Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2019-07-10 21:23:31

William Somerset Maugham: O údělu člověka (ukázka z knihy)

Ve svém díle O údělu člověka vytvořil William Somerset Maugham jeden z prvních románů lékaře, které dosáhly ve 20. století značné  obliby u čtenářů i autorů po celém světě. Maugham, handicapovaný koktavostí a homosexuálními sklony, ho plánoval již od svých 23 let, od doby lékařské praxe v nemocnici sv. Tomáše. Jeho hrdina Philip Carey, senzitivní medik a pak lékař postižený tělesnou vadou, zcela zřetelně vychází z Maughamových vlastních životních prožitků, avšak v klikatém třicetiletém vývoji jeho života se zároveň odrážení problémy a rozpory celé tehdejší mladé generace, která „již nevěřila v Boha“, ale ještě ze „starého zvyku Bohu děkovala za to, že v něho přestala věřit“. Základní myšlenkovou i citovou atmosférou Maughamova románu je skepse, převládající mezi evropskou inteligencí v dusném období před výbuchem války. Autor otevřeně pitvá nitro svého hrdiny, jeho komplex méněcennosti, jeho závistivost nebo krutost, jeho sobectví a krajní individualismus, vystřídaný zoufalým pocitem osamělosti, i jeho závislost na morálně rozkolísané ženě. Philip je tak soustředěn na sebe, že mu sociální zájmy zůstávají cizí. Přesto se vykupuje díky své houževnatosti a vědomím společenského uplatnění. O značný ohlas románu v USA se zasloužila recenze prozaika a novináře Theodora Dreisera. Na Maughamovo dílo později navázaly dobově oblíbené romány o lékařích (Arrowsmith Sinclaira Lewise). Podobně jako někteří jeho současníci – Herbert George Wells či John Galsworthy – navazuje i Maugham na tradice realismu 19. stol., avšak v románě O údělu člověka neobyčejně silně akcentuje psychologickou a světonázorovou problematiku. V Čechách zatím vyšel tento román pouze jednou, a to v roce 1964. "Přestože osobní zkušenost a vlastní prožitek v románu jasně převažují, nešlo Maughamovi o román výlučně autobiografický. Pravda autorova života a konfabulace se dokonale prolínají. V třiceti letech vnitřních bojů, vítězství, proher a krizí Philipa Careyho obráží se totiž generační problémy celé epochy přelomu století. Obraz doby, kterou poznáváme jakoby skryti v nitru člověka, který ji sám žil, je možná to nejcennější, co nám Maughamovo dílo skýtá," napsal tehdy v doslovu Radoslav Nenadál. Ukázka z knihy Den začínal tmavým a kalným ránem. Mraky se těžce ploužily po nebi a v sychravém vzduchu se hlásil sníh. Služebná vešla do pokoje, kde spalo dítě, a rozhrnula záclony. Bezděky pohlédla na protější dům se sádrovými ozdobami a parádním vchodem na hlavním průčelí a přistoupila k dětské postýlce.     „Vzbuď se, Philipe!“ řekla.      Stáhla z chlapečka přikrývku, vzala ho do náručí a nesla dolů. Byl ještě rozespalý.      „Maminka po tobě touží.“ Dole otevřela dveře do pokoje a odnesla dítě k posteli, na níž ležela žena. Byla to jeho matka. Vztáhla paže a chlapeček se k ní přitulil. Neptal se, proč ho probudily. Žena ho políbila na oči a hubenýma drobnýma rukama hladila teplé tělíčko v bílé flanelové noční košilce. Přitiskla ho k sobě.      „Chce se ti spát, miláčku?“ zeptala se.      Hlas měla tak slabý, jako by se už ozýval z veliké dálky. Chlapeček neodpověděl, jen se spokojeně usmál. Byl přešťastný v té velké teplé posteli, v objetí těch měkkých paží. Tulil se k mamince, jako by se chtěl ještě zmenšit, a ospale ji políbil. Za chvíli zavřel oči a tvrdě usnul. K posteli se přiblížil lékař.     „Ach, nechte mi ho ještě!“ poprosila úpěnlivě.      Lékař neodpověděl a vážně se na ni zadíval. Žena věděla, že si chlapečka bude smět u sebe nechat jen chvíli, a znovu ho políbila, pohladila ho po celém tělíčku až k nožkám, pravou sevřela v ruce a ohmatala na ní všech pět prstíků, pak mu zvolna pohladila levou nožku. Zasténala. „Copak?“ zeptal se lékař. „Unavilo vás to.“      Zavrtěla hlavou – nemohla promluvit a slzy se jí řinuly po tvářích. Lékař se nad ní sklonil.      „Dejte mi ho.“      Byla velmi slabá, nemohla odporovat jeho žádosti, a tak mu dítě nechala. Lékař je podal chůvě.     „Radši ho zas položte do postýlky.“      „Prosím.“      Odnesla chlapečka, který pořád ještě spal. A tu se matka rozplakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout.      „Co s ním bude, s chudáčkem?“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Ošetřovatelka, najatá na měsíc, se ji snažila uchlácholit, a za chvíli pláč ustal, z vyčerpání. Lékař přistoupil ke stolu na druhé straně pokoje, na němž pod plachetkou leželo tělíčko mrtvě narozeného děťátka. Zdvihl plachetku a podíval se. Z postele na něj nebylo vidět, bránila tomu zástěna, ale žena uhodla, co tam dělá.      „Holčička, nebo chlapeček?“ zeptala se šeptem.      „Zase chlapeček.“ Žena už mlčela. Chůva se za chvíli vrátila. Přistoupila k posteli. „Mladý pán Philip se vůbec neprobudil.“      Ticho. Lékař nemocné znovu změřil tep.      „Tak se zdá, že tu zatím nejsem nic platný. Přijdu zas po snídani.“      „Já vás vyprovodím, pane doktore,“ řekla chůva.      Mlčky šli po schodech dolů. V hale doktor zůstal stát.      „Vzkázala jste pro švagra paní Careyové, že?“      „Ano, pane doktore.“      „Nevíte, v kolik hodin tu bude?“      „Nevím, pane doktore. Čekám telegram.“     „A co s chlapcem? Snad byste ho raději měli poslat pryč.“     „Slečna Watkinová říkala, že si ho vezme k sobě.“      „Kdo to je?“      „Jeho kmotra, pane doktore. Myslíte, že se z toho paní Careyová dostane?“      Lékař zavrtěl hlavou.      O týden později Philip seděl na podlaze v salonku u slečny Watkinové v Onslow Gardens. Pokoj byl zaplněn těžkým nábytkem a na každé pohovce ležely tři velké polštáře. I v každé lenošce byl polštář. Ty všechny si vzal a z lehkých pozlacených židlí s vyplétaným sedátkem si vymyslel a snadno postavil jeskyňku, aby se v ní mohl schovat před indiány, kteří číhali za okenními závěsy. Přiložil ucho k podlaze a poslouchal, jak se stádo buvolů žene prérií. Tu zaslechl, že se otvírají dveře, a zatajil dech, aby ho nikdo nenašel. Ale něčí ruka prudce odtáhla židli a polštáře spadly.      „Jen počkej! Slečna Watkinová se na tebe bude zlobit!“ „Ahoj, Emmo!“      Chůva se shýbla a políbila ho, pak začala natřásat polštáře a dávat je zpátky na místo.      „Mám už jít domů?“ zeptal se.      „Ano, přišla jsem si pro tebe.“      „Ty máš nové šaty.“ Tehdy, v roce osmnáct set osmdesát pět, se nosily honzíky. Ty šaty byly z černého sametu, s úzkými rukávy a svislými rameny a na sukni s třemi širokými kanýry. Chůva přišla v černém kukaňovém klobouku, uvázaném na sametové stužky. Chvíli se rozmýšlela. Otázka, kterou čekala, se neozvala, a tak nemohla dát odpověď, na jakou se připravila.      „Ty se ani nezeptáš, jak je mamince?“ řekla nakonec.      „Jé, já jsem zapomněl! Jak je jí?“      Teď už měla odpověď připravenou.      „Mamince je dobře a je šťastná.“      „To jsem rád!“      „Maminka je pryč. Už ji neuvidíš.“      Philip nerozuměl, jak to myslí.      „A proč?“      „Maminka je v nebi.“      Dala se do pláče a Philip se také rozplakal, ačkoli pořád nechápal. Emma byla vysoká, kostnatá žena se světlými 14 vlasy a širokým obličejem. Pocházela z Devonshiru, a přestože mnoho let sloužila v Londýně, stále měla protáhlou výslovnost. Vlastním pláčem se ještě víc rozlítostnila a přitiskla si chlapečka k srdci. Bezděčně ho politovala, že je připraven o jedinou lásku na světě, která je úplně nesobecká. Je to hrozné, že se ho mají ujmout cizí lidé. Ale za chvilku se vzpamatovala.    „Čeká na tebe strýc William, chce s tebou mluvit,“ řekla. „Jdi se rozloučit se slečnou Watkinovou a půjdeme domů.“      „Já se s ní nechci rozloučit,“ odpověděl a instinktivně utajil pláč.      „Tak dobře – běž si tedy nahoru pro klobouček.“ Doběhl si pro něj, a když se vrátil dolů, Emma tam na něho čekala. V pracovně za jídelnou slyšel něčí hlasy. Zůstal stát. Věděl, že tam slečna Watkinová a její sestra rozmlouvají se známými, a pomyslel si – bylo mu devět let –, že by ho litovaly, kdyby k nim šel.      „Asi bych slečně Watkinové přece jen měl dát sbohem.“      „Udělal bys dobře,“ odpověděla Emma.      „Jdi tam a řekni jim, že přijdu.“      Chtěl tu příležitost co nejlíp využít. Emma zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Slyšel ji, jak říká:     „Slečno Watkinová, mladý pán Philip by se s vámi rád rozloučil.“      Rozmluva ihned zmlkla a Philip přikulhal do pokoje. Henrietta Watkinová byla statná žena s brunátným obličejem a obarvenými vlasy. Když si tehdy někdo barvil vlasy, vyvolávalo to poznámky, a když si je přebarvila Philipova kmotra, často o tom doma slýchal všelijaké řeči. Žila se starší sestrou, která se klidně smířila se svým stářím. Měly na návštěvě dvě dámy, které Philip neznal – zvědavě se na něho podívaly.      „Ubožátko!“ zvolala slečna Watkinová a popadla ho do náručí. Dala se do pláče. V tu chvíli teprve pochopil, proč nebyla doma na oběd a proč má na sobě černé šaty. Nemohla promluvit.      „Musím domů,“ řekl za chvilku. Vymanil se jí z náručí a ona ho znovu políbila. Pak přistoupil k její sestře a také jí dal sbohem. Jedna z cizích dam se zeptala, zda ho smí políbit, a Philip jí to vážně dovolil. Ačkoli měl pláč na krajíčku, bystře a s příjemnými pocity vnímal dojem, jaký vzbudil, a rád by byl zůstal trochu déle, když se s ním tolik nadělá, ale uvědomoval si, že by už měl jít, a tak se vymluvil, že na něho čeká Emma. Vyšel z pokoje. Emma si zatím odskočila do suterénu popovídat s přítelkyní, počkal na ni tedy nad schody. Zaslechl hlas Henrietty Watkinové.      „Jeho matka byla má nejlepší přítelkyně. Nesnesu pomyšlení, že je mrtvá.“      „Nemělas chodit na pohřeb, Henrietto,“ namítla její sestra. „Já věděla, že tě to rozčílí.“      Pak slyšel jednu z těch cizích. „Chudáček malý, je to hrozné, že zůstal na světě tak docela sám. A kulhá, jak vidím.“      „Ano. Má koňskou nohu. Jeho matku to velmi rmoutilo!“      Tu se Emma vrátila. Zavolala drožku a řekla kočímu, kam má jet. 3Přijeli k domu, kde zemřela paní Careyová – v Kensingtonu, v neutěšené ctihodné ulici mezi Notting Hill Gate a High Street – a Emma zavedla Philipa do salonu. Jeho strýc tam psal děkovné dopisy za darované věnce. Jeden se k pohřbu opozdil a ležel v lepenkové krabici na stole v hale.      „Prosím, mladý pán Philip,“ řekla Emma.      Pan Carey zvolna vstal a podal chlapečkovi ruku. Teprve pak ho napadlo, aby ho políbil na čelo. Byl podprůměrného vzrůstu, náchylný k tělnatosti, a nepřistřižené vlasy nosil rozprostřené po olysalé hlavě, aby mu zakryly pleš. Obličej měl vyholený a nebylo těžké si představit, 16 že v mládí mohl být hezký. U řetízku k hodinkám mu visel zlatý křížek.      „Teď budeš bydlet u mne, Philipe. Jsi rád?“      Když se přede dvěma roky Philip vystonal ze spalniček, poslali ho na faru, ale zapamatoval si líp tamější podkroví a velkou zahradu než strýce a tetu.      „Jsem.“      „Musíš teď mě a tetu Louisu považovat za své rodiče.“      Chlapci se trochu zachvěla ústa, zarděl se, ale neodpověděl.      „Tvá maminka mi tě nechala na starost.“     Pan Carey dost těžko nalézal vhodná slova. Když dostal zprávu, že švagrová umírá, ihned se rozjel do Londýna, ale cestou nemyslel na nic jiného, než jaký to do jeho života vnese nelad, bude-li úmrtím švagrové donucen vzít si na starost jejího synka. Byl už starý, hodně přes padesát, a třicet let ženatý, ale zůstali s manželkou bezdětní – nijak se netěšil, že u nich bude pobývat chlapec – možná hlučný a nevychovaný. Švagrovou nikdy neměl moc rád.      „Zítra si tě odvezu do Blackstablu.“      „Emmu také?“      Chlapeček jí vložil ručku do dlaně a ona mu ji stiskla.      „Emma bohužel musí pryč,“ řekl pan Carey.      „Ale já chci, aby Emma jela se mnou.“ Philip se rozplakal a ani chůva se neubránila pláči. Pan Carey se na ně bezradně zadíval.      „Snad byste nás měla s mladým pánem Philipem na chvíli nechat samotné.“     „Prosím, důstojný pane.“      Philip se jí pevně držel, ale mírně se mu vyprostila. Pan Carey si ho posadil na koleno a jednou paží ho objal.      „Nesmíš plakat. Jsi už velký, nehodí se, abys měl chůvu. Musíme se postarat, aby ses dostal do školy.“      „Já chci, aby Emma jela se mnou,“ opakoval chlapeček. „To stojí hodně peněz, Philipe. Tvůj otec jich moc nezanechal – věru nevím, kam se poděly. Musíš si dát pozor, abys neutratil zbytečně ani penny.