Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-11-05 00:00:00

Psychologická online poradna: Rychlá pomoc nebo nebezpečná hra?

Člověk v úzkých Existuje celá řada důvodů, proč lidé vyhledávají pomoc psychologa. Složité životní situace, rozpadající se manželství nebo jen potřeba se někomu svěřit. Psychologická poradna je každým rokem více vyhledávanějším místem. Není se čemu divit, odborná psychologická péče nabízí opravdovo ...

Čas načtení: 2022-04-12 17:03:29

Činoherní klub uvede slavnou Kočku na rozpálené plechové střeše

Činoherní klub přichystal na 19. dubna další premiéru. Tentokrát sáhl po klasice americké dramatiky 20. století a zvolil Kočku na rozpálené plechové střeše Tennesseeho Williamse. Tragikomické drama s dokonale propracovanou psychologickou kresbou postav, za nějž dramatik získal i Pulitzerovu cenu, nastudoval v Činoherním klubu režisér Martin Čičvák v hlavních rolích s Annou Fialovou a Janem Hájkem. V dalších rolích se představí Naďa Konvalinková, Vladimír Kratina, Gabriela Míčová a Matěj Dadák. V České republice měla Kočka na rozpálené plechové střeše premiéru v roce 1965 ve Státním divadle Ostrava. Činoherní klub ji uvádí poprvé, navazuje tím na další slavnou Williamsovu inscenaci Tramvaj do stanice touha, kterou v roce 2011 režíroval Ladislav Smoček a je stálicí na repertoáru této scény. „Jsem nadšený; dlouho jsme o tom přemýšleli, kdo, jak a proč. Tady si myslím, že to je dream team. Ta hra se tím vyjevila. Vladimír, Honza, Anička, Naďa i Matěj s Gábinou: každý z nich má v sobě jistou nesentimentální věcnost, která je strašně důležitá proto, abychom se nepatlali v prkotinách. Nebudeme řešit psychologický ponor, ale nuance v myšlení. Každá ta věta musí být jednáním. A tím myslím Tennesseeho Williamse rehabilitujeme jako autora, který nepíše psychologická dramata. Všechno, co píše, jsou vlastně antická dramata. Velké konflikty. Vždycky je to ponor do duše, ale ti lidé se brání. Jako když se stáhne mořský ježek – nebo právě kočka na rozpálené střeše. Lekne se a stáhne a začne kolem sebe prskat. To nás na tom nejvíc vzrušuje: jestli v tom není obsažena esence dnešní doby. Člověk přešlapuje na místě a neví,“ přibližuje režisér Martin Čičvák své inscenační uchopení slavného dramatu. Děj se odehrává na největší bavlníkové plantáži v Mississippské deltě, jejíž majitel, pan Pollitt alias „taťka”, slaví 65. narozeniny. Na opulentní oslavu přijíždějí jeho dva synové, Gooper a Brick, s manželkami, Mae a Margaret. Starší Gooper, úspěšný advokát, přiváží také svých pět dětí; šesté je na cestě. Oproti tomu Brick a Maggie, stále bezdětní, řeší manželskou krizi. Narozeninovou slávu provází napjatá atmosféra a neustálé mikrokonflikty. Peníze, majetek, alkohol, sex, láska, každý chce něco jiného. Všichni jsou nervózní. Ve vzduchu visí nevyřčená tajemství. Williamsovo drama je sondou do vztahů jedné rodiny a především do srdcí a mozků nejednoho z nás. Co považuje Martin Čičvák za největší inscenační výzvu? „Udržet to v napětí – thrilling – po celou dobu. Nechci používat slova jako „psychologická hra“; ona to není psychologická hra. Jsou tam velké situace. Zároveň Tennessee Williams tam má obrovský humor, ironii a paradox. A o paradox, o kontrast, o konflikt nám má jít nejvíc.“ Tennessee Williams (1911 – 1983), vlastním jménem Thomas Lanier Williams III., byl americký dramatik a scenárista. Je považován za jednoho z největších amerických dramatiků 20. století. Na českých jevištích se Williamsovy hry začaly objevovat až na počátku 60. let 20. století. V Československu došlo k rozvolnění poměrů, ale především Williamsova kritika americké společnosti byla z pohledu režimu dostatečná. Prvními inscenacemi byly v roce 1960 Skleněný zvěřinec v režii Oty Ornesta v pražském Komorním divadle, Sestup Orfeův v režii Jiřího Svobody v Divadle Oldřicha Stibora v Olomouci a Tramvaj do stanice touha v režii Jana Kačera (a s Ninou Divíškovou jako Blanche) v Divadle Petra Bezruče v Ostravě. Postupně vzniklo v českém kontextu na 183 inscenací Williamsových her. Nejčastěji uváděnými jsou Tramvaj do stanice touha a Skleněný zvěřinec; před rokem 1989 měl bohatou inscenační tradici Sestup Orfeův (v 60. a 70. letech byl u nás uváděn vůbec nejčastěji). V Činoherním klubu se v roce 1997 nejprve objevil Skleněný zvěřinec v režii Vladimíra Strniska s Věrou Galatíkovou, Petrou Špalkovou, Ivanem Řezáčem a Tomášem Pavelkou. V roce 2011 pak měla premiéru inscenace Ladislava Smočka Tramvaj do stanice touha s Lucií Žáčkovou a Janem Hájkem v hlavních rolích.   Tennessee Williams je autorem více než 35 divadelních her; kromě toho psal scénáře, eseje a básně a také obsáhlé memoáry. Jeho hry odrážejí americký jih a často se v nich objevují silné autobiografické prvky; stále živé jsou ale především díky svým tématům – střetu pravdy a iluzí, vztahům, nedorozuměním a tajemstvím mezi osamělými lidmi, které zobrazují.

