Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-29 11:27:27

Vláda schválila nové nařízení o poskytování dotací na podporu národnostních menšin

Vláda České republiky schválila nové nařízení, které upravuje podmínky a způsob poskytování dotací ze státního rozpočtu na činnosti příslušníků národnostních menšin. Nařízení nahradí dosavadní právní úpravu z roku 2002 a nabývá účinnosti dne 1. července 2026.

Čas načtení: 2020-04-30 07:56:09

Jak se šíří fake news o dějinách. K prezentaci nepovedené knihy Československo – stát, který zklamal

Když v roce 2009 vyšla ve světoznámém nakladatelství Yale University Press kniha americké historičky Mary Heimannové o Československu, hodně se o ní psalo a mluvilo. Nyní ji česky vydalo nakladatelství Petrkov v Havlíčkově Brodě. Na jeho webových stránkách se dozvídáme i o tehdejším debatování. Dílo prý „rozvířilo na všech stranách obrovské emoce“. Mimo jiné prý autorka velmi rozhořčila českého generálního konzula v Los Angeles, jeden recenzent se domníval, že „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“, jiný zase že kniha „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“. Britský časopis Times Literary Supplement dílo uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“. O věcné kritice z pera odborných historiků nakladatelství pomlčelo.  Dnes módních sloganů Fake News a Fact Check se tehdy ještě nepoužívalo, a nakolik byly tehdejší kritické připomínky zohledněny v českém vydání, není předmětem tohoto zamyšlení. Zde jde o pozoruhodnou problematiku dnešní prezentace českého vydání knihy. Ta totiž vrhá jasnější světlo na kritiku nebo rozhořčení kolem ní než handrkování o historické pravdě nebo ověřených informacích či Fake News v soudech o Československu. K tomu se přímo vnucují čtyři postřehy o způsobu, jakým se dnes kniha nabízí českým čtenářům. 1. První otázka se týká jejího názvu. Původní anglický titul zněl Czechoslovakia: The State That Failed a býval do češtiny překládán jako „Československo – stát, který selhal“. Nynější české vydání knihy však nese titul „Československo – stát, který zklamal“. Původní titul vzbuzuje dojem, jako by kniha pojednávala o Československu, zatímco titul české verze knihy zaměřuje pozornost na zklamaná očekávání kohosi. Na dotaz, jak si lze rozdíly ve třech verzích titulu vysvětlit, nabídla autorka v interview ČT rozpačitý odkaz na překlad slova „failed“, jako by čeština neměla jednoznačně vhodného výrazu. Jenže pojem failed state patří k běžně užívanému vokabuláru. Podle údajů dnes vševědné Wikipedie bývá překládán jako „zhroucený stát“ ve smyslu země, kde vláda nemá kontrolu nad územím státu, nedokáže zajistit základní potřeby svých občanů nebo kde v zemi neexistuje vůbec žádná centrální moc. V tom smyslu Československo ztrátou státnosti nikdy netrpělo, jak nacisté, tak komunisté je ovládali pevnou rukou, a když bylo jeho území po několik měsíců na konci druhé světové války konfrontováno s následky posledních bojů války a zhrouceného státního pořádku Velkoněmecké říše, podařila se obnova československé státní správy v až překvapivě krátké době.  V tom smyslu byl již anglický titul knihy nesrozumitelný. Jeho běžné překládání jako „stát, který selhal“ sice nebyl přesný, ale odpovídal mu lépe než dnes zvolený titul „stát, který zklamal“. Ten byl zřejmě motivován pokusem prezentovat knihu na českém knižním trhu vstřícněji, než se stalo vzhledem k trhu anglickému. Možná šlo ale o reakci na dojem zaznívající nejen mezi českými, ale i německými a angloamerickými recenzenty, že kniha nabízí přespříliš odmítavý obraz Československa. Péče o věcnou preciznost každopádně při volbě titulu velkou roli nehrála, což již samo o sobě obvykle vede k nedorozuměním. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 2. Nakladatelství Petrkov prezentuje knihu Mary Heimannové jako dílo autorky, která nabízí pravdu a boří mýty. Historie by prý neměla nic zamlčovat nebo omlouvat, pravda je prý „v historii jedinou hodnotou a měřítkem“, ba dokonce prý jedině pravda může „vytvářet společnost v demokracii“. Proto se autorka pokusila „zbavit dějiny Československa mýtů“ a zaměřila se „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“. Prý jde „o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému ‚českému‘ vnímání minulosti“.  