Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-12-17 08:34:03

RECENZE absorpční podložky Fetish Pad = když chcete hrátky bez nepořádku (i bez výmluv)

V redakci se často ptáme sami sebe: „Existuje nějaká pomůcka, kterou nikdo neromantizuje, ale každý ji zatraceně potřebuje?“ A přesně do téhle kategorie spadají absorbční podložky Fetish Pad. Na první pohled to vypadá jako zdravotnický materiál. Na druhý pohled zjistíte, že je to nezbytnost pro každého, kdo to s BDSM, fistingem, análními hrami, wax-play, vodními […] Článek RECENZE absorpční podložky Fetish Pad = když chcete hrátky bez nepořádku (i bez výmluv) je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: A teď dostaneš ránu – elektrickou! Elektrostimulační svorky pro bradavky v bdsm TESTU Elektrostimulace do každé rodiny? A proč ne! RECENZE Spoutaný bez hnutí = 2x RECENZE dvojitých kožených pout na ruce a nohy od BlackRed

Čas načtení: 2026-03-16 11:22:12

Nejlepší česká kasina pro automaty s vysokou volatilitou

Nejlepší česká kasina pro automaty s vysokou volatilitou redakce Po, 03/16/2026 - 11:22 Zábava Klíčová slova: Gametwist Casina Luckybet Casina Drake Casina 888 Casina Satoshi Hero Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Pro koho jsou automaty s vysokou volatilitou a co od nich čekat High-volatility sloty sedí lidem, kteří nehrají kvůli drobným výhrám co páté zatočení. Tady se klidně točí dlouho bez pořádné trefy, a pak se to v jedné bonusovce zlomí. Někdy příjemně. Někdy ne. Taková je dohoda. Kdo má rád kontrolu, tomu pomůže pár věcí, co zní banálně, ale v praxi zachraňují peněženku i náladu: Rozpočet na seanci má být číslo, ne přání. Nastavit ho, držet ho, odejít. Bankroll na vysokou volatilitu není pár desítek spinů. Lepší je počítat minimálně se 150 až 300 základními sázkami, jinak se hra často rozhodne za vás. Funkce typu buy feature umí urychlit cestu do bonusu. Umí také urychlit konec rozpočtu. Kdo ji používá, měl by to brát jako extra riziko, ne jako "chytřejší" hraní. A jedna otázka na rovinu: vadí dlouhé sucho? Pokud ano, není ostuda jít do střední volatility. Ne každý chce sedět u slotu jako u seriálu, kde se nejlepší díl schovává až na konec sezony.   Než začneme porovnávat kasina: podle čeho je férově hodnotit U vysoké volatility rozhoduje víc než jen logo a počet her na domovské stránce. V dobrém kasinu se pozná hlavně to, jak snadno se dá najít správný typ slotu a jak se s ním dá normálně fungovat. Vyhledávání a filtry: Když je v nabídce stovky až tisíce her, bez filtrů je to klikání naslepo. Užitečné jsou štítky podle výrobce, tématu, funkce (kaskády, multiplikátory, respiny, bonusové hry), případně přímo označení volatility. Ne všude to umí, ale když ano, šetří to čas i nervy. Volatilita není RTP: RTP říká průměr, volatilita říká průběh. Slot může mít slušné RTP a přitom dlouho nic neplatit, protože větší výhra se schovává do bonusovky. Kdo čeká plynulé drobné výhry, ten se u high volatility často akorát naštve. Bonusy a jejich použitelnost: Bonus je fajn jen tehdy, když se dá rozumně dohrát. U vysoké volatility jsou praktické hlavně free spiny, protože umožní osahat tempo hry bez tlaku. U vkladových bonusů se vyplatí dívat na limity sázek a čas, protože volatilní slot se někdy "rozjíždí" pomalu. Vklady, výběry, měny: Tady je to prosté. Vklad je snadný skoro všude, důležitější je, aby výběr fungoval normálně. A taky měna, někde se hraje pohodlně v korunách, jinde se pracuje s eur nebo dolary, někde se přidá krypto. Každé řešení má svoje, jen je dobré vědět předem, co z toho plyne. Mobilní hraní a podpora: Volatilní sloty se často točí po cestě nebo po kouskách. Mobilní verze má být čitelná, rychlá, bez zbytečného kličkování v menu. Když se něco pokazí, podpora má řešit problém, ne posílat hráče do nekonečného kolečka pravidel. U vysoké volatility se chyby kasina projeví rychle. Když je hledání her otravné, podmínky bonusu nečitelné nebo výběr vypadá jako boj s formulářem z roku 2008, člověk se začne soustředit na všechno možné, jen ne na hru. A to je škoda, protože high volatility je sama o sobě dost náročná disciplína. Dobré kasino nechá hráče točit v klidu. Špatné ho unaví ještě dřív, než se vůbec ukáže první bonusovka.   Jak poznat vysokou volatilitu, když ji kasino přímo neoznačuje Ne každé lobby umí sloty seřadit podle volatility. V takovém případě napoví maximální výhra (často stovky až tisíce násobků sázky), to, jestli se největší payout schovává do bonusovek, a také „hit frequency“, pokud ji výrobce uvádí. Nejrychlejší test je demo režim: pár desítek spinů ukáže, jestli hra platí často, nebo spíš mlčí. High-Volatility automaty v Luckybet Casino dnes V nabídce Luckybet Casina se dá najít docela český mix, a to je pro část hráčů příjemná změna. Projekt se v českém prostoru rozjel kolem roku 2021 a staví hodně na domácích studiích. V praxi to znamená, že se tu netočí jen "globální" hity, ale i hry, které znají lidi z kamenných heren, jen v online kabátu. Pro high volatility je důležité, že nabídka není jen o starých třešních a sedmičkách. V katalogu se objevují mechaniky, které umí dělat velké skoky, multiplikátory, kaskády, různé respin režimy a bonusová kola. Často jde o hry, které dlouho šetří a pak vyplatí víc v jedné chvíli, přesně ten typ dynamiky, kvůli kterému se vysoká volatilita vůbec hraje. Uvítání se tu běžně točí kolem 200 % k prvnímu vkladu, občas se mluví i o vyšších částkách v rámci promo akcí. Kdo chce hrát opatrně, může bonus brát jako startovací polštář, ne jako důvod zvyšovat sázky. V korunách to celé působí přirozeněji, a člověk nemá pocit, že ještě navíc hraje proti kurzu.   High-Volatility automaty v Drake Casino dnes U Drake Casina se často zmiňuje start kolem roku 2012 a celkově to působí jako klasické online kasino, které má rádo promo akce a turnaje. Pro někoho plus, pro někoho šum, záleží, co hledá. Na vysokou volatilitu tu sedí hlavně kombinace slotů a soutěží. Kdo točí drsnější automaty, často stejně sleduje dlouhodobější výsledek, ne jednu šťastnou minutu. Turnajový formát do toho zapadá, protože i když jeden slot "mlčí", pořád se dá hrát strategicky, třeba rozdělit si bankroll, měnit hry, hlídat tempo. V nabídce bývá i live casino a stolní klasiky, takže když zrovna sloty nemají den, dá se přepnout do jiného režimu. A to je někdy nejlepší obrana proti tomu, aby člověk zbytečně honil bonusovku jen proto, že už do ní investoval "příliš mnoho".   High-Volatility automaty v 888 Casino dnes V případě 888 Casina se často připomíná rok 1997, a ano, je to znát na rozsahu i na celkovém zázemí. Na stránkách se uvádí přes 2 000 her, což je přesně ten typ katalogu, kde se high volatility nehledá pět minut, ale taky se v tom dá snadno utopit, když se kliká bez filtru. Pro hráče vysoké volatility je výhoda hlavně v šířce. Jeden večer může být nálada na tvrdší Megaways styl, další den na slot, který vyplácí zřídka, ale když už, tak to stojí za to. V tak velké nabídce se dá najít i víc verzí podobných mechanik, takže kdo má oblíbený typ bonusovky, často si vybere bez kompromisů. Bonusové nabídky se podle země a období mění, obvykle jde o kombinaci vkladového bonusu a free spinů. U high volatility dávají smysl hlavně free spiny, protože se s nimi dá otestovat tempo slotu bez toho, aby se hned sahalo hluboko do rozpočtu. A když se hra chová otravně, aspoň to člověk zjistí levně.   High-Volatility automaty v Satoshi Hero dnes Se Satoshi Hero se obvykle spojuje start v roce 2017 a pozdější rozšíření do plnohodnotného kasina. Z praktického hlediska je nejdůležitější jedno, nabídka her bývá obrovská, často se mluví o číslech v řádu sedmi tisíc titulů. To už je prostředí, kde si každý typ volatility najde své publikum. Pro vysokou volatilitu je tohle dobré místo hlavně kvůli rozmanitosti. Když se jeden styl omrzí, dá se přepnout na jiný bez pocitu, že se pořád hraje stejná hra v jiné grafice. Kaskády, multiplikátory, bonusové režimy, občas i funkce, které zrychlují cestu k bonusu, tohle všechno se v tak velkém katalogu objevuje běžně. Specifická je i platební stránka, často se tu pracuje s kryptem a vedle toho i s běžnými metodami. Někdo to miluje, někdo to nechce řešit. Každopádně pro high volatility platí stejné pravidlo jako všude jinde, když se hraje riskantně, je lepší mít rozpočet pod kontrolou, protože hra ho kontrolovat nebude.   High-Volatility automaty v Gametwist Casino dnes U Gametwist Casina je potřeba říct jednu věc hned, hraje se na virtuální měnu. Žádné reálné výběry, žádná peněženka, jen Twists. Pro část lidí ztráta času. Pro jiné ideální trénink, hlavně když chce člověk pochopit, jak se vysoká volatilita chová, aniž by mu u toho mizely peníze z účtu. V nabídce se uvádí stovky titulů a často se zmiňují klasiky, které znají hráči dlouho, třeba Book of Ra Deluxe nebo Sizzling Hot Deluxe. Tyhle hry umí být volatilní po staru. Dlouho nic, pak free spiny, a najednou se aspoň něco děje. Kdo čeká moderní bonusové show v každé druhé hře, ten tu bude působit netrpělivě, ale jako učebnice tempa to funguje překvapivě dobře. Denní bonusy ve virtuální měně umožní zkoušet různé sázky a různé sloty bez stresu. Když se člověk přistihne, že jen bezmyšlenkovitě točí, stačí zavřít okno. A to je někdy ta nejzdravější funkce.   Verdikt Vysoká volatilita je pro lidi, kteří mají rádi napětí a zároveň snesou dlouhé ticho. Kdo chce české prostředí a koruny, tomu bude sedět spíš Luckybet Casino v běžném provozu. Kdo chce velký katalog a dlouhou historii značky, často skončí u 888 Casina dnes. Drake Casino může dávat smysl hráčům, kteří se rádi motají kolem turnajů a promo akcí, Satoshi Hero zas těm, kteří chtějí vybírat z tisíců her a klidně řešit i krypto. Gametwist Casino se hodí na trénink, když je cílem zvyknout si na tempo high volatility bez reálných následků. Přidat komentář Zdroj foto Roulette Gambling Game Bank - Free photo on Pixabay Vysoká volatilita sedí hráčům, kteří mají rádi napětí a nevadí jim počkat si na větší trefu. Výhry tu chodí méně často, ale když přijdou, mívají váhu. V tomhle výběru jsou různé typy kasin, od českého Luckybet Casina (start 2021, stovky slotů, uvítání kolem 200 %), přes prověřené 888 Casino (funguje od roku 1997 a uvádí přes 2 000 her), až po Satoshi Hero s nabídkou v řádu tisíců titulů a Gametwist, kde se dá tempo high volatility vyzkoušet na virtuální měnu. Text obsahuje reklamní sdělení.

Čas načtení: 2025-03-02 20:10:32

Každé peklo z dálky vypadá jako ráj

Díval jsem se do minulosti kdy zde nebyla ještě virtuální realita, na světě byli lidi, co si o sobě mysleli že zde budou všemu kralovat na věčné časy a najednou je začali nahrazovat roboti, a tak se lidi nechali naskenovat a začali existovat ve virtuální realitě, to chudáci netušili že ve virtuální realitě budou muset… Číst dále »Každé peklo z dálky vypadá jako ráj

