00:00

Neshody mezi Hradem a vládou pokračují. „Prezident může vládě znepříjemnit život," řekl Petr Pavel

Prezident Petr Pavel a premiér Andrej Babiš (ANO) se na dnešní schůzce na Hradě opět neshodli na tom, jak by mělo vypadat složení české delegace na červencovém summitu Severoatlantické aliance (NATO) v Ankaře. Babiš dál míní, že by Pavel neměl být její součástí, prezident se ale summitu zúčastnit plánuje. Argumentuje tím, že zastupování země navenek je jeho ústavní pravomoc. Kompetenční žalobu vidí až jako poslední možnost, nicméně ji zváží, pokud nakonec součástí delegace nebude. O jejím složení rozhodne vláda v červnu. Pavel to po jednání řekl novinářům. Babiš se brífinku nezúčastnil. O neshodách mezi vládou a Hradem hovořil Petr Pavel i v nedávném rozhovoru pro Reflex.

Čas načtení: 2026-05-08 11:29:00

„Nejsem jeho podřízený,“ Babiš se důrazně ohradil, proč přišel na schůzku s Pavlem kvůli summitu pozdě

Prezident Petr Pavel se sešel s premiérem Andrejem Babišem (ANO) na Pražském hradě. Předmětem schůzky byl dlouhodobý spor o složení delegace, která v červenci zamíří na summit NATO v turecké Ankaře. Ke shodě ale nedošlo a Babiš trvá na tom, aby Pavel nejel. V účasti na summitu bránil Pavlovi dlouhodobě šéf diplomacie Petr Macinka (Motoristé). Vznikl z toho veřejně propíraný spor, kde zaznívají ostrá slova. Pokud by Babiš účast Pavla odmítl, je prezident připraven podat kompetenční žalobu, uvedl v předvečer schůzky pro Deník N. Pavel v pátek dodal, že je to pro něj poslední možnost, ke které případně dojde v červnu, až vláda opravdu rozhodne o složení delegace. Babiš na Hrad dorazil krátce před devátou a s Pavlem se jen chladně pozdravili, prezident poukázal na pozdní příchod premiéra, ale ten se ani neomluvil. Později se ohradil, že žádal o posunutí schůzky. 

Čas načtení: 2026-05-08 18:01:00

Babiš: O složení delegace rozhodne vláda v červnu. Pavel má v záloze žalobu

Spor mezi Hradem a vládou ohledně složení české delegace na letním summitu Severoatlantické aliance (NATO) pokračuje i po dnešní schůzce prezidenta Petra Pavla a premiéra Andreje Babiše (ANO). Hlava státu trvá na své účasti, Babiš naopak míní, že by Pavel neměl být součástí delegace. O jejím složení rozhodne kabinet až v červnu. Prezident argumentuje ústavou a nevyloučil, že by zvážil kompetenční žalobu, zatím ji ale nechystá. Babiše mrzí „udržování konfliktu“. Ten se navíc dnes spíš ještě…

Čas načtení: 2026-05-08 18:10:00

Babiš po schůzce s Pavlem: Nejsem jeho podřízený! A co vzkázal Macinka?

Prezident Petr Pavel se sešel s premiérem Andrejem Babišem (ANO) na Pražském hradě. Předmětem schůzky byl dlouhodobý spor o složení delegace, která v červenci zamíří na summit NATO v turecké Ankaře. Ke shodě ale nedošlo a Babiš trvá na tom, aby Pavel nejel. V účasti na summitu bránil Pavlovi dlouhodobě šéf diplomacie Petr Macinka (Motoristé). Vznikl z toho veřejně propíraný spor, kde zaznívají ostrá slova. Pokud by Babiš účast Pavla odmítl, je prezident připraven podat kompetenční žalobu, uvedl v předvečer schůzky pro Deník N. Pavel v pátek dodal, že je to pro něj poslední možnost, ke které případně dojde v červnu, až vláda opravdu rozhodne o složení delegace. Babiš na Hrad dorazil krátce před devátou a s Pavlem se jen chladně pozdravili, prezident poukázal na pozdní příchod premiéra, ale ten se ani neomluvil. Později se ohradil, že žádal o posunutí schůzky. 

Čas načtení: 2026-06-05 10:55:00

Vláda odložila rozhodnutí o delegaci na summit NATO, nově má přijít až koncem měsíce

Česká vláda rozhodne o složení delegace na červencový summit Severoatlantické aliance 22. června. Novinářům to dnes před jednáním lídrů zemí Evropské unie a západního Balkánu řekl premiér Andrej Babiš (ANO). Vláda přitom měla o složení delegace původně rozhodnout již v pondělí 8. června. Premiér nyní dodal, že ten den na jednání vlády přijde prezident Petr Pavel.

Čas načtení: 2023-12-07 17:52:08

Kauza Glycerin: Glycerin v kosmetice. Ano, či ne?

Když jsem se ze zdravotních důvodů začala více zajímat o složení kosmetiky, kterou používám, jedna z prvních věcí, na kterou jsem narazila a ze které jsem měla okamžitě zamotanou hlavu, byl glycerin. Proč? Glycerin je látkou obsaženou ve většině tělové a některé dekorativní kosmetiky. Přírodní i té konvenční. Obsahují ho hydratační krémy na ruce i pleť, šampóny i sprchové gely. Co je tedy s glycerinem špatně? Na první pohled vůbec nic. Dle výrobců kosmetiky je glycerin skvělou (navíc z pohledu vstupních surovin i vcelku levnou) složkou, která pomáhá hydratovat suchou pokožku. Tečka. Otazníky kolem glycerinu v kosmetice Ale proč se tedy kolem škodlivosti nebo prospěšnosti glycerinu v kosmetice v posledních letech vyrojilo tolik debat mnohdy hraničících až s hysterií a objevuje se čím dál více kritických hlasů vystupujících proti glycerinu? Při letmém prozkoumání různých zdrojů a studií na internetu zjistíte, že jedna strana razí názor kladný a glycerin v kosmetice kvituje, zato ta druhá ho má ve škatulce „pozor, pleti škodlivé“ a doporučuje se krémům s jeho obsahem raději vyhýbat. Jak se v tom má konečný spotřebitel vyznat? Je tedy kosmetika s glycerinem pro pokožku nežádoucí, nebo ne? Pojďme se podívat na kauzu Glycerin v kosmetice blíže, abychom měli jasno, jaké výhody a nevýhody glycerin v kosmetických přípravcích přináší. Co je glycerin? Wikipedie nám poskytne krásnou definici, že „ Glycerol neboli glycerín, systematickým názvem propan-1,2,3-triol, je hygroskopická bezbarvá viskózní kapalina bez zápachu, sladké chuti. Je důležitou organickou sloučeninou, neboť je ve formě svých esterů součástí tuků.“ Zjednodušeně řečeno, glycerol je čirá tekutina rozpustná ve vodě, je součástí všech přírodních tuků a olejů a vyskytuje se přirozeně i v lidském těle. Glycerin dále vzniká také jako vedlejší produkt při zpracování ropy a ropných derivátů nebo při zmýdelnění olejů a tuků. Kromě použití v kosmetice je hojně využíván také v potravinářském průmyslu, zubních pastách nebo lécích. Druhy glycerinu Přírodní původ: Živočišný a rostlinný glycerin Oba se vyrábí hydrolýzou, v prvním případě z živočišných tuků (sádlo), ve druhém z rostlinných tuků (z rostlinných olejů). Dnes je glycerin užívaný v kosmetických přípravcích většinou rostlinného původu. Důvod ale není ten, že rostlinný glycerin je pro pokožku lepší, ale kvůli tomu, že stoupá produkce biopaliv a s tím souvisí i výroba glycerinu jako vedlejšího produktu. Získat glycerin živočišný je procesově i finančně mnohem náročnější, což se firmám nevyplácí, proto už se s ním skoro nesetkáme. Některé prameny také uvádí, že vhodnější pro pleť je rostlinný glycerin, který údajně na rozdíl od živočišného glycerinu neucpává póry a tedy není tzv. komedogenní. Tuhle skutečnost se mi však nepodařilo potvrdit, ani vyvrátit a vzhledem k tomu, že živočišný i rostlinný glycerin jsou ve výsledku z chemického hlediska jedna a táž chemická molekula, neměl by póry ucpávat ani jeden. Syntetický původ: Syntetický glycerin Syntetický glycerin se vyrábí různými metodami, podstatné je, že vzniká jako vedlejší produkt při rafinaci ropy. Co se škodlivosti syntetického glycerinu týče, v tomto případě máme jasno. Když budete mít v kosmetice syntetický glycerin, tento pleti rozhodně neprospěje. Jedině, že byste se rádi mazali chemickým koktejlem z ropy. Naštěstí certifikovaná přírodní kosmetika většinou používá glycerin rostlinného původu z certifikovaného ekologického zemědělství. Jak působí glycerin v kosmetice? Hlavním důvodem, proč se glycerin přidává do kosmetiky, jsou jeho hygroskopické účinky. Česky řečeno, glycerin hydratuje. Tím, že na sebe dokáže navázat vzdušnou vlhkost a napomáhá ostatním látkám obsaženým v krému či přípravku, aby se hezky vstřebaly do kůže. Zvyšuje i přirozenou elasticitu pokožky a na kůži vytváří jakýsi ochranný film, tak zabraňuje jejímu vysušování. Můžete si ho představit jako takový impregnační prostředek na pleť. Na rozdíl od jiných hydratačních složek, glycerin proniká hluboko do horní vrstvy pokožky a zanechává pocit hebkosti. Negativní účinky glycerinu V malých dávkách lék, ve velkých jed. Přesně tohle tvrzení by se dalo aplikovat na glycerin. Tím jedem se u glycerinu může stát paradoxně právě jeho vyzdvihovaná hygroskopická vlastnost. Přestože je glycerin v mnoha krémech a šamponem právě díky této schopnosti hydratační složkou číslo jedna, problém nastává, pokud se to s jeho množstvím ve složení přípravku přežene. A také v případě použití  glycerinu jako součásti emulze oleje ve vodě. Za určitých okolností totiž může glycerin pokožku místo hydratace paradoxně vysušovat. Tím, že glycerin váže vlhkost, se totiž při nízké vlhkosti okolního vzduchu (např. přetopená místnost) může stát, že glycerin místo vlhkosti z okolí „nasaje“ a vytáhne vlhkost přímo z hlubších vrstev kůže. A to je špatně. Glycerin se pak spojí se se starými odumřelými buňkami na povrchu kůže, tam vlhkost uzamkne a vytvoří voduodpuzující vrstvu. Voda se tedy drží jen na povrchu kůže, kdežto její další, hlubší vrstvy trpí dehydratací. Lymfatické cévy a kapiláry v kůži pak nemohou správně fungovat. Tímto způsobem se naše kůže vysušuje zevnitř a ztrácí pružnost. Mazání glycerinu na pokožku tak z dlouhodobého hlediska může urychlit stárnutí pokožky a tvorbu nepěkných vrásek. Pravda je někde uprostřed Tato katastrofa v podobě dehydratace pokožky však často není způsobena jen samotným glycerinem, ale spíše nevhodným složením kosmetických přípravků, nevhodným poměrem obsahu glycerinu a také mírou kvality použitého glycerinu. Řešení se zdá být jednoduché. Používat glycerin jen přiměřeně. Co to znamená v praxi? Aby se zabránilo negativním účinkům glycerinu, nesmí být dle názoru některých odborníků obsah glycerinu v přípravku vyšší než 10 %, některé prameny uvádí dokonce maximální hranici 5 %. V případě, že je v krému použito větší množství glycerinu (obecně se uvádí nad 30–40 %), pak jsou účinky na pokožku z dlouhodobého hlediska negativní. Nejasné závěry 100 % jasno ve škodlivosti či nezávadnosti glycerolu však stejně stále není. Zdá se, že jednoznačná odpověď prostě neexistuje, nebo ji nikdo nemá odvahu dát. Německá společnost vědecké a aplikované kosmetiky (Deutsche Gesellschaft für Wissenschaftliche und Angewandte Kosmetik) dokonce v minulosti navrhla uskutečnit vědecký projekt na téma Vliv glycerinu na buněčnou aktivitu a zánětlivý stav kůže. Ovšem bez výsledku. Jisté je pouze to, že glycerin – a obsah vody v přírodní kosmetice je rozhodující. Prospěšnost glycerinu v kosmetických produktech je tedy daná jak kvalitou a čistotou použitého glycerinu, tak i jeho množstvím, které je v přípravku obsaženo. V pleťových přípravcích je obsah glycerinu zpravidla 2 – 5 %. Jak se v situaci orientovat jako spotřebitel? Rozhodnutí zda se kosmetiky s glycerinem zřeknout, či ji naopak vyhledávat, bude nakonec stejně jen na konečném uživateli. Sami nejlépe víme a po čase poznáme, která kosmetika naší pleti svědčí a která nikoli. Doporučením je, řídit se v prvé řadě složením výrobku (INCI). Bohužel u mnoha kosmetických produktů je ve složení uvedeno pouze „glycerin“ a vůbec nezjistíte jaký druh (přírodní či syntetický), ani jak vysoké množství je ho zde obsaženo. Glycerin ve složení často můžete najít také pod označením glycerol, propantriol, ester glycerinu nebo E 422. Obecně se dá ale řídit tím, na jakém místě v seznamu složení je glycerol uveden a také tím, zda se jedná o konvenční, nebo přírodní kosmetiku. U konvenční kosmetiky (zejména té levné) si nedělejme iluze, zde bude pravděpodobně vždy použit glycerol syntetický, tj. z ropy. Pokud navíc bude glycerin jako složka přípravku figurovat na prvním nebo druhém místě, je jasné, že v produktu jeho obsah převažuje. Což je podle toho, co jsme si teď uvedli, pro naši pleť nevhodné. Pokud však zvolíte kvalitní a ověřenou přírodní kosmetiku, u které ve složení nebude glycerin figurovat na stupni vítězů, ale najdete ho spíše až na konci seznamu ingrediencí, můžete být teoreticky klidní. U přírodní a vegan kosmetiky navíc výrobce často uvádí, že se jedná o glycerin přírodní. Takový přípravek by měl obsahovat glycerin ve správné míře, která by pokožce neměla uškodit. Jaký názor na vhodnost či škodlivost glycerinu máte vy? Používáte přípravky s glycerinem, nebo se jim raději vyhýbáte? Napište nám níže do diskuze.   Použité zdroje: https://medsidecs.netlify.com/gastrointestinln64/glycerol1695 http://mujbiosvet.blogspot.com/2016/08/glycerin-dobry-sluha-ale-zly-pan.html http://a-solitary-cyclist.blogspot.com/2015/06/sucha-anebo-ekzematicka-kuze-jak-je-to.html https://www.paneuropeannetworkspublications.com/glycerin/ Bakalářská práce: Glycerol v kosmetice: https://digilib.k.utb.cz/bitstream/handle/10563/25047/%C5%A1%C5%A5astn%C3%A1_2013_bp.pdf?sequence=1&isAllowed=y