Povrchnímu čtenáři by se takovýto projekt mohl jevit jako atraktivní, kdo by dnes nebyl pro hledání pravdy o minulosti a kritické pohledy na mýty? Ba co víc, kdo by nepodlehl i insinuované představě, že kritici takovéhoto projektu jsou v zajetí jakýchsi tradic pochybeného vnímání minulosti? Pozornější čtenář se ovšem zamyslí nad naivitou představy, jako by pravda a mýty byly samozřejmými protiklady, jako by bourání mýtů bylo již a priori výrazem pravdy. Dělení výroků o Československu a jeho dějinách podle dichotomického schématu pravda versus mýtus je však ahistorickou konstrukcí, spočívající na bipolárním obraze lidského světa a vytěsňující jak jeho komplexitu, tak i schopnost lidského intelektu k diferencujícímu vnímání a komunikování. Zde tak narážíme na konstrukci údajného protikladu, který nikdy nikde reálně neexistuje. Dějiny Československa byly od samého počátku doprovázeny širokým spektrem rozmanitých postojů vůči němu, a tedy i jeho obrazů. To se týká jak jeho státních příslušníků všech národností, tak i mezinárodních reakcí na jeho vznik a později výkladů jeho dějin. Proto jsme doslova zaplaveni různorodými obrazy československých dějin, od více či méně informovaných a informativních zpráv a studií, schematických projevů sympatií nebo antipatií, až po subtilní pokusy o zachycování nejrůznějších aspektů jeho dějin. O pravdě versus mýtu se v souvislosti s československými dějinami jistě mluvit nedá. Kromě toho se vnucuje otázka, proč se Mary Heimannová při hledání pravdy o Československu zaměřila „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“ jako údajně netradičním pohledu v konfrontaci s údajně zavedeným pragocentristickým ‚českým‘ vnímáním minulosti. Vzhledem k mýtům, které se snaží bourat, prohlásila autorka v roce 2018 v interview Deníku N, že „nejproblematičtější je první republika“. Její hlavní téma se tak točí kolem obrazu, jako by byl konflikt mezi českým nacionalismem a národnostními menšinami hlavním problémem první Československé republiky. Tento obraz jistě není nový, ba naopak. Ze strany a priori odmítavých odpůrců první republiky byl šířen od jejího vzniku až po její rozbití v roce 1938; právě tímto argumentem se oháněli zastánci mnichovské dohody. Tomu odpovídající stereotypní obrazy Československa byly velmi populární zejména v německé, ale i v anglické literatuře, kterou autorka prý četla, než se ponořila do českých archivů. Příležitostně z ní i na důkaz svých výroků cituje – třeba výrok někdejšího britského premiéra Davida Lloyd George o „polyglotnímu a inkoherentnímu státu Československo“. V tom smyslu se očividně sama stala obětí starodávného mýtu o Československu, aniž by si uvědomovala, na jaké tradice navazuje. Problém tohoto obrazu spočívá především v jeho etnonacionalistické konstrukci Čechů, Slováků a národnostních menšin, jako by se jednalo o jakési kulturněhistoricky a politicky homogenní entity. Jakmile se od ní odpoutáme, pak ovšem rychle zjistíme, že ve všech etnicky rozdílných skupinách měla liberálně demokratická republika jak své odpůrce, tak i své příznivce. Z této perspektivy se nám zkušenosti s národnostními konflikty v první republice ukážou jako nejen pozoruhodné, ale i pro dnešní evropské demokratické státy velmi cenné.  Etnicita totiž nedeterminuje individuální postoje a charaktery lidských bytostí. Litanie o českém nacionalismu jako příčině útisku národnostních menšin se ozývaly v různě velkých částech jednotlivých menšin v různých situacích s různou hlasitostí. Nejvíce je bylo slyšet tam a tehdy, když byly podporovány z okolních států. Na příkladu demokratické první republiky se tak můžeme naučit vnímat různorodost menšinových problémů za různých okolností, a tedy i rozpoznávat možnosti pro hledání uvážlivě konsenzuálních řešení tohoto druhu konfliktů. Konceptualizace dějin Československa nikoli jako dějin zdánlivě homogenních národů a menšin, nýbrž jako dějin jedné státně konstituované multikulturní společnosti, nám umožní přiblížit se komplexitě a dynamice kolektivních identit i společenských vývojů, a tedy i konkrétním historickým kontextům, ve kterých veškeré tehdejší obyvatelstvo Československa žilo. Volba schematické osy nacionalismus versus menšiny proto nenabídla Mary Heimannové cestu k inovativnímu obrazu onoho státu, nýbrž ji zavedla do vod dávno tradovaných stereotypů. 4. Čtvrtý závažný problém prezentace knihy Mary Heimannové se týká představy, jako by byla pravdu o Československu objevila v archivech. Na webové stránce nakladatelství Petrkov se dozvídáme, že se autorka jako „zavedená historička anglické katolické historie“ začala shodou okolností zajímat o československé dějiny, které ji fascinovaly natolik, aby se naučila česky a přestěhovala do Prahy, „kde strávila dva roky intenzivním archivním výzkumem“. Autorka sama o sobě říká, že prý vůči Československu nebyla předpojata, že „nezahájila své rešerše s nějakým předem stanoveným závěrem“ a že nemá žádný důvod kritizovat Československo jako stát: „Sledovala jsem stopy, ke kterým mě přivedly archivy.“ Když prý začínala, „všechno, co jsem četla, bylo v angličtině“, a tak se prý dozvěděla, že šlo o „liberální humánní stát“. Teprve „postupně jsem díky rešerším v archivech začala objevovat jiné, temnější stránky“. Problém s tímto přístupem ke studiu dějin je skutečnost, že se v archivech neskrývá pravda. Nacházíme tam dokumenty z minulosti, které sami čteme a zařazujeme ve vlastních hlavách a mentálních mapách do kontextů. Proto v archivech i odborní historikové mnohdy nacházejí pouhé důkazy vlastních předpojatých interpretací a soudů o dění v minulosti, a proto se ani odborní historikové nikdy neshodují ve svých interpretacích dějin. Konec konců i autorka mluví o historicích, kteří jsou prý příliš vstřícní k českým dějinám, zatímco jiní prý