Čas načtení: 2026-06-22 10:00:00

Ukázky z Joyceova Odyssea, facebookovské výpisky z let 2018-2019

    Joyceův Odysseus, kniha o 630 stranách, je jeden den (16. červen 1904) v Dublinu – různé události toho dne, např. dopolední pohřeb, jsou uchopeny velmi různými literárními prostředky, ale jedno mají společné: zabývají se jednotou různých nahodilostí v daném místě a čase. V roce 2018-2019 jsem si při čtení Odyssea dělal tyto výpisky, třeba budou čtenáře zajímat. Mám tak zpracované i celé Hledání ztraceného času.   Joyce představuje mladého Štěpána Dedala v jeho zaměstnání, tedy jako učitele dějepisu: „Ty, Cochrane, které město pro něho vzkázalo? - Tarentum, prosím. - Dobře. No a? - Byla bitva, prosím. - Dobře. A kde? Chlapcův prázdný obličej zpytoval prázdné okno. Dcerami paměti vybájená. A přece jen byla, třeba ne taková, jak o ní bájila paměť. Projev nedůtklivosti tedy, tepot blakeovských nehorázných křídel (BC: touto větou i těmi dalšími si Joyce dělá legraci z ahistoričnosti historiografie). Slyším, jak se hroutí prostor, jak řinčí sklo a padá zdivo, a čas zaniká jediným siným plamenem. Co nám tedy zbývá? - Místo jsem, prosím, zapomněl. Roku 279 př. K. - Asculum, řekl Štěpán a honem koukl po jménu a datu do knihy mokvající krví (BC: ironie: krví dějin). - Ano, prosím. A řekl: Ještě jedno takové vítězství a je po nás veta. Rčení, které si svět zapamatoval. Tupá duševní pohodlnost. Na kopci nad planinou posetou mrtvolami vojevůdce, opřený o kopí, mluví k důstojníkům. Který vojevůdce ke kterým důstojníkům, na tom nesejde. Oni poslouchají.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 31.   Starý ředitel školy, v níž učí mladý Štěpán Dedalus, pan Deasy, je irský unionista, který Dedalovi (podle Deasyho „feniánovi“), majícímu známé v novinách, naléhavě ukládá, aby se pokusil do novin dostat Deasyho dopis o kulhavce a slintavce (trochu mi to připomíná směšnost pana Pickwicka). V poněkud jednostranném rozhovoru mezi nimi Deasy vyjádří přesvědčení, že Anglie je v úpadku, protože jí vládnou židé, kteří „vyžerou národu životní sílu“. To je podle Deasyho také důvod, proč se mu nedaří prosadit své názory na boj proti kulhavce a slintavce. Pak se oba muži rozloučí... a vrcholem všeho je tato scéna: „-Pane Dedale! Běží za mnou. Snad ne ještě nějaké dopisy. -Chvilinku. -Prosím, řekl Štěpán a vrátil se k bráně. Pan Deasy popadal dech všecek uřícený. -Jenom to jsem chtěl říct, řekl. Irsko prý se honosí tím, že je jediné, které nikdy nepronásledovalo židy. Víte to? Ne. A víte proč? Přísně se zamračil na jasný den. -Proč, prosím? zeptal se Štěpán a bylo mu do smíchu. -Protože je nikdy k sobě nepustilo, řekl velebně pan Deasy. Z hrdla se mu vydral křečovitý smích a strhl s sebou sípavý řetěz hlenu. Honem mu ukázal záda, rozkašlal se a zachechtal a zdviženýma rukama mu zamával.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 42.   Poté, co jsem překonal čtenářsky náročnou procházku Štěpána Dedala po mořském pobřeží, v níž Joyce tak divoce asociuje a skáče (ve skákání připomíná Tristrama Shandyho) od věci k věci, že se – jistě záměrně – ocitá za hranicí srozumitelnosti, což je ale docela věrné vnitřnímu dění uvnitř roztěkaného, sečtělého člověka, plného fantazie, který se jen tak prochází – tedy po této procházce přichází na scénu Leopold Bloom, hlavní postava, a je uveden jako milovník vnitřností, manžel a pozorovatel zvířat. „Pan Leopold Bloom (BC: židovského původu) si potrpěl na dobytčí i drůbeží vnitřnosti. Měl rád hustou polévku z husích drůbků, šťavnatý žaludek, v troubě pečené špikované srdce, s chlebem opékané játrové plátky, opékané tresčí jikry. Nejraději měl na rožni pečené skopové ledvinky, ty mu čpavým nádechem moči šimraly ponebí. Na ledvinky myslel, jak tak potichu kutil v kuchyni a na vyboulený podnos jí (BC: manželce) rovnal snídani. Vzduch i světlo v kuchyni studily, ale venku bylo všude vlahé letní ráno. Až mu z toho trochu kručelo v břiše. Uhlí řeřavělo. Ještě jeden krajíc s máslem: tři, čtyři: tak. Vrchovatý talíř nemá ráda. Ták. Poodešel od podnosu, vzal z patky kotlík a pověsil ho šikmo na oheň. Hloupě a baňatě tam trčel a špulil hubičku. Hned bude čaj. To je dobře. Vyschlo v krku. Ocásek vztyčený, strnule obešla kočka nohu u stolu. - Mňau! - No vida, řekl pan Bloom a ohlédl se od ohně. Místo odpovědi mu kočka zamňoukala a s mňoukáním znovu strnule obešla nohu stolu. Zrovna jako když si vykračuje po mém psacím stole. Vrr. Poškrábej mě na hlavě. Vrr. Zvědavě a vlídně pozoroval pan Bloom její plavný černý vzhled. Milá na pohled: lesk hladké srsti, bílý knoflík pod kořenem ocásku, zeleně blýskavé oči. Ruce opřené o koleno, shýbl se k ní. - Kočička dostane mlíko, řekl. - Mrňau! vyrazila kočka." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 57.   Joyce je oproti Proustovi neuvěřitelně hutný, těkavý... aspoň v první části (každá část Odyssea je záměrně napsána v jiném stylu, a to vlastně jako karikatura onoho stylu). Zde jen kratičká ukázka těkání myšlenek pana Blooma, když se prochází městem: „Pohlédl na dobytek, rozplizlý v stříbřitém vedru. Stříbřitě poprášené olivy. Pokojné dlouhé dny: probírka, zrání. Olivy se nakládají do džbánů, ne? Pár mi jich od Andrewse zbylo. Molly (BC: Bloomova dcera) je plivala. Už ví, jak chutnají. Pomeranče se zas v hedvábném papíře balí do bedýnek. Citróny taky. Jestlipak je dosud naživu chudák Citron ze Saint Kevins parade? A Mastiansky se svou starou citerou. Bývaly to pěkné večery. Molly sedávala v Citronově proutěném křesle. Příjemné podržet voskově chladný plod, podržet v ruce, přistrčit si ho k chřípí a čichat jeho vůni. Takhle, sytou, sladkou, pruskou vůni. Rok co rok stejnou. Hodně se za ně strží, říkal mi Moisel. Jahodový rynek: Milá ulice: milé dávné časy. Nesmí mít ani poskvrnku. A z takové dálky: Španělsko, Gibraltar, Středozemní moře, Levanta. Bedny jich stojí v řadě na jaffské přístavní hrázi, skladník je v knize odškrtává, nakladači v zašpiněných kartounových kytlích je nakládají. Tady vyšel Tedlecten. Máucta. Nevidí. Znát se s někým jen od vidění je hloupé. Zezadu vypadá jako ten norský kapitán. Jestlipak ho dnes potkám. Kropicí vůz. To aby spíš napršelo. Jako na zemi, tak i v nebi.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 62.   Pan Bloom ve městě potká pana MCoye. Je zrovna, Bloom, na cestě vyzvednout si na anonymní adrese dopis od anonymní ženy, s níž na nějaký inzerát – navzdory tomu, že je ženatý – zahájil něco na způsob milostné korespondence. S MCoyem řeší pohřeb jejich společného přítele Dignama – a mezitím Bloom sleduje nějakou ženu v dostavníku, úplně náhodnou ženu, která ho zaujala: „Odjíždějí na venkov: nejspíše do Broadstonu. Tkaničky se jí pohupují na vysokých hnědých botkách. Ladné chodidlo. Ten se nadělá (BC: asi její muž) cirátů s drobnými. Ona vidí, že po ní koukám. Vždycky pase po někom jiném, pro každý případ. Ještě jedno želízko v ohni. (...) Ano, řekl pan Bloom. Posunul se stranou k MCoyově promlouvající hlavě. Ona za chvilku nastoupí. (...) Pozor! Pozor! Hedvábný záblesk sytě bílé punčošky. Pozor! Mezi ně vhoupla nemotorná tramvaj s řinčícím zvoncem. Přišel o to. Čert aby tě, ty rámusivý pršínose! Pocit vyhoštěnosti. Ráj a perisky. Vždycky to dopadne stejně. Jen o chvilku. To děvče v průjezdu na Eustace street. Bylo to v pondělí, spravovala si podvazek. Kamarádka jí dělala zeď. Esprit de corps. Co čumíš? -Tak, tak, řekl pan Bloom a chmurně povzdechl. Už zas někdo umřel. -A jeden z nejlepších, řekl MCoy. (...) -Co paní, má se, doufám, dobře, řekl změněným hlasem MCoy. -Ale ano, řekl pan Bloom. Prima, děkuji. Lhostejně rozvinul taktovku z novin a lhostejně si četl: Čím je domov bez Švestkovy masové konzervy? Něco mu chybí. S ní je příbytkem blaha.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 74.   Pan Bloom (a jeho těkavé myšlenky) v lékárně: „Drogista obracel list za listem. Čpí něčím písečným a vysušeným. Lebka scvrklá. A stará. Hledání kamene mudrců. Alchymisti. Drogy vybičují, ale urychlují stárnutí. Po nich otupělost. Proč? Reakce. Celý život jediná noc. Mění se tím celá povaha. Po celý den žít mezi bylinami, mastmi, dezinfekčními prostředky. Ty jeho alabastrové kelímky. Moždíř s tloukem. Aq. Dist. Fol. Laur. Te Virid. Už ta vůně člověka vykurýruje jako zvonek u zubaře. Mastičkář. Sám by si měl něco předepsat. Elektuar nebo emulzi. Kdo první utrhl bylinu a léčil se jí, byl dost kurážný. Opatrnosti nezbývá. Je tady krámů, že by stačily člověka narkotizovat. Zkouška: modrý litmusový papír zbarvuje načerveno. Chloroform. Nadměrná dávka opia. Uspávadla. Nápoje lásky. Paragorický makový syrup se nehodí na kašel. Ucpává póry a zhušťuje hlen. Jediný lék jsou jedy. Mimo nadání člověka vyléčí. Příroda si umí poradit. -Asi před čtrnácti dny, prosím? (BC: lékárník hledá záznam o Bloomově poslední návštěvě, kde je uvedeno znění receptu, který si dnes Bloom zapomněl doma) -Ano, řekl pan Bloom. Čekal u pultu a vdechoval čpavý pach léků, prašný suchý puch hubek a luf. Co času zabere povídání o tom, co člověka bolí a trápí.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 83.   Pan Bloom jede v kočáru v pohřebním průvodu Dublinem na hřbitov... pohřeb známého. Strašně moc postřehů, asociací, vzpomínek. Tohle navazuje na Bloomovu představu, že by se rakev s nebožtíkem vysypala: „Ale co kdyby se to opravdu stalo. Jestlipak by krvácel, kdyby se při tom drcnutí píchl o hřebík. Možná že ano, možná že ne. Podle toho kde. Krevní oběh přestane. Trocha krve by z tepny přece jen prosáklo. Měli by se raději pochovávat v červeném: v tmavočerveném. Mlčky ujížděli po Phibsborough road. Cvalem projel kolem prázdný furgon: zřejmě se mu ulevilo. Most Grossguns: královský průplav. Po splavu se s hukotem hnala voda. Na potopené bárce stál mezi kupami rašeliny nějaký člověk. Na vlečné stezce u propusti herka s popuštěným postraňkem. Na palubě Bugabu. Sledovali ho očima. Loudavou zaplevelenou říčkou na vlečné pramici kolem rákosí, přes bahno, blátem ucpané láhve, chcíplé psy, napříč Irskem se doplavil až sem na pobřeží.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 96-97.   Pan Bloom se jako bezvěrec židovského původu účastní katolického pohřbu svého známého... spousta námětů pro úvahy a pozorování, např. ohledně katolických zádušních obřadů. Bloom se ovšem pohybuje vždy tak nějak stranou, na konci... což ho přivede do společnosti nějakého člověka (pan Kernan), který je zřejmě protestant: „Pan Bloom vážně přikývl (BC: na tvrzení, že velebníček odříkával obřad moc rychle) a pohlédl mu do čiperných podlitých očí. Tajnůstkářské oči, tajnůstkářské pátravé oči. Asi zednář: nevím to jistě. Už zase vedle něho. Jsme poslední. Na jedné lodi. Doufám, že řekne něco jiného. Pan Kernan dodal: -Obřad irské protestantské církve, jak se provádí na Mount Jerome, je, to musím říct, prostší, působivější. Pan Bloom mu dal rozšafně za pravdu. Něco jiného je ovšem jazyk (BC: Bloom se o něco výše vysmívá obřadní latině). Pan Kernan pronesl slavnostně: -Já jsem vzkříšení a život. To člověka dojme až v hloubi srdce. -To jistě, řekl pan Bloom. Tvé srdce snad, ale co je po tom jemu, tam pod sedmikráskami v jámě šest sáhů krát dva. Toho to nedojme. Sídlo citů. Zlomené srdce. Vlastně pumpa, která den co den napumpuje tisíce galonů krve. Jednou se porouchá a je to. Spousta jich tady leží: plíce, srdce, játra. Zrezavělé pumpy: ostatek je pro kočku. Vzkříšení a život. Jakmile jsi mrtev, tak jsi mrtev. Představa posledního soudu. Jak je s tlučením vyhánějí z hrobů. Vyjdi, Lazare, pohni hnáty! I vstal pátý a přišel o místo. Vstaň! Poslední soud! Kdekdo se pídí po svých játrech a plíčkách a ostatních drobech. Houby toho to ráno sežene, aby byl celý.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 102-103.   Z pohřbu jsme se dostali s panem Bloomem do redakce novin... a změnil se i – zcela záměrně, plánovaně – styl textu: „Pan Bloom se otočil a uviděl, jak před statnou postavou, vcházející mezi vývěsními tabulemi Svobodářského týdeníku a národních novin a Svobodářského deníku a národních novin, livrejovaný vrátný smeká čapku s potištěným prýmkem. Řachavé Guinnessovy sudy. Kormidlována deštníkem, nesla se statně po schodech velebná, vousem vroubená tvář. Schůdek po schůdku se vznášel vzhůru gabardénový hřbet: hřbet. Celého filipa má v zátylku, říká Šimon Dedalus. Těch plátů slaniny, co má vzadu. Sádelnaté laloky na šíji, sádlo, šíje, sádlo, šíje. -Nezdá se vám, že má tvář jako Spasitel? zašeptal Zrzavý Murray. Dveře Ruttledgeovy kanceláře zašeptaly: í, krí. Dveře se vždycky stavějí proti sobě, aby mohl průvan. Vchod. Východ. Spasitel: vousem vroubená oválná tvář: v šeru hovoří Marie, Marta. Kormidlován deštníkovým mečem až k rampě: tenor Mario. -Nebo jako Mario, řekl pan Bloom. -Ano, přisvědčil Zrzavý Murray. Jenže Mario prý stejně vypadá jako Spasitel.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 113.   Bloom je na cestě z pohřbu a potkává různé lidi, těká v myšlenkách atd. Tady ukázka jeho úvah nad paní Purefoyovou, kterou po mnoha letech potkal, aby se dozvěděl, že její ubohý manžel je blázen, který chystá nějaké velké žaloby kvůli nevinnému žertíku: „Chudák paní Purefoyová! Manžel metodista. Ve svém šílenství má metodu. K obědu šafránovou housku a mléko se sodovkou. Jí se stopkami v ruce, dvaatřicet žvýknutí za minutu. Kotlety mu stejně rostou. Prý má vlivné známosti. Bratrance Theodora z Dublinského zámku. Jeden lepší příbuzný v každé rodině. Každý rok jí nadělí cvalíka. Viděl jsem ho, jak se prostovlasý procházel před Třiceti rozvernými ochmelky a nejstarší syn mu v nákupní tašce nesl maličkého. Těch uplakánků. Chudinka. Rok po roce v každou noční hodinu aby kojila. Sobci ti abstinenti. Pes ve žlabu. Jen jednu kostku cukru do čaje, prosím.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 151-152.   Bloom bloumá Dublinem a ve chvíli, kdy ho pronásledují erotické představy, uniká před nimi do Burtonovy restaurace, kde se chce najíst: „S rozbušeným srdcem strčil do dveří Burtonovy restaurace. Puchem se zarazil roztřesený dech; čpavý sós, zeleninová šlichta. Hle, krmení dobytka. Mužští, mužští, mužští. Klobouk pošoupnutý do týla, seděli uvelebeni na stoličkách před výčepem, u stolů, dovolávali se volného chleba, plnou hubou chlemtali, slopali šlichtové jídlo, až jim oči lezly z důlků, utírali si pomáčené kníry. Sinavě lojový mladík si ubrouskem utíral sklenici nůž vidličku a lžíci. Další garnitura mikrobů. Jiný, od sósu zacákaný bryndák kolem krku, lil si chrčivě do chřtánu polévku. Jiný zas vyplivoval jídlo zpátky na talíř; nedožvýkanou chrupavku: zuby mu nestačí na rozkousání. Tlustý kus roštěné. Dělá, aby to měl odbyté. Smutné pijácké oči. Chuť by měl, ale huba nemůže. Jsem jako on? Dívejme se na sebe, jak nás druzí vidí. Hladomřivý je svárlivý. Rve to zuby i sanicemi. Pozor! Ach! Kost! Poslední pohanský král v Irsku, Cornack, jak stálo v té školní básni, se ve Sletty jižně od Boyny udávil. Copak to asi jedl. Nějaké pošušńáníčko. Svatý Patrik ho obrátil na křesťanství. Uvázlo mu v krku. -Hovězí s kapustou. -Jedno dušené. Mužské pachy. Zvedal se mu žaludek. Zaplivané piliny, nasládlý teplavý cigaretový dým, zasmrádlý knastr, rozlité pivo, mužská pivní moč, vyčpělý kvas. Tady nepozřu ani sousto. Tenhle si brousí nůž o vidličku, aby spořádal, co má před sebou, tamhle stařík se šťourá v pahýlech. Trochu si krkl, přejedl se, přežvykuje. Napřed i potom. Modlitba po jídle. Sem na ten obraz pohleďte a na ten. Smáčenou střídkou stírají sós. Vylízej, chlape, celý talíř. Pryč odtud.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 159.   Bloom potká v Dublinu nevidomého výrostka a rozhodne se mu pomoci přes cestu: „Šetrně mu sáhl na tenký loket: potom ho uchopil za plihkou vidoucí dlaň a vedl ho vpřed. Něco mu pověz. Ale ne protektorsky. Tomu, co řekneš, nedůvěřují. Prohoď něco všedního: - Už neprší. Neodpovídá. Skvrny na kabátě. Nejspíše bryndá jídlo. Všechno mu chutná jinak. Napřed se musí krmit lžící. Ruku má jako dětskou ručičku. Jako mívala Milly (BC: Bloomova dcera). Vnímavou. Podle mé ruky mě asi šacuje." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 170.   Jsme v muzeu, kam se Bloom zašel podívat na sochy antických bohyň (chtěl zkoumat, zda mají řitní otvor). Mezitím se tam ale objevilo více lidí, mezi nimi Štěpán Dedalus, kterého známe ze začátku knihy, mladý, vzdělaný učitel. Zde debatuje s jedním starším kolegou Johnem Eglintonem o filozofii (Joyceovi jako Irovi, katolíkovi, byl aristotelismus, ten církevní, neboť jinde byl už dávno mrtvý, dobře známý): „John Eglinton se zakabonil a rozlítil: -Namouduši, krev mi kypí, když slyším, jak se Aristoteles srovnává s Platónem. -Kterýpak z nich, zeptal se Štěpán, by mě vyhnal ze svého státu? Vytas své dýkové definice. Koňskost je bytnost koňstva (BC: základní teze obou filozofů). Klanějí se zákonitostem a eónům. Bůh: pouliční pokřik: velmi peripatetické (BC: narážka na to, že aristotelikům se říkalo peripatetikové). Prostor: co musíš setsakramentsky vidět. Přes prostory menší než červené lidské krvinky se pinoží za Blakovou zadnicí do věčnosti, jejímž je tento rostlinný svět pouhým stínem (BC: narážka na učení platonismu, že náš svět je stínem světa nebeského). Drž se nynějška, vezdejška, skrze něž se veškerá budoucnost noří do minula.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 175.   Při četbě Odyssea jsem se dnes dostal do rozsáhlé pasáže, kde si Joyce dělá legraci z různých pokusů o výklad Shakespearova díla, zejména Hamleta. Děje se tak v debatě v knihovně, kde hlavní postavou je mladý „vykladač“ Štěpán Dedalus, ostatní mu sekundují, včetně Tura Mulligana, kterého známe ze samého začátku knihy. Spousta odboček do antiky, scholastiky atd. Není snadné z toho vybrat něco srozumitelného. Zkusil jsem tohle: „-Ve starověku, řekl Štěpán, se mluví o tom uličnickém školákovi ze Stageiry (BC: Aristotelovi) a plešatém pohanském mudrci, který, když ve vyhnanství umírá, propouští na svobodu a obdařuje otroky, vzdává poctu rodičům, žádá, aby byl pohřben vedle kostí nebožky ženy, a přátelům káže, aby byli hodní na jeho dávnou milenku (...) a nechali ji bydlet v jeho vile. -Takhle myslíte, že umřel (BC: řeč je zřejmě o Shakespearovi samotném)? zeptal se znepokojeně pan Nej, totiž... -Umřel namol opilý, trumfl ho Tur Mulligan. Kvart piva je pohár pro krále (BC: narážka na Hamleta). Ach, povím vám, co řekl Dowden. -Copak? zeptal se Nejeligton (BC: absurdní hříčka se jmény Štěpánových sekundantů) William Shakespeare a spol. s. s r.o. Lidový William. Podmínky sdělí: E,. Dowden, Highfield house... -Skvělé! vzdychl zamilovaně Tur Mulligan. Zeptal jsem se ho, co si myslí o tom, že bardovi předhazují pederastii (BC: většina Sh. sonetů jsou milostné básně pro mladého muže). Zdvihl ruce a řekl: Jen tolik lze říci, že se v té době žilo plně. Skvělé.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 191-192.   Překonal jsem pasáž, která si dělá vulgární legraci z literárních rozborů Shakespeara, a dostal jsem se k líčení běžného života v Dublinu prostřednictvím „ctihodného otce Conmeeho“, jezuity. Pár střípků: „Při loučení (BC: se známou, kterou potkal) otec Conmee smekl cylindr před černými korálky na její mantile, na slunci inkoustově blýskavými. Na odchodu se ještě jednou usmál. Věděl, že si předtím vyčistil zuby pastou z arekového ořechu. (...) Pod stromy Charleville Mallu uviděl otec Conmee zakotvenou bárku s rašelinou, tahouna se svěšenou hlavou, bárkaře v špinavém slamáku, jak sedí uprostřed člunu, pokuřuje a kouká nad sebe na topolovou větev. Idylické: a otec Conmee rozvažoval nad prozíravostí Stvořitele, který učinil v močálech rašelinu, aby se tam mohla vykopávat a dopravovat do měst a vesniček a na oheň rozdělávat v domech chuďasů. (...) Otec Conmee myslil na tyranský chtíč, nicméně potřebný lidskému plemeni, aspoň tedy jak věřil sv. Augustin, podle něhož člověk před pádem své pohlavní pudy ovládal, takže se mohl rozplozovat podle své vůle, jaksi bez emocí; a o cestách božích, které nejsou cesty naše. Don John Conmee se prochází a pohybuje v dávné době. Je shovívavý a všemi vážený. V duchu nosí zpovědní tajemství a v navoskovaném salóně, se sytými ovocnými girlandami na stropě, usmívá se na urozené tváře. A dlaň k dlani, urozeného k urozené, tak svazuje don John Conmee ruku nevěsty a ženicha. (...) Z díry v živém plotě vyšel nějaký uřícený mladík a za ním nějaká mladice s rozkývanými sedmikráskami v ruce. Mladík rázně smekl čapku: mladice se rázně shýbla a zvolna a důkladně si ze světlé sukně sundávala přichycenou větévku. Otec Conmee jim oběma se vší vážností požehnal a obrátil tenký list v breváři. Sin (BC: sin je hebrejská číslice, ale taky anglicky hřích): Principes persecuti sunt me gratis: et a verbis tuis formidavit cor meum (Knížata pronásledovala mne bez příčiny: a slov tvých strachovalo se srdce mé).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, 204-209.   Z procházení otce Conmeeho se Joyce, pro něj typicky, rozlétl do těžce srozumitelné změti života na irských ulicích s mnoha jmény, narážkami, úryvky dialogů, těkáním bez kontinuity.... zde malá, ještě poněkud příčetná ukázka, která začíná těkavým návratem k pohřbu P. Dignama, který proběhl ráno toho dne (celý Odysseus líčí jeden jediný den v Dublinu): „-Byl to slušný človíček, řekl pan Power statnému hřbetu pana Dlouhého Johna Fanninga, vystupujícího k Dlouhému Johnu Fanningovi, odráženému v zrcadle. -Pomenší, byl to Dignam z Mentonovy advokátní kanceláře. Dlouhý John Fanning že si ho nepamatuje. Povětřím se rozlehl dusot kopyt. -Co to? řekl Martin Cunningham. Všichni se na místě otočili: John Wyse Nolan odešel zase dolů. Ze stinného chládku u vchodu viděl, jak po Parliament street ujíždějí koně a postroje i lesklé spěnky se jim blyští. Bujně, ne moc rychle jeli před chladným, nepřívětivým zrakem. V sedle náručních koní, poponášejících se náručních koní jeli forejtři. -Copak to bylo? zeptal se Martin Cunningham, jak šli dál po schodech. -Lord místokrál a irský generální guvernér, odpověděl z paty schodů John Wyse Nolan." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 230-231.   Co si po těch letech z Odyssea dobře pamatuji, kromě pár jiných věcí, je rozverné líčení nudy dvou číšnic... a dnes jsem na tu pasáž narazil... je to mnoho stran, tak jen tato malá ukázka: „Slečna Kennedyová si znovu podala šálek ke rtům, vstala, usrkla a uchichtla se. Slečna Douceová se nahnula nad tác, pokrčila nos a šibalsky zakoulela ztučněnýma očima. Kennysmíšek (BC: nejde o překlep, ale o jiné, hravé označení slečny Kennedyové) schýlila cimbuří plavých vlasů, schýlila je, až bylo v zátylku vidět želvový hřeben, vyprskla čaj, dávila se čajem i smíchem, dávila se, až kuckala a bědovala: -Och, ty špekové oči! Představ si, že by sis někoho takového vzala! A on měl camfourek fousů! Douceová vyrazila nádherný jekot, sytý jekot syté ženy, požitku, radosti, rozhořčení. -Že bych si vzala špekový nos, zaječela. Pištivě rozchechtané, po bronzové zlatá (BC: bronzová a zlatá jsou označení obou žen podle barvy jejich vlasů) se poštívaly k jednomu výbuchu po druhém, střídavě hlaholily bronzovězlatá zlatěbronzová, ječivěchichotavě k jednomu smíchu po druhém. A potom se rozesmály ještě víc. Špekáče, toho znám. Bez síly, bez dechu položily roztřesené hlavy, zapletené a lesklými hřebeny upevněné do cimbuří, na úskalí pultu. Zardělé (ach!), udýchané, zpocené (ach!), nadobro zalklé.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 241-242.   Joyce nádherně těká větami, nedopovídá, naznačuje, hraje si s kontexty a vystihuje takovou typickou odpolední hospodskou nudu, v níž se zároveň děje mnoho pocitů, myšlenek, vzpomínek atd. Bloom právě jí, Dollard se snaží hrát na klavír, přičemž „zaduněl“ něco o lásce... na to reagoval otec Cowley výkřikem „vojna“ a v Bloomovi to takto uzrálo (je to jen kapka v moři nekonečně se valících asociací, dějících se uvnitř těch lidí, ale také při popisu jejich vzájemného chování): „V játrové šťávě mačkal Bloom mačkané brambory. Láska a vojna, toť se ví. Dollardova pověstná. Ten večer, co si k nám přiběhl vypůjčit oblek na koncert. Kalhoty napjaté jako buben. Muzikální šunky. Jen odešel, Molly (BC: Bloomova žena) se rozřehtala na celé kolo. Svalila se naznak přes postel, vřískala, kopala nohama. Bude mu vidět celou parádu. Matičko skákavá, jsem celá mokrá! Ach, co ty ženské v první řadě. Ach, jakživa jsem se tolik nenasmála! Však taky oni mívají sudově temný hlas. To zas takoví kleštěnci. Kdopak to hraje. Pěkný úhoz. Nejspíš Cowley. Hudební nadání. Při hraní zná kdejakou notu. Páchne mu z huby, chudákovi. Přestal." James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 252.   Bloom se konečně dostal z hospody a prochází se po městě, ale má nějaké nadýmání... a takto se mu hodní myšlenky: „Samé úsilí o hovor. Nepříjemné, když se přeruší, člověk pak neví, jak na tom vlast (BC: vlast = vlastně je). Varhany v Gardiner street. Padesát liber ročně, to starému Glynnovi. Že v tom holubníku vydrží sám a sám jen s rejstříky a pedály a klávesami, to je divné. Celé hodiny tam prosedí, mluví jen se sebou nebo s tím, co mu šlape měchy. Zlostné zabručení, potom ryčné zaklnutí (měl by mít vatu nebo něco v tom svém přestaň vykřikla) a najednou mu pomalounku polehounku slabounký větýrek. Pff! Slabounký větýrek hvízdl ííí. Bloomovi z dírky.“ James Joyce, Odysseus, Odeon 1976, str. 269.   Nyní ale místo těkavého experimentálního stylu, zachycujícího nudu hospodského odpoledne, vstupujeme do jiné hospody, kde „úřaduje velký vlastenec“, jakýsi nerudný alkoholik, se svým psem... a čeká na to, kdy se objeví někdo a zaplatí mu chlast. Joyce zde využívá kontrastu naprosto střízlivého líčení dialogů s toporně vznešeným, archaickým stylem, jímž zesměšňuje irské „vlastenectví“... člověk někdy může být na pochybách, není-li ta vznešenost přece jen trochu míněna vážně, ale to popírají hospodské dialogy. Naprosto jasně se to prolomí zde... opilci v hovoru přijdou na to, že jeden z nich viděl v poledne někoho, kdo byl ráno pohřben. S tím si nevědí rady a budí to v nich nějaké tiky spojené s představami o posmrtném životě. Na to naváže rozsáhlý text ve vznešeném stylu o posmrtném životě, který je jasně výsměšný: "Bylo znát, jak ve tmě poletují duchové ruce, a když tantrové vznesli modlitby na správné místo, ponenáhlu bylo znát slabý, leč vzmáhající se jas rubínového světla a z vršku i z obličeje sršely jivické paprsky, takže zjevení éterického dvojníka bylo jako živé. Dorozumění se uskutečnilo šišinkou a rovněž oranžově ohnivými a šarlatovými paprsky, vyzařující z krajiny sakrální a solárně pleteňové. (...) Na otázku, jestli se tamější život podobá našim tělesným zkušenostem, prohlásil, že od některých zvláštní přízně požívajících zduchovnělých bytostí dověděl, že mají příbytek vybavený veškerým moderním domácím komfortem jako je táláfáná, álávátá, táplávádá, spláchávácá záchádá, a nejvyšší adepti že tonou v slastnosti čiročirého rázu.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 280.   Joyce dále pokračuje v karikování irského zabedněného vlastenectví... hlavní vlastenecká postava, opilec zvaný „občan“, se krásně podřekne na adresu nenáviděných Sasů (Anglosasů) o svém pojetí Boha (katolicismus samozřejmě patří k národní identitě, i když trochu pochroumaný, jak je patrno): „- Je na postupu (BC: obnovení irského národního jazyka), povídá občan. Čert vzal ty surové saské halamy i s jejich hatmatilkou. A tu to začne J.J. žehlit a mluví o rubu a líci každé věci, o házení písku do očí (...) a Bloom mu hned přizvukuje a mele o mírnosti a zlosti a o jejich (BC: anglosaských) koloniích a jejich civilizaci. - Lépe řečeno syfilizaci, povídá občan. Čert aby je vzal! Pánbůh není stejně k ničemu, jestli je vůbec k něčemu, ať ty sakramentské zabedněné zkurvysyny zatratí. Kouska kloudné hudby, umění ani literatury nemají. Tu špetku kultury ukradli nám. Huhňaví potomci panchartských strašidel.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 300.   Bloom se chová slušně, hájí humanistické hodnoty, ale právě to ho dělá v očích obhroublého a stále více opilého vlastence nakonec stereotypním židem, jemuž není možné nic věřit, protože beztak sdírá z kůže počestné Iry. Do toho to Joyce prokládá ironickými obrazy vznešeného stylu, v nichž si tropí legraci z „vážných“ náboženských a vlasteneckých témat. Tady je úplný závěr oné pasáže, kdy Bloom odjíždí kočárem, vlastenec za ním nepříčetně nadává a ostatní se tomu smějí. Závěrečná ironie je zde namířená vůči judaismu: "Ještě jsme zahlédli, jak sakramentská drožka zahýbá za roh a ten trumpeta (BC: Bloom) v ní šermuje rukama a sakramentské psisko se žene za ním s vlajícími slechy, že ho roztrhá na kusy. Sto ku pěti (BC: narážka na iluzi vlastenců, že Bloom vydělal v sázce na outsidera v dostizích, což je vlastně to, co spustilo vzrůstající nenávist k němu). Ježíšikriste, dal mu co proto, to vám řeknu (BC: komentář k dostihům, který zde vyznívá jako výsměch psovi, který se hnal beznadějně za kočárem s Bloomem). A aj, jas veliký je obestřel a uzřeli, jak vůz, v němž On (BC: Bloom) stál, vstupuje do nebe. I spatřili ho ve voze, slávou jasu oděného, roucho jeho jako slunce, krásného jako měsíc a hrozného, že se ostýchali na Něho pohlédnout. A aj, hlas z nebe, řkoucí: Eliáši! Eliáši! A on mocně vzkřikl: Abba! Adonai! I uzřeli, ano, Jeho, ben Blooma, vprostřed andělů, jak vstupuje do slávy jasu pod pětačtyřicetistupňovým úhlem nad Donohoem v Little Green street jako z lopaty vystřelený (BC: to mísení banálně světského s tímto vznešeným je u Joyce výsměšné, zcela jiné vyznění to má u Kerouaka nebo Ginsberga).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 318.   Večer je líčen jako procházka mladých dívek s malými dětmi, o které se starají, ale taky jako pobožnost léčených alkoholiků v nedalekém kostele, z něhož jsou slyšet mešní zpěvy, navíc poblíž je moře, pak ještě ohňostroj a spousta snů a prožitků „hlavní postavy“, Gerty. Gerta velmi „vznešeně“ prožívá své touhy, v nichž se mísí představa vlastní krásy, nekonečné lásky, vědomí blížící se menstruace a jakási celková poddajnost a exaltovanost mysli. Nakonec podlehne fantastickému dojmu, že osamělý muž, který ji sleduje, je jí uhranut a že si brzy získá jeho věčnou lásku atd. Joyce se rád vyžívá v kontrastech a zde je jeden z nich, v okamžiku, kdy Gerta musí kvůli blížící se noci už opravdu odejít. „Vztyčila se v celé výši. V posledním nyvém pohledu se jejich duše setkaly a podivně rozzářeným, až do srdce pronikajícím zrakem zaníceně ulpěl na její tvářičce, líbezné jako květ. Unyle se pousmála, líbezně odpouštějícím úsměvem, úsměvem téměř plačtivým, a tak se rozešli. (...) Kráčela s jistou sobě vlastní klidnou důstojností, přitom opatrně a zvolna, protože Gerty je... Těsné střevíce? Ne. Ona je chromá. Ach! Pan Bloom (BC: byl to on) ji pozoroval, jak se belhá pryč. Nešťastné děvče. Proto zůstala trčet a ostatní běží jak o závod (BC: žádné splynutí, ani potkání duší samozřejmě s tím neznámým, tedy Bloomem, nebylo, to byla jen Gertina iluze). Už z jejích rysů jsem na něco hádal. Zhrzená kráska. U ženy je tělesná vada desetkrát horší. Zato jsou pak způsobnější. Dobře, že jsem to nevěděl, když se mi vystavovala. Maličká chlípnice, málo platné.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 336.   Už se setmělo, pan Bloom je už sám u pobřeží v Dublinu a v hlavě mu běží spousta asociací typických pro Joyceovo psaní... mimo jiné se ukazují chabé znalosti biologie pana Blooma, což asi není úplně jeho vina, ale jakýsi stav tehdejšího obecného vzdělání a poznání... co by ti tehdejší lidé asi říkali, kdyby viděli dnešní televizní dokumenty o životě zvířat s detailními záběry ze skrytých kamer? "Kš. Co to tady poletuje? Vlaštovka? Spíš netopýr. Jak je slepý, pokládá mě za strom. To nemají ptáci čich? Metempsychóza (BC: převtělování duší). Jsou přesvědčeni, že se člověk ze žalu může proměnit ve strom. Smuteční vrba. Kš. Zas je tady. Ten kuliferda. Kdepak hnízdí. Tamhle zvonice. Nejspíš. Za nohy tam visí ve vůni svatosti. Snad ho polekalo zvonění. Už bude po mši. Bylo je při ní slyšet. Oroduj za nás. A oroduj za nás. To opakování je dobrý nápad. S inzercí je to stejné (BC: Bloom se živí inzercí v tisku). Kupuj od nás. A kupuj od nás. Ano. V kněžském domě je světlo. Střídmě jedí.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 345.   A nyní jsme v porodnici. Styl líčení dění v porodnici je až extrémně archaický, neboť má znamenat počátek jako početí a porod. Děj se samozřejmě odehrává opět v tom samém červnovém dni roku 1904, takže ten jazyk působí už v tomto kontextu směšně. Zase je tam spousta ironie, náboženských a latinských narážek a celkově mi to připomíná Rabelaise (typicky výsměch odborným sporům), třeba tato pasáž, kdy opilci v porodnici čekají na to, až porodí jedna jejich známá (a u stolu sedí také pan Bloom, který ovšem nezapadá do kolektivu): "I uhodil Rváč Costello pěstí do tabule, že zapěje oplzlou píseň... a tu na ně od prahu hněvivě sykla sestra Quigleyová, že jim hanba není, vždyť se to nesluší, ona, jak jim v mysli vložila, chce míti všechno, jak má býti, než přijde velmožný pán Andrew, jeť toho velmi dbalá, aby se rozbrojným hlukem čest jejího hlídání nijak neumenšila. Byla to postarší a zasmušilá matróna usedlého vzhledu a křesťanského chování, v šedobílém hábitu velice vhodném k jejím migrénám i vráskám, a její napomenutí se neminulo účinkem, neboť vzápětí všichni Rváče Costella okřikli a odkázali ho, klacka, do náležitých mezí, jedni s mírnou drsností, druzí s výhružným chlácholením, ale všichni mu spílali (BC: to spílání je nejpodobnější právě Rabelaisově zvyku vytvářet jakési „dadaistické básně“, které jsou ovšem mnohem odvážnější než to, co tady předvádí Joyce), mor na tebe, co tě čert bere, ty nemehlo, ty skrčku, ty neřáde z hrachoviny, ty smrade, ty všivajzlíku, ty chamradino, ty pancharte, ty zmetku, nech si ty ožralé žvásty, ty zatrachtilý opičáku, a milý si Leopold (BC: Bloom), který měl ve znaku kvítek pokoje, něžnou majoránku, jim domlouval, že je to chvíle nejvýš posvátná a hodná toho, aby nejvýš posvátná zůstala.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 357-358.   Kromě Blooma je tu i mladý Štěpán Dedalus (s ním pak půjde Bloom do nevěstince, kde se odehraje asi nejméně srozumitelná pasáž knihy, na které jsem kdysi při prvním pokusu o přečtení Odyssea ztroskotal) – a objeví se i Tur Mulligan, který byl hlavním hrdinou začátku celého díla (jeho parodie katolické mše při ranním holení). Zde v porodnici se svět opilců stále více podobá rabelaisovskému veselí a jakési bezuzdné, šprýmovné žvanivosti, např: „Chtěje to zamluvit (BC: a jazyk se postupně stává méně archaickým, jak celá pasáž prochází jakousi svou „ontogenezí“), otázal se pan Dixon přímo pana Mulligana, jestli jeho odulost, pro kterou si ho dobírá, není známkou ovoblastického otěhotnění v prostatickém váčku neboli mužském lůně, nebo snad jako u proslulého lékaře pana Austina Meldona nepochází od žaludečního vlka. Všecek rozesmátý nad svými spodky, uhodil se pan Mulligan vší silou pod bránici a skvěle komicky zparodoval kmotru Groganovou (ženská je to nad jiné znamenitá, bohužel běhna): Pancharta toto panděro nikdy nenosilo. Nad touto duchaplností znovu zaburácelo veselí, až se celá místnost otřásala prudkým řehotem.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 367.   Spousta asociací na věci spojené s porodem, medicínou atd. Skáče jako obvykle od tématu k tématu a jednou mu to ujede k takovémuto líčení mraků (je v tom všem jasným dědicem Rabelaisovým): „Ač soumračné přeludy, ztvárněny jsou s prorockým vděkem stavby, štíhlé ladné boky, pružná šlachovitá šíje, krotká vnímavá lebka. Rozplývají se truchlé přeludy: všechno je totam. Agendtah (BC: název zemědělské společnosti, který Bloom zahlédl v reklamě v novinách – tato společnost propagovala práci v Palestině) je pustina, přebývají tam sýčci a poloslepá upupa (BC: dudek). Veta je po zlatistém Netaimu (BC: plný název té společnosti je Agendath Netaimu). A po silnici mračen s ropotavým hřměním vzpoury táhnou přízraky šelem. Hú! Slyš! Hú! Paralaxa je jim v patách a pobodává je vpřed, jako blesky jí z čela srší štíři. Los a jak, býk bazánský i babylónský, mamut a slon, houfem se hrnou k propadlému moři, Lacus mortic (BC: mrtvé moře). Zlověstný, pomstychtivý houf ze zvířetníku. Cestou po mracích supí, rovnorožci i kozorožci, kelnatí chobotnatci, lvovití hřívnatci i mohutní parožnatci, čmuchavci i plazivci, hlodavci, přežvýkavci i tlustokožci, celá ta chumlavá chroptivá chamraď, chmurní vrazi slunce.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 375.   V Odysseovi jsem vstoupil do asi nejnáročnější části, do téměř 100 stran dlouhé 15. epizody s názvem Kirké. Když jsem četl tuto knihu úplně poprvé, právě tady jsem se na mnoho měsíců zasekl, což znamenalo, že jsem musel tehdy začít znovu... a podařilo se mi to pak dočíst až do konce. Jde o to, že pan Bloom a jeho mladý kamarád Štěpán Dedalus se po noční pijatice na oslavu jednoho novorozence ocitají v bordelu. Leopold Bloom přichází v těchto kulisách: „Kus dál pod železničním mostem se objeví zardělý, udýchaný Bloom, jak si do boční kapsy cpe chleba a čokoládu. Z výlohy holiče Gillena mu mozaikový portrét ukazuje podobu chrabrého Nelsona (BC: admirál). Po straně mu vduté zrcadlo předvádí unylého umorousaného Booloohooma. Vážený Gladstone (BC: politik) naň zírá z očí do očí, Bloom na Blooma. Jde dál raněn strnulým pohledem sveřepého Wellingtona (BC: vojevůdce), ale ve vydulém zrcadle se nenuceně uculují milá očka a baculatá líčka hopsa hejsa Poldíka (BC: Bloom je Leopold).“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 390.   Jak se pan Bloom blíží pozdní dublinskou nocí silně opilý k nevěstinci, tak se jeho mysli zmocňují přeludy, což Joyce uchopuje ve snově až hororově pojatých vystoupeních různých osob, které se bez ladu a skladu objevují a ztrácejí na základě různých asociací jako ve snu. Stačí i pár vět a je to celý kolotoč asociací. Tady jsem vybral trochu klidnější monolog postavy pana Beaufoye, který se objeví v okamžiku, kdy pan Bloom předstírá před strážníky (imaginárními), kteří se ho ptají na jeho zaměstnání, že je spisovatel (vlastně všechny ty asociace spojuje nějaký pocit viny, což je na cestě do bordelu pochopitelné, a potřeba se z toho vylhat, která produkuje nové a nové postavy, které na každý pokus o vykroucení nesou nové obvinění): „Kdepak, to nejste (BC: popírá, že Bloom je spisovatel), co já vím, vůbec ne. Nic takového. Slušný člověk, takový, který má v sobě kus slušnosti, by se k takovému hnusnému jednání nepropůjčil. Pěkný ptáček, pane soudce. Plagiátor. Úlisný podvodník, který se vydává za literáta. Z vrozené sprostoty mi očividně vykradl nejúspěšnější knihy (BC: samozřejmě je to fantasmagorie... Bloom žádnou knihu nenapsal, natož aby byl plagiátor... jeho slova policajtům, také imaginárním, o tom, že je literát, jsou lež), přímo skvělá díla, pravé skvosty, jejich milostným pasážím nechybí věrohodnost. Beaufoyovy knihy o lásce a bohatství, které vy, ctihodný soudce, jistě dobře znáte, jsou oblíbené v celém království. Bloom: (Klopí hlavu a mumlá). Když dovolíte, měl bych námitky jedině proti tomu místu o smavé čarodějce, jak mu ruku v ruce... Beaufoy: (Ret pohrdlivě ohrnutý, usmívá se na soud). Vy osle jeden. Na takovou hovadskou zrůdu nemám dosti slov. (...)“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 404.   Jak se zmínka o Češích dostala do Odyssea... pokračuje Bloomovo blouznění v jeho podnapilém stavu nočním Dublinem na cestě do bordelu. Zažil si velké imaginární ponižování, v němž ho různé ženy pohrdavě žalovaly ze sexuálních deliktů, ale pak se to přesmyklo na blouznění o tom, jak je Bloom obdivovaným dublinským purkmistrem, na jehož počest pojmenovávají konšelé jednu dublinskou ulici jako „Bloomův bulvár“. A když Bloom promluví nějakou balastní politickou řeč, spustí se mohutný potlesk a začne pochodovat defilé všech možných irských stavů a hodnostářů na jeho počest... Joyce není žádný troškař a zakrývá výčtem těchto lidí téměř plné dvě strany. Kromě toho také (samozřejmě je to celé fraška a výsměch těmto tradicím a institucím): "Za nimi jde dublinský purkmistr (BC: tedy Bloomův kolega), velectihodný pán Joseph Hutchinson, corkský purkmistr, ctní starostové limerický, sligoský a waterfordský, osmadvacet předních irských pairů, sirdarů, grandů a mahárádžů, poponášejích baldachýn, hasičský sbor města Dublina, kapitula peněžnických světců v pořadí plutokratických hodností, biskup doewský a connorský, Jeho Eminence Michael kardinál Logue, arcibiskup armaghský, primas veškerého Irska, vrchní rabín, presbyteriánský moderátor, představení baptistických, anabaptistických, metodistických a českobratrských (BC: Češi jako symbol náboženského vyznání) kaplí a čestný tajemník společenství kvakerů.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 415-416.   Jednou z hlavních charakteristik Joyceova Odyssea je faktická posedlost parodií katolické víry. Není v tom mnoho žlučového, ta kniha není útokem z nějaké „správnější“ pozice, nemá žádnou pozici, má jen nespoutanou potřebu si hrát s těmi obrazy ve frašce všedního dne a vysmívat se jim. Cílem výsměchu není ani tak evangelium, ale typicky katolické zvyky, instituce, teologie. Joyce byl samozřejmě katolicky vychováván a jeho posedlost katolicismem nějak vypovídá o oné výchově. Tohle je jedna z výmluvných pasáží (jedná se o fantasmagorické výjevy z epizodu, v níž je pan Bloom a Štěpán Dedalus v bordelu): „V červené sutaně, opáncích i ponožkách objeví se ve dveřích Jeho Eminence Šimon Štěpán (BC: tedy Dedalus, mladý intelektuál, v roli kardinála), kardinál Dedalus, primas veškerého Irska. Vlečku mu poponáší a pod ni nakukuje rovněž červeně oděných sedmero zakrslých opičích akolytů, kardinálních hříchů. On má šikmo na hlavě opelichaný cylindr. Palce zastrčeny v podpaždí, dlaně rozevřeny. Kolem krku mu visí růženec ze zátek, na prsou zakončený vývrtkovým křížem.“ James Joyce: Odysseus, Odeon 1976, str. 440.   Na Odysseovi je asi nejdůležitější úplný závěr, kdy se Bloom vrací ke své ženě. Aspoň Martha Nussbaum v této pasáží uchopuje vrchol zdravého emocionálního života ve své knize Upheavals of Thought. Ale k tomu se dostanu třeba někdy jindy.