Čas načtení: 2024-10-18 18:00:01

Když obchod odmítne reklamaci: Soudit se je drahé, jsou i jiné cesty

Stalo se to snad každému. Je to nepříjemný pocit, když si vyberete a zaplatíte zboží a nedostanete, co chcete, nebo nic nefunguje. Nejčastěji se tento problém řeší jednoduše reklamací. Někdy to jde a jindy není jiná možnost než zvolit složitou cestu a obrátit se na soud. V takovém případě je dobrý každý doklad. Vyplatí se řešit reklamaci u soudu? Možné důkazy: účtenka nebo faktura, záruční list, znalecký posudek, fotografie nebo video svědčící o vadnosti zboží, reklamační list a dokumentace o komunikaci s prodávajícím.  V případě soudu lze polemizovat, zdali se nám to vyplatí. Jednak advokát něco stojí a jednak jsou tu i další výdaje. A to se týká obou stran, nejen toho, kdo soudní při prohraje. „V závislosti od konkrétního sporu mohou tyto náklady šplhat od několika tisíc do několika desítek tisíc,“ vysvětluje Mgr. Klára Bortlíková z advokátní kanceláře Cisek. Nešťastný zákazník vždy riskuje, že při prohraje, ale pokud dojde k úspěchu, kupující dostane vrácenou celou částku. Advokáta si ale zaplatí sám a ten za hodinu bere 1000–4000 Kč. „Pokud si najme špičkového advokáta, který mu vyúčtuje odměnu 50 tisíc Kč za vedení sporu, je možné, že podle výpočtu mu soud na náhradě přizná částku násobně menší,“ tvrdí Bortlíková. S některými advokáty se lze ale domluvit tak, že budou klienta zastupovat zdarma a odměnu dostanou pouze při soudní výhře.  Pro soud je dobré opatřit si dostatek důkazů. „Nejvyšší sílu však jistě bude mít znalecký posudek vyhotovený znalcem. Jeho provedení může nařídit i soud v průběhu řízení. V takovém případě bude většinou náklady za jeho provedení hradit ta strana, která bude ve sporu neúspěšná,“ vysvětluje Bortlíková. Znalecký posudek je tedy jeden z důkazů pro soud, jehož účelem je informovat o věci ve všem podstatném. Vyhotovuje jej soudní znalec nebo znalecký ústav. Jak přežít reklamaci zboží z e-shopu a nezbláznit se? Jde to i bez soudu Číst více Kdo chce moc, nemusí mít nakonec nic Co všechno platí při soudu ohledně reklamace spotřebitel? Soudní poplatek (poplatek za běžný spotřebitelský spor se pohybuje ve výši 1000 Kč),  odměnu advokáta (může být jako hodinová nebo úkolová, sazba se liší podle zaměření, lokality, velikosti kanceláře, někteří mají cenu včetně DPH a jiní nejsou plátci DPH) a další výdaje (jízdné, znalecký posudek, jazykové překlady). Pan Jeřábek si koupil prostřednictvím e-shopu nový a drahý mobil. Neuměl s ním však zacházet, a když do něj vkládal paměťovou kartu, přístroj poškodil. Rozhodl se, že výrobek bude reklamovat, ale firma, od které ho kupoval, mu na to neskočila. Běžná reklamace mu nevyšla a ani mimosoudní řešení sporu.  Došlo tedy na soud. A byl to soud nekonečný a neskončil pro pana Jeřábka dobře. Vzal si sice renomovaného advokáta, který jej zastupoval, jeho honorář se však vyšplhal až na 100 tisíc Kč. Důkazy dosvědčily, že si vadu zboží způsobil sám. A tak nejenže přišel o balík peněz, ale utržil si také ohromnou ostudu.  Mimosoudní řešení sporů Je moc dobře, když se reklamace vyřeší smírnou cestou. Říká se tomu „mimosoudní řešení sporů“ neboli „řízení ADR“. To má na starosti Česká obchodní inspekce. Nejčastější spory se týkají reklamace spotřebního zboží a nedodání zboží či nevrácení peněz po odstoupení od smlouvy, další spory souvisí se smlouvou o dílo, různými službami, přepravami a zájezdy. „Důvodem pro řešení sporů soudní cestou je velmi často neúspěch ADR řízení nebo nestihnutí lhůty na zahájení ADR řízení, která je stanovena na jeden rok od doby, kdy se spotřebiteli nepovedlo vyřešit reklamaci,“ vysvětluje Bortlíková. Rozjezd e-shopu: Co nechat plavat a na co se zaměřit Číst více Je dobré mít na paměti, že v případě soudu se obě strany ocitnou pod tlakem a má to i svoje právnická a psychologická rizika. „Zejména v případě nedorozumění a špatné komunikace může hrát psychologická stránka obrovskou roli,“ zmiňuje Bortlíková. Každopádně spotřebiteli se více vyplatí ADR, neboť je podání návrhu na zahájení bezplatné. Obě strany hradí pouze náhrady na řízení. Důležitá je v tomto případě oboustranná dohoda, protože Česká obchodní inspekce nemá v kompetenci vydat rozsudek.  Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (coi.cz, akcisek.cz) KAM DÁL: Svatební slib u notáře. Láska je slepá, ale i ta má svůj rozpočet.

Čas načtení: 2024-12-10 10:22:19

Psychologická hranice prolomena: Je Bitcoin připraven na další růst?

Dokáže Bitcoin po prolomení hranice 100 000 dolarů nadále udržet tempo růstu? Ethereum mezitím vyhlíží 4 000 dolarů a Solana prolomila klíčový milník. Čeká nás historická kryptoměnová rally? Článek Psychologická hranice prolomena: Je Bitcoin připraven na další růst? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-08-19 08:52:57

Psychologická kompenzace

Proč se řeší subjektivní selhání a neřeší se objektivní selhání, subjekt je loutkou, kterou ovládá objekt to v nahotě odhalují války a jiné selhání objektu. Tvoje otázka míří na hodně hlubokou věc na vztah mezi subjektem (jednotlivcem, vědomím, aktérem) a objektem (okolními strukturami, podmínkami, systémem, světem). Pokusím se to rozplést. Subjektivní selhání obvykle se myslí selhání… Číst dále »Psychologická kompenzace

Čas načtení: 2025-10-25 10:00:00

Když se pachatel prohlásí za oběť

 Psychologická analýza Balšínkova článku o motoristechCelý text je postavený na souvislostech mezi psychologickým mechanismem a jeho morálním důsledkemVybral jsem tento článek z novinářského odpadu záměrně, protože je prototypem psychologického boje, který nás dnes svírá z východu i ze západu, píše  Pavel Špatenka, lékař a terapeut.Článek D. B. v Echo24   působí na první pohled skoro žoviálně, jako obhajoba „nováčků“, kteří to ve světě politiky schytávají.Autor mluví o „bažantech“, o mazácké vojně, o mediální šikaně motoristů, o dobře zorganizované kampani proti Filipu Turkovi a jeho hnutí.Jenže pod tímto vyprávěním se neskrývá novinářská analýza, ale něco mnohem temnějšího – psychologická obrana, která převléká zlo za dobro, která přepisuje realitu, až se pravda začne podobat lži a lež začne znít jako odvaha.

Čas načtení: 2026-04-06 15:38:21

Psychologická iluze podle Kouby

Neustále přicházejí změny se kterými nikdo nepočítal může jít o; zemětřesení, uragán, pandemii, válku, inflaci atd. realita je nejistá a jenom smrt je tak jistá, mnoho lidí naivně očekává že se dožijí ve zdraví vysokého věku ale stane se něco nečekaného a jejich život skončí nečekaně třeba nějaký šílený střelec začne cizí lidi střílet protože… Číst dále »Psychologická iluze podle Kouby

Čas načtení: 2026-05-30 10:00:54

Z 288 dolarů milion: Investice do Amazonu vynesla balík, psychologická daň ale byla extrémní

Myslíte, že byste to ustáli? Koupit Amazon a pak neprodat, i když portfolio krvácí a všichni tvrdí, že firma nepřežije. Proč nebyla původní investice na celé situace to nejtěžší? Článek Z 288 dolarů milion: Investice do Amazonu vynesla balík, psychologická daň ale byla extrémní z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2018-11-16 10:00:52

Happy Glass – logická hra se skleničkou, která touží být naplněná vodou

Když se řekne sklenička naplněná vodou, většinu lidí asi napadne taková ta psychologická otázka, kdy jsou lidé tázáni, zdali vidí sklenici napůl prázdnou, nebo napůl plnou. V této otázce se přitom odráží celkový životní postoj, ačkoliv věřím, že ne všichni lidé, kteří odpověděli, že skleničku vidí napůl prázdnou, jsou životní pesimisté. Tato úvaha by se svojí […] Příspěvek Happy Glass – logická hra se skleničkou, která touží být naplněná vodou pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Deus Ex GO – Logická Lara Croft GO dostala povedeného cyberpunkového bratříčka Hocus. – minimalistická logická hra, která vám připomene Monument Valley Friday the 13th: Killer Puzzle: Zabijácká logická hra pro Android Dream Machine – logická hra podobná Monument Valley s lehce odlišným způsobem ovládání Zenge – Povedená logická skládačka

