Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-24 07:49:07

Levný Galaxy Fold nevznikne. Samsung směřuje k ještě dražší skládačce

Samsung byl prvním výrobcem, který uvedl revoluční skládací telefon Galaxy Fold s cenovkou přesahující 45 000 Kč. I přes očekávání, že cena skládacích telefonů klesne s pokrokem technologií, Samsung oznámil, že nemá v plánu uvést levnější varianty Galaxy Z Fold. Namísto toho se zaměří na zdokonalování technologií a rozšiřování možností…Přečtěte si celý článek: Levný Galaxy Fold nevznikne. Samsung směřuje k ještě dražší skládačce

Čas načtení: 2024-11-15 08:34:19

Chytrý prsten od Applu zatím nevznikne. Kanibalizoval by na hodinkách

Delší dobu se spekuluje o tom, zda Apple vstoupí do světa chytrých prstenů. Zaznívají navzájem si odporující zprávy, přičemž jedni analytici tvrdí, že Apple prsten plánuje, jiní zase, že do tohoto segmentu nechce vstoupit. Nyní se k celé situaci vyjádřil generální ředitel společnosti Oura. Co si o tom myslí? Apple…Přečtěte si celý článek: Chytrý prsten od Applu zatím nevznikne. Kanibalizoval by na hodinkách

Čas načtení: 2025-03-06 15:30:32

Tvůrce The Last of Us vystrašil fanoušky. Třetí díl možná nikdy nevznikne

Tvůrce The Last of Us se při příležitosti blížící se druhé řady seriálové adaptace rozpovídal o budoucnosti herní série Podle Neila Druckmanna by fanoušci se vznikem třetího dílu rozhodně neměli počítat Vše podle něj záleží na tom, zda se tvůrcům podaří vymyslet dostatečně nosný příběh The Last of Us bezpochyby patří k nejlepším videoherním sériím předcházejících konzolových generací, o čemž ostatně svědčí mimo jiné řada získaných ocenění pro nejlepší hru daných let. Už jen proto fanoušky pochopitelně zajímá, zda se někdy dočkají třetího dílu. Podle tvůrce slavné série a šéfa studia Naughty Dog Neila Druckmanna, kterého při příležitosti blížící se premiéry druhé řady povedené seriálové adaptace vyzpovídal magazín Variety, by hráči vznik případného pokračování neměli brát za hotovou věc. Přečtěte si celý článek Tvůrce The Last of Us vystrašil fanoušky. Třetí díl možná nikdy nevznikne

Čas načtení: 2025-08-30 15:31:44

Metro v Brně: Mluví se o něm už desítky let, ale nejspíš nikdy nevznikne

Brněnské metro. Dvě slova, která se v různých podobách objevují v debatách už od šedesátých let. Jednou se mluvilo o podzemní rychlé tramvaji, jindy o klasickém metru. Vždycky to znělo velkolepě, ale nakonec zůstalo jen u plánů na papíře. Teď se téma vrací znovu – v podobě projektu podzemní dráhy, která by měla protáhnout městem severojižní kolejový „diametr“. Jenže i tentokrát je otázkou, zda se Brno k něčemu skutečně odhodlá. The post Metro v Brně: Mluví se o něm už desítky let, ale nejspíš nikdy nevznikne first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-12-04 15:16:50

Nejvýkonnější Porsche 911 v historii je hybridní, plug-in hybridní 911 ale nikdy nevznikne. Porsche vysvětluje proč

Porsche (zatím) odmítá dobíjecí 911. Plug-in hybrid by totiž prý změnil proporce i chování auta. Šanci má jen ve chvíli, pokud se baterie výrazně zmenší a zlehčí.

Čas načtení: 2026-04-29 21:46:16

Přítomnost vody nestačí, musí jí být správné množství. Většina Zemi podobných planet je pro vznik života příliš suchá, tvrdí vědci

Planety, které se zdály být ideální pro život, možná ve skutečnosti tak pohostinné nejsou. Nový výzkum naznačuje, že samotná správná vzdálenost od hvězdy nestačí. I když má planeta teplotu vhodnou pro kapalnou vodu, bez dostatečného množství skutečné vody může zůstat zcela neobyvatelná. Studie vědců z Washingtonské univerzity ukazuje, že planeta velikosti Země potřebuje překvapivě hodně vody, minimálně 20 až 50 procent objemu zemských oceánů, aby si dlouhodobě udržela podmínky vhodné pro život. To zásadně mění pohled na takzvané pouštní planety, které byly dosud považovány za slibné kandidáty. Astronomové už potvrdili existenci více než šesti tisíc exoplanet a další miliardy pravděpodobně

Čas načtení: 2021-09-26 17:33:00

Noví Lehman Brothers? Je možné, že jsme svědky prasknutí historické bubliny

Charles Ponzi vyplácel jedny investory z peněz druhých a nafoukl tak v Bostonu roku 1920 pořádnou bublinu, která pak také s pořádným rachotem splaskla. Ponzi je dávno mrtev, ale dalších bublin ušetřeni nejsme; nějací jeho následovníci – podvodníci se budou vynořovat vždycky. Podvody všeho druhu jsou kulturní univerzálie lidstva a znají je všechny civilizace, které se naučily provozovat obchod. Jednou z nejstarších psaných památek lidstva je hliněná tabulka psaná akkadsky, na které si napálený obchodník stěžuje prodejci mědi Ea-nasirovi, že jím dodané zboží nestojí za nic. Je stará asi 3800 let. (Tabulku našli archeologové ve zříceninách domu, kde se podobných stížností nalezlo víc; vypadá to, že ničemný Ea-nasir zde bydlel, nebo zde aspoň provozoval svoji kancelář.) No, a teď to vypadá, že svoji kapitolu o bublinách napíše Čína, i když zatím není jasné, jak velkou. Ale centrální úřady informovaly místní činitele, že se mají „připravit na možnou bouři“. Takže minimálně stojí za to tu situaci sledovat. Ponziho způsob hospodaření Předem předesílám, že nejsem žádný odborník na Čínu a toto je spíš „est effort“ článek, posbíraný z různých zdrojů, Financial Times či Bloombergem počínaje a diskusemi investorů konče. (Tam se člověk dozví zajímavé detaily, ale hůře ověřitelné.) Doufám ale, že ten celkový amatérský obrázek bude mít blízko k realitě. Evergrande je gigantický čínský developer se sídlem v Šen-čenu, vlastník značného množství hotových i rozestavěných nemovitostí po celé Číně, o půdě určené ke stavění ani nemluvě. Vedení Evergrandu ale investovalo i mimo realitní obor, například do výroby elektrických vozidel, přičemž řada těchto vedlejších investic se neosvědčila. Zrovna ta továrna na elektrovozy měla skvělý marketing, ale za tři roky od nákupu Evergrandem nedodala ani jedno hotové auto na trh a její provoz byl těžce ztrátový. Tyto investice, realitní i nerealitní, dělali v Evergrandu vesměs na dluh a dluhy teď také mají, oficiálně odhadované na 300 miliard dolarů (necelých sem bilionů korun); to je zhruba polovina toho, co měli na triku Lehman Brothers, když se roku 2008 složili. Jenže ona to nemusí být konečná částka. Toto jsou závazky v dluhopisech, ale firma Evergrande má téměř jistě i nějaké další závazky – například vůči dodavatelům (však jsou to stavebníci), zaměstnancům a také zákazníkům, kteří si koupili rozestavěné nebo dosud ani nezapočaté byty. Zmapovat její skutečnou finanční situaci bude asi pro úřady obtížný úkol. (Zajímavá paralela s Ponziho případem: italský hochštapler vedl tak zamotanou evidenci vkladů, že se v ní přivolaní odborníci nemohli vyznat a trvalo nějakou dobu, než spočítali, jak na tom jeho firma je.) A vypadá to, že Evergrande je insolventní. Tento čtvrtek nebyla firma schopna zaplatit některým zámořským investorům, což už se pár dní čekalo. (Čínští investoři své peníze dostali.) Teď běží třicetidenní lhůta, během které by Evergrande měla zpožděné platby provést; pokud to nezvládne, bude v insolvenci i papírově a oficiálně. Existuje podezření, že v Evergrandu se po nějakou dobu praktikoval Ponziho způsob hospodaření a že staré investory vypláceli nově nabraným dluhem. (Sám její zakladatel vydělal na dividendách z akcií, které drží, celkem osm miliard dolarů.) Jenže firma už si další dluhy oficiálně nabírat nesmí, protože narazila na regulaci zvanou „tři červené čáry”, kterou čínská vláda nedávno zavedla kvůli přehřívání trhu: podle ní nesmějí mimo jiné dluhy realitních developerů překračovat hodnotu jejich majetku v realitách. Chce-li Evergrande tyto podmínky aspoň časem splnit, musí objem svého dluhu naopak redukovat, rozhodně už si nemůže půjčovat dál. Prasknutí bubliny by přineslo masivní pokles cen No dobrá, velká firma to asi přehnala se zadlužením a hrozí jí, že zkrachuje. Co je na tom zajímavého? První věc, efekt infekce. Evergrande nejsou jediným developerem vystaveným finančnímu stresu. Realitní trh připomíná svojí propleteností hromadnou incestní orgii a půjde-li jeden obr do kolen, pravděpodobně s sebou stáhne i jiné firmy, které momentálně drží jeho dluhopisy (ty se prý dokonce používaly jako neoficiální měna k vyřizování vzájemných závazků!) nebo společně s ním rozestavěly nějaké projekty. Dodavatelé stavebního materiálu, třeba ocelárny nebo cementárny, také pocítí neodolatelné volání krachu; a to jsou často firmy zaměstnávající velké množství lidí a vyvážející to samé zboží i do Evropy či Ameriky. Paradoxním efektem případného pádu Evergrandu by tak mohlo být, že nebudeme mít z čeho stavět my. Druhá věc, společenské následky. Evergrande není jenom developer, prý se v mnoha místech stará i o dodávky vody či elektřiny, které musejí běžet dále. Závažnější je ale otázka nedostavěných bytů. V Číně je údajně běžné, že se na nákup bytu pro mladé složí všechny generace rodiny ze svých úspor. Při nákupu dosud nehotové nemovitosti ale vždy podstupujete riziko, že nikdy dokončena nebude (pamatujete na náš H-Systém? Jeho obětí se stal i jeden z mých učitelů z MFF UK). V tomto případě by to znamenalo miliony lidí, kteří by přišli o úspory. Třetí věc, prasknutí bubliny. Je-li Evergrande skutečně v insolvenci, její situace by částečně mohla být řešena nuceným odprodejem nemovitostí, které v současné době vlastní – rozestavěných i hotových. Takové masivní výprodeje bývají ale provázeny stejně masivním poklesem cen na celém trhu. To by dostalo do problémů jiné čínské realitní firmy, dokonce i takové, které se držely od Evergrandu stranou (nevím, jestli takové vůbec jsou). Vzpomínáte si na „tři červené linie“ zmíněné o pár odstavců výše? Firmy nesmějí mít více dluhů, než kolik činí hodnota jejich portfolia nemovitostí; jenže hodnota dluhů se nemění, kdežto hodnota nemovitostí je určována trhem. V tomto případě by šla dolů, takže X dalších firem by se stalo předluženými prakticky přes noc. Krátká bouřka, nebo opravdové tornádo? Toto je natolik čerstvá situace, že je těžké určit, jestli z toho bude jenom krátká bouřka, nebo opravdové tornádo. Za poslední rok a něco jsme si užili strašení dost, takže k němu nechci přidávat. Na druhou stranu – realitní bubliny bývají v okamžiku prasknutí extra nemilosrdné. Rád jezdím do Španělska a ta země je dodnes troskami neobývaných nemovitostí z doby španělské realitní bubliny přímo posetá; Čína je třicetkrát větší, takže následky by se škálovaly úměrně tomu. Ve Španělsku měl realitní krach značné politické následky, díky němu dnes nejspíš ultralevicoví Podemos sedí ve vládě. V Číně nepochybně žádná nová protestní strana nevznikne, ale vztek obyvatelstva musejí brát vážně i v Pekingu. Zaznamenal jsem i názory, že „tři červené linie“ jsou ze strany pekingské vlády ve skutečnosti pokus o úmyslné propíchnutí čínské realitní bubliny dřív, než nabyde skutečně mamutích rozměrů, a to i za cenu otřesů a krachů postižených firem. Předseda Si totiž „virtuální ekonomice“ moc nedůvěřuje a dal by přednost dalšímu rozvoji „skutečné“ ekonomiky, tj. průmyslové výroby, která se poslední dobou pomalu začíná stěhovat do zemí levnějších než Čína (třeba do Vietnamu nebo do Bangladéše). Celkové následky budou asi záležet hlavně na dvou věcech. Ta první je, kdo všechno je reálně Evergrandu exponován a jak moc. Peníze tam mají i západní investoři, i když snad ne tolik, aby je to zásadně ohrožovalo. Jak moc jsou exponované čínské firmy, to se teprve ukáže. Druhá je ta, co teď udělá čínská vláda. Vytáhne nějakým způsobem Evergrande z nejhoršího, nebo jej nechá, aby si vyjedl svoji kašičku až do (spáleného) dna? Oba postupy mají svá rizika. Neřízený krach by se mohl vymknout z rukou. Záchrana nevděčné firmy by znamenala, že tisíc dalších firem začne ještě více riskovat a spoléhat na to, že v nouzi je z problémů vytáhne stát. Možná je i nějaká třetí cesta, ve stylu „firmu zachráníme, ale nejvyšší manažery postavíme před popravčí četu“. Toho se v Lehman Brothers bát nemuseli, dokonce i Bernie Madoff dostal “jen” doživotí (technicky vzato 150 let). Nicméně můžeme-li soudit z dosavadní historie lidstva, na mamon bývá i hrozba popravy krátká.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-24 06:27:21

