Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-09-25 10:00:00

Chceme opravdu válčit s jaderným Ruskem?

Pozn. JČ: Ano musíme bezodkladně bojovat s jaderným Ruskem. Putin je slaboch a reaguje ústupky pouze na jasně použitou vojenskou sílu. Už za covidu bylo prokázáno, že se Putin šíleně bojí o svůj život a neodváží se použít jaderných zbraní, protože dobře ví, že by ho a celé Rusko Západ zničil v jediné vteřině. Váhání a nečinnost evropských zemí, které řádně nepomáhají Ukrajině, je šokující a sebevražedná., Tato evropská slabost povzbuzuje Putina k další agresi k dalším západním zemím. Zelenskyj to v OSN vysvětlil naprosto jasně. Absence řádné vojenské pomoci pro Ukrajinu proti Putinovu kriminálnímu vraždění nevinných civilistů  stejně jako neexistující reakce Evropy  na Netanjahuovo kriminální zabíjení  nevinných žen a dětí v Gaze je šokující a pro nás pro všechny nesmírně nebezpečná. Evropa totiž svou neschopností toleruje rozklad světového právního řádu, umožňujícímu každému zločinci začít kohokoli beztrestně vraždit a srovnávat se zemí druhé země. Tato nečinnost ohrožuje nás všechny a nebude to dlouho trvat, než budou ruské rakety ničit Prahu. Tak jednejme, jinak - hloupě - pácháme sebevraždu. Silně se obávám zaťatou touhou západních liberálů i nadále pokračovat ve válce na Ukrajině proti ruské okupační armádě a prosazovat doktrínu bývalého amerického ministra obrany Lloyda Austina o zásadním oslabení Ruska na Ukrajině. Od Austinova prohlášení však uběhlo tři a půl roku, a nejenže není Rusko oslabeno, ale jeho vojska na Ukrajině posunují frontu pro nás nežádoucím směrem. Všichni, včetně stoupenců ukrajinského vítězství nad Ruskem, chápou, že obrat ve válce ve prospěch Kyjiva je možný pouze s přímým zapojením NATO do konfliktu. A buďte - vy zastánci porážky Ruska na hlavu – prosím upřímní: chcete vyslat na Ukrajinu vojáky ze zemí Severoatlantické aliance, počítaje v to český kontingent, s ohromným rizikem zažehnutí třetí světově války, kdy by se neválčilo pouze konvenčními zbraněmi?  

Čas načtení: 2026-03-12 09:00:00

Channel 4 News: Možná se nezajímáte o válku, ale válka se zajímá o vás

Moderátorka z Washingtonu, Channel 4 News, čtvrtek 12. března 2026, 19 hodin:  Hořící ropné tankery. Zatímco Amerika se snaží najít způsob, jak udržet otevřenou tepnu světové ekonomiky, vymyká se tato válka její kontrole? Dobrý večer z budovy Senátu ve Washingtonu, D.C. Možná vás válka nezajímá, ale válka se zajímá o vás, zní slavné varování z 40. let.  Nyní lidé po celém světě zjišťují, že válka, kterou Amerika a Izrael zahájily proti Íránu, zasahuje do jejich životů, a vlády se snaží vypořádat se s převrácenou ekonomickou, diplomatickou a politickou realitou. Americká armáda prokázala schopnost útočit podle libosti po celém Íránu. Dosud však neprokázala schopnost udržet otevřený Hormuzský průliv, který se stále více jeví jako nejdůležitější vodní cesta na světě. Dnes se nový nejvyšší vůdce Íránu zavázal, že jej uzavře. Jak budou hořet ropné tankery a stoupat ceny ropy, co udělá Donald Trump, nejméně předvídatelný americký prezident?Dnešní program dále přinese informace o rychle se zhoršující situaci v Libanonu, kde podle úřadů zahynulo při izraelských útocích 687 lidí v důsledku rozšíření íránského konfliktu, zatímco Izrael pohrozil dalším rozšířením útoků, pokud Íránem podporovaná organizace Hizballáh nepřestane ostřelovat izraelské obce raketami. Mohou absolventi donutit vládu ke změně postoje k studentským půjčkám? A zatímco se pozornost celého světa upírá na válku v Íránu, my jsme na místě v okupovaném Západním břehu, kde aktivisté a Palestinci tvrdí, že osadníci pokračují v útocích beztrestně."Přišli nás zabít. Utíkala jsem a byla jsem velmi vyděšená. Bylo to děsivé."

Čas načtení: 2021-06-12 09:24:51

Policie jako hybatel v politice

Politikům a novinářům dělá hodně starostí nezávislost policie a státního zastupitelství na politických vlivech. Některým to ale vydrží jen tak dlouho, než policie sáhne na jejich lidi, neboť považují za nepatřičné, aby je vůbec obtěžovala prověřováním podezření, že se dopustili nezákonného jednání. Takže když se dostal do potíží místopředseda vlády Jiří Čunek, KDU-ČSL hrozila opuštěním vlády, pokud se její představitel dostane před soud.   Vynucená opatření připravila Čunka o možnost odnést si z veřejného soudního řízení zprošťující rozsudek. Jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Ale vypukla „válka žalobců“, kterou uhasila až ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová zbytečnou, leč úspěšnou stížností pro porušení zákona, na jejímž základě Nejvyšší soud ČR rozhodl, že trestní stíhání Čunka bylo od počátku nezákonné. Trestní stíhání bylo tehdy již dávno nevratně zastaveno. Podobně se zachovala o něco později TOP 09, strana odštěpenců od KDU-ČSL, když policie požadovala vydání ministryně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání. Miroslav Kalousek tehdy sliboval policistům „odstíháním GIBS“ a předseda vlády Petr Nečas, praktikující katolík, pronesl ve Sněmovně „poměrně tvrdou a jasnou tezi, že o tom, kdo bude ve vládě, nebo nebude ve vládě, nebude cestou žádosti o vydání rozhodovat parta policejních plukovníků nebo podplukovníků“. O rok později se dověděl, že všecko je jinak – ale o tom až dále. Za starostmi o nezávislost orgánů činných v trestním řízení uniká pozornosti veřejnosti neblahá skutečnost, že česká politická scéna má osobitou vlastnost: čas od času do politického vývoje v zemi beztrestně zasahuje policie. Průkopníkem byl Jan Kubice, tehdy ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, předchůdce Roberta Šlachty, který o své újmě a nad rámec svých oprávnění vyrobil zprávu o prorůstání organizovaného zločinu do státních správy, tzv. Kubiceho zprávu. Zpráva obsahovala převážně nesmysly nebo polopravdy. Unikla do médií a vyvolala skandál. Poškodila jak ČSSD, tak Jiřího Paroubka osobně a možná přispěla k volebnímu neúspěchu strany. Kubice pak opustil policejní sbor a žil v ústraní. Za zneužití svého postavení k vyvolání politické pohromy nebyl nikdy potrestán. Vývoj šel dál. V roce 2010 se do Poslanecké sněmovny dostala první „protestní“ neideologická strana Věci veřejné, hlásící se k principům přímé demokracie a s protikorupční rétorikou. Vstoupila do koaliční vlády Petra Nečase s podmínkou, že obsadí ministerstvo vnitra a nahradí policejního prezidenta Oldřicha Martinů nástupcem vzešlým z konkursního řízení. Komunita tradičních politických stran tehdy ještě měla „silný imunitní systém“ a Věci veřejné byly jediným vetřelcem. Imunitní reakce proti nim byla bouřlivá. Předáci ODS i KDU-ČSL neskrývali znechucení nad nutností přijmout Věci veřejné jako partnera. Jmenování policejního prezidenta Petra Lessyho strpěli, ale předseda vlády Nečas jeho jmenovací dekret nepodepsal: přenechal to ministrovi vnitra. Ministr vnitra Radek John se záhy stal cílem různých tlaků a dokonce peticí policistů proti jeho jmenování. Tlak neustál, reyignoval a naivní „véčkaři“ přistoupili na dohodu o jmenování osvědčeného intrikána Kubiceho ministrem vnitra, ač nepatřil do jejich party. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V součinnosti Generální inspekce bezpečnostních sborů, tehdy řízené Ivanem Bílkem, a ministra vnitra Kubiceho se uskutečnil puč ke svržení legitimního policejního prezidenta Lessyho a ještě v době platnosti jeho mandátu Kubice jmenoval policejním prezidentem exponenta ODS Martina Červíčka. Lessy se dostal před trestní soud. Zřejmá spokojenost ODS s tímto výsledkem ale netrvala dlouho. Soud zprostil Lessyho obžaloby, čímž jeho odvolání ztratilo platnost a nový ministr vnitra Martin Pecina musel řešit policejněprezidentské schizma. Rozsudek samosoudce Romana Podlešáka obstál v odvolacím řízení a nezvrátil jej ani nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dovoláním. Postižení policejní prezidenti kvůli tomu na sebe navzájem nezanevřeli a k ministrovi vnitra se zachovali kavalírsky: oba rezignovali a uvolnili tak cestu k jmenování Tomáše Tuhého. Stejně jako v případě „Kubiceho zprávy“ se pořadatelům zjevně protiprávního způsobu svržení policejního prezidenta Lessyho nic nestalo. Kubice se opět stáhl do soukromí a všechny pokusy o jeho trestní stíhání ztroskotaly. Bílek, exponent ODS, se ještě chvíli udržel v úřadě, ale po nástupu Sobotkovy vlády vzal na sebe politickou odpovědnost za selhání GIBS v kauze Vidkun a v lihové aféře a rezignoval. Při vymítání Věcí veřejných ze slušné společnosti došlo i na ministra dopravy Víta Bártu, který ihned po sdělení obvinění rezignoval. Jeho stíhání vyvolali provokatéři zevnitř strany. Musel přestát on-line vedený proces před senátem předsedy Jana Šotta, jenž se sice hodně snažil ubližovat, ale nakonec vydal zprošťující rozsudek. Stejně jako v případě Lessyho rozsudek odolal v odvolacím i dovolacím řízení. Jen pak nedošlo na stíhání provokatérů, protože policie a státní zástupci je vzali pod ochranu. Dověděli jsme se tehdy, že policie a státní zástupci mají právo na vlastní názor a nejsou vázání soudními rozsudky. Spojeným úsilím policie, státních zástupců a různých intrikánů a provokatérů se postupně podařilo stranu Věci veřejné zahnat do propadliště dějin. Až potud nositelé zneužití moci policie či Generální inspekce bezpečnostních sborů (což je speciální policejní sbor) posloužili beztrestně svým loutkovodičům a pak se stáhli do soukromí. O jiný způsob získání moci ve veřejné správě se neucházeli. Vývoj tím ale neskončil. K nejdramatičtějšímu zneužití policejní moci pak došlo v noci z 12. na 13. června 2013, kdy na Úřad vlády a do různých souvisejících míst a bytů vpadly desítky policistů pod velením plukovníka Šlachty. V časných ranních hodinách policisté zatkli v jejím bytě ředitelku sekretariátu předsedy vlády Janu Nagyovou. Opakovaně ji pak jako vazebně stíhanou vodili před televizními kamerami v „medvědech“, což byla neomluvitelná zhovadilost. Do vazby se také dostali bývalí poslanci za ODS Ivan Fuksa, Marek Šnajdr a Petr Tluchoř. Ve své knize 30 let pod přísahou Šlachta přiznává, že k nasazení svých podřízených do takové akce neměl souhlas policejního prezidenta Červíčka a věděl, že výsledkem bude pád Nečasovy vlády. Zákonnost policejního postupu jistili místně nepříslušní státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v čele s Ivo Ištvanem. Nejvyšší státní zástupce Zeman, bez jehož požehnání se olomoučtí žalobci nemohli vydat do Prahy, se moudře držel stranou. Vedoucí činitelé operace uspořádali 13. června 2013 tiskovou konferenci, na které ohromili veřejnost zprávami o zabavených penězích a zlatě a spoustě důkazů o zneužívání pravomoci úředních osob a korupci. Dnes, po řadě trestních procesů víme, že ve skutečnosti hora porodila myš. Je zřejmé, že způsob, jakým Nečas zvládal ředitelku svého sekretariátu, či lépe, jakým způsobem paní ředitelka zvládala svého budoucího manžela a jak využívala své postavení, určitě nebyl chvályhodný. Nemění to nic na tom, že posláním policie, zvláště jejích speciální útvarů, není řešení takových lapálií. Není ostatně prokázáno, že „mravní náprava“ poměrů v sekretariátu předsedy vlády byla prvotním důvodem ke spuštění okázalé akce. Spíše šlo od počátku o svržení vlády Petra Nečase a ODS mimoparlamentní cestou. Výsledkem bylo zásadní překreslení vnitropolitické mapy státu, zahrnující vytlačení dominantní politické strany ODS od kormidla. Vzhledem k důsledkům není přehnané, pokud se o „realizaci“ v noci z 12. na 13. červen 2013 hovoří jako o puči. Není stále jasné, kdo jej vyvolal. Krátkodobě vydělal prezident republiky Miloš Zeman, který se stal pánem vnitropolitické scény. A otevřely se brány, jimiž se do politického života země nahrnulo hnutí ANO, zatímco tradiční strany ztratily lesk. Přestože podle mého laického úsudku zřejmě došlo k politickému zneužití policie a státního zastupitelství, vedoucí činitelé akce se nedostali před soud a vlastně tu hrůznost ani orgány činné v trestním řízení dosud nevyšetřovaly. Zatímco aktéři dřívějších taškařic se někam vypařili, Šlachta se stylizuje do role rytíře bez bázně a hany, který v čele své strany Přísaha vtrhne do Parlamentu a udělá v zemi pořádek. Vzhledem k jeho snížené citlivosti k zákonnosti a k pravidlům demokratického parlamentního režimu, kterou nejviditelněji projevil v „puči“ z června 2013, ale méně výrazně i jinde, vidím v jeho případném polickém úspěchu hrozbu pro demokracii. Pokud v něm Andrej Babiš vidí možného partnera v nové povolební koalici, měl by si vzít varování z naivity Víta Bárty, jenž pustil na ministerstvo vnitra Jana Kubiceho. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-01 22:16:35