Čas načtení: 2024-01-26 06:00:00

Proměnlivé složení kouře v průběhu inhalace

Účinnost léčby konopím je dána farmaceuticky účinnými látkami. Přestože u pacientů převažuje kouření, jen málo se ví o složení kouře. Ani o tom, jak dostupné jsou ve skutečnosti účinné látky. Izraelský tým vědců proto publikoval práci v časopise Cannabis and Cannabinoid Research, jejíž cílem bylo popsat proměnlivost složení kouře během kouření. Ke zkoumání změn ve složení účinných látek kouře bylo použito zařízení simulující kouření. Obsah kanabinoidů a terpenů byl hodnocen na základě analýzy zbytků jointů a také složení kouře. Výsledky prokázaly zvýšený obsah kanabinoidů v částech cigarety blíže k ústům ve srovnání s částmi blíže k zapálenému konci. Množství účinných látek v jointu se s postupujícím kouřením zvyšuje a terpeny jsou vdechovány dříve než kanabinoidy. Podobně se s postupujícím kouřením zvyšuje obsah kanabinoidů ve vdechovaném kouři. Podobné výsledky byly zjištěny i pro seskviterpeny. Monoterpeny, které mají nižší body varu, se dostávají do kouře dříve než seskviterpeny a kanabinoidy.  Hlavní důsledky jsou tři. Dávka účinných látek podaná kouřením nemůže být rovnoměrná, množství účinných látek na jedno potáhnutí se s postupujícím kouřením zvyšuje a terpeny jsou vdechovány dříve než kanabinoidy. The post Proměnlivé složení kouře v průběhu inhalace appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2023-12-07 18:34:20

7 ingrediencí, které v kosmetice nechcete

Klasická kosmetika, kterou si pořídíte v drogerii, může být voňavá, k pokožce příjemná, mít lákavý obal a přitom bude i celkem levná. Má ale jedno velké ALE. A to je obsažená chemie. Z velké většiny v ní převažují syntetické látky z ropy a minerálních olejů, které na sebe určitě mazat nechceme. Výrobci však často mohou klasickou kosmetiku zatraktivnit tím, že do ní přidají pár přírodních složek, třeba rostlinných esenciálních olejů, aby pak na obal mohli uvést, že produkt obsahuje přírodní složky. Bohužel ten zbytek je z 95 % zase jenom chemie nevhodná pro naše zdraví. Syntetika, parabeny, silikony, ftaláty, umělé konzervanty a umělá barviva obsažená v tělové i dekorativní kosmetice mohou být pro náš organismus potenciálně i toxická. Na jaké látky je tedy potřeba si dát pozor? Zde je jejich seznam, vybrali jsme jen ty, které se používají nejčastěji a se kterými se také nejčastěji setkáte: Ropné deriváty Jedná se o látky, které vznikají jako vedlejší produkt při těžbě a zpracování ropy. V INCI produktu je najdete pod názvy minerální olej, parafín, vazelína, propylenglykol, petrolatum či paraffinum liquidum. Tyto látky nejsou vyloženě zdraví škodlivé, pokud tedy překousnete fakt, že si na obličej „mažete ropu“.  Ovšem jejich hlavní nevýhodou je, že samy o sobě v sobě nemají žádné vyživující látky, respektive nic, čím by naší pleti mohli prospět. Používají se často v krémech nebo balzámech na rty. Bohužel substance na bázi minerálních olejů utváří na pleti neproniknutelnou vrstvu. Sice ji tím chrání před mrazem a větrem, ale na druhou stranu ucpává póry a nedovolí pleti dýchat. Silikony Jedná se o syntetické vosky, které se hojně používají třeba v šamponech na vlasy. Jejich efekt je takový, že obalí vlasy neproniknutelnou vrstvičkou. Vlasy se pak sice pěkně lesknou a dobře se rozčesávají, ale při dlouhodobém používání šampónů se silikony bohužel kvalitu vlasu zhoršují, vysušují je a mohou být příčinou i jejich vypadávání nebo podráždění pokožky hlavy. Navíc nejdou z vlasů ani vymýt a také nejsou biologicky odbouratelné.  Jejich používání je proto velmi nešetrné k přírodě. Ve složení je najdete pod koncovkou – cone, – conol, – siloxane. Patří sem Amodimethicone, Cyclopenthasiloxane, Dimethicone, Dimethiconol nebo Triphenyl Trimethicone. Parabeny Ve složení produktu najdete pod názvy metylparaben, ethylparaben, propylparaben, butylparaben. Jsou obsaženy ve většině levné kosmetiky. Mají totiž antimikrobiální účinky, proto se v kosmetice hojně užívají se jako osvědčený konzervant, aby přípravky opravdu hoodně dlouho vydržely. Jsou dosud považovány za netoxické látky, ale zároveň vysoce alergenní. Zejména citliví jedinci mohou mít na parabeny v kosmetice alergické reakce. Najdeme je nejvíce ve sprchových gelech, šamponech a deodorantech. Existuje také podezření, že parabeny obsažené v deodorantech a antiperspirantech jsou potenciálně karcinogenní a ovlivňují vznik rakoviny prsu. Mohou mít také vliv na plodnost a hormonální rovnováhu v těle.   SLS a SLES Povrchově aktivní látky Sodium Lauryl Sulfát (SLS) a Sodium Laureth Sulfát (SLES) najdete nejvíce v šamponech, mýdlech, sprchových gelech, v pěnách do koupele, ale třeba i zubních pastách. Přidává se sem z důvodu jeho pěnicích a čisticích schopností. Jedná se však o agresivní tenzidy, dráždivé látky, které způsobují svědivost pokožky, při častém používání zapříčiňují i tvorbu lupů nebo dokonce vypadávání vlasů. SLS a SLES v zubních pastách zase zvyšuje riziko výskytu aftů. Navíc jsou špatně biologicky odbouratelné, takže přípravky se SLS a SLES nejsou nevhodné jen pro naši pokožku, ale také pro naši přírodu. Ftaláty Ftaláty se obecně užívají jako změkčovadlo při výrobě plastů. V kosmetice zase jako rozpouštědlo či ke zvýraznění vůně. Najdete je v deodorantech, antiperspirantech, parfémech a toaletních vodách, v lacích na nehty i šamponech. Jejich nebezpečí spočívá v tom, že jsou pro náš organismus toxické. Negativně ovlivňují žlázy s vnitřní sekrecí. Mají škodlivý účinek na ledviny i reprodukční orgány, narušují hormonální systém, snižují kvalitu spermií a produkci testosteronu a zejména u mladých lidí mohou vést až k neplodnosti. Dále přispívají ke vzniku alergií a astmatu. V ISCI budou ftaláty figurovat pod označením např. DBP, DEP, DMP. Problém u kosmetických přípravků je však ten, že přítomnost ftalátů často není ve složení uvedeno přímo. Pokud byl ftalát použit pro zvýraznění a fixaci vůně, může být ve složení uvedeno pouze „fragrance“ (parfém). Jestliže se chcete vyhnout kosmetice s obsahem ftalátů, zkuste se dívat po takové, u které se uvádí, že neobsahuje umělé parfemační látky, respektive že pro parfemaci byly použity přírodní esenciální oleje. Formaldehyd Formaldehyd je běžnou součástí konvenčních laků na nehty a přípravků pro péči o nehty. V kombinaci s vodou působí i jako konzervant a dezinfekční prostředek. Jeho nebezpečí spočívá v tom, že je dráždivý a poškozuje sliznice. Existuje i podezření, že může být rakovinotvorný. Umělá barviva Syntetických barviv je celá řada. Mezi nejvíc nebezpečná patří azobarviva a aromatické aminy pocházející z ropy nebo uhelného dehtu. Jsou pravděpodobně karcinogenní a neurotoxické. V EU je jejich používání zakázané, takže pokud zvolíte kosmetiku vyrobenou v rámci EU, nemusíte se toxických umělých barviv obávat. Toto rozhodně není kompletní výčet. Nevhodných látek používaných v kosmetice existuje mnohem větší množství. Mezi dalšími můžeme jmenovat např.: propylenglykol (PG), který může poškodit ledviny, játra i mozek a najdeme ho snad v každé konvenční rtěnce, krému i šamponech, akrylamid, který pomáhá vytvořit požadovanou krémovou a gelovou konzistenci v krémech, bohužel je ale karcinogenní, hliník, u kterého existuje souvislost s nervovým poškozením a Alzheimerovou chorobou, dále se stále řeší jeho vliv na rakovinu prsu při používání deodorantů s obsahem hliníku, kolagen, který sice není toxický, ale jedná se o protein, který pokožka nedokáže vstřebat. Kolagen tedy ucpává póry v kůži podobně jako vazelína. Přidává se zejména do pleťové kosmetiky, ale bohužel jeho používání může vést z dlouhodobého hlediska ke stárnutí pleti a tvorbě vrásek. Pokud chcete mít jistotu, že vaší pokožce i vlasům poskytujete jen to nejlepší, možná bude lepší rovnou se podívat po ověřené, kvalitní přírodní kosmetice, u které nemusíte trávit hodiny luštěním podezřelého složení a zjišťovat, zda neobsahuje nějakou nebezpečnou škodlivinu.