dospívají k obdobným závěrům jako ona. Na archivy se odvolávají všichni, a již to samo nás musí nabádat k ostražitosti vůči naivní představě, jako by odkazy na archivní rešerše ospravedlňovaly také či onaké tvrzení o minulosti. V archivech nacházíme informace, které jsou nezbytnou součástí moderní odborné historiografie. Nikoli však proto, že by nám zvěstovaly pravdu, nýbrž protože upřesňují, cizelují naše obrazy dějin, korigují základní faktografické údaje, upozorňují na nové souvislosti a inspirují k novým otázkám. Mary Heimannová byla podle vlastních slov třeba překvapena velkým počtem dokladů, jak Češi udávali jiné Čechy, a proto připisuje tomuto jevu velký význam ve svých soudech o Československu či českém nacionalismu. Kdybychom chtěli posuzovat kvantitativní dimenzi českého udavačství, tak by ovšem bylo záhodno ponořit se do dalších archivních výzkumů a srovnávat obdobné jevy za různých situací v různých státech, abychom si udělali představu o tom, do jaké míry se jedná o specificky český jev nebo a kdy o běžný fenomén lidských společností vůbec. Takový výzkum ovšem autorka nepodnikla, protože je obětí prostoduché fetišizace archivů jako sídel historické pravdy. Na závěr si připomeňme ještě vyprávění Mary Heimannové o jedné její vlastní osobní zkušenosti. Když se jí novinářka Emma Smetana v České televizi dotázala, proč české vydání knihy vychází teprve po deseti letech, vznesla obvinění vůči dvanácti českým nakladatelstvím. Prý jí nabídly knihu uveřejnit a se šesti z nich prý dokonce již podepsala smlouvu. Jenže ve všech případech prý nakladatelé od svých nabídek odstoupili. Důvody prý nezná, ale v některých případech ví, že na ně došlo k politickému nátlaku knihu nevydávat. Paní Heimannová se domnívá, že příčinou je všeobecná nechuť ke knihám kritickým vůči nacionalismu. Prý ví, že k takovému nátlaku na nakladatele dochází i v jiných obdobných případech, a i novináři ji prý informovali o nátlaku nepublikovat pozitivní recenze její knihy. Konkrétně však prý nechce v televizi nikoho jmenovat, aby neuváděla jí známé osoby do trapné situace. Konec konců prý ani o Československu nepíše ve své knize všechno, co se v archivech dozvěděla, prý tam našla ještě více „nepříjemných“ informací, které do knihy nezahrnula, „v některých případech jsem tedy mohla napsat mnohem horší věci“.  Tato epizoda názorně zviditelňuje problematiku jak knihy Mary Heimannové, tak i reakcí na ni. Vzbuzuje totiž nezodpověditelné otázky. Nakolik jsou v jejím vyprávění o českých nakladatelstvích šířeny Fake News, aniž bychom je mohli prověřit podle zvyklostí metod zvaných Fact Check? S údajně novou pravdou o Československu v její knize tomu je obdobně. Jaký výběr informací nám autorka vlastně nabízí, co nám nesděluje a co si máme představit pod jejím upozorněním na ještě „mnohem horšími věcmi“? Kdyby v knize šlo o precizní ověřené informace z dějin Československa, byla by komunikace mezi autorkou a kritiky její knihy jednodušší. Jenže o věcných výhradách čtenářů a kritiků se dnes ani nakladatelství Petrkov a ani autorka nezmiňují, a navíc zneucťují kritické výroky o knize, jako by šlo o výrazy neochoty vnímat nové informace.  Obvinění vůči dvanácti nakladatelstvím je natolik závažné, že by si zasloužilo okamžité investigace. Proč ho ale vznášet na televizní obrazovce, aniž by bylo objasněno? Kdyby šlo o jeden případ, tak by ho každý bral jako podružnou epizodu, ale zmínka o celém tuctu nakladatelství a nátlaku na novináře nepublikovat pozitivní recenze knihy navozuje dojem jakési běžně rozšířené české praxe. Uvažování o hranici mezi epizodami individuálních zkušeností a zevšeobecňujícími výroky je náročným intelektuálním úkolem, vyžadujícím si přinejmenším co nejpečlivěji ověřovaných informací. O autorčiných zkušenostech s českými nakladatelstvími může každý z nás bohužel jen podle vlastního vkusu spekulovat. S jakýmsi českým nacionalismem asi nesouvisely, od pádu komunismu vycházejí nejrozmanitější pojednání o Československu a českém nacionalismu. Jakou roli sehrály věcné chyby knihy, na které recenzenti poukazovali a o nichž se ani nakladatelství, a ani autorka dnes nezmiňují? Nebo snad narazila paní Heimannová na kritiku a potíže následkem v knize šířených Fake News o Československu, které vznikly prostoduchým zevšeobecňováním pars pro toto? Kdyby se autorka neseznamovala s dějinami Československa naivním přístupem k archivům, ale studovala i dějiny obrazů tohoto státu v historiografii, publicistice a politické propagandě, tak by rychle zjistila, že její údajně nový výklad není zdaleka tak nový, jak se sama asi domnívá. Navíc by se seznámila s rozmanitými obrazy Československa a výklady jeho dějin, rozpoznala by sporné otázky a mohla se zaměřit na jejich nové aspekty a zohledňování opomíjených informací. Její badatelské příspěvky by pak mohly být inovativní a jistě by pak vzbuzovaly menší mediální rozruch i méně rozhořčených reakcí, asi tak jako tomu bývá s hlasy věcných kritiků této knihy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-11-29 19:45:00

