Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-29 17:00:01

Zešedivěla Marie Antoinetta přes noc? Moderní medicína si posvítila na slavnou legendu

Marie Antoinetta, rakouská arcivévodkyně a později francouzská královna, je jednou z nejvýraznějších postav světové historie. Její život byl plný luxusu, intrik a politických zvratů, ale také utrpení a tragického konce. Kdyby jen věděla, že její jméno bude znát v pozdějších dobách každý. Nebo snad právě po tom toužila, aby o ní jednou mluvil celý svět a nikdy nebyla zapomenuta? Cesta na smrt, ukončená popravou gilotinou během francouzské revoluce, je symbolem pádu monarchie a přelomového období ve francouzských dějinách. A nejen to. Lidé zemřou zbytečně, tvrdí Nostradamus i další věštec. Česko čekají velké změny Číst více Pomluvy a plýtvání státní pokladnou Pověstná kráska byla narozena jako dcera císařovny Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána. Později si vzala francouzského dauphina Ludvíka Augustina, pozdějšího Ludvíka XVI. Tato politická aliance měla posílit vztahy mezi Rakouskem a Francií, avšak po smrti Ludvíka XV. v roce 1774 se Marie Antoinetta stala francouzskou královnou v období, které bylo pro Francii čím dál těžší. A to ještě netušila, co ji opravdu čeká. Oběť sňatkové politiky vlastní matky tak musela začít rychle jednat. Nebylo to bez obtíží a nakonec ji to stálo život. Již od začátku jejího panování byla Marie Antoinetta kritizována pro svůj extravagantní životní styl a nedostatečný zájem o politické záležitosti. Říká se, že byla obviněna z plýtvání státními financemi a ignorování potřeb chudých, lidé ji začínali skoro nenávidět. Její pověst byla také poškozena skandály a pomluvami, které se kolem ní stále více šířily. Oblíbenost Marie Antoinetty mezi francouzským lidem rapidně klesala, což bylo ještě podníceno ekonomickými obtížemi a hladomorem, které sužovaly zemi. Sama britská autorka Antonia Fraser v knize Marie Antoinetta tohle vše ale vyvrací. Podle ní byla naopak královna velmi útlocitná a nikdy neřekla, že pokud lid nemá na chleba, má jíst koláče. Ten výrok pochází z díla Vyznání od Jeana Jacquese Rousseaua, které vyšlo, když byla Marie Antoinetta ještě malá. Dokonce měla své matce Marii Terezii napsat dopis, ve kterém se jí svěřila, že bez ohledu na vlastní útrapy si uvědomuje, že pro francouzský lid musí tvrdě pracovat. Jako jediná z královské rodiny prý také odmítala ničit obilná pole rolníků jízdou na koni.  Marie Antoinetta vydala čtyřletého syna na smrt, aniž by o tom věděla. Žil mezi vlastními výkaly Číst více Vězení, hrůza a vznik legendy Vrcholným bodem jejího pádu byla Francouzská revoluce v roce 1789, kdy byla monarchie zrušena a král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta byli uvězněni. Během svého věznění byla Marie Antoinetta oddělena od svých dětí a čelila neustálým výslechům a ponižování. Její postavení se ještě zhoršilo po neúspěšném pokusu o útěk z Francie v roce 1791, což vedlo k obvinění z velezrady. Dne 16. října 1793 byla Marie Antoinetta odsouzena k smrti gilotinou. Její poprava proběhla v Paříži dne 16. října 1793. Přestože se snažila zachovat si důstojnost, její smrt byla pro mnohé symbolem pádu monarchie a konec éry starého režimu. Marie Antoinetta odcházela z tohoto světa ve věku pouhých 37 let.  Legendy o tom, že jí zešedivěly vlasy, nejsou ale pravděpodobně založené na pravdě. Web Heathline přinesl informaci, že stres sám o sobě náhlé zešedivění nezpůsobuje, ačkoliv se to samé traduje například o Thomasi Moorovi, který je spojen s příběhem Anny Boleynové. Chronický stres ale k postupnému šedivění přispět může, a tak není vyloučené, že Marie Antoinetta šedivá při popravě byla, nedošlo k tomu ale přes noc. I tak ale vznikl „syndrom Marie Antoinetty“, který ukazuje právě na náhlé zešedivění a pravděpodobně dává nezapomenout na noc, která byla tragickým vyústěním bouřlivého života krásné královny. Zdroj: bigen-usa.com, iflscience.com, ncbi.nlm.nih.gov KAM DÁL: Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno.

Čas načtení: 2012-08-20 13:00:00

Kenzo x New Era podzim 2012 / Motivy Stripes & Flower Camo

Zdá se, že kombinace francouzské vytříbenosti a amerického streetwearu se líbí více, než se původně předpokládalo, jelikož lidé z labelu Kenzo zavítali opět do dílny legendy New Era. Nemůžete očekávat nic jiného, než kolekci kšiltovek s rovným kšiltem, tentokrát si lidé z Kenzo vyhráli s více moti ...

Čas načtení: 2023-05-10 10:14:28

Nejstrašidelnější horory: výběr z více i méně známých podžánrů

Různých typů hororových filmů existuje celá řada. Jsou tu extra krvavé gore horory, precizně budované psychologické horory, sci-fi horory, duchařiny i staré dobré „lekačky“. Podívejte se na náš výběr z mnoha různých podžánrů hororů. Už jste slyšeli třeba o folk hororech nebo Nové francouzské extrémnosti? Nejděsivější horor bez nadpřirozených prvků Již dávné legendy, kterými se... The post Nejstrašidelnější horory: výběr z více i méně známých podžánrů appeared first on TOPZINE.cz.

Čas načtení: 2020-01-14 11:18:50

Měli paní Bovaryová a komisař Maigret reálný předobraz?

