Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-10 03:54:20

Nová kniha Hráč versus příšery nabízí vědecký pohled na herní monstra

Nakladatelství Akropolis právě vydává novou knihu předního českého představitele akademické disciplíny game studies, Jaroslava Švelcha. Plným titulem se jmenuje Hráč versus příšery: K čemu slouží monstra v počítačových hrách. Článek Nová kniha Hráč versus příšery nabízí vědecký pohled na herní monstra se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-11-23 07:00:00

Frankenstein – dvě stará monstra, jeden nový příběh

Frankenstein a jeho monstrum dodnes patří mezi naprosté ikony hororového žánru. Jejich vzezření i osudy se však od roku 1818, kdy jejich příběh poprvé (tehdy ještě anonymně) sepsala anglická spisovatelka Mary Shelley, výrazně proměnily. Článek Frankenstein – dvě stará monstra, jeden nový příběh se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2023-09-21 11:05:45

Kaiju Wars – monstra likvidující planetu

Co to bylo? Co to bylo? Godzilla! Hláška z kulturního filmu o obrovském ještěrovi likvidujícím Japonsko nenechává spoustu filmových fanoušků dodnes v klidu. Bohužel studio Foolish Mortal Games ve spolupráci s Michaelem Longem nezískalo na tuto zelenou obludu práva. Článek Kaiju Wars – monstra likvidující planetu se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-01-06 10:37:41

Zaklínač IV nabídne nová monstra, zaklínačku Ciri i lepší NPC

Už je to nějaký pátek, kdy jsem se rozepisoval, co všechno přinesl trailer na počin Zaklínač IV, kde bude hlavní roli hrát moje drahá a milovaná Ciri. Od té doby informací na světlo světa přišlo už ale docela dost a já se v nich pomalu začínám ztrácet, tak jsem si řekl hele, není čas to dát […] Článek Zaklínač IV nabídne nová monstra, zaklínačku Ciri i lepší NPC se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-11-24 00:25:39

Undertale aneb tip na víkend 

Kdysi dávno vládly světu dvě rasy: lidé a monstra. Jednoho dne mezi nimi vypukla válka. Lidé vyhráli a uvrhli monstra do podzemí. A právě tady začíná příběh jedné z nejúspěšnějších indie her všech dob, Undertale. Článek Undertale aneb tip na víkend  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-11-17 00:35:30

Herkulova krev ukáže, že kde jsou bohové, tam jsou i monstra

S blížícím se koncem kalendářního roku se zraky všech knihomolů začínají upínat na nadcházející novinky. Knihy Dobrovský nelení a přichází s příjemnou zprávou o překladu světového fenoménu Blood of Hercules od americké autorky Jasmine Mas, který byl nominovaný na GoodReads Readers' Favorite Romantasy za loňský rok. Článek Herkulova krev ukáže, že kde jsou bohové, tam jsou i monstra se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-12-31 15:00:00

Poslední holka – utněte řádění krvežíznivého monstra

Ještě před pár hodinami ses bála, ale teď už strach necítíš. Jen odhodlání. A někde vzadu v hlavě lítost nad tím, co se jim stalo. Těm ostatním. Těm chudákům, kteří se mu nedokázali postavit. Článek Poslední holka – utněte řádění krvežíznivého monstra se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-03-16 08:26:00

Monster Hunter Wilds – začíná hon na monstra

Série Monster Hunter patří mezi nejikoničtější akční RPG tituly zaměřené na lov obřích monster, pečlivou přípravu a kooperativní hraní. První hra vyšla v roce 2004 na PlayStation 2 a od té doby se série vyvíjela a expandovala na různé platformy. Článek Monster Hunter Wilds – začíná hon na monstra se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2026-02-27 10:57:22

The 9th Charnel – kde vás víc než monstra děsí bugy

Když jsem poprvé narazila na titul The 9th Charnel, zaujal mě fakt, že na něm pracoval prakticky jeden jediný člověk – vývojář Saikat Deb. Tohle je kvalita, kterou v herním světě nevidíme každý den, a okamžitě to ve mně vzbudilo respekt. Článek The 9th Charnel – kde vás víc než monstra děsí bugy se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-04-10 03:54:20