Sousedé: Středoškoláci z Česka a Slovenska se zabývali kulturou národnostních menšin

V Domě národnostních menšin v Praze se 22. listopadu konala konference středoškoláků z Česka a Slovenska na téma proměny tradic národnostních menšin.

Čas načtení: 2025-12-06 11:18:00

Národnostní menšiny čelí dezinformacím, v některých jsou napjaté vztahy, uvádí vládní zpráva

Příslušníci národnostních menšin v Česku čelili v minulých dvou letech dezinformacím i nenávistným projevům. Jejich organizace se potýkaly s finančními problémy, zájem o členství v nich upadal. Ubývalo lidí, kteří jazykem minorit mluví. V některých menšinách byly napjaté vztahy a panovala nedůvěra, týkalo se to hlavně ruské a běloruské menšiny. Uvádí to zpráva o situaci národnostních menšin v ČR za roky 2023 a 2024, kterou se chystá ve středu projednat vláda. V radě vlády pro národnostní…

Čas načtení: 2020-10-29 14:47:18

Říjen 1918: Ostrovy kulometné moci byly základem dialogu

Čeští Němci chtěli okleštit na přelomu října a listopadu 1918 nově vzniklé Československo o tzv. německé oblasti. Jako první byla ustavena severočeská provincie Deutschböhmen. Poslanci říšské rady z řad českých Němců ve dnech 29. října až 3. listopadu 1918, vyhlásili provincii Deutschböhmen s centrem v Liberci (pro území Libereckého a Ústeckého kraje), provincii Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku), provincii Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově (jižní Čechy) a provincie Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (jižní Morava). Do konce prosince 1918 (několik malých oblastí až v lednu 1919) byly provincie československými oddíly vojska a dobrovolníků obsazeny. Dobrá komunikace je nade vše Každá doba má svoji účinnou zbraň, která na krátkou vzdálenost umí vyřešit hodně problémů s mezilidskou komunikací. V roce 1918 byl ideálním komunikačním nástrojem kulomet (strojní puška). Velká kadence je předpokladem vyšších ztrát nepřítele. Do dvaceti let kulomet doplnil samopal (někdo tomuto komunikačnímu nástroji říká útočná puška). Po 2. světové válce samopaly zlidověly zabíjení. Holič i žena v domácnosti se samopalem v ruce jsou podobně přesvědčiví jako v roce 1918 voják s kulometem. Samopaly (útočné pušky) si tuto pozici udržely dodnes. Proto v roce 1918 byly při řešení národnostních sporů nejdůležitějšími řečníky kulomety. Malé československé jednotky v provincii Deutschböhmen kulomety měly. S pomocí kulometů byla možná místní spolupráce Čechů a Němců i tam, kde mezi oběma národnostními skupinami panovalo viditelné napětí. Příklad Děčínska Oblast děčínského okresu s velmi rozlehlým Šluknovským výběžkem je typickým příkladem, jak ve zcela nepřátelském prostředí byla prosazena moc Československa, aniž byla celá oblast obsazena československým vojskem. Na Děčínsku došlo k paradoxní situaci. Oblast děčínského okresu byla mezi posledními na severu Čech, kde se ujala československá vláda oficiálně moci. Přesto tam nepřímo přebírala moc již během prvního týdne po vyhlášení československé samostatnosti. Československé jednotky postupně obsazovaly z Rumburku města a vesnice v okolí. Tím paralyzovaly moc německých nacionalistů. Většinou sice obsadily československé jednotky jenom několik klíčových bodů, nebo jenom jeden (železniční stanici), ale k paralýze moci německých nacionalistů to stačilo. Jednotky složené z českých branců měly psychologickou výhodu. Reprezentovaly nový rozvíjející se stát, zatím co místní německé dobrovolnické oddíly se snažily uchovat si ve svém prostředí zdání německé nacionální kontroly. Kromě českých vojenských posádek v oblastech s německým většinovým obyvatelstvem v některých obcích zakládala i místní česká menšina své malé strážní oddíly k ochraně proti rabování. Důležité body na železniční trati byly v rukou československého vojska. Železniční doprava pro potřebu německou nacionální administrativu v Deutschböhmen byla od začátku listopadu stále více ochromována. V situaci, kdy v rámci vnitřního konfliktu ani jedna strana nemá momentálně mocenskou převahu, jako tomu bylo na severu Čech koncem října 1918, přetnutí (kontrola) důležitých komunikací vytvořila na české straně mocenskou převahu. Tzv. německé provincie byly československými oddíly odříznuty od zásobování, takže ještě více zde zesílila nouze. Menší československé oddíly potom během listopadu a prosince postupně obsazovaly tzv. německé provincie kousek po kousku. Většinou byly německé enklávy tak zbídačené, že byly obsazovány téměř bez odporu. Vojenská politika jako akt zoufalství K tomu není od věci připomenout, že Němci neměli autoritu, protože prohraná válka byla vnímána jako německá válka. Poraženi byli Němci, ti způsobili i hlad a nouzi, a když nabízejí německou samostatnost, nenabízeli vlastně nic. Neměli jídlo, ani peníze ani vojáky. Dne 8. listopadu 1918 Německo obdrželo prosbu, aby byly přes Bavorsko do provincie Deutschböhmen posílány bojeschopné jednotky válečných navrátilců složené z českých Němců, čemuž Němci vyhověli. Jenže, vojáci přijeli, vystoupili z vlaku a většina šla domů i s výstrojí. Čeští Němci pro milovanou Deutschböhmen chtěli od Němců v rámci germánské solidarity zbraně. Během listopadu dostali sice čtyři tisíce pušek, ale to bylo vše, protože vlády Saska i Bavorska byly proti dalším dodávkám. Německá domobrana neměla dostatečnou výzbroj, výstroj ani výcvik, a proto neměla šanci. Postupné obsazování komunikačních, telegrafních a poštovních uzlů československými jednotkami pomalu paralyzovalo to, co mělo být německou provincií. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 14:50:09

Indie si koupila čas na pandemii. Jak draho vyjdou týdny karantény?