Stojí za úvahu, nakolik třináct kapitol publikace francouzského novináře Nicolase Carreaua Skutečné životy hrdinů (2017) dokazuje, že například Sherlock Holmes anebo Tarzan „skutečně žili“ v našem světě. Namítáte, že nikdo nic podobného netvrdí? Omyl. České vydání láká čtenáře právě na to prostřednictvím přebalu Davida Greguše – a v řádku pod třinácti jmény (Dracula, d´Artagnan, Robinson, Jean Valjean, Monte Christo, Emma Bovaryová, Philleas Fogg, Arsene Lupin, Maigret, Tintin a James Bond) je výrazněji uvedeno: „SKUTEČNĚ EXISTOVALI“. Opravdu? Ne. V realitě můžeme něco podobného říct leda o dvou z nich, Draculovi a d´Artagnanovi, v jejichž případě jde o historické osobnosti. Žili tedy (a zemřeli), byť ten život (a smrt) proběhli vždy jinak, než je vylíčeno ve slavných románech Dracula a Tři mušketýři. U jiných hrdinů Carreauovy knihy sice lze dohledat „vzory“, obyčejně však jich má literární figura několik, přičemž každý spisovatel si uchvátil jen kousky z nich. A výběr jmen? Preferováni jsou Francouzi a bez nich zbydou jen transylvánský Dracula, jeden Číňan spřátelený s reportérem Tintinem a pět Britů: Robinson, Sherlock, Tarzan, Bond a Fogg, ten ovšem vykreslený dalším Francouzem. Nikde Američan, Rus a ani Němec, ač popřít nejde, že zmíněný Robinson je zpola právě německého původu (jak se lze dočíst hned na první straně). Každý, komu tu jiné národnosti chybí, může ovšem sáhnout po typově takřka stejné knížce od Romana Bělousova. Jmenuje se oisař maigret a česky vyšla roku 1989 s datem 1988 v překladu a s poznámkami Vladimíra Bystrova, který vše odborně revidoval a prokládal komentovanou obrazovou přílohou. Text vznikl už v sedmdesátých letech (1974–1978) a věnuje se také skoro samým Francouzům, dokonce jich je šest: Julián Sorel (hned z první kapitoly Kdo vlastně byl Julián Sorel?), Nemo, pařížský Dupin (vysněný Edgarem Allanem Poem jako nevědomá předloha Sherlocka Holmese), Manon Lescaut a hrdinové skandálních Portugalských listů (1669) Gabriela-Josepha de Guilleragues, jejichž předlohou snad byli jistý hrabě de Chamilly a jeptiška Marianna Alcoforadová. Za sedmého francouzského hrdinu lze pak s nadhledem označit okrasu hrdla francouzské panovnice Marie Antoinetty z Dumasova románu Královnin náhrdelník (1849–1950), neboť kniha rozkrývá pozadí událostí okolo tohoto náhrdelníku, které Alexandre Dumas (věren své metodě) poněkud opentlil. Bělousov se ovšem zaobírá i předlohou doktora Jekylla, za niž bývá právem označován (za nocí nutkavě kradoucí) edinburský radní William Brodie, a vzorem staré hraběnky z Pikové dámy. A to je také ta jediná ruská figura v této (ruské) knize. Vraťme se k o čtyřicet let mladší práci Nicolase Carreaua. Prolíná se s „Nemem“ jen skrz Verna a Dumase, ale sekvence s postavami Dumasovými nejsou u nás úplným přínosem. Má to (v dobrém) na svědomí historik Jiří Kovařík (*1950), autor práce Mušketýr. Život a doba hraběte d´Artagnana (2009) a předcházejících svazků D´Artagnan a ti druzí (1998) a Hrabě Monte Christo (1998). V nich probral reálná pozadí života „Jiřího Villierse, vévody z Buckinghamu“, Nicolase Fouqueta, králů Ludvíků XIII. a XIV. (i včetně zkazky o Železné masce), Červeného vévody (jak byl znám Richelieu) i jeho nástupce Mazarina, kterému Dumas v románu Po dvaceti letech říká „Richelieův stín“. A konečně i čtyř dam: vévodkyně de Chevreuse, paní de Longueville, Henrietty Anglické a slečny de La Valliere, která byla v románu Ještě po deseti letech láskou Athosova syna Raoula, vikomta z Bragelonnu. V další z těch knih si Kovařík nechává pro finále Edmonta Dantese a věnuje se zprvu protagonistům čtyř jiných Dumasových románů Královnin náhrdelník, Josef Balsamo, Paní z Monsoreau a Královna Margot. Vedle hraběnky de La Motte, Markéty Navarrské, vévody de Guise či madame Du Barry pak celkem věrohodně analyzuje i figuru hraběte Cagliostra. Závěrem o ní píše: „Přelíčení trvalo patnáct měsíců. V březnu 1791 byl Giuseppe Balsamo odsouzen k smrti a jeho rukopis o egyptském zednářství k veřejnému spálení. Rozsudek byl změněn na doživotní žalář. Balsama převezli do pevnosti San Leo v Apeninách. Zemřel tu 26. srpna 1795 ve věku osmačtyřiceti let, zapomenut těmi, kteří jej odsoudili, i těmi, kteří jej obdivovali.“ Dohromady se Jiří Kovařík věnoval jedenadvaceti osobnostem a jen těžko mohl u těch titulních (d´Artagnan a Dantes) dojít k výrazně jiným závěrům než Nicolas Carreau. Ten ovšem přichází se spoustou nečekaných souvislostí a odboček, jedna z nich nás vede až k televiznímu seriálu Dexter. Lupin sice byl proti tomuto „spravedlivému vrahovi“ úplný beránek, ale oba pojí mnohé. A další postavy? Zatímco problematika předobrazů Robinsona anebo Bonda je provařená, o tom, kdo inspiroval Valjeana, Emmu Bovary, Maigreta či Fogga si budete číst znalostmi možná ještě nepolíbení. Anebo jste věděli, že roku 1869 objel svět skutečný William Perry Fogg? A víte, že existuje i jeho kniha Round the World: Letters from Japan, China, India and Egypt? Ani tento Fogg není ovšem jediným vzorem pro spěchajícího Vernova hrdinu. Jedním z kadlubů pro postavu Jeana Valjeana byl pak určitě jistý Pierre Maurin, i když jej Victor Hugo dost pozměnil, a došlo tak na to, co se silně podobá momentu, kdy Dumas při psaní Monte Christa přebudoval a tisícerým způsobem rozvedl a doplnil reálný, ale zavrženíhodný život neznámého Francoise Picauda. „Monte Christo se sice hodně podobá Picaudovi,“ uzavírá Nicolas Carreau, „ale je to také Goethův Faust, Byronův Manfréd nebo Nodierův lord Ruthven.“ Jen velký Alexandre přitom byl mužem, který uměl z pouhé kapitoly pitavalu vymodelovat mýtus. Pouze výchozím bodem pro paní Bovaryovou byla Delphine Couturierová. A jen jedním z více inspiračních vzorů Doylových se stal Joe Bell, ve svých časech všeobecně známá figura edinburské univerzity. Nu, a za Arsenem Lupinem od talentovaného Maurice Leblanca stojí Marius Jacob. Jen dotek inspirace pro vznik Maigreta poskytli pak Simenonovi komisař Guillaume a jeho nástupce Georges Massu. Následuje ovšem i šestistránkový pokus dokázat, že i Tarzan měl předobraz. Nu, a víte, že měl? Vzdáleně jím byl William Charles Mildin, čtrnáctý hrabě ze Streathamu, který ve svých pamětech tvrdí, že jej jako teenagera adoptovali africké opice. Ale prožil tento gentleman léta 1868–1883 opravdu pouze v džungli? Vkrádají se pochyby. Nakolik byl pábitel, už asi nezjistíme, ale král dobrodružství Edgar Rice Burroughs se koneckonců inspiroval celou spoustou podobných příběhů. A chápal, že některé jsou fikcí. Do fikce se koneckonců počítá i římská legenda Romulus a Remus a Kiplingovy Knihy džunglí. Pro Francouze nejtypičtější bude ovšem vždy Tintin – z klasické řady komiksů. S ním pes Filuta, profesor Tryfon Hluchavka a duo v buřinkách Dupont a Dupont (česky Kadlec a Tkadlec). A co se týká klejícího kapitána Haddocka? Jeho reálný jmenovec (a taky kapitán) měl, jak jste možná sami postřehli, co do činění s katastrofou Titanicu. Kvůli inspiraci pro Haddockovy nadávky se ovšem Hergé prokazatelně díval i do Célinova pamfletu Škola mrtvol (1938)! Předlohou profesora Hluchavky, kterému se ve třetím díle Indiany Jonese trochu podobá Indyho otec, je pak sám podmořský badatel Auguste Piccard a předlohou dalšího hrdiny cyklu je čínský výtvarník Čang Čong-žen.   Nicolas Carreau: Skutečné životy hrdinů. Z francouzštiny přeložila Helena Beguivinová. Argo, Praha 2019, 232 stran, 278 Kč.   Nicolas Carreau (*1982) absolvoval filozofii na Sorbonně, píše a moderuje literární pořady v rádiu a roku 2014 vydal knihu Legendy o Muži se železnou maskou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11

Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi

Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab.      Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně?  My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás...   Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou...   Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace?  Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře.   Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost.    Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem...   Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc.   A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury?  Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo….   Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly.    Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce.    Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné.   Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila.  Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi.   Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách.   Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení.   Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme.    Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra...   Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy.    Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný).    A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá.    A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze.    Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.  

Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14

Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu

V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě.   U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali.    Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující.    Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví.   Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů.    Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne?  Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem.    Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“.    Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl?  Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu.    Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog?  Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu.    Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru?  Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity.    Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře.   Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte?  Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru.    Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný.   Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě.    Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos?  Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje.   A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března?  Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu.    Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ?  Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu?   {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.   Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.