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2020-08-11 18:35:50

Září v Městských divadlech pražských: osudová láska v čase vojny i míru nebo pokračování nejčernější satiry naší reality

Sedm. To je počet premiér, které se v Městských divadlech pražských uskuteční nikoli za celou novou sezonu, ale pouze během měsíce září. Kvůli koronakrizi se některé inscenace, původně plánované na jaro 2020, přesunuly na podzim. Září tak bude v Městských divadlech opravdu nabité. Divadlo ABC nabídne tři premiéry. Sezonu slavnostně zahájí 4. září Vojna a mír. Divadelní adaptace románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého o generaci, jejíž vztahy a životy se osudově proměňovaly spolu s postupem Napoleonovy armády, připraví režisér a umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal s Viktorem Dvořákem, Kateřinou Marií Fialovou nebo Tomášem Havlínkem v hlavních rolích. „Po dlouhých pětačtyřiceti letech se tak vrátí na pražská jeviště jeden z nejsilnějších příběhů světové literatury o veliké lásce, přátelství a hledání ideálů a jejich ztrátě,“ říká dramaturgyně inscenace Jana Slouková. Následovat bude 19. září nová původní hra Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky Zítra swing bude zníti všude, inspirovaná vzpomínkami Karla Vacka a Lubomíra Dorůžky. Hudební komedii z poválečné Prahy „nylonového věku“ v režii Ondřeje Havelky živě doprovází orchestr Melody Makers. Stálý host divadla ABC, Agentura Harlekýn, uvede 25. září v premiéře inscenaci romantické komedie Ernesta Thompsona Na zlatém jezeře se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem v rolích postaršího manželského páru Ethel a Normana Thayerových, která se v Praze bude exkluzivně uvádět pouze v ABC. Divadlo Rokoko čekají dvě premiéry. Tou první bude 5. září Posedlost, temná psychologická love story podle scénáře Luchina Viscontiho na motivy románu Pošťák zvoní vždycky dvakrát Jamese M. Caina. „James M. Cain stál u zrodu žánru drsných milostných příběhů. Viscontiho scénář, z něhož jsme vycházeli v naší inscenaci Posedlosti, téma posunuje do osobitého zobrazení zklamané a zbídačené společnosti, determinované beznadějně pudovým a duchovně rozvráceným ovzduším. Tak jako Viscontiho nás zajímají nikoli vítězové, ale poražení, krajní situace odhalující pravdu o člověku a pohled, který jde dál za realitu,“ říká dramaturgyně a autorka divadelní adaptace Simona Petrů. Příběh o spalující vášni a nenávisti režíruje Jakub Šmíd. Temná zákoutí lidské duše vystřídají 12. září Kanibalky 2: Soumrak starců, druhý díl nejčernější satiry současné společenské a politické reality autora a režiséra Davida Drábka. Vyšetřovatelky pražské kriminálky Iggy a Diana jsou zpět, aby tentokrát zastavily podnikatele a miliardáře Balcara. Sezonu v Komedii otevřou 14. září Hrdinové kapitalistické práce na motivy stejnojmenné reportážní knihy Saši Uhlové. Inscenace režiséra Michala Háby vznikla jako koprodukce s berlínskou Volksbühne v rámci mezinárodního projektu POSTWEST a přibližuje podmínky nejhůře placených zaměstnání v Česku. Novou inscenaci uvede 23. září i rezidentní soubor divadla Komedie – Lenka Vagnerova & Company. Komponovaný večer čtyř zbrusu nových choreografií má název Krajinou slz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-19 22:59:50