Čas načtení: 2026-06-29 00:00:23

Každé peklo z dálky vypadá jako ráj

Díval jsem se do minulosti kdy zde nebyla ještě virtuální realita, na světě byli lidi, co si o sobě mysleli že zde budou všemu kralovat na věčné časy a najednou je začali nahrazovat roboti, a tak se lidi nechali naskenovat a začali existovat ve virtuální realitě, to chudáci netušili že ve virtuální realitě budou muset… Číst dále »Každé peklo z dálky vypadá jako ráj

Čas načtení: 2021-02-19 20:17:22

Přes 25 tisíc knih dostalo šanci na druhý život díky online knihkupectví Reknihy, které podporuje udržitelný rozvoj

Bezmála sedm tisíc čtenářů dalo během dvouleté existence online knihkupectví Reknihy nový domov necelým 15 tisícům knih. Dalších deset tisíc příběhů, znalostí a informací na svého nového majitele ještě čeká. Projekt Tadeáše Kuly staví na principech udržitelnosti, sdílené ekonomiky a klade si za cíl naučit milovníky šustění papíru nehromadit svou literaturu v zaprášených policích. Reknihy fungují na systému provizí. Se čtenářem, který se jejich prostřednictvím rozhodne přečtené knihy sdílet dál se dělí 50:50. Tímto způsobem již za dobu jejich existence bylo vyplaceno téměř 600 tisíc korun. „Naším cílem je ukázat lidem, že pro koupi vysněné knihy není třeba vždy kupovat zbrusu novou. Čtenářům nabízíme literaturu, kterou již někdo jednou přečetl, ale stále vypadá jako nová, čehož docílíme díky pečlivé kontrole každé zásilky, kterou nám lidé zašlou. Jsme tak rádi, že již přes 5500 lidí si k nám našlo cestu a své knihy prostřednictvím Reknih sdílelo dál,“ říká zakladatel a CEO Reknih Tadeáš Kula. Princip je jednoduchý. Ve chvíli, kdy se čtenář rozhodne sdílet prostřednictvím Reknih své knihy, zabalí je a pošle na adresu jednoho ze sběrných míst. Tam proběhne jejich pečlivá kontrola a výběr knih určených pro prodej včetně jejich nacenění. Ve chvíli, kdy je kniha prodána obdrží její původní majitel na svůj účet u Reknih 50 procent z prodejní ceny. Tyto peníze jsou zákazníkovi připsány v podobě kreditu, který může použít na koupi nových knih, nebo si částku nechat zaslat na bankovní účet, případně přispět na další rozvoj udržitelného knihkupectví. To chce do budoucna podporovat i další české ekologické projekty. Druhá polovina výdělku jde přímo Reknihám. Z těchto peněz, tedy z každé prodané knihy, je pět korun využito na podporu organizace Ranforest Trust, jejímž cílem je zastavit kácení deštných pralesů a vymírání živočišných druhů. Ceny publikací prodávaných na e-shopu určuje tým Reknih podle několika faktorů. Stáří, stavu knihy či poptávce, jaké se těší. Ve chvíli, kdy je titul velmi žádaný, bude tedy dražší než ten, o který není takový zájem či je naskladněn ve velkém množství kusů. Vždy však budou ceny nižší minimálně o 50 až 100 korun oproti klasickým knihkupectvím. „Nakupující, kteří se rozhodnou pro knihu z druhé ruky, udělají správný krok směrem k zelenější budoucnosti. Díky těm, kteří u nás již nakoupili, jsme totiž mohli skrze příspěvky organizaci Rainforest Trust pomoci ušetřit plochu lesů v rozsahu až 3 927 937 m². Na tomhle čísle však nezastavujeme a chceme pomáhat dál. A to nejen ve světě, ale také v České republice,“ dodává Kula. V současnosti čítá tým Reknih 24 stálých členů plus několik dalších, kteří s Reknihami spolupracují externě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-09 08:25:35

