Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-30 11:20:00

Dětí závislých na digitálních technologiích přibývá. Je to alarmující, tvrdí odborníci

Praha 30. ledna 2025 (PROTEXT) - Usínají s mobilem v ruce a ráno se s ním probouzejí. Většinu dne tráví sledováním videí nebo hraním her na počítači. Ve škole pak mají poruchy pozornosti, trpí osamělostí, úzkostmi nebo dokonce sebepoškozováním. Až polovina všech dětských pacientů je podle adiktologů závislá na digitálním světě. Řada z nich trpí psychickými potížemi. Nárůst počtu dětských pacientů s úzkostnými stavy zaznamenala také Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR.„Zatímco nárůst počtu dětí a mladistvých léčených s úzkostnými stavy se od roku 2020 zvýšil o třetinu, náklady na jejich léčbu vzrostly více než dvojnásobně,“ uvádí Jana Schillerová, mluvčí Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR. Náklady na léčbu úzkostných stavůRokPočet pacientů 0-18 letNáklady na léčbu202010204 727 430 Kč2024138410 418 096 Kč Podle dětského adiktologa Tomáše Jandáče děti každodenní běžné starosti nechtějí řešit a stále častěji utíkají do digitálního světa. V ambulanci dětské a dorostové adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze se až polovina chlapců a dívek ve věku 12 až 18 let léčí se závislostí na digitálním světě. Mladší děti jsou často zachyceni v pedagogicko-psychologické poradně.„Digitální prostor je vytvořen tak, aby uživatele za pobyt v digitálním světě odměňoval, a to je pro děti velká motivace. Závislost dětí na digitálním světě může zapříčinit vznik a rozvoj rizikového chování nebo duševního onemocnění, jako je například porucha příjmu potravy nebo sebepoškozování. Je opravdu alarmující, kolik času v digitálním světě tráví generace Z,“ uvádí Tomáš Jandáč, adiktolog z Ambulance dětské a dorostové adiktologie Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.Podle studie Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti z roku 2022 tráví volný čas na sociálních sítích denně téměř 75 procent studentů středních škol a každý den hraje digitální hry na počítači, mobilu nebo tabletu téměř polovina oslovených chlapců ve věku 11–15 let.Až 18 procent studentů uvedlo, že tráví čas na internetu i když je to nebaví a až 50 procent nejmladších respondentů se cítilo nepříjemně, když nemohlo být na internetu.Herní porucha je přitom stejně závažná jako závislost na alkoholu nebo na drogách a je na místě k ní přistupovat citlivě a nejlépe s odbornou pomocí.Prvotními příznaky závislosti je ztráta kontroly času, vyhýbání se každodenním činnostem, abstinenční příznaky jako pocit nervozity, nespavost, úzkost, frustrace a ztráta duševní pohody.Kontrolovat pobyt v digitálním světě a nastavovat hranice by podle odborníků měli hlavně rodiče. Videopodcast s Tomášem Jandáčem zde: Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR je s více než 1,3 milionu klientů druhou největší zdravotní pojišťovnou v zemi. Na českém trhu působí už od roku 1992 a má smlouvy se všemi významnými zdravotnickými zařízeními. Pojišťovna získala ocenění Finančně nejzdravější zdravotní pojišťovna v zemi, a to pro rok 2020 i 2021. Zdroj: Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky    

Čas načtení: 2025-05-05 10:28:48

Ceny dětských táborů dále rostou. Pojištění storna vrací peníze, když dítě na tábor neodjede

Podle České rady dětí a mládeže vzrostly v posledních letech ceny dětských táborů o několik tisíc korun. Pokud dítě například kvůli nemoci nakonec na tábor neodjede, mohou peníze propadnout. Pojištění storna však pomáhá takovým ztrátám předejít.

Čas načtení: 2025-06-28 08:59:00

Zdravotní pojišťovny rozdávají příspěvky na tábory a dětské sportování. Řekněte si

Ceny dětských táborů vzrostly za poslední roky o tisíce korun. Hodit se příspěvek od zdravotní pojišťovny. Některé nabízejí na lwetní pobytový, dokonce i na příměstský tábor tisícovku. Nebo i víc. Jak o příspěvek žádatt? Poradíme.

Čas načtení: 2026-06-29 10:34:00

Ceny dětských letních táborů vzrostly, děti na ně pošle polovina rodin v Česku

Brno - Ceny letních dětských táborů od loňska vzrostly, přesto polovina rodin s dětmi v odpovídajícím věku letos své děti na nějaký typ tábora pošle. Zjistila to agentura Ipsos v průzkumu pro Home...

