Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-06-04 10:00:00

Hospodaření Britských listů za květen 2025

 Vážení čtenáři, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podporují. Opravdu si toho vážíme. V květnu 2025 jste nás podpořili podstatnou částkou 97 158,10 Kč, výdaje byly 113 980,89 Kč, zůstatek koncem května byl 1 182,02 Kč. Byli jsme schopni tentokrát uhradit spolupracovníkům regulérní měsíční honorář, zaplatit za účetnictví za rok 2024 a poslat trochu peněz i Honzovi Panochovi na elektřinu na provoz serveru Britských listů - Jan Panoch nás třicet let zadarmo sponzoruje.   DĚKUJEME VŠEM!! Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz normálně přibližně 70 000 Kč měsíčně. VELMI si vážíme vaší trvalé podpory. Ke konci května to vypadalo, že se potřebné měsíční peníze na uhrazení výdajů Britských listů neseberou- Šéfredaktor v té věci publikoval apel, a na poslední chvíli se financí sešlo dost. Mnohokrát děkujeme, ale apelujeme na čtenáře, aby nám každý měsíc poslali oněch dvě stě korun. Tentokrát jsme byli zachráněni, protože nám jeden čtenář opět, poslal dvacet tisíc, jiný pětadvacet, další deset tisíc. Jsme těmto dárcům nesmírně vděčni, jenže tohle nemůžeme pravidelně očekávat. Prosíme naopak všechny o pravidelnou podporu 200 Kč měsíčně. Finančních příspěvků od čtenářů si nesmírně vážíme, víme velice dobře, jak špatně na tom mnozí občané v ČR jsou. A neomlouvejte se, že přispíváte (údajně) málo, vážíme si každé koruny.  Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917 Tady najdete QR kódy pro vaše případné finanční příspěvky. Děkujeme. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2025-05-02 10:00:00

Hospodaření Britských listů za duben 2025

 Vážení čtenáři, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podporují. Opravdu si toho vážíme. V dubnu 2025 jste nás podpořili podstatnou částkou 99 340,85  Kč, výdaje byly 81 780,89 Kč, zůstatek koncem dubna byl 18 004,81 Kč. Byli jsme schopni tentokrát uhradit spolupracovníkům regulérní měsíční honorář a poslat trochu peněz i Honzovi Panochovi na elektřinu na provoz serveru Britských listů - Jan Panoch nás třicet let zadarmo sponzoruje. Zůstatek 18k se hodí, budeme z toho moci zaplatit většinu účtu za vypracování účetnictví BL za rok 2024, který by jinak šéfredaktor musel uhradit z vlastní kapsy.  DĚKUJEME VŠEM!! Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně. VELMI si vážíme vaší trvalé podpory.  Finančních příspěvků od čtenářů si nesmírně vážíme, víme velice dobře, jak špatně na tom mnozí občané v ČR jsou. A neomlouvejte se, že přispíváte (údajně) málo, vážíme si každé koruny.  Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917 Tady najdete QR kódy pro vaše případné finanční příspěvky. Děkujeme. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2026-03-01 09:00:00

Hospodaření Občanského sdružení Britské listy za únor 2026

 Vážení čtenáři,tak zřejmě poprvé za celý třicet let, co vycházejí denně Britské listy (poprvé vyšly 29. července 1996) se nám nesebral za měsíc únor dostatek finančních příspěvků od čtenářů, abychom mohli našim pravidelným autorům uhradit mininální honorář. Po částečném zaplacení výdajů nám na účtu v pátek 27. 2. zůstalo čtyřicet haléřů.Shodou okolností hned po konci měsíce přišel velký příspěvek od jednoho našeho pravidelného finančního přispěvatele, ve vysoké částce 25 000 Kč, za nějž mnohokrát děkujeme. Jenže znovu upozorňujeme: Nemůžeme záviset na velkých příspěvcích od čtenářů, kteří si uvědomují význam Britských listů. Nemůžeme od lidí chtít, aby nám skoro každý měsíc přispívali částkami jako 25 000 Kč. Opravdu znovu apelujeme na naše čtenáře, aby pravidelně přispívali skromnou částkou kolem 200 Kč měsíčně. Určitě víc byste dali za noviny. Je to důležité. Děkujeme.  V únoru 2026   jste nás podpořili částkou 66 552,79 Kč, výdaje byly výdaje byly 70 757,50 Kč, zůstatek koncem února byl 0.40  Kč.   Prosíme, v podpoře neustávejte - bohužel, ale z přehledu vidíte, se nám výdaje zvýšily na cca 100 000 Kč měsíčně. VELMI si vážíme vaší trvalé podpory. Apelujeme na čtenáře, aby nám každý měsíc poslali oněch dvě stě korun.  Prosíme všechny o pravidelnou podporu 200 Kč měsíčně. Finančních příspěvků od čtenářů si nesmírně vážíme, víme velice dobře, jak špatně na tom mnozí občané v ČR jsou. A neomlouvejte se, že přispíváte (údajně) málo, vážíme si každé koruny.   Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917 Tady najdete QR kódy pro vaše případné finanční příspěvky. Děkujeme. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně. 