Čas načtení: 2025-08-20 12:53:56

Česko zná složení reprezentace pro FIM SuperMoto of Nations 2025

Česká republika má jasno o složení svého národního týmu pro prestižní závod FIM SuperMoto of Nations 2025, který se uskuteční 27.–28. září poprvé v historii [...]

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2023-03-30 07:25:00

Přirozené složení potravy kapra obecného

Jak přirozené složení potravy kapra ovlivňuje typ vody; řeka, rybník, přehrada, jezero, poměrové složení rostlinné a živočišné potravy, jaký druh potravy kapr obecný primárně vyhledává, jaký druh potravy kapr přijímá, když není nic vhodnějšího. The post Přirozené složení potravy kapra obecného appeared first on Rybo.cz.

Čas načtení: 2026-04-20 13:33:36

Jak moc škodí elektronická cigareta bez nikotinu: Co všechno vdechujete?

V článku se dozvíte Vapování může poškozovat cévy, i když nikotin neobsahuje — studie prokázaly aktivaci proteinu, který spouští nekontrolovaný růst cév. Aromata jsou možná největším rizikem v beznikotinové bázi — některé příchutě vykazují vyšší toxicitu než jiné. Jednorázové elektronické cigarety bez nikotinu jsou rizikovější — složení jejich e-liquidů bývá nejméně transparentní. Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje i beznikotinové vapování za potenciálně zdraví škodlivé.   Co najdete v beznikotinovém liquidu (náplni)? Základ e-cigarety bez nikotinu je takzvaná beznikotinová báze. Jde o směs dvou hlavních látek: propylenglykolu (PG) a rostlinného glycerinu (VG). K nim se přidávají aromata, která dodávají chuť — například meloun, borůvka, máta, vanilka. Tyto látky jsou samy o sobě schváleny jako potravinářské přísady, tedy bezpečné ke konzumaci. Při vapování se však náplň zahřeje na teplotu přibližně 150–250 °C a vznikající aerosol putuje přímo do plic. Nikotin tyto liquidy sice neobsahují, jinak se však jejich složení od standardních e-cigaret příliš neliší. A právě na tyto látky a jejich účinky se vědci zaměřují čím dál podrobněji. obrázek 2 zdroj mojeelektronickacigareta.cz Škodlivost vapování bez nikotinu: co říkají studie? Vedlejší účinky elektronické cigarety bez nikotinu: cévy a srdce Než se zaměříme na konkrétní rizika, je důležité zasadit je do kontextu. Klasická cigareta spalováním tabáku produkuje přes 7 000 chemických látek, z nichž nejméně 70 je prokazatelně karcinogenních — včetně dehtu, oxidu uhelnatého a benzenu. Beznikotinová e-cigareta žádnou z těchto látek neobsahuje. Rizika, která výzkum identifikuje, jsou tedy svou povahou jiná — a podle dosavadních dat výrazně nižší. To ovšem neznamená, že jsou zanedbatelná. Jedna z nejdetailnějších studií zaměřených přímo na beznikotinové vapování pochází z Anglia Ruskin University. Výzkumníci v rámci této studie vystavili v laboratorních podmínkách lidské endoteliální buňky kondenzátu z beznikotinové jednorázové e-cigarety. Výsledky ukázaly, že kondenzát vyvolal v buňkách zvýšenou tvorbu volných radikálů, endoteliální dysfunkci a aktivoval protein ARF6, jehož nadměrná aktivace narušuje funkci cév a spouští nekontrolovaný růst nových cév — jev spojovaný mimo jiné s nádorovými onemocněními a srdečními poruchami.  Tato zjištění nejsou ojedinělá. Systematický přehled z prosince 2025 publikovaný v Journal of Clinical Medicine zahrnul devět studií přímo zaměřených na účinky elektronické cigarety bez nikotinu na kardiovaskulární systém. Ve všech studiích provedených u lidí se u účastníků po použití beznikotinové e-cigarety objevily akutní cévní poruchy — zhoršená funkce endotelu, oxidační stres, zvýšená tuhost tepen a přechodné výkyvy krevního tlaku. Jaký vliv má vapování bez nikotinu na ústní dutinu? Přímý kontakt aerosolu s ústní sliznicí přináší další rizika. Systematický přehled z časopisu Biomedicines (srpen 2025), zaměřený na účinky beznikotinových e-cigaret na celý gastrointestinální trakt, zjistil na základě 21 studií, že expozice beznikotinovému aerosolu zvyšuje produkci zánětlivých látek v dásňových a epiteliálních buňkách, snižuje jejich životaschopnost a mění složení ústního mikrobiomu. Klíčový poznatek: tyto účinky byly srovnatelné s nikotinovými variantami. Proč jsou aromata větším rizikem, než se zdá? Aromata jsou možná největším přehlíženým rizikem. Problematický diacetyl, spojovaný s těžkým plicním onemocněním, je sice v EU v e-cigaretách zakázán — jenže aromatických látek používaných v e-liquidech jsou desítky a většina z nich nebyla testována z hlediska inhalační toxicity. To, že je látka bezpečná k jídlu, neznamená, že je bezpečná při inhalaci. Americká kardiologická asociace ve svém vědeckém stanovisku z roku 2023 uvedla, že aromatické látky mohou i bez přítomnosti nikotinu poškozovat buňky srdce a plic.  Pokud tedy jde o výběr příchutě, platí jednoduchá úměra: čím méně složek, tím méně neznámých — žádná příchutě však nebyla klinicky certifikována jako bezpečná k inhalaci. obrázek 3 zdroj mojeelektronickacigareta.cz Co říká WHO? Světová zdravotnická organizace (WHO) zaujímá jasné stanovisko: e-liquidy obsahují aditiva, aromata a chemické látky, které mohou být škodlivé – bez ohledu na obsah nikotinu. WHO navíc upozorňuje, že některé e-cigarety označené jako bez nikotinu ve skutečnosti obsahovaly nikotin – bez vědomí uživatele.  Je vapování bez nikotinu bezpečné pro děti a teenagery? Odpověď zní: „Rozhodně ne." Na internetu však patří fráze jako „vape od 13 let bez nikotinu" nebo „vape od 15 let bez nikotinu" k vyhledávaným tématům — což je alarmující. Pro dítě nebo teenagera, jehož plíce a cévy se stále vyvíjejí, platí stejné riziko jako u dospělých — jen s tím rozdílem, že jejich tkáně jsou vůči zánětlivým a oxidačním podnětům citlivější. Závislost navíc nemusí být jen fyzická — i bez nikotinu si mozek může vytvořit návyk na gesto a rituál. Vapování navíc není pro nezletilé ani legálně dostupné. Je vapování škodlivé i bez nikotinu?  Odpověď je: ano — ale s důležitou výhradou. Oproti klasickým cigaretám jde o kvalitativně i kvantitativně odlišnou míru rizika.  Klasická cigareta je jednou z nejlépe zdokumentovaných příčin rakoviny plic, CHOPN a srdečních onemocnění. Beznikotinové vapování tato rizika s velkou pravděpodobností nenese ve stejné míře — aktuální studie zachycují oxidační stres a cévní reakce, ale zatím bez průkazu srovnatelného poškození orgánů. Přesněji řečeno — zatím neznáme přesnou míru dlouhodobého rizika, protože studie chybí. Pokud jste nekuřák, neexistuje racionální důvod s vapováním začínat — ani v beznikotinové verzi. Pokud kouříte a uvažujete o přechodu na e-cigaretu jako o cestě ke snížení rizik, jde o zásadně jiný kontext — přechod z klasické cigarety na beznikotinové vapování pravděpodobně představuje výrazné snížení celkové expozice škodlivinám, i když rizika zcela nevymizí.  Více o tom, pro koho vapování bez nikotinu smysl má a jestli hrozí závislost, najdete v navazujícím článku na webu MojeElektronickacigareta.cz obrázek 4 zdroj mojeelektronickacigareta.cz Nejčastější otázky o vapování bez nikotinu Jak se liší e-cigareta bez nikotinu od klasické cigarety?  Klasická cigareta produkuje spalováním tabáku dehet, oxid uhelnatý a stovky karcinogenních látek. E-cigareta bez nikotinu tyto látky neobsahuje, ale nahrazuje je jiným typem rizika — aerosolem z chemických sloučenin, jejichž inhalační toxicita se teprve zkoumá. Co je v beznikotinovém liquidu?  Beznikotinový liquid obsahuje beznikotinovou bázi — směs propylenglykolu a glycerinu — a aromatické látky dodávající chuť. Neobsahuje nikotin ani tabák, ale při zahřívání vznikají reakční produkty, jejichž dlouhodobé účinky nejsou plně prozkoumány. Je vapování bez nikotinu škodlivé?  Ano. I bez nikotinu obsahuje aerosol z e-cigaret propylenglykol, glycerin a aromata, která při zahřívání mohou způsobovat oxidační stres, záněty v plicích a cévní poruchy. Krátkodobé studie na lidech tyto efekty opakovaně potvrzují. Mohou elektronické cigarety bez nikotinu používat děti a dospívající?  Ne. Ani beznikotinové produkty nejsou bezpečné. Aerosol může i bez nikotinu způsobovat poškození plic a cév. Navíc vyvíjející se tkáně dětí a teenagerů jsou vůči zánětlivým podnětům citlivější. Jsou jednorázové elektronické cigarety bez nikotinu rizikovější?  Potenciálně ano. U jednorázových zařízení bývá složení e-liquidu nejméně transparentní a obsah aromatických látek nejvyšší — přitom právě aromata jsou podle dostupných studií jedním z hlavních zdrojů rizika beznikotinového vapování. Článek vychází z aktuálně dostupných vědeckých studií (stav: duben 2026). Většina citovaných výzkumů zachycuje krátkodobé účinky — dlouhodobá data zatím chybí. Text slouží jako edukační přehled a nenahrazuje konzultaci s lékařem. Zdroje: Spurrier-Best et al. (2026). Nicotine-free electronic vape fluid stimulates angiogenic processes in vitro through ARF6-mediated oxidative stress. Frontiers in Toxicology. PMC12872546. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC12872546/ Boras et al. (2025). Impact of Nicotine-Free Electronic Cigarettes on Cardiovascular Health: A Systematic Review. Journal of Clinical Medicine. PMC12734375. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC12734375/  Jukić et al. (2025). Effects of Nicotine-Free E-Cigarettes on Gastrointestinal System: A Systematic Review. Biomedicines. PMC12383567. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC12383567/ American Heart Association (2023). Cardiopulmonary Impact of Electronic Cigarettes and Vaping Products. Circulation. https://newsroom.heart.org/news/current-evidence-identifies-health-risks-of-e-cigarette-use-long-term-research-needed  WHO (2024). Tobacco: E-cigarettes. World Health Organization. https://www.who.int/news-room/questions-and-answers/item/tobacco-e-cigarettes  

Čas načtení: 2022-03-11 09:19:42

Meze soudcovské nezávislosti

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné. Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců. Nastávají ale situace, ve kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo. Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní. Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obžalovaného Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství. Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od roku 2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi, z. s., jsou stále stopy mého působení, na webu navíc anonymizované kopie důležitých rozhodnutí. Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce Radomír Koudela zřejmě ve vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na sedm a čtyři roky. U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí čtyři roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest tři roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“. Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval článkem Kdo se má bát božích mlýnů ze 14. ledna 2022. Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž rezignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu. Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval článkem Kdo se nemusí bát božích mlýnů? z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo. Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal. Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu se žalobcem obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.