Narychlo vyhlášený třítýdenní zákaz vycházení bezpochyby zbrzdil šíření nemoci a pomohl připravit se na koncepční řešení zdravotnické krize. Mnohem větší výzvu než vlastní koronavirus však pro Indii budou představovat vedlejší důsledky karantény. Zákaz vycházení, jenž v Indii začal platit o půlnoci z 24. na 25. března, můžeme zpětně hodnotit jako správný krok, který pomůže nepřetížit zdravotnický systém nad únosnou míru. Na druhou stranu je zřejmé, že Indie se na karanténu mohla připravit dříve, lépe a koncepčněji. Ačkoli první izolovaný případ pacienta s koronavirem byl v Indii nahlášen už 30. ledna, vláda s ráznějšími opatřeními dlouho váhala, nezásobila se zdravotnickým vybavením a zavedla nouzový stav o několik dní později, než bylo záhodno. Jeho samotné vyhlášení bylo navíc značně chaotické: když premiér Naréndra Módí 24. března v osm hodin večer národu sdělil, že od půlnoci začíná platit zákaz vycházení, zapomněl občany informovat, jak se o ně vláda hodlá v době karantény postarat. Řešit problém, až nastane Další vývoj odhalil především dva jevy: tím prvním je potvrzení, že indický zdravotní a sociální systém dokáže poměrně rychle řešit velké problémy. Zmatky v prvním týdnu nouzového stavu způsobily hromadný exodus sezónních námezdních dělníků z velkých měst na vesnice. Ústřední vláda i jednotlivé státy však na tuto krizi dokázaly pružně reagovat uzavřením hranic a založením 21 tisíc provizorních táborů, které podle informací z jednotlivých států poskytly přístřeší a základní potravinovou pomoc 600 tisícům migrantů. Zároveň se však ukázalo, že indická vláda jedná pouze ve vleku událostí, aniž by je dokázala předvídat. Namísto promyšlené strategie jsme mohli vidět spíše reakci na komplikace, které ukvapeným vyhlášením karantény vznikly. Následky úvodních chaotických dnů tak mohou ve výsledku negovat její přínosy. Nekoordinovaná migrace vystavila námezdní dělníky zbytečnému zdravotnímu riziku, a to nejen kvůli možnosti dalšího rozšíření koronaviru, ale i kvůli horším hygienickým podmínkám v nouzových táborech, které mohou způsobit šíření jiných infekčních chorob. Jaká bude koncepce? Tři týdny zákazu vycházení, během nichž vystoupal počet prokazatelně nakažených z 600 na devět tisíc, posloužily indické vládě především k tomu, aby získala čas. V další fázi už ale bude muset přistoupit ke skutečně koncepčním řešením: vyčlenit nemocnice pouze pro pacienty s koronavirem, vybavit lékaře a zdravotnický personál ochrannými pomůckami, a především zavést důslednější testování obyvatelstva, v němž má indický systém dosud značné rezervy. Kvůli nedostatku testovacích sad dokáže Indie otestovat 15–20 tisíc osob denně. V zemi tak bylo dosud provedeno jen zhruba 190 tisíc testů, což při ohromné indické populaci dává průměr kolem 140 testů na milion obyvatel. Agresivní testování spojené s problematickým sledováním citlivých údajů se přitom ukazuje jako zřejmě jediný spolehlivý způsob, jak udržet virus pod kontrolou i po ukončení karantény. Malý počet testů navíc může maskovat skutečný rozsah epidemie, která se šíří sice pomalejším, ale konstantním tempem. Pokud se nepodaří rozšířit nemocniční kapacity a zbrzdit současný nárůst počtu nakažených o 15 procent denně, Indii koncem května dojdou nemocniční lůžka. Co přijde po karanténě? Třítýdenní nouzový stav končí 14. dubna a indická vláda dlouho ani nenaznačovala, že by měl pokračovat nadále. To se změnilo v sobotu 11. dubna, kdy při videokonferenci s ministerským předsedou požádala většina států ústřední vládu, aby zákaz vycházení prodloužila. Nejvíce zasažené státy jako Uríša, Paňdžáb, Maháráštra nebo Západní Bengálsko mezitím samy prodloužily karanténu do konce dubna. Konečné rozhodnutí se zřejmě dozvíme až v dalším projevu, který premiér Módí pronese 14. dubna dopoledne. Důvod, proč centrální vláda lavíruje, je zřejmý: každý den navíc znamená další těžkosti pro indickou ekonomiku. Její růst v posledních letech zpomaluje a delší výpadek v kombinaci s nižším objemem mezinárodního obchodu může celé hospodářství snadno poslat do recese. Nezaměstnanost, která už před karanténou mírně stoupala, nyní vyskočila z osmi na 23 procent. Můžeme rovněž předpokládat, že kvůli omezení volného pohybu osob drasticky klesne spotřeba domácností, která je důležitým hnacím motorem ekonomiky. Zákaz vycházení poškodí také indické zemědělce, neboť přišel uprostřed jarní sklizně. S tou farmářům každoročně pomáhají