Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-15 09:11:50

WSJ: Zelenskyj schválil plán na vyhození Nord Streamu do povětří

Přestože mainstreamová média po celé měsíce tvrdila, že plynovody vyhodilo do povětří Rusko, deník Wall Street Journal nyní odhalil, že to naplánovala a provedla... Článek WSJ: Zelenskyj schválil plán na vyhození Nord Streamu do povětří se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-09-24 17:12:02

Piráti předvedli davovou hysterii, že je ODS vyhodila z vlády

Ráno se Bartoš s Fialou sešli, dle Bartoše se mělo zabrat v digitalizaci a pokračovat. „Na koaliční smlouvě se nic nemění, společné cíle se nemění, prostě makáme dál,“ prohlašoval po ranním setkání. Fiala se nevyjádřil, brzy po poledni však Fiala Bartošovi volal, že ho odvolá, následně to potvrdil na tiskovce a na síti X.  Babišova pretty woman Válková chce do Senátu, a tak straší Ukrajinci. Podívali jsme se na její přešlapy Číst více Překvapivý konec Bartoše Důvod je podle něj jediný: „Po projednání analýzy digitálního stavebního řízení na vládě minulou středu a po dnešním ranním rozhovoru s Ivanem Bartošem jsem bohužel nabyl jistotu, že není schopen tuto digitalizaci manažersky dotáhnout do úspěšného konce. A nedokáže si ani připustit, v jakém reálném stavu proces digitalizace stavebního řízení je,“ napsal si premiér na Twitter. Piráti: ODS nás vyhodila O to nepochopitelnější je jednání Pirátů. Už v avízu tiskové konference, kterou uspořádali pár desítek minut po oznámení premiéra, stálo, že se týká „vyhození Pirátů z vlády“, což ale nikdo neohlásil. Naopak, práci ostatních ministrů Petr Fiala pochválil. „Vážím si práce dvou dalších ministrů za Piráty. Jan Lipavský je výborným ministrem zahraničí a Michal Šalomoun odvádí výbornou práci jako ministr pro legislativu,“ napsal ve výše odkazovaném prohlášení. To ale zřejmě Piráti opominuli nebo ve vzteku nad vyhozením Bartoše nevnímali. Pojem „vyhození z vlády“ totiž padl na tiskovce tolikrát, že Piráti spíše než jako zavedená politická strana, která v uplynulých letech nabrala spoustu zkušeností, působila jako banda zhrzených politických amatérů, kteří se nedovedou přenést přes to, že jejich předseda byl z naprosto jasně deklarovaných důvodů vyhozen. Místo toho jsme se dočkali nepodložených tvrzení o jakési schůzce mezi „Fialou a zlými kmotry“, kteří měli rozhodnout o Bartošově konci. Tohle není malý politický přešlap, ale trapas roku, který Piráty dost možná diskvalifikuje z politiky na mnohem delší dobu, než si dovedou představit, a ukazuje, jak moc si nejsou schopni připustit vlastní průšvihy. Piráti po odchodu Bartoše: Kdo zachrání stranu před rozpadem a povede ji dál? Číst více Musíme si přečíst smlouvu Absolutní korunu tomu zástupci Pirátské strany nasadili v momentě, kdy se novináři ptali, jak prakticky bude odchod z vlády probíhat a zda mají něco takového probírat i se svým koaličním partnerem, Starosty. „Jakým způsobem ukončíme angažmá ve vládě, je jen technikálie,“ odbyl nejdříve novináře podrážděný Jakub Michálek. Později ale z Ivana Bartoše vypadlo, že se doteď nikdo z nich, zřejmě vlivem davové hysterie v širším vedení, nebyl schopen podívat ani do koaliční smlouvy. Svěží vítr, který Piráti do české politiky chtěli vnést (a poměrně dlouho se jim to dařilo), se tak mění ve vánek zapáchající politickým diletantstvím.

Čas načtení: 2025-01-19 22:37:44

Které staré mobily jsou na vyhození? Zde je seznam iPhonů, které už nekupujte

Kupovat staré iPhony se nevyplatí – končí softwarová podpora, hrozí problémy s komponenty a chybí moderní funkce. Jaký iPhone tedy aktuálně koupit?Přečtěte si celý článek: Které staré mobily jsou na vyhození? Zde je seznam iPhonů, které už nekupujte

Čas načtení: 2025-03-01 10:13:22

Graham požaduje Zelenského rezignaci po vyhození z Bílého domu

Senátor Lindsey Graham, R-S.C., v pátek vyzval ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského k rezignaci. (Foto: Flickr) Stalo se tak po katastrofální schůzce v Oválné pracovně... Článek Graham požaduje Zelenského rezignaci po vyhození z Bílého domu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-08-03 07:03:52

Vlaky smrti: Někteří lidé zemřeli už během transportu, některé přeživší pak velitel dokonce zastřelil po vyhození z vlaku

Na konci druhé světové války vyjel transport, který se dodnes připomíná jako ztělesnění krutosti. Do odkrytých vagónů nacisté natlačili tisíce vězňů, kteří čelili mrazu, hladu a naprosté bezmoci. Mnozí cestu nepřežili. Ti, kteří vyskočili v naději na útěk, často narazili na kulky strážců SS. O tomto transportu se ví jen málo. Co však zůstalo, jsou otřesná svědectví, která mrazivý příběh vlaku oživují i po desetiletích. The post Vlaky smrti: Někteří lidé zemřeli už během transportu, některé přeživší pak velitel dokonce zastřelil po vyhození z vlaku first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-08-21 18:36:09

Apple Watch jsou již po 6 letech na vyhození. Oprava se vám nemusí vyplatit

Elektronika je spotřební zboží, ale čekali byste, že se vám nevyplatí opravit teprve 6 let staré chytré hodinky Apple Watch Series 4?Přečtěte si celý článek: Apple Watch jsou již po 6 letech na vyhození. Oprava se vám nemusí vyplatit

Čas načtení: 2013-06-11 10:21:00

Jak na papíry

Také si všechno píšete na papír? Schováváte výstřižky z časopisů, informace o zajímavých místech, recepty a další užitečné informace? Píšete si na papír, co potřebujete udělat nebo nápady, co by bylo fajn udělat?Já to tak dělám. Připadá mi, že informace i vlastní nápady jsou cenné a člověk by si je měl schovávat. Nemám příliš důvěry k lidem, kteří si nic nepíšou a tvrdí, že si to budou pamatovat. Buď toho mají málo, nebo jim nevadí, když něco zapomenou. Zvlášť vlastní nápady se snadno zapomínají. Tento problém můžete mít jak v práci, tak v soukromých a rodinných písemnostech, dokonce je to dost pravděpodobné, protože k tomu stavu vás dovedly vaše zvyky a ty jsou obvykle podobné jak v osobním, tak v pracovním životě. Tenhle v zásadě dobrý zvyk nespoléhat jen na vlastní hlavu, ale raději si důležité věci zapisovat, má ale jednu odvrácenou tvář. Můžete skončit s hromadou papírů, o kterých víte, že je v nich spousta zajímavých a důležitých věcí, ale vůbec se vám nechce se jimi probírat. Čím déle narůstající horu písemností ignorujete, čím méně máte chuť na ni byť jen pomyslet, natožpak s tím něco dělat. Třeba i proto, že nám ta spousta papírového chaosu jaksi skrytě připomíná, že jsme něco neudělali, nezvládli, zanedbali. Nemluvě už o tom, jaká nepříjemná překvapení – resty, zmařené příležitosti, upomínky – se můžou v papírech skrývat.   Ta spousta nevytříděných papírů jako by byla manifestací našich špatných vlastností: lenosti, nepořádnosti, nesystematičnosti. Ale on je to i výraz našich dobrých vlastností: tvořivosti, hojnosti nápadů i toho, že nám na něčem záleží a že se o něco smysluplného v životě snažíme. Naposled jsem se na sebe kvůli tomu zvyku hromadit papíry rozlobila tehdy, když jsem nemohla najít rodný list. Jeden z nejdůležitějších dokladů, který mám, a já ho nemohla najít. Už jsem se chystala, že si nechám udělat opis a ještě naposled jsem se probírala svými písemnostmi, až jsem ho našla zapadlý mezi dokumenty týkajících se zaměstnání a zaměstnavatelů. Rozhodla jsem se to změnit. Nemůžu jen tak hromadit papíry a nic s nimi nedělat.Když se na ně podívám blíž, najdu zhruba tři druhy písemností:1.       Na vyhození. Papíry, které už ztratily aktuálnost a můžeme je bez výčitek svědomí zlikvidovat. Patří sem třeba staré programy kina, poznámky, které už nepotřebujeme, nebo dávno přečtené noviny. 2.       Dokumenty na založení. Rodné a oddací listy, korespondence s úřady, výpisy z bankovních účtů, fotografie, vizitky s adresou a telefonem, recepty vystřižené z časopisu a spousta dalšího, seznam může být nekonečný. Osvědčilo se mi ukládat je do šanonů, v papírnictví jich mají spoustu a některé jsou i natolik hezké, že se dají uložit do knihovny jako velké knížky. Dovnitř se dají koupit plastové kapsy a do nich uložíte snadno uložíte papíry libovolných rozměrů. Pokusila jsem se rozdělit si svoje písemnosti do různých skupin: a.       Důležité doklady – pas, rodný list, oddací list apod. Není jich moc, ale jsou to nejspíš nejdůležitější písemnosti, které máte. V souvislosti s nedávnými povodněmi mě napadlo, že od těchto dokumentů by bylo dobré mít kopii, buď papírovou a uloženou někde mimo domov nebo dogitální, uloženou třeba v emailové schránce. Určitě by mezi nimi mohly být i pojistné smlouvy. b.      Výpisy z bankovních účtů. Nevím, jak dlouho je třeba je ukládat, takže je raději nevyhazuju, dávám je do šanonů. Pokud už je vyhazuju, tak je pečlivě roztrhám, přece jen bych nerada, aby si je někdo prohlížel. c.       Fotografie, památky, suvenýry. Sem patří třeba prospekty z míst, kde jste byli na dovolené a prostě je nechcete vyhodit, přáníčka a pohlednice, obrázky od dětí nebo vnoučat, prostě všechno to, co by bylo zbytečné, kdybychom k tomu neměli citový vztah. Zařadila bych sem třeba i třeba háčkovaný šál od mojí babičky, který jsem nikdy nenosila a nosit nebudu, ale ani nemám to srdce ho vyhodit. Na podobné věci mám vyhražený starý kufřík, ale už se mi to tam moc nevejde. S věkem těch památek a suvenýrů přibývá a opravdu nemám chuť je vyhazovat. 3.       Nevím, co s tím. Nejobtížnější kategorií jsou pro mě různé nápady, recepty, výstřižky, poznámky. Jsou to vlastně takové skryté úkoly nebo nápady, jak něco udělat. Protože těch nápadů mám hodně, tak logicky nemůžu stihnout všechno. Mám třeba spoustu nápadů na psaní, ať už vlastních poznámek nebo inspirativních článků z časopisů. Času na psaní ovšem tolik nemám, takže se mi ty nápady hromadí a k většině z nich se nejspíš nikdy nedostanu. Snažím se tedy aspoň ty nápady roztřídit podle témat a uložit do šanonu nebo do krabice. Papíry z této skupiny se mi také nejhůř vyhazují. Nejen proto, že tam můžou být užitečné informace, ale taky proto, že je v nich určitý potenciál, může z toho být zajímavý článek na blog nebo i něco většího.   Jak jste na tom vy, taky máte takový problém s papíry? Nebo máte své písemnosti v dokonalém pořádku? 