Vykopnutí směrem nahoru

Když jsem se dočetl v několika článcích, například na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.  Kdysi byl velmi známý jako žalobce v silně medializované „kauze Vitásková“. Původně šlo o trestní stíhání osmi manažerů, kteří se podíleli na licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša-Sun, s. r. o., a Zdenek-Sun, s. r. o., dcer společnosti Ferromet, a. s., podnikatelského klanu Zemků. Radek Mezlík k nim přihodil předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání licencí ještě vůbec netušily, že budou někdy působit v ERÚ a budou se muset zabývat záležitostmi holdingu Zemků. Protože Alena Vitásková byla mediálně známá, dal tím procesu neoficiální jméno. Obě dámy tím velice poškodil. Pokud by jejich stíhání proběhlo v samostatné kauze, na dosažení zprošťujících rozsudků by nečekaly osm let a náklady na obhajobu by se nevyšplhaly do neúnosné výše. Obsah informací, vztahujících se k jejich obvinění, byl jen zlomkem celku. V jistých kruzích byla poptávka po vytlačení Aleny Vitáskové z čela ERÚ velmi silná. K tomu účelu měla posloužit její kriminalizace. Policie ale na ni nic použitelného nepřinesla, proto Radek Mezlík do obžaloby z 19.září 2013 včlenil popis údajného trestného jednání její podřízené Michaely Schneidrové a Alenu Vitáskovou pak stíhal za to, že ji ve zločinném počínání nezastavila. Aby ji vymaloval v odpuzujících barvách, nařkl ji, že věděla o soukromém vztahu Michaely Schneidrové k šéfovi holdingu Zdenku Zemkovi st., ale nevyvodila z toho důsledky. Popis skutku Michaely Schneidrové vyhodnotil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018 jako nezávadné jednání a její rozsudky zrušil. Odůvodnění jeho názoru na její postup zpochybňuje odbornost žalobce. V přípravném řízení ani v dokazování před soudem se nevynořily žádné důkazy o soukromém vztahu Michaely Schneidrové ke Zdenkovi Zemkovi st. Je zřejmé, že Alena Vitásková nemohla mít povědomí o něčem, co neexistovalo a nemohla z toho vyvozovat důsledky. S pravdivostí svých tvrzení si Radek Mezlík nelámal hlavu v daleko závažnější části kauzy. Nařkl jednatele investujících společností Saša-Sun a Zdenek-Sun, že v úmyslu oklamat ERÚ v licenčním řízení, převzali protokolárně do vlastnictví svých firem zařízení, která „nebyla ani zčásti dokončena“. Formulace „nebyla ani zčásti dokončena“ se vyskytuje nejen v obžalobě, ale i v jeho závěrečné řeči a v rozsudku. Viděl do hlav jednatelů lépe než oni sami, proto neuznal, že se jedná o doklad o vlastnictví jako povinnou přílohu žádosti a posouzení způsobilosti elektrárny k udělení licence provede komise odborníků ERÚ, kteří se takovým papírem nebudou zabývat. Za třináct dní po podpisu protokolů byly elektrárny připojeny k distribuční síti, což by v případě vysokého stupně nedokončenosti nebylo technicky možné. Radek Mezlík své tvrzení neupravil, ani když získal fotografie dokončených elektráren pořízené družicí NASA 26. prosince 2010, tedy krátce po zjištění, že elektrárny „nebyly dokončeny ani zčásti“. Na základě podvodu, který byl podvodem jen v jeho hlavě, se dostali do vězení oba jednatelé investujících firem. Netuším, zda tento zlovolný výklad podpisu protokolů je projevem jeho neznalosti licenční procedury či úmyslu dostat jednatele do vězení za každou cenu. Kromě toho navodil dojem spáchání strašného zločinu, který posloužil k ospravedlnění vyměření drakonických trestů soudem. Například zmíněné dámy si vysloužily tresty osm a půl roku odnětí svobody. Horlivost Radka Mezlíka dopadla zvlášť tvrdě na drobnou Michaelu Schneidrovou, a to hned od zatčení, kdy ji policisté vláčeli před kolegy v „medvědech“ jako nebezpečnou teroristku. Naštěstí soudce nevyhověl návrhu na vzetí do vazby. Alenu Vitáskovou nic takového nepotkalo a navíc měla štěstí, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ji zprostil obžaloby již 17. ledna 2018. Zlomyslný nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozsudek dovoláním s použitím nepravdivých argumentů, ale Nejvyšší soud ČR mu vyhověl takovým způsobem, že nalézacímu soudu nezbylo, než ji 13. listopadu 2019 zprostit znova. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest, takže jí nezbylo než v květnu 2018 nastoupit do vězení, a to rovnou mezi „corkařky“ do naší největší ženské věznice na „vtipné“ adrese Rozkoš 990. Nikdo se nad ní nesmiloval: Ani prezident republiky, jenž navzdory podpoře šéfa TV Barrandov Jaroslava Soukupa nevyhověl naší žádosti o milost, ani ministr Robert Pelikán, který nevyhověl našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, ač jsme jinak měli dobré vztahy. Z vězení ji vyprostil Nejvyšší soud ČR 11. prosince 2018, když na základě dovolání zrušil její rozsudky a věznici poslal příkaz k propuštění. Michaela Schneidrová se sice ocitla nečekaně na svobodě, ale ke štěstí jí přesto scházelo hodně. Nadále byla v postavení obžalované, což pro ni mělo neblahé existenční důsledky. Její uplatnění na trhu práce bylo značně ztížené, na podporu v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky neměla nárok. Dostala se do existenčních potíží. Mohla se z nich dostat 13. listopadu 2019, kdy ji nalézací soud zprostil obžaloby. Jenže do jejího osudu zasáhl přímo surově žalobce Radek Mezlík. Proti rozsudku se 19. února 2020 odvolal. Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní jeho odvolání zamítl 24. června 2020. Radek Mezlík musel vědět, že odvolací soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, takže jeho odvolání nemůže uspět. Pokud to nevěděl, usvědčil se z nekompetentnosti. Pokud sice věděl, ale přesto konal, usvědčil se z podjatosti a ze neužití funkce k úmyslnému poškození nevinné ženy. Po formálně právní stránce jistě měl právo podat odvolání. Z hlediska morálního šlo o odporný čin. V každém případě díky jeho horlivosti v nekompetentním a křivém jednání dvě nevinné ženy musely přežít mnohaleté trestní stíhání. Stíhání Aleny Vitáskové trvalo od sdělení obvinění v roce 2013 až do konečného zproštění v roce 2019. Trestní stíhání Michaely Schneidrové začalo již v roce 2012 a skončilo letos. Kdyby se měl Radek Mezlík podílet na jejich odškodnění státem, určitě by se rozplakal. Ale to mu samozřejmě nehrozí, protože státní zástupci sami sobě a také ministerstvo jim neoficiálně přiznává právo beztrestně škodit. V kauze „Vitásková“ Radek Mezlík jednal na očích veřejnosti včetně novinářů, jejichž počáteční přehnaná pozornost postupně opadla. Zcela mimo zorné pole veřejnosti se ale v dané problematice pohyboval i jinak. Veřejnosti je známo, že provozovatelé elektráren, pro které získali licence a uvedli je do provozu do 31.prosince 2010, měli nárok na výkupní cenu 12,50 Kč/kWhod. Ti, kteří to nestihli, měli smůlu, protože ERÚ snížil výkupní cenu cenovým výměrem z listopadu 2010 na 5,50 Kč/kWhod. Malá skupina pracovníků společnosti ČEZ a ERÚ ale přijala opatření, které některým postiženým elektrárnám umožnilo prodávat elektřinu za výhodnou cenu, i když na to neměly nárok. Trvalo to až do poloviny roku 2013, kdy pravomoc stanovit výkupní cenu přešla na státní podnik OTE, a. s., jenž to zastavil. Státu a odběratelům vznikla škoda řádově v desetimilionech, možná i stamilionech Kč. Není patrně možné přimět příjemce neoprávněných výplat k jejich vrácení, protože je přijímali v dobré víře. Je důvodné podezření, že se zmínění „dobrodinci“ dopustili trestného jednání. V této věci byla postupně podána tři trestní oznámení. První podal ERÚ, další spolek Šalamoun, poslední spolek Chamurappi. Protože se jednalo o provinění pracovníků organizací, sídlících v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a škoda je mimořádná, prověření důvodnosti trestních oznámení bylo zřejmě prací pro toto státní zastupitelství a některý z republikových útvarů Policie ČR. Na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci věc „napadla“ Radku Mezlíkovi jako bona fide specialistovi. Jeho rozhodnutím ale případ vždy odešel na místně a věcně nepříslušné Krajské ředitelství PČR Severočeského kraje a tam vyšuměl do ztracena. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se snažilo vrátit věc do Olomouce, ale Radek Mezlík vždy trval na svém. Výše popsané jednání státního zástupce Radka Mezlíka samozřejmě našlo odezvu v opakovaných pokusech o jeho kárné nebo i trestní stíhání. Všechny byly bezvýsledné, protože jej důsledně chránili všichni nadřízení, vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem počínaje přes státní zástupce Nejvyššího státního zaatupitelství až po ministry spravedlnosti, kteří se v průběhu jeho „dovádění“ v křesle vystřídali. Dalo by se očekávat, že Marie Benešová díky své profesní minulosti státní zástupkyně zaujme tvrdší postoj než její předchůdci, kteří přišli z „mírumilovných“ profesí, ale nestalo se. Ztroskotal i pokus vymanit kauzu „Mezlík“ z rukou jeho přímého nadřízeného Ivo Ištvana podnětem k jeho vyloučení z věci pro podjatost. Ani se neobtěžoval, aby využil možnosti, dané trestním řádem, aby rozhodl o své nepodjatosti: prostě podnět k vyloučení vůbec nevyřídil. Tento vrcholný projev arogance ministryni spravedlnosti nikterak nevadí. Je možná dobře, že Radek Mezlík odejde do evropského orgánu. Aspoň již nebude mít možnost působit škody v českém trestním řízení podobným způsobem jako ve výše uvedených kauzách. Nebude již dále zpochybňovat důvěryhodnost státního zastupitelství. Čili „vykopnutí směrem nahoru“ bude mít blahodárné účinky. Mám ale obavy, že Evropa se má na co těšit a na nadnárodní pohled na naše státní zastupitelství cákne černá skvrna. Vedoucí státní zástupci, ministryně spravedlnosti a ministerští úředníci se z tohoto článku nic nového nedovědí. O všech zde zmiňovaných poklescích Radka Mezlíka vědí a nemohu vyloučit, že znají i jiné, o kterých jsem se nedověděl. Určitě je ale ani na chvíli nenapadne, že by měli záměr o jeho „vyslání do Evropy“ přehodnotit. Budou pouze naštvaní, že jsem problém otevřel, protože podle jejich názorů kasty státních zástupců a soudců mají právo na neomylnost a z toho odvozené právo na beztrestnost, nechť spáchají cokoli. Nevadí, že tato jejich práva nemají oporu v zákoně. Zvykové právo zde stojí nad zákonem. Řeči o České republice jako o právním státě tak nabývají smutně komický charakter. Ostatně jaký právní stát, když je v něm možné, aby neumětelské orgány činné v trestním řízení beztrestně držely několik let v nejistém postavení obviněného předsedu vlády (už ho měli dávno buď zprostit obvinění nebo postavit před soud, ale asi je pro ně zajímavější možnost „držet jej pod krkem“). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-13 18:36:27

