Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-20 10:36:53

Zemřela herečka Jitka Pelikánová. Pro Itálii a západní společnost vůbec má Pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, říkala

Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická.   Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa? K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné.   Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu? Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace.  Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara.   Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život? Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost.   Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život? Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií.   Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu? V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali.   Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích? V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině.   Jak fungovala italská pomoc české emigraci? To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli. Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba.   Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“? Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-16 07:34:00

Prezident Hisense Group představil strategický plán pro budoucí úspěch společnosti

Čching-tao (Čína) 16. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hisense, světový lídr v oblasti domácích spotřebičů a spotřební elektroniky, představila ambiciózní plány růstu na své berlínské Konferenci partnerů, uspořádané těsně před finále EURO 2024™. Prezident skupiny Hisense Fisher Yu zde v hlavním projevu s názvem „Za hranice vítězství, za hranice slávy" (Beyond Champion, Beyond Glory) představil strategické změny zaměřené na posílení značky, scénářově zaměřené produkty a služby, optimalizaci průmyslové struktury či záměr další globální expanze.Společnost Hisense, která letos již potřetí sponzoruje fotbalové mistrovství Evropy UEFA, představila slogan „Hisense, více než značka" (Hisense, More Than a Brand), který poukazuje na její strategii více značek. První fotbalové sponzorství společnosti v roce 2016 se stalo významným milníkem, který urychlil globalizaci společnosti prostřednictvím řady souběžných sponzoringů sportovních událostí nejvyšší úrovně. Zahraniční tržby společnosti Hisense se přitom zvýšily 3,5krát – ze tří a půl miliardy na dvanáct miliard amerických dolarů.„Velmi nás těší, že si společnost Hisense udržuje silnou dynamiku i v první polovině roku 2024," uvedl Yu. „Spotřebitelský obchod (B2C) společnosti Hisense dosáhl dvouciferného růstu tržeb a osmnáctiprocentní nárůst na zámořských trzích svědčí o úspěchu naší dlouhodobé strategie založené na prouživatelském zaměření, technologických inovacích a globální vizi. Tento pevný základ nám poskytuje ideální pozici pro realizaci našich strategických změn v oblasti značky, scénářů, průmyslové struktury a globalizace."„Dodávky televizorů Hisense se v 1. čtvrtletí roku 2024 umístily již druhý rok za sebou na 2. místě celosvětového žebříčku. Neustále přitom snižujeme náskok značky na prvním místě a těšíme se na další vývoj."Pan Yu ve svém projevu podrobně přiblížil nejnovější modernizace, které podtrhují oddanost společnosti Hisense principům „technologie zaměřené na uživatele" a „maximální kvality" při vývoji nových funkcí a produktů vycházejících ze zákaznické zpětné vazby, což tomuto gigantu v oblasti spotřební elektroniky zajišťuje perspektivu dalšího růstu na celosvětovém trhu. Společnost se také zaměřuje na rozvíjení konceptu chytré domácnosti, v němž domácí spotřebiče překonávají hranice jednotlivých produktů díky zohlednění komplexních uživatelských scénářů ve všech fázích a aspektech výroby - plánování produktů, výzkumu a vývoji, marketingu, prioritizaci kompatibility napříč platformami v oblasti konektivity, zabezpečení či umělé inteligence - s cílem vytvářet chytřejší produkty, které předvídají a dokonce předčí potřeby svých uživatelů.V rámci udržení své konkurenční výhody rozvíjí společnost Hisense samostatná koncová zařízení do podoby ucelených systémových řešení. Tento upgrade zahrnuje nejen jejich technický základ, ale i využití platforem cloudových služeb, jako je platforma ConnectLife pro zařízení v chytré domácnosti a velký jazykový model HI-Star AI pro interakci s uživatelem a inteligenci spotřebičů. Tato systémová řešení zároveň upřednostňují udržitelnost a uspokojují širokou škálu potřeb, což odpovídá dlouhodobým environmentálním a sociálním závazkům společnosti Hisense. Jakožto lídr tohoto trendu společnost Hisense aktivně rozvíjí své aktivity v oblasti inteligentní dopravy, inteligentních budov, zdravotnictví, správy energií a automobilové elektroniky, čímž dále upevňuje svou pozici na špičce udržitelného rozvoje.Společnost Hisense klade důraz na globální expanzi a s cílem posílit svůj budoucí růst modernizuje šest regionálních provozních center. Přístup společnosti Hisense, shrnutý v hesle „Mysli globálně, jednej lokálně" (Think Global, Act Local), který staví na stávající robustní síti 26 výzkumných a vývojových center, 34 průmyslových parků a výrobních základen, podporuje místní talenty a posiluje regionální výrobu, výzkum a vývoj i dodavatelské řetězce. Prostřednictvím globálních investic do výzkumu a vývoje tak může společnost Hisense uspokojovat specifické místní potřeby produkty šitými na míru.Sponzorstvím šampionátu UEFA EURO 2024™ pokračuje společnost Hisense ve své marketingové strategii sportovních partnerství, která značku sbližuje se světovým publikem. Její kampaň „Víc než sláva" (BEYOND GLORY) zdůrazňuje snahu společnosti posouvat hranice a směřovat k ambiciózním cílům i odhodlání vyvíjet revoluční technologie domácích spotřebičů ve snaze zlepšit každodenní život spotřebitelů.O společnosti HisenseHisense je přední světová značka domácích spotřebičů a spotřební elektroniky a oficiální partner šampionátu UEFA EURO 2024™. Podle údajů společnosti Omdia se značka Hisense v roce 2023 i v prvním čtvrtletí roku 2024 umístila na 2. místě žebříčku celkového celosvětového prodeje televizorů a na 1. místě v kategorii televizorů s úhlopříčkou 100". Společnost prošla rychlou expanzí a nyní působí ve více než 160 zemích, přičemž se specializuje na multimediální produkty, domácí spotřebiče a inteligentní informační technologie.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2460796/Hisense__More_Than_a_Brand_2.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2460797/Keynote.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2460798/Four_Upgrading.jpgKONTAKT: Patrick Chen, patrick.chen@bluecurrentgroup.com 

Čas načtení: 2024-11-08 21:48:00

Pád Berlínské zdi spustilo pouhých 7 minut. (video)

Pád Berlínské zdi spustilo pouhých 7 minut. Tak dlouho totiž Günter Schabowski, přední funkcionář politbyra komunistické strany NDR, mluvil na tiskové konferenci o změnách cestovního zákona mezi Západním a Východním Německem. Nečekaně tím ale...

Čas načtení: 2024-11-27 21:30:00

Konec luxusu, kvůli Ukrajině budou potřeba oběti, řekl admirál z NATO

Větší podpora Ukrajině připraví státy NATO o některé luxusní věci. „Bude to vyžadovat oběti,“ tvrdí admirál Rob Bauer, předseda Vojenského výboru NATO. Ve svém projevu na Berlínské bezpečnostní konferenci reflektoval významné pokroky, které NATO a jeho spojenci učinili v oblasti obrany za poslední rok. Vyzval také k posílení odolnosti společnosti a apeloval na podniky, aby zohlednily bezpečnostní aspekty svých strategií. „Ukrajinci můžou přežít a můžou přetrpět Rusy. Kdo to nevidí, nedával pozor,“ řekl admirál Bauer.

Čas načtení: 2025-01-29 12:50:00

BMW navrhuje snížit clo na dovoz aut z USA do EU

Německá automobilka BMW navrhuje, aby Evropská unie snížila clo na dovoz automobilů ze Spojených států z deseti procent na 2,5 procenta. To znamená na stejnou úroveň, jakou má clo na dovoz automobilů z EU do USA. Na berlínské konferenci pořádané německým listem Die Welt to řekl šéf BMW Oliver Zipse. Prohlášení přichází v době, kdy americký prezident Donald Trump hrozí uvalením dodatečných cel na dovoz zboží z EU.

Čas načtení: 2025-07-09 05:00:00

Petr Pavel míří na zahraniční cesty: Po Berlíně navštíví i Řím a Tokio!

V pondělí na Hradě přijal dosluhujícího polského prezidenta Andrzeje Dudu (53) a dnes už balí kufry směr Berlín. Prezident Petr Pavel (63) startuje zahraniční maraton, který ho přes německou metropoli a velkou konferenci v Římě zavede až do dalekého Japonska. Na programu má pietní zastávky, schůzky se státníky i světovou výstavu EXPO. Než na pár týdnů zmizí na chalupě, čeká ho ještě nabitý červenec. A Blesk bude u toho!

Čas načtení: 2026-01-23 12:51:00

Ukrajina si objednala 18 systémů Iris-T, nyní jich provozuje devět, uvedl Diehl

Berlín - Ukrajina si objednala 18 systémů protivzdušné obrany Iris-T a v budoucnu si chce pořídit další. Na berlínské konferenci listu Handelsblatt to dnes prohlásil šéf zbrojovky Diehl Defence Helmut...