Vypečená veřejnoprávnost

Média veřejné služby mají vysílat mimo jiné také pořady jako Peče celá země nebo StarDance. Mají totiž v sobě potenciál propojovat lidi dohromady, a ne je separovat. Pokud něco, pak řešme to, jestli při tom nejdou jen po tom nejnižším společném jmenovateli, nebo jestli jsou dost inovativní a hledačská. Před několika dny se v Lidových novinách Jana Machalická s gustem obula do programové nabídky ČT. Formát převzatý z BBC Peče celá země je podle ní například tečkou za iluzí o Češích jako o kulturním národě. Těžko s takto přepjatými názory polemizovat, jsou jen ukázkou toho, jak mnohdy málo rozumíme, co je „veřejnoprávní“ obsah vhodný pro média placená z veřejných peněz a co ne. Aktuálně se na Twitteru do stejného pořadu opřel někdejší sociálnědemokratický ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček s tím, že těžko chápe, „proč veřejnoprávní televize vysílá v hlavním čase v sobotu večer něco takového jako je Peče celá země”. Ve stovce reakcí dostal mnoho relevantních odpovědí, především od diváků tohoto pořadu. Stanice s dechovkou jako veřejná služba? Média veřejné služby mají ze zákona informovat (přirozeně vyvážené a pravdivě), vzdělávat a bavit. Hojně si i pracovníci České televize a Českého rozhlasu vykládají tuto mantru poněkud zjednodušeně tak, že tu mají informovat, tu vzdělávat a jinde bavit. Není pak divu, že sklízejí kritiku za laciné zábavní formáty nebo za nudný vzdělávací obsah, který konzumuje jen minimum populace. Nejlépe svou funkci plní tam, kde dělají všechno, nebo aspoň více rolí najednou (ikonické v tomto ohledu ve své době byly třeba rozhlasové Toulky českou minulostí a podobné formáty). Právě proto veřejnoprávní stanice všude ve světě, kde existují, hledají a vyvíjejí nové formáty, které toto co nejvíce naplňují, a BBC, kde Peče celá země vzniklo, samozřejmě není výjimkou. Princip médií veřejné služby má být totiž jiný než médií privátních. Ta v zásadě společnost byznysovým modelem fragmentarizují. Hledají cílovou skupinu a té nabídnou produkt. Milovníkům country country rádio, milovníkům dechovky Šlágr TV, sportovním fanouškům sportovní kanály, jazzmanům jazzové rádio atd. Média veřejné služby mají ve svém základním principu ale obsažen opačný přístup — spojování, integraci a nabízení rozdílných obsahů a pohledů na svět před zraky společnosti jako celku, porozumění světu. Mají se snažit spojovat roztříštěnou společnost, a ne ji ještě více dělit. Ostatně už název soutěže Peče celá země k principu integrace doslovně odkazuje. Může se zdát, že formáty jako Peče celá země nebo StarDance jsou v zásadě komerční, dívají se na ně jen milovníci pečení nebo tance. To by bylo ale příliš zjednodušující. Ony totiž nabízejí možnost sdílet společné hodnoty, rozvíjet je a znovu a znovu je upevňovat. Dělat z jednotlivců společnost. Sejdeme se u obrazovky Pokud tedy má Peče celá země v jinak pro televizi již značně vyprázdněném sobotním večeru nejvyšší sledovanost, je to známka toho, že velká část diváků toto sdílí a přijímá. Ale zároveň také toho, že se potkáváme zatím jen na těch nižších společných jmenovatelích — jídle a zábavě založené na rozjuchané soutěži s celebritami. Pokud pořady tohoto typu přivedou k obrazovkám rodiny, které společně sdílejí mediální obsah, je to v dnešní době spíš unikátní než hodné kritiky. I když bychom mohli jít dál a hledat témata o poznání náročnější a třeba hodnotnější, než je jídlo a tanec. Kdysi byla televize kritizována přirovnáním k novému rodinnému krbu. Odváděla lidi od společně tráveného času k pasivnímu sledování, i když v zásadě společnému. Později se to ještě roztříštilo moderními technologiemi, které umožňují zcela od ostatních separované konzumování obsahu, který vyhovuje jen jednotlivci a s ostatními ho nijak nepropojuje. V tomto ohledu by média veřejné služby klidně mohla a měla být svým způsobem konzervativní a hledat cestu, jak se stát aspoň tím kritizovaným novým společným krbem. Jak vzniká médium pro všechny? Je dost pravděpodobné, že zájem o pečení stejně jako o tanec bude jen aktuální vlnkou vybuzenou právě běžícím pořadem, která zase opadne. Stejně tak je na Peče celá země či na StarDance leccos zlepšovat. U prvního například moderaci šustící papírem, nebo u druhého již poněkud vyšeptalý výběr tančících celebrit — co příště třeba zkusit běžné občany vzešlé z castingu nebo učitele tance z celé republiky apod. Navíc jsou oba uvedené pořady v zásadě příkladem pasivity českých médií veřejné služby. K té totiž patří také ne právě jednoduše uskutečnitelný nárok na inovativnost, hledání nových cest, jak v moderní společnosti najít to, co ji spíše integruje, než rozdělí. Debaty o rozdělené společnosti v zásadě stav popíšou, ale těžko ho pomohou měnit a narovnávat. BBC své formáty hledá a vyvíjí a přirozeně prodává (ostatně je hojně pak kopírují i privátní vysilatelé) právě s tímto záměrem. Stejné nároky by na sebe mohla klást i naše média veřejné služby a vyvíjet vlastní formáty, které by fungovaly obdobně. Ostatně v čem se liší Peče celá země od dávného pořadu Zpívá celá rodina? Pokud budou manažeři odpovědní za formátování veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic hledat více takových formátů, budou se snažit je inovativně vyvíjet a vymýšlet, budou smyslu veřejné služby mnohem blíže než při vymýšlení stále nových a nových stanic, kanálů nebo internetových platforem věnovaných vždy jen jednomu společenskému fenoménu. Médium pro všechny, jak jsou často média veřejné služby zjednodušeně vnímána, nevznikne tak, že nabídne každému to jeho. To je nesplnitelný úkol. Nabízet ale mají obsahy, které nás k sobě přivedou blíže, pomůžou nám pochopit se navzájem. Zatím se to daří aspoň nad pekáčem buchet.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-11 06:23:30

Zemřel slovenský spisovatel Pavel Vilikovský. Slovákům se líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to, řekl před časem v rozhovoru pro Literární noviny