Slovenské zemětřesení

Naše sdělovací prostředky zaznamenaly, že slovenská Národna kriminálna agentura (NAKA) zadržela a poslala do vazby několik významných policistů v čele s Tiborem Gašparem, bývalým policejním prezidentem SR a později poradcem ministra vnitra ČR Jana Hamáčka. Nechybí nikoli nevýznamná zmínka, že zásah navazuje na různé razie, ke kterým došlo po únorových volbách. Podrobností je málo, takže se nezdá, že by šlo o událost „světodějného“ významu.  Ve skutečnosti ve Slovenské republice od března letošního roku probíhá sled policejních zásahů, v nichž se různé významné osobnosti přesvědčují, že jistota beztrestnosti jejich skutků již neplatí. Během akcí „Hmla“ a „Búrka“ se do péče NAKA dostalo 17 významných činitelů. Je mezi nimi 13 soudců. Nejvýznamnější z nich je místopředsedkyně Nejvyššího soudu Jarmila Urbancová, která je od té doby stále ve vazbě, vzdala se soudcovského taláru a odešla do předčasného důchodu. Mimo soudců zaslouží pozornost Monika Jankovská, bývalá státní tajemnice na ministerstvu spravedlnosti. Po sedmiměsíční přestávce pak zadula „Víchrica“, která postihla dalších 10 osob, mezi nimi sedm soudců.   Posléze přišel „Očistec“, v jehož rámci NAKA zadržela 17 osob, mezi nimi výše zmíněného bývalého policejního prezidenta Tibora Gašpara, šéfa Špeciálnej prokuratúry (orgánu pro stíhání zvlášť závažné kriminality) Dušana Kováčika, bývalého ředitele NAKA Petera Hraško, či šéfa protikorupční policie Róberta Krajmera. Zvláštností této akce je únik sdělení obvinění ze spisu na internet. Obsah odůvodnění je úděsný: korupce, vydírání, zneužívání úřední pravomoci, maření spravedlnosti a další, vše s cílem získání finančních výhod včetně přijímání úplatků. Shodou okolností se do potíží dostala také 1. náměstkyně generálního prokurátora Júlia Kováčiková, stíhaná kvůli porušení protipandemických opatření s hrozbou trestem 4-10 let. Souvislost s Očistcem ale není zřejmá. Rozsah zatýkání vyvolává úžas Je tedy zjevné, že ve Slovenské republice se po únorových volbách rozběhl kontinuální proces s neuvěřitelně hlubokými zásahy do všech složek soustavy orgánů činných v trestním řízení, o němž není známo, zda již skončil „Očistcem“ a soudními procesy, které nepochybně budou navazovat, či zda si NAKA najde ještě nějaké další oběti. V té souvislosti se vynořila otázka, zda dojde i na bývalého předsedu vlády Roberta Fica či na bývalého ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Zajímavé jsou reakce slovenských veřejných činitelů. Pozoruhodný je výrok předsedy Soudní rady SR (vrcholného samosprávného soudcovského orgánu) prof. Jána Mazáka, který usoudil „že soudci mlčeli v době, kdy měli mluvit, a kdyby mluvili včas, věci by nemusely dojít tak daleko.“ Jeho vyjádření souzní s názorem Andora Šándora, který soudí, že je velmi nepravděpodobné, že by si tak rozsáhlé trestné činnosti vysokých policejních a justičních činitelů včas nikdo nevšiml. Výrazně záporně se k policejním zásahům staví bývalý předseda vlády Robert Fico, který nadále považuje Tibora Gašpara za dobrého policejního prezidenta a brojí proti nerespektování presumpce neviny včetně přibírání televizních kameramanů k zatýkání významných osobností. Úsměvné je vyjádření bývalého prezidenta Andreje Kisky, který se chlubí, že to nebyla náhoda, když tvrdil, že stát ovládá mafie. A čistého vína veřejnosti nalil předseda vlády Igor Matovič vyjádřením, že zprávy o zatýkání soudců byly pro něj příjemnou četbou. Rozsah zatýkání a složení souboru zatčených vyvolávají úžas, vystupňovaný obsahem obvinění. Jsou-li obvinění jen zčásti pravdivá, pobuřující je i skutečnost, že údajní pachatelé takto působili dlouhou dobu a nenašel se nikdo, kdo by je zastavil. Nadřazené orgány státní moci selhaly bez ohledu na to, že se různě střídaly. Otázka, proč se tak stalo, je neodbytná. Bylo by velmi zlé, pokud by se časem ukázalo, že příslušné nadřazené úřady neviděly, neslyšely a mlčely z důvodu vlastního prospěchu. Jisté je pouze tolik, že najednou je zde politická vůle k provedení očisty všech složek orgánů činných v trestním řízení, ovšem automaticky sloužící k upevnění moci nového politického vedení země. Zemětřesení probíhá v našem bezprostředním sousedství. Je proto přirozené, že jeho otřesy rezonují v úvahách jeho pozorovatelů na naší straně hranice. Jinak je patrně vnímají příslušníci profesí, o které se právě zajímá NAKA, jinak „zákazníci“ české justice a řadoví občané. Ti i oni asi přicházejí na otázku, zda i u nás se vskrytu dějí nepravosti, odhalované na Slovensku, a pokud ano, proč není politická vůle je odhalit a potrestat. Zneužití moci úředních osob se netrestá Je pravda, že mezi veřejností kolují pověsti o úplatnosti hlavně soudců obecně, v některých případech konkrétně o jednotlivcích. Skutečně zachycené případy jsou ale jen zcela ojedinělé. V některých případech jsou vady rozsudků nepochopitelné bez připuštění korupčního ovlivnění. Důkazy ale chybí. Je neobyčejně obtížné odhalit trestné činy korupční povahy, protože vždy jde o párové provinění, jehož odhalení může přivést do vězení jak příjemce neoprávněné výhody, tak nabízejícího. Časté jsou stížnosti na poškozování občanů zneužitím moci úředních osob. Dosáhnout odvety za ně je ale téměř nemožné. Není totiž rozhodné, co si o nezákonných postupech orgánů myslí jejich oběti, ale kolegové a nadřízení pachatelů. A ti téměř vždy projeví nadřazenost nad občanskou chátrou a falešnou profesní solidaritu. Její existenci připouští i současná ministryně spravedlnosti Marie Benešová. Žehrá na ni ale občas jen výběrově, v případech, na nichž má osobní zájem. Ale v ostatních ji zásadně nevidí. Jednou z příčin netečného chování vedení státu k nepřístojnostem orgánů trestního řízení je polistopadové politické blouznění, jež v zájmu ochrany trestního řízení před politickými zásahy s vaničkou vylily i dítě a oslabily postavení orgánů, jež mohly nezákonnostem překážet. Došlo k oslabení pozice ministra spravedlnosti, jehož politizující soudci a státní zástupci vnímají paušálně, bez ohledu na osobu držitele funkce, div ne jako škůdce, který má pouze právo je při setkání uctivě zdravit. Dále se ujalo široké pojetí soudcovské nezávislosti jako nezávislosti na zákonu a obyčejné lidské slušnosti. Stejného postavení se domáhají státní zástupci, jimž se mimo to stýská po postavení komunistického generálního prokurátora, který měl jako univerzální dozor nad zákonností a orgán blízký ÚV KSČ nadřazené postavení ve státě. Nástroje, jimiž se občané mohou bránit proti zneužití moci k jejich škodě, hypoteticky existují, ale ve skutečnosti jsou málo účinné, protože proti obětem stojí falanga profesionálů, placených z jejich daní, zapouzdřená v systému kruhové obrany hradu, v němž si všichni navzájem kryjí boky i záda. Kdo mi nevěří, nechť si zkusí podat podnět ke kárnému řízení například se soudcem, který rozhodl, že odsouzený nemá nárok na obnovu procesu, když se zjistilo, že za jeho nespáchaný trestný čin byl odsouzen skutečný pachatel. Určitě se najde někdo, kdo rozhodne, že pochybení soudce bylo výkonem jeho nezávislého rozhodování, za které nesmí být kárán. Když pak v marných pokusech o vyvolání kárného řízení vyprší tříletá procesní lhůta a postižený podá trestní oznámení, nejbližší státní zastupitelství jednání soudce posvětí. Bude-li si postižený stěžovat nadřízenému orgánu, může se obrátit výš a výš, přes Nejvyšší státní zastupitelství až na ministerstvo, ale nakonec se dočká jen toho, že mu přestanou odpovídat. Na začátku byl neoprávněně zbaven osobní svobody, čímž mohla být naplněna skutková podstata trestného činu. Pak mu budou orgány bránit v nápravě protiprávního zásahu do práva na osobní svobodu, a když si nápravu nakonec přece jen po letech vynutí, dostanete pár korun odškodnění a tím to skončí. Pokud by v průběhu svého boje za spravedlnost se rozhodl namítnout podjatost nositele jeho utrpení, se zlou se potáže. V trestním řízení rozhodují napadení o námitkách podjatosti sami o sobě. Podjatost je pro většinu z nich sprosté slovo a chovají se podle toho. Ti nejotrlejší se k podnětu na vyloučení pro podjatost ani nevyjádří. Lidé, kteří deset let šlapali po nezadatelných právech nespravedlivě odsouzeného, zůstanou na svých místech, budou mít nadále právo beztrestně škodit, nedostanou ani výtku, případné trestní oznámení se po zásahu státního zastupitelství založí ad acta na nějaké policejní služebně. Příkladů k doložení těchto úvah bych mohl uvést celou řadu. Některé jsem popsal v článcích nebo v knize Škůdci v taláru. Znova je zde uvádět by bylo nošením dříví do lesa, neboť případní čtenáři tohoto článku znají své vlastní příběhy a jsou jich stovky. Kauza fotovoltaických elektráren Ale přece jen se o jednom případu zmíním, protože na něm je dobře viditelný jak sklon orgánů činných v trestním řízení k účelovému zneužívání moci, tak nedotknutelnost škůdců. Mám na mysli případ nevinných žen Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové, „přifařených“ k procesu kvůli údajně neoprávněně vylákaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren. Definitivního zproštění obžaloby státního zástupce Radka Mezlíka se dočkaly zhruba po osmi letech pronásledování. Senátem Aleše Novotného byly původně obě odsouzeny na 8,5 roku ztráty svobody. Atmosféru, příznivou ukládání drakonických trestů navodil Radek Mezlík lží o tom, že v době převzetí zařízení fotovoltaických elektráren do vlastnictví investora tyto nebyly ani zčásti dokončeny. Souběžně s nimi byl u téhož soudu stíhán předchůdce Michaely Schneidrové ve funkci za naprosto stejný domnělý prohřešek. Vysloužil si podmíněný trest, a nakonec byl také zproštěn. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby odvolací soud a ani dovolání Pavla Zemana v její neprospěch na tom nic nezměnilo. Michaela Schneidrová tolik štěstí neměla. Musela nastoupit do věznice. Po sedmi měsících ji vyprostil Nejvyšší soud ČR, který jí sice vrátil svobodu, ale ponechal postavení obžalované. Vrátila se na svobodu, ale dostala se do tísnivé existenční situace, neboť jako obžalovaná neměla nárok na jakoukoli pomoc od státu, ani se dlouho nemohla uplatnit na trhu práce. Když ji pak po zásahu Nejvyššího soudu ČR senát Aleše Novotného zprostil obžaloby, státní zástupce Radek Mezlík se odvoláním proti rozsudku zasloužil o prodloužení její tísnivé situace o plných sedm měsíců, jako by nestačilo, že je spolupachatelem jejího strádání ve věznici. Jistě věděl, že odvolací soud, vázaný právním názorem Nejvyššího soudu ČR, odvolání zamítne. Přesto neodolal pokušení nevinnou ženu ještě jednou potýrat. Mohl si to beztrestně dovolit, protože kruh jeho ochránců usoudil, že pouze uplatnil právo odvolat se proti rozsudku, s nímž nesouhlasil. A chrání ho lidé skutečně vlivní od vrchního státního zástupce v Olomouci Ivo Ištvana až po ministryni spravedlnosti Marii Benešovou. Oběti justičních přehmatů nejsou významnou voličskou skupinou, proto nikoho nezajímají. Je to jeden z důvodů, proč se neuplatňuje politická vůle čelit selhávání justičních orgánů, bez ohledu na to, kdo je právě u moci. A lidé, kteří mají jistotu beztrestnosti, si nelámou hlavu se skutečností, že chyby v jejich práci přinášejí jejich obětem zbytečné utrpení. Výskyt vadných rozhodnutí se proto může zvyšovat. Tažení proti Věcem veřejným Až potud jsem pojednával o justičním bezpráví, páchaném v trestních procesech běžných občanů. Avšak bez ohledu na střídání politických reprezentací chybí i politická vůle k vyšetření a případnému potrestání zneužití nástrojů trestního práva k politickým účelům. Tak v rámci úsilí o potlačení mocenského vlivu nenáviděné strany Věci veřejné došlo ke kriminalizaci a svržení policejního prezidenta Petra Lessyho, dosazeného „véčkařským“ ministrem vnitra Radkem Johnem proti vůli předsedy vlády Petra Nečase. Petr Lessy dosáhl pravomocného zproštění nezávislým soudem, čímž byli jeho likvidátoři usvědčeni z účelového protiprávního jednání. Ředitel GIBS Ivan Bílek sice nakonec přišel o funkci, ale až v souvislosti s kauzou Vidkun. Ministr vnitra Jan Kubice, jenž propustil Petra Lessyho ze služby v policejním sboru a tím jej automaticky zbavil funkce, se vytratil z veřejného života, ale k odpovědnosti povolán nebyl. Do tažení proti Věcem veřejným zapadá i kriminalizace předsedy strany a ministra dopravy Víta Bárty s použitím proradných provokatérů. Když jej v on-line vedeném procesu nakonec soudce Jan Šott s nechutí zprostil obžaloby a přišel čas na vyvolání trestního stíhání provokatérů, policie a dozorová státní zástupkyně se nepodřídili rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu a pachatelům poskytli neprůstřelnou ochranu. Dále se stále mlčky přechází přes monstrózní policejní akci z noci z 13. na 14. června 2013, namířenou proti vládě Petra Nečase, navenek řízenou místně nepříslušnými olomouckými žalobci, která svými politickými následky nabyla povahy puče. Nehrozí nebezpečí, že by současná vláda v čele s premiérem, který má dobrý důvod vycházet se státním zastupitelstvím v klidu a míru, začala zkoumat, zda se v České republice neděje nic podobného tomu, kvůli čemu vypuklo slovenské zemětřesení. A neobávám se, že by se jinak chovala vláda, ustavená po příštích parlamentních volbách bez Andreje Babiše z představitelů dnešní opozice. Ale slovenský příklad ukazuje, že nelze úplně vyloučit možnost, že se odněkud vynoří dosud opomíjený outsider, neuznávající nemrav politické korektnosti a nepustí z řetězu policisty, nespokojené se současnými poměry ve státě obecně a v orgánech činných v trestním řízení zvlášť. V tomto směru je slovenské zemětřesení varováním, nad kterým by se měli včas sebekriticky zamyslet všichni policisté, státní zástupci, soudci, ale i ministerští úředníci, kteří nemají úplně čisté svědomí. Není jich úplně málo a určitě je mezi nimi pár takových, kterým by ozdravná kůra se vzduchem, cezeným mřížemi, náramně prospěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 09:01:07