Čas načtení: 2021-02-17 14:06:51

New York Times versus blogující psychiatr: prozatímní výsledky

Scott Alexander Siskind je kalifornský psychiatr, který roku 2013 založil blog jménem Slate Star Codex. Na něm vystupoval pod svými prvními dvěma jmény – Scott Alexander. Samotné jméno blogu, které asi na první pohled působí malinko divně (co je to břidlicová hvězda?), vzniklo ze jména Scott Alexander přeuspořádáním jednotlivých písmen. Příjmení autora mělo zůstat tajné navěky, což bylo z jeho strany trochu naivní a nereálné očekávání; ale humanitnímu intelektuálovi můžeme trochu naivity v internetových poměrech odpustit. Předem upozorňuji, že ve věci Scotta Alexandera nedokážu být neutrální, protože jeho blog pro mě byl nekalorickým ekvivalentem královské, ba přímo císařské žranice. Jedna lahůdka střídala druhou. Nikdy a nikde jsem neviděl tak konzistentní míru kvalitního a poctivého uvažování v kombinaci s originalitou, vtipností a navíc ještě neuvěřitelným objemem textové produkce. Jak tenhle chlapík dokázal vedle psaní svého blogu ještě vykonávat profesi psychiatra na plný úvazek, je mi záhadou; snad se někde poblíž jeho bydliště nachází trhlina v časoprostoru, kde den trvá nejmíň 36 hodin. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Hanopis na blogera Po sedmi letech existence se Slate Star Codex dostal do krize, když jeho autora kontaktoval reportér New York Times Cade Metz, který prý původně chtěl psát článek o tom, jak je racionalistická komunita (ke které Scott Alexander patří) zajímavá a jak včas odhadla riziko covidové epidemie v době, kdy ostatní ještě situaci podceňovali. Nicméně při té příležitosti se Metz rozhodl zveřejnit celé jméno autora blogu, jak mu údajně ukládala interní politika NYT (ta má, ehm, řadu výjimek). Scott Alexander, v obavách z toho, jaký dopad bude mít toto odhalení na jeho pacienty, raději smazal celý svůj blog a na internetu se strhlo haló mezi jeho fanoušky. Stalo se, co muselo. V dnešní době je pro populárního autora víceméně nemožné udržet si anonymitu, zvlášť když hned zpočátku nemoudře prozradil svá první dvě skutečná jména. Bývalý autor Slate Star Codexu si ji také neudržel a musel si přeuspořádat podstatnou část života. S bývalým zaměstnáním se rozloučil a založil si vlastní psychiatrickou kliniku, Lorien Psychiatry, která si mimo jiné dala za cíl být cenově dostupná i chudším pacientům. (Ceny zdravotní péče v USA by vydaly na několik nesouvisejících článků…) Založil si také nový blog Astral Codex Ten na serveru Substack a od té chvíle píše tam. Na Substacku mohou populární autoři slušně vydělat a tamní vedení se hlásí ke svobodě projevu, takže z tohoto pohledu zatím Scott Alexander dopadl dobře. Nicméně celá odysea nebyla u konce, protože právě před pár dny vydaly New York Times konečně ten hanopis, pardon, článek, o který původně šlo. Kdo by narazil na paywall, případně nechce z nějakého důvodu lézt na stránky NYT, může si jej přečíst zde. Schválně si jej tedy přečtěte, než půjdeme dál. Jak najít špínu Nevím, jak na vás, ale na mne působí tenhle text velice divně. Jedno z údajných zamýšlených témat – jak racionalisté předpověděli obtížnost covidové situace – se tam ani neřeší. Jediné místo, kde jsem pocítil aspoň záchvěv kladných emocí k autorovi, je to, kde si stěžuje na příval urážek v e-mailu; ani idiotům, respektive lidem, kteří se jako idioti chovají, by se nemělo vyhrožovat, ať vás vytočí jakkoliv. Nicméně jinak je ten článek podivným, křečovitým pokusem o to, olíznout aspoň trochou špíny člověka, na kterého jinak nedokázali najít nic pořádně negativního. Základní naladění textu, už asi od šestého odstavce dál, je to, že kolem racionalistické komunity se vyskytují rasisti a jiní podezřelí jedinci, přičemž Metz, aby tuto temnou asociaci co nejvíce podpořil, místy kroutí s realitou značně zákeřným a zavádějícím způsobem. (Chcete-li vědět jak, dobře to shrnul jiný bloger Scott Aaronson zde nebo Matt Yglesias zde.) Hojně se tam používají strašidelné uvozovky, takové ty, kterými zpochybňujete uvedený výraz, například napíšete-li Erdogan je opravdový „demokrat“. Dokonce i sám Metz na závěr článku uvádí kritiku od své známé, která mu řekla, že jeho text neférově prezentuje Alexandrův blog jako dálniční odbočku k radikalismu (on-ramp to radical views). Ale stejně ho v téhle podobě vypustil. Scott Alexander zareagoval na Metzův článek na svém blogu, kde také vyjmenovává místa, jež považuje za neférová. Těžko říci, zda tím celá záležitost skončí, já už jsem si z ní ale odnesl dost. Kádrování novinářů První věc: New York Times se posouvají kamsi do pekel a tento článek je toho jen dalším důkazem. (Jejich listopadová reportáž o Emmanuelu Macronovi do toho zapadá – podařilo se jim nemožné, po tom článku bych jej snad skoro volil.) Když loni opustila New York Times novinářka Bari Weiss, stěžovala si ve svém rezignačním dopisu na velmi nepřátelskou atmosféru a osobní napadání v redakci, jakož i na čím dál fanatičtější přístup k tomu, co smí a nesmí spatřit světlo světa. „Naším editorem se stal Twitter.“ Tehdy její dopis rozvířil hodně debat, a ne každý jej bral úplně vážně. Ale současná aféra ohledně vyhození Donalda McNeila mladšího, reportéra, který pro NYT pracoval čtyřicet let, Weissové slova docela potvrzuje. (Shrnující článek ve Washington Post, kde najdete popis celé kauzy.) Nejtěžším konkrétním obviněním proti McNeilovi bylo, že když byl roku 2019 dotázán na případ, ve kterém figurovalo „N-slovo“ (nigger, pro české čtenáře), ve své odpovědi to zapovězené slovo zopakoval. Ne vůči někomu konkrétně, jen v kontextu věci, na kterou byl tázán. Dále byl obviněn z toho, že nevěří v koncept bělošského privilegia a dalších ideozločinů, například toho, že se vysmíval tradiční šamanské medicíně v Peru. Vedení redakce jej v roce 2019 jen formálně pokáralo a život běžel dál. Událost asi rok a půl spala, pak ji někdo vyhrabal a na McNeila dopadlo klasické Molochovo kladivo. Ani obřadná omluva mu nepomohla; nepřátelský dopis podepsaný více než 150 zaměstnanci požadoval přísnější trest, načež, právnicky řečeno, McNeil a New York Times rozvázaly svůj pracovně-právní vztah. (Další komentátor NYT Bret Stephens k tomu případu napsal kritický článek, který mu odmítli otisknout; nakonec vyšel v konkurenčních novinách.) Metzův článek je pro mne dalším kamínkem do této mozaiky. Metz patří ke starším kádrům, jeho parketou byly technologie a nemíval pověst někoho, kdo píše „hit jobs“ (články, jejichž cílem je někoho zostudit). Dost možná ale v současné atmosféře pochopil, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. A tak ve svém článku udělal ze Scotta Alexandera Siskinda, liberálního kalifornského Žida a voliče demokratů, podezřelého pomahače a možná i spojence bílých nácků. Blbé je, že vzhledem k nashromážděné reputaci můžou ty noviny ještě dlouho žít a dokonce být používány jako etalon pravdy při fact-checkingu, ačkoliv na jejich stránkách aktivismus vytlačuje dřívější snahu o neutralitu. Než úplně skácíte k zemi slavnou a velkou instituci, nějakou dobu to trvá. Kdy se racionalismus dostane na černou listinu? Druhá věc: Substack utěšeně roste, přestěhovala se tam řada zajímavých autorů a vypadá to, že se aspoň na nějakou dobu stane útočištěm nezávislých myslí. Pro mě osobně je nejzajímavější, že si tam založila svůj blog i Zeynep Tufekci, což je původně programátorka, která se časem stala novinářkou a hodně se věnuje tématům prorůstání vědy, techniky a společnosti. V České republice by se jí nejspíš podobal nedávno oceněný Petr Koubský. Podobně jako on, i Zeynep Tufekci píše do mainstreamových médií (The Atlantic, New York Times). Nicméně stejně tak bychom asi mohli říci „podobně, jako tam psával Donald McNeil“. To, že si zrovna Zeynep Tufekci založila vlastní Substack, mi nepřijde jako úplná náhoda. Možná jí jde jenom o boční příjem, ale moc nevěřím, že by zrovna výše zmíněné instituce platily špatně, zejména pak tak slavné autorce. Spíš si myslím, že je to z její strany – kromě zábavného dvorečku pro vlastní hraní – taky pojistka pro případ, že se racionalismus definitivně dostane na černou listinu, nebo že někdo přece jen úspěšně vyhrabe něco z její dávné minulosti a předhodí ji Twitteru k roztrhání a sežrání. Nakonec vyrostla v Turecku devadesátých let, má tedy svoje zkušenosti. Vrátím-li se ještě jednou a naposled k tomu Metzovu článku, negativní postoj ke „studenému“ racionálnímu uvažování je z něj dost zřetelně cítit. Je možné, že nedostatečně ideologicky zapálení, skeptičtí intelektuálové budou časem na indexu; ostatně by to v dějinách lidstva nebylo poprvé ani podruhé. (Mimochodem, když už jsme u Turecka a intelektuálů. Nedávný vtip přímo od zdroje: Sedí novinář v tureckém vězení a čte zajímavou knihu. Když je na konci, zjistí, že existuje i druhý díl. Ptá se tedy dozorce, jestli by jej ve vězeňské knihovně sehnal. „Ne,“ odpoví dozorce, „ten tady nemáme, ale s autorem vás seznámit můžu, ten sedí o patro výš.“) Přichází vláda davu Třetí a pro dnešek poslední věc: jednou skutečností mě Substack přece jen znepokojuje. Technicky řečeno je to single point of failure, tedy místo, kam když zatlačíte, můžete způsobit zhroucení celého systému. Nashromáždí-li se tam dostatečné množství neortodoxních a přitom zajímavých autorů, určitě vznikne snaha o jeho zničení. Minimálně proto, že kontrast mezi kvalitou tvorby svobodných lidí a těch běžných zaměstnanců, jejichž ultimátním editorem je Twitter, bude moc velký. Nejde jenom o talent, bez náhubku se zkrátka píše podstatně líp. Kdybych byl zlý lord Inkluzor a chtěl ve jménu Univerzálního Dobra rozdrtit Substack na prach, útočil bych na něj přes peníze a pokoušel bych se přesvědčit firmy jako Visa, MasterCard, PayPal a Stripe, aby s ním rozvázaly spolupráci. Schválně, jestli takový pokus během následujících dvou či tří let nastane… Pokud ano, jedinou obranou potrefených by bylo to, že lidé jako Greenwald, Tufekci a Yglesias mají opravdu početné a věrné publikum, které by asi zvedlo rebelii. Nikterak se mi nelíbí vize budoucnosti, ve které o přežití té či oné organizace rozhoduje otázka, kdo dokáže na svoji stranu sehnat početnější a vzteklejší zástup lidí, ale to je holt taky určitá zdegenerovaná forma demokracie. Přesně té, před kterou kdysi varoval Aristoteles a říkal jí ochlokracie, vláda davu. Stejně je zajímavé, jak se ty dějiny občas pohybují v kruhu. Starořecký politik by nejspíš na počítač hleděl zcela zmateně, ale kdyby se mu vysvětlilo, co se na těch sítích děje, zorientoval by se jedna radost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-26 15:11:22