  Ve věku 78 let zemřel 10. února jeden z nejvýznamnějších současných slovenských spisovatelů Pavel Vilikovský, prozaik, esejista a překladatel. Při této příležitosti zveřejňujeme rozhovor, který s ním na pražském knižním festivalu Svět knihy v roce 2013 vedl Ondřej Mrázek.   Kniha Pes na cestě, jejíž český překlad jste před chvilkou představil na pražském Světu knihy, je podivuhodná hned v několika rovinách. První záhadou je její poněkud bajkovitý název. Jak vznikl? Zvláštní shodou okolností. Poslouchal jsem takhle jednou rádio, a vtom zaznělo v dopravním zpravodajství varování: Motoristé, pozor, na 27. kilometru dálnice D1, po cestě (cesta – ve slovenštině také ve významu: silnice, vozovka – pozn. aut.) pobíhá zoufalý pes. A to mě hned zaujalo, ta obdivuhodná věta zachycuje mimořádně zvýšenou citlivost ke psům a jejich citovému životu. Dlouho jsem si pak lámal hlavu, jak mohli vědět, že je ten pes zoufalý. No, a když jsem pak nevěděl, jak tu knížku nazvat, tak se mi to hodilo.   Vypravěč ve vaší knize je také zoufalý, celý život se jako redaktor s láskou věnoval knihám, a najednou má pocit, že celou tu profesi zrušili a o láskyplnou práci s textem dnes nikdo nestojí. Je to i váš osobní pocit? Od vypravěče si jako autor udržuji distanc, ve většině věcí s ním nesouhlasím, ale pocit toho úpadku, kdy redaktoři byli garanty čistoty jazyka, ten sdílím. Nejhorší je, že se tím, kromě jiného, kazí i myšlení. Nečistým jazykem se nakazí i myšlenky, všechno je to propojené. Řeč s sebou nese velice mnoho asociací, které se pak stávají jádrem společenské, a často i národní mentality.   Ta slovenská je ve vaší knize terčem břitké kritiky a sžíravé ironie. Jak na takové ozdravné píchnutí do vlastního hnízda reagovali jisté literární kruhy, zesměšněné nejgroteskněji? Ne, zatím jsem za své nepříjemné pravdy pěstí nedostal, jestli máte na mysli toto. Ale nikdy se nemá říkat nikdy. Možná je to jen proto, že mě na ulici nepoznali, nejsem díky bohu žádná celebrita. Ale vůbec nejspíš to bude tím, že tu knížku nikdo z těch lidí, kteří tam nejvíce dostávají na frak, nečetl. Asi už vůbec knihy nečtou.   Co vás tak rozčililo, že jste se rozhodl vyříkat si to jako Slovák se Slováky pěkně chlapsky, na rovinu? Musím se přiznat k tomu, že ta kniha nevznikla úplně spontánně, ale objednal si ji u mě vydavatel. Tedy abych nelhal, on si u mě objednal esej o Slovácích, jenomže já mám takovou vadu, na kterou mě poprvé upozornila už učitelka na střední škole. Tématem písemné maturity ze slovenštiny bylo „SNP ve slovenské literatuře“ a v závorce: úvaha. Učitelka mi tenkrát řekla: „Vilikovský, dej na to pozor, je to úvaha! Ne že mi zase napíšeš fejeton, jako vždycky.“ A tak to trochu dopadlo i s tou knížkou, ze které nakonec vylezl takový větší fejeton.   Až budou číst vaše spílání vlastnímu národu čeští čtenáři, budou možná nepříjemně překvapeni, jak vaše sarkastické šlehy pleskají i je. Nakolik jsou pro vás problémy, o kterých píšete, slovenské, a nakolik středoevropské? Se středoevropským prostorem to máte těžké. Na jednu stranu se pořád tak trochu cítíme být dědici jisté kulturní tradice, která nás spojovala a utvářela za Rakouska-Uherska. Ale jak to vlastně bylo, to už si nikdo nepamatuje, což ovšem neznamená, že bychom o tom nemohli fantazírovat.   Nakolik jste se při pranýřování slovenských zlozvyků inspiroval Thomasem Bernhardem, který neméně odvážně šil do Rakušanů? Bernhard mě dráždí jak v dobrém, tak i ve zlém. Vycházel jsem z jeho způsobu myšlení, ale potom už se na mě sesypala další a další témata, tak jsem se nechal vést textem, jak to mám ostatně při psaní nejradši.   Básník a esejista Ján Štrasser se nechal slyšet, že obdivuje vaši odvahu čelit obviňování od strážců všeho slovenského, že si „špiníte do vlastního hnízda“? Ano, tak se u nás oceňuje kritika do vlastních řad. Já ale považuji za přirozené, že se v první řadě starám o chyby vlastního národa. Starám se, protože u vlastních mě to dvojnásob trápí a bolí. A kdo jiný to měl tomu národu říci než jeden z nich? Jsem přesvědčen, že pro národ je to zdravější, než když se hledají viníci v jiných národech. Kdyby to řekl někdo jiný, HuráSlováci by hned spustili: „Podívejte se na ně – jak nás tihle Maďaři, Češi, nebo Poláci nenávidějí. To proto, že nám závidí!“ Mohou si na mne vymyslet, a asi co nevidět vymyslí, že jsem zaprodanec nebo kosmopolita, ale jisté oprávnění říkat jim do očí pravdu o vlastním národě, mi upřít nemohou.   Napsal jste, že Slovákům – a toto platí v nemenší míře i pro Čechy – nepomůže žádný systém, protože jakýkoli systém si tak zabydlí, zateplí vlastním smrádkem, znefunkční a přizpůsobí vlastnímu prospěchu, že jim je demokracie platná jako bezzubému párátko. Kde je podle vás ten zoufalý zakopaný pes? Nejvíce mě tíží a naši společnost rozežírá zevnitř úpadek morální, úpadek lidskosti. To odvrhování jakýchkoli základů morálky. Slovákům se třeba líbí, když někdo ve velkém krade a podaří se mu to. Místo, aby ho odsoudili, ještě ho obdivují. Tímto zlem je nakažená celá politika, veškeré iluze jsme ztratili i ohledně soudnictví, ta morální prázdnota a kulturní vyprázdněnost se šíří všude.   V románu Vlastní životopis zla, v němž zkoumáte podstatu zla v různých dobách a podobách, píšete, že „pokud jde o svobodu, v toho boha nevěříme, protože jsme ho nikdy nezažili“. Není tedy naděje ukrytá v tom, že se pokusíme svobodu vybojovat, spatřit a zažít? Víte, ono to zlo brnká na cosi v nás. Každý z nás má ty strunky trochu jinak naladěné, a tak jinak rezonují i na popud různých signálů a frekvencí zla. Reálný socialismus dokázal svým specifickým zlem brnkat na četné naše zlé struny, no a režim, který přišel po něm, v tomto brnkání nepřestal, jak jsme naivně věřili, nýbrž toto brnkání zdokonalil. Takže zlo funguje v naší společnosti velice spolehlivě, ať žijeme v socialismu, v kapitalismu, nebo v čemkoli jiném. Samozřejmě, že bychom se měli občas zastavit, narovnat záda a nahlas říci: na tuhle strunu nám ale fakt nebrnkejte, nebo se se zlou potážete! Jenomže Slováci nejsou zas takoví geroji, aby se otevřeně proti zlu vzbouřili. Problém je, že k tomu, aby se společnost trochu zkulturnila a zkultivovala, by bylo třeba pár let, nebo desítek let klidu, uchovat tyto poměry tak, jak jsou. Jenomže tyto poměry jsou nastaveny tak nesmyslně a zrůdně, že pokud je zachováme, tak jak jsou, reálně nás stáhnou až ke dnu. Je to začarovaný kruh. To už se dostáváme do roviny nejen slovenské nebo středoevropské, ale globální. V krizi je přece celý, anebo přesněji západní svět. Ano, i já občas musím těm příliš rozhořčeným připomínat, že korupce a další nepředstavitelně amorální věci se dějí všude, třeba i v Anglii, kterou si tak rádi idealizujeme. Zrovna nedávno jsem četl, jak si tamní ministryně vnitra nechala proplatit špunt do vany a jako asistenta zaměstnávala manžela – úplně jako na Slovensku, který si od parlamentu nechával proplatit pornografický kanál, že je asistent a potřebuje to k práci, protože se doma nudí. To jsou tak okaté případy, že člověk jen žasne. Ale stejně je tu jistý rozdíl, a tím je reakce, to zdravé pobouření, protože když se o tom v Anglii dozvědí, tak jsou pobouření pořádně. Vezmou si z toho ponaučení a ten člověk si už ani neškrtne. Zatímco u nás, jak už jsem říkal, je to běžná praxe a vychytralí zloději nejsou zatracovaní, ale obdivovaní.   Pojďme raději uniknout z neutěšené politické reality do literatury. Co si myslíte o tom, že se s překlady slovenských autorů do češtiny v poslední době roztrhl pytel? Za rok jich vyšlo více než za předchozích dvacet let od rozdělení Československa. Má podle vás překládání ze slovenštiny do češtiny smysl? Pro mě je to samozřejmě stále hodně kupodivu, protože já ani nevnímám, jestli čtu česky nebo slovensky. Chápu to tak, že to vyplývá ze situace, do které jsme dospěli. Nejspíš je to reakce na určitou poptávku. Pokud čtete v jazyce, kterému dobře nerozumíte, třeba literaturu faktu, není to ještě taková tragédie. Ale když čtete beletrii, tam už je to něco docela jiného. Tam už je důležitá hra s jazykem a jemnými významovými odstíny, a když se na každé páté slovo budete muset dívat do slovníku, brzy vás to přestane bavit. Okouzlení bude pryč. Takže já se domnívám, že snaha českých překladatelů zpřístupnit atmosféru slovenských knih smysl má.   