Čas načtení: 2024-08-15 14:15:00

Dyson vstupuje do světa kosmetiky: Novinka Dyson Chitosan přináší revoluci v péči o vlasy

Praha 15. srpna 2024 (PROTEXT) - Společnost Dyson je známá svými inovativními technologiemi v oblasti domácích spotřebičů. Na trh uvedla převratné přístroje pro vlasový styling a svůj více než desetiletý výzkum v oblasti vlasové péče nyní zúročila ve svých prvních kosmetických produktech. Novinka Dyson Chitosan™ využívá jedinečné složení na bázi chitosanu získaného z hlívy ústřičné. Přípravky zajistí celodenní výdrž účesu se zachováním přirozené pružnosti a lesku.Klíčové vlastnosti řady Dyson Chitosan™:Flexibilní fixace: Chitosan dodá vlasům přirozenou pružnost a zároveň zajistí dlouhodobou fixaci.Hydratace a lesk: Složení s obsahem kyseliny hyaluronové a pečujících olejů vlasy hydratuje a dodává jim zdravý lesk.Redukce krepatění: Produkty pomáhají snížit krepatění až o 50 %.Vhodné pro všechny typy vlasů: Řada nabízí několik variant produktů, které jsou přizpůsobeny různým typům vlasů a jejich potřebám.„Tradiční stylingové produkty často spoléhají na jednoduché polymery, které však vlasy slepí. Naše technologie na bázi chitosanu funguje odlišně. Komplexní makromolekuly v našich přípravcích vytvářejí flexibilní vazby, proto vlasům dodávají pružnost a přirozený lesk, přičemž celý den drží svůj tvar,“ uvedl James Dyson, zakladatel a hlavní inženýr společnosti.Extrakt z hlívy ústřičné drží účes aniž by vlasy byly slepenéZákladem novinky je chitosan, složitá makromolekula extrahovaná z hlívy ústřičné. Nachází se v jejích buněčných stěnách, je jemná a zároveň pevná. „Každá balení Dyson Chitosan™ obsahuje až osm kusů hlívy ústřičné,“ říká Justina Mejia Montane, ředitelka pro vývoj nových produktů ve společnosti Dyson.Tato inovativní technologie Dyson Triodetic™ dodá vlasům pružnost, lesk po celý den, a to i při vysoké vlhkosti. Výrobky jsou navrženy tak, aby byly používány se stávajícími stylingovými nástroji Dyson, ať už se jedná o fén Dyson Supersonic Nural, multistyler Dyson Airwrap, žehličku Dyson Corrale či vysoušecí žehličku Dyson Airstrait. Oblíbené účesy tak budou díky Dyson Chitosan™ držet ještě delší dobu.Krém a sérum pro celodenní výdrž účesu a zdravé vlasyDyson Chitosan™ nabízí revoluční přístup k fixaci účesů. Díky unikátní kombinaci ingrediencí a vysoce účinných silikonů a olejů zůstávají vlasy hladké, lesklé a přirozeně hebké.Řada zahrnuje dva typy produktů:Krém, který se nanáší před stylingem na vlhké, ručníkem vysušené vlasy.Sérum určené pro aplikaci po stylingu. Dodává vlasům hydrataci, lesk a definuje účes.Stylingový krém přináší čtyři receptury šité na míruTextura stylingového krému se při rovnoměrné aplikaci mění na průhledné sérum a díky pečujícím látkám redukuje krepatění až o 50 %. Na výběr jsou čtyři varianty přizpůsobené různým typům vlasů a preferencím úpravy účesu. „Vlasy jsou u každého jedinečné. Výzkumem jsme zjistili, že jeden přípravek nezvládne vše. Vytvořili jsme proto receptury šité na míru vašim specifickým potřebám: každá z variant má přizpůsobené množství polymerů a zvláčňujících látek. Používáme také různé oleje: v lehčích variantách například olej z hroznových semínek, v bohatých variantách jsou obsaženy bohatší oleje, jako třeba olej z ricinových semínek,“ popsal novinku Will Kerr, viceprezident pro vývoj nových produktů ve společnosti Dyson.Účes hodný červeného koberce po celý denPo vytvoření účesu přichází na řadu sérum, které výsledný styling zafixuje a současně dodá vlasům okamžitou hydrataci a lesk. Složení s obsahem kyseliny hyaluronové působí jako lehký ochranný štít při relativní vlhkosti vzduchu až 80 %. Produkt je bezpečný i pro barvené a chemicky ošetřené vlasy. Obsahuje směs aminokyselin, které pomohou řešit povrchové poškození. „Slibuje flexibilní zafixování účesu, které zachová vlasy pružné a lesklé. Dvacet let jsem pomáhal celebritám s hairstylingem a na základě svých zkušeností si myslím, že tato inovace bude přínosem pro mnoho lidí,“ domnívá se Matthew Collins, světově uznávaný kadeřník hvězd a ambasador společnosti Dyson.Udržitelný design a precizní dávkováníDyson přináší také inovace v oblasti obalů a dávkování produktů. Obaly produktů Dyson Chitosan™ jsou navrženy tak, aby byly praktické a udržitelné. Nabízí možnost opětovného naplnění i precizní aplikaci, při níž pumpička dávkuje přesně 0,22 ml. Tím se předchází plýtvání a zbytečnému zatěžování vlasů.Novinka Dyson Chitosan bude dostání letos ve vybraných prodejnách Sephora a v roce 2025 na www.dyson.cz Zdroj: Guideline DigiČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-12-29 11:56:00

3I/ATLAS změnil naši ideu o složení komet

TLDR: Třetí známá mezihvězdná kometa byla hitem na fantasmagorické scéně a jistě prodá spoustu knížek o houně, ale na poli vědy rozšířila naše představy o možném vzniku a složení komet & vlivu mezihvězdného prostředí na prolétající objekty. Začalo to úplně nudně: ATLAS survey telescope v Rio Hurtado v Chile 1. července 2025 nahlásil do Minor […] The post 3I/ATLAS změnil naši ideu o složení komet appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2026-02-12 18:24:00

"Eco" nádobí může být toxické: Když zelený marketing ohrožuje zdraví

Bambusové hrnky, talíře a misky. Vypadají ekologicky, cítíme se dobře, že nešetříme planetu a nepoužíváme plast. Problém? Mnohé z těchto "bio" výrobků mohou být ještě horší než to, co jsme chtěli nahradit.  A to není zelený marketing – je to věda. Co odhalili čeští vědci Výzkum českých vědců publikovaný v renomovaném časopise Food Control přináší alarmující zjištění: ⚠️ Zhruba 32 % testovaných bambusových výrobků bylo pozitivních na melamin, a některé dokonce překročily povolené limity Evropské unie. V řadě těchto „bio" výrobků se uvolňuje melamin a pesticidy do jídla a pití, zejména při kontaktu s: horkými potravinami, horkými nápoji (čaj, káva), kyselými potravinami (džus, omáčky). A to vše i přes zákaz používání bambusu jako přísady v materiálech přicházejících do styku s potravinami v EU. Co je melamin a proč je nebezpečný? Melamin je chemická látka používaná v průmyslových pryskyřicích. Když se dostane do těla: Zdravotní riziko Popis Poškození ledvin Melamin krystalizuje v ledvinách a může způsobit kameny nebo selhání Zvýšené riziko u dětí Dětské ledviny jsou citlivější – vyšší riziko poškození Dlouhodobá expozice Opakované vystavení může vést k chronickým problémům Kumulativní efekt Melamin se hromadí v těle při pravidelném používání Není to teoretický problém – je to reálná expozice Studie ukázala, že melamin se dostal do běžných nápojů jako: Horký čaj Ovocný džus Káva To znamená, že když si nalijete ranní čaj do "ekologického" bambusového hrnku, můžete nevědomky pít chemikálie. 💡 Osobní zkušenost: "Mnozí si kupujeme bambusové hrnky a talíře jako zelenou alternativu k plastu – taky jich doma pár máme." A právě proto je tohle téma tak důležité – týká se to nás všech. Proč se to děje? Není bambus přece přírodní? Bambus jako takový je skvělý přírodní materiál. Problém není bambus sám o sobě. Problém je v tom, že většina "bambusového" nádobí není čistý bambus, ale: Bambusová vlákna + plastová pryskyřice (často melaminová) Bambusový prášek + lepidla Bambus + nedeklarované chemické pojiva Problém s označením "100 % bambus" Když vidíte nápis "100 % bambus", neznamená to nutně čistý bambus. Často to znamená: 100 % bambusových vláken... ale smíchaných s plastovou pryskyřicí Produkty, které vypadají jako plast, ale mají "přírodní" marketing „Pokud něco vypadá ‚eco' a zároveň je plastovité, přečtěte si opravdu, z čeho je složené." Lekce pro nás všechny „Eco", „přírodní" nebo „biodegradovatelné" neznamená automaticky bezpečné pro kontakt s jídlem. Snažíme se dělat správné rozhodnutí pro planetu a zdraví – a dostaneme toxický produkt zabalený do zeleného marketingu. Co s tím můžete udělat HNED ✅ Co používat – bezpečné materiály Materiál Proč je bezpečný Vhodné pro Sklo a keramika Inertní, nepropouštějí chemikálie Horké i kyselé jídlo, všechny nápoje Nerezová ocel (food-grade) Odolná, trvanlivá, testovaná Každodenní použití, horké i studené Přírodní dřevo / čistý bambus Bez pryskyřice = bez chemikálií POUZE pro chlazené nebo suché jídlo Silikon food-grade Certifikované pro potraviny Dětské potřeby, ukládání ❌ Čemu se vyhýbat ❌ "Bambusové vlákno + plast" výrobky ❌ Označení "eco" / "green" bez certifikace materiálů ❌ Neověřené importované sety bez testů na migraci látek ❌ Produkty s nejednoznačným složením ❌ "100 % bambus" které vypadají plastově ⚠️ Pokud už bambusové nádobí máte Nemusíte ho hned vyhodit, ale: ✅ Nepoužívejte ho s horkými tekutinami (čaj, káva) ✅ Vyhněte se kyselým potravinám (džus, omáčky) ✅ Používejte ho jen pro studené, suché potraviny ✅ Nebo raději přejděte na sklo/nerez Jak poznat bezpečné výrobky? 🔍 Checklist před nákupem: ☑️ Je uvedeno přesné složení materiálu? ☑️ Je tam certifikace pro kontakt s potravinami? ☑️ Je výrobce transparentní ohledně testování? ☑️ Nevypadá to "plastově" přesto, že je to "bambus"? ☑️ Je tam označení "BPA-free" A "melamin-free"? ☑️ Pochází z ověřeného zdroje v EU? Proč se to v EU vůbec prodává? Dobrá otázka. Používání bambusu jako přísady v materiálech pro kontakt s potravinami je v EU zakázáno. Ale: Kontroly nejsou dostatečně časté Výrobky se často dovážejí mimo EU kontrolu Marketing "eco" je silnější než regulace Spotřebitelé nevědí, na co se ptát Závěr: Zelený marketing ≠ bezpečný produkt Tohle není útok na ekologii nebo snahu žít udržitelně. Je to varování, že "zelené" neznamená automaticky "bezpečné". Klíčové ponaučení: ✅ Ptejte se na složení, ne jen na marketing ✅ Sklo, keramika a nerez jsou osvědčené a bezpečné ✅ Čistý bambus je OK – ale ne s chemickými přísadami (např. bambusové kartáčky Curanatura) ✅ Horké a kyselé = nejvyšší riziko migrace látek „Skutečná ekologie není v tom, co je napsáno na obalu. Je v tom, co je skutečně uvnitř – a jak to ovlivňuje naše zdraví." Takže až příště uvidíte "eco" bambusový hrnek: zastavte se, přečtěte si složení a zeptejte se – je to opravdu bezpečné? 🌱⚠️

Čas načtení: 2015-08-13 14:18:05

Funguje Somatodrol? Co je to GRTH Factor?