První klávesnicová divize aneb Chvilka přemýšlení na téma internetových diskusí

Paul Graham je britský rodák s americkým občanstvím, programátor, který vydělal velké peníze a založil startupový inkubátor Y Combinator. Také na svých stránkách občas vydává eseje, které s velikým potěšením čtu a mohu je ctěnému publiku doporučit. Je to racionální a prozíravý člověk s širokými obzory a se schopností psát přesně a jasně na aktuální témata. Proto mě nedávno zaujalo něco, co prohlásil na svém Twitteru. Největší stresy jeho investorského života se prý netočily kolem peněz nebo výběru projektů, které na ně mají dosáhnout, ale kolem správy diskusního fóra jménem Hacker News. A posluchačům radí: „nezakládejte fórum!“ Jeho poznámka mě přivedla k napsání tohoto článku. Kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako zkušená panna Občas mám pocit, že vynález internetu zasáhl naši společnost podobným způsobem, jako když evropští námořníci a cestovatelé poprvé seznámili americké indiány s alkoholem. Přičemž běžný web je v tomhle srovnání něco jako slabé pivo, kdežto sociální sítě typu Twitteru hrají roli vysokoprocentní kořalky. Hacker News jsou vcelku umírněné stránky, jejichž design jako by vypadl z roku 1995. Nepamatuji si, že by kolem nich vzniklo něco jako cancel culture, nebo že by se skrz ně koordinovaly třeba pouliční nepokoje. (Další zajímavé čtení: vzpomínky bývalého islandského premiéra na to, jak sociální sítě převrátily politiku v jeho rodné zemi vzhůru nohama.) Ale i tak bylo spravování jejich obsahu pro Grahama těžkou a nevděčnou dřinou, ze které si odnesl poznatek „nezakládejte fórum“. Dost negativně znějící rada od člověka, který povzbuzuje mladé lidi, aby zakládali nové firmy, i když každá jedna z nich má jen malou šanci na úspěch. Jeden z důvodů, proč to tak je, vidím sám na sobě a na fóru, které jsem proti Grahamově radě založil. Skoro tam nejsem vidět a není to tím, že bych chtěl na čtenáře kašlat; prostě na to jako průměrně vytížená osoba těsně po čtyřicítce nemám čas. Požerou jej důležitější aktivity, třeba příprava nové knihy k tisku. A počítám, že dost podobně na tom bude i spousta jiných lidí, kteří se tam zaregistrovali. Jenže to zároveň znamená, že většinu toho obsahu vygeneruje relativně malé procento lidí, kteří ten čas a energii mají, což to fórum zákonitě vede někam. Ne nutně úplně tam, kam slunce nezasvítí, ale kamsi poblíž určitě. Typickým průvodním jevem jsou nekonečné, táhnoucí se diskuse mezi dvěma či třemi entitami, které se navzájem nemají rády, ale nedokážou se ignorovat a neustále se k sobě vracejí. Myslím, že Němci tomu říkají Hassliebe. Jenže tento druh Hassliebe, hlavně když se k němu sklouzává často, zase z fóra poněkud odpuzuje střízlivější komentátory. Tenhle jev byl k vidění už na serveru Mageo, první větší české diskusní skupině, kam jsem se přihlásil už někdy roku 1997. Dokonce jsem tam byl na chvíli povýšen na jednoho z šesti ČISTIČů, čímž jsem si v praxi otestoval, že moderování diskuse je něco, co rozhodně dělat nechci. Pro člověka, který vyznává svobodu slova jako důležitý princip, je mazat komentáře jiných lidí docela velký morální problém. Hranici likvidace jasně překračuje spam, doxování ostatních uživatelů nebo obsah zjevně zakázaný zákonem. Ale co s tím, že někdo je „jenom“ sprostý nebo se neustále s chutí pohybuje na hraně provokace a strhává úroveň debaty do bažin? Nejde přitom jenom o princip svobody slova, ale i o nebezpečí, že jako administrátor při mazání sklouznete k naprosto subjektivnímu přístupu „podle toho, jak jsem se dneska vyspal“. Na to mají vnější pozorovatelé lepší tykadla než vy sám a brzy vás označí za pokrytce s dvojími, trojími či N-násobnými měřítky. Z odstupu se vidí všechno líp, zejména pak chyby jiných lidí. Svědomití a systematičtí jedinci jako Paul Graham nebo Scott Alexander se nejspíš pokoušeli tenhle problém řešit vytrvalou prací a pečlivým hodnocením každého hraničního příspěvku. Já jsem to prostě nechal být, všude kolem čeká naléhavější a po pravdě řečeno i příjemnější a zajímavější práce. Ale mírně deprimující závěr z těchto úvah zní, že kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako panna se zkušenostmi, nedosažitelný ideál. Teoreticky by to šlo, pokud by panna měla hodně živou představivost a dostatek „studijního materiálu“ v podobě knih a filmů. Prakticky by ji přesně tahle duševní výbava vedla k tomu, že by tou pannou brzy přestala být. Nejpozději na konci třetího či čtvrtého videa, které by shlédla pro výukové účely… A stejně tak lidé, kteří by nejlépe splňovali podmínky na dobrého moderátora, nejspíš tráví svůj život jinde, nějakou jinou a produktivnější činností. Existuje pár výjimek, například redditové fórum AskHistorians, ale to jsou právě ty výjimky potvrzující pravidlo. Na to, že internetová fóra budou svojí estetikou připomínat převrácený kontejner s odpadky, si asi musíme zvyknout. Algoritmy vzteku No dobrá, to je jedna věc. Diskusní fórum nejspíš nikdy nebude vypadat jako antický Parthenón svítící do dálky bělobou svých mramorových sloupů. Ale většina diskusních fór, včetně výše zmíněných Hacker News, se zdá být buď neškodná, nebo aspoň převážně neškodná. Málokdy se kolem nich strhávají shitstormy, kvůli kterým by lidé přicházeli o práci, letěli ze školy nebo dokonce páchali sebevraždy. Z tohoto moře převážně neškodných, i když lehce zapáchajících fór, ční jako „dvě věže“ ty největší systémy, Facebook a Twitter. Tam se ta toxicita koncentruje drastickým způsobem, má čím dál horší následky v reálném světě a nevěřím, že je to jen otázka prostého počtu uživatelů. Tam budou ve hře mechanismy, které to vzájemné nepřátelské chování vysloveně podněcují. Jeden z viditelných rozdílů mezi Facebookem a Twitterem na jedné straně a těmi banálními diskusemi na straně druhé je, že ty supertoxické servery vydělávají hodně peněz prodejem reklamy. Což znamená, že musejí svoje uživatele maximálním způsobem zaujmout a přimět je, aby tam strávili co nejvíce času. Zároveň mají silnou motivaci ty uživatele do detailů znát, vědět o nich, co je naštve, zaujme nebo potěší. Tím mohou prodávanou reklamu co nejpřesněji zacílit. Jenže čím se nejlíp připoutá uživatel k obrazovce? Emocemi. Podrážděním nějaké části mozku, která silně zareaguje. A jelikož silná emoce je vztek, příslušné algoritmy už se postarají o to, aby vám zobrazily něco, o čem vědí, že to na vás bude působit. Pekelná kombinace, zvlášť pokud jste ten typ člověka, který se zajímá o politiku. Před pár dny jsem narazil na blogový příspěvek nějakého programátora. Autor psal o Twitteru a o tom, jak se marně snažil překonat mechanismy, které mu servírovaly na zeď provokativní statusy. Zmiňoval přitom jeden tweet, který mu neustále znovu a znovu vyplouval na vršek stránky. Text onoho tweetu byl snadno zapamatovatelný, takže jsem jej našel okamžitě. Schválně posuďte jeho přínos debatě a lidstvu vůbec: Pak se nemáme prát a žrát, že? Kavalerie zkázy Správná apokalypsa má čtyři jezdce, v klasickém pojetí Mor, Válku, Hladomor a Smrt. U Twitteru a Facebooku jde ovšem o zcela jinou kavalerii zkázy. * Lajk čili srdíčko, psychologická droga zejména pro ty uživatele, kteří mají vnitřní potřebu být vidět, nebo trpí nějakými problémy se sebevědomím. Čím více lajků, tím větší závislost. Ne všichni jsou na to stejně citliví, ale úplná imunita je vzácná. Pozoruji to i sám na sobě, a to na tom Twitteru moc nevisím. * Tlačítko Sdílet, základní faktor všech shitstormů. Bez něj by dnešní Digitální Moloch byl tak desetinou toho, co je. Bez tohoto tlačítka je organizace virtuálního lynče daleko namáhavější prací a většina lidí by se do toho ani nepouštěla. Schválně zkuste poštvat tisíc lidí na nějaký cíl pomocí esemesek. * Notifikace o tom, že vám někdo odpověděl, zmínil vás, nasdílel. Fungují jako řetěz držící vás u boudy v případě, že byste od ní chtěli odběhnout. Vracejí vás zpátky do konverzace, kterou byste jinak třeba opustili nebo na ni úplně zapomněli, a tím zároveň zvyšují míru vaší emocionální investice. Pokud se s nějakými idioty hádáte dvě hodiny, začne vám téma debaty připadat mnohem důležitější, než kdybyste nad ním strávili pět minut. * A konečně Algoritmus, který vám tak chytře podstrkává věci k zaujetí, případně nasrání, pokud byste náhodou byli zrovna duševně nevytížení. Hm. Na začátku tohoto článku jsem přirovnával Twitter a spol. k vysokoprocentní kořalce. Možná je to podcenění a správným přirovnáním by byl fentanyl. Na tomhle místě se hodně čtenářů usměje a řekne si, že lidi přeci nemusejí být tak pitomí, aby na podobné servery vůbec lezli – a když už jsou, tak dobře jim tak. To je ale poněkud krátkozraké myšlení člověka, který nemá pro tenhle typ virtuální drogy receptory. Dost možná je té citlivé a zaháčkované populace skutečně menšina; ale to neznamená, že se následky nepřelijí ven. Šílenství letošního jara a léta, se vším tím svrháváním soch, vytloukáním výloh a peticemi požadujícími něčí obřadnou likvidaci, naznačuje, že k velkým společenským otřesům není zapotřebí zasáhnout 51 procent lidí. Předem říkám, že zatím nemám sebemenší tušení, co s tím.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-20 13:50:48