Nová kniha Hráč versus příšery nabízí vědecký pohled na herní monstra

Nakladatelství Akropolis právě vydává novou knihu předního českého představitele akademické disciplíny game studies, Jaroslava Švelcha. Plným titulem se jmenuje Hráč versus příšery: K čemu slouží monstra v počítačových hrách. Článek Nová kniha Hráč versus příšery nabízí vědecký pohled na herní monstra se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-28 14:08:30

Monstra v hlavní roli. Godzilla x Kong je plnokrevná řežba příšer a nejzábavnější film z nové série

Zápletku má plytkou a lidi skoro ani nepotřebuje. Film Godzilla x Kong: Nové impérium sází na akci a stvůry a dokáže pobavit i nefanoušky. Článek Monstra v hlavní roli. Godzilla x Kong je plnokrevná řežba příšer a nejzábavnější film z nové série se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-07-13 13:00:00

Ze seriálů a videoher mizí padouši: nepolidšťujeme monstra až moc?

Upíři, vlkodlaci, zombies a jiná monstra jsou už dlouho pevnou součástí kulturního mainstreamu. Při výstupu ke slávě ale přišli o pomyslné i doslovné drápy a dnešní Pod čarou pátrá, jestli jsme monstra nezačali polidšťovat až moc.

Čas načtení: 2023-09-21 11:05:45

Kaiju Wars – monstra likvidující planetu

Co to bylo? Co to bylo? Godzilla! Hláška z kulturního filmu o obrovském ještěrovi likvidujícím Japonsko nenechává spoustu filmových fanoušků dodnes v klidu. Bohužel studio Foolish Mortal Games ve spolupráci s Michaelem Longem nezískalo na tuto zelenou obludu práva. Článek Kaiju Wars – monstra likvidující planetu se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-09-11 16:03:00

Dragon Quest Monsters: The Dark Prince

Hra Dragon Quest Monsters: The Dark Prince sleduje príbeh Psara a jeho spojenkyne Rose na cestách démonickou ríšou Nadiria. Preskúmaj svet, vyhľadávaj monštrá do svojho tímu a pomocou syntézy vytváraj mocnejšie monštrá, s ktorými sa postavíš svojim nepriateľom. Hor sa na hon príšer Hon na vysoko postavené príšery zavedie Psaro do neustále sa meniacich ročných období Nadirie a jej jedinečného prostredia s riekami bublajúcej lávy, tajomnými starobylými ruinami a vznášajúcimi sa vežami z koláčov...

Čas načtení: 2024-09-12 13:19:00

Seriál MONSTRA: Příběh Lylea a Erika Menendezových má další trailer

Očekávaný netflixový hit dostává další trailer. „20. srpna 1989 došlo k brutální vraždě Josého a Kitty Menendezových v jejich domě v Beverly Hills. MONSTRA: Příběh Lylea a Erika Menendezových vypráví o případu, který šokoval svět a vzbudil zájem diváků o skutečné zločiny. Tenhle seriál nutí diváka se ptát, kdo jsou skutečná monstra. Rozebírá složité vztahy v rodině Menendezových a to, jestli bratři jednali ze strachu a zoufalství způsobeného dlouholetým týráním, nebo jestli jsou to vypočítaví vrazi, které hnala chamtivostí. […]

Čas načtení: 2024-09-19 19:56:57

Netflix dnes přidává trojici našlapaných novinek

Netflix se dnes opět činí a přidává trojici nových pořadů v čele se seriálem Monstra: Příběh Lylea a Erika Menendezových. Pojďme se na novinky podívat. Monstra: Příběh Lylea a Erika Menendezových Příběh Lylea a Erika Menendezových z dílny Ryana Murphyho a Iana Brennana navazují na úspěch seriálu Dahmer. Je to skutečný případ bratrů odsouzených v roce 1996 za vraždu svých rodičů Josého a Kitty Menendezových. Podle obžaloby jim šlo o rodinný majetek. Oni tvrdili – a dodnes tvrdí, […]