Čas načtení: 2019-07-13 19:15:45

Diskrétní elegance aneb Čím nás obohatila móda mezi válkami

Když letos 13. května ve věku osmdesáti let zemřel básník a prozaik Petr Skarlant, opět jsem si uvědomila, jak navzdory veškeré emancipaci často zůstávají ženy, byť stejně talentované, ve stínu svých známějších manželů či celoživotních druhů; vědkyně Emilie de Châtelet zůstávala dlouho ve stínu Voltaira a jazykově geniálně nadaná Rosa Holubová zase v pozadí svého manžela-cestovatele; další výčet by byl velmi dlouhý. A patří mezi ně i Jana Skarlantová. Spisovatelka, vysokoškolská pedagožka Jana Skarlantová, která s Petrem prožila více než padesát společných let, působila především na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, celoživotně se věnuje historii odívání a estetickému užití tvorby. Jen namátkou jmenuji některé z jejích děl, například kniha o netradičním odívání nese název Od fíkového listu k džínům (1999), další, která vyšla o deset let později, je věnovaná hlavně textilu a jmenuje se Užitá tvorba (2009), zvláště pak nedávno zaujala její půvabná kniha o secesní módě Ze života našich prababiček (2014), a zatím poslední její publikace je Diskrétní elegance s podtitulem Móda mezi válkami. Kniha je rozdělena do mnoha kapitol a podkapitol s přitažlivými názvy jako Art deco, Držiče tvarů, Getlemani ve společnosti, tituly a ukázky vtipně evokují tehdejší tisk i literaturu, pěkně navozují dobovou atmosféru, obdobně jako černobílé a barevné ilustrace, pocházející z bohatého archivu autorky. Hned v úvodu Jana Skarlantová píše: "Dvě kruté světové války, řada revolucí a politických převratů, miliony násilně ukončených životů… Tohle všechno naši předkové netušili. Nadšeně očekávání nového století potvrzovala světová výstava v Paříži roku 1900." Ano, rok 1900 považoval i spisovatel Paul Morand za zlatou svatbu minulosti s budoucností. A hned k tomu radostně zvolal: "Rok 1900 jeví se jako zastávka na vrcholu, odkud je vidět dvě údolí, jedno druhému skryté." Lidstvo bylo opravdu přesvědčeno, že začal nový čas, a tak toto období nazvalo Belle époque. A jak by také ne, když se v tom roce narodil Jacques Prévert, Robert Desnos, Vítězslav Nezval i Karel Teige a další a další hvězdy na uměleckém nebi. A pokud jde o módu a životní styl není snad ani příliš překvapující, že právě z roku 1900 pochází také první známá fotografie královny módního světa Gabrielle Chasnel, známé jako Coco Chanel. Ale nepředbíhejme. I rok 1900 prozrazuje svoji pokryteckou morálku – frivolní eleganci, korzety, spodničky a zvýrazněná poprsí. A hraběnka de Pange ve svém díle Comment j´ai vu 1900, Jak jsem viděla 1900 provokativně zvolala na adresu příslušníků francouzské nejvyšší společnosti: "Nikdy se nemyli!" Tehdejší módě v zemi galského kohouta vévodila velká femme fatale Cléo de Mérode, ta ovlivnila i příští generace, například tvůrce filmu My Fair lady, zejména jeho hlavní postavu, kterou si zahrála Audrey Hepburnová. O Cléo de Mérode se v knize Diskrétní elegance nepíše, možná právě proto, že její styl diskrétní příliš nebyl?! Konečně, diskrétnost vůbec nebyla její nejsilnější vlastností… Coco Chanel o několik let později přišla s něčím úplně jiným, svoji kapitolu o ní nazvala Jana Skarlantová velice výstižně Žena, která změnila ženy: "Její modely sledovaly tělo a neomezovaly pohyb. Dalo se v nich vystoupit z auta, tančit i nakupovat na bulvárech." Hned v roce 1926 napsal Vogue, že „malé černé“ šaty z jejího salonu jsou Fordem mezi šaty, jak autorka cituje. „Malé černé“ nadšeně oblékala Romy Schneiderová, Juliette Gréco, kouzlu černé podlehla i Jacqueline Kennedyová i princezna Diana, nemluvě o pařížském vrabčákovi, slavné Edith Piaf, která snad černou barvu proslavila nejvíce, v černých šatech narychlo podomácku spíchnutých její sláva začala, a v luxusních stejného střihu i barvy se také předčasně uzavřela.   Ano, přesně tak, jednoduché černé šaty, neokázale elegantní, se staly uniformou pro ženy každého vkusu. I věku. A když k nim ještě přibyl parfém Chanel N 5, nejslavnější a neprodávanější parfém na světě, vstoupila Coco Chanel mezi velké světové legendy. Kniha Diskrétní elegance je čtivá a pozoruhodná úvaha nad fenoménem módy, která je integrální součástí naší každodennosti, mísí se s naší kulturou, životem i historií. Móda, jak si při čtení knihy opět naléhavě uvědomíme, je spolutvůrcem našeho životního stylu. Žel, v současné době čím dál více vidíme kolem sebe jakési pachtění za módními výstřelky, vkus je ovlivňován hlavně televizí, reklamou a komerčním využíváním, spíše zneužíváním ženské touhy líbit se, bohužel estetickému cítění bývá tato touha přečasto na hony vzdálená; ponejvíce jde jen o neblahé zviditelnit se, což se jistě daří, ale jinak než by si mnohá z těch žen přála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} A tak se opět jen potvrzuje, že ve společnosti, pro níž je vědomí hodnoty problém, je problém i vkus a estetické vnímání sama sebe. Neexistuje sice žádné pravidlo pro vymezení toho, co je krásné, vkusné a co nikoliv, ale když vidíme, jak mnohé dámy v mylném přesvědčení, že vyvolají obdiv či svému vystupování dodají patřičnou důstojnost, když jednou obnaží břicho a natáhnou rozedrané džíny, a jindy se zase ověsí nadbytkem šperků a přeplácanými kreacemi, které z nich činí spíše hastroše, je to žalostný pohled. I právě skončený filmový festival v Karlových Varech toho byl ilustrací, přehlídkou načančaných rób, vyboulených záhybů, volánů, faldů a kanýrů všeho druhu, o šatech s výrazně erotickými prvky raději vůbec nemluvě. Místo, aby móda byla jednoduchá a diskrétní, s oblibou vystavují mnohé ženy spíše na odiv své bohatství či skutečnost, že rozhodně patří k těm nejlépe placeným… No, každý dělá, co umí.     Vkus byl už u Diderota, podobně jako u Chanel, smyslem pro přirozené a zdá se, že v tomto duchu s oběma velikány ve svém díle souzní i Jana Skarlantová.   Jana Skarlantová: Diskrétní elegance. Móda mezi válkami, Motto 2017, 238 stran.

Čas načtení: 2024-04-18 09:00:01

Král Artuš? Všechno je jinak, historici mají jasno

Je na legendě o králi Artušovi něco pravdy? Odkud pochází příběh, jak se vyvíjel v průběhu staletí, a co je nejdůležitější, existují nějaké důkazy, že Artuš byl skutečný? První zmínka o něm se vyskytuje v díle Historia Brittonum, které napsal velšský mnich Nennius. V knize je Artuš popsán jako skutečná postava, která vládla někdy během konce 5. až počátku 6. století. Je mu připisováno vítězství v bitvě u Badonu, která postavila Brity proti invazivní armádě Anglosasů. Artuš je také zmíněn v Annales Cambriae, velšské kronice rané historie, kde se také píše, že vyhrál u Badonu. V těchto raných spisech král nečelí jen lidským nepřátelům – bojuje a poráží nadpřirozené síly, jako jsou draci, obři a čarodějnice. Hon na čarodějnice v českých zemích: Stovky upálených, vynikal zejména jeden region Číst více Excalibur, Guinevere a Merlin Téměř vše, co nyní považujeme za hlavní prvky artušovské legendy, od rytířů kulatého stolu a Excaliburu po Kamelot a Paní jezera, pochází ze středověku. Čerpáme zejména ze dvou textů – z Historia Regum Britanniae od Geoffreyho z Monmouthu a Le Morte D'Arthur od Thomase Maloryho. Geoffreyho kronika, dokončená kolem roku 1138, zařazuje Artuše do stejného postřímského období jako Nennius před 300 lety. V této verzi je však Artuš přímým potomkem Konstantina Velikého a jeho otci Utheru Pendragonovi pomáhá mocný čaroděj Merlin. Kromě Merlina se nám také představí řada Artušových rytířů, včetně sira Bedivera a sira Gawaina. Geoffreyho kronika vypráví příběh o Artušově početí a narození, jeho nástupu na trůn, bitvách, které svedl se svým věrným mečem zvaným „Caledfwlch“ (raná verze Excaliburu), říši, kterou vybudoval v Británii a Irsku, a jeho porážce římským císařem Luciem Tiberiem v Galii. Ke konci Geoffreyho historie rané Británie je Artuš na cestě obléhat Řím, když se dozví, že jeho žena Guinevere byla nucena vzít si jeho úhlavního nepřítele (a synovce) Mordreda. Vrací se tedy, aby s ním bojoval. Vítězný, ale zraněný Artuš je převezen na ostrov Avalon, aby se vzpamatoval. A tím vyprávění končí. Manželku odsoudí k upálení Maloryho kniha Le Morte d'Arthur v popisu rytířů kulatého stolu a pátrání po svatém grálu čerpá z mnoha mýtů a legend jak z Britských ostrovů, tak z Francie. V jeho verzi Artuš vytáhne meč z kamene a stane se vládcem Británie, dáma v jezeře mu dává Excalibur, on pak ustanoví Kamelot jako své hlavní město a shromáždí své rytíře, mezi nimi statečného sira Lancelota a zbožného sira Galahada. Thomas Malory také zapracoval adaptaci francouzské básně ze 13. století, která se stala jednou z nejslavnějších ze všech artušovských příběhů – hledání svatého grálu. V Maloryho adaptaci se různí rytíři – mezi nimi Gawain, Lancelot a Percival – vydávají na epická dobrodružství při hledání grálu, než ho nakonec najde a přiveze sir Galahad na Kamelot. Na konci Le Morte d'Arthur se Artuš dozví o románku mezi jeho manželkou a Lancelotem. Odsoudí Guinevere k upálení, ale Lancelot ji zachrání a utečou do Francie. Artuš pronásleduje svého bývalého přítele, ale v jeho nepřítomnosti se trůnu zmocní Mordred a Artuš se vrací, aby s ním bojoval. Smrtelně zraněný pověří sira Bedivera, aby vrátil Excalibur Paní jezera, na následky zranění poté zemře. Legenda znovu ožila Historia Regum Britanniae a Le Morte d'Arthur obsahují mnoho prvků, které spojujeme s legendou o králi Artušovi. V průběhu let byly přidány další příběhy, ale právě těmto dvěma zmíněným knihám vděčíme za většinu toho, co bychom nyní považovali za „artušovský mýtus“. Později byl však příběh o Artušovi nakonec odmítnut jako nesmysl bez faktického základu a legenda ztratila svou sílu. I když příběh o Artušovi úplně nezmizel, nebyl už brán vážně. Kde se vzala Baba Jaga? Kanibalistická kostlivá čarodějnice děsila generace ruských dětí Číst více Teprve v 19. století se zájem o Artuše znovu rozdmýchal, podnícen láskou ke všemu gotickému a středověkému. Umělci, hudebníci a básníci vytvořili díla inspirovaná legendou. Nejslavnějším z nich byl Alfred, Lord Tennyson, který napsal 12básňový literární cyklus nazvaný Idyly královské. Básně, které byly publikovány v letech 1859 až 1885, přetvořily legendu o Artušovi pro viktoriánské období a staly se nesmírně populárními. Byl tedy Artuš skutečný? Ve 20. století přišel se svou troškou do mlýna filmový průmysl, který vdechl legendě o Artušovi nový život. Filmy jako Rytíři kulatého stolu, Excalibur, Camelot a The Sword in the Stone (Meč v kameni) vyprávěly příběh Artuše a jeho rytířů ze zcela nové perspektivy a oslovily nové i starší generace. Následovaly snímky jako Merlin či Král Artuš: Legenda o meči. Král žil znovu pestrý a bohatý život. To ale nijak nevyřešilo otázku – byl Artuš skutečný? I když existuje spousta literatury, umění, hudby, filmů a televizních pořadů o králi Artušovi, je vůbec nějaký důkaz, že tento muž chodil po světě? Bohužel ne. I když může být příběh podmanivou a důležitou součástí britské kultury, všeobecně se má za to, že nejde o nic víc než o mýtus, který nemá ve skutečnosti žádný základ. Navzdory snahám najít nějaké reálie v průběhu staletí nebyly objeveny žádné důkazy, které by potvrdily, že kdy Artuš existoval. Je to legenda se vším všudy – sbírka příběhů čerpaných ze starověkého velšského, anglického a francouzského folklóru, který zkrášlili spisovatelé ve středověku a ve viktoriánské době. Zdroje: history.co.uk, brtiannica.com, smithsonianmag.com, historyextra.com KAM DÁL: Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník.

