Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-14 16:49:38

Kde jsou opevnění? Charkov vyplatil miliony fiktivním firmám

UKRAJINA – Při výstavbě opevnění v Charkovské oblasti, kam nyní aktivně postupuje ruská armáda, byly možná ukradeny stovky milionů hřiven. (Foto: Flickr / ilustrační)... Článek Kde jsou opevnění? Charkov vyplatil miliony fiktivním firmám se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-06-29 12:00:39

Metro v Brně? V originální české hře vás v něm budou prohánět přízraky

Talentovaný český vývojář Spytihněv představil novou hru s názvem Brno Transit Půjde o psychologický horor, který se odehrává v tunelech fiktivního brněnského metra Klíčem k úspěchu je podle autora hlavně bdělost a ostražitost, byť jen jediná chyba vás může vyjít pěkně draho Originálně vyhlížejí projekt by měl vyjít na Steamu do konce letošního roku Když autor známého internetového vtipu jezdí takzvaně metrem po Brně, má na mysli svinovací metr položený na mapě jihomoravské metropole. Ještě do konce letošního roku bychom se ale do neexistujícího brněnského metra mohli vypravit alespoň virtuálně. Chybět nebude ani zastávka na Cejlu. Talentovaný vývojář, který si říká Spytihněv, představil originální indie hru s názvem Brno Transit. Jedná se o psychologický horor, který se odehrává v tunelech fiktivního brněnského metra. Tady jdou veškeré žerty stranou! Přečtěte si celý článek Metro v Brně? V originální české hře vás v něm budou prohánět přízraky

Čas načtení: 2020-04-02 10:34:33

Koronavirus napadl naši snadno zranitelnou společnost

Důsledky šíření nemoci Covid-19 jsou nejvíce diskutovány z hlediska zdravotního (a medicínského), což je logické.  Často jsou – dosud až příliš optimisticky – diskutovány i důsledky ekonomické (o tom více v dalších částech našeho cyklu).  Ač jsme většinou původně ekonomové, máme pocit, že je třeba začít jinde. Trápí nás jak zdraví jednotlivců, tak i naší ekonomiky, ale ještě více nás trápí něco hlubšího a zásadnějšího – zdraví celé společnosti, zejména jejích slabších, méně odolných jedinců. Obáváme se bezprecedentního narušení „křehkého pletiva“ společnosti, obáváme se narůstající osamocenosti, odloučenosti a frustrovanosti lidí, zejména starší generace. Vycházíme ze všeobecně přijímané teze, že psychicky labilní člověk je na jakékoli onemocnění daleko méně odolný než člověk psychicky zdravý. Totéž platí pro člověka osamoceného – na rozdíl od člověka žijícího v přátelském, chápajícím kolektivu, ve funkční rodině či v dalších podobných společenstvích. Nedávný nápad britské vlády „zavřít“ všechny lidi nad 70 let věku na čtyři měsíce v jejich domovech byl šílený, neboť samota škodí fyzickému i duševnímu zdraví člověka. To všechno jistě platí vždy a všude. Platí to o to více v dnešní pandemii, o to více v dnešním nezodpovědném a rozmazleném západním světě. Neméně to platí i pro českou společnost. Nákaza koronavirem zastihla českou společnost nepřipravenou nejen rozsahem potřebného zdravotnického materiálu a kapacit zdravotnictví. Zastihla ji ve zvláštní chvíli. Potýkáme se – stejně jako celý Západ – s řadou negativních tendencí a trendů. Patří mezi ně: - výrazné stárnutí společnosti (i když Česká republika není zdaleka tak „stará“ jako např. Itálie); - rychle zesilující krize rodiny a s ní spojená atomizace společnosti, spolu se zvyšujícím se počtem jednočlenných domácností (roste počet osamělých lidí, především seniorů, o něž se v krizové situaci tohoto typu nemá kdo postarat); - mimořádně komplikovaná je situace na vylidňujícím se venkově, kde dostupnost zásobování, služeb všeho druhu i zdravotní péče nepřetržitě klesá; - seniory sice osamělý a izolovaný život v krátkém období chrání před šířením nákazy (v zemích jižní Evropy, kde jsou rodinné vztahy daleko pevnější než u nás, se ukázalo být nebezpečí nákazy od rodinných příslušníků mimořádně vysoké), ale izolovaný život je jen fiktivním vítězstvím. Senioři potřebují naplnit svá poslední léta pocitem, že je má někdo rád; - v důsledku liknavosti (a neochoty) mladších generací sílí trend soustřeďování seniorů v domovech důchodců (a v dalších pečovatelských zařízeních). Poslední dny ukazují, že se jejich obyvatelé stávají nejohroženější skupinou našich spoluobčanů. V těsném soužití mnoha starých lidí a ošetřujícího personálu se nákaza může rychle a snadno šířit; - osamělý život v jednočlenných domácnostech se netýká pouze seniorů. Útok na oslabení rodiny moderními genderovými ideologiemi, vysoká rozvodovost, tlak na zaměstnávání žen a na co nejdřívější „kolektivní“ výchovu dětí, snaha zpochybnit roli obou rodičů v rodině, atd., vytvářejí velmi nákladný a nehospodárný způsob existence společnosti. Je to také model velmi rizikový v případech krizí a mimořádných událostí; - vzrůstající závislost české ekonomiky na dovážené zahraniční pracovní síle (dnes je zhruba 12 % všech našich pracovních sil ze zahraničí) je velmi riskantní v mnoha ohledech (a diskutovali jsme to opakovaně v řadě našich textů o masové migraci po roce 2015), ale v době epidemie, karantén a uzavřených hranic to paralyzuje nejen jednotlivé firmy a obory, ale i celou ekonomiku; - v situaci, kdy je v řadě sousedních zemí zcela odlišná protiepidemická strategie (v den psaní tohoto textu zemřelo v Německu 79 lidí, v ČR nikdo), nastane otevření hranic později, než jsme všichni očekávali. Bude to vyvolávat stále větší frustraci nemalé části naší společnosti. Na druhé straně věříme, že pozitivně působí jistá přirozená odolnost a duševní rezistence lidí. V krizovém čase si lidé: - uvědomují svou vnitřní sílu; - váží si více života; - méně se rozčilují nad maličkostmi a malichernostmi; - dávají větší zřetel na své zdraví; - nacházejí víru (v užším náboženském smyslu, i víru v lidskou komunitu); - uvědomují si, co je v životě opravdu důležité; - uvědomují si význam vztahů s partnery i přáteli; - a snad i sami sebe berou méně vážně. V mnoha ohledech jsme bohužel společností rozdělenou na my a oni, na ty lepší a chytřejší oproti málo světáckým a málo cestujícím (a proto málo „progresivním“), na bohatší a chudší, na mladší a starší, na zdravé a nemocné, na proevropské a protieu-ovské, na tzv. prozápadní a údajně provýchodní, na voliče a nevoliče Babiše, na stoupence Pražské kavárny a Milionů chvilek a na „prosté“ občany, kteří nechtějí ani jedno ani druhé. Optimisté říkají, že prožíváme jistou renesanci vzájemných vztahů, že se více staráme nejen o ty blízké, ale i o ty dříve za tak blízké nepovažované, že jsme „hodnější“ a pozornější. Pesimisté vidí, jak rychle se zformovali prominenti „kulturní fronty“, aby získali co nejvíce pro sebe (důkazem nade vše je současné Svěrákovo angažmá). Pesimisté se obávají, že zvítězí poznání, že se skoro všechno dá dělat z domova a že nám vlastně ke komunikaci stačí mobil a počítač a že se proto tradiční pletivo společnosti bude rozbíjet stále více. My optimisté ale nevěříme, že se na pivo bude chodit přes Facebook. Jde o to, jestli nás tato pandemie spojí nebo ještě více rozdělí. Zatím platí spíše to první, ale i obětí koronaviru – a tím i neklidu a nesolidarity – bude přibývat. Převzato ze stránek Intitutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-26 13:20:00