Do jaké míry se jim to podle vás daří? Osobně jsem měl se Psem na cestě celkem štěstí. Dostal jsem shodou okolností ke zhlédnutí korektury, takže pár věcných omylů, které jsem našel, jsem stihl opravit. Slovíčko sem, slovíčko tam, to se dá omluvit, to není žádná tragédie. Horší je, když překladatel nemá cit pro tón, náladu a rytmus té knížky, to pak zabije všechno a bylo by lepší, kdyby se nenamáhal.   Myslíte si, že současný boom překladů může u českých čtenářů prolomit onu hradbu nezájmu a přezíravé ignorance vůči slovenské literatuře? Jsme zvyklí – jak Češi, tak Slováci – žít v takovém stereotypu, že hledíme s očekáváním na západ, zatímco na východ pohlížíme s obavami a despektem. Neříkám, že je to tak správné, ale obávám se, že to tak funguje. V tomto směru si nemyslím, že se český zájem o slovenskou literaturu může nějak zásadně rozvíjet, spíše jde jen o takový krátkodobý záblesk, který shoří jako sirka, leda by se stalo něco velkolepého v tom smyslu slova, že by v Hollywoodu zfilmovali nějaký slovenský román, – to by pak možná nějaký širší zájem vznikl. To nevytýkám Čechům, my to děláme také tak. Akorát jsme zvyklí číst v češtině. Světová literatura se na Slovensko dostávala hlavně v českých překladech, už od bratrů Čapků.   Za normalizace ale byly i knížky, které si Češi mohli přečíst pouze ve slovenštině... Ano, pár jich bylo, nejznámější je bezpochyby případ Pasternakova Doktora Živaga. Říkalo se, že na Slovensku to bylo volnější s cenzurou, což si nemyslím – spíše ti slovenští cenzoři nebyli tak dobře informovaní. Ale byla to chvíle, kdy byli dokonce i Češi ochotní číst ve slovenštině, to je pravda, i když velice brzy se opět ponořili do nezájmu.   Vy jste rodem Slovák, ale v žilách vám koluje i česká krev. Co přivedlo vašeho otce v prvních válečných letech na Slovensko, kde jste se narodil? To je jednoduché, láska k mé mamince. Když jsem se v roce 1941 narodil, otec, který do té doby přednášel na Komenského univerzitě v Bratislavě, už byl v Brně. Čeští profesoři byli za Slovenského státu „dáváni k dispozici říši“. Otec sice „dán k dispozici“ nebyl, ale ze solidarity odešel z fakulty a šel učit na Masarykovu univerzitu do Brna, jenomže to zase nemohl cestovat přes hranice na Slovensko. A pak v protektorátu zavřeli vysoké školy. Rodiče mi vyprávěli, jak jednou ve slovenském rozhlase hlásili, že protektorátní policie odhalila na Masarykově univerzitě nějakou odbojovou skupinu a jméno otce četli v seznamu popravených profesorů. Naštěstí se pak ukázalo, že se na ten seznam dostal omylem a popraven ani zatčen nebyl, ale maminka z toho byla samozřejmě naprosto konsternovaná. Nakonec všechno dobře dopadlo: matka dala otci ultimátum, že buď přijede za ní na Slovensko, nebo se rozvedou. Tak přijel na Slovensko.   V roce 1958 jste nastoupil na FAMU do Prahy. Chtěl jste být režisérem? Víte, to bylo takové náhlé hnutí mysli. Bylo mi sedmnáct let, byl jsem ještě úplný hlupáček. Původně jsem nechtěl jít na vysokou vůbec, byl to z mé strany takový druh rebelie vůči matce a všednímu chodu života. A měl jsem spolužačku, která řekla, že chce do Prahy na FAMU. Já jsem tenkrát vůbec nevěděl, že nějaká taková škola existuje, ale do kina jsem chodil a filmy jsem měl rád, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Shodou okolností mě přijali, ale tu moji spolužačku ne. Ročník nad námi byl mimořádně silný, chodila tam Chytilová, Menzel nebo Evald Schorm.   Seznámil jste se s nimi? No, vídali jsme je na chodbách a v kavárně, ale oni se s námi moc nebavili, přece jen už byli starší a něco měli za sebou. A já jsem byl navíc trochu uražený, že mě na té škole neučí umění, protože tenkrát jsem si myslel, že se umění dá naučit ve škole. Po roce jsem odešel, v sedmnácti jsem na Prahu ještě nebyl zralý. A chvála bohu, že to tak brzy skončilo, byla to výhra jak pro mě, tak pro československou kinematografii.   Na přelomu 50. a 60. let už začaly pukat ledy a společnost se pomalu, ale jistě probouzela. Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl jsem mladý, takže se mi zdálo všechno růžovější a krásnější, ale navzdory tomu si dnes tu dobu neidealizuji, protože hlavní, co nakonec přinesla, byly dvě ohromné deziluze. Globální iluze našeho mládí tkvěla v bláhové naději, že zdroje jsou nekonečné, že můžeme čerpat vše, co nám příroda poskytuje, bez obav a bez omezení. A lokální československá iluze byla, že metodou postupných kroků dospějeme k nějakému lidštějšímu socialismu. Obě ty iluze, jak víme, na konci 60. let s velkým rachotem padly. Takže jsme s velkou trpkostí – jak už to u mladých lidí bývá – pochopili, že tři čtvrtiny zázraku 60. let byly naše sebeklamy.   Vy jste byl nicméně coby redaktor Slovenských pohledů v samém centru onoho kulturně společenského probouzení. Jak to tenkrát v redakci předního slovenského kulturního periodika vypadalo? Je pravda, že z hlediska tisku a knih, ale zejména kulturních periodik to byla zcela mimořádná léta. Všechno, co se ještě nedalo otevřeně řešit v politice, rozebíralo se v kulturní rovině a docela se to dařilo. Slovenské pohľady byly nejstarším středoevropským literárním časopisem, který existoval od roku 1860, takže bylo komunistům žinantní je zakazovat.   Jak tehdy vypadal literární život u vás v redakci? Jak už jsem říkal, byli jsme mladí a dosti hloupí a naivní, takže jsme se vrhli mimořádně divoce na debaty o kulturních a společenských problémech, často s velkým zápalem v nejbližší vinárně až do rána. Víte, dnes už ani nemám chuť, ani energii přispívat do nějakých literárních časopisů, protože to je všechno zamčené na sedm zámků, izolované. U nás to fungovalo tak, že redakce byla otevřeným místem setkávání a debat, lidé se po cestě zastavovali na kávu a kus řeči, zalétávali k nám do dveří a zase vylétávali jako včely z úlu. Je pravda, že při takové otevřenosti jsme se často bavili o hloupostech, ale zazněly i zajímavé a podnětné názory, co by se dalo dělat, napsat, zorganizovat. To už dnes asi není možné. Ačkoli třeba se mi to zdá, protože já nemám internet, jsem člověk odpojený, tak třeba to dnes všechno fičí těmi e-maily stejně živě... I když mám, upřímně řečeno, pocit, že to živé a lidské zaniklo. Hodně věcí a myšlenek, které vznikly při živém setkávání v redakci, ten příliv nápadů a inspirace – to asi na internetu jen tak nevznikne.   Přesto jde život dál. Sledujete ještě současnou slovenskou literaturu? Kupodivu ještě pořád ano.   A mohl byste našim čtenářům prozradit, které autory jste v poslední době četl se zvláštním požitkem? To bude trochu složitější, protože paměť už mi tolik neslouží, navíc už jsem toho v životě přečetl tolik, že ta má žízeň po čtení už není tak neukojitelná. Také jsem hodně překládal, a ani tato činnost se úplně bez čtení bohužel neobejde. Ale s požitkem jsem nedávno četl například Telegram od Stanislava Rakúsa, Vrtěti kostlivcem Petra Macziovského, rád čtu Janu Beňovou, Veroniku Šikulovou... Jsem překvapený, kolik se na Slovensku vyrojilo mladých autorů a hlavně autorek.   Žízeň po čtení už není neukojitelná, ale hlad po psaní vás naštěstí neopouští? No, víte, já nevím, jestli je to ještě hlad, nebo už jen takový zlozvyk, grafomanie. Už mi to tak samovolně trhá rukou. A přiznám se, že mě to uklidňuje. Už jsem nervózní důchodce a občas mě přepadne pocit, že život nemá smysl. Tak si někam zalezu a tam si píšu. Co mám taky jiného dělat?   Ke klíčovým dílům Pavla Vilikovského patří prózy Citová výchova v marci (1965, českým překladem z roku 1967 se autor také poprvé představil českým čtenářům), Eskalácia citu (1989), Večne je zelený (1989), Krutý strojvodca (1996) nebo Posledný kôň Pompejí (2001). Vydal také knihu esejů Vyznanie naivného milovníka (2004). Překládal z angličtiny (J. Conrad, W. Faulkner aj.). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-26 08:09:26