Čas načtení: 2024-07-19 07:00:00

King James, „ségra“ Ledecké i zázrační teenageři. Koho v Paříži sledovat

Souboj titánů pod pěti kruhy. V kulisách nádherné francouzské metropole se chystají zazářit největší sportovní hvězdy současnosti. Na olympijských hrách v Paříži se představí legendy, ale i zázračné talenty. Deník vybral pět superstar, které se vyplatí pod Eiffelovkou sledovat.

Čas načtení: 2024-08-18 08:40:00

Připomeňte si na fotkách slavné role uhrančivého idolu Alaina Delona

Zazářil v mnoha nezapomenutelných rolích na filmovém plátně. Připomeňte si život legendy francouzské i světové kinematografie Alaina Delona, která odešla ve věku 88 let.

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-08 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Francouzské parlamentní volby (živý vstup); Francouzské parlamentní volby (reakce ODS); Francouzské parlamentní volby (analýza výsledků); Francouzské parlamentní volby (ohlasy z Německa); Počasí v tomto týdnu; Energetická krize na Ukrajině (živý vstup); Francouzské parlamentní volby (reakce TOP 09); Jak si komáři vybírají svou oběť; Francouzské parlamentní volby (ekonomický pohled); Týden fungování stavebního zákona (příspěvek TS Brno)[online]

Čas načtení: 2026-01-27 11:34:22

Jak na romantickou atmosféru nejen v ložnici?

Jak na romantickou atmosféru nejen v ložnici? redakce Út, 01/27/2026 - 11:34 Valentýn Klíčová slova: brotex.cz Patchwork love Krajkové srdce přikrývka Thermo lůžkoviny s aloe vera Floreta antistresové varianty Aria Sarah pink Love Jolie Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Brotex, Relaxační mazlící polštář Usínejte v objetí skutečného pohodlí! S mazlícím polštářem od Brotexu bude každý unavený večer i rozespalé ráno o poznání příjemnější. Díky svému ergonomickému tvaru se hodí pro spánek na boku i zádech a zároveň poslouží jako vhodná opora při čtení a odpočinku. Pomáhá najít optimální polohu těla a přispívá k uvolnění ramen a šíje. Zkrátka ideální partner do vaší postele. Výplň polštáře navíc tvoří kuličkové duté vlákno, které je pro praktické účely umístěno v samostatném povlaku se zipovým uzávěrem. V případě znečištění jej tak snadno vyjmete a svrchní materiál bez problému vyperete. Vybírat přitom můžete hned z několika velikostí – 45x120 cm, 50x145 cm a 55x180 cm. K dostání na e-shopu www.brotex.cz od 739 Kč. Brotex, Kuchyňské textilie s motivem srdíček Rádi byste kousek valentýnské atmosféry přenesli i do kuchyně? V nabídce Brotex najdete vše, po čem vaše romantická duše touží. Elegantní motivy Patchwork love a Krajkové srdce dodávají praktickým textiliím pocit něžnosti, který zútulní vaši domácnost a podtrhne jedinečnost společně strávených chvil. Zpříjemněte si momenty při vaření slušivou zástěrou či funkční chňapkou s magnetem na zavěšení. Nezapomeňte ani na detaily v podobě ozdobného ubrusu a podsedáků, jež večeři při svíčkách dodají to správné kouzlo. K dostání na e-shopu www.brotex.cz od 125 Kč. Brotex, Francouzské přikrývky pro dva Stačí se jen zachumlat a pohodový večer ve dvou může začít. Francouzské přikrývky od Brotexu nabídnou každému z vás nejen hřejivé pohodlí, ale především dostatek prostoru pro ničím nerušené chvíle odpočinku. Na noční přetahování a nečekané odkrytí tak můžete spokojeně zapomenout. Rozměry 200x200 cm, 220x200 cm, 220x220 cm, 240x220 cm či 240x200 cm jsou dostatečně štědré na to, aby si každý našel to své. Kromě několika velikostí v nabídce najdete i různé typy přikrývek. Rádi byste ložnici osvěžili? Vsaďte na lůžkoviny s Aloe Vera. Toužíte místnosti dodat více klidu a pohody? Jděte cestou antistresové varianty. Nebo jste domácnost zimomřivců, kteří často spí i pod několika vrstvami? Přikrývka Thermo je v tom případě přesně pro vás. Ať už se rozhodnete pro kterýkoli typ, z kvalitních lůžkovin Brotex budete nadšení. K dostání na e-shopu www.brotex.cz od 1 521 Kč. Brotex, Povlečení a dekorativní povlaky na polštáře Dodejte své ložnici romantický nádech, který zpříjemní společné večery nejen na svátek zamilovaných. V povlečení od Brotexu se budete cítit jako na obláčku! Důvodem je 100% bavlněná tkanina v saténové úpravě, která vyniká atlasovou vazbou a vysokou hustotou jemných přízí. Ložní prádlo tak nabízí vyváženou kombinaci hebkosti, vzdušnosti a komfortu při každém usínání. Potěší také snadnou údržbou – i po opakovaném praní si zachovává svůj tvar, rychle schne a jednoduše se žehlí. Kromě praktických vlastností si lůžkoviny zamilujete také díky originálním designům. A že je z čeho vybírat! Od přírodních vzorů Aria, Sarah pink, Jolie a Floreta až po minimalistický motiv nekonečné lásky s názvem Love. Nejen povlečením, které pořídíte od 1 364 Kč, však ložnici můžete zútulnit. K dostání jsou také dekorativní povlaky na polštáře ve stejném designu, jež rovněž zakoupíte na stránkách www.brotex.cz od 198 Kč. Brotex, Polštářky srdíčko Do ložnice, obýváku nebo jako drobná dekorace na lavici v předsíni – polštář ve tvaru srdce od Brotexu decentně doladí jakýkoli interiér. Díky romantickému designu funguje jako nápaditý akcent, který prostor nejen zútulní, ale zároveň mu dodá osobitý charakter. Preferujete klasiku v podobě sytě červené, dáváte přednost elegantní vínové, nebo byste rádi místnost oživili spíše poetickými vzory krajkových srdcí či venkovského patchworku? Ať už vaši domácnost ozdobíte jakýmkoli motivem, polštář ve tvaru srdce se snadno stane oblíbeným doplňkem, jenž vám bude dělat radost nejen na Valentýna. K dostání na e-shopu www.brotex.cz od 99 Kč. Přidat komentář Úvodní foto pixabay.com. Zapomeňte na mrazivé počasí, ve vzduchu je zase cítit láska! Svátek zamilovaných už se blíží a s ním i ideální příležitost dopřát si doma více klidu, pohody a chvilek strávených ve dvou. Proměňte svou domácnost v hnízdečko lásky, kde záleží na každém detailu – od hebkého povlečení a hřejivých lůžkovin až po drobnosti, které doladí atmosféru společných večerů. V nabídce značky Brotex najdete vše, co k vykouzlení těchto výjimečných momentů potřebujete. Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2025-02-19 11:44:06