Pokud posilujete a chcete zažít co nejrychlejší růst svalové hmoty, zaujme vás často reklama na doplňky stravy, které takový růst slibují. Ne vždy ale složení odpovídá tomu, že by doplňek mohl zařídit to, co slibuje reklama. Jak je na tom Somatodrol? Jaké je jeho složení a co znamená GRTH factor, který je zmíněn u Somatodrolu jako složka podporující růst svalů?

Čas načtení: 2014-07-30 19:08:12

Proč výrobci přidávají škrob do jogurtu?

Znáte to - v obchodě si vybíráte jogurt, díváte se na obal, cenu, ale i na složení. A v tom vás zaujme, že v jednom bílém jogurtu škrob není a v jiném naopak zmíněn je. Složení je jasné, co to ale znamená pro vás? Je jogurt s přidaným škrobem horší než ten bez škrobu?

Čas načtení: 2014-06-11 00:19:22

Orbit for Kids - složení žvýkačky pro děti moc není

Kupujete si rádi žvýkačky pro děti, protože vám chutnají? Nebo od nich čekáte, že budou mít rozumné složení, které je vhodné i pro děti? Není tomu tak docela. Samotné nás složení "dětských" žvýkaček zaskočilo.

Čas načtení: 2021-10-27 15:02:40

Česká televize odvysílá čtyři exkluzivní jazzové koncerty

Česká televize a pořadatelé festivalu JazzFestBrno pokračují ve spolupráci z doby úplného zákazu živé kultury a fanouškům jazzu připravili v rámci projektu JazzFestBrno on Screen další čtyři hudební přenosy. Od 28. října do 18. listopadu odvysílá ČT art každý čtvrtek exkluzivní koncertní záznam. V prvních třech koncertech se představí kapely Post Noisy Pots, The Survivors a Jiří Levíček Trio, které před kamerami České televize zahrály během Mezinárodního dne jazzu v brněnském Besedním domě, sérii pak zakončí koncert tria David Dorůžka – Piotr Wyleżoł – Jeff Ballard natočený na střeše výškové budovy v areálu Vlněna v působivé kulise západu slunce nad Brnem. Všechny koncerty odvysílá ČT art krátce před půlnocí. Post Noisy Pots, 28. října Kapela The Noisy Pots působí ve složení Michal Šupák (klavír, syntezátory) a Jakub Tengler (bicí souprava). Pro festivalově-televizní projekt však upravila repertoár, pozměnila název, a hlavně si přizvala dalšího člena. Jako host se představí Antonín Dlapa (kytara, basová kytara). Unikátní zvuk Post Noisy Pots vzniká spojením kýblů, hrnců a dalších „nástrojů“ z kuchyně či garáže v kombinaci s elektronikou a syntezátory. V projektu pro JazzFestBrno ukazují odvrácenou tvář. Ale ne tak docela. Doménou hudebníků z této kapely je totiž improvizace, obzvlášť ta ovlivněná afroamerickou hudbou. The Survivors, 4. listopadu Kapelu The Survivors tvoří Jiří Slavík (klavír, klávesy, saxofon, kytara, zpěv), Jiří Levíček (klavír, klarinet, vokály) a Jakub Tengler (bicí, vokály). „Přeživší“ vznikli v Praze v roce 2017, a to původně pod jménem Open Office. Poté, co na ně během prvního zahraničního open air koncertu v Saudské Arábii spadla světelná rampa, se jméno kapely změnilo do nynější podoby. Autorská hudba tohoto seskupení je inspirována celou řadou hudebních žánrů, od brazilské a africké tradiční hudby po jazz či písňovou tvorbu. Kapela se snaží přímočaře komunikovat dětskou radost ze společného muzicírování s nadějí, že ji nakonec všichni přeživší posluchači budou brát vážně. Letos vydali The Survivors svoje debutové album Děti a rodiče inspirované osobnostmi jako Jan Werich, Radek Pastrňák či Ivan Mládek. Jiří Levíček Trio, 11. listopadu STAY IN TUNE je nový projekt klavíristy Jiřího Levíčka stojící na vlastních kompozicích a originálních úpravách jazzových standardů. Trojice (vedle Jiřího Levíčka se představí Peter Korman na kontrabas a Martin Novák na bicí nástroje) rozvíjí improvizaci na stručných aranžích kolem jedné konkrétní hudební myšlenky, se kterou pak volně pracuje. Výrazová jednota a prostor pro kolektivní improvizaci při zachování hlavního kurzu jsou základními rysy projevu tohoto seskupení. David Dorůžka – Piotr Wyleżoł – Jeff Ballard, 18. listopadu Trio David Dorůžka (kytara) / Piotr Wyleżoł (piano, fender Rhodes, Prophet 5) / Jeff Ballard (bicí) vystoupilo v Brně ve světové premiéře, zároveň to ale bylo tak trochu znovushledání starých známých. Dorůžka totiž s Ballardem vystupoval již v roce 2008 a o pár let později působil v kapele Piotra Wyleżoła, s níž se objevil například na festivalu JazzBaltica nebo v londýnském South Bank Center. Toto konkrétní složení je ovšem zbrusu nové stejně jako jeho repertoár a představuje hudebníky v poněkud električtěji znějícím hávu, než jak je publikum znalo doposud. Hra Dorůžky i Wyleżoła je charakteristická svojí slovanskou melodikou a lyrismem, které se tentokrát pojí s Ballardovou živelnou rytmickou energií, jíž tolik vynikal například ve formacích Chicka Corey, Kurta Rosenwinkela nebo Brada Mehldaua.

Čas načtení: 2021-10-07 08:52:38

Banánová republika Berlín

Hlavní město Berlín tvoří v rámci Německa zároveň samostatný spolkový stát, který má svůj vlastní sněm. V neděli 26. září se tak ve městě hlasovalo hned ve čtyřech navzájem nezávislých volbách. Německé hlavní město si ovšem při volební neděli uřízlo pořádnou ostudu. Chyby v organizaci voleb připomínaly spíš rozvojový svět. * Nejdůležitější byly volby spolkové, konané v celém Německu. * Dále se hlasovalo o novém složení městského sněmu. * Pak také o složení místních radnic v jednotlivých městských částech. * A konečně též voliči rozhodovali v referendu o iniciativě „Deutsche Wohnen & Co. Enteignen“, která prosazuje nucený výkup bytů od velkých společností. Svátek demokracie, což? Dokonce i na přímou demokracii došlo. Potíže nastaly v realizaci tohoto krásného ideálu. Momentálně se Berlínu směje celý zbytek země a média referují o závažných „zákysech“, mezi něž se řadí třeba tyto: * Na mnoha místech byly k dispozici špatné volební lístky (například kandidátky z jiné městské části) a někteří lidé s nimi také „úspěšně“ odhlasovali. * Někde pro změnu lístky došly úplně. * Kurýři, jejichž úkolem bylo doplňovat nové lístky do okrsků, uvízli v dopravních zácpách, neboť právě ten den se konal městský maraton a řada ulic byla uzavřena. * Ve volbách do místních radnic mohou hlasovat i 16 až 18letí mladiství a také cizinci ze zemí EU. Ti ale v některých případech hlasovali i v těch dalších volbách, ve kterých vlastně nesměli. Přesně před touto situací varoval berlínské úřady předem šéf spolkové volební komise (Wahlleiter, funkce úplně přesně neodpovídá českým poměrům…) Georg Thiel. * Vzhledem k nedostatku lístků se tvořily dlouhé, až dvouhodinové fronty, a poslední voliči hlasovali ještě ve chvílích, kdy už byly volební místnosti v celém Německu dávno zavřeny a v televizi běžely první odhady výsledků. * Zejména v případě důchodců a rodičů s dětmi se stávalo, že i když měli zájem hlasovat, nevydrželi tak dlouho čekat vestoje a museli odejít. * V 99 okrscích bylo zaznamenáno nápadně vysoké množství neplatných hlasů. * V jednom okrsku byly výsledky „odhadnuty“ a teprve později zpřesněny. * Šestnáct okrsků zaznamenalo větší počet odevzdaných hlasů, než kolik mají oprávněných voličů, v jednom případě dokonce o polovinu víc (2146 hlasů při 1382 voličích). (Zdroje: Die Welt, Der Spiegel Süddeutsche Zeitung, Bayrischer Rundfunk, Tagesschau.) Berlínský senát se za chaos ve volbách omluvil a organizační problémy prošetří nezávislí odborníci. Šéfka městské volební komise Petra Michaelis odstoupila z funkce. Ne všichni jsou ale tak sebekritičtí. Například vysoký berlínský úředník Christian Gaebler řekl, že berlínský městský maraton je pevně zapsaný v mezinárodním seznamu maratonů a že za jednodušší řešení by považoval, kdyby se termín celostátních voleb posunul tak, aby s maratonem nekolidoval (!) O případném opakování voleb se bude ještě rozhodovat. Přicházelo by v úvahu jen tehdy, pokud by závad bylo prokazatelně tolik, že by ovlivňovaly přidělení mandátů. Jeden takový možný případ nastal v Pankowě, kde tamní politik Klaus Lederer (Die Linke) prohrál souboj o přímý mandát o 30 hlasů. O platnosti voleb se bude jednat 14. října na zasedání berlínské volební komise a případné poslední slovo by měl berlínský městský ústavní soud (taková instituce opravdu existuje). Jedna z věcí, o kterých se v těchto chaotických volbách rozhodlo, byla iniciativa směřující k vyvlastnění bytů z majetku soukromých společností. Berlínští voliči ji schválili poměrem 56:39, více než milion lidí hlasovalo pro. Z hlediska komunálních politiků jde o nepříliš vítaný dáreček do nového volebního období. Striktně vzato se výsledků referenda nemusejí držet, neboť šlo o „měkčí“ podobu hlasování, která nepředepisuje přesný právní text, ale pouze vyzývá městský senát k akci. Ti samí voliči si za budoucí primátorku vybrali sociálně demokratickou političku Franzisku Giffey, která se netají tím, že vyvlastňování nepovažuje za dobré řešení berlínské bytové krize. Odhady, kolik by celá legrace stála, se značně různí. Samotná iniciativa má na svých stránkách přehled možných sum, které se pohybují od osmi do 36 miliard eur, a to včetně toho, jak se k jednotlivým částkám došlo a kdo je spočítal. Všechno jsou to svým způsobem „hausnumera“, protože něco podobného se na realitním trhu Spolkové republiky nikdy nestalo. Firmy, které jsou terčem vyvlastňovacího záměru, by se nejspíš domáhaly vyššího odškodnění, než jaké je město schopno zaplatit, a konečné rozhodnutí by nejspíš padlo až u Ústavního soudu v Karlsruhe. (Proč? Protože vyvlastnění by se právně opíralo o článek 14 německé ústavy, o jejíž výklad se právě tento soud stará.) Koaliční vyjednávání v Berlíně právě běží. Není nijak jisté, zda bude i nadále pokračovat rudo-rudo-zelená koalice (hlasy by na to měla), nebo zda Franziska Giffey dojedná nějakou levopravou variantu se zapojením CDU a FDP. Jisté je, že po vyhraném hlasování – ať už jej provázel jakýkoliv chaos – budou vyvlastňovací aktivisté silně prosazovat realizaci svých plánů. Osobně by mi přišlo daleko logičtější, kdyby si město Berlín začalo stavět nějaké svoje byty k pronajímání. Aspoň by se tím zvýšila tržní nabídka a omladil bytový fond. Kdežto potáhne-li se teď několikaletá právní bitva o vyvlastnění, byli by současní vlastníci bytů blázni, kdyby do údržby a renovace stárnoucích budov investovali vlastní prostředky. I v případě úspěchu by tak město dostalo do rukou byty spíše v průměrném a horším stavu. Ptají se mě někdy lidé, jestli v tom Berlíně mají nějakou špatnou vodu či co. Kdepak, Spréva napájí mnoho měst. Ale Berlín byl doleva už za Výmarské republiky a v dobách studené války se do Západního Berlína nastěhovalo zhruba 50 tisíc převážně levicově orientovaných občanů SRN, kteří nechtěli absolvovat základní vojenskou službu v nenáviděném Bundeswehru a v Západním Berlíně ji také absolvovat nemuseli. Nějaký vliv to může mít dodnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-21 13:55:53