Limity ministryně spravedlnosti

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 5. května (stojí za poslech ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Odškodnění by mělo být spravedlivě přiměřené Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: „Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala.“ „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila. Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje agenda. Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná. Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale koronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože koronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi dobře ví, že z nezbytí škody způsobila a průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Například pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci. Máme příliš mnoho soudců? S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu, a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně na tři pražské obvodní soudy. Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů. Marie Benešová se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tisíc obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí. Hranice soudcovské nezávislosti Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla, jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční. Paradoxní ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé, vyhodnocení kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil. Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem. Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly. Projev přátelství z moci úřední Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal. Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla, že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti procesním postupem soudce ve věci a „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“. Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání. Beztrestná libovůle Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy. Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-05 10:00:00

Proti agresi a kriminalitě je nutno razantně zasáhnout

Nevidím absolutně nic naivního na kritice, kterou zveřejnil Bohumil Kartous po své šokující návštěvě Charkova, kde viděl na vlastní oči zločinecké jednání Putinova režimu, vraždícího beztrestně civilisty. Ano, samozřejmě, reakce Západu je absolutně nedostatečná a také krátkozraká, protože Putin se začal chovat otevřeně kriminálně poté, co zřejmě správě usoudil, že Západ je natolik rozložený, že jeho zločiny nedokáže zatrhnout ani ho samotného potrestat. Je to samozřejmě nesmírně nebezpečné nejen pro střední Evropu, ale i pro celý svět. Nebude-li efektivní západní vojenskou akcí Putinův režim poražen a jeho zločinci nebudou pohnáni před soud, rozloží se celý mezinárodní pořádek a na slabší sousedy budou všude beztrestně útočit kriminální agresoři.Ten veřejný pořádek se bohužel už docela silně začíná rozkládat, vzhledem k tomu, že skoro celý svět nyní odsuzuje Západ, který - chabě - kritizuje Putina, ale až dosud nijak nekritizoval ani nebránil brutálním masovému vraždění civilistů Izraelem v Gaze. Svět oprávněně obviňuje Západ z pokrytectví, a to bohužel ještě daleko více oslabuje pomoc Ukrajině.Bohužel, Česká republika, zřejmě z rasistických důvodů, zaujala v tomto pokrytectví svou nekritickou podporou kriminálního režimu v Izraeli čelné světové místo.Není to zrovna dobrá situace. V minulých dnech čeští politikové jako jeden muž oslavovali výročí založení organizace NATO a chválili si, jak je dobré, že NATO Česko chrání - před případnou invazí Vladimíra Putina.Nejsem si tak jist, že chrání. Skutečně si myslíte, že Spojené státy vyšlou na smrt své mladé muže na ochranu nějaké České republiky?Jednou jsem se ptal jedné americké diplomatky, kdyby došlo k válce, bude NATO opravdu bojovat za Českou republiku. Podívala se na mě a pak mi řekla upřímně (ale veřejně by to neřekla): "Ne."

Čas načtení: 2024-07-07 16:00:01

Pět českých vojáků padlo při obraně letiště Bagrám, to nakonec skončilo v rukách Tálibánu

Útok na místě nepřežili četař Ivo Klusák, desátník Libor Ligač, desátník Jan Šenkýř a rotmistr David Beneš, dva afghánští policisté a několik civilistů. Další obětí se stal rotmistr Jaroslav Lieskovan. Zemřel na následky těžkého zranění 14. července v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.  V Afghánistánu to nebyly jediné oběti Server čt24.cz vzpomněl, že za 17 let nasazení české armády v Afghánistánu zahynulo celkem 14 českých vojáků. Prvního připravila o život lavina kamení a bahna v květnu 2007. První ztrátou při útoku byla smrt vojenského policisty v březnu 2008. Druhým nejhorším dnem pro českou armádu byl v Afghánistánu 5. srpen 2018, kdy při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagrám zemřeli tři vojáci. V Afghánistánu padl i náš psovod, jehož na základně Šindánd v provincii Herát zastřelil afghánský voják. Uletěli komunistům i se třemi letadly a všemi cestujícími. Agent StB se opil a ničeho si nevšiml Číst více Nikdo nebude beztrestně zabíjet naše vojáky „Nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu,“ reagoval na útoky tehdejší náčelník českého generálního štábu Aleš Opata. České speciální síly zabily v reakci na jeden z útoků v Afghánistánu jednoho z organizátorů útoku a dalšího zajaly. Podle deníku na pachatele zaútočila 601. skupina speciálních sil generála Moravce z Prostějova. Někteří odborníci zveřejnění informace kritizovali s tím, že může ohrozit české vojáky či místní spojence. Útok směřoval i na viceprezidenta USA Útoky na vojenskou základnu Bagrám nebyly ojedinělé. Při návštěvě viceprezidenta Spojených států Dicka Cheneye sebevražedný atentátník zaútočil na bránu základny, jeho snahou bylo zasáhnout právě amerického politika. V archivu zpravodajského portálu CNN se dozvídáme, že viceprezident strávil noc na rozlehlé letecké základně Bagrám. Posnídal s vojáky a setkal se s generálmajorem Davidem Rodriguezem, velitelem amerických jednotek v Afghánistánu. Chystal se odjet na schůzku s prezidentem Afghánistánu Hámidem Karzáím, když sebevražedný atentátník udeřil. Američtí vojenští představitelé vyhlásili na základně „červený poplach“. „Slyšel jsem hlasitou ránu,“ řekl Cheney novinářům. „Přišla tajná služba a řekla mi, že došlo k útoku na hlavní bránu.“ Řekl, že byl přesunut na krátkou dobu do protileteckého krytu na základně poblíž své ubikace. „Když se situace uklidnila a oni měli lepší představu o tom, co se děje, vrátil jsem se do svého pokoje,“ dodal Cheney. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Základna byla pod útoky stále Karzáího úřad uvedl, že bylo zabito 23 lidí, včetně 20 afghánských dělníků na základně. Dalších 20 lidí bylo zraněno. Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly NATO uvedly, že podle prvních zpráv byli zabiti tři lidé, včetně amerického vojáka, amerického kontraktora a jihokorejského vojáka. Později počet obětí upřesnily na více než 23. Tálibán, který se k útoku přihlásil, přiznal, že cílem byla likvidace Cheneye. Podobné útoky se opakovaly často, před Vánoci v roce 2015 zahynulo šest amerických vojáků, útok byl zaznamenán i o rok dříve. Letecká základna Bagrám Letecká základna Bagrám hrála klíčovou roli během sovětské okupace Afghánistánu v letech 1979 až 1989, kdy sloužila jako operační základna pro bojové jednotky a jejich zásobování. Po stažení Sovětů probíhaly boje mezi Severní aliancí a Tálibánem. Tito protivníci často kontrolovali opačné konce základny. Během invaze do Afghánistánu v roce 2001 byla základna obsazena speciální jednotkou britské Royal Navy Special Boat Service. Začátkem prosince 2001 sdílely základnu americké jednotky z 10. horské divize spolu s důstojníky ze Special Operations Command z letecké základny MacDill na Floridě a 82. výsadkové divize z Fort Bragg. V roce 2007 narostla základna do rozměrů menšího města s dopravními zácpami a spoustou obchodů nabízejících zboží od oblečení po stravování.  Neslavný konec základny, obsadil ji Tálibán O konci základny napsala agentura AP News. Podle ní Američané opustili afghánské letiště Bagrám v červenci 2021 po téměř 20 letech. Američané prostě odjeli, vypnuli elektřinu a v noci zmizeli, aniž by o tom informovali nového afghánského velitele základny, který zjistil, že Američané odcházejí více než dvě hodiny poté, co odletěli, jak uvedli afghánští vojenští představitelé. Afghánská armáda potom převzala rozlehlou leteckou základnu, která poskytla vzácný první pohled na to, co bylo epicentrem americké války za sesazení Tálibánu a dopadení pachatelů útoků z 11. září 2001 na Ameriku. „Během jedné noci ztratili všechnu dobrou vůli 20 let tím, že odešli tak, jak to udělali, v noci, aniž by o tom řekli afghánským vojákům, kteří hlídkovali venku,“ řekl afghánský důstojník. O měsíc později obsadil základnu Tálibán. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Aféra Watergate. Pád amerického prezidenta

Čas načtení: 2024-12-05 09:00:00

Zpráva Amnesty International konstatuje, že izraelská válka v Gaze je genocidou

 Skupina pro lidská práva konstatuje, že Izrael „bezostyšně, nepřetržitě a zcela beztrestně ... rozpoutal peklo“ proti 2,3 milionúm obyvatel pásma GazyZpráva Amnesty International konstatuje že izraelská válka proti Hamásu v pásmu Gazy představuje zločin genocidy podle mezinárodního práva, což je první takové zjištění významné organizace pro lidská práva v tomto 14 měsíců trvajícím konfliktu.Ve 32stránkové zprávě zkoumající události v Gaze od října 2023 do července 2024, která byla zveřejněna ve čtvrtek, se uvádí, že Izrael „bezostyšně, nepřetržitě a zcela beztrestně ... rozpoutal peklo“ proti 2,3 milionu obyvatel pásma, přičemž konstatuje, že „kruté zločiny“ proti Izraelcům ze strany Hamásu 7. října 2023, které válku vyvolaly, „neospravedlňují genocidu“. Izrael se „dopustil zakázaných činů podle Úmluvy o genocidě, konkrétně zabíjení, způsobování těžké tělesné nebo duševní újmy a úmyslného způsobování životních podmínek Palestincům v Gaze, které jsou vypočítány tak, aby vedly k jejich fyzickému zničení“ s „konkrétním záměrem zničit Palestince“ na tomto území, uvádí se ve zprávě.K tomu: Izrael ve čtvrtek znovu bombarduje tzv. "bezpečné zóny" v Gaze:

Čas načtení: 2025-02-22 08:00:01

Pět českých vojáků padlo při obraně letiště Bagrám, to nakonec skončilo v rukách Tálibánu