Návod k použití genderového manuálu

Jedno vydavatelství si před časem vyžádalo odborné doporučení, jak užívat češtinu genderově korektně. Anonymizovaný manuál pak zaslalo pisatelce následujících pár řádků s otázkou, zda ho lze uvést do redakční praxe. Oponenturu v upravené podobě uveřejňujeme nikoliv jako polemiku (původní manuál zde neuvádíme a jeho autorství neznáme), ale spíše jako alternativu k obdobným normativně formulovaným návodům. Příspěvkem chceme též vyjádřit sympatii jazykovědcům, kteří nyní opět čelí poptávce po jednoduchých odpovědích typu „přechylovat se musí“ či „přechylovat se nesmí“. Zpravidla raději vyzývají k rozlišování různých situací či textů, v nichž týž jazykový prvek může dorozumění sloužit, anebo bránit. Začnu tím, v čem s autorkou či autorem Manuálu genderově senzitivního užívání jazyka souhlasím: citlivost ve vyjadřování všichni potřebujeme jako sůl, a tím více v české společnosti L. P. 2019. Jazyk se ve veřejném dorozumívání často zneužívá k tomu, aby zraňoval, urážel či více předstíral, než sděloval. Potřebujeme se učit citlivosti vůči menšinám (nebo umenšovaným či přehlíženým), ovšem i většinám, jednotlivcům a rovněž vůči jazyku, jímž se vyjadřujeme. Uvážíme-li, že jazyková komunikace má ještě řadu funkcí (podle Jakobsona nejméně šest), stojíme každodenně před značně komplexním zadáním: vyjadřovat se vhodně, výstižně, přiměřeně, neotřele a citlivě vůči všem, o nichž mluvíme a k nimž se obracíme. Došlo k blokádě ze strany… Jako hlavní problém manuálu vidím jakési zúžené, tunelové vidění komunikace, které se omezuje na genderovou citlivost, ale na citlivost k vyjadřování nedbá. Za exemplární považuji návrh upravit větu Aktivisté zablokovali těžební infrastrukturu, získali si i podporu sousedů na následující: Došlo k blokádě těžební infrastruktury ze strany aktivistické komunity za podpory místních. Autorka nebo autor z výběrové nelibosti vůči generickému maskulinu namísto věty s jasným podmětem a přísudkem (aktivisté zablokovali) nabízí došlo k blokádě ze strany aktivistické komunity. Zde lze připomenout jedno z šesti praktických doporučení George Orwella ze stati Politika a anglický jazyk (1946): „Pokud je možné nějaké slovo vynechat, vždycky to udělejte.“ Manuál nám nepřímo radí opak: prodlužovat texty tím, že budeme z českých slov namísto vět sestavovat slovní řetězce podle anglické gramatiky. Namísto pádových koncovek s jasným významem budeme používat předložky a šroubovat z nich konstrukce „ze strany“ a „za podpory“, vyhneme se označení podmětu (nebo z něj vytvoříme neutrum) a plnovýznamová slovesa v určitém tvaru vyměníme za náhražky typu „došlo k blokádě“. Tento příklad představuje pars pro toto uvažování o jazyce, které chce vytvářením systému vyjadřovacích tabu dosáhnout žádoucí změny myšlení, a tím i skutečnosti. Nevěřím, že touto cestou výrazně zlepšíme skutečnost. Proměna citované věty však dokládá, že si tak můžeme ztížit dorozumívání. Za jednostranný považuji v manuálu i výklad přechylování, redukovaný na příponu -ová. To však je jen jedna z mnoha přechylovacích přípon v češtině. Bohemisté dokola trpělivě vysvětlují, že všechny přípony ženských podstatných jmen umožňují jejich skloňování, a tím i zasazení do české věty, která nemá pevný slovosled, takže větné role poznáme právě podle pádových a slovesných koncovek a jejich gramatické shody či neshody. Nepřechýlením jméno ve větě strne (přestane se ohýbat) a někdy strne i jeho okolí: například v jednom článku na Aktualne.cz se v redakční poznámce vysvětluje, že Monika Pajerová je matka Emma Smetana – redakce sama se zjevně už nevyznala v tom, co se z hlediska úzce vnímané korektnosti „smí“ a „nesmí“ nejen přechylovat, ale i skloňovat. Internetová jazyková příručka obsahuje obecně dostupné sdělení, že přechylovat příjmení pocházející z cizích jazyků není povinnost – jen se to v souvislých textech spíše doporučuje a v textech heslovité povahy, například v úředních dokumentech nebo seznamech literatury, je často funkčnější podoba nepřechýlená (kéž by k tomu přihlédli i čeští zákonodárci a zákonodárkyně!). Existují četné zvláštní případy, například nepřechýlená příjmení, která lze skloňovat (končí-li kupříkladu na samohlásku -a) – pak je přechylování nadbytečné. Podstatné je vždy přání nositelky jména, úzus rodiny, subkultury, původní jazyk (přechyluje i řada jiných jazyků a je sporné přechylovat jméno již přechýlené) atd. Funkční pohled na jazyk nám dává na vybranou a vybízí nás k přemýšlení a k tomu, abychom vhodnou formu volili situačně. Redakce nakladatelství by se z praktických důvodů měla usnést na jednoduchém převažujícím postupu s tím, že vždy lze připustit odůvodněnou výjimku nebo porušení stanovené konvence z dobrých důvodů. Neboť pravidla jsou pro lidi (respektive pro jejich texty), ne lidi (a texty) pro pravidla. S dostupnými argumenty bohemistů se však manuál nevyrovnává. Přitom se vyjadřuje značně normativně (kupříkladu opakuje slovo progresivní, česky „pokrokový“ – s touto nálepkou měly humanitní vědy v Československu v druhé polovině 20. století tak neblahou zkušenost, že bychom si to v roce 2019 mohli ještě pamatovat), a přitom nepřesně – mluví například o „lingvistickém sexismu“ (což je necitlivé k lingvistkám i lingvistům; míněn byl asi jazykový sexismus). Alternativy i přednosti generického maskulina Manuál navrhuje alternativy generického maskulina. Některé z nich lze v redakční praxi obezřetně adaptovat, zvážíme-li jejich fungování nejen v ohleduplné společenské komunikaci, ale i v české větě. V souvislém textu se mi jako nejvhodnější jeví výčet („prosté uvádění osob a skupin v obou tvarech“; tedy například aktivisté a aktivistky, respektive aktivistky a aktivisté; nevýhoda: prodloužení textu) a opisy (pokud ovšem nezkomplikují sdělení či větnou stavbu, jako se to přihodilo u výchozího příkladu, v němž se namísto slovesa zablokovali nabízí došlo k blokádě). Je užitečné vědět o dalších způsobech, byť s mnohem omezenějším užitím: splitting (uvedení alternativ pomocí lomítka; příklad: aktivista/ka) pro texty heslovité nebo úřední povahy; asterisk (neboli hvězdička; na rozdíl od lomítka má naznačit více rodů než dva a umožňuje neidentifikovat se s žádným rodem; příklad: prodavač*ka) v textech komunity, pro niž je konvenčním, srozumitelným znakem. Stěží srozumitelné bude v češtině střídání rodů v navržené podobě: budeme-li hovořit v jednom odstavci zástupně například o aktivistce, v dalším o aktivistovi a takto střídavě označovat všechny aktivisticky naladěné bytosti všech rodů, zamýšlená rovnováha nevznikne. Ženský gramatický rod aktivistka přísluší výlučně ženám, zatímco obecně užité maskulinum zahrnuje potenciálně lidi všech rodů. V jiných případech zas zastupuje všechny rody femininum: kromě slov jako bytost, osobnost, celebrita nebo velryba je rozšířeným generickým femininem plurál děti. Právě u něj zřetelně vnímáme, že v češtině se gramatický rod často nekryje s rodem „přirozeným“, a nikoho to nemate: z pouhé formy podstatného jména (ani z gramaticky shodného slovesa, přídavného jména atd.) přece nevyvozujeme, že všechny děti jsou holčičky nebo že chlapci jsou dětmi druhé kategorie. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na rozdíl od dvojice aktivistů a aktivistek však nemáme u dětí nebo velryb na vybranou mezi formou v maskulinu a femininu – a o takové případy jde nejspíš bojovnictvu proti generickému maskulinu nejvíce. Návody na vyvažování střídáním rodů nebo jejich výčtem však nepočítají s širokou oblastí výpovědí, v nichž je subjekt v gramatickém mužském rodě kritizován, haněn či spojen s jednoznačně negativními významy. Představme si historický výklad, který by ve snaze o korektnost pojednával o nacistech a nacistkách, komunistkách či komunistech, antisemitech a antisemitkách, okupantkách a okupantech atd. To by ke genderovému porozumění, natož smíru, nevedlo. Tím se dostávám k výchozímu předpokladu manuálu, že generické maskulinum upírá ženám hodnotu ve společnosti. Pokud by tomu tak bylo, pak by jim upíralo také vše záporné, co je s generickým maskulinem (zobecňující výrazy jako loupežníci, vrazi, fašisti, rasisti, homofobové atd.) spojováno. V praxi se však ke generickému maskulinu uchylujeme jako k neutrálnímu tvaru, který přirozený rod jasně neoznačuje. Stále zůstává nejúspornějším způsobem, jímž vyjadřujeme všechny rody (a zároveň žádný určitý rod, pokud jej neznáme), a mnoho mluvčích tomu nejspíš rozumí – ovšem někteří ne (nebo to neakceptují) a kvůli nim si rádi budeme lámat hlavu a rozšíříme si repertoár jinými způsoby. Generalizace navíc často vychází z neznalosti nebo ze snahy obejít určitější vyjádření. Proto se nabízí ještě jedna alternativa, kterou však manuál nezmiňuje: vyjadřovat se co nejkonkrétněji (tedy stavět věty na jasném podmětu a přísudku v aktivu), a tím se vyhnout stereotypům a neurčitostem všeho druhu. Na závěr ještě nesmělý návrh: pokud nesouhlasíme s některými nerovnostmi v životní realitě, měňme nejdřív tuto realitu ohleduplným a přátelským chováním ke všem umenšovaným a přehlíženým nebo „jiným“. Naše vyjadřování se už s touto novou skutečností – nebo jejím novým vnímáním – bude muset vyrovnat.   Převzato z webu Literární bašta Dobré češtiny, kde najdete další texty nejen o českém jazyce.