Kverulant.org: Přestaňte obírat pražský dopravní podnik o desítky milionů korun

Kverulant odhalil rozsáhlé vyvádění peněz z pražského dopravního podniku prostřednictvím advokátní kanceláře ROWAN LEGAL. Vrcholný management pražského dopravce podepsal několik smluv na poskytování nejrůznějších právních služeb. Každý kontrakt obsahoval ustanovení omezující maximální částku, kterou mohou právníci za danou službu fakturovat. Pak byl uzavřen nenápadný dodatek, jímž bylo toto omezení zrušeno. Kverulant vyzval Radu hlavního města Prahy k zastavení tohoto tunelu, vyhození viníků a k podání trestního oznámení.  Ve druhé polovině roku 2017 uzavřel Dopravní podnik Praha (DPP) nejméně tři smlouvy na poskytování právních služeb s advokátní kanceláří ROWAN LEGAL. První dvě se týkají právních služeb v souvislosti se zajištěním servisu vozů metra za 14,6 miliardy korun, které byly zadány bez výběrového řízení. V prvním případě jde o smlouvu na poskytování právních služeb „Full Service vlaků metra M1 2020 ÷ 2034“.  Za tímto málo srozumitelným názvem se skrývá servis 53 vlaků na trase metra C u společnosti Siemens za přibližně 7,5 miliardy korun. V článku 4.1. této smlouvy byla ujednána hodinová sazba ve výši 2500 Kč bez DPH. V článku 4.3. bylo stanoveno, že „celková částka smluvní odměny zaplacená Dodavateli na základě této smlouvy může činit maximálně 2.000.000,- Kč bez DPH“. Protože maximální částka, kterou mohli advokáti fakturovat, byla takto omezena, nemuselo být provedení právních služeb soutěženo. V srpnu 2018 byl uzavřen nenápadný dodatek, který pouze zrušil článek 4.3., a vyvádění peněz mohlo začít. Tak bylo do listopadu 2019 vyfakturováno celkem více než 8,3 milionu korun, resp. 10,1 milionu včetně DPH. A pokud nebude tato smlouva ukončena, bude fakturování pokračovat až do roku 2034. Stejné podvodné schéma bylo uplatněno u smlouvy na „Full Service vlaků metra 81-71 pro období 2019-2033“. Jde o servis 93 vlaků na trase A a B společností Škoda Transporation za 7,5 miliardy korun.  I v tomto případě byla limitní cena zakázky ve výši dva miliony korun zrušena nenápadným smluvním dodatkem. Následně bylo jen do října 2019 z DPP vyvedeno více než 5 milionů korun. Pokud se nic nestane, bude vyvádění peněz pokračovat až do roku 2033. Třetím konkrétním případem, který se Kverulantovi podařilo zadokumentovat, je smlouva na právní služby v rámci projektu „MODERNIZACE PROTICHEMICKÉHO VAROVNÉHO SYSTÉMU“. I zde byla smluvním dodatkem zrušena maximální cena zakázky, naoko dohodnutá na 0,5 milionu korun. Následně bylo jen do konce roku 2019 z DPP vyvedeno více než 2,2 milionu korun. Celkem bylo v těchto zadokumentovaných případech zatím namísto 4,5 milionu korun (5,4 včetně DPH) vyfakturováno 17,4 milionu korun. Tedy více než třikrát tolik. Jenže Dopravní podnik uzavřel s advokáty ROWAN LEGAL smlouvy za celkem 40,2 milionu korun. Pokud by na všechny tyto smlouvy byl uplatněn stejný kriminální model, tak by z dopravního podniku bylo vyvedeno závratných 155 milionů korun. Všechny výše uvedené dodatky uzavřel 17. srpna 2018 za Dopravní podnik tehdejší předseda představenstva a generální ředitel Martin Gillar a místopředseda představenstva Ladislava Urbánek. Martin Gillar se ředitelem a předsedou představenstva podniku stal v první polovině roku 2016. Do funkce ho dosadilo hnutí ANO. Po volbách 2018 byl na konci roku nahrazen novým ředitelem Petrem Witowskim. Na odchodnou tehdy Gillar dostal více než dva miliony korun. Šlo prý o částku, na kterou měl nárok podle své manažerské smlouvy. Místopředseda představenstva a zároveň dopravní ředitel Ladislav Urbánek však tehdy vyměněn nebyl a ve funkci je stále. „Ve své funkci je dlouhodobě a v současnosti je podle mě nenahraditelný. Navíc nechceme destabilizovat dopravní podnik, proto veškeré personální změny musíme dělat s rozvahou,“ řekl tehdy další člen dozorčí rady a také náměstek primátora Petr Hlubuček (Spojené síly pro Prahu / STAN). Ten zná prostředí v dopravním podniku dostatečně, neboť byl v dozorčí radě už v minulém volebním období, tehdy ještě jako nominant Trojkoalice (tehdy Zelení, STAN, KDU-ČSL). Za advokátní kancelář ROWAN LEGAL podepsal všechny uvedené smlouvy i následné dodatky jednatel Martin Janoušek. Ten měl 23. prosince 2019 tehdejšímu ministru dopravy Vladimíru Kremlíkovi nabídnout úplatek ve výši 1,5 milionu korun. Kremlík to řekl serveru Seznam Zprávy. ROWAN LEGAL získala na ministerstvu dopravy zakázky právě za Kremlíkova působení. Kremlík v ROWAN LEGAL dříve působil jako advokátní koncipient a podle informací deníku Zdopravy.cz na získání smluv pro ROWAN LEGAL velmi tlačil. Kverulant vyzval Radu hlavního města Prahy k zastavení tohoto tunelu. Podle jeho názoru by měl především dostat okamžitou výpověď dopravní ředitel Ladislav Urbánek. Ten by také měl být odvolán z postu místopředsedy představenstva. Souběžně s tím by měl jediný akcionář DPP, hlavní město Praha, zastavit plnění ze všech smluv se společností ROWAN LEGAL, nechat provést audit těchto smluv a podat trestní oznámení. Audit by měl vyčíslit škodu, ke které došlo, a ta by měla být vymáhána po všech členech statutárních orgánů, kteří za tento podvod nesou odpovědnost. Rada hlavního města by se také měla zamyslet na dalším působením radního pro dopravu Adama Scheinherra (Praha Sobě) a od prosince 2018 předsedy dozorčí rady Dopravního podniku. Je těžké uvěřit, že by o vyvádění peněz nevěděl. A pokud nevěděl, měl by být odvolán pro neschopnost. Management pražských podniků je notorickým tunelářem veřejných rozpočtů. V roce 2013 si přichystal výjimečně předraženou zakázku na dodávku ostrahy svých objektů pro předem připravené vítěze. Kverulantovi se podařilo tento tunel odhalit, a v červnu 2015 dokonce i zastavit. Díky Kverulantovi tak Dopravní podnik, respektive daňoví poplatníci nepřišli o 110 milionů korun.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-07 12:03:34

Chystá se výstava o Bílé hoře. K vidění bude rekonstrukce popravy 27 českých pánů katem Mydlářem či hlava Panny Marie z původního morového sloupu v Praze