Čas načtení: 2021-01-25 14:01:04

Inženýrky dětských osudů z OSPOD škodí dětem i matce

Mezi lidem obecným je hojně rozšířená pověra, že nejdůležitější osobou ve výchově dítěte je matka, jejíž lásku nic nenahradí. Je to ale pouze pověra, kterou vyvracejí úvahy a postupy některých inženýrek dětských osudů z oddělení sociálně právní ochrany dětí (OSPOD). Vyvedly mě z mylné víry v platnost pověry, když jsem se zapletl do jejich sporu s matkou samoživitelkou tří kouzelných dětí ve věku 5-9-14 let.  V rámci činnosti ve specializované zájmové organizaci občanů jsem občas pomohl žadatelům o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zatím mám štěstí, že nikdo z našich chráněnců se nevrátil k trestné činnosti. Mou poslední „obětí“ je Romka Bibiana, odsouzená za bagatelní trestnou činnost, jejíž cestu k resocializaci dláždí neuvěřitelné „roztomilosti“ ze strany inženýrek dětských osudů z OSPOD. Dosahují takových rozměrů, že občas uvažuji, zda jsem jí neublížil, když jsem jí pomohl k opuštění vlídného prostředí malé ženské věznice. Tam byla pro svou milou povahu hvězdou, oblíbenou jak kolegyněmi, tak personálem a její život plynul poklidně v kolejích vymezených vězeňským řádem. K jejím nejlepším vlastnostem panovalo zachování dobrého vztahu s dětmi. Každý, kdo se vrací z vězení na svobodu, má s vybudováním nového života spoustu starostí. Není v zájmu společnosti, aby se mu do cestu vršily nadbytečné potíže. Bibianě je přidává OSPOD s neuvěřitelnou umanutostí. V době jejího odchodu za mříže OSPOD navrhl soudu svěření jejích dětí, dnešní „prvňačky“ Karolínky a čtrnáctiletého Romana, do pěstounské péče údajně pečlivě prověřené babičky Marie. U ní děti setrvaly déle než čtyři roky a zejména na Romanovi se její péče nehezky podepsala. Výběru pěstounky ve skutečnosti asi nikdo velkou péči nevěnoval, protože si za úroveň své péče nakonec vysloužila odsouzení ke krátkému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Když už zanedbávání dětí trvalo hodně dlouho, OSPOD podal soudu dva oddělené návrhy na odebrání dětí pěstounce a jejich umístění do ústavní péče. Soud samozřejmě vyhověl již počátkem listopadu 2020 vydáním předběžných opatření. V té době skutečně jiná možnost nebyla, ale OSPOD odebrání neprovedl. Probral se k životu až po 19.listopadu 2010, kdy se nečekaně pro něj vrátila k rodině matka Bibiana a začala se v rámci svých omezených možností o děti starat. Dočasně se s nimi usadila v domácnosti své mladší sestry Amálky. Tam je nyní veselo. Při návštěvě si tam připadám jako v dětské skupině a hodnotím domácnost jako malý dětský ráj. Obě sestry se o děti starají, jak nejlépe dovedou, poskytují jim láskyplnou péči. Sociální pracovnice matce opakovaně vysvětlila, že pro ni její návrat nic neznamená, neboť nemá kde s dětmi bydlet a v každém případě jí je nechá odebrat. Chovala se k ní jako k bývalé vězenkyni přezíravě. Její rozhodnutí je nepřátelské i vůči Romanovým mladším sourozencům, kteří ho milují. Karolínce už OSPOD asi neublíží, protože matka podala 10. ledna 2021 soudu návrh na dočasné svěření obou dětí a v případě dcery uspěla. Zato v případě Romana OSPOD vydal 19. ledna příkaz k jeho nástupu do diagnostického ústavu a na něm trvá. Svůj velmi opožděný, zato o to tvrdší postup odůvodňuje převážně kritikou jeho chování v době jeho života u pěstounky a tváří se, že jeho matka se neosvědčila, když za dva měsíce nestihla napravit následky víceleté zanedbané pěstounské péče. Také poukazuje na to, že matka nemá vlastní byt: i to je argument pro odebrání dětí. V době, kdy chlapec tráví většinu času doma pod dohledem matky, považují inženýrky dětských osudů za naléhavou potřebu chránit jej před možným úrazem při rvačce ve škole, která je zavřená. Také si stěžují, že Roman nezvládá nároky distanční výuky. Mají pravdu: ale jak je může zvládat, když žije v přeplněném bytě rodiny, která nemá na zaplacení internetu a dospělí v jeho dosahu mají v nejlepším případě ukončené základní vzdělání. Není ale všem dnům konec. Bibiana napadla soudní rozhodnutí o umístění Romana do diagnostického ústavu včas podaným odvoláním. Soud 1. stupně je postoupil odvolacímu soudu 19. ledna, tedy týden před Romanovým nástupem do diagnostického ústavu. Nelze vyloučit, že odvolací soud matce vyhoví a její syn se vrátí domů. V tom případě by dvakrát v krátkém čase po sobě prodělal změnu prostředí a také by se dvakrát rozechvěla srdce jeho mladších sourozenců. Profesionální psycholog by asi souhlasil s tím, že opakované změny prostředí dítěti nic dobrého nepřinesou. Na to ale inženýrky dětských osudů nemyslí: děti přece nejsou o nic citlivější než kusy starého nábytku a nelze nic namítat proti jejich šoupání z místa na místo. Cesta z bláta vede přes odstěhování Bibiany s jejími dětmi do samostatného bytu. Fronta na sociální byt u městského úřadu je ale nekonečná a společnost Společnou cestou, s. r. o., poskytující azylové ubytování, nemá žádný volný byt. Jediná cesta k rychlému získání bytu a anulování argumentu OSPOD je pronájem od soukromého majitele. To je ale nákladná záležitost. Nicméně Bibiana chovala naději, že dosáhne spasení, neboť jí nejmenovaná ušlechtilá nadace slíbila dotaci ve výši 30 tisíc korun. To by jí na pronájem malého bytu víceméně stačilo. Jenže naděje padla po jednání mezi sociální pracovnicí a ředitelkou nadace. V písemném prohlášení sice OSPOD doporučil poskytnutí dotace bez specifikace částky, nicméně bezprostředně po odchodu sociální pracovnice ředitelka nadace oznámila snížení částky na 20 tisíc korun. Odůvodnila to tím, že na základě informací sociální pracovnice se jí případ přestal líbit. Dvacet tisíc je v tomto případě tolik co zrušení slibu, protože s touto částkou se byt pronajmout nedá a Bibiana nemá žádný zdroj na vyrovnání chybějící částky. Aby toho nebylo málo, OSPOD zmařil svěření Romana do ambulantní péče Výchovného ústavu a Střediska výchovné péče Klíčov, které si vyjednala jeho matka. Postarala se o to kurátorka, která za tím účelem do ústavu zatelefonovala. Inženýrky dětských osudů tímto způsobem bezohledně zošklivily Bibianě zkrácení trestu odnětí svobody a ani já se nemohu radovat z úspěchu, kterým vyhovění našemu návrhu na její propuštění určitě je. Chce snad někdo vědět, o který OSPOD se jedná a kdo jsou zmíněné inženýrky dětských osudů? Vím, ale zatím nepovím. Stále si ještě dělám naději, že někde probleskne zdravý selský rozum, na odsun Romana do diagnostického ústavu nedojde, nějaký majitel bytu projeví důvěru k matce tří dětí a nadace jí vstupní náklady přece jen uhradí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-04-10 05:06:15

Osm dětských autosedaček v testech tvrdě propadlo. U jedné se dítě i se sedačkou vymrštilo vpřed

Na trhu jsou autosedačky, které sice mají homologaci, ale v přísnějších testech selhaly tak, že dítěti hrozí vážné zranění.

Čas načtení: 2024-08-18 19:20:17

Belkin prodal již milion dětských sluchátek

Společnost Belkin v polovině srpna oznámila, že celosvětově dosáhla prodejů jednoho milionu kusů dětských sluchátek. V posledních několika letech se společnost Belkin ve svém sídle v kalifornském El Segundu koncentrovala na pokrok při vytváření vysoce [...] Článek Belkin prodal již milion dětských sluchátek se nejdříve objevil na IT Revue.