Stoletá válka [1337-1453]

Autor: Admin Datum: 19.02.2025 11:44:06 Stoletá válka (1337-1453)Příčiny konfliktuSpor o následnictví francouzského trůnu po vymření hlavní větve dynastie Kapetovců v roce 1328 - anglický král Eduard III. si nárokoval francouzskou korunu jako vnuk francouzského krále Filipa IV.Dlouhodobé napětí ohledně držby anglických lén ve Francii, zejména AkvitánieEkonomické zájmy - kontrola nad obchodně významnými FlandryRostoucí mocenské ambice francouzské a anglické korunyHlavní aktéřiAnglické královstvíEduard III. (1327-1377)Richard II. (1377-1399)Jindřich IV. (1399-1413)Jindřich V. (1413-1422)Jindřich VI. (1422-1461)Francouzské královstvíFilip VI. (1328-1350)Jan II. Dobrý (1350-1364)Karel V. Moudrý (1364-1380)Karel VI. Šílený (1380-1422)Karel VII. Vítězný (1422-1461)Fáze válkyPrvní fáze (1337-1360)Vypuknutí konfliktu - Eduard III. zpochybňuje následnictví Filipa VI.Námořní bitva u Sluis (1340) - zničení francouzské flotilyBitva u Kresčaku (1346) - triumf anglických lučištníkůDobytí Calais (1347) - získání klíčového přístavuBitva u Poitiers (1356) - zajetí francouzského krále Jana II.Mír v Brétigny (1360) - dočasné ukončení bojůDruhá fáze (1369-1389)Obnovení konfliktu Karlem V.Strategie "spálené země" vedená Bertrandem du GuesclinemPostupná ztráta anglických držav ve FranciiNámořní dominance FranciePříměří z Leulinghem (1389)Třetí fáze (1415-1429)Obnovení války Jindřichem V.Bitva u Azincourtu (1415) - drtivá porážka FrancouzůSmlouva z Troyes (1420) - uznání Jindřicha V. dědicem francouzského trůnuObléhání Orléansu (1428-1429)Vystoupení Jany z Arku a obrat ve válceZávěrečná fáze (1429-1453)Korunovace Karla VII. v Remeši (1429)Zajetí a upálení Jany z Arku (1431)Postupné vytlačování Angličanů z FrancieBitva u Castillonu (1453) - poslední velká bitva válkyPád Bordeaux (1453) - konec anglické přítomnosti v AkvitániiVýznamné námořní střetyBitva u Sluis (1340) - největší námořní střetnutí válkyBitva u Winchelsea (1350) - porážka kastilské flotilyFrancouzské nájezdy na anglické přístavy (1377-1380)Blokáda La Rochelle (1372-1373)Kontrola Lamanšského průlivuKlíčové pozemní bitvyKresčak (1346)Poitiers (1356)Azincourt (1415)Verneuil (1424)Orléans (1428-1429)Patay (1429)Formigny (1450)Castillon (1453)Vojenské inovace a taktikaRozvoj lukostřelby a taktiky dlouhých lukůNové obléhací techniky a využití dělostřelectvaVývoj plátové zbrojeZměny v jízdní takticeRostoucí význam pěchotySpolečenské a ekonomické dopadyMorová epidemie (Černá smrt) a její vliv na průběh válkyVzpoury a sociální nepokoje (Jacquerie ve Francii)Rozvoj národního uvědoměníProměny feudálního systémuEkonomické vyčerpání obou zemíDiplomatické vztahy a spojenectvíRole papeže a pokusy o zprostředkování míruSkotsko-francouzská aliance ("Auld Alliance")Vztahy s Burgundským vévodstvímZapojení Kastilie a FlanderBurgundsko-anglické spojenectvíKulturní aspekty a dědictvíVývoj rytířské kulturyLiterární a kronikářské zpracování válkyProměny dvorské kulturyArchitektonické památky (hrady, opevnění)Vliv na národní mýty a historickou paměťDůsledky válkyKonec anglických ambicí ve FranciiPosílení francouzské monarchieModernizace armád a vojenstvíProměna středověké společnostiVznik národních státůVýznamné osobnostiJana z ArkuČerný princBertrand du GuesclinJohn of GauntJan BurgundskýFilip DobrýJindřich Beaufort