Boření stereotypů stereotypy aneb Filtr na konformisty

Milí čtenáři, jen málokdy začvachtám v českém rybníčku, ale rozhovor se současnou rektorkou brněnské Mendelovy univerzity Danuší Nerudovou za to stojí. Připomíná mi snahu vysušit bažinu zaváděním vody z jiného potoka. Jmenuje se Stereotypy nejde bořit silou, snažím se být ženám inspirací, říká Nerudová a má u mě jeden kladný bod, totiž, že aspoň nevolá po tvrdých kvótách. Aspoň něco, inspirovat vlastním příkladem je daleko méně násilné než jiné postupy. Paní rektorka v rozhovoru zcela neironicky říká věci jako: * „Když je kolektiv čistě mužský, tak je prostě jednooký, ženy mají jinou empatii a vidí jiné věci, které muži nevnímají.“ * A každá žena vede vnitřní boj a cítí tlak okolí, který od ní vyžaduje, aby byla dokonalá v práci, aby byla dokonalá matka, aby byla perfektně upravená.“ * „Ale jedním z důvodů je i to, že ženy velmi rády dělají věci na sto procent a chodí maximálně připravené.“ Jasně, všechny čtyři miliardy žen na světě mají empatii, cítí tlak na dokonalost své úpravy a dělají věci na sto procent… Neposilujete teď náhodou z pozice své funkce, paní rektorko, pouze jiné stereotypy? Toto totiž jsou stereotypy, vysázené pěkně vedle sebe jak květinky v záhonu. Opravdu je ironické, že ani sama novinářka, která rozhovor vedla, na to neupozorňuje. Přílišná deference před autoritou, řečeno učeně. Přitom za protipříklady není potřeba cestovat na opačný konec světa. Stačí počkat na trochu teplejší počasí a svézt se v Brně šalinou do nějaké horší čtvrti, abyste na pískovišti potkali kuřácký kroužek dam v teplákách, kterým je nějaký tlak na dokonalost oblečení, pracovního výkonu a péče o děti zjevně úplně ukradený. Abychom byli spravedliví, jejich mužíčci málokdy vypadají líp, jsou-li vůbec k vidění. V té base koneckonců někdo sedět musí. A chcete-li dělat terénní výzkum i v zimě, zavítejte místo toho do nějakého nonstopu, pokud jej zrovna covid nezavřel. Až se vaše oči přizpůsobí šeru a dýmu, zjistíte, že i zdejší kolektiv násosků má obvykle jistou diverzitu, genderovou i etnickou. Patrně proto se tak dobře umisťuje v celorepublikové soutěži O zlatý jaterní transplantát. Stereotypy šířené akademiky Ano, je to pustá ironie, ale zároveň také věcná námitka. V akademickém světě se takové pochybné generalizace o tom, jak jsou ženy stoprocentní, dělají snadno, protože neustále potkáváte velmi podobné typy lidí, vyfiltrované opakovanými síty přijímaček a jiných zkoušek, které navíc z nějakého důvodu neláká daleko chaotičtější soukromý sektor. Ale právě proto by akademici neměli šířit výše zmíněné stereotypy, a právě proto asi vesměs tak neslavně ztroskotávají, pokud jim pocit vlastní erudovanosti stoupne do hlavy a dají se na politiku. Jsou uzavřeni v takové profesní bublině, že jim schází povědomí o diverzitě sociální, kterou jinak vesměs chápe a zažívá každý starosta ze Zelné Brázdy a Kopníku pod Pařezem. Posledním příkladem budiž jistý ministr zdravotnictví, který během několika měsíců ve funkci zcela spálil svoji dřívější dobrou pověst odborníka na medicínu a patrně ani nechápe, jak moc jej teď obyvatelstvo nesnáší. Americký článek víry „jedinou diverzitu uctívati budeš, protože přináší výsledky“ ve skutečnosti zas tak samozřejmý není, a dokonce si myslím, že v takto generálním pojetí jde o vysloveně pseudovědecké tvrzení. Kdyby diverzita sama o sobě skutečně dávala tvůrčím kolektivům křídla, nebylo by potřeba ji subvencovat udělováním bonusových bodů při posuzování projektů nebo vytvářením speciálních komisí, které ji podporují. Nepotřebovala by neustálou psychickou podporu v podobě nějakých pozitivních řečí, letáků a proslovů, kterých je na tom Západě ještě více než u nás, a to přesto, že tam ta kampaň trvá podstatně déle a teoreticky by tedy měla mít lepší výsledky. Ve vědě funguje poměrně silná konkurence. Tým nebo instituce, které by se dobrovolně vzdávaly zřetelné a nepochybné výhody, by byly ve stejné pozici jako bojovník s lukem a šípy proti kulometu. Všechny armády světa už dávno přesedlaly z luku na kulomet a nikdo je k tomu nemusel vést za ručičku ani motivovat bodovým systémem nebo granty. Dokonce i ti severoameričtí indiáni ve skutečnosti v kontaktu s bělochy přezbrojili na pušky (pokud tedy měli šanci je sehnat, což vždycky neplatilo), i když jiných svých kulturních tradic se drželi pevně až do okamžiku definitivní porážky, leckdy i po ní. Taková je povaha souboje o zdroje, pro sentimentalitu v něm nebývá moc místa. A vědci, přes veškeré sladké řeči kolem, také bojují o citace, financování a všeobecný respekt svých kolegů, což jsou zatraceně omezené zdroje, jeden jako druhý. Na Floridě se nestárne rychleji Přitom skutečně je pravda, že nejlepší vědecké týmy světa dnes bývají smíšené, jenže ten řetězec příčin a následků může být zcela jiný, než jak se to tradiční diverzitní průmysl snaží předestřít. Odbočka stranou, která má ten problém v povrchním uvažování ilustrovat. Na Floridě je mnoho důchodců. Opravdu hodně. Ale pokud byste z toho odvodili, že se tam ve vodě vyskytuje něco, po čem místní obyvatelé předčasně stárnou, byli byste vedle jak ta jedle; skutečným důvodem je, že se tam ti starší lidé na „podzim svého života“ stěhují, protože floridské subtropické klima je příjemnější než mrazy někde v Minnesotě. Usuzovat, že Florida sama o sobě je gerontogenní prostředí, by byla čistá pseudověda. Podobně se Harvard nebo Cambridge můžou pyšnit skvělými vědeckými výsledky a ty výsledky vesměs vzešly od velmi různorodých týmů. (I když jejich složení bývá jiné, než by ti současní neorasoví teoretici chtěli; typicky je dnes ve špičkové vědě vysoké procento Východoasiatů.) Jenže Harvard nebo Cambridge vyzobávají nejlepší mozky po celém světě, takže různorodé složení jejich týmů je očekávatelným důsledkem toho, že dnes je cestování levné, většina hranic otevřená, a tudíž talentovaný Filipínec nebo Maďar má lepší šanci se k těm přijímačkám na Harvard vůbec dostavit a případně je udělat. Pak máte ve výsledném výběru směsku nejkvalitnějších lidí z celé skoro osmimiliardové planety; bodejť by nebyli různorodí. Ale to podivné vysvětlení, že takové týmy mají úspěch proto, že ženy, černoši atd. uvažují jinak, to se nepříjemně blíží tradici úplně klasického rasismu z 19. století. O něco málo (málo! viz dále) větší smysl by snad takové vysvětlení dávalo u jiných kultur než u těch povrchně fyzických atributů, jako je barva pleti nebo pohlaví. Kultury se od sebe opravdu hodně liší, a to nejenom mezinárodně. I u nás se Ostravsku říká „kraj razovity“, protože tam je opravdu společnost jiná než v Brně či Praze; no a takové Prajzsko, to jako kdyby svým charakterem vůbec nepatřilo k České republice. Ale snahu mít v každém vědeckém kolektivu aspoň jednoho Prajzáka, tu jsem ještě neviděl, i když by to statisticky vzato znamenalo, že laboratoř by byla vzorně uklizená a rozpočet vyrovnaný do halíře. Prajzáci jsou totiž prý vesměs hrozně pořádní, třeba to paní rektorku zaujme jako kladný stereotyp. (Ne, nejsem Prajzák.) Ale samozřejmě je otázka, jestli vzorně uklizená laboratoř je zas takovou výhodou. Nakonec Sir Alexander Fleming, vědec z nejlepších, prý objevil penicilin proto, že mu zplesnivěla zapomenutá miska s bakteriální kulturou, protože byl notorický bordelář. Kdyby mu ji nějaký doktorand z Ludgeřovic umyl, protože ho to jeho prajzská máma naučila, možná bychom byli o jeden objev chudší. Kulturní faktory samozřejmě můžou působit i záporně, proti směru, kterým chcete jít; vůbec nevím, kde se v řadách fandů diverzity bere to přesvědčení, že všechny nové prvky přinesené diverzitou do kolektivu mají nutně kladné znaménko. Klidně je možné, že kladné a záporné vlivy se navzájem vyruší. Navíc je tu určitý problém s tím, v čem přesně by ty odlišnosti měly pomáhat. Ve vědě se dnes většinou pohybujete tak daleko od normálního lidského světa, že tam těžko zatahovat nějaká vlastní kulturní specifika. Čím přesně pomůže údajná ženská empatie při studiu Velké Fermatovy věty? A rozumí Inuit mitochondriálnímu metabolismu líp než Španěl? Proč by měl? Ani jedna ta kultura žádné mitochondriální tradice nemá. Kdyby šlo o studium ledu a sněhu, tam bych ten potenciál pro náskok Inuita nad Španělem viděl. Umím si představit i to, že podobné efekty vznikají, pokud studujete jiné lidi. Někdo, kdo má zkušenost s náboženským půstem, asi bude vědět, jak reaguje lidský organismus na vyřazení toho či onoho prvku ze stravy, protože to prostě zamlada viděl na svých ortodoxních sousedech. Ale jakmile se dostanete do té zóny viditelné jen mikroskopem, nebo dokonce až na úroveň molekul, atomů a abstraktních vzorců, tam už začíná být to poučování o přínosnosti diverzity přetažené jak guma u tepláků, které jste si koupili s tím, že do nich přece zhubnete. (Tak si všímám, že v tomto textu se už podruhé vyskytuje slovo tepláky, inu, vliv karanténní garderoby.) Navíc je tu historie, někdy i velmi nedávná. Hodně velkých skoků ve vědě a technice stojí buď na práci jednotlivců, nebo jen velmi malých týmů, které zas tak různorodé nebyly. Poptávka po konformistech sílí Dnes to tak nevypadá, protože je v módě podepisovat pod články desítky různých lidí (to je zase vedlejší efekt principu „publish or perish“), což pak působí dojmem, že za tím či oním objevem stojí obrovský a různorodý dav. Ale reálně bývá u velkých projektů těch tahounů jen několik, běžně třeba dva nebo tři, kdežto ostatní zúčastnění hrají nepříliš kritickou roli tzv. přicmrndávačů; jejich práce je sice nenulová, ale na rozdíl od lídrů většinou relativně snadno nahraditelná. A můžeme vůbec o dvojici „tahounů“ říci, zda je dostatečně různorodá nebo ne? Vždyť jsou to jen dva lidi, tam budou osobní vztahy a vlastnosti hrát větší roli než nějaký statistický kulturní vliv. Článek začíná svojí délkou přerůstat rozumné meze, tak tedy poslední zastávka, zmíněná už v titulku. Celebrování diverzity má podle mého názoru i jiný efekt, kterého si rektoři a děkani mohou či nemusejí být vědomi. Je to filtr na konformisty, přesně ve smyslu Grahamovy eseje o konformismu. Pokud nastavíte uchazečům o zaměstnání v určitém podniku, třeba zrovna na té univerzitě, překážku v podobě nutnosti hlásit se k nějakým ideologickým principům („Oslavujme diverzitu, zdroj kvalitní vědy!“), vyfiltrujete si tím poslušnější jedince, kteří jsou v rámci budování kariéry ochotni sklonit hlavu před tím či oním požadavkem shůry. Ti, kdo se v daný moment začnou vzpouzet a zpochybňovat, by mohli dělat problémy i při jiných příležitostech. A to je pro vedení nepříjemná vyhlídka do budoucna; lépe je identifikovat a odradit, ne-li přímo vyřadit, pokud možno hned na vstupu. S tím, jak nám do akademické sféry pronikají korporátní manýry, sílí i poptávka po konformistech a konformismu, takže zavádění lakmusových papírků, které dokážou včas určit, kdo je kdo, by právě z hlediska vedoucích kádrů mělo perfektní smysl. Jestli to ale bude výhodné pro vědu samotnou, o tom bych trochu pochyboval. Ta většinou těžila z těch nekonformních typů.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-18 19:25:52