Čas načtení: 2019-12-15 19:40:11

Ilustrátorka Daniela Skalová: Jako dítě jsem chtěla být módní návrhářkou

Publikaci z nakladatelství Fragment JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA ilustrovala Daniela Skalová. A její obrázky pro malé čtenáře už nějaký čas nejsou neznámé. Mohli je spatřit v některých dalších knížkách. Výše zmiňovaná Já a Anastázie vyšla v září 2019 a už získala velmi příznivé ohlasy. Například web lukbook uvádí: “…a jen mi je trošku líto, že příběh nedostal pořádně tlustou knihu – kolik zvláštních všedních dnů bych mohla s hlavní hrdinkou prožít. Nechtělo se mi s ní loučit, protože byla…. Něčím jedinečná. A není to jen ta mentální upovídanost. Je v ní spousta dětské naděje, víry v to, že osud je tu pro nás. Víry, kterou obyčejně po čase ztrácíme, a proto je dobré si ji připomenout.” Věřím, že když na knížce pracuje autor a ilustrátor, oba si ji přisuzují jako svou knížku. Aby ne! Když do ní dali kus svého srdce a fantazie a dovolili světu otevřít své vnitřní já a stali se tak zranitelnějšími, jen aby udělali radost druhým. A proto jsem ráda, že jsem mohla připravit rozhovor s ilustrátorkou této knížky, Danielou Skalovou, o její zajímavé a hezké práci. MB: Před nedávnem jsme se potkaly na vánočním posezení nakladatelství Fragment. Pamatuji si na velmi milou a přátelskou atmosféru a bonusem bylo, že jsme se mohly konečně osobně poznat. Pro tebe to byla první knížka pro toto nakladatelství, nikoliv však knižní prvotina. Jaké další knížky jsi ještě ilustrovala? Daniela: Pro mne bylo naše setkání milým překvapením. Je to tak, Anastázie je mojí prvotinou v nakladatelství Fragment, spolupráce byla moc příjemná, tak věřím, že bude pokračovat třeba Anastázií číslo 2. Mé velké díky patří nakladatelství Grada, které mi dalo “první šanci” a s velkou důvěrou mi svěřilo rukopis v té době už uznávané spisovatelky dětských knih Zuzany Pospíšilové. Knížka se jmenuje Prázdniny s drakem. Následovalo dalších 5 knih: Johanka a malé prasátko, Kouzelné sedlo, O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi, Týden mezi indiány a Konec zlobení. Dále jsem pro nakladatelství Albi ilustrovala dvě interaktivní knížky z edice Kouzelné čtení a to Básničky z lesa a Pohádkové učení. Pro nakladatelství Krigl Ovečku Oli a také spolupracuji s nakladatelstvím Infoa na ilustracich k zrcadlovým knížkám, ze kterých jsou již v prodeji Tom Sawyer a Gulliverovy cesty. MB: Když jsi kreslila Markétku a Alenku z knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, byl někdo tvou inspirací? V knížce totiž není striktní popis až na pár hlavních znaků, jako že Markétka ráda nosila kostkovanou čepici jako Sherlock Holmes. Nebo to byla čirá fantazie? Daniela: Když jsem si četla rukopis, Markétka už se mi v hlavě rýsovala. Nakreslila jsem jí tak, jak jsem si ji při čtení představovala. Alenka mi dala trochu víc práce, měla jsem několik variant. Každá z holek je jiná, tak jsem se snažila, aby ta rozdílnost byla i na jejich vizuální podobě znát. Je to krásný příběh, a tím, že se v knížce stále něco děje, moc hezky se mi ilustrovala. MB: Markétka nosila kostkovanou čepici jako její hrdina Sherlock Holmes, v puse žmoulala lízátko místo dýmky, svůj dětský pokoj nazývala laboratoří a hlavně měla obrovskou fantazii, co by všechno chtěla ve svém životě zažít, a čím by chtěla být, až bude velká. A co ty? Čím jsi chtěla být jako malá holka? Jak vypadal tvůj dětský svět? Určitě v něm bylo spousta místa pro fantazii a originální nápady. Daniela: Já jsem vyrůstala za totality a tu dobu mám v hlavě v barvách černo-bílých. Jako každé dítě jsem měla hodně snů, asi nejdýl mi ale vydrželo, že jsem chtěla být módní návrhářkou. Měla jsem úžasnou babičku, která, když jsem ještě nebyla na světě, učila na oděvní průmyslovce. Když jsem byla malá, snažila se mě naučit šít, vyšívat, háčkovat… Já jsem ale většinou utíkala ke kreslení a malování. To módní návrhářství byl tedy asi takový kompromis, abych babičku úplně nezklamala. Teď mě trochu mrzí, že jsem se toho od ní víc nenaučila. Také jsem si přála mít svůj krásný voňavý obchůdek a to se mi na nějakou dobu splnilo. MB: Pamatuji si z našeho setkání, jak jsi hezky mluvila o svých dětech, jací jsou šikovní čtenáři. Tvoje dcera mi udělala obrovskou radost, když se jí líbila naše společná knížka, a syn právě čte Běž, chlapče, běž. Kolik že jim je roků? A myslíš, že půjdou v mamčiných stopách? Věřím, že každé dítě rádo kreslí a tvoří. Daniela: Ano, mám devítiletá dvojčata Terezku a Vojtu. Také jsou každý úplně jiný, stejně, jako Markétka s Alenkou. Myslím, že Terezka je právě hodně po mojí babičce, hrozně jí baví všechny ruční práce. Vytáhne vlny a klidně celé dopoledne háčkuje. Je nejspokojenější, když může něco tvořit, nebo číst. Momentálně má jasno, že by chtěla být malířkou. Vojta je zase takový opravdový kluk, nejradši je někde venku, hraje fotbal, nebo jezdí na kole. Přál by si být architektem a navrhnout nám nějaký krásný dům, ve kterém by se nám hezky bydlelo. MB: Prozradíš nám, který ze všech tvých projektů tě nejvíce bavil nebo stále baví? Daniela: Moc mě baví tvořit pro děti, ilustrovat knihy je opravdu práce snů. Ráda ale vzpomínám i na projekt, kterému jsem věnovala půl roku svého života. Vymalovala jsem svými obrázky celé dětské oddělení ústavu pro mentálně postižené. Docházela jsem tam každý den a podle přání jednotlivých dětí jsem pomalovala zdi jejich pokojíčků. Byla to práce, která pro mě měla velký smysl. MB: Práce ilustrátorky musí být krásná. Věřím, že spousta dětí by v tom mohla spatřovat splnění snu: malovat si a ještě si tím vydělávat. Setkala jsi se někdy s nějakými zapeklitostmi nebo situací, která mohla ve výsledku vypadat velmi úsměvně? Prozradíš nám nějaký takový veselý příběh? Daniela: Když mi přišel rukopis ke knížce Johanka a malé prasátko a já si ho přečetla, nebyla jsem si jistá, jestli mám malovat růžové prasátko, nebo malého divočáčka. Narodilo se totiž v lese, ale potom bydlelo u Johanky doma. Vznesla jsem tedy dotaz do nakladatelství, odkud mi přišla pobavená odpověď, že nevědí, ale že mě zkontaktují s paní spisovatelkou. Zuzka Pospíšilová mi odpověděla, že ona vlastně také neví a že se zeptá Johanky, která opravdu existuje a o které knížku psala. Nakonec je to tedy malý divočáček a mně se moc líbilo, že paní Pospíšilová píše knížky dětem opravdu na míru. Hned jsem toho využila a zeptala se jí, jestli by nechtěla napsat knížku o dvojčatech Vojtovi a Terezce a jejich plyšácích lišce Matyldě a medvědu Šmíráčkovi. Slovo dalo slovo a Vojta s Terezkou mají svojí knížku, jen Šmíráčka nám paní spisovatelka přejmenovala na Šimráčka 😀 O Daniele: Daniela Skalová se narodila 3.3.1977 v Karlíně. Je výtvarnicí a ilustrátorkou dětských knížek. Od dětství jí bavilo malovat a něco tvořit. Po dokončení školy s výtvarným zaměřením začala pracovat v jedné restaurátorské firmě a také externě na počítači ilustrovala elektronické knihy pro výuku angličtiny. Malovala na zdi do dětských koutků, školek, dětských pokojíčků a tvořila různé návrhy. Po povodních v roce 2003 si založila v Karlíně Malovaný obchůdek, ve kterém prodávala výrobky různých šikovných tvůrců a malovala tam na zakázku, co si kdo vymyslel. Značka Malovaný obchůdek zůstala a stále žije:-) Momentálně se z největší části věnuje ilustraci. MB