Čas načtení: 2020-10-23 17:52:17

Proč Marianne pláče a ani já nejsem optimistou

Na minulý článek o Francii mi došlo hodně reakcí, z toho pět z Francie samotné; zdá se, že zaťal do živého. K Francii samotné. Jediný aspoň teoretický způsob, jak současnou situací pohnout mírovými prostředky ve prospěch republiky a republikánských hodnot, by bylo sekularizovat mládež vyrůstající v banlieues. Nakonec člověk může změnit svůj názor na svět, není to barva kůže nebo očí, které jsou dány v okamžiku narození a se kterými nic neuděláte. A odpadlíků je už teď nejspíš více, než si myslíme. Oni mají velmi dobrý důvod se k tomu veřejně nehlásit, takže žijí tak trochu pod hladinou. Jenže: i když je jich skoro určitě více než v roce 2000, mnoho jich nebude. Mapování postojů veřejnosti, které v posledních letech uskutečňuje agentura IFOP, ukazuje velmi špatná čísla, hlavně v mladé generaci do 25 let věku. V poslední zprávě ze září 2020 se uvádí, že 74 procent mladých francouzských muslimů upřednostňuje islám před republikánskými principy, 26 procent jich odmítlo odsoudit vraždu redaktorů Charlie Hebdo a dalších 12 procent sice odsuzuje, ale připustilo, že sdílí některé motivace pachatelů, 41 procent francouzských muslimů bez ohledu na věk by se neúčastnilo minuty ticha za zavražděné redaktory a 25 procent z nich dokonce připustilo, že by takovou ceremonii byli ochotni narušit urážkami. Vesměs jsou to daleko horší čísla než celkové průměry pro francouzské obyvatelstvo jako takové. Myšlenka, že islám je nekompatibilní s hodnotami francouzské společnosti, je pak naprosto běžná. Myslí si to 29 procent všech muslimů, 47 procent mladých muslimů a celých 61 procent nemuslimů. Příkopy jsou tedy pořádně hluboké. Pojem paralelní společnosti sedí na situaci naprosto skvěle. Hloupí Francouzíčci První věc: těch 61 procent Francouzů-nemuslimů, kteří soudí, že islám je neslučitelný s hodnotami francouzské společnosti, je zajímavé číslo – zřetelná většina, a to v zemi, která má významnou muslimskou menšinu už zhruba půl století (od odchodu z Alžírska). Zastavuji se u toho proto, že u nás občas narazíte na takovou pohrdavě-nadřazenou kritiku vedenou po linii “hloupý Čecháček, který nebyl v životě dál než na Jadranu, má iracionální strach z neznámé kultury a nechá se zblbnout populisty”. Výsledky francouzského výzkumu ukazují, že tak jednoduché to zas nebude, i když by si to kazatelé multikulturní utopie přáli. Francouzi, kteří mají ve svém okolí islámské komunity po celý život, taky v oblasti civilizačního soužití žádným velkým optimismem nehýří. Asi jsou to hloupí Francouzíčci, kteří nebyli v životě dál než v Bataclanu, nebo co. (Ostatně – to je asi ten důvod, proč si ex-muslimky Sarah Haider a Ayaan Hirsi Ali ve svých dopisech stěžují na negativní postoj západních liberálů. Vzdělaného ex-muslima opravdu nejde obvinit z toho, že by nevěděl, o čem mluví, a trpěl pouhou iracionální fobií vůči neznámé kultuře. Bez této zástěrky je dalším přirozeným krokem čistá emocionální hostilita vůči někomu, kdo svými námitkami narušuje hezký svatý obrázek sestavený z nedotknutelných ideálů.) Druhá věc: jakákoliv snaha změnit poměry v mladé generaci bude mimořádně obtížná. Tu generaci kolem pětadvaceti už nikdo nezkonvertuje, to už jsou “hotoví lidé”, kteří se moc nemění. “Vyškubnout” z ní jednotlivce, to se možná podaří, ale za cenu nepohodlí a rizika pro ně samotné. Jestliže tři čtvrtiny vašich vrstevníků nadřazují náboženství nad republikánské hodnoty, jak asi budou reagovat na to, že tento postoj opustíte a zařadíte se do sekulární menšiny? V teokraticky naladěných skupinách nemívají sekulární minority zrovna klidný a bezpečný život. Takoví odpadlíci se asi zase budou skrývat, čímž bude jejich působení na ostatní omezené – žádný efekt sněhové koule se nedá čekat. S generací kolem dvanácti let věku by se něco dělat dalo, jenže situace je natolik zanedbaná, že takový úkol je intelektuálním ekvivalentem vylodění v Normandii. S tím rozdílem, že protivník na dobývaném teritoriu je tak desetkrát silnější a podporuje ho i velká část “civilního obyvatelstva”, což v Normandii nebylo. Toto je skoro beznadějný úkol, když každý učitel nasazený na té pomyslné frontě musí počítat s tím, že je v daný okamžik sám a že se mu může kdykoliv stát totéž co Samuelu Patymu, jehož oddělená hlava skončila na chodníku (a na Twitteru, aby každý věděl, co se mu stalo). V tomhle byl boj na normanských plážích jiný, tam se aspoň ti chlapi mohli podporovat navzájem a bránit se stejnými prostředky, jakými na ně bylo útočeno. Spíše si myslím, že přes veškerou rétoriku se Macronovi žádná školní ofenzíva nepodaří. Selhává to právě na zranitelnosti těch učitelů, kteří nemají jak se bránit a musejí být opatrní. (Abychom si rozuměli: já bych si moc přál, aby se ta školní ofenziva povedla, jenom tomu při pohledu na dnešní poměry moc nevěřím. Vůči jednotlivcům může být stát neskutečně mocný i za použití zcela legálních prostředků, vůči početným a uzavřeným komunitám zas tak mocný není.) Bojujeme minulé války Jedna z nepříjemných vlastností, kterými civilizace poškozují sebe sama, je jejich tendence bojovat minulé války, která vede k nepoznání nových vynořujících se hrozeb. Příklad? Kvůli tomu, co se odehrálo v letech 1933-1945, máme dodnes poměrně silnou imunitní reakci na nacismem smrdící ideologie. Kdyby se ne 74 procent, ale třeba “jen” 20 procent etnicky francouzské mládeže v průzkumech veřejného mínění hlásilo k názoru, že jejich bílá kůže jim propůjčuje nadřazenost nad ostatními spoluobčany, dávno by se zbytek společnosti probudil. Neziskovky by křičely, politici by požadovali změnu, v kinech a v televizích by běžely reklamní spoty bojující proti zlu. Na podobný vývoj v jiném kontextu ale nebyla evropská intelektuální vrstva schopna zareagovat. Ještě i teď se část jejích představitelů brání pomalu prosvítajícímu šerednému poznání, že hrůzy Islámského státu nebyly ojedinělým excesem a že se mohou odehrát i na evropské půdě. (Ba dokonce můžou potrefit je samotné osobně.) A snaží se najít všechna možná uklidňující vysvětlení, která by převedla problém do známého zarámování – rasismus, chudoba, diskriminace. I když reálná situace s těmito nepříliš originálními vysvětleními není konzistentní. Hm. Jeden z důvodů, proč vůbec platíme určitý typ vzdělanců, je ten, aby studovali svět, rozuměli mu lépe než průměrná populace a dokázali před nějakým nebezpečným trendem varovat dříve, než dojde k tvrdému nárazu. Ale nevypadá to, že by to moc fungovalo. První, kdo ve Francii spouštěl poplach, byli lidé mimo akademické prostředí, třeba běžní obyvatelé ze čtvrtí, které se rychle zvrhávaly v nebezpečné oblasti. Vzdělanců mezi těmi časnými varujícími bylo málo, dali by se spočítat na prstech a mnohdy působili mimo akademické prostředí (Zemmour, Houllebecq, Camus, Kepel). Proč? Toť těžká otázka. Možná v tom bude hrát roli určitá stádnost moderní akademie. On to zase takový ráj nezávislých osobností není a ti, kteří dělají vlny nějakým špatným směrem, budou narážet na všelijaké problémy, třeba se získáváním grantů. Dříve se elita definovala původem (šlechta, etnikum), dnes si hodně lidí myslí, že ji definují peníze; ale já si myslím, že hlavním definičním znakem západních elit jsou v roce 2020 ty správné názory. Jinak by tolik lidí neexhibovalo na Twitteru či Facebooku. To ovšem svobodě zkoumání a skeptického přemýšlení nikterak nepomáhá. A následky toho, že zavřete mozky do pomyslné klece politických tabu a odrazujete je od toho, přemýšlet mimo rozsah stanovený mřížemi, nejsou jen teoretické. Můžou mít třeba podobu hlavy učitele na pařížském chodníku. Pražské chodníky toho zatím zůstaly ušetřeny, zatím. Co uděláme pro to, aby to tak i zůstalo? Pro začátek můžeme nemlčet, když se někdo pokusí utnout diskusi, nastolit dogma a zavřít kritikům ústa. A to pod jakoukoliv záminkou. Ony se vždycky vybírají záminky, které znějí na první poslech dobře až vznešeně, tím se nenechte zmást.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-10-18 17:56:04