Čas načtení: 2019-09-01 07:12:38

František Kotleta: Hanba by mne fackovala, kdybych napsal to, co Petra Hůlová

Tento text je i není dvojrozhovor. Na otázky odpovídají František Kotleta, „řezník z Bruntálu“, populární autor akční sci-fi a fantasy literatury, v jehož knihách se na nějaké ty potoky krve nehledí, a Leoš Kyša, dlouholetý novinář a propagátor žánru fantastické literatury. Dlouho se nevědělo, kde se Kotleta vlastně vzal, až před dvěma roky se definitivně potvrdilo, že oba pánové jedno jsou. „Já myslím, že každý autor má svého Kotletu. Je to bezpečné, protože se tolik neostýchá psát, a také zábavné, protože si ve dvou užiješ víc srandy. Navíc na Kotletu letí holky, na Kyšu jenom manželka,“ říká k tomu ten serióznější z nich.   Ve světě je fantastická literatura součástí mainstreamu. Někteří autoři jako například u nás známý Kurt Vonnegut, jr., prolínají vážná témata s kulisami sci-fi, další jako Iain Banks střídají mainstreamové a sci-fi romány a obě části jeho tvorby jsou brány stejně vážně. Nemluvě o tom, že podle mnoha dalších se točí filmy, které se stávají součástí populární kultury. Ale u nás jako by fantastická literatura neexistovala: literární kritici o ní až na výjimky nepíšou, a ačkoliv její prodeje mnohdy mnohonásobně převyšují „vážnou“ literaturu, spíše se dočtete o románu mladé autorky, jejíž nakladatel nakonec prodá 300 výtisků jejího „zásadního románu“. Čím to je? Existují tři nejdůležitější hybné sliby ve vesmíru: sex, peníze a pozérství. Zvláště to pozérství je důležité. Když jsi představitel kvalitní literatury, musíš se na někoho povyšovat. A nejsnazší cestou k tomu, jak být ve svých očích lepší, být hoch, je ukázat na někoho, kdo je pod tebou. To je jako u rasismu: když jsi hloupý a chudý běloch a nemáš, jak se nad někým povyšovat, řekneš, že jsi sice bílá spodina, ale furt lepší než kdejaký negr. Stejně tak si můžeš jako autor mainstreamové literatury říci: jsem sice neúspěšný, nečtený a vlastně možná až tak neumím psát a nikdo to číst nechce, ale pořád jsem lepší než nějaký Kotleta, protože nepíšu o upírech, ani o létání ve vesmíru. Samozřejmě přeháním, ale myslím si, že opravdu to tak trochu funguje. Literatura se prostě trochu podivně rozdělila. Ale ono to bylo i za komunismu: sci-fi, s výjimkou té sovětské, pokrokové, se brala jako pokleslý žánr, který není hoden socialistického člověka, tedy nezaznívají-li z ní budovatelské tóny. A to se nás stále drží. Existují dva literární časopisy zabývající se literární fantastikou, a kdyby zkusily požádat o dotaci, tak se jim všichni vysmějí. Zažil jsem, když můj potenciální polský nakladatel požádal o dotaci, která se běžně dává českým knihám na podporu překladu do polštiny, a samozřejmě dopadl špatně. Lidé, kteří o těchto penězích rozhodují, fantastickou literaturu neznají, nerozumí jí a nemají důvod ji podporovat. Když se přitom podíváte do světa, státy jako Japonsko nebo Spojené státy americké svoji žánrovou literaturu podporují, protože jde o vývoz, který šíří jejich kulturu. Japonsko se snaží dostat své komiksy do celého světa, a ještě na tom v posledku vydělává dost peněz, protože nejde jen o komiksy a knížky, ale i o všechno kolem, jako jsou figurky či licence. A to samé Američané, kteří na vývozu své populární kultury vydělávají hromadu peněz. Ale vysvětlujte to někomu v Čechách.   Čeho si na fantastické literatuře ceníte? Jednak toho, že přináší ohromné množství námětů, a za druhé, že je ze samé podstaty svobodná a nekorektní. Můžete mít hlavního hrdinu Roma, vozíčkáře či transsexuála a nikdo to neřeší stejně jako nekorektní hlášky na všechna náboženství, židy, bělochy, černochy, nacisty, komunisty... Sám pro sebe tomu říkám paradigma černošské holčičky na vozíčku: fantastika musí být tak svobodná, abys vždycky jako autor mohl ve svém románu upálit černošskou holčičku na vozíčku, když to má smysl pro děj. A nikdo ti neříká, že je to přes čáru, prostě ji necháš upálit, vezmeš popel a necháš skupinu nacistů, aby ho vyšňupali. Stejně tak ale můžete mít jinou černoškou holčičku na vozíčku, která si k němu přidělá dva rotační kulomety, postřílí všechny nacisty, konzervativce, katolíky, pravoslavné, buddhisty, hinduisty či muslimy a počůrá jejich hroby. Můžete prostě cokoliv, je-li to funkční pro děj. Jen za tím nesmí být nějaký ideologický záměr, na politický aktivismus jsou čtenáři dost hákliví. I já jako autor to nemám rád. Základním aktivismem fantastiky je absolutní svoboda, a to se snažím maximálně podporovat. Takže jsem vlastně v tomhle aktivistou absolutní literární svobody.    Váchal v Krvavém románě píše, že braková literatura byla ve své době nositelem českého jazyka a kultury, vnímáte to stejně u fantastické literatury, kde vycházejí knihy v takových nákladech, o kterých se většině autorů české mainstreamové literatury ani nesní? Nemám žádnou prvoplánovou pohnutku, že bych psal o upírech proto, že chci učit lidi česky. Na druhou stranu je to tak, že když se setkávám s knihovníky, zjišťuji, že mne mají fakt rádi. Ještě jsem nezažil, že by mi někdo z nich řekl, že mne nesnáší, protože odvádím čtenáře od lepší literatury. Jednou mi na jednom setkání říkali, že třináctiletí čtrnáctiletí kluci si chodí do knihovny číst Kotletu, kterého si nesmí brát domů, protože název Příliš dlouhá swingers party a poodhalené ženy na obálce by maminky pohoršily. Takže čtou v knihovně na nějaké sedačce, a to jsou kluci, o kterých knihovníci říkají, že byli naposledy v knihovně v šesti letech s babičkou a pak četli maximálně návody k počítačovým hrám. A teď díky fantastice znovu získají čtenářské zážitky a postupem času se mohou dostat k nějaké další literatuře. Můžete literaturu rozdělit na vysokou a nízkou, ale ta první se bez té druhé neobejde. My jsme literární černoši, kteří učí lidi číst, a oni si pak třeba najdou Hakla nebo, jak se jmenuje taková ta hipsterská buchta z Facebooku, co ji teď všichni žerou? Jo, Horáková, to je docela kočka, té třeba také dělám nové čtenáře (pozn. red.: řeč je o Pavle Horákové a její poslední knize Teorie podivnosti).  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Další velkou skupinou čtenářů jsou lidé, kteří mi říkají, že nečetli deset dvacet let a moje knihy, které jim obvykle někdo doporučil, je ke čtení vrátily. O to je smutnější, když nějaký kritik přistupuje k fantastické literatuře s pohrdáním. Knihy fantastické literatury mnohdy vyhledávají i ti, kteří jsou něčím frustrovaní či zničení, potřebují „vypnout“ a pak jim tyto romány slouží jako terapie. Často mi píšou lidi neuvěřitelné příběhy o tom, jak jim četba knihy zachránila psychické zdraví po rozvodu, rozchodu, úrazu, smrti partnera... To mne opravdu těší, že mohu pro lidi něco udělat: nemusíte jim kázat o morálce nebo radit, co mají dělat, ale dáte jim nějaký zážitek, který jejich život nějak ovlivní, a to není málo.  Já vidím určitý význam i v tom, že lidé, kteří čtou, a to vlastně cokoliv, mají nakonec o něco lepší vyjadřovací schopnosti. Pozoroval jsem to na diplomkách studentů: často narazíte na ty, které jsou odborně správně, ale jsou napsány nesmírně chudým jazykem.  Vždy je obrovský rozdíl mezi vyjadřováním těch, kteří čtou a kteří nikoliv. A kromě toho, že fantastická literatura stojí na příběhu, na dobrodružství, tak ona přece není hloupá. Často mají tyto knihy výrazně větší slovní zásobu a kvalitnější stylistiku než knihy mainstreamové literatury, které chválí recenzenti v literárních časopisech. Nejde o literaturu hloupých lidí pro hloupé lidi, ale o literaturu chytrých lidí pro všechny lidi, pro které je důležitější příběh a dobrodružství než zaujímání nějakého stanoviska. Autoři fantastické literatury jsou často velmi vzdělaní lidé – dělají jadernou fyziku, učí na univerzitách, nejsou to sípající úchyláci z bufáče.  