Čas načtení: 2026-02-18 12:40:00

Testování bezpečnosti vakcín je mýtus

Většina lidí předpokládá, že vakcíny jsou před podáním milionům dětí podrobeny přísným testům bezpečnosti. Není tomu tak.   To, co se ve světě vakcín považuje za testování bezpečnosti, není věda, ale divadlo. Žádné placebové kontroly. Absurdně krátká doba sledování. Nedostatečné studie. Pro každého rozumného člověka by to bylo podvodem. Ale pokud jde o vakcíny, je to běžná praxe. Žádné placebové kontroly Aby se zjistilo, zda je nový lék bezpečný, testuje se proti placebu. Placebo je něco inertního, což znamená, že nemá žádný účinek na lidské tělo. Bez této neutrální základny není možné s jistotou vědět, co produkt dělá. Přesto ani jedna rutinní dětská vakcína ve Spojených státech nebyla schválena na základě placebem kontrolované klinické studie. Ani jedna. FDA to potvrzuje v příbalových letácích ke každé vakcíně, které jsou k dispozici na jejích webových stránkách. To by samo o sobě mělo ukončit diskusi. Bez placeba se tvrzení o bezpečnosti vakcín opírají o víru, nikoli o fakta. Co místo toho používají Místo placeba se vakcíny testují proti jiným vakcínám nebo injekcím obsahujícím aktivní složky, jako jsou hliníkové adjuvanty. Pokud testovaná i kontrolní skupina vykazují podobnou míru nežádoucích účinků, může výrobce tvrdit: „Vidíte? Žádný rozdíl – vakcína je bezpečná." Je to jako porovnávat whisky s vodkou a tvrdit, že whisky nemá žádný účinek, protože obě vás opijí stejně. FDA tuto praxi povoluje. CDC ji obhajuje. Média ji ignorují. Pyramidový systém testování vakcín Mohli byste si myslet, že i když žádná z vakcín není testována proti placebu, určitě jsou alespoň porovnávány s něčím, co bylo. Nejsou. Novější vakcíny jsou testovány proti starším, ale ty starší vakcíny byly často testovány proti jiné vakcíně namísto placeba. A ta? Stejný příběh. Žádná z běžných dětských vakcín nebyla schválena na základě testů, které používaly placebo – ani kontrolu, která by byla. Absurdně krátká období přezkoumávání bezpečnosti I když pomineme nedostatek placebových kontrol, období přezkoumávání bezpečnosti vakcín jsou absurdně krátká – někdy jen tři dny. Dětské vakcíny jsou obvykle monitorovány jen několik dní nebo týdnů – nikdy déle než šest měsíců – ale vývojové, neurologické a imunitní poruchy (jako autismus, ADHD, alergie atd.) se často objevují až o několik let později. Jinými slovy, tyto studie nemohou zachytit škody, které se objeví až několik let po očkování. Naopak, zatímco rutinní dětské vakcíny jsou sledovány pouze po krátkou dobu, jiné široce používané léky procházejí před schválením víceletými studiemi. Studie s nedostatečnou statistickou silou I kdyby existovaly placebem kontrolované studie – což není pravda – a i kdyby byla sledovací období dostatečně dlouhá – což také není pravda – mnoho studií vakcín by stále nedokázalo odhalit skutečné škody, protože mají velmi nedostatečnou statistickou sílu. To znamená, že zahrnují příliš málo účastníků, aby bylo možné odhalit vzácné nebo závažné nežádoucí účinky. Mnoho rutinních studií dětských vakcín zahrnuje pouze několik set nebo několik tisíc dětí. Pokud vakcína způsobuje chronické zdravotní potíže u 1 z 1 000 dětí, studie s 500 dětmi by to pravděpodobně nezjistila. Monitorování po registraci Někteří mohou tvrdit, že systém VAERS (Vaccine Adverse Event Reporting System) monitoruje vakcíny po registraci, aby zajistil jejich dlouhodobou bezpečnost. Ve skutečnosti je VAERS pasivním systémem, který zachycuje „méně než 1 % nežádoucích účinků vakcín", což znamená, že většina poškození způsobených vakcínami není nikdy zaznamenána. Závěr Žádná z běžných dětských vakcín nebyla nikdy registrována na základě dlouhodobých placebem kontrolovaných studií. Když dojde k poškození, agentury jako CDC a FDA je odmítají standardní frází: „Nebyla prokázána žádná příčinná souvislost." Nikdy nevysvětlují, proč nebyla prokázána žádná příčinná souvislost – protože bez placebem kontrolovaných studií není možné ji prokázat. Systém je strukturován tak, aby se vyhnul odhalení právě těch škod, před kterými má veřejnost chránit. Neuskutečnění dlouhodobých placebem kontrolovaných studií pro registraci běžných dětských vakcín je vědecky i morálně neospravedlnitelné. A zůstává to standardní praxí.

Čas načtení: 2012-12-13 15:15:00

Dětský pokojíček nejen pro nejmenší

Mít krásný dětský pokojíček je sen každého dítěte. Rodiče pozor, v současné době si můžete vybírat z celé řady dětských pokojíčků. Stačí si jen vybrat ten správný. Sestavy dětských pokojíčků Výhodou předem nedefinovaných dětských stěn je nižší cena a hlavně úspora místa. Dle vás si můžete vybrat p ...

Čas načtení: 2019-12-03 18:27:22

Jsou to jen děti. Ale mohou být i vrahy. Strašlivé lidské osudy.

Je to tak zvláštní pocit. Vždyť jsou to přece jen děti! Díváte se na ně, do jejich na první pohled “nevinných” tváří. Každý den jich spoustu potkáváte. Mohly by vůbec někomu tak strašně ublížit? Dokázaly by rozhodnout o životě a smrti? Nebo se i předem připravit na vraždu? Ano, mrazilo mě, jak už bylo napsáno v jiném příspěvku. Tuto publikaci ani snad není možné číst v poklidu. Stephan Harbort k danému tématu přistoupil zodpovědně. Žádné senzace, prostě holá fakta a stejně vám bere dech. S určitými předpoklady už knížku otvíráte a stejně stránku po stránce jste ostře konfrontováni s realitou. Pak mám najednou pocit, jako bych po celou dobu žila na jiné planetě. Je možné, aby svět, aby děti byly tak kruté? Odkládám na chvíli knížku a jsem v myšlenkách nucena hledat jakékoliv podobnosti či náznaky ze svého okolí. Určitý prvek, díky jehož identifikaci by pak další kroky mohly působit preventivně. Na první pohled žádné z těchto dětí nedělá dojem potenciálního vraha. Titulní strana nabízí fotografie sympatických nebo smutných tváří. Něco s nimi ale bylo „špatně“. Mohla to být psychická agresivní porucha, nebo špatné rodinné podmínky, zneužívání, život v „opiovém“ domě a tak dále. Ale při pohledu z vnějšku: Kdo by mohl předem s jistotou říci, že se stane něco tak strašlivého? Ve škole mohli působit jako mlčenliví, nebo výbušní, občasní záškoláci se špatnými známkami, rváči. Nejsou stejní, není jeden jako druhý. Rozdíly mezi nimi byly. Protože pokud by existoval jasný vzorec, který předpoví evidentní patologické chování, určitě by se dalo takovým tragickým koncům předcházet. Vždyť naše děti se běžně ve třídách setkávají se spolužáky, kteří nemají nejlepší známky nebo jsou těmi, kteří vyvolávají spory a rvačky. To ovšem neznamená, že z nich jednou budou vrazi. Faktem je, že tu jsou také některé další zjevné znaky, které by měly zaregistrovat jejich nejbližší, pokud se o vývoj a výchovu svého dítěte zajímají. Ubližování zvířatům, sadistické výbuchy (např. jeden z dětských vrahů tak dlouho mlátil pěstmi do kmene stromu, dokud mu z nich nezačala crčet krev, pak se konečně trochu uklidnil), ale i časté či dlouhodobé záškoláctví, opakování ročníku nebo velmi špatné známky. Rodiče by měli rovněž sledovat, s kým se jejich dítě kamarádí. A vše zavčasu řešit s odborníkem. “Toho kluka jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem ho předtím několikrát viděl. Když chtěl toho dne projít kolem mně, řekl jsem mu: “Hej, ty!” V ten moment se ten kluk otočil. Okamžitě jsem věděl, že ho musím dostat někam, kde mu budu moct ublížit. Chtěl jsem ho zmlátit, způsobit mu bolest. Musel trpět, pořádně trpět.” …”Když jsem toho kluka zabil, necítil jsem se nijak špatně. Spíš jsem měl dobrý pocit jakéhosi osvobození. Když jsem toho dne šel do postele, spal jsem jako mimino.” (26 – 27, z výpovědi malého vraha Erica) Publikace je rozdělená do několika příběhů, skutečných událostí. Jsou zde přesně popsané případy vražd, výpovědi samotných dětských vrahů, soudní líčení, konkrétní okolnosti případu a psychologické rozbory, čím bylo způsobeno pachatelovo jednání. Závěrem je statistická příloha z letech 1950 až 2014 procentuálně uvádějící skutečnosti jako věkové zastoupení pachatelů vražd (od pětiletých dětí 4,2% až po nejčtenější skupinu 13letých 39,5%). 87,5% dětských vrahů tvoří chlapci, školní výsledky malých pachatelů jsou většinou podprůměrné (50%) a bývají vyloučeni ze školy nebo získávají školní tresty. Pachatelé často pocházejí z rozvedeného manželství (50%), před spácháním vraždy se nejčastěji dopouštěli krádeže (33,3%) či vandalizmu (20,8%). “Můj otec uměl být pořádně brutální. Ještě dnes si vzpomínám na jednu věc, když potrestal jednoho z mých bratrů. Koupil otci pivo a přitom si tajně koupil za 50 feniků oříšky. Když dal otci zbytek peněz, otec si všiml, že trochu peněz chybí, popadl mého bratra za ruce, strčil mu je do kotle s vařící vodou a držel je tam tak dlouho, až měl ruce úplně červené. Bratr pak musel jít do nemocnice, protože měl silné bolesti a nemohl nic dělat. Nebo museli bratři klečet skoro celou hodinu na trojhranné liště a ruce museli držet napřažené před sebou. Otec si asi myslel, že je tak lépe vychová. A když to bratři nedokázali, museli zůstat klečet ještě déle. Otec byl strašně tvrdý, jemu byl úplně jedno, jaké to bude mít následky.” (194) Pokud se nebudeme zajímat o své děti, nebo budeme k nim nepřiměřeně krutí, je to skoro rovnice k tomu, že si říkáme o problém. Krutost z nich rozhodně dobré lidi nikdy neudělá. O autorovi: Stephan Harbor je vrchní kriminální komisař a přední německý odborník na sériové vraždy. Hovořil s více než padesáti sériovými vrahy, vyvinul mezinárodně používané metody pátrání k usvědčení a dokázání viny pachatelů násilných činů. Je odborným poradcem televizních dokumentů a detektivních seriálů. Žije v Düsseldorfu. Stephan Harbort, Když vraždí děti, nakladatelství Alpress, 2019. MB