Útok na místě nepřežili četař Ivo Klusák, desátník Libor Ligač, desátník Jan Šenkýř a rotmistr David Beneš, dva afghánští policisté a několik civilistů. Další obětí se stal rotmistr Jaroslav Lieskovan. Zemřel na následky těžkého zranění 14. července v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.  V Afghánistánu to nebyly jediné oběti Server čt24.cz vzpomněl, že za 17 let nasazení české armády v Afghánistánu zahynulo celkem 14 českých vojáků. Prvního připravila o život lavina kamení a bahna v květnu 2007. První ztrátou při útoku byla smrt vojenského policisty v březnu 2008. Druhým nejhorším dnem pro českou armádu byl v Afghánistánu 5. srpen 2018, kdy při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagrám zemřeli tři vojáci. V Afghánistánu padl i náš psovod, jehož na základně Šindánd v provincii Herát zastřelil afghánský voják. Uletěli komunistům i se třemi letadly a všemi cestujícími. Agent StB se opil a ničeho si nevšiml Číst více Nikdo nebude beztrestně zabíjet naše vojáky „Nikdo nebude beztrestně zabíjet české vojáky v Afghánistánu,“ reagoval na útoky tehdejší náčelník českého generálního štábu Aleš Opata. České speciální síly zabily v reakci na jeden z útoků v Afghánistánu jednoho z organizátorů útoku a dalšího zajaly. Podle deníku na pachatele zaútočila 601. skupina speciálních sil generála Moravce z Prostějova. Někteří odborníci zveřejnění informace kritizovali s tím, že může ohrozit české vojáky či místní spojence. Útok směřoval i na viceprezidenta USA Útoky na vojenskou základnu Bagrám nebyly ojedinělé. Při návštěvě viceprezidenta Spojených států Dicka Cheneye sebevražedný atentátník zaútočil na bránu základny, jeho snahou bylo zasáhnout právě amerického politika. V archivu zpravodajského portálu CNN se dozvídáme, že viceprezident strávil noc na rozlehlé letecké základně Bagrám. Posnídal s vojáky a setkal se s generálmajorem Davidem Rodriguezem, velitelem amerických jednotek v Afghánistánu. Chystal se odjet na schůzku s prezidentem Afghánistánu Hámidem Karzáím, když sebevražedný atentátník udeřil. Američtí vojenští představitelé vyhlásili na základně „červený poplach“. „Slyšel jsem hlasitou ránu,“ řekl Cheney novinářům. „Přišla tajná služba a řekla mi, že došlo k útoku na hlavní bránu.“ Řekl, že byl přesunut na krátkou dobu do protileteckého krytu na základně poblíž své ubikace. „Když se situace uklidnila a oni měli lepší představu o tom, co se děje, vrátil jsem se do svého pokoje,“ dodal Cheney. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Základna byla pod útoky stále Karzáího úřad uvedl, že bylo zabito 23 lidí, včetně 20 afghánských dělníků na základně. Dalších 20 lidí bylo zraněno. Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly NATO uvedly, že podle prvních zpráv byli zabiti tři lidé, včetně amerického vojáka, amerického kontraktora a jihokorejského vojáka. Později počet obětí upřesnily na více než 23. Tálibán, který se k útoku přihlásil, přiznal, že cílem byla likvidace Cheneye. Podobné útoky se opakovaly často, před Vánoci v roce 2015 zahynulo šest amerických vojáků, útok byl zaznamenán i o rok dříve. Letecká základna Bagrám Letecká základna Bagrám hrála klíčovou roli během sovětské okupace Afghánistánu v letech 1979 až 1989, kdy sloužila jako operační základna pro bojové jednotky a jejich zásobování. Po stažení Sovětů probíhaly boje mezi Severní aliancí a Tálibánem. Tito protivníci často kontrolovali opačné konce základny. Během invaze do Afghánistánu v roce 2001 byla základna obsazena speciální jednotkou britské Royal Navy Special Boat Service. Začátkem prosince 2001 sdílely základnu americké jednotky z 10. horské divize spolu s důstojníky ze Special Operations Command z letecké základny MacDill na Floridě a 82. výsadkové divize z Fort Bragg. V roce 2007 narostla základna do rozměrů menšího města s dopravními zácpami a spoustou obchodů nabízejících zboží od oblečení po stravování.  Neslavný konec základny, obsadil ji Tálibán O konci základny napsala agentura AP News. Podle ní Američané opustili afghánské letiště Bagrám v červenci 2021 po téměř 20 letech. Američané prostě odjeli, vypnuli elektřinu a v noci zmizeli, aniž by o tom informovali nového afghánského velitele základny, který zjistil, že Američané odcházejí více než dvě hodiny poté, co odletěli, jak uvedli afghánští vojenští představitelé. Afghánská armáda potom převzala rozlehlou leteckou základnu, která poskytla vzácný první pohled na to, co bylo epicentrem americké války za sesazení Tálibánu a dopadení pachatelů útoků z 11. září 2001 na Ameriku. „Během jedné noci ztratili všechnu dobrou vůli 20 let tím, že odešli tak, jak to udělali, v noci, aniž by o tom řekli afghánským vojákům, kteří hlídkovali venku,“ řekl afghánský důstojník. O měsíc později obsadil základnu Tálibán. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Aféra Watergate. Pád amerického prezidenta

Čas načtení: 2025-04-19 15:30:49

Mocní mohou beztrestně lhát a krást díky totalitě

Dostatek je vždy všude jenom toho co nemá hodnotu a logicky nedostatek je toho co má hodnotu, to neplatí jenom v naší civilizaci ale platí to i v ekosystému. Dlouho je zde nedostatek peněz a výhod, řešit tento problém násilím je snadné ale tím se jenom dostáváme do začarovaného kruhu násilí a život se tak… Číst dále »Mocní mohou beztrestně lhát a krást díky totalitě

Čas načtení: 2026-02-09 14:00:49

Mocní mohou beztrestně lhát a krást díky totalitě

Dostatek je vždy všude jenom toho co nemá hodnotu a logicky nedostatek je toho co má hodnotu, to neplatí jenom v naší civilizaci ale platí to i v ekosystému. Dlouho je zde nedostatek peněz a výhod, řešit tento problém násilím je snadné ale tím se jenom dostáváme do začarovaného kruhu násilí a život se tak… Číst dále »Mocní mohou beztrestně lhát a krást díky totalitě

Čas načtení: 2012-08-27 21:30:00

Obdarujte své blízké originálními Vánočními dárky

Sice je teprve konec srpna, ale než se nadějeme, jsou zde Vánoce a spolu s nimi starosti o nákup dárků a výzdoby. Pro milovnice nakupování a navštěvování přeplněných obchodních center je to příležitost, jak beztrestně obejít všechny butiky a pro ty ostatní jsou po ruce internetové obchody a jejich j ...

Čas načtení: 2020-09-13 23:51:38

Fao Design, jedna z najnebezpečnejších Facebook stránok a ľudia zdieľajú

Na Facebooku sa nachádza niekoľko stránok, ktoré predstavujú vážne riziko. Napriek tomu, že pred nimi upozorňuje aj polícia, či niekoľko ďalších portálov, Facebook skupín a jednotlivcov, stránky naďalej fungujú. Fao Design je známa stránka, ktorá za sebou zanechala množstvo nešťastným obetí, nejaké to trestné oznámenie a ide si svoje stále aj dnes. Beztrestne lapajú ľudí do pasce ako muchy na lep. Stránky vymažú akýkoľvek obsah. Vždy ponechávajú len posledný príspevok. Staré súťaže nearchivujú. Nové neustále prichádzajú, vyhlasované lákavé výhry sú … The post Fao Design, jedna z najnebezpečnejších Facebook stránok a ľudia zdieľajú first appeared on Fejsbuk - tipy, triky, informácie.

Čas načtení: 2019-11-12 20:14:53

První, kdo mě požádal o eutanázii, byl katolický kněz

Jak se slučuje katolická víra, práce pro Centrum pro prevenci sebevražd a provádění eutanázie? Belgický lékař Yves de Locht vnímá všechny jako projev úcty k životu. Zatímco v Česku a dalších státech Evropy se na toto téma vedou více či méně ohnivé diskuze, v Belgii byla eutanázie legalizována v roce 2002 (eutanázie dětí od roku 2014). Doktor Yves de Locht byl poprvé požádán, aby „něco udělal“ manželkou pacienta, kterému rakovina prostaty metastázovala do páteře a žádné léky proti bolesti již nezabíraly. Jenže se psala devadesátá léta, lékař beztrestně zakročit nesměl, a proto odmítl. Později svého alibismu dlouho litoval. Zákon dekriminalizující eutanázii – za přísně stanovených podmínek – tedy uvítal. O choulostivé rozhodnutí se postaral hned první případ, kdy jej o pomoc požádal katolický kněz. Přestože je doktor de Locht jednoznačně zastáncem dobré smrti (doslovný význam slova eutanázie), rozhodně ji nepovažuje za běžný lékařský úkon a při každé provedené eutanázii ho provází morální dilema, jelikož vyrůstal v hluboce věřící rodině. Nesetkává se se smrtí pouze ve své lékařské praxi, ale také v osobním životě. Jeho první žena zemřela po banální operaci následkem lékařského pochybení. Sestra, která v den svých čtyřicátých narozenin upadla do kómatu, zemřela, aniž byla zjištěna příčina. Druhá žena se léčí s rakovinou kostní dřeně. Před časem požádala svého muže, aby jí začal vést zdravotní kartu. Neexistuje žádný oficiální seznam lékařů provádějících eutanázii. Jednak je proti lékařská komora a pak také lékař, jenž se k této praxi otevřeně hlásí, čelí slovním i fyzickým útokům. Kniha Yvese de Lochta, která nyní vychází v českém překladu s předmluvou dvou předních českých lékařů, představuje nejen lékařovo odvážné svědectví o podpoře práva rozhodnout o vlastní smrti, ale zároveň přináší vyprávění o životě zasvěceném životům druhých – životům, které mnohdy bývají už jen trýznivým přežíváním. Ačkoliv se může zdát, že se nás tato problematika zatím netýká, je víceméně jisté, že jednou se s podobnou situací setkáme, ať už půjde o naše blízké či o nás samotné. Také v tomto ohledu může být kniha belgického lékaře jistým světlem na konci tunelu nebo alespoň povzbuzením, že podobné těžké situace neřešíme v životě sami. TZ

Čas načtení: 2024-02-18 08:08:12

Víte, kdy se smíte otočit v křižovatce? Zákon na to má jednoznačnou odpověď

Mezi řidiči často panuje přesvědčení, že otáčení v křižovatce automaticky znamená pokutu a přestupek. Není to ale pravda. Existují křižovatky, ve kterých se můžete beztrestně otočit a poznáte je velmi snadno. Kdy ano, kdy ne? Dobře si pamatujte, že jakmile je křižovatka řízena semafory nebo policistou, na jakékoliv otáčení musíte zapomenout. Stejně tak si otáčení rozmyslete, … Víte, kdy se smíte otočit v křižovatce? Zákon na to má jednoznačnou odpověď Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2022-05-27 13:35:42