“      Den předtím pan Carey navštívil právního zástupce rodiny. Philipův otec byl lékař s dobrou praxí, podle jeho platu v nemocnici se dalo usuzovat na zajištěnou existenci, a tak faráře překvapilo, když se po jeho náhlém úmrtí na otravu krve zjistilo, že ovdovělé manželce nezanechal téměř nic víc než svou životní pojistku a tolik, co mohl vynést pronájem jejich domu v Bruton Street. To bylo před půlrokem; paní Careyová měla už tehdy choulostivé zdraví, a když poznala, že je těhotná, ztratila hlavu a pronajala dům prvnímu zájemci, který se namanul. Nábytek uložila do skladu, a aby se před narozením děcka vyvarovala zbytečných problémů, najala si na rok zařízený dům, kde podle farářova názoru platila hanebně vysokou činži. Ale nebyla zvyklá hospodařit s penězi, a tak nedovedla své výdaje přizpůsobit změněným poměrům. To málo, co měla, jí bůhvíjak proklouzlo mezi prsty, takže po zaplacení všech výloh zbývalo Philipovi na živobytí jen něco přes dva tisíce liber, než bude schopen vydělávat si sám. Tohle všechno se Philipovi nedalo vysvětlit – pořád plakal.      „Jdi radši k Emmě,“ řekl pan Carey, neboť tušil, že chůva dovede chlapečka utěšit líp než kdo jiný.      Philip se beze slova svezl strýci z kolena, ale pan Carey si ho přidržel.      „Pojedeme zítra, protože v sobotu si musím připravit kázání, a tak Emmě vyřiď, že ti má sbalit věci dnes. Můžeš si odvézt všechny hračky. A jestli si chceš vzít něco na památku po tatínkovi a mamince, můžeš si vybrat na každého jednu upomínku. Všechno ostatní se prodá.“      Chlapec vyklouzl z pokoje. Pan Carey nebyl vůbec zvyklý pracovat a jen s nechutí se ujal vyřizování korespondence. Na psacím stole z jedné strany ležela hromádka účtů a ty ho roztrpčovaly. Hned po smrti paní Careyové objednala Emma v květinářství spousty bílých květů do pokoje, v němž mrtvá ležela. Taková marnotratnost! Ta Emma si ale dovoluje! Beztak by ji propustil, i kdyby nebylo té finanční tísně.      Ale Philip k ní přiběhl, schoval si obličej na jejích prsou a plakal, jako by mu mělo puknout srdce. A ona ho s pocitem, že je skoro její vlastní dítě – ujala se ho, když mu byl měsíc –, utěšovala něžnými slůvky. Slibovala, že za ním občas zajede, že na něho nikdy nezapomene, a vyprávěla mu o tom kraji, kam měl odjet, i o svém domově v Devonshiru – její otec vybírá mýtné na silnici do Exeteru, mají doma v chlívku prasátko a krávu a té krávě se zrovna narodilo telátko –, až Philip zapomněl na pláč, tak ho vzrušilo pomyšlení na blízkou cestu. Za chvíli ho postavila na zem, protože měla moc práce, a on jí pomáhal rozkládat své šatstvo na posteli. Poslala ho do dětského pokoje pro hračky a za chvilku si tam už blaženě hrál.      Ale samota ho nakonec omrzela a vrátil se do ložnice, kde už mu Emma rovnala věci do velikého plechového kufru. A tu si vzpomněl, jak mu strýc říkal, že si může vzít po tatínkovi a mamince něco na památku. Pověděl to Emmě a zeptal se jí, co si tedy má vzít.      „Jdi se podívat do salonu, co by se ti líbilo.“      „Je tam strýček William.“      „To nevadí. Teď jsou to tvoje věci.“      Philip se loudal dolů a uviděl dveře do salonu otevřené. Pan Carey už tam nebyl. Philip zvolna obcházel kolem dokola. Bydleli v tom domě jen krátce, takže v něm pro chlapečka jen máloco mělo zvláštní význam. Byl to pokoj cizích lidí a neviděl tam nic, co by ho zaujalo. Ale věděl, co tam je maminčino a co patří domácímu, a za chvilku se rozhodl pro malé hodiny, o nichž maminka jednou před ním řekla, že se jí líbí. S těmi se tedy dost bezútěšně vrátil nahoru. U dveří do matčiny ložnice se zastavil a poslouchal. Nikdo mu sice neřekl, že tam nesmí, ale tušil, že by asi neudělal dobře, kdyby tam vešel – dostal trochu strach a srdce se mu znepokojeně rozbušilo, ale zároveň cítil nutkání otočit klikou. Udělal to velice jemně, jako by ho uvnitř neměl nikdo slyšet, a pak zvolna strčil do dveří. Chvilku postál na prahu, než se odvážil dál. Strach ho přešel, ale vypadalo to tam nějak divně. Zavřel za sebou dveře. Rolety byly stažené a v chladném světle zimního dne se v pokoji šeřilo. Na toaletním stolku ležely kartáče a ruční zrcátko paní Careyové a na tácku její vlásenky. Na poličce nad krbem stála jeho fotografie vedle tatínkovy. Chodíval do toho pokoje, i když tam maminka nebyla, ale nyní se mu zdál jakoby jiný. Židle vypadaly nějak zvláštně. Postel byla odestlaná, jako by tam měl v noci někdo spát, a na polštáři ležela složená noční košile.    Philip otevřel veliký šatník, stoupl si na špičky, vzal z něho tolik šatů, kolik mohl pobrat do náručí, a zabořil do nich obličej. Ucítil z nich voňavku, již maminka užívala. Pak vytahoval zásuvky plné maminčiných věcí a prohlížel si je; mezi prádlem byly sáčky s levandulí, měly svěží a příjemnou vůni. Cizost se z pokoje vytratila a zdálo se mu, jako by si maminka teprve před chvílí vyšla na procházku. Brzy se zas vrátí a přijde k němu nahoru do dětského pokoje na čaj. Bylo mu, jako by na rtech ucítil její políbení.      Není pravda, že ji už nikdy neuvidí! Není to pravda zkrátka proto, že to je nemožné. Vylezl na postel a položil si hlavu na polštář. Ležel tam úplně bez hnutí. 4Philip se s pláčem rozloučil s Emmou, ale cesta do Blackstablu ho bavila, a než tam dojeli, smířil se s osudem a rozveselil. Pan Carey svěřil jejich zavazadla nosiči a vydal se s Philipem pěšky na faru – trvalo jim to něco přes pět minut, a když tam došli, Philip se najednou upamatoval na zahradní vrátka: z pěti latěk, červená, lehce se v závěsech otvírala sem i tam, takže se na nich mohl, ale nesměl, vozit dozadu a dopředu. Zahrádkou prošli k domovním dveřím. Ty byly jen pro návštěvy, pro neděli a zvláštní příležitosti, třeba když farář odjížděl do Londýna nebo se odtamtud vracel. Obvykle se chodilo do domu a z domu postranními dveřmi a vzadu byly ještě jedny pro zahradníka a pro žebráky a tuláky. Dost velký dům ze žlutých cihel a s červenou střechou, postavený v církevním slohu asi před čtvrtstoletím, měl hlavní vchod jako chrámový portál a v saloně gotická okna.      Paní Careyová věděla, kterým vlakem přijedou, a čekala v salonu, až uslyší klapnout vrátka. Ihned jim šla ke dveřím naproti.      „Tady je teta Louisa,“ řekl pan Carey, jakmile se ukázala. „Běž a dej jí hubičku!“      Philip se k ní kulhavě rozběhl – měl přece koňskou nohu – a najednou se zarazil. Paní Careyová byla malá a scvrklá, stará asi jako její muž, s obličejem plným hlubokých vrásek a s bleděmodrýma očima. Šedivé vlasy měla nakroucené do prstýnků podle módy z jejích mladých let. Byla v černých šatech a jako jedinou ozdobu nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Měla ostýchavé chování a jemný hlas.      „Šli jste pěšky, viď, Williame?“ řekla téměř vyčítavě, když manžela líbala. „Já na to zapomněl,“ odpověděl a pohlédl na synovce. „Nevadilo ti, žes musel jít pěšky?“ zeptala se chlapce.      „Ne. Já chodím všude pěšky.“ Jejich rozhovor ho trochu překvapil. Teta ho vyzvala, aby šel dál, a vstoupili do haly vydlážděné červenými a žlutými dlaždičkami, v nichž byl střídavě vytlačen řecký kříž a Beránek Boží. Z haly vedlo vzhůru okázalé schodiště z leštěného smrku se zvláštním pachem – dodatečně vestavěné, protože když se dělaly nové lavice pro kostel, zbylo naštěstí dost dřeva. Sloupkové zábradlí zdobily symboly čtyř evangelistů.      „Dala jsem zatopit v kamnech, myslela jsem, že vám bude po cestě zima,“ řekla paní Careyová.      Ve velikých černých kamnech v hale se totiž topilo, jen když bylo velmi špatné počasí a když měl farář rýmu. Když měla rýmu paní Careyová, nikdy se v nich netopilo. Uhlí bylo drahé. A pak, služebná Mary Ann to neměla ráda, když všude hořelo v kamnech. Jestli chtějí mít zatopeno všude, budou si muset vzít ještě jednu služebnou. Pan a paní Careyovi jsou v zimě pořád v jídelně, tam jim jeden oheň stačí. Ani v létě si nedovedli odvyknout, do salonu si tedy chodil jenom pan Carey v neděli odpoledne zdřímnout. Ale každou sobotu si dal zatopit v pracovně, potřeboval si sepsat kázání.      Teta odvedla Philipa nahoru do malinké ložnice s vyhlídkou na příjezdovou cestu. Hned před oknem byl veliký strom, na nějž se Philip upamatoval, poněvadž měl spodní větve tak nízko, že se na něj dalo vyšplhat hodně vysoko.      „Malý pokojíček pro malého chlapečka,“ řekla paní Careyová. „Nebudeš se bát spát o samotě?“     „Vůbec ne!“      Poprvé byl na faře s chůvou a paní Careyová s ním neměla příliš co do činění. Zadívala se teď na něho trochu nesměle.      „Dovedeš si sám umýt ruce, nebo ti je mám umýt já?“      „Dovedu se mýt sám,“ odpověděl sebejistě.      „Dobrá, tak se na ně podívám, až přijdeš dolů na čaj.“      Neměla o dětech ponětí. Když se rozhodlo, že Philip bude u nich v Blackstablu, paní Careyová se hodně napřemýšlela, kolik péče mu má věnovat – nesmírně jí záleželo na tom, aby splnila svou povinnost; ale když už tam byl, viděla, že se ho ostýchá, zrovna tak jako on jí. Doufala, že nebude hlučný a nevychovaný, protože nevychované a hlučné chlapce její muž nemá rád. Omluvila se Philipovi, že ho nechá o samotě, za chvilku se však vrátila, zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř, jen se ho zeptala, jestli si umí sám nalít vodu do umyvadla.      Potom šla dolů a zazvonila k čaji. Souměrná jídelna měla z obou stran okna s těžkými závěsy z červeného rypsu a uprostřed velký stůl, na jednom konci stála okázalá mahagonová kredenc se zrcadlem a v protějším rohu harmonium. U krbu stála z každé strany velká honosná židle potažená tlačenou kůží a s háčkovanou dečkou na opěradle: jedna s postranními opěradly, té se říkalo „manžel“, druhá bez nich, a té se říkalo „manželka“. Paní Careyová nikdy nesedala v křesle – tvrdila, že nerada sedí moc pohodlně a stejně má pořád hodně co dělat, proto má radši židli. A že kdyby u její židle byla postranní opěradla, třeba by se jí z ní nechtělo vstávat.      Když tam přišel Philip, farář právě prohrabával oheň a ukázal mu dva pohrabáče. Jeden byl velký, vyleštěný, až se blýskal, neopotřebovaný, a říkalo se mu farář; a druhému, mnohem menšímu, který zřejmě prošel už mnohokrát ohněm, se říkalo kaplan.      „Na co čekáme?“ zeptal se pan Carey.      „Řekla jsem Mary Ann, aby ti uvařila jedno vejce. Myslela jsem, že budeš mít po cestě hlad.“      Paní Careyová se domnívala, že jízda vlakem z Londýna do Blackstablu je velmi únavná. Sama se málokdy vydávala na cesty, protože prebenda vynášela jen tři sta ročně, a když její muž potřeboval dovolenou, jezdil si sám, pro dva peníze nestačily. Moc rád se účastnil církevních sjezdů a obvykle si to dovedl zařídit tak, že se jednou za rok podíval do Londýna; jednou byl v Paříži na nějaké výstavě a dvakrát nebo třikrát ve Švýcarsku. Mary Ann přinesla vejce a usedli ke stolu. Židle byla pro Philipa moc nízká a pan Carey ani jeho žena nevěděli, co si počít.      „Podložím mu pár knih,“ navrhla Mary Ann.      Vzala z harmonia velikou Bibli a modlitební knihu, z níž farář předčítal modlitby, a položila je na Philipovu židli.      „Ale, Williame, nemůže přece sedět na Bibli!“ namítla pohoršeným tónem paní Careyová. „Nemohly by se mu přinést nějaké knihy z pracovny?“      Pan Carey o té otázce chvíli uvažoval.      „Snad by to pro jednou tolik nevadilo, Mary Ann, jestli dáte modlitební knihu navrch. Knihu obecných modliteb sepsali lidé, jako jsme my. Nemůže si dělat nárok na božský původ.“      „Na to jsem nepomyslela, Williame,“ řekla teta Louisa. Philip se uvelebil na knihách, farář se před jídlem pomodlil a usekl vršek vejce.      „Tu máš,“ řekl a podal jej Philipovi. „Můžeš si ten vršek sníst, jestli chceš.“ Philip by také chtěl vejce jenom pro sebe, ale nenabídli mu je, a tak si vzal, co mohl.      „Jak nám snášely slepice, co jsem byl pryč?“ zeptal se farář.      „Moc špatně, představ si – jen jedno dvě vejce denně.“      „Jak ti chutnal ten vršek, Philipe?“ zeptal se strýc.      „Děkuji, moc.“    „V neděli odpoledne ho dostaneš zas.“ Pan Carey měl vždycky v neděli k čaji vejce naměkko, aby se posilnil před večerními bohoslužbami. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017), Veselice (2018) a Na ostří nože (2018). Z anglického originálu Of Human Bondage, vydaného nakladatelstvím William Heinemann Ltd. v Londýně roku 1956, přeložila Jarmila Fastrová, nakladatelství PROSTOR, 2019, v českém jazyce vydání druhé, brožovaná, 744 stran.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2025-12-14 19:05:00