Martin Vopěnka: Hlavní a největší hrozba je přelidnění

Prožíváme chvíle pročištění. Jsme donuceni si přiznat, na kolik zbytečných věcí jsme bez rozmyslu sázeli jako na nezbytnosti. Je čas vyházet ze života haraburdí. Patří do něj i knihy? Zavřely se knihovny i knihkupectví, nemáte-li domácí knihovnu, najednou není co číst. Chybí vám knihy? To je dobře. Patříte tedy k lidem, jimž slovo kultura ještě něco říká. Martin Vopěnka k nim patří také.   Těsně před vydáním se nachází vaše kniha Přežít civilizaci. Tematizujete v ní svých třicet cest po zeměkouli. Jde o cestopis. Nepřipadá vám, že veškerý půvab sebraly tomuto vždy oblíbenému žánru dokumentární filmy a možnosti globalizovaného létání? Máte pravdu, že pro klasický cestopis tady už místo asi není. Však také moje kniha se do této kategorie neřadí: Ze všeho nejvíce je to výpověď o měnící se době a civilizaci. Začíná ještě v osmdesátých letech minulého století, kdy jsme byli zavření za železnou oponou a svět i cestování tak vnímali jinak. Ovšem přináší i zprávu o vyprázdnění pojmu „cestování“ v éře masivní turistiky. A přináší i zprávu o vnitřním zrání. Je to tedy spíš kronika než cestopis.   Jak byste charakterizoval motivy svého cestovatelského puzení? Poradil byste si se sarkasmem, že cestování a četba odvádějí lidi od vlastních myšlenek? To se těžko vysvětluje. Jak byste vysvětlil sexuální touhu někomu, kdy ji vůbec necítí? Nějak to souvisí s vášní pro život. Mám v sobě velkou touhu po poznání – ať už tom vědeckém a vzdělanostním, anebo prostě poznávat Zemi, na které jsem se narodil, její nejúžasnější místa. Cítím hluboký vděk za to, že jsem na některých těch místech mohl být. Je to jeden z důvodů, proč mám pocit, že žiji plnohodnotný život. A co se týče vlastních myšlenek, tak je to právě naopak: Při horském přechodu bývám sám se svými myšlenkami. Prožívám všechny možné škály emocí. Pro spisovatele je to pak obrovský rezervoár vnitřního materiálu.   Od vaší první cesty do Rumunska v roce 1983 až po Nepál v roce 2018 se rozléhá časová plocha pětatřiceti let. To máte tak dobrou paměť nebo jste si od samého začátku vedl něco na způsob cestovatelského deníku, podle kterého jste nyní postupoval při psaní knihy? Mám tak dobrou paměť. Tedy konkrétně na zážitky, atmosféru, události. A pak ještě na čísla. Na jména nebo na cizí jazyky vůbec. Dodnes si pamatuji téměř každý bivak, každé tábořiště ze všech těch cest. Odvíjí se v mé hlavě jako film. Nevím, jestli z toho budou mít radost moji parťáci na cestách. A jestli se k tomu, co si na ně pamatuji, ještě vůbec budou hlásit.   Jak se díváte na stále sílící volání ekologistů, aby se omezila letecká doprava? Smířil byste se s omezením svých cest do exotických končin ve prospěch zlepšení bilance plynů v naší atmosféře? Aktuální hlášení meteorologů si s gustem pochutnávají na tom, jak celosvětové restrikce kvůli koronaviru vylepšily ovzduší. Nestojíme na začátku obratu ve způsobech cestování? Je to součástí mého „Poselství z Nepálu“, které jsem natočil na mobil na jednom z vrcholů, a mělo pak tisíce zhlédnutí. Zavedl bych ekologické daně, protože jinak planetu zničíme. Letenky by měly mít v ceně započtenu svou ekologickou stopu. Postupoval bych progresivně: aby nějaký počet kilometrů byl zdaněn jen mírně, ale jakmile tento limit překročíte, danil by se každý kilometr víc a víc. Aby si každý uvědomil nadměrnost svého cestování. Já také nepotřebuji létat dvakrát ročně – úplně mi stačí jedna velká cesta za tři roky. Myslím a doufám, že cestování se opět stane něčím svátečním. Alespoň trochu. Je třeba přistupovat ke své spotřebě s pokorou. Problém je, jak ustát ten přechod, kdy kvůli tomu, že přestaneme konzumovat nadměrně, zmizí pracovní místa a vzniknou ekonomické problémy. Osobně vidím jako hlavní a největší hrozbu v přelidnění a s tím související devastaci původního životního prostředí. To je horší hrozba než skleníkové plyny, protože s těmi si naše technologie nakonec poradí. Zato zničené biotopy a celkovou přírodní rovnováhu obnovit tak snadno nedokážeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ze všech stran je slyšet pseudomoudré konstatování, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co dobrého se pro vás osobně i profesně rýsuje jako poučení, zážitek či zkušenost ze současného nouzového stavu? Pokud koronavirus do léta odezní a už se nevrátí, tak to lze brát jako určitou výstrahu a lze se z toho poučit. Pokud se ale bude vracet v nezmenšené síle, může to vést k problémům, které už západní svět přestane zvládat. Pak by se mohlo stát, že se dosavadní hodnoty zhroutí. Nepovažuji to v této chvíli za pravděpodobný scénář, ale zcela vyloučený není. Já osobně jsem několik týdnů pracoval z chalupy v Jizerských horách a užil jsem si tam předjaří jako nikdy předtím. Také jsem pokročil v psaní svého románu Smrt v Hamburku.   Kolik tipujete, že vznikne nových českých „románů z karantény“? V každém případě je mi předem líto všech, kteří se toho tématu chopí. Já jsem svůj román o rozkladu civilizace napsal už na konci devadesátých let a vyšel v roce 2003 pod názvem Konec zákona. Tehdy jej česká kritika i někteří mí přátelé zcela zavrhli. Byl prý příliš sadistický až brutální. Mezitím se mi už někteří omluvili a uznali, že byl vlastně spíš vizionářský. Literární téma by mělo mít nějaký přesah a nějakou hloubku a nemělo by být poplatné momentální situaci. Což neznamená, že nelze i současnou situaci hluboce literárně uchopit.   S výjimkou několika málo let po roce 1990 slýchám od českých nakladatelů stesky. Mnozí věštili zhroucení knižního trhu vždy nejpozději příští rok. Ono se však hroucení nekonalo a některým majitelům nakladatelství se očividně daří dobře. Není ten současný tlak na vládu právě proto neefektivní, protože si všichni zvykli, že tahle branže prostě bez nářků nevyžije? Tak to jste mne překvapil originálním pohledem na situaci. Je pravda, že jsme poměrně nestabilní obor a ty nářky tady byly. Také ovšem nevím, kde bychom dnes byli, kdyby se stalo to, co plánovala Nečasova vláda: totiž zvýšení DPH na knihy na 17,5 procenta. I s těmi deseti procenty je to na hraně. Podle mého názoru by se teď mělo začít uvažovat o osvobození knih od DPH. Vezměte si, že DPH je daň ze spotřeby. Stát na kupujícího uvaluje daň za to, že si něco koupil. Nezdá se vám nemravné, aby si stát bral svůj desátek z toho, že se někdo rozhodl koupit si knihu? Ale zpátky k vaší otázce: Tím DPH jen ilustruji, že my jsme se občas ozvat museli, abychom nedopadli ještě mnohem hůře. A pořád si myslím, že podpora ze strany státu je fatálně nedostatečná. Při obratu knižního trhu přes osm miliard jsou granty na vydávání knih cca 20 milionů. Vedle toho jsou tragicky podfinancované nákupy knihoven, takže obměna knihovního fondu u nás vychází asi na 50 let. Představte si, kde bude svět za 50 let. V posledních letech už bylo velice obtížné vydávat tituly, které bych třeba já osobně vydal rád. Rozvíraly se nůžky mezi úspěchem a neúspěchem a troufám si říct, že většina vydaných knih zůstala ve ztrátě. A teď přišla skutečná pohroma, pokles trhu odhadujeme až na tři miliardy, a to se v dobré kondici přežít prostě nedá. Základem ovšem je udržení sítě knihkupectví. Bez toho se knižní trh nenávratně zmenší co do objemu i pestrosti.   Jste šéfem organizace, která sdružuje knihkupce a nakladatele. Jak se vám daří slaďovat jejich zájmy, když je zřetelné, že zvyšování rabatu jedněm prospívá, druhé ničí? Abychom udrželi jednotu, musíme se zaměřit přednostně na průniková témata. Zásadně neřešíme obchodní vztahy našich členů – to by se Svaz mohl rovnou rozpustit. Ale protichůdné zájmy tu někdy jsou. Nejvíce se to projevuje při diskusi o pevných cenách knih. Zákon o pevných cenách knih by knihkupce chránil před slevami e-shopů, takže by jej většinou vítali. Na druhou stranu se ale řada nakladatelů bojí, že nemožnost poskytování slev u novinek by náš obor učinila nekonkurenceschopným vůči jiným oborům. Že by to prostě uškodilo trhu jako celku. A samozřejmě lze nějaký zákon prosadit jen za předpokladu, že se na něm shodne velká většina trhu. Takže zákon o pevných cenách knih zatím není na stole.   Ve své adrese odpovědným ministrům požadujete miliardu, která by pomohla uchovat knižní trh v chodu. Jak si představujete její rozdělení? Knihkupci, které stát svým nařízením zavřel, často nebudou schopní vydělat ani na odložené nájemné a ani na případné úvěry. Knihkupectví je dnes spíš služba veřejnosti než obchodní model. Často si síť knihkupectví drží distribuce, aby měla kde knihy prodávat, přičemž samotná knihkupectví nevydělávají. Odhadli jsme, že pokud by stát knihkupcům nahradil 100 procent nájmu v době zavření a 50 procent nájmu do konce roku (předpokládáme totiž spíše pomalý náběh tržeb), dělalo by to asi 450 milionů. To by tedy byla potřebná podpora pro knihkupce. Další hrozbou ale je, že vyjde dramaticky méně titulů, což také znamená dramaticky nižší příjmy pro autory, překladatele, redaktory, grafiky… ale také pro české tiskárny. Proto si myslíme, že by stát měl letos podpořit vydání téměř každé knihy – podpořit trh v jeho šíři. Navrhli jsme zastropovat takovou pomoc u každého nakladatele počtem titulů vydaných loni, zprůměrovat i počet stran, aby se nevydávaly dotované tenké brožurky, a dále podporu podmínit členstvím v SČKN, abychom eliminovali vznik účelových firem nebo třeba vydání nějaké neonacistické literatury apod. Svaz by měl roli jakéhosi etického garanta, ale samozřejmě by přijímal automaticky za členy důvěryhodné subjekty, které dosud členy nebyly. Vyšlo nám, že kdyby stát nakladatelům v souhrnu nahradil necelou polovinu jejich ztráty, jednalo by se o částku asi 550 milionů, což by znamenalo podporu na titul 46 tisíc Kč. Ta by byla splatná proti zaslání povinného výtisku a faktuře z tiskárny. Peníze by tak zůstávaly v českém polygrafickém průmyslu. Asi by přes veškerou snahu nevyšlo letos tolik titulů jako loni, takže by se nevyčerpala celá částka, ale nejspíš 400–500 milionů. Připomínám, že v běžném roce odvede knižní trh do státního rozpočtu více než miliardu. A teď, jednou, bychom potřebovali podporu my. A také připomínám, že knihkupci nemohou přežít jen s grantově podpořenými tituly, které navrhuje podpořit Ministerstvo kultury. Takové tituly dělají jen zlomek obratu. Knihkupci potřebují sortiment v celé šíři, stejně jako veřejnost.   Počet vydaných knih v České republice se pohybuje kolem patnácti tisíc titulů. Z toho je jen část beletrie, ale stejně, nepřipadá vám to jako příliš velké množství? Jak vypadá Česká republika v mezinárodním srovnání? Pestrost je na knižním trhu nejcennější. Každý si může vybrat knihu podle svého vzdělání, zájmu, životní situace, rozpoložení… Skoro každá kniha může plnit společenskou funkci. Zúžení sortimentu by znamenalo velké ochuzení pro českou společnost, a protože jako první začnou odpadat ty náročnější a odbornější tituly, odrazilo by se to i v konkurenceschopnosti. Ostatně, když v Německu vyjde 80 000 titulů ročně, tak těch našich 15 000 není číslo, ze kterého by se měla zatočit hlava.   Často se mluví o probíhající centralizaci jak v oblasti nakladatelství, tak v distribuci a knihkupeckém odvětví. Má tento proces negativní důsledky a v čem? Nepřispívá naopak třeba k profesionalizaci práce v redakcích? Ano, centralizace má pozitivní i negativní dopady. Negativními dopady je tlak na efektivitu a pomalé vymírání takových těch individualit – lidí, kteří svůj obor milují a vydávají knihy především z jiných než ekonomických motivací. Na druhou stranu ale opravdu většina těch velkých firem si počíná velmi profesionálně a svým způsobem přibližuje český knižní trh světovým standardům.   Je známo, že už po vzniku republiky nařizoval zákon zřizování obecních či lidových knihoven ve všech správních jednotkách, což síť půjčoven velmi zahustilo a víceméně s potížemi přetrvalo až do dnešní doby. Zájmem nakladatelů a knihkupců by mělo být, aby si lidé knihy více kupovali, než si je půjčovali. Jaký je váš názor na postavení obecních knihoven vůči knižnímu trhu? Je opravdu velmi specifické, když podnikáte na trhu, kde zároveň funguje na 6 000 bezplatných půjčoven. Přesto jsem od nástupu do funkce předsedy Svazu velmi zlepšil naše vztahy se zástupci knihoven. Musíme nalézt vzájemný balanc, protože společenskou prospěšnost knihoven nelze popřít a knihovny nám i vychovávají budoucí generaci čtenářů. I knihovníci si uvědomují, že potřebují fungující vydavatelský trh. Před vypuknutím krize bylo jednou z našich priorit významné navýšení nákupů ze strany státu – řádově o stovky milionů – a dále pak zvýšení náhradních odměn z výpůjček autorům a zavedení náhradních odměn pro nakladatele v rámci novelizace autorského zákona.   Český stát financoval v loňském roce poměrně masivní kampaň na podporu české literatury v zahraničí se speciálním zřetelem na německy mluvící země. Nemyslíte si, že vynaložení podobných prostředků by bylo z hlediska původní tvorby efektivnější, kdyby se představovali čeští spisovatelé domácí veřejnosti a podporovalo se české čtenářství? Jako český autor publikující v zahraničí vím, že bez významné grantové podpory malý jazyk v dnešním světě nemá šanci. Světové ambice si musíme zachovat – i jako stát i jako spisovatelé. Obracet se jen k českému čtenáři by bylo málo, i když mnozí mí kolegové spisovatelé se s tím spokojí. Je ale pravda, že pokud chceme uchovat nezanedbatelné množství autorů, kteří mají psaní alespoň z větší části jako svou profesi, musíme hledat možnosti jejich podpory. Protože český trh je až na výjimky nemůže uživit. A bohužel u nás není tradice placených čtení a besed jako v Německu. Stejně jako jsou u nás poloprázdné tribuny na fotbalové lize, jsou poloprázdné i besední sály při čtení autorů. Srovnání s fotbalem zde uvádím záměrně – je to zřejmě něco v české povaze, že se do toho veřejného prostoru příliš neženeme – lidé se drží v soukromí nebo jdou radši posedět do restaurace.   Týdny komerčního půstu vedou mnohé lidi k úvahám, na které jindy nebývá čas. Co kdyby někoho napadlo zprůsvitnět knižní trh tak, že by se profesionálně nakladatelstvími připravené knihy posílaly bez prostředníků přímo čtenářům a oni si je mohli vytisknout doma. Tisknou se dnes respirátory, proč by to nešlo s knihami? Zájemce by si v katalogu našel svazek, o který má zájem, zaplatil nakladateli on-line a vzápětí by přihlížel, jak se mu na psacím stole rodí kniha. Uvítal byste takový vývoj? Rozhodně by bylo skvělé, kdyby knihkupectví budoucnosti měla dokonalé 3D tiskárny a sloužila jako vzorkovny. Zákazník by si vybraný produkt nechal na místě zhotovit. Mělo by to úžasné pozitivní dopady na životní prostředí: Netiskl by se přebytečný náklad, takže by se šetřila energie i papír. Odpadla by i doprava knihy z tiskárny k nakladatelům, od nakladatelů k distributorům a knihkupcům. Místo hmoty by se posílala jen data. Ušetřily by se velké peníze za skladování. A nakladatelé by neměli peníze uvězněné ve vytištěných knihách. Zásadní otázkou je, jak už to bývá, cena. Toto řešení by mohlo fungovat teprve až by pořízení jedné kopie v 3D tiskárně nevedlo ke zvýšení ceny. Dosud je tomu tak, že čím větší náklad nakladatel vytiskne, tím nižší kusovou cenu u tiskárny dosáhne.   Domnívám se, že jsem poměrně informovaným čtenářem současné české beletrie. Někdy mě nad tím chaosem napadá, jestli má dnes ještě smysl mluvit o národní literatuře. Nevypařil se z tohoto pojmu dnes obsah? Jako spisovatel bych nerad hodnotil současný stav české beletrie. Řeknu ale to, čím jsem tady vždycky provokoval, že totiž se cítím být světovým spisovatele, tak trochu pohřbeným v malých českých literárních poměrech. Ty velké ambice se tady prostě nějak vytratily. Stačí se podívat na český film. {/mprestriction}  Martin Vopěnka (*8. 9. 1963) je spisovatel, nakladatel a od roku 2013 předseda Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze. Své profesní specializaci se však nikdy nevěnoval. Od sklonku osmdesátých let vydal jako autor desítky knih věnovaných dětem i dospělým čtenářům. Jeho vášní je cestování a zaujetí otázkami soudobé civilizace. V roce 1991 založil nakladatelství Práh. Příležitostně se v médiích prezentuje jako polemický publicista.

Čas načtení: 2020-03-11 17:07:51

Různé úhly pohledu… s fotografem a knižním grafikem Janem Křikavou

Ne, nebudu se zabývat dnes tolik populárními politickými diskusemi o uprchlících, o našem premiérovi, o koronaviru ani o ničem podobném, na co se dá dívat z různých úhlů. Já se přidržím literatury a kultury. Nebo, jako v tomto případě, fotografie. A to nejen tak ledajaké. Název tohoto článku vlastně není příliš přesný, protože výstava, na jejíž vernisáži jsem byl minulý týden v pátek, se jmenuje Symetrie II a jedná se o výstavu fotografií, respektive graficky upravovaných fotografií, zachycujících velmi zajímavě nejrůznější architektonické prvky nejrůznějších budov v Praze. Slovo symetrie se přitom celou výstavou skutečně prolíná. Autor, mladý fotograf a grafik Jan Křikava, totiž tyto jednotlivé prvky ze svých snímků vyňal a graficky „srovnal“ tak, že na jednotlivých fotografiích utvářejí skutečně zajímavé scenérie a tvary. Příkladné je třeba jeho využití fotografie vysílače na Žižkově, který Křikava sestavil hned čtyřikrát k sobě do tvaru velkého X. Člověk tak má možnost nejen se zamyslet nad celou perspektivou fotografie, ale i nad jejím obsahem, neboť spousta otázek, na něž je zatím odpověď jen neutrální X, se kolem této stavby šíří již od jejího postavení. Nicméně vraťme se k výstavě jako takové a k tomu, proč píšu o různých úhlech pohledu. Fotografie Jana Křikavy totiž nejsou jen graficky zdařilou prací s vyfotografovaným prvkem, ale jsou i výsledkem unikátního autorova pokusu dát fotografii jiný, skutečně zajímavý rozměr. Sedíte-li v literární kavárně Samsa v pasáži U Nováků, kde tato výstava probíhá, tak vystavené fotografie pokaždé uvidíte trochu jinak. Jednou se vám budou zdát tmavé, jindy světlé, někdy zastíněné, jindy vyloženě zářivé a pokaždé budete mít dojem, jako by doslova hořely. Jan Křikava totiž vyvolává svá díla na unikátní materiál – měděné desky. Různé úhly pohledu tak mění fotografie podle toho, jak měděné desky odrážejí přirozené i umělé světlo kavárny, z které strany se díváte a zda zrovna stojíte či sedíte. Každý úhel pohledu je zkrátka jiný a jedinečný. Protože mne technologie tohoto vyvolávání těchto fotografií zaujala a s autorem se dlouho znám, rozhodl jsem se ho na pár věcí zeptat. V tomto rozhovoru si přátelsky tykáme, protože se nad různými tématy scházíme již řadu let jako přátelé právě u Řehoře Samsy.   Honzo hned na začátek – jak jsi přišel s nápadem využití mědi jako podkladu pro vyvolávání svých fotografií? Tak to je otázka, které jsem se vážně bál, protože já vlastně ani nevím. Já se snažím dělat ty věci prostě jinak a už před nějakou dobou jsem udělal výstavu svých fotografií s názvem Symetrie, proto ta Symetrie II, kde jsem použil prvky abstraktní architektury. A tak nějak jsem jim chtěl dát nějaký jiný rozměr a chtěl jsem je udělat trochu trvanlivější, tak jsem začal experimentovat s hliníkem, potom s nerezem a nakonec jsem se dostal k té mědi, protože má tu zvláštní vlastnost, že nejdřív září a potom postupně pracuje, trochu koroduje a pořád se nějak mění. Takže každá ta fotka je vlastně originál, i kdyby jich existovalo víc. Navíc právě ten světelný prvek dodává každé fotce specifický ráz a pokaždé, když se na ni odněkud podíváš, tak jí vidíš nějak jinak, což je na tom to nejzajímavější.   Kde si vybíráš náměty? Máš k tomu nějaký klíč nebo fotíš, co tě zrovna napadne, tedy co třeba zrovna vidíš? Klíč k tomu nemám. Většinou fotím to, co mi tak říkajíc „cvrnkne do nosu“. Většinou jdu něco fotit nebo se jen tak procházím po městě a nakonec nafotím něco úplně jinýho, co se mi zrovna zalíbí a co vypadá zajímavě. Často je to úplně neplánovaně. Není to vlastně nic cíleného, všechno je to o tom, že jsem tu inspiraci našel a v tu chvíli mě to napadlo a potom jsem si s tím takhle pohrál.   My se tady díváme asi na patnáct tvých fotografií na měděných deskách. Používáš všechen materiál, co nasbíráš, nebo si potom vybíráš a zkoušíš a tak podobně? Ne to určitě ne, protože těch fotek vzniklo mnohem víc, rozhodně by se sem ani nevešly, a hlavně ten soubor fotek pořád roste, protože pořád nacházím nová a nová místa, co mě baví, takže to postupně doplňuji.   Jak vlastně tvoje fotografie na mědi vznikají? Je na to nějaká zvláštní technologie nebo je to klasické vyvolávání? Je to klasický černobílý proces ve fotokomoře. Je to normální světlocitlivá emulze, kterou se musí ta deska potřít, potom se to klasicky vyvolává jako černobílá fotka, jenom s tím rozdílem, že ta měď je chemicky aktivní s těmi látkami, takže je potřeba tu měď na to určitým způsobem připravit, aby se to dalo použít.   Jak dlouho trvá vyvolat takovou fotografii a kolik to stojí? Tak jenom ta velká měděná deska stojí tisíc korun, k tomu samozřejmě chemikálie a můj čas, kterého není málo. Já ty fotky dělám po nocích, ale i kdybych je dělal ve dne, tak se s tou mědí musí pracovat skoro v naprosté tmě, takže když si udělám doma temnou komoru, tak mám ještě ztlumené červené světlo na naprosté minimum sotva vidím, co dělám. Jednu tu větší desku dělám asi pět hodin se vším všudy, ale teprve po těch pěti hodinách, kdy se na ni podívám na světle, vlastně zjistím, jestli se mi vůbec povedla nebo ne. Často se mi tak stane, že po několika hodinách vezmu desku, všechno z ní vodou odstraním a můžu začít znovu. U těch menších je to tak poloviční doba. Výhoda proti normální fotografii je, že opravdu každé vyvolání na té měděné desce je nějak jiné, takže z toho je pokaždé originál. Nikdo nikdy nebude mít dvě stejné fotografie na měděných deskách.   A máš už nějakou zkušenost, co s tou fotografií udělá stáří? Protože sám jsi připomenul, že měď koroduje a pracuje. Vzhledem k tomu, že jsem s tímhle tématem začal experimentovat před rokem, tak mám stálost jeden rok. Ale pokud já tu fotku udělám pořádně, tedy pokud ji dobře vyperu, ustálím a vyvolám, tak by měla ta trvanlivost být dobrá. V tomhle případě je to ještě tak že tu fotku musím zalakovat, takže je i do určité míry chráněná a měla by vydržet dlouho.   Co teď dál chystáš? Protože já vím, že jsi také knižní grafik a že hodně s přítelkyní cestujete a píšete o svých cestách. Takže co dál? No tak teď moc necestujeme, protože jsem čerstvě tatínkem, ale momentálně vedu svůj časopis, kterému se nejvíc věnuji. Je to interaktivní časopis na internetu, volně dostupný bez poplatků, a jmenuje se to MojeArgo. Vychází to jako měsíčník, ale má to tou interaktivitou i svoje přesahy. Vycházejí tam rozhovory, audioukázky, knižní novinky Arga a tak podobně. A protože to dělám z opravdu té větší části sám, tak se teď věnuji hlavně tomu. A pokud jde o fotky, tak já jsem rád, že jsem teď dodělal tuhle výstavu, ale chtěl bych v tom nějak pokračovat dál i do budoucna, dostat to i do nějakých dalších galerií a třeba se dostanu zase někam dál.   Výstava Symetrie II probíhá v kavárně Samsa v pasáži U Nováků až do 20. března. Pokud byste měli zájem o dílo Jana Křikavy, můžete se podívat na jeho stránky www.jankrikava.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-15 13:55:30

Jaké jsou trendy v manikúře pro léto 2024?