Čas načtení: 2026-05-04 10:00:00

Prosíme, přispějte! Hospodaření Občanského sdružení Britské listy za duben 2026

Chtěli bychom vám nesmírně poděkovat, že jste od poloviny dubna výrazně přispěli, takže se do konce měsíce sebralo dost finančních prostředků, takže jsme byli schopni uhradit honoráře všem našim redaktorům a dokonce poskytnout symbolickou částku i Janu Panochovi, který třicet let (!) zadarmo sponzoruje server Britských listů a platí za jeho provoz elektřinu.  Prosíme ale, udržte tuto míru příspěvků i na další měsíce. Děkujeme. Fabiano Golgo daruje svou napínavou knihu o záhadné Češce v Brazílii všem,kdo přispějí alespoň částkou 300 Kč.Finančních příspěvků od čtenářů si nesmírně vážíme, víme velice dobře, jak špatně na tom mnozí občané v ČR jsou. A neomlouvejte se, že přispíváte (údajně) málo, vážíme si každé koruny.   Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917 Tady najdete QR kódy pro vaše případné finanční příspěvky. Děkujeme. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně. 

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2025-10-01 10:00:00

Glasgow University spáchala strašlivou věc - svou nekompetencí zavinila smrt studenta

Jsem otřesen, že Glasgow University, instituce, na které působím třicet let, spáchala svou nekompetencí strašlivou věc. Katedra zeměpisu a geologie oznámila jednomu svému studentu, že propadl a neudělal závěrečné zkoušky.  Byl to omyl, posléze se zjistilo, že jeho studijní výsledky byly 2.1, což je dobrá dvojka, známka, s kterou končí studium většina studentů. Jenže když studentovi oznámili, že propadl, student začal mít obrovské emocionální problémy a škola mu nepomohla, vykašlala se na něho. V den promoce student spáchal sebevraždu.Je mi nepochopitelné, jak mohla katedra zeměpisu a geologie udělat tak strašnou chybu. Zkoušky jsou písemné, jako na všech britských univerzitách, a známkují je nejen vyučující daných předmětů, ale čtou a známky ověřují i externí examinátoři z jiné univerzity. A dále, i kdyby nakrásně student propadal, je přece povinností učitele v rámci jeho tzv. duty of care, povinnosti péče o studenta, mu pomoci, aby studium zvládl. Jediný student, který může propadnout, je přece jen ten, který vzdorně odmítne se učit. Tohle nebyl ten případ. Nechápu a jsem absolutně zhnusen, poznamenává Jan Čulík.  Je to ve všech britských médiích. Podrobnosti: 

Čas načtení: 2026-06-25 10:00:00

Staňte se důvodem, proč Britské listy pokračují

Redakce Britských listůTřicet let jsme psali pro vás. Teď potřebujeme vás.Dne 29. července uplyne třicet let od chvíle, kdy vyšly první Britské listy. Třicet let je v životě internetového deníku mimořádně dlouhá doba. Vznikly v době, kdy česká společnost teprve objevovala internet a kdy se ještě věřilo, že po pádu cenzury už bude veřejná debata přirozeně svobodná.Nebyla.