Čas načtení: 2013-05-02 07:15:00

3D detské koberčeky

Detské koberčeky patria k veľmi obľúbeným doplnkom detských izbičiek, a o to viac, keď sú plne funkčné aj zábavné. Kolekciu nových detských 3D koberčekov predstavila spoločnosť Danish by Design, ktorá je špecialistom v odbore detských textílií. Kolekcia kobercov obsahuje modely vhodné pre všetky ve ...

Čas načtení: 2016-04-09 00:00:00

10 let povinného využívání dětských autosedaček

Již deset let jsou v Česku povinné autosedačky pro děti. Jejich využití velmi výrazně napomohlo eliminaci úrazů při nehodách vozidel v silničním provozu. Po deseti letech povinného využívání dětských autosedaček v České republice je jasné, že značně napomáhají při ochraně života dětských spolujezdc ...

Čas načtení: 2024-10-29 20:15:09

Podpora rodin je pro Piráty priorita, chtějí místa ve školkách už pro děti od dvou let. Rodinám to pomůže v lepším slaďování osobního, rodinného i pracovního života

Praha, 29. října 2024 – Místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Olga Richterová spolu s pirátskými kolegy předložila k návrhu o dětských skupinách i úpravu, která má postupně zajistit místa ve školkách či dětských skupinách pro děti už od dvou let věku. Novela zákona o dětských skupinách rozšiřuje možnost volby pro rodiče malých dětí. Těm rodičům, kteří se […]

Čas načtení: 2024-11-06 00:47:36

Dětských pacientů přibývá, hlavně závislých. Chybí ale psychiatři

Počet dětských pacientů psychiatrických zařízení se od roku 2013 do loňska zvedl o zhruba tři čtvrtiny z 4738 na 8311. Na semináři o duševním zdraví pořádaném pražským magistrátem to v úterý řekl ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) Ladislav Dušek. I když na počet dětí a mladistvých s duševními problémy podle Duška měla vliv pandemie koronaviru, trend je jasný už dlouhou dobu. Zároveň podle něj nelze situaci zlehčovat tím, že se jedná o mírné diagnózy. „Toto jsou velmi vážné nemoci,“ řekl. Zřejmý je podle něj nárůst i u diagnóz typu schizofrenie, výrazné je pak i zvyšování počtu závislých. Podle prognózy se dá očekávat, že trend bude pokračovat i nadále. Za 20 let by se v Praze počet dětských psychiatrických pacientů mohl dostat až na 23 000. Zároveň je nedostatek psychiatrů, a to zejména dětských. ...

Čas načtení: 2025-03-23 07:01:10

Dětské barefoot papuče: Zdraví pro malé nožky

Dětské barefoot papuče: Zdraví pro malé nožky redakce Ne, 03/23/2025 - 07:01 Móda Klíčová slova: barefoot papuče barefoot papučky dětské papuče dětské sandály dětské barefoot boty Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Co jsou dětské barefoot papuče? Moderní, kvalitní dětské barefoot papuče jsou navrženy tak, aby umožňovaly co nejpřirozenější chůzi, jako když je chodidlo bosé. Tyto papuče mají tenkou a flexibilní podrážku, což dovoluje dětem lépe vnímat povrch, po kterém právě jdou a přirozeně se pohybovat. Tím dochází k podpoře správného vývoj nožní klenby a posílení svalů, které zajišťují pevný postoj, chůzi a rovnováhu. Přednosti dětských barefoot papučí Důvodů, proč se rozhodnout pro tyto zdravé dětské papuče, je hned několik. Přirozený pohyb: Díky tenké podrážce a prostornému střihu mohou děti volně hýbat prsty, což napomáhá přirozenému pohybu nohy. To může vést ke zlepšení koordinace i motorických dovedností. Zdravý vývoj nohy: Barefoot papuče umožňují noze dýchat a vyvíjet se bez nevhodných omezení. Klasické boty často způsobují deformace prstů a mohou způsobit až dlouhodobé následky na zdraví. Pohodlí: Barefoot dětské papuče jsou navrženy s ohledem na komfort. Jsou lehounké a měkké, což znamená, že je malí uživatelé mohou nosit celé dny, aniž by pociťovali nadměrnou únavu. Kvalitní materiály: Mnoho značek, jež se specializuje na barefoot boty, používá ekologické a zdraví prospěšné materiály, které jsou šetrné k pokožce. Dětské barefoot sandály jsou ideální i na jaro a léto S nástupem teplého počasí přicházejí na řadu dětské barefoot sandály. Kombinují výhody barefoot designu s ventilací, kterou děti potřebují během horkých dnů. Tyto dětské sandály jsou ideální pro procházky v trávě, po cestičkách v parcích i městských ulicích. Děti si v nich užijí volnost, a zároveň jim poskytnou správnou ochranu. Jak vybrat správné dětské barefoot papučky? Při výběru dětských barefoot papučí je důležité zaměřit se na několik klíčových bodů: Správná velikost: Ujistěte se, že papuče mají na délku dostatek volného prostoru, a to asi 1 cm. Děti by měly být schopny pohodlně pohybovat prsty, a noha by neměla být stlačená. Flexibilita: Podrážka má být dostatečně pružná. Tím dovolí volný pohyb noze. Pokuste se ohnout papučky a spojit špičku s patou, abyste zjistili, zda jsou dostatečně flexibilní. Materiál: Zvolte dětské barefoot papuče z přírodních a kvalitních materiálů, jež jsou prodyšné a šetrné k pokožce. Design: Děti si většinou vybírají obuv podle vzhledu. Proto barefoot dětské papuče a sandály najdeme v různých barvách a designech, které umí děti nadchnout. Investujte do zdraví dětských nožiček Dětské barefoot boty jsou správnou investicí do zdraví a pohodlí dětí. Nejen že podporují správný vývoj nohou, ale zároveň přináší komfort a volnost, které „ratolesti“ potřebují k objevování světa. Přestaňte se obávat o zdraví jejich nožiček a vyzkoušejte barefoot obuv, jež je stále více populární mezi rodiči po celém světě. Přidat komentář Foto eshop.bylo-nebylo.com  Věděli jste, že správné obutí může ovlivňovat nejen pohodlí vašich dětí, ale i jejich zdravý vývoj? Dětské barefoot papuče jsou stále populárnější volbou mezi rodiči, jež chtějí potomkům poskytnout co nejpřirozenější a nejzdravější obuv.

