Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-10 16:00:01

Komunisté na šestnáct let internovali arcibiskupa. Pak mu milostivě dovolili žít ve vyhnanství

Popularita arcibiskupa Josefa Berana, stejně jako jeho mravní hodnoty však po únorovém puči v roce 1948 byly přesně to, co nastupující komunistická diktatura nemohla potřebovat. Poté, co byla zlikvidována politická opozice a demokratické elity, přišla na řadu i církev. Životopis Josefa Berana charakterizuje tuto dobu takto: „Vztah státu a církve se dostal do nové roviny. Český episkopát v čele s arcibiskupem Beranem se ocitl v situaci, kdy měl jako první vyjednat podmínky, které by umožnily existenci katolické církve v komunistickém státě, a to v době vyostřeného bipolárního konfliktu mezi Východem a Západem. Arcibiskup čelil stupňující se represi komunistů vůči církvi, trval na respektování její vnitřní autonomie a vzdoroval snahám komunistického režimu o získání kontroly nad jejím fungováním. Jeho postoj a jednota biskupského sboru stavěly církev do role poslední rezistentní instituce ve státě, která ještě odolávala podřízení komunistům.“ Manžele popravili za špionáž proti USA. Další špion se ukryl v Československu Číst více V internaci byl zcela odříznut od světa Komunisté se rozhodli nezlomného arcibiskupa Berana izolovat od okolního světa. Nejprve ho v roce 1949 internovali v Arcibiskupském paláci. Na začátku března 1951 jej převezli do Roželova u Rožmitálu a potom ještě pětkrát přestěhovali. Podmínky života v internaci byly v podstatě podobné vězeňskému režimu. Bylo to však v něčem ještě horší než vězení. Byl zcela izolován od vnějšího světa, absolutně se mu nedostávalo soukromí. Nesměl vědět, kde se nachází, neměl spojení s rodinou, byl mu odpírán veškerý (i ten komunistický) tisk. Jeho estébáčtí strážci jej každé dvě hodiny osobně kontrolovali, neustále jej odposlouchávali a sledovali. Možná nejhorší však byla nejistota, jaký osud mu věznitelé připravují. Jak dlouho internace potrvá, zda bude souzen v některém z inscenovaných monstrprocesů, jestli je určen k internaci na doživotí, nebo k likvidaci. Afrodiziakum jako pokus o kompromitaci Příslušníci StB se snažila nejen Berana zlomit psychicky, došlo i k směšnému pokusu o jeho kompromitaci. Tajně mu přimíchávali do nápojů a jídla afrodiziaka v naději, že budou mít příležitost tajně natočit kompromitující záběry s řeholnicí, která se o něj starala. Skončilo to fiaskem a navíc Beran odhalil, že jej tajně natáčí. Zvláště na začátku internace jej chtěli jakkoliv zlomit. Čelil například obrovskému tlaku, aby odvolal exkomunikaci kněze Josefa Plojhara, který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Nikdy tak neučinil. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Internaci ukončil až nucený odchod do Vatikánu V internaci byl arcibiskup Beran držen po dlouhých 16 let, během nichž se ocitl v Růžodolu u Liberce, Myštěvsi, Paběnicích u Čáslavi, Mukařově u Prahy a Radvanově u Mladé Vožice. Nakonec Svatý stolec i Beran souhlasili s tím, že odletí do Vatikánu bez možnosti návratu. Byla to ale pro Berana nelehká volba. V životopisu na stránkách kardinalberan.com se můžeme dočíst: „Byl připraven dál snášet ústrky, naschvály, špiclování, ztrátu soukromí, šikanu a zvůli úřadů v některém ze „zapadlých“ koutů své vlasti, ale rozhodně si nepřál prožít zbytek svého života v Itálii. Nakonec se rozhodl v zájmu církve v Československu přinést i tuto oběť, přijal „dobrovolně“ osud vyhnance a 19. února 1965 odletěl do Říma. Režim držel jeho odjezd v naprosté tajnosti. Krátce se s ním směli rozloučit jen nejbližší příbuzní. Teprve druhý den vyšla v tisku zpráva o jeho trvalém odchodu do Vatikánu, který komunistická propaganda interpretovala jako Beranovo přání.“ Aktivní byl i v exilu, režim se ho bál i po smrti Komunisté se mylně domnívali, že jeho odjezdem bude zapomenut. Dosáhli však zcela opačného efektu. Beranův osud zaznamenala všechna svobodná média. On sám cestoval po Evropě i v zámoří a šířil osvětu i zkušenosti s totalitním režimem. Potom, kdy byl jmenován kardinálem, pronesl zásadní projev o svobodě a svědomí. Promlouval často k věřícím „za železnou oponou“ z Vatikánského rozhlasu, založil středisko Velehrad a zabezpečil vydávání knih a časopisů pro československé katolíky a církev. A to vše činil s neuvěřitelnou vitalitou, optimismem a houževnatostí. Komunisté nepustili domů ani jeho tělo V roce 1968 mu však byla diagnostikována pokročilá rakovina, zemřel 17. května 1969. Ve Vatikánu se mu dostalo mnoha poct, byl pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě. Převoz jeho ostatků do Československa komunisté nedovolili. Báli se jej i po jeho smrti. Přání spočinout doma se mu splnilo až v roce 2018, kdy byly jeho ostatky uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v hlavní lodi katedrály sv. Víta. Kardinál Beran byl jednou z nejvýznamnějších osobností na svatovojtěšském stolci O významu tohoto duchovního hovořil pro Čtidoma.cz Jiří Prinz, mluvčí pražského arcibiskupství. „Kardinál Josef Beran je bezpochyby jednou z nevýznamnějších osobností na svatovojtěšském stolci. Svatému Vojtěchu se ostatně svým životem také v řadě ohledů podobá. Tak jako Slavníkovec Vojtěch narážel i Josef Beran ve své pastýřské službě na odpor domácího pohanského prostředí, které, i když pochopitelně z jiných důvodů, stálo také za jeho odchodem ze země do papežského Říma. Oba muži jsou ale především mučedníky víry. Josef Beran sice nebyl, na rozdíl od svatého Vojtěcha, pro víru zavražděn, pronásledování, kterému pro své přesvědčení čelil, ho ovšem mezi mučedníky právem řadí. Nacisté ani komunisté fyzicky drobného, ale duchovně a morálně velkého muže zlomit nedokázali. Ve věrnosti svému přesvědčení a pevným charakterem, který se neohýbá podle momentálního vanutí politického větru, zůstává i pro generaci lidí, která ho už neměla možnost zažít, vzorem hodným následování.“       Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě.

