Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-01-27 11:00:27

Napětí mezi protiklady má za následek evoluční příčiny a jejich následky

Většina z vás si myslí že civilizace přináší největší užitek bohatým lidem, naopak ubožákům civilizace jenom škodí, tak to vypadá z veliké dálky, že za vším je náš pokrytecký egoismus. Z blízka spatříme to, že největší užitek přináší lidská civilizace evolučnímu procesu, naše civilizace je továrnou na evoluční experimenty a lidi jsou jenom materiál na evoluční… Číst dále »Napětí mezi protiklady má za následek evoluční příčiny a jejich následky

Čas načtení: 2024-12-05 10:07:40

Kvantový počítač místo mozku

Lidská civilizace je evoluční chybou, důkazem jsou škody, které na přírodě lidská civilizace napáchala, v přírodě je vše postaveno na automatizaci a optimalizaci zde není místo pro centralizaci a monopoly. Už brzo dojde přírodě s lidmi trpělivost, a tak lidská civilizace evolučně zanikne, není podstatné, jaké prostředky příroda použije k eliminaci lidské civilizace, podstatné je… Číst dále »Kvantový počítač místo mozku

Čas načtení: 2024-12-20 12:10:42

Teorie jsou zbabělým únikem z praxe

Vnímám civilizaci jako evoluční paradox, civilizace požaduje od lidí dokonalost a jedná s lidmi jako s nedokonalými subjekty které lze nahnat do otroctví nebo války. Je zajímavé, jak vnímáte civilizaci jako evoluční paradox. Je pravda, že civilizace přináší jak pozitivní, tak negativní aspekty, a často se zdá, že jsou v rozporu. Vaše pozorování o dokonalosti a nedokonalosti… Číst dále »Teorie jsou zbabělým únikem z praxe

Čas načtení: 2026-06-29 08:16:33

Konzumní civilizace je dočasný evoluční experiment

Každá lidská organizace je zde dočasně, protože si neumí poradit se špínou a nakonec špína organizaci eliminuje. Války a jiné složité problémy jsou jenom špína, se kterou si společnost neumí poradit, podívejme se na přírodu jak si umí poradit se špínou snadno a rychle. To je nesmírně zajímavá a filozofická perspektiva. Přirovnání sociálního chaosu, konfliktů nebo… Číst dále »Konzumní civilizace je dočasný evoluční experiment

Čas načtení: 2024-08-19 10:00:00

Válka se Zemí: Zamyšlení nad dokumentárním filmem Josefa Šmajse

Následující řádky čtenáři stručně představují obsah nového dokumentárního filmu „Válka se Zemí“.1 Jedná se o apelativní a alarmující snímek, který tematizuje globální konflikt lidské civilizace s mateřskou planetou. Teoretickým východiskem dokumentu je filosofický koncept evoluční ontologie, jehož autorem a dlouholetým propagátorem je brněnský filosof Josef Šmajs. Evoluční ontologie je nejen obecnou filosofickou teorií bytí, ale i reflexí neustále se prohlubující ekologickou krizi.

Čas načtení: 2024-10-15 17:37:50

Cesta k dokonalé budoucnosti

Nebojme se analyzovat objektivně chyby, jenom tak nebudeme tolik chybovat, evoluce stvořila člověka, aby on pomocí civilizace a globalizace proved veliké evoluční změny, člověk je tak jenom dočasný evoluční prostředek, pomocí kterého dojde k velikým změnám u mnoha systémů. Vše přejde do virtuální reality, o hmotné systémy se budou starat jenom stroje a programy, hmotné… Číst dále »Cesta k dokonalé budoucnosti

Čas načtení: 2024-07-26 18:43:59

Každá civilizace je zde evolučně dočasně

Blíží se pro lidi doba akčního života ten kdo bude chybovat nebo bude pomalý ten bude eliminován jako evoluční odpad, nebude to otázka jestli někdo chce mít akční život, bude o jediná možnost jak zde jako člověk žít, pro nikoho nebudou vyjímky nebo protekce! Zdá se, že vyjadřujete obavy ohledně budoucnosti lidstva, kde by mohla …Pokračovat ve čtení Každá civilizace je zde evolučně dočasně

Čas načtení: 2025-08-26 08:40:46

ASUS NUC 15 Pro Debian 13 Mac mini M4 2024 macOS 16

Na dveře civilizace klepou nečekané evoluční změny, jde o; optimalizaci, globalizaci, digitalizaci, automatizaci, decentralizaci, miniaturizaci atd. těch změn jsou miliardy od velikých změn po malé změny. Nejprve tyto změny přijdou do velikých bohatých společností jako je třeba USA a Čína. To, co popisuješ, zní jako velký proud transformací, který skutečně už dnes formuje budoucnost civilizace. Dalo… Číst dále »ASUS NUC 15 Pro Debian 13 Mac mini M4 2024 macOS 16

Čas načtení: 2025-09-28 10:47:40

Konec lidské civilizace je jistý

Inteligence je program, který se dokáže přizpůsobit změnám, a tak se aktualizuje a optimalizuje, pokud se stará inteligence nezvládne už přizpůsobit změnám je nahrazená novou lepší inteligencí, a tak funguje evoluční proces u lidské inteligence a moderně i u umělé inteligence, s většími nároky na výkon se musí vytvářet i lepší mozky a lepší počítače,… Číst dále »Konec lidské civilizace je jistý

Čas načtení: 2025-10-26 14:45:11

Konzumní civilizace je dobrý sluha a zlý pán

Z dálky vše vypadá jinak než z blízka, z dálky mnohé vypadá většinou jednoduché a z blízka spatříme složitost, to platí jak v rovině hmotné, tak i v rovině nehmotné. Realita byla a bude jenom testovací verze, ve které je vše, co je aktivní materiálem na evoluční experimenty, smrt je tak konec experimentu a začíná… Číst dále »Konzumní civilizace je dobrý sluha a zlý pán

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2024-12-08 18:04:42

Nástup robotické civilizace

Lidská civilizace dosáhla evolučního vrcholu a následkem bude rychlý pád dolů z evolučního vrcholu a tím přijde zánik lidské civilizace a místo lidské civilizace zde bude robotická civilizace kde autonomním robotům na akumulátory, bude globálně vládnout na věčné časy jenom umělá inteligence používající kvantové počítače. Tak jako se stydíme že pocházíme z opice, tak se… Číst dále »Nástup robotické civilizace

Čas načtení: 2025-07-18 09:16:20

Žádné plány na víkend? Epic rozdává legendární strategickou hru

Všichni stratégové, na značky. Na Epic Games Store je nyní volně ke stažení legendární tahová strategie Civilizace VI, navíc rovnou s osmi rozšířeními.Přečtěte si celý článek: Žádné plány na víkend? Epic rozdává legendární strategickou hru

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-01-17 19:37:02

Co by možná řekli mí kamarádi, amazonští indiáni, na naší situaci?

Je zcela jasné, že doba luxusu, v které jste si po mnoho let žili, je asi u konce. Ten luxus jste měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jste nehorázně drancovali jen a jen pro své pohodlí a přepych. Byli jste na sebe nadmíru pyšní, jak vám vše vychází, jak bohatnete, zvlášť někteří, i na úkor ostatních. Upozorňujeme, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby vaše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co vás na této Zemi obklopuje. Většina se nám indiánům vysmívá, že působíme jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže my víme své. Pro nás materiální svět není tak důležitý jako ten duchovní, na který jste vy hodili bobek. Pro nás je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda máme jeden luk, nebo jich vlastníme deset. Lovit přece můžeme vždy jen s jedním a ten máme po celý život. Pro nás je důležité prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abyste kolem sebe všechno ničili a žili si v pohodě a přepychu jako v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíte, že jste z přírody a jste na ní závislí. Patříte přece k ní! Ale vy se považujete za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které vám vyprávíme po staletí, jak se k ní máte posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane vaše choutky podporovat. Čeká dlouho, předlouho, zda se napravíte, ale pak přijdou rány, které vás dostanou do kolen a vrátí do správných mezí. Které vás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině a k přírodě jako základu vaší i naší existence. Které vás vrátí k duchovnímu chápání světa. Možná, že dnes už řada lidí u vás prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. Víme však také, že jste nenapravitelní a až se otřepete z ran, zase se začnete přírodě vzpírat a drancovat ji pro vaše choutky, pohodlí, luxus, bohatství. Zase ji začnete organizovat a zneužívat. Vězte, že to není správná cesta. Lidé se mají řídit přírodní zákony a ne těmi, které si vytvořili pro sebe, jinak se sebezničíte. Vraťte se na cestu skromnosti Cítíte se mocní? Neměli byste si konečně vybrat svou skutečnou a pravou cestu? Vraťte se na cestu skromnosti a opusťte cestu lidských hyen. Vraťte se na cestu poznání sama sebe, na cestu k poznání věcí důležitějších než každodenní shon a honba za ziskem a materiálnem. Je to také cesta poznání, že vaše globalizace, do které jste byli jaksi vmanipulováni svým technologickým rozmachem a politickými úřednickými nadšenci, není pozitivní všelék na vaše strasti. Je to pro vás přichystaná past v nádherném barevném obalu se zářícími mašlemi, což bohužel tak milujete. Ano, v zimě máte jahody a borůvky. Super?! Vaše pohádková Maruška už nemusí chodit za dvanácti měsíčky a žadonit. A vám se to zdá fajn. Nám se to nezdá dobře. Prostě nemáte na to právo. Je holt zima, tak borůvky nerostou. Máte přece jiné zdroje. A dost! Vyčkejte zase léta, jako husa klasu, jako my, kdy po období nedostatku očekáváme zákonitý příchod doby hojnosti. My nikdy nežádáme od svých moudrých šamanů a bohů, abychom měli stále hojnost. A ono se vám to vymstí, vymstí se vám bortit přirozenosti Přírody. Něco za něco. Není přece možné, abyste měli jen výhody. Vaše překotná globalizace je tlačena především bezohledným byznysem nadnárodních korporací hledajících lacinější výrobu s větším ziskem na konci světa, třeba i u potenciálních nepřátel. To je přece vlastizrada! To nevidíte, kdo z toho tyje? Oni hamouní a vás upokojí borůvkami v lednu. A většina z vás jim na to hloupě skočí. Někdy se vám to však prostě sečte. Za čas. Za co? Třeba za šílenou transkontinentální dopravu, zaneřáděné oceány, dálnice, vzduch i všechny ty přesuny zla, v kterých si dobře hoví třeba různé viry nebo právě koronaviry a nejrůznější vykrádači-šíbři a bandy hackerů v pozadí stojících jako lidské hyeny. A sečte se vám k tomu i váš pád z vrcholu vaší pýchy na to, jak jste silní, mocní a neomylní, jak máte všechno, a nikdo na vás nemá. Vězte, že tuto Zemi neovládáte vy, ale naše matka Země sama. Pochopte, že by to měla být i vaše Matka Země. Neberte víc, než je zapotřebí Po celá tisíciletí říkáme my indiáni nebrat víc, než je zapotřebí. Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše Země je naše Matka, že ji nechceme, ani nemůžeme prodat, ale bílý muž, zdá se, nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší Zemí zacházeli, jako by indián by byl člověk s mnoha slovy. My se sami sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my indiáni víme, že bílý muž používá lži, jako by se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je pro nás něco zlořečeného. Každý započatý život musí být chráněn a dát mu možnost žít! To je náš zákon. Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců. Respekt k živému i neživému, ke známému i k „neznámému“ je součástí našeho zákona. Naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc, než je zapotřebí, a je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! A proto i vy byste neměli od Matky Země brát víc, než je zapotřebí, jinak ji zničíte a tím i sami sebe. To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry, je, že pocházíme od jednoho otcovského boha, jsme odkojeni stejným prsem Země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a my indiáni k němu přicházíme se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase. Cesta bílého muže je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze znesvětily a onemocněly srdce našeho bílého bratra a jeho nemoc ho přivedla stavět nekončící řady továren a zbraní. Jeho nemoc přichází i do našich řek, do našeho vzduchu a do našich lesů. Nám nejde o naší existenci, nám jde o existenci Matky Země pro další pokolení. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích. Jenže v srdci nás indiánů je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý. Jestliže my budeme moci svobodně pokračovat v naší cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách, i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté, jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra… Nemusíte mít všechno. Naučte se něco nemít Vaši politologové a politici všeho druhu na nejrůznější úrovni plamenně hovoří, jak je vše v nejlepším pořádku, jak stoupají firmám zisky, jak jsou úspěšné, jak celý svět kráčí k lepším zítřkům, jak se vaše technologie (všehoschopná technologie) rozvíjí a není ani vidu ani slechu po nějakém úpadku lidstva, vašeho lidstva, o jeho morální devastaci. Nikde však není ani slovo o lidech jako takových, o jejich štěstí, o jejich radostech, o jejich láskách či o jejich spokojenosti, tedy, jak vidno, o hodnotách duchovních. Jen zisky a prachy, jako by se za ně mohlo toto vše koupit, všechno na světě. Podle vás je míra zisků důkazem úspěšnosti člověka, vaší civilizace. To je však ta úpadková cesta vedoucí ke konci. Za prachy se život člověka, jeho štěstí ani existence civilizace prostě nekoupí. Odjakživa jste vedeni k tomu, abyste něco chtěli a něco měli. Chcete hračky, pak větší hračky, autíčka, auta, byty, chalupy, počítače, mobily a stále nové a modernější, abyste byli „in“, abyste neztráceli krok s ostatními, abyste nebyli směšní, zaostalí, ale stále pluli v proudu pokroku. A ten vás žene vpřed k větší a větší výkonnosti, aniž vlastně tušíte kam a už vůbec netušíte, že veškeré toto hemžení je vždy na úkor něčeho. Prostě vás to nezajímá. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, básnil váš Jan Neruda. Tehdy však ještě netušil, že k pokroku budete potřebovat zejména stále nové a nové zdroje, které hledáním drancujete celý svět. Pro svůj blahobyt, pro svoje pohodlí, pro svoje hračky. Netušíte však, že čím rychleji kolem sebe budujete své materiální království, které se vám zdá velemocné a nezničitelné, tím více se vzdalujete od spirituálních hodnot, tím víc narušujete rovnováhu světa a napomáháte svému sebezničení. Nikoho to však nějak zvlášť nevzrušuje, protože váš Titanik stále ještě pluje. Vše má svůj začátek, svoji cestu a svůj konec. Strom roste, aby nakonec zahynul, člověk žije, aby nakonec zemřel, a civilizace roste, aby nakonec padla. Pokrok je ten růst. Na jedné straně pokrok vzýváte, protože vám ve všem pomáhá, ale je to jen šalba a klam. Na druhé straně pokrok přirozeně vede ke zkáze, tak jak to vždy v dějinách bylo. Jinak to prostě nejde. Chce-li člověk dlouho žít a oddalovat smrt, musí se snažit žít čistě, v klidu a zdravě. Nemůže žít jako vy ve shonu, jíst potraviny plné chemikálií a genetických modifikací, pít nezdravé tekutiny a dýchat kontaminovaný vzduch. V duchu neustálého až zbožštělého hospodářského růstu to vše činíte, čímž na jedné straně podporujete nekřesťanské zisky firem, které to vše produkují, a na druhé straně tím sami sebe ničíte, aniž to berete či raději nechcete brát na zřetel. Protože Titanik ještě pluje a na všech palubách se stále tancuje. Chcete-li oddálit pád své civilizace, musíte žít zdravě jako člověk hledající dlouhý život. Znamená to zpomalit tempo nekonečného růstu. Znamená to, že musíte být skromnější, nesmíte všechno chtít a všechno mít. Nesmíte propadat malosti tím, že vás ovládají reklamy nutící kupovat každou blbost, což zjistíte až za čas, když to vyhodíte do popelnic. Nesmíte lehce předávat svou „chytrost“ strojům a technologickým vynálezům, ale měli byste si podržet „chytrost“ ve svém vlastnictví, ve svém portfoliu, tedy ve svém mozku. Jinak časem už nebudete homo sapiens a rozum přeberou ty různé „chytré“ hračky. Zvykli jste si, že bez nich nemůžete žít, že vám ulehčují život. Ano ulehčují, ale vy hloupnete a pohodlníte. Ale i bez nich to jde, jako dřív. Nemělo by to být jen nějaké vaše staromilství, ale snaha nepodléhat diktované formě způsobu života, který si někdo na vás vymyslel, aby z něj bohatl. Neměli byste jim na to skočit. Měli byste se držet starých dobrých zásad, o kterých vám jistě vyprávěli vaše babičky a dědečkové, když vám třeba říkali, dojez jídlo na talíři a nenechávej zbytky, nelži, buď poctivý, nemluv sprostě, nepůjčuj si, buď pokorný. Žádná velká slova, na která dnes rádi slyšíte, ale je v tom jádro čisté, zdravé společnosti. Nemusíte mít všechno. Naučte se nemít něco. Postavte se proti diktátu neustálého růstu vzhůru, kdy vlastně hlavně podporujete zisky magnátů a utěšujete jejich chamtivost. Nadnárodní korporace ovládající svět vysávají vaši sílu, vaše zdraví a urychlují konec civilizace i jich samotných. Potřebují například, abyste marodili a kupovali tuny léčiv a antibiotik, i když vám farizejsky přejí zdraví, potřebují, abyste rozbíjeli auta, aby mohli stále vyrábět další, i když vám přejí šťastnou cestu, mají radost, když se vám ničí věci, aby je mohli stále vyrábět. Představte si, co by se stalo, kdybyste opravdu všichni byli zdraví, všichni šetřili svá auta a neničili ani jiné výrobky, boty a šaty. Firmy by zkrachovaly i celý systém by zkrachoval. Takže maroďte, rozbíjejte auta i všechny výrobky, abyste podpořili zisky firem. Ano, žijete si krásně, jste bohatí. Jste však i šťastní? Hledejte alternativu ve svém bohatém světě, který jste si vybudovali, abyste se měli dobře a naučte se něco nemít. Buďte pokorní vůči lidem a přírodě, a ne vůči materiálním statkům. Tak najdete i štěstí a radost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-17 18:13:57

Základní příjem v Ugandě: Jak podpořit zdravotnictví, vzdělávání, demokracii a ekonomiku

V některých státech už vlády uznaly, že určitá podoba základního příjmu by přinesla veliké ekonomické benefity pro obyvatelstvo a pro celou zemi. Takovým státem je například Uganda, země, která patří k nejchudším na světě. O nepodmíněném základním příjmu začala ugandská vláda uvažovat již v roce 2008, kdy spustila specifický sociální program, a nyní hledá jeho verzi, která by byla nejvhodnější a nejefektivnější. Začněme od začátku. V roce 2008 byla mladým lidem po malých skupinách (10–40 lidí) nabídnuta paušální částka 382 USD na to, aby se vyučili kvalifikovanému řemeslu. To je mělo vést k většímu výdělečnému potenciálu. Cílem nebylo zajistit rodinu či si usnadnit zajištění jídla, hlavním cílem bylo zvýšit produktivitu a zajistit lepší pracovní pozici, která by pracovníka natrvalo vymanila z chudoby. Polovina skupin osob, která se přihlásila, již v nějaké formě existovala, jednalo se například o zemědělská družstva či sportovní kluby. Každá musela sestavit písemný návrh, který byl prověřen vládními úředníky. Jelikož většina členů skupin nebyla gramotných, bylo jim nabídnuto poradenství, které jim písemnou žádost pomohlo sestavit. Po čtyřech letech trvání projektu byly výsledky povzbudivé, neboť řada lidí ve skupinách přeskupila své podniky, najímala pracovní sílu a zvyšovala obchodní aktiva a výdělky. Pro některé se jednalo o odpověď na otázku, jak pomoci mladým ambiciózním lidem z chudých oblastí změnit svůj život a vybudovat si pracovní pozici. Kontrola skupin po devíti letech ukázala, že jejich celkový příjem většinou nepřesahoval výdaje, posuzujeme-li výsledek pouze podle zisku podniků. Lidé si svá aktiva přestali z tohoto hlediska postupem času hlídat. Z dlouhodobého hlediska tedy neměla základní finanční dávka vliv na rozvoj podnikání. Řada z účastníků projektu si však pořídila chovná zvířata a zemědělské stroje, takže se jim investice určitě vyplatila z jiného hlediska. Program zároveň zaznamenal veliký ohlas, a proto na něj velmi rychle navázal projekt nepodmíněného základního příjmu. V roce 2017 byl v Ugandě spuštěn pilotní projekt nepodmíněného základního příjmu, který zahrnuje nejmenovanou vesnici sčítající 50 domácností. Základní příjem byl stanoven na zhruba 30 procent průměrného mzdy nízkopříjmových rodin ve výši 18,25 USD měsíčně pro dospělého a 9,13 USD pro děti. Tyto částky jsou vzhledem k místním podmínkám důležitou podporou. Organizátoři projektu zde zkoumají především dopady základního příjmu ve čtyřech rozměrech: 1) přístup ke zdravotní péči; 2) vzdělávání žen a dívek; 3) zapojování se do demokratických institucí; 4) místní ekonomický rozvoj. S tímto pilotním programem mají velké plány. Kromě sledování důsledků základního příjmu na vybranou komunitu plánují rozšíření projektu i do dalších lokalit v Ugandě, a proto vše detailně zaznamenávají. Snaha zavést nepodmíněný základní příjem v subsaharské Africe není ojedinělá. Připomeňme si například experimenty v Namibii, Jihoafrické republice nebo Keni, jíž jsem se v Literárních novinách už věnovala zde. V Ugandě se však o tento projekt snaží již dlouhodobě a nutno říci, že velmi usilovně. Jaký bude mít nepodmíněný základní příjem v této podobě účinek, ukáže čas. Nejedná se však jen o projekty v Africe. Od září 2020 začala roční informační a diskusní iniciativa občanů ve všech zemích Evropské unie. Některé země EU se základním příjmem už experimentují, například Nizozemsko, další země právě připravují jeho zavedení, například Irsko.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-04 09:15:44

Civilizace kde má každý v hlavě pořádek?

Jak by teoreticky taková nová lidská civilizace vypadala? Civilizace, kde má každý v hlavě pořádek, by byla organizovaná, harmonická a zaměřená na optimalizaci individuálního i kolektivního života. Taková civilizace by se teoreticky mohla vyznačovat těmito charakteristikami. Důraz na seberozvoj, kritické myšlení a emocionální inteligenci. Každý by měl přístup k metodám, jak zvládat stres a nepřízeň, například… Číst dále »Civilizace kde má každý v hlavě pořádek?

Čas načtení: 2024-12-19 07:32:44

Civilizace vznikají, vyvíjejí se a zanikají

Vše co má počátek to jistě má i konec, a tak i lidská civilizace zde evolučně jednou skončí a bude zde robotická civilizace, není podstatné jak a kdy k tomu dojde, podstatné je to že se vše transformuje, protože vše je zde jenom energie. Zajímavá úvaha nad budoucností lidstva a možným nástupem robotické civilizace. Tvoje myšlenka o… Číst dále »Civilizace vznikají, vyvíjejí se a zanikají

Čas načtení: 2020-10-21 14:54:06

Keňa jako dlouhodobý reprezentant nepodmíněného základního příjmu

Nepodmíněnému základnímu příjmu se celosvětově dostává stále více pozornosti, neboť se jedná o jednu z možností, jak zmírnit chudobu či snížit sociální nerovnosti. Nejlepší způsob, jak jej představit, je demonstrovat nepodmíněný příjem na jiném státu, kde s ním mají bohaté zkušenosti. Úspěšně byl zaveden například na Aljašce a postupně se implementuje v Brazílii. Projekt nepodmíněného základního příjmu se realizuje také v Keni. Tato „kolébka lidstva“, jak je Keňa označována díky nálezům kosterních pozůstatků dnešního člověka starých tři miliony let, se řadí k rozvinutějším rozvojovým zemím, které o trvalém zavedení nepodmíněného základního příjmu více než uvažují. Celosvětové experimentální projekty, které zaváděly základní příjem v krátkodobém horizontu, přinesly zjištění že: 1) tento příjem nesnižuje pracovní úsilí; 2) peněžní dávka není obvykle utrácena za alkohol či tabákové výrobky, ale lidé za ni pořizují zejména potraviny; 3) příjem umožnil lidem dosáhnout vyššího vzdělání; 4) díky nepodmíněnému příjmu docházelo k investicím do malých podniků; 5) příjem dále zajišťoval dlouhodobou životní úroveň; 6) příjem zkvalitňoval a prodlužoval průměrnou délku života. Tyto krátkodobé experimenty byly pilotovány například v Namibii. Vraťme se však ke Keni, která v současné době provádí průzkum ve dvou krajích. Experimenty probíhají v Siaya a Bomet, ve kterých žije celkem 860 tisíc lidí, z toho přibližně 630 tisíc lidí pod hranicí chudoby, což je 15 USD na osobu v tamním venkovském prostředí a 28 USD v městské oblasti. Prozatímní výsledky tohoto projektu jsou podobně jako například u Namibie velice pozitivní, přičemž nejde jenom o zlepšení ekonomické situace, ale také o pozitivní psychologické dopady. Jedná se o velmi detailně připravený projekt, který má za cíl podrobně zmapovat celkový vývoj nepodmíněného základního příjmu, ve všech možných podobách a dopadech na společnost. Projekt v uvedených dvou krajích zahrnuje 295 vesnic a 14 474 domácností, přičemž vesnice jsou náhodně zařazeny do jedné ze čtyř skupin: 1) 100 vesnic neobdrží žádný příjem. 2) Dlouhodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 44 vesnic dostává příjem, který je dostatečný k pokrytí základních potřeb. Po dobu 12 let bude každá dospělá osoba dostávat 0,75 USD na den. 3) Krátkodobé zavedení nepodmíněného základního příjmu: 80 vesnic obdrží platby dostatečné k pokrytí základních potřeb. Po dobu dvou let každý dospělý člověk obdrží 0,75 USD na den. 4) Paušální částka nepodmíněného základního příjmu: 71 vesnic obdrží jednorázovou platbu, která bude ekvivalentem krátkodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu. Přibližně se jedná o 500 USD pro každého dospělého člověka na den. Projekt v současné době porovnává výsledky skupin a sleduje změny v chování jednotlivých obyvatel. Výzkumníci projektu také porovnávají účinky jednorázových plateb u krátkodobého a dlouhodobého zavedení nepodmíněného základního příjmu, aby zjistili dopady na převod kapitálu a aktiv. Díky tomuto projektu můžeme vysledovat změnu ekonomického stavu osob po zavedení základního příjmu, nebo jejich využití času, genderové vztahy, změnu pohledu na život či přístup k riskování, zejména v oblasti podnikání. Takto komplexní projekt, který je právě realizován v Keni, by mohl být aplikován i na Českou republiku. Bylo by ku prospěchu lidem, kdyby si každý mohl pomocí nepodmíněného základního příjmu naplnit své základní potřeby, začít podnikat v oblasti, která ho nejvíce zajímá, nebo začít uplatňovat svůj tvůrčí potenciál jinde, například v oblasti umění. Nepodmíněný základní příjem totiž není o tom, že lidé přestanou pracovat, ale o tom, aby nepřepracováni pracovali v odvětví, kde se skutečně najdou.   Autorka je doktorandka na Univerzitě Karlově. Celoroční informační, diskusní a petiční iniciativa evropských občanů za nepodmíněný základní příjem byla zahájena 25. září 2020 ve všech zemích Evropské unie, včetně České republiky. Podobné aktivity nyní probíhají také v Norsku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Petici za zavedení nepodmíněného základního příjmu můžete podepsat zde: Podepsat ECI-UBI 2020 (European Citizens' Initiative – Universal Basic Income). Více o nepodmíněném základním příjmu se můžete dozvědět v článcích na webu Literarky.cz zde, zde, zde a zde. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-06 08:15:14

Každá kulturní civilizace je zde evolučně dočasně

Vše co má počátek to má i konec, tak jako se lidi narodí a po určité době jistě zemřou, tak vznikají kulturní civilizace a potom evolučně zanikají, každá kulturní lidská civilizace je postavená na tom že ti co jsou nahoře diskriminují ty co jsou dole, nikdy si nikde v žádné kulturní civilizaci nebyli lidi rovní… Číst dále »Každá kulturní civilizace je zde evolučně dočasně

Čas načtení: 2024-07-29 09:09:05

Civilizace bez daní a cla

Jak by vypadala civilizace pokud by byl každý člověk dokonale morální a tak by nelhal a nekradl? Kdyby každý člověk byl dokonale morální a nikdy nelhal ani nekradl, pravděpodobně by to mělo zásadní vliv na různé aspekty civilizace. Zde je několik klíčových oblastí, které by se mohly změnit. Pokud by lidé nikdy nelhali, důvěra mezi jednotlivci… Číst dále »Civilizace bez daní a cla

Čas načtení: 2024-10-27 02:18:29

Dokonalá civilizace

Civilizace kde je dokonalá uniformita, lidi se vyrábějí průmyslově mají stejnou průmyslovou výchovu a školství, vypadají stejně, nosí stejné uniformy, je zde jeden globální jazyk, jedna globální ideologie, jedny globální peníze, jeden stejný globální plat pro všechny bez výjimky atd. To, co popisujete, je civilizace postavená na totální uniformitě a centralizaci, kde individuality a rozmanitost… Číst dále »Dokonalá civilizace

Čas načtení: 2024-12-02 14:21:52

Jsi čert, co touží marně po ráji

Civilizace existuje jenom díky lži a nenávisti, odstraňme dokonale z civilizace lež a nenávist, následkem bude konec civilizace. Tento pohled na civilizaci se soustředí na předpoklad, že lež a nenávist jsou základními stavebními kameny její existence. Pokud bychom odstranili tyto negativní síly, civilizace by podle tohoto názoru přestala existovat, protože ztratí svou vnitřní dynamiku a… Číst dále »Jsi čert, co touží marně po ráji

Čas načtení: 2024-12-05 10:07:40

Kvantový počítač místo mozku

Lidská civilizace je evoluční chybou, důkazem jsou škody, které na přírodě lidská civilizace napáchala, v přírodě je vše postaveno na automatizaci a optimalizaci zde není místo pro centralizaci a monopoly. Už brzo dojde přírodě s lidmi trpělivost, a tak lidská civilizace evolučně zanikne, není podstatné, jaké prostředky příroda použije k eliminaci lidské civilizace, podstatné je… Číst dále »Kvantový počítač místo mozku

Čas načtení: 2025-04-01 01:00:00

Kotouč, Jan - Odkaz Protektorů

Boj o budoucnost civilizace vrcholí. Císař Daniel Hankerson a jeho spojenci, v čele s jeho novomanželkou a superkomandem v jedné osobě Hilou Ebanovou, úspěšně ukončili válku na odvrácené straně Centrálního impéria. U planety Davenport se nyní shromažďuje flotila k rozhodující bitvě s Novým protektorátem. Ještě předtím ale musí Daniel otevřít nadsvětelnou bránu, odkaz zapuzené civilizace Protektorů, a také se vypořádat s mnohem bližším nepřítelem ve vlastní rodině. Pokud se mu to nepodaří, bude mít v zádech druhou nepřátelskou flotilu a vyústí to v další miliardy mrtvých. Oba tyto úkoly císařovu osobní jednotku zavedou v předvečer bitvy na planetu Zemi. Země je kolébkou civilizace a jak praví heslo rodu Hankersonů: Civilizace musí pokračovat. Datum vydání: 31.03.2025

Čas načtení: 2025-06-26 18:08:00

„Nemá to dobré řešení.“ Drulák a Robejšek, temná slova o Evropě

Poslanec SPD Vladimír Zlínský uspořádal seminář o vývoji civilizace, především pak evropské civilizace. Na semináři mimo jiné zaznělo, že rozpad stávající západní atlantické civilizace Česku prospěje. Padlo srovnání konce Římské říše a naší civilizace. Doktor Petr Robejšek varoval, že zatímco dříve politické strany reprezentovaly zájmy voličů, dnes politici reprezentují jen zájmy své a svých sponzorů. Profesor Petr Drulák zašel ještě dál.

Čas načtení: 2025-09-03 10:27:24

Civilizace je pokrytecký chrám

Lidská kulturní civilizace je továrna, která egoistickým lidem umožňuje snadné parazitování na přírodě. To je velmi zajímavá formulace zní skoro jako aforismus nebo filozofická teze. Pokud se na to podíváme blíže, „Továrna“ vystihuje organizovaný, systematický charakter civilizace vyrábí, zpracovává, přetváří a neustále roste. „Egoističtí lidé“ odkazují na to, že motivací velké části lidské činnosti bývá osobní prospěch, moc,… Číst dále »Civilizace je pokrytecký chrám

Čas načtení: 2025-12-12 09:00:00

Fakta jsou jasná: Evropa musí otevřít dveře migrantům, nebo čelit vlastnímu zániku

Klesající porodnost znamená, že bez přilákání imigrantů směřuje mnoho zemí k zániku Bez imigrace nebude za několik generací existovat Evropa. Dnešní rasistické posedlosti budou pro naše stárnoucí potomky, kteří budou zoufale potřebovat mladé lidi, aby se o ně starali a udržovali jejich země v chodu, nepochopitelné. Brzy budeme bojovat o to, abychom přilákali lidi ze zahraničí.  Vím, jak vypadá „vymazání civilizace“: viděl jsem graf. Evropská komise jej zveřejnila v březnu. Jedná se o graf celkové porodnosti: průměrný počet dětí narozených na jednu ženu. Po mírném vzestupu v posledních 20 letech se míra plodnosti v EU opět snižuje a nyní činí 1,38. Ve Velké Británii je to 1,44. Pozn. red. V ČR je to ještě otřesnější: Český statistický úřad:Během roku 2024 se živě narodilo 84,3 tisíce dětí, nejméně v historii statistického zjišťování. Potřetí v řadě došlo k výraznému meziročnímu poklesu nejen porodnosti, ale i plodnosti. Na jednu ženu v průměru připadlo 1,37 dítěte; nejnižší úhrnná plodnost 1,13 nadále patří roku 1999. Průměrný věk matek při narození 1. dítěte v roce 2024 dále vzrostl na 29,0 let. Míra reprodukce populace je 2,1. Můžete to považovat za katastrofu, nebo také ne, ale matematika se nestará o to, co si myslíte. Klesáme, jako by nás přitahovala gravitační síla, k zemi, píše George Monbiot. „Vymazání civilizace“ je termín, který Trumpova administrativa použila ve své nové strategii národní bezpečnosti, zveřejněné minulý týden. Tvrdí, že imigrace, mimo jiné faktory, povede ke zničení evropské civilizace. Ve skutečnosti bez imigrace nebude žádná Evropa, žádná civilizace a nikdo, kdo by o tom diskutoval.

Čas načtení: 2026-01-20 04:00:58

Mohla by vzniknout lidská civilizace, pokud by člověk byl býložravec?

Ano, lidská civilizace by mohla vzniknout i v případě, že by lidé byli býložravci a nejedli maso. Skutečnost, že jsme v průběhu naší historie konzumovali maso, byla jedním z mnoha faktorů, které ovlivnily vývoj naší civilizace. Však i jiné faktory hrály význačnou roli, jako je vývoj technologií, rozvoj zemědělství, vytváření komplexních společenských struktur, vzdělání a… Číst dále »Mohla by vzniknout lidská civilizace, pokud by člověk byl býložravec?

Čas načtení: 2026-01-27 11:00:27

Napětí mezi protiklady má za následek evoluční příčiny a jejich následky

Většina z vás si myslí že civilizace přináší největší užitek bohatým lidem, naopak ubožákům civilizace jenom škodí, tak to vypadá z veliké dálky, že za vším je náš pokrytecký egoismus. Z blízka spatříme to, že největší užitek přináší lidská civilizace evolučnímu procesu, naše civilizace je továrnou na evoluční experimenty a lidi jsou jenom materiál na evoluční… Číst dále »Napětí mezi protiklady má za následek evoluční příčiny a jejich následky