Knihou roku podle Literárních novin je Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského s kolážemi Miroslava Huptycha

Miroslav Huptych (1952) je pilný kolážista. Možná vůbec ten nejpilnější v Česku po roce 1989. Ilustruje kdeco, hlavně poezii. A vybírá si nejen malá, regionální, ale i velká, evropská jména, dobře zapsaná v domácím kánonu, jako Karel Hynek Mácha, Božena Němcová – anebo nejnověji Jan Amos Komenský. Nové vydání Labyrintu světa a ráje srdce je navenek monumentální počin. Rozměry a hmotnost vzbuzují a priori zájem: divák i čtenář žasnou ruku v ruce. Ten podnik sází na to, jaký je. Vyplatí se proto nechat knihu trochu odležet. Prolistovat ji nejdřív jako artefakt, velké dílo, poctu „učiteli národů“ atp., a teprve z odstupu ji konzumovat zvolna a zevrubně, jako setkání starého textu s novým výtvarným doprovodem, jako prolnutí dvou historicky vzdálených světů, dvou diskurzů, které svedla dohromady náhoda. Co za poznání z toho vzejde? Zaprvé: Huptych je kolážista digitálního věku. Papír, nůžky, lepidlo odložil dávno ad acta. Kolážuje kompjútrově. Má přístup ke globálně sdíleným motivickým zdrojům. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je okamžitá přístupnost a široký výběr, potažmo nevyčerpatelnost; nevýhodou pak formální čistota, dokonalost provedení. Jednou z fazet magie koláží Jindřicha Štyrského, Karla Teiga, ale i Jiřího Koláře je právě jejich zřejmá rukodělnost, bezprostřední kontakt života s dílem, demonstrovaný drobnými nepřesnostmi, nečistotami, „zrněním“ výsledného obrazu. Huptychovy koláže jsou strojové, schází jim spontánnost chvíle; jejich senzibilita je chladná, odtažitá, bez atmosféry tajemství. Zadruhé: Huptych v Labyrintu až příliš zřetelně „boschuje“, případně „bruegheluje“. Podle prvního mustru (Hieronymus Bosch) rozšiřuje realitu světa o jeho dimenzi fantazijní, snovou, mytickou, možná i pohádkovou – o všechny ty bizarní zjevy a kreatury zplozené „spánkem rozumu“. Tu šíři, dvojakost symbolizují třeba janusovská tvář, mnohohlavá bestie nebo napůl zvíře, napůl člověk. Podle mustru druhého (Pieter Brueghel starší) je pak využito místa na maximum. Plocha koláže je zaplněná po okraj: živým i neživým, fiktivním i skutečným. Je to lačné, obžerské pojetí, koláž rabelaisovského typu. Tam, kde Maxu Ernstovi stačily dva tři tahy, jich Huptych provede desetkrát, stokrát tolik. Zatřetí: Huptych nevede s Komenským dialog. Ilustruje jeho Labyrint v pravém slova smyslu: koláží nasvětluje text, obrazem prodlužuje slovo, vizuálním zvrstvuje, významově posiluje sémantické. Vede to k paradoxnímu zjištění: Huptychova koláž je možná víc literární než výtvarná. Pracuje se symbolicky nabitými motivy, které dávají tušit dějový pohyb. Problém je uspořádání: motivy jsou po stránce rozházené s takovou četností, že jejich spojnice, které by je logicky seřadily do příběhu, nemůžou být jiné než nahodilé. Takže nezbývá než hrát klasickou hru: zadívat se na obrázek půl minuty, zavřít oči, zaklapnout knihu – a pak si ve zkratce zakreslit to, co paměť podržela. Z názvu knihy uvízla ve výtvarném doprovodu hlavně první polovina: svět je chaotický, nedá se rozumem přesně změřit. Je unikavý, ztřeštěný, napěchovaný protiklady, napnelismy, podvojnostmi, pravdou maskovanou za lež a lží převlečenou za pravdu. To na dnešek sedí skvěle. Labyrint bez začátku i konce; se zazděným vchodem a mrtvým srdcem. A ten ráj? Spíš v černobílé než v barvě. Spíš v motivické uměřenosti než v obžerství. Spíš ve volné analogii než ve výtvarném doslovení. Spíš živá ruka než touchpad nebo myš. Zajímalo by mě, jak by se s výtvarným doprovodem Komenského majstrštyku popasovali následující (řazeni abecedně): David Böhm, Jiří Grus, Vendula Chalánková, Karel Jerie, Tomáš Kučerovský, Petr Nikl, Jakub Špaňhel, František Štorm, Lubomír Typlt. Třeba hůř, třeba líp. Třeba jinak, třeba nijak. Každopádně po Huptychovi je od čeho se odrazit.   Autor je výtvarný a literární kritik. Miroslav Huptych (*21. října 1952 ve Varnsdorfu) je český básník, výtvarník a arteterapeut. Jako básník vydal sbírky: Srdcový střelec (Mladá fronta 1984), Zvěrokruh (bibliofilie 1986), Názorný přírodopis tajnokřídlých (Československý spisovatel 1989), Tarot a trakaře (Mladá fronta 1997), Noční linka důvěry (Pistorius&Olšanská 2012), List za listem (Pistorius&Olšanská 2015). Napsal také knížku autorských aforismů a gregerií Hodinky s ohňostrojem (Pistorius&Olšanská 2013). Kolážemi ilustroval 64 knih, 167 knižních obálek a 30 nástěnných kalendářů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29

Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím

Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce.   Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách.    A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat.  Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla.    Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám.  Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl.    Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera?  Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo.    Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla.    „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat.  Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení.   Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění.    Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ.    Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty.  Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí.    Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy?  Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické.  Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni?    Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku?  Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky.  Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější.    Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji.  Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci.    Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně?  Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost.  Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl.    Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře.  {/mprestriction}  Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2024-02-18 12:00:13

Mandalorian jako hra pro PC a konzole? Pracuje na ní slavné studio pod hlavičkou Electronic Arts

Magazín Insider Gaming přišel s informací, že ve slavném studiu Respawn vzniká nová střílečka z pohledu první osoby na motivy Hvězdných válek Ve hře se objeví Mandaloriané – fiktivní řád válečníků, který si získal velkou popularitu díky stejnojmennému seriálu Hra by měla být ve vývoji ještě jeden až dva roky Společnost Electronic Arts chystá další hru ze světa Star Wars. Podle čerstvých informací magazínu Insider Gaming  půjde o příběhový akční titul z pohledu první osoby, který bude pojednávat o Mandalorianech – fiktivním řádu válečníků, kteří vystupují ve stejnojmenném populárním seriálu na Disney+. Hra se má nacházet v rané fázi vývoje v úspěšném studiu Respawn Entertainment, které má na svém kontě hity jako Titanfall či Apex Legends. Přečtěte si celý článek Mandalorian jako hra pro PC a konzole? Pracuje na ní slavné studio pod hlavičkou Electronic Arts

Čas načtení: 2024-03-22 12:12:07

CapXmaster – recenze/zkušenosti

Dobrý den, CapXmaster patří mezi prop trading firmy, které svým klientům umožňují obchodovat s fiktivním kapitálem a po splnění výzvy inkasovat z tohoto obchodování část zisků. Jak správně píšete ve svém dotazu, obdobné služby nabízí také platformy FTMO či Fintokei. Obecně lze konstatovat, že služby zmíněných společností jsou vhodné spíše pro pokročilé obchodníky. To si […] The post CapXmaster - recenze/zkušenosti first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-04-02 09:00:01