V listopadu Národní muzeum otevře výstavu u příležitosti 400 let bitvy na Bílé hoře. Událost, které předcházela defenestrace – vyhození místodržících z okna Pražského hradu, je v českých dějinách považována za důležitý milník a někdy též dělicí čáru historie zemí Koruny české, kde od té doby už nic nebylo jako dřív… Výstava tak připomene pohnutý osud nejednoho protestanského emigranta či vzestup jiných osobností, pro něž byla nová doba také novou příležitostí. Exhibice znovu oživí i další dějinné mezníky – například popravu takzvaných 27 českých pánů na Staroměstském náměstí katem Mydlářem, jehož účetní doklad za exekuci hodlá Národní muzeum vystavit, nebo stržení mariánského sloupu roku 1918 rozběsněným davem jakožto symbol konce habsburské monarchie. Právě uražená hlava Panny Marie, jež je po celý rok deponována v lapidáriu Národního muzea, se stane středobodem důležitého tématu výstavy, jakým je druhý život Bílé hory ve 400leté historii po bitvě. Právě „bělohorské motivy“ byly vděčným námětem pro řadu divadelních a později filmových zpracování nebo literárních děl. V této souvislosti je nutné připomenout, že díla se neomezovala pouze na zobrazení samotné bitvy, ale i dramatické dějinné prožitky jí předcházející a konsekvence času následujícího, například již výše zmíněná poprava, konfiskace majetku protestantské elity, násilná rekatolizace atp. Téma bitvy na Bílé hoře je tradičně považováno jako souboj dvou znesvářených stran – katolíků a protestantů, což do určité míry nepochybně je. Autoři výstavy však chtějí upozornit na fakt, že bitva jako taková zapadá do evropského kontextu třicetileté války, kdy se koalice uzavíraly především podle mocenského klíče nikoliv z hlediska náboženského. Obecně je období po Bílé hoře vykládáno po vzoru Aloise Jiráska jako doba temna. Toto tvrzení se ale nedá přijímat bez výhrad, protože v pozdějším 17., 18. i následně 19. století panuje velký vzestup kultury a umění a vznikají velice hodnotná a kvalitní umělecká díla, která jsou nepochybně obrazem tehdejší doby. Výstava tedy představí i autentické předměty, jako jsou půvabné kamnové kachle se zobrazením vojáků, kameninové holby, okenní terče s emailovou výzdobou či dobové olejomalby a figurální plastiky. Národní muzeum také spravuje obsáhlý fond historických zbraní, na jejichž vystavení se veřejnost taktéž může těšit. Výstavní projekt se však neomezí pouze na vizuální složku, ale návštěvníci se mohou, jak je již v Národním muzeu obvyklé, připravit i na bohatý audio doprovod. Výrazným citlivým bodem výstavy bude rekonstrukce staroměstské popravy, která podle dobových záznamů trvala nekonečných pět hodin. Návštěvníci tak uslyší určitou parafrázi osudného okamžiku včetně zvuků při sbíjení lešení, jež mohli slyšet uvěznění ve Staroměstské věži v onen soudný den. Výstava tedy připomene několik osobních tragédií ve světle dějinných událostí. Perličkou exhibice bude popravčí meč kata Mydláře s vyrytými jmény popravených, který je ale falzem z 19. století. Předmět se tedy jeví zajímavým z kulturního hlediska, jako artefakt spojený s člověkem, jehož životní úděl si v dějinách našel svou vlastní hlavní roli a nemá příliš společného s konkrétní personou, která se před 400 lety ujala vykonání hrdelního trestu. Výstavu v Národním muzeu připravuje autorský tým Michala Stehlíka spolu s kurátorkou Emou Součkovou. Přístupná bude od listopadu 2020 do jara 2021 v Nové budově Národního muzea v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 08:54:28

Nebe v kleci od Christine Leunensové. Ukázka z knihy, která inspirovala scénář filmu Králíček Jojo

Desetiletý Johannes, nadšený člen Hitlerjugend, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. Kniha se stala literární inspirací pro film Králíček Jojo.   Ukázka z knihy: Náš dům patřil k těm starším a honosnějším, se ‚schönbrunsky’ žlutou omítkou, která je v Rakousku tak běžná. Stál v šestnáctém městském okrese jménem Ottakring, na západním předměstí Vídně. i když jsme bydleli ještě v městské zástavbě, částečně nás obklopovaly louky a také lesy, Schottenwald a Gemeindewald. Vždycky, když jsme se vraceli z centra Vídně domů, připadalo nám, že bydlíme spíš na venkově než v hlavním městě. A když už to tak popisuju, musím ještě dodat, že Ottakring nepatřil zrovna k těm nejlepším čtvrtím, naopak, spolu s městským okresem Hernals se řadil mezi ty nejhorší. Jeho mizerná pověst pramenila z toho, že určité jeho části směrem do města obýval takzvaný špatný typ lidí, holota, jak říkávali starší lidé v našem okolí, a asi tím vyjadřovali, že jsou to lidé chudí, nebo že dělají ledacos pro to, aby chudí nebyli. Naštěstí jsme bydleli poměrně daleko od podobných míst. Z našich oken sice nebylo vidět kopce osázené vinicemi, odkud pochází proslulé ovocně lehké Weißwein z hroznů zalitých po celé léto sluncem, ale když jsme sedli na kolo, stačilo pár minut jízdy a už jsme kličkovali po polňačkách hned pod vinohrady. Z našich oken jsme měli výhled na domy tří našich sousedů, s omítkami v barvě zvané starozlatá nebo v myslivecké zelené, což jsou nejobvyklejší alternativy schönbrunské žluti.             Po dědově smrti se fabriky ujal můj táta. Zkušenosti už nějaké měl, protože dokud byl ještě ředitelem Pimbo, pracoval u něj táta jako dozorce nad dělníky.             Má matka ho marně nabádala, že by se firma neměla příliš rozrůstat, stejně se rozhodl sloučit ji s firmou Spotřebiče Jaakov, která nebyla větší než Žehličky Betzler, ale exportovala svoje výrobky do celého světa, což jí slušně vynášelo. Můj otec však zastával názor, že sto procent z nuly je pořád nula, zatímco malý krajíc z velkého bochníku je vždycky víc, ať se na to člověk dívá, jak chce. Byl se svým partnerstvím spokojen a zakrátko už Jaakov & Betzler vyváželi modernizované žehličky a další domácí spotřebiče do všelijakých podivných zemí. Táta koupil glóbus a po večeři mi vždycky ukazoval, kde je Řecko, Rumunsko nebo Turecko. A já jsem si představoval Řeky a Římany (protože jsem si pletl Rumuny – německy Rumänen, s Římany – die Römer) a Turky, jak díky nám nosí roucha a tuniky naškrobené a krásně nažehlené.             Dvě události ze svého raného dětství si vybavuji zcela zřetelně, přestože to tehdy nebyly ty nejšťastnější nebo naopak nejsmutnější momenty. Vlastně to nebyly vůbec nijak zvlášť mimořádné události, a přesto se má paměť rozhodla, že si je uchová. Máma jednou prala hlávku salátu a já jsem si ho všiml – šnečka zabydleného mezi velikými listy. Máma ho jediným pohybem ruky odcvrnkla na hromádku listů na vyhození. Měli jsme doma víc košů na smetí; jeden z nich byl na slupky a skořápky od vajec a tak, prostě na odpad z kuchyně, který pak máma vždycky zahrábla na zahradě. Bál jsem se, že by se šneček v tom koši mohl utopit, protože to bývaly někdy dost mokré a šťavnaté zbytky. Máma mi nikdy nedovolila pejska nebo kočičku, měla totiž alergii na zvířecí chlupy, a tak se po chvíli mého škemrání a vlastního váhání slitovala a dovolila mi, abych si šnečka nechal. Byla hodná, jak už tak maminky bývají. Každý den jsem šnečka krmil salátem a on rostl, až byl veliký, větší než všichni šneci, které jsem kdy viděl, byl skoro jako moje pěst. Skoro. Když slyšel, že přicházím, vysunul hlavu z ulity, vlnil se a vystrkoval růžky s očima směrem ke mně, samozřejmě pěkně pomaloučku, vždyť to byl šnek.             