Čas načtení: 2025-06-01 08:52:41

Čína vyrábí miliony dětských sex robotů, které dodává pedofilům v Západních zemích

Čína masově vyrábí miliony dětských sex robotů vybavených chatboty s umělou inteligencí, přičemž se zaměřuje na pedofily v Západních zemích, jak odhalily nedávné zprávy z Čínských továren na sex panenky. Tyto továrny zažívají prudký nárůst poptávky, přičemž děsivé snímky ukazují… The post Čína vyrábí miliony dětských sex robotů, které dodává pedofilům v Západních zemích first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2026-04-10 06:25:53

Brněnští průmyslníci z Jet Investment vykročili do nečekané oblasti: ovládli síť dětských heren

Jet Investment kupuje podíl ve strojírenské ZKL Group a síti dětských indoor parků Toboga. Obě transakce jdou do fondu Jet 3. Článek Brněnští průmyslníci z Jet Investment vykročili do nečekané oblasti: ovládli síť dětských heren se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2015-10-26 01:00:00

Soustřeďte se více na dětskou nohu než botu

Téma dětských nohou a bot mě potkává na každém kroku. S mým článkem o dětské obuvi jsem se sice znelíbila mnohým prodejcům bot, ale taky zalíbila lidem, kterým se současný stav dětské obuvi také nelíbí a chtějí ...

Čas načtení: 2013-01-11 09:15:00

Poschodové postele nie sú len pre deti

Poschodové postele, ideálne riešenie Poschodové postele už dávno nepatria len do detských izieb. Z obyčajných, nie vždy zrovna vzhľadných palánd sa premenili do funkčného, vkusného a zaujímavého kusu nábytku. Pre deti aj pre dospelých Poschodové postele boli predtým bežnou súčasťou detských izieb ...

Čas načtení: 2016-04-14 22:30:00

Otisky dětských nožiček a ručiček – nenahraditelná vzpomínka na miminko

Už jste slyšeli, ba dokonce viděli otisky dětských nožiček a ručiček? Viděli jste otisky na plátno, které jsou vhodné i pro starší děti? Otisky jako takové jsou kouzelnou vzpomínkou a nenahraditelným dárkem pro celou rodinu. Vytvořte si i vy památku na chvíle, kdy vaše děti byly ještě malinké. Otisk ...