Republika zasažená do srdce, aneb O realitě, která se prosadila sama

O špatných vztazích mezi islámem a sekulární částí Francouzské republiky se konečně aspoň oficiálně mluví. Otázka je, zda není příliš pozdě. Série neblahých až příšerných událostí, které se ve Francii odehrály během posledního měsíce (jedna, druhá, třetí, čtvrtá) před pár dny vyvrcholila uříznutím hlavy učiteli, který ukazoval žákům karikatury Mohameda. Co bude s Francií? O třicet let později První věc k povšimnutí, která však možná přišla příliš pozdě. Konečně, KONEČNĚ, o tom problému otevřeně a opakovaně hovoří i politici, kteří jsou u moci: prezident Macron, premiér Castex i ministr vnitra Darmanin. Realita se prosadila sama. Téma vzniku paralelních islámských společností a násilného džihádu se prostě už nadále nedá ignorovat ani přenechávat Marine Le Penové. I u nás bylo v uplynulých letech až deprimující, jak rozhovory o tomto tématu probíhaly. Kolik se jen našlo lidí, kteří byli ochotni tvrdě bojovat proti realitě a využít přitom všechny možné nečisté rétorické prostředky, aby z protistrany udělali idiota nebo podvodníka. Třeba tyto: * Nekonečné tahanice o to, co je to vlastně no-go zóna, jak zní její totálně přesná definice a jestli vůbec existují. * Vytahování všelijakých úchylů a zločinců evropského původu, jako by jejich náhodná existence a činnost měla stejnou váhu jako organizované podhoubí posílající bojovníky do Islámského státu po stovkách až tisících. * Připomínky starých koloniálních hříchů Francie, Británie a dalších velmocí, jako by nějak ospravedlňovaly dekapitaci lidí v roce 2020. (Zajímavé, že Vietnamci nebo Kambodžani, jejichž země byly součástí francouzské koloniální říše stejně dlouho jako Tunisko nebo Maroko, a kterých žije ve Francii taky dost, nic takového nedělají…) * Když jde do tuhého, vždycky se dají vytáhnout křížové výpravy, však je to pouhých devět set let. * A když ani to nezabere, tak “šíření ruského narativu”, xenofobie, islamofobie, rasismu a tak dále. Když už teď o vážnosti situace mluví sám Macron, můžeme aspoň trochu doufat, že tihle bojovníci snažící se o zamlžení pojmů konečně sklapnou. Nakonec to asi většina z nich dělala ne z obdivu k islámu, ale z loajality k Evropské unii; a Macron je dnes tváří EU daleko více než stárnoucí a odcházející Angela Merkelová. Kéž by. Bylo (je?) opravdu unavující neustále se nechat zatahovat do debat o tom, jestli je země placatá a měsíc ze žlutého sýra. Mimochodem, první kniha popisující neutěšený směr vývoje ve Francii se jmenovala “Islámská předměstí” (Les banlieues de l’Islam) a vyšla roku 1987. Její autor Gilles Kepel, intelektuál českého původu, je dnes poradcem francouzského prezidenta. Zhruba o třicet let později, než by bylo bývalo na místě… Úkol hodný Viktora Čističe Tím asi výčet kladných prvků celé situace končí. Premiér Castex řekl, že vražedný útok na učitele “zasáhl Francii do srdce” a Macron, že “celá země stojí za svými učiteli“. Ano jedno není pravda, jsou to prostě rétorické figury, kterými zrovna francouzští politici velmi rádi hýří. Dokonce i výrok Marine Le Penové, že “Islamismus proti nám vede válku a musíme ho vyhnat z naší země silou.” zní poněkud dutě. Nejpřesnější přirovnání stavu věcí není rána do srdce, ale rakovina s metastázami rozlezlými po celém organismu, nebo snad něco jako malomocenství. Rozhodně není pravda, že celá země stojí za svými učiteli. V některých domácnostech se skutečnost, že nevěřící rouhač byl zkrácen o hlavu, nepochybně slavila. Když před několika lety v Dánsku pohřbívali pachatele podobného teroristického útoku, dorazilo mu na pohřeb několik set truchlících. Kolik by jich bylo ve Francii, která má jedenáctkrát tolik obyvatel než Dánsko a podstatně větší islámskou komunitu? (Z čistě racionálního hlediska by bylo pro Francouze výhodné, aby nechali nějakého radikálního imáma vystrojit teroristovi pohřeb se vší parádou a ztotožnili si přitom všechny, kdo tam přijedou, nebo kdo se připojí na přímý přenos z akce a budou hlasitě truchlit. Ale z hlediska P.R. by to byla katastrofa, kterou si vláda nemůže dovolit. Ony by tam taky mohly dorazit mnohatisícové zástupy.) Všichni zmínění používají výraz islamismus. Kde začíná a kde končí? Teď se nechci tahat o slovíčka jako ti výše zmínění diskutéři, kteří chtěli popírat existenci no-go zón. Z hlediska praktické politiky je stanovení té meze docela zásadní, zákon nemůže operovat na příliš vágním základě. A zde se bavíme o několikamilionové populaci rozdělené na menší komunity, které spolu komunikují babylonem jazyků a nářečí, pro policii často nesrozumitelných. Navíc aspoň určitá část těch imámů a kazatelů má nějaký základní pud sebezáchovy a bude se snažit navenek tvářit pozitivně, integrovaně a proevropsky – aspoň do chvíle, než přepnou z francouzštiny na jazyk své kongregace. Když se v sousedním Německu reportér televize ARD jménem Constantin Schreiber rozhodl zmapovat, o čem se mluví v tamních mešitách, zjistil, že obsah arabských kázání, knih a letáků se velmi zásadně liší od toho německého. (Stereotypní teutonský blonďák Schreiber vyrostl v Sýrii a ovládá arabštinu plynně, ale samozřejmě to při svém průzkumu tajil.) Takže – máte několik milionů lidí, o jejichž postoji k francouzskému státu, civilizaci a kultuře nemáte moc jasnou představu, jenom podezření, že není dobrý. Víte aspoň o některých z nich, že jsou nebezpeční. To jsou ti, kteří mají dostatečně slabou mentální pojistkovou skříň na to, aby se otevřeně dopustili násilných činů a pokřikovali přitom něco o velikosti svého boha. Těch si systém může všimnout a zařadit si je do seznamu k bližšímu sledování, i když pouhé sledování samo o sobě žádné zázraky nedokáže. (Na seznamu zvaném Fichier S jsou desítky tisíc lidí, ovšem nejen muslimů.) Ale nevíte, kolik jejich spolužáků, příbuzných a sousedů jim toto chování toleruje nebo dokonce schvaluje. Do hlav se jim nikdo nepodívá, a přitom právě tahle podpůrná síť je tím skutečným jádrem problému, protože je velký rozdíl mezi ojedinělým magorem, kterého odsoudí a pronásleduje celá země, a mezi někým, kdo má mezi svými blízkými neoficiální status hrdiny, jemuž je třeba pomáhat. I v klasické válce bývá na frontě jen malé procento celého národa, ten zbytek se jim stará o logistiku. V případě terorismu platí lautr to samé. Ani Izrael, který má podstatně méně institucionálních zábran a podstatně větší míru pochopení svých protivníků (protože znalost spisovné arabštiny i místních dialektů je u lidí pracujících v izraelských výzvědných a policejních složkách běžná), nedokázal zkrotit pásmo Gazy. Nakonec se z něj prostě stáhli a – stejně jako Egypťané, na což se zapomíná – postavili na hranicích plot. Na svém teritoriu je ten Hamás a jeho spojenci zkrátka ne-sice-přímo-porazili, ale uondali dostatečně na to, aby Izraelci ten kus země raději vyklidili. Prostě nestál za všechnu tu krev a pot. Když dnes francouzský ministr vnitra hovoří o tom, že oblasti ovládané gangy dostane zase pod kontrolu, nemohl by při té příležitosti aspoň naznačit, kolik k tomu bude potřeba prostředků? Třeba konkrétně policistů a vybavení? To není zrovna malá operace, dokonce je nejspíš daleko větší než cokoliv, co kdy zkoušel třeba ten výše zmíněný Izrael. Pravda, Francie je větší, ale francouzská policie už teď trpí nedostatkem lidí a ti, kteří stále ještě slouží, protestují proti nebezpečným pracovním podmínkám. Pokus o znovunastolení francouzské moci ve ztracených územích republiky určitě moc bezpečný nebude. A nenachází se tam těch gangsterů třeba více, než kolik činí kapacita všech francouzských věznic? I kdyby se tenhle úkol hodný Viktora Čističe povedlo dotáhnout do konce, fyzická kontrola teritoria je stále jen ta první věc v řadě. Co s tou okupovanou populací? Jak z nich uděláte loajální Francouze? A přijmou je jiní Francouzi za Francouze, po všech těch letech konfliktů a nedůvěry? Nebo se od nich budou držet pro jistotu stranou? A co ten deklarovaný plán “očistit islám ve Francii od cizích vlivů“? Nejsou tam ty vlivy po desítkách let Úpřítomnosti už náhodou velmi pevně a hluboko zakořeněné? Všichni sní o euroislámu, ale nikdo ho zatím nevytvořil. O nějakou formu státně kontrolovaného a mocensky vykleštěného islámu se kdysi pokoušel i turecký reformátor Atatürk, a to v časech, kdy ještě šlo podvázat státem nechtěné komunikační kanály relativně snadno. Nevyšlo to, kyvadlo dějin se zhouplo zpátky a dnes na jeho prezidentském křesle sedí Erdogan snící o restauraci osmanské říše. A to přitom Atatürk v islámské společnosti vyrostl a důvěrně znal všechny její síly a slabiny. Věděl tedy velmi dobře, s čím bojuje. To o sobě pánové Macron, Castex a Darmanin říci nemohou. Francie má náběh stát se novým Libanonem Já vím, já vím. Ani ten Macron, papírově nejmocnější prezident v Evropě, nemůže jen tak předstoupit před své voliče a říci jim: “Máme zde pár set průserových čtvrtí, se kterými nic neuděláme, které musíme nějak živit a hlídat před akutním výbuchem, které jsou Francií jen podle jména, ale jejichž obyvatelstvo se součástí naší země být necítí.” Sice by to byl popis reality, ale zároveň by to znamenalo přiznání, že pátá republika selhala a dost možná je na odpis. Minimálně v těch místech, o kterých se hovoří, a kterých je hodně. Ofenzivní plány znějí lépe a optimističtěji než říci “po letech zanedbávání situace máme náběh na to, stát se novým Libanonem nebo Irákem, a nevíme, co s tím při zachování současné právní struktury státu dělat.” Ale možná by takové přiznání francouzské voliče zase tolik nešokovalo. Když začátkem října ohlásil prezident Macron svůj plán porazit islámský extremismus ve Francii, uspořádal deník Le Figaro průzkum mezi svými čtenáři. Celkem 74 procent respondentů řeklo, že v úspěch těchto plánů nevěří.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-11 12:42:28

Grasse, François Joseph Paul de

Autor: FiBe Datum: 11.06.2024 12:42:28 Příjmení:Surname:GrasseGrasseJméno:Given Name:François Joseph Paul deFrançois Joseph Paul deJméno v originále:Original Name:François Joseph Paul, Comte de Grasse, Marquis of Grasse-TillyFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:Lieutenant général des armées navalesLieutenant général des armées navalesAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:hrabě a markýzCount and MarquessDatum, místo narození:Date and Place of Birth:13.09.1722 Le Bar-sur-Loup / 13.09.1722 Le Bar-sur-Loup / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:11.01.1788 Tilly / 11.01.1788 Tilly / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)??Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)??Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:en.wikipedia.org

Čas načtení: 2024-11-10 15:56:33

Koloniální paradesantní rota Francouzské rovníkové Afriky [1957-1958]