Americké volby IV. – tento soud nebude vycpán

Od P. T. ctěného čtenářstva jsem v poslední době dostal několik dotazů směřujících k tématu „vycpávání Nejvyššího soudu“. Často to ani nejsou dotazy, jako spíše ztrápené konstatování „k čemu jsou tři noví nejvyšší soudci, když si tam teď demokrati najmenují svoji většinu?” Nenajmenují, skoro určitě ne, protože volební karty byly zamíchány způsobem, který to v podstatě vylučuje. Nejprve krátký úvod do terminologie a podstaty problému, který u nás není příliš známý. Packing the Court, čili „vycpání (Nejvyššího) soudu“, je pejorativní termín pro myšlenku najmenovat tolik nových soudců, aby se názorové složení soudu změnilo ve prospěch určité strany. Když Trumpova administrativa krátce před listopadovými volbami nominovala už třetího nového soudce Nejvyššího soudu za posledních pár let (je to Amy Coney Barrettová), a když tato kandidátka úspěšně prošla schválením v Senátu, začalo se o této možnosti mezi demokraty neformálně hovořit. Příliš extrémní krok Technicky vzato je vycpání soudu relativně snadné, protože skutečnost, že soudců je právě devět, není podložena žádným ustanovením americké ústavy. Jde pouze o tradici, i když velmi dlouhou (od roku 1869 nenarušenou). Ke změně tohoto počtu byste zkrátka nepotřebovali přijímat ústavní dodatek, stačila by většina v obou komorách Kongresu a prezident ochotný spolupracovat. Prakticky a politicky vzato je to extrémní krok, ke kterému zatím nikdo nesáhnul, ani republikáni, ani demokrati. Taková akce by navrhující stranu rozštípila, protože zdaleka ne každý poslanec a senátor by byl ochoten pro ni hlasovat na základě befélu shora, i kdyby takový rozkaz vůbec přišel. Hlavně senátoři si rádi budují nějakou nezávislou existenci a nejsou vždy ochotni „držet basu“, zejména pokud sedí na nejistých křeslech. Demokratický senátor za Západní Virginii, Joe Manchin, veřejně slíbil, že pro žádné vycpávání soudu hlasovat nebude. Rozzuřil tím pár progresivců, ale většina jeho kolegů chápe, že Západní Virginie není žádná bašta demokratické strany a že by ho taková akce mohla stát křeslo. Jediná situace, ve které by nějaká vítězná strana mohla vůbec doufat v úspěšné „vycpání soudu“, by byla ta, kdyby drtivě zvítězila ve volbách do obou komor Kongresu. Pak by se odpor několika disidentů dal ignorovat. (Sám Joe Biden řekl, že „není fanouškem“ takového postupu, což je sice odmítnutí, ale na rozdíl od toho Manchinova nikoliv kategorické.) „Modrá vlna“ se nekonala O drtivém vítězství demokraté před volbami také snili. Trump byl oficiálně nepopulární a čekala se „modrá vlna“, tedy rozšíření a dokonání triumfu z roku 2018, při kterém část tradičně republikánských okrsků zvolila demokratické kongresmany. Ve světle takových očekávání se dalo uvažovat o lecčems. Jenže žádná „modrá vlna“ se nekonala. Republikánští kandidáti byli úspěšnější, než se předpovídalo, a současné složení Kongresu a Senátu žádnému jmenování dodatečných soudců nesvědčí. Konečná rovnováha sil v Senátu záleží na dvou křeslech v Georgii, o jejichž obsazení se rozhodne až začátkem ledna 2021, ale i kdyby demokrati vyhráli obě tato křesla a dosáhli poměru 50:50, přes odpor nesouhlasícího křídla strany se takový plán realizovat nedá. Asi není náhoda, že na „vycpávání soudu“ tlačily hlavně ty mladé ročníky z progresivního klubu. Staří veteráni si uvědomují, že politika je vrtkavá, že většinové poměry se mohou změnit, a že najmenují-li pět nových soudců, může to o pár let později motivovat druhou stranu, aby jich při první možné příležitosti jmenovala třeba dvacet. Podobně jako u jaderné války, i zde je jediná možná vítězná strategie „vůbec s ní nezačínat“. Kapři si rybník sami nevypustí Co by naopak úspěch mít mohlo, protože jde o myšlenku politicky daleko více neutrální, jsou term limits, mandáty jen na omezenou dobu. Tenhle princip by se dal realizovat buď pevnou délkou mandátu nebo povinným odchodem do důchodu v určitém věku. Tím by se celý proces obměny soudu stal předvídatelnějším a lépe plánovatelným, kdežto v současné době jej řídí hlavně kmotřička Smrt a její věrná pomocnice Těžká Nemoc. (Na to by don Vito Corleone jistě odpověděl, že naplánovat se dá samozřejmě i to úmrtí, ale tak daleko naštěstí ve Washingtonu nedospěli. O zastropování mandátů se občas mluví i v souvislosti s Kongresem, kde sedí řada skutečných Metuzalémů vysoké politiky; takový Strom Thurmond měl za sebou téměř 48 let senátního mandátu, když ve věku 100 let a šest měsíců zemřel v úřadě. Zastánci principu časového omezení mandátů tvrdí, že by to do politiky přineslo novou krev, kdežto jeho odpůrci namítají, že mladí a nezkušení politici by se stali snadnou kořistí lobbistů. Tak jako tak na nějaké ořezávání mandátů v Kongresu nejspíš nikdy nedojde, protože kapři si rybník sami nevypustí. Update: Ještě jsem se raději podíval na kariéru Stroma Thurmonda, protože mi v hlavě hlodalo podezření, že tam mám nějakou chybu. A skutečně! Nezemřel v úřadě, poslední mandát mu vypršel půl roku před smrtí (v lednu 2003) ve věku 100 let a jednoho měsíce. Fascinující je, že ani s touto výdrží nebyl nejdéle sloužícím americkým senátorem, tento rekord drží Robert Byrd, který seděl v Senátu 51 let a 176 dnů. Omlouvám se za nepřesnost. Konec update. V případě soudců by na osekání mandátů dojít mohlo, protože na rozdíl od kongresmanů by nemohli rozhodovat sami o sobě. Bude-li návrh dostatečně neutrálně psaný, mohl by získat podporu v obou stranách. Mediální hysterie kolem jmenování nových soudců totiž nesvědčí onomu klasickému „klídku na práci“, který mají volení politici všeho druhu vůbec nejradši.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-14 08:38:47