Jednou ráno jsem přišel dolů a šnek byl pryč. Nebyl ale daleko; sundal jsem ho ze zdi a položil zpátky na jeho tácek. Stalo se to pravidlem, že každou noc utekl a vydával se pořád dál a dál. A já jsem ho každé ráno hledal a odlepoval jsem ho z nohy stolu nebo z míšeňského porcelánu na příborníku, z tapet na zdi nebo z něčí boty. Jednou už to vypadalo, že kvůli tomu i přijdu pozdě do školy, a tak máma řekla, že můžu šneka hledat až po snídani, když mi na to ještě zbude čas. Pak položila podnos na lavici a oba jsme uslyšeli křupnutí. Zvedla podnos a opravdu tam byl on – můj šnek, a celý polámaný. Rozbrečel jsem se jako mimino. I když už jsem byl dost velký, nepřestal jsem, ani když přiběhl táta, který si podle toho řevu myslel, že jsem si musel snad uříznout prst nebo tak něco. Omluvil se ale, že nám s tím už nepomůže, protože spěchá do práce, ale máma slíbila, že se o šnečka postará. Já jsem byl v takovém stavu, že mi nakonec dovolila zůstat doma a nejít do školy.             Rozběhl jsem se pro lepidlo, že mu tu ulitu opravíme, ale máma se bála, že by se šnek mohl otrávit. Říkala, že nejlepší bude udržovat ho ve vlhku – občas ho pokropit kapkou vody, ale i tak se za nějakou hodinku můj kamarád jaksi scvrknul a byl na tom zjevně dost zle, hotová hromádka neštěstí. Když to viděla Pimmichen, napadlo ji, že bychom mohli zajít na Albertina Platz do francouzského lahůdkářství Le Villiers a koupit balíček šnečích ulit. Hned jsme tam vyrazili a pak zase honem zpátky a položili jsme prázdnou ulitu mému kamarádovi na tácek vedle něj. Nic se ale nestalo – šnek z té rozbité nechtěl vylézt, i když jsem ho přemlouval a volal na něj. Nakonec jsme tomu pochroumanému kousku života do nové ulity pomohli i s úlomky staré skořápky na zádech. Po dvou dnech opatrování a smutnění už však bylo jasné, že můj mazlíček je mrtvý. Jeho smrt mě sebrala víc než smrt mé sestry a dědy, ale to jen proto, že už jsem byl starší – už jsem byl ve věku, kdy jsem si uvědomoval, že už šneka ani svoje blízké nikdy neuvidím.             Ta druhá příhoda vlastně ani nebyla žádná příhoda. Mí rodiče chodili každý pátek večer do společnosti, na výstavy nebo do opery, a já s Pimmichen jsme byli sami doma a dělali jsme si řízky, na které jsme rozpustili celou kostku másla. Potom jsme ještě stávali jen tak u sporáku a máčeli si ve zpěněném másle kousky chleba a rovnou jsme se jimi ládovali. Museli jsme jíst hodně opatrně, protože vidlička se uměla za chvíli pekelně rozpálit. Potom ještě udělala Pimmichen jako moučník Kaiserschmarrn, lila a sypala na pánev všechny možné ingredience, které jsem měl jinak zakázané, a za okamžik už se nekrmily jen moje oči. Normálně jsem si o něčem takovém mohl nechat jen zdát; máma se totiž bála, že cokoli sladkého může vyvolat cukrovku. Kdyby jen věděla. Ale když o tom nikdo jiný nesměl mít ani tušení, tak to chutnalo jaksi líp.             Jednou v půli března roku 1938 mě táta vzal k ševci, který uměl šít boty pro invalidy. Pamatuju si to, protože to bylo už jen pár dní do mých jedenáctých narozenin a u ševce na stěně visel kalendář. Čekali jsme na lavici a já jsem si pořád dokola přepočítával ty dny do narozenin, jak už jsem se nemohl dočkat vytouženého dárku – draka až z Číny, takového toho, co vypadá jako několik krabic svázaných dohromady. Můj táta nebyl žádný mrzák, měl jenom ploché nohy, ale v práci toho moc nenaseděl, a tak ho nohy bolely. I Pimmichen si tam pořizovala střevíce a pana Grubera, toho ševce, si velmi cenila. Ten umí změnit člověku život, říkávala a dodávala, že bolavé nohy ubírají starým lidem vůli a chuť žít. Herr Gruber totiž považoval za svou povinnost, že musí při šití bot brát v úvahu všelijaká kuří oka, mozoly a ostruhy, kterých s věkem jen přibývá. A zájemců měl věru nad hlavu, to bylo jasné už při pohledu na šest dalších zákazníků, kteří toho dne taky trpělivě čekali v úzké dílně provoněné vyčiněnou kůží a tříslem.             Kopal jsem nohama, aby mi čas líp utíkal, a najednou se zvenčí ozval takový rachot, jako by se snad celá obloha hroutila. Vyskočil jsem, že se podívám, co se to děje, ale táta mi hned poručil zavřít dveře, abych dovnitř nepouštěl zimu. Měl jsem dojem, že celá Vídeň něco křičí z plných plic, ale bylo to tak nahlas, že jednotlivá slova nešlo rozlišit. Ptal jsem se táty, ale ani on nerozuměl a jenom vypadal čím dál netrpělivější, jak se velká ručička sunula po ciferníku. Herr Gruber si toho, co se děje venku, vůbec nevšímal, jenom dál bral míry klukovi, který byl po obrně a potřeboval udělat deseticentimetrovou podrážku na levou botu, aby mu vyrovnala zakrnělou nohu. Než se Herr Gruber dostal k nám, táta už byl jako na jehlách, zvlášť od chvíle, kdy byl Herr Gruber hotov s jeho chodidly a začal mu přeměřovat i celé nohy, jestli nenajde rozdíl, protože kdyby ano, tak by to ctěnému zákazníkovi nesvědčilo na záda. Herr Gruber takhle pečoval o každého, babička to říkala, že je opravdu starostlivý.             Domů jsme pak šli přes rozlehlý Heldenplatz a tam – v životě na to nezapomenu – jsme narazili na největší dav lidí, jaký jsem kdy viděl. Ptal jsem se táty, jestli je jich milión, a on usoudil, že to bude spíš jen pár set tisíc. Pro mě v tom žádný rozdíl nebyl. Už jen sledovat to všechno hemžení ve mně vyvolávalo pocit, jako bych se topil. Z balkónu Neue Hofburgu vykřikoval nějaký člověk, co mu síly stačily, a to moře lidí se naladilo na jeho zuřivost stejně jako na jeho nadšení. Ohromilo mě, že dobrá stovka dětí, ale i dospělých vylezla až na jezdecké sochy prince Evžena a arcivévody Karla, aby líp viděli. Chtěl jsem tam nahoru taky, ale táta mi to zakázal. Hrála hudba, mávalo se vlaječkami a radostně skandovalo; každý se mohl přidat. Bylo to úžasné. Na těch praporcích byly znaky, které vypadaly, že se roztočí jako větrník, když do nich foukne vítr, jako větrné mlýny se čtyřmi lopatkami.             V tramvaji domů se táta jen nepřítomně díval z okna. Zlobil jsem se na něj, že mě nenechal taky si tu zábavu pořádně užít, když jsme byli tak blízko. Co by ho to stálo? Pár minut času? Prohlížel jsem si jeho tvář z profilu… táta míval obličej běžně takový laskavý, ale ta jeho nenálada ho zošklivila, zdálo se mi. Rty měl zarytě stisknuté, v celé tváři napětí, rovný nos teď působil přísně, obočí měl podrážděně svraštělé a oči zahleděné kamsi mimo přítomnost tak upřeně, že by ho jen tak něco z úvah nevytrhlo, a ani mě, když jsem tu byl pohromadě s ním. I jeho hladce sčísnuté vlasy najednou vypadaly jako pouhá součást profesionálního vzhledu, přispívajícího k lepšímu obchodování. Říkal jsem si v duchu: mému otci záleží víc na práci, na ziscích a vůbec na jeho fabrice, než na tom, jestli se jeho nejbližší rodina baví. Pomalu mě ale ten hněv opouštěl a bylo mi ho spíš líto. Ani ty jeho vlasy už se mi tolik nelíbily – na temeni, kde mu už řídly, mu pár pramínků trčelo vzhůru. Využil jsem toho, že tramvaj zrovna jela do zatáčky a přimáčkl jsem se k němu větší silou, než bylo skutečně třeba.             „Vater,“ oslovil jsem ho, „kdo to byl, ten pán tam na náměstí?“             „To byl pán,“ nadechl se táta, položil mi ruku kolem ramen, nepodíval se na mě, ale láskyplně mě několikrát stiskl, „kterého takoví malí kluci, jako jsi ty, Johannesi, vůbec nezajímají.“   Christine Leunensová se narodila v USA italské matce a belgickému otci. V době dospívání se odstěhovala do Paříže za svým dědečkem, vlámským malířem, a pracovala jako modelka. Vystudovala angličtinu a americkou literaturu na Harvardu, je oceňovanou scenáristkou a spisovatelkou. Nyní dokončuje svůj čtvrtý román.   Přeložila Ina Leckie, nakladatelství Jota, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-19 07:46:52