Čas načtení: 2019-07-19 14:35:13

Anglický protisměr v prodeji knih

Jak se liší prodej knížek na českém a anglickém trhu? Co tamní knihkupectví zachránilo od krachu? A proč je třeba, aby prodavači knih budovali vztah se zákazníkem a věnovali mu více pozornosti než jen při placení? Nejen o tom jsem se bavila s českou manažerkou knihkupectví Waterstones v Londýně Pavlínou Tichou. Už dlouho mě zajímal příběh ručně psaných popisků vystavených u knih. Něco takového se v českých knihkupectvích nevidí. V pobočkách Waterstones jsem si toho všimla pokaždé a tentokrát tomu chci přijít na kloub. „Jsem z Ústí nad Labem, a když jsem doma, zajdu do knihkupectví, abych si koupila nějaké knížky. Nikdo se vám tam ale nevěnuje do doby, než chcete platit,“ svěřuje se se svými zkušenostmi manažerka Pavlína Tichá, kterou zpovídám v pobočce na Piccadilly Street. „V Česku vidím velkou mezeru mezi prodejcem knih a zákazníkem. Nevím, jestli je to tím, že tamním prodejcům chybí znalost nebo motivace.“ Když ve Waterstones trénují nové posily, kladou jim na srdce mimo jiné i to, že nejprve dají knížku do rukou zákazníka a teprve pak si půjdou stoupnout za pokladnu. „Vztah totiž navazujete ihned poté, co zákazník vstoupí do prodejny. V žádném případě to však není o tom, že se na vás prodejce pověsí a vnucuje vám svou ochotu, i když o ni nestojíte,“ líčí Tichá. „Prodejce knih musí mít šestý smysl. Už když člověka pozdravíte, můžete poznat, jaký typ zákazníka to je. Někdo si chce knížky jen koupit a s nikým se bavit nechce. Někdy se vyznají zákazníci ve specifické kategorii mnohem lépe než prodavač, který se musí orientovat v celém spektru knih,“ pokračuje. „Taky záleží, kolik lidí máte v obchodě. Jak moc bychom chtěli jen chodit kolem zákazníků a bavit se o knížkách. Dneska jste sama viděla, že byl frmol a že jsem stála jen za kasou.“  Síla doporučení Důvodem, proč si jde zákazník koupit knížku do prodejen Waterstones a neudělá to z domova pomocí pár hbitých kliknutí přes internetový obchod Amazon, je servis. „My žijeme knížkami a lidé vědí, že když k nám přijdou a zeptají se, co doporučujeme vzít si na dovolenou, že jim naložíme minimálně deset knížek, se kterými si užijí srandu,“ vypráví Tichá.  Zajímá mě, jestli si čtenáři najdou v té přehršli na trhu knížku, i když se jí neudělá v knihkupectví podpora. „Chtěla bych říct ano, ale bez podpory to nepůjde. Knížka bude mít fenomenální úspěch, jen pokud ji budou prodavači doporučovat,“ vysvětluje Tichá a vzápětí vypočítává, že Waterstones prodává i knihy malých vydavatelství vycházející třeba jen v tisícovém nákladu. „Většinou je to tak, že když knížce věříme, tak objednáme deset kusů a sledujeme prodeje. Pokud tam vidíme potenciál, postavíme se za ni víc a příště koupíme například už sto padesát kusů. Pak se rozhodujeme, které knihy vystavíme i do výlohy a u kterých zajímavých knih uděláme v prodejně výstavku a plakáty.“ O tom, jakou mají prodavači knih moc, svědčí ostatně i senzační úspěch, který sklidila kniha Stoner od Johna Williamse (česky ji vydalo roku 2015 nakladatelství Kniha Zlín v překladu Jiřího Popela; pozn. aut.). Román se stal bestsellerem až čtyřicet let po svém originálním vydání, a to právě díky doporučování prodejců v pobočkách Waterstones. Jak se to přihodilo? „Zjistili jsme, že vychází nové vydání románu Stoner, a ta knížka se nám prostě zdála dobrá, takže jsme o ní se zákazníky mluvili,“ komentuje Tichá husarský kousek jejich knihkupectví. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} „Komise? To mi přijde na hlavu postavené,“ komentuje manažerka zaběhlý český přístup vztahu mezi vydavatelstvím a prodejnou knih. S touto praxí se nikdy nesetkala, neboť se knižní distribuci začala věnovat až v Anglii, takže ji musím do reality světa, kdy si knihkupectví knihy de facto od vydavatele půjčuje a teprve po jejich prodeji je zaplatí, sama uvést. „Tady to funguje tak, že nakladatelství se předhání, abychom od nich měli knížky. Konkurence je veliká. Knihy hned odkupujeme, ale ponecháváme si možnost vrátit neprodané knížky. Je tam časový limit a podrobnosti jsou už součástí know-how.“  Svoboda se cení víc Síť knihkupectví Waterstones má v Británii téměř 300 poboček a je v této zemi největším celonárodním prodejcem knih. Přesto se společnost před pár lety ocitla na pokraji krachu. „Waterstones má veřejně obchodovatelné akcie, takže to nebylo tajemstvím. V roce 2011 naši firmu odkoupil ruský podnikatel Alexander Mamut a do role výkonného ředitele firmy dosadil pana Jamese Daunta,“ popisuje Tichá. „Ten vidí knihy jako poslání a vedl úspěšný byznys šesti nezávislých knihkupectví. Naši firmu personálně zefektivnil a zeštíhlil a provedl ještě jednu zajímavou změnu. Řetězec Waterstones se za jeho vedení vzdal nemalých poplatků od vydavatelů knih za vystavování titulů ve výlohách či na prémiových místech.“ Člověk, který se rozhodl vzepřít praxi v Česku tak běžné, mě začíná čím dál víc zajímat. „Pan Daunt je hodně podnikavý a schopný člověk. Bankovní kariéry se vzdal pro svou zálibu v knihách (kariéru v bankovnictví opustil James Daunt v roce 1990, tedy ve svých 26 letech, aby založil první pobočku knihkupectví Daunt; pozn. aut.). Je pravda, že od doby, co nedostáváme zaplaceno od vydavatelství, jsme se vrátili ke starému řemeslu. Vystavujeme jen to, čemu věříme,“ vysvětluje Tichá přeměnu, kterou síť knihkupectví Waterstones prošla, a dodává, že Waterstones byla loni od miliardáře Mamuta odkoupena investičním fondem Elliot Advisors. „Pan Daunt dal mnohem víc svobody menším pobočkám, které si do velké části rozhodují samy, jaké knížky budou nakupovat. Zbavily jsme se věcí, které jsme museli od nakladatelů koupit a které nebyly prodejné. Dřív totiž všechny pobočky měly stejné zboží a vypadaly stejně. Vůbec se nedbalo na to, zda se tam ty knihy prodávají. Když celebrita napíše biografii, tak ji u nás na Piccadilly se spoustou zákazníků z řad turistů prodáme, ale má smysl dát dvě stě těchto knih do severního Skotska, kde o této celebritě nikdy neslyšeli?“ Prodavači, co s knihami spí Jaká je praxe u ostatních anglických knihkupectví, nechce Pavlína Tichá komentovat. „Nikdo se nechlubí tím, zda se platí za vystavování knih. Je to obchodní tajemství. Když se ale odborník podívá na vystavené knihy v různých knihkupectvích, pozná, že něco nehraje,“ dodává.  Ptám se, jak přísný je výběr zaměstnanců – prodavačů knih – na pobočku v Piccadilly. „Rozhodně to nemusí být lidé, kteří studovali literaturu. Ani já ji nestudovala,“ prozrazuje manažerka. „Musí mít ale zájem o knihy. Říkám jim s nadsázkou, ať se připraví na to, že kromě toho, že budou knihy číst, je budou i jíst a spát s nimi,“ směje se. „Denně nám chodí na pobočku dvacet až třicet žádostí uchazečů o práci. Ti, co projdou sítem, tu dostávají první tři měsíce minimální mzdu, takže jim říkám na rovinu, že jestli chtějí jen nějakou práci a peníze, ať jdou raději jinam. Pokud ale chtějí práci, která dává smysl, jsou tu na pravém místě.“ A jak je to tu s těmi ručně psanými popisky ke knížkám? Samozřejmě je tu píší sami zaměstnanci poté, co si knížku přečtou. Je běžné, že v každém knihkupectví Waterstones narazíte na jinou skladbu knih, protože nic už není centrálně řízeno. „Knížku nám může klidně nabídnout k prodeji každý, i autor, který ji vydal vlastním nákladem. Když je to místní autor, často to bude jen jedna naše pobočka, která tu knihu bude mít. Například u nás na Piccadilly nedává smysl mít autora, který je známý jen v Jižním Walesu, ale tam se bude knížka naopak prodávat velmi dobře.“ Potřebujeme bestseller? Zajímá mě, od kolika prodaných kusů se v Anglii považuje kniha za bestseller. „Bestseller je přece Bible, protože té se prodalo přece nejvíc,“ usměje se Tichá. „Pro nás ve Waterstones nemá smysl používat slovo bestseller. Když noviny něco bestsellerem nazvou, tak my to převezmeme, ale sami o sobě knížku bestsellerem nenazveme. Problém totiž je, že na obalu každé knížky dnes stojí psáno, že je to bestseller. Ale pak nemáte možnost dohledat, co vlastně tu knížku bestsellerem dělá. Každou neděli v britských novinách The Sunday Times vychází tabulky knižních prodejů na základě průzkumů agentury Nielsen. Hodně zákazníků žádá knížku uvedenou právě v tomto žebříčku, aniž by znali její přesný název nebo autora, takže to musím mít nastudované a ty noviny si pravidelně kupuju.“ V pobočce Waterstones na Piccadilly, která je největším knihkupectvím v Evropě, mají víc knih, než přečte člověk za celý život. „Je tu čtvrt milionu titulů, což je 8 mílí knih,“ prozrazuje mi žena, která za loňský rok přečetla sedmdesát pět knih, z nichž prý nedočetla jen jedinou. Když odsud odcházím, přemýšlím nad smysluplností knižního obchodu v anglickém podání, na míle odlišného od českého přístupu, kde mnozí knihkupci stále nechávají rozhodovat vydavatele, které knihy se budou propagovat, a pasují se tak do role pouhých prodavačů. V hlavě slyším i radu Jamese Daunta nezávislým knihkupcům: Pracujte tvrdě a respektujte zákazníka. Když to neuděláte, převezme vaši práci Amazon. {/mprestriction}  Autorka je novinářka a fotografka na volné noze. Pozn. aut.: V době mezi naším rozhovorem a jeho zveřejněním Pavlína Tichá přestoupila jako manažerka do pobočky Waterstones v Gower Street.