V reakci na nouzový stav platforma Terap.io nabízí online psychoterapii zdarma

Terap.io je platforma, která poskytuje psychoterapeutické služby online. Klient se s terapeutem může spojit přes video, audio, či chat. Aktuálně nabízí třicetiminutová sezení zdarma všem, kteří potřebují akutní psychologickou pomoc v tíživé situaci spojené s koronavirem Covid19. Krizové linky jsou přehlcené, ačkoliv vznikají nová callcentra, jejichž cílem je pomoci co největšímu počtu lidí, kteří potřebují poradit, jak se v souvislosti s koronavirem chovat – jaká podnikat hygienická opatření, jak si opatřit či vyrobit roušku, jak zajistit potraviny a léky seniorům v domácí karanténě. Lidé ale potřebují často nejen praktické informace, ale i psychologickou pomoc – strach a úzkost z nejistoty vzniklé situace se šíří rychleji než samotná nákaza. „Proto jsme našim terapeutům navrhli, že bychom chtěli lidem zdarma nabídnout tzv. krizové intervence, tedy půlhodinová sezení míněná v podstatě jako první psychologická pomoc v nouzi, a nejen že naši vlastní terapeuti rádi souhlasili, ale navíc se nám začali ozývat další, že by se rádi do této akce zapojili,“ říká spoluzakladatel a CEO Chadi Moussawi. Aktuálně Terap.io nabízí pomoc 60 terapeutů a krizových interventů. „Na platformě je v současnosti vypsáno přes 80 volných sezení zdarma do konce března, a postupně přidáváme další. Snažili jsme se co nejvíce zpřístupnit sezení i méně technicky zdatným lidem a seniorům, na web jsme proto nahráli videonávod, jak se na sezení přihlásit. Nepotřebují k tomu nic než počítač a emailovou adresu,“ dodává Chadi Moussawi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-14 15:46:03

Filmový festival La Película zaostří na latinskoamerické tvůrce i na historii Kuby

Filmové fanoušky v Praze, Brně, Ostravě a Hradci Králové opět čeká festival La Película představující tvorbu ze španělsky mluvících zemí. Začne 18. února v pražském Světozoru psychologickým dramatem Matka (Madre) a bude probíhat až do 27. února. Z latinskoamerické filmové scény festival nabídne například na dva filmy uznávaného guatemalského režiséra Jayra Bustamenteho: Chvění (Temblores) a Ixcanul. Promítat se bude také film Přijde smrt a bude mít tvé oči (Vendrá la muerte y tendrá tus ojos), jehož režisérem je jeden z největších talentů současného chilského filmu José Luis Torres Leiva. A v psychologickém dramatu Naprostá láska (La Quietud) argentinského režiséra Pabla Tropera jsou tři ženy nuceny postavit se tváří v tvář emocionálním traumatům a temné rodinné historii, která se odehrávala na pozadí argentinské vojenské diktatury. Z bláznivých komedií zvaných españolada budou letos k vidění filmy Abrakadabra (Abracadabra) Pabla Bergera a Než to shoří (Antes de la quema) nestora pyrenejské kinematografie Fernanda Coloma. Druhý z filmů byl natočen během masopustního karnevalu v Cádizu. Zaujmout může i svěží filmový experiment Dopisy pro Paula Morrisseye (Letters to Paul Morrissey) Armanda Roviry či psychologická studie o duši dospívajících ve filmu Dvakrát tolik a patnáct navrch (El doble más quince) režiséra Mikela Ruedy. Žánr kriminálního thrilleru reprezentuje na letošní La Películe 70 binládinů (70 binladens) baskického režiséra Kolda Serry. Postupy dokumentu a hraného filmu propojil ve svém posledním díle Mezi dvěma vodami (Entre dos aguas) jeden z nejpozoruhodnějších současných španělských režisérů, Isaki Lacuesta.   Letos poprvé se bude La Película věnovat nezávislému španělskému filmu – režisérka Mònica Rovira osobně uvede svůj experimentální film plný abstraktních obrazů a emocí Vidět ženu (Ver a una mujer). Dále jsou na programu snímky Divoké období (A estación violenta), film mladé režisérky Anxos Fazáns, rodačky z galicijského Pontevedra, nebo Velké dítě (Niñato) Adriána Orra, vtipná sonda do života rappera starajícího se o své tři děti, ale žijícího stále u rodičů.   K vidění budou také dva neotřelé vhledy do spletité historie Kuby. Do Prahy zavítá Haliam Pérez, autor jednoho z těchto filmů, nazvaného podle titulní hrdinky Marina. A francouzský dokument Kuba, osvobozené vzpomínky (Mémoire libérée) hledá s režisérkou Ghislaine Graillet osud její rodiny a mapuje tak působení Francouzů na ostrově i dějiny tamního cukrovarnictví. Pražské kino Světozor bude patřit festivalu La Película od 18. do 23. února, španělština následně zazní od 24. do 26. února také v brněnském kině Scala a od 25. do 27. února v ostravském Kině Art. A 26. a 27. února si filmy nejen z Pyrenejského poloostrova budou moci vychutnat diváci v Biu Central v Hradci Králové. Kompletní program je k dispozici na www.lapelicula.cz.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-11-14 16:47:00