právě migrující nádeníci, kteří nyní sedí v nouzových táborech a karanténách a jsou zcela závislí na humanitární pomoci. Kvůli tomuto výpadku distribuce sezónních plodin proto vláda zřejmě bude muset zajistit, aby se v podzimní sezóně pěstovalo co nejvíce potravin na úkor technických plodin a posílila se potravinová soběstačnost. Ekonomická krize zároveň nesmí dopadnout na nejchudší. Zhruba 300 milionů obyvatel Indie žije pod hranicí chudoby a dalších 100 milionů těsně nad ní. Na pomoc těmto nejohroženějším skupinám cílí vládní balíček záchranných opatření v hodnotě 1,7 bilionu rupií (570 miliard korun), který zahrnuje základní potraviny a palivo zdarma i drobné finanční granty. Ty by měly podpořit především neformální ekonomiku, která zaměstnává 94 procent populace a produkuje téměř polovinu indického HDP. Otázkou však je, zda to bude stačit. Hodnota celého balíčku odpovídá jen zhruba jednomu procentu indického HDP, zatímco západoevropské státy hodlají na pomoc svým občanům uvolnit mezi 10 a 20 procenty. Rozdělená společnost Současná krize také ukazuje, jak je Indie navzdory veřejně proklamované jednotě dodnes rozdělená podle náboženských, národnostních a kastovních linií. Mohlo by se zdát, že společný nepřítel v podobě smrtícího viru společnost sjednotí, zatím to však vypadá, že opak je pravdou. Když vyšlo najevo, že enormní množství nakažených se rekrutuje ze sekty Tablíghí džamá’at, která uspořádala v půli března v Dillí velký sjezd, za hlavního šiřitele koronaviru byla označena muslimská komunita. To po komunálních nepokojích v Dillí na konci února ještě zesílilo náboženské pnutí mezi hinduisty a muslimy. Rozkol ve společnosti může zesílit také společenská ostrakizace těch, kteří jsou již nakaženi. Některé státy nechaly zveřejnit jména nakažených nebo označit jejich domy, lékaři jsou zase často považováni za přenašeče. Zdravotní krize také naplno odhaluje rozsáhlý problém s fake news a dezinformacemi, které v Indii kolují většinou přes skupiny na WhatsAppu. Kromě zaručených zpráv o šiřitelích choroby od muslimů po slepice se ve zprávách můžete dočíst i spolehlivé návody, jak vyléčit koronavirus popíjením kravské moči, cvičením jógy nebo ájurvédskou medicínou.  K silnějšímu centralismu? Těžko odhadovat, zda bude mít současná krize větší vliv na rozložení volebních sil. Jak podotýká politický stratég Prašánt Kišór, lidé nejvíce zasažení důsledky zákazu vycházení nemají důvěru v celý politický systém, a nikoli pouze v jeho současné představitele. Indická střední třída, která do značné míry určuje veřejné mínění, naopak vládě i nadále věří. Premiérovi Módímu hraje do karet nejen to, že oficiální čísla nakažených se v Indii stále drží relativně nízko a právě lehce překročila 10 tisíc, ale také razantní vyhlášení karantény, jímž v očích veřejnosti stvrdil svůj obraz rozhodného lídra. Otázkou zůstává, zda Módího kabinet této důvěry nezneužije. Indická ústava umožňuje v krajních případech omezit pravomoci států a změnit politický systém z federálního na unitární. Zdá se však pravděpodobnější, že centrální vláda bude jen nenápadnými kroky zvyšovat svou popularitu. Rozpaky už vzbudil například dobročinný fond PM CARES, který nechal ministerský předseda založit na zmírnění následků pandemie. Indie přitom už jeden podobný fond má, a za zřízením nové sbírky tak můžeme vidět i politický marketing: ústřední vláda nyní může na potravinové balíčky umístit portrét premiéra Módího, vykreslit jej jako největšího zprostředkovatele pomoci a umenšit roli jednotlivých států i neziskových organizací. I z tohoto detailu je patrné, jak krize spojená se šířením koronaviru odhaluje stále větší nesoulad mezi federální vládou a jednotlivými indickými státy. Ačkoli se v současné situaci ukazuje, že vnitřní problémy země dovedou státní vlády často řešit věcněji a pružněji než centrální byrokracie, ta si v mimořádných situacích naopak snaží za každou cenu udržet svou autoritu. K dlouhodobějšímu řešení krize by však spíše pomohlo, kdyby ústřední vláda místo tvrdých a překvapivých opatření delegovala více pravomocí na nižší úrovně státní správy, které dovedou zohlednit regionální specifika jak v boji s koronavirem, tak při následném restartu hospodářství. Otázkou však je, zda si premiér Naréndra Módí dovolí ustoupit z léta pečlivě budované a upevňované image silného a schopného velitele.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-03-18 16:00:00