Čas načtení: 2024-08-23 10:00:00

Gaza: Třicet britských zdravotníků vyzývá Starmera k úplnému zastavení vývozu zbraní do Izraele

Třicet britských lékařů, zdravotních sester a zdravotnického personálu, kteří dobrovolně pracovali v Gaze, napsalo otevřený dopis britskému premiérovi Keiru Starmerovi, v němž vyzývají k úplnému zastavení prodeje zbraní Izraeli.„Požadujeme, aby vláda Spojeného království okamžitě jednala a ukončila pokračující izraelskou vojenskou eskalaci katastrofy v Gaze,“ uvádí se v dopise. „Spojené království musí zajistit, aby jeho politika vedla k příměří, a to zastavením vojenské podpory Izraeli a ukončením obchodu se zbraněmi s Izraelem. Jsme přesvědčeni, že naše vláda je k tomu povinna jak podle britského práva, tak podle mezinárodního humanitárního práva (MHP), a že je to morálně i právně správné.“Zdravotnický personál napsal, že během svého pobytu v Gaze zjistil, že všichni jsou nemocní, zranění nebo obojí - „až na okrajové výjimky“. „Při práci v Gaze jsme viděli u našich pacientů a našich palestinských zdravotnických kolegů rozšířenou podvýživu,“ uvedli. „Mnozí z nás v Gaze rychle zhubli, přestože jsme měli privilegovaný přístup k jídlu a brali jsme si s sebou vlastní doplňkovou výživnou stravu. Máme fotografické důkazy o život ohrožující podvýživě našich pacientů, od kojenců po seniory, o které jsme ochotni se s vámi podělit nebo jsme se o ně již podělili.“Prakticky každé dítě mladší pěti let, se kterým jsme se setkali, a to jak v nemocnici, tak mimo ni, mělo kašel a vodnatý průjem. V nemocnicích, v nichž jsme pracovali, byla rozšířená žloutenka a infekce hepatitidou typu A, zatímco míra chirurgických komplikací se blížila 100 %. V důsledku nemožných provozních podmínek v nemocnicích - včetně nedostatku zásob, vody a léků včetně antibiotik -, přeplněnosti a podvýživy pacientů bylo téměř jisté, že dojde k infekci chirurgických řezů. Byli jsme nuceni používat domácí zásoby včetně octa k antiseptickým účelům, nebo se obejít bez nich. Kvůli nedostatku léků proti bolesti, antibiotik a nemocničních lůžek vykazovali pacienti vysokou míru tlakových nekróz.Těhotné ženy rodily v nehygienických a přeplněných podmínkách, protože už prostě není nikde místo, které by nebylo nehygienické a přeplněné. Těmto ženám hrozí vážné riziko komplikací, špatného zdravotního stavu a úmrtí. Ti z nás, kteří pracovali s těhotnými ženami, pravidelně viděli mrtvé porody a úmrtí matek, kterým by se v každém fungujícím systému zdravotní péče dalo snadno zabránit. Míra infekce v řezu císařským řezem byla ohromující, a to často rodily ženy, které odcházely bez anestezie nebo léků proti bolesti. Jejich děti se rodily s podváhou, zatímco matky pravděpodobně nemohly kojit kvůli podvýživě. V celé Gaze není k dispozici pitná voda. Jen velmi málo dětí narozených v těchto podmínkách pravděpodobně přežije, a ty, které přežijí, budou mít trvale poškozené zdraví.