Šulc trefil nejtěsnější výhru Lyonu! Šestý gól ve Francii, dorovnal Baroše

Zase on. Pavel Šulc končí tento rok ve výborné formě. Svými góly rozhodl o vítězství Olympique Lyon jak ve čtvrtečním duelu Evropské ligy s Deventerem (2:1), tak i při triumfu 1:0 nad Le Havrem. Sedmi trefami v dresu OL se už dotáhl na Milana Baroše, jenž přitom na stejný počet zásahů potřeboval o tucet utkání více. „Deset gólů? Doufám, že jich dám v této sezoně ještě více,“ culil se český šikula po důležitém vítězství.

Čas načtení: 2026-02-02 01:04:00

Kaňka ve vítězství Realu Madrid: Los Blancos přišli o Bellinghama, jak dlouho bude záložník chybět?

Nedělní vítězství 2:1 nad Rayem Vallecano mělo pro Real Madrid trpkou příchuť. Tři body, které Bílý balet nutně potřeboval v stíhací jízdě za titulem, byly tvrdě vykoupeny. Už v úvodu utkání totiž trenér Álvaro Arbeloa přišel o jednoho ze svých klíčových mužů. Jude Bellingham musel střídat po pouhých devíti minutách hry a Santiago Bernabéu v tu dobu oněmělo.

Čas načtení: 2019-12-13 13:49:01

Zachrání nás pohanství před liberální totalitou?