Tihle lidé prý byli vlkodlaky. Jim podobní mohou být i dnes mezi námi

V každé části světa mají nejstarší známé kultury jeden společný typ legendy – o mužích, ženách a dětech, kteří se proměňují ve zvířata. Naši předkové byli ustrašení lidé, a často je proto považovali za vážnou hrozbu. „Vlk byl po stovky let hojně rozšířené zvíře, ze kterého šel strach. Evropský folklór i proto připouštěl, že člověk se může ve vlka proměnit. A hodně lidí by přísahalo, že takovou proměnu vidělo na vlastní oči,“ vysvětlil Čtidoma.cz Petr Horáček, který se už téměř dvacet let zabývá dávnými mýty a záhadami. Ať to je s existencí vlkodlaka jakkoli, jisté je jedno – od slavného příběhu římského autora Gaia Petronia z prvního století až po moderní filmy, jako je Americký vlkodlak v Londýně, je toto stvoření oblíbeným fiktivním monstrem. Ale opravdu je fiktivní? Nebo existovali skuteční vlkodlaci? Pět níže uvedených příkladů lidí se prý ve vlka dokázalo proměnit. Kdo vzal život chlapci, jehož tělo našli nacpané v krabici? Číst více Král Jan (1166–1216) Spisovatel Gervasius z Tilbury ve 13. století prohlásil, že vlkodlaci byli v jeho době v Anglii běžní. „Je jisté, že existují muži, kteří se v určité fázi přibývajícího měsíce mění ve vlky,“ napsal ve své encyklopedii Otia imperialia. Může být poněkud zvláštní, že své dílo napsal v době krále Jana, který byl podle legendy sám vlkodlakem. „V roce 1185 cestoval budoucí král do Ossory, království středověkého Irska. Tehdy se tradovalo, že jde o zemi vlkodlaků. Kronikář Gerald z Walesu, který Jana doprovázel, dokonce toto setkání zaznamenal,“ tvrdil Horáček. Zřejmě právě proto se následně předpokládalo, že král je s vlkodlaky „kámoš“, protože je jedním z nich. Walter Keating Kelly ve své knize o folklóru z roku 1863 napsal: „Anglický král John prý po své smrti žil jako vlkodlak.“ Vlkodlak z Dole (zemřel 1574) V lednu 1574 byl Gilles Garnier usvědčen z lykantropie a čarodějnictví a upálen zaživa na hranici. Garnier, vrah a kanibal, se stal známým jako „Vlkodlak z Dole“, podle svého rodného města Dole ve východní Francii. „Několik let před jeho popravou město sužovala záhadná úmrtí a mizely místní děti. Garnier byl hlavní podezřelý, protože žil sám v domě za městem. Když byl zatčen, hodně lidí vyděsil, protože tvrdil, že mu jakýsi lesní duch dal lektvar, díky němuž se může přeměnit ve vlka.“ Garnier se následně přiznal, že jako vlkodlak lovil a napadal malé děti, přičemž zabil a snědl nejméně čtyři. Více než padesát obyvatel města Dole svědčilo u soudu a přísahalo, že opravdu lidi jedl a že se mnohokrát před jejich očima proměnil ve zvíře. Bestie z Bedburgu (asi 1535–1589) Pravděpodobně nejznámějším „skutečným“ vlkodlakem v historii je Peter Stumpp, narozený kolem roku 1535 ve městě Bedburg nedaleko Kolína nad Rýnem. Právě za to a za zločin vraždy byl v roce 1589 mučen a nakonec umučen. „Byl obviněn z toho, že celý život praktikoval čarodějnictví a nekromancii. Údajně měl také incest se svou sestrou, která pak porodila dítě,“ uvedl Horáček. Stumpp prý vyvolal ďábla, který mu dal speciální mast a opasek, který ho proměnil v obrovského vlka velikosti medvěda. Když byl šelmou, měl pak lovit, zabíjet a hodovat na mužích, ženách a dětech. Zavraždil prý nejméně 16 lidí. „Když se chtěl vrátit do lidské podoby, prostě jen odepnul pásek. Tradovalo se, že si nepochutnával pouze na lidech, ale ostrými drápy a zuby útočil na ovce a kozy.“ Démonický krejčí (zemřel 1598) Asi 20 let po hrůzovládě Gillese Garniera byl na lovu další vlkodlak, kupodivu jen pár stovek kilometrů od města Dole. Nicholas Damont byl známý jako „Démonický krejčí z Châlons“ a nakonec byl popraven za to, že byl vlkodlakem. Měl nalákal své mladé oběti do své krejčovské dílny, napadnout je a podřezat jim hrdla. „Také se věřilo, že vraždil a požíral lidi v lesích kolem Châlons. Jeho obchod byl nakonec zkontrolován městskými úředníky a v jeho sklepě byly nalezeny lidské ostatky.“ Člověk vlkodlak, jeruzalémský syndrom: Prazvláštní choroby a jejich projevy Číst více Jeho příšerná doznání a soudní svědectví vyvolala ve Francii vlnu hrůzy. „Případ zůstává jedním z nejslavnějších procesů s vlkodlaky, kterými se to v Evropě v 16. a 17. století jen hemžilo. Stejně jako Garnier byl i krejčí odsouzen a v roce 1598 upálen zaživa.“ Velšský vlkodlak (1790) V 90. letech 18. století terorizovala krajinu severního Walesu divoká šelma – vlkodlak. První zpráva se týkala kočáru taženého koňmi, který jel jedné noci po silnici mezi městy Denbigh a Wrexham, přičemž osamělou cestu osvětloval měsíc v úplňku. „Najednou na kočár zaútočilo monstrum, popisované jako obrovské černé zvíře, a rozsápalo jednoho z koní. V zimě roku 1791 našel farmář ve stejné oblasti scénu přímo z hororového filmu – hromadu mrtvých ovcí, které byly roztrhány. K tělům ovcí vedly mohutné otisky tlap, které zřejmě patřily nějakému obrovskému zvířeti,“ popsal Horáček. Tento farmář byl následně vlkodlakem pronásledován. Vyprávěl, jak šelma chodila po zadních nohách a koukala na něj okny jeho domu a mlátila na dveře. Podle jeho slov měla stvůra lidské oči. „Kolem roku 1798 byl vlkodlak údajně znovu spatřen, měl zavraždit dva muže. Poté pozorování vlkodlaka v oblasti skončilo. Ale místní lidé stále chodili kolem vřesovišť a lesů u Denbighu s obavami, že se bestie vrátí,“ dodal pro Čtidoma.cz Horáček. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Generál Šedivý varuje před střetem USA a Číny. Předpověď temné budoucnosti.

Čas načtení: 2024-05-21 22:45:12

Letecké cvičení zaměřené na střet NATO s fiktivním protivníkem v Čáslavi vrcholí

Střet koalice NATO s fiktivním protivníkem je tématem mezinárodního leteckého cvičení Lion Effort, které v těchto dnech vrcholí na základně taktického letectva v Čáslavi na Kutnohorsku. Jde o páté cvičení států provozujících letouny JAS-39 Gripen, kromě většiny personálu čáslavské základny se ho účastní sto vojáků z Maďarska, Švédska a Thajska.