Čas načtení: 2022-07-19 08:54:03

Autorka knih pro děti Klára Smolíková: Na dětství nevzpomínám moc ráda

„Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou,“ přiznává Klára Smolíková, autorka řady knížek pro děti, několika metodických příruček, která pořádá semináře určené převážně učitelům a knihovníkům, držitelka několika literárních cen a velká knihomolka.   V dětství jste měla ráda knížky a chtěla jste být knihovnicí nebo ilustrátorkou. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svého dětství a mládí? Na dětství jako takové vlastně nevzpomínám moc ráda. Osmdesátá léta jsem prožívala jako ulepenou šedivou dobu. Většina lidí se bála jakkoliv projevit, nejen občansky, ale i profesně. Stále se do našich životů promítaly křivdy padesátých let a zároveň se snilo o bájném Západě. Ráda jsem chodila do pionýra, který se naštěstí až tak nelišil od dnešního skauta. Na druhém stupni jsem milovala projekty na poznávání historie Prahy nebo lektorované programy v galeriích. Bavilo mě sjezdové lyžování nebo volejbal, ale nevydržela jsem u žádného sportu, protože tělovýchovné oddíly vyžadovaly tréninky několikrát týdně. Přestože jsem téměř každý den měla odpoledne nějaký kroužek, chtěla jsem mít i dostatek času na čtení. Vlastně mám pocit, že jsem se dětstvím pročetla.         Co vás přivedlo ke studiu estetiky a teorie kultury na FF UK? Mělo na vás vliv, že vaše babička studovala dějiny umění na pařížské Sorbonně? Doma jsme měli po babičce spoustu uměnovědných knih, obrazových publikací v němčině, francouzštině či angličtině, takže to určitě nějakou stopu v mém uvažování zanechalo. Vyrůstala jsem na Ořechovce, pražské vilové čtvrti, která byla nasáklá nostalgií po kulturnějších časech. Ale také jsem po mamince spřízněna s rodinou Thomayerů, po revoluci se do rodinných rukou vrátilo Thomayerovo zahradnictví, kde se prý v zahradním altánu scházeli význační literáti. Přesto si myslím, že mě víc ovlivnily moje profesorky na gymnáziu. Původně jsem uvažovala o studiu přírodních věd, ale učaroval mě záběr a nadhled paní profesorky Vojtěchové, která od nás (k nelibosti mých spolužáků) vyžadovala každý měsíc kromě přečtených knih i návštěvu výstavy a divadla. Profesorka Hrubá zase hned po sametové revoluci otevřela seminář dějin umění a latiny a opět nás velmi přátelsky do tajů kultury zasvěcovala.   Patnáct let jste s rodinou žila v Táboře, kde jste v letech 2000 až 2010 učila studenty knihovnictví historii knih, knihtisku a knihovnictví. Na Pedagogické fakultě v Praze jste v období 2006 až 2014 vedla seminář věnovaný médiím. Dnes pořádáte besedy a semináře. Jaký je o ně zájem? Co vás na setkávání se čtenáři baví? Je to ten přímý kontakt? Zpětná vazba? Přes dvacet let se věnuji hledání cest, jak zažehnout v ostatních zájem o knihy, jak aktivizovat ve vztahu k různým mediálním obsahům i jak rozvíjet vlastní tvořivost. V tématech, kterými jsem se zabývala se svými studenty, nyní pokračuji na seminářích určených převážně učitelům a knihovníkům a jsem nadšená, že o další vzdělávání v oblasti čtenářské gramotnosti je obrovský zájem. Proto ostatně píšu i metodické publikace. Zároveň jsou mým hlavním tématem děti, protože každou další generaci musíme ke čtení i kritickému uvažování o informacích znovu přivést. Je milým bonusem, že mohu na besedách a dílnách pracovat přímo s mými knihami. Jednak mi tedy setkávání dává zpětnou vazbu, jestli mé aktivizační metody, třeba pracovní listy, fungují, jednak mně dodávají chuť i inspiraci pro další psaní. V tuto chvíli mám diář plný na rok dopředu, což není úplně stav, který mi vyhovuje. Chtěla jsem být však pro všechny zájemce, i třeba z opačného konce republiky, stejně vstřícná a transparentní.    Přispívala jste také do dětských časopisů. Začarovaný Hvozd: Příběhy dětí z Končiny nejdříve vycházel v Mateřídoušce a pak vyšel jako kniha. Proč jste si vybrala právě psaní knih pro děti a náctileté? Uvažujete o tom, že byste napsala také něco pro dospělé čtenáře? Asi nejvíc mých dětských knih cílí na čtenáře zhruba desetileté. Ti bývají nejvděčnější, protože už jsou rozečtení a chápou složitější, třeba historické souvislosti. Záměrně se tedy snažím věkové nůžky otevírat. Knihy pro mladší děti nebo předškoláky mají často základ či předobraz v nějaké publikované časopisecké rubrice (Kvidovy přeslechy, Vynálezce Alva či Čertice Dorka) nebo projektu (Devět malých zahradníků), tedy nejprve si mapuji terén, co unesou, čemu rozumí či co je baví. Pro náctileté jsem nedávno vydala knihu COM.ensky, která reflektuje covidovou epidemii a její dopady na životy náctiletých ve srovnání s vlivem morových epidemií na život Komenského. Zmiňovaný Začarovaný Hvozd je napsán v žánru fantasy, najdou se v něm tedy čtenáři třináctiletí i sedmiletí. Pro ty mladší Mateřídouška dokonce nahrála celý příběh jako audioknihu. Namluvil ji Jan Maxián a kapitolu po kapitole ji zdarma uveřejňuje na svých podcastových kanálech. Takže nepřekvapí, že má nejnovější kniha, kterou jsem se spoluautorem Lukášem Vavrečkou křtila na Světě knihy, se věnuje audioknihám. Oslovuje dospělé čtenáře a provází je báječným světem mluveného slova. Jen jsme jí dali trochu provokativní název Nečtu! Poslouchám.       Napsala jste na pět desítek autorských knih a z toho několik metodických publikací. Za knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství a S Komenským do komiksu: Únikovka s Ámosem jste obdržela literární cenu Zlatá stuha. O čem ráda píšete? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Jak už jsem zmínila, zajímá mě historie, koneckonců působila jsem v Husitském a v Národním muzeu a na výstavách či expozicích spolupracuji jako externista. Kniha je pak často jedním z výstupů muzejního projektu, jako třeba u komiksové výstavy o Komenském, kterou jsem vytvořila pro Národní pedagogické muzeum ve spolupráci s výtvarníkem Lukášem Fibrichem a teologem Richardem Vlasákem. Porozumění minulosti je pak často branou k současnosti a příběh obě roviny propojí. Také se snažím reagovat nejen na to, co mě samotnou bavilo v dětství číst, ale i to, co zajímá dnešní čtenáře. Nesnažím se tedy psát nové verneovky, přestože jsem je hltala, protože ten inspirační zdroj už vyschl. Zato sci-fi má stále co říct, takže se těším, až o prázdninách přepracuji s ilustrátorem Martinem Hanschildem do knihy již časopisecky publikovaný příběh Vesmírná zásilkovna.   Působíte nejen jako spisovatelka, ale také jste scenáristka komiksových příběhů a publicistka. Vše je to o psaní. Čím vás psaní tak naplňuje? Je pro vás spíše prací nebo koníčkem? Připravujete něco nového? Právě jsem odevzdala do nakladatelství Crew rukopis komiksové knihy o morčatech, která spolu s krajtou uprchla ze zverimexu, a mám obrovskou radost. Těším se jako malá na poslední chybějící obrázky a obálku, kterou určitě parádně vymyslí Ester Kuchynková. Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou. Kvůli besedám a seminářům mi na něj často zbývá čas po večerech a víkendech. Okamžitě se tedy vrhám na finalizaci knihy o dubáncích. S fotografem Petrem Václavkem jsme vytvořili knihu Dubánek a tajný vzkaz, kterou v těchto dnech obdrželo při pasování na čtenáře přes čtyřicet tisíc prvňáků. Rádi bychom je spolu s nakladatelstvím Triton do Vánoc potěšili dalším dubánčím příběhem.   Se svým manželem, spisovatelem Jiřím Walkerem Procházkou, jste napsala série Souřadnice zločinu (kniha Mrtvá šelma) a Tajná dvojka A + B (Zločin mezi dinosaury, Poprask v divadle kouzel, Zbloudilá střela, Případ ztraceného koně) a se synem Tobiášem Smolíkem knihu o židovské historii Cha cha cha, zasmál se Mordechaj. Jak se vám pracovalo se synem?      Spolupracovala jsem na knihách už s mým prvním manželem ilustrátorem Honzou Smolíkem a pro partnerské soužití je to přece jen velká zátěž. V roli matky jsem byla jako spoluautorka víc v klidu. Zeptejte se spíš Tobiáše, jak se mu v roli syna a autora dařilo. Vzhledem k tomu, že už dlouho žije samostatně a kniha o židovské historii čerpala z jeho studia hebraistiky, pohybovali jsme se na daleko profesionálnější rovině spolupráce, než by se zvenčí mohlo zdát.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že jste velká knihomolka. Jaký literární žánr preferujete? Knihy, které čtu, se proměňují v čase. Na vysoké škole jsem propadla kouzlu odborné literatury a trvalo mi dlouho, než jsem se k beletrii dokázala vrátit. V náročném období, kdy byly děti malé, jsem relaxovala u detektivek. Pak jsem začala dočítat literaturu pro děti a mládež, která mi v dětství utekla nebo nebyla k mání. Společně s dcerou a synem jsme se třeba nechali okouzlit Harrym Potterem. Studenti knihovnictví mě zase ponoukli k většímu zájmu o fantastiku a young adult literaturu. Teď už několik let nedám dopustit na audioknihy, které mi umožňují zhltnout novinky, ať už jde o novou knihu Lidmily Kábrtové, Jaroslava Rudiše, Susanny Clark nebo Andy Weira, nebo se vracet ke klasice či starším titulům, pro jejichž opětovné přečtení bych hledala čas stěží. Takže z papíru čtu většinou už jen komiksy.   A co odpočinek? Jak nabíjíte své baterky? Dva roky covidu mi v profesní i osobní rovině rozstřelily vše, na čem můj život stál. Takže posledních dvanáct měsíců bylo nesmírně hektickým návratem k rutině a pro odpočinek v něm nezbýval prostor. Jsem ráda, když se během dne na hodinu od všeho utrhnu a jdu se projít. Se sluchátky a dobrou audioknihou rázuji Prokopským údolím, pokud jsem v Praze, nebo objevuji místa, na které mě zaválo besedování.   Klára Smolíková se narodila 8. března 1974 v Praze jako Klára Tourková. Vystudovala Gymnázium Jana Keplera a pak Filozofickou fakultu UK v Praze na katedrách estetiky a teorie kultury. Během studií publikovala v časopisech. Píše hlavně pro děti – například série Knihožrouti (tři knihy) a Vynálezce Alva (tři knihy). Napsala mimo jiné knihy Husité, Spolkla mě knihovna, Pozor, v knihovně je kocour!, Dubánek a tajný vzkaz. Je také autorkou metodických publikací Zakousněte se do knihy, Vstupte do literárního Doupěte nebo Fantastické psaní. S bývalým manželem, ilustrátorem Janem Smolíkem, má dvě dospělé děti – syna Tobiáše a dcera Joriku.