Léto je za dveřmi a kromě nového outfitu byste se měli zaměřit také na vzhled svých nehtů. Jaké trendy budou kralovat oblasti manikúry letos v létě? Přinášíme vám žhavé tipy na ty nejlepší z nich. Nehty jsou vizitkou každé ženy Nezáleží na tom, zda pracujete rukama nebo v kanceláři. Pěstěné a udržované nehty jsou vizitkou každé ženy. Proto si vždy najděte čas na jejich úpravu. Aby vaše nehty vypadaly zdravě a reprezentativně, zaměřte se na to, co jíte a věnujte jim také dostatečnou péči. Kromě kvalitních laků na nehty se neobejdete ani bez pečujících olejů a krémů. A jakou barvu laku zvolit letos v létě? Toto jsou ty nejžhavější trendy seřazené od těch nejpřirozenějších až po ty nejextravagantnější. Přirozená francouzská manikúra Tou vůbec nejpřirozenější barvou pro nehty je růžová. Pro ženy, které nerady experimentují, máme zcela jednoduchý tip: vsaďte na moderní francouzskou manikúru. Jak vypadá? Místo kontrastu mezi bílou a růžovou zvolte pouze růžový odstín. Lak by neměl být příliš krycí a pod ním by měla vykukovat přirozená barva vašich nehtů a bílé špičky. Kovový trend Milujete stříbrné a zlaté odstíny? Nehty nalakované průhledným lakem doplňte o stříbrné či zlaté špičky. Tento trend je poměrně jemný, elegantní a hodí se ke každému oblečení. Abyste barvu konečků nehtů sladili se svým lookem, vsaďte na ladící barvu náušnic, prstenů i náhrdelníků. Pastelové barvy Oblíbené budou toto léto také pastelové laky na nehty. Umírněného vzhledu nehtů docílíte použitím pastelové růžové, odvážnější z vás mohou sáhnout po pastelové modré či zelené. Pastelové nehty vypadají báječně v kontrastu s opálenou pokožkou a hodí se jak k moři, tak i na chalupu. Červená v hlavní roli Nedáte dopustit na naprostou klasiku a vaše nehty mají celoročně červený odstín? Nadčasová klasika bude samozřejmě trendy i letos. Pohrát si ovšem můžete s odstínem červené. Populární je třešňově červená... Čtěte více Příspěvek Jaké jsou trendy v manikúře pro léto 2024? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-07-23 10:00:00

Petr Pavel. Pozdě, ale snad přece??

 Petr Pavel: Vidím to jinak a očekávám debatu. Pavel chce jednat s vládou o stanovisku ke Gaze Markéta Hrbková:Opravdu? No, to je škoda, že se nezmínil dřív, než jsme se stali těmi, s kým nemá cenu ani mluvit. Je to skutečně zvláštní: pan prezident mlčí jak hrob a ozve se vždy poté, co přijde něco, co nás upozorňuje, že ztroskotáváme v komunikaci s Evropou ( což je, mimochodem, také jeho doména, nejen toho magora Li). Z Lipánka se prostě zvedá žaludek, ale tohle je chytrej chlap, který je , světe div se, prostě posra*...Děkujeme, pane prezidente, to je hezké, škoda, že za voly už jsme. Yasar Abu Ghosh: Pro Jana Lipavského - ministra zahraničí ČR je důkazem správnosti “strategie vlády” to, že Hamás uvítal prohlášení 29 zemí na nutnost okamžitého zastavení bojů a dodání humanitární pomoci. To fakt není nikdo v jeho okolí, kdo by mu řekl, že čím víc mluví, tím hůř? Monika Le Fay: Už velmi dlouhou dobu pracuju na tom, aby se naše iniciativa převozu dětí z Gazy do Čech na léčení uskutečnila. Kdybych měla dolar za každý plk, za každé odsouvání, každé vykrucování, každé zametání pod koberec, každé odkládání na potom a na druhou kolej, každé vyjádření jak to teď nejde a proč to nejde a každé tvrzení že děti  teď nejsou na pořadu dne, protože je dovolená, okurková sezóna, teď se to nehodí a hlavně - dělá se - bacha - P.R., osobní kontakty s politiky, které nechceme naštvat, osobní důležitost, osobní hobby házet klacky pod nohy komukoliv, kdo dělá zadarmo to, za co jsou oni placeni - už bych byla dolarová miliardářka. Místo toho si skládám svou knihu Čeští intelektuálové ve službách dehumanizace - Historie se opakuje. Existuje někdo, kdo řekne Petru Pavlovi, ať to podpoří? Je v jeho okolí  někdo empatický? O nikom nevím. Za to za mletí pantem, mlácení prázdné huby a slámy bych mohla z fleku nominovat na Řád Bílého lva.

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-17 05:12:09

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla redakce St, 04/17/2024 - 05:12 Zábava Klíčová slova: platby NeteraPay platby v casinu rychlé občerstvení Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kasina se v poslední době transformují z prostých center hazardních her na multifunkční rezorty, kde vysoká gastronomie hraje stejně důležitou roli jako ruleta nebo poker. Překračují hranice obvyklého vnímání hazardních her a stávají se epicentry, kde se mísí umění, zábava a nejnovější trendy gastronomie. Jedinečné jídlo zde láká návštěvníky stejně silně jako nadšení z her, čímž vytváří nezapomenutelné zážitky. S růstem zájmu o gurmánské požitky se kasina adaptují na trendy gastronomie, nabízejí rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do luxusních pokojů. Stolování v kasinu se tak proměňuje v umělecká díla, která odrážejí širokou škálu kulinářských tradic a inovací, posouvají hranice možného a lákají gurmány a milovníky jídla z celého světa. Stejně jako se kasina snaží zpříjemnit zákazníkovi zkušenost příjemným gastronomickým zážitkem ochutnávkou luxusních mezinárodních pokrmů, inovují zákaznickou zkušenost i v digitálním světě - konkrétně co se týče platebních metod. Jednoduchost a bezpečnost plateb je totiž jedním z nejčastějších kritérií spokojeného zákazníka. K vidění je například uvedení nové metody platby NeteraPay do online casina, která slibuje rychlejší, bezpečněji a snadnější platby. Na těchto inovacích, ať už gastronomických či platebních je znatelné, že se majitele kasin snaží hazardní hru zpříjemnit nejen ve světě fyzickém, ale i tom digitálním. Kulinářská alchymie v kasinu V kasinových restauracích se běžné suroviny proměňují v nevšední gastronomické zážitky, což je důkazem, že kulinářská kreativita a inovace neznají hranic. Šéfkuchaři v těchto prostředích využívají nejmodernější techniky a přístupy, jako je nízkoteplotní vaření, fermentace nebo serifikace, aby z běžných ingrediencí vytvořili neobyčejné pokrmy. Díky této alchymii se například obyčejná zelenina mění v díla, která jsou vizuálně ohromující a chuťově nepřekonatelná. Speciální jídla nabízejí unikátní kombinace chutí, které návštěvníkům nabízejí zážitky, jež překračují jejich očekávání od tradiční kasinové kuchyně. Rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do privátních suite je další službou, která zvyšuje komfort hostů a umožňuje jim plně se ponořit do hry bez nutnosti přerušovat své zážitky hledáním pokrmů. Kasina také často experimentují s pokrmy ze zeleniny, aby uspokojila rostoucí poptávku po zdravějších a vegetariánských volbách, a přitom zachovala gastronomickou vynikající kvalitu a originalitu. Tento přístup nejenže podporuje udržitelnost tím, že klade důraz na lokální a sezónní suroviny, ale také nabízí hostům možnost objevovat nové chutě a textury. Kasinové restaurace se tak stávají laboratořemi chutí, kde se neustále testují a představují nové koncepty, jež odrážejí nejnovější trendy v gastronomii a přinášejí revoluci v zážitku z jídla. Must - try kasinové delikatesy Kuchyně kasina definují nezapomenutelné pokrmy, které sahají od luxusních steaků po propracované dezerty. Tato gastronomická díla představují spojení tradičních chutí s moderními technikami, vytvářející tak jedinečné zážitky, jež lákají gurmány z celého světa. Mezi nejoblíbenější jídla, která se stala ikonami kasinové kuchyně, patří: Pečená kachna: Perfektně propečená kachní prsa s křupavou kůží, podávaná s bohatou omáčkou a sezónními přílohami. Pečená kachna je symbolem luxusu a umění přípravy jídla, přičemž každé kasino se snaží přidat do receptury něco unikátního. Steaky s tatarskou omáčkou: Výběrové kousky masa, grilované k dokonalosti a servírované s domácí tatarskou omáčkou, představují vrcholný projev kulinářského umění. Tyto steaky jsou často označovány jako nejoblíbenější jídlo mezi návštěvníky kasin. Speciální dezerty: Od jemných čokoládových fondánů po inovativní dezerty s použitím molekulární gastronomie, kasinové dezerty jsou vrcholným zážitkem každého jídelníčku. Tyto dezerty jsou nejen vizuálně ohromující, ale také chuťově nezapomenutelné. Pokrmy ze zeleniny: Inovativní a kreativní zpracování zeleniny, které osloví i ty nejnáročnější gurmány. Mořské plody: Čerstvé a kvalitní mořské plody, připravované na mnoho způsobů, od jednoduchých grilovaných krevet po sofistikované mořské plody s exotickými omáčkami. Lokální speciality: Každé kasino hrdě prezentuje jídla, která odrážejí lokální kulinářské tradice a ingredience, přinášející gastronomické zážitky, které jsou jedinečné pro danou lokalitu. Tato rozmanitost a kvalita jídel přispívají k tomu, že kasina jsou dnes považována nejen za centra hazardu, ale i za vyhledávané destinace pro milovníky vynikajícího jídla. Šéfkuchaři stojící za kasinovou magií Za každým luxusním jídlem v kasinových restauracích stojí příběh talentovaného kuchaře, jehož dovednosti, vášeň a kreativita jsou základem jedinečných chutí a prezentace pokrmů. Tito šéfkuchaři, často vycvičeni ve světově proslulých kulinářských institucích, přinášejí do kasinových kuchyní nejen svou technickou dokonalost, ale i lásku k experimentování, což je zřetelné v každém talíři servírovaném hostům. Mnozí z těchto kuchařů jsou mistři molekulární kuchyně, umění, které kombinuje vědecké poznatky s gastronomií k vytváření pokrmů, jež oslovují všechny smysly. Příkladem může být pokrm, kde se prchavý kouř uvolňuje při otevření poklopu, nebo gelové kaviárové kuličky, které explozivně uvolňují chuť v ústech. Tyto pokrmy nejen ohromí svým vzhledem a chutí, ale také vyvolají konverzaci a zanechají trvalý dojem. Pokrmy ze zeleniny zaujímají v menu kasinových restaurací stále významnější místo, což odráží rostoucí trend zdravějšího stravování a zájem o vegetariánské a veganské možnosti. Kuchaři se zde často uchylují k inovativním metodám, jako je fermentace nebo sous-vide, aby maximálně využili přírodní chutě a textury zeleniny. Taková jídla často překvapí svou hloubkou a komplexností chutí, a dokáží přesvědčit i ty, kteří zeleninu obvykle nevyhledávají. Významnou roli hraje také osobní příběh kuchařů, jejich cestování, zkušenosti a kulturní odkaz, který s sebou přinášejí do kuchyně. Tyto zkušenosti se odrážejí v jejich jídlech, čímž se každý pokrm stává vyprávěním, mostem mezi kulturami a způsobem, jak sdílet světový pohled skrze gastronomii. Luxusní jídlo v kasinových restauracích tak není jen o samotné chuti nebo estetice, ale o celkovém zážitku, který je hluboce ovlivněn vášní, kreativitou a osobním příběhem kuchařů stojících za každým talířem. Gastronomická rozmanitost kasina Kasina po celém světě představují širokou paletu kulinářských stylů a nabídek, které uspokojí jak neformální chutě, tak i ty nejvybíravější gurmány. Nabídka sahá od rychlého občerstvení po vybrané gurmánské zážitky, což odráží diverzitu přání a očekávání jejich návštěvníků. Neformální občerstvení často zahrnuje rychlé a chutné možnosti, jako jsou sendviče, saláty nebo burgery. Mezi tyto jednoduché, ale kvalitní možnosti patří i vídeňský salát, klasika evropské kuchyně, který kombinuje čerstvou zeleninu s tradičními dresinky, a představuje rychlou, ale vyváženou možnost pro ty, kdo si chtějí jen odpočinout od vzrušení z her. Luxusní hlavní jídla v kasinových restauracích sahají od výběrových steaků, přes sofistikované mořské plody až po inovativní pokrmy z molekulární kuchyně. Tyto pokrmy jsou pečlivě připravovány s ohledem na detail, přičemž jsou využívány nejkvalitnější suroviny z celého světa. Šéfkuchaři zde vkládají svou vášeň a um do každého talíře, aby zajistili, že každé jídlo je nejen chutné, ale i vizuálně ohromující. Luxusní oběd v kasinu je často vyhledávaným zážitkem, který přináší jedinečnou příležitost ochutnat mnohostrannost a bohatost kuchyně v jediném sezení. Tato obědová nabídka může zahrnovat několik chodů, od lehkých předkrmů až po bohaté dezerty, poskytující tak úplný gurmánský zážitek. Různorodost nabídky v kasinu tak odráží složitost a bohatost světové gastronomie, poskytující návštěvníkům nejen vzrušení z her, ale i kulturní a kulinářské cesty, které jsou stejně pestré a vzrušující. Každá restaurace v rámci kasina se snaží vytvořit jedinečnou atmosféru a nabídku, aby zajistila, že stravovací zážitek bude pro hosty stejně nezapomenutelný jako jejich hra. Víno a jídlo: průvodce kasinem Spárování vína s jídlem v kasinových restauracích je umění, které zvyšuje kulinářský zážitek na zcela novou úroveň. Sommeliéři a kuchaři spolupracují, aby vytvořili harmonii chutí, která podtrhuje a zároveň obohacuje každý pokrm. Tato synergie je klíčová pro dokonalý gurmánský zážitek, přičemž každé víno je pečlivě vybráno tak, aby doplňovalo specifické chutě a textury pokrmů, od lehkých předkrmů až po bohatá hlavní jídla. Například krevety na grilu jsou klasikou, která se často objevuje na menu v kasinových restauracích. Pro tento pokrm sommeliéři obvykle doporučují lehká a svěží bílá vína s vyváženou kyselostí, která dokážou zdůraznit delikátní chuť mořských plodů bez toho, aby je přehlušila. Vína jako Sauvignon Blanc nebo mladé Chardonnay jsou ideální volbou pro jejich schopnost komplementovat jemné kořeněné a bylinkové nuance krevet. Světová gastronomie pak v kasinových restauracích nabízí rozmanitost, která vyžaduje hluboké znalosti a zkušenosti při výběru vína. Sommeliéři čerpají z širokého spektra vín z celého světa, aby našli perfektní pár pro každý kulinářský styl. Ať už jde o robustní červené víno k argentinskému steaku nebo o jemné rosé k thajskému salátu, klíčem je pochopení, jak složité chutě jídla a vína spolu mohou souznít a tvořit harmonický celkový zážitek. Expertní sommeliéři často také pořádají degustační večery nebo speciální vzdělávací akce, které hostům umožňují prozkoumat různé možnosti spárování a naučit se, jak vybrat ideální víno k jakémukoli jídlu. Díky tomuto přístupu se stravování v kasinu stává nejen příležitostí k jídlu, ale také k vzdělávání a objevování nových gastronomických zážitků. Přidat komentář FOTO i TEXT součást dodaného PR článku. V tomto článku jsme se zaměřili na kulinářský zážitek, který kasina přinášejí - od nejčastěji podávaných pokrmů, přes osobitost šéfkuchařů, po důležitost výběru správného vína.

Čas načtení: 2024-05-03 15:12:29

O dětech z jiného těsta a divokých vajec [Lukáš Jůza / Pikola]

Jak známo, každé dítě je úplně jiné. Každé je odjinud, každé se jinak jmenuje, každé je jinak staré a vysoké, má jinou barvu očí a vlasů, má pihy, nosí brýle či rovnátka, nosí ze školy jedničky, anebo dočista jiné známky.