Čas načtení: 2024-05-14 16:49:38

Kde jsou opevnění? Charkov vyplatil miliony fiktivním firmám

UKRAJINA – Při výstavbě opevnění v Charkovské oblasti, kam nyní aktivně postupuje ruská armáda, byly možná ukradeny stovky milionů hřiven. (Foto: Flickr / ilustrační)... Článek Kde jsou opevnění? Charkov vyplatil miliony fiktivním firmám se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-06-29 12:00:39

Metro v Brně? V originální české hře vás v něm budou prohánět přízraky

Talentovaný český vývojář Spytihněv představil novou hru s názvem Brno Transit Půjde o psychologický horor, který se odehrává v tunelech fiktivního brněnského metra Klíčem k úspěchu je podle autora hlavně bdělost a ostražitost, byť jen jediná chyba vás může vyjít pěkně draho Originálně vyhlížejí projekt by měl vyjít na Steamu do konce letošního roku Když autor známého internetového vtipu jezdí takzvaně metrem po Brně, má na mysli svinovací metr položený na mapě jihomoravské metropole. Ještě do konce letošního roku bychom se ale do neexistujícího brněnského metra mohli vypravit alespoň virtuálně. Chybět nebude ani zastávka na Cejlu. Talentovaný vývojář, který si říká Spytihněv, představil originální indie hru s názvem Brno Transit. Jedná se o psychologický horor, který se odehrává v tunelech fiktivního brněnského metra. Tady jdou veškeré žerty stranou! Přečtěte si celý článek Metro v Brně? V originální české hře vás v něm budou prohánět přízraky

Čas načtení: 2020-04-02 10:34:33

Koronavirus napadl naši snadno zranitelnou společnost

Důsledky šíření nemoci Covid-19 jsou nejvíce diskutovány z hlediska zdravotního (a medicínského), což je logické.  Často jsou – dosud až příliš optimisticky – diskutovány i důsledky ekonomické (o tom více v dalších částech našeho cyklu).  Ač jsme většinou původně ekonomové, máme pocit, že je třeba začít jinde. Trápí nás jak zdraví jednotlivců, tak i naší ekonomiky, ale ještě více nás trápí něco hlubšího a zásadnějšího – zdraví celé společnosti, zejména jejích slabších, méně odolných jedinců. Obáváme se bezprecedentního narušení „křehkého pletiva“ společnosti, obáváme se narůstající osamocenosti, odloučenosti a frustrovanosti lidí, zejména starší generace. Vycházíme ze všeobecně přijímané teze, že psychicky labilní člověk je na jakékoli onemocnění daleko méně odolný než člověk psychicky zdravý. Totéž platí pro člověka osamoceného – na rozdíl od člověka žijícího v přátelském, chápajícím kolektivu, ve funkční rodině či v dalších podobných společenstvích. Nedávný nápad britské vlády „zavřít“ všechny lidi nad 70 let věku na čtyři měsíce v jejich domovech byl šílený, neboť samota škodí fyzickému i duševnímu zdraví člověka. To všechno jistě platí vždy a všude. Platí to o to více v dnešní pandemii, o to více v dnešním nezodpovědném a rozmazleném západním světě. Neméně to platí i pro českou společnost. Nákaza koronavirem zastihla českou společnost nepřipravenou nejen rozsahem potřebného zdravotnického materiálu a kapacit zdravotnictví. Zastihla ji ve zvláštní chvíli. Potýkáme se – stejně jako celý Západ – s řadou negativních tendencí a trendů. Patří mezi ně: - výrazné stárnutí společnosti (i když Česká republika není zdaleka tak „stará“ jako např. Itálie); - rychle zesilující krize rodiny a s ní spojená atomizace společnosti, spolu se zvyšujícím se počtem jednočlenných domácností (roste počet osamělých lidí, především seniorů, o něž se v krizové situaci tohoto typu nemá kdo postarat); - mimořádně komplikovaná je situace na vylidňujícím se venkově, kde dostupnost zásobování, služeb všeho druhu i zdravotní péče nepřetržitě klesá; - seniory sice osamělý a izolovaný život v krátkém období chrání před šířením nákazy (v zemích jižní Evropy, kde jsou rodinné vztahy daleko pevnější než u nás, se ukázalo být nebezpečí nákazy od rodinných příslušníků mimořádně vysoké), ale izolovaný život je jen fiktivním vítězstvím. Senioři potřebují naplnit svá poslední léta pocitem, že je má někdo rád; - v důsledku liknavosti (a neochoty) mladších generací sílí trend soustřeďování seniorů v domovech důchodců (a v dalších pečovatelských zařízeních). Poslední dny ukazují, že se jejich obyvatelé stávají nejohroženější skupinou našich spoluobčanů. V těsném soužití mnoha starých lidí a ošetřujícího personálu se nákaza může rychle a snadno šířit; - osamělý život v jednočlenných domácnostech se netýká pouze seniorů. Útok na oslabení rodiny moderními genderovými ideologiemi, vysoká rozvodovost, tlak na zaměstnávání žen a na co nejdřívější „kolektivní“ výchovu dětí, snaha zpochybnit roli obou rodičů v rodině, atd., vytvářejí velmi nákladný a nehospodárný způsob existence společnosti. Je to také model velmi rizikový v případech krizí a mimořádných událostí; - vzrůstající závislost české ekonomiky na dovážené zahraniční pracovní síle (dnes je zhruba 12 % všech našich pracovních sil ze zahraničí) je velmi riskantní v mnoha ohledech (a diskutovali jsme to opakovaně v řadě našich textů o masové migraci po roce 2015), ale v době epidemie, karantén a uzavřených hranic to paralyzuje nejen jednotlivé firmy a obory, ale i celou ekonomiku; - v situaci, kdy je v řadě sousedních zemí zcela odlišná protiepidemická strategie (v den psaní tohoto textu zemřelo v Německu 79 lidí, v ČR nikdo), nastane otevření hranic později, než jsme všichni očekávali. Bude to vyvolávat stále větší frustraci nemalé části naší společnosti. Na druhé straně věříme, že pozitivně působí jistá přirozená odolnost a duševní rezistence lidí. V krizovém čase si lidé: - uvědomují svou vnitřní sílu; - váží si více života; - méně se rozčilují nad maličkostmi a malichernostmi; - dávají větší zřetel na své zdraví; - nacházejí víru (v užším náboženském smyslu, i víru v lidskou komunitu); - uvědomují si, co je v životě opravdu důležité; - uvědomují si význam vztahů s partnery i přáteli; - a snad i sami sebe berou méně vážně. V mnoha ohledech jsme bohužel společností rozdělenou na my a oni, na ty lepší a chytřejší oproti málo světáckým a málo cestujícím (a proto málo „progresivním“), na bohatší a chudší, na mladší a starší, na zdravé a nemocné, na proevropské a protieu-ovské, na tzv. prozápadní a údajně provýchodní, na voliče a nevoliče Babiše, na stoupence Pražské kavárny a Milionů chvilek a na „prosté“ občany, kteří nechtějí ani jedno ani druhé. Optimisté říkají, že prožíváme jistou renesanci vzájemných vztahů, že se více staráme nejen o ty blízké, ale i o ty dříve za tak blízké nepovažované, že jsme „hodnější“ a pozornější. Pesimisté vidí, jak rychle se zformovali prominenti „kulturní fronty“, aby získali co nejvíce pro sebe (důkazem nade vše je současné Svěrákovo angažmá). Pesimisté se obávají, že zvítězí poznání, že se skoro všechno dá dělat z domova a že nám vlastně ke komunikaci stačí mobil a počítač a že se proto tradiční pletivo společnosti bude rozbíjet stále více. My optimisté ale nevěříme, že se na pivo bude chodit přes Facebook. Jde o to, jestli nás tato pandemie spojí nebo ještě více rozdělí. Zatím platí spíše to první, ale i obětí koronaviru – a tím i neklidu a nesolidarity – bude přibývat. Převzato ze stránek Intitutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-26 13:20:00

Knihou roku podle Literárních novin je Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského s kolážemi Miroslava Huptycha