Čas načtení: 2024-11-10 10:00:00

Příběh bratrů Menendezových: druhá řada netflixovského cyklu Monstrum neví, zda je dokument, nebo seriál

Jelikož true crime seriálů z produkce Netflixu diváci zjevně nemají dost, na streamovací platformě běží příběh o bratrech Menendezových. Jedná se o druhou řadu seriálu Iana Brennana a Ryana Murphyho Monstrum, v tomto případě Monstra; první sezóna se věnovala Jeffreymu Dahmerovi. Jen chvíli po premiéře druhé řady vyšel o bratrech, kteří zabili své rodiče, i dokument. Možná kvůli tomu, nebo kvůli dokončované další řadě Monster, se bratrům Menendezovým od tvůrců nedostalo dostatečné péče…

Čas načtení: 2025-01-06 10:37:41

Zaklínač IV nabídne nová monstra, zaklínačku Ciri i lepší NPC

Už je to nějaký pátek, kdy jsem se rozepisoval, co všechno přinesl trailer na počin Zaklínač IV, kde bude hlavní roli hrát moje drahá a milovaná Ciri. Od té doby informací na světlo světa přišlo už ale docela dost a já se v nich pomalu začínám ztrácet, tak jsem si řekl hele, není čas to dát […] Článek Zaklínač IV nabídne nová monstra, zaklínačku Ciri i lepší NPC se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-02-25 16:36:09

Jak japonská monstra dobyla Západ. Nová akční hra je pro každého, kdo se chtěl někdy porvat s dinosaurem

V pátek vychází hra Monster Hunter Wilds. A opět sází na to, v čem je tahle japonská série silná: souboje s úžasnými pavouky i ještěry. Článek Jak japonská monstra dobyla Západ. Nová akční hra je pro každého, kdo se chtěl někdy porvat s dinosaurem se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-08-02 10:00:33

Můžou se ze startupů stát monstra? OpenAI i Anthropic ukazují, že ano – mají investice jak z jiných světů

Valuace OpenAI vystřelila na 300 miliard dolarů, Anthropic dosáhl na 170 miliard. Investoři se předhánějí, aby do nich mohli poslat „své“ peníze. Článek Můžou se ze startupů stát monstra? OpenAI i Anthropic ukazují, že ano – mají investice jak z jiných světů se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-11-23 07:00:00

Frankenstein – dvě stará monstra, jeden nový příběh

Frankenstein a jeho monstrum dodnes patří mezi naprosté ikony hororového žánru. Jejich vzezření i osudy se však od roku 1818, kdy jejich příběh poprvé (tehdy ještě anonymně) sepsala anglická spisovatelka Mary Shelley, výrazně proměnily. Článek Frankenstein – dvě stará monstra, jeden nový příběh se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-11-24 00:25:39

Undertale aneb tip na víkend 

Kdysi dávno vládly světu dvě rasy: lidé a monstra. Jednoho dne mezi nimi vypukla válka. Lidé vyhráli a uvrhli monstra do podzemí. A právě tady začíná příběh jedné z nejúspěšnějších indie her všech dob, Undertale. Článek Undertale aneb tip na víkend  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2025-11-17 00:35:30

Herkulova krev ukáže, že kde jsou bohové, tam jsou i monstra

S blížícím se koncem kalendářního roku se zraky všech knihomolů začínají upínat na nadcházející novinky. Knihy Dobrovský nelení a přichází s příjemnou zprávou o překladu světového fenoménu Blood of Hercules od americké autorky Jasmine Mas, který byl nominovaný na GoodReads Readers' Favorite Romantasy za loňský rok. Článek Herkulova krev ukáže, že kde jsou bohové, tam jsou i monstra se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2022-05-20 09:00:36

Pokec o železe #003 - nové grafiky, akcie a krypto padají. Steamdeck

Přicházejí nové grafiky, Nvidia to stihne už příští měsíc. Akcie padají jak hrušky, krypto s nimi. Steamdeck pro hraní na cestách. A vrátí se hráči k desktopům, nebo se budou dál prodávat přenosná herní monstra?