Čas načtení: 2019-11-01 06:55:35

Idol, pocty, stát aneb Kontroverzní nařízení státního smutku za Karla Gotta

Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.)  Státní pohřby státníkům Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů.  Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský.  To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Počítá se „velkej rajc“ Alois Jirásek ve své době představoval živoucí symbol slavných dob vlasteneckých, kdy národní vědomí tvořilo podstatnou součást identity občana. Zdánlivě nestárnoucí Gott v blyštivých oděvech, jenž prakticky půlstoletí neopustil televizní obrazovky, ztělesňoval bohatýrské doby mládí několika generací. Jako byl Jirásek přední kulturní osobností Československé republiky, jež u lidu vzbuzovala přirozenou úctu, tak Karel Gott byl stálicí společenské elity s asi nejširší fanouškovskou základnou volně protínající nomenklatury i režimy. Všichni jsme ho „znali“, a proto se těšil jistému zlidovění, dokonce familiérnosti, jež v soudružské socialistické realitě nahradila prvorepublikovou úctu. Pro tuto svou mimořádnou veřejnou „chytlavost“ byl „Goťák“ prakticky ihned po smrti zneužit politiky vládními i parlamentními, kteří propadli opojení z bezpracné medializace a začali se předhánět ve sladkobolných vyjádřeních, v návrzích smutečních aktivit a poct. Protože i oni, politici, jsou důležitou součástí společenského kvasu, „zábavy“, kterou veřejnosti servírují sociální sítě i bulvár. (Ostatně podstatná část národa k politice také tak přistupuje, moc jí nerozumí a pokud vůbec volí, tak v jakémsi emotivním oparu fanouškovství.)  Pár dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Média se nevyhnula ironizující otázce po „státním pohřbu“ signatářky Charty 77. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. V zásadě to sedí, v reálu však porovnání těch „státních poct“ kulhalo na obě nohy. Bez cavyků to vyjádřil kdosi neznámý na sociální síti: „Položit kytičku k rakvi Chramostové není pro politiky až takovej rajc.“  Konec Gottlandu V historii České republiky bylo vyhlášeno celkem šest „státních smutků“. První dne 14. září 2001 k uctění tří tisíc obětí teroristických útoků na USA, další 5. ledna 2005 z úcty k cca 170 000 obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii, 8. dubna 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II., 17.–18. dubna 2010 z úcty k cca stu obětem havárie letadla včetně prezidenta a vysokých představitelů polského státu, 21. – 23. prosince 2011 k uctění památky prezidenta Václava Havla a 12. října 2019 v den pohřbu zpěváka Karla Gotta. Z kontextu je snad jasné, proč za nejvíc kontroverzní oficiální poctu prokázanou Gottovi považuji právě vyhlášení státního smutku: odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru za žádného režimu ani nebyl nucen přerušit, přece není tragédií státních či rovnou světových rozměrů.  Znepokojuje mne samozřejmost, s níž bylo toto významné celostátní opatření přijato. Stejně jako mne už druhé volební období znepokojuje ostentativní nezájem prezidenta o slavení významných výročí spojených s historií státu či republiky. Se stejnou nelibostí každoročně nesu výčet osobností oceněných státními vyznamenáními, kde se to hemží prezidentovými milci (pod)průměrných charakterových i profesních vlastností, zatímco skuteční hrdinové komunistické totality si dnes o nějakých „státních poctách“ mohou leda tak nechat zdát, protože v reálu pobírají důchod menší než jejich někdejší bachaři. To může poukazovat také k vychytralé prezidentově strategii směřující ke znevážení a zpochybnění občanské odpovědnosti a hrdosti a k vymazání historické paměti. Nařízení státního smutku za Karla Gotta je pak jen pouhým dalším kamínkem do mozaiky, s nímž tentokrát ochotně přispěchala vláda v čele s premiérem. Na pozadí toho všeho jde však o víc než jen o libovůli nějakého vysokého státního funkcionáře – jde o stát.  Na vládě teď prý vznikne „manuál“, který definuje pravidla pohřbů „se státními poctami“ společně s tím, komu jsou určeny. Přiznejme si: na státní pocty přece žádný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil. Stát ale přestává být v pozici morální a hodnotové autority, když jeho představitelé neumějí nebo z různých pohnutek nechtějí vnímat či zažívat hodnoty jako čest, morálka, odvaha, statečnost, úcta a vlastenectví, či dokonce je vedeni vlastními cíli podrývají, znevažují nebo bagatelizují. Stáváme se svědky státu coby vyprázdněné skořápky, jež ve skutečnosti postrádá jakýkoli obsah či identitu a klidně poslouží i jako nástroj sentimentálního kýče. Jedno je jasné: pomyslná éra Gottlandu, jak zní název Česka v knize polského autora Mariusze Sczygiela, právě skončila. Otázkou zůstává, co přijde po ní. {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2024-04-18 19:48:31

Nové informace o kauze „Ostatkový kříž“

Kauza ostatkového korunovačního kříže, který byl spolu s desítkami dalších národních artefaktů nevyčíslitelné hodnoty vyvezen do Drážďan pokračuje. už víme kdo za tím stojí a komu tyto artefakty oficiálně patří. Duchovní selhali. Souhlas dala kapitula. Arcibiskup Graubner se nezmohl ani na odpověď. Duchovní hledí ke svým věřícím i občanům naší země pěkně z vysoka. Vrátí se tyto artefakty co nejrychleji domů? A budou to stále originály? Petice uvnitř článku ...

Čas načtení: 2025-09-25 14:35:00

„Tak začala druhá světová válka.“ Graubner se nezvykle tvrdě opřel do Stačilo!