Miroslav Huptych (1952) je pilný kolážista. Možná vůbec ten nejpilnější v Česku po roce 1989. Ilustruje kdeco, hlavně poezii. A vybírá si nejen malá, regionální, ale i velká, evropská jména, dobře zapsaná v domácím kánonu, jako Karel Hynek Mácha, Božena Němcová – anebo nejnověji Jan Amos Komenský. Nové vydání Labyrintu světa a ráje srdce je navenek monumentální počin. Rozměry a hmotnost vzbuzují a priori zájem: divák i čtenář žasnou ruku v ruce. Ten podnik sází na to, jaký je. Vyplatí se proto nechat knihu trochu odležet. Prolistovat ji nejdřív jako artefakt, velké dílo, poctu „učiteli národů“ atp., a teprve z odstupu ji konzumovat zvolna a zevrubně, jako setkání starého textu s novým výtvarným doprovodem, jako prolnutí dvou historicky vzdálených světů, dvou diskurzů, které svedla dohromady náhoda. Co za poznání z toho vzejde? Zaprvé: Huptych je kolážista digitálního věku. Papír, nůžky, lepidlo odložil dávno ad acta. Kolážuje kompjútrově. Má přístup ke globálně sdíleným motivickým zdrojům. Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je okamžitá přístupnost a široký výběr, potažmo nevyčerpatelnost; nevýhodou pak formální čistota, dokonalost provedení. Jednou z fazet magie koláží Jindřicha Štyrského, Karla Teiga, ale i Jiřího Koláře je právě jejich zřejmá rukodělnost, bezprostřední kontakt života s dílem, demonstrovaný drobnými nepřesnostmi, nečistotami, „zrněním“ výsledného obrazu. Huptychovy koláže jsou strojové, schází jim spontánnost chvíle; jejich senzibilita je chladná, odtažitá, bez atmosféry tajemství. Zadruhé: Huptych v Labyrintu až příliš zřetelně „boschuje“, případně „bruegheluje“. Podle prvního mustru (Hieronymus Bosch) rozšiřuje realitu světa o jeho dimenzi fantazijní, snovou, mytickou, možná i pohádkovou – o všechny ty bizarní zjevy a kreatury zplozené „spánkem rozumu“. Tu šíři, dvojakost symbolizují třeba janusovská tvář, mnohohlavá bestie nebo napůl zvíře, napůl člověk. Podle mustru druhého (Pieter Brueghel starší) je pak využito místa na maximum. Plocha koláže je zaplněná po okraj: živým i neživým, fiktivním i skutečným. Je to lačné, obžerské pojetí, koláž rabelaisovského typu. Tam, kde Maxu Ernstovi stačily dva tři tahy, jich Huptych provede desetkrát, stokrát tolik. Zatřetí: Huptych nevede s Komenským dialog. Ilustruje jeho Labyrint v pravém slova smyslu: koláží nasvětluje text, obrazem prodlužuje slovo, vizuálním zvrstvuje, významově posiluje sémantické. Vede to k paradoxnímu zjištění: Huptychova koláž je možná víc literární než výtvarná. Pracuje se symbolicky nabitými motivy, které dávají tušit dějový pohyb. Problém je uspořádání: motivy jsou po stránce rozházené s takovou četností, že jejich spojnice, které by je logicky seřadily do příběhu, nemůžou být jiné než nahodilé. Takže nezbývá než hrát klasickou hru: zadívat se na obrázek půl minuty, zavřít oči, zaklapnout knihu – a pak si ve zkratce zakreslit to, co paměť podržela. Z názvu knihy uvízla ve výtvarném doprovodu hlavně první polovina: svět je chaotický, nedá se rozumem přesně změřit. Je unikavý, ztřeštěný, napěchovaný protiklady, napnelismy, podvojnostmi, pravdou maskovanou za lež a lží převlečenou za pravdu. To na dnešek sedí skvěle. Labyrint bez začátku i konce; se zazděným vchodem a mrtvým srdcem. A ten ráj? Spíš v černobílé než v barvě. Spíš v motivické uměřenosti než v obžerství. Spíš ve volné analogii než ve výtvarném doslovení. Spíš živá ruka než touchpad nebo myš. Zajímalo by mě, jak by se s výtvarným doprovodem Komenského majstrštyku popasovali následující (řazeni abecedně): David Böhm, Jiří Grus, Vendula Chalánková, Karel Jerie, Tomáš Kučerovský, Petr Nikl, Jakub Špaňhel, František Štorm, Lubomír Typlt. Třeba hůř, třeba líp. Třeba jinak, třeba nijak. Každopádně po Huptychovi je od čeho se odrazit.   Autor je výtvarný a literární kritik. Miroslav Huptych (*21. října 1952 ve Varnsdorfu) je český básník, výtvarník a arteterapeut. Jako básník vydal sbírky: Srdcový střelec (Mladá fronta 1984), Zvěrokruh (bibliofilie 1986), Názorný přírodopis tajnokřídlých (Československý spisovatel 1989), Tarot a trakaře (Mladá fronta 1997), Noční linka důvěry (Pistorius&Olšanská 2012), List za listem (Pistorius&Olšanská 2015). Napsal také knížku autorských aforismů a gregerií Hodinky s ohňostrojem (Pistorius&Olšanská 2013). Kolážemi ilustroval 64 knih, 167 knižních obálek a 30 nástěnných kalendářů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29

Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím

Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce.   Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách.    A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat.  Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla.    Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám.  Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl.    Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera?  Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo.    Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla.    „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat.  Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení.   Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění.    Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ.    Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty.  Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí.    Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy?  Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické.  Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni?    Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku?  Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky.  Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější.    Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji.  Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci.    Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně?  Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost.  Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl.    Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře.  {/mprestriction}  Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.

Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19

Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo

Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna.   Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková.   Autor je literární historik.

Čas načtení: 2024-02-18 12:00:13

Mandalorian jako hra pro PC a konzole? Pracuje na ní slavné studio pod hlavičkou Electronic Arts

Magazín Insider Gaming přišel s informací, že ve slavném studiu Respawn vzniká nová střílečka z pohledu první osoby na motivy Hvězdných válek Ve hře se objeví Mandaloriané – fiktivní řád válečníků, který si získal velkou popularitu díky stejnojmennému seriálu Hra by měla být ve vývoji ještě jeden až dva roky Společnost Electronic Arts chystá další hru ze světa Star Wars. Podle čerstvých informací magazínu Insider Gaming  půjde o příběhový akční titul z pohledu první osoby, který bude pojednávat o Mandalorianech – fiktivním řádu válečníků, kteří vystupují ve stejnojmenném populárním seriálu na Disney+. Hra se má nacházet v rané fázi vývoje v úspěšném studiu Respawn Entertainment, které má na svém kontě hity jako Titanfall či Apex Legends. Přečtěte si celý článek Mandalorian jako hra pro PC a konzole? Pracuje na ní slavné studio pod hlavičkou Electronic Arts

Čas načtení: 2024-03-22 12:12:07

CapXmaster – recenze/zkušenosti

Dobrý den, CapXmaster patří mezi prop trading firmy, které svým klientům umožňují obchodovat s fiktivním kapitálem a po splnění výzvy inkasovat z tohoto obchodování část zisků. Jak správně píšete ve svém dotazu, obdobné služby nabízí také platformy FTMO či Fintokei. Obecně lze konstatovat, že služby zmíněných společností jsou vhodné spíše pro pokročilé obchodníky. To si […] The post CapXmaster - recenze/zkušenosti first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-04-02 09:00:01