Čas načtení: 2016-05-16 00:00:00

Rally Show představila parádní podívanou

V sobotu se za krásného jarního počasí uskutečnil v Hradci Králové další ročník Rally Show. Divákům se představily nejen soutěžní vozy, ale také okruhové speciály, česká a polská „monstra“ pro driftování, tatry pro trucktrial i z Dakaru a mnoho nových sériových vozidel… Všechny kategorie se na trat ...

Čas načtení: 2013-10-17 00:00:00

Tuning: Okřídlená monstra vypadají dravě

Stovky českých motoristů touží po tom, aby jejich auto bylo nejen spolehlivé, úsporné a bezpečné, ale aby také vypadalo co nejlépe. Kdo jde do extrému, zvolí tuning. Auto, které dostane pořádné spojlery, totiž vypadá úplně jinak než „sériovka“… Tuningem proti unifikaci! Unifikace různých dílů např ...

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-29 13:10:02

Film Dcera „válcuje“ zahraniční festivaly, patří mezi nejoceňovanější české snímky

Krátký animovaný film Dcera rozšířil počet ocenění z mezinárodních filmových festivalů a po zisku studentského Oscara, nominaci na „dospělého“ Oscara, cenách z Annecy nebo oficiálním výběru na Sundance si během jara a léta připsal ceny z Palm Springs, Lisabonu, Tokia, Stuttgartu, Cambridge, nominaci na prestižní studentskou cenu BAFTA nebo výběr do oficiální sekce festivalu v japonské Hirošimě. Snímek režisérky a výtvarnice Darii Kashcheevy se tak s více než padesátkou tuzemských a zahraničních festivalových úspěchů přiřadil již nyní k historicky nejoceňovanějším českým projektům. „Z filmu Dcera se stal opravdu festivalový fenomén, „rolling stone“, který se po pandemické přestávce valí z kopce dál. Mám radost, že ji na konci srpna uvidí diváci v českých kinech v rámci pásma FAMU v kině. Zároveň už Daria opravdu intenzivně pracuje na svém novém, magisterském filmu. Na Darii oceňuji, že se nevydala stejnou cestou, kterou si vyzkoušela na Dceři, ale má odvahu dále hledat a objevovat,“ říká producent Martin Vandas ze společnosti MAUR Film, která filmy Kashcheevy koprodukuje. „Jsme rádi, že Dcera navázala na šnůru úspěchů před koronavirovou epidemií. Nechci, aby to vyznělo nevděčně, ale když se účastní zahraničního festivalu, tak již vlastně tak trochu čekáme nějaké ocenění,“ uvádí Helena Bezděk Fraňková, ředitelka Státního fondu kinematografie, který film finančně podpořil. Nejnovější cena pro film Dcera dorazila z amerického Palm Springs International Film Festivalu, kde byla porotou vybrána jako Nejlepší studentský animovaný krátký film. V červnu byla nominována také na prestižní cenu BAFTA Student Film Award a do oficiálního výběru prestižního festivalu animovaných filmů v japonské Hirošimě. Květnový festival animovaného filmu Monstra v portugalském Lisabonu udělil Dceři dokonce dvě ceny. Za nejlepší studentský krátký film a Zvláštní cenu od tzv. seniorské poroty. Z festivalu v německém Stuttgartu přibyla cena Young Animation Award a v japonském Tokiu festivalová cena Grand Award. Festival Glas Animation v kalifornském Berkeley ocenil český krátký snímek v kategorii nových talentů. Porota studentského festivalu Watersprite v Cambridge udělila Dceři rovnou tři ceny, a to za film roku, cenu za animaci a cenu za režii. Dlouhodobé úspěchy českých filmařů v oblasti animované a krátké tvorby reflektuje i Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která bude od příštího ročníku nově udělovat samostatnou cenu, Českého Lva, za animovaný a krátký film.