Čas načtení: 2021-10-24 19:48:48

Půl roku samoty

Povídka pro zimní nečas Dávno ten třeskutý mráz přestal vnímat. Tlustý kabát, beranice do čela, silné mozolnaté prsty v kožených rukavicích. Její šálu měl omotanou až k nosu. Nechal si ji, aniž by to věděla. Jen chvíli ji hledala, než to vzdala. Když člověk pálí mosty, nebývá moc trpělivý. Přes záda měl přehozený tlustý vak. Brodil se neprostupnou krajinou, kde široko daleko krom bílé a černých špiček stromů nebylo vidět nic jiného. Romantika zimní krajiny zhrubla do statického němého filmu. Jen při pohledu na nebe ho uchvátila jasná modř a oslepující paprsky slunce se odrážely ve sněhových peřinách. Sešlapoval ze shora pár desítek metrů níž do lesního porostu. „Brito!“ zavolal na fenku. Snadno se mu ztrácela z dohledu. I když měla tmavý hřbet, jakmile se párkrát ve sněhu vyválela, skoro splynula s okolím. Aljašský malamut nadšeně přiskákal  s otevřenou tlamou a mrskajícím ocasem. Bez ní by to tu těžko dával. Byla jeho rodinou a věrným posluchačem. Nádherné huňaté psisko. Dárek od Emy pro poslední sbohem, kdy už se člověk nezastaví, ani naposledy neotočí. Odmítl se odstěhovat do města a stejně tak Ema usoudila, že tady opravdu žít nedokáže. V nezkrocené zemi nikoho. Většinu roku je tu chladno až mrazivo a pořád sněží! Půvabné jí to přišlo jen prvních pár dnů, kdy pohled z okna na daleké obzory rozptýlil nahromaděný stres a nutilo jí to uspořádat si vlastní hodnoty. Ale každodenní probouzení do prochladlé boudy, kterou je zapotřebí vytopit nařezaným a naštípaným dřevem… ? Ruce měla popraskané a plné hnisajících záděrek. Když přijela, ani nevybalila. Stále otáčela tentýž svetr a vyteplené kalhoty. Východ slunce byl ale vždy nádherný: jak se ten zlatavý kotouč vyloupl z neznáma a obarvil vrcholky hor. Zpočátku každé ráno pomáhala odhrnout cestu kolem domu. Smála se, jak se bíle prášilo. Jak po něm házela sněhovými koulemi, nebo když ji povalil do studené sněhové peřiny a ona se pod jeho tíhou propadala hlouběji. Píchalo ji u srdce, přijímala mrazivé polibky a dívala se do jeho očí, které se leskly radostí. Později rezignovala a pak už ani nechtěla vycházet ven. „Nemá to smysl. Kam se tady dá jít? Všude to je stejné. Každý den a každé ráno. Pořád dokola.“ Nakonec odjela. Odvezl ji sněžným skútrem k nádraží. Od té doby se viděli jen jednou. Když mu přivezla štěně. Znovu se zeptala, zdali si to nerozmyslel. I když odpověď tušila. „Tak ať se tam aspoň nezblázníš.“ Bez internetu, elektřina na vlastní generátor, televize se základními programy. Dlouho doufala, že na displeji spatří jeho tvář. Někde uvnitř byla drobná jiskřička. Nepřála si, aby se rozešli, ale zůstat nemohla. Rozhodně ne. A nařizovat mu, aby žil tam, kde by byl nešťastný, to taky nechtěla. Kde není kompromisu, není cesty. Když doufala, bylo to jako věřit v zázrak, a odmítala si nahlas připustit, že na ně už dávno nevěří. *** Zastavil se u středně vysokého smrku. „Tady je to správné místo,“ řekl Britě. Psisko sic netušilo, o co jde, ale souhlasně štěklo. Martin odložil vak a vytahoval z něho mrkve, lojové koule, kukuřičné klasy a slaměné věnce. Pustil se do zdobení stromu. Vánoce na konci světa. Pro ty, kteří ani netuší, že nějaký takový svátek existuje. Nic je s námi nespojuje, a přesto to děláme. Protože Vánoce jsou o darování, o sdílení a… „O to nebýt sám?“ zamumlal. Brita pokorně poslouchala každé slovo. Milovala jeho hlas. Bylo to znát z toho nevinného pohledu, jak to jen psi dokážou. Položila mu tlapu na ruku, když se skláněl pro další lojovou kouli. „Co si o tom myslíš?“ podíval se do jejich očí. „Loni to bylo jiné. Ale to ty nevíš. Ještě jsi tu nebyla.“  Když dokončil výzdobu, měl ze sebe dobrý pocit. „Doufám, že jim bude chutnat.“ Brita povyskočila a zaštěkala. Spolu se pak stejnou trasou vydali zpátky. V krbu plápolal oheň a dřevo praskalo. Seděl na houpacím křesle, popíjel čaj. Z hrníčku, který přivezla a zapomněla. Úmyslně. Pár nenápadných stop po ní zůstalo, aby z mysli jen tak nevymizela. Aby ani on nezapomněl. Brita ležela na podlaze a okusovala kost. Po chvíli ji to přestalo bavit a položila hlavu na svou tlapu, sledovala ho. Pak přivřela oči. „Za pár dní je Štědrý den. Tak co myslíš?“ zeptal se. Jen lehce zvedla víčka a znovu přivřela. „Myslíš, že měla pravdu? Tak co mám dělat? Tolik měsíců uteklo jako voda. Stejně bych už jinak žít nedokázal. A co s barákem? Někdo se tady o to musí starat.“ Brita hlasitě zívla. „Nudím tě?“ ušklíbl se. Čaj byl stále vřelý. Rád prsty objímal hrnek, až se mu horko propalovalo přes kůži. Taková zkouška výdrže: kdy je to ještě příjemné a kdy už palčivá muka. „Je to jako s životem, víš?“ obrátil se na svého čtyřnohého přítele. Lidský kontakt vymizel a on si ani neuvědomoval, že někdy jeho slova začínají uprostřed myšlenky. Vedl rozhovor s němou tváří, která dokázala odpovídat jen věrným pohledem. Neměl s tím problém. „Dlouho je to krásné a byl jsem šťastný, než přišla bolest z jejího odchodu. Půl roku samoty je víc než dost, nemyslíš?“ Vždycky byl uzavřený. A tahle bouda uprostřed nedotčené přírody mu přinesla pocit, že přesně to hledal. „Neměl by ses vyhýbat konfliktům,“ vzpomněl si na její slova. „Jinak budeš pořád jen před něčím utíkat.“ „Neutíkám,“ špitl a sklopil oči. „Tak proč nic neříkáš?“ „Nechci se s tebou hádat.“ „Jenže takhle se nic nevyřeší.“ „Nechci nic řešit.“ Vyhovovalo mu to. Žádný společenský nátlak, jen on a nekonečno. Vstal z křesla a přiložil poleno do krbu. „Mohli bychom tu žít sami napořád?“ zeptal se. Občas se mu zasteskne, zapne televizi, podívá se na zprávy, zaplní se pocitem křivd, útoků, autonehod, válek a politických úskoků a utvrdí se, že tohle nechce. Večer ulehá na postel. Její obrázek má v rámečku na stole. „Dnes mi není dobře. Půjdu si lehnout dřív.“ Ráno se probudil propocený. V ústech sucho, v krku ho pálilo, těžko polykal. Místnost se chvěla, rohy se křivily, jako by se chtěly v paprscích k sobě natáhnout a hned rozplynout. Ruce i nohy byly těžké. Brita poskakovala, štěkala a tahala za peřinu. Každý pohyb byl pro něho namáhavý. A poprvé po delší době pocítil úzkost a smutek. Zvláštní svíravý strach, že možná naposledy vydechne a neřekne jí, jak mu chybí. Tiskl se k fotografii, díval se do její tváře a myslel, že mu stékají slzy. Ale když se dotkl obličeje, byl suchý a horký. Chtěl Britě říct, co má na srdci, nadechl se, ale z úst nevyšla ani hláska. „Vydechnu naposledy“, pomyslel, „a nikdo ani neuslyší mé volání o pomoc.“ S námahou se doplahočil do kuchyně pro nový čaj. Zabalený v dece posedával u krbu, dotýkal se hladkého porcelánu a sledoval oheň. Když mu zvlhly hlasivky, řekl sýpavě: „Blíží se Vánoce. Lidé by neměli zůstávat sami… Měli by najít cestu k těm, které mají rádi, co myslíš?“ Ucítil nepříjemný chlad, který mu zavanul u ucha. „Tys nechala otevřené dveře?“ zlobil se na Britu. U zápraží se rozhlédl a vdechl mrazivý vzduch. Zima je nádherná. Krásná, ledová, štiplavá, třpytivá, těžká… Brita se postavila po jeho boku, jako by cítila totéž. „Dnes nepůjdu ven. Musím se vyležet a pak vyrazíme do města. Vlakem. Schválně jestli si ji budeš ještě pamatovat…“ Mrkl na ni a dobelhal se do postele. Proležel pět dní. Jedvadvacátého prosince si zabalil tašku, nasadil Britě popruhy a vydali se až k úpatí hory k nádraží. Vlak do těchto končin jezdí dvakrát denně, ale bez záruky. Pokud napadne příliš sněhu, končí o dvě zastávky dříve. Přivítalo ho příjemné teplo a pohodlí. Byl nervózní a přemýšlel, jestli se neunáhlil. Vytáhl mobil. Celou dobu mu byl v horách k ničemu. „Měl bych ji zavolat, nemyslíš?“ zeptal se Brity. Jediné cestující v celém vagonu, dvě postarší paní, se na něho mile usmály. „Lidé by neměli chodit bez ohlášení…“ Vyhledal číslo. To bylo rychlé, ale stisknout volání už tak snadné nebylo. Mračil se na displej mobilu s palcem centimetr nad ním. „Tak už jí zavolejte,“ řekla jedna z dam, v jejíž tváři se zračila něha stáří. „Možná bych…“ navázal. „Jedete na návštěvu? Na Vánoce?“ zeptala se druhá. Přikývl. Hlasitě polkl. Dlouho s nikým nemluvil, ale bylo to fajn. Obě stařenky ze sebe vyzařovaly naprostou pohodu. „Kdo ví, jestli mě ráda uvidí.“ „Ale to víte že ano,“ řekla ta první. „Jen to zkuste.“ Tak zavolal. Tělem se mu rozlilo teplo. Slyšet její hlas po tak dlouhé době! „Počkej na mě v přestupní stanici…“ řekla. Když skončil hovor, stále se usmíval. „Dobře to dopadlo, viďte?“ zeptala se zvědavá stařenka. Vesmír má své zvláštní kouzlo. Vkládá do nás tolik síly a energie. Záleží jen na nás, kdy si to uvědomíme. Ani Ema nedokázala doma jen tak sedět. Brzy bude Štědrý den. Litovala, co se stalo, ale vrátit to nešlo. Přes všechna úskalí, tohle je ta příležitost, kdy se musí sejít. Silnější důvod už možná ani nebude. Sbalila tašku a vydala se na vlak. Ve stejný den, stejné ráno. Nakonec se shledají na půli cesty. Obejmou se na nástupišti, protože na něho bude čekat. Usadí v hale, zdobené secesními obrazy. Projdou parkem, dojdou na náměstí, kde se tyčí vysoký strom, vše kolem září a hrají koledy. Pro tento okamžik si nemusí přát nic víc. Je to ten nejlepší čas, který se jim plní. Pak už to je jen na nich. Martina Boučková

Čas načtení: 2016-09-06 12:15:00

Stavebnice lego potěší každé dítě

Lego je tu s námi od 19. století. Jistě mi dáte za pravdu, že tuto stavebnici také znáte. Tyto stavebnicové kostičky jsou v každé domácnosti a herničce. Barevné kostičky lákají každé dítě a navíc si s nimi vydrží hrát hodiny. Kostky a kostičky Různobarevné kostičky, minifigurky a různé tvary, kter ...

Čas načtení: 2022-05-04 07:00:51

Startuje podcast Jazz do kapsy Českého rozhlasu Jazz. Zaručené jazzové rady Matěje Belka

Český rozhlas Jazz začal vysílat nový satiricko-vzdělávací podcast Jazz do kapsy. Každé úterý od 10.00 hodin v něm Matěj Belko přinese porci zaručených jazzových rad s reálnými i méně reálnými hosty. Jak být správným jazzmanem, jak vydělat na jam session, jak docenit gastro jazz? To jsou jen některé ze zásadních témat, na které si posvítí autor podcastu Matěj Belko, hudebník ceněný pro spolupráci s Davidem Kollerem, Lenkou Dusilovou nebo s Vladimírem Mišíkem. Belko je známý svým suchým humorem, ale i pozorovacím talentem, s nímž nahlíží pod pokličku hudebního dění. Díky těmto vlastnostem se stal v podstatě youtuberem, mimo jiné v sérii Kumšt. „Kromě hraní, skládání, hudební produkce a fanouškovství mě baví pozorovat různé muzikantské stereotypy a dění okolo. Svět jazzu se někdy bere dost vážně, a to je přesně něco pro mě. V tomto podcastu se na jazz podíváme trochu jinak,“ říká Belko. „Popovídáme si o něm se zajímavými lidmi, z nichž některé skutečně svět neviděl, jako třeba se zástupcem jazzové policie, se scatovým textařem, nebo s vynálezcem jam session,“ dodává. Desetidílný podcast slibuje setkání s hosty, na které se v jazzových časopisech zapomnělo. Podívá se na zoubek pojmu „najazzlost“, zjistí, proč se z gastrojazzu stal nový underground nebo zda lze tradiční jazz uchránit před moderními trendy. Nebudou chybět ani historky kapelního řidiče. Podcast Jazz do kapsy nabídne pravidelné rubriky Rozhovor u klavíru a Lick týdne. Lick je krátká hudební fráze užívaná muzikanty při improvizaci, která je pro někoho klišé, pro jiného nezbytná součást prezentace. Své oblíbené jazzové licky v podcastu představí speciální hosté Ondřej Pivec, Beata Hlavenková, Markéta Foukalová nebo Marcel Bárta. Jazz do kapsy lze poslouchat na Českém rozhlasu Jazz od 3. května každé úterý v 10:00 hodin (repríza v sobotu v 10:00 hodin). Každé úterý stanice odvysílá premiéru nového dílu na webu jazz.rozhlas.cz, v mobilní aplikaci mujRozhlas a v dalších podcastových aplikacích. Český rozhlas Jazz je digitální stanice Českého rozhlasu. Vysílá jazz 24 hodin denně v širokém žánrovém rozpětí od jeho počátků po aktuální fúze. Podcast Jazz do kapsy uvádí jako premiérový podcast o jazzu.

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-10 21:23:31

William Somerset Maugham: O údělu člověka (ukázka z knihy)