Téměř třicet let od francouzského vydání de Benoistova Comment peut on être païen? se i český čtenář může seznámit s jeho obhajobou pohanství (Být pohanem, Sol Noctis, Zvolen 2019). De Benoist nepléduje za návrat nejrůznějších rituálů, od New Age přes ekology, feministky k satanistům a čarodějnicím. Pohanství vymezuje jako způsob uvažování o světě vycházející z řecké filozofie a indoevropských mýtů, čerpající z takových myslitelů jako Nietzsche, Jung či Heidegger. Jelikož sám je především politickým myslitelem, tkví jeho hlavní přínos v promýšlení politických důsledků pohanství, jež nabízí jako cestu ze slepé uličky moderního evropského vývoje. Pohanství představuje jako alternativu vůči monoteismu, aniž by k tomu potřeboval důkladněji rozlišovat mezi judaismem, křesťanstvím či islámem. Rozdílů se příležitostně stručně dotýká, nicméně nepotřebuje se s nimi potýkat už proto, že mu nejde o religionistickou studii. Podobně jako pohanství i monoteismus líčí jako způsob pojímání světa, který přesahuje konkrétní vyznání a který s sebou nese závažné důsledky i pro zcela sekularizované myšlení, jež se jeví na hony vzdálené jakémukoliv náboženství. Jeho terčem nejsou tradiční církve jednotlivých abrahámovských věr, nýbrž moderní, odnáboženštělý monoteismus, který má podobu liberálního univerzalismu. Totalitní důsledky liberálního univerzalismu rozpracovává v pozdějších dílech, svůj filozofický základ však mají právě v této knize. Obhajoba pohanství jako alternativy k monoteismu vyžaduje intelektuální i politickou odvahu. Kritika monoteismu je kritikou tří abrahámovských náboženství. V případě judaismu může být při dostatku zlé vůle, a té nikdy málo nebývá, vykládána jako antisemitismus, tedy trestný čin. V případě islámu se zase nabízí obvinění z islamofobie. To v Evropě zatím trestný čin není, ale v takové Francii se za ni v politicky korektních kruzích trestá společenskou exkomunikací a v řadě muslimských zemí dopadnete podstatně hůře. Nyní nechávám stranou, že u nás je islamofobie uznávanou disciplínou politické rétoriky. Naopak za kritiku křesťanství nikomu nic nehrozí; tradičně se za ni v intelektuálních kruzích získávaly spíše pozitivní body, ale dnes při úpadku církví spíše nechává každého lhostejným.  Lévyho pojetí Ošidná může být i obhajoba pohanství. K různým pohanským kultům dávné minulosti se hlásili ideologové italského fašismu i německého nacismu. Dnešní ideologové liberální demokracie proto mohou, pokud se jim to hodí, rétoricky diskvalifikovat jakékoliv úvahy o přínosu pohanství. Je tomu tak dnes, stejně jako tomu bylo v roce 1981, když ve Francii vychází de Benoistova kniha. Autor podobné útoky odmítá. Vymezuje se zejména vůči spisku Bernarda-Henri Lévyho (Le testament de Dieu), který o dva roky dříve zaníceně obhajuje monoteismus a odsuzuje pohanství. Na čem staví? Lévy vyzdvihuje monoteismus ve jménu liberálně-libertariánské ideologie, která je ve Francii odkazem roku 1968 a v Lévyho pojetí rovněž moderním ztělesněním monoteistické tradice. Tato dodnes dominantní ideologie francouzských kulturních a mediálních elit spojuje obhajobu kapitalismu (ekonomický liberalismus) s progresivismem v oblasti lidských práv, společenských norem a mravů (kulturní liberalismus), a to vše na základě důsledného individualismu. Kde jsou spojnice mezi tímto na první pohled nepravděpodobným propojením biblického monoteismu s kapitalismem a ideologií lidských práv?  Lévy hájí nutnost omezování politiky ve prospěch etiky. Proti monstru totalitního státu, kde je politické vše, staví tradici starozákonních proroků, kteří ve jménu zjeveného Zákona napomínají krále. Ale platí to i pro demokracii, neboť proroci stejně tak napomínají lid, pokud se odchýlí od Zákona. Podobně je tomu s liberalismem, který neomezuje politiku božím Zákonem, nýbrž trhem a lidskými právy. Souvislosti jsou však hlubší, moderní individualismus a racionalismus, které liberalismus definují, podle něho vycházejí z křesťanského pojetí individuální duše, odpovědnosti, spásy, a tím i svobody. Naopak řeckou filozofickou a dramatickou tradici kritizuje pro její slepotu vůči jednotlivci vnímanému vždy jako součást obce či rodu. Podobně se to má s liberálním univerzalismem, jehož logika má vycházet ze starozákonního, abstraktního pojetí lidské individuality definované pouze Zákonem – nezávisle na místě, čase, pohlaví a jakýchkoliv dalších individualizujících rysech člověka. Opěvuje popírání všech lokálních kořenů, tradic, pout či čehokoliv posvátného ve jménu jediného Boha a radikálního světoobčanství. Takový monoteismus popírá mystiku, posvátné předměty, místa či postavy. Brousí sekyru, kterou se kácí posvátné háje a modly, odčarovává svět, přírodu i společnost a nastoluje k nim vztah racionální věcnosti. Lévy přitom v mnohém navazuje na Emmanuela Lévinase, který poukazuje na monoteistické základy univerzalismu a věcně-racionální vztah ke světu. Obojí se pojí například v jeho obhajobě techniky proti její Heideggerově kritice. Technika se pak jeví jako přínosná tím, že odčarovává svět a umožňuje překonávat či zcela smazávat partikularismus místa, v němž německý filozof naopak hledá cestu k bytí.  Koho by nepřesvědčily argumenty filozofické, čeká ho konečný argument Hitlerem a Stalinem. Lévy varuje, že ti, kdo ve dvacátém století opouštějí křesťanství, se následně přiklánějí buď k fašismu, nebo ke stalinismu. Tato moderní pohanství spojuje s romantickým kultem heroismu, antickým důrazem na veřejnou ctnost a kolektivistickým potlačením individuality. Jejich protipólem má být právě moderní liberalismus navazující na monoteismus.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kouzlo protiargumentů De Benoist přijímá Lévyho výzvu, když nezpochybňuje spojnici mezi monoteismem a liberálně-libertariánskou ideologií a rovněž se hlásí k obhajobě jednotlivce a jeho svobody. Pojímá je však zcela jinak než Lévy. Svobodu člověk nezískává potlačením politiky, nýbrž skrze politiku, nikoliv univerzalismem, nýbrž zakotveností v místě a jedinečností. Za nejvážnější hrozbu svobodnému jednotlivci považuje právě moderní liberalismus (viz jeho poslední kniha Contre le libéralisme). Svojí kritikou monoteismu se pokouší dobrat kořenů této hrozby. Monoteismus vymezuje dualismem mezi stvořeným, nedokonalým světem a věčným, dokonalým Bohem. Tato propast oddělující Boha od přírody a člověka má za následek trvalé podhodnocování či dokonce popírání všeho lidského a přírodního ve jménu božího Zákona. De Benoist se děsí Lévym oslavované racionální věcnosti ve vztahu k přírodě, jejímu „odčarování“ (slovy Maxe Webera), a následně i ve vztahu k člověku. Připomíná Renanova slova, že „poušť je monoteistická, vznešená ve své nesmírné jednotvárnosti“. Klade proti ní pohanské sakralizování přírody, která není redukovatelná do abstraktních zákonitostí původně biblických a dnes matematických.  Kouzlo místa či prostoru je jedním z hlavních rysů pohanství oproti biblickému důrazu na čas. Bible podle de Benoista nahlíží na svět jako na „místo bez prostorových omezení, ale zato omezené v čase“ (mezi stvořením a spásou), zatímco v řeckém pohanství je tomu naopak – nehledá hranice času, ale vymezením obce, tedy řecké polis, a posvátných míst ohraničuje prostor. Nomád Ábel je vyzdvižen, zakořeněný zemědělec Kain zavržen.  Co to znamená politicky? Ábelové jsou masou vykořeněných nomádů vydaných na milost Jahvemu. Naopak až zakořenění v konkrétním prostoru polis dává člověku možnost jednat, a tím i svobodu. Pouze v těchto podmínkách může člověk usilovat o překračování vlastní konečnosti, přičemž právě v tomto sebepřesahování spatřuje naplnění lidské existence. Svoboda nevzniká zrušením pout k místu a k ostatním lidem, naopak se v těchto poutech utváří, a je tudíž nutně politická. Obhajoba svobody je proto i obhajobou politiky v její konkrétnosti a partikularitě před morálním univerzalismem, který monoteismus ve své tradiční verzi svěřuje Bohu a ve svých moderních variantách stranám či expertům. Zatímco Bible lidskou moc, tedy základní prostředek politiky, zavrhuje a předává Bohu, moderní liberalismus se ji snaží nahradit obchodem, zákonem a morálkou.  Oproti Bibli, která ukáže rozpor mezi mocí a zákonem, aby následně moc zákonu podřídila, de Benoist vyzdvihuje indoevropské mýty, které vycházejí z jejich vzájemné podmíněnosti – zákon se opírá o moc a moc o zákon. Pohanská představa o střetu bohů vytváří předpoklady pro pochopení střetů, které jsou nutnou součástí politiky, jako legitimního souboje, který se bude neustále opakovat a v němž soupeř není ďábel. Tento politický pohled na konflikt zosobňuje mýtus o Romulovi a Rémovi, v němž jsou hrdiny oba. Liší se od biblického morálního pohledu na střet Kaina s Ábelem, který odlišuje dobrého hrdinu od zlého vyvrhele. Berme to i jako podnět při přemýšlení nad naší národní bratrovraždou Václava Boleslavem. Biblický pohled na střet jako tažení dobra proti zlu, které povede ke konečnému vítězství dobra nastolujícímu definitivní harmonii, stojí za současným liberálním moralismem. Vznešeným cílem konečného dobra dokážeme obhájit úplně vše – se zničujícími následky. Připomeňme odstrašující příklad samotného Bernarda-Henri Lévyho, který od devadesátých let podobně jako jeho přítel Václav Havel mobilizuje veřejné mínění i politické vůdce pro vojenské intervence Západu na podporu demokracie a lidských práv, od Jugoslávie po Sýrii. Jejich zanícení pro dobro za sebou zanechává jenom spoušť. Tento fanatismus pochází z monoteistické víry v absolutní dobro a pravdu, zatímco polyteismus je už z podstaty otevřen pluralitě pravd i představ o dobru. Monoteistický univerzalismus vychází z představy o abstraktním absolutnu jednou provždy daném zjevením, kterému se vše podřizuje. Pohanský univerzalismus naopak začíná u plurality, z níž může vyvozovat univerzálnější pravdy. Zejména Starý zákon nabízí nepřeberně příkladů morální obhajoby fanatické nesnášenlivosti vůči jakémukoliv pluralismu. Zde tkví totalitní potenciál monoteismu, který se plně rozvine v okamžiku, kdy to, co monoteistická náboženství vyhrazují Bohu, je přeneseno na lidskou instituci (církev, národ či politickou stranu). De Benoist připomíná, že totalitní nahrazení přirozeného pluralismu společnosti iluzí jednoty však nemusí mít pouze orwellovskou podobu tvrdé represe koncentračních táborů, může jít také huxleyovskou cestou měkkého ovládnutí společnosti, jak ukazují liberálně-kapitalistické společnosti dnešního Západu. De Benoist rovněž monoteismu vyčítá popírání krásy a života. Absolutní výlučnost Boha znemožňuje jeho zobrazování, důsledný monoteismus je ikonoklastický (jak v historii ukazují radikálové všech tří náboženství) – svět nahlíží v pojmech a zákonech na rozdíl od pohanství, které hledá krásu obrazu a hlásí se ke kráse mýtu. De Benoist odmítá moralismus třídící dobro a zlo podle transcendentního zákona, bez ohledu na potřeby života, který se sám pak nutně stává nemorálním. Tento abstraktní moralismus škodí životu a podkopává potenciál jednotlivce překonávat vlastní limity, navíc často vede k nepřirozenému vztahu k tělu, k sexualitě a ženy tlačí do podřadného postavení. Co na to Evropa? Jak již bylo řečeno, de Benoist není ani teologem, ani religionistou, je praktickým myslitelem, kterému leží na srdci osud Evropy. Evropa je samozřejmě místem, které dva tisíce let žije s křesťanským monoteismem a jehož zásluhou se monoteismus, ať už ten křesťanský nebo ten post-náboženský, šíří po celém světě. Pokud křesťanství padlo a jako dusivý odkaz nám zanechalo sekulární monoteismus liberálů, znamená to, že je s Evropou konec? Autor takový pesimismus nesdílí. Připomíná, že katolické křesťanství nebylo čistým monoteismem, nýbrž jeho syntézou s pohanstvím. V důsledném monoteismu si těžko představit Ježíše Krista, svatou trojici, bohorodičku či kult svatých. Pohanství podle de Benoista přežívá v kolektivním nevědomí Evropy. Projevuje se v umění, v alchymii, v některých kacířských hnutích, ale také u některých teologů a řady mystiků. Například teze Mistra Eckharta o zrození Boha v lidské duši zcela ruší dualismus oddělující nestvořeného Boha od stvořeného světa, který je základním kamenem monoteismu. De Benoist od tohoto evropského kolektivního nevědomí očekává, že bude živnou půdou duchovního obrození překonávajícího pozůstatky monoteismu. De Benoistův rozbor jistě podněcuje řadu kritických otázek. Do jaké míry je jeho pojem monoteismu empiricky obhajitelný ve všech dimenzích, v nichž ho používá? Je skutečně analyticky souměřitelný s pojmem pohanství? Co všechno ztrácíme, pokud se vzdáme novozákonního poselství lásky ve prospěch pohanského hrdinství a ctnosti? Nereprodukuje Heideggerova ontologická diference mezi bytím a jsoucny nakonec onen kritizovaný dualismus Boha a světa? Musí nás vertikální transcendentno pouze srážet do prachu? Nemůže nás táhnout vzhůru? Rovněž nám však dává originální a plodnou perspektivu na základní otázky, před nimiž Evropa dnes stojí. Snad lze mluvit o smrtelném sevření dvou výhonků monoteismu – sekulárního a tradičního. Ten sekulární ji svým liberálním univerzalismem a rušením všech pout oslabuje a vyprazdňuje. Tradiční v podobě nového islamismu ji vyzývá ke střetu jak vně, tak i uvnitř jejích hranic. Výhonky mohou působit proti sobě, ale také se mohou skvěle proplétat, jak v současnosti dokládají různí liberální apologeti šátků a dalších muslimských tradic. Pokud má Evropa budoucnost, tak nespočívá ve volbě mezi jedním či druhým, ani v konzervativním oprašování krucifixů, nýbrž v mobilizaci skrytých kulturních zdrojů uložených v evropské tradici, či snad v evropském nevědomí, mobilizaci, která vdechne nový elán našemu unavenému kontinentu. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-11-30 16:49:06