Čas načtení: 2022-01-22 12:59:00

František Kalenda: Česko je nádherná země, ale místní klid může člověka někdy trochu ukolébat

Má slabost pro záhady a jejich řešení, zajímá ho historie a středověk jej přitahoval od dětských let. A právě do tohoto období zasazuje děje svých knižních příběhů. Na svém kontě má František Kalenda šest knih, a právě připravuje dva romány – jeden pro děti a druhý pro dospělé čtenáře. Psaní jej baví od dětství a k tomu je také velkým čtenářem.      „Psaní je pro mě celoživotní vášeň a nutnost,“ řekl jste v jednom rozhovoru a také jste přiznal, že jste psal odjakživa. Pamatuje si své první dětské „dílko“? Co to bylo? Co vás ještě v dětství bavilo a jaký jste byl kluk? Pamatuju, samozřejmě, že ano! Bylo mi nějakých jedenáct, dvanáct, když jsem strávil celé léto na chatě tím, že jsem na lavičce pod lípou popisoval jeden sešit za druhým. Dohromady možná dvě stě stran. Bylo to fantasy, nepokrytě vykrádající mého milovaného Tolkiena, takže se všemi elfy, trpaslíky a podobně. Takže jak je asi evidentní, bavilo mě v dětství psát. A číst, přečetl jsem všechno, co se dalo sehnat, od dobrodružných klasik od Karla Maye nebo Foglara až po romantické eposy Henryka Sienkiewicze. Nejspíš jsem se hlavně snažil utíkat z našeho světa, protože jsem byl malý, tělnatý a stydlivý kluk, který neměl mezi dětmi svého věku skoro žádné kamarády. Spíš mezi dospělými, a hlavně mezi těmi literárními postavami.   Proč jste si vybral studium na Fakultě humanitních studií UK, kde jste vystudoval humanitní vzdělanost a obecnou antropologii? Bylo to i tím, že vás vždycky zajímala historie? Určitě, do příběhů z historie, a hlavně ze středověku jsem byl zamilovaný odmalička. A na naší FHS se mi líbilo, že mi dovolí věnovat se i dalším zajímavým oborům, jako je sociologie, psychologie nebo právě antropologie. Takže mě lákala ta pestrost a taky jsem se nesmírně těšil na některé doslova legendární vyučující, jako byl pan profesor Sokol nebo můj pozdější školitel Martin C. Putna.   Během studií jste hodně pobýval na stážích v zahraničí v Anglii a v Brazílii. Co vám tyto pobyty daly? Hlavně rozhled. Měl jsem příležitost se seznámit s lidmi z celého světa, s jejich vlastními problémy a pohledy na život, prohlídnout si zblízka způsob, jakým fungují úplně jiné společnosti. To bylo nesmírně obohacující, protože Česko je sice nádherná a třeba oproti Brazílii velmi poklidná země, ale mám pocit, že ten místní klid může člověka někdy trochu ukolébat.   Působíte jako expert na Latinskou Ameriku. Spolupracujete také s Deníkem N, Forum 24 nebo ČRo Plus. Proč právě tato oblast? Do Latinské Ameriky, a především právě do Brazílie jsem se zamiloval už na první cestě v roce 2013. Je to oblast v tolika ohledech neuvěřitelně rozdílná od Česka, všechny prožitky a zkušenosti jsou v ní mnohem intenzivnější, což samozřejmě není vždycky dobře, jako například v případě nesrovnatelně rozšířenější kriminality. Ale miluju portugalštinu a španělštinu, miluju latinskoamerické spisovatele, hudebníky a umělce vůbec. A taky jsem měl vždycky slabost pro baroko, které je v Latinské Americe ještě o něco barevnější a dramatičtější, tak to jsou asi ty počáteční důvody mého okouzlení.   V roce 2011 jste debutoval historickým románem Despota, který se odehrává ve středověkém Řecku. Další román Ordál nás zavádí do středověké Transylvánie. Dětem jste věnoval román Pes, kocour a sirotek a vypráví o putování této podivuhodné trojice ze středověkých Čech skoro až na konec světa. Proč právě středověk? Čím vás toto období tak fascinuje, že se děje vašich knih v něm odehrávají? Jak už jsem naznačil, středověk mě přitahoval od dětských let. Nejdřív v tom bylo asi takové to typické klukovské nadšení pro odvážné rytíře, pak mě ale začaly fascinovat příběhy i všech možných dalších skupin, od mnichů až po kupce nebo právě pronásledované židy. Dnes mě středověk fascinuje hlavně tím, jak byla mentalita tehdejších lidí od té naší zároveň tolik vzdálená, a přesto v mnoha ohledech velmi podobná.   V letech 2016 až 2019 jste vydal trilogii Detektivní příběhy z doby Karla IV. (Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král a Šarlatové zmije) s „medikusem“ Siegfriedem z Wölfelsdorfu, jeho židovskou schovankou Rivkou neboli Klárkou a nevypočitatelným anglickým žoldákem Gabrielem z Yorku. Proč právě doba největšího českého panovníka a detektivní žánr? Detektivně laděné byly i moje předchozí příběhy, protože mám slabost pro záhady a jejich řešení, navíc jsem sám vždycky hrozně rád četl o vraždách a politických intrikách, ať už to bylo v historických románech nebo v kronikách popisujících skutečné události. No a období Karla IV. je samozřejmě neuvěřitelně vděčná doba, kdy jsme byli pro jednou tak trochu ve středu světa, kdy byla Praha centrem nejmocnější západokřesťanské říše, a kdy se tu setkávali lidé i myšlenky z celého světa.   Připravujete nový příběh? Píše se vám lépe pro dospělé nebo pro děti?  Připravuji dokonce hned dva – jeden pro dospělé a jeden právě pro o něco mladší publikum, který je inspirovaný starověkou řeckou mytologií. Takže pro jednou nepůjde o středověk. Psaní pro mladší čtenáře mě každopádně baví ještě o něco víc, protože mě u toho těší vidina, že z té knížky budu třeba zase jednou číst v nějaké škole, jako jsem to dělal u Psa, kocoura a sirotka. Asi nic mi nedělalo větší radost než právě číst pro děti a s dětmi.   Od dětství jste rád četl, jak jste někde přiznal, jako kluk jste měl rád Pána prstenů. A co rád čtěte dnes?   Fantasy už mě dnes moc nebaví, i když dodnes nedám dopustit nejen na Tolkiena, ale i na Zaklínače od Sapkowského nebo na úplně všechny knížky od Neila Gaimana. A nebude to asi moc originální, ale v posledních letech čtu ze všeho nejradši historické romány a detektivky. Třeba cokoli od Kena Folleta nebo Olgy Tokarczukové. Baví mě taky latinskoameričtí autoři, z nichž spousta byla přeložena do češtiny, třeba Mario Vargas Llosa píše neuvěřitelně čtivě.   Jak to máte s odpočinkem? Jak trávíte chvíle volna? Jelikož se psaním knížek primárně neživím, tak často právě tím, že buď píšu, nebo aspoň sbírám nějaké materiály a vymýšlím různé příběhové kličky. Pak se snažím co nejvíc číst a snad úplně nejradši v poslední době „čtu ušima“ – tedy poslouchám audioknihy a jsem taky obrovským fanouškem různých podcastů, například podcastu historiků Michala Stehlíka a Martina Gromana Přepište dějiny. A pokud to jen trochu jde, trávím co nejvíc času někde v přírodě. Na procházkách, projížďkách, výletech… Když jsem byl při prvním „lockdownu“ zavřený uvnitř betonového města, uvědomil jsem si, jak strašně moc mi příroda chybí. Nedokázal bych bez ní žít.   František Kalenda se narodil se 5. února 1990 v Praze. Vystudoval Fakultu humanitních studií UK v Praze (Bc. humanitní vzdělanost, Ph.D. obecná antropologie). Napsal knihy Despota, Ordál, Pes, kocour a sirotek, Vraždy ve znamení hvězdy, Zlomený král, Šarlatové zmije. Učí na vysoké škole a pracuje jako redaktor v nakladatelství Bourdon.

Čas načtení: 2021-02-23 14:04:32

Zlovolné načasování odebrání dítěte

Sleduji zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5. Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie.  O případu jsem psal již dvakrát, ale hrůznost případu mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. O dva dny později vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19. listopadu se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k odcizení. Nicméně sociální pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále.  OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej už znovu ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé a dobře vychované. Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou podporované zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby 26. ledna dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokážou vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Už má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana, který je poněkud problémový. Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv. {loadmodule mod_tags_similar,Související}