Tihle lidé prý byli vlkodlaky. Jim podobní mohou být i dnes mezi námi

V každé části světa mají nejstarší známé kultury jeden společný typ legendy – o mužích, ženách a dětech, kteří se proměňují ve zvířata. Naši předkové byli ustrašení lidé, a často je proto považovali za vážnou hrozbu. „Vlk byl po stovky let hojně rozšířené zvíře, ze kterého šel strach. Evropský folklór i proto připouštěl, že člověk se může ve vlka proměnit. A hodně lidí by přísahalo, že takovou proměnu vidělo na vlastní oči,“ vysvětlil Čtidoma.cz Petr Horáček, který se už téměř dvacet let zabývá dávnými mýty a záhadami. Ať to je s existencí vlkodlaka jakkoli, jisté je jedno – od slavného příběhu římského autora Gaia Petronia z prvního století až po moderní filmy, jako je Americký vlkodlak v Londýně, je toto stvoření oblíbeným fiktivním monstrem. Ale opravdu je fiktivní? Nebo existovali skuteční vlkodlaci? Pět níže uvedených příkladů lidí se prý ve vlka dokázalo proměnit. Kdo vzal život chlapci, jehož tělo našli nacpané v krabici? Číst více Král Jan (1166–1216) Spisovatel Gervasius z Tilbury ve 13. století prohlásil, že vlkodlaci byli v jeho době v Anglii běžní. „Je jisté, že existují muži, kteří se v určité fázi přibývajícího měsíce mění ve vlky,“ napsal ve své encyklopedii Otia imperialia. Může být poněkud zvláštní, že své dílo napsal v době krále Jana, který byl podle legendy sám vlkodlakem. „V roce 1185 cestoval budoucí král do Ossory, království středověkého Irska. Tehdy se tradovalo, že jde o zemi vlkodlaků. Kronikář Gerald z Walesu, který Jana doprovázel, dokonce toto setkání zaznamenal,“ tvrdil Horáček. Zřejmě právě proto se následně předpokládalo, že král je s vlkodlaky „kámoš“, protože je jedním z nich. Walter Keating Kelly ve své knize o folklóru z roku 1863 napsal: „Anglický král John prý po své smrti žil jako vlkodlak.“ Vlkodlak z Dole (zemřel 1574) V lednu 1574 byl Gilles Garnier usvědčen z lykantropie a čarodějnictví a upálen zaživa na hranici. Garnier, vrah a kanibal, se stal známým jako „Vlkodlak z Dole“, podle svého rodného města Dole ve východní Francii. „Několik let před jeho popravou město sužovala záhadná úmrtí a mizely místní děti. Garnier byl hlavní podezřelý, protože žil sám v domě za městem. Když byl zatčen, hodně lidí vyděsil, protože tvrdil, že mu jakýsi lesní duch dal lektvar, díky němuž se může přeměnit ve vlka.“ Garnier se následně přiznal, že jako vlkodlak lovil a napadal malé děti, přičemž zabil a snědl nejméně čtyři. Více než padesát obyvatel města Dole svědčilo u soudu a přísahalo, že opravdu lidi jedl a že se mnohokrát před jejich očima proměnil ve zvíře. Bestie z Bedburgu (asi 1535–1589) Pravděpodobně nejznámějším „skutečným“ vlkodlakem v historii je Peter Stumpp, narozený kolem roku 1535 ve městě Bedburg nedaleko Kolína nad Rýnem. Právě za to a za zločin vraždy byl v roce 1589 mučen a nakonec umučen. „Byl obviněn z toho, že celý život praktikoval čarodějnictví a nekromancii. Údajně měl také incest se svou sestrou, která pak porodila dítě,“ uvedl Horáček. Stumpp prý vyvolal ďábla, který mu dal speciální mast a opasek, který ho proměnil v obrovského vlka velikosti medvěda. Když byl šelmou, měl pak lovit, zabíjet a hodovat na mužích, ženách a dětech. Zavraždil prý nejméně 16 lidí. „Když se chtěl vrátit do lidské podoby, prostě jen odepnul pásek. Tradovalo se, že si nepochutnával pouze na lidech, ale ostrými drápy a zuby útočil na ovce a kozy.“ Démonický krejčí (zemřel 1598) Asi 20 let po hrůzovládě Gillese Garniera byl na lovu další vlkodlak, kupodivu jen pár stovek kilometrů od města Dole. Nicholas Damont byl známý jako „Démonický krejčí z Châlons“ a nakonec byl popraven za to, že byl vlkodlakem. Měl nalákal své mladé oběti do své krejčovské dílny, napadnout je a podřezat jim hrdla. „Také se věřilo, že vraždil a požíral lidi v lesích kolem Châlons. Jeho obchod byl nakonec zkontrolován městskými úředníky a v jeho sklepě byly nalezeny lidské ostatky.“ Člověk vlkodlak, jeruzalémský syndrom: Prazvláštní choroby a jejich projevy Číst více Jeho příšerná doznání a soudní svědectví vyvolala ve Francii vlnu hrůzy. „Případ zůstává jedním z nejslavnějších procesů s vlkodlaky, kterými se to v Evropě v 16. a 17. století jen hemžilo. Stejně jako Garnier byl i krejčí odsouzen a v roce 1598 upálen zaživa.“ Velšský vlkodlak (1790) V 90. letech 18. století terorizovala krajinu severního Walesu divoká šelma – vlkodlak. První zpráva se týkala kočáru taženého koňmi, který jel jedné noci po silnici mezi městy Denbigh a Wrexham, přičemž osamělou cestu osvětloval měsíc v úplňku. „Najednou na kočár zaútočilo monstrum, popisované jako obrovské černé zvíře, a rozsápalo jednoho z koní. V zimě roku 1791 našel farmář ve stejné oblasti scénu přímo z hororového filmu – hromadu mrtvých ovcí, které byly roztrhány. K tělům ovcí vedly mohutné otisky tlap, které zřejmě patřily nějakému obrovskému zvířeti,“ popsal Horáček. Tento farmář byl následně vlkodlakem pronásledován. Vyprávěl, jak šelma chodila po zadních nohách a koukala na něj okny jeho domu a mlátila na dveře. Podle jeho slov měla stvůra lidské oči. „Kolem roku 1798 byl vlkodlak údajně znovu spatřen, měl zavraždit dva muže. Poté pozorování vlkodlaka v oblasti skončilo. Ale místní lidé stále chodili kolem vřesovišť a lesů u Denbighu s obavami, že se bestie vrátí,“ dodal pro Čtidoma.cz Horáček. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Generál Šedivý varuje před střetem USA a Číny. Předpověď temné budoucnosti.

Čas načtení: 2024-05-21 22:45:12

Letecké cvičení zaměřené na střet NATO s fiktivním protivníkem v Čáslavi vrcholí

Střet koalice NATO s fiktivním protivníkem je tématem mezinárodního leteckého cvičení Lion Effort, které v těchto dnech vrcholí na základně taktického letectva v Čáslavi na Kutnohorsku. Jde o páté cvičení států provozujících letouny JAS-39 Gripen, kromě většiny personálu čáslavské základny se ho účastní sto vojáků z Maďarska, Švédska a Thajska.

Čas načtení: 2024-05-22 06:00:00

Důchody 2024, 2025 - reforma: nová pravidla a kalkulačky

Důchodová reforma počítá se zvyšováním důchodového věku podle statistických dat o naději dožití. Pro ty, kdo měli velmi nízké příjmy je dobrá zpráva, že se minimální důchod. Doba péče o dítě či nemohoucí osobu bude oceněna fiktivním vyměřovacím základem.

Čas načtení: 2024-05-24 08:43:00

Nad Čáslaví létaly Gripeny tří zemí. Dorazili i Thajci, Brazilci odřekli kvůli povodním

Na čáslavském letišti vrcholí mezinárodní letecké cvičení pod názvem Lion Effort. Na pátém ročníku koaličního cvičení států NATO piloti trénují a koordinují střet s fiktivním protivníkem za pomoci švédských letounů JAS-39 Gripen. Kromě Maďarska, Švédska a Česka se cvičení účastní i Thajsko.