Jakub Dotlačil: V devadesátkách jako by se zastavily dějiny

Ve svém prvním románu Jiné životy Hynka Harra provedl Jakub Dotlačil čtenáře Prahou i Berlínem 60. let 19. století a zavedl jej mezi spiritisty a parapsychology, české vlastence, pruské dělníky i rakouské vojáky. Děj jeho nového románu Až zhasneme (Host 2019) se odehrává v českém masokombinátu koncem 90. let 20. století – a vlastně už je to také svého druhu historická próza.    Když před pěti lety vyšla vaše prvotina, žil jste i s rodinou v Nizozemsku, kde jste vyučoval jazykovědu. Kdy a kde jste psal svůj druhý román? Pořád v Nizozemsku. Stále tady žiju s rodinou a učím na univerzitě jazykovědu, jen posluchači se proměnili. Dřív jsem učil studenty jazykovědy a nederlandistiky, dneska především na bakalářském a magisterském programu Umělé inteligence.   Navzdory veskrze pozitivním ohlasům svého fantaskně historického románu Jiné životy Hynka Harra přicházíte nyní s prózou značně odlišného ražení. Co vás přimělo vyprávět zrovna příběh ilustrující divoký průběh české ekonomické transformace po roce 1989? Už když vyšly Jiné životy Hynka Harra, které se odehrávají v 60. letech 19. století, věděl jsem, že se příště nechci držet stejného období. Chtěl jsem psát o době porevoluční, a přitom ne o současnosti. Takže devadesátá léta, což je období v české literatuře v podstatě nereflektované. Výhoda byla, že jsem i tak mohl zůstat u stejného žánru jako v Hynku Harrovi. Devadesátá léta jsou skoro třicet let zpátky, takže román o nich už je dneska historická próza.     A našel byste mezi oběma svými knihami nějaké tematické paralely? Nevím, jestli mezi knihami, ale určitě mezi oběma obdobími. Obě epochy jsou literárně trochu zapomenuté. Ne že by o devadesátých letech nikdo nepsal, ale psalo se o nich hlavně, když tu byly. Takový ten bezprostřední záznam toho, co se kolem děje, například v prózách Jáchyma Topola, ale později nic, až na pár výjimek tu neexistuje reflexe oné doby. Totéž platí o druhé polovině 19. století, v níž se odehrávají Jiné životy Hynka Harra, i když nad absencí reflexe této doby se asi sotva někdo kromě mě dneska rmoutí. A ještě něco mají ta období společného, v obou jako by se zastavily dějiny. Chybí v nich touha vybudovat nějakou společenskou ideologii. Devadesátky jsou často vnímány jako vítězství liberální demokracie, tak výrazné, že už po něm v historii ideologií nemá nic přijít. Fukuyamův „konec dějin“. Ale podobný pocit byl živý už dřív. Je pro nás těžké smířit se s životem v současném společenském pořádku, ale ještě těžší představit si jiný společenský pořádek. Tohle zní jako něco, co jsme si mohli myslet v devadesátkách nebo co si myslíme dneska, ale jsou to slova Hugo von Hofmannstahla, rakouského spisovatele konce 19. a začátku 20. století.   Zápletka vašeho románu se točí kolem vytunelování fiktivních Oxfordských fondů a neskrývaně tak odkazuje k nechvalně proslulé kauze kolem Viktora Koženého a Harvardských investičních fondů. Je to pro vás natolik emblematický fenomén českých „devadesátek“, nebo se vám to spíše takříkajíc hodilo do krámu? Vidíte, nejste první, kdo v souvislosti s mojí knížkou zmiňuje Harvardské investiční fondy a Koženého, přitom příběh těch fondů v románu není inspirován Harvardskými fondy, ale CS fondy. Na Harvardské fondy odkazuje jen jedna drobnost v románu a pak samozřejmě ten Oxford v názvu, i když ten jsem tam chtěl mít hlavně proto, aby se ty fondy daly zkrátit na OF a abych zachytil to devadesátkové nadšení ze všeho západního a akademického. Toho druhého dobře využil Kožený u názvu svých fondů, které neměly s Harvardem nic společného. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Když jsem román začal psát, tak jsem si nemyslel, že jsou Harvardské fondy tak silným symbolem vykradených devadesátek. Vlastně jsem se o ně ani nijak nezajímal, díval jsem se na historii jiných podniků. Ale vzhledem k tomu, že jste už několikátý čtenář, který si příběh o krachu CS fondů spojil s Koženým, tak asi ano, HF a Kožený se skutečně stal zástupcem toho špatného, co na českých devadesátkách je.   Protagonistou bezmála detektivního příběhu jste učinil studenta bohemistiky na FF UK, který se ocitne na brigádě v masokombinátu v nejmenovaném severočeském městě. Proč právě masokombinát? Tamní prostředí jste vylíčil nadmíru věrohodně a poměrně nelichotivě – máte s ním i nějakou osobní zkušenost? V roce 1996 nebo 1997 jsem byl na velmi krátké brigádě v masokombinátu. Nedávno jsem se potkal s jednou spolužačkou, která tam tehdy byla se mnou, a ta mi začala vyprávět nějakou příhodu o tom, jak jsme cpali do střívek párkovou směs. Vůbec nic mi to neříkalo. Nepamatoval jsem si z toho ani ň. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byla vzpomínka na jídelnu. Bylo úplně jedno, co tam vařili, ať už jste jedli ovocné knedlíky nebo buchtičky se šódó, všechno bylo neustále nacucané pachem po zpracovávaném masu. Takže jsem mohl použít vzpomínku na jídelnu, ale jinak jsem začínal víceméně od nuly. Když jsem se rozhodl, o čem román bude, navštívil jsem pár masokombinátů a setkal se s veterinářem ze Státní veterinární správy. S ním jsem pak probíral i konkrétní scény poté, co byly napsané. Četl jsem literaturu faktu, zhlédl videa. Ale spíš než detaily ve výrobě jsem chtěl zachytit dynamiku v takovém prostředí a pozici brigádníka, a k tomu jsem lovil ve vlastních vzpomínkách z jiných brigád, které jsem jako student absolvoval. Ne že bych se za svých studentských let zrovna předřel, ale odněkud se dalo brát: výkup lahví v hypermarketu, pytlování mouky v pražských pekárnách… K té první otázce, proč zrovna masokombinát. Chtěl jsem ho v románu mít, protože v masném průmyslu je přítomné morální dilema, které třeba v pekárnách nebo ve výkupu lahví chybí. Byznys je postavený na zabíjení zvířat. Je správné vydělávat na smrti? Není to nepřekonatelné dilema, spousta lidí nemá problém říci si, že jim masný průmysl nevadí, protože chtějí jíst maso a tak dále. Ale důležité pro mě je, že hodně lidí dříve nebo později musí dojít k nějakému vnitřnímu ospravedlnění, k zaujetí postoje. Protože ten román, ne v prvním plánu, ale pod povrchem, má jako téma vinu a zbavování se viny.   Těch několik červnových dní roku 1997, během nichž se hlavní děj románu odehrává, převrátí život vašeho hrdiny naruby, přesto se s ním loučíte víceméně happy endem. Odráží se v tom pověstný optimismus „devadesátek“? Ano, rozhodně. Už od začátku jsem věděl, že přes všechny peripetie chci příběh dotáhnout k šťastnému konci, protože ta doba happy-endová byla. Zároveň, i když je to šťastný konec, tak je dost nepravděpodobný, závěr je víc a víc přitažený za vlasy. Teoreticky se něco takového mohlo stát, když CS fondy zkrachovaly, tak spustily lavinu dalších krachů, které mohly mít takový absurdní důsledek, jak je popsáno v románu. Ale je to strašlivě nepravděpodobné! Je to dobrý konec, o jakém jsme si mohli snít, když jsme v té době žili a než jsme se srazili s realitou. Všimněte si taky, že ten dobrý konec nastane nezávisle na činech hlavního hrdiny. Kdyby nic nedělal, tak by to takhle dopadlo taky a nejspíš i líp. To, myslím, je pro spoustu lidí dneska taky takový pocit z devadesátek: kdybychom na některé věci radši nesahali, tak by to bylo snad lepší.   A jak vlastně na 90. léta vzpomínáte vy sám? Jako na dobu strávenou v České republice. Pro mě jsou devadesátky zvláštní tím, že je to moje poslední období v Čechách. Na jejich konci jsem odešel z Česka, nejdřív abych vystudoval v Norsku na magistra, potom jsem se odstěhoval do Nizozemí. Samozřejmě, že pořád od té doby sleduju, co se v České republice děje, čtu noviny, jezdím sem s dětmi na dovolenou. Ale už je to něco jiného. Česká republika, moje vlast, pro mě není jen prostor, je to i čas, země, která už teď neexistuje, ze které jsem odešel právě na konci devadesátek.   Ačkoliv se jedná v podstatě o „historickou“ prózu, zobrazený konflikt těch nahoře a těch dole se ukazuje být až nepříjemně aktuálním. V naší společnosti pořád vládne antagonismus a příkopy mezi jednotlivými tábory se stále prohlubují. Jak se díváte na sedmnáctý listopad, z něhož se „devadesátky“ zrodily a o němž ve své knize rovněž pojednáváte, ve světle jeho letošního třicátého výročí? To jsem rád, že jste tohle téma z románu vytáhl. Antagonismus a polarizaci jsem chtěl mít v textu tak trochu vypravěči navzdory. Myslím, že si ani on sám neuvědomuje, že je tady sám trochu vinen. Tím, jak třeba vnímá nebo spíš nevnímá své spolupracovníky v masokombinátu. Nejen, že jim nedokáže moc naslouchat, že jim nerozumí, navíc si svoji neschopnost ani neuvědomuje. Jen v několika momentech jako by se to zlomilo. Ale jsou to vždycky jen okamžiky, není to něco, co by hrálo dominantní roli v příběhu, co by vypravěče měnilo. Na sedmnáctý listopad se dívám jako na něco, co po vývoji v Maďarsku a Polsku a východním Německu muselo přijít a díkybohu přišlo a díkybohu v téhle podobě, a ne jako v Rumunsku. V tom románu je jedna pasáž, ve které hrdina rozebírá heslo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Dojde tam i k interpretaci toho hesla, nevím, jestli to je interpretace, kterou Havel myslel, ale ta interpretace pro mě není nesmyslná. Vypravěč dojde k závěru, že za tím heslem, i když se to na první pohled nezdá, stojí odmítnutí polarizace a antagonismu. Ta interpretace je můj pohled na sametovou revoluci a sedmnáctý listopad.   „Rok osmdesát devět byl revolučním rokem, kdy jsme znovuobjevili kouzlo buržoazie,“ říká váš hrdina a dodává, že hrdiny už nadále neměli být básníci, ale lidé, kteří chtěli vrátit zemi ztracenou střední třídu. Dnes nám – alespoň ve veřejném prostoru – zase citelně chybí básníci, nemyslíte? Ta hrdinova úvaha se dá číst sama o sobě, ale pro mě osobně byla myšlena jako kontrast s Kunderovým představením komunistické revoluce a padesátých let v knize Život je jinde. V Kunderově románu zosobňují revoluci právě básníci. Nemyslím si, že bych zrovna takové básníky potřeboval ve veřejném prostoru. Když už jsme ale u nějakých přání a nesplnitelných tužeb: asi by mi stačilo, kdyby se ve veřejném prostoru víc pohybovali lidé, kteří jsou empatičtí.   Proč jste se rozhodl podobně jako ve svém románovém debutu narušovat iluzi retrospektivního vyprávění replikami odkazujícími k budoucímu vývoji událostí? Líbí se mi, když vypravěč zaujme určitý odstup od svého vyprávění, hlavně ironický odstup, když je shozena třeba i dramatická linka příběhu a na moment se odhalí konstrukce stavby. Jsem velkým milovníkem například Ishiguroa a asi jsem v tomhle od něho trochu opisoval. Ale tohle samozřejmě není objev postmoderny. Je výborné, když E. T. A. Hoffman přeruší naprosto úžasnou, děsivou povídku Pískař skoro v nejpochmurnějším okamžiku, aby nám podstrčil interpretaci celé povídky a shrnul budoucí kariéru šíleného profesora a jeho vynálezu roky poté, co se uzavře příběh celé povídky.   Jak se vám na knize spolupracovalo s literární kritičkou formátu Evy Klíčové? Co jsem slyšel, roli odpovědné redaktorky knih z nakladatelství Host se spíše vyhýbá... Spolupracovalo se mi s ní velmi dobře. Byla konstruktivní, otevřená. Možná byla na mě až moc hodná. Ale ještě bych rád dodal, že i když byla v pozici odpovědné redaktorky, není jediná z Hostu, kdo mi hodně pomohl s konstrukcí románu. Mirek Balaštík má asi srovnatelný podíl.   Píšete už něco dalšího? Ano, píšu. Je to poprvé, kdy se snažím téma vymezit víc abstraktně. Mělo by to být o vztahu mezi pravdou a literární fikcí. Bude to moje elegie za postmodernismem v literatuře. {/mprestriction}  Jakub Dotlačil (*1979) vyrůstal v Roudnici nad Labem. Studoval bohemistiku a slovenistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současnosti žije v Nizozemsku, kde vyučuje jazykovědu na univerzitě v Utrechtu. Je ženatý a má dvě děti. V roce 2014 debutoval prózou Jiné životy Hynka Harra, fantaskně historickým románem o První české parapsychologické společnosti a učiteli matematiky Hynku Harrovi. Nyní mu v nakladatelství Host vyšel druhý román Až zhasneme.