Posledních 5 dnů do voleb na Slovensku. Budoucí prezident bojuje i o hlasy menšin, v Budapešti mají o vítězi jasno

Již za pět dní proběhne první kolo prezidentských voleb na Slovensku. V souboji o každý hlas si hlavní kandidáti všímají také voličů z řad národnostních menšin.

Čas načtení: 2024-04-02 11:10:00

Mozaika: Ženská emancipace, móda i tvrdá dřina. Galerie hlavního města Prahy vystavuje Nové realismy

Radostné chvíle i odvrácené strany života ve městě i na venkově, prostý i moderní život poháněný rozvojem technologií, pohledy na městskou i venkovskou krajinu, témata ženské emancipace, život národnostních menšin, dobovou módu a zábavu, i tvrdou práci v dělníků v továrnách – to vše a ještě víc ukazuje právě otevřená výstava Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945, kterou právě otevřela Galerie hlavního města Prahy.

Čas načtení: 2024-04-18 09:16:00

Seriál Radiožurnálu: Španělsko neexistuje, přemýšlí Katalánka. Volby ve Španělsku ovlivňuje regionální nacionalismus

Španělsko je země plná národnostních menšin, které mívají vlastní politické strany a zájmy. Současná levicová vláda v Madridu je na poslancích právě těchto stran závislá. V dalším díle eurovolbního seriálu se zaměříme na to, jak španělské volby do Evropského parlamentu může ovlivnit regionální nacionalismus.