Pražský arcibiskup Jan Graubner se ostře vymezil proti hnutí Stačilo!. Čechy vyzval, aby se při volbách rozhodovali odpovědně. Podle jeho vyjádření pro Aktuálně.cz není možné přehlížet, že toto uskupení navazuje na komunistickou tradici a už ve svém programu avizuje kroky namířené nejen proti věřícím.

Čas načtení: 2025-09-25 16:39:04

Podpora zla je hřích, napsal arcibiskup Graubner. Varoval před Stačilo!

Představitelé církve před říjnovými sněmovními volbami vydávají apely k věřícím. Naposledy do debaty vstoupil arcibiskup Jan Graubner, který se vymezil vůči hnutí Stačilo!.

Čas načtení: 2025-03-08 06:15:54

Emotivní vzkaz papeže Františka: „Děkuji za vaše modlitby“

Včera večer se na Náměstí svatého Petra odehrál dojemný moment, když před začátkem modlitby růžence zazněl zvukový vzkaz papeže Františka. Přestože je stále hospitalizován v římské nemocnici Gemelli, našel si způsob, jak věřícím poděkovat za jejich neutuchající podporu. Nečekané poselství dojatým věřícím V čtvrtek 6. března se na náměstí před bazilikou sv. Petra jako každého […]

Čas načtení: 2021-11-13 14:28:18

Papež František osobně požehnal ve Vatikánu zástupcům spolku Svatá Ludmila 1100 let

Papež František se 10. listopadu v rámci své generální audience ve Vatikánu osobně setkal se zástupci spolku Svatá Ludmila 1100 let. Při krátkém přijetí jim Svatý Otec požehnal a převzal kopii ikony sv. Ludmily, první doložené české ženy, babičky, učitelky a světice. Důvodem přijetí byla především pozitivní komunikace osobnosti matky českého národa a jejího příběhu směrem k věřícím i široké veřejnosti. Práce spolku navíc nekončí. Organizace začne pracovat na projektu České nebe, který představí další tuzemské světce stojící v počátcích příběhu českého státu. Cílem je pomocí historie posílit ve společnosti hodnoty jako je křesťanství, rodina, tradice a národní hrdost. Silný ženský příběh na počátku našich dějin odstartoval zájem o českou historii. Práci zástupců spolku na popularizaci sv. Ludmily ocenil 10. listopadu krátkou audiencí také papež František. „Chápu to jako velkou poctu pro Českou republiku i pro nás pro všechny, kteří jsme se se Svatým Otcem setkali. Osobně požehnal mě i předsedovi spolku a předala jsem mu kopii ikony sv. Ludmily, která putuje po celý letošní rok po České republice. Cítím obrovskou hrdost, dojetí a také pokoru, že jsem se mohla s papežem Františkem alespoň takto krátce setkat,“ říká Miroslava Janičatová, ředitelka spolku Svatá Ludmila 1100 let. Do Vatikánu byli pozvaní zástupci spolku spolu s českými řemeslníky díky diplomatické intervenci velvyslance při svatém stolci, Václavu Kolajovi, který chtěl tímto gestem ocenit práci v připomínání sv. Ludmily a také úspěšně zakončený Rok sv. Ludmily. Představitelé spolku otevřeli současně ve Vatikánu výstavu Kněžna sv. Ludmila, kterou mohou shlédnout jako putovní obyvatelé několika regionů Itálie. Vernisáž se uskutečnila přímo ve Vatikánu v úterý 9. listopadu. Současně tato výstava putuje již v těchto dnech po Ukrajině. Projekt České nebe Projekt České nebe chce postupně představit světce v historických souvislostech tak, aby se tato témata v české společnosti diskutovala a rozvíjela. Díky silným příběhům jako je sv. Ludmila – matka, učitelka a babička, si klade za cíl rozvíjet hodnoty v oblasti školství, výchovy i mezigeneračních vztahů. „Povedlo se nám částečně probudit zájem o naši historii, počátky křesťanství a s tím spjaté hodnoty, a to díky realizaci 1100. výročí smrti sv. Ludmily. Současně jsme si vědomi, že téma je sice nosné, ale přes svou důležitost potřebuje v této snaze posílit, a to čerpáním z potenciálu dalších našich světců. Rádi bychom vytvořili galerii českých světců, projekt České nebe, které se stane inspirativním pilířem naší národní identity. Ukazuje se totiž, že jde o symboly a témata, které jsou pro společnost srozumitelné,“ upřesňuje Janičatová. Národní kořeny a hodnoty i praktické cíle Cíle projektu České nebe u vzdělávání rozhodně neskončí. V plánu je rozšířit a udržovat poutní turistiku, seznamovat veřejnost s místy spojenými s českými světci, ale také díky moderním technologiím – například rekonstrukci obličejů světců, přibližovat jejich život široké veřejnosti. Chybět nebude vytváření programů pro školy, nebo pořádání mezigeneračních setkávání. K tomu může do budoucna sloužit například organizování hudebního festivalu, s koncerty na místech spojených se sv. Ludmilou a další aktivity.

Čas načtení: 2020-03-04 14:20:54

Zemřel Mirek Kovářík, neúnavný propagátor poezie Václava Hraběte i mnohých dalších básníků