Ve svém díle O údělu člověka vytvořil William Somerset Maugham jeden z prvních románů lékaře, které dosáhly ve 20. století značné  obliby u čtenářů i autorů po celém světě. Maugham, handicapovaný koktavostí a homosexuálními sklony, ho plánoval již od svých 23 let, od doby lékařské praxe v nemocnici sv. Tomáše. Jeho hrdina Philip Carey, senzitivní medik a pak lékař postižený tělesnou vadou, zcela zřetelně vychází z Maughamových vlastních životních prožitků, avšak v klikatém třicetiletém vývoji jeho života se zároveň odrážení problémy a rozpory celé tehdejší mladé generace, která „již nevěřila v Boha“, ale ještě ze „starého zvyku Bohu děkovala za to, že v něho přestala věřit“. Základní myšlenkovou i citovou atmosférou Maughamova románu je skepse, převládající mezi evropskou inteligencí v dusném období před výbuchem války. Autor otevřeně pitvá nitro svého hrdiny, jeho komplex méněcennosti, jeho závistivost nebo krutost, jeho sobectví a krajní individualismus, vystřídaný zoufalým pocitem osamělosti, i jeho závislost na morálně rozkolísané ženě. Philip je tak soustředěn na sebe, že mu sociální zájmy zůstávají cizí. Přesto se vykupuje díky své houževnatosti a vědomím společenského uplatnění. O značný ohlas románu v USA se zasloužila recenze prozaika a novináře Theodora Dreisera. Na Maughamovo dílo později navázaly dobově oblíbené romány o lékařích (Arrowsmith Sinclaira Lewise). Podobně jako někteří jeho současníci – Herbert George Wells či John Galsworthy – navazuje i Maugham na tradice realismu 19. stol., avšak v románě O údělu člověka neobyčejně silně akcentuje psychologickou a světonázorovou problematiku. V Čechách zatím vyšel tento román pouze jednou, a to v roce 1964. "Přestože osobní zkušenost a vlastní prožitek v románu jasně převažují, nešlo Maughamovi o román výlučně autobiografický. Pravda autorova života a konfabulace se dokonale prolínají. V třiceti letech vnitřních bojů, vítězství, proher a krizí Philipa Careyho obráží se totiž generační problémy celé epochy přelomu století. Obraz doby, kterou poznáváme jakoby skryti v nitru člověka, který ji sám žil, je možná to nejcennější, co nám Maughamovo dílo skýtá," napsal tehdy v doslovu Radoslav Nenadál. Ukázka z knihy Den začínal tmavým a kalným ránem. Mraky se těžce ploužily po nebi a v sychravém vzduchu se hlásil sníh. Služebná vešla do pokoje, kde spalo dítě, a rozhrnula záclony. Bezděky pohlédla na protější dům se sádrovými ozdobami a parádním vchodem na hlavním průčelí a přistoupila k dětské postýlce.     „Vzbuď se, Philipe!“ řekla.      Stáhla z chlapečka přikrývku, vzala ho do náručí a nesla dolů. Byl ještě rozespalý.      „Maminka po tobě touží.“ Dole otevřela dveře do pokoje a odnesla dítě k posteli, na níž ležela žena. Byla to jeho matka. Vztáhla paže a chlapeček se k ní přitulil. Neptal se, proč ho probudily. Žena ho políbila na oči a hubenýma drobnýma rukama hladila teplé tělíčko v bílé flanelové noční košilce. Přitiskla ho k sobě.      „Chce se ti spát, miláčku?“ zeptala se.      Hlas měla tak slabý, jako by se už ozýval z veliké dálky. Chlapeček neodpověděl, jen se spokojeně usmál. Byl přešťastný v té velké teplé posteli, v objetí těch měkkých paží. Tulil se k mamince, jako by se chtěl ještě zmenšit, a ospale ji políbil. Za chvíli zavřel oči a tvrdě usnul. K posteli se přiblížil lékař.     „Ach, nechte mi ho ještě!“ poprosila úpěnlivě.      Lékař neodpověděl a vážně se na ni zadíval. Žena věděla, že si chlapečka bude smět u sebe nechat jen chvíli, a znovu ho políbila, pohladila ho po celém tělíčku až k nožkám, pravou sevřela v ruce a ohmatala na ní všech pět prstíků, pak mu zvolna pohladila levou nožku. Zasténala. „Copak?“ zeptal se lékař. „Unavilo vás to.“      Zavrtěla hlavou – nemohla promluvit a slzy se jí řinuly po tvářích. Lékař se nad ní sklonil.      „Dejte mi ho.“      Byla velmi slabá, nemohla odporovat jeho žádosti, a tak mu dítě nechala. Lékař je podal chůvě.     „Radši ho zas položte do postýlky.“      „Prosím.“      Odnesla chlapečka, který pořád ještě spal. A tu se matka rozplakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout.      „Co s ním bude, s chudáčkem?“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Ošetřovatelka, najatá na měsíc, se ji snažila uchlácholit, a za chvíli pláč ustal, z vyčerpání. Lékař přistoupil ke stolu na druhé straně pokoje, na němž pod plachetkou leželo tělíčko mrtvě narozeného děťátka. Zdvihl plachetku a podíval se. Z postele na něj nebylo vidět, bránila tomu zástěna, ale žena uhodla, co tam dělá.      „Holčička, nebo chlapeček?“ zeptala se šeptem.      „Zase chlapeček.“ Žena už mlčela. Chůva se za chvíli vrátila. Přistoupila k posteli. „Mladý pán Philip se vůbec neprobudil.“      Ticho. Lékař nemocné znovu změřil tep.      „Tak se zdá, že tu zatím nejsem nic platný. Přijdu zas po snídani.“      „Já vás vyprovodím, pane doktore,“ řekla chůva.      Mlčky šli po schodech dolů. V hale doktor zůstal stát.      „Vzkázala jste pro švagra paní Careyové, že?“      „Ano, pane doktore.“      „Nevíte, v kolik hodin tu bude?“      „Nevím, pane doktore. Čekám telegram.“     „A co s chlapcem? Snad byste ho raději měli poslat pryč.“     „Slečna Watkinová říkala, že si ho vezme k sobě.“      „Kdo to je?“      „Jeho kmotra, pane doktore. Myslíte, že se z toho paní Careyová dostane?“      Lékař zavrtěl hlavou.      O týden později Philip seděl na podlaze v salonku u slečny Watkinové v Onslow Gardens. Pokoj byl zaplněn těžkým nábytkem a na každé pohovce ležely tři velké polštáře. I v každé lenošce byl polštář. Ty všechny si vzal a z lehkých pozlacených židlí s vyplétaným sedátkem si vymyslel a snadno postavil jeskyňku, aby se v ní mohl schovat před indiány, kteří číhali za okenními závěsy. Přiložil ucho k podlaze a poslouchal, jak se stádo buvolů žene prérií. Tu zaslechl, že se otvírají dveře, a zatajil dech, aby ho nikdo nenašel. Ale něčí ruka prudce odtáhla židli a polštáře spadly.      „Jen počkej! Slečna Watkinová se na tebe bude zlobit!“ „Ahoj, Emmo!“      Chůva se shýbla a políbila ho, pak začala natřásat polštáře a dávat je zpátky na místo.      „Mám už jít domů?“ zeptal se.      „Ano, přišla jsem si pro tebe.“      „Ty máš nové šaty.“ Tehdy, v roce osmnáct set osmdesát pět, se nosily honzíky. Ty šaty byly z černého sametu, s úzkými rukávy a svislými rameny a na sukni s třemi širokými kanýry. Chůva přišla v černém kukaňovém klobouku, uvázaném na sametové stužky. Chvíli se rozmýšlela. Otázka, kterou čekala, se neozvala, a tak nemohla dát odpověď, na jakou se připravila.      „Ty se ani nezeptáš, jak je mamince?“ řekla nakonec.      „Jé, já jsem zapomněl! Jak je jí?“      Teď už měla odpověď připravenou.      „Mamince je dobře a je šťastná.“      „To jsem rád!“      „Maminka je pryč. Už ji neuvidíš.“      Philip nerozuměl, jak to myslí.      „A proč?“      „Maminka je v nebi.“      Dala se do pláče a Philip se také rozplakal, ačkoli pořád nechápal. Emma byla vysoká, kostnatá žena se světlými 14 vlasy a širokým obličejem. Pocházela z Devonshiru, a přestože mnoho let sloužila v Londýně, stále měla protáhlou výslovnost. Vlastním pláčem se ještě víc rozlítostnila a přitiskla si chlapečka k srdci. Bezděčně ho politovala, že je připraven o jedinou lásku na světě, která je úplně nesobecká. Je to hrozné, že se ho mají ujmout cizí lidé. Ale za chvilku se vzpamatovala.    „Čeká na tebe strýc William, chce s tebou mluvit,“ řekla. „Jdi se rozloučit se slečnou Watkinovou a půjdeme domů.“      „Já se s ní nechci rozloučit,“ odpověděl a instinktivně utajil pláč.      „Tak dobře – běž si tedy nahoru pro klobouček.“ Doběhl si pro něj, a když se vrátil dolů, Emma tam na něho čekala. V pracovně za jídelnou slyšel něčí hlasy. Zůstal stát. Věděl, že tam slečna Watkinová a její sestra rozmlouvají se známými, a pomyslel si – bylo mu devět let –, že by ho litovaly, kdyby k nim šel.      „Asi bych slečně Watkinové přece jen měl dát sbohem.“      „Udělal bys dobře,“ odpověděla Emma.      „Jdi tam a řekni jim, že přijdu.“      Chtěl tu příležitost co nejlíp využít. Emma zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Slyšel ji, jak říká:     „Slečno Watkinová, mladý pán Philip by se s vámi rád rozloučil.“      Rozmluva ihned zmlkla a Philip přikulhal do pokoje. Henrietta Watkinová byla statná žena s brunátným obličejem a obarvenými vlasy. Když si tehdy někdo barvil vlasy, vyvolávalo to poznámky, a když si je přebarvila Philipova kmotra, často o tom doma slýchal všelijaké řeči. Žila se starší sestrou, která se klidně smířila se svým stářím. Měly na návštěvě dvě dámy, které Philip neznal – zvědavě se na něho podívaly.      „Ubožátko!“ zvolala slečna Watkinová a popadla ho do náručí. Dala se do pláče. V tu chvíli teprve pochopil, proč nebyla doma na oběd a proč má na sobě černé šaty. Nemohla promluvit.      „Musím domů,“ řekl za chvilku. Vymanil se jí z náručí a ona ho znovu políbila. Pak přistoupil k její sestře a také jí dal sbohem. Jedna z cizích dam se zeptala, zda ho smí políbit, a Philip jí to vážně dovolil. Ačkoli měl pláč na krajíčku, bystře a s příjemnými pocity vnímal dojem, jaký vzbudil, a rád by byl zůstal trochu déle, když se s ním tolik nadělá, ale uvědomoval si, že by už měl jít, a tak se vymluvil, že na něho čeká Emma. Vyšel z pokoje. Emma si zatím odskočila do suterénu popovídat s přítelkyní, počkal na ni tedy nad schody. Zaslechl hlas Henrietty Watkinové.      „Jeho matka byla má nejlepší přítelkyně. Nesnesu pomyšlení, že je mrtvá.“      „Nemělas chodit na pohřeb, Henrietto,“ namítla její sestra. „Já věděla, že tě to rozčílí.“      Pak slyšel jednu z těch cizích. „Chudáček malý, je to hrozné, že zůstal na světě tak docela sám. A kulhá, jak vidím.“      „Ano. Má koňskou nohu. Jeho matku to velmi rmoutilo!“      Tu se Emma vrátila. Zavolala drožku a řekla kočímu, kam má jet. 3Přijeli k domu, kde zemřela paní Careyová – v Kensingtonu, v neutěšené ctihodné ulici mezi Notting Hill Gate a High Street – a Emma zavedla Philipa do salonu. Jeho strýc tam psal děkovné dopisy za darované věnce. Jeden se k pohřbu opozdil a ležel v lepenkové krabici na stole v hale.      „Prosím, mladý pán Philip,“ řekla Emma.      Pan Carey zvolna vstal a podal chlapečkovi ruku. Teprve pak ho napadlo, aby ho políbil na čelo. Byl podprůměrného vzrůstu, náchylný k tělnatosti, a nepřistřižené vlasy nosil rozprostřené po olysalé hlavě, aby mu zakryly pleš. Obličej měl vyholený a nebylo těžké si představit, 16 že v mládí mohl být hezký. U řetízku k hodinkám mu visel zlatý křížek.      „Teď budeš bydlet u mne, Philipe. Jsi rád?“      Když se přede dvěma roky Philip vystonal ze spalniček, poslali ho na faru, ale zapamatoval si líp tamější podkroví a velkou zahradu než strýce a tetu.      „Jsem.“      „Musíš teď mě a tetu Louisu považovat za své rodiče.“      Chlapci se trochu zachvěla ústa, zarděl se, ale neodpověděl.      „Tvá maminka mi tě nechala na starost.“     Pan Carey dost těžko nalézal vhodná slova. Když dostal zprávu, že švagrová umírá, ihned se rozjel do Londýna, ale cestou nemyslel na nic jiného, než jaký to do jeho života vnese nelad, bude-li úmrtím švagrové donucen vzít si na starost jejího synka. Byl už starý, hodně přes padesát, a třicet let ženatý, ale zůstali s manželkou bezdětní – nijak se netěšil, že u nich bude pobývat chlapec – možná hlučný a nevychovaný. Švagrovou nikdy neměl moc rád.      „Zítra si tě odvezu do Blackstablu.“      „Emmu také?“      Chlapeček jí vložil ručku do dlaně a ona mu ji stiskla.      „Emma bohužel musí pryč,“ řekl pan Carey.      „Ale já chci, aby Emma jela se mnou.“ Philip se rozplakal a ani chůva se neubránila pláči. Pan Carey se na ně bezradně zadíval.      „Snad byste nás měla s mladým pánem Philipem na chvíli nechat samotné.“     „Prosím, důstojný pane.“      Philip se jí pevně držel, ale mírně se mu vyprostila. Pan Carey si ho posadil na koleno a jednou paží ho objal.      „Nesmíš plakat. Jsi už velký, nehodí se, abys měl chůvu. Musíme se postarat, aby ses dostal do školy.“      „Já chci, aby Emma jela se mnou,“ opakoval chlapeček. „To stojí hodně peněz, Philipe. Tvůj otec jich moc nezanechal – věru nevím, kam se poděly. Musíš si dát pozor, abys neutratil zbytečně ani penny.“      Den předtím pan Carey navštívil právního zástupce rodiny. Philipův otec byl lékař s dobrou praxí, podle jeho platu v nemocnici se dalo usuzovat na zajištěnou existenci, a tak faráře překvapilo, když se po jeho náhlém úmrtí na otravu krve zjistilo, že ovdovělé manželce nezanechal téměř nic víc než svou životní pojistku a tolik, co mohl vynést pronájem jejich domu v Bruton Street. To bylo před půlrokem; paní Careyová měla už tehdy choulostivé zdraví, a když poznala, že je těhotná, ztratila hlavu a pronajala dům prvnímu zájemci, který se namanul. Nábytek uložila do skladu, a aby se před narozením děcka vyvarovala zbytečných problémů, najala si na rok zařízený dům, kde podle farářova názoru platila hanebně vysokou činži. Ale nebyla zvyklá hospodařit s penězi, a tak nedovedla své výdaje přizpůsobit změněným poměrům. To málo, co měla, jí bůhvíjak proklouzlo mezi prsty, takže po zaplacení všech výloh zbývalo Philipovi na živobytí jen něco přes dva tisíce liber, než bude schopen vydělávat si sám. Tohle všechno se Philipovi nedalo vysvětlit – pořád plakal.      „Jdi radši k Emmě,“ řekl pan Carey, neboť tušil, že chůva dovede chlapečka utěšit líp než kdo jiný.      Philip se beze slova svezl strýci z kolena, ale pan Carey si ho přidržel.      „Pojedeme zítra, protože v sobotu si musím připravit kázání, a tak Emmě vyřiď, že ti má sbalit věci dnes. Můžeš si odvézt všechny hračky. A jestli si chceš vzít něco na památku po tatínkovi a mamince, můžeš si vybrat na každého jednu upomínku. Všechno ostatní se prodá.“      Chlapec vyklouzl z pokoje. Pan Carey nebyl vůbec zvyklý pracovat a jen s nechutí se ujal vyřizování korespondence. Na psacím stole z jedné strany ležela hromádka účtů a ty ho roztrpčovaly. Hned po smrti paní Careyové objednala Emma v květinářství spousty bílých květů do pokoje, v němž mrtvá ležela. Taková marnotratnost! Ta Emma si ale dovoluje! Beztak by ji propustil, i kdyby nebylo té finanční tísně.      Ale Philip k ní přiběhl, schoval si obličej na jejích prsou a plakal, jako by mu mělo puknout srdce. A ona ho s pocitem, že je skoro její vlastní dítě – ujala se ho, když mu byl měsíc –, utěšovala něžnými slůvky. Slibovala, že za ním občas zajede, že na něho nikdy nezapomene, a vyprávěla mu o tom kraji, kam měl odjet, i o svém domově v Devonshiru – její otec vybírá mýtné na silnici do Exeteru, mají doma v chlívku prasátko a krávu a té krávě se zrovna narodilo telátko –, až Philip zapomněl na pláč, tak ho vzrušilo pomyšlení na blízkou cestu. Za chvíli ho postavila na zem, protože měla moc práce, a on jí pomáhal rozkládat své šatstvo na posteli. Poslala ho do dětského pokoje pro hračky a za chvilku si tam už blaženě hrál.      Ale samota ho nakonec omrzela a vrátil se do ložnice, kde už mu Emma rovnala věci do velikého plechového kufru. A tu si vzpomněl, jak mu strýc říkal, že si může vzít po tatínkovi a mamince něco na památku. Pověděl to Emmě a zeptal se jí, co si tedy má vzít.      „Jdi se podívat do salonu, co by se ti líbilo.“      „Je tam strýček William.“      „To nevadí. Teď jsou to tvoje věci.“      Philip se loudal dolů a uviděl dveře do salonu otevřené. Pan Carey už tam nebyl. Philip zvolna obcházel kolem dokola. Bydleli v tom domě jen krátce, takže v něm pro chlapečka jen máloco mělo zvláštní význam. Byl to pokoj cizích lidí a neviděl tam nic, co by ho zaujalo. Ale věděl, co tam je maminčino a co patří domácímu, a za chvilku se rozhodl pro malé hodiny, o nichž maminka jednou před ním řekla, že se jí líbí. S těmi se tedy dost bezútěšně vrátil nahoru. U dveří do matčiny ložnice se zastavil a poslouchal. Nikdo mu sice neřekl, že tam nesmí, ale tušil, že by asi neudělal dobře, kdyby tam vešel – dostal trochu strach a srdce se mu znepokojeně rozbušilo, ale zároveň cítil nutkání otočit klikou. Udělal to velice jemně, jako by ho uvnitř neměl nikdo slyšet, a pak zvolna strčil do dveří. Chvilku postál na prahu, než se odvážil dál. Strach ho přešel, ale vypadalo to tam nějak divně. Zavřel za sebou dveře. Rolety byly stažené a v chladném světle zimního dne se v pokoji šeřilo. Na toaletním stolku ležely kartáče a ruční zrcátko paní Careyové a na tácku její vlásenky. Na poličce nad krbem stála jeho fotografie vedle tatínkovy. Chodíval do toho pokoje, i když tam maminka nebyla, ale nyní se mu zdál jakoby jiný. Židle vypadaly nějak zvláštně. Postel byla odestlaná, jako by tam měl v noci někdo spát, a na polštáři ležela složená noční košile.    Philip otevřel veliký šatník, stoupl si na špičky, vzal z něho tolik šatů, kolik mohl pobrat do náručí, a zabořil do nich obličej. Ucítil z nich voňavku, již maminka užívala. Pak vytahoval zásuvky plné maminčiných věcí a prohlížel si je; mezi prádlem byly sáčky s levandulí, měly svěží a příjemnou vůni. Cizost se z pokoje vytratila a zdálo se mu, jako by si maminka teprve před chvílí vyšla na procházku. Brzy se zas vrátí a přijde k němu nahoru do dětského pokoje na čaj. Bylo mu, jako by na rtech ucítil její políbení.      Není pravda, že ji už nikdy neuvidí! Není to pravda zkrátka proto, že to je nemožné. Vylezl na postel a položil si hlavu na polštář. Ležel tam úplně bez hnutí. 4Philip se s pláčem rozloučil s Emmou, ale cesta do Blackstablu ho bavila, a než tam dojeli, smířil se s osudem a rozveselil. Pan Carey svěřil jejich zavazadla nosiči a vydal se s Philipem pěšky na faru – trvalo jim to něco přes pět minut, a když tam došli, Philip se najednou upamatoval na zahradní vrátka: z pěti latěk, červená, lehce se v závěsech otvírala sem i tam, takže se na nich mohl, ale nesměl, vozit dozadu a dopředu. Zahrádkou prošli k domovním dveřím. Ty byly jen pro návštěvy, pro neděli a zvláštní příležitosti, třeba když farář odjížděl do Londýna nebo se odtamtud vracel. Obvykle se chodilo do domu a z domu postranními dveřmi a vzadu byly ještě jedny pro zahradníka a pro žebráky a tuláky. Dost velký dům ze žlutých cihel a s červenou střechou, postavený v církevním slohu asi před čtvrtstoletím, měl hlavní vchod jako chrámový portál a v saloně gotická okna.      Paní Careyová věděla, kterým vlakem přijedou, a čekala v salonu, až uslyší klapnout vrátka. Ihned jim šla ke dveřím naproti.      „Tady je teta Louisa,“ řekl pan Carey, jakmile se ukázala. „Běž a dej jí hubičku!“      Philip se k ní kulhavě rozběhl – měl přece koňskou nohu – a najednou se zarazil. Paní Careyová byla malá a scvrklá, stará asi jako její muž, s obličejem plným hlubokých vrásek a s bleděmodrýma očima. Šedivé vlasy měla nakroucené do prstýnků podle módy z jejích mladých let. Byla v černých šatech a jako jedinou ozdobu nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Měla ostýchavé chování a jemný hlas.      „Šli jste pěšky, viď, Williame?“ řekla téměř vyčítavě, když manžela líbala. „Já na to zapomněl,“ odpověděl a pohlédl na synovce. „Nevadilo ti, žes musel jít pěšky?“ zeptala se chlapce.      „Ne. Já chodím všude pěšky.“ Jejich rozhovor ho trochu překvapil. Teta ho vyzvala, aby šel dál, a vstoupili do haly vydlážděné červenými a žlutými dlaždičkami, v nichž byl střídavě vytlačen řecký kříž a Beránek Boží. Z haly vedlo vzhůru okázalé schodiště z leštěného smrku se zvláštním pachem – dodatečně vestavěné, protože když se dělaly nové lavice pro kostel, zbylo naštěstí dost dřeva. Sloupkové zábradlí zdobily symboly čtyř evangelistů.      „Dala jsem zatopit v kamnech, myslela jsem, že vám bude po cestě zima,“ řekla paní Careyová.      Ve velikých černých kamnech v hale se totiž topilo, jen když bylo velmi špatné počasí a když měl farář rýmu. Když měla rýmu paní Careyová, nikdy se v nich netopilo. Uhlí bylo drahé. A pak, služebná Mary Ann to neměla ráda, když všude hořelo v kamnech. Jestli chtějí mít zatopeno všude, budou si muset vzít ještě jednu služebnou. Pan a paní Careyovi jsou v zimě pořád v jídelně, tam jim jeden oheň stačí. Ani v létě si nedovedli odvyknout, do salonu si tedy chodil jenom pan Carey v neděli odpoledne zdřímnout. Ale každou sobotu si dal zatopit v pracovně, potřeboval si sepsat kázání.      Teta odvedla Philipa nahoru do malinké ložnice s vyhlídkou na příjezdovou cestu. Hned před oknem byl veliký strom, na nějž se Philip upamatoval, poněvadž měl spodní větve tak nízko, že se na něj dalo vyšplhat hodně vysoko.      „Malý pokojíček pro malého chlapečka,“ řekla paní Careyová. „Nebudeš se bát spát o samotě?“     „Vůbec ne!“      Poprvé byl na faře s chůvou a paní Careyová s ním neměla příliš co do činění. Zadívala se teď na něho trochu nesměle.      „Dovedeš si sám umýt ruce, nebo ti je mám umýt já?“      „Dovedu se mýt sám,“ odpověděl sebejistě.      „Dobrá, tak se na ně podívám, až přijdeš dolů na čaj.“      Neměla o dětech ponětí. Když se rozhodlo, že Philip bude u nich v Blackstablu, paní Careyová se hodně napřemýšlela, kolik péče mu má věnovat – nesmírně jí záleželo na tom, aby splnila svou povinnost; ale když už tam byl, viděla, že se ho ostýchá, zrovna tak jako on jí. Doufala, že nebude hlučný a nevychovaný, protože nevychované a hlučné chlapce její muž nemá rád. Omluvila se Philipovi, že ho nechá o samotě, za chvilku se však vrátila, zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř, jen se ho zeptala, jestli si umí sám nalít vodu do umyvadla.      Potom šla dolů a zazvonila k čaji. Souměrná jídelna měla z obou stran okna s těžkými závěsy z červeného rypsu a uprostřed velký stůl, na jednom konci stála okázalá mahagonová kredenc se zrcadlem a v protějším rohu harmonium. U krbu stála z každé strany velká honosná židle potažená tlačenou kůží a s háčkovanou dečkou na opěradle: jedna s postranními opěradly, té se říkalo „manžel“, druhá bez nich, a té se říkalo „manželka“. Paní Careyová nikdy nesedala v křesle – tvrdila, že nerada sedí moc pohodlně a stejně má pořád hodně co dělat, proto má radši židli. A že kdyby u její židle byla postranní opěradla, třeba by se jí z ní nechtělo vstávat.      Když tam přišel Philip, farář právě prohrabával oheň a ukázal mu dva pohrabáče. Jeden byl velký, vyleštěný, až se blýskal, neopotřebovaný, a říkalo se mu farář; a druhému, mnohem menšímu, který zřejmě prošel už mnohokrát ohněm, se říkalo kaplan.      „Na co čekáme?“ zeptal se pan Carey.      „Řekla jsem Mary Ann, aby ti uvařila jedno vejce. Myslela jsem, že budeš mít po cestě hlad.“      Paní Careyová se domnívala, že jízda vlakem z Londýna do Blackstablu je velmi únavná. Sama se málokdy vydávala na cesty, protože prebenda vynášela jen tři sta ročně, a když její muž potřeboval dovolenou, jezdil si sám, pro dva peníze nestačily. Moc rád se účastnil církevních sjezdů a obvykle si to dovedl zařídit tak, že se jednou za rok podíval do Londýna; jednou byl v Paříži na nějaké výstavě a dvakrát nebo třikrát ve Švýcarsku. Mary Ann přinesla vejce a usedli ke stolu. Židle byla pro Philipa moc nízká a pan Carey ani jeho žena nevěděli, co si počít.      „Podložím mu pár knih,“ navrhla Mary Ann.      Vzala z harmonia velikou Bibli a modlitební knihu, z níž farář předčítal modlitby, a položila je na Philipovu židli.      „Ale, Williame, nemůže přece sedět na Bibli!“ namítla pohoršeným tónem paní Careyová. „Nemohly by se mu přinést nějaké knihy z pracovny?“      Pan Carey o té otázce chvíli uvažoval.      „Snad by to pro jednou tolik nevadilo, Mary Ann, jestli dáte modlitební knihu navrch. Knihu obecných modliteb sepsali lidé, jako jsme my. Nemůže si dělat nárok na božský původ.“      „Na to jsem nepomyslela, Williame,“ řekla teta Louisa. Philip se uvelebil na knihách, farář se před jídlem pomodlil a usekl vršek vejce.      „Tu máš,“ řekl a podal jej Philipovi. „Můžeš si ten vršek sníst, jestli chceš.“ Philip by také chtěl vejce jenom pro sebe, ale nenabídli mu je, a tak si vzal, co mohl.      „Jak nám snášely slepice, co jsem byl pryč?“ zeptal se farář.      „Moc špatně, představ si – jen jedno dvě vejce denně.“      „Jak ti chutnal ten vršek, Philipe?“ zeptal se strýc.      „Děkuji, moc.“    „V neděli odpoledne ho dostaneš zas.“ Pan Carey měl vždycky v neděli k čaji vejce naměkko, aby se posilnil před večerními bohoslužbami. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017), Veselice (2018) a Na ostří nože (2018). Z anglického originálu Of Human Bondage, vydaného nakladatelstvím William Heinemann Ltd. v Londýně roku 1956, přeložila Jarmila Fastrová, nakladatelství PROSTOR, 2019, v českém jazyce vydání druhé, brožovaná, 744 stran.

Čas načtení: 2024-02-19 13:00:01

Nejostudnější závodník v olympijské historii není dopující Rus, ale císař Nero

Ruska Valijevová neprošla dopingovou kontrolou na mistrovství Ruska v prosinci 2021, vyšlo to však najevo právě až během olympiády v Číně. Byla dodatečně diskvalifikovaná a Rusko přišlo o zlato. Její právníci se sice snažili rozhodnutí vehementně zvrátit mimo jiné tvrzením, že když její dědeček chystal pro svoji tehdy patnáctiletou vnučku dort, upadl mu do něj jeho lék trimetazidin. Druhá verze obhajoby byla, že zbytky zmíněného léku zůstaly na prkénku, na které následně dezert pro krasobruslařku položil. Nevěřil tomu zřejmě vůbec nikdo včetně soudců Sportovního arbitrážního soudu. Ti potvrdili odebrání týmového zlata i čtyřletý zákaz činnosti pro Valijevovou. Olympijské hry a politické tragédie: Mnichovský masakr nebyl zdaleka jediným ohavným útokem Číst více Původní olympijské turnaje byly založené na hluboké náboženské tradici a byly věnované Diovi. Konaly se každé čtyři roky v Olympii v Řecku od roku 776 před Kristem. Sportovci trénovali celoročně, nedostávali žádné odměny, pouze jednoduchou korunu z olivové ratolesti. Zúčastnit se mohli pouze svobodní Řekové, ženám bylo zakázáno se dokonce jen dívat. Nechutné hry s císařem Vystupování a argumenty ruské krásky však nejsou ničím v porovnání s tím, co známe z historie. V roce 67 n. l. se konaly olympijské hry, které měly být oslavou chrabrosti a dokonalosti. Ve 29 letech se Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus, okouzlený láskou k řecké kultuře, ale i vlastní arogancí, rozhodl, že je pro nejlepší sportovce důstojným soupeřem. Pokud ještě tápete, o koho šlo, tak ano, o vládce římské říše. Což už samo o sobě bylo celkem problematické. Řecko ztratilo svoji nezávislost v polovině 2. století př. n. l., takže císařovo „infiltrování“ se do události, která byla v té době vnímána jako ryze řecká, bylo vnímáno s nevolí. Ale nejen v Řecku, samozřejmě i v Římě, kde se ozývalo mnoho hlasů lidí, kteří hry považovali za nechutné. Svléknout se do naha a předvádět se před řvoucí lůzou bylo zejména pro římskou šlechtu ponižující a nehodné císaře. Vymyslel si disciplíny na míru Záznamy neříkají, zda Nero soutěžil nahý, ale popisují, jak se do dějiště her vydal s obrovským doprovodem a od první chvíle dával jasně najevo, že on je ten nejlepší, když k tomu využíval svoji moc. Řeky rozlítilo už to, že císař požadoval, aby se hry konaly v době jeho příjezdu, nebral tak ohledy na čtyřletý cyklus, který známe dodnes.  Jestli si představujete ne zrovna hubeného Nerona, který holdoval lenošení a opíjení, jak běhá a skáče s osvalenými sportovci, nemusíte. Nic takového se nedělo, fyzické aktivity ho ani nelákaly. Naopak miloval umění a díky astronomickým úplatkům se tedy poezie, hra na lyru, zpěv a herectví zázračně staly olympijskými sporty v roce 67 našeho letopočtu. Nero zkrátka požadoval, aby byly do programu přidány disciplíny, ve kterých se považoval za experta. A pak se nechal prohlásit za vítěze každé z nich. Závody vozů a jasný vítěz Na rozdíl od mnoha jiných událostí, které Nero „vyhrál“, byly závody vozů skutečnou olympijskou kategorií. Závody dvou a čtyř koňských vozů se na hipodromu konaly od roku 680 př. n. l. Byly to jediné akce, které mohly mít vítězku, protože za vítěze byli považováni majitelé vozů nebo koní, nikoli účastníci. Válka Číny a USA je jen otázkou času, říká generál Šedivý. Může se stát globální a zasáhnout i Česko Číst více Nero se rozhodl vstoupit do závodu „čtyřkolek“. Jak název napovídá, jednalo se o vozy, které byly taženy čtyřmi koňmi. Nicméně, v dalším projevu neúcty k tradici, Nero nechal do svého vozu zapřáhnout hned deset zvířat. V jedné ze zatáček však ztratil kontrolu nad řízením a byl z vozu vyhozen. Ani to mu ale nezabránilo v tom, aby se prohlásil za vítěze.  Jeho triumfální návrat Zatímco se za něj všichni zúčastnění styděli, Neronův „úspěch“ na olympijských kolbištích posloužil k dalšímu rozdmýchání jeho ega. A to natolik, že se rozjel po celém Řecku a zúčastnil se tolika sportovních akcí, kolika jen mohl, a o každé z nich podal zprávu Senátu, jako by šlo o velké vítězství v bitvě. Mimochodem, skutečné bitvy, do kterých byl Řím v té době zapleten, nedopadly dobře. Když císař konečně ustoupil prosbám Senátu a vrátil se domů, požadoval veřejný průvod, v němž se předvádělo 1 808 cen za první místo. Škoda, kterou Nero způsobil řecko-římským vztahům, však byla obrovská. Zdroje: history.co.uk, olympedia.org, wisegeek.com KAM DÁL: Zmutovaní vlci v Černobylu mají zvláštní schopnosti, které mohou změnit léčbu rakoviny.