Když Česká justice lobbuje

Server Česká justice a Petr Dimun pro mne jedno jsou. Spřátelili jsme se, když byl Petr Dimun mluvčím skvělého ministra Pavla Němce a jeho spojkou s občanskými aktivisty. Často jsme stáli na jedné straně barikády. Získal můj respekt i oblibu. Později se naše cesty rozešly, ale na mém vztahu se nic nezměnilo. Nežádám po přátelích, aby sdíleli mé názory, ale na druhé straně mi nečiní potíže dát jim najevo nevoli.   Kdysi jsem se o České justici v článcích zmiňoval jako o lobbistickém serveru, což Petr Dimun nesl úkorně a dal mi to najevo. Uznal jsem, že kamarád nehřeší tolik, abych mu to musel strkat pod nos při každé příležitosti a přestal jsem s tím. Píšeme často o stejných nebo podobných věcech, ovšem každý jinak. Právě v těchto dnech ale vydal Petr Dimun dva články, které mě vedou k přesvědčení, že označení „lobbistický server“ není úplně od věci. První je Princip prokurátorské neomylnosti z 23.května 2022. V něm se autor zabývá rozdíly mezi přístupem justice a státního zastupitelství k projevům neúcty k rozhodnutím vyšších orgánů: „Justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno“. Má tím na mysli případy, kdy se soudce sice podřídil rozhodnutí vyššího orgánu, ale veřejně je kritizoval a byl za to aspoň symbolicky potrestán. Pokračuje pak kritikou stavu ve státním zastupitelství, v němž se ustálil „princip prokurátorské neomylnosti“, který státním zástupcům dovoluje beztrestně znevažovat soudní rozhodnutí. Táže se: „Jak si … jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného? Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání“. Dovozuje pak odpovědnost Bradáčové za hanebný případ trestního stíhání bývalé ministryně obrany Parkanové a za náklady, které v této souvislosti státu vzniknou: „Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění … Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?“ Bradáčová za stíhání Parkanové nemůže Z článku mimo jiné vyplývá, že justice si dovede s kázeňskými přehmaty soudců poradit, zatímco státní zastupitelství prohřešky státních zástupců toleruje. Je to jeden z případů, kdy jsme se oba zabývali podobnými tématy. Já se v článku Kární žalobci nežalují naopak zabývám neochotou předsedů soudů vykonávat pravomoc kárného žalobce a přenášet ji nezákonně na jiné justiční činitele, nebo ochotou tolerovat neodpovědný přístup soudce k obžalovaným, který soudí bez dokonalé znalosti spisu. Upozornil jsem, že vedoucí státní zástupci se takovým způsobem povinnostem kárného žalobce nevyhýbají tak často. Ze srovnání Dimunova a mého článku vyplývá zajímavý poznatek: nejde jen o to, o jaké kárné provinění se jedná, ale také o to, kdo kárný návrh podává. Sám jsem podal kárné návrhy v podobných případech, jaké uvádí Dimun, ale nikdy jsem neuspěl. Podstatné je, že Petr Dimun využívá pozadí kauzy Vlasty Parkanové, jejíž obvinění jsem v roce 2015 v článku Odměna za škodu označil za nesmyslné, aby učinil Lenku Bradáčovou odpovědnou za její trápení. V době, kdy kauza Parkanové začala, Bradáčová ještě nevěděla, že bude vrchní státní zástupkyní. Nevykonávala v té věci dozor. Je pravda, že podala návrh na podání dovolání nejvyššího státního zástupce, s nímž neuspěla. Můžeme nad tím ovšem kroutit hlavou jako nad projevem skutečnosti, že i státní zástupci trpí profesní deformací myšlení (terminus technicus z dílny docenta Františka Čuby), ale to je asi tak vše. Pokud chce Dimun vyvodit, že ze své vysoké pozice mohla ve prospěch Parkanové zasáhnout, pak buď nezná nebo zatajuje před čtenáři skutečnost, že zahájením hlavního líčení se státní zástupce stává stranou řízení a nepodléhá dohledu nadřízeného, neboť pánem procesu je předseda senátu. Přece jen již nežijeme v časech procesu s Heliodorem Pikou, kdy se u ministra spravedlnosti scházeli předseda senátu, žalobce, představitel aparátu KSČ a další, aby hodnotili průběh procesu a přijímali opatření. Milý Petr Dimun prostě lobbuje za odvolání Lenky Bradáčové, ale střílí vedle, protože její přímé zavinění na trapném vývoji procesu s Vlastou Parkanovou není prokazatelné. Proto nemůže být podkladem pro úspěšný návrh na její odvolání. S novým zákonem o státním zastupitelství, který nám slíbil pan ministr Pavel Blažek, nastanou ostatně ve státním zastupitelství velké personální přesuny, takže se dá očekávat, že Bradáčová stejně svou současnou funkci opustí i bez lobbistických výpadů Petra Dimuna. Předpokládám, že mi někteří čtenáři budou láti, že té „bosorce“ nadržuji. Přiznávám bez bolesti, že je to můj nejmilejší nepřítel. Vedu s ní obsáhlé půtky, o nichž veřejnost nemůže mít tušení, dokud čas nedozraje. Článek přebral test státního zástupce Dalším článkem Petra Dimuna, avizovaným na České justici, ale uveřejněným v placeném Media Network Magazinu je Podvoluji se nátlaku odvolacího soudu, stálo v odůvodnění opačného rozhodnutí. Jeho lobbistická povaha je zvlášť výrazná, protože vychází v době, kdy Vrchní soud v Olomouci má rozhodnout o odvolání státního zástupce Petra Matouška proti rozsudku senátu Radomíra Koudely ze zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Žalobce tvrdí, že obžalované manžele Novotné zprostil obžaloby pouze kvůli nátlaku odvolacího soudu. Dimunův článek se konkrétně týká tohoto případu a naznačuje Vrchnímu soudu v Olomouci, jak má rozhodnout. Zde musím vsunout krátké vysvětlení, o co v této kauze jde. Utkali se v ní dva multimilionáři, bývalí společníci. Poškozený Pavel Buráň podal na obžalovaného Jaroslava Novotného trestní oznámení, podle něhož jej pan obžalovaný nechal unést „muži v policejních kombinézách“ do své vily, kde musel pod hrozbou hlavně pistole, přiložené k hlavě, a jehly injekční stříkačky s neznámou kapalinou, přiložené ke krku, podepsat listiny, jejichž podpisem mu vznikla škoda. S obžalovaným se svezla jeho manželka, která v podstatě hraje jen roli komparzu. Pro úplnost musí čtenář vědět, že pan poškozený dluží panu obžalovanému několik set milionů korun. Slyšel jsem ho v soudní síni potvrdit existenci dluhu, který ale nesplácí. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“. Na silnici zasahovali tři „muži v kombinézách“, ve vile s k nim přidal čtvrtý, patrně jejich velitel. Policie neobjasněným způsobem identifikovala pouze tři z nich. Soud zprostil obžaloby nejdříve jednoho, pak v prosinci 2019 zbývající dva. Státní zástupce se neodvolal. Jediným důkazem, jenž stál za pozornost, pak zůstala výpověď pana poškozeného, jejíž pravdivost obžalovaní tvrdošíjně popírají. Je fakt, že „muže v policejních kombinézách“ nikdy nikdo neviděl kromě pana poškozeného. V této podivné důkazní situaci senát Radomíra Koudely v prosinci 2019 odsoudil manžele Novotné na sedm a čtyři roky ztráty svobody. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obžalovaných rozsudek zrušil s matematickou přesností tak, že ze soustavy důkazů nezůstal kámen na kameni. A vrátil věc k novému rozhodnutí, s pokyny k odstranění vad dokazování a projednání věci v novém složení senátu. Nepřikázal tedy zproštění, jak naznačuje Dimun. Toto řízení jsem celé sledoval v soudní síni a znám dokumentaci. Situaci, která vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jsem popsal v článcích: Kdo se má bát božích mlýnů? a Kdo se nemusí bát božích mlýnů? První věc, která mě zarazila, bylo ponechání případu v rukou senátu Radomíra Koudely. Ve všech případech, které znám ze své praxe, změna senátu vždy znamenala změnu předsedy (pokud přísedící nevypadl zásahem vis maior neutrální povahy). V tomto případě změna senátu spočívá pouze v nahrazení přísedícího, který se zapletl do trestné činnosti ke škodě obžalovaných a na funkci přísedícího resignoval. Objevilo se podezření, že s pachateli trestného činu spolupracoval kromě přísedícího ještě někdo další. V každém případě na senátu Radomíra Koudely leží stín součinnosti s pachateli trestného činu (ze tří odsouzených jsou dva ve vězení). Další problém vidím v tom, že na vyřízení obsáhlých pokynů odvolacího soudu stačilo soudci Koudelovi jedno dopoledne. V podstatě pojal věc tak, jak ve svém článku uvádí Petr Dimun: přehledně uvedl důkazy, které dle jeho názoru usvědčovaly obžalované, a pak je zprostil, aby vyhověl odvolacímu soudu. Zproštění přesto odůvodnil tím, že se skutek nestal (očekával jsem zproštění „in dubio pro reo“ – pro nedostatek důkazů). Žalobce Matoušek jej vyzval, aby názor odvolacího soudu ignoroval a soudil podle svého vědomí a svědomí. Pak podal odvolání, v němž konstatuje, že zproštění je popřením provedeného dokazování a vyhověním přání odvolacího soudu. Nezmínil se, že ke zhroucení konstrukce obžaloby přispěl souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“. Předseda senátu mě svým přístupem k rozhodnutí odvolacího soudu popudil natolik, že jsem předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi poslal návrh na zahájení kárného řízení. Stalo se to, co kritizuji v článku Kární žalobci nežalují: předseda soudu přenechal nezákonně pravomoc kárného žalobce Jiřímu Rezkovi, místopředsedovi soudu – vedoucímu pobočky, který návrh zamítl. Popudil mě i státní Petr Matoušek, který souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“ přispěl kwezhroucení konstrukce obžaloby, ale pak nabádal předsedu senátu k nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, tedy k nedbání zákona. Jako kárného žalobce jsem oslovil Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci. Když oznámil odchod z funkce, obrátil jsem se na nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Ani jeden z oslovených kárných žalobců na svou funkci neresignoval, nepřenesl ji na náměstka nebo jinou nepříslušnou osobu. Nevyhověli mi, ale s mou argumentací se věcně vypořádali. Zatímco Dimun soudí, že si státní zástupci osobují nárok na neomylnost, výše zmínění kární žalobci trvají na tom, že státní zástupce má právo na odvolání vždy, když to považuje za správné a nerozhoduje, jaké při tom napáchá škody. Dimun v podstatě převzal text odvolání státního zástupce Matouška. Můžeme teď uzavírat sázky, jak rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud se jim dostane Dimunův článek do rukou. Možností není mnoho: 1. možná se polekají „hlasu veřejnosti“, vyjádřenému článkem Petra Dimuna a vrátí věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž naznačí, že zprošťující rozsudek by nebyl vítán, 2. provedou vlastní dokazování a rozhodnou podle jeho výsledku, 3. zamítnou odvolání státního zástupce Matouška. Mimo poslední možnosti by mě nepotěšili, protože obžalované již válcuje justice od roku 2014, takže se cítí vyčerpáni, mají nárok na klid. Úplně na závěr uvádím, že řízení od počátku doprovázejí divoké pověsti o milionech, které měl vyčlenit pan poškozený na motivování orgánů činných v trestním řízení a médií, ale není znám žádný případ předání úplatku. Více „hmatatelná“ je skutečnost, že pan poškozený je trestně stíhaný pro podvod se škodou 170 milionu korun, přičemž první, kdo „mu nasadil psí hlavu“ byl Finančně analytický útvar ministerstva financí.

Čas načtení: 2021-12-23 08:45:33

Invaze do ministerstev

S novou vládou není nuda. Kdyby z toho nešel děs, pozorování různých výstřelků při přebírání resortů by mohlo být zábavné a zasluhovalo by pozornost psychologů, možná i psychiatrů. Platilo by to například při sledování prvních kroků místopředsedy vlády a ministra vnitra Víta Rakušana, patrně posedlého jistotou, že s úřadem mu pánbůh nadělil i rozum. Ještě nebyl ministrem, ale již zahlaholil, že je nezbytná reorganizace policie, zejména Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) a chystal se očistit vládní aparát od „lidí z Agrofertu“. Reorganizace je krajní opatření, k němuž se má přikročit pouze tehdy, pokud se současná struktura organizace stala vážnou překážkou pro její efektivní fungování. Záměr pana místopředsedy vlády tedy signalizuje, že NCOZ funguje velmi špatně. To je vskutku nemilý vzkaz veřejnosti. Není ovšem známo, o co se poznatek o špatném fungování opírá. Reorganizace by neměly být časté. NCOZ vznikla v roce 2016. Je to velmi mladá organizace v porovnání se Spolkovým kriminálním úřadem (Bundeskriminalamt), jenž vznikl v roce 1951 a strukturou se NCOZ velmi podobá, dokonce zahrnuje i útvar pro potírání kyberkriminality, který je prý nutné z NCOZ vyčlenit. Nemohu v zásadě vyloučit, že by uskutečnění takového záměru mohlo nakonec být prospěšné. Ale k jakékoli reorganizaci by se nemělo přikročit jinak než na základě solidní analýzy. Zdá se mi ale málo pravděpodobné, že by ji již někdo provedl a Rakušan se s jejími závěry seznámil. Subjektivní názor ministra nemůže analýzu nahradit. Policie je příliš důležitá na to, aby s ní politici směli nakládat jako s hračkou. Pokud zmíněné záměry jsou příčinou rozhodnutí policejního prezidenta Jana Švejdara opustit policejní sbor, nedivil bych se mu. Budiž mu útěchou, že se nestal obětí spiknutí jako policejní prezident Petr Lessy dosazený na základě výběrového řízení ministrem vnitra za stranu Věci veřejné a kriminalizovaný za účelem vypuzení z funkce. Měl tehdy štěstí, že soudy nepodlehly tužbám politiků ze stran ODS a KDU-ČL, které jsou dnes opět u moci. Pokud se týká záměru na očistu od „lidí z Agrofertu“, není mi jasné, jak chce Rakušan překonat zábranu v podobě služebního zákona. Navíc namítám, že pokud si Andrej Babiš přivedl z Agrofertu lidi, pak jistě proto, aby zajistil hladký chod úřadů, do kterých je vyslal. V odpolitizované státní správě by měli být prospěšní i vládě Petra Fialy. Ale spíše bych se obával, že si je Babiš vezme zpět, aby pomohli napravit následky jeho dlouhé nepřítomnosti ve vedení holdingu. Pozoruhodné je také jednání Mariana Jurečky, dočasného správce resortu zemědělství, kterého jsem dosud považoval za uvážlivého muže. Ale i jemu se z nabyté moci zatočila hlava a odvolal generálního ředitele Lesů České republiky Josefa Vojáčka, jehož následovali čtyři vrcholoví manažeři. Destabilizoval tím významný podnik, jehož zisky občas posilují státní rozpočet. Pokud důvodem měla být nesprávně provedená reorganizace, z logiky věci vyplývá, že bude muset následovat další reorganizace, která podnik vrátí do původní struktury nebo jej k ní přiblíží. Časté reorganizace podnikům škodí. A opět je zde otázka: na základě jaké analýzy usoudil pan ministr, že reorganizace byla špatná? Je to vážné: politik, jenž řídí resort pouze na dobu několika týdnů, provedl nevratný krok, s jehož ničivými následky se bude muset vypořádat „definitivní“ ministr. Bylo-li odvolání Vojáčka skutečně nezbytné, jistě by lidstvo neutrpělo újmu, kdyby se s tím počkalo na uzdravení Zdeňka Nekuly. Proti dovádění výše zmíněných politiků převzetí resortu spravedlnosti Pavlem Blažkem působí přímo konejšivě. Byl ministrem spravedlnosti již ve vládě Petra Nečase a díky své parlamentní funkci neztratil kontakt s resortem ani po pádu vlády. Ví tedy o poměrech v resortu spravedlnosti mnohonásobně více než Rakušan o poměrech v policii. Přesto si při převzetí řízení resortu vede nesmírně opatrně. Nehrozí odvoláváním z funkcí ani reorganizacemi a postupně se seznamuje s organizacemi z resortu. Starosti možná dělá pouze státním zástupcům, jimž hrozí, že se budou muset zodpovídat za zmetky. S jeho záměrem naprosto souhlasím, pouze nechápu, proč volá pouze po odpovědnosti státních zástupců, když neodpovědní soudci se někdy beztrestně dopouštějí přehmatů až zločinů. Dokonce bych řekl, že soudci mají více možností škodit účastníkům řízení než státní zástupci. Pozornost zaměřuje přednostně na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, čemuž se nedivím. Pouze soudím, že jeho nevlídnou pozornost by zasluhovaly i některé jiné složky soustavy, o jejichž hříších nemůže mít tušení. Jako příklad uvádím Krajské státní zastupitelství Praha. Doufejme, že uvedené nežádoucí kroky ministrů jsou pouze průvodním jevem pocitů vojevůdců invazní armády, která vstoupila na dobyté území, a že se časem chování politiků vrátí k normálu.