Ve věku 85 let zemřel Mirek Kovářík. Na svém fcb profilu to uvedl ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. Kovářík jako první scénicky představil Václava Hraběte (Stop-time, 1966) a Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Spolupracoval s Karlem Krylem a řadou dalších českých písničkářů. Jeho scénický i rozhlasový pořad Zelené peří, kde uváděl nové básníky, se stal legendou pro několik generací. Uplatnil se jako editor básnických svazků i jako teoretik scénické prezentace poezie. Miroslav Kovářík se narodil 15. srpna 1934 v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a v letech 1953 až 1961 působil jako učitel, mezi lety 1961 a 1967 byl pracovníkem okresního muzea v Mostě, poté je ve svobodném povolání. Na své rozhlasové zkušenosti z přelomu šedesátých a sedmdesátých let navázal v roce 1991 a následujících dvacet let pracoval jako externista v Českém rozhlase Praha. V roce 1962 založil Docela malé divadlo v Litvínově, kde do roku 1969 uváděl kromě americké beatnické poezie také verše Ortenovy, Zábranovy, Kolářovy, Blatného, Divišovy a Slavíkovy. Nakladatelství Galén mu v roce 2017 vydalo obsáhlý svazek jeho esejů pod titulem Život… a poezie…?  Zveřejňujeme několik otázek a odpovědí z rozhovoru, které s ním před třemi lety vedl šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek:   Celoživotně se věnujete přednesu básnických textů. Váš pořad Zelené peří se stal legendou. Máte tedy jasnou představu o podobách a funkcích zvukové stránky poezie. Jaký je váš názor na slam poetry a na hip-hop? V Čechách nic nového! Nezapomeňme, že v tomto oboru jsme evropskou velmocí! Co jiného byl slavný „voiceband“? Interpretační těleso založené E. F. Burianem už ve dvacátých letech minulého století! To, co se tenkrát transponovalo rytmy jazzu, děje se dnes v tóninách rapu a příbuzných žánrových doménách. I tehdy, i dnes v tematicky nejrůznorodějším obsahu. A stejně tak s provokativním záměrem vymezit jiný způsob interpretace.  V hip-hopové subkultuře vzniká navíc i nový freestylový generační jazyk, jak ho už ve své próze Skoby s bravurním nasazením užila Svatava Antošová. A slam poetry? Přemýšlel jsem o českém překladu tohoto pojmu a vyšlo mně „řečnění“. Vím, nezní to moc vábivě, ale v podstatě jde o pseudospontánní vytěžování paměťových studnic nejrůznějších chutí a vůní, tu více tu méně vydařené a stylizované jako osobnostní prezentace s programovým odvrácením od strnulých podob někdejšího „uměleckého přednesu“. Vidím v tom však i jakési zárodečné stadium procesu nové komunikační seberealizace prostřednictvím všeho, co nabízejí ona prostředí, ve kterých se tyto produkce odehrávají. V kolektivní podobě se slamerům blíží dramatické produkce tak zvané „improligy“, představení, jejichž děj se nedá předvídat a může se vyvíjet i se zvukovými kontakty z publika.    Máte zvláštní slabost pro tvůrce, kteří mají blízko ke katolickému náboženství. Jak hodnotíte roli katolicismu v dějinách české kultury? Dost se o této otázce v poslední době mluví. Určitě jste zaznamenal snahy korigovat tradiční představy o „době temna“. (…) Mne ohromila poválečná poezie Jana Zahradníčka, jedna z nejodvážněji koncipovaných básnických protitotalitních bariér, jak jsem ji mohl ještě v 60. letech poznat a vychutnat až do dna z jeho sedmidílného panoramatu Znamení moci. Jsem dlouholetý interpret tohoto textu a mám ho v sobě uložený také jako ochranný val proti všemožným zkázonosným předpovědím konce světa. A pochopitelně také proti jiráskovské fabulaci doby temna, jak nám ji v mém mládí nabízeli v hodinách literatury a dějepisu. Je tu ovšem ještě jedno Zahradníčkovo dílo, Dům Strach, cyklus textů psaných v prvním pětiletí jeho vězeňského života za nepředstavitelně těžkých podmínek, básně v mnohém vizionářské; spolu se Znamením moci tvoří zásadní zahradníčkovský dvojakord české poezie krutých padesátých let minulého století.… Smutným faktem je povrchní zastoupení těchto textů v čítankách a v osnovách literární historie vůbec. Jistě, Zahradníček byl věřícím katolíkem, a to už někdy kantorům stačí, aby nad ním ohrnuli nos a byl vřazen do příslušné škatulky katolictví v české kultuře, kde vedle Balbína vegetuje Jiráskem poplivaný Koniáš, a v níž Jakub Deml slouží jako hlasatel antisemitských nálad.    Možná je to způsobeno jen shodou okolností, ale z knihy, o které mluvíme, je cítit, že nemáte zrovna vřelý vztah k poetismu a vůbec k levicovým avantgardám minulého století. Pokud tomu tak skutečně je, v čem to spočívá? Myslíte tím, že se příliš nevěnuji poetice Nezvalově a jemu blízkých…? Neoslovila mne, to se přece může stát – mám-li ve svém interpretačním erbu Ortena, Hraběte, americkou beatnickou plejádu, není to snad ani tak nelogické. Neoddiskutovatelná je umělecká velikost Nezvalova, méně už jeho básnický charakter – produkce poválečná je toho čitelným důkazem. Holdování režimu, který očividně poničil tolik hodnot a hrubě zasáhl do tolika životů!  Naopak – o to víc si cením díla surrealisty Zbyňka Havlíčka, i když za svého života nemohl vydat jedinou sbírku! Teprve letos vyšlo jeho plně již zkompletované dílo básnické – 48 let po jeho smrti! A pokud jde o levicové avantgardy – jak blízká jim byla revoluční vlna beatnické poezie! Tu jsem přijal do svého světa přímo jako programový dar! Byl jsem jeden z prvních, komu se dostaly do rukou Zábranovy překlady Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, moje divadlo poezie inscenovalo totiž i verše samotného Jana Zábrany z jeho některých tenkrát ještě rukopisných sbírek – k premiéře jsme vydali dokonce bibliofilský tisk!    Jaký je váš názor na básnické kvality slovesné produkce českých písničkářů? Zaslouží si jejich texty knižní prezentaci bez podpory muziky, jak se často děje? U koho ano, u koho ne? Normu v této kategorii nastolil svým dílem i působením na české písničkářské scéně Karel Kryl. U něho je jedno, zdali je to písňový text nebo báseň, obojí se dá zpívat i přednášet, ostatně totéž platí o Jiřím Suchém a většině textů Petra Kopty, Josefa Kainara, Jarka Nohavici, Zuzany Navarové a řady dalších. Zjednodušeně formulováno: u všech, kdož se řečí metaforického jazyka dotýkají reality, která je osloví, a cítí potřebu se s ní vyrovnat. Pravda, má-li takový text melodický podklad, je snadněji zapamatovatelný, ale nic to neubírá jeho myšlenkové hodnotě, i když bude pouze čtena….   Nezapochyboval jste někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí? Nezapochyboval jste někdy o divadle poezie, které, jak píšete, se ani nedá definovat? Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-01 06:55:35

Idol, pocty, stát aneb Kontroverzní nařízení státního smutku za Karla Gotta

Dne 16. března 1930 se Praha loučila s Aloisem Jiráskem. Poklonit se před umělcovou rakví vystavenou v panteonu Národního muzea přišli prezident Masaryk, členové vlády, představitelé senátu a parlamentu, pražští radní, rektoři pražských vysokých škol, generálové, guvernér Národní banky, osobnosti národní kultury a desítky tisíc lidí z celé země. Zde však podobnost s nedávným pohřbem Karla Gotta končí. Neboť dnes jsme v jiném čase, jiné republice, jiné demokracii – té postkomunistické, jíž navíc dominuje globální popkultura se svou vyprázdněností symbolů, hodnotových pojmů a rituálů. Je to zřetelné již ze srovnání pietních aktů obou umělců, které sice dělí bezmála devadesát let, nicméně pojí je celonárodní publikum, lidový sentiment a rovněž stát v roli scenáristy smutečních obřadů. (V tomto momentu však pro jistotu udělejme rezolutní silnou čáru, protože role Jiráska a jeho díla v českých – nejen literárních – dějinách je s odkazem zpěváka Gotta, jenž přinášel lidem „radost a krásné písničky“, prostě nesouměřitelná.)  Státní pohřby státníkům Z dobového tisku vyčteme, že Aloisi Jiráskovi byl jako zastánci samostatnosti českého a slovenského národa, jehož historické vědomí svým dílem spoluvytvářel, vypraven „národní pohřeb“. Republika byla dosud mladá, plná euforie a úcty k vydobyté samostatnosti, odhodlaná naplňovat nejvyšší demokratické a kulturní ideály. I přes věky cítíme tu vášeň ve slově „národní“, jež bylo tehdy ve smutečních projevech mnohokrát skloňováno: panychida u pomníku sv. Václava, statisícové davy, velký průvod Prahou, kdy dvanáct stuh od rakve v barvě trikolóry neslo dvanáct spisovatelů.  Oproti tomu scénáře smuteční slavnosti Karla Gotta se prakticky ihned zmocnil současný český premiér chabě skrývající vzrušení z mediální události, jež by mu mohla vynést cenné populistické body, a navrhl uspořádat státní pohřeb, což mu vláda na mimořádném zasedání odsouhlasila. Jenže státní pohřeb je určen především prezidentům a zohledňuje jejich postavení vrchního velitele ozbrojených sil, takže jeho součástí jsou vojenské náležitosti jako rakev na lafetě, nastoupené jednotky a k poctě zbraň. Nejvíc rozumu nakonec projevila paní Ivana Gottová, když tento monstrózní akt s díky odmítla. Možnosti veřejně se rozloučit s Karlem Gottem na Žofíně se státními poctami, které představuje čestná stráž v uniformách, pak využily desetitisíce lidí. Zádušní mše ve Svatovítské katedrále, na niž obdržely pozvání celebrity i představitelé státu, byla soukromou aktivitou rodiny. Dosud jsem měla za to, že zádušní mše souvisí s vyznáním zesnulého a nestačí jen „uznávat hodnoty, které činí život krásným a bohatým“, jak ve svém proslovu zmínil arcibiskup; pokud však primasu českému nevadí sloužit mši za ateistu Gotta v národní katedrále, měl by alespoň vnímat, že tím fakticky legitimizuje nejvznešenější duchovní prostor země jako prostor společenský.  To v případě Jiráskova pohřbu byla církev mnohem zásadovější. Dokonce zakázala zvonit na pražské zvony, protože Jirásek, ač zůstal věřícím katolíkem, z církve v roce 1921 oficiálně vystoupil.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Počítá se „velkej rajc“ Alois Jirásek ve své době představoval živoucí symbol slavných dob vlasteneckých, kdy národní vědomí tvořilo podstatnou součást identity občana. Zdánlivě nestárnoucí Gott v blyštivých oděvech, jenž prakticky půlstoletí neopustil televizní obrazovky, ztělesňoval bohatýrské doby mládí několika generací. Jako byl Jirásek přední kulturní osobností Československé republiky, jež u lidu vzbuzovala přirozenou úctu, tak Karel Gott byl stálicí společenské elity s asi nejširší fanouškovskou základnou volně protínající nomenklatury i režimy. Všichni jsme ho „znali“, a proto se těšil jistému zlidovění, dokonce familiérnosti, jež v soudružské socialistické realitě nahradila prvorepublikovou úctu. Pro tuto svou mimořádnou veřejnou „chytlavost“ byl „Goťák“ prakticky ihned po smrti zneužit politiky vládními i parlamentními, kteří propadli opojení z bezpracné medializace a začali se předhánět ve sladkobolných vyjádřeních, v návrzích smutečních aktivit a poct. Protože i oni, politici, jsou důležitou součástí společenského kvasu, „zábavy“, kterou veřejnosti servírují sociální sítě i bulvár. (Ostatně podstatná část národa k politice také tak přistupuje, moc jí nerozumí a pokud vůbec volí, tak v jakémsi emotivním oparu fanouškovství.)  Pár dní po Karlu Gottovi skonala herečka Vlasta Chramostová. Média se nevyhnula ironizující otázce po „státním pohřbu“ signatářky Charty 77. Ministr kultury na to uvedl, že hereččina pietní slavnost v Národním divadle je rovněž aktem se státními poctami, neboť divadlo je státní organizací. V zásadě to sedí, v reálu však porovnání těch „státních poct“ kulhalo na obě nohy. Bez cavyků to vyjádřil kdosi neznámý na sociální síti: „Položit kytičku k rakvi Chramostové není pro politiky až takovej rajc.“  Konec Gottlandu V historii České republiky bylo vyhlášeno celkem šest „státních smutků“. První dne 14. září 2001 k uctění tří tisíc obětí teroristických útoků na USA, další 5. ledna 2005 z úcty k cca 170 000 obětem zemětřesení v jihovýchodní Asii, 8. dubna 2005 v den pohřbu papeže Jana Pavla II., 17.–18. dubna 2010 z úcty k cca stu obětem havárie letadla včetně prezidenta a vysokých představitelů polského státu, 21. – 23. prosince 2011 k uctění památky prezidenta Václava Havla a 12. října 2019 v den pohřbu zpěváka Karla Gotta. Z kontextu je snad jasné, proč za nejvíc kontroverzní oficiální poctu prokázanou Gottovi považuji právě vyhlášení státního smutku: odchod oblíbeného umělce ve vysokém věku a v kruhu rodiny, jenž svou kariéru za žádného režimu ani nebyl nucen přerušit, přece není tragédií státních či rovnou světových rozměrů.  Znepokojuje mne samozřejmost, s níž bylo toto významné celostátní opatření přijato. Stejně jako mne už druhé volební období znepokojuje ostentativní nezájem prezidenta o slavení významných výročí spojených s historií státu či republiky. Se stejnou nelibostí každoročně nesu výčet osobností oceněných státními vyznamenáními, kde se to hemží prezidentovými milci (pod)průměrných charakterových i profesních vlastností, zatímco skuteční hrdinové komunistické totality si dnes o nějakých „státních poctách“ mohou leda tak nechat zdát, protože v reálu pobírají důchod menší než jejich někdejší bachaři. To může poukazovat také k vychytralé prezidentově strategii směřující ke znevážení a zpochybnění občanské odpovědnosti a hrdosti a k vymazání historické paměti. Nařízení státního smutku za Karla Gotta je pak jen pouhým dalším kamínkem do mozaiky, s nímž tentokrát ochotně přispěchala vláda v čele s premiérem. Na pozadí toho všeho jde však o víc než jen o libovůli nějakého vysokého státního funkcionáře – jde o stát.  Na vládě teď prý vznikne „manuál“, který definuje pravidla pohřbů „se státními poctami“ společně s tím, komu jsou určeny. Přiznejme si: na státní pocty přece žádný návod není, nemůže být. Jde především o morální satisfakci. Jde o symbolické vyjádření úcty vyššího celku, jehož jsme součástí, k hodnotám, které člověk svým konáním za života potvrdil. Stát ale přestává být v pozici morální a hodnotové autority, když jeho představitelé neumějí nebo z různých pohnutek nechtějí vnímat či zažívat hodnoty jako čest, morálka, odvaha, statečnost, úcta a vlastenectví, či dokonce je vedeni vlastními cíli podrývají, znevažují nebo bagatelizují. Stáváme se svědky státu coby vyprázdněné skořápky, jež ve skutečnosti postrádá jakýkoli obsah či identitu a klidně poslouží i jako nástroj sentimentálního kýče. Jedno je jasné: pomyslná éra Gottlandu, jak zní název Česka v knize polského autora Mariusze Sczygiela, právě skončila. Otázkou zůstává, co přijde po ní. {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.

Čas načtení: 2024-02-28 12:40:00

Papeže Františka odvezli do nemocnice. Má chřipku a zamířil na vyšetření

Papež František, který má chřipku, byl převezen do římské nemocnice na vyšetření, informovala dnes agentura ANSA. Sedmaosmdesátiletý papež předtím vynechal předčítání na generální audienci, pověřil tímto úkolem svého asistenta a věřícím sdělil, že mu stále není dobře.

Čas načtení: 2024-03-10 16:00:01

Komunisté na šestnáct let internovali arcibiskupa. Pak mu milostivě dovolili žít ve vyhnanství

Popularita arcibiskupa Josefa Berana, stejně jako jeho mravní hodnoty však po únorovém puči v roce 1948 byly přesně to, co nastupující komunistická diktatura nemohla potřebovat. Poté, co byla zlikvidována politická opozice a demokratické elity, přišla na řadu i církev. Životopis Josefa Berana charakterizuje tuto dobu takto: „Vztah státu a církve se dostal do nové roviny. Český episkopát v čele s arcibiskupem Beranem se ocitl v situaci, kdy měl jako první vyjednat podmínky, které by umožnily existenci katolické církve v komunistickém státě, a to v době vyostřeného bipolárního konfliktu mezi Východem a Západem. Arcibiskup čelil stupňující se represi komunistů vůči církvi, trval na respektování její vnitřní autonomie a vzdoroval snahám komunistického režimu o získání kontroly nad jejím fungováním. Jeho postoj a jednota biskupského sboru stavěly církev do role poslední rezistentní instituce ve státě, která ještě odolávala podřízení komunistům.“ Manžele popravili za špionáž proti USA. Další špion se ukryl v Československu Číst více V internaci byl zcela odříznut od světa Komunisté se rozhodli nezlomného arcibiskupa Berana izolovat od okolního světa. Nejprve ho v roce 1949 internovali v Arcibiskupském paláci. Na začátku března 1951 jej převezli do Roželova u Rožmitálu a potom ještě pětkrát přestěhovali. Podmínky života v internaci byly v podstatě podobné vězeňskému režimu. Bylo to však v něčem ještě horší než vězení. Byl zcela izolován od vnějšího světa, absolutně se mu nedostávalo soukromí. Nesměl vědět, kde se nachází, neměl spojení s rodinou, byl mu odpírán veškerý (i ten komunistický) tisk. Jeho estébáčtí strážci jej každé dvě hodiny osobně kontrolovali, neustále jej odposlouchávali a sledovali. Možná nejhorší však byla nejistota, jaký osud mu věznitelé připravují. Jak dlouho internace potrvá, zda bude souzen v některém z inscenovaných monstrprocesů, jestli je určen k internaci na doživotí, nebo k likvidaci. Afrodiziakum jako pokus o kompromitaci Příslušníci StB se snažila nejen Berana zlomit psychicky, došlo i k směšnému pokusu o jeho kompromitaci. Tajně mu přimíchávali do nápojů a jídla afrodiziaka v naději, že budou mít příležitost tajně natočit kompromitující záběry s řeholnicí, která se o něj starala. Skončilo to fiaskem a navíc Beran odhalil, že jej tajně natáčí. Zvláště na začátku internace jej chtěli jakkoliv zlomit. Čelil například obrovskému tlaku, aby odvolal exkomunikaci kněze Josefa Plojhara, který přes jeho přísný zákaz přijal místo v komunistické vládě. Nikdy tak neučinil. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Internaci ukončil až nucený odchod do Vatikánu V internaci byl arcibiskup Beran držen po dlouhých 16 let, během nichž se ocitl v Růžodolu u Liberce, Myštěvsi, Paběnicích u Čáslavi, Mukařově u Prahy a Radvanově u Mladé Vožice. Nakonec Svatý stolec i Beran souhlasili s tím, že odletí do Vatikánu bez možnosti návratu. Byla to ale pro Berana nelehká volba. V životopisu na stránkách kardinalberan.com se můžeme dočíst: „Byl připraven dál snášet ústrky, naschvály, špiclování, ztrátu soukromí, šikanu a zvůli úřadů v některém ze „zapadlých“ koutů své vlasti, ale rozhodně si nepřál prožít zbytek svého života v Itálii. Nakonec se rozhodl v zájmu církve v Československu přinést i tuto oběť, přijal „dobrovolně“ osud vyhnance a 19. února 1965 odletěl do Říma. Režim držel jeho odjezd v naprosté tajnosti. Krátce se s ním směli rozloučit jen nejbližší příbuzní. Teprve druhý den vyšla v tisku zpráva o jeho trvalém odchodu do Vatikánu, který komunistická propaganda interpretovala jako Beranovo přání.“ Aktivní byl i v exilu, režim se ho bál i po smrti Komunisté se mylně domnívali, že jeho odjezdem bude zapomenut. Dosáhli však zcela opačného efektu. Beranův osud zaznamenala všechna svobodná média. On sám cestoval po Evropě i v zámoří a šířil osvětu i zkušenosti s totalitním režimem. Potom, kdy byl jmenován kardinálem, pronesl zásadní projev o svobodě a svědomí. Promlouval často k věřícím „za železnou oponou“ z Vatikánského rozhlasu, založil středisko Velehrad a zabezpečil vydávání knih a časopisů pro československé katolíky a církev. A to vše činil s neuvěřitelnou vitalitou, optimismem a houževnatostí. Komunisté nepustili domů ani jeho tělo V roce 1968 mu však byla diagnostikována pokročilá rakovina, zemřel 17. května 1969. Ve Vatikánu se mu dostalo mnoha poct, byl pohřben mezi papeži v kryptách baziliky sv. Petra v Římě. Převoz jeho ostatků do Československa komunisté nedovolili. Báli se jej i po jeho smrti. Přání spočinout doma se mu splnilo až v roce 2018, kdy byly jeho ostatky uloženy do sarkofágu v kapli sv. Anežky České v hlavní lodi katedrály sv. Víta. Kardinál Beran byl jednou z nejvýznamnějších osobností na svatovojtěšském stolci O významu tohoto duchovního hovořil pro Čtidoma.cz Jiří Prinz, mluvčí pražského arcibiskupství. „Kardinál Josef Beran je bezpochyby jednou z nevýznamnějších osobností na svatovojtěšském stolci. Svatému Vojtěchu se ostatně svým životem také v řadě ohledů podobá. Tak jako Slavníkovec Vojtěch narážel i Josef Beran ve své pastýřské službě na odpor domácího pohanského prostředí, které, i když pochopitelně z jiných důvodů, stálo také za jeho odchodem ze země do papežského Říma. Oba muži jsou ale především mučedníky víry. Josef Beran sice nebyl, na rozdíl od svatého Vojtěcha, pro víru zavražděn, pronásledování, kterému pro své přesvědčení čelil, ho ovšem mezi mučedníky právem řadí. Nacisté ani komunisté fyzicky drobného, ale duchovně a morálně velkého muže zlomit nedokázali. Ve věrnosti svému přesvědčení a pevným charakterem, který se neohýbá podle momentálního vanutí politického větru, zůstává i pro generaci lidí, která ho už neměla možnost zažít, vzorem hodným následování.“       Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě.

Čas načtení: 2024-03-28 14:37:30

V jedné ruce růženec, ve druhé noviny. Věřící musí mít informace, míní šéfredaktorka Katolického týdeníku Koubová

Zatímco v katolické církvi se střetává více proudů, tak Katolický týdeník se podle své šéfredaktorky Kateřiny Koubové snaží držet zdravého středu. „Nenecháme se vléct emocemi. Víme, že rodiny jsou rozhádané, a myslíme na to, jak je stmelovat,“ říká v podcastu Background ČT24. Věřícím podle ní nestačí se pouze modlit, ale musí se snažit měnit věci k lepšímu. „Mám za to, že to nejde dělat bez informací,“ myslí si. Bývalá redaktorka MF Dnes se v rozhovoru vrací i k příchodu Andreje Babiše (ANO) na mediální trh.

Čas načtení: 2024-04-14 08:00:00

Vertikála: Poslechněte si debatu Vertikály

Stále více žen žije v moderní době bez partnera, ať už je to volba nebo důsledek okolností. Křesťanská tradice nabízí obraz žen nejčastěji jako světice či matky a pečovatelky po boku muže. Jak se ve světle této představy žije věřícím single ženám?Všechno z tématu Náboženství můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-04-18 19:48:31

Nové informace o kauze „Ostatkový kříž“

Kauza ostatkového korunovačního kříže, který byl spolu s desítkami dalších národních artefaktů nevyčíslitelné hodnoty vyvezen do Drážďan pokračuje. už víme kdo za tím stojí a komu tyto artefakty oficiálně patří. Duchovní selhali. Souhlas dala kapitula. Arcibiskup Graubner se nezmohl ani na odpověď. Duchovní hledí ke svým věřícím i občanům naší země pěkně z vysoka. Vrátí se tyto artefakty co nejrychleji domů? A budou to stále originály? Petice uvnitř článku ...

Čas načtení: 2024-05-12 10:04:00

Farář z Walesu slouží jen patnáctiminutové mše. Šetří tak čas věřících

Farář John Gillibrand drží krok s hektickou dobou a rozhodl se věřícím vyjít vstříc tím, že začal sloužit krátké mše ve všední dny odpoledne. První taková měla velmi pozitivní ohlas a sám John si pochvaluje, že se v kostele objevili i lidé, které tam nikdy neviděl.