Čas načtení: 2025-02-13 09:00:00

Ohlédnutí - k české novinářské práci

Chtěl bych připsat pár řádek ke komentáři Dana Veselého, oprávněně bědujícího nad tím, že Česká televize a Český rozhlas nebudou nezávislé nikdy. Shodou okolností se na mě obrátil jeden mladý historik s dotazem ohledně toho, jakou jsem kdysi dělal kritiku a analýzu privatizace. Londýnský ekonomický odborník a pracovník kapitálových trhů František Nepil měl začátkem devadesátek  ostrou a velmi důvodnou kritiku privatizace Škodovky a absolutně diletantského řešení důchodového zabezpečení v České republice. Před vznikem Britských listů v létě 1996 jsem byl koncem osmdesátek a pak během první poloviny devadesátek reportérem a komentátorem nejprve českého vysílání BBC, pak Svobodné Evropy a pražského komerčního Rádia Alfa. Odvysílal jsem stovky příspěvků. Na základě žádosti onoho historika jsem se teď těmi více než třicet let starými příspěvky probíral a našel jsem tam i tento, který možná má v souvislosti s dnešním komentářem Dana Veselého určitou relevanci. Nebo ne? Namítnete, že Čulík arogantně poučoval české novináře už v roce 1994? Pokračování viz níže:

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-05-02 10:58:34

Velitelství britských jednotek v Číně [1915-1925]

Autor: wlasto Datum: 02.05.2025 10:58:34 Název:Name:Velitelství britských jednotek v ČíněCommander British Troops in ChinaOriginální název:Original Name:Commander British Troops in ChinaDatum vzniku:Raised/Formed:DD.MM.1915Předchůdce:Predecessor:Velitelství britských jednotek v jižní Číně, Velitelství britských jednotek v severní ČíněCommander British Troops in Southern China, Commander British Troops in Northern ChinaDatum zániku:Disbanded:DD.MM.1925Nástupce:Successor:Velitelství britských jednotek v jižní Číně, Velitelství britských jednotek v severní ČíněCommander British Troops in Southern China, Commander British Troops in Northern ChinaNadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Dislokace:Deployed:DD.MM.1915-DD.MM.1925 Hong Kong, Flagstaff House / Velitel:Commander: 20.11.1920-30.08.1921 Kirkpatrick, George Macaulay (Major General)30.08.1921-09.01.1922 Kirkpatrick, George Macaulay (Lieutenant General)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Čestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:en.wikipedia.org

Čas načtení: 2024-02-02 09:00:00

Hospodaření OSBL za leden 2024

Vážení čtenáři, prosincová krize ohledně financování Britských listů víceméně pominula, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podpořili. Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně, kteréžto částky nedosahujeme.  Děkujeme všem!! V lednu 2024 přispěli čtenáři na provoz Britských listů celkovou částkou 57 535,45 Kč. Výdaje byly 67 620,89 Kč. Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2020-11-05 09:35:56

UK rap: 10 nejlepších britských hip hop songů všech dob

I Velká Británie umí rap, a to hodně dobře. Nabízíme vám přehled deseti nejlepší UK hip hop singlů všech dob. ¨ Za UK hip hop může BBC Britský hip hop, často označovaný jako UK rap nebo také Brit-hop je hudební žánr, který vznikl ve Velké Británii a pokrývá různé formy hiphopové hudby. Zajímavé je, že…Pokračovat ve čteníUK rap: 10 nejlepších britských hip hop songů všech dob Článek UK rap: 10 nejlepších britských hip hop songů všech dob vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2018-07-02 10:26:46

48 pánských účesů 2018 podle nejlepších britských kadeřníků

Británie je líhní módních talentů nejen v oblasti módy jako takové, ale i co se týče kadeřnického umění. Podívejte se na 48 pánských účesů 2018 podle nejlepších britských kadeřníků a ohodnoťte, nakolik se každá z osmi kolekcí s účesy pro muže vyvedla. Kadeřníci Ross Charles, Michael Francos, Jason Hall, Terri Kay & Andrea Giles, Kevin Luchmun a Joanne Surace – to jsou dnes nejvýraznější britské tváře pokud jde o pánské účesy v Británii. 48 pánských účesů 2018 podle nejlepších britských […] The post 48 pánských účesů 2018 podle nejlepších britských kadeřníků appeared first on VLASY A ÚČESY.