Čas načtení: 2024-04-21 17:02:21

Pogačar drama nepřipustil. Konkurenci na Lutychu rozdrtil jediným nástupem

Zatímco počasí si s jezdci při posledním jarním monumentu hrálo, Tadej Pogačar se svými soupeři nikoliv. Během dvě stě padesáti kilometrů závodu Lutych-Bastogne-Lutych se sluneční paprsky střídaly s hustým deštěm, Slovinec z týmu UAE ale potřeboval k vítězství jediné zvýšení tempa ve stoupání 34 kilometrů před cílem. Téměř bez ohlédnutí si pak dojel pro druhý triumf na nejstarší cyklistické klasice s výhodou 1:39 na nejbližšího soupeře.

Čas načtení: 2024-05-24 14:20:00

Putin je ochoten ukončit válku v linii současného bojiště, píše Reuters

Ruský diktátor podle svých spolupracovníků pochopil, že by k úplnému vítězství nad Ukrajinou potřeboval další mobilizaci. A to se mu nechce. Při té poslední mu klesla popularita a před odvody ze země utekly stovky tisíc mužů.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2025-02-19 12:07:38

Sedmiletá válka [1756-1763]

Autor: Admin Datum: 19.02.2025 12:07:38 Sedmiletá válka (1756-1763)Úvod a příčiny válkyDlouhodobé napětí mezi Pruskem a Rakouskem o nadvládu ve střední Evropě, zejména spor o Slezsko, které Marie Terezie ztratila ve válkách o rakouské dědictvíDiplomatická revoluce roku 1756 - přeskupení evropských mocností a vytvoření nových aliancí (renversement des alliances)Koloniální soupeření mezi Velkou Británií a Francií v Severní Americe a Indii jako paralelní konfliktHlavní účastníci konfliktuPrusko pod vedením Fridricha II. Velikého s podporou Velké Británie a HannoverskaRakousko pod vládou Marie Terezie ve spojenectví s Francií, Ruskem, Švédskem a SaskemVýznamní vojevůdci: maršál Daun, princ Jindřich Pruský, vévoda Ferdinand BrunšvickýPrvní fáze války (1756-1757)Pruský preventivní útok na Sasko a jeho okupaceBitva u Lovosic (1756) - první střetnutí mezi pruskými a rakouskými vojskyBitva u Štěrbohol (Praha, 1757) - významné pruské vítězstvíBitva u Kolína (1757) - první velká porážka Fridricha II., zlomový bod válkyBitva u Rossbachu (1757) - pruské vítězství nad francouzsko-říšskou armádouBitva u Leuthenu (1757) - mistrovské taktické vítězství Fridricha II. nad RakušanyStřední fáze války (1758-1760)Bitva u Zorndorfu (1758) - krvavé střetnutí mezi Pruskem a RuskemBitva u Hochkirchu (1758) - rakouské vítězství nad PruskemBitva u Kunersdorfu (1759) - drtivá porážka Pruska od rakousko-ruských vojskBitva u Maxenu (1759) - kapitulace pruského sboruPruská okupace Drážďan a jejich bombardování (1760)Bitva u Liegnitz a Torgau (1760) - pruská vítězství nad RakušanyZávěrečná fáze války (1761-1763)Vyčerpání Pruska a okupace části jeho území"Zázrak braniborského domu" - smrt carevny Alžběty a vystoupení Ruska z válkyŠvédsko uzavírá separátní mírPařížský mír (1763) - ukončení koloniálního konfliktuHubertusburský mír (1763) - ukončení kontinentálního konfliktuNámořní a koloniální válkyBitva u Cartageny (1758) - britské vítězství nad francouzským loďstvemDobytí Louisbourgu (1758) - klíčové britské vítězství v Severní AmericeBitva u Quiberonu (1759) - rozhodující námořní vítězství BritánieDobytí Québecu (1759) - zásadní zlom v severoamerickém konfliktuBitvy v Indii - získání kontroly nad Bengálskem BrityAfrika během sedmileté válkyDobytí francouzské Goréy Brity (1758) - získání kontroly nad významným obchodním centrem v SenegaluBritské obsazení francouzského Saint-Louis (1758) - ovládnutí ústí řeky SenegalBoj o kontrolu nad západoafrickým pobřežím a jeho strategickými bodyRole afrických spojenců a místních vládců v konfliktuDopady války na atlantický obchod s otrokyZměny v kontrole nad pobřežními pevnostmi v Guinejském zálivuEkonomické důsledky pro francouzské a britské obchodní společnosti v AfricePřesunutí těžiště francouzského vlivu do oblasti Gabonu a Konga po ztrátě SenegaluDůsledky válkyPotvrzení pruského držení SlezskaVzestup Pruska mezi evropské velmociBritánie získává Kanadu a dominanci v IndiiFrancie ztrácí většinu kolonií v Severní AmericeFinanční vyčerpání všech účastníků konfliktuVojenství a taktikaLineární taktika a její využití pruskými vojskyInovace v dělostřelectvu a jeho rostoucí významPruský výcvikový systém a jeho efektivitaVývoj lehké pěchoty (chorvatské jednotky, pruští husaři)Zásobovací systémy armád a jejich vliv na vedení válkyEkonomické aspektyFinancování války jednotlivými mocnostmiRole britských subsidií pro PruskoInflace a měnová krize v PruskuDopady války na civilní obyvatelstvoObnova zemí po válceKulturní a společenský kontextRozvoj válečného zpravodajství a propagandyUmělecká reflexe války v literatuře a výtvarném uměníVliv války na osvícenské myšleníZměny v diplomatické praxi a mezinárodních vztazích

Čas načtení: 2019-10-16 05:02:13

Němečtí Turci se modlí za vítězství "jejich" armády

V německých mešitách kontrolovaných tureckým spolkem DiTiB proběhly modlitby za vítězství turecké armády. Tuto zprávu jsem postřehl už před pár dny, ale nejdřív jen skrze blogosféru. Čekal jsem tedy, zda s ní přijdou i pořádné zdroje, abych nešířil nějaký blud. Nyní tedy přišly:¨ Die Welt – Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství! Kölner Anzeiger – Modlitba v mešitách DiTiBu za vítězství turecké armády v Sýrii Westdeutsche Allgemeine Zeitung – Modlitby za válku Die Tageszeitung – Modlitby za invazi Je to skoro až operetní stereotyp: „Ó Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství!“, „Pane, pomož našemu proslulému vojsku svojí silou k vítězství!“, „Alláhu, požehnej nám a podpoř nás svým neviditelným vojskem!“ Samozřejmě vždy v turečtině; co na tom, že je to oficiálně Německo. Však se taky jasně mluví o naší armádě, ne o nějakém Bundeswehru. Organizace DiTiB podléhá kontrole turecké vlády, takže i s obsahem kázání byla Ankara srozuměna, pokud jej přímo nenařídila. Jelikož doma v Turecku posílá ústřední náboženský úřad do mešit „notičky“ s kázáními každý týden, je možné, že tahle myšlenka na modlitby za vítězství také dorazila do Německa přímo z Ankary. Pozvánka k modlitbám měla být doprovázena takzvanou vítěznou súrou (číslo 48, anglický překlad ZDE), kde se hovoří o rozdělování válečné kořisti, o tom, jak má Mohamed mobilizovat Araby do války proti nevěřícím a o pekelném ohni, který nevěřící čeká; a také o bolestivém trestu, který Alláh uvalí na muslimy, kteří by se zdráhali do války jít. Prostě ideální výběr meditativního textu pro multikulturní soužití. Mluvčí kolínské centrály DiTiBu Ayse Aydin užití „vítězné súry“ novinářům popřela, ale Tageszeitung shromáždil ze sociálních sítí dost příkladů toho, že buď neví, co říká, nebo lže. Bloger Akif Sahin píše, že takové kázání slyšel v Hamburku na vlastní uši. Militarizace se ostatně netýká jenom mešit, ale i sportu: turečtí fotbalisté si v posledních dnech zvykli salutovat před hrou (schválně si to rozklikněte, fotka agentury Reuters v článku je povedená) a nelámou si hlavu s tím, že jim to UEFA zakázala. Jsem zvědav, zda bude následovat nějaký citelnější trest, nebo zda mezinárodní fotbalový svaz zacouvá. Nu, nemůžu říci, že by mě to překvapilo. Sám Erdoğan svého času proslul tím, že ještě za sekulárního režimu recitoval na veřejnosti báseň: Mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci. Vůbec se vyplatí poslouchat, když politici takhle otevřeně hovoří o svých představách budoucnosti. Vzpomeňme například na Klementa Gottwalda, který v roce 1929 sdělil od řečnického pultíku buržoazním politikům, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem – a o dvacet let později to také k jejich údivu a zděšení realizoval. Shodou okolností uplynulo od Erdoğanovy hrdé recitace básně o mešitách – kasárnách až k dnešku zhruba dvaadvacet let. A v Kolíně nad Rýnem stojí jedna taková duchovní kasárna, ze kterých jsou teď Němci v rozpacích. Tomu se dalo zabránit. Ale bohužel jsme kolektivní mistři v tom, neslyšet, co se nám nelíbí, dokud není pozdě. Z toho „jsme“ se nevyjímám, mně se to taky v některých oblastech opakovaně stává. Ale už před deseti-patnácti lety byli lidé, kteří na riziko výstavby takového svatostánku upozorňovali. Jedním z nich byl židovský intelektuál Ralph Giordano, který si to za svůj odpor proti stavbě hodně schytával. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Člověka, který strávil své mládí schováváním po hamburských sklepech, aby jej neodvlekli do vyhlazovacího tábora, nebylo možné obvinit přímo z nacismu, tak o něm tehdejší starosta Kolína Fritz Schramma (CDU) aspoň řekl, že „žene vodu na mlýny pravičáků“. Jestlipak by to řekl ještě dnes? Představa válečné modlitby za vítězství v ofenzivní válce je poněkud nechutná už z principu samotného; nejen, že chystám vykoupat v krvi, ale ještě žádám od pánaboha, aby mi k té vaně laskavě přichystal ručník a mýdlo. Nicméně je tu ještě jedna věc, která nejspíš modernímu Evropanovi vadí: my jsme to kdysi dělali taky a není to až tak dávno. Žehnání zbraním bylo běžné ještě za první světové války, a to i zde, v tehdejším Rakousku-Uhersku, i když je pravda, že nejvyšší autority jako papež s tím nechtěly mít nic společného (článek ZDE). Přičemž zrovna první světová válka byla asi tou nejzbytečnější a nejstupidnější, kterou evropská civilizace kdy vedla; dodnes jsme se z ní úplně nevzpamatovali (článek s úvahami na toto téma). Není divu, že dnes se nám tato praktika hnusí. Jsem zvědav, za jak dlouho k tomuto vývoji dojde i v Turecku. Ale podle toho, jak se to vyvíjelo tady v Evropě, bych čekal, že reálný posun ve společenských standardech nastane až tak po jedné či dvou těžkých vojenských porážkách, nebo takových vítězstvích, že by je král Pyrrhos poznal. Což se úplně vyloučit nedá. Atatürk a jeho kemalisté byli velkými nepřáteli toho, zaplétat se do blízkovýchodní politiky, a orientovali veškeré zájmy Turecka na západ. Dnešní prezident Erdoğan tenhle princip úplně opustil a snaží se budovat mocenské pozice právě ve zbytku muslimského světa. Ale jedna věc je diplomacie, druhá vojenská invaze. Zrovna ty invaze se v zemích typu Iráku a Sýrie většinou vyvíjejí jinak, než na generálním štábu čekali.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-07 09:18:05