Čas načtení: 2021-08-31 14:13:16

Brusel proti vůli voličů

Předesílám, že nejsem voličem hnutí ANO. Pokud se tímto článkem ozývám, je to proto, že se znepokojením pozoruji usilovnou snahu různých institucí znevýhodnit ve volební kampani hnutí ANO útoky na jeho předsedu Andreje Babiše. Rovnost účastníků volebního klání je přitom základní podmínkou pro bezchybné fungování systému parlamentní demokracie, a tu zde ohrožují instituce, které k tomu nejsou oprávněny. Bruselští úředníci zřejmě nesou s nelibostí, že miliardář Andrej Babiš je vůdčí osobností na naší politické scéně. Proto opakovaně rozviřují vyprávění o jeho střetu zájmů. V dopise, který 26. srpna obdržela tři česká ministerstva, se sice jeho jméno nevyskytuje, ale díky českým europoslancům jeho autoři jistě vědí, že v české kotlině v opozičním mlácení prázdné slámy se v této souvislosti žádné jiné jméno nevyskytuje. Babiš má být ve střetu zájmů, protože prý ovládá svěřenské fondy, do nichž vložil svůj majetek. Jakými úkony je ovládá, a kde na jejich ovládání bere čas a energii, když při každém spuštění televize se na obrazovce objeví jeho tvář, jeho protivníci nevysvětlují. Jeho střet zájmů je prostě axiom, který je běžným nástrojem agitace proti hlasování ve prospěch hnutí ANO. Bruselští úředníci nyní svou podporou rozfoukali oheň. Nevadí jim, že s dopisem přišli právě do citlivého předvolebního období, kdy jejich čin nelze hodnotit jinak než jako pokus o ovlivnění výsledku voleb. Nejsem v žádném případě podporovatelem úsilí o vystoupení České republiky z Evropské unie, ale říká-li někdo, že tato instituce ve své činnosti popírá principy demokracie, právě v tomto chování bruselských úředníků vidím důkaz pravdivosti tohoto tvrzení. Ať se to komu líbí, či nelíbí, Babiš je předsedou české vlády z vůle voličů a úředníci Evropské komise nejsou oprávněni ji napravovat. Vláda by se měla proti ovlivňování volební kampaně úředníky Evropské komise důrazně ohradit, ale samozřejmě nemůže, protože jejím předsedou je Babiš a všichni ministři sedí ve vládě s jeho vědomím a souhlasem. Vládní protest by byl projevem střetu zájmů. Dalším činitelem, který ať vědomě či nevědomě (nevím, co by bylo horší), zpochybňuje šance Babiše, potažmo hnutí ANO, ve volbách, jsou policie a státní zastupitelství. Od počátku se zdá být vysoce pravděpodobné, že předkladatel trestního oznámení kvůli získání dotace společností Čapí hnízdo jednal s úmyslem dostat Babiše z politiky. Neměl v řízení postavení poškozeného, takže měl jen malou naději, že se jeho oznámením bude policie zabývat. Ale zabývá se již řadu let a stále to nebere konec. Trestní řízení má probíhat co nejrychleji, žalobce má žalovat i v nejistotě a těžiště dokazování je před soudem. Nicméně v tomto případě se stále nachází něco, co je ještě třeba doplnit, i když by možná stačilo příslušný důkaz provést až před soudem. Státním zástupcům zřejmě nevadí, že se stále prodlužuje doba, po kterou Babiš a jeho rodina žije v nejistotě, zda půjde před soud a po kterou může opozice vykřikovat, že by občané neměli volit trestně stíhaného politika. Nevím o obsahu sdělení obvinění a návrhu na podání obžaloby nic než to, co lze získat z veřejných zdrojů. Nedokážu proto odhadnout, jaký by byl výsledek soudního řízení či jaká je pravděpodobnost zastavení trestního stíhání. Předpokládám pouze, že jakékoli rozhodnutí státního zástupce najde odezvu u veřejnosti a dodá „palivo“ opozici. Zastaví-li trestní stíhání a Igor Stříž zastavení potvrdí, opozice bude křičet, že si Andrej Babiš nejvyššího státního zástupce koupil souhlasem s jeho jmenováním. Naopak podá-li státní zástupce Jaroslav Šaroch obžalobu, opozice bude odrazovat voliče od hlasování pro hnutí ANO, a to i v případě, že by se Babiš stáhl do pozadí. Je možné, že konečné Šarochovo rozhodnutí bude tím příslovečným „výbuchem“, jenž v poslední chvíli před volbami otřese voličskými preferencemi. V každém případě orgány činné v trestním řízení jsou nyní činitelem, ovlivňujícím veřejné mínění v citlivém předvolebním období, a to se nemělo stát. Je dost již na tom, že v červnu 2013 uskutečnily beztrestně puč proti vládě Petra Nečase. Tím nechci říct, že bito je pouze hnutí ANO, zatímco všichni ostatní uchazeči o vstup do Poslanecké sněmovny mají rovné postavení. Nápadné je například odstrkování Trikolory hlavním proudem sdělovacích prostředků, stejně jako nadměrná pozornost, věnovaná Vítovi Rakušanovi (proti němuž osobně nic nemám). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-16 13:03:42

Beztrestnost justičního zločinu

Pokud státní zástupce vyvolá účelově trestní stíhání nevinné osoby, které tím způsobí dlouhotrvající psychickou trýzeň a značné materiální škody, nepochybně se dopouští zneužití své pravomoci. Soudce, který vědomě převezme výsledky jeho zlovolného počínání, aby umožnil dosažení jeho cíle, se stává spolupachatelem. Oba zasluhují trest, ale toho se jim téměř nikdy nedostane, protože soustava státního zastupitelství a ministerstvo spravedlnosti zastávají názor, že beztrestně škodit obětem justičního bezpráví bez omezení je svatým právem škůdců v taláru. K jejich obraně používají účelové procesní postupy a vzájemně si kryjí záda, takže k potrestání nemůže dojít. Zneužívají práva vyhodnotit podání podle obsahu odlišně od záměru stěžovatele, takže návrh na kárné stíhání státního zástupce, bránícího prověření podezření na ohrožení osobní bezpečnosti občanů zločinci, se přehodnotí na pouhou stížnost na průtahy, která je samozřejmě bezpředmětná. Trestní oznámení na státního zástupce a soudce, jednajících ve spolupachatelství, se přehodnotí na stížnost na státního zástupce, čímž se znemožní postup proti soudci. Podnět k přezkumu vadného rozhodnutí státního zástupce se vyhodnotí jako opakovaná bezdůvodná stížnost, která skončí nevyřízená v koši. Na výzvu k vyloučení státního zástupce z řízení pro podjatost nemusí napadený vůbec reagovat s jistotou, že nadřízený orgán jeho nezákonné jednání zaštítí. Materiální pravda nehraje při vyhodnocování nepohodlných podnětů a stížností žádnou roli. Rozhodující je potřeba chránit pachatele zneužívání pravomoci. Klasickou ukázkou nepotrestaného justičního zločinu, jehož pachatelé mají zajištěnu ochranu soustavou státního zastupitelství a ministerstvem spravedlnosti, je trestní stíhání nevinných obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové, po mnoha letech poměrně nedávno ukončené. Jmenování Aleny Vitáskové předsedkyní Energetického regulačního úřadu (ERÚ) vyvolalo pobouření různých zájmových skupin „s máslem na hlavě“. Patřili k nim stoupenci bývalého vedení úřadu, kteří měli o obsazení funkce jinou představu. Báli se jí někteří majitelé fotovoltaických elektráren, kteří měli obavy, že přijdou o licence, nezákonně nabyté v nezvládnutém chaosu licenčního řízení v letech 2009–2010. A nepochybně vadila energetické mafii, kterou zastavením zvyšování cen elektřiny připravila o obrovské peníze. Jedním ze způsobů, jímž měla být z postavení předsedkyně ERÚ vypuzena, byla její kriminalizace. Její nepřátelé ale na ni nic stíhatelného neměli. Proto žalobce Radek Mezlík nejdříve vykonstruoval obvinění z trestného činu její podřízené a blízké spolupracovnice Michaely Schneidrové, která měla porušit zákon ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Pak začal Alenu Vitáskovou stíhat, protože nezastavila nezákonný postup Michaely Schneidrové. Navíc ji nařkl, že věděla o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st. a nepostarala se o její vyloučení z řízení pro podjatost. Aby si jeho oběti užily radostí trestního řízení do sytosti, přihodil je k osmi obžalovaným, stíhaným kvůli údajně nezákonnému postupu v licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša Sun a Zdenek Sun. ERÚ vydal licence v noci 31. prosince 2010. V té době ani jedna z nich netušila, že bude někdy působit v ERÚ a co ji tam potká. S vydáním licencí neměly nic společného. Skutková podstata jejich domnělých trestných činů byla nepatrným zlomkem celku, ale sloučení věcí je přinutilo strávit v soudní síni spoustu nadbytečného času a vyhnalo náklady na obhajobu do neúnosné výše. Radek Mezlík pak v obžalobě uplatnil nepravdivé tvrzení, že v době převzetí rozestavěného zařízení elektráren jednateli investujících společností od dodavatele do jejich vlastnictví tyto „nebyly ani zčásti dokončeny“. Vyvolal tím představu strašného zločinu, která mohla povzbudit soudce Aleše Novotného, aby vyhověl své zálibě v ukládání drakonických trestů. Dožadoval se pak desetiletého trestu pro Michaelu Schneidrovou a devítiletého pro Alenu Vitáskovou. Soudce byl nakonec shovívavější: oběma „nadělil“ po osmi a půl letech. Alena Vitásková měla štěstí, že ji Vrchní soud v Olomouci zprostil obžaloby již počátkem roku 2017. Přesto se později dostala znova do soukolí trestního řízení díky zlovolnosti nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jenž napadl dovoláním zprošťující rozsudek vrchního soudu, přičemž s materiální pravdou si také hlavu nelámal. Ale Michaela Schneidrová musela v květnu 2018 nastoupit do věznice ve Světlé nad Sázavou. Vyprostil ji 11. prosince 2018 Nejvyšší soud ČR, který zjistil, že její kriminalizované jednání nebylo trestným činem a vrátil její věc k novému projednání nalézacím soudem. Ponechal ji ovšem v nepříjemném postavení obžalované, provázeném existenčními nesnázemi, v němž pak musela žít ještě dva roky. Současně vrátil na první stupeň i věc Aleny Vitáskové. Krajský soud v Brně pak obě obžalované zprostil obžaloby. Jeho rozhodnutí ve věci Aleny Vitáskové nabylo právní moc okamžitě, ale Michaela Schneidrová si musela počkat ještě sedm měsíců na zamítnutí stížnosti státního zástupce Radka Mezlíka vrchním soudem. Zběsilý žalobce jistě věděl, že obecné soudy jsou vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, takže stížnost proti zprošťujícímu rozsudku nemá naději na úspěch. Nedbal toho, že postavení obžalované je spojeno se značnými existenčními potížemi a dal průchod potřebě ještě jednou ji potýrat. Zachoval se jako bezohledný surovec. Dnes je tedy napevno dáno, že 7–8letá justiční štvanice na Michaelu Schneidrovou a Alenu Vitáskovou byla nezákonným, věcně nepodloženým zásahem do jejich práv a svobod, a to zásahem úmyslným, cíleně vedeným k jejich vypuzení z ERÚ a k zahnání za mříže, odkud by již nikomu neškodily. Při jejich kriminalizaci se na materiální pravdu nebral ohled: každá lež byla dobrá. Není pouze jasné, zda žalobce projevil odbornou nezpůsobilost kriminalizací postupu Michaely Schneidrové, či zda věděl, že obvinění je „levé“ a přesto se řídil pravidlem, že účel světí prostředky. Jasnější je jeho postoj k Aleně Vitáskové: během celého hlavního líčení u Krajského soudu v Brně, jež trvalo od 4. června 2014 do 22. února 2016, nebyl proveden žádný důkaz o přátelském vztahu Michaely Schneidrové k Zdenkovi Zemkovi st., natož o tom, že by Alena Vitásková o něm věděla. Hrůznost štvanice na nevinné obviněné dokresluje skutečnost, že Alena Vitásková, stíhaná od 13. března 2013, se domohla konečného pravomocného zproštění obžaloby až 13. listopadu 2019 a Michaela Schneidrová, stíhaná od 23. října 2012, až 24. června 2020. Jsem hluboce přesvědčen, že původci mnohaletého týrání obou obviněných úkony trestního řízení mají být povoláni k odpovědnosti. Jejich jednání bylo zřejmě nemravně účelové, nešlo jim o spravedlnost, ale o zneškodnění nepohodlných úřednic, chovali se k nim podjatě a nakonec i zpochybnili svou odbornou způsobilost. Zneužili svou pravomoc k nemravnému účelu. Mám však obavy, že stejně jako mnozí jiní pachatelé úmyslně vadných rozsudků odejdou jednou do důchodu ověnčeni vylhanými zásluhami. Ostatně Radek Mezlík má svou domnělou odbornou skvělostí posílit Úřad evropského žalobce. Pokusil jsem se pachatelům ke spravedlnosti trochu pomoci, ale neuspěl jsem. Chrání je všichni od státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v Olomouci přes státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a úředníky ministerstva spravedlnosti až k paní ministryni. Věděl jsem, že vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan své podřízené důsledně chrání bez ohledu na závažnost jejich nepřístojností, proto jsem spolu s trestním oznámením předložil podnět k vyloučení pro podjatost jeho a jeho úřadu. O podnětu nikdy nerozhodl a následně prokázal svou podjatost: Podnět postoupil k přehodnocení státnímu zástupci Petru Šeredovi, který rozhodl, že nejde o trestní oznámení, ale pouze o stížnost na státního zástupce. Tím automaticky vyloučil ze hry soudce Aleše Novotného. Podání pak postoupil dále na Nejvyšší státní zastupitelství. Na Ivo Ištvana jsem podal podnět ke kárnému řízení kvůli tomu, že se nevypořádal s námitkou podjatosti. Bránil se, že se jí nemusel zabývat, protože sám se trestním oznámením nezabýval. Jeho názor opapouškovali ministerští úředníci a na tom zůstalo. Ve skutečnosti jednal nezákonně již tím, že předal věc Petru Šeredovi, aniž by před tím rozhodl o námitce podjatosti. Na Nejvyšším státním zastupitelství se mého podání ujal státní zástupce Rudolf Misák, který „objevil Ameriku“. Výrok, že „elektrárny nebyly ani zčásti dokončeny“, je podle něj bezvýznamný, protože slovo „ani“ se do něj zřejmě dostalo písařskou chybou. To je ale v rozporu s materiální pravdou: výrok v inkriminované podobě se vyskytuje v obžalobě, zazněl v závěrečné řeči žalobce a v ústním odůvodnění rozsudku a nalézá se i v písemném vyhotovení rozsudku. Proto, i z dalších důvodů, jsem se obrátil na nejvyššího státního zástupce s podnětem k vykonání vnitřního dohledu nad činností státního zástupce Rudolfa Misáka. Když jsem se nedočkal žádné reakce, podal jsem paní ministryni stížnost na průtahy, která rovněž zůstala bez odezvy. Tím jsem vyčerpal dostupné prostředky. Nespravedlivé pronásledování nevinných obviněných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové určitě není jedinou nepřístojností v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a určitě nejsem jediný neúspěšný stěžovatel proti zvůli státních zástupců, soudců a s nimi všemi se solidarizujícími ministerskými úředníky i samotnou ministryní. Proti jejich souručenství nemá občan obranu. Beztrestnost pachatelů justičních zločinů se považuje za samozřejmé příslušenství jejich nezávislosti. A jejich oběti nemají právo na víc než na pár korun odškodnění, o které ovšem musí poprosit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-28 10:34:06