Čas načtení: 2021-10-07 08:52:38

Banánová republika Berlín

Hlavní město Berlín tvoří v rámci Německa zároveň samostatný spolkový stát, který má svůj vlastní sněm. V neděli 26. září se tak ve městě hlasovalo hned ve čtyřech navzájem nezávislých volbách. Německé hlavní město si ovšem při volební neděli uřízlo pořádnou ostudu. Chyby v organizaci voleb připomínaly spíš rozvojový svět. * Nejdůležitější byly volby spolkové, konané v celém Německu. * Dále se hlasovalo o novém složení městského sněmu. * Pak také o složení místních radnic v jednotlivých městských částech. * A konečně též voliči rozhodovali v referendu o iniciativě „Deutsche Wohnen & Co. Enteignen“, která prosazuje nucený výkup bytů od velkých společností. Svátek demokracie, což? Dokonce i na přímou demokracii došlo. Potíže nastaly v realizaci tohoto krásného ideálu. Momentálně se Berlínu směje celý zbytek země a média referují o závažných „zákysech“, mezi něž se řadí třeba tyto: * Na mnoha místech byly k dispozici špatné volební lístky (například kandidátky z jiné městské části) a někteří lidé s nimi také „úspěšně“ odhlasovali. * Někde pro změnu lístky došly úplně. * Kurýři, jejichž úkolem bylo doplňovat nové lístky do okrsků, uvízli v dopravních zácpách, neboť právě ten den se konal městský maraton a řada ulic byla uzavřena. * Ve volbách do místních radnic mohou hlasovat i 16 až 18letí mladiství a také cizinci ze zemí EU. Ti ale v některých případech hlasovali i v těch dalších volbách, ve kterých vlastně nesměli. Přesně před touto situací varoval berlínské úřady předem šéf spolkové volební komise (Wahlleiter, funkce úplně přesně neodpovídá českým poměrům…) Georg Thiel. * Vzhledem k nedostatku lístků se tvořily dlouhé, až dvouhodinové fronty, a poslední voliči hlasovali ještě ve chvílích, kdy už byly volební místnosti v celém Německu dávno zavřeny a v televizi běžely první odhady výsledků. * Zejména v případě důchodců a rodičů s dětmi se stávalo, že i když měli zájem hlasovat, nevydrželi tak dlouho čekat vestoje a museli odejít. * V 99 okrscích bylo zaznamenáno nápadně vysoké množství neplatných hlasů. * V jednom okrsku byly výsledky „odhadnuty“ a teprve později zpřesněny. * Šestnáct okrsků zaznamenalo větší počet odevzdaných hlasů, než kolik mají oprávněných voličů, v jednom případě dokonce o polovinu víc (2146 hlasů při 1382 voličích). (Zdroje: Die Welt, Der Spiegel Süddeutsche Zeitung, Bayrischer Rundfunk, Tagesschau.) Berlínský senát se za chaos ve volbách omluvil a organizační problémy prošetří nezávislí odborníci. Šéfka městské volební komise Petra Michaelis odstoupila z funkce. Ne všichni jsou ale tak sebekritičtí. Například vysoký berlínský úředník Christian Gaebler řekl, že berlínský městský maraton je pevně zapsaný v mezinárodním seznamu maratonů a že za jednodušší řešení by považoval, kdyby se termín celostátních voleb posunul tak, aby s maratonem nekolidoval (!) O případném opakování voleb se bude ještě rozhodovat. Přicházelo by v úvahu jen tehdy, pokud by závad bylo prokazatelně tolik, že by ovlivňovaly přidělení mandátů. Jeden takový možný případ nastal v Pankowě, kde tamní politik Klaus Lederer (Die Linke) prohrál souboj o přímý mandát o 30 hlasů. O platnosti voleb se bude jednat 14. října na zasedání berlínské volební komise a případné poslední slovo by měl berlínský městský ústavní soud (taková instituce opravdu existuje). Jedna z věcí, o kterých se v těchto chaotických volbách rozhodlo, byla iniciativa směřující k vyvlastnění bytů z majetku soukromých společností. Berlínští voliči ji schválili poměrem 56:39, více než milion lidí hlasovalo pro. Z hlediska komunálních politiků jde o nepříliš vítaný dáreček do nového volebního období. Striktně vzato se výsledků referenda nemusejí držet, neboť šlo o „měkčí“ podobu hlasování, která nepředepisuje přesný právní text, ale pouze vyzývá městský senát k akci. Ti samí voliči si za budoucí primátorku vybrali sociálně demokratickou političku Franzisku Giffey, která se netají tím, že vyvlastňování nepovažuje za dobré řešení berlínské bytové krize. Odhady, kolik by celá legrace stála, se značně různí. Samotná iniciativa má na svých stránkách přehled možných sum, které se pohybují od osmi do 36 miliard eur, a to včetně toho, jak se k jednotlivým částkám došlo a kdo je spočítal. Všechno jsou to svým způsobem „hausnumera“, protože něco podobného se na realitním trhu Spolkové republiky nikdy nestalo. Firmy, které jsou terčem vyvlastňovacího záměru, by se nejspíš domáhaly vyššího odškodnění, než jaké je město schopno zaplatit, a konečné rozhodnutí by nejspíš padlo až u Ústavního soudu v Karlsruhe. (Proč? Protože vyvlastnění by se právně opíralo o článek 14 německé ústavy, o jejíž výklad se právě tento soud stará.) Koaliční vyjednávání v Berlíně právě běží. Není nijak jisté, zda bude i nadále pokračovat rudo-rudo-zelená koalice (hlasy by na to měla), nebo zda Franziska Giffey dojedná nějakou levopravou variantu se zapojením CDU a FDP. Jisté je, že po vyhraném hlasování – ať už jej provázel jakýkoliv chaos – budou vyvlastňovací aktivisté silně prosazovat realizaci svých plánů. Osobně by mi přišlo daleko logičtější, kdyby si město Berlín začalo stavět nějaké svoje byty k pronajímání. Aspoň by se tím zvýšila tržní nabídka a omladil bytový fond. Kdežto potáhne-li se teď několikaletá právní bitva o vyvlastnění, byli by současní vlastníci bytů blázni, kdyby do údržby a renovace stárnoucích budov investovali vlastní prostředky. I v případě úspěchu by tak město dostalo do rukou byty spíše v průměrném a horším stavu. Ptají se mě někdy lidé, jestli v tom Berlíně mají nějakou špatnou vodu či co. Kdepak, Spréva napájí mnoho měst. Ale Berlín byl doleva už za Výmarské republiky a v dobách studené války se do Západního Berlína nastěhovalo zhruba 50 tisíc převážně levicově orientovaných občanů SRN, kteří nechtěli absolvovat základní vojenskou službu v nenáviděném Bundeswehru a v Západním Berlíně ji také absolvovat nemuseli. Nějaký vliv to může mít dodnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-03 14:37:02

Berlínské letiště mění vzletové a přistávací dráhy kvůli posunu severního pólu

Berlínské letiště Brandenburg (BER) přejmenuje 3. října 2024 své dvě vzletové a přistávací dráhy kvůli posunům magnetického pole Země. (Foto: Flickr / ilustrační) Severní dráha... Článek Berlínské letiště mění vzletové a přistávací dráhy kvůli posunu severního pólu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2021-04-17 11:11:07

Karlsruhe Berlínu: nájemné omezovat nesmíte

Berlínský zákon o omezení nájemného, krátce německy Mietendeckel (v nějaké divoké české diskusi jsem viděl i Mietendackel; to proboha neříkejte, Dackel znamená jezevčík), vstoupil v platnost v únoru 2020 s tím, že samotná berlínská radnice už předem věděla, že jeho ústavnost je poněkud nejistá. Dokonce přímo na stránkách hlavního města Berlína radili nájemníkům, že si mezitím mají rozdíl mezi maximálním a reálně požadovaným nájemným raději odkládat stranou. Právě pro případ, že to před soudem projedou. Podle berlínského zákona byly nájmy zmrazeny na úrovni července 2019 a dále směly stoupat jen o 1,3 procenta ročně. V říjnu 2020 nastoupila ještě druhá fáze, která přikazovala již existujícím vyšším nájmům klesnout do určitého pásma. Nikdo v Berlíně nesměl vybírat více než 20 procent nad zákonem stanovenou hranic. Výjimku měly nové budovy zkolaudované po roce 2014, kde omezení neplatila a u kterých i nadále fungoval trh. Primátorské křeslo pro Zelené Celkem 284 spolkových poslanců za CDU a FDP podalo podnět k přezkoumání berlínského zákona v květnu 2020. Ústavní soud v Karlsruhe, známý svými dlouhými „výrobními lhůtami“, rozhodl tentokrát již za necelý rok. Podstatou zákona se ani nezabýval a potvrdil, že zákony o nájemním bydlení jsou ve výlučné jurisdikci spolku (federace) a jednotlivé země, mezi které Berlín patří, takové regulace zavádět nesmějí. Žádná jiná se o to také až dosud ani nepokusila. Tím tedy celý zákon padá. Jedním z důsledků rozhodnutí ústavního soudu je, že majitelé domů a bytů teď mohou nezaplacenou část nájemného vymáhat zpět. Z německých zpráv jsem zatím nezjistil, s jakými úroky. Mohou ještě nutně neznamená, že budou. Berlín se od většiny českých měst liší tím, že tam významnou roli hrají velké firmy vlastnící tisíce bytů (jediný podobný případ v ČR, který mě napadá, je ostravská aglomerace, kde hodně bytů k pronájmu vlastní švédská firma Heimstaden). Pozornost je tedy soustředěna hlavně na ně a na to, zda možnosti dobývat zpátky své peníze využijí. Zatím reagovaly jen dvě. Vonovia, firma, která pronajímá spíše levnější bydlení, už oznámila, že peníze vymáhat nebude. Zato Deutsche Wohnen, strašák místní levice, bude podle berlínské stanice RBB24 chtít peníze zpět. Rozdíl je nejspíš v tom, že Vonovia s jejími horšími byty o tolik prostředků nepřišla, kdežto Deutsche Wohnen ano. V Berlíně se mají v září 2021 konat městské volby a dosavadní rudo-rudo-zelená koalice by si v nich podle průzkumů měla udržet pohodlnou většinu k dalšímu vládnutí. Tento prohraný proces ale přece jen primátorovi Müllerovi přichází nevhod. Poměry vevnitř koalice se mezitím proměnily a Zelení budou asi po volbách požadovat primátorské křeslo. Budou byty v Berlíně „znárodněny“ Delší článek na serveru Bloomberg popisuje efekty, kterých berlínské zmrazení nájmů dosáhlo: regulované byty téměř nepřicházejí na nájemní trh, ceny nájmů v nových, neregulovaných bytech vystřelily nahoru. (Původním zdrojem je publikace tří autorů z IFO Institutu.) Uvidíme, jak pomalu či rychle teď dojde k narovnání. Mezitím běží sběr podpisů k vyvolání celoměstského referenda o vyvlastnění velkých nájemních koncernů. Iniciátoři musejí posbírat 170 tisíc podpisů; pokud se jim to podaří, budou berlínští voliči hlasovat o vyvlastnění velkých nájemních firem hlasovat koncem září 2021, současně s volbami do berlínského senátu. Sběr podpisů je komplikován covidem a striktními německými lockdowny, takže je možné, že cíle nebude dosaženo. Pokud by bylo, teoreticky by Berlín skutečně mohl byty „znárodnit“, ale vzápětí by se rozhořela další bitva v Karlsruhe, a to o výši odškodnění. Německo přece jen není Venezuela ani Severní Korea, aby zelenorudá revoluční pěst mohla jen tak někomu sebrat majetek zdarma nebo za symbolické euro. Vesměs se vyžaduje odškodnění v tržní výši, které by v tomto případě bylo astronomické. Čistě z ekonomického hlediska by asi dávalo lepší smysl, kdyby radnice nikoho nevyvlastňovala a raději postavila nějaké městské byty sama, asi podobně, jako to poměrně úspěšně už sto let dělají ve Vídni. Leč tuto myšlenku se v Berlíně nepodařilo realizovat, snad i proto, jak velkou roli hraje NIMBY sentiment. Populismus pro vysokoškoláky Psal jsem si včera s jedním ze svých „agentů v Berlíně“ (mám jich tam více), aby mi o situaci prozradil něco přímo z bojiště. Napsal mi toto, což s jeho svolením anonymně přetiskuji (přeloženo z němčiny): „Víš, problém v Berlíně je, že volič sám nezodpovídá za nic. Jsou tu lidi, kteří nesouhlasí s tím, aby se město roztahovalo do šířky, protože to je urban sprawl, hnusný americký jev. Jiní zase nesouhlasí s tím, aby se stavělo do výšky, protože to jsou zase mrakodrapy narvané lidmi, hnusný americký jev. Další bojují proti zástavbě bývalého letiště Tempelhof, protože je to park. Další bojují proti sanaci různých bývalých průmyslových ploch, protože pak by na tom vydělal nějaký developer. Další bojují proti výstavbě satelitních městeček kolem Berlína, protože tam žije žába čvachtalka nebo by ti lidi dokonce pak jezdili do města autem. A samozřejmě Refugees Welcome, jako kdyby ti připrchlíci taky nepotřebovali někde bydlet. No a každý, kdo je proti něčemu, si to svoje „proti“ taky prosadí, jenomže pak z toho vyjde kvadratura kruhu. Problém, který nemá řešení. Ale zdejší politici jsou takoví otroci veřejného mínění, hlavně na internetu, že nikdo se neodváží říct ‚tak si rozmyslete, co chcete, nemůžete přece mít všechno'. A cokoliv se po nich požaduje, vezmou si oficiálně za úkol. Nechcete developery, nebudete mít developery. Chcete levné nájmy, budete mít levné nájmy. Pak to všechno naráz nejde realizovat a musí se najít nepřítel, který to způsobil. Třeba nenažraní kapitalisti. Toto je taky populismus, ale je to populismus pro voliče s vysokoškolským titulem (radši se nebudeme bavit o tom, z jakého oboru jej má), který ví všechno nejlíp. Tak se tomu tak samozřejmě neříká. Populismus je oficiálně jenom pro ty blbé.” Hm. Nemůžu ručit za pisatele, ale té neochoty politiků říci lidem, že úplně všechno nejde, té jsem si všiml i u nás. Ale u nás se to pak řeší nějakými zákulisními domluvami, kde vznikne kompromis, kdežto v tom Berlíně jsou asi větší idealisti – nebo snad fanatici – a opravdu se ty nereálné kombinace typu nízkých nájmů, vysokého přistěhovalectví a ořezané stavební činnosti snaží nějak uskutečnit. A proti zrušení zákona už stihla proběhnout demonstrace, takže o dalšího vnějšího nepřítele, který kazí budování Utopie, je asi postaráno. (Hlavním terčem demonstrantů nebyl soud, ale CDU a FDP, které se na něj obrátily.)   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-14 06:35:39

Umělecký šéf Per Boye Hansen: Státní opera nesmí být muzeum

Začátkem ledna byla po tříleté generální rekonstrukci slavnostně znovuotevřena Státní opera, čtvrtá scéna ND. Umělecký šéf Per Boye Hansen má ambici vrátit ji na výsluní evropského operního života nejen smělým rozsahem repertoáru, čerpajícím z historie této scény. Jeho devízou jsou čtyřicetileté profesní úspěchy v Norsku a Německu. K Národnímu divadlu ho poutá obdiv k české hudební tradici.   Kdy vás oslovila česká hudba? Zajímal jste se o ni hlouběji ještě před příchodem do Prahy? Shodou okolností byla mou první profesionální zkušeností s operou Janáčkova Káťa Kabanová. Na podzim roku 1979 jsem studoval divadelní vědu na Univerzitě v Oslu. Mým hlavním zaměřením byla opera. Dostal jsem příležitost hostovat jako asistent režie. V té době byl ředitelem Norské státní opery český dirigent Martin Turnovský. V souboru působil i německý režisér Dieter Bülter-Marell. Tito zkušení a dovední umělci mě fascinovali. Později se Bülter-Marell stal mým profesorem operní režie v německém Essenu. Tehdy vznikl můj silný zájem o Janáčka. A první práce, kterou jsem během studií napsal, byl rozbor opery Její pastorkyňa.   Čím je pro vás česká opera jedinečná? Je v něčem ojedinělá inscenační praxe u nás v porovnání s Norskem nebo Německem, kde jste pracoval? Nejvýraznější rozdíl mezi Českou republikou a Norskem z hlediska opery je nesmírný význam hudby a opery pro českou národní identitu. Tato tradice je silně zakořeněná a podle všeho stále zaujímá důležité místo v českém společenském životě. Na druhé straně v Norsku je opera spíše okrajovou záležitostí – historie naší opery je vlastně velice krátká a skromná. Vždyť Norská národní opera vznikla teprve v roce 1959! Pokud jde o inscenační praxi, vnímám podstatné strukturální i estetické rozdíly mezi operou v Praze a zkušeností, kterou jsem získal během svého působení v berlínské Komické opeře. Na podrobný a vyčerpávající popis těchto rozdílů však nemáme v tomto rozhovoru prostor. Stručně řečeno, mohu však konstatovat, že oba přístupy mají svá pro a proti.    Co jste objevil během studia historie Státní opery? Byl jste něčím překvapen? Natrefil jsem na nesmírně zajímavou knihu Die Prager Oper heisst Zemlinsky. Podává úžasné detailní svědectví o situaci v Novém německém divadle (původní název Státní opery, pozn. red.) v době, kdy operní soubor řídil Alexander Zemlinsky. Byl to umělec, který měl obrovský vliv na vývoj globální opery. Podněty, které během jeho éry Praha vstřebávala a dále šířila do světa, mě inspirovaly a přímo ovlivnily můj vlastní výběr repertoáru. Za povšimnutí stojí například náš záměr uvést operu Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), poprvé od její české premiéry v Praze v roce 1920. V následující sezoně máme v plánu inscenace jednoaktovek Zemlinského a Hindemitha. Novátorská dramaturgie Zemlinského nás také inspirovala k nastudování Ligetiho opery Le grand macabre, kterou uvedeme v české premiéře v červnu 2021.    Plánujete uvádět také skladby žijících autorů... Opera nesmí být muzeum. Uvádět nová díla je naší povinností. O našich plánech budeme podrobněji mluvit později v letošním roce, avšak nejdůležitějším vodítkem pro naši další práci je snaha o objevování a rozvíjení českých talentů: skladatelů, libretistů, zpěváků, dirigentů, režisérů, scénografů a kostýmních výtvarníků. Mimořádnou pozornost budeme věnovat nadaným umělkyním. Naše plány pochopitelně zahrnují také uvádění oper, které ještě pražští diváci neviděli.    Můžete zmínit jména některých zahraničních umělců a operních domů, s nimiž budete spolupracovat? V koprodukci s Mannheimskou operou připravujeme DaPonteovský cyklus, v jehož rámci se budou konat představení v barokním divadle ve Schwetzingenu. Dále máme domluvených několik zajímavých společných projektů s různými zahraničními operními domy. V polovině února bude naše inscenace opery Lolita Rodiona Ščedrina uvedena v peterburském Mariinském divadle pod taktovkou dirigenta Valerije Gergijeva. Naše nastudování se setkalo s naprostým nadšením zahraničního tisku.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vrcholem příští sezóny ve Státní opeře mají být Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tato opera klade na umělce vysoké nároky. Jaká jsou vaše očekávání a co by měli očekávat diváci? Ano, Mistři pěvci norimberští představují velkou výzvu. Tato opera vyžaduje nesmírné nasazení od všech zúčastněných. Připouštím, že naše ambice jsou velké, ale považuji takové náročné úkoly za důležité. Hudební ředitel Karl-Heinz Steffens už výrazně vylepšil náš orchestr i sbor a získal pro významné role několik vynikajících hostů s mezinárodním věhlasem. A Keith Warner je velice zkušený a uznávaný režisér.    Jak si představujete tvorbu uměleckého díla? Spoléháte se na spolupráci jednotlivých uměleckých složek, nebo máte jasnou představu, kterou prosazujete? Když někoho požádám o režírování opery, mám určitou představu o tom, co od tohoto režiséra nebo režisérky mohu očekávat. Také je velmi důležité včas zajistit spolupráci dirigenta. Mělo by to tak být, ale bohužel se to stává jen výjimečně. Mým úkolem je poskytnout ostatním dostatečný prostor k rozvinutí jejich myšlenek, zajistit optimální podmínky pro celý tvůrčí proces, a to v rámci celkové dramaturgie ve spolupráci s mými kolegy.    V zahraničí jste inscenoval poměrně nekonvenční produkce. Myslíte, že jsou na ně čeští diváci připraveni? V pozoruhodném textu, který napsal Pavel Kohout pro slavnostní znovuotevření Státní opery, mě zaujala věta „Můj bože, co to bylo za město, Praha v poslední pětině devatenáctého století!“ Poukazuje na to, jaké úžasně globální město tehdy Praha byla, jak se stala jedním z nejvýznamnějších mezinárodních průkopníků nových trendů v opeře a divadle. V tomto ohledu byla stejně významná jako Berlín, Vídeň a Mnichov. Pražské publikum bylo svědkem této úchvatné jízdy, ale brzy bude svědkem nové skvělé éry. Mou ambicí není nic skromnějšího než vrátit Prahu na světovou operní mapu, získat pro ni stejně významné postavení, z jakého se těšila více než 200 let. A chci toho dosáhnout s pomocí diváků, nikoli proti jejich vůli.  Za neméně důležité považuji definovat, co vlastně znamená nekonvenční opera. Jsem nadšený obdivovatel a zastánce tradice. Podle mého názoru je jeden z hlavních problémů západní kultury nedostatečná úcta k historii a její nepochopení. Operní literatura představuje drahocenný poklad a naším cílem by mělo být zachování a rozvoj tohoto dědictví, nikoli však jako muzejního exponátu, ale jako živé tradice významné pro dnešní společnost. Poskytnout prostor inovačním interpretacím a zároveň zvýšit prestiž tradice by mělo být klíčovým úkolem každého uměleckého šéfa.    Jaká je v současné době nálada v operních souborech Národního divadla? Domníváte se, že jste si od svého nástupu v srpnu minulého roku získal důvěru? Tuto otázku by snad měli zodpovědět jiní. Přestěhování do Státní opery bylo mimořádně náročné, na druhé straně však vedlo k pocitu sounáležitosti, pocitu, že jako tým dokážeme zvládnout komplikované situace. Cítím všude kolem vzrušení, ale uvědomuji si také jisté opatrné očekávání. Každý den se snažím vytvořit co nejlepší prostředí, abychom mohli nerušeně pracovat a dosáhnout všeobecné důvěry. Čeká nás ještě dokončení úprav uvnitř budovy. Provizorní podmínky jsou vyčerpávající pro všechny zaměstnance, avšak jejich pracovní nasazení, profesionalita a lidský přístup jsou ohromující.   Co podle vás soubory opery ND postrádají v tuto chvíli? Přes 400 představení za rok potřebuje velký soubor. Řada umělců se obávala, že omezím počet zpěváků, ale udělám pravý opak. Mým cílem je naopak časem operní soubor rozšířit. Když jsem se ujal své funkce v Berlíně, počet zpěváků souboru jsem ztrojnásobil. Musíme zapracovat na zvýšení platů, především členů orchestru a sboru i zpěváků. Je to náročný úkol – byl bych však rád, aby všichni v divadle věděli, že je to na předním místě mého seznamu cílů.  Jinak se nedomnívám, že je to především otázka toho, co postrádáme. Musíme pokračovat v budování a rozvíjení naší tradice i zdrojů, které máme k dispozici. Bytostně důležité je zlepšení plánování. Abychom byli schopni naplnit své umělecké ambice, musíme dělat věci s větším předstihem. Také je nezbytné poskytnout všem zúčastněným dobré pracovní podmínky a získat ty umělce, které získat chceme. A diváci by měli mít možnost řádně si naplánovat návštěvy představení.    Jak hodláte zvýšit prestiž Státní opery s ohledem na omezené státní dotace? Jak už jsem zdůraznil, chci velký, různorodý soubor. Přejeme si stát se přirozeným domovem pro nejlepší české umělce, kteří v současné době hostují po celém světě. Máme štěstí, že po angažmá v Mnichově a Glyndebourne nyní s námi podepsal smlouvu Pal Christian Moe, nepochybně nejlepší castingový ředitel na světě. Každý den doslova dělá zázraky v hledání nových talentů, které přivezeme do Prahy. Vyhlášením našich ambiciózních plánů týkajících se programu „Musica Non Grata“ jsme už vzbudili zájem o sponzorství, které zvýší náš umělecký rozpočet téměř o třetinu. Není jiná cesta než usilovat o zvýšení kvality. Potřebujeme zlepšit úroveň našich repertoárových představení a vybrat pro ně ty nejvhodnější umělce. Maximalizace potenciálu každého umělce je nesmírně důležitá.  Dále máme v plánu uvést všechny naše nové inscenace v rámci festivalu, který se uskuteční na konci sezóny a který podle mého názoru vzbudí zájem i mimo Českou republiku. Během několika dnů budou mít milovníci opery ze zahraničí možnost zhlédnout nové tvůrčí impulzy vznikající v našich souborech.   Když jste vedl Norskou národní operu, získala mezinárodní ocenění Nejpřístupnější scéna. Co to přesně znamená? I když si myslím, že to byla budova opery a její přívětivá architektura, která vzbudila mezinárodní pozornost, rád bych poznamenal, že jsme v Oslu představili komplexní program pro děti a mládež, díky němuž jsme vyvolali zvýšený zájem nové generace o operu. To je také jedním z důležitých úkolů v Praze.    Jak budete oslovovat nové publikum?  Praha je pulzující, úžasné město s mnoha tvůrci trendů v módě, designu a umění, ale také s mnoha sídly nových společností poskytujících internetové služby. Musíme najít nové možnosti spolupráce s těmito lidmi a také je získat jako diváky. Myslím si, že bychom měli navázat kontakt s mladými zájemci o operu a vypracovat pro ně zvláštní program, uspořádat večery pro mladé a samozřejmě zvýšit jejich zájem. Nesmíme tuto skupinu diváků podceňovat. Mládež se o dramatické aspekty života zajímá přinejmenším stejně jako dospělí.   Je to velký rozdíl být uměleckým šéfem Opery českého Národního divadla (a Státní opery) a Norské národní opery nebo berlínské Komické opery? Specifikoval byste svou zkušenost s řízením těchto operních domů? Celkem vzato jsou podobnosti větší než rozdíly. Opera je mezinárodní umělecká forma a hudba přesahuje jazykové bariéry. Samozřejmě existují i rozdíly. Každý operní soubor musí vycházet z místní kultury a najít si své místo ve společenství, jehož je součástí. Velkou výzvou během mého působení v Berlíně bylo navázat na jedinečnou tradici Waltera Felsensteina. Zároveň bylo nutné vytvořit nové estetické uspořádání a modernizovat struktury souboru. Dalším důležitým úkolem v té době bylo znovuvybudovat velký ansámbl sólistů. V Oslu bylo zase nezbytné, aby opera získala větší prestiž a uváděla díla, která by oslovila širší okruh diváků, přesahující úzkou skupinu operních nadšenců. A pokud jde o Prahu, za důležitý úkol považuji pozvednout náš soubor na přední pozici na mezinárodní operní scéně a ukázat světu, o jaký nádherný odkaz zde pečujeme.   Můžete porovnat technické parametry nově zrekonstruované budovy Státní opery s obvyklými standardy operních domů v zahraničí? Ačkoli Státní opera prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je to stále historická budova, která má ve srovnání s moderními operními domy omezené technické možnosti. Z mého hlediska však její výhody daleko převyšují nevýhody. A pokud jde o Národní divadlo, mít možnost účinkovat na třech scénách – v historické budově, ve Stavovském divadle a ve Státní opeře – je sen každého uměleckého ředitele. Žádný jiný operní soubor na světě nemá za rok více než 400 představení!   Narazili jste už na nějaké zásadní problémy při práci s novou jevištní technologií nebo dispozicemi nově zrekonstruovaného prostoru Státní opery? Mezinárodní ohlasy mě skutečně příjemně překvapily. Všichni se ptali, jak je možné zrekonstruovat a zrenovovat takovou budovu během tak krátkého času. A jak je možné dosáhnout takových skvělých výsledků s takovým omezeným rozpočtem. Ozývají se politici a operní kruhy z okolních zemí. Buďme tedy hrdí na to, čeho jsme zde dosáhli. Závidí nám to všichni návštěvníci ze zahraničí. Pochopitelně ještě v následujících měsících musíme zvládnout určité výzvy a vylepšení. Státní opera je zrenovovaná historická budova, která je nyní vybavená co největším možným množstvím moderních technologií. Samozřejmě to není nová stavba! Ale kdo by se do ní nezamiloval? A naše láska k tomuto opernímu domu nám zajisté pomůže překonat všechny problémy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-12-12 06:36:57

Pavel Hak: Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku

Francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, autor pětice románů a jednoho dramatu, dnes ve Francii patří k etablovaným literátům a jeho díla se těší nemalému ohlasu čtenářů i kritiky. Čeští čtenáři jej však teprve objevují – po oceňovaném románu Vomito negro se nyní českého vydání dočkal další jeho román Warax (Paper Jam 2019), dílo co do tématu i stylu podobně odvážné a v tuzemské prozaické produkci jen obtížně hledající srovnatelný protějšek.   Když jste v roce 1985 jako třiadvacetiletý mladík emigroval z Československa, měl jste za sebou dělnickou zkušenost v pražské Tesle, krátkou epizodu s členstvím v KSČ, odchod ze strany a vyloučení z prvního ročníku Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, práci nočního hlídače... Co vás definitivně přimělo k odchodu z rodné vlasti? Co pro mě byla opravdu prvořadá věc v roce 1985, to bylo vystoupit z KSČ poté, co jsem se dostal na žurnalistiku, a uzavřít tak ten svůj první střet – svoji první konfrontaci – s mocí. A s politickou dimenzí existence. Vyloučení ze žurnalistiky bylo nevyhnutelným následkem vystoupení z KSČ. Vystoupit z KSČ byla v té době „závažná věc“, odsuzovaná převážnou většinou lidí. Pro mě ale bylo klíčové jít až do konce této „morální krize“. Možnost emigrace jsem byl připraven obětovat. Po vyloučení ze žurnalistiky jsem pracoval jako noční hlídač na pražském předměstí – v družstvu v Jinonicích. A v podstatě jsem tam mohl zůstat, aniž bych byl z toho rozpolcený. Chtěl jsem emigrovat, číst a psát, ale mohl jsem také žít v Praze v těch podmínkách marginality, číst a pokoušet se psát při té práci nočního hlídače. Odjezd do Jugoslávie byla shoda náhod. Přejít nezákonně hranici mezi Jugoslávií a Itálií bylo otázkou vynalézavosti. A mít štěstí v tom daném okamžiku. Objevit se poté najednou v Itálii, to byla opravdu nezapomenutelná událost.   Jako noční hlídač jste začínal i v Paříži, kde od roku 1986 žijete. Čím vás tehdy střet s realitou života na Západě nejvíce zaskočil? A jak se vám nakonec podařilo vystudovat filozofii na Sorbonně? Zaskočený jsem se být necítil. Ale emigrant objeví tvrdé podmínky emigrace. Pozná, že je emigrant. Ztracený v cizině. Bez jazyka. Bez kontaktů. Vytržen ze všech zázemí. Mluvím o obyčejném emigrantovi. Pro Milana Kunderu, který byl hned pozván do Café de Flore, nebo pro Miloše Formana, jemuž Hollywood otevíral náruč, byla emigrace určitě úplně jinou zkušeností. Nicméně pokud přežijete, tak tahle dimenze existence a její zkušenost je nesmírně silná. Jako by byl člověk podruhé vržen do světa. Ale ne jako dítě – jako dospělý člověk. V podmínkách tvrdé reality. Svět vám ukáže, jaký je život. Jak funguje společnost. Za co je nutné bojovat. Vystudovat filozofii na Sorbonně byla věc, do které jsem investoval všechnu svou energii. Na studiu filozofie jsem opravdu trval. Na psaní byl čas. Studium filozofie byla vitální záležitost. Neodjel jsem za materiálním bohatstvím.   Nelitoval jste nikdy svého odchodu? S jakými pocity jste sledoval sametovou revoluci a následný společensko-politický vývoj u nás? Odchodu jsem nikdy nelitoval. Já chtěl odjet. Vidět svět. Aniž bych věděl, do čeho jsem se vrhal. Člověk jde do něčeho, aniž by věděl, do čeho jde: to je jedna z paradoxních podmínek života. Co bylo zásadním omezením života v komunismu? Útlak svobody myšlení. Nemožnost svobody projevu. Zákaz cestování. Zákaz vybočit z trasy předem narýsované Marxem, Engelsem a Leninem. O svobodu myšlení jsem začal bojovat už v Praze, když jsem se dal do čtení, když jsem se chtěl naučit myslet, když jsem chtěl začít psát. Nebo jak říkali rodiče: když jsem se zvrhl! A svobodu cestování jsem si vybojoval svým úprkem. Dnes ji všichni Češi mají. Ale myslet a tvořit, to znamená vždy vybočit z narýsovaných tras. Dnes stejně jako včera. Vidět pád Berlínské zdi, to ve mně vyvolalo velké emoce. A z pádu komunismu v Čechách jsem měl slzy v očích. Historie, nezadržitelný vývoj věcí a několik klíčových postav rozbořily to, co byl pro celé generace neotřesitelný ideologický blok. Což neznamená, že po roce 1989 hrozba totalitarismu zmizela ze světa. Demokracie není daná. O demokracii je neustále nutné bojovat. Peníze, kapitály, finance, náboženství, konfiskace moci a bohatství oligarchií se můžou stát novými faktory útlaku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Zájem o literaturu a touhu psát jste si přivezl z Čech, ale hned svou první knihu jste napsal francouzsky. Jak obtížná byla cesta k vydání vašeho románu Safari, kterým jste – až v roce 2001 – debutoval? Jak říkáte: první román jsem publikoval až v roce 2001. To znamená, že ta léta mezi roky 1986 a 2001 byla plná úsilí o přechod z češtiny do francouzštiny. Nejprve jsem se věnoval pouze studiu filozofie. Po čtyřech letech studií jsem zanechal univerzity a vrátil se k psaní. A nastalo hledání toho, co a jak psát. A snažit se zvládnout nějakým způsobem cizí jazyk. Zvládnout jakýkoli jazyk – i svůj vlastní, rodný jazyk – se mi zdá obtížné. A psát, dát dohromady literární jazyk, nalézt literární styl, to je ještě úplně jiná záležitost. Jak v češtině, tak ve francouzštině.   Dnes máte na svém kontě pět románů a jednu divadelní hru, za které jste opakovaně sklidil uznání kritiky. Které z vašich děl se zatím dočkalo největšího čtenářského ohlasu? Myslím, že Sniper. Ale pro mě jako autora není čtenářský ohlas pouze počet prodaných knih a množství překladů. Pro některé z mých čtenářů, kteří se zajímají o témata současného světa, byl tím nejzajímavějším románem Warax. Čtenářský ohlas je důležitá věc, ale jako kritérium nejde uplatňovat na všechna literární díla. Některá z nich, a tedy i některé romány, jež mají podle mě literární hodnotu, mohou být náročná ke čtení. A z hlediska prodeje problematická. Na druhou stranu, když neprodáte nic, tak to neznamená, že se jedná o velký román. A že když prodáte v Americe milion výtisků, že se jedná o literaturu čistě komerční. Mám ale pocit, že dnes nakladatelé hledají a publikují hlavně „konvenční“ literaturu. A že „opravdová“ literatura je v těžké pozici. Přirozeně v literatuře se jedná o tu opravdovou literaturu. Namátkou bych jmenoval několik takových autorů ze začátku 20. století: Joyce, Kafka, Hašek, Céline, Faulkner, Artaud, Bataille...   Dosud poslední knihu, román Vomito negro, jste ovšem vydal již v roce 2011 – na čem od té doby pracujete? Je pravda, že od roku 2011 jsem nic nového nepublikoval. Ale píšu intenzivně. A tahle perioda se mi jeví jako velmi tvůrčí. Abych byl konkrétní, pracuji na jednom románu, který tematicky navazuje na Warax (téma současného světa). A poté pracuji na druhém románu, který bude mým „českým“ románem (napsaným ovšem i tak ve francouzštině). Ten „český“ román dlužím Česku, svému narození v Táboře, svému mládí v Praze: jelikož právě tehdy, kolem těch svých dvaceti let, jsem se dal – jak se říká – na umění, někde mezi ulicí Mánesovou na Vinohradech, ulicí Vrchlického kolem Klamovky, tehdejší kavárnou Slavia a bývalou Malostranskou kavárnou. Nějaká práce na literárních fragmentech, s pokusem o originální literární formu, mi vyvažuje práci na románech.   Právě zmíněným románem Vomito negro jste se také poprvé představil českým čtenářům, když jej v překladu Jovanky Šotolové vydalo v roce 2013 nakladatelství Torst. Veskrze pochvalné ohlasy provázel i jistý šok z vašeho specifického stylu, k nimž se vzápětí dostaneme. Vzbudila vaše tvorba podobné reakce i ve Francii? Při psaní Vomita negra jsem se vrátil ke stylu, který jsem hledal pro napsání Transu. Trans je příběh utečence z totality. Byl to tak trochu můj vlastní příběh. A tehdy jsem hledal, jak to napsat. Ne úplně ve stylu, kterým jsem napsal Snipera. Tematika Transu si vyžadovala něco nervóznějšího, napjatějšího, přímočarého, rychlého. Jako když utíkáte. To je přesně ono: najít styl, který může popsat útěk. Abyste se cítil, když čtete, jako ten uprchlík. Jako když prcháte. Úprk jako literární styl. Pro téma Vomita negra, v těch částech o současné společnosti, se mi ten styl zdál dobrým literárním řešením. Reakce na stylistické variace jsou přibližně stejné, jak ve Francii, tak v Itálii, nebo v Čechách.   Hlavním tématem dotyčného románu, k němuž odkazuje i jeho titul (vomito negro – lat. černé zvratky; jeden z projevů žluté zimnice, kterou trpěli otroci při převozech na lodích z Afriky do Ameriky; pozn. PN), je historický i novodobý obchod s lidmi. Proč právě toto téma? V té době jsem byl několikrát v Karibiku. Podmínky, v nichž tam ta mládež žije, například na předměstí v Pointe-à-Pitre, jsou tvrdé. A minulost, už i to 16. století, je tam přítomná v současnosti. To mě udeřilo. S tím, že 16. století – s objevem Ameriky – je momentem první globalizace světa. Obchod, byznys, kapitály, masivní přemístění obyvatel, toky pracovních sil, vykořisťovaní slabých mocnými, síly, které proměňují svět: tyto faktory propojovaly překvapivým způsobem 16. a 21. století. Ostatně tato tematika je přítomná i ve Waraxu. Síly, které určují vývoj, faktory, jež hrají klíčovou roli v historii, transformace světa, to jsou věci, které mě zajímají. Pokusit se napsat něco o aktuálním světě, o změnách, které se odehrávají před našima očima, to se mi zdá důležité. Je to určitá výzva: říct něco o světě, který nás obklopuje. Něco o tom, co žijeme, aniž bychom přesně věděli, co vlastně žijeme. Jaké síly řídí svět. Kdo a jaké faktory mají hlavní roli v současné společnosti. Tak jako John Dos Passos napsal v roce 1925 Manhattan Transfer. Ve Vomitu negru je jednou z hlavních os byznys spojený s otrokářstvím. Ve Waraxu zaujímá obdobnou pozici byznys spojený s válkou. Plus všechna ta další témata, jako média, emigrace, slumy, nebezpečí nukleární či ekologické katastrofy – a země obývaná lidstvem.   Karibský příběh bratra hledajícího všemi dostupnými prostředky unesenou sestru vyniká stejně jako vaše další romány množstvím naturalisticky popisovaných (ovšem nikoliv samoúčelných) sexuálních a násilných výjevů, jaké bychom čekali spíše v thrilleru nebo hororu. Je dnešní čtenářstvo už natolik otrlé, že by s ním méně extrémní obrazy nepohnuly? Sexuální a násilné výjevy jsou součástí světa. Extrémní obrazy odrážejí realitu. Umění musí mluvit o světě. Ukázat svět, jaký je. Ztvárnit realitu ve všech jejích aspektech. I těch hrůzostrašných. Vůle cenzurovat realitu je velmi zneklidňující jev. Tak jako vůle cenzurovat projev lidí. Rolí umění není pouze ukazovat všechny krásy světa, ale také všechna zvěrstva. Díla Homéra, Sofokla, Vergilia, Shakespeara ukazují svět ve všech aspektech. A jsou plná násilí a sexu. Sade byl určitě velkou událostí v literatuře. Je ale pravda, že od 19. století – po periodě osvícenství – začíná určitá cenzura. A dnes, jak říkáte, jsou témata sexu nebo násilí přijatelná v thrilleru nebo hororu. Pro mě ale v moderní literatuře spisovatelé jako George Bataille, Antonin Artaud, William S. Burroughs, Alain Robbe-Grillet, Pierre Guyotat, Hubert Selby Jr., Breat Easton Ellis jsou autory stěžejních děl, která popisují svět ve všech jeho aspektech, tedy i těch nejtěžších, nejproblematičtějších. Mluvit o světě takovém, jaký je, se mi zdá podstatné. Zradit realitu, nebo zavírat před ní oči, není řešení. Umělec musí čelit světu. Existence cenzury potvrzuje, že umění má sílu mluvit o světě.   Mezi témata, k nimž se ve svých prózách opakovaně vracíte, patří i nelehký úděl imigrantů, zvláště pak nelegálních přistěhovalců. Tedy téma, které dnes – v době tzv. evropské uprchlické krize – ještě nabylo na aktualitě. Jak se vás tato situace coby emigranta dotýká? Svět roku 1985 nemá vůbec co dělat se světem dnešním. Má emigrace byla individuální záležitostí. Emigroval jsem sám, bez nějaké sítě trafikantů. V emigračním táboře u Říma nás bylo ani ne deset Čechů. Tlak demografie z Afriky nebo z Asie nebyl žádný. Střet náboženství nehrál žádnou roli. Dnešní migrační toky, populační exploze, zájem velkých kapitalistů mít nedrahou pracovní sílu, cynismus oligarchie, která žije v ghettech bohatých, kde jim nehrozí žádné nebezpečí, zatímco obyčejný lid je vystaven střetu s vzrůstajícími komunitami a hrozbě ztráty území a identity, to jsou naprosto nové faktory, vyžadující politická řešení. Vládnoucí elita se nemůže spokojit s tím, že označí strach a konkrétní problémy lidí za populistická hnutí. To největší nebezpečí je propast mezi oligarchií a lidem.   Uprchlíci hrají stěžejní roli i ve vašem románu Warax z roku 2009, který právě vyšel česky v překladu Zdeňka Humla. Jeho děj jste zasadil na území blíže neurčeného Impéria a tamní megapole, která se pro jedny stává vysněnou zemí blahobytu, pro jiné nenáviděným symbolem útlaku. To druhé tedy alespoň tvrdí titulní hrdina ve snaze zatáhnout svou zemi do války a oživit tak vlastní byznys se zbraněmi. Mají si čtenáři za „politickým monstrem, které už více než sto let diktuje své hodnoty všem státům světa“, představit USA? To mi přijde jako dobrá hypotéza. Warax je fikce, která se neřadí do úplně realistické literatury. Ale pokud přivede čtenáře k zamyšlení nad politikou USA, tak proč ne. Éra Bushe byla určitě jednou z mých inspirací. Stejně tak jako Wall Street, americká média, zbrojařské závody, příčiny a dopady války vedené Spojenými státy. Po pádu Berlínské zdi se svět neuvěřitelně rychlým způsobem vřítil do nové éry. A zkusit napsat něco o této nové éře se stalo mým literárním námětem.   Zatímco v románu Vomito negro spolu jednotlivé dějové linie více či méně souvisejí, ve Waraxu nalezneme čtyři do značné míry samostatné příběhy, k nimž posléze přibude ještě pátý. Jako čtenář jsem přesto dlouho čekal, že se alespoň některé z nich propojí. Čím vás přitahuje podobný druh kompozice?  Měl by odrážet dnešní svět. Propojit ty čtyři příběhy přes postavy by nebylo tak těžké. Mně se ale jednalo o propojení – o nepřímé propojení – těch příběhů přes témata, ozvěny, vztahy mezi ekonomickými zájmy, dopady politických anebo finančních rozhodnutí, aniž by autoři těch rozhodnutí byli vždy fyzicky přítomní na místě jejich reálného dopadu. Hrdiny Waraxu nejsou pouze fyzické postavy, ale také zbrojařské závody, média, příčiny a následky politických zájmů a sil. Spálená zem může být výsledkem války, ale také ekologické katastrofy zapříčiněné politickou slepotou těch, co vládnou.   Nejen kvůli výše řečenému by mě velmi zajímalo, kteří autoři jsou vám osobně blízcí a proč? Sledujete i současnou českou literaturu? Ti, které jsem již jmenoval, ale i spousta dalších. Někdy i pouze pro jedinou knihu. Z těch současných například Pier Paolo Pasolini (Petrolio), Joan Didion (Play It as It Lays), Carlos Fuentes (Terra Nostra), Don DeLillo (Podsvětí), Tony Morrisson (Milovaná), Roberto Bolaño (Divocí detektivové), Bret Easton Ellis (Americké psycho), Jay McInerney (Brightness Falls), Jonathan Franzen (Rozhřešení). K české literatuře jsem se vrátil minulé léto. Přes klasiky, prozatím. Četl jsem Haška a Ostře sledované vlaky od Hrabala: silné texty. Švejk má své místo ve světové literatuře. A Ostře sledované vlaky jsou malé veledílo, mnohem silnější než ty typické Hrabalovy texty, jako je například Příliš hlučná samota.   Kterou ze svých dalších knih byste obzvláště rád viděl přeloženou do češtiny? Před lety se hovořilo o vydání románu Sniper (2002), ale z toho nakonec sešlo... Uvidíme, jak se k tomu postaví pan nakladatel Milan Hodek z Paper Jamu... {/mprestriction}  Pavel Hak (*1962) se narodil v jihočeském Táboře. V roce 1985 z Československa emigroval a od roku 1986 žije v Paříži. Ve Francii publikoval pět románů (Safari, 2001; Sniper, 2002; Trans, 2006; Warax, 2009; Vomito negro, 2011) a jednu divadelní hru (Lutte à mort, 2004) – všechna tato díla napsal ve francouzštině, některá z nich se dočkala vydání v dalších jazycích. Je laureátem literárních cen Prix Wepler (za román Trans) a Prix Littéraire des Jeunes Européens (za román Vomito negro). Česky dosud vyšly dva jeho romány, Vomito negro (Torst 2013) v překladu Jovanky Šotolové a Warax (Paper Jam 2019) v překladu Zdeňka Humla.

Čas načtení: 2024-04-11 20:45:00

Židovské muzeum v Praze pátrá po knihách: Ztratily se z berlínské knihovny po zrušení nacisty

Najít knihy ztracené z berlínské židovské univerzitní knihovny po jejím zrušení nacisty v roce 1942 je cílem projektu Library of Lost Books (Knihovna ztracených knih). Knihy se instituci nebudou vracet fyzicky, ale převedou se do digitální podoby a zařadí se do virtuální knihovny. Původně měla berlínská knihovna Univerzity pro studium judaismu přes 60.000 knih, v pražském Židovském muzeu už objevili přes 4300 knih z původní berlínské sbírky. Projekt, na kterém se podílí několik institucí z celého světa, dnes novinářům představili zástupci Židovského muzea v Praze.

Čas načtení: 2024-06-12 13:08:00

Neuvěřitelný případ z Berlína: Batole vyhodili ze 3. patra v přepravce na zvířata!

Jednadvacetiměsíční holčičku vyhodili v pondělí ze třetího patra v bytě v berlínské části Altglienicke. Nalezena byla v plastové přepravce pro zvířata. Případ vyšetřuje berlínské oddělení vražd.

Čas načtení: 2024-07-03 13:40:00

Hisense s berlínským Safe-Hubem pořádá projekce UEFA EURO 2024™

Čching-tao (Čína) 3. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Hisense ve spolupráci s berlínským Safe-Hubem pořádá inkluzivní projekce UEFA EURO 2024™ Společnost Hisense, světový lídr v oblasti spotřební elektroniky a spotřebičů, dnes oznámila partnerství s centrem Safe-Hub Berlin, jehož cílem je sjednotit různorodou komunitu mladých lidí prostřednictvím síly fotbalu během Mistrovství Evropy ve fotbale 2024. Jako oficiální partner UEFA EURO 2024™ podpoří společnost Hisense sérii 16 veřejných projekcí v Safe-Hub Berlin, kde budou moci mladí fanoušci sledovat turnaj v bezpečném a přívětivém prostředí a účastnit se sportovních a vzdělávacích aktivit, které podporují začlenění a soudržnost. Centrum Safe-Hub Berlin, které se nachází v berlínské čtvrti Wedding, nabízí mladým lidem bezpečný prostor pro hraní, učení a rozvoj a také prostor, kde mohou zažít radost spojenou s Mistrovstvím Evropy ve fotbale 2024. Spolupráce společnosti Hisense s centrem Safe-Hub Berlin podtrhuje závazek společnosti Hisense investovat do potenciálu a úspěchu mladých lidí a umožnit jim vést šťastný a zdravý život. V rámci tohoto partnerství poskytuje společnost Hisense centru finanční podporu na veřejné sledování a své nejmodernější produkty, aby usnadnila organizaci 16 veřejných projekcí zápasů UEFA EURO 2024™ pro mladé lidi v berlínské čtvrti Wedding. Tyto akce nabídnou nejen vzrušující zážitek ze sledování fotbalu, ale také fotbalové turnaje a sezení na místě, která podporují budování týmu. Na oslavu a propagaci tohoto jedinečného partnerství natočila společnost Hisense video, které má zvýšit povědomí o centru Safe-Hub Berlin a nadcházejících projekcích. V propagačním videu vystupují členové místní komunity a členové týmu centra Safe-Hub a představují, co budou moci mladí lidé zažít během nadcházejících projekcí UEFA EURO 2024™ v Safe-Hub Berlin. Video najdete zde: https://youtu.be/Utxwa-nZkrU Společnost Hisense uvedla, že je hrdá na to, že může ve spolupráci s berlínským Safe-Hubem nabídnout mladým lidem ve Weddingu možnost zažít EURO 2024™ v bezpečném a podpůrném prostředí. Značka zdůraznila, že tato iniciativa dokonale odpovídá jejímu přesvědčení, že investice do komunit jsou nezbytné pro vytvoření lepší budoucnosti pro všechny. „Rád bych poděkoval společnosti Hisense za umožnění komunitních projekcí Mistrovství Evropy ve fotbale 2024. Díky jejím darům jsme ve čtvrti vytvořili bezpečný prostor, kde se mladí lidé mohou scházet a sledovat turnaj společně v inkluzivním prostředí," říká Jasmina, provozní ředitelka Safe-Hub Německo. Letošní ročník EURA je již třetím v řadě, jehož partnerem je společnost Hisense a její kampaň „BEYOND GLORY" s globálními ambasadory Ikerem Casillasem a Manuelem Neuerem, která zdůrazňuje snahu společnosti Hisense posouvat hranice a její odhodlání vyvíjet průkopnické technologie pro domácí spotřebiče ve snaze zlepšit každodenní život. O společnosti Hisense Hisense je přední světová značka domácích spotřebičů a spotřební elektroniky a oficiální partner šampionátu UEFA EURO 2024™. Podle údajů společnosti Omdia se značka Hisense v roce 2023 i v prvním čtvrtletí roku 2024 umístila na 2. místě žebříčku celkového celosvětového prodeje televizorů a na 1. místě v kategorii televizorů s úhlopříčkou 100". Společnost prošla rychlou expanzí a nyní působí ve více než 160 zemích, přičemž se specializuje na multimediální produkty, domácí spotřebiče a inteligentní informační technologie. O organizaci Safe-Hub Safe-Hub® je inovativní síť komunitních center a platforma pro komplexní rozvoj mládeže a komunity. Je to fyzicky i psychicky bezpečný prostor pro mladé lidi, jejich rodiny a komunity. Zde mohou využívat služby, příležitosti a podporu silných vzorů prostřednictvím mimoškolního programu založeného na sportu se zvláštním zaměřením na zdraví, vzdělávání, zaměstnatelnost, místní hospodářský rozvoj a ekologická řešení. Síť center Safe-Hub poskytuje zázemí místním nevládním organizacím, státní správě a poskytovatelům služeb, takže každý Safe-Hub je inovativním místem pro spolupráci, jehož hlavním cílem je komplexní podpora mladých lidí, jejich rodin a komunity. Video - https://www.youtube.com/watch?v=Utxwa-nZkrU KONTAKT: Patrick Chen, patrick.chen@bluecurrentgroup.com PROTEXT

Čas načtení: 2024-12-23 20:15:00

20:15 Giacomo Puccini: Turandot

Operní pohádka o vznešené, leč kruté čínské princezně, která nechávala popravit své nápadníky na základě neuhádnutých hádanek. V představení Berlínské státní opery z roku 2022 pod vedením Philippa Stölzla účinkují: E. Pankratovová, Y. Eyvazov, R. Pape, A. Garifullinová, S. Jerusalem a další. Sbor Berlínské státní opery a Staatskapelle Berlin řídí Zubin Mehta. Televizní režie T. Mancini (V italském znění s titulky)

Čas načtení: 2025-06-17 16:00:02

Hrdina, nebo podvodník?

Chcete vědět, jak snadno je možné stát se z hrdiny podvodníkem? Pak si přečtěte příběh z pera Lea Maxima nazvaný Hrdina z nádraží. Vypráví o majiteli ze zapadlé berlínské videopůjčovny, který podlehne lákavé finanční nabídce… Kniha vypráví příběh majitele zapadlé berlínské videopůjčovny s honosným názvem Moviestar. Do videopůjčovny vstoupí Alexander Landmann, reportér časopisu, který zkoumá

Čas načtení: 2025-07-18 09:34:00

Berlínské nemocnice se připravují na válku, vypracovaly tajný plán

Berlín - Berlínské nemocnice se připravují na možnost, že vypukne válka a budou muset ošetřovat velké množství zraněných. Podle členky berlínské zemské vlády Iny Czyborraové je tento scénář kvůli válce...

Čas načtení: 2025-07-18 09:34:00

Berlínské nemocnice se připravují na válku, vypracovaly tajný plán

Berlín - Berlínské nemocnice se připravují na možnost, že vypukne válka a budou muset ošetřovat velké množství zraněných. Podle členky berlínské zemské vlády Iny Czyborraové je tento scénář kvůli válce...

Čas načtení: 2025-07-18 10:30:00

Pro případ války. Nemocnice v Berlíně chystají plán civilní ochrany, část tají

Berlínské nemocnice se připravují na možnost, že vypukne válka a budou muset ošetřovat velké množství zraněných. Podle členky berlínské zemské vlády Iny Czyborraové je tento scénář kvůli válce na Ukrajině pravděpodobnější, než se ještě před rokem 2022 mohlo zdát. Vznikl proto nový plán civilní ochrany, který s válečným konfliktem v německé metropoli počítá. Jeho části jsou ale tajné.

Čas načtení: 2025-07-18 09:45:00

Berlínské nemocnice se chystají na válku. Části nového plánu jsou tajné

Berlínské nemocnice se připravují na možnost, že vypukne válka a budou muset ošetřovat velké množství zraněných. Podle členky berlínské zemské vlády Iny Czyborraové je tento scénář kvůli válce na Ukrajině pravděpodobnější, než se ještě před rokem 2022 mohlo zdát. Vznikl proto nový plán civilní ochrany, který s válečným konfliktem v německé metropoli počítá. Jeho části jsou ale tajné.

Čas načtení: 2025-07-18 12:34:00

Berlínské nemocnice se chystají na válku. Plán počítá i s evakuací celého města

Berlínské nemocnice se připravují na možnost, že vypukne válka a budou muset ošetřovat velké množství zraněných. Podle členky berlínské zemské vlády Iny Czyborraové je tento scénář kvůli válce na Ukrajině pravděpodobnější, než se ještě před rokem 2022 mohlo zdát. Vznikl proto nový plán civilní ochrany, který s válečným konfliktem v německé metropoli počítá. Jeho části jsou však tajné.

Čas načtení: 2009-12-22 00:00:00

Overkill x New Balance “Berlin Wall” Pack / Kecky New Balance

K události 20. let od pádu Berlínské zdi přichází známý německý sneakers shop Overkill s packem tenisek Berlin Wall. Tento pack obsahuje trojici tenisek od značky New Balance, přesněji trojici modelů 577 v černé, červené a modré barvě. Na vnitřní straně každého modelu je fotka zachycující Berlínsko ...

Čas načtení: 2010-05-13 00:00:00

Rooftop apartmán: Elegantní design Iris Steinbeck Architekten

V berlínské čtvrti Charlottenburg nacházející se v blízkosti řeky Spree stojí moderní, elegantní luxusní apartmán – Rooftop. Střešní apartmán Rooftop disponuje, stejně jako ostatní podkrovní apartmány, šikmými stěnami, které jsou v tomto prostoru velkou předností. Klasická, nevyužitá půda byla před ...

Čas načtení: 2019-12-15 11:44:25

Dcery nové doby se trefily do černé. Knižní trh hladověl po tomto titulu

Před nedávnem běžel v české televizi seriál Tančírna na hlavní třídě ’59 podle scénáře Anette Hessové. Na obrazovkách se objevilo něco „nového“, co bralo dech. Byla jsem zasáhnuta, šokována a překvapena v tom nejlepším slova smyslu. Příběh rodiny, v hlavní roli spíše tří dcer z poválečného Německa až do doby výstavby berlínské zdi. Všechny ty jizvy z války, sociální stereotypy, ale i snaha mladé generace se vymanit minulosti rodičů, bez obalu, hrubé a čisté, vyvěrající přímo z jádra Německa. Řekla jsem si, tohle mělo opravdovou sílu! Přesně tyhle příběhy a tento žánr na naší scéně chyběl. A proto není divu, že když jsem zahlédla Dcery nové doby od Carmen Kornové, neváhala jsem. Nakladatelství Prostor vydáním této německé ságy dokonale vyplňuje onu hladovou mezeru přesně po takovýchto příbězích. O Německu, o válce, o nacismu, o tom víme hodně z dokumentů a školních lavic. Ale vstoupit do onoho časoprostoru a poznat mezilidské vztahy a pochopit obyčejné lidské souvislosti rozdílných postav, čtenáře bezpodmínečně hned uchvátí a odejme nálepku černobílého pohledu na svět. Carmen Kornová je plodnou spisovatelkou, vydala řadu knih převážně detektivek, ale i dětského žánru. Narodila se 28. listopadu 1952 v Düsseldorfu v rodině skladatele Heinze Korna a jeho manželky Anneliese. Dětství a mládí strávila v Kolíně nad Rýnem. Pracuje jako redaktorka na volné noze a věnuje se psaní knih. Je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida, má syna a dceru a žije s rodinou v Hamburku. Její Dcery nové doby začínají na konci první světové války a zaměřují se na čtyři ženy v Hamburku. Henny Godhusenová je zdravotní sestrou a chce být porodní asistentkou na ženské klinice. Žije se svou matkou, otec zemřel ve válce. Stejné profese chce doclit i její nejlepší kamarádkou je Käthe, která věří v ideály komunismu. Ida žije znuděným životem rozmazlené bohaté ženy a pod vrstavmi konvencí skrývá vzpurnou duši. Aby rozbila ten stereotyp, přemlouvá služebnou, aby ji vzala tam, kde to doopravdy žije. A poslední Lina, která se chce stát učitelkou, a její profesní obětí je zůstat svobodnou ženou. Ale je to jen malá oběť oproti té, kterou pro ni udělali rodiče. Doslova umřeli hlady, aby jejich děti přežily. Postupně se status mladých žen mění, některé se vdávají, ať už je k tomu vedou jakékoliv okolnosti. Do děje vstupují nové postavy, partneři, kolegové, příbuzní a děti a je potřeba být na pozoru, abyste se neztratili v příběhu. Stejně jako život je plný mnoha postav, které zůstávají, či jen tak míjejí kolem nás. Někteří jsou důležití a u jiných má možná význam jen ten okamžik. Příběh prvního dílu trvá téměř tři desetiletí, poslední kapitola je z prosince 1948. Na začátku mladé ženy postupně dozrají kolem věku padesáti let, zažily dvě světové války, hospodářskou krizi, vzestup a pád nacionalismu. Osud jim není vždycky nakloněn a my s nimi můžeme sledovat nejen různé politické a ekonomické změny, ale vývoj postavení žen ve společnosti. Pracovní společenské oběti (zůstat svobodná), zkracování vlasů (znamení nové éry), žena jako politička (Käthe) oproti stereotypní roli ženy v domácnosti. Mohla to být silná generace ve znamení změn, ale neponaučila se a její kroky jí přivedly z jedné světové války do hrůz té další. Víme, co způsobila nacionální euforie. A statusy i dřívější jistoty se začaly bortit. Manžel Idy je bankéř, ale její otec všechno ztrácí. Ti, kteří se vyrovnávají s režimem snadno nalézají nového nepřítele v Židech. I když v jejich řadách bují daleko větší zlo v podobě informátorů, jenž pro výhody jdou klidně i přes mrtvoly. Dcery nové doby jsou poutavým příběhem z Hamburku, které už není takové, jaké ho znaly ze svého dětství. Některá místa dnes už ani neexistují. „Byl teplý letní večer, kdy Lina a Louise seděly u okna, jehož tři křídla byla otevřená a nabízela pohled na kanál. Obloha měla sametově modré zbarvení, ale už nebyla bezpečná. Ani v Kolíně, ani v Hamburku. Bylo to jen několik dní, co osamělý bombardér prorazil pokrývku mraků poblíž Fuhlsbüttelské ulice a svými tříštivými bombami zabil hrající si děti. Až do jara shazovali Britové nad Hamburkem jen letáky, nyní však následovaly bomby. Po prvním náletu na přístav a městské čtvrti St. Pauli a Altona se vytí sirén stalo každodenní záležitostí. Do protileteckých krytů však chodil jen málokdo, a teď v létě neznamenalo velkou nepříjemnost ani zatemnění, nařízené hned po začátku války 1. září 1939.“ (307-308, červenec 1940) A utrpení a následky války jsou vidět téměř neustále. „Ta mladá žena byla ve vysokém stupni těhotenství, a když dorazila na kliniku Finkenau, byla skoro nahá. Měla na sobě jen spálené útržky látky. Od Hammu přes Wartenau běžela ohněm a Unger ji odnesl do porodního sálu na rukou. Ještě jí stačili ošetřit spáleniny, než začal porod. Porod, který té mladé ženě poté, co měla právě za sebou, připadal snadný. Když se její chlapec krátce před čtvrtou narodil, byl nálet na městské části východně od centra už dvě hodiny minulostí. Je to dar od Boha, říkal si Unger, měl by se jmenovat Donatus. Vložil dítě do rukou Henny, zatímco vyčerpaná matka usnula, i když se jí víčka chvěla. Počet lidí, kteří během noci na 28. červenec přišli o život bombami a ohněm, byl nekonečný, ale Theo Unger a Henny o tom ještě nevěděli. Strašidelné rysy zubožených postav, často jen v noční košili a se spálenými vlasy, tlačících před sebou dětský kočárek, nesoucích zbytky zavazadel a často jen osaměle se vlekoucích předměstskými ulicemi, než dorazily do vesnice, už tak přeplněné chudáky. Z těch, kteří zůstali v Hamburku, však už nikdo neváhal s odchodem do sklepa či ještě lépe do krytu, neváhali ani ti nejodvážnější.“ (347-348, červenec 1943) O knize v Il Giornale del Libro napsali: „Tuhle knihu by si měli přečíst všichni. Vypráví o síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa. Skutečně skvělá kniha!“ Než ji odložíte, budete o ní přemýšlet. O jejich hrdinkách, o lidské minulosti, o nesmyslnosti nenávisti. O tom, že velký díl toho, jaký život žijeme, si utváříme sami. A stejně tak jsme hodně zmítáni stereotypy, které se nám s odstupem času mohou zdát už jen “nesmyslné”. Jenže svou vážnost a ničivou moc ve své době a místě rozhodně měly. Carmen Kornová bravurně pracuje s našimi pocity: prožívala jsem stejné obavy a strachy jako protagonistky jejího románu. Bála jsem se o ně, stejně jako mě stále stresoval nový zvuk sirén. Lidé se zamykali ve sklepeních a z Hamburku se postupně stávalo město ruin. Pocítila jsem v sobě zlost na všechny ty, kteří šířili krutou nenávist a antisemitismus, a zlost ke zrádcům a všem lžím. Jak svět mohl vypadat jinak! A teď už musím jen netrpělivě čekat až do jara 2020, kdy vyjde druhý díl. MB

Čas načtení: 2024-02-06 17:19:51

Berlínská Rusalka bydlí v bytě. Na světových scénách byla už prostitutkou nebo chobotnicí

Rusalka patří k nejuváděnějším českým operám na zahraničních scénách. Napomáhá tomu srozumitelnost snivého příběhu o nenaplněné touze vodní víly. Uváděna bývá v pohádkových kulisách, jak skladatel Antonín Dvořák zamýšlel, ale dočkala se i odvážnějších režijních vizí. V Amsterdamu ji přirovnali k prostitutce, v Mnichově vyvolala kontroverze scéna s mrtvou srnou. Více střízlivé, byť posunuté k současnosti, je nejnovější nastudování v Berlínské státní opeře.

Čas načtení: 2022-01-17 17:37:52

Berlinale odtajnilo část programu. Jsou na něm opět české filmy

Jeden ze tří nejvýznamnějších světových filmových festivalů pomalu odkrývá svůj program. A jsou v něm i dva zástupci České republiky. Krátkometrážní animovaný film Zuza v zahradách byl zařazen do soutěžní sekce Generation a minisérie Podezření do festivalové sekce Berlinale Series. Už 72. ročník Berlinale se bude konat od 10. do 20. února a filmy vybrané do dalších sekcí teprve oznámí.  Krátký animovaný film Zuza v zahradách české režisérky, scenáristky a animátorky Lucie Sunkové je o malé holčičce, která jezdí s rodiči do zahrádkářské kolonie za městem, kde jednoho dne potká černého psa a objeví tajemnou zahradu. Podle režisérky jde o pokus vyprávět příběh srozumitelný dětem a zároveň vyvolat v dospělých vzpomínky na dětství. Předlohou filmu je stejnojmenná kniha spisovatelky Jany Šrámkové. České snímky jsou v sekci Generation, která je určená filmům pro děti a mládež, dlouhodobě úspěšné. V posledních několika letech zde byly premiérově uvedeny snímky Lístek Aliony Baranové (2020), Pouštět draka Martina Smatany (2019), koprodukční Pátá loď Ivety Grófové (2017) nebo Ani ve snu Petra Oukropce (2016). Česko-francouzská čtyřdílná minisérie Podezření režiséra Michala Blaška a scenáristy Štěpána Hulíka byla zařazena do sekce Berlinale Series určené seriálové tvorbě. Zdravotní sestře v podání Kláry Melíškové se obrátí život vzhůru nohama poté, co je obviněna z vraždy pacientky. V Berlíně se ale představí i projekty, které jsou zatím ve vývoji. Režisérka Agnieszka Hollandová ukáže potenciálním koproducentům, finančním partnerům a mezinárodním prodejcům svůj nový projekt Kafka. Scénář k vizuální mozaice ze života slavného spisovatele a představitele pražské německé literatury píše Marek Epstein, a navazuje tak na spolupráci s Hollandovou na filmu Šarlatán, který měl na Berlinale světovou premiéru před dvěma lety. Franze Kafku budeme sledovat od jeho narození v předválečné Praze přes jeho tragickou smrt v Berlíně v roce 1924 až po budoucnost, kterou mnohdy předpověděl. Na Berlinale se po dvou letech vrací s novým projektem také slovenský režisér, producent a scenárista Ivan Ostrochovský. Jeho poslední film Služebníci měl světovou premiéru v roce 2020 v berlínské sekci Encounters. Nový snímek Pramen čerpá téma stejně jako předešlý film v 80. letech tehdejšího Československa a zachycuje, jak institucionalizované lékařské zákroky na romských ženách sblíží mladou zdravotní sestru a poloviční Romku Agátu s českou gynekoložkou Ingrid. Scénář spolu s režisérem stejně jako v případě úspěšných Služebníků napsali Rebecca Lenkiewicz a Marek Leščák. Jedné z hlavních rolí se ujme známý rumunský herec Vlad Ivanov a v roli Ingrid uvidíme Annu Geislerovou. Filmový trh na festivalu Berlinale patří k zásadním akcím světového filmového průmyslu. Každoročně se ho účastní téměř devět tisíc profesionálů ze stovky zemí, včetně nákupčích nebo producentů. Za připomenutí stojí, že loni si Zlatého medvěda za nejlepší film odnesl režisér Radu Jude a jeho Smolný pich aneb Pitomý porno, který byl i českou minoritní koprodukcí.