Škoda Favorit Rally Monte Carlo: před 30 lety počtvrté za sebou vítězství

Škoda Favorit Rally Monte Carlo – vítězstvím ve své třídě na 62. Rallye Monte Carlo v lednu 1994 zahájila Škoda Motorsport svou cestu k celkové trofeji v šampionátu FIA. Posádka Pavel Sibera/Petr Gross v lednu 1994 vyhrála Rallye Monte Carlo počtvrté za sebou. V sezoně 1994 ovládla značka Škoda oficiální šampionát FIA, a to ve ... Číst dál The post Škoda Favorit Rally Monte Carlo: před 30 lety počtvrté za sebou vítězství appeared first on TopDrive.cz.

Čas načtení: 2020-07-15 15:59:03

Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi

Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.   Vážený pane Tesaři, jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice. Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi. S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni. Názorným příkladem toho je snaha prezentovat Smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 jako předehru 2. světové války. Nezmiňuje se ale, že to byla poslední z celé řady obdobných Hitlerových dohod s jinými evropskými státy. Není už ani překvapením, že se nezdůrazňuje taková smutná stránka předválečných dějin, jako je Mnichovská zrada v roce 1938, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli vedoucí představitelé Velké Británie a Francie. Tehdy v důsledku prováděné politiky appeasementu byl nezávislý stát – Československo – ponechán napospas nacistům, a Sovětský svaz se ukázal být jedinou mezinárodní silou ochotnou nabídnout pomocnou ruku zemi zrazené předními evropskými mocnostmi. Navíc došlo k dělení území Československa s naprostým souhlasem Rady Společnosti národů, v níž stejně jako na celém evropském kontinentu nebyly vyslyšeny četné výzvy SSSR k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. „Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil i ty křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic neznamenají. Právě Mnichovská dohoda byla tou spouští, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou“. Zdůraznil to prezident Ruské federace V. V. Putin ve svém nedávno zveřejněném článku 75 let velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Nanejvýš zřetelně a objektivně v něm zhodnotil na základě historických listin východiska, průběh a výsledky 2. světové války a jejich vliv na současnost. Příklady překrucování historických skutečností jsou dnes bohužel vidět i v Praze, kde dochází k pokusům podceňovat osvobozeneckou úlohu Rudé armády jen na základě toho, že se přímo v českém hlavním městě neodehrála velká bojová střetnutí. Nezodpovědní komunální úřednici využívají tuto skutečnost jako roušku pro schválení rozhodnutí, které jsou až svatokrádeží – jako odstranění pomníku maršála Sovětského svazu I. S. Koněva navzdory mezinárodněprávním závazkům české strany nebo zamítnutí navrácení pamětní desky na počest osvobození Prahy vojsky 1. Ukrajinského frontu Rudé armády na budovu Staroměstské radnice, odkud byla sejmuta v dubnu 2017. Usilovně se zamlčuje, že během Pražské operace zahynulo více než 11 tisíc vojáků Rudé armády. Právě před tankovými armádami I. S. Koněva prchaly z Prahy elitní útvary skupiny Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Právě sovětská vojska konečně osvobodila drtivou část země včetně takových smutně proslulých míst v Česku jako koncentrační tábor Terezín a Lidice nacisty doslova srovnané se zemí. Nehledě na to „bojovníci“ proti historické pravdě raději přisuzují I. S. Koněvovi jistou mýtickou úlohu v událostech roku 1968. Podobný přístup je vidět i v případě glorifikace přisluhovačů nacistů z řad takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA). Zdůrazňuje se jejich konfrontace v průběhu půldruhého dne proti bývalým pánům – nacistům. Přitom se opomíjí, že vlasovce k tomu vedla snaha zlehčit svůj osud, zmírnit trest za dříve spáchané zločiny, nikoli záměr pomoci Pražskému povstání. Pro pochopení stačí zmínit jenom to, že značnou část divize ROA S. K. Buňačenka, která se ryze konjunkturně (na pár dní) přidružila k pražským povstalcům, tvořily jednotky 29. granátnické divize SS RONA (1. ruské), rozpuštěné kvůli páchání zvěrstev a drancování při potlačování Varšavského povstání. Za to byl její velitel brigadeführer, generálmajor Waffen-SS B. V. Kaminskij zastřelen samotnými hitlerovci. Těm, kdo se pokouší ospravedlnit vlasovce, by měla být častěji připomínána skutečnost, že ROA byla kolaborantským ozbrojeným útvarem, vytvořeným nacistickým vedením Třetí říše. V souladu se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny A. A. Vlasova a jeho přisluhovačů kvalifikovány jako účast na vojenských zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných nacisty a napomáhání těmto zločinům. Zásady Norimberského tribunálu byly odsouhlaseny za účasti ČSR v rezoluci 95 (1) Valného shromáždění OSN ze dne 11. prosince 1946. Mimo to je instalace pomníku vlasovců v městské části Praha-Řeporyje přímým porušením závazků Česka jako účastnického státu Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968. Je v ní mimo jiné zakotveno, že na takové zločiny (nikoli jen na pachatele) „se nevztahuje žádná promlčecí lhůta bez ohledu na dobu jejich spáchání“. Zkreslený výklad historických událostí nevyhnutelně vede k tomu, že se objevují nové historické a politické fobie, roste napětí ve společnosti, dochází k vzájemnému střetu států a národů. Odsud pochází rostoucí poptávka po nacistické symbolice, stále častější akty vandalismu vůči vojenským memoriálům, objevující se stoupenci demolice pomníků. Avšak zapomínání poučení z dějin, jak ve zmíněném článku poznamenal V. V. Putin, se nevyhnutelně vrací ve formě těžké odplaty. Zdůraznil, že naší odpovědností vůči minulosti a budoucnosti je udělat všechno, abychom nepřipustili opakování děsivých tragédií. Dnes je našim hlavním společným cílem uchování historické pravdy o 2. světové válce, jejích hrdinských a strašných stránkách. Tuto pozici sdílí drtivá většina členů mezinárodního společenství, která každoročně přijímá rezoluci Valného shromáždění OSN o nepřípustnosti glorifikace nacismu. Účinnou metodou odporu proti snahám o zkreslování dějin je bezpochyby dokumentární potvrzení historických skutečností. Právě proto ruské instituce a úřady v poslední době pracují na odtajnění četných dokumentů o Velké vlastenecké válce a 2. světové válce. Ve svém textu prezident Ruské federace rovněž zdůraznil, že budeme tvrdě bránit pravdu, která se zakládá na dokumentárně potvrzených historických skutečnostech, budeme pokračovat v pravdivém a nezaujatém vyprávění o událostech 2. světové války. K práci zaměřené na zachování paměti o hrdinství našich předků v krvavém boji proti nacismu značně přispívají i takové rozsáhlé akce, jako je každoroční vojenská přehlídka v Moskvě a dalších ruských městech, která se v roce 75. výročí vítězství uskutečnila 24. června – v den historické přehlídky vítězů v roce 1945 na Rudém náměstí, jakož i pochod Nesmrtelného pluku – lidový projekt, opravdu výjimečný a unikátní z hlediska počtu jak účastníků, tak zúčastněných zemí včetně Česka. Vycházíme z toho, že veřejné objektivní hodnocení událostí válečného období uznávanými a kompetentními představiteli veřejnosti, k nimž bezpochyby osobně patříte, je rovněž jedním z účinných způsobů zachování historické pravdy, jejího předání dorostu a budoucím generacím. Chtěl bych využít této příležitosti, abych Vám, Vašim přátelům a kolegům, celému českému národu poblahopřál k 75. výročí vítězství ve 2. světové válce! Přeji Vám štěstí, blahobyt a pevné zdraví. S úctou A. Zmejevskij {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-01-18 16:45:49

Aprilia oslavuje vítězství v závodě Africa Eco Race

Italské duo se na více než šesti tisících kilometrech po úchvatných silnicích, stezkách, písku a dunách drželo od začátku až do konce v čele. Od [...]