Vzkaz z roku 1945: Mírem válka nekončí

Druhá světová válka skončila v Evropě v květnu 1945. Lidé se v tom okamžiku objímali, nastal krátký okamžik pocitu sounáležitosti těch, kteří válku přežili. Dnes ovšem vzpomínky na rok 1945 nemají většinou nic společného s popisem tehdejší reality. Jde, až na výjimky, jenom o komentáře zneužívající téma konce války k politikaření. Mohou si to komentátoři dovolit, protože přímých pamětníků událostí znalých politicko-vojenských souvislostí té doby žije absolutní minimum. Nepolitický pohled Je možné se dnes podívat na konec války v roce 1945 bez politického zkreslování? Proč ne, pokud vezmeme v úvahu psychologii davu, a historickou momentální psychickou zátěž lidí. Mír v květnu a červnu 1945 byl časem návratu k normálnímu životu. Lidé museli počítat s nebezpečím pohozených zbraní a výbušnin, ale i frustrovaných skupinek ozbrojených Němců toulajících se po lesích a směřujících do západní okupační zóny. Hrozilo i nebezpečí rabování od sovětských vojáků a vojenských dezertérů, ale i od vlastních spoluobčanů využívajících poválečného chaosu. Ale přes to všechno byl již vytoužený mír. Doznívání války trvá léta Válka oficiálně v Evropě skončila kapitulací podepsanou 8. května 1945 a slavnostně potvrzenou ještě 9. května 1945 v Berlíně. Pro různé skupiny aktérů ale končila později. Pro odsunuté Němce skončila v roce 1945 až 1947, podle toho, kdy se usadili v provizorních podmínkách po odsunu z ČSR v rozbombardované Třetí říši. Pro Sovětský svaz v nejširším smyslu slova skončila druhá světová válka v Evropě až po dosazení prosovětských vlád v sovětskou armádou osvobozených zemích, tedy koncem čtyřicátých let. Jisté je, že na území Československa v květnu 1945 bylo našemu obyvatelstvu jedno, jestli město nebo vesnici osvobodí sovětská, polská, rumunská či americká jednotka. Dnes je z toho ukecané politikum. „Pokud se týče osvobození, Československo musí mluvit o osvobození. A zároveň pro Československo byl konec války vítězstvím, neboť jeho jednotky na západní a východní frontě se zúčastnily bojů a domácí odboj byl v určitých fázích války co do výsledků průkazný,“ míní Jaroslav Šedivý, diplomat, historik, bývalý ministr zahraničních věcí. (Květen 1945 vítězství nebo osvobození, Seminář k 60. výročí od konce 2. světové války, tisk ze semináře, str. 18). Hrdinové ať nepřekáží Byla nouze, ale nikdo si zpočátku moc nestěžoval. Příjemné bylo, že se mohla beztrestně „rozjet“ šmelina. V prvních měsících po skončení války nebylo dost policistů k jejímu potírání. Každý si chtěl přilepšit. Německý majetek postupně přebírali českoslovenští národní správci, včetně zemědělských statků. Když měli přednostně dostat po Němcích venkovské statky volyňští Češi ze Sovětského svazu (SSSR), veteráni československé tzv. Svobodovy armády, místní čeští národní správci proti tomu protestovali (například na Litoměřicku). Místní Češi také nelibě nesli, že koncentrační tábory přežili někteří Židé a vrátili se domů. Chtěli zpět své byty, domy a obchody, ale Češi si tam pro sebe mezitím zařídili příjemnou národní správu. Přes odhalení, co se stalo s Židy v koncentračních táborech, byli například na Ústecku v nemilosti, protože většinou hovořili německy. Předsedkyně ústecké okresní správní komise Marie Vobecká (KSČ), která se později stala předsedkyní okresního národního výboru, prosadila nařízení, že Židé jsou povinni nosit bílé pásky, protože údajně podporovali Henleinovu stranu. O více než rok později vesnická policejní stanice, tehdy zvaná stanice SNB, v Zálezlech poblíž Ústí nad Labem v situační zprávě z 3. září 1946 uvedla: „Osoby české národnosti si stěžují, že hospodářský život jest znovu ovládán židy, kteří bezdůvodně odešli z bývalé Podkarpatské Rusi a zde z podpory čsl. úřadů byly jim přiděleny nejlepší živnosti. Tyto zjevy jsou zejména v Ústí n. L. Dále lid poukazuje na to, že židé by měli býti podrženi k nutnému pracovnímu výkonu.“ Zkrátka, když skončí válka, nikdo již vojáky a hrdiny nepotřebuje. Nikomu nevadí, když hrdinové dostanou medaile a jsou oslavováni, ale jenom pokud nepřekážejí. Totéž platilo i pro navrátilce z koncentračních táborů. Byty nad zlato V bývalé Sudetské župě, v částech československých území okupovaných na podzim 1938 Německem, v příhraničí poblíž německých hranic byly německé rodiny někde vystěhovávány za hranice do Německa hned pár týdnů po válce. Pro místní českou správu to bylo potřebné, protože do pohraniční přicházeli čeští a slovenští osídlenci, včetně Židů z Podkarpatské Rusi. V pozdějších měsících, zhruba od června do září 1945, byly přijímány plány vnitřního přestěhování Němců v rámci měst. Bytovou problematikou se na svých jednáních zabývala také okresní správní komise v Ústí nad Labem. Všem městským a vesnickým národním výborům poslala cyklostylovaný dopis s informací z oběžníku zemského národního výboru (ZNV) z 27. června 1945. Píše se v něm: „ZNV bylo hlášeno, že v pohraničním území (zejména v Jablonci, Liberci, České Lípě, Děčíně, Střekově, Chomutově, Karlových Varech, Chebu, Mostě atd.) bydlí dosud Němci ve vilách a mnohopokojových bytech, zatím co veřejní zaměstnanci všech oborů vyslaní k výkonu služby do pohraničního území, jsou bez přístřeší. Žádám proto, aby ihned byla sjednána náprava tím způsobem, že okresní národní výbory a okresní správní komise budou byty nepřátel státu přidělovati přednostně veřejným zaměstnancům, kteří byli vysláni do pohraničního území k výkonu služby.“ Detailní „Plán vnitřního přestěhování Němců v Ústí nad Labem, 7. 9. 1945“ například nařizoval, že „všichni Němci budou přestěhováni do menších bytů dle zásady: do celkové výměry 20 metrů čtverečních 3 osoby, přes 20 metrů čtverečních na každých 5 metrů jedna osoba…“ Ať rychle odejdou Každá obec na konci první, ale i druhé světové války nechtěla, aby na jejich teritoriu byly hladové krky, které do obce nepatřily. Rychle byli proto odsunováni ti, kteří na konci války byli v českých městech a obcích. Na Ústecku koncem 2. světové války pobývalo zhruba deset tisíc lidí, kteří tam neměli trvalé bydliště. Vyplývá to z potvrzení, které vydal Okresní národní výbor v Ústí nad Labem Otto Uthoffovi, který řídil návrat spojeneckých zajatců, vystěhování uprchlíků a říšských Němců: „Jest jeho zásluhou, že v nejkratší době opustilo zemi více než 10 000 zajatců a civilních dělníků, uprchlíků a příslušníků německé branné moci.“ Zůstal v platnosti německý systém potravinových lístků, byla nouze o všechno. Je to zřejmé i z toho, že poblíž saských hranic v Ústí nad Labem rozhlasová relace z 10. května v němčině v 11.45 hod. informovala, že nesmí být zvyšovány ceny potravin a zaznělo též: „Přijdou-li k bytu sovětští vojáci, poproste je, aby vám nebrali z toho mála, co vám zbylo.“ Suma sumárum: Zkušenosti z prvních dnů opojné poválečné svobody potvrzovaly to, co platí v lidském společenství od starověku: Košile je bližší než kabát, aneb kdo není náš, ať neotravuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}