Čas načtení: 2024-03-24 16:00:01

Je to lék i jed, který ovšem prodlužuje život

Opium patří mezi velmi silná narkotika a získává se z nezralých makovic máku setého. Z makovic vytéká hustá mléčná šťáva, která na vzduchu tuhne a hnědne a obsahuje různé alkaloidy, mezi nimiž jmenujme zejména morfin nebo kodein. Opium dobré jakosti má žlutohnědou barvu, je dostatečně tvrdé a chutná hořce. Dnes je užívání opia sezónní záležitost a je důležité vědět, že makovice se dají koupit dokonce i na internetu.            Nejčastější opioidy jsou: buprenorfin (5,3 tisíce závislých) & heroin (3,1 tisíce závislých) Opium jako jed Z opia si narkomani dokáží vyrobit třeba heroin a další látky jako morfium a kodein. Těmto látkám se pak říká opioidy a četnost lidí, kteří je v Česku užívají, se pohybuje kolem 10 tisíc, jak je uvedeno ve Zprávě o nelegálních drogách v České republice. Užívání čistého opia, jež se získává z plodu bílého máku, je dnes sezónní záležitost, a to zvláště na začátku léta. Oblíbená maková pole v Praze lze nalézt třeba v Počernicích, Letňanech nebo Čakovicích, ale tato místa se každoročně mění. Někteří narkomani nelení a dají si tu práci, dojdou na makové pole, mák nasuší a následně si uvaří odvar nebo si vyrobí speciální směs. Jsou i tací, kteří si takto získanou látku aplikují injekčně. Existují narkomani, kteří nejsou závislí na opioidech, ale když je teplé období, využijí také makovou nabídku na poli, seberou zadarmo mák a na přilepšenou si udělají dobře. Z hlediska legislativy držení takto získaného opia není stíháno jako trestný čin, ale pouze jako přestupek.  Neuvěřitelné: opium měli dříve téměř v každé rodině. Podávali ho dokonce i malým dětem Číst více Turci jako mistři světa v opiu My v Evropě jsme na tom dobře, protože my pijeme jenom alkohol. Zato v Asii se v minulosti rozšířilo místo pití alkoholu kouření opia. Zvláště Turci jsou v jeho požívání experti. Turci ho nejenom kouří, ale též jedí a pijí. Kouření opia v Asii je jakýsi obřad, který má určitou etiketu a pravidla. Václav Rošický ve své knize popisuje orientální opiový rituál těmito slovy: „Kovovým nožíkem se z opia oddělí kousek 10–15 gramů mající, který se zakulatí a ku plamenu lampy přiblíží, aby opium nabubřelo, pak se na mističku položí a zapálí. Kouř táhne kuřák zvolna do sebe, nechá jej do plic vnikati a co možná nejdéle v ústech jej zadržuje, nežli jej zpět vydechne.“ Nebezpečná droga, nebo svačina? Česko jako maková velmoc Číst více Opium jako lék V minulosti lékaři opium uznávali jako velice účinný lék na nervy, ale též při průjmech nebo zácpě. V knize o narkotických látkách z počátku 20. století autor Václav Rošický chválí léčebné účinky opia: „Utišuje i bolesti duševní, jako zármutek a žal, a brání podání se zoufalství, neboť zde nastane jakýsi druh opojení, při kterém žádná bolest se nejeví.“ Je třeba mít na paměti, že opium není tak nevinné, neboť obsahuje morfium, což je čistý alkaloid z opia. Jelikož tato látka je silně návyková, často již po prvním požití nastává silná závislost. A ti, kdo morfium zkusili, nemohou spoléhat na to, že se ocitnuli v rajském světě opojení a tento pomíjející stav bude trvat věčně. Musí si uvědomit, že co nevidět přijdou abstinenční příznaky a chuť na další dávku. Opium jako takové se dnes v nemocnicích ani ambulantně nepoužívá, a to především proto, že opium je zaschlá šťáva. MUDr. Jana Gregorová z nemocnice Bulovka vysvětluje: „K léčbě bolesti se využívají samotné alkaloidy, jak kodein, tak morfin. Morfin v různých lékových formách: tablety, kapky, injekce. Výhodou je, že známe přesný obsah morfinu v léčivých přípravcích a lépe se terapie bolesti nastavuje.“ Alkaloidy z opia jako již zmíněný morfin, ale i jiné, například oxykodon, hydromorfon, fentanyl atd., lze získat pouze na recept označený jako „vysoce návyková látka“. Kodein se předepisuje na „klasický“ recept. Tímto způsobem se zamezuje zneužití těchto látek. Otázkou zůstává, zdali se to opravdu úspěšně daří. Narkomani na to jdou fikaně Každé narkotikum si dokáží toxikomani opatřit za každou cenu a opiové látky nejsou výjimkou. Lékaři vše prý mají pod kontrolou, jak tvrdí doktorka Gregorová z Bulovky: „Zacházení s vysoce návykovými látkami je v rámci zdravotnictví pod přísnou kontrolou a je ošetřeno jasnými pravidly danými legislativou, přesto zneužití těchto látek je možné.“ Narkomani si stejně naleznou ke své droze cestičku i přes přísná opatření. Doktorka Gregorová vysvětluje, jak je možné předcházet zneužití těchto látek: „Je důležité sledovat spotřebu vysoce návykových látek, které lékař předepíše. Měl by je psát jeden lékař nebo by o sobě měli lékaři vědět.“ Vymýtání čerta ďáblem Substituční látky: metadon jako přípravek „Magistraliter“ & buprenorfin jako přípravky „Subutex“ a „Ravata“             V posledních letech se ujalo vyhánět čerta ďáblem. Pokud je někdo závislý na nějakém narkotiku, lékař mu předepíše tzv. substituční látku působící jako antivir, která pacientovi umožní normálně žít a pracovat. Substituční látky jsou legální a patří sem především subutex a metadon. V tomto případě už narkoman není považován za narkomana, a pokud dbá na rady lékaře a bere lék podle doporučení, nemůže se předávkovat. Samozřejmě to by to nebyl člověk, aby si zase nepomohl, a tak i tyto substituční látky lze sehnat na černém trhu, a když se pak píchají injekčně, dá se jimi i předávkovat.  Opium a děti Opiem mohou být ohroženy všechny věkové skupiny dětí, a to i děti ještě nenarozené. Speciálně Blízký východ je spojený s otravami nebo smrtí dětí způsobenými opiem. Íránská studie Mohammada Moshiriho shrnutá v periodiku Iranian Journal of Toxicology zkoumala téma dětí a opioidů za různých okolností a za různých rizik. Zajímavé na této studii je zjištění, že jejich rodiče často drogy užívají a patří do sociálně slabých skupin obyvatelstva. Na případové studii, kdy byla zkoumána čtyřletá dívka, se tato skutečnost potvrdila. Z důvodu popálenin břicha a dolních končetin rodiče usoudili, že dívce pomůže právě opium přiložením na popálená místa. Výsledek však byl alarmující. Rodiče dívce nepomohli, a protože dívka účinky podaného narkotika nezvládla a vdechla zvratky do plic, nakonec tragicky zemřela. Opiové delirium Thomas de Quincey ve své knize doslova vyznává lásku k opiu, jež ho někdy povznáší do jiných, lepších světů, a jindy ho zase proklíná do pekel horoucích. Popisuje své sny a deliria a zpovídá se ze svých muk, která mu způsobilo právě opium. Míval opiové sny třeba o fantazijních stavbách, které časem přecházely k vodním a mořským deliriím za přítomnosti nejrůznější havěti. Ve své knize vypráví o svých stavech těmito slovy: „Hleděli na mě strnule, pokřikovali, šklebili se, štěbetali opice, papoušci, kakaduové.“ Zvláště krokodýli ho rádi ve spánku děsili: „Tak často mě pronásledoval ten ošklivý plaz ve snech…“ Každé delirium je jiné. Jako jsou deliria notorických alkoholiků, tak i konzumenti opia mají svá deliria. Zpravidla mívají sny, jsou veselí a nabuzení, a co je důležité, „rozpíná se jim mysl“ a ztrácí pojem o čase a prostoru.  Anglický filozof Quincey ve svém vyznání opiu vychvaluje jeho léčebné účinky. Zamýšlí se nad alternativou, že v mnoha případech může prodloužit život. V mládí měl tendence k souchotinám (tuberkulóze) a díky svému „zachránci" předešel předčasné smrti, jak sám tvrdil. Quincey považoval tuto látku za slunce ve svém životě, které pomáhá při horečce a má blahodárný vliv na život. Začal brát opium sice kvůli bolestem zubů a zmírnění zažívacích potíží, ale kdyby se včas neseznámil se svým zrádným kamarádem, pravděpodobně by tu dlouho nebyl.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vojna za komunistů brala sny i životy. Naučila vás maximálně fetovat a nenávidět, říká pamětník

Čas načtení: 2024-05-28 10:41:45

Keramický dřez sluší každé kuchyni

Kuchyňské dřezy patří mezi důležitou součást každé kuchyně. Vysoké nároky jsou kladeny především na kvalitu, životnost a v neposlední řadě i celkový vzhled.  Doby, kdy bylo možné vybírat dřezy pouze smaltované či plastové jsou naštěstí už minulostí. Při výběru dřezu do naší kuchyně je vhodné se zamyslet nad tím, jak bude převážně využíván. Jestliže dřez slouží […] The post Keramický dřez sluší každé kuchyni appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-07-04 09:10:32

Porsche Cayenne první generace existuje i jako kabriolet. Zadní část má z každé strany jinou

Když v roce 2002 přijela na trh první generace Porsche Cayenne, způsobilo to ve fanoušcích značky velké rozhořčení. Dnes se ale ukazuje, že to byl skvělý krok, který vydělal Porsche spoustu peněz. Dnes je to jeden z pilířů nabídky. Cayenne se prodával jako pětidveřové SUV a teď i jako SUV-kupé, ale v plánu bylo původně […]

Čas načtení: 2024-08-21 11:04:00

Dokonalý výsledek v každé situaci je utopie

Proč se nevyrábí fotoaparáty a kamery kde by se díky automatice vše povedlo a nedošlo by nikdy a nikde k tomu že se fotky nebo videa nepovedou po technické stánce? Výroba fotoaparátů a kamer, které by zaručily dokonalý výsledek v každé situaci, je extrémně náročná z několika důvodů. I když automatika ve fotoaparátech a kamerách… Číst dále »Dokonalý výsledek v každé situaci je utopie

Čas načtení: 2024-09-03 19:28:55

Meduňka má místo na každé zahrádce

Kdo z nás sem tam nepotřebuje zklidnit rozjitřené nervy, dostat se do pohody, nebo se pořádně vyspat? Tomu všemu dokáže napomoct meduňka, která navíc krásně voní po citronech a umí oživit každou zahrádku. A to nejen tu bylinkovou. Že ji ještě nemáte? Pak to rychle napravte. Vytrvalá léčivka, která má své místo u každého z nás Meduňka lékařská patří do čeledi hluchavkovitých a pochází z Asie. Znali ji ovšem už staří Řekové, kteří jejích účinků využívali při bolestech hlavy a krku, užívali ji i pro dlouhověkost. Švýcarský lékař Paracelsus ji nazýval „elixír života“ nebo „potěšení srdce“, věřil totiž, že má schopnost ozdravit náš organismus a navrátit mu ztracené síly. My meduňku pěstujeme pro její pozitivní účinky na naši mysl, náladu a spánek, věříme, že dokáže posilnit naše tělo. Někdo ji nazývá plevelem, protože bujně roste, jiný si ji nemůže vynachválit. Meduňka má místo na každé zahradě i mezi domácími bylinkami, mezi důvody, proč nesmí chybět ani u vás, patří to, že: Jak meduňku pěstovat? Základem je vybrat si v zahradnictví krásnou a zdravou sazeničku. Počítejte s tím, že dorůstá výšky 30 cm až 1 metr, jde o vytrvalou bylinu se zelenými listy s výraznými žilkami, které mají po rozetření citronovou vůni. Sazenice vysazujeme do dobře propustné, písčité nebo hlinitopísčité půdy bohaté na živiny na slunném stanovišti. Kdo nemá místo na zahrádce, ten si ji klidně může zasadit i do květináče, ten by ale měl být hluboký a dostatečně velký. Víte, že vám stačí i 2 nebo 3 sazeničky? Meduňka se totiž rychle rozrůstá, takže větší množství je zbytečné. Stříhá se ve výšce asi 10 cm nad zemí, a to těsně před rozkvětem, po něm totiž ztrácí svoji vůni. Usušit ji můžete ve svazečcích a pak ji využít na čaj, nebo ji můžete zamrazit, případně si z ní připravit meduňkový sirup. Příspěvek Meduňka má místo na každé zahrádce pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-09-23 18:46:37

Co je Berry blush girl trend? Tyto tvářenky patří do podzimní kosmetické výbavy každé ženy

Ve světě módy a kosmetiky se neustále opakují trendy. Nejinak tomu je i letos na podzim. Proč by ve vaší kosmetické taštičce neměla chybět berry blush tvářenka? Kosmetické trendy udávají sociální sítě Pokud máte účet na TikToku a Instagramu, určitě jste si všimli, že většina nových módních trendů se rodí právě na těchto platformách. Sociální sítě jsou zkrátka trendy místem, kde můžete načerpat inspiraci při vybírání oblečení i kosmetických produktů. Co je berry blush girl trend? Právě na sociálních sítích se zrodil také trend berry blush girl, který znamená červenající se dívka. Populární byl již letos na jaře a nyní se opět vrátil do centra dění. A o co se vlastně jedná? Jak je vám určitě jasné, červených líček nedocíllíte štípáním do tváří, ale s pomocí tvářenky. Jakou barvu si ale vybrat? Ideálně takovou, jež je v tónech bobulovitého ovoce. Proto se v názvu trendu vyskytuje také slovo berry, které je souhrnným pojmenováním pro všechny bobulovité plody. Kombinací té správné tvářenky, rtěnky a očních stínů dodáte svému obličeji barvu, živost a také budete vypadat zdravě. Na co si dát při výběru tvářenky pozor Než si během své ranní kosmetické rutiny nanesete na tváře rudou tvářenku, ujistěte se o tom, že jste sáhli po té správné barvě. Barvu tvářenky musíte totiž volit opatrně a snažit se co nejvíce přiblížit své přirozené barvě. Tvářenka by neměla vypadat nepřirozeně a na první pohled by skutečně měla připomínat přirozené zčervenání tváří studem, případně zimou. Je libo třpytky nebo minimalistické zvýraznění lícních kostí? Kromě výběru té správné barvy tvářenky na vás v drogerii čeká další zásadní volba. Zvolíte raději matnou tvářenku, která bude vypadat přirozeně, nebo dáte přednost té, která má v sobě třpytky a vaše tváře doslova rozzáří? Jestli vás během podzimu a zimy čekají společenské události, na které plánujete dorazit s výrazným líčením,... Čtěte více Příspěvek Co je Berry blush girl trend? Tyto tvářenky patří do podzimní kosmetické výbavy každé ženy pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-09-25 09:55:00

2024 HP Work Relationship Index odhaluje: uživatelé AI mají zdravější vztah k práci

Palo Alto (Kalifornie) 25. září 2024 (PROTEXT/GlobeNewswire) - Druhá výroční globální studie zjistila, že pracovníci, kteří využívají umělou inteligenci (AI), jsou o 11 bodů spokojenější se svým vztahem k práci oproti těm, kteří ji nepoužívajíNejdůležitější poznatky• Pouze 28 % znalostních pracovníků z různých odvětví po celém světě má zdravý vztah k práci, je to o jeden bod více než v roce 2023• Využívání AI mezi znalostními pracovníky vzrostlo v roce 2024 na 66 % z 38 % v loňském roce; pracovníci, kteří AI používají, jsou o 11 bodů spokojenější se svým vztahem k práci než jejich kolegové, kteří ji nepoužívají• Nejméně dvě třetiny znalostních pracovníků si přeje personalizované pracovní zkušenosti; 87 % z nich by bylo ochotno vzdát se části svého platu, aby je získali• Pouze 44 % vedoucích pracovníků má důvěru ve své lidské dovednosti; ženy ve vedení podniků jsou výrazně sebevědomější než jejich mužské protějškySpolečnost HP Inc. (NYSE:HPQ) dnes zveřejnila druhý ročník HP Work Relationship Index (WRI), komplexní studie, která zkoumá vztah světa k práci. Studie, která zahrnovala 15.600 respondentů napříč průmyslovými odvětvími ve 12 zemích, ukazuje, že práce stále doopravdy nefunguje. K práci má zdravý vztah pouze 28 % znalostních pracovníků, což je ve srovnání s loňskými zjištěními nárůst o jeden bod. Nová zjištění se však zaměřují na dvě možná řešení, jak vztah k práci zlepšit: AI a personalizované pracovní zkušenosti.„Víme, že očekávání zaměstnavatelů i zaměstnanců se vyvíjí, a věříme, že chytré technologie jsou klíčem k uspokojení potřeb dnešních pracovníků,“ řekl Enrique Lores, prezident a CEO společnosti HP Inc. „Budoucnost práce se otevře díky využití síly AI k vytváření řešení a zkušeností, které budou hnací silou růstu podnikání a umožní jednotlivcům dosáhnout osobního a profesního naplnění.“Personalizované pracovní zážitky mohou vést ke zdravějšímu vztahu k práciVe druhém roce studie pokračovala v analýze aspektů vztahu lidí k práci, včetně úlohy práce v jejich životě, jejich dovedností, schopností, nástrojů, pracovních prostor a jejich očekávání od vedení. V tomto roce WRI odhaluje hlavní univerzální potřebu znalostních pracovníků: personalizované pracovní zkušenosti.Nejméně dvě třetiny pracovníků vyjádřily touhu po personalizovaných pracovních zkušenostech, včetně na míru šitých pracovních prostor, přístupu k preferovaným technologiím a flexibilního pracovního prostředí. Tyto zkušenosti jsou klíčové pro zlepšení vztahu k práci a mají pozitivní dopady jak na zaměstnance, tak na podniky:• 64% znalostních pracovníků uvádí, že pokud by práce byla šitá na míru nebo přizpůsobená osobním potřebám a preferencím, do rozvoje své společnosti by investovali více.• 69 % znalostních pracovníků se domnívá, že by to zlepšilo jejich celkovou pohodu.• 68% znalostních pracovníků uvedlo, že by je to motivovalo k tomu, aby u svých současných zaměstnavatelů zůstali déle.Tato touha po personalizaci je tak silná, že 87 % znalostních pracovníků by se kvůli ní bylo ochotno vzdát části svého platu. V průměru by pracovníci byli ochotni vzdát se až 14 % svého platu, přičemž pracovníci z generace Z až 19 %.Umělá inteligence otevírá znalostním pracovníkům nové možnosti, jak si užít práci a zvýšit produktivituVyužití AI mezi znalostními pracovníky se v roce 2024 vyšplhalo na 66 %, zatímco loni to bylo 38 %. Pracovníci, kteří AI využívají, vidí její výhody, včetně zdravějšího vztahu k práci:• 73 % z nich má pocit, že jim AI usnadňuje práci, a téměř 7 z 10 (69 %) si přizpůsobuje používání AI ke zvýšení vlastní produktivity, což naznačuje, že AI by mohla být ingrediencí k otevření personalizovanější pracovní zkušenosti.• 60 % uvádí, že AI hraje klíčovou roli při zlepšování rovnováhy mezi jejich pracovním a soukromým životem.• 68 % respondentů tvrdí, že jim AI otevírá nové možnosti, jak si práci užít.• 73 % respondentů se shoduje v tom, že lepší porozumění AI jim usnadní kariérní postup.Znalostní pracovníci, kteří AI používají, jsou navíc ve svém vztahu k práci spokojenější o 11 bodů než jejich kolegové, kteří tak nečiní. Proto je naléhavě nutné dostat AI do rukou pracovníků co nejdříve, protože u uživatelů, kteří AI nepoužívají, se projevily zvýšené obavy z nahrazení pracovního místa umělou inteligencí – obavy vyjádřilo 37 % z nich, což je 5 bodů více než v loňském roce.Vedoucím pracovníkům podniků chybí sebedůvěra; světlým bodem se stávají vedoucí pracovniceZatímco v celosvětovém měřítku index ukazuje malé změny, země, které zaznamenaly nárůst indexu individuálních pracovních vztahů, zaznamenaly mírné zlepšení v šesti klíčových faktorech zdravého vztahu k práci – především ve faktorech vůdcovství a naplnění. Letošní index odhalil, že důvěra ve vrcholové vedení zůstává rozhodujícím faktorem zdravého vztahu k práci, existuje však nesoulad mezi uznáním důležitosti lidských dovedností (např. všímavost, sebeuvědomění, komunikace, kreativní myšlení, odolnost, empatie, emoční inteligence) a důvěrou vedoucích pracovníků v jejich naplňování:• Zatímco více než 90 % vedoucích uznává přínos empatie, pouze 44 % si je jistých svými lidskými dovednostmi.• Pouze 28 % pracovníků se u svých vedoucích setkává s empatií trvale, přestože 78 % si jí vysoce cení.Letošní průzkum však odhalil světlý bod: ženy vůdkyně. Vedoucí představitelky firem si jsou v průměru o 10 bodů jistější ve svých tvrdých dovednostech (technických, počítačových, prezentačních atd.) a zejména o 13 bodů jistější v lidských dovednostech než jejich mužské protějšky. Důvěra vedoucích představitelek firem v obě dovednosti za poslední rok vzrostla ( o10 bodů v lidských dovednostech, o 4 body v tvrdých dovednostech), zatímco sebedůvěra mužů ve vedoucím postavení v lidských dovednostech stagnovala a v tvrdých dovednostech poklesla (o 3 body).Další informace o HP Work Relationship Index naleznete na webových stránkách WRI a celou zprávu naleznete na stránkách HP Newsroom.MetodikaSpolečnost HP si nechala zpracovat online průzkum, který řídila společnost Edelman Data & Intelligence (DXI). Uskutečnil se v období od 10. května do 21. června 2024 ve 12 zemích: USA, Francii, Indii, Velké Británii, Německu, Španělsku, Austrálii, Japonsku, Mexiku, Brazílii, Kanadě a Indonésii. Společnost HP oslovila celkem 15.600 respondentů – 12.000 znalostních pracovníků (1000 v každé zemi); 2400 osob s rozhodovací pravomocí v oblasti IT (200 v každé zemi); a 1200 vedoucích pracovníků (100 v každé zemi).HP Inc. Vztahy s médiiMediaRelations@hp.com 

Čas načtení: 2024-11-01 17:32:42

Portské Grahamʼs je jako stvořené pro chladné zimní večery

Zima se pomalu blíží, a jak jinak si ji zpříjemnit než portským vínem, které vás krásně zahřeje v chladném období roku. Ať už toužíte po skvělém aperitivu, digestivu či svěžím drinku, portské víno značky Grahamʼs splní každé vaše přání. Tento portugalský skvost najde své právoplatné místo v každé domácnosti a skvěle se hodí ke každé