Čas načtení: 2024-06-08 09:10:16

Putinova teorie vítězství je na světě, tvrdí ISW. Rychlé vítězství neočekává

Podle analytiků Institutu pro studium války se ruský prezident Vladimir Putin snaží prosadit svou „teorii vítězství“, která je zaměřena na opotřebovací válku na Ukrajině, píše server Ukrainska Pravda. The post Putinova teorie vítězství je na světě, tvrdí ISW. Rychlé vítězství neočekává first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2025-05-06 15:28:47

Den vítězství v Rusku: Připomínka minulosti uprostřed současného napětí

Rusko si každoročně 9. května připomíná Den vítězství, jeden z nejvýznamnějších svátků v národním kalendáři. Toto datum připomíná vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem ve Velké vlastenecké válce: tak se nazývá role Ruska ve druhé světové válce, která trvala od… The post Den vítězství v Rusku: Připomínka minulosti uprostřed současného napětí first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-05-20 08:00:00

Rallye Portugalsko: Další vítězství pro Ogiera a Toyotu

Toyota Gazoo Racing World Rally Team a Sébastien Ogier slaví další vítězství na Rallye Portugalsko po vítězství v náročném pátém kole sezóny světového rallyového šampionátu FIA. Je to páté vítězství z pěti podniků v roce 2025 pro tým TGR-WRT, resp. šesté po sobě jdoucí portugalské vítězství tohoto týmu v řadě, která sahá až do roku 2019. Pro Ogiera je to sedmé vítězství v této zemi – rok poté, co zde překonal dlouholetý rekord Markku Aléna.

Čas načtení: 2025-06-02 10:00:00

Prezidentské volby v Polsku 2025: podle oficiálních výsledků zvítězil pravicový kandidát Karol Nawrocki

 Nawrockiho vítězství nad varšavským starostou Rafałem Trzaskowskim je ranou pro proevropskou polskou vládu Donalda Tuska Populistický pravicový opoziční kandidát Karol Nawrocki, podporovaný stranou Právo a spravedlnost (PiS), zvítězil v polských prezidentských volbách a porazil svého proevropského rivala Rafała Trzaskowského Oficiální výsledky ukázaly, že Nawrocki získal v druhém kole 50,89 % hlasů, Trzaskowski 49,11 %.Nawrockiho vítězství je velkou ranou pro koaliční vládu vedenou Donaldem Tuskem a očekává se, že prodlouží současnou politickou patovou situaci v Polsku a zkomplikuje postavení země v Evropě.Výsledky přicházejí po dramatickém obratu, protože první odhady zveřejněné těsně po uzavření volebních místností naznačovaly těsné vítězství Trzaskowského o 0,6 procentního bodu, což ho vedlo k vyhlášení vítězství.Nawrocki se nevzdal a prohlásil, že zůstává přesvědčen o svém vítězství, až budou sečteny všechny hlasy. „Vyhrajeme a zachráníme Polsko,“ řekl. „Dnes večer musíme vyhrát.“Během tvrdé a často nevraživé kampaně v posledních týdnech oba muži představili velmi odlišné vize Polska a výsledek voleb bude mít vzhledem k prezidentskému právu veta nad vládními zákony obrovský dopad na politickou budoucnost země. Katastrofa v Polsku. @CT24zive @enkocz @P_Fiala @prezidentpavel @CTK_cz @SeznamZpravy @novinkycz @iDNEScz @lidovky @CRoPlus @ceskenoviny_cz @JanLipavsky @Voxpot pic.twitter.com/wzNd33yLhV— Jan Čulík, University of Glasgow (@CulikOf) June 2, 2025  

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-16 19:18:00

Gratulace pro La Roja - TCL oslavuje čtyřnásobné mistrovství španělské fotbalové reprezentace

Paříž 16. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Přední značka spotřební elektroniky TCL je hrdým sponzorem svého oficiálního partnera, španělského národního fotbalového týmu, který tento víkend již počtvrté získal hlavní trofej letní sezóny.Pozoruhodná cesta Španělska k vítězství připsala novou kapitolu slavné fotbalové historie národa. Nejnovější triumf je dalším důkazem sportovní zdatnosti a houževnatosti i pokračování tradice, která inspirovala nespočet fanoušků na celém světě.Nejdiskutovanější fotbalový turnaj roku sledovaly z obývacích pokojů po celém světě miliony lidí, kterým hráči přinesli nadšení pro velké cíle svou vášní a zápalem pro hru.Společnost TCL podtrhuje spoluprací se španělským národním týmem svůj závazek pozvednout zážitek z domácího sledování sportovních přenosů prvotřídními technologickými inovacemi.Marketingový ředitel TCL Europe Stefan Streit uvedl: "Podporujeme a oceňujeme ty, kteří ve svém každodenním životě ztělesňují velikost, a umožňujeme jim naplno rozvinout jejich potenciál. Vaše cesta nás inspiruje, ať už dosahujete svých osobních rekordů, prosazujete inovace nebo měníte svou komunitu. Gratulujeme Španělsku k jeho fantastickému vítězství. Společnost TCL si váží inspirace a velikosti, které sport přináší, a klade si za cíl umocnit tyto okamžiky svými produkty tak, aby byl každý sportovní svátek ve vaší domácnosti ještě výjimečnější a napínavější díky nejlepším technologiím pro dokonalé divácké zážitky v pohodlí domova."Pestrá sportovní partnerstvíSpolečnost TCL se zavázala posílit svou přítomnost v Evropě díky podpoře nejlepších národních fotbalových reprezentací. Jako prémiový partner Královské španělské fotbalové federace (RFEF) přináší TCL všem fanouškům energii a odhodlání španělského týmu neboli La Roja. V Itálii je TCL partnerem Federazione Italiana Giuoco Calcio (FIGC) a přináší zde ještě lepší zážitek ze sledování zápasů fanouškům jejího týmu zvaného Azzurri. Společnost TCL působí i v Německu, kde podporuje Německý fotbalový svaz (DFB) jako oficiální partner a její špičkové zobrazovací technologie přinášejí inspiraci všem tamním fanouškům. Dalším důkazem věrnosti značky TCL evropskému fotbalu je také sponzoring polské fotbalové reprezentace. A konečně v rámci její mise – přinášet strhující fotbalové zážitky a inspirovat k velkým cílům pomocí sportu – nechybí ani partnerství s národními týmy České republiky a Slovenska.Zopakujte si nejlepší fotbalové momenty na velké obrazovceMimořádné výkony svých oblíbených fotbalistů mohou fanoušci sledovat na 115" LED televizoru QD-Mini, který udává nový standard pro domácí zábavu. Největší domácí televizní obrazovka na světě přináší strhující zážitek jako na stadionu, úžasně čistý obraz a živé barvy - ideální pro sledování filmů, hraní her i sportovní přenosy s každým okamžikem zachyceným ve výjimečných detailech.Důraz společnosti TCL na inovace se projevuje také v široké nabídce chytrých telefonů, tabletů a připojených zařízení, které využívají technologii TCL NXTPAPER a sílu technologie 5G pro plnou integraci do rozsáhlého ekosystému chytrých zařízení TCL.Gratulujeme týmu La Roja k jeho historickému vítězství. Ať nás duch vítězství a skvělých výkonů nepřestává inspirovat!Objevte další produkty, které vám v létě zpříjemní sportovní zážitky: https://www.tcl.com/eu/en O společnosti TCLSpolečnost TCL je rychle rostoucí společností v oblasti spotřební elektroniky a lídr celosvětového televizního průmyslu. Od založení v roce 1981 rozšířila svou působnost na více než 160 světových trhů. Společnost TCL se specializuje na výzkum, vývoj a výrobu produktů spotřební elektroniky, od televizorů přes audio zařízení až po chytré domácí spotřebiče. Webové stránky společnosti TCL můžete navštívit na adrese https://www.tcl.com .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2460897/TCL_Celebrates_4_Time_Champion_Spanish_National_Football_Team.jpg   Kontakt pro média: mason.zhong@tcl.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-08-05 13:03:51

Vítězství v Rallye Dakar: O úspěchu rozhoduje psychická odolnost i rodinné vztahy, tvrdí šampion Martin Macík

Prach, pot a slzy. Tak si představuju nejnáročnější rallye závod na světě, rallye Dakar. Vzpomínám si, když jsem jako malý kluk s obdivem pozoroval Karla Lopraise, který s továrním kamionem Tatra vystoupal jako první Čech na nejvyšší stupeň vítězů slavné rallye. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu mít tu čest sedět vedle dalšího … Vítězství v Rallye Dakar: O úspěchu rozhoduje psychická odolnost i rodinné vztahy, tvrdí šampion Martin Macík Pokračovat ve čtení » The post Vítězství v Rallye Dakar: O úspěchu rozhoduje psychická odolnost i rodinné vztahy, tvrdí šampion Martin Macík first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-08-11 07:53:19

„Jsem žena,“ vzkázala kritikům zlatá medailistka Iman Helif

Alžírská boxerka Iman Helif triumfovala ve finále ženské kategorie do 66 kilogramů a získala zlatou medaili po vítězství nad Číňankou Jang Liu. Toto vítězství však provázela kontroverze a kritika, na kterou Helif reagovala s pevností a odhodláním. Vítězství a reakce na kritiku Po svém vítězství Helif prohlásila: „Jsem plně způsobilá se této soutěže zúčastnit. Jsem […]

Čas načtení: 2024-09-26 23:42:34

Jules Koundé o vítězství nad Getafe: S tím kolik jsme měli šancí, měl být zápas rozhodnutý už dávno

Jules Koundé, obránce Barcelony, mluvil o vítězství 1:0 nad Getafe ve středu po tom, co Katalánci dosáhli sedmého vítězství ze sedmi v La Lize. Flickův tým získal všechny tři body díky jedinému gólu Roberta Lewandowského v prvním poločase. Byl to tvrdě vybojovaný zápas domácích, ale Koundé říká, že Barcelona si vítězství zasloužila.

Čas načtení: 2025-05-05 15:47:58

Zelenskyj varuje před útokem na přehlídku ke Dni vítězství v Moskvě

Ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému se nelíbí suverénní kroky členských států EU, přestože Ukrajina sama v Unii není. Slovenský premiér Robert Fico potvrdil, že se 9. května zúčastní Ruských oslav 80. výročí Dne vítězství v Moskvě, a Zelenského varování před bezpečnostními… The post Zelenskyj varuje před útokem na přehlídku ke Dni vítězství v Moskvě first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-06-12 11:54:49

Tým Aprilia Tuareg Racing slaví celkové vítězství na Hellas Rally Raid

Jacopo Cerutti a tým Aprilia Tuareg Racing předvedli na letošním Hellas Rally Raid 2025 historický výkon. Nejenže zvítězili ve třídě M5, ale Cerutti zároveň získal [...]

Čas načtení: 2025-10-27 09:00:00

Catherine Connolly byla zvolena prezidentkou Irska

V Irsku se tento týden konaly prezidentské volby. Drtivou většinou zvítězila kandidátka levicové části politického spektra, paní Catherine Connolly. I v irském tisku bylo její vítězství označováno jako „landslide victory“ (vítězství o síle typu sesuv půdy) nebo dokonce jako „earthquake victory" (vítězství o síle zemětřesení). Zřejmě její vítězství takové malé politické zemětřesení v Irsku vyvolá. Úplné volební výsledky jsou zde. Svůj vítězný projev v Áras an Uachtaráin (sídlo Irských prezidentů ve Phoenix Parku v Dublinu) pronesla paní Connolly v irštině a po té i v angličtině.Myslím si, že v těchto volbách se událo mnoho věcí, které jsou velmi poučné i pro nás pro Čechy, tak jsem se o tom rozhodl napsat článek na BL.

Čas načtení: 2026-01-17 14:35:22

Rallye Dakar 2026 v cíli: Dakar rozhodly dvě vteřiny. Brabec ztratil vítězství pár kilometrů před cílem. Engel dojel 20.

Finále Rallye Dakar obvykle bývá hlavně o tom nic nepokazit. Posledních 105 kilometrů, už „jen“ dojet, pohlídat náskok a dovézt si celkové pořadí do cíle. [...]