Nezastavitelný justiční ping pong

V článku Sedm rozsudků nestačí z 25. května 2020 jsem se zabýval závěrem sedmého kola trestního řízení, v němž státní zástupce a odvolací senát donekonečna pronásledují tři obžalované, podnikatelku E. R. a úředníky ministerstva zahraničí M. S. a V. M. (oba dlouhodobě v postavení mimo službu). Včetně přípravného řízení jejich stíhání probíhá od března 2011 a nalézací soud dříve vydal šest zprošťujících rozsudků, jejichž osud se opakoval: vždy se odvolalo Státní zastupitelství pro Prahu 1 a odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jaroslavy Liškové mu vyhověl vrácením věci nalézacímu Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Nevadilo, že si senát v průběhu „boje“ vysloužil napomenutí pro nedostatečnou znalost spisu. Nevadilo ani, že samo ministerstvo se necítí poškozeno, nepřipojilo se s nárokem na náhradu škody a jeho generální inspekce tvrdí, že se žalovaný skutek nestal. Škoda měla činit 1,450 milionu korun. Kolik už stálo trestní řízení, není známo. Po třetím zprošťujícím rozsudku senátu Heleny Králové odvolací soud při vrácení věci nalézacímu soudu nařídil změnu složení senátu. Další změny v přidělení případu pak proběhly z přirozených důvodů. Prezident mohl řízení zastavil abolicí Zatímco tři postupně se střídající senáty nalézacího soudu kladly žalobci a odvolacímu senátu odpor, trvajíce na nevině obžalovaných, čtvrtý předseda senátu, sice šikovný, ale nepříliš zkušený soudce Lukáš Svrček (promoval v roce 2013 a soudcem je od roce 2018) překonal své zkušenější předchůdkyně a poradil si novátorským způsobem ve stylu „chytré horákyně“: nikomu zcela nevyhověl, ale také zdánlivě neuškodil a patrně se domníval, že si nikdo nebude stěžovat či se odvolávat a jeho rozhodnutí tak bude posledním zastavením na křížové cestě. Podnikatelku E. R. shledal vinnou v jednom bodě obžaloby, ale neuložil jí trest a stíhání obou úředníků zastavil pro promlčení. Hypoteticky škodu přece jen způsobil: obžalovaní nemají za těchto okolností nárok na náhradu škody za nekonečné řízení. Záměr mu ale nevyšel: nepravomocně odsouzení nejsou s jeho rozhodnutím spokojeni. Paní podnikatelka podala do rozsudku odvolání a oba úředníci na místě odmítli zastavení trestního stíhání, takže soud bude muset v řízení pokračovat. Avšak spokojen opět není ani státní zástupce Jan Lelek, který podal stížnost proti zastavení trestního stíhání obžalovaných úředníků z důvodu promlčení. Ping pong tedy pojede dále, jen obžalovaní budou nadále postupovat v oddělených soudních řízeních. Toho mohli být všichni ušetřeni, kdyby prezident republiky po šestém rozsudku řízení zastavil abolicí. Po seznámení s písemným vyhotovením rozsudku nad paní E. R. a usnesení o zastavení stíhání obou úředníků jsem se rozhodl vrátit se k průběhu sedmého kola „ping pongu“ ještě jednou. Můj zájem posílila stížnost státního zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání obou úředníků. Před vyjádřením k sedmému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 se ale musím omluvit čtenářům za filipiku proti ministerským úředníkům kvůli sdělení o zamítnutí žádostí o milost pro všechny tři obžalované, které přišly do mé datové schránky vpředvečer zahájení sedmého kola „ping pongu“. Svým provedením jsou rozhodnutí ukázkou úřednického šlendriánu: nejsou datovaná a neobsahují žádný údaj o žádostech, ke kterým se vztahují: kdy, kdo a pod jakým číslem podal žádost. Domníval jsem se, že došlo k záměně podnětu ke stížnosti pro porušení zákona za žádost o milost. Ministerstvo spravedlnosti jsem nikdy o milost nežádal, ač vím, že se žádosti mají podávat jeho prostřednictvím. Dodatečně jsem zjistil, že jsem se částečně mýlil. Ministerstvo jsem skutečně neoslovil. Ale v roce 2018 jsem získal úřední informaci, že prezident republiky sice přenesl pravomoc k vyhodnocování žádostí o milost na ministerstvo spravedlnosti, ale sám ji obchází a občas udělí milost, aniž by žádost ministerstvem prošla. V téže době pan prezident projevil nelibost nad délkou trestního řízení. Napadlo mě, že to jsou příznivé okolnosti pro úspěch žádosti o zastavení „ping pongu“ abolicí: 23. října 2018 jsem podal žádost a pokusil jsem se ji doručit přímo na prezidentův stůl. Avšak bdělému oku ředitele právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václavu Pelikánovi neunikla a již 25. října jsem obdržel vyrozumění o postoupení na ministerstvo spravedlnosti. Vzal jsem na vědomí ztroskotání a na celou věc jsem zapomněl. Skutečnost, že ministerstvo spravedlnosti potřebovalo na zúřadování zamítnutí žádostí čas od 25. října 2018 do 9.března 2020 je ale vskutku fascinující.  Byl to je výlet? Nyní se vracím k výkonům státního zástupce a předsedy senátu v sedmém kole, a zvláště v písemném dotváření jejich vystoupení v soudní síni. Je pozoruhodné, že Jan Lelek byl v závěrečné řeči poměrně smířlivý. Zdůraznil dokonce, že toto řízení je svým průběhem nestandardní a jeho délka má nepříznivé dopady do životů obžalovaných. Nicméně poukázal na závaznost právního názoru odvolacího soudu, který opakovaně vracel věc na 1. stupeň, aby se řádně vypořádal s důkazy a nebagatelizoval je čili protahování řízení je podle jeho názoru výlučně zaviněno nedostatečností výkonu soudu 1. stupně. Velmi podrobně pak probral údajná provinění jak paní obžalované, tak obžalovaných úředníků, kteří je nezjistili a připustili proplacení nákladů na neuskutečněné operace. Jeho závěrečná řeč byla pozoruhodná z hlediska proporčního. Podle mého laického názoru klíčovou otázkou tohoto řízení je posouzení činnosti paní obžalované E. R., která měla vykonat pro ministerstvo zahraničí náborové cesty. Podstatné je zkoumání, zda naplnila po věcné stránce smlouvy a zda správně vyúčtovala náklady. Pokud by toto bylo v pořádku, nebylo by co řešit. Ale žalobce této části obsahu trestního řízení věnoval jen pár minut a cestou zlehčování provedených důkazů nakonec dospěl k závěru, že paní obžalovaná sice odletěla do Asie, ale pro naplnění smluv tam nic neudělala. Lze tomu rozumět i tak, že si dle pana státního zástupce udělala za peníze ministerstva výlet. Protože byla v jiné věci odsouzena za podvod a jsou na místě úvahy o uložení souhrnného trestu, vzhledem k časovému odstupu navrhl, aby v tomto bodě byla sice shledána vinnou, ale aby soud upustil od uložení souhrnného trestu. Soud mu zcela vyhověl. Na okraj jako laik dodávám, že mám vlastní zkušenost z náborové cesty, které jsem se zúčastnil jako stážista ve velké zahraniční veletržní firmě: náborové činnosti jsou takřka „neviditelné“: jde o řadu návštěv a schůzek, které probíhají mimo pozornost médií, ale jejich vliv na účast zahraničních hostů na akci, na kterou „náboráři“ zvou, může být až překvapivě silný. Ostatně na jiných místech ve spisu se hovoří o zásluze paní obžalované na úspěchu Česko-asijského obchodního fóra, a vnucuje se tak otázka, jak tam účastníky přilákala, když byla v Asii jen na výletě. Naproti tomu podstatnou část závěrečné řeči Jan Lelek věnoval hodnocení administrativních úkonů obžalovaných. Prokazoval, že to či ono neměli udělat nebo udělali špatně či vůbec, při čemž opačný názor generální inspekce ministerstva zlehčoval. Jevilo se mu jako samozřejmé, že prokázané administrativní pochybení má povahu nezákonného jednání. Chyby, jichž se měli úředníci dle jeho mínění dopustit, hodnotil jako úmyslné jednání. Přihlédl k délce řízení, nicméně mínil, že pro upuštění od potrestání nejsou podmínky a navrhoval uložení nízkých podmíněných trestů. Zvažoval ale i možnost, že soud může dospět k názoru, že došlo pouze k nedbalostnímu jednání a v tom případě by bylo na místě trestní stíhání zastavit. Nebyl to alternativní návrh, ale znělo to jako náznak, že takové řešení v rozsudku by pan státní zástupce toleroval. Následně mimo soudní síň ale přitvrdil: proti zastavení trestního stíhání podal stížnost. Jinak se jeho stížnost obsahem a myšlenkami neodlišuje od příslušné části závěrečné řeči. Rozsudek vzbuzuje údiv  Rozsudek nad obžalovanou E. R. v některých částech vzbuzuje údiv. Hned v odst. 2 odůvodnění soudce Luboš Svrček „vyvrací nepravdy“ šířené obhajobou a doslova uvádí, že „není pravdou, že by tímto rozsudkem rozhodoval již čtvrtý senát, a to na základě pokynu odvolacího soudu.“ Je holou skutečností, že předcházejících šest rozsudků postupně vynesly tři senáty, takže senát předsedy Luďka Svrčka je čtvrtý. Nástup druhého senátu si vynutil odvolací soud, když nařídil nové projednání věci ve změněném složení senátu. Další změny senátů jsou výsledkem personálního vývoje soudu: jedna předsedkyně senátu odešla do důchodu, další na rodičovskou dovolenou a jako na čtvrtého se usmálo štěstí na předsedu Luďka Svrčka. Nesetkal jsem se nikde s tvrzením, že předání věci třetímu a čtvrtému senátu bylo výsledkem zásahu „vyšší moci“. Neobvykle vysoký počet prvostupňových rozsudků určitě souvisí s tvrdošíjností jak odvolacího, tak nalézacího soudu. Na straně Městského soudu v Praze stál tvrdošíjně na svém jediný senát, v němž po odchodu „poslední Havlovy soudkyně“ Evy Burianové došlo k obměně. Zůstala ovšem předsedkyně Jaroslava Lišková. Četl jsem všechna jeho usnesení a jako laikovi se mi zdá, že se nijak nevyvíjela. Výtky nalézacímu soudy a ukládaná opatření měly ustálený charakter: nejméně část z nich byla obecná, nekonkrétní a nebylo jasné, jakým způsobem by je měl nalézací soud naplnit. Četl jsem také všechny rozsudky. Jsem dalek tvrzení, že všechny byly formulačně bezvadné, ale z vyhodnocení celého souboru je zřejmé, že nalézací soud se snažil vyhovět právním názorům odvolacího soudu, vylepšoval formulace, doplňoval dokazování a snažil se prohloubit argumentaci. V zásadě se ale tři na sebe navazující senáty držely přesvědčení o nevině odsouzených. Okolnost, že závěry senátu předsedy Luďka Svrčka se zásadně odlišují od šesti rozhodnutí tří předcházejících senátů i od názoru generální inspekce ministerstva zahraničí, by měla přimět odvolací soud k opatrnosti v rozhodování. Z vyhodnocení svědeckých vystoupení v rozsudku mám jako laik nepříjemný pocit, že jsem slyšel nebo četl výpovědi úplně jiných svědků než pan předseda a mám proto od něj zásadně odlišný názor na „výlet“ paní obžalované do Asie. Vyděsil mě odst. 100 odůvodnění, z něhož pan předseda vyvozuje, že paní obžalovaná nevyúčtovala řádně své výlohy, a navíc zřejmě účtovala ministerstvu náklady také na své soukromé akce. V její neprospěch působí silným dojmem tvrzení o výskytu faktury na 60 tisíc USD, která údajně nemá náležitosti, obsahuje nesprávné údaje, není jasné, zda souvisí s plněním smluv mezi ministerstvem a paní obžalovanou, a dokonce chybí doklad o jejím proplacení. Tato informace je jednoznačně nepravdivá. Obhajoba reagovala na obsah odst. 100 prohledáním spisu. Jeho výsledkem je vyvrácení tvrzení rozsudku o podezřelosti faktury na 60 tisíc USD. Navíc se ve spisu našla obálka s vyznačeným číslem listu, která měla obsahovat několik desítek listin, ale ve skutečnosti je prázdná. Povede-li odvolací řízení nepodjatý senát, bude se muset vypořádat s rozpory mezi dokazováním a závěry rozsudku a nebude to mít jednoduché.   V usneseních, jimiž senát Luboše Svrčka zastavil trestní stíhání obžalovaných úředníků, se argumentuje promlčením skutku. Je to výsledek úvahy o nadměrné délce řízení a nedbalostní povaze jednání úředníků.  Náklady na řízení už asi přesáhly výši možné škody Ani státní zástupce Jan Lelek, ani předseda senátu Lukáš Svrček nemají žádnou zkušenost s fungováním rozsáhlého aparátu, jakým je ministerstvo, přesto vědí lépe než obžalovaní a s nimi i generální inspekce ministerstva, že žalované administrativní postupy jsou vadné a navíc protizákonné. Mají asi pravdu v tom, že rozdělení projektu náborových cest obžalované E. R. do tří smluv je jakýmsi úskokem, kterým se mělo usnadnit jeho schválení. Ale s přihlédnutím k zásadě, že trestní řízení je „ultima ratio“, není zcela jisté, že takové jednání nezasluhuje jinou odvetu než trestní stíhání. Objektivní vyhodnocení skutků obžalovaných je ovšem ztíženo tím, že se vztahují k přípravě Česko-asijského obchodního fóra, které probíhalo v letech 2007–2008, za jehož úspěch byla obžalovaná E. R. odměněna zvlášť. Časový odstup klade mimořádné nároky na paměť svědků, kteří před soudem vypovídali o událostech z dávné doby. Mám obavy, že náklady na „sedmikolové“ soudní řízení přesáhly hranici škody 1,450 milionu Kč, pokud ovšem škoda vůbec vznikla. Úloha nepodjatého odvolacího soudu bude za daných okolností nezáviděníhodná. Laskavého čtenáře upozorňuji, že můj pohled na tento případ je skepsí laika čili nevyvrací správnost sedmého rozsudku ani stížnosti státního zástupce. Rozhodující bude názor odvolacího soudu. Opět jako laik ale soudím, že by jím neměl být senát Jaroslavy Liškové, a možná by se té cti měl vzdát celý Městský soud v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}