Čas načtení: 2024-05-24 08:45:00

Nad Čáslaví létaly Gripeny tří zemí. Dorazili i Thajci, Brazilci odřekli kvůli povodním

Na čáslavském letišti vrcholí mezinárodní letecké cvičení pod názvem Lion Effort. Na pátém ročníku koaličního cvičení států NATO piloti trénují a koordinují střet s fiktivním protivníkem za pomoci švédských letounů JAS-39 Gripen. Kromě Maďarska, Švédska a Česka se cvičení účastní i Thajsko.

Čas načtení: 2024-05-24 08:45:00

Nad Čáslaví létaly Gripeny tří zemí. Dorazili i Thajci, Brazilci odřekli kvůli povodním

Na čáslavském letišti vrcholí mezinárodní letecké cvičení pod názvem Lion Effort. Na pátém ročníku koaličního cvičení států NATO piloti trénují a koordinují střet s fiktivním protivníkem za pomoci švédských letounů JAS-39 Gripen. Kromě Maďarska, Švédska a Česka se cvičení účastní i Thajsko.

Čas načtení: 2024-05-30 19:00:00

Dopolední host: Když přijde puberta, rodiče nesmí rezignovat a zároveň by měli mít něco svého, říká poradkyně

BENefice přátelství – tak se jmenuje knížka Aleny Čarvašové a její třináctileté dcery Jany. V částečně fiktivním, částečně autobiografickém příběhu dívky, jejího psa, staršího bratra, kamarádky, rodičů i prarodičů se zrcadlí důležitá životní témata. Dospívání, blízké vztahy, mezigenerační porozumění...

Čas načtení: 2024-06-05 10:25:04

Jak prodat byt s hypotékou: Je zástava nemovitosti problém pro kupující?

Zástavní právo smluvní – co to je? První otázka je jasná. Co je zástavní právo? Jedná se o zajišťovací prostředek dluhu. Když dlužník řádně a včas nesplácí, může se zástavní věřitel uspokojit z výtěžku zpeněžení zástavy. Jednoduše řečeno, když majitel přestane splácet hypotéku a dům se prodá v dražbě, část peněz odpovídající dlužné částce dostane banka. Pozor na rozdíly. Co znamená zástavní právo smluvní v katastru? Značí, že vzniklo dobrovolně. Dlužník si půjčil peníze a zástavní věřitel (banka) si svůj dluh zajistil zástavním právem. Pozor, existují i jiné druhy, třeba zástavní právo soudcovské, exekutorské apod. Depositphotos Jak zjistit zástavu na nemovitosti? Teď už víte, co je zástavní právo. Ale jak zjistit zástavu na nemovitosti? Orientační záznam uvidíte při online nahlížení do katastru, ale pro kompletní informace si musíte koupit placený výpis z katastru nemovitostí (též list vlastnictví nebo LV), kde se zaměřte na část C, kam se zapisují omezení vlastnického práva. Nejčastěji tam najdete vedle sebe zapsaný zákaz zcizení a zatížení a zástavní právo smluvní. Výpis z katastru seženete na katastrálním úřadu, pobočce Czech POINT nebo si ho můžete koupit v e-shopu online. Kdo je věřitel a proč je lepší banka? Věřitel je ten, kdo peníze půjčuje, dlužník je ten, kdo si je půjčuje. To je snadné. Dál je ale potřeba rozlišovat postavení věřitele – zda jde o banku nebo jiný subjekt. Ostražitost je na místě v obou případech, ale banky jsou serióznější, podléhají přísné regulaci a dohledu ČNB. Oproti tomu nebankovní společnosti většinou chtějí vyšší úroky, mívají přísnější podmínky a vyvázat se z jejich spárů není tak jednoduché, navíc se snaží vyšponovat poplatky za předčasné splacení hypotéky na maximum. Více o tom, jak se liší banky a nebankovní společnosti se dozvíte v tomto článku. Prodej nemovitosti s hypotékou – postup krok za krokem Posuňme se v čase. Našli jste ideální nemovitost na prodej, ale je na ní zástavní právo. V čem je prodej domu s hypotékou specifický? Prodávající si musí vyžádat vyčíslení od banky a dopředu se informovat i na další podmínky ukončení zástavy. Jde hlavně o poplatky za předčasné splacení hypotéky, které se banka od banky a úvěr od úvěru mohou lišit. Z vyčíslení zjistíte zbývající dluh, kterému přizpůsobíte kupní smlouvu. Pro lepší představu vezměme modelovou situaci, že nemovitost stojí 5 milionů a zbývající dluh bance je 1 milion. Jako kupující pošlete do úschovy celou kupní cenu, tedy v našem fiktivním případě 5 milionů. Schovatel (ten, kdo úschovu zajišťuje), tedy advokát, notář nebo banka pošle 1 milion bance prodávajícího, takže kupující jakoby doplatí za prodávajícího dluh a zanikne zástavní právo. Až pak je možné provést z katastru výmaz zástavního práva po splacení hypotéky. Strany podají návrh na vklad do katastru a počkají, až katastrální úřad provede přepis nemovitosti na kupujícího. Schovatel pak pošle zbytek peněz z úschovy (4 miliony) na účet prodávajícího. Detaily se mohou lišit dle okolností případu, ale princip zůstává stejný. Bezpečnost převodu dnes posiluje dvoufaktorová advokátní úschova, kdy splnění podmínek a výplatu peněz z úschovy kontrolují dvě na sobě nezávislé advokátní kanceláře, takže je vyloučeno riziko zpronevěry. Úvěr na obou stranách aneb prodej bytu s hypotékou, když si kupující půjčuje Ceny nemovitostí jsou astronomické a většina lidí dnes kupuje nemovitost na úvěr. Hypotéka na byt tak často figuruje na obou stranách – prodávající splácí tu svou a vy si berete novou. Nebojte, i to je řešitelné. Výše rozepsaný postup pro prodej nemovitosti s hypotékou je použitelný s rozdílem, že tehdy si většinou banky pošlou peníze mezi sebou (tedy banka kupujícího zaplatí dluh bance prodávajícího), a až zbytek ceny se vypořádá prostřednictvím advokátní úschovy. Navíc je potřeba podat návrh na vklad zástavního práva k nemovitosti ve prospěch banky kupujícího ještě ve chvíli, kdy ji vlastní prodávající, jinak banka neumožní kupujícímu načerpat úvěr. Ale nebojte, to je standardní postup. Převod hypotéky na jinou nemovitost V praxi provází prodej nemovitosti s hypotékou postup, který jste viděli na modelovém případu výše. Tedy úvěr se splatí a zástavní právo smluvní zanikne. V úvahu připadá i převedení hypotéky na jinou nemovitost, takže kupující nabyde „čistou“ nemovitost bez dluhů, ale prodávající dál dluží, ale ručí jinou nemovitostí. Převod se v těchto případech protáhne, protože nejprve je potřeba zapsat zástavní právo na „novou“ nemovitost, a až poté banka umožní výmaz zástavního práva ze „staré“ (nyní prodávané) nemovitosti. Od kdy jsem vlastníkem nemovitosti? Mezi lidmi koluje mýtus, že se majitelem domu stanou až po 20-30 letech ve chvíli, kdy doplatí hypotéku. To není pravda. Zástavní smlouva k nemovitosti omezuje, ale neruší vlastnické právo. Majitelem jste vy, i když bance dlužíte několik milionů. Dále pamatujte, že vlastníkem nemovitosti se stáváte ne samotným podpisem kupní smlouvy, ale až když proběhne přepis nemovitosti na katastru. Koupě nemovitosti se zástavním právem Zástavní právo není pro nemovitost na prodej překážkou. Jen je tomu třeba přizpůsobit znění kupní smlouvy a smlouvy o advokátní úschově tak, že kupní cenu rozdělíte mezi prodávajícího a jeho banku. Když je dluh zaplacený a hypotéka na dům zanikne, je třeba podat návrh na výmaz zástavního práva. Vzor zdarma může posloužit pro orientační představu, ale nedoporučujeme na něj spoléhat. Dokumenty pro realitní obchody by vám vždy měl připravit nebo zkontrolovat advokát.  