Jak bude vypadat svět po koronavirové infekci?

Epidemie koronaviru není ještě zdaleka za námi. Zajímavé je ale zamyslet se nad jejími dlouhodobými efekty. V současné chvíli podléhá v Číně nějaké formě omezení pohybu zhruba 500 milionů lidí. (Pomalu začíná dávat smysl počítat to na procenta z celého lidstva, což?) Jedna věc je ovšem epidemie sama – té se v dnešním článku věnovat nechci. Druhá její následky v dnešním propojeném světě. Jaké můžou být? Hrozí nedostatek důležitého zboží Ekonomicky tvoří Čína 12 procent globálního exportu, i když v posledních letech už tento podíl neroste. Jenom země EU dovezly roku 2018 z Číny zboží za 400 miliard eur. Jakýkoliv výpadek v produkci čínských továren nebo v práci přístavů se tedy musí poměrně rychle projevit nedostatkem určitých druhů zboží. Řekněme v řádu týdnů. V e-mailu z Číny, který jsem zachytil na Redditu a nemohu garantovat jeho pravdivost ani úplnost, se píše: „Prosím vezměte na vědomí, že současná situace v Číně povede k prodloužení našich dodacích lhůt a dostupnosti produktů. V tuto chvíli nemůžeme potvrdit žádné nové objednávky na rok 2020. Dodávky již sjednané budou opožděny o 10 až 12 týdnů, případně déle, v závislosti na tom, jak se bude vyvíjet současná situace s koronavirem.“ Už loni se ve Spojených státech – EU o tom moc slyšet nechtěla – dost často skloňovalo slovo decoupling, neboli opětovné oddělování zásobovacích řetězců od čínských výrobců. (A Forbes před tím varoval.) Pro Trumpovu administrativu je to politicky zajímavý projekt, protože případný přesun výrobních kapacit zpátky na americký kontinent by jistě jeho voliči z rust beltu ocenili. Druhá, z hlediska Washingtonu minimálně stejně důležitá motivace, je zkomplikovat Čínanům jejich mocenské ambice ve zbytku světa. Pro decoupling udělal koronavirus nejspíš daleko více než hlasité pošťuchování na nejvyšší úrovni, při kterém ani Čína, ani USA nechtěly zajít moc daleko. Poprvé za mnoho let hladkého fungování globální obchodní výměny existuje reálná možnost, že zavládne nedostatek důležitého zboží, například chemických surovin pro výrobu léčiv. I firma Apple pochybuje o tom, že se jí po výpadku výroby iPhonů v čínské továrně Foxconn podaří dosáhnout plánovaných tržeb. A někteří výrobci aut jsou nuceni se popasovat se skutečností, že jejich továrny stojí právě v „zavřeném“ velkoměstě Wu-chanu. Otázka je, k jakému druhu evolučního tlaku na trhu to povede. Lépe se budou mít ty firmy, které se stihly aspoň trochu předzásobit. Kdo příliš spoléhal na just-in-time delivery, může toho zpětně litovat. Tenhle druh optimalizace až na hranu často tlačí manažeři kvůli „katování kostů“, aby se mohli pochlubit před akcionáři, že nikde nic zbytečně neleží ve skladech. Jenže v nouzi je lepší, když máte rezervy, než když fungujete jako průtokový ohřívač. Výroba samotná je dnes hodně automatizovaná, hodně produktů projde výrobní linkou bez toho, aby se jich dotkla lidská ruka. Kdyby šlo jenom o výrobu, hodně továren by mohlo fungovat skoro bez lidí. Lidská pracovní síla se koncentruje spíš na samotném konci – kontrola kvality, balení, logistika. Tam se ta současná čínská karanténa projeví největšími problémy. Kdo tyhle procesy dokáže aspoň trochu automatizovat, bude mít zase výhodu. Je možné, že uvidíme tlak na to, nasadit roboty i do balení a expedice. No a konečně tu máme téma cestování a vůbec toho, co všechno se odehrává v reálném světě a co virtuálně. Letecký provoz v Číně prudce poklesl a doufám, že se jednoho dne dočkáme vyčíslení, jestli epidemie koronaviru měla na počet pasažérů větší účinky než aktivity příznivců Grety Thunbergové zvané flygskam. (Snad se v tom nikdo neinspiruje!) Obchodní setkání se přesouvají online, školní vyučování také. Je možné, že už tam zůstanou i po odeznění epidemie. Zajímavá historická paralela – nic nebránilo kolem roku 1900 nějakému masivnějšímu nástupu žen do moderního pracovního procesu. Vzdělání měly, ruce a nohy měly, jen jít do kanceláře (nebo i do fabriky). Jediná skutečně silná bariéra byla ta, že se to nikdy nedělalo, zvlášť v hodně konzervativních společnostech, jako byla ta britská. Ale když vypukla první světová válka, začal být v bojujících státech takový nedostatek mužů, že společenské tabu padlo skoro přes noc. Válka skončila za čtyři roky, ale od sociálních změn, které způsobila, už nebylo cesty zpět. Podobně bych čekal, že i dnešní situace přinutí některé firmy, školy atd. uvažovat nad tím, jak maximum své činnosti realizovat na dálku, po internetu. Nejvíc samozřejmě v Číně, ale odtamtud se to bude šířit. Nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Dlouhé dojíždění je sice ubíjející, ale na druhou stranu, pokud se i škola nebo práce postupně přestěhují do virtuálního prostoru, kdy a kde ještě potkáte živého člověka? Nepovyšujme zaslepenost na společenskou normu Na začátek druhého tématu, kterého bych se chtěl dnes dotknout, se ještě musím vrátit na Twitter. Můj poslední článek narazil na nesouhlas Ivana Pilipa, který se vyjádřil k „článkům tohoto typu“ ještě o něco obecněji. Pominu-li formulaci podrývání důvěry, která mi trochu nahání husí kůži (vnímám ji totiž dost podobně jako podvracení republiky z totalitních dob), mám za to, že jde o zásadní nepochopení toho, jak demokracie a svobodná společnost obecně fungují. Respektive toho, co je jejich skutečně silnou stránkou. Demokracie sama o sobě neprodukuje nijak důvěryhodné politiky ani instituce. Zvolit lze libovolného pablba, ten si s sebou do úřadu může přivést další pablby jako věrné podřízené; a v různých vězeních světa sedí dost politiků, kteří byli do své funkce řádně zvoleni a následně se začali věnovat kriminální činnosti. Demokracie není dokonce ani garantem hospodářské prosperity. Taková Itálie je demokratický stát a stagnuje, Čína nikoliv a rostla nonstop po celou generaci. Co ale demokracie má a autoritářské režimy nemají, je právě ta možnost projevit veřejně nedůvěru vůči mocným lidem, institucím i různým rádoby svatým principům, aniž by vás za to stihl trest. Nebo by aspoň měla mít. A tím pojmem trest nemyslím jenom trest podle trestního zákoníku, ale i různé jiné tresty, třeba vyhození z práce. Kverulanti všeho druhu fungují v demokraciích jako imunitní systém, který se snaží zabránit tomu, aby průseroví jedinci, struktury či ideologie zatáhli zemi někam, odkud už není návratu. Čím více bude jejich činnost omezována, tím větší riziko, že další generace bude nucena řešit neřešitelné problémy – kterým se přitom dalo předejít, kdyby se zaslepenost nepovýšila na žádoucí společenskou normu. I demokratické státy mají někdy tendenci zabíhat nepříjemně blízko ke hraně represe vůči nežádoucím myšlenkám. Abychom nechodili na jiný kontinent, tak současný nepotěšující stav Švédska je dán mj. tím, že kolem kritiků azylové a migrační politiky byl svého času zbytkem tzv. slušné společnosti vybudován sanitární kordon – nikdo se s nimi nebavil, protože Švédsko je přeci vstřícná, světu otevřená humanitární velmoc (pojem hlásaný tehdejším ministrem zahraničí Carlem Bildtem). Teprve tlak reality přiměl švédskou vládu na konci roku 2015 k tomu, aby prudce zařadila zpátečku. I potom trvalo zbytku politické scény ještě pět let, než se začali se Švédskými demokraty aspoň opatrně bavit. Nemohli si aspoň část těch dnešních problémů ušetřit, kdyby nenechali svoje kritiky dlouhá léta mluvit do hluché zdi? Toť se ví, že mohli. (Ejhle, článek z Respektu na podobné téma.) Sousední Dánsko si taková šílená tabu neukládalo a dnes je na tom o dost líp. Ono, když už to rozebíráme, na tento druh krátkozrakého myšlení se dá dost běžně narazit i mimo státní sféru, u soukromníků. Je to obecně lidský problém: snaha zachovat si tvář i v situacích, které jsou ve skutečnosti ztracené. Dovolte mi zde ocitovat něco z dosud nevydaných Zapomenutých příběhů 3, které právě procházejí sazbou. Perfektně se to sem hodí. „Vedení firmy nechtělo o možné souvislosti se svítící barvou ani slyšet. Když vnitřní vyšetřování potvrdilo, že problém je skutečně v radiu, založil předseda představenstva výslednou zprávu do šuplíku. K jeho smůle se ovšem radioaktivita samotná uložit do šuplíku nedala a případů tedy přibývalo. V roce 1928 zemřel předčasně sám dr. von Sochocky, vynálezce svítícího ciferníku a jeden ze zakladatelů firmy. Ten sice nikdy žádné štětce neolizoval, ale dost často bral sloučeniny radia do rukou. Když jej záření udolalo, bylo mu 45 let.“ Změní koronavirus Čínu? Zpátky ke koronaviru. Čína je na tom z hlediska svobodného šíření informací mnohonásobně hůř než nějaké Švédsko nebo Německo. Co se zpráv týče, jsou tam nějaké ty oficiální kanály, a kromě nich už jenom divoká šeptanda na sociálních sítích. Jejich uživatelé přitom musejí počítat i s možností, že teď v krizi jim leccos projde, ale že někdy za půl roku, až bude po epidemii, si policie zmapuje jejich příspěvky zpětně a došlápne si na každého, kdo se moc odchýlil od stranické linie. Nebo aspoň na každého desátého, aby si to všichni ostatní v nějaké budoucí podobné situaci rozmysleli. Uživatelé tedy mají motivaci zůstat pokud možno anonymní – jenže anonymové zase nemají reputaci, kterou by mohli ztratit, tudíž můžou šířit úplně cokoliv. Nic moc situace, pravdy se nedoberete. Je přitom možné, že epidemii v dnešním rozsahu by se bývalo dalo zabránit, kdyby úřady nestrávily první měsíc a půl snahou problém udržet pod mediální pokličkou (dokonce i starosta Wu-chanu přiznal, že to byla chyba). Což je něco, co by se jim v zemi s nějakou kulturou svobody slova rozhodně nepodařilo. Teď je tedy skoro půlka národa pod různými formami úřední karantény, letadla přestávají létat a továrny vyrábět. Jste-li Číňan a pozorujete-li to všechno na vlastní oči a na vlastní riziko, dost možná vás napadne, že ten státní informační monopol může být ve svých důsledcích taky docela destruktivní. Zvlášť pokud jste vzdělaný Číňan, který už párkrát navštívil cizinu a zjistil, že jsou i jiné systémy. Samozřejmě zcela jiná věc je, jestli vám taková myšlenka k něčemu bude. Čínský státní aparát je dost silný na to, aby nepřipustil nějaké její rozsáhlejší rozvíjení. Ale malinko, malinko by to jeho postavení mezi lidmi přeci jenom nahlodat mohlo. Koneckonců i ten současný prezident je jenom smrtelník a nemá zatím absolutní moc. Třeba jej jednou vyhodí ze sedla nějaký větší pragmatik a třeba k tomu přispěje i koronavirus, malý kousíček dědičné informace, kterému je úplně jedno, kdo sedí na vrcholu mocenské pyramidy v Pekingu. Kéž by. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-12 15:18:15