Michal Vrba: Při psaní neumím myslet na čtenáře

Jedním ze slibných prozaických talentů současné tuzemské literatury je Michal Vrba, kterému po poutavé novele Prak (2016) v nakladatelství Argo nedávno vyšla neméně zajímavá povídková kniha Kolem Jakuba.    Kolem Jakuba je už vaší třetí knihou, tou první se stala sbírka povídek s nezvyklým názvem Hontolini, kterou jste v roce 2014 vydal vlastním nákladem, a dokonce i sám ilustroval. Osvětlíte nám trochu její titul a obsah? Závin Hontolini je hlavní postavou absurdních povídek. Je pekařem a příležitostným agentem, který zažívá různá dobrodružství se svým přítelem, koníkem Semnounikdynevyhraješ. Při psaní Hontoliniho jsem neměl absolutně žádné hranice a královsky se bavil. Je to text experimentální, hra se slovy a významy jdoucí až k hranicím surrealismu a relativně obtížný text pro toho, kdo na hru bez hranic nepřistoupí. Však jsem tuhle knížečku nikde nešířil a vznikla jen pro radost. Celý náklad Hontoliniho jsem rozdal kamarádům, u nichž jsem měl naději na pochopení.   Vaší druhou knihou je psychologická novela Prak, která vyšla roku 2016 v nakladatelství Argo. Dočetl jsem se, že jste s rukopisem obcházel stánky nakladatelů přímo na Světě knihy? Svět knihy byl poslední pokus po tom, co jsem rozeslal rukopis snad do třiceti nakladatelství. Vrátily se mi tři pochvaly s omluvou, že knihu nevydají. Kamarád mi poradil, ať to zkusím na veletrhu. Ty pokusy předat rukopis knihkupcům vyhlížejícím kupce knih byly navýsost trapné a už jsem se chystal odejít, když mi u stánku Arga dali kontakt na redaktora Miloše Urbana a u něj Prak zarezonoval. A byla to šťastná náhoda. U jiných redaktorů, jak jsem se později dozvěděl, by třeba neprošel a dnes bych dál psal jen pro známé.   Hlavní dějovou linii Praku jste zasadil do období Protektorátu. Jak náročné byly rešerše předcházející vlastnímu psaní? A kde se vlastně vzala postava kolaboranta s německými okupanty a mstitele v jedné osobě? Období Protektorátu mne zajímalo od mládí, takže jsem měl načteno a věděl dost. Vlastně jedinou historickou informací, kterou jsem hledal, bylo to, ve který den v týdnu byl proveden útok na Heydricha (středa). Mimo historii jsem hledal ještě informace stran ústředního motivu – obešel jsem několik doktorů a navštívil diskuzní fóra střeleckých asociací, abych zjistil, zda by bylo opravdu možné užít praku jako reálné zbraně. Text Praku je ale především příběhem slabého člověka podléhajícího a zároveň vzdorujícího tlakům i sám sobě. Příběh by se lehce dal přetransponovat třeba do 50. let. Postava měla být původně mnou samotným, chtěl jsem si psaním otestovat vlastní limity, ale velmi záhy si začala žít vlastním životem, a nakonec to pro mě byl docela cizí člověk. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Prak se coby váš oficiální debut dočkal řady pozitivních ohlasů. Odnesl jste si z nich něco pro práci na své další knize, právě vydané sbírce povídek Kolem Jakuba? Z ohlasů samotných jsem si odnesl snad jen fascinaci nad tím, jak čtenáři různorodě a podle svého charakterového ustrojení chápou a interpretují moje psaní. Pro někoho byl Prak historickou novelou, pro někoho čistou akcí, dalšímu byl psychologickým psaním, také milostným textem, nebo dokonce existenciálním zamyšlením. A pak snad jsem si odnesl i jisté uvolnění z pocitu, že moje texty snad doteď nechválili přátelé jen „z musu“, ale že mohou zaujmout i širší čtenářskou obec. To je pro psavce do šuplíku neznámé novum. Jinak veřejná prezentace mých textů nemá s psaním samotným, alespoň pro mne, nic společného. Psaní je mi ryze intimní věcí a při něm vyprávím příběh sám sobě a jsem „uvnitř“. Ač mi zkušenější autoři radili, ať při psaní myslím na čtenáře, neumím to už ze způsobu, jakým tvořím, totiž – dívám se uvnitř hlavy na film, který zapisuju, nemám možnost deformovat to, co vidím, ve prospěch budoucího čtenáře.   Jaká vlastně byla geneze textů shromážděných ve vaší nové knize? Třeba povídka Projdi davem je prý už staršího data?  Texty byly původně napsány naprosto samostatně a trochu bláhově jsem se domníval, že stačí nahrnout povídky na jednu hromadu a odeslat do nakladatelství. Musím přiznat, že reakce z Arga byla dost rozpačitá a vrátila mě zase na zem. Že by mohly povídky tvořit smysluplný celek provázaný místem nebo časem, to mi došlo až později a jsem za to pochopení rád, neb si díky tomu mohu za nynější podobou knihy pevně stát. Povídku Projdi davem napsanou před dvaceti lety jsem si vzal jen jako námět. Tenkrát měla necelou stranu, neboť jsem byl mladý a rychle spěchal k pointě. S tou současnou v Jakubovi má jen pramálo společného.   Pojítkem – někdy těsnějším, jindy volnějším – mezi pěticí příběhů se stává Jakubský rybník nedaleko Nymburka a v jazyce vašich postav se odrážejí i vybrané nářeční prvky... Máte k tomu regionu nějaký osobní vztah? Pocházím z Hlušic, který je od Jakuba asi patnáct kilometrů a do „Čiňouse“ (Činěvsi) kousek od Jakuba jsem jezdíval k tetě. Je to rovinatá krajina, a díky tomu zná každý místní spoustu vesnic a míst kolem, neboť tam neexistuje žádná přirozená hranice v podobě hor, nebo třeba velké vodní plochy typu přehrady. Do nedalekého Městce Králové, který se objeví v poslední povídce, jsme jezdili do tanečních a na zábavy. Z Chotěšic z povídky Na motorce zase pocházel můj dědeček a trávil jsem tam jako malý kluk prázdniny. A co se týče nářečních prvků – mám babičku, které je 86 let a která je stále velmi vitální. Její jazyk je jazykem, který kolem mě zněl v dětství a odráží se i v mluvě postav. Nebyl jsem si při psaní vědom, že bych jej speciálně a cíleně používal, jen jsem poslouchal, co jednotlivé postavy říkají, slyšel jsem jejich barvu hlasu, dikci, naléhavost a zapsal prostě to, jak mluvily. Když se v prvním hodnocení knihy objevila pochvala za použití nářečí, byl jsem upřímně překvapen, neboť mě to vůbec nenapadlo. Sám tak mluvím.   Vyjma poslední povídky jste své texty zasadil do více či méně vzdálené historie. Třicetiletá válka, květen 1945, revoluční rok 1956 v Maďarsku, konec 50. let v Československu... Své hrdiny zjevně s oblibou vystavujete dějinným zkouškám. Vystavuju v první řadě sebe, píšu s výjimkami bez plánu, začínám první větou a nevím, o čem budu psát. Stačí mi pocit, nebo slabý motiv, který by samostatně neobstál, ale i z něj pak může vyvstat něco zajímavého. Nemám určený počet postav, délku, linii příběhu, nic. Děj dopředu neznám. Velmi intenzivně psané příběhy prožívám, zapisuji film, který se mi v hlavě odehrává. Takhle mohu cestovat v čase i prostoru. A moje podvědomí to zjevně táhne do časů, kde se odehrávaly vypjaté příběhy neznámých lidí denně, a dnes jsou zaváté zapomněním. Výjimkou je druhá povídka z Jakuba odehrávající se na konci války. Ta byla zčásti inspirována událostí, která se stala dědovi mého kamaráda.   Mnozí vaši hrdinové ovšem musí čelit i obtížným testům vlastní fyzické a psychické odolnosti – na mysli mám několikadenní útěk hrdiny Praku, výpravu chlapce hledajícího pomoc v povídce Ti tři nebo náročnou jízdu protagonisty povídky Na motorce. Jejich utrpení dokážete líčit velmi sugestivně...  Každý příběh se mi odehrál v hlavě, jako bych tam byl sám. Občas je to psychicky velmi vyčerpávající. Míra vlastní evokace je maximální. Pokud jsem to v případě Praku i Jakuba alespoň zčásti dokázal přenést do slov, mělo psaní těch textů smysl. Testem psychické odolnosti je mi tak i psaní samotné. Vlastní zkušenosti z fyzických zkoušek mám třeba právě s dálkovým pochodem podobným, jaký si prožil Marek Libánský v Praku. Kdysi jsem šel z Ústí nad Labem do Hlušic v největším horku a těch klikatých 165 km po rozpáleném asfaltu jsem ušel za dva a půl dne. Mimochodem – poslední zastávkou před cílem byl Jakub, v němž jsem si chladil rozbité nohy. Zbytek cesty už spíš připomínal mystický zážitek.   Úvodní povídka Ti tři, jejíž děj se odehrává v roce 1639, poněkud narušuje homogennost celého svazku, který jinak obsahuje příběhy z 20. století. Byl to důvod, proč se podobná trojice dětských hrdinů, dokonce s totožnými jmény, znovu objevuje v závěrečné próze Řadovka, což vytváří zdání jakéhosi pomyslného narativního oblouku? Původně se příběh tří dětí odehrával v jakémsi bezčasí, děti nepotřebovaly vědět, kdo jim tak fatálně zasáhl do života. Pro celistvost knížky ale byla datace důležitá a Poděbradsko bylo právě švédským pleněním citelně zasaženo. K reáliím života ve mlýně bylo toto období nejpříhodnější. A že se vymyká z ostatních povídek zasazených do 20. století? Domnívám se, že to není na škodu, je-li předehrou ohlédnutí do starších dějin místa, kde se odehrávají další příběhy, byť jde cele o fikci. Vytvořilo to základ pro fikční dějiny krajiny kolem jednoho rybníka. Dětské postavy na začátku a konci mají svůj smysl. Narativní oblouk je tam vědomý a chtěný proto, aby povídky tvořily uzavřený celek.   Poslední zmíněná povídka skýtá dosti neradostný pohled na dnešní společnost a její mnohdy pochybné hodnoty. Nebylo by tedy třeba, abyste vy spisovatelé psali méně o našich historických traumatech a více o naší problematické současnosti? Ve svém psaní se pomalu a postupně dostávám blíže současnosti. V Jakubovi končím rokem 1996, v dalším dopsaném textu, románu Zeptej se Ďábla, se dopracuji až do roku 2008. Ale jinak se současnosti zatím trochu bráním. Nejsem si jist, zda dokážu a zda se mi vůbec chce psát o době, ve které je valná část mezilidské komunikace zploštělá interakcemi na dálku, textovými zprávami, sociálními sítěmi apod. Dle recenzí jsou autoři, třeba David Zábranský, kteří zvládají zachytit současnost skvěle. Já zřejmě potřebuji odstup. Přesto se necítím jako spisovatel historických textů, nýbrž jako cestovatel putující za silnými individuálními lidskými osudy. Nevyrovnávám se s historickými traumaty, jen skrze příběhy vyprávím o démonech, kteří jsou v nás skryti a čekají na svoji kohoutovskou „hvězdnou hodinu vrahů“ v každé době. {/mprestriction}  Michal Vrba (*1976) pochází z Hlušic, malé vesničky na východě Čech, kde strávil dětství. Po vyučení v hradeckém ČKD a nástrojařské nástavbě složil přijímací zkoušky na obor český jazyk – občanská nauka na UJEP v Ústí nad Labem, městě, které se stalo na deset let jeho domovem. Pět let učil společenské vědy na místní střední škole. Poté ho osud zavál do západního Skotska, kde se živil jako přístavní dělník a řidič náklaďáku. Nyní pracuje pro malou rodinnou tiskárnu. Se ženou Martinou a malými syny žije v Novém Bydžově. Píše od dětství, povětšinou kratší povídky. V roce 2014 vydal vlastním nákladem knihu próz Hontolini, roku 2016 nakladatelství Argo vydalo jeho novelu Prak a ve stejném nakladatelství mu nyní vyšel povídkový soubor Kolem Jakuba.