Autor: wade Datum: 10.11.2024 15:56:33 Název:Name:Koloniální paradesantní rota Francouzské rovníkové AfrikyColonial Parachute Company of French Equatorial AfricaOriginální název:Original Name:Compagnie de Parachutistes Coloniaux d’Afrique Equatoriale Française (CPC d’AEF)Datum vzniku:Raised/Formed:01.08.1957Předchůdce:Predecessor:Koloniální skupina paradesantních komand Francouzské rovníkové AfrikyColonial Group of Parachute Commandos of French Equatorial AfricaDatum zániku:Disbanded:01.12.1958Nástupce:Successor:Paradesantní rota námořní pěchoty Francouzské rovníkové AfrikyParachute Company of the Marine Infantry of French Equatorial AfricaNadřízené velitelství:Higher Command:01.08.1957-01.12.1958 Vyšší velitelství ozbrojených sil v Francouzské rovníkové Africe01.08.1957-01.12.1958 Higher Command of the Armed Forces in French Equatorial AfricaDislokace:Deployed:01.08.1957-01.12.1958 Brazzaville, kasárny / Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Výzbroj:Armament:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRPoznámka:Note:--Zdroje:Sources:fr.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-05-11 12:01:47

Humbert, Georges Louis

Autor: wade Datum: 11.05.2025 12:01:47 Příjmení:Surname:HumbertHumbertJméno:Given Name:Georges LouisGeorges LouisJméno v originále:Original Name:Georges Louis HumbertFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generál divizeDivision GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:08.04.1862 Gazeran / 08.04.1862 Gazeran / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:09.11.1921 Štrasburk / 09.11.1921 Strasbourg / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Armádního oddílu Lotrinsko- Commander of the Lorraine Army DetachmentJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:fr.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-05-16 21:38:15

Petiet, Claude-Louis

Autor: RoBoT Datum: 16.05.2025 21:38:15 Příjmení:Surname:PetietPetietJméno:Given Name:Claude-LouisClaude-LouisJméno v originále:Original Name:Claude-Louis PetietFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:--Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:09.02.1749 Châtillon-sur-Seine / 09.02.1749 Châtillon-sur-Seine / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:25.05.1806 Paříž / 25.05.1806 Paris / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)ministr válkyMinister of WarJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://fr.wikipedia.org/wiki/Claude-Louis_Petiet

Čas načtení: 2025-05-29 15:14:00

de Montesquiou-Fézensac, Anne-Pierre

Autor: wade Datum: 29.05.2025 15:14:00 Příjmení:Surname:de Montesquiou-Fézensacde Montesquiou-FézensacJméno:Given Name:Anne-PierreAnne-PierreJméno v originále:Original Name:Anne-Pierre de Montesquiou-FézensacFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:hlavní generálGeneral-in-ChiefAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:markízmarquisDatum, místo narození:Date and Place of Birth:17.10.1739 Paříž / 17.10.1739 Paris / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease: 30.12.1798 Paříž / 30.12.1798 Paříž / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Alpské armády- Commander of the Alpine ArmyJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:en.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-05-29 15:14:00

Montesquiou-Fézensac, Anne-Pierre de

Autor: wade Datum: 29.05.2025 15:14:00 Příjmení:Surname:de Montesquiou-Fézensacde Montesquiou-FézensacJméno:Given Name:Anne-PierreAnne-PierreJméno v originále:Original Name:Anne-Pierre de Montesquiou-FézensacFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:hlavní generálGeneral-in-ChiefAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:markízmarquisDatum, místo narození:Date and Place of Birth:17.10.1739 Paříž / 17.10.1739 Paris / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease: 30.12.1798 Paříž / 30.12.1798 Paříž / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Alpské armády- Commander of the Alpine ArmyJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:en.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-06-03 19:19:25

Mordacq, Jean Jules Henri

Autor: wade Datum: 03.06.2025 19:19:25 Příjmení:Surname:MordacqMordacqJméno:Given Name:Jean Jules HenriJean Jules HenriJméno v originále:Original Name:Jean Jules Henri MordacqFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank: generál armádního sboru Army Corps GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:12.01.1868 Clermont-Ferrand / 12.01.1868 Clermont-Ferrand / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:12.04.1943 Paříž / 12.04.1943 Paris / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Rýnské armády- Commander of the Rhine ArmyJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://fr.wikipedia.org/wiki/Henri_Mordacq#

Čas načtení: 2025-06-05 21:05:58

Muteau, Paul Jules Henri

Autor: wade Datum: 05.06.2025 21:05:58 Příjmení:Surname:MuteauMuteauJméno:Given Name:Paul Jules HenriPaul Jules HenriJméno v originále:Original Name:Paul Jules Henri MuteauFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generál divizeDivision GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:30.06.1854 Chalon-sur-Saône / 30.06.1854 Chalon-sur-Saône / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:21.12.1927 Paříž / 21.12.1927 Paris / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 1. armádního sboru- Commander of the 1st Army CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://fr.wikipedia.org/wiki/Paul_Muteau

Čas načtení: 2025-06-08 14:45:43

Herr, Frédéric-Georges

Autor: wade Datum: 08.06.2025 14:45:43 Příjmení:Surname:HerrHerrJméno:Given Name:Frédéric-GeorgesFrédéric-GeorgesJméno v originále:Original Name:Frédéric-Georges HerrFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generál divizeDivision GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:07.05.1855 Neuf-Brisach / 07.05.1855 Neuf-Brisach / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:27.10.1932 Paříž / 27.10.1932 Paris / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 2. armádního sboru- Commander of the 2nd Army CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:museedesetoiles.frfr.wikipedia.org

Čas načtení: 2025-06-08 21:51:54

Valabrègue, Mardochée Georges

Autor: wade Datum: 08.06.2025 21:51:54 Příjmení:Surname:ValabrègueValabrègueJméno:Given Name:Mardochée GeorgesMardochée GeorgesJméno v originále:Original Name:Mardochée Georges ValabrègueFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generál divizeDivision GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:20.09.1852 Carpentras / 20.09.1852 Carpentras / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:26.03.1934 Paříž / 26.03.1934 Paris / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 3. armádního sboru- Commander of the 3rd Army CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:fr.wikipedia.orgmuseedesetoiles.fr

Čas načtení: 2025-06-13 22:25:08

Lardemelle, Charles de

Autor: wade Datum: 13.06.2025 22:25:08 Příjmení:Surname: Lardemelle LardemelleJméno:Given Name: Charles de Charles deJméno v originále:Original Name:Charles de LardemelleFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank:generál armádního sboruArmy Corps GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:05.05.1867 Mety / 05.05.1867 Metz / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:27.12.1935 Paříž / 27.12.1935 Paris / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 6. armádního sboru- Commander of the 6th Army CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:fr.wikipedia.orgmuseedesetoiles.fr

Čas načtení: 2025-06-13 22:00:38

Duport, Pierre Georges

Autor: wade Datum: 13.06.2025 22:00:38 Příjmení:Surname:DuportDuportJméno:Given Name:Pierre GeorgesPierre GeorgesJméno v originále:Original Name:Pierre Georges DuportFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank:generál armádního sboruArmy Corps GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:04.02.1864 Haguenau / 04.02.1864 Haguenau / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:25.01.1939 Paříž / 25.01.1939 Paris / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 6. armádního sboru- Commander of the 6th Army CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:fr.wikipedia.orgmuseedesetoiles.fr

Čas načtení: 2025-06-22 21:10:26

Curé, Louis Amédée Stéphane

Autor: wade Datum: 22.06.2025 21:10:26 Příjmení:Surname:CuréCuréJméno:Given Name:Louis Amédée StéphaneLouis Amédée StéphaneJméno v originále:Original Name:Louis Amédée Stéphane CuréFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generál divizeDivision GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:19.01.1853 Rouvray / 19.01.1853 Rouvray / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:28.12.1930 Paříž / 28.12.1930 Paris / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 9. armádního sboru- commander of the 9th Army CorpsJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:fr.wikipedia.orgmuseedesetoiles.fr

Čas načtení: 2025-06-27 18:59:10

Tahiti z Prahy s Condorem a Air Tahiti Nui. Letenky od 30 500 Kč

Na exotické souostroví Francouzské Polynésie jsou k sehnání výhodné letenky u německé dovolenkové aerolinky Condor a to rovnou z Prahy s cenou od 30 500 Kč. Cestou Vás vždy čeká jeden přestup ve Frankfurtu a druhý na západním pobřeží USA na národního dopravce Francouzské Polynésie Air Tahiti Nui. V ceně základního tarifu Economy Classic je již zahrnuto jak 8kg kabinové, tak 20kg odbavené zavazadlo. Občerstvení je na dlouhých letech podáváno všem cestujícím zdarma, včetně nápojů. Ubytování ve Francouzské Polynésii Cestopisy z Francouzské Polynésie ESTA a víza pro USA