O íránském odlivu mozků aneb vzpomínka na Mehrdáda

Írán přiznal, že omylem sestřelil ukrajinské letadlo. Proč mě to zas tolik nepřekvapilo… Tak nám vrchní představitelé íránské vlády kápli božskou, tedy Alláhovu: letadlo, na jehož palubě se nacházelo skoro dvě stě lidí, nespadlo skrze žádnou technickou závadu, ale po zásahu íránskou protivzdušnou obranou. Má to nějakou politickou dohru, americký prezident Trump tweetnul íránským občanům vzkaz v jazyce fársí (překlad zde) a v Teheránu probíhají protesty, které režim docela tvrdě potlačuje. Na Redditu jsem se dočetl, že jedno z hesel provolávaných demonstranty prý je „milujeme Trumpa“, což pokud je pravda, asi v příslušných redakcích zavaří pár mozků… Nicméně režim kvůli tomu asi nepadne, to bych se divil. Dneska chci psát o příbuzném tématu. Je jím íránský brain drain, čili odliv mozků. Od bývalého sovětského bloku se Íránská islámská republika liší jedním dost podstatným prvkem: nikdy příliš nekomplikovala svým vlastním občanům možnost vystěhovat se ven. Sám Chomejní svého času prohlásil něco ve smyslu „kdo nemá nervy na život v islámské revoluci, ať vypadne“ (přesný citát v angličtině), a podle toho se tamní stát dodnes řídí. Ono je to svým způsobem i mazané, protože tím zároveň vznikl jakýsi pojistný ventil zajišťující, že vevnitř Íránu nedojde ke kritické koncentraci disidentů a nepřátel režimu. Ti jsou převážně venku, za kopečky. Jenže vedlejším efektem této svobody pohybu je skutečnost, na kterou narazili svého času už soudruzi z NDR a kvůli níž pak vybudovali Berlínskou zeď: ze země utíká zcela disproporční množství mladých, schopných, vzdělaných lidí, kteří v ní nevidí budoucnost. Brain drain v Íránu je jeden z největších na světě, ne-li vůbec největší. Počet vysokoškoláků utíkajících každoročně ze staroslavné Persie činí 150–200 tisíc.  Jednoho z nich jsem osobně poznal už před dvaceti lety v Praze. Nedaleko Národní třídy byla jedna trafika, míval jsem tamtudy tehdy občas cestu a kupoval jsem si tam Ikarii. Časem mi ji tam začali schovávat, aby se náhodou nevyprodala, než dorazím. A v odpoledních hodinách, kdy jsem tam nejčastěji chodil, obvykle prodával Mehrdád. Mehrdád byl o pět let starší než já a přivydělával si v trafice ke studiu; byl tehdy čerstvým postgraduálem na jednom technickém oboru. Česky už docela mluvil, i když s brutálním pšísfukem. Jednou jsem ho pak potkal v čajovně (téhle) a asi tři hodiny jsme kecali. Jeho popis zážitků ze života v islámské republice byl pestrobarevný a vesměs děsivý. V roce 1997 vyhrál prezidentské volby v Íránu relativně umírněný klerik jménem Chatámí a naivní studenti si mysleli, že režim se teď bude liberalizovat. Jenže prezident v íránském politickém systému zas tolik moci nemá, ta spočívá hlavně v rukách vysokých ajatolláhů. Represivní složky daly mládeži brzy najevo, že žádné velké uvolnění se nekoná. Mehrdád, bytostný ateista a posluchač heavy metalu, se rychle ocitnul na nějaké černé listině a vymázl z rodné země právě včas. (Několik jeho kolegů z teheránské univerzity skončilo za mřížemi a ze studií byli v rámci jejich malého rouhačského kroužku vyhozeni všichni.) A jelikož Mehrdádova tetička se ještě někdy za šáha Pahlavího provdala do Československa, skončil v Praze. Poměry, které mi líčil, byly pro Čecha ve svobodné atmosféře 90. let poněkud šokující. Náboženská elita si byla zatraceně dobře vědoma toho, že studenti z velkých měst jsou její úhlavní a nesmiřitelní nepřátelé. A i když je nemohla zničit jako celek – kdo by pak udržoval vyspělejší části ekonomiky v chodu? – pohrdala jimi a nevynechala příležitost, aby jim ukázala, kdo je pánem. Pokud už se nějaký holobrádek ocitl v rukou policie pro podezření z protistátní činnosti, musel v rámci vyšetřování počítat minimálně s nakládačkou. A tím není míněno „pár facek“, ale „šest bachařů stojí kolem jednoho ležícího člověka a kope do něj jako do mičudy.“ Vůbec se nedivím, že život v takových politických poměrech motivuje každého jen trochu svobodomyslného člověka k tomu, aby sbalil kufry a vypadl ven. Zvlášť, když mu v tom vláda, na rozdíl od všeho ostatního, neklade žádné překážky. Nevím, co se nakonec stalo s Mehrdádem, ale jeho kolegů, uteklých vysokoškoláků, potkáte na západě spousty. (Ostatně to sestřelené letadlo bylo taky plné studentů, kteří se vraceli do Kanady.) Jsou nenápadní a nevyčnívají. Na rozdíl od některých jiných migrantských vrstev narazíte na jejich jména spíše v záhlaví vědeckých článků než na seznamu osob, po kterých momentálně pátrá kriminálka. (Výjimky samozřejmě jsou.) Málokdo z nich praktikuje islám, však taky utekli před nádherami islámské republiky. Holky a dámy nenosí šátek a nepřehánějí to s cudností. Takový hromadný útěk kvalitních lidí se ale nutně musí podepsat na fungování země, kterou opustili. Dokážu věřit tomu, že třeba ten zabitý generál Solejmání byl zrovna kompetentní člověk, který dokázal realizovat, co si zamanul. Ale nevěřím tomu, že v Revolučních gardách a podobných organizacích mají těch kompetentních lidí dostatek. Četl jsem někde na internetu jedovatou poznámku, že největší riziko íránské atomové bomby by bylo v tom, že by personálu vybuchla omylem pod rukama, a po sestřelu ukrajinského Boeingu se tomu už ani nemůžu úplně smát. Takoví kariérní odborníci s požehnáním státostrany svého času vyhodili do vzduchu reaktor v Černobylu. (A než mi připomenete, že Američané taky omylem sestřelili letadlo: ano, nejsou vůči tomu imunní a pár incidentů s atomovými bombami už měli, stejně jako ostatní.) V kontextu toho, že z Íránu uteklo až příliš mnoho vzdělaných lidí, mi také dává smysl to, jak brutální ten režim při potlačování nepokojů je. Myslím si, že nejde jen o dědictví oněch psychopatů, kteří v roce 1979 uchvátili moc. Ono to nejspíš bude i tím, že, na rozdíl od mnoha jiných autoritářských systémů, v Teheránu prostě nemají dost odborníků a psychologického know-how k tomu, aby dokázali svoji vlastní populaci manipulovat nějakými jemnějšími, méně násilnými způsoby. Konec konců se jim nepodařilo zprovoznit ani dostatečně účinný firewall pro filtrování nežádoucích informací zvenčí, takže třeba ten Trumpův tweet ve fársí se ihned rozletěl po celé zemi, ačkoliv je v bytostném zájmu režimu, aby se tak nestávalo… No, a kde scházejí mozky, tam musí držet vládu u moci obušky a kulky. Ale kdo s čím zachází, tím taky schází. Četli jste si ten seznam hesel, na který jsem odkazoval? Jedno z nich zní: „Běda vám, jestli se jednoho dne ozbrojíme.“ Pokud se to opravdu jednoho dne stane, tak ta další íránská revoluce nebude mít se sametem nic společného. Na to už ten stát zabil příliš mnoho vlastních lidí, a jejich příbuzní si to pamatují. Neudrží-li se ajatolláhové u moci, skončí u zdi stejně jako Ceausescu, pokud je ještě předtím rozběsněný dav neroztrhá na kusy. Samozřejmě to ti vousatí pánové vědí a podle toho také jednají. Nešťastný národe! No, s tím nic nenaděláme. Maximálně o tom můžeme mluvit. Ale je důležité, aby se o tom aspoň mluvilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-11 04:32:21