Čas načtení: 2024-06-12 14:00:19

Ocelové magnolie

V kadeřnickém salónu Truvy Jonesové ve fiktivním malém městě v... | Brno - (2024-09-06 14:00:00 - 2024-09-06 00:00:00)

Čas načtení: 2024-07-01 10:00:00

Mádlovy Vlny

Překvapení: Herec Jiří Mádl napsal i zrežíroval výborný film o slavných pracovnících pražského rozhlasu, Milanu Weinerovi Jiřím Dienstbierovi, Věře Šťovíčkové, a dalších, v období přibližně od září 1967 do září 1968. Marná sláva. To období kolem Pražského jara je naprosto určujícím dějinným mezníkem pro všechny Čechy a Slováky, bez ohledu na to, že ho někteří třeba nikdy nezažili, to období a následná invaze ovlivnily jejich životy až dodneška, i když se třeba narodili po roce 2000.Takže - je to velmi dobrý film a i když pan Mádl to období nezažil, nastudoval si ho velmi pečlivě. Samozřejmě, ten film je založen na fiktivním příběhu, který se snad mohl udát, ale neudál. Nicméně chování a slavné rozhlasové výstupy lidí, jako byla třeba celebrita Věra Šťovíčková, redaktorka, který vysílala ve dnech kolem 21: srpna 1968, jsou zcela autentické. Vysílání ze středy 21. srpna 1968, jak se vyskytuje v tomto filmu, je podle reality zaznamenáno skoro stoprocentně přesně. Já ty nahrávky, které jsem tehdy z rozhlasu pořídil, mám dodnes a dobře je znám. Tyto scény filmu mě skutečně dojaly. https://kviff.tv/embed/video/3451-vlny-trailer/cs S určitou rezervovaností bych se ale díval na to, jak pan Mádl zobrazil tehdejší komunistický režim - jako nepřítele, v první řadě představovaného hrozivou StB, a potom i postarším prezidentem Novotným, který ve filmu vystupuje s nenávistnými ideologickými bláboly skoro jako Husák v sedmdesátkách, než koncem března 1968 rezignuje. Šedesátá léta by bývala nemohla být tak liberální, kdyby  Novotný vystupoval jako později Husák. Spíš mám dojem, že jeho režim byl dost pasivní.Protože komunistická strana je v Mádlově filmui vlastně nepřítel, film nijak podrobněji nevysvětluje, jak se mohlo stát, že se v  lednu 1968 stal prvním tajemníkem KSČ Alexander Dubček. Jak k tomu mohlo dojít, když podle Mádla komunistická strana byla nepřítel, proti němuž byli nuceni bojovat neohrožení redaktoři Československého rozhlasu. Jak se ale ti odvážní rozhlasoví novináři do Československého rozhlasu za komunistického teroru mohli dostat?  Milan Weiner je ve filmu často kárán ředitelem rozhlasu za svá velmi nebojácná vystoupení, nikdo ho však kupodivu nevyhodí. Jak to, když všude vládla StB?

Čas načtení: 2024-07-02 10:30:01

Diamant Naděje je prý prokletý. Vlastník drahokamu zemře, tak jako třeba Marie Antoinetta

Drahokam od svého objevení v 17. století mnohokrát změnil majitele. Údajně jej v nebroušené podobě koupil Jean-Baptiste Tavernier, francouzský obchodník s drahokamy. Už tady ale začíná „zápletka“, která kámen provází po celou dobu jeho známé existence. „Říká se, že Tavernier drahokam nikdy nekoupil, ale ukradl z hinduistické sochy v indickém chrámu. Odtud pramení historky o prokletí. Jakmile prý chrámoví starší zjistili, že diamant chybí, údajně uvalili kletbu na toho, kdo měl předmět v držení,“ vysvětloval Moravec. Školák šel kopat brambory a našel úžasný poklad. Kde se tam ale vzaly egyptské artefakty? Číst více Tragické události – opravdu jen náhoda? Ovšem Tavernier z toho vyšel v pohodě, kámen totiž stihl včas prodat. V roce 1668 ho od něj koupil Ludvík XIV. za 120 tisíc livrů, navíc obchodníka povýšil do šlechtického stavu. Kámen následně vybrousil dvorní klenotník Jean Pitau na 68 karátů, místo našel v ozdobné jehlici. „Zde už si můžeme říkat, že na prokletí něco může být. Král přišel o většinu potomků v době, kdy byli děti. On sám se naopak dožil požehnaného věku, což může být bráno jako prokletí. Dalším, kdo se drahokamem chlubil, byla Marie Antoinetta. A víme, že skončila na popravišti na dnešním náměstí Svornosti.“ Kámen byl ukraden v roce 1792 a putoval neznámo kde. V roce 1839 jej získal sběratel vzácných drahokamů jménem Henry Philip Hope, po kterém je diamant nyní pojmenován. Ten se ho však rychle zbavil, vlastnil ho pak jeho synovec Francis. Brzy přišel o veškerý majetek a nezbylo mu nic jiného než vzácný kámen prodat. „Koupil ho francouzský makléř Jacques Colot. Ale co osud nechtěl – krátce po uzavření obchodu zešílel a spáchal sebevraždu,“ uvedl Moravec. Koloběh smrti ale neskončil, naopak, roztočil se v dalším krvavém běsnění. Řecký obchodník Simon Montharides si klenot dlouho neužil. I s manželkou a dcerou přišel o život při nehodě, když se s nimi převrátil kočár. Pak tu máme mediálního magnáta Edwarda McLeana, který nechal diamant vložit do náhrdelníku a věnoval ho manželce. „Jejich syna brzy přejelo auto, dcera spáchala sebevraždu. McLean skončil v léčebně pro duševně choré, kde nakonec zemřel.“ Putin může použít jaderné zbraně. USA i Čína se válkou na Ukrajině učí, jejich střet by zasáhl i nás Číst více Na Titanicu nikdy nebyl Podle pověsti se mohl kolotoč smrti přetrhnout pouze v případě, že bude diamant nezištně darován. Což se stalo v roce 1958, když ho získal Smithsonův institut, což je komplex muzeí ve Washingtonu. „Daroval ho tam klenotník Harry Winston. Asi už nechtěl riskovat, že na kletbě třeba může být něco pravdy,“ dodal pro Čtidoma.cz Moravec. Navzdory své podobnosti s jiným, fiktivním diamantem – Srdcem oceánu, který nosila Kate Winslet v roli Rose DeWitt Bukater ve filmu Titanic z roku 1997 – diamant Naděje na osudné lodi nikdy neplul. Dnes je jeho hodnota více než 250 milionů dolarů, jak uvádí Chicago Diamond Buyer. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ze skály nad Sázavou padá do řeky zlato. Kam se ještě můžeme vydat za opravdovými poklady?

Čas načtení: 2024-07-17 15:06:00

Královská tragédie: Panovník Jiří III. pomalu zešílel

Král Jiří III. byl uznávaný a svědomitý panovník, který vládl Anglii téměř 60 let (1860-1720). Přesto je bohužel, a možná nespravedlivě, nejvíce vzpomínán pro svůj nemilosrdný pád do šílenství na sklonku života. Zájem o jeho šílenství vedl k fiktivním zobrazením na jevišti i plátně, nejznáměji v dlouho hrající hře Alana Bennetta „Šílenství krále Jiřího“. The post Královská tragédie: Panovník Jiří III. pomalu zešílel first appeared on Pravda24.