Čas načtení: 2024-04-10 10:00:00

Opět musíme žádat čtenáře o peníze

Prosíme, přispějte finančně na provoz Britských listů. Právě jsme museli uhradit nezbytné právní služby týkající se registrace spolku Občanské sdružení Britské listy, ve výši 25 833 Kč. Znamená to, že nám na účtu Britských listů zůstává dnes 67 Kč. Bohužel, taková situace je zcela neúnosná.Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně. Děkujeme.Jan Čulíkšéfredaktor

Čas načtení: 2025-02-16 09:00:00

Zmatenost myslí: To, že je na některých místech v ČR ideologická cenzura, přece neznamenái, že lze dáva\t prostor lžím a nenávistným projevům!

Vidím, že můj článek o tom, že není přípustné tolerovat šíření lží a nenávistných útoků, zamotal lidem tak trochu hlavu. To, že třeba Seznam.cz cenzuruje fakta a odstraňuje odkazy na články v Britských listech, shrnující věcné informace z renomovaných západních institucí, nemůže být argumentem pro toleranci lží a nenávisti.  Píše náš čtenář Jan Pozorovatel: Reakce na: "Pozn. JČ: Avšak když mluvil Vance o „cenzuře“ v Evropě, zkreslil to. Evropa se snaží vnímat rozdíl mezi fakty a lžemi. Pokud se nějaké politické strany snaží ovlivňovat voliče lžemi, tak jako Trump a Vance, je tato „svoboda projevu“ přijatelná? Nesmíme na to lhaní poukázat a odsoudit je?"Takže když mám ve schránce na Seznamu plno smazaných diskusních příspěvků, m.j. pouhé odkazy na články v Britských listech a na vámi zveřejněné překlady článků z britských novin, to není cenzura?  A není to jen Seznam. Zkuste veřejně hájit třeba vražděné palestinské děti. Znemožní vás, nakydají na vás fůry hnoje a profesně poškodí (zpěvák Klus). Případně vás pro jistotu ještě označí za "proruské"....prostě "svoboda slova".  Jinak velmi podobnou obhajobu cenzury (chránit před lžemi) jsem vyslechl před lety na povinných přednáškách z "marxáku". Pamatuji také na studenta, který oponoval že "dělíte lidi na tupé blbce, kteří uvěří všemu, co se jim předloží, a vyvolenou kastu, která jim vysvětlí, co je pravda a co je lež" Jestli chcete obhajovat cenzuru, m.j. blokování Britských listů, neodpovídejte mi. Přece jen mám o vás ještě iluze. Myslím, že to pěkně vysvětlil Fabiano Golgo:

Čas načtení: 2025-02-16 09:00:00

Zmatenost myslí: To, že je na některých místech v ČR ideologická cenzura, přece neznamená, že lze dávat prostor lžím a nenávistným projevům!

Vidím, že můj článek o tom, že není přípustné tolerovat šíření lží a nenávistných útoků, zamotal lidem tak trochu hlavu. To, že třeba Seznam.cz cenzuruje fakta a odstraňuje odkazy na články v Britských listech, shrnující věcné informace z renomovaných západních institucí, nemůže být argumentem pro toleranci lží a nenávisti.  Píše náš čtenář Jan Pozorovatel: Reakce na: "Pozn. JČ: Avšak když mluvil Vance o „cenzuře“ v Evropě, zkreslil to. Evropa se snaží vnímat rozdíl mezi fakty a lžemi. Pokud se nějaké politické strany snaží ovlivňovat voliče lžemi, tak jako Trump a Vance, je tato „svoboda projevu“ přijatelná? Nesmíme na to lhaní poukázat a odsoudit je?"Takže když mám ve schránce na Seznamu plno smazaných diskusních příspěvků, m.j. pouhé odkazy na články v Britských listech a na vámi zveřejněné překlady článků z britských novin, to není cenzura?  A není to jen Seznam. Zkuste veřejně hájit třeba vražděné palestinské děti. Znemožní vás, nakydají na vás fůry hnoje a profesně poškodí (zpěvák Klus). Případně vás pro jistotu ještě označí za "proruské"....prostě "svoboda slova".  Jinak velmi podobnou obhajobu cenzury (chránit před lžemi) jsem vyslechl před lety na povinných přednáškách z "marxáku". Pamatuji také na studenta, který oponoval že "dělíte lidi na tupé blbce, kteří uvěří všemu, co se jim předloží, a vyvolenou kastu, která jim vysvětlí, co je pravda a co je lež" Jestli chcete obhajovat cenzuru, m.j. blokování Britských listů, neodpovídejte mi. Přece jen mám o vás ještě iluze. Myslím, že to pěkně vysvětlil Fabiano Golgo:

Čas načtení: 2025-06-04 10:00:00

Hospodaření Britských listů za květen 2025

 Vážení čtenáři, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podporují. Opravdu si toho vážíme. V květnu 2025 jste nás podpořili podstatnou částkou 97 158,10 Kč, výdaje byly 113 980,89 Kč, zůstatek koncem května byl 1 182,02 Kč. Byli jsme schopni tentokrát uhradit spolupracovníkům regulérní měsíční honorář, zaplatit za účetnictví za rok 2024 a poslat trochu peněz i Honzovi Panochovi na elektřinu na provoz serveru Britských listů - Jan Panoch nás třicet let zadarmo sponzoruje.   DĚKUJEME VŠEM!! Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz normálně přibližně 70 000 Kč měsíčně. VELMI si vážíme vaší trvalé podpory. Ke konci května to vypadalo, že se potřebné měsíční peníze na uhrazení výdajů Britských listů neseberou- Šéfredaktor v té věci publikoval apel, a na poslední chvíli se financí sešlo dost. Mnohokrát děkujeme, ale apelujeme na čtenáře, aby nám každý měsíc poslali oněch dvě stě korun. Tentokrát jsme byli zachráněni, protože nám jeden čtenář opět, poslal dvacet tisíc, jiný pětadvacet, další deset tisíc. Jsme těmto dárcům nesmírně vděčni, jenže tohle nemůžeme pravidelně očekávat. Prosíme naopak všechny o pravidelnou podporu 200 Kč měsíčně. Finančních příspěvků od čtenářů si nesmírně vážíme, víme velice dobře, jak špatně na tom mnozí občané v ČR jsou. A neomlouvejte se, že přispíváte (údajně) málo, vážíme si každé koruny.  Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917 Tady najdete QR kódy pro vaše případné finanční příspěvky. Děkujeme. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2026-04-24 10:00:00

Dar pro finančně přispívající čtenáře

Dobrý den, potřebujeme do konce měsíce ještě asi 20 000 Kč, nemá-li se nám celý systém Britských listů rozložit. Potřebujeme ještě asi sto čtenářů, kteří by přispěli dvěma stovkami.Fabiano Golgo dělá čtenářům nabídku: Kdo přispěje na provoz Britských listů částkou nejméně 300 Kč, dostane odměnou v pdf napínavou knihu Fabiana Golga o fascinující Češce, která se octla v Brazílii. Její život by měl být zfilmován a její osud je napínavou záhadou.Prosíme, přispějte!!  Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917 Tady najdete QR kódy pro vaše případné finanční příspěvky. Děkujeme. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně. 

Čas načtení: 2026-06-09 10:00:00

Hospodaření Občanského sdružení Britské listy za květen 2026

Děkujeme přispěvatelům na provoz Britských listů, že se během května shromáždilo 101 418 Kč. Ovšem tak vysokou částku jsme shromáždili, protože jeden čtenář nám poskytl celých 25 000. Ano, jak vidíte níže, museli jsme tento měsíc uhradit platbu za účetnictví Britských listů, právě v částce 25k. Čímž nám nezbylo na honorář pro Fabiana Golga, který jsme mu mohli uhradit až dnes 9.6., kdy jsme znovu dosáhli částky 25 000, ovšem s důsledkem, že nynější částka na našem účtu je nula. Apelujeme na čtenáře, aby přispívali měsíčně alespoň částkou 300 Kč. (Nemůžeme spoléhat na pravidelné dary od velkých dárců, jimž jsme ale nesmírně vděčni!) Děkujeme!! Fabiano Golgo daruje svou napínavou knihu o záhadné Češce v Brazílii všem,kdo přispějí alespoň částkou 300 Kč. Finančních příspěvků od čtenářů si nesmírně vážíme, víme velice dobře, jak špatně na tom mnozí občané v ČR jsou. A neomlouvejte se, že přispíváte (údajně) málo, vážíme si každé koruny.   Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917 Tady najdete QR kódy pro vaše případné finanční příspěvky. Děkujeme. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně. 

Čas načtení: 2024-02-15 09:00:00

Finanční podpora čtenářů pro Britské listy je opět rekordně nízká

Vážení čtenáři,poněkud jsme se optimisticky unáhlili, když jsme koncem ledna konstatovali, že pokles čtenářské finanční podpory pro Britské listy ke konci minulého roku pominul.Bohužel, je únor a jsme opět na dně. Chceme, aby Britské listy byly volně přístupné každému, jako veřejnoprávní médium. K tomu však potřebujeme minimální finanční podporu od čtenářů, čtyři redaktoři Britských listů musejí dostávat alespoň zcela minimální honorář.Děkujeme mnohokrát za vaši podporu.Náš účet: Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2023-12-14 09:00:00

Prosíme, přispějte finančně na vydávání Britských listů

Tento měsíc máme na účtu zatím pouhých 13 000 Kč, z toho nezaplatíme nic. Apelujeme na čtenáře, aby přispěli na vydávání Britských listů. Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2024-03-20 09:00:00

Hospodaření OSBL za únor 2024

Vážení čtenáři, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podporují. Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně.  Děkujeme všem!! V únoru 2024 přispěli čtenáři na provoz Britských listů celkovou částkou 127 408,44 Kč. Výdaje byly 102 860,89 Kč (s doplatky honorářů za předchozí měsíce). Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2024-04-03 10:00:00