„Šaman slov“ Miloš Hoznauer: Šedesátá léta přinesla velkolepý rozkvět kultury

Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.   Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost?  V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.   Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk? Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování.    Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život. Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.   Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík. Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.   A co vidíš negativního? To je doba, ve které jsem musel žít.   Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít? Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.   Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“ Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale zhruba od roku 1935 se ekonomická situace trochu zlepšila. To jsem bohužel na sobě nepocítil.   Pak už přišla druhá republika a okupace. To už jsi začal chodit do gymnázia? Obecnou školu absolvovalo tak 10 dětí z naší vesnice, na gymnázium jsem šel jediný. Chce být pánem, říkali doma rodiče s třídním uvědoměním A jako budoucí pán jsem občas dostal nakládačku, ačkoliv jsem ještě pánem nebyl, a tudíž jsem nemohl nikoho vykořisťovat.   Jaké to na tom gymnáziu bylo? Byl jsem jediný chudý a mohl jsem se jednou týdně nadlábnout u řezníka v okresním městě. Samozřejmě mne to velmi ponižovalo a moje přání stát se bohatým ještě umocnilo. Ale moc jsem pro to neudělal. Žádný předmět mne na gymnáziu nebavil a zacházeli se mnou jako s notorickým čtyřkařem. V oktávě jsem měl těch čtyřek devět. Moc slibná budoucnost mne nečekala. Jenže vítězství pracujícího lidu nad reakcí v roce 1948 mi umožnilo stát se studentem filosofické fakulty i s takovým vysvědčením. Syn pomocného dělníka, za což jsem se vždycky styděl, byl cenným úlovkem pro fakultu, která nutně potřebovala zlepšit kádrový profil studentů. Komunistická strana mi vlastně umožnila, abych se později stal jejím odpůrcem.   Jak se ti po Únoru studovalo? Tato léta bych si nechtěl zopakovat. Nejlepší profesoři museli z fakulty odejít. A také mi chyběl ten správný svazácký elán, takže jedna pohledná svazačka ze studijního kroužku dostala jako svazácký úkol ten elán u mne probudit.   Jak tě znám, tak se ti to její probouzení elánu jistě zamlouvalo. Máš naprostou pravdu, ta pohledná svazačka se stala mou první manželkou. Kvůli ní jsem začal jezdit na různé brigády a byl dokonce dvakrát na stavbě mládeže. Toto údobí jsem později popsal v Literárních novinách v článku Nadšení kontra kritičnost.   O tom článku jsem se dočetl u Milana Jungmanna v knize Literárky – můj osud. „...Hoznauer nesentimentálně přiznává: ... trvalo dost dlouho, než jsme si dokázali přiznat, že naše nadšení sehrálo i negativní roli. Mnozí si to neuvědomili dodnes. Nepochopili, že nadšení samo o sobě není hodnotou...“ Článek měl údajně velký ohlas? To je pravda, dostal jsem mnoho dopisů a také vzbudil nelibost u řady stranických funkcionářů. Diplomovou práci jsem psal na téma Lidovost poezie Jaroslava Seiferta, který ovšem od roku 1950, kdy vydal Píseň o Viktorce, upadl v nemilost. „Seifert závidí ptákům jejich zpěv a křídla, a přitom nevidí křídla, která narůstají pracujícímu lidu na cestě ke skvělé budoucnosti,“ napsal Jan Skála v časopise Tvorba. Setkání s Jaroslavem Seifertem bylo jedinou světlou událostí z doby studia. Šťastné manželství s bývalou svazačkou přerušila dvouletá vojenská služba. Byl jsem tam vystaven nelítostné šikaně – individuální nástupy třeba třikrát za noc s plnou polní. A s tou plnou polní jsem dvě hodiny naskakoval a vyskakoval z korby Tatry 111. V posudku z vojny stálo: „…stal se renegátem, zradil třídu, ze které vzešel a podněcoval ke vzpouře.“ V roce 1953 jsem nastoupil k výkonu učitelského povolání, tím se značně oddálila moje touha stát se bohatým. Můj nástupní plat obnášel 1 041 Kčs. K tomu přistoupila nízká společenská prestiž učitele. Razil jsem tehdy heslo: „jsem učitel a kdo je míň.“   Jak vypadalo s takovými pocity tvoje vyučování? Musím se přiznat, že školské orgány byly s mojí výukou spokojeny. Líčil jsem třeba negativní vlastnosti babičky ze Starého Bělidla, hlavně její poklonkování před rozmařilou šlechtou a shánění protekce.   Že by se v tobě přece jen probudilo třídní uvědomění? Myslím, že jsem to ale zase napravil při jiných příležitostech.   To jest? U Anny proletářky jsem uváděl výrok Olbrachtovy dcery Ivanky. Když její češtinářka prohlásila Annu proletářku za vrcholné dílo socialistického realismu, tak Ivanka řekla: „Tatínek se za tuhle knihu moc styděl.“    Jak dlouho tě nechali takto učit? Musím říci, že by mne tenkrát odchod z tohoto povolání vůbec nemrzel. Ale přišla léta šedesátá. Pro mne jsou opravdu zlatá, nikoliv však všechna. Tak asi od roku 1963. Literárky mohly až v tomto roce otisknout moji celostránkovou úvahu o našem školství. Tehdy o ní mluvila i Svobodná Evropa. V jedné diskuzi o šedesátých letech jsem se setkal s názorem, že tato léta jsou přeceňována, že to byl jen zápas o moc mezi konzervativním a reformistickým křídlem KSČ. Myslím, že tento despekt není namístě. Vždyť komunistická strana se dala rozvrátit jen zevnitř. Kdybych měl psát hodnocení tohoto období do učebnice dějepisu, vyzvedl bych jako příklad tak velkolepý rozkvět kultury. V dnešní době máme velké množství bulvárních časopisů, tehdy bylo množství literárních časopisů, které dnes téměř neexistují. A když ano, tak ve velmi malém nákladu. A to nemluvím o filmech a divadle. Zmíním se ale o knihách, a časopisech, které tehdy vycházely – mám na mysli třeba časopis Světová literatura. Ten přinášel mnoho nádherných textů, ve kterých jsem nacházel podněty pro výuku.  A znovu bych chtěl zopakovat význam Literárních novin, které vycházely jednou týdně v obrovském nákladu. Pamětníci dobře vědí, jak významně zasahovaly do společenského a kulturního dění. Nostalgicky vzpomínám na své návštěvy v redakci, v níž byla řada vynikajících osobností. Samozřejmě Milan Jungmann, Ludvík Vaculík a Ivan Klíma. Rád vzpomínám na Helenku Klímovou, která měla na starosti tzv. vnitřní situaci v republice. Zahraničí patřilo Dušanu Pokornému. Kulturní rubriku řídil Sergej Machonin. Velmi činorodý byl také Ludvík Veselý. A sympatickou se mi stala Mirka Rektorisová. Vynikající úroveň zajišťovala i redakční rada, v níž byli literární vědci, např. Felix Vodička, významní spisovatelé jako Jan Otčenášek, Jan Procházka a Milan Kundera.   Vzpomínáš si na některé autory, kteří tě upoutali svými texty? Byli to samozřejmě členové redakce. Sergej Machonin psal velmi poutavě o divadelních premiérách.Vybavila se mi i jména jako byl Jiří Pištora a Saša Kliment. Někteří autoři, se kterými jsem se setkal na stránkách Literárek, se stali mými přáteli. Například Ludvík Vaculík, Helena Klímová a Ivan Klíma. Když se slavilo 90. výročí založení Literárek, tak jsem zjistil, že už nás moc nezůstalo. Byli tam A. J. Liehm, Pavel Kohout, Vladimír Karfík. Ivan Klíma už musel zůstat doma. Škoda, že se neobjevil bývalý redaktor LtN Petr Chudožilov, který byl oceněn za svou literární činnost v Německu a Itálii.    Avšak zlatá šedesátá léta skončila. Co bys napsal do učebnice dějepisu o normalizaci? Já bych psal o tragickém období v našich dějinách. Celý národ byl ponížen, pomýlení museli odvolávat své názory a vyslovovat svůj souhlas s okupací. Ale našli se i takoví, kteří si své „pomýlení“ ponechali, navzdory sankcím. Nebylo divu, že zklamaní lidé se odvraceli od společenského dění. Stáhli se do soukromí, jezdili na chaty a starali se o hmotné statky. Nad tím vším se ale vznášela atmosféra strachu, zda nebudou z nějakého důvodu vyhozeni ze zaměstnání a zda-li jejich děti se dostanou na studia. Až příliš často byla slyšet věta „Dej si bacha, abys to neměl v posudku“. Ty posudky, které psaly i domovní důvěrnice, aby občané byli ohlídáni i ve svých domovech, jsem přímo nenáviděl. Musel jsem je sám psát na studenty. Jednou jsem to zařídil tak, aby si rodiče napsali posudky sami, protože své děti znají nejlépe. Byl z toho velký poprask, protože mne rodiče těch nejvíce angažovaných udali na příslušných místech. Nesnesli pomyšlení, že děti těch méně angažovaných budou mít třeba stejně dobré posudky.    Ty posudky jsi zlehčil ve své knize Cesta do hlubin kantorovy duše. Zadal jsem ve škole stylistický úkol – soutěž o nejlepší posudek.    Vítězný posudek jsem považoval za geniální a pochyboval jsem, že ho napsal student. Při dotazu ses rád přiznal, že jsi ho napsal sám. To mě samozřejmě mohlo napadnout. Později jsem se dozvěděl, že jej ocenil literární teoretik a básník Miroslav Červenka. Ano, ten posudek považoval za báseň v próze. Dovoluji si zde citovat pár vět z vítězné práce: „Příbuzné v Mongolsku nemá, na poště se chová slušně, moučníkem nepohrdne. … Jedovaté houby nesbírá, ... většinu noci prospí. Barvy rozlišuje, psát se naučil ve škole, ... prvoky nerozlišuje, požáry nezakládá. Naposledy sáňkoval před pěti lety, ... Pro navrhovanou funkci má ty nejlepší předpoklady.“   Měl jsi nějaké další maléry? To si piš: na školský odbor přišlo udání, že hanobím sovětské filmy. Nebo že čtu texty zapovězených autorů. Nebylo to zas tak velké hrdinství, už jsem měl zastánce u některých vlivných rodičů. Například plukovník Hübler, šéf kontrarozvědky, doporučil soudruhu inspektorovi, aby se šel na některé sovětské filmy podívat. V tom se normalizace už dost lišila od 50. let.   Jak budeš oslavovat 30. výročí sametové revoluce? Moc rád si vzpomenu na ty opojné chvíle při znovunabývání svobody. Byl jsem nadšen tou úžasnou aktivitou studentů, kteří si počínali jako zkušení revolucionáři a vůbec nebyli poznamenáni komunistickou výchovou. Stal jsem se předsedou Občanského fóra, přednášel na pedagogické fakultě o zapovězených autorech a psal a psal jsem už ne do šuplíku. Ale nemám rád ten samet. Samet znamenal dohodu s komunisty, hladké předání moci výměnou za právní kontinuitu, a tak mohlo dojít k tomu, že komunistický parlament zvolil jednohlasně Václava Havla prezidentem. A on odpřisáhl věrnost Československé socialistické republice. Nebylo ani dobře vymyšleno heslo „nejsme jako oni.“ Takže vůbec nedošlo k potrestání komunistických pohlavárů, estébáků atd.    Ale kdo by je soudil, když právní systém ovládali lidé z bývalého režimu? Máš pravdu, patrně by byly ustaveny lidové tribunály, a tím by se otevřela cesta k vyřizování osobních účtů. Pamatuji si dobře na počínání revolučních gard v roce 1945. A je docela možné, že kdyby se Listopadové události posuzovaly z hlediska vyššího principu a v kontextu s evropskými dějinami, tak by byly hodnoceny jako vysoce humánní. Velkým paradoxem je, že zločiny komunistů nejvíce potrestala samotná komunistická strana v procesu se Slánským. Hlava spiknutí a další spiklenci např. Šváb, Frank, Reicin a další toho měli mnoho na svědomí.    Jenže byli potrestáni za vykonstruované zločiny. Když na politbyru uvažovali, komu by přiřkli zodpovědnost za inscenovaný proces, vyřídil to prezident Antonín Zápotocký slovy: „To by bylo nad síly jednoho člověka. Zavinili si to sami, roztočili mlýn, který je pak semlel.“   Pokud vím, tak sám Rudolf Slánský prohlásil před popravou: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Ale jak se ti žije dnes? Zajímáš se o dění ve společnosti? To víš, že ano. Rád si poslechnu ty rádoby vtipné bonmoty z parlamentu, výroky prezidenta Zemana a čekám, jak dopadnou nejrůznější aféry, kdy půjde do vězení třeba David Rath. Ale hlavně se zajímám o situaci v našem zdravotnictví. V těch devadesáti letech už selhává orgán za orgánem. Teď už vím, kde se nacházejí ledviny a seznamuji se s různými druhy kýl. S politováním jsem zjistil, že jde-li velmi starý pacient na kliniku, kde ho nikdo nezná, tak nemůže počítat s nějakým velkým nasazením lékařů. Podal jsem o tom zprávu s názvem Pištící morčata na vinohradské urologii.   Četl jsem to. Chtěl jsi hlavně říci, že s morčaty se nekomunikuje. A také se morčatům nesděluje výsledek operace.   Ale napsals to velmi jemně ve srovnání s tím, co se o některých případech v našem zdravotnictví dočteme v médiích. Tvá zpráva by stála za publikaci. Ale co tvé bohatství? Splnil se tvůj dětský sen? Sice jsem po osmdesátce napsal tři knihy, které se dobře prodávaly, ale z toho autor nezbohatne. Budu muset napsat nějaký bestseller.   Už víš jaký? Třeba až budu v LDN-ce, ale nechci se rouhat. Mám pět dětí, šestnáct vnoučat, šest pravnoučat, a to je velké bohatství.   Miloši, já i Literární noviny ti blahopřejeme k jubileu a děkujeme za rozhovor! {/mprestriction}  Autor je lékař a publicista.   Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.

Čas načtení: 2024-03-02 17:27:53

Němečtí generálové měli hovořit o zasažení Krymského mostu, tvrdí Rusko. Německo zahájilo vyšetřování, zda nedošlo k tajným odposlechům

Podle ruské propagandy němečtí generálové diskutovali o vyhození do povětří Kerčského mostu spojující dočasně okupovaný poloostrov Krym s Ruskem. Ministerstvo obrany Německa proto zahájilo vyšetřování, zda nedošlo k tajným odposlechům, uvádí deník Ukrainska Pravda.

Čas načtení: 2024-03-22 23:02:00

Zaorálek (SOCDEM): Jediný, za koho vláda kope, jsou banky a velké korporáty

Komentář na svém veřejném facebookovém profilu k vyhození ze zaměstnání bez uvedení důvodu.

Čas načtení: 2024-04-10 18:43:39

Co bylo určeno jako počátek 30. leté války dne 23. 5 1618?

Vyhození katolíků z 16 cm výšky z okna. Skupina českých protestantských šlechticů vtrhla do Pražského hradu a vyhodila z okna dva královské místodržící a jejich sekretáře.Tento incident byl vyvrcholením náboženského a…

Čas načtení: 2024-04-17 15:51:24

Zeman se omluvil Šarapatkovi za výrok o vyhazovu pro neschopnost. Nařídil mu to soud

Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov.

Čas načtení: 2024-04-17 15:33:00

Za dehonestující výrok se omlouvám, napsal Zeman exporadci. Nařídil to soud

Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou ve středu Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.

Čas načtení: 2024-04-17 15:42:25

Za dehonestující výrok se omlouvám, napsal Zeman exporadci. Nařídil to soud

Bývalý prezident Miloš Zeman se písemně omluvil svému někdejšímu poradci Zdeňku Šarapatkovi za výrok, že ho z úřadu vlády vyhodil pro neschopnost. Omluvu, kterou ve středu Šarapatka zveřejnil na síti X, nařídil Zemanovi soud. Výrok o údajném vyhození pro neschopnost pronesl Zeman v listopadu 2017 v televizi Barrandov. Šarapatka ale v době, kdy byl Zeman premiérem, odešel z úřadu vlády po dohodě.