Čas načtení: 2019-11-13 12:53:56

Nicolai Sennels: Nezvěte do své země muslimy

Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro. O svých zážitcích a závěrech napsal knihu Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci, která zatím česky nevyšla. Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida. Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.   Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání? Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“? Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok. Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu. Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.   Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra. Mohl byste to rozvést? Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti. Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru. Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy. Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd. Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život. Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování. Tím prvním je hněv. V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu. V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít. Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí. Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně, a dokonce vyjádřit vděčnost v případě, že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad. Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly. Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd. Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah“ (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů. To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed. Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním. V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“. Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají. Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností: oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd. Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.   Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stále kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů? Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém? Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka. Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů. Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní. Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná. První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí. Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.   Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky? Co byste doporučil jiným zemím? Záleží na tom, co chcete. Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy. Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu. Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.   Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře? Ano, hned tři. Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz. Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod. To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace. Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie. Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné: střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-17 11:31:24

Pravidla skutečných ninjů: Nová kniha pro děti nabízí řešení agresivity ve školách

Knižní řada, která pomáhá dětem s inkluzí, se v polovině listopadu rozšíří o novou knihu Petry Štarkové Pravidla skutečných ninjů. Pojednává o dětské agresivitě a je určena dětem prvního stupně základních škol. Jak vycházet s problémovými spolužáky, si děti mohou přečíst přímo samy, ve školách nebo společně s rodiči. Jde o v pořadí již šestou knihu z edice Má to háček, kterou vydávají společně nakladatelství Pasparta a Albatros. Kniha má odborný doslov, určený rodičům a pedagogům. Každá kniha z této edice obsahuje příběh, jehož hlavní dětský hrdina se potýká s nějakým problémem, poruchou nebo diagnózou. V edici dosud vyšly knihy s tématy: autismus, střídavá péče, ADHD, outsider, cukrovka. V knize Pravidla skutečných ninjů jde o příběh Ivoše – kluka který se přistěhoval do města a přichází do nové školy. Hned první den se objevují konflikty – Ivoš se pere, je sprostý, neumí se správně chovat. Jeho spolužáci Hynek, Albert a Anička se snaží přijít na kloub tomu, proč to dělá. Spolu se čtenáři postupně zjišťují, že Ivoš to nemá lehké – z původního domova s maminkou museli utéct, protože tatínek začal mít problémy s alkoholem a choval se agresivně. Ivošovi v novém prostředí kromě kamarádů pomáhá i sociální pracovnice Lenka. Jednoho dne Ivoš dostane knihu o ninjích – bojovnících ze starých dob. V nich nachází vzor a podle pravidel, která společně s Lenkou vytváří, se učí vycházet s lidmi a řešit konflikty bez násilí. Spolužáci se pro změnu učí vycházet s ním a porozumět mu, což se nakonec podaří. „Bylo pro mě výzvou psát dětského hlavního hrdinu, který je v podstatě záporná postava – Ivoš z knížky Pravidla skutečných ninjů vstupuje od začátku na scénu s tím, že je zlý. Chová se hrubě, ničí věci, napadá ostatní. Dětský čtenář se s ním nejprve nemůže příliš identifikovat a musí si k němu nacházet cestu postupně. Na druhé straně – zpracovat právě tohle téma mi přišlo strašně důležité,“ říká ke vzniku knihy sama autorka, Petra Štarková. Proč se pustila do takového „riskantního tématu? „S někým, kdo se chová tak, jako hlavní hrdina téhle knížky, se setká většina dětí. A měly by mít možnost přečíst si o tom, jak si s tím mohou poradit. Nepsat o dětské agresivitě je jako zavírat oči před velmi vážným problémem. A psát o ní jen pro dospělé a z pohledu dospělých taky nestačí – i děti, a hlavně ony, potřebují informace o tom, proč se ten druhý chová zle a co se s tím dá dělat. Protože v první linii jsou dětské agresivitě vystaveny právě ty děti, dospělí se o tom dozvědí až později, nebo vůbec ne,“ je přesvědčena spisovatelka. Při tvorbě knihy se setkala i s několika negativními reakcemi na postavu sociální pracovnice. „Postava sociální pracovnice vzbuzovala hodně emocí od samého začátku – někteří čtenáři, kteří mají s OSPODem špatné zkušenosti, nevnímali pozitivně, že by měla být součástí knížky. Na druhé straně jsem přesvědčena, že děti by měly vědět, že existuje organizace na jejich ochranu, která se snaží řešit týrání, domácí násilí, alkoholismus rodičů, spory rodičů a podobně,“ vysvětluje autorka své rozhodnutí tuto postavu ponechat jako důležitou součást své nové knihy. Petra Štarková je psycholožka a autorka sci-fi a fantasy povídek, fejetonů, populárně-naučných článků a zejména knih pro děti. Její knihy Pirát jménem Šampaňský (příběh pro děti o tom, jak pomocí fantazie získat kamarády) a Jak to chodí v lidské hlavě (dětská psychologická encyklopedie, pravděpodobně jediná s tímto tématem, určená dětem mladšího školního věku) byly zařazeny do katalogu Nejlepší knihy dětem 2015/2016, druhá z nich byla nominována na Zlatou stuhu 2017. Další její knížky, Lukáš a profesor Neptun (hlavním hrdinou je chlapec s autismem) a Můj brácha Tornádo (příběh sourozenců, z nichž jeden má ADHD) z  edice Má to háček obdržely Cenu Vládního výboru pro zdravotně postižené občany za publicistické práce (2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-04 08:25:00

Rád narušuju žánr hororu, říká Denis Côté, režisér filmu Antologie města duchů

Nepřehlédnutelná postava québeckého filmu Denis Côté letos soutěžila na Berlinale s novinkou Antologie města duchů. Atmosférické drama o městečku, kde se začnou zjevovat duchové, sám režisér představil na karlovarském festivalu. Před jeho českou premiérou určenou na Halloween film promítá také přehlídka Be2Can, která se koná do 8. října v Praze, Brně, Ostravě a Zlíně.   Film sklidil deset nominací na québecké filmové ceny Iris. Takže se místní neurazili, že v něm vyprávíte o québecké izolaci? Já jsem opatrný. Nechci divákům nic nutit, na diskusích po filmu ale rád trochu mluvím o tom, jaký je Québec. Ne proto, že by Antologie byla politický film nebo proto, že bych byl nacionalista. Jen mám pocit, že lidi berou Kanadu jako Kanadu. Jenže uvnitř ní leží dva světy. Není to ani tak otázka politiky jako kultury. Proto vysvětluju, jak jsme odlišní od všeho, co nás obklopuje. Těžko se ztotožňujeme s ostatními Kanaďany, nemáme vztah k USA, rádi říkáme, že jsme trochu Evropané, ale je to pravda? Pořád zůstáváme Severoameričany, Anglosasy, kteří mluví francouzsky. Kdo tedy vlastně jsme? O tom od nepaměti píšeme knihy a natáčíme filmy. I ten můj je o malém národě, který se snaží nezmizet. Pokud se na Antologii chcete dívat jako na příběh vesnice, kam se vracejí mrtví, můžete si ho užít i tak. Pod povrchem se ale skrývá film o Québecu.   Sami Québečané tyto analogie vidí? Ano. Možná o nich už moc mluvím, někdy mi přijde, že novinářům říkám, co mají psát. Ale diváci tu metaforu chápou. Québec je malý národ. Dohromady jsme rádi drsní a arogantní a máme vlastní pravidla. Jakmile se ocitneme mimo domov, jsou z nás malí, ztracení lidé, kteří nevědí, kam mají jít, protože se odlišují. Ten paradox najdete i ve filmu. Všechno, co patří ke vsi Sainte-Irénée-les-Neiges, je v pořádku. Jakmile tam po záhadné smrti mladíka dorazí jiní lidé, všichni znervózní. Bojí se, že o něco přijdou.    Mezi ony „jiné“ patří i duchové místních mrtvých. Od nich bychom čekali hrozbu a vraždy, vy si ovšem s pravidly hororového žánru dost hrajete. A tak duchové nedělají vůbec nic, jsou to ti nejnudnější zombie v historii. Mí maskéři se vyptávali, jak chci, aby vypadali. A já že nijak. Že stačí dlouhé kabáty, že se nikdo z nich nebude hýbat. Když Aleš Stuchlý uváděl v Karlových Varech první projekci filmu, mluvil o Jarmuschovi a zombie filmech, až jsem se bál, že lidi začnou očekávat horor, kde vybuchují hlavy. Já rád žánr hororu narušuju. Jako malý jsem viděl všechny horory, co kdy vznikly, proč bych měl točit další? Ten žánr je ve mně, ale pokud chcete v roce 2019 udělat zombie film, musíte v něm mít něco navíc. Nějaké metafory pod povrchem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mají zombie fungovat i jako metafora imigrantů, od kterých mnozí čekají potíže, zatímco oni nic nedělají? Nechci vám do krku cpát své významy. Ale pokud se ptáte na inspiraci, pak ano, chtěl jsem psát o obyčejné xenofobii, o našem strachu z toho, co se od nás liší. Když jsem film ukázal jeho sponzorům, tu metaforu o imigraci tam vůbec neviděli. Což je v pořádku. Preferuju jemnější významy. Jako ve scéně, kdy vejde do restaurace žena v hidžábu poslaná do vsi z většího města jako psychologická pomoc. Ve většině filmů by následovala velká konfrontace. Nebo karikatura. V reálu to ale takhle není. Kdyby ta žena vešla sem, dívali bychom se na ni, pokud by na nás promluvila, začali bychom se s ní bavit. Na konci filmu je i ona součástí řešení, na hidžáb všichni zapomenou.    A z postavy starostky si utahujete? Ona je trochu… Je trochu… Prostě vedoucí malé komunity. Představte si ves v Česku, kam by z Prahy poslali pomoc. Taky by o ni nestáli. Myslím, že její postava je univerzální. Nemusíte z ní dělat velkou komedii nebo společenský komentář.    Kolik jste si vlastně vypůjčil z knihy Laurence Olivierové, která film inspirovala? I v ní se zabije teenager při autonehodě, přesně jako na začátku filmu, a lidi nechtějí říct, jestli šlo o nehodu, nebo sebevraždu. Celá kniha je pak o tom, jak spolu vesničané nedokážou komunikovat a je hodně poetická. Žádný sníh, žádná zima, žádná starostka, žádní zombie. To jsem vytvořil já. Z knihy jsem ponechal asi 8 % obsahu, název a jména postav. Pak jsem scénář poslal Laurence a ona odpověděla: Můj bože, tam je celý duch té knihy! Film se jí moc líbil, přijela i na premiéru do Berlína.    Antologie je schválně obrazově trochu špinavá. Jak brzo víte, jak bude váš film vypadat? Nejdřív se potkám se svým kameramanem a probíráme možnosti. Mluvíme o typech barev, snažíme se estetiku filmu přehnaně akcentovat. S Françoisem Messier-Rheaultem jsme se bavili, o čem Antologie vlastně je. A shodli jsme se, že o staré vesnici, která mizí. Tak jsme vzali slovo „mizení“ a snažili se ho přeložit do vizuální estetiky. Začali jsme žertovat, že film natočíme na Super VHS nebo Super osmičku, pak jsme skončili u filmového pásu. O něm se taky říká, že mizí. Není to úplně pravda, ale i tak jsme se pro něj rozhodli. Štáb měl díky tomu mnohem víc respektu, protože takové natáčení stojí víc peněz. Práce je pak klidnější, filmový pás se stane objektem, idolem, který uctíváte. Rád se teď ptám diváků, jestli si myslí, že je Antologie ošklivý film. Pro mě je hlavně syrový.   Při diskusích s diváky taky rád vyzýváte, aby si vás lidi našli na Facebooku, že jim pošlete své starší filmy. Kolik lidí to opravdu udělá? Ve Varech jsem to zmínil na všech projekcích a za dva dny se mi ozvali tři lidi. Ale myslím si, že se pak na ty filmy stejně nedívají. Většina lidí mi totiž už nenapíše, jak se jim líbily. Mám teorii, že pokud vám někdo pošle film zadarmo, je to moc jednoduché. Jsme zvířata a chceme lovit. Pokud vám pošlu odkaz na film zadarmo, zůstane ve vašem e-mailu a nebudete mít potřebu se na něj podívat. Zato pokud chcete dneska večer vidět konkrétní titul, klidně zaplatíte pár dolarů poté, co si ho najdete na iTunes. {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2024-02-20 20:50:00

Dvadsať rokov študovala životy úspešných detí: Rodičia, túto jednu zručnosť by ste ich mali naučiť

Psychologička ponúka štyri rady, ako deti naučiť dôležitú zručnosť.