A co ti, kteří vysokou a nízkou literaturu „smířili“, třeba Ray Bradbury či Stanisław Lem? Máme někoho takového u nás? V Česku máme takové autory dva: jedním z nich je František Novotný, který mimo jiné napsal knihu Ramax. Je o robotech, ale člověk se v ní dozví víc o podstatě náboženství, zvláště křesťanství než ze všech textů Tomáše Halíka. Na pozadí sci-fi příběhu podává poselství o jednom ze základních mýtů naší civilizace. A druhým je Štěpán Kopřiva, jehož Holomráz předává v kulisách fantasy silnou a syrovou zprávu o lidském životě, rodině a pátrání po tom, odkud jdeme a kam. Po přečtení této knihy nepřemýšlíte o krásných čarodějkách a kouzlech, ale nad smyslem lidské existence. Za vtipné pak považuji, když nějaký autor z mainstreamu začne používat kulisy a motivy ze sci-fi či fantastické literatury. Často má pocit, že objevuje něco úplně nového, jenže my víme, že takto se psalo před třiceti lety a dnes už ne, protože by to bylo trapné. Čtenáři fantastické literatury, kteří jsou zvyklí na úplně jinou kvalitu sci-fi kulis, na přemýšlení nad paralelní realitou, budoucností, vlivu technologií na člověka, se zděšeně dívají na knihy, jejichž autoři se přeceňují. Třeba Petra Hůlová napsala knihu Stručné dějiny hnutí o tom, jak feministky ovládnou svět. Takhle stokrát ohrané téma by ve fantastice už nikdo nepoužil. Každému by přišlo, že je hrozně neoriginální a trapný. Mě by tedy hanba fackovala, protože o tom už přede mnou napsalo tolik lidí, že bych nosil dříví do lesa. Ale samozřejmě jsou i výjimky, třeba Emil Hakl s Uminou verzí byl chytrý a zajímavý, toho bychom do toho našeho ghetta fantastické literatury vzali. Obecně lze říci, že mainstreamoví autoři vnímají žánrovou literaturu jako podřadnou, „smrdí“ jim, nechtějí si s ní špinit ruce, ale v okamžiku, kdy použijí její postupy, začnou vysvětlovat, že jejich dílo rozhodně není sci-fi, ale jen kniha o budoucnosti, cestování v čase a létání v kosmických lodích. Tak bych jenom rád vzkázal, že to je sci-fi, vy volové.  Ale vždyť někteří dnešní klasičtí autoři jsou vlastně průkopníci sci-fi, třeba Jules Verne.  Jasně, třeba i H. G Wells či náš Karel Čapek. Ale k základnímu kánonu moderní literatury patří nejen sci-fi a fantastická literatura obecně, ale třeba i horory, jako jsou Frankeinstein od Mary Shelleyové či Drákula od Brama Stokera. Autoři těchto knih přinesli do moderní literatury postupy, které jsou dodnes využívány a dodnes oslovují čtenáře. Koneckonců, když si přečtete Alexandra Dumase, je jasné, že jde o dobrodružnou literaturu. A jeho příběhy jsou přitom stále zajímavé i pro dnešek. I žánrová literatura tedy dokáže lidem předat poselství. Podívejte se, na co dnes mladí lidé chodí do kin a co sledují v televizi. Buď tam běhají lidé ve vesmíru s meči, nebo někdo lítá na dracích. Fantastická literatura prostě lidi oslovuje: přináší jim velký mýtus, dobrodružství i morální poučení. Navzdory tomu je u nás v určitém ghettu – a většina literárních kritiků má pocit, že není dost hodnotná. Na druhou stranu si přiznejme, že z pohledu z vnějšku se může zdát, že někdo něco ve fantastické literatuře vymyslí a desetiletí pak vycházejí díla jeho napodobitelů. Mnoho lidí si pak myslí, že jde o literaturu, která má potenciál oslovit jen své fanoušky. Dřív všichni dokola říkali, že nic lepšího než Tolkien nevznikne, ale když nedávno vysílali seriál Hra o trůny, tak se o ničem jiném nemluvilo. V mé facebookové bublině se víc řešili draci než hokej a pomalu bych ani nevěděl, že jsou nějaké evropské volby. Vždycky tedy může přijít nový autor, který do žánru přinese něco nového a objevného. Zatímco v zahraničí se tito autoři dostanou do povědomí novinářů, nabídnou se jim televize atd., u nás nikdo nevnímá, že vzniká mnoho kvalitních knih české fantastiky a kdyby Česká televize měla trochu odvahy, mohla by točit v tomto žánru seriály a filmy, se kterými by prorazila do světa. Momentálně třeba vyšla prvotina Kristýny Sněgoňové Krev pro Rusalku, což je skvělý noirový román, který pracuje s motivem, že mezi námi žijí rusalky s magickou mocí. Kolem tohoto základního motivu Sněgoňová vystavěla unikátní alternativní realitu s opravdu zajímavou detektivní zápletkou, která nás přivede až na dno lidské duše. Román má potenciál, aby podle něj někdo natočil dvouhodinovou detektivku, ze které by si všichni sedli na zadek. Ale protože se jmenuje Krev pro Rusalku, nemá šanci. Ale je tu hodně dalších autorů, jejichž příběhy by stály za filmové či televizní zpracování. Třeba Český rozhlas zdramatizuje kdejakou blbost, ale na typickou českou fantastickou literaturu tam v životě nikdo nesáhl, zřejmě by někomu upadly ruce. Naštěstí se poměrně hodně natáčejí audioknihy, což je dáno rozvojem velkých platforem, jako jsou Audiotéka a Audiolibrix a další, takže nakonec i ta fantastika se dočká alespoň nějaké dramatizace.  Takže podle vás nedochází ve fantastické literatuře k určitému zacyklení? Vždyť používá určité kulisy, kterých je omezené množství. Vůbec ne. Mnoho lidí, kteří fantastickou literaturu neznají, si neumí představit, že by v ní bylo něco nového než bodří hobiti, drsní trpaslíci, vznešení elfové a zlí čarodějové. Ve skutečnosti existuje nespočítatelné množství námětů. Mne to až fascinuje. Vždycky jsem překvapen, kolik knih je naprosto originálních. Autory omezuje jen vlastní fantazie a schopnost téma dobře napsat. Nedávno jsme udělali antologii Ve stínu říše, ve které se současní nejlepší čeští autoři mladé a střední generace vyrovnávají s nacismem a třetí říší a rozptyl jejich stylů a námětů je obrovský. Pro mne bylo zajímavé zjistit, jak se autoři mladší generace dokážou vypořádat s odkazem naší historie. Samozřejmě je jednoduché říci, že v některých typech příběhů hraje roli magie, ale tím jejich spojitost končí. Jak jsem říkal, neexistují žádné bariéry, záleží jen na odvaze autora. Ukažte mi české mainstreamové autory, kteří by se do takového tématu tak velkolepě pustili.  Chtěl jste někdy psát něco jiného než sci-fi? Mám to v plánu, ale mám vymyšlených mnoho krásných knížek s fantastickými zápletkami, takže v nejbližších minimálně dvou letech se k tomu nedostanu. Myslíte někdy na to, co z vašeho díla přežije? Píšete s tím, aby vás četli za třicet padesát let? Stále čekám na sochu na Olšanech… Píšu proto, že mne to baví, a chci předat nějaký zážitek čtenářům, a netrápím se tím, zda moje knihy budou číst budoucí generace. Až budu mrtvý, tak budu mrtvý, a jestli si někdo za padesát let otevře Kotletu, nebo budu jen poznámkou pod čarou, je mi vlastně úplně jedno. Prostě teď chci bavit sebe i své čtenáře. Odkazem jsou děti, které zplodíte a něco jim předáte. Proto je dobré mít spoustu milenek, abyste dětí měl co nejvíce. Ptám se, protože řada autorů mainstreamové literatury takto přemýšlí: chce napsat dílo, které ostatní překoná. Když někdo takto uvažuje, určitě to tak nedopadne. Alexandre Dumas nestvořil Tři mušketýry s tím, že ještě za 180 let je lidé budou číst. Chtěl prostě napsat zábavný příběh a také potřeboval peníze na víno a lehké ženy. Podle mne ani Ernest Hemingway nenapsal Starce a moře s jinou ambicí než přinést dobrý příběh. Autor nemá právo hodnotit své dílo, já si o každé své knize myslím, že je špatná, a vlastně mne vždycky překvapí, že si to čtenáři nemyslí. Dobrý autor píše pro čtenáře, ne pro svých deset centimetrů čtverečních v učebnici literatury a je jedno, jestli píše o trpaslících nebo partě hipsterek z Letné. {/mprestriction}  František Kotleta – rodák z Bruntálu, mix fantasy, hororu, sci-fi a akčního thrilleru v jeho knihách z něj udělal nejúspěšnějšího autora české fantastiky. Zaujal trilogií Bratrstvo krve, kde upíři svádějí boj s mimozemšťany o planetu Zemi. Mezi nejslavnější série patří Perunova krev, ve které se potýkají vojenští veteráni se slovanskými bohy či paranormální detektivky s vyšetřovatelem Tomášem Koskem. Největšího ohlasu u čtenářů se však dočkala čtyřdílná série Spad, popisující události po třetí světové válce v Evropě. Leoš Kyša (*1979, Dvorce na Opavsku) je bývalý novinář, spisovatel, scenárista a vysokoškolský pedagog. Začínal s psaním sci-fi povídek, je autorem knih Poutník z Mohameda a Alláhův hněv o budoucím světě, ve kterém většinu planet ovládají muslimové – jejich nedávné nové vydání si přivlastnil František Kotleta. Je členem společnosti skeptiků Sisyfos a přednáší mimo jiné o konspiračních teoriích. Se svou manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu Jak přežít manželství o partnerských vztazích.