Čas načtení: 2024-05-29 17:15:16

Ano, s lidmi se už v budoucnosti nepočítá

Pokud žijeme v pekle jako čerti tak logicky věříme na ráj kde budeme žít jako andělé na věčné časy, náboženství slibuje ráj věřícím po smrti, politici slibují ráj po politických volbách, obchodníci slibují ráj po zakoupení toho co nám nabízejí. Zde se dostáváme ke snaze lidem chytře přeprogramovat jejich duši pomocí propagandy a reklamy, podobně… Číst dále »Ano, s lidmi se už v budoucnosti nepočítá

Čas načtení: 2024-06-13 10:39:23

Národní kulturní památku nad městem Králíky čeká rekonstrukce

Poutní areál Hora Matky Boží u Králík (Dolní Hedeč) s kostelem Nanebevzetí Panny Marie je od roku 2018 národní kulturní památkou. Je v majetku církve a slouží poutníkům, věřícím i široké veřejnosti jako silně duchovní místo s výjimečnou...

Čas načtení: 2024-06-15 15:00:00

OBRAZEM: Národní kulturní památku Hedeč nad Králíky čeká rekonstrukce

Poutní areál Hora Matky Boží u Králík (Dolní Hedeč) s kostelem Nanebevzetí Panny Marie je od roku 2018 národní kulturní památkou. Je v majetku církve a slouží poutníkům, věřícím i široké veřejnosti jako silně duchovní místo s výjimečnou architekturou i uměleckou výzdobou. Vede k němu krásné stromořadí z Králík s křížovou cestou, které bylo vyhlášeno alejí roku 2023. Z vrcholu kopce je dechberoucí výhled do krajiny. Areál čeká v příštích dvou letech významná rekonstrukce.

Čas načtení: 2024-06-18 00:00:25

Duchovní povzbuzení

Díky duchovní literatuře zpomalíte, zamyslíte se, zameditujete si a třeba se i dozvíte něco sami o sobě. Knihy zaujmou věřící, nevěřící, křesťany i buddhisty. Výběr je zkrátka opravdu pestrý! Podivuhodné chvíle se Sluneční písní od Miloslava Nevrlého je radostný text o modlitbě svatého Františka. Kniha se zajisté bude líbit zejména všem věřícím čtenářkám a čtenářům hledajícím

Čas načtení: 2024-06-20 15:30:00

Josef Kemr byl vynikající herec a hluboce věřící člověk. Co víte o jeho životě a filmových rolích?

Před 102 lety 20. června 1922 se narodil vynikající filmový a divadelní herec Josef Kemr. Za svůj život ztvárnil stovky divadelních, rozhlasových, filmových a televizních rolí. V roce 1993 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Byl hluboce věřícím člověkem. V roce 1989 podepsal petici Několik vět, 12. listopadu se v Římě účastnil svatořečení Anežky České a zanedlouho – 25. listopadu téhož roku – vystoupil na manifestaci Občanského fóra na Letenské pláni. Josef Kemr prožil zajímavý a pestrý život, na stříbrném plátně zanechal nepřehlédnutelnou stopu. Otestujte si své znalosti, co o jeho životě a filmové biografii víte.

Čas načtení: 2024-07-04 12:56:11

Ve Velehradu začínají cyrilometodějské Dny lidí dobré vůle

Ve Velehradu na Uherskohradišťsku začínají dvoudenní Dny lidí dobré vůle. Letošní cyrilometodějské slavnosti se konají už 25. rokem, připomenou také 75. výročí vydání pastýřského listu Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky. Biskupové v něm v roce 1949 také kritizovali zákroky komunistů proti církvi. Za veřejné čtení listu šla řada kněží do vězení. Velehradské slavnosti patří k nejvýznamnějším církevním svátkům v zemi, připomínají příchod slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Běžně se jich účastní kolem třiceti tisíc lidí.

Čas načtení: 2024-07-04 17:09:00

Ve Velehradě je k vidění výstava Nezapomínejme na zločiny komunismu

Velehrad (Uherskohradišťsko) - Dny lidí dobré vůle ve Velehradě na Uherskohradišťsku letos připomínají 75 let od zveřejnění pastýřského listu Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině...

Čas načtení: 2024-08-02 19:31:00

Ukrajina je jednou z nejzkorumpovanějších zemí na světě. Nečekejte, že vaše pomoc skončí u vojáků na frontě. Analytik Baránek natvrdo

„Když vám někdo bude zesměšňovat rodiče, je to na facku. Když ale někdo začne věřícím před očima zesměšňovat Ježíše Krista, tak to je na dvě až tři facky. Říkám to takto zjednodušeně, abyste to vy v Česku pochopili,“ sdělil ParlamentnímListům.cz slovenský politický analytik Ján Baránek. Se svou stranou Zdravý rozum šturmuje za zrušení Green Dealu a nyní za Slovexit. Na Slovensku ho prý přezdívají Pan CO2.

Čas načtení: 2024-08-26 13:37:41

Papež zkritizoval Ukrajinu. Nelíbí se mu, že zakázala Ruskou pravoslavnou církev

Papež František zkritizoval rozhodnutí Ukrajiny, jejíž parlament v úterý 20. srpna novým zákonem zakázal Ruskou pravoslavnou církev a zavedl možnost postavit mimo zákon také ty církve, které jsou napojené na Rusko. Podle papeže tím Kyjev sebral „svobodu“ věřícím, kteří „nepáchají zločin tím, že se modlí“. Informuje o tom web Vatican News. František však už nezmínil, že Ruská pravoslavná církev je prošpikovaná ruskými agenty, kteří předávají informace Moskvě, čemuž chce Ukrajina do budoucna zabránit.

Čas načtení: 2024-10-29 12:46:27

Most mezi římskokatolickou církví a LGBTQ+ komunitou [James Martin / PETRINUM s.r.o.]

Jezuitský kněz James Martin naléhavě vyzývá katolické představitele, aby se k LGBTQ+ věřícím chovali novým způsobem, který se vyznačuje soucitem a otevřeností.