Čas načtení: 2024-05-19 09:05:00

09:05 Historie.cs

Češi a Poláci, Poláci a Češi. Dějiny stýkání a potýkání, ale také záměrného nestýkání. Jak se vyvíjely vzájemné vztahy v průběhu tisíce let státnosti obou národů? M. Koldinská diskutuje s J. Květinou, R. Baronem a M. Řezníkem o národnostních stereotypech i diplomacii[online]

Čas načtení: 2024-08-16 10:00:00

Rusko odstoupilo od Úmluvy o ochraně národnostních menšin

Rámcová úmluva Rady Evropy o ochraně národnostních menšin přestala v Rusku platit. Ministerstvo zahraničních věcí oznámilo, že země od ní odstoupila 1. srpna.

Čas načtení: 2024-10-11 17:18:00

Tisíce Čechů by šly s Putinem. Vojáci v Libavé cvičili na psychologickou válku

Východní země Matador napadla Polsko. Skrz Česko proudí na pomoc napadené zemi alianční jednotky. Narážejí ale na nečekaný odpor: část obyvatel Česka se staví na stranu agresora. Budí nepokoje v ulicích, pořádají demonstrace, sabotáže a zasypávají internet dezinformacemi. Nejaktivnější jsou Murínci, milice složená z národnostních menšin. Armáda jednu z nich obklíčí v lesní pevnosti.

Čas načtení: 2024-10-11 18:09:40

Tisíce Čechů by šly s Putinem. Vojáci v Libavé cvičili na psychologickou válku

Východní země Matador napadla Polsko. Skrz Česko proudí na pomoc napadené zemi alianční jednotky. Narážejí ale na nečekaný odpor: část obyvatel Česka se staví na stranu agresora. Budí nepokoje v ulicích, pořádají demonstrace, sabotáže a zasypávají internet dezinformacemi. Nejaktivnější jsou Murínci, milice složená z národnostních menšin. Armáda jednu z nich obklíčí v lesní pevnosti.

Čas načtení: 2024-10-30 17:29:00

Ukrajina má otevřenou cestu do EU. Splnili jste podmínky, řekla jim Komise

Ukrajina může slavit velký úspěch. Evropská komise potvrdila, že Ukrajinci splnili všechny podmínky, které jim stanovila v roce 2022 pro vstup země Evropské unie. Mezi tyto podmínky patřily například otázky týkající se práv národnostních menšin na území Ukrajiny.

Čas načtení: 2024-11-01 09:00:00

Cože? Ťava?! Originální lekce slovenštiny pro mladou generaci se slovenským exprezidentem Andrejem Kiskou

Mladí Češi a Slováci se od sebe vzdalují. Zkušeností i jazykem. Otázku, zda si je možné rozumět víc, jsme probírali se slovenským exprezidentem Andrejem Kiskou. Poslechněte si vtipný exkurz do českoslovenštiny i do národnostních stereotypů. Řeč je...

Čas načtení: 2024-11-05 15:26:54

Friis o Birmančevičovi: Dokud se neobjevily lži, bylo vše v pořádku. Srb odjel domů

Kouč Sparty prohlásil o národnostních rozbrojích v kádru, že "konflikt je příliš silné slovo".

Čas načtení: 2024-11-08 17:14:53

Ohrožení pro idylku Orbán-Fico: Na Slovensku chystají nový jazykový zákon

Slovenské ministerstvo kultury vedené Martinou Šimkovičovou chce zpřísnit zákon o státním jazyce, který se týká používání jazyků národnostních menšin v zemi. To by mělo dopad i na početnou maďarskou menšinu a mohlo by to poznamenat vztahy Bratislavy s Budapeští, které rok po nástupu vlády Roberta Fica označuje maďarský premiér Viktor Orbán za skvělé. Téma proto řeší i diplomacie obou zemí.

Čas načtení: 2025-03-06 03:30:00

03:30 Babylon

Manželé Jana a Bohdan Mikoláškovi v magazínu o životě národnostních menšin a cizinců u nás i Čechů v zahraničí (2010)[online]

Čas načtení: 2025-04-30 07:38:00

Zápisník zahraničních zpravodajů: Čeština je pro chorvatské Čechy pouto s domovem předků. Na kurzy chodí nadšeně i úplní začátečníci

Krajané v Chorvatku dokazují, že jejich pouto s vlastí předků je těžké přetrhnout. Ukazuje to i náklonnost národnostních Čechů k českému jazyku. Pro mnohé z nich sice není mateřský, ale přesto nacházejí důvody, proč se v něm zdokonalovat.