Čas načtení: 2024-02-22 19:24:00

Ministerstvo zatrhlo novou plavební komoru u Dětského ostrova. Povodí Vltavy se to nelíbí

Další plavební komora vedle Dětského ostrova na Smíchově definitivně nevznikne. Ministerstvo  zemědělství na základě výhrad jak magistrátu, tak Prahy 5 a místních spolků zrušil stavební povolení. Rozhodnutí je konečné a nelze se proti němu odvolat.

Čas načtení: 2024-02-28 09:00:00

Slováci to nenechali plávať. Z riek vylovili 1666 ton odpadu a výrazne obmedzili mikroténové vrecúška

Najlepší odpad je ten, ktorý nevznikne.

Čas načtení: 2024-02-28 11:13:46

Cestovní kosmetika – 4 důvody, proč si ji pořídit

Mít po ruce přinejmenším zcela základní kosmetickou výbavu čítající mýdlo, šampon a nějaký ten krém se hodí za všech okolností. I na dovolené, služební cestě nebo při jakékoli aktivitě, kdy na více než den opustíme svou komfortní zónu domova. Ano, žít se sice chvíli dá i bez kosmetických výdobytků, ale proč se jich vzdávat, když nemusíme, navíc když výrobci kosmetiky vymysleli tak skvělou věc, jakou je cestovní balení kosmetiky. Tyhle malé lahvičky se základní tělovou kosmetikou jsou sympatické, skladné a vejdou se vám do jakéhokoli klasického zavazadla. Ať už cestujete s kufříkem, příruční taškou nebo jen malým batůžkem, sadu cestovní kosmetiky v nich uvezete vždy. Samozřejmě samostatné místo má také dekorativní kosmetika, bez které se neobejde většina dam. Ale i šminky se na cestách při troše dobré vůle dají zredukovat na nezbytné minimum – tužka na oči, řasenka, eventuálně ještě stíny na oči v tužce, místo make-upu lehký BB krém a můžeme vyrazit. Také samotné cestování v klimatizovaných dopravních prostředích dává naší pleti pořádně zabrat, proto i na cestách je dobré nezapomínat na kvalitní péči. Přečtěte si také 6 zásad, jak si při cestování udržet pleť v kondici, kde vám poradíme, jak přežít i dlouhý let se zdravou pletí, aniž byste s sebou museli vláčet tašku plnou krémů.   Co získáte, když si alespoň jednu sadu mini kosmetiky na cesty pořídíte? 1) Netaháte kilogramy navíc Tenhle fakt uvítají nejen low cost cestovatelé využívající letenky nízkonákladových společností, se kterými máte zpravidla v ceně letenky jen malé příruční zavazadlo s povolenou hmotností do několika kil a kde za nadváhu svého kufru zaplatíte nemalé peníze. Tady při balení zavazadla často rozhoduje každý ušetřený gram. Ono každé deko navíc se pozná a pronese se. Stačí, když musíte svůj kufr či batoh dopravit třeba jen z bytu k autu a následně se s ním pohybovat po letišti, nádraží, tahat ho při přestupech a přesedáních apod. Klasické balení šamponu nebo sprchového gelu má většinou objem 200–300 ml, někdy i víc. Což je v průměru cca čtvrt kila. A když máte takové kousky v kufru tři, čtyři, vláčíte se rovnou s kilogramem váhy navíc. Zatímco cestovní balení kosmetických přípravků má zpravidla objem 30–50 ml,  takže čtyři malé lahvičky vydají za jedno klasické velké balení. A je opravdu citelný rozdíl, jestli s sebou taháte kilo kosmetiky nebo jen 200 gramů. 2) Šetříte místo v zavazadle To je podobné, jako s váhou. Čím větší balení, tím více místa v batohu vám kosmetika logicky zabere. Možná máte strach, že s malým balením celou dobu nevystačíte, zvlášť když budete na cestách delší dobu. Tyhle obavy jsou ale často liché, tedy za předpokladu, že na jedno sprchování nespotřebujete půl litru sprchového gelu. Pokud přesto stejně máte strach, že vám na cestě dojde třeba mýdlo nebo zubní pasta, tak si tyhle věci přinejhorším koupíte na místě. Nemáte-li namířeno do útrob deštného pralesa, do mongolských stepí či jinam mimo civilizaci, není dnes problém pořídit téměř cokoli kdekoli. Ušetřené místo v zavazadle si nechte raději na dárky a originální suvenýry, které povezete na zpáteční cestě a které doma rozhodně nekoupíte. 3) Cestovní balení kosmetiky projde i v příručním zavazadle Do příručního zavazadla si na palubu letadla můžete vzít maximálně 1 litr tekutin, z čehož jednotlivé lahvičky a flakonky nesmí mít větší objem než 100 ml. Tělová kosmetika (sprchové gely, šampony, tělová mýdla) se do tohoto limitu počítají také. Letíte-li jen s příručním zavazadlem nalehko, nebo nechcete nechávat kosmetiku v odbaveném kufru, bude se vám cestovní kosmetika do letadla hodit určitě. A hlavně u kontroly příručních zavazadel vám žádný problém s nadměrným množstvím tekutin v tomto ohledu nevznikne. Jak jsme zmínili, jednotlivé lahvičky cestovního balení mají objem většinou  30–50 ml, takže se do celkového limitu bez potíží vejdete. 4) Oblíbená značka kosmetiky cestuje vždy s vámi Na dovolenou do kempu, na trek, na poznávací zájezd, na válendu k moři, do hor i na letní festival pod širým nebem. Cestovní balení kosmetiky je zkrátka vždy po ruce a vejde se vám do jedné přihrádky v batohu. Máte-li zajištěno ubytování v hotelu, apartmánu nebo penzionu, teoreticky byste s sebou část kosmetiky ani vozit nemuseli vůbec, neboť mýdlo, šampon a často i tělové mléko na vás budou čekat v koupelně hotelového pokoje. Pokud vám tahle sériová „hotelová kosmetika“ stačí, pak gratulujeme, máte půl problémů s balením kosmetiky vyřešeno. Co když vám ale jen tak nějaká kosmetika nevyhovuje, vaše pleť se s ní nesnese nebo prostě jen přemýšlíte o tom, co a v jaké kvalitě na sebe mažete? Odpověď je jednoduchá: Pokud máte citlivou pokožku a jste zvyklí užívat svou vlastní značku kosmetiky, je lepší si vždy s sebou vozit ověřený krém, sprchový gel či šampon. Jestliže ale malé balení kosmetiky své značky neseženete, můžete situaci vyřešit také tím, že si běžně používané přípravky už doma přelijete z velkého balení do malých, předem připravených prázdných lahviček. (Prázdné průhledné lahvičky o různých objemech se dají normálně koupit, dokonce i flakonky s rozprašovačem na parfém či toaletní vodu.) Jakou cestovní kosmetiku do své výbavy pořídit? Nevozte toho zbytečně moc, nakonec zjistíte, že půlku věcí, které s sebou máte, ani nevyužijete. Bohatě vám budou stačit položky z tohoto seznamu, kterým se můžete inspirovat. Vše se dá sehnat v mini balení. Do naprostého základu lze zahrnout: Sprchový gel Šampon (případně šampon a sprchový gel v jednom) Krém na ruce Pleťový krém Tělové mléko (v případě, že nevystačíte se samostatným krémem na ruce a krémem na pleť) Opalovací krém (při cestě k moři a do hor nezbytnost) Balzám na rty Parfém, deodorant Antibakteriální gel na ruce (skvělý pomocník, když nemáte možnost umýt si ruce vodou) Mýdlo pro intimní hygienu nebo intimní ubrousky Malá zubní pasta – to sice není kosmetika, nicméně k denní hygieně patří stejně jako mýdlo a bez pasty na zuby určitě nejezdíte nikdy nikam Nezbytná dekorativní kosmetika dle potřeby (řasenka, BB krém, rtěnka apod.) Kde cestovní balení kosmetiky koupíte? Konvenční mini kosmetiku běžných značek seženete v jakékoli drogerii i větším supermarketu. Pokud ale hledáte spíše luxusní přírodní kosmetiku šetrnou k vašemu zdraví i k přírodě, pátrejte ve specializovaných prodejnách zaměřených na přírodní produkty. V drogerii na nějaké kousky možná narazíte také, ale nebude jich zřejmě mnoho. Základní sety cestovní kosmetiky a různé šikovmé doplňky pro cestovánjí nalehko seženete i TADY. Tak šťastnou cestu s lehkým kufrem! VYBRAT CESTOVNÍ KOSMETIKU

Čas načtení: 2024-03-24 11:39:00

Takto mohla vypadat nová Giulietta. Nejkrásnější Alfa Romeo nevznikne

Alfa Romeo Giulietta zažívá virtuální návrat a pokud se vám líbí, budete smutnit stejně jako my. Bohužel nikdy nevznikne.

Čas načtení: 2024-03-27 09:00:01

Partner si vás ani po letech nevzal? Život na psí knížku se může při rozchodu pěkně prodražit

Se svou životní situací se Čtidoma.cz svěřila čtenářka Bára, která žije s přítelem Davidem už skoro 10 let. Nedávno se jim narodila první dcera, plánují pronájem většího bytu a už se nemůže dočkat dalšího dítěte. Na první pohled naprostá pohádka.  „On David na ty svatby moc není, no. Já jsem si myslela, že se to časem změní, ale on pořád tvrdí, že je to jen hloupý papír. Jenže co když se rozejdeme? Bojím se, že skončím s dětmi sama a s prázdnou, všechno teď financuje on, já jsem na mateřské,“ vypráví, co ji trápí po nocích. A není tak daleko od pravdy.  Nestačí vám důchod na ucházející život? O výživné můžete žádat své děti Číst více Společný majetek nevzniká Nesezdané soužití s sebou totiž nese nejednu potíž. Můžete spolu žít klidně 30 let, ale žádný společný majetek vám nevznikne. Naopak zůstane ve výlučném vlastnictví jednoho z vás, nebo v podílovém spoluvlastnictví obou, pokud jste se na něj složili a zakoupili jej společně. Při rozchodu můžete uzavřít také písemnou dohodu o rozdělení majetku, abyste vyloučili budoucí nároky toho „naštvanějšího“. Pokud dohodu neuzavřete a neexistují důkazy o pořízení majetku, zůstává ve vlastnictví toho, kdo jej i užívá. Nezapomeňte také na to, že v nesezdaném soužití má poměrně velké slovo institut promlčení nároků. To znamená, že subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároků jsou tři roky. Využívá se například pro vrácení vzájemných majetkových vnosů do společné nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z partnerů – tím dochází k obohacení partnera na úkor toho druhého.  Pokud tak jeden z vás odmítá svatbu, ale nechce v budoucnu „přijít na buben“, evidujte si nejen doklady o pořízení, ale také uzavřete rozumnou majetkovou dohodu. Pokud se totiž nevyjasněné spory dostanou až k soudu, můžete na právníkovi prodělat kalhoty. Proces totiž bude sotva krátký. Nejste schopni se po rozvodu sami živit? Máte nárok na výživné od bývalého manžela Číst více Schovávejte si doklady V nesezdaném soužití je totiž vše založené na neformální dohodě. A i když spolu máte děti, které by i bez svatby v případě rozchodu řešil soud (pokud se partneři nedohodnou sami), dělení majetku bude dost těžké. Minimum párů si vede písemné podklady k tomu, jak hospodaří se svými penězi, kdo kolik do čeho investoval nebo na čem se vlastně v partnerství dohodli – třeba jak se dohodli pro případ rozchodu nebo co se bude dít, když dojde na úmrtí jednoho z nich.  Pokud není sepsaná závěť, vždy dědí děti a další potomci. Pokud zemřelý děti neměl, spadá druh nebo družka až do další dědické skupiny spolu s rodiči zemřelého. Podmínkou však je, aby žili minimálně rok ve společné domácnosti a celý proces bývá o dost složitější. Na rozdíl od svatby má totiž nesezdané soužití nejasný právní rámec, byť i z takového druhu soužití plynou určité závazky. Myslete na to, až přistoupíte na život bez snubního prstenu. Tím spíš pokud máte děti. Zdroj: autorský článek zpracovaný dle občanského zákoníku KAM DÁL: Reklamace zboží bez originální krabice nebo příslušenství? Vyzrajte na častý trik obchodníků.

Čas načtení: 2024-04-25 09:00:00

Škoda překvapivě stvořila víc jak 1000koňové auto, řádit s ním budete moci i vy

Pokud občas hovoříme o elektromobilech jako o prostředku jakési inflace výkonu, zapomínáme ještě na jednu cestu, která může „výkon lidu” dodat ještě levněji. To když nějaké auto reálně nevznikne vůbec a stane se doménou pouze virtuálního světa. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2024-04-29 15:12:00

Oběť stavby nové multifunkční haly v Brně. Ruší plány sportoviště za Lužánkami

Nové víceúčelové sportoviště s rychlobruslařským oválem v lokalitě za Lužánkami, které vedení města Brna dalo před třemi lety vyprojektovat, nevznikne. Za přípravu projektu doposud magistrát zaplatil dva a půl milionu korun, radní ale nyní rozhodli, že dají přednost jiným investicím. Opozice si stěžuje na nedodržování koncepce sportu, podle některých vedení města postupně odloží i další plánované projekty.