Hospodaření OSBL za březen 2024

Vážení čtenáři, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podporují. Opět nám bohužel ke konci března poklesla částka na účtu na pouhých 7 155,77 Kč. Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně.  Děkujeme všem!! V březnu 2024 přispěli čtenáři na provoz Britských listů celkovou částkou 64 168,79 Kč. Výdaje byly 88 660,89  Kč (přispěli jsme tentokrát i panu Velemanovi, který dává finanční částky ze svého malého platu svým klientům pod hranicí chudoby, aby měli co jíst, český stát by se měl STYDĚT!). Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2024-05-01 10:00:00

Hospodaření OSBL za duben 2024

Vážení čtenáři, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podporují. Finančně jsme to díky vám v dubnu 2024 těsně přežili, jeden čtenář nám poskytl jednorázově celých 10 000 Kč a druhý dokonce 20 000 Kč, děkujeme mnohokrát!! Nicméně nám koncem měsíce poklesla částka na účtu na pouhých 5 959,89 Kč, kvůli té platbě za právní služby. Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně.  Děkujeme všem!! V dubnu  2024 přispěli čtenáři na provoz Britských listů celkovou částkou 86 498,01 Kč. Výdaje byly 87 693,89 Kč (protože jsem museli uhradit ten poplatek za právní služby, ve výši 25 833 Kč). Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2024-06-05 10:00:00

Hospodaření OSBL za květen 2024

Vážení čtenáři, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podporují. Finančně jsme to díky vám v květnu 2024 zase přežili, znovu nám jeden čtenář nám poskytl jednorázově celých 10 000 Kč a druhý dokonce 20 000 Kč, děkujeme mnohokrát!! (Problém ale je, že bez těchto jednorázových velkých darů by byly příspěvky velmi nízké, potřebujeme systematickou pomoc od čtenářů ve výší tak 200 Kč měsíčně.) Nicméně nám koncem měsíce poklesla částka na účtu na 8 922,06 Kč. Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně. Očekáváme začátkem června ještě jeden, doufejme už poslední účet za právní služby, asi v částce 20 000 Kč Děkujeme všem!! V květnu 2024 přispěli čtenáři na provoz Britských listů celkovou částkou 72 023,06 Kč. Výdaje byly 69 060,89 Kč. Příspěvky na provoz Britských listů je možno   zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2024-07-10 10:00:00

Hospodaření OSBL za červen 2024

Vážení čtenáři, děkujeme mnoha čtenářům, kteří nás finančně podporují. Finančně jsme to díky vám v červnu 2024 zase přežili, čtenáři se svými dary opravdu překonali, děkujeme mnohokrát!! (Problém ale je, že bez těchto jednorázových velkých darů by byly příspěvky velmi nízké, potřebujeme systematickou pomoc od čtenářů ve výší tak 200 Kč měsíčně.) Nicméně nám koncem měsíce poklesla částka na účtu na 1 180,38 Kč. Prosíme, v podpoře neustávejte - potřebujeme na provoz přibližně 70 000 Kč měsíčně. Obáváme se, že se čtenáři tak velkou podporou v červnu poněkud vyčerpali a že těch potřebných 70 000 nedáme v červenci dohromady, zatím se sebralo méně než 10 000 Kč. Prosíme, přispějte.  Děkujeme všem!! V červnu 2024 přispěli čtenáři na provoz Britských listů celkovou částkou 106 989,21 Kč Výdaje byly 114 730,89 Kč. Jejich rozpis je níže.  Příspěvky na provoz Britských listů je možno  zaslat  na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. IBAN: CZ4455000000001001113917Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Jako v České republice oficiálně registrovaný spolek (občanské sdružení) poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

Čas načtení: 2024-07-25 10:00:00

Seznam.cz neví, co dělá

Milan Rokos zveřejnil ve středu 24. července na severu Seznam Zprávy informaci dvou amerických lékařů, kteří pracovali v Gaze, o tom, že izraelská armáda střílí záměrně na děti, ZDE Tuto informaci jsme v Britských listech přinesli už 20. července, ZDE, ale další svědectví těchto amerických lékařů z Gazy už dávno předtím, píší o svých drastických zkušenostech opakovaně:V dubnu 2024: Jako chirurgové jsme nikdy neviděli takovou krutost, jako je izraelská genocida v Gaze 11. července 2024: Izraelské zbraně přeplněné šrapnely způsobují dětem v Gaze devastující zranění, svědčí lékaři  Kdykoliv na Britských listech vydáváme tyto autoritativní, ověřené informace z Gazy a nějaký čtenář na ně umístí odkaz na diskusním fóru na Seznamu.cz, odkazy jsou odstraněny jako údajné fake news a čtenářům je vyhrožováno, že budou zablokování. Dokonce Seznam.cz odstranil i větu, že Britské listy přinášejí o Gaze objektivní informace. Tragikomedie: Seznam.cz cenzuruje už nejen odkazy na články, ale i jakoukoliv zmínku o Britských listech Mohl by Seznam.cz vysvětlit, proč odstraňuje seriozní informace o izraelském vraždění v Gaze a zároveň je sám publikuje?: