Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-22 09:00:00

Kdo v Evropě si ničí zdraví neustálým sezením? Holanďané, Dánové a Češi

Grafika výše: Která země v Evropě nejvíc sedí?Mistři Evropy v sezení: i sportovní Nizozemci se stávají obětí přemíry sezeníDlouhé hodiny strávené u psacích stolů a pohovek vedou v Nizozemsku k 21 000 úmrtím ročně na kardiovaskulární choroby, cukrovku a rakovinu Nizozemci jsou vnímáni jako národ zdravých obrů, kteří pořád jezdí  na kole. Podle nového výzkumu jsou však ve skutečnosti "sedícími mistry Evropy", jejichž sedavý způsob života je příčinou tisíců předčasných úmrtí.Zdravotničtí odborníci vyzývají k naléhavým opatřením, která by zastavila šíření "nemoci sezení" v západních zemích. Zpráva výzkumné organizace TNO, která byla zveřejněna minulý pátek, uvádí, že příliš mnoho sezení stojí Nizozemsko ročně 1,2 miliardy eur a vede k 21 000 předčasným úmrtím ročně na kardiovaskulární onemocnění, cukrovku 2. typu a rakovinu. Vědci zjistili, že rizikovější je být právníkem než řidičem nákladního automobilu.

Čas načtení: 2026-06-29 08:00:08

MS 2026: Nizozemsko vs. Maroko – jeden z předčasných vrcholů turnaje?

Jedním z nejzajímavějších duelů šestnáctifinále mistrovství světa 2026 bude souboj Nizozemska s Marokem. Oranje ovládli skupinu F, zatímco Atlas Lions postoupili z druhého místa skupiny C jen kvůli horšímu skóre za Brazílií. Vítěz pondělního utkání si zajistí místo v osmifinále, kde narazí na Kanadu, která prošla přes JAR.

Čas načtení: 2024-04-30 15:06:11

Ceny chleba sa môžu zvýšiť, pekári aj napriek zrušeniu predčasných dôchodkov bojujú s nárastom personálnych nákladov

Výpadok a odliv pracovníkov aj po zrušení predčasných dôchodkov sa podľa Slovenského zväzu pekárov, cukrárov a cestovinárov (SZPCC) prejaví v odbytových cenách chleba. Zväz uviedol, že uvítal zrušenie zvýhodnených predčasných dôchodkov, avšak akútny nedostatok pracovnej sily im spôsobil nárast.....

Čas načtení: 2024-06-11 16:45:00

Češi spěchají do penze. Výrazně roste počet lidí, kteří čerpají předčasný důchod, přibývá i předdůchodů

Přes 13,5 tisíce státem vyplácených předčasných důchodců přibylo za letošní první čtvrtletí v Česku. Skoro dvojnásobek proti prvním měsícům předchozího roku i mnoha těch dřívějších. Masivní nárůst na březnových celkem 746 tisících vyplácených předčasných důchodech (z celkem všech 2,4 milionu starobních) má na svědomí loňská říjnová změna legislativy, respektive zpřísnění podmínek, za jakých lze do předčasného důchodu odejít.

Čas načtení: 2024-07-10 18:25:00

Ve volbách nevyhrál nikdo, míní Macron. Se jmenováním premiéra nespěchá

Francouzský prezident Emmanuel Macron vyzval k vytvoření široké koalice republikánských sil. Napsal to v otevřeném dopise, který dnes zveřejnil francouzský tisk. Prezident se tak poprvé vyjádřil k výsledkům předčasných parlamentních voleb a dalšímu směřování země. Podle prezidenta v předčasných parlamentních volbách nikdo nezvítězil.

Čas načtení: 2024-12-27 11:25:17

Předčasné volby budou v Německu 23. února

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier podle očekávání rozpustil Spolkový sněm a vyhlásil 23. února jako datum předčasných parlamentních voleb v Německu, informuje agentura DPA. Prezident tak vyhověl žádosti sociálnědemokratického kancléře Olafa Scholze, který 16. prosince nezískal důvěru poslanců. Na datu předčasných voleb se dříve dohodly části parlamentních stran.

Čas načtení: 2024-12-27 12:11:00

Německý prezident rozpustil Spolkový sněm. Kdy budou předčasné volby?

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier dnes podle očekávání rozpustil Spolkový sněm a vyhlásil 23. února jako datum předčasných parlamentních voleb v Německu. Informovala o tom agentura DPA. Prezident tak vyhověl žádosti sociálnědemokratického kancléře Olafa Scholze, který 16. prosince nezískal důvěru Spolkového sněmu. Na datu předčasných voleb se dříve dohodla část parlamentních stran.

Čas načtení: 2024-12-27 12:51:00

Předčasné parlamentní volby se v Německu uskuteční 23. února, oznámil prezident

Německý prezident Frank-Walter Steinmeier podle očekávání rozpustil Spolkový sněm a vyhlásil 23. února jako datum předčasných parlamentních voleb v Německu. Informovala o tom agentura DPA. Prezident tak vyhověl žádosti sociálnědemokratického kancléře Olafa Scholze, který 16. prosince nezískal důvěru Spolkového sněmu. Na datu předčasných voleb se dříve dohodla část parlamentních stran.

Čas načtení: 2025-04-23 08:01:04

The Capitals: Macron zvažuje vyhlášení předčasných voleb

The Capitals přináší jedinečný přehled událostí z evropských zemí. The post The Capitals: Macron zvažuje vyhlášení předčasných voleb appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-11-12 09:00:00

Projekty týkající se fosilních paliv po celém světě ohrožují zdraví 2 miliard lidí

   „Hluboce zakořeněné nespravedlnosti“ postihují miliardy lidí kvůli umístění vrtů, potrubí a další infrastruktury Podle prvního výzkumu svého druhu žije čtvrtina světové populace v okruhu 5 km od provozovaných projektů v oblasti fosilních paliv, což potenciálně ohrožuje zdraví více než 2 miliard lidí a také kriticky důležité ekosystémy.Nová kritická zpráva Amnesty International  zjistila, že více než 18 300 ropných, plynových a uhelných lokalit je v současné době rozloženo ve 170 zemích po celém světě a zabírá obrovskou plochu zemského povrchu.Blízkost vrtů, zpracovatelských závodů, potrubí a dalších zařízení na fosilní paliva zvyšuje riziko rakoviny, respiračních onemocnění, srdečních chorob, předčasných porodů a úmrtí, představuje vážnou hrozbu pro zásoby vody a kvalitu ovzduší a degraduje půdu.  „Hluboce zakořeněné nespravedlnosti“ postihují miliardy lidí kvůli umístění vrtů, potrubí a další infrastruktury Podle prvního výzkumu svého druhu žije čtvrtina světové populace v okruhu 5 km od provozovaných projektů v oblasti fosilních paliv, což potenciálně ohrožuje zdraví více než 2 miliard lidí a také kriticky důležité ekosystémy.Nová kritická zpráva Amnesty International  zjistila, že více než 18 300 ropných, plynových a uhelných lokalit je v současné době rozloženo ve 170 zemích po celém světě a zabírá obrovskou plochu zemského povrchu.Blízkost vrtů, zpracovatelských závodů, potrubí a dalších zařízení na fosilní paliva zvyšuje riziko rakoviny, respiračních onemocnění, srdečních chorob, předčasných porodů a úmrtí, představuje vážnou hrozbu pro zásoby vody a kvalitu ovzduší a degraduje půdu.

Čas načtení: 2025-12-10 15:35:32

Nová vláda penzijní reformu úplně nerozmetá. Omezení předčasných důchodů ponechá

Změny v předčasných penzích prosazené v rámci důchodové reformy vládou Petra Fialy (ODS) zřejmě zůstanou zachovány. A to i přesto, že nastupující kabinet šéfa ANO Andreje Babiše chce některé její parametry vrátit do původního stavu. Pasáž o předčasných důchodech totiž v programovém prohlášení chybí. A budoucí vláda úpravy v této oblasti neplánuje ani podle některých dosavadních vyjádření.

Čas načtení: 2026-01-14 09:00:00

Pět minut pohybu navíc a 30 minut méně sezení by mohlo pomoci milionům lidí žít déle

Výzkumy ukazují, že i malé změny v fyzické aktivitě mohou výrazně snížit počet předčasných úmrtíPodle výzkumu, který zdůrazňuje potenciálně obrovské přínosy i těch nejmenších změn životního stylu pro populaci, by pouhých pět minut pohybu navíc a půl hodiny méně sezení každý den mohlo pomoci milionům lidí žít déle.Dosud se při hledání důkazů o snížení počtu předčasných úmrtí předpokládalo, že každý musí splnit konkrétní cíle, přičemž se přehlížely pozitivní účinky i malého zvýšení fyzické aktivity.Středně intenzivní fyzická aktivita, jako je svižná chůze po dobu pěti minut denně navíc, byla spojena s odhadovaným 10% snížením úmrtnosti, jak zjistila studie zahrnující 135 000 lidí z Velké Británie, USA, Norska a Švédska.Vědci pod vedením Norské školy sportovních věd také zjistili, že snížení času stráveného sezením o 30 minut denně bylo spojeno s odhadovaným 7% snížením celkové úmrtnosti.

Čas načtení: 2026-06-07 00:03:00

Tečka za kapitolou, která proměnila předčasné důchody. Mimořádné valorizace se vracet nebudou

Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) udělala definitivní tečku za dobou, která v českém důchodovém systému zanechala „bombu“ v podobě desítek tisíc předčasných penzistů navíc i poněkud umělých rozdílů mezi výší jednotlivých důchodů. Tehdejší vrchol předčasných odchodů do penze odstartovalo v roce 2022 ministerstvo práce pod vedením Mariana Jurečky (KDU-ČSL), když se lidé dozvěděli, že díky vysoké inflaci je možné odejít do dřívější penze a paradoxně získat výrazně více peněz, než s řádným…

Čas načtení: 2024-01-30 16:08:02

Horníci nebo zedníci. Návrh na předčasný důchod se zkraje dotkne desítek tisíc lidí

Odbory chtějí, aby se možnost předčasných důchodů týkala všech ve třetí kategorii, kde je zhruba 450 tisíc pracovníků.

Čas načtení: 2024-01-23 11:05:00

Zvýšení důchodů od ledna 2024: Kteří senioři si polepší nejvíce?

Všechny státní důchody se od ledna zvýší. Jak se zvyšovaly důchody v posledních letech? Jaká pravidla platí pro zvyšování předčasných důchodů?

Čas načtení: 2020-04-24 09:30:56

Metafora války

Vždy mne udivovalo, jak se v politice často zneužívá pojmu válka. Cokoliv, proti čemu se důrazně postavíme, riskuje, že se stane válkou: válka proti terorismu, proti drogám, proti kriminalitě. Všechno jsou to spojení, která zrovna nevynikají průhledností. Také Covid-19 hned vyvolal stejné spojení. „Jsme ve válce,“ řekl Macron, jsem „válečný prezident“, přizvukoval Trump. Ale tentokrát má ono přirovnání opodstatněnost na své straně. Patřím ke generaci, která o válce jen slyšela, především v rodinném vyprávění. Nalézám však v současné krizi, v některých ohledech nejvážnější od posledního válečného konfliktu, mnoho společného s oním vyprávěním. Jak to skončí? Prvním společným znakem je neurčitost. Vraťme se do roku 1942, kdy Churchill řekl památnou větu, že vyhrávají ti, kteří nakonec válku prohrají. Jak dlouho bude tedy válka ještě trvat? Naše nejistota se dnes měří touto mírou a ne jinou. Všichni sledujeme zpravodajský tok – ale nikdo nemá spolehlivou odpověď. Ale vedle toho, dnes stejně jako tehdy, vyvstává otázka, jak válka skončí. Pesimistické hlasy oznamují, že Covid-19 nezmizí, pouze ustoupí ze své akutní formy, ale může se znovu objevit v příští zimě a už nikdy nebudeme tak bezpeční jako dříve. Je zmiňována naděje na „vítěznou zbraň“, která zvrátí průběh války: na vakcínu. Ta změní situaci a virus skončí stejně tak jako spalničky. Žijeme v pozastavené dočasnosti, jejímž cílem je přežít a dočkat se nového úsvitu. Válka tlumí neshody, protože rozdělit se znamená podlehnout. A vidíme, že dnes jsou neshody spíše mezi vládami, které na jedné straně stále ještě přetrvávají v popírání výjimečné povahy hrozby a na druhé straně vládami, které reagují silou, než mezi vládami a vnitřními opozičními politickými silami. Biden nemůže přímo útočit na Trumpa. U nás (v Itálii) konsensus s vládou, která se těžce rodila a drží pohromadě díky obavám z předčasných voleb, má jen málo precedentů. Předseda vlády, které ještě ani ne před dvěma lety byl vnímán jako rukojmí svých dvou podpředsedů, promlouvá k zemi v mimořádných a nočních vydáních zpráv. Opozice vedená Ligou není schopna se proti ní postavit: omezuje se na požadavky jako „více“, „dříve“. Více než něco dalšího, ale nic jiného. Poznámky pod čarou, nikoli alternativy. Válka přerozděluje moc. Kromě vítězů na hřišti mění i pořadí vítězů a poražených v pozadí. Covid-19 by mohl zvrátit účinky onoho vstupu do eurozóny, který Tremonti v té době také neváhal srovnávat s válkou. Berlusconiho vláda té doby „nevěděla“, jak zabránit milionům podnikatelů a „nehlášených“ pracovníků v praktikování „výměny eura za 1000 lir“. Na tržních stáncích, nebo když jste volali instalatéra, se starých tisíc lir počítalo jako jedno euro, ale stejný zázrak se nevyskytl ve světě zaměstnanců. Blokáda uvalená Covidem-19 na ekonomiku země by mohla vést k opačné dislokaci bohatství a příjmů. Při opětovném uvolnění mnohém více riskují samostatně výdělečně činní. V této oblasti, stejně jako v eufemisticky nazvané „neformální“ ekonomice, která je praktikována v některých částech země, se zastavení možnosti pracovat promění v ekonomickou ztrátu s krutou bezprostředností, která je neznámá zaměstnancům, zejména ve veřejném sektoru. Koronavirus však může stejně jako válka rozdrobit globalizaci, povzbuzovat nezávislou soběstačnost a podpořit lokální ekonomiky. A to bez nacionalistických motivací, ale pouze z důvodů zdravotní bezpečnosti. Hrdinové a ziskuchtivci Válka polarizuje morální figury, které život v normálních podmínkách rozpouští v šedivosti obyčejnosti. Má své hrdiny i své šakaly. První byli včera vojáci, dnes jsou to lékaři a zdravotní sestry. Tleská se jim z balkonů a uctívají se za rizika, kterým jsou vystaveni ve prospěch všech. Jednoho dne jim bude náležitě poděkováno a bude uctěna památka těch, kteří přišli o život. Ale válka má také ty, kteří na ní vydělávají a ti vzbuzují obzvláštní odpor: ten, který projevujeme vůči oněm, kteří ukradli mobilní telefony a osobní věci lékařům z Ospedale Civico v Palermu, zatímco oni léčili pacienty, nebo vůči těm, kteří vytrhli nákupní tašku důchodci vycházejícímu ze supermarketu. Další, šťastnější, ziskuchtivci mají v parlamentu své obhájce: Matteo Salvini požádal o „fiskální smír“ pro toho, kdo se vyhnul daňovým povinnostem a dnes se možná léčí na úkor těch, kteří své daně řádně zaplatili. Je zarážející, že tato žádost pochází od národně smýšlejícího politika. Očekávali bychom, že je označí, věren svému slovníku, jako zrádce: neplní svou roli, když národ potřebuje finanční účast každého a zneužije národního zdravotnictví na úkor ostatních. Válka, mimo jiné, zasévá a šíří náhodné beztrestnosti, stejně jako koronavirus. Tisíce selhání všeho druhu zůstanou nepotrestány, s vážnými sociálními náklady, a nežalovány, pokryty stavem nezbytnosti, se kterým však nemají žádný vztah. Válka anonymizuje své oběti. Všude později zanechává pomníky „neznámému vojákovi“, před které se pokládají květinové věnce. Nic tak obyvatelstvo nezasáhlo v této zdravotní válce, ve které bojujeme, než řada vojenských nákladních vozidel naložených rakvemi lidí, kteří zemřeli sami, bez přítomnosti svých blízkých a byli odvezeni na vzdálená místa bez jakéhokoli vztahu k životu zesnulého. A stejně jako odchody vojáků do války, i teď, když sanitka odváží od rodiny pacienta k intubaci: je to odchod, u kterého není známo, zda bude následovat návrat, potřesení rukou může být potřesením posledním. Obecný zájem především Pochopitelně musíme mít na mysli i rozdíly vzhledem k válce, která je skutečná, nemetaforická. Nejsou to jen vojáci, po kterých se žádá, aby riskovali svůj život, ale v dnešních válkách jsou vystaveni nebezpečí i civilisté, kromě všeho výše uvedeného také nepřátelské a někdy také přátelské střelbě, teroristickým akcím ozbrojených frakcí, střelbě odstřelovačů, zapomnění na stránkách novin. Pro svou záchranu jim často nezbývá nic jiného, než odevzdat se i se svým majetkem do rukou trafikantů, kteří je opustí v nepřátelských vodách dříve, než mohou dosáhnout „přijímacích středisek“ a politici, kteří se staví proti nim. Vrátíme-li se k metaforické válce, je po tom všem překvapivé, že stále existují lidé, kteří hovoří o Covid-19 jako o něčem, co je o něco více než normální chřipka, která je záminku k vytvoření výjimečného stavu v případě neexistence skutečné nouze. Ale úsudek, vysvětlila Hannah Arendt, ne vždy jde ruku v ruce s vědomostmi, které máte. Strach, který celé země uvrhl do lockdownu by ukázal, jak jsme svázáni s „holým životem“ a odmítáme hledět dále, a tento strach by otevřel příležitost bezpečnostním vládám, které ruší svobodu pod záminkou léčby zdraví. Je pak třeba banálně připomínat, že ke svobodě je zapotřebí života. A že prvním úkolem vlád je chránit lidský život, aby nechal na občanovi „jako jednotlivci i ve společenských uskupeních, kde se realizuje jeho osobnost“, jak stanoví naše ústava, definovat, co jde nad jeho nahou formu. Od demokratické vlády však očekáváme ještě více. Aby myslela na poválečné období a navrhla jeho vizi ohledně toho, co zůstane nezměněno a co se poté změní, aby naslouchala, ale nenechala novou strukturu určovat převládajícím silnějším zájmům. Očekává se průhlednost prognózy a nikoli „žalostné lži“, které v kultuře minulosti způsobily, že byla pacientovi zamlčena skutečná povahu jeho nemoci. Očekává se, že použije konsenzuální bonus, kterého si dosud užívá, a našeho spontánní semknutí, daného tím, že jsme všichni částí osudu sestávajícího z protkaných osudů, abychom upřednostnili obecný zájem (na který se errare humanum est, ale alespoň se na něj musíme zaměřit) před zájmy jednotlivých sektorů společnosti.   Z italštiny přeložil Antonín Kosík.   Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem z italské perspektivy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-09 22:45:57

Politické zemětřesení v Durynsku ničí merkelovskou CDU

Thomas Kemmerich, čerstvě zvolený durynský premiér, velmi rychle přišel o iluze, že bude moci nějakým způsobem vykonávat svůj mandát. Po výhrůžkách, které mu začaly chodit, přidělila policie jednomu z jeho synů ochranu, aby mohl jít do školy; policejní hlídka také zabránila nočnímu pokusu o posprejování jeho domu (tamtéž), kancelář FDP ve městě Halle ovšem sprejovému vzkazu od Antify neušla. Totéž se stalo i jiným kancelářím FDP v jiných částech Německa. Výhrůžky chodí i dalším politikům FDP. A Kemmerichova žena Ute si postěžovala na nezvané návštěvníky, kteří přicházejí k jejich domu a ze kterých prý jde strach. (Manželé Kemmerichovi mají spolu celkem šest dětí.) Baví se AfD na účet mainstreamových stran? Po osobní návštěvě šéfa strany Lindnera prohlásil Kemmerich, že nevidí jinou možnost než se vzdát funkce. Lindner sám tvrdí, že na něj kancléřka Merkelová rozhodně nevykonávala žádný nátlak, což je trochu nekonzistentní s jejím veřejně proneseným požadavkem, že „výsledek hlasování musí být zvrácen“. Zatím ovšem Kemmerich premiérem stále ještě je, protože v Durynsku se nelze funkce předsedy vlády jen tak snadno zbavit – dokud není zemským sněmem zvolen nový premiér, patří výkon úřadu do rukou jeho předchůdce. Kemmerich ale během své superkrátké kariéry nestihl sestavit žádnou vládu, takže stejně nemá koho řídit a jeho postavení je čistě formální. Jeden z nejvyšších představitelů spolkové AfD, Alexander Gauland, podráždil levicového expremiéra Ramelowa nabídkou, že tentokrát by mohla AfD hlasovat pro něj. Ramelow na to reagoval ostře, AfD prý pohrdá demokracií. Z perfidního plánu poškodit dobré jméno demokratických stran a takto pozvolna zničit demokracii obvinil AfD také bádenský ministerský předseda Kretschmann (Zelení). Upřímně, je to tragikomedie a začínám si myslet, že Höcke a jeho kolegové z AfD podpořili Kemmericha jen proto, aby se pořádně pobavili na účet svých mainstreamových kolegů. Což se jim splnilo měrou vrchovatou. CDU ztratila skoro polovinu voličské podpory Celá záležitost má nějaké efekty i vevnitř CDU, jejíž durynská frakce pro Kemmericha hlasovala také. Kancléřka se vrátila do Berlína a přinutila odstoupit z funkce pověřence CDU pro východní Německo, Christiana Hirteho. Jeho prohřeškem bylo, že Kemmerichovi po volbě pogratuloval na Twitteru a označil jej přitom za „kandidáta středu“. Durynská CDU z toho není zrovna šťastná, podle ní se Hirte o východní Německo staral dobře. Merkelová tak nejspíš učinila proto, že její koaliční partner, SPD, požadoval Hirteho hlavu. Ale šéf mladých socialistů Kevin Kühnert už stihl vyjádřit názor, že po Hirtem bude muset následovat „mnoho dalších“. Také na Twitteru, jak jinak. Pěkná střelnice se nám z té dříve nevinné mikroblogovací služby stala. Durynská CDU je v žalostném stavu, její šéf Mike Mohring hodil ručník do ringu a odchází středem. Zatím není znám nikdo, kdo by se po něm chtěl o křeslo předsedy ucházet, ale sjezd, který bude personální otázky řešit, se koná až v květnu. Podle Mohringova vyjádření na tiskové konferenci je „kolegů, kteří už nechtějí své funkce vykonávat“ více. Podle prvního průzkumu veřejného mínění, který se v Durynsku po volbě Kemmericha premiérem uskutečnil, ztratila CDU skoro polovinu voličské podpory a má nyní kolem 12 procent. Naopak Linke o pár procent posílila. Což znamená, že kdyby durynská organizace CDU přistoupila na požadavek předčasných voleb, muselo by zhruba devět poslanců počítat se ztrátou křesla a zároveň by rudo-rudo-zelená koalice opět získala většinu, o kterou loni přišla. Do takto sebepoškozujícího kroku se místním politikům CDU pochopitelně nechce. K vypsání nových voleb by bylo potřeba dvoutřetinové většiny zemského sněmu, takže bez hlasů CDU či AfD to nepůjde, ani kdyby všechny ostatní strany nové volby chtěly. Křesťanští demokraté nedokážou vytvářet pravicové vlády V CDU to ale vře i na spolkové úrovni. WerteUnion, konzervativní křídlo strany, se postavilo za volbu Kemmericha, načež od jejich protivníků zazněly hlasy, že s takovými názory nemá tato skupina v CDU co dělat. Kritika ale prší i na hlavu předsedkyně strany, Annegret Kramp-Karrenbauer, která podle svých odpůrců situaci nezvládla a má za sebou těch chyb a neúspěchů už trochu příliš. Upřímně, na její další kariéru bych nevsadil ani zlomené řecké euro. Kdybych to měl odhadovat, do roka či dvou se AKK zařadí do dlouhého seznamu lidí, které poslala spolupráce s Merkelovou na politický hřbitov. Snad v tom seznamu bude aspoň poslední. Stejně je zajímavé, jak někdy banální událost v polozapomenutém koutě Evropy může odhalit spoustu závažných trhlin. Nějaké Durynsko ještě před týdnem nezajímalo zhola nikoho, ani v Berlíně, ani v Bruselu, ani v New Yorku, ani v Praze. Lesnatá, malá a nepříliš bohatá zemička s pouhými dvěma miliony obyvatel měla i na německé, natož pak na světové politické scéně zcela okrajové postavení. Najednou o ní vědí všichni. Nicméně ukázalo se jenom to, co už nějakou dobu visí ve vzduchu: pro CDU bylo odtržení pravého křídla její voličské základny katastrofou, za kterou platí ohromnou cenu. Na rozdíl od levé části politického spektra, na které si Zelení, Červení a Rudí dávno zvykli na společné koalování, se CDU ocitla ve stavu, kdy nedokáže vytvářet pravicové vlády a chce-li se nějak podílet na moci, musí si namlouvat zcela nepřirozené partnery. (V Sasku například vznikla rudo-černo-zelená koalice.) Co s dříve pravicovou stranou, která za merkelovské éry přišla o veškerou orientaci a místo toho, aby někam směřovala, jenom křečovitě reaguje na různé bolestivé podněty zvenčí? Kdo ji přesně potřebuje a kdo jí ještě věří? Těžké otázky. A podstatné i pro nás, obyvatele sousedních států. Dříve silná a sebevědomá CDU totiž ještě za Adenauera a Kohla dost zásadním způsobem zformovala tehdejší evropské struktury. Ale teď, jako prázdná skořápka své bývalé slávy, přenechává iniciativu jiným a dravějším politickým směrům. Třeba zrovna tomu zelenému, který už se těší na to, jak ten náš kontinent od základu předělá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-07 17:43:16

Nová rakouská vláda: manželství z rozumu

Kancléř Sebastian Kurz povede novou vládu složenou z ÖVP a Zelených. Její program se dost drží u zdi. Několik měsíců po předčasných volbách doběhla v Rakousku jednání o nové vládě. Jejími členy jsou vůbec poprvé Zelení. A jelikož dřívější Kurzova vláda (ÖVP + FPÖ) provozovala poměrně striktní azylovou a migrační politiku, hodně českých čtenářů se zajímá o to, jak bude fungovat vláda nová. Někteří z nich přitom trochu panikaří. Proto jsem se ponořil jak do zveřejněného programu (PDF zde), tak do informací o tom, jak jednání probíhala a kdo obsadí kterou pozici, protože to je leckdy o dost důležitější než to, co stojí v programu. Můj celkový stručný závěr: všeobecně si myslím, že s novou rakouskou vládou nebudeme mít žádné kritické problémy. Je očekávatelným způsobem protijaderná, ale to je jev, který u našich jižních sousedů postihuje všechny strany včetně FPÖ. Spíš se divím Zeleným, že na takový program přistoupili, protože si toho prosadili nápadně málo. Moc možností Kurz neměl Nejdřív ještě krátce k jiným koaličním možnostem. Vítězná ÖVP má v parlamentu 71 poslanců, potřebuje tedy ještě aspoň jednu stranu k většině. Bezprostředně po volbách nevylučoval jejich vítěz Kurz žádnou variantu. Možnost velké koalice se SPÖ byla ale považována za hodně nepravděpodobnou; v Rakousku bývala velká koalice u moci historicky až příliš často a současná lídryně SPÖ Pamela Rendi-Wagner si s Kurzem moc nerozumí, i když nejsou vysloveně na kordy. Pokračování koalice s FPÖ stálo jako jedna z možností, ale strana sama se hned po volbách rozhodla, že raději půjde do opozice, a tento postoj opakovaně potvrdila. Přeci jen v nich nesklidila moc dobrý výsledek. FPÖ má vůbec opakovaně dost zvláštní politickou dynamiku, při které získává v opozici docela silnou podporu mezi voliči, pak vstoupí do vlády a tam si poměrně rychle zadělá na problémy, nejčastěji personálního rázu. Momentálně musí nový předseda Norbert Hofer (bývalý kandidát na prezidenta) zapracovat na image strany, značně pošramoceném různými akcemi bývalého vicekancléře Stracheho. Aféra Ibiza, která vedla k pádu vlády loni v květnu, dorazila i do českých médií. Stručně: Stracheho protivníci na něj ušili boudu a tajně natočili ještě před volbami poněkud připitého politika, jak se s nějakými rusky mluvícími dámami celé hodiny baví o tom, jaké kšefty by se daly udělat, například kolem novin Kronen Zeitung. O pár let později video zveřejnili. Už jenom to by asi stačilo ke konci kariéry, ale poté, co vyšlo najevo i to, že si předseda nosil podezřelé balíčky s hotovostí, jej nakonec strana v prosinci 2019 vyloučila úplně. (Na rozdíl od Johanna Gudenuse, který při akci tlumočil a po zveřejnění videa odešel z funkcí a ze strany sám.) Norbert Hofer se teď snaží bývalé voliče ujistit o tom, že se poměry do budoucna zlepší. Na tuto roli se celkem hodí. V prezidentských volbách získal přes dva miliony hlasů, na veřejnosti se chová slušně a není spojován s korupcí. Ale nepochybně to bude práce na pár let a do té doby nebude FPÖ takříkajíc regierungstauglich. Nu, a jelikož NEOS, nejmenší strana rakouského parlamentu, nemá dost poslanců, při vytváření vlády zbývala ÖVP buď varianta jednobarevné menšinové vlády, nebo koalice se Zelenými. Zelení si v roce 2017 prošli těžkou krizí, když se od nich odštěpila nová strana pod vedením Petera Pilze. (Viz článek o výsledcích voleb před dvěma lety.) Ta se do parlamentu tehdy dostala, když oni ne. V původní straně došlo ke změně vedení. Stereotypně pokrokářská Eva Glawischnig (článek o tom, čím se proslavila) byla nahrazena Wernerem Koglerem, ekonomem, který se hodně zajímá o životní prostředí, ale v tématech jako migrace a gender je nápadně vlažný. Ekologická opatření nejsou tvrdá Dobře, jak vypadá program nové vlády? Osmdesát procent tvoří položky, které nás z české perspektivy nemusejí moc zajímat. Podobně jako všichni, i nová rakouská vláda se zaklíná zvyšováním transparentnosti a odbouráváním byrokracie. (Hergot, nemělo by být už dávno po ní, mrše jedné?) Mezi drobné zajímavosti patří například zrušení publikační povinnosti ve státem vlastněném deníku Wiener Zeitung; v časech internetu je vydávání zákonů a vyhlášek v novinách anachronismus. Všeobecně se čeká, že pro Wiener Zeitung to bude těžká až fatální ekonomická rána. Zelení dostali prostor pro seberealizaci v ekologické oblasti, zejména v dopravě, které je věnován docela velký kus programu. I tam je ale většina navrhovaných opatření vcelku měkká – zvláště srovnáme-li je s radikálními požadavky až fantaziemi, které běžně zaznívají od představitelů pouličních hnutí. K letenkám se má platit příplatek 12 euro za osobu, ale žádná všeobecná daň z emisí CO2 zatím zavedena nebude. Mají být posíleny železnice a zavedeny levné roční síťové jízdenky v režimu 1-2-3, což znamená „1 euro denně za ježdění po jedné spolkové zemi, 2 po dvou zemích (například Vídeň a Dolní Rakousy), 3 eura po celém Rakousku“. Nejvyšší rychlost na dálnicích má být zredukována ze 140 km/h zpátky na 130 km/h. Stát má podporovat rekonstrukce budov tak, aby byly energeticky šetrnější, pozvolna omezovat vytápění fosilními palivy atd. Cílem je CO2 neutralita do roku 2040. V dalších oblastech, které si obvykle spojujeme se zelenou politikou, je vládní program nápadně konzervativní. Gender se ve 326 stranách textu vyskytuje jen pětkrát a o woke tématech typu transgenderových záchodků zde není ani slovo. Ani protivná Gender-sternchen, které v Německu ovládá čím dál větší prostor v tisku, se v textu nepoužívá, místo toho jsou tu sice rozvláčné, ale aspoň gramaticky správné formulace jako „Bürgerinnen und Bürger“ (občanky a občani). V migračních a azylových záležitostech pak program nové vlády vůbec nedává najevo, že by jej spoluvytvářeli Zelení. Ve školách má být zakázáno nošení hidžábu až do 14 let věku, což se zdůvodňuje nutností zabránit tomu, aby jej školačky nosily z donucení. Stát vypracuje akční plán proti projevům náboženského extremismu a politického islámu, který je v rámci vládního programu postaven na stejnou úroveň, jako extremismus politický. Ke zkoumání politického islámu bude zřízeno informační středisko. Bude věnována speciální pozornost vzniku paralelních společností a segregovaných čtvrtí. Zdaleka nejkontroverznější bezpečnostní opatření, které se na sjezdu Zelených také dost přetřásalo, je tzv. Sicherungshaft zum Schutz der Allgemeinheit (zajišťovací vazba pro ochranu společnosti), což by ale vyžadovalo změnu ústavy, a ta se spíše měnit nebude; opoziční FPÖ by sice byla pro, ale potřebnou většinou dohromady s ÖVP nedisponují, takže tento úmysl nejspíš zůstane jen na papíře. Osobně jsem v novém vládním programu našel jen jedno místo, které mě vysloveně štve a považuji jej za rizikové, a to je čtvrtstránka věnovaná tématu Verfolgung von „Hass im Netz“, čili Stíhání „nenávisti na internetu“. To zní dost orwellovsky, ovšem program je v tomto místě velmi stručný a vágní. Budou rakouští Zelení za zrádce? Rozložení křesel v novém kabinetu je také docela podstatné. Tři ministerstva získají Zelení, devět ÖVP, tři bezpartijní, každá strana bude mít ještě svého státního tajemníka, plus samozřejmě vicekancléř za Zelené a kancléř za ÖVP. Pod Zelené spadnou ministerstva spravedlnosti, infrastruktury a životního prostředí, sociálních věcí (ne ale rodinných záležitostí). ÖVP si nechala těžkotonážní resorty typu financí, obrany a vnitra. Školství dostane na starosti bezpartijní vědec Heinz Fassmann. Novinkou je ministerstvo pro integraci, které dostala na starosti Susanne Raab (ÖVP). To je autorka novelizace zákona o islámu (Islamgesetz) a zákazu zahalování obličeje (Burkaverbot). Do její agendy by měl patřit právě politický islám a boj proti vzniku paralelních společností. Tolik tedy deklarace úmyslů. Praxi teprve uvidíme. Za velký zdroj třenic a tahanic v budoucí vládě považuji hlavně peníze, protože programové prohlášení se zavazuje k redukci daňového zatížení a zadlužení Rakouska, což je s ekologickými projekty spíš asi neslučitelné. Jelikož ministerstvo financí si ponechala ÖVP, očekávejme každoroční boje o rozpočet, které mohou vládu i položit. Sečtu-li to a podtrhnu: pro zelená hnutí Evropy je tahle vláda spíše problém než vítězství. Rakouští Zelení ustoupili Kurzovi v tolika věcech, které jejich kolegové považují za kriticky důležité, že možná budou za zrádce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-10 19:21:15

Německá sociální demokracie chce milionářskou daň a zmrazení nájmů, ale ne zas tak moc

Nové vedení německé sociální demokracie (SPD) má značně levicové představy, ale zatím kvůli nim nejde do ostrého střetu. Mimochodem, nepřipomíná vám pan Kühnert tak trochu Standu Grosse? Na sjezdu SPD, který proběhl minulý víkend v Berlíně, se nově zvolení spolupředsedové potvrzovali už jen formálně. Zajímavý boj se ovšem čekal o posty místopředsedů. Na místopředsedu totiž kandidoval i Kevin Kühnert, šéf socialistické mládeže (Jusos), což je jeden z lidí, kteří teď svým osobním nasazením pomohli nové dvojce šéfů do sedla. Jeho protikandidátem byl Hubertus Heil, ministr práce v současné spolkové vládě. Kühnert je zastáncem posunu SPD doleva, kdežto Heil je spíš pragmatický centrista. Chvějete-li se nyní nesnesitelným napětím, který z nich to křeslo nakonec obsadil, tak mám pro vás úlevu: oba. Vedení strany totiž usoudilo, že než dopustit tento souboj, raději zvýší počet místopředsedů ze tří na pět. A tak se nespokojená členská základna „nažrala“ a stará partajní špička si zachovala tvář. (Při té příležitosti si člověk říká, kolik dnešních orgánů a institucí svého času vzniklo nějakým podobným způsobem – kvůli potřebě dávno mrtvých lidí si nějak rozdělit pašalíky, aniž by se navzájem zničili. To by bylo dobré téma na doktorskou práci.) Nová, levicovější SPD stihla vygenerovat ještě pár myšlenek ve svém znovu nalezeném duchu. Tou asi nejvýraznější je Vermögenssteuer čili daň z majetku. Takzvaná milionářská daň v každoroční výši jednoho až dvou procent, progresivní podle celkového objemu majetku. Myšlenka zdaňovat majetek byla přitom v SRN opuštěna už roku 1997, poté, co ústavní soud rozhodl, že nemovitosti a jiný majetek nesmějí být zdaňovány různými sazbami. Tehdejší vláda usoudila, že než zvýšit sazbu na nemovitosti, jak by požadovalo rozhodnutí soudu, raději celou daň zruší. Myšlenka nějak oholit milionáře není v Evropě nijak nová, ale její reálné výsledky obvykle zaostávají za rozzářeným očekáváním. Francouzská superdaň ve výši 75 procent na vysoké příjmy, kterou svého času zavedl prezident Hollande (boční myšlenka: říkali mu tehdy „populista“, nebo ne? Já mám dojem, že ne), byla časem zrušena, protože se potrefené osoby prostě přestěhovaly do ciziny. Návrh německých socialistů by se nejspíš také nějak obcházel. Například přes úlevy firmám, se kterými se v něm počítá. Další myšlenkou z tohoto sudu je návrh na zmrazení nájmů ve velkých městech po dobu pěti let. Rostoucí nájemné je v Německu velké téma, protože ve velkých městech jen málokdo vlastní byt, ve kterém bydlí. Ale problém s nedostatkem bydlení v zemi, kam se od roku 2010 přistěhovaly přes čtyři miliony lidí, těžko reálně řešit jinak než výstavbou nových bytů. O té se ovšem na sjezdu moc nemluvilo. Nejen o výstavbě se nemluvilo; téma imigrace bylo také totálně v pozadí, přitom jde o významný důvod útěku tradičních dělnických voličů k AfD (ve spolkových volbách roku 2017 se přeliv od SPD k AfD odhadoval na půl milionu). To ale není zase takové překvapení. Zatím jediná západní sociální demokracie, která byla pod tlakem voličů ochotna přehodnotit svůj postoj směrem k větší restriktivitě, je ta dánská. Pár komentářů k věci. Pravděpodobnost, že SPD tyhle myšlenky prosadí ve vládě, je víceméně nula. Jediný její požadavek, který má potenciální vyhlídky na úspěch, je zvýšení uhlíkové daně. K tomu se totiž opatrně pozitivně vyjádřil Armin Laschet, místopředseda CDU a jeden z lidí tvořících mocenskou oporu stávající kancléřky Angely Merkel. K ultimátní výhrůžce rozbití vlády, kterou by možná mohli něco prosadit, schází nově zvolenému vedení SPD odvaha, ačkoliv Kühnert i oba noví spolupředsedové nenechali v předvolebním souboji na velké koalici niť suchou. Když ale začala perspektiva jejího konce vypadat příliš reálně, Kevin Kühnert zavesloval zpět a pravil, že se věc nesmí uspěchat. Jojo, neuspěchaně a v klidu lze o tomto tématu hovořit třeba až do řádného termínu voleb roku 2021, řekl by cynický pozorovatel (jako třeba já). Strach z případných předčasných voleb vychází i z toho, že současné vyhlídky v průzkumech veřejného mínění nejsou pro SPD moc příznivé. Poslední dva zveřejněné průzkumy udávají značně odlišné údaje: Emnid by jim přiřkl 16 procent hlasů, kdežto televize RTL jen rekordně nízkých 11 procent, navíc s krutým sdělením, že pouze tři procenta Němců považují SPD za nejlepší stranu, co se zvládnutí problémů Německa týče. (Sběr dat pro Emnid ale probíhal o pár dní dříve, takže v něm nemusí být plně odraženo to, jak na voliče zapůsobili nově zvolení předsedové.) Maximum, co tedy lze čekat, jsou nějaké obstrukce v další práci vlády. A to si také myslím, že se stane: fungování německé vládní koalice bude ještě ochromenější než dosud. Upřímně by nové volby byly dávno na místě, ale znáte to s těmi kapry a vypouštěním rybníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autoraz jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-11 13:14:31

Španělsko: země, které se nedá vládnout

Předčasné volby ve Španělsku – letos již druhé! – skončily opět patem. Současná španělská politická situace je docela zajímavým studijním případem „postmoderní twitterové demokracie“. Při předčasných volbách, které proběhly v neděli 10. listopadu, se projevila spousta jevů typických pro světový vývoj posledních let: - tradiční strany přestaly fungovat jako „velký stan“ pokrývající i svoje okraje politického spektra. Ty se odtrhly (na levici Podemos, na pravici Vox), - nacionalistická pravice v podobě Voxuje relativně úspěšná, v neděli získala 15 procent hlasů a 52 poslanců v dolní komoře, - do parlamentu se dostalo rekordní množství drobných straniček, majících třeba jen jednoho poslance, - z výsledného mišmaše je nemožné poskládat politicky konzistentní vládní koalici, levou či pravou, - identitární záležitosti, v tomto případě katalánská snaha o nezávislost, se staly tématem číslo 1, podobně jako v Británii Brexit. Hlavní španělské politické strany jsem představoval už v únorovém příspěvku, to bylo ještě před prvními předčasnými volbami letošního roku. Od té doby se jejich charakter moc nezměnil, za poznámku stojí jedině pozvolné driftování Ciudadanos. To je strana, která na žádném místě politického spektra nevydržela dlouho. Začínali jako liberálové podobní francouzským macronovcům. Když propukly velké korupční skandály, které ukončily kariéru bývalého premiéra Mariana Rajoye, vypadalo to chvíli, že lídr Ciudadanos Alberto Rivera bude novou hlavou španělské pravice. Pak ale přišly jak potíže s divokou migrací přes Gibraltarský průliv, tak zejména katalánská krize, a na tom vyrostl Vox, kterému v těchto tématech důvěřuje více voličů než Ciudadanos, ačkoliv Riverova strana se Voxu snažila mocně konkurovat zprava. Nyní tedy Ciudadanos spadli z 57 na 10 poslanců, což je pro stranu nefalšovaná katastrofa. Socialistický lídr Pedro Sánchez se s předčasnými volbami trochu přepočítal. Když je vyhlásil, vypadaly průzkumy veřejného mínění pro socialisty příznivě, ale nakonec se karta obrátila a ve výsledku má PSOE o tři poslance míň. Jejich hlavní levicová konkurence a možný partner, Podemos, přišla dokonce o sedm poslanců. I kdyby PSOE a Podemos chtěly uzavřít koalici, k nejtěsnější většině 176 hlasů jim schází třicet poslanců. Pravice na tom není o moc lépe, prostý součet PP, Voxu a Ciudadanos vychází na 150 poslanců, o 26 méně, než by taková vláda potřebovala. (A to ani nemluvíme o tom, že uzavření trojstranné koalice by bylo daleko méně prosté než onen součet.) Velká koalice PP + PSOE po vzoru SRN je vysoce nepravděpodobná. Číselně by to vycházelo, ale ve Španělsku nedošlo k německému procesu sbližování obou stran do neurčitého středu. Spíše se dá říci, že španělská pravolevá politika je dodnes pokračováním (občanské) války jinými prostředky. Lídr PP Pablo Casado dobře ví, že kývnout na velkou koalici by byla přesně ta chyba, která by Voxu zajistila budoucí dominanci na pravici – ve Španělsku není Vox ani zdaleka takové politické tabu jako AfD v Německu. Rozhodující vliv ve věci existence vlády teď bude ležet v rukách jednotlivců zvolených za regionální strany. Do parlamentu bylo zvoleno celkem 13 malých straniček, což je rekordní počet; dohromady mají 40 poslanců. Asi nejkurióznější z nich je Teruel Existe, strana zastupující extrémně řídce osídlenou provincii Teruel (ve čtyřicetimilionovém Španělsku je 140 tisíc obyvatel provincie něco jako zaokrouhlovací chyba). Lze očekávat, že některé z těchto stran se pokusí vyjednat se socialisty podporu menšinové vlády výměnou za hodně peněz a projektů ze státního rozpočtu pro jejich domovské regiony – zejména Baskové pro tenhle druh handlování projevují mimořádný talent. Jiná věc je, že takové politické konstrukce složené z desatera malých organizací mají zhruba stejnou životnost, jako basa samohonky v námořnické krčmě ve Vladivostoku. Ve Španělsku se za poslední čtyři roky konaly čtyři volby do parlamentu (listopad 2019, duben 2019, červen 2016, prosinec 2015). S tímhle složením dolní komory je pomalu nakročeno na páté. A propos: zajímavé lokální výsledky. Ceuta, město na africkém pobřeží silně sužované migračními vlnami z Afriky, dala 35 % hlasů protiimigračnímu Voxu, jehož kandidát vyhrál. Obě enklávy mají dnes poměrně hodně muslimských obyvatel; o křeslo poslance v sousední Melille svedla nesmírně těsný souboj lidová strana (PP) a místní islámsko-socialistická mikropartaj MsC. Nakonec velmi těsně vyhráli lidovci, ale změna demografie je patrná. Možná se zde příště Vox a PP budou muset domluvit na společném kandidátovi. Co dál? Nominálně vyhráli socialisté, je tedy na Sánchezovi, aby se o něco pokusil. Pro případné další kampaně už moc munice nemá – Franco se dá vykopat jenom jednou. Spíše je ale pravděpodobné, že patový stav bude pokračovat. Už jenom kvůli neřešitelné katalánské otázce. Jedna z největších zemí Evropy se ocitla v takovém politickém rozpoložení, že se jí fakticky nedá vládnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2024-02-05 13:46:24

V celé Evropě hrozí kvůli znečištění ovzduší více než 300 tisíc dalších úmrtí, varuje organizace před neschválením tvrdších limitů

Stovky tisíc předčasných úmrtí kvůli vysoké míře znečištěného ovzduší by mohlo být ušetřeno, pokud by byly včas schváleny nové a přísnější limity na látky, které ovzduší znečišťují. Podle německé organizace ale i kvůli tlaku lobbistů na kancléře Scholze hrozí jejich odklad o dalších deset let.